načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Síla meče - Wilbur Smith

Síla meče

Elektronická kniha: Síla meče
Autor:

Válečná vřava, láska i nenávist, intriky i ztráty, to jsou kulisy dramatického příběhu nevlastních bratrů, synů Certaine Courtneyové, ženy tvrdé jako diamant. Manfred vyrostl s otcem, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 544
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 2.
Název originálu: Power of the sword
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Michal Švejda
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-2445-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Obsáhlý dobrodružný román se opírá o historické události a navazuje volně na knihu Pobřeží v plamenech. Manfred De La Rey a Šasa Courtney jsou nevlastní bratři. Manfred vyrůstá v péči otce a od dětství zná tvrdou práci, boj o přežití, hrdost na své burské předky a opovržení Angličany, které považuje za vetřelce ve své vlasti. Šasa žije s matkou jako vzdělaný a nadřazený Angličan, který nezná nouzi. Během let se bratři objevují na protipólech národnostního boje za samostatnost Jižní Afriky, ale bojují rozdílnými prostředky. Manfred tvrdě, odvážně, na hranici zákona a terorismu. Šasa politickými intrikami, společenskými styky, podporován svým bohatstvím. V závěru vítězí síla strany vedená Manfredem, která tvoří koncept oddělené identity a kultury v Jižní Africe - politiku apartheidu. Román z jižní Afriky odehrávající se během období politických zápasů 30. - 40. let 20. století je plastickým obrazem dramatického osudu dvou nevlastních bratrů, kteří směřují do čela politiky své země odlišnými cestami a způsoby.

Popis nakladatele

Válečná vřava, láska i nenávist, intriky i ztráty, to jsou kulisy dramatického příběhu nevlastních bratrů, synů Certaine Courtneyové, ženy tvrdé jako diamant. Manfred vyrostl s otcem, je hrdý na Afriku a své burské předky. Šasu vychovala bohatá matka jako pravého Angličana, vzdělaného a neohroženého.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Wilbur Smith, 1986

All rights reserved

Translation © Michal Švejda, 1998

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu Power of the Sword

vydaného nakladatelstvím Macmillan Publishers, Ltd.,

London

přeložil Michal Švejda

Redakční úprava Melita Denková

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2007

shop@alpress.cz

Vydání druhé

ISBN 978-80-7543-790-7


Tuto knihu věnuji své ženě

MOKHINISO

Jsi krásná, milující, věrná a upřímná;

jsi pro mě jediná na světě


„Kdybych dal přednost despotickému způsobu

a změnil všechny zákony podle síly meče,

nemusel bych se tu objevit.“

ANGLICKÝ KRÁL KAREL I.

Slova na popravišti, 30. ledna 1649




M

lha zakryla vody Atlantiku a utlumila všechny barvy i zvuky.

První ranní vánek se opřel o pevninu a rybářský člun se líně

houpal tři míle od pobřeží. Pod sebou měl hranici dvou světů: temný

mořský proud z hlubin, plný životodárného planktonu, se přesně

zde setkával s laškujícími vlnami od pobřeží. Prolínánínesourodého živlu vytvořilo jasně vyznačenou, temně zelenou hranici.

Lothar De La Rey se jednou rukou opíral o kormidelní kolo asnažil se ostrým zrakem proniknout mlhu. Miloval tyto klidné chvíle čekání před svítáním. Začal se v něm probouzet lovecký instinkt. Slast napětí se mu pomalu rozlévala po celém těle jako bezpočtukrát předtím. Působilo to silněji než opojení alkoholem či drogou.

Ve vzpomínkách se vracel zpět do zákopů u Magersfontein Hills, kde v ranním tichu čekali na Skotské střelce – ve svých sukních se vynořili ze tmy přímo před hlavněmi mauzerovek. Ještě dnes mu z toho naskakovala husí kůže.

Od té doby zažil stovky podobných svítání spojených sčekáním. Obvykle v africké divočině na lovu, při němž vždy číhalo nebezpečí. Nezáleželo na tom, zda šlo o lva s mohutnou hřívou, krále pouště Kalahari, či záludného buvola v ochranné, přímonerůstřelné přilbici rohů. I špinavě šedý slon se svraštělou kůží a krásnými dlouhými kly byl pro něj svou bystrostí a inteligencí důstojným soupeřem. Dnes ale Lothar číhal na něco podstatně menšího.

Proud jeho myšlenek se náhle přetrhl: na palubě se totiž objevil bosý chlapec – samá ruka, samá noha. Opálený a ošlehaný větrem. Byl skoro tak vysoký jako Lothar, a proto se musel trochu sklonit při vstupu do kormidelní kabiny. V každé ruce držel kouřícíhrneček kávy.



„Cukr?“

„Čtyři lžičky, tati.“ Chlapec se spiklenecky zašklebil a zamrkal, aby z dlouhých černých řas setřásl kapičky rosy. Světlé kudrnaté vlasy mu slunce odbarvilo do odstínu platiny, obočí a řasy měl tmavé a husté, což krásně kontrastovalo se světle jantarovýma očima.

„Dnes určitě potáhnou!“ Lothar zkřížil prsty pravé ruky v kapse, aby tímto symbolickým gestem zahnal případnou smůlu. Věděl, jak moc potřebují úspěšný lov, aby přežili.

Před pěti lety opět podlehl volání divočiny, prodal vzkvétajícísilniční a železniční konstrukční společnost a všechno vsadil na jednu kartu.

Znal dobře nekonečné poklady studených zelených vod Benguelského proudu, který ochlazoval západní pobřeží jižního cípu Afriky. Poprvé je zahlédl v závěrečných chaotických dnech první světové války, kdy vedl poslední odpor proti nenáviděným Britům. V jejich čele stál zrádce Búrů, generál Jan Smuts, velící armádě Jihoafrické unie.

Tehdy mezi opuštěnými dunami Skeleton Coast vybudovalLothar tajnou základnu. A tam, v jižní části Atlantiku, pomáhalněmeckým ponorkám s doplňováním paliva, pitné vody a s nezbytnými opravami. Tenkrát, na hraně hlubiny oceánu, očekával jejich příjezd a přemýšlel. Slyšel a viděl život nekonečně rozlehlých vodních mas a jeho lovecký instinkt přímo bažil po odhalení tajemstvíhlubin. Zatím ale cítil uspokojení pouze z toho, jak německé ponorky uštědřovaly těžké rány obchodní flotile proradných Britů.

Lodě našel až v Portugalsku. Byly opuštěné, napůl shnilé. Tam se objevil i Da Silva, starý a zkušený mořeplavec. Společně opravili a vybavili čtyři téměř historické rybářské lodě – s nejnutnějšíposádkou je přepravil na jih, skoro na samý konec afrického kontinentu.

Továrnu na konzervy našel v Kalifornii–jakási firma špatněodhadla náklady na zpracování tuňáků, známých pod názvem „mořská kuřata“. Lothar získal celé zařízení za zlomek původní ceny,dopravil je do Afriky a znovu vystavěl v opuštěné zátoce Walvis Bay –název pocházel od bývalé velrybářské stanice.

Za první tři sezony společně s Da Silvou nalovili a zpracovalitolik sardinek, že Lothar zaplatil všechny dluhy. Okamžitě všakkouil nové čluny, protože stařičké lodě již dosluhovaly, a tím zabředl do nových dluhů.



Jako mávnutím kouzelného proutku ryby zmizely. Hledali je všude – vyplouvali do vzdálenosti sta i více mil, pátrali podél dlouhéhopobřeží, kde se s oceánem stýkala jen poušť. Měsíce plynuly přesně tak, jak je označovaly přicházející účty. Lothar už neměl z čeho splácet, žádal o další půjčky, a tím se víc a více utápěl v dluzích.

Dva roky bez ryb. Náhle, úplně dramaticky, přesně v ten okamžik, kdy už si Lothar sám přiznal porážku, se kořist znovu objevila. Jestli ten zázrak způsobila změna mořských proudů či převládajícíchvětrů – nikdo nevěděl. Vrátily se a každé ráno se těsně pod hladinou objevoval krásný, tlustý koberec ryb.

„Ať to vyjde,“ potichu se modlil, zahleděný do mlhy. „Bože, dej, ať to vyjde.“ Potřeboval pouhé tři měsíce, aby všechno splatil acítil se opět svobodný.

„Mlha ustupuje!“ vykřikl radostně chlapec a Lothar nepřítomně zamrkal, vytržený z úvah.

Zvedala se jako opona na divadle a odkrývala magickou scénu: sluneční paprsky zažíhaly oranžové a zlaté jiskry v oceánu jako při velkolepém ohňostroji. Vypadalo to, že voda přímo hořínadpozemským plamenem a celé toto kouzlo probíhalo za naprostého ticha. Matně modré pobřežní vody, klidné a vláčné, se dotýkaly pravého mořského proudu, ostrého jako břitva: jeho hladina byla drsná,divoká a hrozivě temná.

„Daar spring hy!“ zaječel Da Silva z přídě a horlivě ukazoval na hranici temných vod. „Tamhle skáčou!“

Uviděli obrovská hejna stříbrných ryb, trochu delších nežmužská dlaň.

„Začínáme!“ vykřikl Lothar chraplavým hlasem plným nadšení. Chlapec upustil hrnek a v mžiku zmizel v podpalubí.

„Zatoč!“ Mladíček chytil kliku a snažil se překonat kompresičtyřválcového motoru. Nebylo mu ještě ani třináct, ale sílu už měl. Svaly se mu napínaly.

„Teď !“ Motor, zahřátý od cesty z přístavu, zaprskal a hladcenaskočil. Z boku člunu se vznesl černý obláček kouře.

Chlapec se opět objevil a postavil se na příď vedle Da Silvy.

Lothar natočil člun podél temné hranice mořského proudu. Další čluny, číhající nedaleko v mlze, ho napodobily. Posádky chtivěsledovaly hladinu a jejich rozjásané hlasy přehlušovaly hukot motorů.

Ze zasklené kormidelní budky měl Lothar perfektní výhled.Pohledem zkontroloval, zda je vše na svém místě. Složená síť o celkové délce dvě stě metrů bude ve vodě viset na plovácích jako jednoduchá záclona dobrých dvacet metrů do hloubky. Suchá vážila sedm a půl tuny. Stála přes pět tisíc liber, což bylo víc, než jeobyčejný rybář schopen vydělat za dvacet let. Pro každý člun měl jednu. Navíc za sebou táhly šest metrů dlouhé pomocné loď ky s vesly.

Poslední pohled Lothara uspokojil natolik, že se opět zahleděl na moře. Ryby se blížily. Jasně viděl stříbřité záblesky v zeleni oceánu.

Náhle – na jakýsi tajemný signál – se vody probraly k životu. Ztmavly jako zastíněné bouřkovým mrakem. Ten však přicházel z hlubin, stoupal a vody oceánu začaly vřít. Jako by se vynořovala mořská obluda...

„Táhnou!“ zařval Da Silva a rozpaženýma rukama ukazoval na tu nádheru.

Celou míli široké, do nedohledna sahající množství ryb zakrylo vodní hladinu. Lothar nikdy předtím neviděl takovou spoustu živé masy pohromadě. Znal mrak kobylek, které dokážou v pravépoledne zaclonit africké slunce, viděl obrovská hejna ptáčků, jejichž společná váha zlomila i silné větve stromů, na kterých se usadili. Ale nic se nemohlo rovnat tomuto zážitku. Dokonce i ostatníposádky přestaly vřískat nadšením, když se mamutí koberec objevil na povrchu a voda zbělela jako sníh. Miliony bílých sardinek sezatřpytily ve slunci, vyzdviženy miliony dalších pod nimi.

Da Silva se konečně vzpamatoval. Honem se hnal k síti. Celýjakoby omládl. Do kabiny stačil ještě šeptnout úpěnlivou modlitbu: „Maria, matko boží, dej, ať nám síť vydrží až do konce tohohle dne.“ Více než modlitba to bylo nenápadné varování pro kapitána.

Da Silva skočil do loď ky, zbytek posádky zaujal svá místa.

„Manfrede!“ Lothar zavolal na syna, který bleskurychle přiběhl.

„Pojď ke kormidlu!“ Řízení bylo v této situaci velice důležité. Chlapec však již několikrát předtím prokázal svůj um, a tak Lothar ani na okamžik neváhal. Naběhl na příď a gesty rukou naváděl člun do velkého oblouku okolo ryb. Nemusel se ani otáčet – pod nohama jasně cítil pohyb člunu, který perfektně reagoval na každý jeho pokyn.

„Tolik ryb,“ šeptal Lothar. Očima odhadoval vzdálenost, vítr a sílu mořského proudu. Do sítě může dostat až sto padesát tunstříbrných rybek. Pokud veškeré souvislosti správně propočítá a bude mít štěstí, zvládne až dvě stě tun – ovšem stále mu v uších znělovarování Da Silvy.

Při špatném odhadu může do sítě klidně zatáhnout až stonásobné množství. To by ji však vytrhlo z plováků a vše by zmizelo vnenávratnu. Pokud ovšem síť vydrží i ten obrovský tah, hrozí převrácení člunu a on ztratí naprosto všechno. Nejenom drahou síť , ale i člun, a dokonce i posádku a syna.

Instinktivně se otočil a spatřil rozjásaného Manfreda. Oči muzářily a zuby svítily. Lothar si opět uvědomil, jak moc se syn podobá matce, a pocítil hořkost v duši.

Chvilková nepozornost se mu málem nevyplatila: řítili se plnou rychlostí na okraj živoucí masy. Pohybovala se v mysteriozníjednotě, a tak vznikal dojem jediného uceleného organismu. Kdyby do ryb najeli, změnily by směr a opět zmizely v hlubinách.Okamžitě signalizoval prudkou změnu a Manfred perfektně, téměř na místě stočil člun. Drželi se necelých dvacet metrů od okraje rybího hejna.

Swart Hendrick z něho nespouštěl oči. Svalnatému černochovi z kmene Ovambo se v ranním slunci blýskala oholená hlava. Znali se jako bratři. Bojovali spolu ve válce a prožili desítkynebezpečných dobrodružství. I on dokázal vyměnit souš za moře a choval se s Lotharem jako zkušený rybář. Nikdo by v něm nehledalprofesionálního lovce, který střílel nejen zvěř, ale i nepřátele. Lothar murukou dal signál „Pozor, nebezpečí!“ Swart Hendrick se na dálkuzazubil a s porozuměním zasalutoval.

S elegancí tanečníka se všechny čtyři čluny proplétaly a točily okolo koberce ryb. Poslední cáry mlhy se rozplynuly. Sluncevyčistilo horizont a vzdálené písečné duny konce pouště zářily jako čerstvě odlitý bronz. Opravdu dramatická kulisa k začínajícímu lovu.

Masa ryb se stále držela pohromadě a Lothar si pomalu začínal zoufat. Už byly na hladině přes hodinu, což nebylo obvyklé –každou chvíli mohly zmizet. Ani jeden z člunů zatím ještě nespustil síť . Lothar si připadal jako žebrák v přítomnosti tak nesmírného bohatství a pocítil zvedající se vlnu vzteku. Už čekal opravdu dost dlouho.

Hop, nebo trop! pomyslel si a začal rychle signalizovatManfredovi.

Než mohl chlapec zareagovat. Da Silva v loď ce hvízdl. Divoce gestikuloval. Zrovna za ním se masa ryb začala vzdouvat a měnit tvar. Jako by narůstalo nestvůrné chapadlo, jako by se ten jednolitý organismus dělil. Na to všichni čekali.

„Manfrede!“ zařval Lothar a mávl pravačkou. Chlapec roztočil kormidelní kolo a člun jako popravčí sekera zamířil přídí nazužující se chapadlo.

Pomalu! vyslal další signál. Člun zpomalil a jemně se vsunul do rybí masy. V průzračné vodě Lothar rozeznával i jednotlivé rybky a pod nimi viděl jasně temnou hmotu připomínající základnu ledovce.

Příď rozhrnovala ryby pod sebou, lodní šroub se sotva otáčel a masa se opravdu rozdělila. Člun se pohyboval jako ovčácký pes: rozrážel, točil se a doslova porcoval to obrovské množství na„stravitelné“ části.

„Pořád je toho moc,“ mumlal Lothar. Odhadoval množství ryb na víc než tisíc tun – záleželo pouze na tom, do jaké hloubky se táhnou. A to mohl jenom hádat.

Už zase riskoval. Koutkem oka zahlédl Da Silvu – signalizoval varování, a dokonce rozčileně hvízdal. Zkušený rybář se přímoděsil takového množství ryb. Lothara to potěšilo, ušklíbl se a oči mu radostně svítily.

Rychlostí pěti uzlů člun obeplouval kořist a ryby se tak dostaly do středu kruhu. V příhodný okamžik Lothar přiložil dlaně k ústům.

„Los!“ zařval. „Uvolněte ji!“

Černoch z kmene Herero uvolnil lano držící loď ku. V ní ještě stále gestikuloval nespokojený a protestující Da Silva.

To už ale hnědá síť se sykotem mizela přes dřevěné brlení.Plováky na laně se vymrštily a na hladině vytvořily pupeční šňůru. Ta spojovala již rezignujícího Da Silvu s kroužícím člunem.

Manfred dobře odhadl tah zatížené sítě a zmírněním otáčekmotoru se mu podařilo bez problému kruh uzavřít. Po chvíli sevyškrábal na palubu Da Silva.

„Přijdeš o síť ,“ vyčítavě hekl. „Jenom blázen může chtít narázpobrat takové množství. Ryby se seberou a klidně s ní odplujou pryč – všichni svatí jsou mi svědkem...“ To už ale byli černí Herero pod Lotharovým vedením v plné práci. Dva z nich uchopili plovákové lano, které k nim Da Silva dovlekl. Ostatní pomáhali při zachycení hlavního lana k navijáku.

„Je to má síť a mé ryby,“ brumlal Lothar, když se začal buben s rachotem otáčet.

Spodek sítě byl ale otevřený, proto bylo zapotřebí co nejrychleji zamezit rybám tuto jedinou cestu ke svobodě. Všichni napínali svaly a snažili se co nejrychleji navinout zatahovací lano tétoobrovské pasti. Uzavírala se dole jako obrovitý pytlík na tabák.

Manfred perfektně ovládal kormidlo a téměř instinktivnímipohyby udržoval člun ve zdravé vzdálenosti od sítě. Da Silva se snažil dostat loď ku co nejdále od lana s plováky, aby se připravil nakritický moment, který musel přijít. Brzo ryby zjistí, že jsou v pasti, a dojde k panice. Mezitím Lothar navinul poslední metryzatahovacího lana a oddechl si. Síť je uzavřená s kořistí uvnitř.

Pot mu stékal po tvářích, sotva popadal dech. Dlouhé, stříbřité vlasy smáčené potem mu padaly do obličeje.

Plováky tvořily skoro perfektní kruh a ladně se pohupovaly na hladině. Jak se Lothar díval na šť astné zakončení celé akce,plováky změnily tvar – úlovek poprvé narazil na síť . Ryby se otočily, hnaly se zpět a braly s sebou celou síť i loď ku. Jejich síla bylaneuvěřitelná.

„Bože můj, máme jich víc, než jsem předpokládal!“ otřásl se Lothar, odhodil vlasy z očí a hnal se ke kormidlu.

Kořist začala silně cloumat sítí, až Lothar ucítil drnčení paluby pod nohama.

„Da Silva měl pravdu. Přímo šílí,“ zašeptal a hrábl po rukojetisirény do mlhy. Třikrát krátce houkl, což byl signál pro ostatní čluny. Vyběhl na palubu a zahlédl, jak se otáčejí a ženou se k nim. Neměli dost kuráže, aby vhodili své sítě mezi ryby.

„Pospěšte si! Hněte kostrou!“ prskal Lothar. Bezvýsledně se je snažil popohnat. Otočil se k posádce a zařval: „Jdeme do toho!“

Moc se jim nechtělo.

„Hněte sebou, vy černí bastardi!“ křičel Lother a sám jim šelpříkladem. Museli pevně sevřít to obrovské množství ryb, sebrat jim prostor a tím zničit jejich sílu.

Síť řezala do rukou, zraňovala jako ostnatý drát. Rybáři se s ní doslova rvali a snažili se získat několik metrů.

Ryby znovu zaútočily a pracně nashromážděné metry opětmizely. Jeden černoch nestačil včas vytáhnout pravačku a svištící síť mu zachytila prsty a servala kůži i s masem. Se zoufalým jekotem tiskl zmrzačenou ruku na prsa, obnažené kůstky probleskovaly z rány a jasně červená krev mu stříkala do obličeje, stékala poupocené černé kůži a vsakovala se do kalhot.

„Manfrede!“ zahulákal Lothar. „Postarej se o něho!“ A upřelpozornost zpět k síti. Koberec ryb se převaloval v pasti. Náhle se mu podařilo na jedné straně vtlačit lano s plováky pod hladinu. V těchto místech nepatrná část ryb prchala na svobodu.

„Odhazujeme zátěž,“ spokojeně zabručel Lothar, když uviděl všechny plováky zase na hladině. Lapené monstrum však opětzaútočilo a tentokrát se těžký motorový člun otřásl, až se posádka chytila zábradlí a černé tváře rybářů zpopelavěly. Na druhé straně kruhu se loď ka nakláněla a začala nabírat vodu.

„Skoč!“ zaječel Lothar na Portugalce. „Pozor na síť !“ Oba věděli dobře, oč jde.

Minulou sezonu do ní jeden z posádky spadl. Masa ryb hookamžitě sevřela a v mžiku dostala pod hladinu. Zlikvidovala jakýkoliv pokus lidského těla bojujícího o vyproštění.

Po několika hodinách, když se dostali k mrtvole na spodku sítě, se jim před očima zjevil hrůzný obraz. Rybky šílené strachem sepřeměnily v malé stříbrné dýky. Dostaly se do všech otvorů. Pronikly ústy až do břicha, další se vecpaly do očí a natlačily se do mozku, jiné protrhly i tuhé pracovní kalhoty a zadem vyplnily střeva tak, že břicho mrtvoly se roztáhlo jako groteskní balon. Celé tělo senapěchovalo mrtvými rybami. Ten obraz měli stále před očima.

„Bacha na síť !“ zaječel opět Lothar a Da Silva se vrhl do vody. Okamžitě začal zděšeně plácat rukama, protože cítil, jak ho těžké rybářské boty táhnou pod vodu.

Swart Hendrick ho ale zachránil – s člunem přirazil k plovákům, a zatímco dva muži tahali Portugalce z vody, ostatní zaháklipřeplněnou síť .

„Hlavně aby vydržela,“ nervózně vydechl Lothar. Všechny čtyři čluny už držely úlovek mezi sebou. Posádky pracovaly naplno a snažily se síť dál stahovat.

Metr po metru ji dostávali na palubu – dvanáct mužů na každém člunu. Dokonce i Manfred už stál vedle otce a rval se s ostatními o mořský poklad. Pot se z nich lil, krev z odřených rukou kapala, záda bolela a svaly se napínaly – konečně, centimetr po centimetru, zvítězili. Horní vrstva ryb se zoufale mrskala na vzduchu nadzbytkem ostatních, hynoucích ve smrtelném stisku utažené sítě.

„Vybrat!“ vyštěkl Lothar a na každém člunu tři muži vytáhlijakési obrovské podběráky, které mohly pojmout celou tunu ryb. Ve třech bodech kovového kruhu byla přichycena silná lana, kterými se dal tento obří naběrák vytáhnout s pomocí navijáku na palubu.Spodek měl otevřený a mohl se opět stáhnout stejně jako hlavní síť .

Než se dostala vybírací síť do správné pozice, Lothar všepřipravil a zaujal místo u navijáku. Manfred držel konec uzavíracího lana, zatímco se přesunovala se skřípotem nad bublající úlovek. Potom trhl lanem a uzavřel spodek sítě. Otevřený podběrák se zaryl dostříbřité masy. Tři chlapi se ho snažili dostat co nejhlouběji.

„Jedu nahoru!“ zaječel Lothar a roztočil naviják. Síť se zdvihla a naplněná k prasknutí se objevila nad palubou. Jakmile se dostala nad otevřený příklop, nastala pro Manfreda ta pravá chvíle.

„Pusť !“ zvolal otec. Tuna sardinek se vyvalila a vtekla dopodalubí. Malé rybí šupinky, sedřené tímto drsným zacházením, se vznášely ve vzduchu podobné sněhovým vločkám, hrály ve slunci duhovými barvami.

Síť se vyprázdnila, Manfred uzavřel podběrák a vše se opakovalo. Ostatní tři posádky kopírovaly pohyby vedoucího člunu. A tak se každých pár minut někde objevil náklad ryb, mořské vody aobláček rybích šupin. Tuna za tunou pomalu mizela v hladovýchjícnech člunů.

Byla to namáhavá, monotónní práce. Kdykoliv se jim obrovský podběrák přehnal nad hlavami, zalila je studená slaná voda. Kdo zeslábl, byl ihned vystřídán, aniž by se narušil rytmus práce. Jediný Lothar stál u navijáku a obezřetně sledoval veškeré dění. Při své výšce a stříbřitých vlasech hustě pokrytých rybími šupinamizářil na slunci jako maják.

„Stříbrné třípence,“ šklebil se spokojeně, když se nekonečné množství ryb přelévalo do člunů. „Jsou to přece jenom drobné mince, a ne žádné smradlavé ryby. Dnes si naložíme i na palubu pěknou hromadu třípencí.“

Čluny naplnili až k prasknutí – uvnitř měli již přes sto padesát tun a teď se má ještě nasypat spousta na palubu.

Zase tak obrovský risk. Plný člun se nedá odlehčit dřív než vpřístavu, kde se obsah musí doslova vypumpovat. Další přítěž na palubě se však stane nebezpečnou. Desítky tun navíc je ohrozí,pokud se změní počasí. Vítr se pak opře do vln a obrovský oceán si s přetíženými čluny velice rychle poradí.

„Počasí vydrží,“ ujišť oval se Lothar, když zápasil s navijákem.Konečně se cítil spokojený – nic už ho přece nemohlo zastavit. Vzal na sebe obrovské riziko, ale vyplatilo se. Má skoro tisíc tun ryb vpodpalubí a čtyři další hromady na palubách. Padesát liber výdělku z každé tuny. Padesát tisíc liber získal na jeden zátah. Takové štěstí ho vživotě ještě nepotkalo. Mohl ztratit síť , člun nebo i svůj vlastní život – místo toho se zbavil všech dluhů jediným včasným spuštěním sítě.

„Dobré nebe, nic už se mi nemůže stát, už jsem ze všeho venku. Jsem svobodný a bez dluhů!“

Poslední náklad začal plnit palubu a posádka se až po pásbrodila rybami.

Nad čluny se vznášel bílý mrak mořských ptáků, jejichž jekot a chechtot se prolínal se skřípěním navijáků a kladek. Jejich nálety na rybky v síti končily tím, že už nemohli polknout ani sousto.Dokonce nemohli ani letět, a tak se nechali unášet proudem sezdviženými zobáky, aby se jim podařilo udržet obsah přecpaných žaludků. Na každém člunu stál muž s ostrou harpunou a snažil se probodnout či alespoň seknout velké žraloky, kteří se chtěli účastnit hodů.Chňaali zuby ostrými jako břitva po uvězněných rybách a při svéhltavosti mohli bez problémů poškodit drahocennou síť .

Zatímco se ptáci a žraloci přežírali, čluny se svou zátěží nořily stále hlouběji. Slunce už hlásilo poledne, když Lothar oznámilkýžený konec. Však už ani nebylo kam skládat úlovek. Jakákoliv další dávka se pouze sesunula z pyramidy ryb rovnou do moře. Tam se stávala okamžitě potravou kroužících žraloků.

S těžkým srdcem zastavil Lothar naviják. V hlavní síti měl ještě asi sto tun ryb, převážně rozdrcených. „Vyprázdněte síť a vytáhněte ji na palubu.“

Všechny čluny byly tak přetížené, že se přes ně už málempřelévala voda, když následovaly Lothara v jedné brázdě směrem kpevnině. Zanechávali za sebou skoro čtvereční kilometr mrtvých ryb. Stříbrná břicha zářila do dálky a připomínala spadané listí.

Vysílení muži, celí promáčení a obalení slizem, padli do svých kutlochů.

V kormidelní kabině Lothar vypil dva hrnky horké kávy azkontroloval chronometr na stěně.

„Do továrny to máme celé čtyři hodiny,“ oznámil. „Zbývá tedy čas na učení.“

„Ach tati!“ zaúpěl chlapec. „Dnes ne, je přece význačný den.Coak se musím pořád učit?“

Ve Walvis Bay neexistovala žádná škola. Nejbližší byla německá ve Swakopmundu, třicet kilometrů vzdáleném. A Lothar nebyl jen otcem, ale i matkou svému synovi ode dne, kdy se narodil. Tenkrát si ho vzal ještě mokrého a zakrváceného přímo po narození – matka

1

na novorozeně ani nepohlédla. Jednalo se totiž o část té nepřirozené

dohody. Musel se starat o chlapce sám, jen mléko zajistila hnědá

kojná z kmene Nama. Otec se synem si na sebe zvykli natolik, že

se ani neodhodlal poslat Manfreda tak daleko do školy. Raději vzal

výuku do vlastních rukou.

„Svaly nedělají muže silným,“ upozornil ho. „Hlava je předčí. Přines učebnice!“

Manfred prosebně zvedl oči na Da Silvu ve snaze získat podporu – věděl však, že otci odporovat nelze.

Kormidelní kolo si vzal na starost Portugalec a Lothar si sedl vedle syna k malému stolku s mapami. „Dnes není aritmetika – máme přece angličtinu!“ potřásl udiveně hlavou.

„Nenávidím angličtinu!“ vehementně protestoval Manfred.„Nesnáším ten jazyk a nenávidím Angličany!“

Otec spokojeně přikývl. „Ano,“ souhlasil. „Jsou naši nepřátelé. Vždy byli a provždy zůstanou. Proto se musíme ozbrojit puškami, které oni vyrobili. Je nutné se naučit anglicky, abychom ty jejich zbraně dokázali obrátit proti nim.“

Lothar dnes použil tento jazyk poprvé. Manfred začal odpovídat afrikánsky – za základ téhle řeči sloužila jihoafrická holandština. Jako samostatná řeč existovala pouze neoficiálně až do roku 1918. Tehdy poprvé uznali afrikaans oficiálně coby úřední řeč Jihoafrické unie a rok nato se Manfred narodil.

„English, mluv anglicky!“ musel ho chytit za ruku otec, aby ho vůbec zarazil.

Četli si nahlas z anglické bible, listovali ve dva měsíce starých novinách z Kapského Města a nakonec měl pro syna celou stránku diktátu. Učení cizí řeči vysilovalo Manfreda natolik, že se užnedokázal soustředit. Okusoval nervózně tužku a nakonec se rozhodl.

„Pověz mi něco o přísaze a o dědovi, tati,“ snažil se odvéstotcovu pozornost.

Lothar se zašklebil. „Jsi chytrý jak opice – stačí ti cokoliv, jenom abychom se nemuseli učit.“

„Prosím, prosím, tati...“

„Už jsem ti to vyprávěl přinejmenším stokrát.“

„Chtěl bych to slyšet zase – je přece slavnostní den.“

Lothar pohlédl oknem na drahocennou pyramidu ryb. Chlapec měl pravdu – konečně se po dlouhých a pracných pěti letechzbavil všech dluhů.

1

„Tak dobře,“ přikývl. „Budu vyprávět, ale anglicky.“ Manfredhonem zavřel učebnici a dychtivě se naklonil přes stůl. Jantarové oči se radostně rozzářily.

Příběh velkého povstání už uměl nazpaměť , a tak dokázal otceopravit anebo vyprávění upřesnit, pokud se odchýlilo od obvyklé verze.

„Tak tedy,“ začal Lothar, „poté, co v roce 1914 proradný anglický král Jiří V. vyhlásil válku německému císaři Wilhelmovi, tvůj děda a já jsme věděli, co je naší povinností. Políbili jsme na rozloučenou tvou babičku...“

„Jaké měla vlasy?“ přerušil ho Manfred.

„Tvá babička byla hrdá německá šlechtična a její vlasy měly barvu zralého obilí ve slunečním jasu.“

„Jako moje,“ pospíšil si Manfred.

„Přesně tak,“ usmál se Lothar. „A tak děda vyrazil na konispolečně se mnou k místu, kde stál starý generál Maritz se svými šesti sty hrdinnými bojovníky. Na břehu obrovské řeky Orange se všichni připravovali na boj proti nepříteli, kterým byl starý Slim Smuts.“ Slim značilo v afrikánštině člověka vychytralého až zrádného – a tak Manfred horlivě přikyvoval.

„Pokračuj, tati, pokračuj!“

Lothar se dostal ve svém líčení až k popisu první bitvy, při které Smuts a jeho vojáci prakticky smetli rebely novými kulomety a děly. Chlapcovy oči pohasly zármutkem.

„Ale vy jste se rvali jako diví, tati – že je to tak?“

„Bojovali jsme jako šílenci, ale bylo jich moc, a navíc měli ty nové zbraně. Tvého dědu zasáhli do břicha, a tak jsem ho naložil na koně a odjel s ním do bezpečí.“ V chlapcových očích se objevily slzy jako pokaždé na konci tohoto příběhu.

„A nakonec, když umíral, vytáhl starou černou bibli z vaku u sedla, který mu sloužil i jako polštář. A tam jsem odpřisáhl...“

„Znám slova nazpaměť ,“ ozval se Manfred překotně. „Mohu je zopakovat?“

„Jak tedy zněla přísaha?“

„Děda začal: ,Přísahej, můj synu, s rukou položenou na bibli, že válka s Angličany nikdy neskončí‘.“

„Přesně tak,“ přikývl Lothar. „Tak zněla slova v té závažné chvíli mého života, když táta umíral.“ Natáhl se, uchopil syna za ruku a pevněji stiskl.

Náhle Da Silva zakašlal a plivl oknem ven.

1

„Měl by ses stydět – cpát dítěti do hlavy nenávist a myšlenky na zabíjení,“ zabrumlal.

Lothar prudce vyskočil. „Dávej si bacha,“ vztekle varoval. „To nemá s tebou nic společného.“

„Bohudíky,“ neodpustil si poznámku Da Silva, „protože tohlezavádí rovnou do pekel.“

Lothar se znechuceně odvrátil. „Manfrede, pro dnešek to už stačí. Můžeš si uklidit knihy.“

Vylezl na střechu budky a z kapsičky vytáhl dlouhé černé viržinko. Ukousl konec, odplivl si a šmátral po kapsách. Chlapec se objevil venku a rozpačitě čekal, zda si může přisednout. Otec chtěl být někdy úplně sám. Přesto se za chvíli vedle něho usadil.

Lothar konečně našel zápalky, škrtl a vdechl hustý kouř hluboko do plic. Potom položil ruku Manfredovi kolem ramen.

Ten se radostí celý zatetelil. Takhle ho otec vyznamenával zřídka. Honem se k němu přitulil a ani nedýchal, aby si tuto krásnou chvíli nepokazil.

Malá flotila se dostávala pomalu k cíli. Objížděli už severnívýběžek zátoky a mořské ptactvo na ně nalétávalo – svými skřeky jako by je vítalo doma. Slunce se sklánělo k západu a pobřežní pískové duny svítily jako ulité z bronzu. Zdálky už zahlédli pár budov napokraji zálivu.

„Doufám, že Willem má dost zkušeností na to, aby roztopilkotelnu,“ mumlal Lothar. „Máme dost práce na celou noc a zítřek.“

„Přece ale nemůžeme všechny ryby nacpat do konzerv,“mudroval chlapec.

„To víš, že ne! Z většiny uděláme rybí olej a rybí moučku...“Náhle se odmlčel a zbystřil. Zastínil si oči. Ostřížím zrakem rozeznal komín továrny – nikde ani stopa po kouři. „Nechal vychladnoutkotel. Vždyť ví, že potřebuje pět až šest hodin k tomu, aby kotelnu uvedl do chodu. Mezitím nám ryby shnijou. Já ho zabiju!“Rozběsnil se a seskočil. Vrhl se k siréně. Zuřivě houkal a doufal, že se tam někdo probudí. „Za vydělané peníze si musím koupit tu nověvynalezenou bezdrátovou vysílačku. Potom se domluvíme i s lodí na moři a tohle už se nikdy nemůže stát.“

Vtom se zarazil a popadl dalekohled. „Co se to tam vlastně děje?“ Zaostřil a docela dobře rozeznal skupinu lidí před továrnou. Jeho zaměstnanci tam stáli v holínkách a gumových zástěrách. Vůbec nechápal proč.

„Tamhle je Willem.“ Manažer stál na konci dlouhého dřevěného mola. „Co se stalo – kotelna nepracuje a všichni zevlují venku.“ Vedle manažera stáli dva cizinci v tmavých šatech a tvářili se velice úředně. Lothar začal horečně přemýšlet.

„Jsou asi z daňového úřadu nebo z nějakého ministerstva,“ zaúpěl a vztek se začal rozplývat. Tušil, že toto setkání pro něj nebude nic příjemného. Vždy tomu tak bylo.

„Co je zase tohle za průšvih. Právě když si vezu tisíc tun ryb ke zpracování. A tak...“

Náhle spatřil dva automobily. Předtím je neviděl, protože jezakrývala tovární budova. Da Silva právě zahnul do hlavního kanálu k molu. Tam se úlovek vždycky vykládal. Lother rozeznal stařičký model od firmy Ford, ale druhé auto vypadalo jako z jiného světa. Celé je pokrýval žlutý písečný prach jemný jako hladká mouka – a Lothar ucítil, jak mu srdce poskočilo až do krku.

V celé Africe se přece nemohla objevit dvě elegantní kanárkově žlutá vozidla značky Daimler. Pamatoval si velice dobře, kdy hoviděl naposled – před budovou firmy Courtney Mining and Finance Company na Main Street ve Windhoeku, hlavním městě Jihozáadní Afriky.

Tenkrát se snažil prodloužit dobu splátek. Stál zrovna naproti a viděl, jak schází po mramorových schodech sledována úředníky. Jeden otevřel dveře žlutého vozu a nechal ji usednout za volant, druhý nastartoval otočením kliky. Odjela, aniž si ho všimla. On stál bledý a celý roztřesený. K tomu došlo před rokem.

Da Silva perfektně vmanévroval k molu.

„Lothare, jsou tu lidé, kteří s tebou chtějí mluvit,“ volal Willem. Nervózně se potil a ukazoval palcem na muže vedle.

„Jste pan Lothar De La Rey?“ chtěl vědět ten menší a posunul si klobouk dozadu.

„Přesně tak.“ Lothar se na něj podíval a zatnul pěsti. „A co vy jste za blbce?“

„Jste majitelem South West African Canning and FishingComany?“

„Ja!“ zareagoval Lothar čistou afrikánštinou. „Jsem majitel – a co má být?“

„Jsem šerif a v ruce mám soudní příkaz k zabavení všeho, co vaše firma vlastní. Je to vydáno soudem ve Windhoeku,“ ukázal muž dokument.

„Zavřeli továrnu,“ žaloval Willem. „Donutili mě, abych nechal kotelnu vyhasnout.“

„To přece nemůžete udělat!“ Lothar vydechl a výraz očípřipomínal leoparda chystajícího se k útoku. „Mám tu tisíc tun ryb, musím je okamžitě zpracovat.“

„Jsou tyto čtyři čluny registrovány na jméno vaší firmy?“pokračoval šerif, aniž by se zajímal o fakta. Rozepjal si tmavé sako, ruce založil v bok, a tak se objevil těžký služební revolver značkyWebley. „Můj asistent vaše lodě soudně zapečetí i s nákladem. Musím vás varovat: pokud se pokusíte pohnout nákladem nebo dokonce člunem, bude to kriminální čin.“

„To mi přece nemůžete udělat!“ Lothar se vyřítil po žebříku přímo na molo. Dokonce již přestal používat svůj drzý podtón. „Musím ty ryby zpracovat. Copak tomu nerozumíte? Zítra ráno už budou smrdět...“

„To ale nejsou vaše ryby,“ potřásl hlavou šerif. „Je to majetek Courtney Mining and Finance Company.‘‘

„Ona je tady!“ vykřikl Lothar. „Viděl jsem její auto. Přijela se na to podívat, že?“

Šerif sklopil oči.

„Samozřejmě, čeká v mé kanceláři,“ informoval Willem.

Lothar se otočil a vykročil se zať atými pěstmi. Zdálo se, ževyráží do boje.

Zděšené osazenstvo továrny čekalo před budovou a hledělo na něj jako na jedinou záchranu.

„Co se děje, baas?“ volali zoufale. „Dostaneme výplatu, baas? Máme doma děti...“

„O peníze nepřijdete,“ odsekl, „slibuju.“ Tento slib však nemohl splnit, pokud neprodá ryby. Protlačil se zástupem, obešel roh továrny a zamířil ke kanceláři manažera.

Daimler parkoval těsně vedle dveří a o přední blatník obrovského žlutého vozu se opíral nějaký kluk. Jasně se nudil. Vypadal starší než Manfred, ale byl o několik centimetrů menší. Štíhlý avytrénovaný, oblečený v bílé košili a flanelových kalhotách podle poslední módy. Jemné rysy obličeje a bílá pleť spíše připomínaly dívku.

Aniž tomu stačil zabránit, Lothar vykřikl: „Šaso!“

Chlapec vyskočil a odhodil pramen černých vlasů z čela.

„Odkud znáte mé jméno?“ zeptal se a tmavě modré oči svítily zvědavostí.

Lotharovi se hrnuly na jazyk stovky odpovědí: Kdysi dávno, před mnoha lety, jsem tebe a tvou matku zachránil z náručí jisté smrti v poušti... Pomáhal jsem ti, když jsi vyrůstal, vozil tě v sedle svého koně, když jsi byl takhle maličký... Zamiloval jsem si tě, jakokdybys byl můj vlastní. Však tenkrát jsem miloval i tvou matku... Jsi přece bratr mého syna Manfreda – máte oba stejnou matku. Poznám tě kdykoliv a kdekoliv – i po tak dlouhém čase.

Místo toho však řekl: „Šasa je křovácky ,dobrá voda‘ – to je to nejcennější, co Křováci v poušti mají.“

„To je pravda.“ Šasa Courtney souhlasně přikývl. Tenhle chlap ho zajímal. Vycítil v něm sílu i skrytou krutost v jeho pohledu divoké šelmy. „Přesně tak. Šasa je křovácké slovo, ale mé křestní jméno je Michel. To je francouzsky. Matka je totiž Francouzka.“

„Kdepak je?“ optal se Lothar.

Chlapec pohlédl na dveře. „Nechce, aby ji někdo rušil,“ varoval ho. „Bylo by dobré, kdybyste zať ukal...“ Nestačil ani domluvit,protože Lothar rozrazil dveře, až je málem vyvrátil z pantů.

Žena vstala z křesla u okna a otočila se.

Byla štíhlá jako dívka a lehké žluté šaty její subtilnost ještěumocňovaly. Široký látkový pás zvýrazňoval postavu a úzký klobouček na hlavě sotva zakrýval husté černé vlasy. Oči měla velké a skoro černé.

Působila velice mladě. Snad jen o trochu starší než syn. Jakmile však zvedla hlavu, Lother spatřil tvrdou a přísnou tvář s pevněsevřenými rty. Z očí jí šlehaly blesky.

Zírali jeden na druhého a pozorovali změny, které se na nichprojevily od posledního setkání.

Kolik je jí vlastně let? rozvažoval a ihned si vzpomněl. Narodila se přece hodinu po půlnoci v první den tohoto století. Je stejně mladá jako dvacáté století – proto dostala jméno Centaine –francouzsky století. Takže už jedenatřicet, a přitom stále vypadala na devatenáct. Tolik jí bylo, když ji nalezl krvácející a umírající v poušti. Hrozná zranění jí způsobil lev, který rozdrásal tu hebkou mladou kůži.

Opravdu zestárl, pomyslela si Centaine. Ty bílé pramínky vezlatých vlasech, vrásky okolo úst a očí. Určitě už překročil čtyřicítku a mnoho protrpěl. Ale to nestačí. Jsem opravdu ráda, že jsem ho nezabila. Naštěstí kulka minula srdce. Nezaslouží si rychlou smrt. Takhle ho mám ve své moci a začíná se učit, kdo má pravdu...

Náhle si proti své vůli vzpomněla na hebkost jeho těla, když nahý uléhal vedle ní. Ještě dnes se jí rozbušilo srdce a krev stoupla do hlavy. To ji rozčílilo, protože tuto svou slabost nesnesla. Připadala si jako divoké zvíře zahnané do kouta. Všechno ostatní si dokázalavytrénovat jako atlet, ale potlačit vzrušení při vzpomínce na něj bylo nad její síly.

Vtom si všimla, jak venku ve slunci přechází Šasa – její překrásné dítě – a dívá se na ni s trochou zvědavosti. Okamžitě se zastyděla.

„Zavři dveře,“ nařídila chraptivě. „Pojď dovnitř a zavři!“ Otočila se zpět k oknu. Jakmile se ujistila, že má své tělo pod kontrolou,postavila se tváří v tvář muži, kterého se rozhodla naprosto zničit. D

veře zaklaply a Šasa ucítil prudké zklamání. Uvnitř se děje

něco velice důležitého, pochopil. Ten chlap s očima šelmydokonce znal i jeho jméno – to bylo podezřelé, ale současně ivzrušující. Zahlédl matčinu reakci: zčervenala a cosi se jí objevilo

v očích – něco jako vina či lítost? Opravdu velice zvláštní. Tanejistota byla pro matku naprosto netypická. Ona přece věděla vždycky

všechno. Začalo ho zajímat, co se za zavřenými dveřmi může dít.

Pokud se chceš něco dozvědět, běž a zjisti si to, byla jedna z moudrostí, které mu matka kladla na srdce. Měl však obavy, co řekne, pokud ho chytí při špehování. Snažil se přiložit ucho krozžhavené stěně z vlnitého plechu. Slyšel hlasy, ale nerozuměl,ačkoliv ten cizí chlapík mluvil nahlas a ostře.

Okno, pomyslel si a rychle přešel za roh. Tam by se dalo něco odposlechnout. Ovšem za rohem čekalo překvapení: padesát párů cizích očí. Manažer a dělníci stáli u hlavního vchodu. Utichli apozorně ho sledovali.

Pohodil hlavou a lhostejně minul okno. Vrazil si ruce do kapes a nonšalantně zamířil k molu. Vtom si všiml čtyř člunů hluboce ponořených ve vodě, zakotvených u mola. Stříbrný náklad zářil do dálky – konečně objevil v tomto nudném místě něco zajímavého. Vydal se na obhlídku. Lodě ho vždy fascinovaly.

V životě neviděl tolik ryb najednou. Dostal se na úroveň prvního člunu – vypadal hnusně. Na bocích stopy výkalů posádky, která vše odevzdávala moři. Všechno ostatní smrdělo rybinou, naftou čiolejem. Člun neměl ani jméno – pouze písmena registrace a pořadové číslo.

Každá loď se musí přece nějak jmenovat, uvažoval. Nepřináší to štěstí, a navíc je to nespravedlivé. Šasova osmimetrová jachta, dar od matky k třináctým narozeninám, nesla hrdý název The Midas Touch – Midasův dotek. Z řecké mytologie věděl, že všechno, čeho se Midas dotkl, se proměnilo ve zlato.

Ohrnul nos nad puchem z člunu, naprosto znechucený aposmutnělý. Jak může někdo nechat loď takhle zchátrat?

Jestli sem jen kvůli tomu matka jela až z Windhoeku... nestačil ani dokončit myšlenku, když z kormidelní budky vyšel bosýchlaec v zalátaných krátkých kalhotách.

Oba se zarazili jako dva cizí psi, kteří se náhle potkali na ulici. Tiše se navzájem obhlíželi.

Maminčin mazlíček, pomyslel si Manfred. Pár takových viděl ve Swakopmundu. Byly to děti boháčů v podivných tuhých oblečcích. Chodily důstojně za rodiči a tvářily se ustaraně. A ty vlasy! Záříbrilantinou a voní jako kytice květin.

Jeden z těch chudých bílých Afrikánců, usoudil okamžitě bystře Šasa. Matka mu vždy zakazovala si s nimi hrát. Ale s některými je opravdová legrace. Každopádně se s nimi nenudil. Jeden ze synů předáka na dolech uměl napodobit volání ptáků, až se k němu opravdu slétali ze všech stran. Dokonce mu ukázal, jak se dá seřídit karburátor a zapalování staré fordky, kterou mu matka občas půjčila, přestože vzhledem ke svému věku neměl řidičský průkaz. Ovšemsestra ptačího virtuosa, o rok starší než Šasa, mu ukázala něco mnohem zajímavějšího. Strávili spolu několik zakázaných chvil za důlníčerací stanicí. Dokonce mu dovolila si sáhnout – bylo to teplé a jemné a připomínalo mu to hlazení malého koť átka. Rozhodně se mu tolíbilo natolik, že se rozhodl při nejbližší příležitosti si vše zopakovat.

Opálený chlapec vypadal zajímavě a možná by mu mohl ukázat i motor. Šasa ještě jednou pohlédl k továrně, a protože se tam nic zvláštního nedělo, rozhodl se navázat hovor.

„Nazdar.“ Pozdrav dovršil honosným gestem a opatrně se usmál. Děda, ten nejdůležitější muž v jeho životě, mu vždy dobře radil: Svým narozením jsi dostal zvláštní postavení ve společnosti. Z toho plynou nejenom možnosti a privilegia, ale i povinnosti. Pravýgentleman se chová k těm z nižší vrstvy, ať je černý nebo bílý, starý či mladý, muž nebo žena, s respektem a laskavostí.

„Mé jméno je Courtney,“ představil se. „Šasa Courtney. Můj dědeček je sir Garrick Courtney, matka je madame Centaine de Thiry-Courtneyová.“ A čekal, co s tím chudákem udělají všechny ty honosné tituly. Nic zvláštního se nedělo, a takpokračoval: „Jak se jmenuješ ty?“

„Manfred,“ odpověděl chlapec a přimhouřil oči. Černé obočíneladilo s plavými vlasy, jako by mu ho někdo přemaloval. „De La Rey a můj děda a strýc a otec taky. A když potkali nějaký Anglány, uštědřili jim výprask, až se ti chudáci posrali.“

Šasa se začervenal, protože tak nerudnou odpověď nečekal. Už se chtěl otočit a zmizet, když si všiml jakéhosi starého muže v okně kormidelní budky. Navíc se na palubě objevili dva barevní rybáři. V tomto případě nemohl ustoupit.

„My Angličané jsme vyhráli válku a v roce 1914 jsme pobili všechny rebely,“ odsekl.

„My!“ zopakoval Manfred a otočil se ke svým posluchačům. „Tenhle malej gentleman s parfémem linoucím se mu z vlasů prej vyhrál válku.“ Posádka se začala šklebit. „Prosím čuchněte si, správně by se měl jmenovat Lily – navoněnej frajer.“ Manfred se otočil zády, a tak si Šasa uvědomil, o kolik je svalnatý protivník větší. „Takže jseš Angličan, mám pravdu. Lily? Potom musíš žít v Londýně, je to tak, sladká Lily?“

Šasu překvapila chytrá odpověď . Obvykle při hovoru udával tón on.

„Jasně že jsem Angličan,“ reagoval nakvašeně a snažil se promyslet další postup. Zatím ztrácel půdu pod nohama.

„Pokud jseš Angličan, musíš žít v Londýně,“ opět zaryl Manfred.

„Bydlím v Kapském Městě.“

„Aha!“ Manfred se otočil ke vzrůstajícímu počtu posluchačů.Dokonce se objevil i Swart Hendrick se svou posádkou. „Proto setakovým jako ty říká soutpiel – copak o tom nevíš?“

Při použití tohoto výrazu se ozval radostný pokřik. V přítomnosti otce by si to Manfred netroufl – v přímém překladu šlo o „slanýpenis“. Šasa zrudl a instinktivně sevřel pěsti.

„Soutpiel je jednou nohou v Londýně a druhou v Kapském Městě,“ začal Manfred s radostí vysvětlovat. „Právě proto se mu pindík máchá uprostřed slaného Atlantiku.“

„Tohle odvoláš, nade mnou nebudeš ohrnovat nos!“ Se Šasou ještě nikdy nikdo takhle nemluvil.

„Co tím myslíš, ohrnovat – má to co dělat s tvým slanýmpindíkem? Takhle si s ním hraješ?“ Manfred pokládal další otázky. Radostný ohlas ho zbavil opatrnosti a během řečnění se pomalupřibližoval k molu.

Šasa se bez jakéhokoliv varování odrazil. Tohle Manfred opravdu nečekal. Myslel, že si spolu vymění ještě několik podobných jedovatostí, aby z toho posluchači něco měli. A teprve potom by se mohli pustit do rvačky.

Šasa proletěl dva metry vzduchem a při dopadu vyrazilManfredovi dech. Oba se zhroutili na kupu mrtvých ryb.

Váleli se v marastu a Šasa zneklidněl, když ucítil sílu protivníka, který se ho snažil zachytit. Nebýt tak překvapujícího útoku avyraženého dechu, těžko by se Šasa zachránil před okamžitýmvýpraskem. Pak si však vzpomněl na dobrou radu svého instruktora v boxu Jocka Murphyho.

Nikdy si nepusť silnějšího soupeře k tělu, drž si ho od sebe. Bojuj s ním na vzdálenost paže.

Převalovali se ve slizké rybí hmotě. Šasovi se podařilo vrazit protivníkovi pravé koleno do břicha. Manfred hekl, alepřesto se mu snažil nasadit nelsona. Šasa stáhl hlavu a pravou rukou odhodil Manfredův loket, přesně tak, jak ho Jock učil. Otočil se proti otevření, které si vytvořil, a s pomocí rybího slizu vyklouzl z Manfredova sevření. Jakmile se osvobodil, okamžitě vypálil levačkou.

Jock ho tento výpad cvičil do úmoru. „Je to nejdůležitější úder, který se dá použít,“ vysvětloval.

Nebyl nejlepší, ale přesto zasáhl soupeře přímo do oka. Ta chvíle stačila, aby se Šasa stáhl do bezpečné vzdálenosti.

Molo se již zaplnilo nadšenými rybáři v holínkách a modrýchrolácích. Ti dva na člunu jim připomínali bojující kohouty.

Manfred překvapeně zamrkal, otřel si slzy a vrhl se do boje. Uklouzl ale po rybách a vtom dostal další ránu opět na bolavé oko. Zařval vztekem a vrhl se divoce vpřed.

Šasa znovu vypálil levačkou, jak se to naučil.

Nikdy nenaznačuj ani ramenem, ani hlavou, co chceš udělat – to bys přímo telegrafoval soupeři své úmysly, doslova slyšel Šasa Jockův hlas.

Trefil Manfredova ústa a z rozraženého rtu vzápětí vytryskla krev. To ho povzbudilo, i pochvalné mručení davu pozvedlo jeho sebedůvěru. Použil opět levačku a vypálil do růžově opuchlého oka.

2

Když si ho poznačíš, snaž se zasáhnout vždy stejné místo, slyšel zas Jockovy rady. A Manfred opět zařval, ale to už nebyl jenom vztek: v hlasu byla i bolest.

Opravdu to funguje, zaradoval se Šasa. Ale v ten samý okamžik se dostal zády k budce, a tak přišel o strategický prostor. Manfred zavětřil při zjištění, že soupeř se zasekl v rohu. Rozběhl se přes kluzké ryby, doširoka rozpřáhl ruce a triumfálně se šklebil. V ústech měl krev.

Šasa zpanikařil a schoulil se. Podařilo se mu však opřít o budku a ostře vyrazit hlavou proti soupeři.

Úderem do břicha ho překvapil a na chvíli mu zase vyrazil dech. Během zápolení padli na kupu ryb. Manfred lapal po dechu asnažil se zachytit už dokonale slizkého soupeře. Šasa zakrauloval, a tak se dostal z hromady ke dřevěnému žebříku, po kterém chtělvyšplhat na molo.

Rozjásaný zástup diváků nespokojeně zareagoval na jeho zbabělý útěk. Manfred se hnal za ním. Plival krev a rybí sliz, sotvapoadal dech.

Podařilo se mu chytit protivníka, který už byl v polovině žebříku, za nohy. Šasa se vší silou snažil udržet, zároveň viděl tváře diváků bažících po krvi. Fandili ale neomylně tomu druhému.

Kopl a znovu zasáhl Manfredovo oko. Ten zaječel a odpadl. Šasa se vyhoupl na molo a rozhlédl se kolem. Bojovnost ho už dávno přešla a pomalu se začínal třást.

Cestu k záchraně měl otevřenou, ale muži okolo se smáli. Pýcha ho zastavila. Otočil se a žaludek se mu sevřel. Manfred právěvylezl nahoru.

Šasa už si vůbec nebyl jistý, proč se začali prát. Ani nechápal, jak všechno začalo, a přál si boj nějak důstojně zakončit. Nemohl ale přijít na nic, co by se shodovalo s pravidly jeho výchovy.

Větší chlapec se třásl také, jenomže vztekem. Tvář měl oteklou, zrudlou a pouze sípal skrz krvavé, nateklé rty. Naražené oko sevybarvovalo dofialova, pomalu se měnilo v malou štěrbinu.

„Zab ho, kleinbaas,“ křičeli přihlížející. „Zlikviduj ho, šéfíku.“ To probralo Šasu z letargie. Zdvihl pěsti do klasické boxersképozice, levou nohou vykročil, ruce držel před očima. Byl připraven na vše!

Musíš se pohybovat – slyšel opět Jockovu radu. Postavil se na špičky a začal boxerský „tanec“.

2

„Podívejte se na něj!“ neslo se kolem. „Myslí, že je profík! Chce si s tebou zatančit, Manie. Ukaž mu, jak vypadá valčík ve Walvis Bay!“

Každopádně se Manfred necítil dobře při pohledu do tmavěmodrých očí signalizujících pevné odhodlání. Ani zať atá levačka se mu nelíbila. Pustil se do boje raději hrozbami.

„Těš se – urvu ti pracku a nacpu ji do tvýho hnusného chřtánu. Až ti jednu vypálím, zuby ti vypochodujou ze zadku v trojstupu jako vojáci.“

Šasa zděšeně zamrkal, ale pomalu se otáčel, aby stál k soupeři vždy čelem. Oba byli prosáklí rybím slizem i vlastním potem aobsypáni šupinami. Už na nich nezůstalo vůbec nic dětského. Stali se z nich nepřátelé na život a na smrt. Diváci ztichli a se svítícíma očima vlčí smečky čekali na snadnou kořist.

Zástup vrčel: „Vat hom, Manie, dej mu!“ A Manfred se vyřítil s celou sérií úderů.

Šasa se chytře sehnul, čímž ho vyvedl z rovnováhy. Navíc přidal levačkou přesný úder na fialové oko. Manfred zařval:

„Per se pořádně, ty podvodnej soutpiel!“

„Ja!“ ozvalo se z davu. „Neutíkej pořád z boje. Postav se čelem a bojuj jako muž.“

V tom okamžiku Manfred změnil taktiku: mával rukama a hnal se rovnou vpřed. Šasa zděšeně couval, uhýbal se, uskakoval, alelevačku nenechal zahálet. Podařilo se mu proseknout napuchlé oko, několikrát ho zasáhl do rtů. Pro Manfreda to však bylo jako štípání komára. Nezměnil rytmus úderů ani nepovolil v útoku.

Ruce sevřené v pěst byly ztvrdlé prací s navijákem a sítí. Míhaly se Šasovi okolo hlavy a svištěly vedle uší, když uhýbal. Náhle utržil takovou ránu, až se zapotácel.

Manfred neúnavně bojoval dál. Šasovi vypověděly nohy službu, další těžký úder inkasoval přímo do žeber. Než se vzpamatoval,zahlédl pěst mířící mu rovnou do tváře. Nemohl už nic dělat, zdálo se mu, že má nohy vrostlé do země. Aby se vyhnul nejhoršímu, chytil útočící pravačku a zavěsil se na ni vší silou. Na to Manfred čekal. Okamžitě druhou rukou stiskl Šasův krk.

„A konečně tě mám,“ zamumlal rozbitými rty. Sevřenoulevačkou si Manfred připravil soupeřovu hlavu k poslednímu brutálnímu úderu.

Šasa útočící pěst neviděl, ale instinktivně vytušil, že se schyluje k nejhoršímu. Trhl sebou a měl pocit, jako by si zlomil krk. Podařilo se mu tak přicházející úder zachytit čelem.

2

Rána s ním otřásla. Měl dojem, jako by mu hlavou pronikl meč rovnou do páteře. Věděl, že ještě jeden takový zásah, a je konec.

Naštěstí si všiml blízkosti okraje mola. Vsadil vše na jednu kartu. Poslední zbytky sil soustředil do jediného momentu. Manfrednečekal pohyb tímto směrem, a tak oba spadli dolů – na pyramidumrtvých ryb.

Šasa zůstal doslova přibitý váhou soupeřova těla. Manfred se ho snažil udeřit do tváře, která však rychle zmizela pod vrstvou slizké hmoty. Vrhl se mu tedy na krk a škrtil ho, čímž Šasu strkal hloub a hlouběji.

Ten se začal topit. Chtěl volat o pomoc, ale jakmile otevřel ústa, mrtvá sardinka se mu zasekla v krku. Zoufale začal kopat, mrskal sebou z posledních sil. Dusil se. Cítil, jak pomalu omdlévá, zvuky se slily a připomínaly meluzínu. Už se hýbal pouze setrvačností a bylo mu všechno jedno.

Asi umřu – pomyslel si a ničemu se nedivil. Topím se... S touto myšlenkou ztratil vědomí. „P

řijela jsi mě zničit,“ obvinil ji Lothar De La Rey, opřený zády

o dveře. „Trmácela ses takovou dálku jen proto, aby sis to

pěkně vychutnala.“

„Mýlíš se,“ odporovala Centaine. „Musíš pochopit, že ty měvůbec nezajímáš. Chci pouze chránit své investice. Přišla jsem si pro padesát tisíc liber plus úroky, které zatím naběhly.“

„Pokud bys mluvila pravdu, nechala bys mě zpracovat úlovek a já bych ti zítra večer klidně vrátil dlužných padesát tisíc.“

Netrpělivě mávla pěstěnou rukou, na které se zablýskl diamant velký jako nehet výstražně namířeného ukazováčku.

„Jsi snílek,“ oznámila. „Tvé ryby nemají žádnou hodnotu, nikdo je nechce – a už vůbec ne za padesát tisíc.“

„Rozhodně mají velkou cenu – rybí moučka a konzervy...“

Pohybem ruky ho opět umlčela. „Sklady na celém světě jsoupřelněné zbožím, které nikdo nechce. Copak tomu nerozumíš? Tynečteš noviny? Nemáš rádio, aby sis to poslechl? Všechny tvé ryby ztratily jakoukoliv cenu – nezaplatíš s nimi ani zpracování.“

„To není možné!“ Byl vzteklý a navíc tvrdohlavý. „Samozřejmě jsem slyšel o problémech na burze, ale lidé přece musí jíst.“

„Myslela jsem na tebe,“ pokračovala, aniž zvýšila hlas. Mluvila s ním jako s dítětem: „Nikdy mě ale nenapadlo, že jsi tak hloupý. Snaž se to pochopit – se světem se stalo něco zvláštního. Obchod se zastavil, továrny se zavírají, ulice hlavních měst zaplavujounezaměstnaní.“

„Jen se vymlouváš! Přiznej si soukromou vendetu vůči mně!“Postoupil k ní. Jeho nepřirozeně bledé rty kontrastovaly s opáleným obličejem. „Snažíš se mě uštvat pro směšné obvinění, pro chybu, kterou jsem kdysi dávno udělal. Za to mě trestáš!“

„Víš dobře, co jsi udělal.“ Ustoupila před ním, ale propalovala ho pohledem. Hlas měla tvrdý a nesmlouvavý. „Bylo to kruté, hrozné a naprosto neodpustitelné. Prakticky se to ani potrestat nedá –nevím, čím bys svou vinu mohl odčinit. Pokud existuje Bůh, určitěpožaduje odplatu.“

„To dítě,“ začal Lother odjinud. „Dítě, které jsi mi porodila vdivočině...“ Poprvé se mu podařilo prorazit její krunýř.

„Vůbec o tom bastardovi nemluv!“ Sevřela ruce, abyneprozradila, jak se jí třesou. „To byla obyčejná obchodní transakce.“

„Přece jen je to tvůj syn. To nemůžeš popřít. Rozhodla seszničit i jeho?“

„Je to tvůj syn,“ odporovala. „Vůbec mě nezajímá. Nic mi neříká a kvůli němu nezměním své rozhodnutí. Jsi na mizině.Naprosto beznadějně. Mé investice jsou tedy nevratné, a tak se snažímzískat alespoň něco.“

„Dej mi ještě poslední šanci, Centaine.“ Prosebný podtón v hlasu ho znechutil. Nikdy nikoho o nic neprosil. Nikdy v životě. Až nyní ho zlomilo pomyšlení na další začátek. Nebylo by to poprvé. Už dvakrát přišel o všechno, ale jeho pýcha spojená s kuráží aodhodláním ho zachránila i v tak napjatých situacích. Vždy šlo o téhožneřítele: Brity a jejich touhu po moci. Pokaždé začal znovu a těžko se vypracovával k úspěchu.

Tentokrát už měl všeho dost. Být deptán matkou syna, ženou,kterou tenkrát tak miloval – a Bůh odpusť , stále ještě ve svém srdcimiluje, aniž si to byl ochoten přiznat... Pociť oval naprosté vyčerpání nejen v celém těle, ale i v duši.

V šestačtyřiceti už přišel o ten bezedný zdroj energie, z něhož po celý život bezuzdně čerpal. Navíc spatřil změnu v jejích očích a měl dojem, že se v ní přece jenom něco hnulo. Snažil se tedy dotáhnout svou prosbu do konce.

„Stačí mi pouhý týden – pouhých sedm dní, Centaine, to je všechno, co od tebe potřebuju,“ chtěl ji přesvědčit, ale rázempoznal své pochybení.

Centaine výraz nezměnila. Co omylem považoval za náznak lítosti, bylo vlastně hluboké uspokojení. Konečně se ocitl tam, kde ho po celé ty roky chtěla mít.

„Jasně jsem ti zakázala používat mé křestní jméno,“ zdůraznila, „hned, jak jsem zjistila, žes zavraždil dvě osoby mému srdcinejbližší. Ty jsem milovala více než kohokoliv jiného na světě. Aříkám ti to dnes opět.“

„Týden, pouhých sedm dní.“

„Už jsi měl dva roky.“ Otočila se a pohlédla z okna, protože venku zaregistrovala chaotický povyk. Připomínal jí jásání diváků na býčích zápasech.

„Za týden zabředneš ještě hlouběji do dluhů a mé ztráty budou vyšší než dnes.“ Potřásla hlavou, a jak zírala z okna, zostřila hlas: „Co se to děje na molu?“

Přistoupil k ní a uviděl shluk dělníků, jak společně s rybáři sledují a povzbuzují jakési dění u břehu.

„Šaso!“ Centaine vykřikla z hloubi srdce, jak ji mateřský instinkt varoval. „Kde vlastně je Šasa?“

Lothar proskočil oknem a hnal se k molu. Odstrkoval diváky, až se prodral dopředu. Právě zahlédl syna, jak buší do Šasy.

„Manfrede!“ zařval. „Okamžitě ho pusť ! Jseš blázen!“ Vyrazilkuředu, ale nikdo ho neslyšel ani nevnímal. Ke svému překvapení ucítil, že má o Šasu starost, a navíc i tušil reakci jeho matky.

„Nech ho!“ Než je stačil odtrhnout, zmizeli. „Bože můj!“vydechl, ale to už byl na kraji mola a viděl je mezi rybami.

Pokusil se probít k žebříku. Nebylo to snadné, protože množství čumilů se okamžitě přesunulo na kraj mola, aby nepřišli opokračování boje. Lothar sevřel ruce v pěst a prorážel si cestu. Konečně se dostal na palubu.

Manfred se právě snažil vecpat soupeře do hromady ryb. Tvář měl pokroucenou nekontrolovaným vztekem, opuchlou a pokrytou šk



Wilbur Smith

WILBUR SMITH


9. 1. 1933

Wilbur Smith se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. V osmnácti měsících byl malý Wilbur postižen mozkovou malárií, blouznil deset dní a doktoři varovali, že může mít poškozený mozek pokud přežije.
Nicméně přežil a velice dobře se uzdravil. Jak dospíval, začal se zajímat o romány, stejně jako jeho matka. Její chuť byla rozsáhlá, ale zahrnovala i dobrodružné romány, které mladý Wilbur hltal. V prostředí s nádhernou přírodou, ve které vyrůstal, si byl vědom jeho porozumění s okolím: život v přírodě, otevřené prostory, svoboda pohybu po zemi - a také politické napětí.
Smithovo přání psát se poprvé ukázalo, když jako se jako mladý toužil stát žurnalistou. To probíhalo v době, kdy se rapidně měnila sociální situace v jižní Africe. Jeho přísný, viktoriánský otec, který nikdy ve svém životě nepřečetl knihu, měl jiné ideje. "Nebuď blázen," říkal. "Zemřeš hlady, najdi si pořádnou práci." A tak Wilbur stále pracoval jako účetní, psal po nocích a přes den byl unavený a ospalý. Již svým prvním románem Na život a na smrt (1964) se však okamžitě proslavil, a tím odstartoval svou dráhu spisovatele.
Afrika je jeho stálou inspirací. Do svých příběhů vkládá své srdce, ale zároveň důsledně a živě pracuje na autenticitě a každém detailu. Sám tvrdí: "Pokud uděláte špatný krok nebo řeknete špatné slovo, kouzlo je zrušeno."
Wilbur je autorem více než tří desítek čtivých, napínavých románů opřených o historická fakta a další reálie, je i nadále činným autorem. Se svou ženou Daniele Thomasovou, která mu po tři desetiletí byla nápomocna při výzkumu a sběru materiálu a která také byla sama nadanou autorkou, vychoval dva syny a dceru. V současné době žije v Londýně, ale jeho zájem o Afriku a její divokou přírodu stále přetrvává.
Smithovy knihy lze zařadit do tří hlavních sérií, podle rodin, o kterých pojednávají, nebo časových období, do nichž je jejich děj posazen. Jsou to příběhy rodiny Courtneyů, sága Ballantyneů a romány ze starověkého Egypta. Kromě toho vydal zhruba desítku samostatných novel.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist