načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sirotek X - Gregg Hurwitz

Sirotek X

Elektronická kniha: Sirotek X
Autor:

Vysoko nad městem, v supermoderním bytě zajištěném špičkovou bezpečnostní a sledovací technikou, žije tajemný Evan - Pan Nikdo. Špičkový zabiják, který se dokáže nepozorovaně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  244
+
-
8,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 373
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Orphan X ... přeložil Petr Miklica
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7594-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další z detektivních thrillerů amerického autora, tentokrát s doteky sci-fi. Špičkový zabiják Pan Nikdo dokáže bezchybně a zásadně řešit potíže druhých. Tajemný muž Evan Smoak, Sirotek X či také Pan Nikdo je elitním zabijákem, který dokáže svého klienta zbavit i těch nejnebezpečnějších nepřátel. K dispozici má supermoderní techniku a pohybovat se dokáže jak v reálném, tak i ve virutálním prostoru. Jeho jedinou podmínkou je, aby jej klienti doporučili dalším lidem v nouzi, pro které odvede práci. Pozornost perfektně vycvičeného žoldáka pozvolna získává temperamentní sousedka Mia s kouzelným synkem Peterem. Ohrožena je tak Evanova ostražitost, kterou bude záhy velice potřebovat. Po krku mu totiž jde neméně schopný zabiják Slatcher, řízený záhadným Velkým šéfem. Společně s ním se vynořují i nežádoucí stíny minulosti.

Popis nakladatele

Vysoko nad městem, v supermoderním bytě zajištěném špičkovou bezpečnostní a sledovací technikou, žije tajemný Evan - Pan Nikdo. Špičkový zabiják, který se dokáže nepozorovaně pohybovat v reálném i virtuálním prostoru, ovládá několik druhů bojových umění a při střelbě nikdy nemine cíl. Nenápadný muž, který řeší problémy druhých. Zbaví vás i těch nejnebezpečnějších nepřátel a nechce za to nic. Má jen jedinou podmínku: musíte jeho číslo předat dál, najít dalšího člověka v nouzi, kterému by mohl poskytnout své služby. Jeho život se však začíná pomalu měnit, když mu do něj vstoupí temperamentní sousedka Mia s všetečným synkem Peterem. Definitivně naruby se pak obrátí v okamžiku, kdy zjistí, že po něm jde tajemný Slatcher, kterého odkudsi z pozadí řídí ještě tajemnější Velký šéf. Blíží se k němu jako stíny minulosti, na kterou by raději už dávno zapomněl.

Zařazeno v kategoriích
Gregg Hurwitz - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

X

Gregg Hurwitz

TALPRESS

SIROTEK


Tato kniha je fikce. Všechny postavy, organizace a události

popsané v románu jsou bu dílem autorovy imaginace,

nebo jsou použity ve fiktivním kontextu.

Copyright © 2016 by Gregg Hurwitz

Translation © 2016 by Petr Miklica

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat ašířitbez souhlasunakladatele.

ISBN 978-80-7197-628-8 (pdf)


Všem neposlušným hochům a dívkám, těm, kdo porušujípra

vidla a berou zákon do vlastních rukou. Jsou to:

Philip Marlowe a Sam Spade, Bruce Wayne a Jason Bourne,

Bond a Bullitt, Joe Pike a Jack Reacher, Hawk a Travis McGee,

Sedm samurajů a Sedm statečných, Mack Bolan a Frank Castle,

tři Johnové (W. Creasey, Rambo a McClane), Kapitán Achab

a Guy Montag, Mike Hammer a Paul Kersey, Osamělý jezdec

a Muž stínu, Robin Hood a Van Helsing, Beowulf a Gilgameš,

Ellen Ripleyová a Sarah Connorová, Perseus a Coriolanus,

Hanna a Hannibal, Muž beze jména a Profesionál, Parkerová

a Lucy, Arya Stark a George Stark, Pike Bishop a Harmonika,

Lancelot a Achilles, Shane a Snake Plissken, Ethan Edwards

a Bill Munny, Jack Bauer a Opravář Jack, Zabiják a Nájemná

vražedkyně, Zorro a Zelený sršeň, Dexter a Šílený Max, Tucet

Špinavců a Drsný Harry, Terminátor a Paní Pomsta, Frajer

Luke a Lucas Davenport, Logan 5 a James „Logan“ Howlett,

V a Vic Mackey, Hartigan a Marv, Sherlock a Luther, Veronica

Marsová a Selina Kyleová.

Děkuji jim za to, že jsou tak špatní, až jsou dobří.


Ripley: To, co děláš, je špatný.

Luther: Jo, já vím.

Ripley: Tak proč to děláš?

Luther: Protože je to správný.

z TV seriálu BBC Luther o dautora Neila Crosse


PŘEDMLUVA

Zkouška ohněm

Evanovo dvanáctileté tělo je nehybně vmáčknuté do měkkéhosedadla spolujezdce v černém sedanu, který ho potichu někam veze. Bradu

má rozseknutou a na spánku modřinu. Dolů po krku mu stéká teplá

krev, která se mísí s potem zděšení. Zápěstí mu obtáčejí kruhyzdrsnělé kůže, v místech, kde byla pouta. Srdce mu buší v hrudi a duní

v hlavě.

Silou vůle se nutí k tomu, aby nedal nic najevo.

Je v autě teprve pět minut. Cítí vůni drahé kůže.

Řidič mu řekl své jméno, Jack Johns. Ale nic jiného.

Starý chlap, minimálně něco přes padesát, se širokým, hezkým obličejem. Má hranatou postavu jako chytač a tomu odpovídají i typické baseballově přivřené oči.

Jack vytáhne ze zadní kapsy kalhot kapesník, rozloží ho a nabídne ho přes středovou konzoli vozu. „Na obličej.“

Evansedívánakvalitnílněnéplátno.„Takrevtamnaděláfleky.“

9


Na Jackově tváři se objevuje pobavený výraz. „To je v pořádku.“

Evan si otře krev.

Byl nejmenší ze všech dětí, ten poslední, koho vybírali dosportovníchklání.Abysedostaldotohohlesedadla,abysemupodařilodostat se do výběru, musel překonat celou hromadu drsných překážek.

Když se ten Záhadný muž objevil na okraji popraskaných hřiš5 na basket, odkud se díval, jak si chlapci hrají a perou se, nikdonevěděl,cosioněmmyslet.Skrytý zatmavými brýlemiRay-Ban, přejížděl prsty po článcích řetězu a kouřil cigaretu za cigaretou. Chodilpomalu, nikdy nespěchal, a přesto se zdálo, že vždycky zmizel stejně rychle, jako seobjevil.Zrodilasetakspoustateorií.ByltoPhilPedofil. Bohatý podnikatel se zájmem o adopci. Muž, který na černém trhu obchoduje s lidskými orgány. Náborář pro řeckou mafii.

Evan byl ochotný vyskočit z rozjetého vlaku.

Dostal se zkaždodenního koloběhutaknáhle,jako kdybyho zulice odnesl létající talíř. Zkouška ohněm, ano – šlo o nějaký typ náboru, ale Evan netušil o jaký.

Jedním si však byl jistý. Bez ohledu na to, kam mají namířeno, to tam bude lepší než vzadu za nimi, ve východním Baltimoru.

V žaludku mu zakručelo tak, že mu z toho bylo trapně i tady, i v téhle chvíli. Podíval se na sebe do bočního zpětného zrcátka. Vypadá podvyživeně. Možná že tam, kam jede, bude jídla nadbytek.

Anebo možná bude jídlem on sám.

Snaží se potlačit nervozitu. Odkašlává si. „Co po mně chcete?“ ptá se.

„To ti ještě nemůžu říct.“ Jack chvíli řídí mlčky, ale pak jako by si uvědomil, že takováhle odpově= pro dítě v Evanově postavení není dostačující. „Nemůžu ti říct všechno hned,“ dodává tónem, vekterém už není cítit žádný omluvný stud, „ale nikdy ti nebudu lhát.“

Evan si ho prohlíží. Pak se rozhodne vzít ho za slovo. „Bude se mi ubližovat.?“

Jack dál řídí, dívá se přímo před sebe.

„Občas,“ pronese.

10


1

Hlasování o ranním nápoji

Evan Smoak si vybral o d devítiprstého zbrojaře v Las Vegas

sérii tlumičů na pistoli a pak se ve svém pick-upu For dvy dal

domů. Usilovně se snažil, aby rána nožem nenarušovala jeho

koncentraci.

K řezné ráně na předloktí přišel během výměny názorů na odpočívadle kamionů. Obvykle se při svých misích vyhýbal tomu, aby se do čehokoliv nebo s kýmkoliv zapletl, ale v tomto případě se octl poblíž patnáctileté dívky, která zoufalepotřebovala pomoc. A te% tu seděl, snažil se nekrvácet na konzoli vozu – nebo alespoň vydržet, než dorazí domů a řádně to ošetří. Prozatím si řez omotal jednou z ponožek a uzel utáhl s pomocí zubů.

Bylo by fajn být už doma. Den a půl nespal. Myslel na láhev třikrát destilované vodky, kterou měl v mrazáku své luxusní lednice Sub-Zero. Myslel na horkou sprchu a na hebképovle>11


čení ve své posteli. Myslel na mobilní telefon RoamZone vpřihrádce vozu a na to, že už by měl v některém z následujících

dnů zazvonit.

Jak se tak prodíral západním směrem přes ucpané Beverly Hills, ocitl se v sevření Wiltshire Corridoru, dlouhé řadyobytných budov, které jsou tady v Los Angeles považovány zavýškové. Jeho budova, která nese okázalý název Hradní výšina, byla v té nejzazší východní části a její vyšší podlaží poskytovala jasný výhled na centrum. Od devadesátých dům neprošelžádnou renovací a vyzařoval atmosféru starodávného luxusu slesklými mosaznými doplňky a obklady v lososovém odstínu.Budova nebyla ani noblesní, ani módní, přestože oběma slovy tohle město žilo. Právě proto Hradní výšina Evanovi přesně vyhovovala. Přitahovala staromódní zámožné obyvatele –lékaře, manažery, stříbrovlasé penzisty s letitým členstvím vespolečenských klubech. Před pár lety se sem přestěhoval jeden střední rozehrávač z basketbalového klubu Lakers, jehož patnáct minut slávy s sebou přitáhlo obtížný tisk, ale brzy ho koupil jiný klub a umožnil tak obyvatelům vrátit se zpět do jejich příjemného tichého, nenápadného komfortu.

Evan projel vjezdem, pokynul portýrovi, že si zaparkuje sám, a pak sjel dolů po rampě vedoucí pod budovu. Jeho pick-up elegantně zapadl do prostoru mezi dvěma betonovými sloupy, které ho oddělovaly od zbytku parkoviště i světla stropních zářivek.

V soukromísvéhovozu siodmotal ponožkovéškrtidlo zpředloktí a zahleděl se na řeznou ránu. Okraje byly hezky čisté, ale byl to ošklivý pohled. Krev zalepila řídké chloupky a v samotné ráně se ještě úplně nesrazila. Poškození bylo jen povrchové. Šest stehů, možná sedm.

Vytáhl z přihrádky mobil. RoamZone se skládal z tvrzené černé gumy, sklolaminátového pouzdra a tvrzeného sklaGorilla. Musel ho mít po ruce.

Vždy.

Když se podíval do zpětného zrcátka a přesvědčil se, že je

12


garáž prázdná, vystoupil z vozu a převlékl se do jedné z černých

mikin, kterých měl za sedadlem celou zásobu. Tlumiče napistoli byly nastrkané do papírové nákupní tašky. Na ně hodilkrvavou košili a ponožky.

Jakmile zkontroloval baterii svého RoamZonu (dvě čárky), zastrčil ho do přední kapsy kalhot a vydal se po schodech opatro výš.

Přede dveřmi do haly si ještě dopřál hluboký nádech, kterým se připravil na přechod z jednoho světa do druhého.

Třicet dva kroky ode dveří k výtahu, rychle vyjet nahoru a bude to mít za sebou.

Vstoupil do vestibulu, chladivý vzduch voněl po čerstvěnařezaných květinách. Boty zavrzaly na dlažbě a on se vydal napříč vším tím ruchem, zatímco se lehce usmíval na obyvatele domu, kteří se pohybovali sem a tam, v rukou nákupní tašky a mobily, do nichž čile konverzovali. Bylo mu zhruba pětatřicet a byl poměrně ve formě, i když nevynikal výjimečnoumuskulaturou. Prostě průměrný chlapík, nijak výrazně pohledný.

Hradní výšina byla hrdá na své bezpečnostní zajištění, kněmuž zdaleka nepatřil jen výtah kontrolovaný odbezpečnostního pultu. Evan pokynul hlídači, který se skláněl před řadou obrazovek za vysokým pultem.

„Dvacet jedna, prosím, Joaquine,“ oslovil ho Evan.

Za ním se ozval nějaký hlas. „Prostě řekněte ‚ateliér‘, co vy na to? Ono to je na úrovni podkroví.“ Jeho poraněné předloktí sevřela ruka připomínající klepeto. Při tom stisku Evan ucítil po dmikinou palčivou vlnu.

Otočil se k podsadité, seschlé ženě, která stála vedle něj – byla to Ida Rosenbaumová z 6G – a vytlačil ze sebe úsměv.„Myslím, že máte pravdu, madam.“

„A kromě toho,“ pokračovala, „máme v desátém schůzivlastníků. Začíná právě te%. Podle mé evidence jste na posledních třech nebyl.“ Ztrátu sluchu kompenzovala neuvěřitelnězvučným hlasem, takže se s Evanovou docházkou seznámil celý vestibul.

13


Cinknutí oznámilo příjez dvýtahu.

Stisk paní Rosenbaumové zesílil. Upřela svůj panovačný pohle dna Joaquina. „Te% půj de na schůzi vlastníků.“

„Moment! Podržte ten výtah!“ Právě te% si žena ze 12B – Mia Hallová – bodyčekem otevírá skleněné vstupní dveře,zatímco se jí těžká kabelka houpá na jednu stranu, syn na druhou a iPhone má vražený mezi tváří a ramenem.

Evan unaveně vydechl a jemně vykroutil svou ruku ze sevření paní Rosenbaumové, zatímco už vstupovali do výtahu. Cítil, že mu znovu teče krev a mikina se lepí k paži.

Zatímco se Mia valila směrem k nim a vlekla za ruku svého osmiletého potomka, dozpívávala na dvě doby do svéhomobilu: „Všechno nejlepší k narozeninám,opožděně-protože-se-mirozbilo-auto-a-byla-jsem-v-servisu-kde-mi-řekli-že-potřebuju--příšerně-drahé-nové-brzdové-disky-takže-jsem-vyzvedla-Petera-pozdě-ze-školy-a-on-musel-ještě-ke-kamarádovi-takže-proto--jsem-ti-zapomněla-poslatřání-už-dřív-hodně štěěěstííí,hodně zdraví.“

Pak zvedla obličej a nechala mobil spadnout do objemnékabelky. „Pardon! Pardon. Díky.“ Nahrnula se do výtahu azavolala přes halu: „Zdravím, Joaquine. Nemáme právě te% schůzi vlastníků?“

„To tedy máme,“ pronesla významně paní Rosenbaumová.

Joaquin pozdvihl obočí směrem k Evanovi – promiň, příteli – a pak se za nimi začaly zavírat dveře. Parfém IdyRosenbaumové byl ve stísněném prostoru omračující. „Všichni máte ty svoje mobily neustále naražené na tvářích,“ poznamenala k Mii. „Víte, kdo tohle předvídal? Můj Herb, a[ odpočívá v pokoji. Říkával: ‚Jednou to skončí tak, že lidi budou celý den mluvit k obrazovkám a jiné lidi už nebudou potřebovat.‘“

Zatímco Mia pokračovala v rozhovoru, Evan se podíval dolů na Petera, který na něj zíral vzhůru očima jako uhlíky. Blon%até vlasy měl rovné, až na jednu vlnku, která se mu vzadu kroutila nahoru a vzdorovala gravitaci. Na vysokém čele měl nalepenou barevnou náplast. Pak naklonil hlavu a zíral dolů na Evanovu

14


nohu. Evan začínal pomalu vnímat, jak mu na obnažený kotník

vane chladivý vzduch. Chybějící ponožka. Malým úkrokem

posunul nápadný kotník mimo chlapcovo zorné pole.

Ucítil vlnu Miina hlasu.

Určitě se ho na něco ptá. Podíval se na ni. Na kořeni nosu měla rozeseté světlé pihy, které po dméně výrazným světlem nebyly vidět, a lesklé kaštanové vlasy vytvářely bujný, chaotický útvar. Byl už zvyklý vídat ji v roli hektické matky-samoživitelky – pobíhající v punčochách, lapající po dechu, balancující skrabicí na svačinu s motivem Batmana a školní aktovkou – ale to zářivé osvětlení ze zadních panelů výtahu ji ukazovalo v jiném světle.

„Co prosím?“ zeptal se.

„Nemyslíte?“ zopakovala a laskavě pocuchala Peterovy vlasy. „Život by byl nudný, kdyby kolem nás nebyli jiní lidé, kteří všechno komplikují?“

Evan cítil, jak mu látka rukávu na předloktí vlhne. „Určitě,“ odpověděl.

„Mami? Mami. Mami. Odlupuje se mi náplast.“

„Názornýpříklad,“proneslaMiak paní Rosenbaumové, která však její úsměv neopětovala. Mia se nervózně začalapřehrabovat v kabelce. „Měla bych tu mít nějaké další.“

„A[ jsou na nich Mupeti,“ poznamenal Peter. Měl drsný hlas, působil starším dojmem než osmiletý chlapec. „Chci Animala.“

„Už máš Animala. Na kokosu.“

„Tak Kermita.“

„Kermit byl dneska ráno. Slečna Piggy?“

„Ani náhodou. Gonza.“

„Máme Gonza!“

Zatímco opatrně nalepovala novou náplast a současně líbala Petera na čelo, Evan se odvážil podívat se v rychlosti na rukáv. Krev prosakovala skrz, černá látka byla na předloktí ještětmavší. Posunul se a pistolové tlumiče o sebe v papírové tašce po jeho boku ošklivě zacvakaly. Na tašce se objevila vlhká skvrna – mokrá ponožka prosakovala skrz. Se skřípějícími zuby otočil

15


tašku a položil ji na zem tak, aby skvrna byla natočená ke stěně

výtahu.

„Vy jste Evan, vi%te?“ zaměřila k němu Mia znovupozornost. „Co že to děláte?“

„Importéra.“

„Ano? Jaké zboží?“

Podíval se, ve kterém jsou patře. Vypadalo to, že se výtahpohybuje asi tak rychle jako ustupující ledovec. „Potřeby proprůmyslové čištění. Prodáváme je většinou hotelům a restauracím.“

Mia se přitiskla ramenem ke zdi. Kvůli chybějícímu knoflíku se klopy napodobeniny značkového kabátku rozjely daleko od sebe a poskytovaly dobrý výhled na její košili. „No a? To se mě ani nezeptáte, co dělám já?“ Její tón zněl pobaveně, ale nebyla v něm známka flirtu. „Takhle přece funguje konverzace.“

Okresní návladní, stupeň III, soudní dvůr Torrance. Něco přes pět let vdova. Před pár měsíci si koupila malý byt ve dvanáctém patře, z toho, co jí zbylo ze životní pojistky.

Evan se přinutil k příjemnému úsměvu. „Co děláte?“

„Jsem,“ řekla se strojeným velikášstvím, „okresní návladní. Takže si radši dávejte pozor.“

Doufal, že zvuk, který vydal, obsahoval přiměřený stupeň ohromení. Uspokojeně pokývla hlavou a vytáhla z kabelkymuffin s mákem. Koutkem oka Evan zaregistroval, že Peter opět zvědavě zírá na jeho obnažený kotník.

Výtah se zastavil v devátém patře. Nahrnuli se do něj lidé ze společenské místnosti, skupinka zdejších obyvatel, vedená Hughem Waltersem, předsedou společenství vlastníků amistrem monologů. „Výborně, výborně,“ pronesl. „Dobrá účast na dnešní schůzi je nesmírně důležitá. Budeme hlasovat o tom, jaké nápoje se po ránu budou nabízet v hale.“

Evan špitl: „Víte, já vlastně...“

„Jestli kafe s kofeinem, nebo bez.“

„Copak by někdo pil kafe bez kofeinu?“ zeptala se Lorilee Smithsonová, 3F, třetí manželka, jejíž obličej se po desetiletích plastických operací postupně měnil v kočičí.

16


„Lidi s fibrilací síní,“ vložila se paní Rosenbaumová.

„Nechte toho, Ido,“ bránila se Lorilee. „Mluvíte se mnou takhle spatra jen proto, že jsem krásná.“

„Ne. Mluvím s vámi spatra, protože jste hloupá.“

„Já tvrdím, že bychom měli nabízet kombuchu,“ prohodil Johnny Middleton, 8E. Bylo mu něco přes čtyřicet, na hlavě měl vlasové štěpy a pře dpár lety se sem přistěhoval se svým ovdovělým otcem, finančním ředitelem v penzi. Jako vždy měl na sobě tepláky s potiskem klubu, do kterého už dva roky docházel cvičit smíšená bojová umění – nebo o tom alespoň neustále hovořil. „Má v sobě probiotika a protilátky. Je mnohem zdravější než káva bez kofeinu.“

Dovnitř se nasoukalo ještě několik dalších obyvatel domu a natlačilo Evana na zadní stěnu. Začala ho svědit kůže, jeho krev jako by hučela netrpělivostí. Válečná bojiště a nebezpečné zóny nedokázaly jeho klidnou mysl rozhodit, ale hovory o ničem na Hradní výšině měly za následek,žeseocitalvevzduchoprázdnu. Mia zvedla pohled od muffinu, který ozobávala, a obrátila oči v sloup.

„V poslední době jste nám toho příliš neřekl, pane Smoaku,“ řekl Hugh s nacvičenou povýšeností. Pichlavé oči hleděly zpoza brýlí s černými rámečky, které byly natolik starodávné, že opět začaly přicházet do módy. „Nechtěl byste se vložit do debaty na téma ranních nápojů?“

Evan si odkašlal. „Já osobně po kombuche tak mocnetoužím.“

„Možná kdybyste si tu a tam zacvičil, místo abyste si celý den jen hrál s tabulkami,“ pronesl Johnny polohlasem, což vyvolalo Lorileenin chichot a opovržlivé pohledy od ostatních.

Evan se přinutil k trpělivosti a podíval se dolů. Všiml si, že se mu skvrna na rukávu pomalu zvětšuje. Založil si nenuceně ruce, aby zakryl krev.

„Vaše mikina,“ zašeptala Mia. Naklonila se k němu spolu s příjemnou vůní ple[ové vody parfémované citronovoutrávou. „Je mokrá.“

17


„Něčím jsem si ji v autě polil,“ vysvětloval Evan. Nespouštěla oči z rukávu, proto dodal: „Hroznovou š[ávou.“

„Hroznovou š[ávou?“

Výtah se náhle zakymácel a zastavil.

„Ou,“ vypadlo z Lorilee. „Co se stalo?“

Paní Rosenbaumová opáčila: „To možná ty vaše přifouknuté rty narazily do tlačítka stop.“

Obyvatelé domu sebou začali vrtět a šít, jako dobyteknahnaný do ohrady. Evanovu pozornost přitáhla jakási rozmazaná skvrna na okraji zorného pole – Peter se skrčil, jeho malé prstíky se přiblížily k lemu Evanovy nohavice a zdvihly ji, aby zvědavě odhalily obnažený kotník. Evan odtáhl nohu a nechtě narazil do papírové tašky. Jeden z pistolových tlumičů se srachotem vykutálel na podlahu.

Peter vytřeštil oči a pak popadl tlumič a vrazil ho zpátky do Evanovy tašky.

„Petere,“ zasyčela Mia. „Vstávej. Po podlaze se neleze.Cotě to napadlo?“

Stydlivě vstal a kroutil jednou rukou v druhé.

„Něco mi upadlo,“ bránil ho Evan. „Jen mi to chtěl podat.“

„Co to zatraceně bylo?“ zeptal se Johnny.

Evan se rozhodl, že bude otázku brát jako řečnickou.

Johnny konečně pohnul červenou páčkou a výtah se dalznovu do pohybu. Když dorazili do desátého patra, podržel Hugh dveře, aby zůstaly v otevřené poloze. Podíval se na Petera a pak na Miu. „Předpokládám, že jste si nezařídila pro dítě hlídání?“

Nějakých osm žen v blízkosti se naježilo.

„Jsem matka samoživitelka,“ opáčila Mia.

„Pravidla společenství vlastníků výslovně stanoví, že najednání výboru nesmí být vpuštěny děti.“

„Výborně, Hughu.“ Na Miině tváři zářil široký úsměv. „Pak jste ale ztratil potenciální hlas na téma jak nakládat s begóniemi v okolí bazénu.“

Hugh se zamračil a vydal se s ostatními do haly. Evan sesnažil držet se vzadu s Miou a Peterem, ale paní Rosenbaumová

18


se tam natáhla a znovu rukou sevřela jeho předloktí. Čerstvé

strupy po dmikinou popraskaly. „Jenom poj%te,“ řekla. „K dyž

bydlíte v téhle budově, musíte se zapojit jako všichni ostatní.“

„Je mi líto,“ odpověděl Evan. „Musím se vrátit zpátky ktabulkám.“

Uvolnil ruku paní Rosenbaumové. Vyschlé polštářky jejích prstů te% byly potřísněné jeho krví. Lehce a s formálníobřadností jí poklepal na ruku, použil to gesto, aby zamaskoval, že jí dlaní druhé ruky otřel prsty, a pak vtáhl ruku zpět do výtahu.

Dveře se zavřely. Mia zabalila zbytky svého makovéhomuffinu do papírového obalu, vše si nacpala do kabelky a vydechla směrem ke stropu. Dál pokračovali výtahem v tichosti, Evan držel svou papírovou tašku, horní část přehnutou dolů, aby zakryl skvrnu. Nohu bez ponožky a zakrvácený rukáv tlačil ke straně výtahu, na opačnou stranu, než stáli Mia s Peterem.

Peter zíral upřeně před sebe. Dorazili do dvanáctého patra, Mia se rozloučila a vyšla ven a Peter se vydal za ní. Dveře se za nimi začaly zavírat, ale pak mezi obě veřeje vklouzla útlá ruka, ty sebou škubly a znovu se roztáhly.

Objevila se Peterova tvář, její slavnostní výraz narušoval jen Gonzo zírající z náplasti na jeho čele. „Díky, že jste měneprozradil,“ špitl.

Než Evan stačil odpovědět, dveře se znovu zavřely.

19


2

Pevnost osamění

Nátěr vstupních dveří bytu 21A vypadal naprosto stejně jako

u těch ostatních v domě, odpovídal tak nařízením společenství

vlastníků a obstál i pře dorlím zrakem Hugha Walterse při jeho

měsíčních inspekcích. Hugh však už nevěděl, že tenká vrstva

dřevolaminátu skrývala ocelové dveře, které dokážou šest hodin

odolávat ohni, jsou imunní vůči beranidlům a stejně takúspěšně odolají snahám o vylomení v oblasti pantů.

Jakmile Evan dorazil ke svému bytu, vsunul klíč do obyčejně vyhlížejícího zámku. Po otočení klíčem se uvolnila skrytá sí[ bezpečnostních západek uvnitř dveří, zvuk byl o něcomohutnější než běžné zacvakání.

Vešel dovnitř, zamkl za sebou, deaktivoval alarm, hodilkrvavou nákupní tašku na malý skleněný stolek a vydechl si.

Domov.

Nebo přinejmenším něco na ten způsob.

20


Mohutná okna a balkony umocňovaly výhle dz rohového ateliéru. Zhruba dvacet kilometrů východním směrem se lesklo rozeklané panoráma centra a na jihu kvetlo Century City.

Dispozice bytu byla výrazně otevřená, bronzovošedoubetonovou podlahu rozděloval volně stojící centrální krb, několik sloupů a ocelové schodiště, které se spirálovitě točilo vzhůru do zřídka používaného horního patra, z něhož si Evan udělalčítárnu. Kuchyň sestávala z pultů z litého betonu, z vybavení z nerez oceli, z příslušenství z leštěného niklu a kachlíků vestylu newyorského metra z počátku minulého století. Na širokém ostrůvku byly velkoryse rozházené cvičební matrace, různéposilovací stroje a místo, kde se dalo posedět.

Okna i posuvné dveře byly vyrobené z lexanu, neprůstřelné polykarbonátové termoplastické pryskyřice, a zatahovacízávěsy zajiš[ovaly druhou vrstvu nenápadného pancéřování.Zabudované, do sebe zapadající a vzájemně propojené kroužkypřiomínaly drátěnou košili a celý ten kovový úplet v sobě měl ještě navíc vzácnou titanovou příměs. Závěsy by dokázalyzastavit většinu projektilů ze zbraní ostřelovačů, které by snad mohly prorazit neprůstřelné tabule. Poskytovaly i ochranu před výbušnými zařízeními a současně blokovaly pohle d do bytu potenciálním slídilům nebo najatým zabijákům.

A báječně stínily pře dsluncem.

Dokonce i stěny byly zesílené. Evan si pořizoval všechna tato vylepšení pomalu, po celá léta, a pokaždé použil jinéhododavatele. Materiál si nechal posílat postupně na různé adresy a většinu vybavení sestavoval mimo místo instalace. Když si pak potřeboval najmout specialisty, vždy dohlížel, aby nikdy přesně nevěděli, co vlastně montují. Díky přesnému plánování atrpělivosti se mu podařilo vybudovat jakousi pevnost osamění, aniž by si toho kdokoliv všiml.

Svět, který si stvořil za dveřmi bytu 21A, měl velice rád. A přesto byl připraven ho opustit během okamžiku.

Přešel do kuchyně, boty klapaly po leštěném betonu.Místnosti dodávala lesk i barvu takzvaná živá ze% nainstalovaná

21


vedle sporáku. Vertikální zahrada zavlažovaná speciálnímsystémem, na které rostlo všechno možné, o dmáty a heřmánku

přes čerstvý čaj, koriandr, petržel, šalvěj, bazalku až po papričky

do omelet. Přestože byl prosinec, heřmánku se v pečlivěřízeném prostředí ateliérového bytu dobře dařilo.

Občas Evana napadlo, že to jediné živé, co má v bytě, jevlastně tahle ze%.

Jenže měl svá Přikázání a tato Přikázání pro něj znamenala vše.

Natáhlse do lednice a z mrazáku vytáhl ojíněnou láhevU‘Luvky, polské vodky, která se jmenovala podle stylovéhokřiš[álového skla. Nalil si něco málo do šejkru na destilovaný led atřeal s ním, až mu dlaně přilnuly ke zmrzlému kovu. Pak nalil obsah do sklenky chlazeného martini. Napil se a nechaldoznívat chladivé pálení na rtech, zatímco zavřel oči a vychutnával si tu rozkoš.

Chvíli se nechal unášet vůní živé stěny a pak se vydal jedněmi z posuvných dveří na jižní stranu. Podlaha balkonu bylapokryta kvarcitovou dlažbou, která pod nohama hlasitě křupala, což byl přesně její účel. Software tříštivých čidel, zabudovaný voknech a dveřních zárubních, dokázal snímat typické zvukové projevy praskajících kamenů a upozornit na jakékoliv zvuky, jaké dokáže vytvářet objekt vážící více než 25 kilogramů. Stejně tak se spustily senzory v okamžiku, kdy se cokoliv většíhopřiblížilo ke sklu.

Velký čtvercový květináč na okraji balkonu ukrýval celou řadu zakrslých sukulentů a padák pro BASE jumping, který byl vmáčknutý za obkladový panel – pro případ, že by Evan musel rychle zmizet.

S lokty opřenými o zábradlí si znovu usrkl, cítil te%, jak mu vodka prohřívá tváře. V dálce, až někde na okraji kontinentu, zářil oblouček Mariny del Rey, balancující na okraji černého nočního Pacifiku.

Jeho pozornost zaujal pohyb v sousední budově. Evan se otočil k bytu 19H na protější ulici. Do zorného pole muvstou>22


pil Joey Delarosa, ukrytý za vertikálními žaluziemi jedl cosi

z mísy dřevěnou lžičkou, zatímco za ním se v pozadí mihotal

na obrazovce fotbalový zápas. Účetní nižší kategorie v jedné

větší firmě trávil většinu volného času jídlem a sledovánímtelevize. Asi jednou za měsíc vyrážel na pitku, a když se pakpotácel domů z barů na Westwoodu, volal plačky své bývalé ženě.

Telefonáty narážely na neúprosnou hradbu – Joey jen porušoval

soudní zákaz telefonování a navíc už tři roky nezaplatil výživné.

Při poslední domácí hádce přivodil své tehdejší manželcedvoudenní kóma a jeho syn od té doby trvale kulhá, růstové ploténky

má na úrovni šestiletého dítěte. Servisní dvířka vedoucí do

Joeyovy kuchyně, hne dve dle vstupu do o dpa dové šachty, byly

vybavené zámkem s cylindrickou vložkou Schlage, který Evan

dokázal otevřít vidlicovou planžetou za pět až sedm vteřin.

Evan se postaral o to, aby se jeho aktivity mohly opírat o důvěrnou znalost okolí. V hlavě nosil celý katalog čísel anákresů k čemukoliv, na co dohlédl – ke každému obyvateli,každému schodišti, každé elektrické zásuvce i zívajícímu psovi.

Třetí přikázání, které mu vtloukali do hlavy už od dvanácti let, znělo: Poznej dokonale své okolí.

Chvilku usrkával říznou vodku a vdechoval ostrý vzduch.

Zvyk mu velel, aby znovu zkontroloval svůj mobilRoamZone. Přestože v něm byla vysokokapacitní lithium-iontová baterie, byl na jedné čárce. Okamžitě se vrátil dovnitř a zapojil přístroj do nabíječky na kuchyňské lince. Zároveňsesynchronizovalzvoněnísesystémemzabudovaných reproduktorů tak, aby je slyšel kdekoliv na 650 metrech čtverečních bytu. Číslo bylo snadno zapamatovatelné.

1-855-2-PANNIKDO.

Obsahovalo o dva znaky víc, než bylo nutné, ale s ohledem na stav, ve kterém se nacházeli volající, bylo nezbytné, aby měli k dispozici něco jednoduchého a zapamatovatelného.

Černý telefon nezazvonil už deset týdnů. Znamenalo to, že může zazvonit brzy, ale také třeba až po pár měsících. To nikdy nevěděl. Bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá, bude čekat.

23


Cítil, jak je netrpělivý, a opakoval si v hlavě jako mantru Sedmé přikázání. Vždy jen jednu misi. Vždy jen jednu misi.

Svlékl se do boxerek a pak rozdělal oheň z březových polen, na kterém spálil oblečení, krvavou papírovou tašku azakrvácenou ponožku. Popadl dva pistolové tlumiče a vydal se do hlavní ložnice, kdeje položil napultík. Hlavním kusem nábytku vmístnosti byla postel Maglev, která se vznášela asi půl metru ve vzduchu – od podlahy ji odpuzovaly neuvěřitelně silnéneodymové magnety. Lana držela postel na pozici tak, abynedocházelo ani k nejmenšímu výkyvu. Finská designérská společnost tvrdila, že magnetismus má léčebný účinek, ale k tomumedicína poskytovala jen minimum důkazů. Evanovi se prostě líbilo, jak vypadala. Žádné nohy, žádné hlavové ani nožní čelo – extrémní minimalismus.

Vydal se do koupelny, odstrčil dveře od sprchového kouta z ledového skla, které se tiše odsunuly kolejničkami dostrany. Pustil sprchu, co nejteplejší vodu, jakou vydržel. Voda z něj odplavovala špínu a pot a umožnila mu lépe si prohlédnout zranění na předloktí. Nebylo to vůbec zlé. Šlo o poměrněčistý řez, který by se měl rychle vyhojit. Vyšel ze sprchy, utřel se do ručníku a pak se věnoval poranění. Rozhodl se, že nepoužije nit ani motýlkové stehy – jednoduše přitlačil kůži k sobě apevně ji slepil. Až se kůže zahojí, zaschlé lepidlo z rány stáhne.

Přesunul se zpátky do ložnice. V prádelníku měl zhruba dvacet šedých triček s výstřihem ve tvaru V, asi dvanáctdžínových kalhot a stejné množství mikin. Když se oblékl, chvíli váhal a zíral na dno prádelníku.

Pak vydechl. Otevřel ho dokořán. Hromady boxerekpřesunul k jedné straně. Dolík o velikosti nehtu na okraji zásuvky byl jediným náznakem falešného dna. Natáhl se k němu. Ale jeho ruka se pár centimetrů o d dřevěného okraje zastavila.

Popřemýšlel o tom, co je ukryto po d deskou, a pak přerovnal boxerky zpátky a zásuvku zavřel. Měl za sebou dlouhý den a nebyl důvod, proč vytahovat falešné dno i všechno ostatní, co by zpo dněj vyplavalo.

24


Po krátké výpravě do kuchyně pro kostku ledu se vrátil zpět do ložnice a zvedl z pultíku pistolové tlumiče. Potom vešel do stále ještě vlhké sprchy, uchopil páku, která řídila přitékání horké vody, a otočil s ní opačným směrem. Páka bylaelektronická, nastavená na otisk jeho dlaně. Jakmile tlakem překonal odpor a posunul ji, dveře, které byly do této chvíle neviditelně ukryté ve vzoru kachliček, se otevřely směrem dovnitř aodhalily skrytou místnost.

V duchu si nepravidelný prostor o rozměrech 37 čtverečních metrů překřtil na Trezor. Při předstírané rekonstrukci nechal v zadní části svého bytu toto podivuhodné skladiště „obezdít“. Vmáčknutá po dveřejně přístupným scho dištěm na střechu, odhalovala tato místnost traverzy procházející betonovýmistěnami i spodní část schodů, která vystupovala ze stropu nad hlavou. Žádný jiný byt takový prostor neměl. Nikdo by jej tedy nehledal, natož aby ho někdo postrádal.

Jeho zbrojnice a pracovní stůl, které se nacházely podél stěny po drubem scho diště, byly přístupné jen těmito skrytými dveřmi. Uprostře dprostoru byl stůl ve tvaru písmene „L“ vyrobený z tabulového plechu. Na něm se povalovala změ[ počítačových sestav, antén a serverů. Řada monitorů podél jedné ze stěn ukazovala interiéry Hradní výšiny, pohledy na chodby aschodiště z různých úhlů. Videa se mu dařilo snadno pirátskystahovat z laciných, ale robustních tchajwanských bezpečnostních kamer nainstalovaných v objektu.

Jeden z počítačů nebyl připojený na Internet a obsahoval bankovní informace. Hlavní účet si zřídil v Lucembursku pod názvem Z$Q

9

R#)

3

, měl čtyřicetislovní heslo ve formě věty,

která nedávala smysl. Na účet se dalo vstoupit pouzeprostřednictvím telefonu a peníze bylo možné převádět výhradněhlasovými příkazy. Nebyl k němu elektronický přístup,neexistovaly virtuální transakce ani debetní karty. Měl zřízené i vedlejší

účty, které byly roztroušené v dalších oblastech mimo dohled

daňových úřadů – na Bermudách, Kypru, Kajmanskýchostrovech – a veškeré papírování procházelo skrz řadu trustů asko>25


řápkových institucí sídlících v Road Townu na Tortole.Jak Jack

vždycky říkával, kuličková ložiska z kuličkových ložisek.

Z chudé čtvrti ve východním Baltimoru už Evan urazilpořádný kus cesty.

Vedle podložky na myš na centrálním stole ležela skleněná salátová mísa s rostlinkou aloe vera o rozměrech pěsti, vsazená v oblázcích kobaltového skla. Evan hodil do sevření špičatých kamínků kostku – jednoduché zavlažování, které vera každý týden vyžadovala.

Pak vložil tlumiče do jedné ze skříněk na zbraně a vyšel ven. Trezor za sebou neprodyšně uzavřel.

V obýváku se pak konečně posadil. Zkřížil nohy na rozměrné rohožce, narovnal záda a ruce nechal ležet volně na kolenou. Meditoval. Pozoroval tvar svého těla zvnějšku. Tlak svých kostí na podlahu. Váhu svých dlaní. Dýchací cesty, od nosu přes krk až do hrudníku. Někde vzadu na krku ho pošimralo aromahořících březových polen. Vnímal rýhy na skříňce ze santalového dřeva, jednotlivá vlákna v turecké rohožce, to, jak závěsyroztylovaly světla velkoměsta do podoby průsvitné oranžové záře. Cílem bylo vnímat vše, jako by to bylo poprvé. To bylo jeho cílem kdekoliv. A kdykoliv.

Jeho dech představoval kotvu.

Víčka mu poklesla. Oči nebyly ani otevřené, ani zavřené, a prostor kolem něj dostal neurčitý snový nádech. Te%neexistovala ani minulost, ani budoucnost. Střásal ze sebe den – čtyřhodinovou jízdu z Las Vegas, zraňující nůž, bzučivý hlas Hugha Walterse ve výtahu. Za krkem ho lehce šimralaklimatizace. V ráně na předloktí cítil škubavý žár, který nebyl tak úplně nepříjemný.

Uvědomil si, že má necitlivé levé rameno. Přesunul ho proto o kousek dozadu, spustil o pár milimetrů a ucítil napětí svalu. Tak se postupně vyrovnával, tělesně i v myšlenkách, dokud se z něj nestal jen a pouze dech, dokud se z celého světa nestal dech a nic jiného neexistovalo.

Po nějakou dobu tak seděl, ztracený v blaženém tichu.

26


A pak Evana něco vytrhlo z jeho téměř transu na turecké rohoži. Několikrát zamrkal, přizpůsobil oči světlu a zorientoval se. Už věděl, co mu narušilo meditaci.

Zvonil černý telefon.

27


3

Zlomená jako já

Te% už k němu přicházelo zvonění mobilu RoamZonenaprosto přímočaře.

Ne tak samotný hovor.

Virtuální číslo, 1-855-2-PANNIKDO, původně zřízenéprostřednictvím bulharské VoIP služby, bylo nastavené tak, žehovory byly digitalizovány a směrovány přes Internetprostřednictvím kódovaného tunelu virtuální soukromé sítě. Tunel byl následně přesměrováván přes patnáct softwarových virtuálních telefonních ústředen po celém světě do přístupového bodu Wi-Fi a VoIP adaptéru, který patřil Joeyovi Delarosovi v bytě 19H naproti přes ulici. Odsud pak přeskočil zpět na Internet přes LTE sí[ operátora Verizon. Poku dby nějakým zázrakem lidé z kterékoliv organizace vysledovali datový tok až doJoeyova bytu, mohl by Evan celou tu katastrofu sledovat zpoza svých zatažených závěsů.

28


Po každém význačnějším spojení změnil Evan telefonníslužbu pro registraci čísla. V této chvíli byla jeho domovskýmoperátoremjakásispolečnostvčínské provinciiŤiang-su, pro každou zvídavou mysl velmi zajímavá noční můra z oblasti jurisdikce i logistiky. Telefon se bez problémů připojoval na GSM sí[, fungoval ve 135 zemích a používal předplacené karty zprodejních automatů, které Evan pravidelně ničil a nahrazoval novými.

Vstal a vydal se ke kuchyňskému pultíku, bosé nohy mu cestou pleskaly o leštěný beton.

Zvedl telefon a řekl, jako to dělal vždy: „Potřebujete mou pomoc?“

Hlas na druhé straně se na malou chvilku zarazil. „Vy jste ... Chci říct, není tohle nějaký vtip?“

„Ne.“

„Moment. Jenom ... počkejte.“ Mladá žena, osmnáct nebodevatenáct. Hispánský akcent, možná Salvadorka. „Jste skutečný? Já myslela, že jste něco jako ... nějaká městská legenda. Mýtus.“

„Existuji.“

Čekal. Zrychlený dech, rychlejší než obvykle. Tohle se stávalo běžně.

„Víte, jsem v maléru. Nesmím už si dovolit ztrácet čas,jinak... jinak...“ Přidušený vzlyk. „Nevím, co s tím.“

„Jak se jmenujete?“

„Morena Aguilarová.“

„Odkud máte tohle číslo?“

„Dal mi ho jeden černoch.“

„Popište ho.“

První přikázání: Nic nepředpokládej.

„Měl plnovous, takový štětinatý, prošedivělý. A mělzlomenou ruku. V závěsu.“

Clarence John-Baptiste. Loni na podzim do jeho domu na Chatsworthu vtrhl metamfetaminový gang, drželi jeho a dceru jako rukojmí. S Clarencem ani s tou dívkou nezacházeli vrukavičkách.

„Kde bydlíte?“

29


Uvedla adresu v Boyle Heights, východní L. A. Šlo o jeden z těch bytů za Los Angeles River. Oblast Lil East Side.

„Kdy bychom se měli sejít?“ zeptal se Evan.

„No, já... já nevím.“

Opět mlčení.

„Zítra,“ řekla potom. „Zítra v poledne?“

„Kde se můžeme sejít?“

„Nemám auto.“

„Je pro vás bezpečné sejít se u vás doma?“ zeptal se.

„Ano, v poledne ano.“

„Takže ve dvanáct.“

Poledne mu vyhovovalo. Bude potřebovat tři hodiny, aby pročesal okolní bloky, zajistil dům, vyloučil přítomnostdigitálních převaděčů a potenciálních stop explozivních materiálů. Poku dto měla být past a on se do ní nechá vtáhnout, a[ je to podle jeho pravidel.

Deváté přikázání: Vždy bu= v ofenzivě. O chvíli později popíjel v Trezoru Evan čerstvý heřmánkový čaj a prověřoval si Morenu Aguilarovou v databázích.

Kromě informací o skutečně nebezpečných teroristechbývají policejní databáze ve značné míře připojené na Internet. Velká část trestně- i občanskoprávních záznamů je dostupná každému služebnímu vozu místní policie, který má terminál pro mobilní data. K němu patří přenosný počítač Panasonic Toughbook přidělaný k palubní desce běžného policejního autalosangeleské policie. Každý z těchto notebooků komunikuje přímo s CLERS, CLETS, NCIC, CODIS a prakticky stovkamidalších státních i federálních databází.

Jakmile napíchnete jediný takový počítač v policejním autě, dostanete se k řídicímu panelu Velkého bratra.

Evan nebyl žádný geniální hacker, ani si to o sobě nemyslel, ale podařilo se mu dostat se nepozorovaně do několikapolicejních vozů a vložit do jejich notebooků reverzní SSH kód. Tím se mu otevřela virtuální zadní vrátka.

30


Te% byl Evan schovaný v tajné místnosti a kroužil poinformační superdálnici – hledal to, co potřeboval, sbíral jednotlivé údaje k zítřejší misi a usrkával poslední zbytek vonného čaje. Posledních čtyřicet pět minut Morena Aguilarová proseděla na obrácené popelnici na přední verandě polorozpadléhořadového domu. Ruce měla vražené pod koleny, takže její hubené paže vyčnívaly do stran. Bosé nohy nervózně podupávaly po roztřepeném dřevě, kolena sebou škubala. Vlasy měla stažené dozadu tak pevně, že přesně kopírovaly lebku, aby se nakonec za gumičkou rozeběhly do divokých kudrlin. Pichlavé oči,skloněná hlava, téměř neviditelný pot lesknoucí se na spáncích.

Bála se.

Evan zastavil za křižovatkou, kousek za rezivějící hromadou opuštěných aut, a znovu si prohlížel ulici přes demontovanou optiku pušky. Na plácek vyschlé trávy jedné z předzahrádeknaroti Moreninu domu vyšla mladistvá matka, také Hispánka, v podpaží s batoletem v plenkových kalhotkách. Položila ho na zem, aby si hrálo v hliníkovém plechu na pečení krocana, který byl naplněný pískem. Dítě vypadalo jako etnickysmíšené, jasně zelené oči zářily na pozadí karamelové pokožky.Zatímco se chlapeček začal přehrabovat ve svém provizorním pískovišti, zapálila si červené marlboro a vypustila k obloze proužek dýmu. Pak se poškrábala na mateřském znaménku velikosti jahody, které měla na vnitřní straně paže. Určitě jí nebylo víc než osmnáct, výraz tváře však měla dost ponurý. Zadní kapsa jejích kalhot byla vyboulená od mobilníhotelefonu. Hne dve dle ní tlačila kočárek přes vyschlý trávník další mladá matka. Ta první vytáhla z krabičky cigaretu a nabídla jí. Nemluvily. Jen tak stály vedle sebe, kouřily a dívaly se na ulici. Dvě mladé ženy, které neměly co dělat.

Jakmile Evan došel k závěru, že nejsou nebezpečné, odložil optiku, popadl černý kovový kufřík a vystoupil z vozu.

Když se blížil k Moreně, zpozorovala ho a vstala. Nervózně si mačkala rukou biceps druhé paže. Vstoupil na verandu. Na

31


jejím obličeji se podepsala předchozí těžká léta, viděl vrásky

způsobené stresem i její krásné hnědé oči poznamenanéútraami. Silně z ní byla cítit vůně laku na vlasy.

„Chodím od domu k domu a prodávám reverzní hypotéky,“ oslovil ji. „Vy nemáte zájem. Zavr[te hlavou.“

Udělala to.

„Te% obejdu celý blok a oklikou se vrátím k domu zezadu. Zadní dveře máte odemčené. Nechte je tak. Te% se zatvařte otráveně a běžte dovnitř.“

Práskla za sebou předními dveřmi a on sestoupil z verandy a vydal se dál po ulici.

O deset minut později už seděli proti sobě v domě, vpotrhaných zahradních křeslech v malém obýváčku. Evan byl čelem k zamaštěnému oknu do ulice. Na konferenčním stolku před ním ležel jeho zamčený černý kufřík. Poku dse do něj za dalanesprávná kombinace, uštědřil chybujícímu osmisetvoltovýelektrický šok. Obsahoval hlasem aktivovaný mikrofon, dírkové čočky a širokopásmovou výkonnou rušičku, která dokázalaodstavit jakékoliv sledovací zařízení.

A taky v něm byly papíry.

Dusivý vzduch byl cítit ptačím trusem. V sousednímístnosti, čtvercové ložnici, šramotil v kleci střapatý papoušek. Skrze otevřené dveře byly vidět dvě matrace na podlaze, šatník,prasklé zrcadlo a otlučené pouzdro na trumpetu, které se opíralo o dlouho nepoužívané akvárium.

„Mrkev, prosím!“ ozval se papoušek. „Prosím! Prosím ne!“

Přes Morenino rameno měl Evan dobrý výhled na ulici, kde dvě mladé matky na předzahrádce protějšího domu pořád vtichosti kouřily. Bylo dobře slyšet dětský pláč, ale žádná z matek neudělala nic, aby dítě utišila.

Evan se posunul na židli a ten pohyb způsobil, že Morena hbitě narovnala záda. Na košili měla skvrny od potu, ta byla z tuhé látky a byl na ní nápis BENNY’S BURGERS a oprýskaná jmenovka. V obou rukách svírala látku svých polyesterových kalhot.

32


„Jste nervózní,“ poznamenal. „Že jsem tady.“

Rychle přikývla a najednou vypadala jako malé dítě.

„Umíte zacházet se zbraní?“

Mlčela tak dlouho, že už si přestával být jistý, jestli vůbec odpoví.

„Z pár jsem už střílela,“ vypadlo z ní nakonec a on poznal, že lže. Otřela si pot z čela. Její vytrhané obočí tvořilo vysoký oblouk a z jejího nosu na něj zírala prázdná dírka po piercingu.

Vytáhl z pouzdra u boku pistoli, otočil ji a podal ženě. Zírala na ni, zatímco ji měl sevřenou v dlani.

Wilson Combat 1911 byl špičkový model vyrobený nazakázku podle Evanových specifikací. Poloautomatika, osmnábojů v zásobníku z nerez oceli a s číslem devět vyrytým nakomoře. Rozšířená hlaveň vylepšená komorovou rampou pro snazší podávání střeliva a se závitem pro umístění tlumiče.Mířidla Straight 8 Sights byla zdvižená tak, aby je nemohl blokovat nasazený tlumič. Palcová pojistka byla oboustranná, on sám byl levák. Dlaňová pojistka v zadní části byla zárukou, že zbraň nevystřelí v ruce. Přední rám byl výrazně zdrsněný, osmnáct vroubků na palec, a speciální střenky Simonich Gunnerumožňovaly kvalitní úchop zbraně při střelbě. Bobří ocas na dlaňové pojistce bránil nepříjemným nárazům při střelbě na vnitřní dolní části palce. Matová čerň se v přítmí ztrácela a nevydávala žádný lesk.

Znovu jí pokynul, aby si vzala pistoli. „Zatím o tom jen mluvíme. Takže nemusíte být nervózní.“

Opatrně si vzala pistoli z jeho ruky a položila ji na polštářek vedle sebe. Pak vydechla a lehce jí poklesla ramena.

„Na mně... na mně mi už nezáleží. Jde o ni. Mi hermanita – o mou sestřičku, Carmen. Já jsem o dzačátku po dělala, na co jsem sáhla. Ale to dítě? Nikdy v životě neudělala nic špatného. Momentálně je ve škole. A jde jí to dobře. Je jí teprve jedenáct.“

Evan se letmo podíval na potlučené pouzdro na trumpetu v ložnici a pak znovu na Morenu. „Kolik je vám?“

„Sedmnáct.“ Polkla vzduch. Další dlouhá pauza. Zdálo se,

33


že si neuvědomuje, jak dlouhé jsou její tiché pauzy. Nebyla

zachmuřená, ale uzavřená do sebe.

„Táta odešel, když jsem byla malá. Mi mamá zjistila, že před pár lety zemřel. Sama... mm, umřela loni. Měla rakovinuvaječníků. A pak přišel on. Začal platit nájem za dům. A nás dvě tu drží.“

Batole na druhé straně ulice usedavě plakalo. Jedna z matek natáhla ruku, popadla kočárek a začala s ním jezdit sem a tam, aby malé ukonejšila. „Mrkev, prosím!“ zavřeštěl papoušek zložnice za ním. „Prosím! Prosím, ne!“

Evan se zaměřil na Morenu. Nechtěl jí pokládat žádné otázky. Chtěl jí dát prostor, aby mohla odvyprávět svůj příběh po svém.

Vytáhla z kapsy svých pohodlných kalhot mobil. „Tohle mi dal on. Aby mi mohl psát esemesky, kdykoliv ho napadne. Jsem tu přece pro něj, ne? Ale to je v pořádku. Zneužívá jen mě. Tedy alespoň dote%. Jenže má sestra roste. Už nemá moc času. Říkal, že už začíná dospívat.“ V tomto okamžiku se Morenin horní ret zkrabatil. „Už s ní chtěl něco mít, onehdy večer. Já... jsem ho nakonec zabavila. To už umím. Ale říkal, že příště... příště...“ Zakousla se do rtu, aby se jí přestal třást. „Vy to nechápete.“

„Pomozte mi to pochopit.“

Zavrtěla hlavou. Venku se ozval kovový zvuk rapové hudby, ohlašoval, že se blíží nějaké auto. Ve voze se sklopenou střechou seděl vzadu chlapík s velkou televizí, zatímco jeho kamarád řídil. Auto zmizelo, ale zvuk hudby ještě dlouho dozníval.

„Vy máte kam jít?“ zeptal se Evan.

„K tetě. Do Vegas. Ale to nehraje roli.“

„Proč to nehraje roli?“

Morena se naklonila dopředu, najednou byl její výraz plný divokosti. „Vy to nechápete. Řekl, že když ji někam odvezu, bude nás pronásledovat. Dneska už mají na všechno databáze. Může najít, koho chce. Kdekoliv.“ A pak, najednou, ten hněv zmizel. Sevřela ruku v pěst a přitiskla si ji na rozechvělé rty. „Zavolat vám byla hloupost. Hlavně nikomu nic neříkejte. Já už něco vymyslím. Jako vždycky. Hele%te, já musím do práce.“

Věděl, že její směna nezačne dřív než za dvě hodiny a žestá>34


nek s hamburgery, kde pracuje, je odsud jen sedm minut chůze.

Zůstal sedět a ani ona se neměla k odchodu.

Lehce se zhoupla na židli. „Já prostě nechci...“ Zamrkala a na hladkých tvářích se jí objevily slzy. „Prostě jen nechci, aby byla stejně zlomená jako já.“

Zdvihla ruku, aby si otřela tváře, a on na vnitřní straně paže uviděl něco, co vypadalo jako zanícená stopa po očkování. Ale vzhledem k jejímu věku to nebylo možné.

Byla to značka.

Evanovy oči přejely k mladým matkám na druhé straně ulice. Ta první si dala do úst cigaretu a on si najednou uvědomil, že to mateřské znaménko velikosti jahody vůbec nebylomateřským znaménkem. Jeho pohle dzablou dil k paži druhé ženy, která jezdila s kočárkem sem a tam. Byl si jistý, že má na tomtéž místě na kůži kaštanovou tečku.

Morena si toho všimla, a když znovu zaměřil svou pozornost na ni,rychle dala rukudolů, aby značku ukryla. Ale ještě předtím stačil postřehnout, že jde o vypálený kruh. Měl zhruba velikost hlavně ráže .40.

Něco jako Glock 22, což byla standardní výbava losangeleské policie.

Znovu si vybavil Morenina slova: Může najít, koho chce. Kdekoliv. Brutální zneužívání moci. Lidští otroci přímo před očima. Ty dívky na druhé straně ulice měly také mobily. A děti. Už pochopil, že pochmurný výraz na jejich obličejích bylvýsledkem rezignace.

Morena vstala k odchodu. Uhladila si přední část pracovní košile, pak naklonila obličej tak, aby z něj neodkapávaly slzy. „Děkuji, že jste přišel,“ promluvila, „ale vy to nechápete.“

„Te% už ano,“ zareagoval Evan.

Podívala se na něj.

„Celá ulice?“ zeptal se.

Dosedla zpátky na židli. „Celý blok.“ Znovu jí zakolísal hlas. „Já jen nechci, aby dostal i moji sestřičku.“

„Tak toho už se te% nemusíte bát,“ pronesl Evan.

35


4

Budu čekat

Cestou domů objel Evan okruh svých bezpečnostních úkrytů

a zkontroloval je. Vlastnil spoustu nemovitostí, které bylyroz

troušené po celé oblasti – městský domek ve Westside, chatu ve

Valley, dům ve stylu ranče v zanedbané čtvrti pod letovými

koridory vedoucími z losangeleského letiště. Ujistil se, že jsou

trávníky řádně zalité, na verandách se neválí nevyžádaná pošta

a systém spouštějící v nepravidelných režimech osvětlenífun

guje. Za vnější obyčejnou fasádou se skrývaly náhradní vozy,

základní vybavení pro mise, úkryty se zbraněmi. Jack vždycky

kladl důraz na udržování většího množství „základen“, kde je

možné nabrat vybavení a pokračovat dál.

Koneckonců Evan nemohl tušit, kdy bude muset zmizet.

Zaujímal čestné postavení na seznamu nejhledanějších osob, ty

ale nebyly veřejně přístupné. Musel se pohybovat opatrně na

letištích, na hranicích i na ambasádách, ačkoliv za uplynulých

36


pět let byl na ambasádě jen jednou, když bylo třeba eliminovat

úředníka, který hrál klíčovou úlohu v gangu pašeráků lidí.

Když Evan dorazil na Hradní výšinu, zapadající slunce už barvilo jednu stranu budovy do oranžova. Zaparkoval a prošel halou, kde míjel na místě s občerstvením zhruba půl tuctu lahví s kombuchou utopených ve válci s odtávajícím ledem.Iniciativa týkající se nápojů zřejmě neslavila takový úspěch, v jakýspolečenství vlastníků doufalo.

Naproti dveřím, kde bylo posezení, vydávala tlumený šustot sportovní příloha L.A.Times. Na dhorní částí stránky se vynořil obličej Johnnyho Middletona. Popíjel kombuchu.

Evan přidal. Zašustění nylonových tepláků bylo jasnýdůkazem, že Johnny opustil čalouněné křeslo. „Evane. Evane!“

Evanovi nezbývalo než zastavit.

Johnny k němu došel. S naštvaným výrazem se zběžněpodíval na opuštěný válec s nápoji. Pak otočil hlavou a v jeho kulatém obličeji se objevil samolibý výraz. „Opravdu byste někdy měl přijít do posilovny.“ Poklepal si na logo klububojových umění na teplákách, byly to dvě pěsti narážející do sebe. Jak originální. „Můžu vám sehnat volný vstup.“

Než Evan stačil odpovědět, naznačil Johnny krátkýboxerský úder.

Pěst se pohybovala pomalu a špatným směrem. Evan jasně odhadl úhel pohybu – stačil by dvojitý kryt, vykroutit zápěstí, rozdrtit kost a přetrhnout loketní vazy, pak sevřít paži loktem, stáhnout ho k zemi a rozdrtit Johnnyho povolený hrudník po dopadu na zem kolenem.

Místo toho jen lehce ucukl. „To není má parketa,“ vypadlo z něj.

„No jak chcete, šéfíku,“ řekl Johnny a vydal se zpátky srukama roztaženýma na znamení velkodušnosti. „Nabídkazůstává otevřená.“

Evan došel k výtahu a vstoupil dovnitř, ale v té chvíli zaujal jeho pozornost rozruch u vchodu do garáží. Zaznamenal Miu a Petera, ruce měli plné nákupních tašek s potravinami. Evan jim podržel dveře od výtahu, zatímco oni se cpali dovnitř, takže

37


najednou tu bylo plno. Cestou nahoru postřehl, že Petera za

rozměrnými taškami skoro není vidět.

„Nepotřebujete pomoct?“ zeptal se Evan.

„To zvládnem, díky,“ zareagovala Mia.

Někde na těle jí zazvonil iPhone, byla to melodie z Čelistí.

Poklekla vedle všech těch různých věcí, které nesla, a zatápala po kabelce. Z jedné ruky jí vyklouzla igelitová taška z lékárny a Evan ji chytil dřív, než stačila dopadnout na zem. Telefon přestal zvonit a Mia si rezignovaně povzdychla. Pak začalazvedat různé tašky zpátky do jejich původní pozice.

Evan si všiml, že na něj z boku upřeně zírá Peter. Mělskloněnou hlavu a podrobně zkoumal Evanův kotník. Evan sinenápadně popotáhl nohavici – a ejhle, pohybem odhalilponožku. Můžeš pokračovat. Není tu nic k vidění.

Upřený pohle dse vrátil k Evanovu obličeji.

„Evan jak?“ zeptal se chlapec.

„Co prosím?“

„Jaké je vaše příjmení.“

„Smoak.“

„To zní jako Smoke, kouř?“

„Ale píše se to jinak.“

„A jaké máte prostřední jméno?“

„Hazard.“

„Fakt?“

„Ne.“

Nic. A pak se chlapec nenápadně zašklebil.

Mia se dívala jinam, aby skryla úsměv.

Cinknutím výtah oznámil příjezd do dvanáctého patra.„Jestli tvůj křížový výslech pana Hazarda skončil...“ utrousila Mia, pocuchala Peterovi vlasy a vyvlekla ho za sebou ven.

Až příliš pozdě se Evan podíval dolů, aby si všiml, že pořád mačká v ruce Miinu tašku z lékárny. Natáhl se ke dveřímvýtahu, ale ty se s bouchnutím zavřely a on pokračoval i s jejími věcmi vzhůru ke svému ateliéru. Vrácení bude muset počkat.

Dnes večer má práci.

38


***

Hodil Miinu igelitovou tašku na kuchyňský pultík, prohlédl si

vodky vyskládané v mrazicím boxu a vybral si láhev ve tvaručutory, Jean-Marc XO. Vyráběla se ze čtyř druhů francouzské

pšenice a procházela devítinásobnou destilací. Následovalproces mikrooxidace a uhlíkové filtrace. Když ponořil dva prsty do

ledu, všiml si, že z Miiny tašky z lékárny povylézá krabička

s náplastmi. Samozřejmě že s potisky Mapetů. Evanovi padly

do oka křiklavé barvy, které se tak vyjímaly na pozadí šedépodlahy a ocelových stěn. Na fluorescenční oranžové a zářivězelené ho něco znepokojovalo, ale nedokázal ten pocit nijak zařadit.

Vrátil krabici do tašky a cestou zpátky do Trezoru usrkával svůj drink. Vodka klouzala do krku a zanechávala za sebou hedvábný pocit, texturu čistoty.

Morena Aguilarová mu poskytla dvě věci: telefon, jehož prostřednictvím měla být agresorovi neustále k dispozici akterý te% odpočíval na kovovém stole poblíž důvěrně známérostlinky aloe vera, a jméno.

Bill Chambers.

Informací o Williamu S. Chambersovi našel u losangeleské police dostatek. Následkem několika velkých a dobřenačasovaných zákroků se mu podařilo vypracovat se z hlídkovéhopolicisty na detektiva druhé kategorie a nakonec před čtyřmi lety zakotvil na vytoužené pozici v Oddělení boje proti gangům a omamným látkám. To by vysvětlovalo, jak se mu podařilo vytvořit si svou malou despotickou državu uprostřed Lil East Side – měl na starost Boyle Heights. Byl v ideální pozici, mohl vycházet vstříc členům gangů, kteří zase na oplátku pomáhali jemu. A proto mu dovolovali, aby si udržoval svůj násilný konkubinát, a možná ho prostřednictvím svého vlivu i chránili a hlídali blok, který si on přeměnil ve svůj soukromý pracovní tábor. Evan odhalil spoustu vyšetřování vedených vnitřním oddělením. Všechna ale skončila u ledu, bu% se ztratily důkazy, nebo klíčoví svědkové změnili výpovědi. Pak hledal peníze.

39


Chambersovy bankovní účty vykazovaly mnohočetné výběry

a vklady, všechny pod limitem deseti tisíc dolarů, takže banka

neměla povinnost nic hlásit. Pochybné aktivity. Ale žádnýnezpochybnitelný důkaz.

A První přikázání takový nezpochybnitelný důkazvyžadovalo.

Evan zvedl Morenin telefon, ošuntělý plastový přístroj se zašpiněným displejem, lehoučký, jako by to byla hračka. Byl to mexický model na jedno použití. Když palcem procházelhistorii textových zpráv, všiml si, jak náhle v Trezoru klesla teplota, cítil chlad na zadní straně krku. Spousta jednoznačnýchesemesek neustále z téhož telefonní čísla obsahovala sexuálnínařízení a pokyny pro Morenu, v některých z nich byly odkazy naviditelně nezletilé hispánské dívky v konkrétních pózách. Díval se do obličeje dítěte, kterému snad ještě ani nebylo čtrnáct. Rysy dívky byly bez jakékoliv emoce, mrtvé, a červeně obtažené oči jako by byly oddělené od jejího těla i od toho, co dělala.

Položil telefon a vzal si sklenici, ale zjistil, že už na vodku nemá chu[. Ani na nic jiného. Bublalo v něm rozhořčení amusel si vybavit Čtvrté přikázání: Nikdy to neber osobně.

Za ta léta, co tohle dělal, nikdy neporušil jediné přikázání a nechystal se k tomu ani te%.

Zpátky k databázím, s novou energií. Telefonní čísloodesílatele Evan vystopoval, šlo o šarži předplacených mobilních čísel prodaných loni maloobchodnímu řetězci Costco.Jednoduchý reverzní proxy kód mu umožnil dostat se přes firewall této firmy a za chvíli si prohlížel datové soubory v lokalitách obchodů v blízkosti Chambersovy domácí adresy. Nic. Pak se podíval na několik objektů řetězce mezi Chambersovýmdomem a různými lokacemi, včetně Boyle Heights, a nakonec zkusil štěstí v obchodě, který byl na cestě do ústředílosangeleské policie. Účet na jméno Sandy Chambersové. Registrační fotka ukazovala zoufalou trosku, která zůstala z Billovy ženy – pobledlý obličej a útlá postava pod průmyslovými reflektory, nahrbená ramena, jako by se snažila scvrknout se a zmizet.

40


Podařil se jí sice úsměv, ale vypadal, jako by ani k její tváři

nepatřil, jako kdyby ho tam někdo nalepil.

Začal o pár čtvrtí dál, aby se trefil do data, kdy se objevila zásilka předplacených mobilů – za tímto účelem prošelzáznamy o nákupech Chambersových. Bedny heinekenu, kondomy značky Trojan, zahradní nábytek, nákupy potravin ve velkém, digitální fotoaparát. A tady, sedm telefonů na jedno použití, zakoupeny 13. února spolu se sadou chňapek ke sporáku abalením zubních kartáčků s měkkými štětinami.

Poku dvzal člověk v úvahu všechna fakta, ne dalo se popřít, že měla jistou váhu, ale důkazy bylo možné vykládat různě, a i příběhy, které z nich plynuly, mohly být různé. Poku dse Evan do něčeho pustil, výsledek byl jediný – a takovýtovýsledek vyžadoval jistá fakta. Zdvihl svůj drink, ve kterém už odtál led, a otřel kolečko kondenzátu tak, aby deska stolu zůstala bez poskvrny.

Na stole zadrnčel telefon, přišla další SMS.

ZÍTRA VECER. 10. AT JE PRIPRAVENA.

Evan zíral na ta slova a čekal, až odezní pocit znechucení, až se usadí jeho vztek a změní se na klid a neotřesitelnou jistotu. Pak odepsal.

BUDU CEKAT.

41


5

To další

Evan odnesl sklenici highball zpět do



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist