načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šimon Pánek: Aby dobro neškodilo -- Rozhovor s Davidem Klimešem - David Klimeš

Šimon Pánek: Aby dobro neškodilo -- Rozhovor s Davidem Klimešem

Elektronická kniha: Šimon Pánek: Aby dobro neškodilo -- Rozhovor s Davidem Klimešem
Autor:

Šimon Pánek je výrazná osobnost veřejného života a humanitární manažer. Knižní rozhovor představuje obě roviny jeho celoživotní práce a od konkrétních životních situací se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  230
+
-
7,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : portréty (převážně barevné)
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-0941-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rozhovor zachycuje proměny a vývoj humanitární pomoci z různých životních perspektiv Šimona Pánka - od studenta pořádajícího sbírku pro Arménii v roce 1988 přes vznik Nadace Lidových novin až po profesionální pomoc prostřednictvím Člověka v tísni. Jako řídící manažer Člověka v tísni nyní musí zvažovat další vývoj organizace, nové možnosti financování, nové oblasti pomoci i neustálé vyvažování mezi idealismem dobrovolníků a firemní kulturou. Stranou nezůstává ani jeho angažmá ve veřejném životě. Kniha reflektuje nejen jeho vůdčí postavení mezi studenty během roku 1989, ale především jeho opakované návraty k politice, které však dosud nikdy neskončily kandidaturou na politickou funkci. Šimon Pánek je výrazná osobnost veřejného života a humanitární manažer. Knižní rozhovor představuje obě roviny jeho celoživotní práce a od konkrétních životních situací se dostává k obecnějším, nadčasovým problémům.

Popis nakladatele

Šimon Pánek je výrazná osobnost veřejného života a humanitární manažer. Knižní rozhovor představuje obě roviny jeho celoživotní práce a od konkrétních životních situací se dostává k obecnějším, nadčasovým problémům. Rozhovor zachycuje proměny a vývoj humanitární pomoci z různých životních perspektiv Šimona Pánka – od studenta pořádajícího sbírku pro Arménii v roce 1988 přes vznik Nadace Lidových novin až po profesionální pomoc prostřednictvím Člověka v tísni. Jako řídící manažer Člověka v tísni nyní musí zvažovat další vývoj organizace, nové možnosti financování, nové oblasti pomoci i neustálé vyvažování mezi idealismem dobrovolníků a firemní kulturou. Stranou nezůstává ani jeho angažmá ve veřejném životě. Kniha reflektuje nejen jeho vůdčí postavení mezi studenty během roku 1989, ale především jeho opakované návraty k politice, které však dosud nikdy neskončily kandidaturou na politickou funkci. Šimon Pánek je ředitel organizace Člověk v tísni. David Klimeš je novinář a komentátor, spolupracuje hlavně s Hospodářskými novinami.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
David Klimeš - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ABY DOBRO POMÁHALO

R o z h o v o r s D a v i d e m K l i m e š e m

Pánek

Šimon

ABY DOBRO NEŠKODILO

R o z h o v o r s D a v i d e m K l i m e š e m

Pánek

Šimon



ABY DOBRO POMÁHALO

R o z h o v o r s D a v i d e m K l i m e š e m

Pánek

Šimon

ABY DOBRO NEŠKODILO

R o z h o v o r s D a v i d e m K l i m e š e m

Pánek

Šimon


© Šimon Pánek, David Klimeš, 2015

Doslov © Jaromír Štětina, 2015

© Portál, s. r. o., Praha 2015

ISBN 978-80-262-0961-4


5

Předmluva

Šimon Pánek: živá kronika české

pomoci posledního čtvrtstoletí

Ano, i v t omto rozhovoru ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek

dostane otázku, zda bude kandidovat na post prezidenta. Bývalýstu

dentský vůdce z roku 1989 a dlouholetý humanitární pracovník na ni

musí odpovídat od té doby, co ho za svého možného nástupceozna

čil v ro ce 2003 Václav Havel. Přestože jeho odpověď je zajímavá, není

v této knize tou nejpodstatnější. Knižní rozhovor vznikl především

proto, aby ukázal pohled člověka z velké neziskové organizace, jak je

někdy těžké pomáhat. Přesně v duchu názvu knihy Aby dobro neško

dilo. A P ánek je chodící kronikou posledních 25 let českého úsilí nikoli

o efektní, ale efektivní pomoc potřebným. V rozhovorech, které užde

kády poskytuje médiím ke krizovým situacím doma i ve světě, občas

překvapí pragmatickými formulacemi typu „taková normální válka“ či

„přijatelné riziko“. A ve vztahu k sobě nejčastěji používá obrat „nejsem

dobroděj“. To už dávno není ten jednadvacetiletý student přírodovědy,

který v televizi sledoval ničivé zemětřesení v Arménii, styděl se zateh

dejší nečinnou československou komunistickou vládu a během několika

dnů zorganizoval největší sbírku pro Arménii v zemích komunistického

bloku východní Evropy. V této knize vystupuje už jiný Pánek. Je mu

47 let. Deset let jako ředitel vede organizaci, která dávno není jenhu

manitární, ale také rozvojová, vzdělávací a lidskoprávní. Místo milionů

korun ročně má obrat skoro miliardu.


6

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

Kniha popisuje vývoj české humanitární a rozvojové pomociposled

ního čtvrtstoletí, kterou Pánek od píky pomáhal budovat. Jeho příběh

je navíc unikátní v tom, že se mu spolu s kolegy podařilo vystavětor

ganizaci, která v Česku nemá srovnání a svou velikostí se pohybuje na

evropské úrovni. Pánkův příběh je proto vyprávěním, které je užitečné

pro kohokoli v pomáhajících organizacích. Jeho omyly a bezhlavýentu

ziasmus v r aných začátcích je vhodnou četbou pro ty, kteří se rozhodnou

založit pomáhající spolek. Fáze prudkého růstu Člověka v tísni vdeva

desátých letech musí cosi připomínat všem, kdo už nějaký ten rok vne

ziskovém sektoru pracují: pocit uspokojení ze smysluplné práce, ale také

nevyhnutelně alespoň částečné vyhoření a opětovné hledání rovnováhy

mezi prací a osobním životem. A příběh posledních let Člověka v tísni

je užitečným odrazovým můstkem pro úvahu, k čemu vlastně svojine

ziskovou organizaci směřovat: Kam až ji nechám vyrůst, abych neztratil

pocit z toho, že si ještě mohu osobně sáhnout na vše, co děláme?

V první kapitole knihy vystupují hned tři Pánkové. Jeden jejedna

dvacetiletý student pomáhající Arménii. Druhý před třicítkou pomáhá

obnovovat rozstřílenou Bosnu. A třetí je sedmačtyřicetiletý lídr velké

neziskovky, který přemýšlí, kde je smysluplné riziko, aby dálspolupra

covníci pomáhali sto padesáti tisícům rodin ve zcela rozvrácené Sýrii.

Pro každého z těchto Pánků znamená dobro a pomáhání v konkrétním

vyjádření vždy něco jiného. Třicátník Pánek kroutí s úsměvem hlavou

nad dvacetiletým Pánkem, který mává letadlu do Arménie, aniž by

přesně věděl, jak bude pomoc využita. Čtyřicetiletý Pánek naopak sleh

kou nostalgií vzpomíná na třicátníka v rozstříleném Sarajevu, který po

prokličkování s náklaďákem plným léků mezi odstřelovači sedí u svíčky

v bytě bez oken a vděční Sarajevané odkudsi vytahují poslední zbytky

pálenky. Jak bude padesátník Pánek hledět na toho současného? To


7

Př e dm lu va

zatím nevíme. Rozhodně si ale při pohledu na neuvěřitelně široký záběr

organizace řekne: Bylo to velké...

Ve druhé kapitole Pánek rekonstruuje, jak Člověk v tísni vlastně

vznikl a jak se stylem pokus–omyl pomoc postupně profesionalizovala.

Nemá příliš smyslu se ptát na projekty pomoci v jednotlivých zemích –

či jak se jim v organizaci říká „mise“. Už jen proto, že Člověk v tísni

působil v desítkách zemí, nyní je to 25 zemí se zcela různými příběhy

od Afghánistánu po Jižní Súdán, od Kosova po Filipíny.

Ale Pánkovo vyprávění je poučné v tom, že dobře ukazuje, jak si lidé

z Člověka v tísni najednou přirozeně uvědomili, že vedle humanitární

pomoci je potřeba se naučit i pomoc rozvojovou. Nevyčetli to z knížek,

ale prostě jim přišlo logické, že krátkodobé zachraňování lidí veváleč

ném konfliktu by se nemělo zhatit opuštěním místa. Že je lepšíkomu

nitu podporovat dlouhodobě a pomoci jim v sociálním, ekonomickém

i občanském vzestupu.

Pro Pánka je samozřejmě životní misí válka v Bosně. Pomoc Sýrii může

být klidně stonásobně větší, nebezpečnější a aktuálnější, ale projíždět sná

klaďáky ve tmě odstřelovaným průsmykem vás poznamená na celý život.

To je osobní příběh Pánka. Jako lídr organizace ale ví, že on musí být ten

první, kdo se dívá dopředu, nikoli dozadu. Za velkou zkoušku bezpřekva

pení označuje dnešní Sýrii. Vedle toho ale jako výzvu zmiňuje třeba i malé,

ale velmi složité rozvojové projekty. Příkladem může být mise v Etiopii,

která podporuje nejchudší ženy, aby se sdružovaly a vytvářely malýmpří

spěvkem společný fond. Z něj si pak vždy jedna vezme půjčku napodni

kání a p okusí se postavit na vlastní nohy. Jestli jsou v knize opravdu nějaké

zásadní věty Šimona Pánka, pak jsou to právě ty, kterými odůvodňuje

etiopskou misi Člověka v tísni: „Podpora lidí zezdola je něco úžasného.

A v tom je podle mě i budoucnost rozvojových organizací. Než podporovat


8

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

několik salónních nevládních organizací, tak je často lepší onen běh na

dlouhou trať v podobě aktivizace občanů a občanské společnosti.“

Přestože Člověka v tísni si především spojujeme s pomocí v zahraničí,

Pánek se stejně zapáleně baví i o úspěších v Česku. Nemůže se ale sám

divit, že lidé se vždy nejprve ptají na jejich pomoc za hranicemi. I on

přiznává, že ho překvapilo, když při povodních na Moravě a ve Slezsku

v roce 1997 lidé najednou začali do organizace volat, kam mají přispět,

protože jaksi samozřejmě čekali, že Člověk v tísni bude organizovatpo

moc a sbírku. A Pánkovi s kolegy došlo: No jistě, tohle je přesně taudá

lost, kde máme pomáhat, i když není za hranicemi Česka.

Povodně jsou ale vlastně ještě ty nejjednodušší projekty, které Člověk

v tísni v Česku realizuje. Pánek v knize vypráví i o složitém příběhupo

moci romskému etniku od počátečního odporu ke stavbě zdi v Matiční ulici

v Ústí nad Labem v roce 1998 až po současný stav, kdy je Člověk v tísninej

větším poskytovatelem terénní sociální práce tomuto etniku v Česku. Pánek

bez obalu přiznává, jak naivní představy na počátku měli a že vevylouče

ných lokalitách je „schopnost elementární samosprávy občas velmi nízká

až nemožná“ a základem musí být pomoc jednotlivcům či domácnostem.

To jistě rozlítí mnohé české kritiky Pánka a celého Člověka v tísni, kteří

viní organizaci, že Romům vnucují životní modely většinové společnosti.

Kritiky vůči Člověku v tísni je mnohem více. Špatně vzdělávají o době

komunismu. Jsou příliš velcí a utiskují malé neziskovky. Jsou příliš blízko

establishmentu. Jsou „továrnou na dobro“. Pánek se trpělivě obhajuje,

krčí rameny, ale pak mu to stejně ujede: v Česku se úspěch neodpouští.

Čtvrtá kapitola je nedokončená. Ne proto, že by ji Pánek nedovyprávěl.

Ale ona být dokončená ani nemůže. Je o migraci. V roce 2015 doslova

hýbe Evropou migrační vlna. Její důsledky zatím neznáme, ale v této


9

Př e dm lu va

knize jsme migrační krizi vybrali jako jedno velké téma, u kterého se

zastavujeme a Pánek ho může popsat ve všech souvislostech. Člověk

v tísni k němu má rozhodně co říct. Kdyby neživil obrovské množství

lidí v Sýrii, jistě i mnozí z nich by se vypravili do Evropy. Kdybynepo

máhal v t ranzitních zemích Srbsku či Makedonii, pašerácká mafie by to

měla o něco snazší. Kdyby nepůsobil v Africe či Afghánistánu,nesesta

vili bychom v rozhovoru celistvou mozaiku různých běženeckých vln,

které se jako jedna velká vlna slily do Evropy.

Pánek je nekompromisní. Podle něj tragicky zklamali čeští politici

a česká média. Ovšem svou kritiku nevede jen ideově, tedy že mravní

imperativ nám velí pomoci bližnímu. Podrobně rozebírá, jak celá Evropa

zaspala v řešení problému migrace a jak se čeští politici zcela zbytečně

zahnali do kouta svými radikálními výroky. Migrační vlna je přitom

přesně ten případ, kdy jedno opatření nic nezmůže. Pánek vysvětluje,

jak je nezbytné namixovat ten správný poměr jednotlivých opatření, aby

migrační vlna zase opadla a v budoucnu se takto chaoticky neopakovala.

Pátá kapitola může odrazovat – co je tak zajímavého na rozebíráníor

ganizace a financí Člověka v tísni? Odpověď je jednoduchá. Hodně.

Nezisková organizace nevytváří zisk. Je závislá na financování z grantů,

darů, příspěvků. A Pánek podrobně rozebírá, jak právě dobré vedení

grantů, výkaznictví či fundraising jsou nezbytným předpokladem pro

úspěch organizace. Říká to přitom člověk, který excelové tabulky nikdy

neměl rád a spoustu věcí dohaduje pouhým podáním ruky.

Nyní však popisuje, jak robustní systém účetnictví, kontroly avýkaz

nictví v o rganizaci mají. Jako konkrétní příklad, že finance musejí být

až první v řadě, uvádí například rozjíždění jednotlivých misí. Pokud se

někde stane katastrofa, chvíli trvá, než donátoři zareagují. Člověk v tísni


10

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

ale může vybrat první miliony ze svého Klubu přátel Člověka v tísni

a misi rozjet ihned. Až později ji vyztuží penězi od velkých vlád,multi

laterálních organizací či nadací.

S velikostí se mění i organizace. Pánek už může jen vzpomínat na

časy, kdy se v kuchyňce Lidových novin potkalo pár lidí nad kafem a vše

se naráz a nekoordinovaně probíralo. Nyní většina věcí probíhá v rámci

organizace elektronicky podle jasné hierarchie a Pánek jako lídr naopak

musí řešit, jak do tohoto systému vnést opět život a osobní kontaktpro

střednictvím skupinových porad a setkání.

Že pořádek musí podle Pánka být, je zjevné, když dojde na otázku, na

co by měly neziskovky nejvíce dbát: „Na vnitřní pravdivost. Je smutné,

když si někdo tím, že koná dobro, odůvodňuje, že se občas někdepo

míchají projekty, protože někdo pracuje na třech projektech najednou

a nějak se prohází papíry.“

Poslední kapitola je osobní, o náčelníkovi Velká huba, jak Pánkovina

půl vážně, napůl z legrace přezdívali spolužáci a kamarádi. Jakkoli by se

mohlo zdát, že tato kapitola se bude psát při tak hektickém a napínavém

životě, jaký žije Pánek, sama, není to pravda. Pánek je už od roku 1989ne

ustále médii nucen, aby vyprávěl o svém osobním životě, že si už zjevně

vytvořil jistý příběh o sobě samém. Přesto se v tomto rozhovoru určitě

pokusil říct více a v jasnějších souvislostech, než kdy předtím. U otázek

na vězněného otce, členskou průkazku Socialistického svazu mládeže,

Malichův obraz v ložnici rodičů, oblíbené vinárny z osmdesátých let se

snaží odpovídat s minimem vnitřní cenzury. Ale listopadem 1989 dotazy

na osobní život v podstatě končí. Pánek se stává veřejně známou osobou

a velmi těžko se už odděluje jeho osobní a veřejný život. Jakmile se na

geologické brigádě dozví ze západního rozhlasu, co se děje na Národní

třídě 17. listopadu, okamžitě se vrací do Prahy, vyhlašuje stávku na


11

Př e dm lu va

přírodovědě a stává se spolupředsedou studentského hnutí. Jeho rolebě

hem pádu režimu je už dostatečně známá. V této knize Pánek spíše musí

uvažovat osobněji, kdy se bál, zda okusil slast moci, když se nečekaně

stal v roce 1990 poslancem, či jak vnímal osobnost Václava Havla.

Otevřeně mluví o tom, koho kdy volil, a že by rád volil německou

sociální demokracii. Přemýšlí o Václavu Klausovi, se kterým objížděl

ve vládní tatrovce v roce 1990 mítinky Občanského fóra a který pro

něj byl později velkým zklamáním. Uvažuje nad odkazem Havla, a co

znamená státní vyznamenání od něj. Jak je těžké oddělit Pánkův osobní

a veřejný život vyplyne například při otázce, jak vnímal prezidentský

souboj Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga v roce 2013. Na jednu

stranu natočil podpůrné video pro Schwarzenberga, na druhé straněpři

tom pobýval na několikaměsíčním sabatiklu v Indii.

A pak přijde ta tradiční otázka: Budete kandidovat na prezidenta?

A z Pánkových formulací je najednou jasné, jak složitou volbu předse

bou má. Lidem, kteří příliš rychle uspějí, se občas stává, že na vrcholu

nevědí, kam dál stoupat. Pánkovi není ještě ani padesát a už byl čelným

studentským vůdcem. Byl na pár dnů poslancem, než se mandátu vzdal.

Vybudoval velmi úspěšnou neziskovku. Pravidelně dostává nabídky na

vstup do politiky. Jeho slovo ve veřejné debatě platí, protože patří kmi

nimu lidí veřejně činných již od roku 1989, na jejichž jménu neulpěl

žádný škraloup. A Pánek se zjevně rozhoduje, jak se svým jménemna

ložit dál: Vést dál životem své dítě, Člověka v tísni, k dalším úspěchům?

Nebo zkusit ve veřejném životě jinou roli?

Jak se Pánek rozhodl, o tom možná bude další kniha. Tahle jepřede

vším o pomáhání.

David Klimeš

říjen 2015



13

Ta ková nor m á l n í vá l k a

Část I

Taková normální válka

aneb

Co znamená pomáhat


14

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

Dělal jste někdy dobro špatně?

Za těch dvacet let určitě ano. Dělat dobro z podstaty ještě neznamená, že

se dělá dobře. Chyby se mohou samozřejmě udělat jako u všech lidských

činností. Past spočívá v přesvědčení, že když dělám dobro a nezištně

pomáhám, musí to být automaticky v pořádku. Schopnost reflexe, zda ta

pomoc skutečně pomáhá, přitom může následně dramaticky klesat. Ono

dobrodějství a přesvědčení o hodnotě vlastní pomoci jsou prostě silné.

V Člověku v tísni si proto od počátku, někdy od let 1992, 1993,opaku

jeme stále znovu jednu větu: Nejsme dobrodějci. Nepíšeme ji nikam do

manuálů, ale cítíme to tak. My jsme manažeři, jsme lidé, kteří plní různé

služby, ale nejsme dobrodějci. Nevykonáváme dobro, aniž bychom se

neustále neptali po jeho smyslu.

Buďte konkrétní.

Nyní už vím, že jsme třeba v minulosti měli několikrát ukončit humanitární

pomoc dříve a více tlačit na soběstačnost partnerů, aby se postavili na vlastní

nohy a už se o sebe postarali sami. Dobrý příklad je Čečensko, kde jsmepra

covali pět let. Svět měl v tomto regionu tak špatné svědomí a cítilodpověd

nost za to, že nedokázal fakticky nijak zasáhnout, že nabízel opravdu velké

množství pomoci. A zároveň část dárců nedostatečně tlačila na to, aby se už

jen nerozdávaly potraviny, ale aby se lidé začali o sebe starat sami.

Jaký je to pocit, když na jednu stranu jste nepochybně hrdý na svoji

práci, ale na druhou stranu jsou v hlavě právě tyto myšlenky: Nemuseli

jsme být tak dlouho v Čečensku, mohli jsme dávat jinak mikropůjčky na

Srí Lance, v Kosovu stavět jen některé domy...

Nejsem úplně nejlepší na kritickou zpětnou vazbu. Spíš jsem typčlo

věka, který ty věci táhne dopředu a má pocit, že nic není a nebude velký


15

Ta ková nor m á l n í vá l k a

problém. Kritičtějších lidí, kteří jdou do těchto detailů, ale mám okolo

sebe naštěstí dost.

Nečekejte ode mě seznam toho, co jsme měli dělat lépe i proto, že se

vlastně neustále dívám dopředu. Varuji tedy čtenáře: nečekejte ode mě

objektivní posouzení aktivit Člověka v tísni. Jistě by mělo být kritičtější.

Ale tomu se přece nemůžete vyhnout. I když jste lídr, který spíše věci

rozjíždí a jde dopředu, v pomáhání se angažujete už dvacet let. Víte,

že umění pomoci je dost proměnlivé. Proto se ptám: Co znamenalo

pomáhat pro jednadvacetiletého studenta Šimona Pánka v roce 1988,

když organizoval pomoc obětem zemětřesení v Arménii, co pro vedoucího

malé neziskovky v rozstřílené Bosně před třicítkou, a co pro dnes

sedmačtyřicetiletého ředitele organizace s několika sty zaměstnanců

a třičtvrtěmiliardovým obratem?

Jen jsem chtěl na úvod říct, že Šimon Pánek nic objektivního o Šimonu

Pánkovi asi neřekne. Samozřejmě, že se snažím na naši činnost dívat

kriticky, učit se z toho a vyvíjet se dál. Ono je to v naší organizaci navíc

podpořeno i tím, že Člověka v tísni nikdy nevedl jednotlivec. A dokonce

ani žádnou sekci nikdy nevedl jednotlivec. Vždy je tam skupinka lidí,

Člověk v tísni

Společnost Člověk v  tísni je česká humanitární, rozvojová, vzdělávací a lidsko

právní organizace. Vznikla v  roce 1992 jako Nadace Lidových novin v  okruhu

válečných novinářů. Od roku 1994 působila jako Nadace Člověk v tísni při České

televizi a  pod současným názvem funguje obecně prospěšná společnost od

roku 1999. Působí ve více než 25  zemích světa, její roční rozpočet přesahuje

miliardu korun. Ředitelem je spoluzakladatel organizace Šimon Pánek.


16

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

která o v ěcech diskutuje. Přestože s věkem a zkušenostmi samozřejmě

roste váha některých hlasů v organizaci, rozhodně to neznamená, že by

se ostatní nemohli dotazovat, do jisté míry i kritizovat a načínat debatu,

zda se věci dělají tak, jak nejlépe mají.

To je pro mě vlastně lepší systém brzd a rovnováhy, než když jeden

lídr časem zmoudří a kriticky hodnotí minulé konání. Ono to také navíc,

přiznejme si, mnohokrát bývá i naopak. Člověk s postupujícím časem

a sebevědomím plynoucím z odvedené práce často i ztrácí schopnost

kritického nahlížení.

Zmínil jsem tři okamžiky v životě Šimona Pánka – Arménie, Bosna, Sýrie.

Zkuste je popsat.

Pomoc v Arménii v roce 1988 se vymykala tím, že byla úplně první

a vznikla zcela spontánně. Bylo to tak, že se tři kamarádi prostědí

vají na televizi den po zemětřesení a vidí obrázky zmaru a zároveňle

tadla se zásilkami pomoci z Francie, Ameriky, ale třeba i Rumunska.

Zemětřesení v Arménii

Zemětřesení v Arménii bylo jedním z nejničivějších, které postihly Sovětský svaz

za dobu jeho existence. 7. prosince 1988 propuklo se silou až 7,2 Richterovy škály.

Epicentrum se nacházelo blízko města Spitak na severu Arménie. Záchranný

systém země selhal, počty obětí se různí až k 50 tisícům mrtvých a 130 tisícům

zraněných.

Přes probíhající studenou válku sovětský vůdce Michail Gorbačov požádal

o  pomoc i  Spojené státy. SSSR poprvé otevřel zemi pomoci od západních ne

ziskových organizací. Československo se k  vlně solidarity s  Arménií přidalo až

po výzvě Šimona Pánka, Martina Novotného a dalších přátel ve státní televizi.


17

Ta ková nor m á l n í vá l k a

A z Č eskoslovenska nic. A protože jsme v Arménii rok a půl předtím

byli, přišlo nám nějak samozřejmé se o něco pokusit. Navíc to bylo na

konci období komunismu, kdy se už kontrola veřejného prostoruvidi

telně drolila. Takže vznikla sbírka převážně obnošeného šatstva, dek

a spacáků. Ale nešlo jen o onu samotnou pomoc. Důležité bylo i to, že se

společnost najednou dokázala solidarizovat, aniž by to organizoval stát

jako u všech ostatních sbírek řízených shora. Proto na to lidé takspon

tánně reagovali. Kvalitu realizace pomoci jsme v té době samozřejmě

nedohlédli. Poslané věci ani neměly zvláštní hodnotu, dopravu poskytla

ruská letecká společnost Aeroflot, ale celkově to byl určitě spíše projev

potřeby něco dělat, než že bychom kriticky analyzovali, co je vlastně

v Arménii nutné udělat.

Na to, co se stalo na počátku nám, narážím celých dvacet let. Přijdou

lidé, kteří chtějí nějak pomoct, a já se ptám, jestli je to opravdu na onom

místě potřeba. Někdy si nechají poradit. Někdy ale za každou cenu trvají

na svém, a tak jim říkám: Vy ale chcete především naplnit svojepřed

stavy, saturovat vlastní potřebu solidarity...

... a jsou tedy jako Šimon Pánek v roce 1988?

Ano, vždyť to říkám. Na počátku byla skutečně možná důležitějšípo

třeba zmobilizovat lidi, jejich ochotu pomoct... Jistě, zajistili jsme, aby

se náklad do Arménie dopravil. Ale na místě jsme neměli potřebnou

infra strukturu, nešlo o žádnou promyšlenou operaci, prostě na místěne

bylo zajištěno nic.

Bosna už byla jiná. Pomoc v Bosně pro nás byla první velkámnoha

letá humanitární operace. Řekl bych, že pro naši organizaci byla dost

formativní. V Bosně se poprvé objevují některá jednoduchá, leč podle

mě extrémně důležitá pravidla, která dodnes dodržujeme. To první zní:


18

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

pomoc navrhujeme podle potřeb na místě. Odborně se tomu říká „needs

based assesment“. Ale tehdy jsme samozřejmě nevěděli, že takovýod

borný slang existuje. Čistě selským rozumem jsme si říkali: No, musíme

se přece s nimi na místě poradit, co a jak chtějí. Už první zásilky do

Bosny byly sestaveny podle telefonického, faxového či osobníhospo

jení s v edením nemocnic, s UNICEF v Sarajevu, s radnicí ve městečku

Maglaj. To vše byly části toho, co jsme dohromady dělali: nemocnice,

pomoc dětem a kojícím matkám a pak městečko Maglaj ve střední Bosně,

místo obklíčené ze tří stran, které jsme systematicky podporovali. Takže

už tehdy šlo vlastně o profesionální přístup.

Pravidlo druhé pak znělo: za pomoc osobně ručíme, zásilkydopro

vázíme a j deme do terénu. To znamenalo, že půjdeme do terénu více

než lidé z OSN, z velkých organizací. To přetrvává dosud. Když se

Válka v Bosně a Hercegovině

Nejkrvavější konflikt během rozpadu Jugoslávie na nástupnické státy trval od

roku 1992 do roku 1995. Multietnické území Bosňáků, Srbů a Chorvatů v březnu

1992 vyhlásilo přes odpor části tamních Srbů nezávislost (předtím se už od

Jugoslávie odtrhlo Slovinsko a  Chorvatsko). Srbové vyhlásili svou Republiku

srbskou. Během války docházelo k masovým vraždám, největší spáchali Srbové

v  enklávě Srebrenica. V  největším masakru od 2.  světové války tam zahy

nulo v  roce 1995 přes osm tisíc lidí. Během války zahynulo nebo bylo prohlá

šeno za nezvěstné 278  800  osob, z  toho bylo 140  800  Bosňáků, 97  300  Srbů,

28  400  Chorvatů a  12  300  ostatních. Domov muselo během války opustit asi

2,1  milionu obyvatel Bosny a  Hercegoviny, což byla asi jedna polovina všech

jejích předválečných obyvatel.

Válku ukončil Daytonský mír v listopadu 1995.


19

Ta ková nor m á l n í vá l k a

podíváte na charakteristiku Člověka v tísni, či co se o nás říká mezi

humanitárními organizacemi, tak je to právě toto: že jsme výrazně vte

rénu. Kdybych si tipnul, že patříme mezi 20 % organizací, které jsou

nejblíže lidem v terénu, tak by to, myslím, byla pravda. A to právě platí

už u Bosny: chceme tam jezdit, chceme to vidět, pomoc předávat na

místě, tváří v tvář.

Vyplynul tento přístup právě z toho, že jste na distribuci pomoci v Arménii

a pak v Náhorním Karabachu nedohlédl a štvalo vás to?

Spíše to vyplynulo z toho, že jsem chtěl za pomoc osobně ručit. Nebyla

to už jedna akce, nebylo to v komunismu, kdy člověk ne tak úplně věděl,

co se s ním a okolo něj děje. Válka v Bosně probíhala několik let pore

voluci, měl jsem v té době už docela známé jméno, lidé mě podporovali

a tento svůj jakýsi „kapitál“ jsem vložil do Člověka v tísni. Věděl jsem,

že kromě Jaromíra Štětiny a Jana Urbana je to i mé jméno a můj kredit

ze Sametové revoluce, co Člověku v tísni získává podporu veřejnosti.

A v ten okamžik jsem proto chtěl ručit za to, jak to celé dopadne.

Poprvé jsme o pomoci začali profesionálně uvažovat. Jak to celépo

stavit, aby nám lidé uvěřili. Jak to odlišit od oné povinné solidarity, která

tu byla v minulosti ve stylu: napište si do žákovské knížky, že vybíráme

na Koreu. Jak přesvědčit lidi, že se ty peníze neztratí, což nebyl malý

problém. Jistě, po pádu komunismu zde byla pozitivní energie,anglic

kým termínem řečeno „opportunity of goodwill“, ale pod povrchem

byla stále ta nedůvěra, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá.

Právě to, že jsme pomoc doprovázeli a osobně za ni ručili, hodněpo

mohlo, aby se prolomila nedůvěra mezi lidmi.

A s tím souvisí třetí pravidlo, byť ve světě moderního marketingu

to jde někdy ztuha: nevytahujeme se. Nepřibarvujeme, co jsme udělali,


20

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

nepřeháníme propagaci. Co děláme, je dost dobré na to, aby nám stačilo

o tom prostě informovat. Nic nepřifukujeme. Skromnost nám sluší.

Na to poslední pravidlo by vám ale kritici asi odpověděli: No, ale vy

výraznou propagaci ani nepotřebujete, protože jste v českém prostředí

humanitární a rozvojové pomoci dosáhli skoro až monopolníhoposta

vení. Už nejste ta neziskovka o deseti lidech.

To přece ale nijak neodporuje tomu, co říkám. Možná je to právě tím, že

jsme se nikdy nesnažili nic přehánět, z kamionu brambor jsme nedělali

bůhvíco. A zároveň se nám od počátku dařilo vybrat poměrně dostpe

něz a u dělat za to spoustu viditelné práce. Tam začíná cesta k naší dnešní

váze ve společnosti. Tedy žádný prázdný marketing.

Kdy jste si v průběhu onoho růstu váhy Člověka v tísni ve společnosti

řekli, kudy dál jít?

To se musím vrátit k Bosně. V Bosně jsem byl za války a po válce asitřicet

krát, možná pětatřicetkrát. Pro mě i pro organizaci to bylo v mnohémurču

jící období. Šlo nejen o ta nepsaná pravidla, která jsem už popsal. Také se

ustavila sama organizace. Nejprve to byla akce na rok, dva. Pak už to bylo

let pět. Začala válka v Čečensku, schylovalo se k válce v Kosovu a přišlypo

vodně. Zaklepali u nás Kubánci a Bělorusové. Bylo také čím dál jasnější, že

soužití většiny s romskou menšinou se zhoršuje. A protože jsme vždyreago

vali na výzvy zvenčí, tak jsme si sedli a řekli si: Dokážeme s tím něco udělat?

A odpověděli jsme si ano. Takto fungoval Člověk v tísni prvních deset let.

Když se podíváte na strukturu Člověka v tísni, najdete takovou šíři

činností, jakou byste u obdobných západních organizací nejspíšenena

šel. Málokdo řeší sociální problémy doma, ale i vzdělávání, lidská práva

a rozvojovou i humanitární pomoc ve světě.


21

Ta ková nor m á l n í vá l k a

Proto jsem jako třetí příklad vybral Sýrii. Zde už nejste v té reaktivní

fázi – něco se stane a cítíte, že máte kapacitu pomoci a jdete do toho.

Nyní už si vybíráte, nelze se věnovat všemu. Proč právě tedy Sýrie, vsou

časnosti jeden z nejobtížnějších konfliktů pro organizace vašeho typu?

Volili jsme už poměrně brzo. Jen Bosna, Karabach a první válka v Čečensku

přišly jaksi samy sebou. Cítili jsme to sepětí s postkomunistickým apost

sovětským prostorem. Jezdili jsme tam, Jaromír Štětina se tam pohyboval

jako novinář, byl vlastně kmotrem toho všeho, když dal dohromady partu,

ze které se vyvinul Člověk v tísni. On se pak stal šéfredaktorem Lidových

novin a chtěl dělat primárně novinářskou práci, zatímco já jsem měl už

někdy v roce 1993 jasno, že se chci věnovat hlavně humanitární pomoci.

Po první vlně pomoci v postkomunistickém a postsovětském prostoru

bylo už ale rozhodování vždy velmi racionální. Ať už jde o Haiti, Irák či

třeba Sýrii, sedíme a vždy řešíme: dokážeme dát dohromady takové zdroje,

finanční, lidské, logistické, abychom mohli účinně pomoci, aby to nebylo

jen plácnutí do vody? Naštěstí nyní už jsme ve sdružení humanitárních

Válka v Sýrii

Ozbrojený konflikt v  Sýrii započal v  roce 2011 poklidnými demonstracemi.

V rámci takzvaného Arabského jara ale eskaloval do občanského povstání proti

režimu prezidenta Bašára Asada. Do konfliktu vstoupilo několik bojujících stran

od umírněných oponentů Asada po ozbrojence z Islámského státu. Vládakon

troluje menšinu území. V  polovině roku 2015 se počet mrtvých odhadoval na

více než 300 tisíc. Syrská válka také spustila obrovskou migrační vlnu, která se

spojila s uprchlickými vlnami ze zemí Afriky a Asie a přelila se až do Evropy.

Člověk v tísni je v Sýrii přítomen od roku 2012 a stal se jedním z velkýchposky

tovatelů humanitární pomoci.


22

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

a rozvojových organizací Alliance 2015, která může dát dohromadyúčin

nou pomoc z více stran. Můžeme se tak vyhnout nekoordinované pomoci,

která pak ve výsledku vypadá ve stylu málo, málo, hodně, moc. Tedy že

se nedostatek pomoci převrátí kontraproduktivně v její přebytek.

Takže nejprve je potřeba vyřešit, zda vůbec dáme dohromadypro

středky, které odpovídají rozměru problému. Mít hodně ale nezna

mená automaticky být relevantnější. Například po povodních v Bosně

v roce 2014 jsme i za pár milionů byli schopni cosi vykonat – s naším

know‑how z povodní u nás jsme předali zkušenosti a vytiskli příručky,

jak se vhodně chovat. Ale tváří v tvář Ukrajině či Sýrii nemá smysl se

s pár miliony o cokoli pokoušet.

Představuji si to klíčové sezení v Člověku v tísni, když se jednalo opo

moci v S ýrii. Seděli jste a říkali si: Máme nějaké zásadní zkušenosti

z onoho regionu, jako jsme například měli v postkomunistickýchstá

tech? Nemáme. Rozumíme vztahům v regionu? Ne příliš. Je to bezpečné

tam působit? Není, mnoho jiných obdobných organizací tam zbezpeč

nostních důvodů prostě není. Takže si vyjmenujete tato minusovázna

mínka, a stejně do toho jdete. Jak ono rozhodnutí vypadá?

Dlouho jsme věděli, že v Sýrii něco chceme dělat. Nejprve jsme začali

přes organizaci Doctors of Damascus, což byla síť lékařů, kteráošetřo

vala zraněné z demonstrací v Damašku i jinde, protože policie obcházela

nemocnice a pátrala po těchto lidech. Posílali jsme léky, vybavení, byla

to složitá operace přes okolní země, ale ukázala se jako funkční.

Pak jsme hledali způsob, jak v Sýrii pracovat přes Jordánsko, a Turecko

vlastně bylo až třetí zemí, kde jsme zakotvili. Podívali jsme se na naši práci

v Čečensku, Kosovu a s našimi zkušenostmi to prostě mělo na začátku

smysl. To ještě nebyla situace, kdy na jedné straně útočí Islámský stát, na


23

Ta ková nor m á l n í vá l k a

druhé straně režim prezidenta Bašára Asada, přibývají útoky ze vzduchu

a útoky dalekonosnými zbraněmi a území pro operace se stále zmenšuje.

Na začátku, tedy na podzim 2012, kdy se konflikt rozjížděl, to ale byla

„taková normální válka“...

To je profesionální slang?

Ano, byla to taková normální válka s čitelnou situací, zejména na severu,

kde představitelé odporu proti Asadovi komunikovali se Západem, byli

umírnění. Takže situace nebyla tak těžká jako dnes. V zimě 2012/2013

jsme do toho dali téměř veškeré své volné peníze, protože na tuto akci

bylo složité sehnat zdroje. Nikdo totiž nevěřil, že se uvnitř Sýrie dápra

covat. Zahraniční společenství bylo také dost opatrné, ona jakákoli přes‑

hraniční pomoc vyvolává napětí, zvláště když se něco veze z jednoho

státu fakticky na území nikoho. Tu první zimu jsme bojovali opravdu

o každý milion. I když jsem tu pak nebyl, povedlo se mi sehnat alespoň

čtyři miliony od zahraničních dárců, uspořádali jsme sbírku. A s těmi

prvními deseti dvanácti miliony jsme přesvědčili větší dárce, že to má

smysl. Následně už peněz přibývalo a operace poskočila na úplně jinou

úroveň. Díky odvaze a profesionální práci kolegyň a kolegů na místě.

Dotaz na Sýrii jsem ale zvolil především proto, že se tam konflikt vyvinul

od „takové normální války“ k něčemu o dost krutějšímu. Není to přesně

ten konflikt, kdy se Šimon Pánek ráno vzbudí a přijde na poradu Člověka

v tísni s otázkou, zda má smysl za takového rizika v konfliktu dál pomáhat?

Samozřejmě že bezpečnost řešíme neustále. Speciálně od doby nástupu

Islámského státu a výrazného zmnožení únosů. Mezinárodněkonzul

tujeme situaci s ostatními podobnými organizacemi či specialisty na

bezpečnost. Jistě, stane se mi, že mě přepadnou takové myšlenky, a to


24

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

ne jenom u Sýrie, ale v minulosti i u Afghánistánu či Pákistánu. Musím

ale říct, že já už nejsem nyní tím hlavním, kdo řídí zahraniční operace...

... ale říkal jste, že máte kolektivní vedení, takže výrazně do věcipromlu

vit můžete.

Ano, udělali jsme za tu dobu celou řadu změn, jak v Sýrii pracujeme.

Dva roky pracujeme na dálku, my sami tam nejezdíme, protoženebez

pečí bylo vyhodnoceno jako tak velké, že jen blázen by tam poslalci

zince. Cizince tam fakticky začali honit a lovit.

Máme vybudované týmy ještě z časů, kdy se přes hranice dalo jezdit,

a ty využíváme. Takto pracujeme aktuálně a je otázka, jak dlouho to

donátorům přijde smysluplné. Myslím ale, že dlouho, neboť situace je

velmi špatná a svět má lidově řečeno máslo na hlavě, kam až to nechal

zajít. Zároveň samozřejmě přemýšlíme o tom, jak situaci monitorovat,

prohlubujeme systémy kontroly – výkaznictví či fotografickoudoku

mentaci. Ale distanční práce je vždy velmi těžká.

Distančně se pracovalo například s místními pracovníky na severu

Afghánistánu nebo v Iráku. A nyní je to Sýrie. I jindy se muselopřistou

pit k p ráci na dálku, třeba v Čečensku, ale tam to bylo na měsíc a půl

spíše proto, že Rusové hranice prostě zavřeli.

Od skoro až pohádkového začátku Člověka v tísni jsme se tak dostali k velmi

sofistikované práci, kdy jde každodenně o život. Vyvinuly se u vás jakési

klapky na očích, které vám nedovolují vidět všechna rizika okolo? Protože

jinak by se do některých oblastí a konfliktů vůbec nedalo s pomocí vstoupit.

Ne, skoro bych řekl, že je tomu naopak. Na začátku jsem o těch věcech moc

nepřemýšlel. Věděli jsme o všem velmi málo, včetně nebezpečí. A ani jsme

si je nepřipouštěli. Kdybych se dozvěděl, že naši zaměstnanci nyní dělají to,


25

Ta ková nor m á l n í vá l k a

co jsme dělali v Bosně, tak bych to nejspíš zakázal. Příkladem jsou průjezdy

přes ostřelované horské cesty. V Bosně jsme jezdili dvacetikilometrové

úseky v noci se zhasnutými světly a vytaženými pojistkami, abynezasví

tila ani brzda, ani blinkr. Nic. Auta musela být černočerná, protože když

zasvitlo světýlko, ze srbských pozic začali střílet na ty cesty, které měliza

měřené. Takové cesty bychom dnes neprojížděli, nebo alespoň ne tak často.

Naše vědomí o rizicích a nebezpečí se prohloubilo. Víme, co se stalo ve

spřátelených organizacích, víme, co se v naší organizaci za ta léta přihodilo

jednotlivcům či místním zaměstnancům – zmizeli, unesli je, někdo je zastřelil.

Začátek a současnost Člověka v tísni se přece nedá vůbec srovnávat.

Je to jako s firmou, kde v garáži čtyři kamarádi začnou něco vyrábět

a za 20 let je z toho velká fabrika. A neznamená to, že ta velká firma je

horší, že to dělá nekvalitněji. Myslím, že u nás je tomu naopak.

Pochopitelně ten blízký dotyk s každou konzervou pomoci je jiný při

obratu pět milionů korun ročně a pět set milionů korun za rok. Když nás

bylo pět, tak jsme si vzájemně ručili, bylo nepředstavitelné, že někdo

něco neudělá na sto procent. Když je vás pět set, samozřejmě už se vše

musí řídit jinak, i když já osobně stejně nakonec více věřím v celkovou

kulturu v organizaci než na excelové tabulky, které unesou skoro všechno.

Na příkladu Arménie, Bosny a Sýrie se dá dobře ilustrovat nejen vývoj

Šimona Pánka a Člověka v tísni, ale i postoje české společnosti kpo

máhání. Přemýšleli jste tehdy, čím to u Arménie bylo, že se apatická,

povinně dobrovolná pomoc socialistického člověka změnila v onenpři

rozený entusiasmus pomoci?

Pamatuji si, jak jsme mluvili o tom, proč se to tak povedlo. Vedlema

teriální sbírky se totiž ještě vybrala spousta peněz, které měla Národní

fronta. Něco z toho jsme použili později i na pomoc Karabachu. Pro


26

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

lidi bylo nečekané, že nějací tři studenti vystoupí v televizi a řeknou,

že organizují sbírku pro Arménii. Roli hrál ale i vztah k Sovětskému

svazu a Michailu Gorbačovovi, v té době naděje, že se celý systémpo

lidšťuje. Když byl Gorbačov v Praze, vyvolal obrovský zájem, stal se

symbolem víry ve změnu. Když došlo k neštěstí v Arménii, Gorbačov

se sebral a okamžitě tam odletěl. Takže se tehdy sečetla spoustafak

torů. Neformálnost a neoficiálnost, vztah ke Gorbačovovi a perestrojce,

Arménii jsme vnímali navíc jako někoho, kdo byl také obsazen SSSR.

A tohle vše už jsme tehdy dokázali pochopit, že funguje.

Co vlastně tehdy pro vás pomoc znamenala? O žádném dělení nahuma

nitární či rozvojovou pomoc jste asi nevěděl.

Nijak rozřazené jsem to asi neměl. Měl jsem ale za sebou zkuše

nost vedení oddílu a ještě spoluvedení komise ochrany přírody hnutí

Brontosaurus. Součástí toho byla pomoc například ve formě vysazování

stromků ve zničených horách. K tomu se něco člověk naučil organizací

masopustů, akcí Brontosaura, silvestrů v Praze. A zorganizovat něco

takového pro 80 lidí nebylo tak úplně běžné. Takže jsem věděl, že se dají

organizovat i relativně větší akce.

A potřeba pomoci pak jednoduše vznikla tak, že jsme viděli tu hrůzu.

Hrůzu v zemi, kde už jsme předtím byli a hrozně se nám tam líbilo.

Arméni jsou srdeční, otevření lidé. Vidíte spoustu pomoci odevšad ze

světa a od nás nic. A někdo najednou řekne – já to nebyl –, no, to je ale

ostuda, škoda. Tak co zkusit něco zorganizovat?

Jak samotná pomoc Arménii probíhala?

Základem byl náš nápad, druhý den jsme šli na sovětskou ambasádu,

jestli nám poskytnou dopravu, když seženeme pomoc. Jejich odpověď


27

Ta ková nor m á l n í vá l k a

byla: Dáme. Pak jsme se domluvili s obchodním domem Kotva,respek

tive s n ějakou tamní buňkou SSM, že nám dají na sklady kus přízemí.

A pak už jsme jeli do televize, kde jsme řekli, že jdeme vyhlásit sbírku

na pomoc Arménii. Nikdo se vlastně nedivil. Každý viděl ten rozsahka

tastrofy, nikdo nám nebránil. Fungoval onen humanitární imperativ, jak

tomu dnes říkáme, že když vidíte katastrofu, nikoho se neptáte a prostě

tam jedete se samozřejmým sebevědomím. Přiletíte a říkáte: dejte nám

víza, nechte nás pracovat, nebraňte nám. A ono to ve většině zemí v těch

prvních měsících takto funguje. Dokonce třeba i taková Barma, jejíž

vláda po neštěstí cyklónu Nargis do jisté míry bránila činnostihumani

tárních organizací, se nakonec postupně otevřela.

Co jste se o sobě v té chvíli dozvěděl? Že jste vůdčí typ? Že vám svědčí

praktické rozřazování pytlů v přízemí Kotvy? Nebo něco jiného?

Už jsem řekl, že nejsem moc dobrý na hledání vlastních chyb. Alemy

slím, že jsem vytušil, že se ve mně pojí nějaká technicko‑organizační

schopnost s leadershipem. Dokážu do jisté míry věc táhnout, ale když

jde do tuhého, tak ji i prakticky zajišťovat. Což je funkční spojení. Tehdy

v Kotvě jsme velmi rychle zjistili, že zájem je tak veliký, že těch pár

dobrovolníků to nemůže zvládnout, tak jsme zvedli telefon a zavolali

naproti. Dnes je tam obchodní dům Palladium, tehdy tam byla pražská

posádka a během hodiny jsme měli dvacet vojáků, kteří tam pracovali.

Neměli jsme nákladní auta, tak jsme jeli do televize a druhý den jsme

měli padesát aut.

Ještě jednu věc jste se musel o sobě dozvědět. Odeslali jste letadlo do

Arménie a vy jste byl zase „jen“ studentem přírodovědecké fakulty. Ale

nemohlo to být přece stejné jako předtím. Bylo vám jednadvacet a během


28

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

několika dnů vás poslechli na sovětské ambasádě, v televizi, dokoncevo

jáci z pražské posádky.

Dostal jsem se do debaty, jak organizovat studentstvo, které bylo v té

době neuvěřitelně apatické. Nechodilo na demonstrace, nezajímalo se.

Zároveň jsme se přes Michala Klímu, se kterým jsem jezdil na hory,

dostal k okruhu rodiny Bendových, a tak i disentu. Mezi nimi vznikala

myšlenka aktivizovat studenty proti komunismu.

Ale na další jednu jedinou věc jsem se nesoustředil. Přece jen toho

bylo hodně: studoval jsem, vydělával jsem si, cestoval jsem, už několik

let jsem bydlel sám a část akcí a cest si musel platit sám.

Jistě, ale pak to jde ráz na ráz. Jste studentským vůdcem, zvolenýmposlan

cem, byť jste se mandátu vzdal. Neříkejte, že to s člověkem nic neudělá.

Tak jistě to posílilo mé beztak asi už dost velké sebevědomí. V prvních

letech Člověka v tísni jsem byl tahounem organizace. Ale zároveň pro

některé lidi jsem mohl být dost nesnesitelný, to si dovedu představit.

Teprve po třicítce si člověk uvědomí, že vést neznamená přikazovat,

rozhodovat, ale především podporovat. Když mi nabízeli kooptaci do

Federálního shromáždění, tak jsem hluboce cítil, že není prostě vpo

řádku to ve dvaadvaceti letech přijmout a nastoupit kariéru politika,

když o světě ještě nic nevím.

Vím, že jsem se bavil s tátou a ten mi říkal: No, je to brzo, ale zase je

to dobré místo, zvaž to. Ale já jsem cítil, že je to fakt brzo. Navíc jsem

si zcela sobecky chtěl užít nabyté svobody. Čerstvě jsem se zamiloval.

Teď po pětačtyřicítce je to už docela usazené, ale jistě v mém životě

byla období, kdy jsem byl sebevědomý extrovert a nedával ostatním dost

prostoru. Teprve mnohem později jsem začal chápat, že jsem sice dobrý

v projevu, argumentaci, rychlosti rozhodování, ale že se musím hlídat


29

Ta ková nor m á l n í vá l k a

a d ávat také prostor ostatním. Vždy jsem byl, myslím, respektovaný jako

šéf, ale míval jsem napjaté vztahy s lidmi okolo sebe. Nyní jsem snad

respektovaný šéf a řekl bych, že mám docela dobré vztahy s lidmi okolo.

A tento proces trval asi tak patnáct let.

V Člověku v tísni vám projde pod rukama spousta lidí. Podíváte se někdy

na někoho a vidíte Šimona Pánka, 22 let – chytrý, úspěšný, sebevědomý...

... arogantní? Ano, občas se to stane. Pamatuji si na jeden případ. Měli

jsme jednoho opravdu chytrého, šikovného kluka, který nebyl schopný

zvládnout své ego, sám sebe, k čemuž jsme možná přispěli tím, že jsme

mu příliš brzo dali příliš odpovědnou pozici.

Usilovně jsem se ho snažil přivést k nějaké větší reflexi a zkoušel jsem

to na něj přes sebe. Říkal jsem mu: podívej, mě před dvaceti lety také

štvalo čekat na ostatní, než jim to dojde, a měl jsem pocit, že to uznává.

Ale v realitě se to pak nedařilo. Změna chování není něco, co si ráno

vymyslíte a ono se to stane. Jde o hluboký proces vnitřního uvědomění.

Nejprve si je nutné vůbec přiznat, že je něco špatně, což trvá roky.

Vy jste počátkem devadesátých let vyzkoušel spoustu věcí. Jak vznikl

nápad na založení pomáhající neziskovky? To souviselo s Bosnou?

Já jsem se nerozhodl, že založím neziskovku. Já jsem chtěl prostěusku

tečnit další operace pomoci. Už na jaře 1990 jsme vypravili náklad

pomoci pro karabašské a ázerbájdžánské uprchlíky. Takže na počátku

nebyl nápad založit neziskovou organizaci. Ani jsem pořádně nevěděl,

co to je. Jen jsem tušil, že něco takového jako charita existuje.

Samotné rozhodnutí bylo jednoduché. Někdy v roce 1992 zavolal

Jaromír Štětina s tím, že se zase vrátil z Náhorního Karabachu a že si‑

tuace tam je strašlivá. On že je v Moskvě a nemůže nic organizovat, tak


30

ŠIMON PÁNEK – ABY DOBRO NEŠKODILO

ať to zorganizujeme v Praze. Obvolal takto dva tři kamarády, já byl mezi

nimi a bylo to. Moc jsem o tom všem ani nepřemýšlel. Štětina pro mě

byl veliký cestovatelský guru. Jednu zkušenost jsme už měli, takže jsem

řekl: jasně, jsem k dispozici.

Sešli jsme se v kuchyňce v Lidových novinách a tam s kávovarem

a mikrovlnkou bez jediného počítače začala první akce. Nic jsme

dlouhodobě neplánovali, šlo o tu jednu akci. Ta však uspěla, tak jsme

se začali vídat, mezi tím kulminovalo Somálsko, tak jsme začali sbírat

prostředky na Somálsko. Následně jsme tam se Štětinou na tři týdny

letěli – psát, ale i provádět průzkum, kde s čím pomoci. Postupně jsme

se začali potkávat a zjišťovat, jak je to fascinující. V Bosně jsme pak

začali systematicky působit až v roce 1993.

Co vás přivedlo do Bosny?

Igor Blažević, rodák z Bosny. Přišel za námi a říkal: Vy děláte ten

Karabach, ale v Bosně je taky válka. Pak v roce 1992 tam odjel autem

Štětina na průzkum a přivezl osobní svědectví, že je to tam opravdu

průšvih. Což mimochodem zůstalo dosud – musíme do oblasti jet, mít

vlastní zkušenost. V tomto jsme opravdu autentická neziskovka.

Náhorní Karabach

Válka o  Náhorní Karabach probíhala mezi lety 1988 až 1994. Enkláva v jihozá

padním Ázerbájdžánu je převážně obývaná Armény a  ještě před rozpadem

Sovětského svazu o  toto území započal boj mezi Arménií a  Ázerbájdžánem.

Válka skončila příměřím, byť spor o území mezi zeměmi dál pokračuje. Vyžádala

si na 30 tisíc životů.

Obětem války pomáhal i tým Epicentra, předchůdce Člověka v tísni.


31

Ta ková nor m á l n í vá l k a

Igor Blažević byl tedy spouštěč, pak tam jel Štětina a my jsme začali

na začátku roku 1993 vybírat první peníze a vypravovat prvnínákla

ďáky. Jezdit tam, znát to tam, trochu mluvit tou řečí.

Jak vypadal první konvoj?

První dva tři konvoje byly vypraveny někdy v únoru březnu 1993 do

střední Bosny. Šlo o dva tři náklaďáky, které řídili dobrovolníci, a já

nebo někdo jiný jel s papíry, se všemi těmi vízy, celními průvodkami,

certifikáty původu, darovacími smlouvami, pro‑forma fakturami a kdo

ví, čím ještě. Jezdit Evropou bylo tehdy mnohem složitější než nyní. Ale

nakonec jsme vše na místě předali.

A to už jste přesně věděli, komu co předáváte. Ne jako v Arménii.

Jasně, věděli jsme, kdo je náš partner, co má dostat. Igor Blažević

spoustu věcí domluvil. My jsme většinou věci dovezli na letiště do

Frankfurtu, Ancony či Splitu, tam se to naložilo do britských čiji

ných letadel a odvezlo do Sarajeva. I s někým od nás. Odtamtud

pak do dvou sarajevských nemocnic, kde se přesně předalo to, co

bylo požadováno tamními doktory. Po zemi jsme jezdili doněkte

rých částí Bosny, a to v kabině náklaďáků či za volantem sanitek až

na místo.

Zmínil jste, že jste tehdy porušovali pravidla, která byste dnes uždodr

želi. Co to bylo?

To se týkalo především bezpečnosti. Co se týče samotné pomoci, není to

dnes v konfliktu o moc jiné, než tehdy. Přivezli jsme pomoc, předali ji

bosenským doktorům nebo UNICEF, šli se podívat do skladu, lékárny,

požádali o evidenci, důkazy, jak pomoc používají.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist