načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Silnice je naše - kolektiv

Silnice je naše

Elektronická kniha: Silnice je naše
Autor:

Nejlepší texty ze zákulisí silniční cyklistiky Profesionální cyklistika je rozmanitý, dramatický a místy kontroverzní sport - téma jako stvořené pro skvělé texty. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 255
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: Lionel Birnie
z anglického originálu The cycling anthology: volume one ... přeložila Anna Kudrnová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4218-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dočtete se, jak se Bradley Wiggins vypracoval z dráhové hvězdy na krále Tour, jak David Millar na sklonku kariéry vzpomíná na temná léta dopingu, jakou roli může hrát v cyklistice statistika nebo co po sobě vlastně zanechal Lance Armstrong. Rozličné úhly pohledu dávají dohromady barvitý obraz jednoho z nejzajímavějších moderních sportů. První svazek cyklistické antologie, do nějž přispěli přední sportovní novináři a publicisté s dlouholetou praxí z cyklistické scény, obsahuje vtipné i přemýšlivé eseje zaměřující se na různé aspekty cyklistického světa, na jezdce, stáje a závody.

Popis nakladatele

Nejlepší texty ze zákulisí silniční cyklistiky Profesionální cyklistika je rozmanitý, dramatický a místy kontroverzní sport - téma jako stvořené pro skvělé texty. První svazek cyklistické antologie, do nějž přispěli přední sportovní novináři a publicisté s dlouholetou praxí z cyklistické scény,obsahuje vtipné i přemýšlivé eseje zaměřující se na různé aspekty cyklistického světa, na jezdce, stáje a závody: dočtete se, jak se Bradley Wiggins vypracoval z dráhové hvězdy na krále Tour, jak David Millar na sklonku kariéry vzpomíná na temná létadopingu, jakou roli může hrát v cyklistice statistika nebo co po sobě vlastně zanechal Lance Armstrong. Rozličné úhly pohledu dávají dohromady barvitý obraz jednoho z nejzajímavějších moderních sportů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Peloton Publishing 2012

Translation © Anna Kudrnová, 2017


NEJLEPŠÍ TEXTY O SILNIČNÍ CYKLISTICE

Editoři Ellis Bacon & Lionel Birnie


NEUTRÁLNÍ ZÓNA

PŘEDMLUVA EDITORŮ

Děkujeme, že jste si koupili první svazek z řady antologií, z níž se,

jak doufáme, stane dlouho vydávaná a oblíbená sbírka knih.

Profesionální cyklistika je tak bohatý, dynamický – a ano, kontroverzní sport, že se o ní dá perfektně psát. Ostatně mnohé z velkých závodů založili lidé z novin.

Upřímně věříme ve výborné texty, a tak jsme přizvali některé z nejlepších lidí z branže, aby přispěli k této první sbírce.

Cílem bylo vytvořit dílo, jež snad osloví lidi, kteří rádi čtou. Z výsledku máme radost a doufáme, že si v něm každý najde něco podle svého vkusu.

Rádi bychom poděkovali všem přispěvatelům za to, že kniha spatřila světlo světa, a našim čtenářům, že to s ní zkusí.

Doufáme, že se vám bude líbit a že se propříště budete těšit na naše zvláštní vydání o Tour de France.

Ellis Bacon & Lionel Birnie William Fotheringham sledoval vývoj Bradleyho Wigginse tak zblízka jako málokdo.

Londýnský cyklista v létě 2012 završil svou proměnu z dráhové hvězdy v superstar Tour de France.

Tak tedy, jak to udělal?

– 9 –

PROJEKT WIGGINS

WILLIAM FOTHERINGHAM

Časový odstup je skvělá věc, ale vyplatí se zastavit u jednoho

krátkého proslovu Roda Ellingwortha během Tour deFrance 2010.

Trenér týmu Sky hovořil v  polovině Tour, která byla pro ambiciozní sestavu dobře financovaného britského týmuvnímaná jako katastrofa.

Ellingworth myslel na budoucnost: tehdy nešlo jeno týmovou premiéru na Tour, kde se Bradleymu Wigginsovinedařilo dostát roli lídra na kole ani mimo něj. Řekl mi: „Ve firmě trvá rozvoj 18 měsíců od chvíle, kdy začneš, což znamená dvě Tour. Při třetí bychom to měli nabeton zvládnout.“

A že se trefil! Koncem léta 2012 už byl tým Sky nejúspěšnější partou ve hře a kromě roku 2014 byly všechny další ročníky Tour de France v jeho režii.

Wiggins se proměnil ze slibného adepta Tour, který měl na kontě jeden výborný závod – ani sám Wiggins nedokázal říct, jestli to nebyla jenom klika – ve vzor vytrvalosti s perfektní křivkou výkonnostního růstu během dalších dvou let. To ho přivedlo od třetího místa v Paris-Nice 2010 až ke zlaté medaili z olympijské časovky.

– 10 –

Byl to sportovní triumf, ale přinesl některé nečekanéproblémy, jejichž rozřešení nějakou dobu potrvá. Zkouškou prošly Wigginsovy sportovní kvality, ale i  jeho schopnost odpovídat na otázky ohledně dopingu, které přicházejí s každýmvítězstvím na Tour v éře po Armstrongovi, Landisovi a spol.

Férovost vítězů Tour už se nebere jako samozřejmá věc; Wiggins to pochopil a podle toho zareagoval. Jak řekl po Tour, nerad musí veřejně obhajovat svou bezúhonnost, ale ví, že nemá na vybranou.

Po zveřejnění zprávy Antidopingové agentury Spojených států týkající se Lance Armstronga je víra v  poctivost profesionálních cyklistů vzácné zboží. Já osobně pevně věřím, že Wiggins vyhrál Tour čistě. Vycházím z toho, že Wigginse znám deset let, při hovorech mezi čtyřma očima jsem s ním strávil víc času než s většinou jiných cyklistů, mnohokrát jsem s ním o dopingu debatoval a měl jsem dost příležitostípřemýšlet nad jeho neverbálními signály i odpověďmi, a můžu srovnat způsob, jakým mluví a jedná, s chováním dopujících cyklistů, které jsem za mnoho let potkal, dělal s nimi rozhovorya poslouchal je: mohu jmenovat třeba Armstronga, Vinokurova, Landise, Hamiltona, Riise, Pantaniho, Millara.

Po Tour pokračovaly otázky o tom, zda byli členovérealizačního týmu Sky spojeni se skandálem kolem Lance Armstronga, který USADA odhalila. I  když dotyční jedinci – Sean Yates a Michael Rogers – nebyli ve zprávě přímo obviněniz dopování, podle zdrojů ze Sky bylo jasné, že se chystá nějaká reakce, poté co se ukázalo, že politika nulové tolerance šéfa Sky Davea Brailsforda vůči lidem zapleteným do dopingových skandálů má své meze.

– 11 –

Vypadalo to, že dojde přinejmenším k  posílení pravidel a změnám v personálním obsazení. Ale to je dlouhodobější záležitost. Konečné důsledky pro Sky zůstávají otevřené.

Když Armstrong shořel, na  jednu otázku se zapomnělo: totiž jak Bradley Wiggins vyhrál Tour de France?

Otázka nezní, jak se hvězda britské cyklistiky s  typicky vystylovaným účesem a kotletami dostala mezi 29. červnem a 22. červencem z Lutychu do Paříže v nejrychlejším čase.

Udělal to tak, že za těch 23 dní jedinkrát nezaváhal, což je prosté, ač ne snadné: první týden se udržel na kole, k tomu vyhrál časovky a vyjel do kopců rychleji než ostatní.

Příběh, který je za tím vším, si ovšem zaslouží náležitoupozornost: žádný vítěz Tour totiž nezvítězil přesně tak jako on. A v době, kdy způsob, jakým cyklisté vyhrávají Tour, čelínejostřejšímu zkoumání, záleží na  zákulisí úplně stejně jako na samotném vítězství.

Těm, kdo ho doprovázeli v gruppettu při jeho prvních dvou Tour v letech 2006 a 2007, to může znít jakkolinepravděpodobně, ale Wiggins byl etapový jezdec čekající na  svou šanci. Jezdec, který vyhrál horskou etapu na  Tour de l’Avenir, a  který vyhrál lucemburský Flèche du Sud ve věku 19 let.

Z jeho dnů v gruppettu na Tour mi vytanou na mysli třiepizody: rok 2006, kdy při své premiérové Tour napsal, že sev posledním týdnu probouzí čerstvý a plný energie; rok 2007, kdy mi pověděl, jak vyjel na Col de l’Iséran ve vedoucí skupině, aniž by to vlastně měl v úmyslu (než se zase zařadil na své obvyklé místo v autobusu) a další příhodu z roku 2007 ze startu etapy v Pau; to dlouho po začátku závodu mluvil o svém vysokém umístění v časovce v Albi.

– 12 –

„Nevěděl jsem, že jsem tak dobrý,“ řekl. Možná jako dítě snil o tom, že půjde ve stopách svého hrdiny Miguela Induraina, ale nikdy to nepovažoval za reálnou možnost.

„Když přešel do  seniorů, měl obrovský potenciál v silničních závodech,“ říká Rob Hayles, který s  ním reprezentoval Velkou Británii na dráze, jezdili společně madison. „Uměl číst závod, analyzovat ho, chodit do úniků, ale měl roky, kdy prostě vypnul.“

Tady se dostáváme k dalšímu kritickému bodu. Jakkoli to zní neuvěřitelně, Wiggins prohlašuje, že se naučil trénovat teprve v roce 2011. V tom mu dává za pravdu jeho dlouholetý mentor Shane Sutton, který běduje, že „jedna z věcí, které mi řekl, byla, že nikdy vlastně pořádně netrénoval, a že toho lituje. Ani v jednom ze všech šesti medailových závodů jsme neviděli opravdového Brada. Pomyslete na rekordy, které mohlypadnout... Jenže on se na to nesoustředil tak, jak by mohl.“

Možná se ptáte, jak to, že byl „nedotrénovaný“ a nemělpovědomí o svém potenciálu, když vyšel z nesmírně analytického, až vědeckého prostředí Britského cyklistického svazu?

Odpověď zní, že to prostředí z něj sice udělalo, čím dnes je, ale zároveň brzdilo jakékoli ambice, které Wiggins mohl mít v silniční cyklistice. Výhradně dráhová kultura, u jejíhož zrodu stál Peter Keen, totiž takové ambice nemohlapodpořit. Simon Jones, který Wigginsovi osm let dělal trenéra (mezi lety 1998 a 2006), připouští, že na Tour nikdy nemířili. Tuším, že Wiggins toho nijak nelituje, vzhledem ke kultuře jehel a transfúzí, která v prvních letech třetího tisíciletív evropských silničních závodech jen kvetla. Jak sám řekl: díky tomu, že se mohl opřít o svou hlavní disciplínu, totiž dráhu, nikdy

– 13 –

nemusel čelit volbě, před níž stála talentovaná a slibná silniční

hvězda jako například David Millar.

Britský cyklistický svaz zařadil do svého arzenálu silniční cyklistiku až po roce 2004, kdy Rod Ellingworth založilakademii cyklistů do 23 let. Do té doby jim na silničních závodech jednoduše nezáleželo. Počítaly se medaile získané na dráze, v časovkách a v závodech, které byly důležité pro finančnízajištění: světových šampionátech a olympijských hrách. Silnice byla vnímána jen jako prostředek pro získání kondičního základu, na nějž se daly postavit intenzivní bloky dráhového tréninku nezbytného pro stíhačku jednotlivců nebo družstev.

Z toho vyplývalo několik věcí. Nikdo z trenérů svazu anineomyslel na to, že by nechal nejlepšího stíhače zhubnouta poslal ho jezdit po Alpách a v Pyrenejích s nejlepšími vrchaři, aby se vidělo, jak si stojí mezi silničáři. Proč by to dělali? Neměli to v náplni práce. Dráhaři očividně měli vlohy k tomu, abypodávali dobré výkony na silnici, možná s výjimkou Eda Clancyho, který se podobá spíš siru Chrisi Hoyovi než průměrnému dráhaři. I v době, kdy trénoval na stíhačku, tedy s mohutnějšími rameny, pozadím a stehny dráhového jezdce, dokázal Wiggins podávat dobré výkony na  silnici: vyhrál kopcovité etapové závody v Lucembursku a na Mallorce a zajel časovku v horách tak, že vyhrál etapu Tour de l’Avenir. Jenže si toho nikdo nevšímal.

Proto tak málo tréninku na silnici. Do roku 2008 Wiggins a  jeho vrstevníci absolvovali intenzivní bloky dráhařského tréninku, jenže ty byly orientované čistě na to, aby podávali intenzivní výkon jen pár dní po  sobě, čtyři až osm minut denně. Mezi tím a přípravou na Tour de France je propastný rozdíl, a ten se nedá překonat přes noc.

– 14 –

Co se dá ale vysledovat, je sedmileté období, kdy Wiggins závodí jako profesionál (2002–2008) na  silnici a  sem tam zajede nějaký výsledek. Jenže celou dobu platí, že když jde do tuhého, když přemýšlí, co má za lubem konkurencepo dalším dopingovém skandálu, když volí mezi tréninkem v dešti a nějakou příjemnější činností, tak poleví: na silnici vlastněnezáleží, protože musím být v top formě na srpnovou olympiádu, případně: tohle přece nemusím, protože už jsem si letos svůj cíl splnil, medaili už jsem vyhrál.

Proto ty sporadické výsledky, proto se opakuje situace, kdy má ambice na silnici, a ty se téměř každoročně o trochu sníží. V  tomhle ho podporuje kultura francouzské silniční stáje Cofidis, za kterou jezdí v letech 2001–2003. Tam jezaškatulkovaný jako specialista na úvodní časovky, něcona způsob Chrise Boardmana. Přesně tak ho charakterizoval bývalý skotský profesionál Robert Millar: „Od dráhaře, kterým Brad v době Cofidisu vlastně byl, se chce jen to, aby vyhrál prolog. Nikoho nezajímá, jestli později v závodě odpadneš. Nikdo se v tom nevrtá, nikdo se neptá.“

Poučný je i pohled druhého Millara, Davida. V knize Racing Through the Dark píše, že Wiggins je „povahou takový chameleon: má silnou touhu zapadnout a říkat lidem, co chtějí slyšet“. A zde je zásadní, že lidé, kteří Wigginsovi ze začátku říkali, co má dělat, byli dráhoví specialisté: Jones a Keen. Byl schopný dojet v přední skupině na mistrovství světav Madridu v roce 2005, ale v důsledku nedokázal rozpoznat vlastní potenciál mimo doménu dráhy až do chvíle, kdy mu nezbylo než si rozšířit obzory.

Koncem roku 2008 přichází o všechna svoje šidítka. Wiggins

– 15 –

už toho na  dráze víc dosáhnout nemůže: v  olympijském

Pekingu bere dvě zlaté do sbírky ke třem medailím(od každého kovu jedné), které už má z Atén.

Zároveň vidí, že ve  světě silniční cyklistiky se dějí dvě věci: Mark Cavendish – ještě před pár lety malý tlustý kluk, kterému věnoval na  jednom kritériu krabici energetických gelů a který se později stal jeho parťákem v madisonu –vyhrává sprinty, kam přijde, a  sklízí kolosální obdiv a  pěkné hromádky peněz. A  jeho starý kumpán z  dráhy, Steve Cummings – další, kdo začátkem nultých let tu a  tam jezdil silnici za  Velkou Británii – opustil hnízdo Britského cyklistického svazu, shodil pár kilo a  vypadá to, že má vyhlídky na  silniční kariéru. Pokud to dokážou oni, proč ne on?

„Působilo to jako vědomé rozhodnutí,“ říká jeho tehdejší trenér Matt Parker. „Předtím udělal všechno, co mohl, aby byl úspěšný na  dráze, a  když se to podařilo, prostě v  hlavě přepnul. Zrovna ukončil olympijský cyklus, ale příští rok ani na  minutu nezaváhal. Dřív ustavičně přecházel ze silnice na  dráhu a  zase zpátky, ale teď už tyhle přechody absolvovat nemusel. Na silnici nikdy nebyl daleko od úspěchu. Měl neskutečnou sílu a v roce 2009 shodil i nějaká ta kila.“

Wiggins nemá představu, o  co se to vlastně pokouší. Naprosto netuší, v  jaké oblasti silniční cyklistiky by se mu mohlo dařit – kromě prologů, v nichž vždycky vynikal –, ale s pomocí Parkera a výživového guru Britského cyklistického svazu Nigela Mitchella zhubne. Ti dva zařídí, že váží méně, ale přitom si zachová výkon, který by mu zajistil dokonce i na dráze jen o něco málo horší čas, než jaký míval dřív. To se stává klíčem jeho úspěchu.

– 16 –

A tak v roce 2009 zkusí Wiggins od každého trošku: tady úvodní prolog, tady se zkusí prosadit na dlouhé časovce, zaválí na klasice Paříž–Roubaix, vyzkouší si kopce na Giro d’Italia. Nemá definované cíle, až do chvíle, kdy zbývá několik týdnů do startu Tour de France 2009. Jak napsal David Millar:„Narosto neměl představu, že bude soupeřit na  velkých tour nebo se prát o umístění kdekoli jinde než na nejrovinatějších a nejjednodušších etapových závodech.“

Před startem Tour v roce 2009 mi Wiggins sděluje(za podmínky, že to nikam nenapíšu – prý by se mu mohli smát), že by se podle svého názoru mohl dostat do  první desítky. Já jsem skeptický. Jenomže Wiggins má štěstí ve spoustě věcí. Zatímco si odbývá svůj poslední plnohodnotný rok na  dráze, sezonu 2008, na silnici proběhla poslední ze sériedopingových čistek. Riccardo Ricco, Leonardo Piepoli, Bernhard Kohl a Stefan Schumacher: ty všechny sebrali za používání CERA, nejnovějšího derivátu krevního dopingu EPO. To následuje po Operaci Puerto v roce 2006, kdy padli Jan Ullrich, Ivan Basso, Joseba Beloki a Francisco Mancebo, a „Tour de Farce“ roku 2007, která vyhodila z kola Alexandra Vinokurova,Michaela Rasmussena a Ibana Maya.

Tři roky skandálů v elitní cyklistice znamenají, že v roce 2009, i přes comeback Lance Armstronga a návrat AlbertaContadora poté, co mu účast na Tour v roce 2008 zakázali, jena nejvyšších příčkách žebříčku místo. Vzhledem k počtu jezdců, kteří aktuálně mají distanc, vzhledem k těm, kteří si odpykali distanc, teď se vrátili a bojí se, vzhledem k těm, kteří se jen bojí a s dopingem raději přestali. Jako další odrazující prostředek začínají působit biologické pasy Mezinárodní cyklistické unie

– 17 –

UCI. Wigginsův nový tým, Garmin, už protlačil Christiana

Vande Veldeho na vyšší pozice ve výsledcích Tour, a přesně to

se mu povede znova. Zbytek je historie. Čtvrté místo na Tour,

které se později po diskvalifikaci původně třetího Armstronga

mění v pódiové umístění.

Wiggins přináší do hry mnohem víc než motor, který dokáže

při funkčním prahovém výkonu předvést 450 wattů. Během

Tour a po ní se stalo módou odsuzovat londýnského cyklistu

coby „chodící kalkulačku“, jezdce posedlého tréninkovými

a závodními statistikami: 100 000 výškových metrů, které

měl najezdit mezi dubnem a  červnem – to dává zhruba

10  000 týdně; měřítko velocità ascensionale media [VAM],

jímž on a Kerrison posuzují vyjíždění každého kopce;výkon ve wattech, který dovede podrobně popsat u zajetých

časovek.

Wiggins má několik podstatných trumfů, ale možná nejdůležitější je jeho schopnost poučit se ze svých chyb. Sezóna 2010 je pro něj obrovský vykřičník. Přišel pokořující neúspěch na Tour – tedy relativní –, a to navícza neskutečného humbuku. Přidala se vyhlídka na to, že ztratí svůj status a plat, když tým Sky pohrozil, že ho na konci sezóny přeřadí níž. Objevila se i surová připomínka vlastní smrtelnosti, když náhle zemřel jeho dědeček George – osoba, která seve Wigginsově životě nejvíc blížila otci.

Rozpozná tedy sérii chyb: chystal se na Tour bez specifického tréninku, opíral se o předpoklad, že co mu přineslo úspěch v roce 2009, zafunguje i tentokrát. Chybělo mu vedení, což se dá – při pohledu zvnějšku – připsat ohromné rychlosti, s kterou

– 18 –

se Team Sky vypracoval z  nuly na  úroveň ProTour. Jakmile

získá toto vedení v  osobě Tima Kerrisona a  Shanea Suttona,

začne si uvědomovat víc.

Moment „heuréka“ přišel, když Wiggins v září 2011 dojel třetí v závodě Vuelta a España. Tady se odehrály dvě klíčové věci. Až do té chvíle měl v hlavě semínko pochyb, otazník nad Tour 2009. Byla to jen klika? Tato obava se rozptýlila, když znovu skončil na stupních vítězů. Měl velmi blízko k vítězství v závodě, který mu ani v nejmenším nesedl – pouze jedna časovka, v  níž nepředvedl nejlepší výkon, a  spousty finišů na vrcholech hor –, a to po šesti týdnech tréninku sezlomenou klíční kostí. Lepší posilovač sebevědomí aby pohledal.

V téhle chvíli učinil spolu se svým trenérem Kerrisonemprůlomový krok. Před Vueltou Wiggins nezávodil. Od okamžiku, kdy si zlomil na  Tour de France klíční kost při karambolu cestou do Châtereux, tedy nějakých šest týdnů před startem Vuelty, neujel jediný závodní kilometr. Alespoň půlstoletí se přitom v cyklistickém světě věřilo, že jezdci potřebují v rámci tréninku závodit. Ukázalo se, že to neplatí.

Tento objev se vrací k Wigginsově výroku, že „se nikdyneučil trénovat“. V letech, které strávil u Britského cyklistického svazu, nikdo pořádně nepřemýšlel, co vlastně cyklistapotřebuje k vítězství na Tour de France. Nebyl důvod, jak už jsem vysvětlil. Jakmile Kerrison začal zkoumat Wigginsova „čísla“ – zátěžové skóre v  softwaru TrainingPeaks, které vyjadřuje, jak těžký byl daný tréninkový den –, jasně se ukázaly odpovědi. Všeobecně se věří, že cyklista má trénovat, poté ubrat dávky, odjet závod a regenerovat. Kombinace vyladění, dnůpotřebných na cestování a regeneraci násobí ztracený čas, a ironické

– 19 –

je, že v mnoha případech se jezdec zotavuje spíš z cestování

než z vlastního závodu.

Pokud se jedná o  postup v  strukturovaném tréninkovém plánu, závody mohou být naprosto kontraproduktivní.Naříklad nemá smysl jezdit ardenské klasiky, pokud si děláte zálusk na Tour. Jak říká Wiggins, proč se tahat do Lutychu nebo Maastrichtu, strávit týden v  hotelu, abyste mohli jet Valonský šíp a Lutych–Bastogne–Lutych, dva dny si rasovat tělo, když je tréninkový efekt nejistý, protože obě akce plně závisejína vrtoších štěstěny: stačí jeden karambol a týden přípravy je v háji.

Nejradikálnější ze všeho bylo zjištění, že jak jezdec získává výkonnost, přínosy závodů se začínají snižovat. Když se nad tím zamyslíte, dává to dokonalý smysl. Musíte trénovat tvrději, protože závody jsou pro vás lehčí, méně zatěžují organismus, a tím pádem nemají tak příznivý efekt. Nejlepšíhláška Wigginsova vyprávění o jeho vítězství na Tour zní: „Dauphiné jsem zvládnul levou zadní.“ To je pozoruhodná představa: jeden z nejtěžších „přípravných“ závodů na Tour, který vlastně tak těžký nebyl.

Dá se tomu věřit jen tehdy, máte-li na  paměti tuhle skutečnost: během soustředění na Tenerife deset dní před Dauphiné najeli Wiggins a spol. tolik jako ve dvou týdnech velké tour, ale v podmínkách, které trenér upravoval tak, aby maximalizoval výsledný efekt. To vše bez přesunů a vůbec všech mrzutostí, které dělají z etapových závodů tak stresující záležitost. Kdybyste si dali za  cíl vyhrát Tour de France à la Wiggins, mohli byste zkusit následující. Tyto aspekty jeho přípravy totiž zafungovaly dokonale.

– 20 –

• Životospráva. Aby si udržel nízkou váhu a vyhnul se

zraněním i nemocem, šel Wiggins do extrémů. Proto

neměl doma žádný cukr, pečivo ani sušenky, co nejmíň

chodil pěšky, nikdy si ani sám nenaložil kufr do auta,

když jel na letiště. Za těmito krajnostmi stojí zjištění,

že o vítězství na Tour je třeba usilovat dvanáctměsíců v roce. V tom možná spočívá hlavní rozdíl oproti

dráze: aby se mohl začátkem února řádně obout

do závodů, musel být připravený trénovat od prvního

listopadového dne. Dopadlo to tak, že až na jednu

rýmu zmeškal Wiggins mezi 1. listopadema polovinou srpna sotva den tréninku. Nemusel nic dohánět,

mohl program dodržet do puntíku. • Brzké zahájení tréninku a vybudování masivníhozákladu. Wiggins se vydal na svou cestu vstříc Tour 2012

a olympijským hrám v Londýně téhož roku už 1.listopadu. Do  konce sezóny 2011 závodil na  vysoké

úrovni, zajel mistrovství světa v top formě a to zase

znamenalo, že když se vrátil na silnici – a mezitím

si dal od kola na nějakou dobu úplnou pauzu –, byl

schopen rychle vyšroubovat tréninkové dávky bezjakýchkoli negativních efektů.

Proto mohl krátce před Vánoci během soustředění

týmu Sky na Mallorce odtrénovat 40 hodin za týden;

tím se vyrovnal Edvaldu Boassonovi Hagenovi, jednomu z týmových specialistů na klasiky, od něhož se

čekalo, že ukáže vrcholnou formu v mnohem ranější

fázi sezóny.

– 21 –

• Od začátku přichází na řadu intenzivní trénink, aby

po zahájení závodní sezóny nemuselo těloprocházet procesem adaptace. Tenhle princip vychází z práce

Tima Kerrisona v australském plaveckém týmu: tam

sportovci trénují na vysoké úrovni mnohem déle než

v cyklistice, kde je normou zařadit na konci sezóny

přestávku a postupně přidávat dávky, přičemž závody

slouží k  vyladění výkonnosti. Kerrison to obrátil:

Wiggins začal už zkraje s vysoce intenzivnímtréninkem – ačkoli si nechal nejtěžší, nejdelšía nejspecifičtější tréninky na pozdější fáze přípravy – a při prvním

závodu začátkem února se blížil k maximální formě.

Bylo to na Volta ao Algarve, kde vyhrál časovku. Tou

dobou se už pohyboval okolo 95 procent své špičkové

formy a na tom stavěl do poloviny června. • Výběr nejlepšího místa pro trénink. To byl úkol, jehož

důležitost Rod Ellingworth zdůrazňoval ještě před

vznikem Sky, ale na  kterém nejvíc zapracoval Tim

Kerrison v roce 2011. Jako klíčovou lokalitu zvolili

Tenerife, protože nabízí rozmanité silnice, skorozaručeně dobré počasí a relativní izolovanost Hotelu

Parador na vrcholu Mount Teide. Nedá se tam dělat

nic než trénovat a odpočívat. Ostrov Tenerife nebyl

mezi cyklisty neznámý, neboť tam jezdili mimo jiné

Lance Armstrong a Alexandr Vinokurov, ale mnoho

týmů jej v oblibě nemá – vzhledem k drsnémuklimatu potřebují jezdci zázemí, minimálně soigneura

a mechanika. Tým Sky sem cestoval s velkou skupinou

– 22 –

jezdců a personálu – přes deset lidí –, cožpředstavovalo významnou investici.

• Inteligentní využití závodů. Paradoxní je, žeWigginsova řada vítězných etapových závodů – čtyřiza jeden rok – vůbec nevychází z chaotického,„kanibalského“ přístupu takových, jako byli Merckx, Hinault

nebo Kelly, kdy cyklista hltá každý závod v  dohledu,

dokud nemají tělo i mysl dost. Ani zdaleka. PodKerrisonem a Suttonem si jezdec nestanoví cíl, že bude

vyhrávat všude, kam přijede. Závody mají svůj účel:

otestovat jezdce a tým před hlavním cílem, zajistit,

aby byli zvyklí na vše, co obnáší vedoucí pozicev cyklistickém závodě: od ochrany lídra až po to, aby na něj

při poetapové tiskové konferenci čekal přichystaný

regenerační nápoj.

Vyhrávat závody je důležité, ale ne natolik, aby to narušilo přípravu na hlavní cíl sézony. Ladí se jen krátce, tréninkové dávky se zachovávajído nejpozdější možné chvíle a  po  závodě se opět rozběhne trénink.

„Tradičně je zvykem závodit každý týden,“ říká Kerrison. „My jsme se snažili vrátit k  přípravnému cyklu, kdy máme méně závodů, abychom vytvořili dlouhé časové bloky, kdy může Bradley trénovatkontrolovaně. Jel méně závodů, jel tam s cílem vyhrát, ale nepřipravoval se na ně nijak speciálně. Když někam jedete vyhrát, psychicky se stáhnete, my jsme radšinenarušovali jeho trénink a jeli tam s tím, co jsme měli.“

– 23 –

• Příprava všech, kdo se pohybují kolem lídrů. Částí

Kerrisonova plánu na úspěšnou Tour bylo zapojitjádro závodního týmu do stejné přípravy jako jezdce,

kteří Tour povedou. Všichni spolu závodilia trénovali, takže dorazili na Tour jako pevně semknutájednotka v životní formě. Tým byl postaven kolemsedmi jezdců, kterým říkali vrchařská skupina: Bradley

Wiggins, Chris Froome, Michael Rogers,Kanstantsin Sivtsov, Richie Porte, Christian Knees a Danny

Pate, který byl na poslední chvíli ze závodu vyřazen.

Těchto sedm cyklistů absolvovalo podobný program:

zúčastnili se soustředění ve vyšší nadmořské výšce

na Tenerife a každý závod jezdili po boku Wigginse

jen s drobnými obměnami. Konkrétním cílem bylo

zformovat skvěle sehranou skupinu závodníkůpodobných schopností a  výkonnosti, v  níž budou

všichni členové schopni kvalitně jezdit v  horách

i po rovině. Když přidali Edvalda Boassona Hagena

na Critérium du Dauphiné, zbývala jen otázka, kdo

pojede se spurterem Markem Cavendishem. Ve Sky

zvolili Bernharda Eisela, který se podle Wigginse nakonec stal klíčovým trumfem v  boji o  žlutý

trikot. • Identifikace fyzických rezerv, na nichž je třebapracovat. Přístup, který zaujali Kerrison a Sutton, obnášel

i brutálně upřímný rozbor Wigginsových kvalit.Začátkem roku 2011 Kerrison vypozoroval, že Wiggins

povolí, když vyjede nad 1500 metrů. Řešením byla

– 24 –

aklimatizace na  nadmořskou výšku – ne tradiční pobyt v horách, aby se zvýšil počet červených krvinek, ale

trénink v závodní intenzitě v polohách nad 1500 m n.

m., aby se tělo muselo adaptovat.

Poměrně slabý výkon lídra Sky na Alto delAngliru v rámci Vuelta a España dal podnět k analýze síly horní části těla a trupu, která potřebovala vylepšit. Výsledkem byl program na získání a udržení síly.Podobný postoj zaujali i k časovkám: Kerrison zkoumal Wigginsův časovkářský styl v  porovnání se stylem německé časovkářské hvězdy Tonyho Martinaa došel k závěru, že není jiná možnost než jet na vyššípřevod s  nižší kadencí, proto zařadili silový trénink – šlapání na vysoký převod na úrovni prahu.

• Odstranění tlaku. Přítomnost Marka Cavendishe

a Chrise Frooma byla na jednu stranu rušivá,na druhou přínosná. Zdroje z týmu Sky naznačují, žeCavendish měl pocit, že může jet na zelený trikot; prý

cítil, že mohl vyhrát o tři etapy víc než ty tři, kteréskutečně vyhrál.

Pnutí mezi Wigginsem a  Froomem bylo zjevné a evidentně mělo na průběh Tour de France vliv. Jenže zatímco v letech 2010 a 2011 byl Wiggins jediným lídrem týmu, Cavendishovy vůdcovské kvalitya výrazná osobnost sejmuly z  Wigginse tlak, přinejmenším v prvním týdnu etapáku. Froomova přítomnost zase znamenala, že kdyby se opakovala havárie z roku 2011, Sky má plán B.

– 25 –

• Zohledňování silných stránek v závodě. Tentoprincip je na  první pohled jasný jako facka, ale má překvaivé nuance. Jedním z klíčových faktorů Wigginsovy

Tour 2012 bylo, když se Sutton s Kerrisonem v zimě

2010–11 rozhodli nesoustředit na to, co by lídr Sky

měl předvést v horách, ale na to, co předvést reálně

může. Tady šlo o rychlý přechod k něčemu, co sevětšina etapových závodníků nějakou dobu musí učit;

jezdíte na maximum a pak na té úrovni už zůstanete,

místo abyste pokročili dál. Jelikož mluvímeo Britském cyklistickém svazu, měli pro to podklady:analýzu, jak si Wiggins mohl vést na Tour 2010 – taukázala, že mohl dojet na 11., a ne na 23. místě, kdyby

jel optimálně. Tohle je něco, co slavní cyklisté –Hinault, LeMond, Indurain – dokázali instinktivně

nebo jim k  tomu pomohl skvělý directeur sportif.

S Wigginsem jako relativním nováčkem a bezpostavy typu Cyrilla Guimarda na to tým Sky musel sám

přijít a naučit se to. • Konkurence. Wiggins vstoupil do legend jakosportovec, který podává nejlepší výkon, když je zahnaný

do kouta. Nepřizná to, ale dá se spekulovat, že jeho

parádní Tour 2012 zčásti vycházela z toho, žekoncem roku do Sky přišel Mark Cavendish. Cavendish

je známý jako vůdce, který kolem sebe umíshromáždit skupinu – opak poměrně plachého Wigginse,

který se mučí přemýšlením, jak a kdy poděkovat svým

mužům a má sklony mizet po anglicku. Cavendishův

– 26 –

vliv se dal postřehnout od prvního soustředění. Také

je skutečností, že navzdory jejich blízkému vztahu

Cavendish představoval konkurenci a Wigginsmusel zareagovat. Ve  Wigginsově zbroji byla dvě slabá místa: tím prvním byla jeho psychická křehkost. Když na něj někdo nečekanězaútočí, zareaguje instinktivně spíš útěkem než bojem, a  pak je na ostatních kolem něj, aby ho podpořili a udrželi v silnépozici. Takový je odjakživa. Při studiu rozhovorů, které poskytl v letech 2004 až 2006, jsem ke svému překvapení zjistil, že když byl konfrontován se skandály ohledně Millara a  Floyda Landise, jeho první reakcí bylo, že chtěl utéct. Totéž ho hned napadlo, když Froome přešel – nakrátko – do  útoku u  La Toussuire. Ne proto, že by si myslel, že ho Froome ohrozí, ale proto, že Wiggins touží po jistotě.

Jedním z  ústředních principů Britského cyklistického

svazu je kontrolovat vše, co kontrolovat lze. Wiggins je

dokonalým produktem jejich programu v  tom, že potřebuje jistotu. Proto nerad jezdí první týden Tour, v  té nervózní mele plné pádů a  zranění, která je kategorií sama

pro sebe. To je faktor, jenž se kontrolovat nedá, ale lze jej

ovlivnit uvážlivým rozhodováním. Tady se tým Sky evidentně nemohl rozhodnout mezi „lavírováním“, jak říká

Wiggins – kdy čekali, až se situace před nimi nějak vyvrbí – a převzetím kontroly. Pokoušeli štěstí, ale zároveň jim to

vyšlo, protože Wiggins se o chlup vyhnul oběmarozhodujícím hromadným pádům – v Boulogne a Metzu.


– 27 –

Kromě samotné dřiny a  určitých průlomových postupů ze

strany trenérů existuje ještě další faktor, který musel přispět

k Wigginsově vítězství na Tour. Britovi hrálo do karet vytvoření

vyrovnanějšího pole s vylepšenými dopingovými kontrolami

a nedávným zákazem UCI používat injekční jehly. Wiggins

skálopevně tvrdí, že nikdy nehodlá dopovat a kromě očkování

žádné injekce nedostává. Srovnejte to s historkamiprofesionálního pelotonu o jezdcích, kteří po roce 2011 seděli v týmových

autobusech a pokoušeli se srovnat si v hlavě, co se právědozvěděli: že už nebudou smět používat k regeneraci kapačky.

Wiggins pochází z prostředí Britského cyklistického svazu, kde se na jehly a kapačky nehraje. Řekl bych, že pokud se peloton smiřuje s životem bez legálních regeneračních prostředků – a to jsme ještě ani nepomysleli na zakázané metody –, cyklistas Wigginsovým zázemím bude mít náskok, jak zdůraznil už v roce 2011. Jeho série úspěchů začala nedlouho poté, co UCIprosadila svůj zákaz injekcí; možná to není náhoda.

„Letos má neskutečnou úspěšnost, a  to je dobré znamení,“ říká Rob Hayles. Wigginsovi bývalí trenéři Simon Jones a Matt Parker oba vzpomínají, jak si lámali hlavu nad časovkami, kde výkon jejich svěřence naznačoval, že měl vyhrát. Sám Wiggins se divil časům, které jezdili takoví jako Vinokurov – jak řekl Observeru, když ho „Vino“ na Tour 2007 převálcoval v časovce v Albi. Pak měl Kazach pozitivní testy a Wiggins už se nedivil.

Je tu jedna další skutečnost, která možná stojí za zmínku. Kdosi mi vyprávěl o bývalém vítězi Grand Tour, který mělpocit, že mu nezbývá než se vypravit do  Británie a  načerpat tam časovkářské know-how. Podle všeho byly jeho nulové vědomosti o této disciplíně – aerodynamice, přenosu výkonu, testování,

– 28 –

pozici na časovkářských řidítkách – přímo šokující. Zajímavé

bylo, že tento náš jezdec a jeho tým následně nedokázaliznalosti, pro které si do Británie přijeli, řádně využít. Nepovedlo

se jim nechat postavit kola včas; prostě nedokázali uvést

do praxe rady, jichž se jim dostalo.

Kultura EPO a krevního dopingu v cyklistice vládnedvacet let. Prioritou špičkových stájí ve zlatých letech EPO bylo posílit krev; dodávat doping a transfuze a skrývat jejich použití před dopingovými testy a policií. Jak napsal Tyler Hamilton ve  své knize: zvýšíte si hematokrit, snížíte váhu. O  moc víc nebylo potřeba. Vzhledem ke  stále propracovanějším a nákladnějším metodám krevního dopingu byly technickéznalosti nahrazeny péčí doktorů a soigneurů.

Zmiňovaná zkušenost vítěze Grand Tour a jehočasovkářského trenéra není ojedinělým případem. Při letošní Tour měly být specialitou jednoho závodníka sjezdy, ale tento jezdec si ani nezajel prozkoumat kopce, kde měl zaútočit. Jinízávodníci se nepřijeli podívat na časovky. To vše mě vede k názoru, že v profesionální cyklistice existují „technologické mezery“, a Britové, kteří v posledních 15 letech zkoumali každý legální aspekt výkonnosti, mají perfektní předpoklady je zaplnit.

Britští cyklisté jako David Millar a Wiggins, kteří majízkušenost s Britským cyklistickým svazem i evropskýmiprofesionálními týmy, léta tvrdí, že pokud jde o  technologii – tréninkové metody, schopnost rozložit sportovní výkon na dílčí části, aerodynamiku –, většina profesionálního cyklistického světa za Brity zaostává. V polovině 90. let pelotonem nakrátkozahýbal Chris Boardman se svou schopností zaměřit sena konkrétní cíl a svou tréninkovou kapacitou i pozorností k detailům.

– 29 –

Historicky vzato se šampioni obvykle rekrutovaliz výstřednějších kruhů a táhli profesionální silniční cyklistiku dopředu. Pomyslete na Fausta Coppiho koncem 40. let; Grega LeMonda v  80. letech; Francesca Mosera (doping nechme stranou) v dřívějších letech téže dekády; nesrovnatelněkontroverznějšího Lance Armstronga v nultých letech našeho tisíciletí – ne v tom smyslu, že dopoval, i když v tomhle strhl špičkupelotonu, ale z hlediska celosvětového mediálního obrazu. Méně diskutabilní jsou Australané a bikeři jako Cadel Evans a Ryder Hesjedal, kteří se objevili v posledních letech.

Troufám si tvrdit, že britská cyklistická pyramida, na jejímž vrcholu spočívá Team Sky, ale jejíž základnou je ve VelkéBritánii dráhová cyklistika, se stala nejnovější položkou zmíněného seznamu. Zasvěcení bývali většinou překvapení, jak snadno může nastat taková radikální změna, ale to by nemělo nikoho šokovat: profesionální silniční cyklistika je prostředí krátkodobých tendencí, do kterého jen málo sponzorů investuje déle než pár let.

Národní svazy sužuje nedostatek financí. Jen zřídka sevyskytnou příklady dlouhodobých, trvalých investic, jako je ta do Sky od roku 2008 nebo ze strany holandské Rabobank až do jejího udivujícího odchodu z cyklistiky v říjnu 2012 a dříve pak sponzorství Mapei v 90. letech. Úspěch Britskéhocyklistického svazu na silnici i na dráze v roce 2012 hodně překvapil, ale vzhledem k patnácti letům financování z loterie a později ze Sky na tom není nic šokujícího. Zato kdyby ze všech těch peněz a znalostí nic nevzešlo – to by bylo teprve k divení.

Můj oblíbený příběh z  Wigginsovy knihy Můj čas je ten, kdy cestuje na  lutyšské letiště na  start Tour 2012. Jedná se

– 30 –

o dokonalý příklad principu minimálních přínosů: Wiggins

investuje do soukromého letounu – z vlastní kapsy –, abymi

nimalizoval čas strávený cestováním a vyhnul se případnýmin

fekcím od spolupasažérů. Přistane v Lutychu a zjistí, že Cadel

Evans přiletěl z opačné strany, jenže s jedním velkým rozdílem:

vítěze Tour 2011 nikdo nepřijel vyzvednout, i když hotel se

nachází nedaleko letiště. Pokud BMC nedokáže ošéfovat ani

takovouhle drobnost, není divu, že nevyhráli Tour.

Wigginsovu osobnost perfektně vystihl David Millar:

„Velmi odhodlaný, motivovaný, sebestředný a  v  podstatě

uvážlivý člověk. Jeho schopnost plnit cíle je pozoruhodná

a vychází z toho, že léta kontroloval proměnné faktorya za

měřoval se na jednorázové závody na dráze.“ Uvážíme-li, co

Wiggins, Kerrison a Sutton vložili do sezóny 2012, v kolika

oblastech se dokázali posunout a  dosáhnout marginálního

zlepšení, bylo by skoro překvapivé, kdyby Tour nevyhrál.

William Fotheringham působí jako cyklistický korespondent

deníku The Guardian. V letech 2004 až 2012 psal pod jménem

Bradleyho Wigginse sloupky do Guardianu a Observerua spo

lečně s Wigginsem sepsal o jeho vítězstvích na Tour de France

a olympijských hrách knihu s názvem Můj čas. Thomas Voeckler je cyklista, který dělí lidi na dva tábory.

S tím, jak se cyklistika po krůčcích posouvák defenzivnímu pojetí, vymyká se Voeckler jako nebroušenýdiamant – emoce vzbuzující outsider, bez něhož byprofesionální závody byly mnohem nudnější.

Edward Pickering se přimlouvá za  nejsilnějšího útočníka moderní cyklistiky.

– 33 –

CHVÁLA THOMASE VOECKLERA

EDWARD PICKERING

Řekni mi, co si myslíš o Thomasi Voecklerovi, a já ti řeknu, jaký

máš světonázor.

Vzpomínám si, jak jsem se kdysi s jedním kamarádem hádal o tenisu. Pete Sampras měl hrát proti Andre Agassimu ve finále Wimbledonu, a můj kamarád všemi deseti fandil Samprasovi, zatímco já chtěl vidět, jak vyhraje Agassi. Právě pro to, co kamarád obdivoval na  Samprasovi – pro jeho elegantní, ležérní úroveň a lehký styl –, jsem chtěl, aby zvítězil jeho protivník.

Esteticky byl Sampras dokonalý. Až příliš dokonalý. Já jsem chtěl, aby triumfoval outsider – roztěkaný, nedokonalý,energický, emocionální Agassi. Nestál jsem o další lekci v efektivním vyhrávání zápasů. Chtěl jsem být emocionálně vtažený do hry, mít pocit, že Agassi může čirou silou vůle zvrátit nevyhnutelný debakl s lepším hráčem.

Vyhrál samozřejmě Sampras.

Thomas Voeckler je tak trochu jako Agassi: živoucí důkaz toho, že touha po vítězství hraje velkou roli v tom, že dotyčný neprohraje. Postavte ho proti Bradleymu Wigginsovi na Tour de France a nebude mít šanci – během tří týdnů Grand Tour pokaždé převládne sebekontrola nad agresí (zejména když

– 34 –

se k ní přidá svazující taktika a domestikové, kteří byve většině ostatních týmů mohli dělat lídry). Ale nasaďte Voecklera

do úniku, v jakémkoli terénu, a on se bude moct přetrhnout,

aby jeho kolo projelo cílem jako první.

„Je me suis sorti des tripes,“ říkává Voeckler často po závodě. Kdo ho chce porazit, musí být připravený jet tak tvrdě, že i onvyplivne vnitřnosti. Voeckler je podle svého týmového manažeraJeana-Reného Bernaudeua taky „počítač“ – umí rychle zhodnotit taktiku a rozhodnutí, která v závodě dělá, jsou většinou správná.

Je jen málo jiných cyklistů, kteří mě při sledování závodů dovedou zvednout ze židle. Voeckler jezdí drsně, a to ve mně vzbuzuje přímo fyzické reakce. Když se hrbil námahou, aby vyhrál 10. etapu Tour de France 2012, když se zoufale pomalu pachtil do  cíle v  Bellegarde-sur-Valserine, vzpomínám, že jsem se podvědomě kroutil na židli, jak jsem chtěl, aby vyhrál.

Styl, jakým jezdí závody, je strhující, lidský. Ale ne každému sedne. Mimo jiné se mu přezdívá „Hollywood“, protože co jedni vidí jako nebojácnou agresi, jiní vnímají jako jehopředvádějící se ego. Ze stejných důvodů není všeobecně oblíbený mezi ostatními jezdci.

Jenže popisovat ho jako bojovníka bez bázně a hany,taktického génia nebo egoistického machra by znamenalozapomínat na to hlavní. Voeckler nastavuje zrcadlo cyklistickým fanouškům, odráží jejich vlastní předsudky a sportovní touhy.

Cyklističtí fanoušci pokrývají celé spektrum. Na  jednom konci máte subjektivní fandy, na druhém objektivní.

Subjektivní fandové jsou u vytržení z toho, že si vyberou oblíbeného jezdce nebo tým a podporují je stůj co stůj. Když vyhrají, posílí to jejich hrdost. Když prohrají, fanoušci utrpí

– 35 –

zklamání. Spousta fotbalových fandů se blíží subjektivnímu

konci spektra, a někdo by tvrdil, že anglický tým ragby nutí

své podporovatele k subjektivnímu přístupu – fanditanglickým ragbistům znamená uznat, že ošklivé vítězství je lepší než

krásná prohra. Emocionální pouto každopádně převažuje nad

estetickými ohledy.

Objektivním fanouškům jde o  sport. Koho zajímá, kdo vyhraje, pokud je souboj zábavný a  má strhující průběh? V cyklistice, a zejména v anglofonních zemích, kde bylo málo domácích favoritů, jimž by se dalo fandit, se fanouškovská základna klonila spíš k  objektivnímu přístupu (třebaže Lance Armstrong přitáhl řadu severoamerických fandů, kteří se zajímali jen o jedno – aby jejich kůň vyhrál).

Samozřejmě, pro fandění existuje spousta dalších motivací, ale na základní úrovni platí, že subjektivní fanoušci chtějí vidět svého jezdce vyhrát, zatímco objektivní fanoušci chtějí vidět, jak jezdci soupeří.

Na Thomasi Voecklerovi je zvláštní, že podle všeho spočívá přesně uprostřed spektra mezi subjektivním a  objektivním přístupem. Díky jeho charakteru se na něj fanoušci mohou při závodě snadno emocionálně naladit, takže je oblíbenýu subjektivního tábora. Zároveň jeho zarputilé útoky a chytrá taktika přitahují objektivní diváky.

Mysleli byste, že proto bude obecně oblíbený, jenže se zdá, že tohle jen podtrhuje rozdíly. Tour 2012 působila jako historický milník, co se týče taktiky a stylu. Způsob, jakým Bradley Wiggins získal žlutý trikot, měnil zažitá schémata – skutečnost, že britský závodník jel

– 36 –

stejným způsobem a se stejným výsledkem i Paříž–Nice, Kolem

Romandie, Critérium du Dauphiné a Tour de France,naznačuje, že se cyklistika podstatně změnila. Tour, ten chaotický,

třítýdenní svátek nepředvídanosti a  každodenních zvratů,

konečně dobyly věda, disciplína a logika.

Wiggins a  jeho tým si spočítali, že pokud dokážou jet na určitý počet wattů po určitý počet minut, nikdo nebude s to v horách zaútočit a Wiggins pak bude moci shrábnout vítězství v časovkách. Ne že by to bylo něco lehkého – fyzicky to je tak těžké, jak jen cyklistika může být, a Wiggins pořád musel jet rychleji než všichni ostatní.

Voeckler byl protiváhou kontroly týmu Sky. Jeho rolí na  Tour 2012, společně s  několika dalšími privilegovanými jedinci, bylo obstarat napínavé momenty. Jestliže bitvuo celkové pořadí vyhrávala věda, Voeckler se zoufale bil za fortel. Vrhal se do úniků, mračil se, pokřikoval na soupeře, skřípal zuby, kymácel se nad kolem, vyplazoval jazyk a vybojoval si dvě etapy plus trikot krále hor.

Publikum z toho bylo unešené a já svým způsobem taky. Voeckler závodí tak, jak si rád myslím, že bych závodil já, mít jenom silnější nohy a vyšší práh bolesti.

Když si cestou k druhé vítězné etapě v Luchonu razil cestu na Col de Peyresourde rozestupujícím se mořem vyjícíchdiváků, představoval jsem si, že mladší fanoušci se uvidí na jeho místě, jak jedou osamoceni vstříc hrdinnému vítězství – spíš než na  místě Bradleyho Wigginse, který si vyšlapává kopec v ochranném kokonu svých týmových kolegů.

V hicu (za nejteplejšího dne Tour) jsem čekal na Voecklera u  cíle v  Luchonu pod Peyresourdem, kam jezdci přijížděli

– 37 –

pokrytí solí, zaschlými slinami, krví a silničním lišejem,a bouřlivá reakce davu odrážela Voecklerovu popularitu.

Kdyby fanoušci tak jako já viděli, co se dělo za pódiem, než Voeckler sklidil aplaus – jak se zhroutil na  zem a  musel několik minut sedět, aby se ze svého výkonu vzpamatoval –, měli by ho ještě radši. Později jsem čekal u  týmového autobusu, zatímco Jean-René Bernaudeau vítal zpátky své jezdce, jednoho po druhém, uprostřed tlačenice stovky uchvácených fanoušků, kterých tam bylo mnohem víc než u jakéhokoli jiného týmu včetně Sky. Voeckler je sportovní hrdina, jaký se objevuje jednou za generaci, takový Poulidor nebo Virenque 21. století.

Jenže na druhou stranu, čím víc Voeckler hraje rolisportovního hrdiny, tím víc se tento stereotyp v hlavách diváctva upevňuje. A já jsem se za ta léta dozvěděl, že mezi Voecklerem sportovním hrdinou a Voecklerem člověkem je značný rozdíl. Třeba se protlouká cyklistickými závody s vyplazeným jazykem a sinalým obličejem zkrouceným do grimasy, ale životemprochází jinak. Jaký je doopravdy? První rozhovor s Voecklerem jsem pořídil v roce 2005a následujících sedm a půl roku jsem se snažil přijít na kloub tomu, co ho motivuje. Nevím jistě, jestli o tom dnes vím o něco víc než na začátku, ale pozoroval jsem ho dost dlouho na to, abych věděl, že mýtus, který se kolem něj vytvořil, jej zároveň chrání a zároveň mu dělá medvědí službu.

Začalo to už na Tour 2004, kdy se svezl na vysoké vlněpříhodných okolností a impulsu, čímž získal žlutý trikot a udržel si ho deset dní. Francouzům se moc líbilo, jak kurážně brání svou vedoucí pozici, a ačkoli trvalo pět let, než na Tour zazářil

– 38 –

znova (vítěznou etapou v roce 2009), a sedm, než zopakoval

svou někdejší jízdu ve žluté dalším a ještě zarputilejibráněným vedením, na jeho popularitu to zjevně nemělo dopad.

 Jiní francouzští jezdci, především Sylvain Chavanel, dosáhli mezi lety 2004 a  2011 lepších výsledků. Jenže Chavanel se Voecklerovi nikdy nevyrovnal co do oblíbenosti –na Voecklerovi bylo cosi, co lidi oslovovalo.

Byla to kombinace řady věcí – dramatického a  útočného závodního stylu, pragmatického sebevědomí, dojmu, že nosí srdce na dlani, příjemné tváře a milého úsměvu. Voecklerklasický krasavec, ale jeho chlapecký zjev zřejmě vzbuzujeve fanoušcích – a hlavně fanynkách – ochranitelský instinkt.

Voeckler často závodí bez slunečních brýlí nebo s čirými skly. Nevím, jestli je to záměr, ale působí díky tomu přístupněji. Když Voeckler jede závod, mám pocit, že s ním navazuji oční kontakt, zatímco ostatní jezdci se schovávají za  tmavými skly.

Komentátoři a média se na tohle všechno chytilia Voecklerova cyklistická image, jeho mýtus, se začaly přiživovat samy na sobě a čím dál tím víc růst.

Na jednu stranu Thomas Voeckler coby sportovní osobnost ve skutečnosti neexistuje – je to konstrukt, lenivě posilovaný klišé a domněnkami fanoušků a médií. Na druhou stranutenhle konstrukt Voecklera šikovně chrání před přílišnou slávou.

Když ovšem Voeckler nepózuje na  titulní straně deníku L’Équipe nebo nezaplňuje obrazovky během televizního útoku na Tour de France, celebritě se příliš nepodobá.

V  lednu 2012 jsem strávil pár dní na  soustředění týmu Europcar v  Alicante, abych s  Voecklerem pořídil rozhovor pro magazín Cycle Sport, ale také abych mohl sledovat jeho i jeho

– 39 –

týmové kolegy jinde než v závodě, kde únava, přesuny a tlak

nutí jezdce stáhnout se do své ulity.

Voeckler může vzbuzovat stejné vášně jako RichardVirenque v devadesátých letech a krátce po roce 2000 (i když bez jeho komplikovaného vztahu k  dopingovým prostředkům), ale se svou slávou zachází úplně jinak. Virenque vždycky nesl svou publicitu vědomě. Oblékal slavné značky a s gustempřijal roli oblíbence žen v domácnosti. Zato Voeckler si na nic takového nepotrpí.

V  Alicante jsem ho poprvé zahlédl, když se zpozdil na on-line chat organizovaný jeho týmem. Ten, kdo debatu uváděl, byl očividně hazardér, protože napsal: „Thomas je tu a je připraven odpovídat na vaše dotazy,“ zrovna ve chvíli, kdy kdosi proběhl vestibulem s otázkou: „Kde je Thomas?“

O  pár minut se přiloudal v  týmové teplákové soupravě; vypadal, jako by se právě vzbudil.

Voeckler nebyl na soustředění ve skvělé formě, i když jeden z týmových manažerů mi prozradil, že ve formě není žádný z jezdců a že jim to působí starosti. Měl dost sil na to, aby vedl svoje týmové kolegy do stoupání při skupinových jízdách, kdy supěl a  funěl a  tvář měl zrůžovělou námahou, ale těžko se dalo uvěřit, že je to tentýž cyklista, který o pouhých šestměsíců dřív dojel Tour de France na čtvrtém místě.

Sice se družil s týmovými kolegy a po večerech s nimivysedával na baru, přičemž se hotelem ozýval bujarý smích, jaký vždycky doprovází shromáždění mladých mužů, ale převážně působil dojmem někoho, komu se tam tak úplně nechce být.

Důvody se vyjevily, když při našem rozhovoru hodně mluvil o tom, jak se snaží vést normální život mimo cyklistiku. Zaprvé:



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist