načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Síla a čest - Vojtěch Fabián

Síla a čest

Elektronická kniha: Síla a čest
Autor:

Marcharés žil poklidný život se svými bratry a otcem v malebném údolí pod Medvědí horou. Záležitosti rozděleného království, či hádky mezi vládci se do tak ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 354
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Marcharés žil poklidný život se svými bratry a otcem v malebném údolí pod Medvědí horou. Záležitosti rozděleného království, či hádky mezi vládci se do tak vzdálených míst sotva kdy donesly. Jediné starosti dlouhé roky způsobovali pouze věčně vyjící vlci v okolních horách. Až do jedné osudné noci. Místo uznání, které lovci očekávali po úspěšné výpravě, nacházejí vesnici v troskách a všechny své sousedy i příbuzné mrtvé.Toho dne začíná cesta za odplatou. Marcharés nehledá pouze vrahy svých bližních, ale i dívku, která tu noc z vesnice beze stopy zmizela. Dívku, ke které je vázán svým mileneckým slibem. Podaří se mu ji najít? A pamatuje i ona na jejich slib? Fantasty román, který vypráví příběh o velké lásce mladého chlapce, jehož věrnost a odhodlání je zkoušeno nejenom nástrahami války.

Související tituly dle názvu:
Síla přírodní fermentace Síla přírodní fermentace
Katz Ellix Sandor
Cena: 252 Kč
Síla osmi Síla osmi
McTaggartová Lynne
Cena: 280 Kč
Fabián a strašidla Fabián a strašidla
Jirků Tomáš
Cena: 84 Kč
Chuť do života a životní síla Chuť do života a životní síla
Cholleti Sai, Thiel Alexander R.
Cena: 133 Kč
Petr Fabián: nenápadný půvab architektury Petr Fabián: nenápadný půvab architektury
Blažek Lukáš, Casková Eva
Cena: 479 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Síla a čest


Copyright © 2014 Vojtěch Fabián

ISBN 978-80-7486-153-6 (ePub)

ISBN 978-80-7486-154-3 (mobi)

ISBN 978-80-7486-155-0 (PDF)


Ty jsi ta osoba,

ty jsi mým světem,

tys mého života

jedem i lékem.


Pane,

udělej ze mne nástroj svého pokoje,

abych přinášel lásku, kde je nenávist,

odpuštění, kde je urážka,

jednotu, kde je nesvornost,

víru, kde je pochybnost,

pravdu, kde je lež,

naději, kde je zoufalství,

radost, kde je smutek,

světlo, kde vládne tma.

Pomoz mi,

abych netoužil po útěše, ale těšil,

abych netoužil po porozumění, ale rozuměl,

abych netoužil po lásce, ale miloval.

Sv. František z Assisi


I. První hlídka Vítr se rozšuměl v korunách stromů. Byl ještě chladný a nesl vůni posledního horského sněhu, jenž vytrvale zvedal hladiny horských říček.

Mohutná postava v kožené zbroji mlčky st ála na okraji lesa. Ve stínu stromů, mimo dosah měsíčního světla, které blízkou bystřinu barvily do stříbrna. Rovné černé vlasy splývaly se stínem noci a mohutný meč zavěšený u pasu neslyšně naráž el o svalnaté stehno. Podél okraje lesa se v houští rovnaly tři tucty vycvičených vojáků. Snědá pleť a tmavá kožená zbroj je v lesním přítmí činily takřka neviditelnými. Trpělivě a tiše vyčkávali na domluvený signál. Jejich počet prozrazovaly pouze mrkající páry bílých očí.

V nic netušící vesnici zhasínala poslední světla svícnů a pochodní. Postarší žena ještě opožděně zavřela chlév, aby zabránila lesním dravcům přijít k snadné kořisti v podobě drůbeže nebo nedávno narozených jehňat. V blízkosti Vlčích hor a jejich rozsáhlých lesů nebylo nikdy úplně bezpečno. Vesnicí ponořenou do nočního klidu svištěl stále silnější vítr a pětice mužů na noční hlídce se zachvěla zimou. Nejmladšímu z nich bylo teprve sedmnáct. S ostatními staršími muži na hlídce sloužil poprvé a zapáleně se všude motal. Neměl strach ze své první služby a s nadšením zodpovědně sledoval

6


okolí, dokud nešikovně nešlápl na hrábě opřené o zeď a

ty se mu se zvukem praskajícího dřeva neodrazily od

čela. Velitel hlídky Milten tiše zívl a tlumeně jej okřikl:

„Adame, přestaň dělat rámus a dívej se pod nohy. Takhle vzbudíš celou vesnici.“

Adam se s rukama bolestně přitlačenýma k pohmožděnému čelu potichu odplížil k dřevěným palisádám. Vesnice byla dokola obehnána slabou dřevěnou palisádou, která měla spíše blíž k plotu. Sloužila , společně s hlídkou, víc jako ochrana před divokou zvěří, které byl okolní les plný, než před vojenským útokem.

Věkem zkušený velitel hlídky se na rozloučenou zadíval na jasný měsíc, který právě zacházel za hřeben hor a vesnice se tak ztrácela ve tmě. Přitáhl si starou pokrývku z pytloviny víc ke krku a druhou rukou uchopil vesele plápolající pochodeň. Pomalým krokem se vydal kolem široké brány, dost široké, aby skrz ni projely dva vozy vedle sebe, a pokračoval dál v obchůzce. Nic nenasvědčovalo přítomnosti skupiny vojáků, potichu se plížících tmou směrem k vesnici.

Mohutný výr znepokojeně zahoukal a vyrušen ze svého nočního lovu proletěl nízko nad vesnicí. Starý dobrák Milten se ve světle své pochodně zahleděl směrem vzhůru k hlasitému sovímu zahoukání. Naposledy se usmál, než mu hrdlo provrtala z kuše vystřelená šipka. Bolestně zachraptěl a dávě se krví padl na zem. Nedokázal vydat varovný výkřik a jen ze země

7


sledoval, jak pochodně ostatních členů hlídky padaly

k zemi. Adam v tu chvíli ještě stále seděl a zády se opíral

o dřevěný kmen palisády. Se stáhnutým hrdlem sledoval

ve tmě poslední křečovité záchvěvy odcházejícího života

svého uči tele. Čas jakoby se najednou zastavil. Každá

vteřina se zdála nekonečně dlouhá. Cítil trnutí

jednotlivých končetin. Břicho se prudce stahovalo a srdce

jako by se najednou zastavilo, než spustí svůj závod

o život. V hlavě mu létaly záblesky strachu a myšlenek

na útěk: Co mám dělat?

Najednou si uvědomil, že celá vesnice je v nebezpečí. Pokusil se vykřiknout, ale z hrdla mu vyšel pouze neslyšný hvizd. Světlo pochodně zhasínající opodál zastínily postavy běžících vojáků, jež bezcitně šlapaly po bezvládném Miltenově těle a vbíhaly dál do vesnice. Ten krutý obraz mu konečně vrátil krev do žil.

„Miltene!“

Adam vyskočil ze stínu palisády a konečně opět pocítil sílu vlastního svalstva. Z plna hrdla začal volat na poplach.

Bylo už však příliš pozdě. Tmavé postavy probíhaly domy a vraždily každého, kdo jim přišel do cesty. Po pár krocích se nad křičícím Adamem vynořila ze tmy mohutná postava a s máchnutím zasekla velký meč do jeho kudrnaté hlavy. Vysoký voják tmavé pleti zkrvavený meč škubnutím vytáhl a rozhlížeje se, začal vydávat rozkazy: „Všechny pobijte, až na ty královské coury, ty chci živé a nedotčené! A nezapomeňte, žádné

8


pá lení ani rabování. Povražděte všechen dobytek nebo jej

rozežeňte do lesa. Musí to vypadat jako útok těch

smradlavých Kygerrů!“

Kygerrové byla stvoření obývající husté lesy za hřebeny

Vlčích hor. Se svou shrbenou postavou byli menší než

lidé a srstí připomínali spíše zvířata. Chodili po dvou

nohách a přední končetiny měli dost silné pro lov zvěře

nebo držení primitivních nástrojů. Jejich život byl sotva

z poloviny tak dlouhý jako lidský. Nerozuměli

zemědělství, živili se lovem ve skupinách a sběrem

lesních plodů. Jako nástroje používali především klacky

či různé palice a primitivní kamenné nástroje. Železných

zbraní užívali zřídkakdy, jen pokud se jim podařilo

nějaké ukrást lidem. Výroba železa byla pro ně totiž stále

tajemstvím. Ohně se nebáli , ale užívali ho výjimečně. Za

zlatých časů krále Vrona VI. byli téměř vyhubeni.

Zahnáni hluboko do lesů, kde se v malých skupinkách

ukryli před lidmi. Za posledních dvacet let vlády starého

krále, kdy byl nemocen a zarmoucen ze sporů svých

dvou synů, dvojčat Dorana a Gorona, které nedokázal

rozsoudit a určit, který z nich je právoplatný dědic, nebo

se narodil dřív, se však mnohé změnilo. Dlouho před

svou smrtí nechal ve strachu z hrozící války vlastních

synů rozpustit vojska. Jedinými vojáky v království

zůstaly městské stráže. Od té doby se rychle množící

Kygerrové početně rozrostli a začaly se znovu objevovat

útoky na lidské osady.

9


Útočili především v zimním období, kradli jídlo a

zabíjeli dobytek. Lidé se jim hnusili a hodnota peněz jim

nic neříkala. Toho si byl jižanský velitel Maro dobře

vědom a chtěl tak v době křehkého míru útok na vesnici

zamaskovat.

10


II. Noční lov Marcharés se krčil vedle úzké pěšiny vyšlapané lesní zvěří. Zdejší lesy s bratrem Ralfem dobře znali a pod rouškou tmy se jako už mnohokrát vydali na lov. Vystopovali místo nočního přespání stáda jelenů a laní. Stádo, které vídali celou zimu, vedl mohutný jelen se špičatým jarním parožím.

Marcharés po dlouhém čekání zaslechl bolestné zapištění a ticho lesa narušil dusot jeleních kopyt. Zvíře bylo tak blízko, že slyšel jeho funění. Ze tmy se vynořil pár ohnivých, rychle se přibližujících očí. Byly vysoko, jak jelen za běhu lesem zakláněl hlavu vzad a předcházel tak zaseknutí paroží do stromoví.

Chlapec propnul kolena a zapřený o udusanou hlínu máchl těžkou dřevorubeckou sekyrou po nataženém jelením krku. Jelen se v rychlosti skácel na zem a zády narazil o protější strom. Křečovitě kolem sebe kopal nohama a v bolestech se ještě na chvíli odmítal vzdát života. Ve tmě se Marcharés několika ranám nestihl vyhnout a jeho stehna postupně zabarvily tři velké modřiny od jeleních kopyt. Zbytek jeleního stáda se vyděšeně rozprchl do okolí.

Za pár okamžiků spatřil ve slabém měsíčním světle, navíc tlumeném dosud holými korunami stromů, postavu svého bratra. Ralf shodil z ramene mrtvolu mladé laně.

11


„Měla zlomenou nohu, jak napovídaly stopy, a patrně i zlomená žebra, podle té modřiny na boku. Musela někde ošklivě spadnout. Dlouho by v lese nepřežila. K večeři budeme mít čerstvou zvěřinu!“

Marcharés se bratrově poznámce zasmál a plácl ho po rameni.

„Nejenom večeři,“ ukázal na stín těla mohutného jelena.

Ralf se užasle zasmál:

„Takže ty jsi to opravdu dokázal! Zabil jsi vůdčího jelena! V Sanfordu to bude velká sláva! Nikdy jsem neslyšel o tom, že by někdo v tvém věku skolil takového jelena, a ještě k tomu sekyrou!“

Málokdy se lov vydařil, natož aby ulovili takové zvíře. V dálce za kopcem se ozvalo tlumené vytí. Marcharés si hlasitě povzdechl:

„Měli bychom se dát do práce. Budeme potřebovat jelena nějak odtáhnout a vnitřnosti zakopat. Nechce se mi tady čekat na tu hladovou vlčí společnost.“

Oba bratři vyrobili ze dvou tyčí a smrkových větví jednoduché saně. Naložili na ně vykuchaná těla a s touto zátěží se budou vláčet zbytek noci a půl dne, než sejdou z Medvědí hory domů. Medvědí hora se tyčila kus za údolím, ve kterém ležela nejsevernější vesnice Sanford.

Marcharés žil se svým otcem Mornem a dvěma bratry v dřevěném srubu , při bližně hodinu cesty od

12


vesnice. Z bratrů byl nejmladší, teprve se blížily jeho

patnácté narozeniny. Vyrůstal bez matky, jež zemřela při

jeho porodu.

V pěti letech se jeho otec i se svými syny přestěhoval ze Sanfordu do blízkého lesa. Jako dřevorubec se skromně uživil a našel zde toužebný klid k hojení rány způsobené ztrátou své milované ženy. Srub vystavěl z pevného bukového dř eva, které poskytovalo dobrou ochranu před lesními dravci. Nechovali žádná domácí zvířata ani neobdělávali pole. Jejich jediným zvířetem byl věrný kůň, uvyklý těžké práci v lese. Jídlo vždy kupovali ve vesnici a občas si svůj jídelníček vylepšili zvěřinou.

Marcharesův o čtyři roky starší bratr Ralf od útlého mládí vynikal ve střelbě lukem a společně byli v Sanfordu vyhlášenými lovci vysoké zvěře. Marcharés měl na svůj věk nadprůměrně široká ramena a vypracovanou, ač průměrně vysokou postavu. Těžká práce v lese a přísun čerstvého masa odmala podporovaly jeho růst.

Po návratu domů je otec uvítal s úlevou. Celou noc se strachem poslouchal vlčí vytí, které se ozývalo neobvykle blízko. Bratři nadšeně ukazovali otci úlovek a ten je odměňoval obdivem a chválou:

„Jsem na vás hrdý! Vaše matka by na vás byla hrdá. Za to maso ve vesnici nakoupíme spoustu zásob, zbude i na oblečení a kováři Smithovi můžeme konečně splatit ty nové sekery.“

13


Marcharés s širokým úsměvem ukázal jelení trofej:

„Kde je Adam? Rád bych mu ukázal tohle paroží. Určitě je ho dost i na rukojeť k dýce. Vím, jak zbožňuje zbraně.“

Morn úsměvem kývl hlavou:

„Dnes má mít první hlídku. Úplně se z toho vojákování pomátl.“

„Spíš se chce jen vytáhnout před ševcovou dcerou,“ dodává se smíchem Ralf, „moc dobře víme, jak za Elisou pořád poletuje.“

Marcharés se rozesmál:

„Tak to přijde o skvělou večeři.“

Morn pobaveně přikyvuje:

„Zítra časně ráno se vydáme s úlovkem do údolí. Maso je třeba pořádně nasolit a potřít česnekem, ať se nezkazí.“

„A musím ještě naložit kmeny na vůz, pomůžete mi? Povezu je Miltenovu synu Martinovi. Chce začít stavět, jen co zasejí poslední oves, a v létě už s Norou plánují veselku.“

„Ve vesnici už jsme dlouho nebyli, náš Vilík se už taky určitě těší, až se pořádně projede,“ dodal za chůze.

Z dřevěné stáje se jako na zavolanou ozvalo hlasité zařehtání.

14


III. Zkáza Sanfordu Všichni synové na rozdíl od svého otce dokázali spát hlubokým a klidným spánkem, ze kterého je nevyrušilo ani hlasité vlčí vytí, které v okolí slýchávali pravidelně. Zvykli si vstávat brzy před svítáním, a když se měli vydat do vesnice se dřevem i velkým úlovkem, nemohli nedočkavostí ani dospat. Časně ráno před východem slunce se společně sešli u snídaně. Morn se protáhl u stolu a místností prolétlo hlasité zakřupání jeho zad. „Naložíme maso a zapřáhneme Vilíka. Vyjedeme, až se rozední, jet někam potmě a ještě s takovým nákladem je nebezpečné.“

Jednoduchý čtyřkolový vůz naložili těžkými a rovnými kmeny. Většina staveb byla postavena z napůl řezaných kmenů s ořezanými h ranami. U honosnějších obydlí se do jednotlivých hran řezaly zářezy, aby tak klády na sobě lépe seděly. Tyto stavby dobře izolovaly od okolního větru a hluku. U kmenů s rovnými hranami se jednotlivě prokládaly slámou či mechem. Morn svou práci vždy dělal poctivě a díky tomu měl v Sanfordu dobrou pověst.

V přední části vozu na kmeny postavili a koženými pásky upevnili dva sudy s masem naloženým v soli. Ač bylo ještě chladné jarní počasí, maso nevydrží čerstvé

15


věčně. Před sudy seděl Morn a s otěžemi v rukou nahlas

uvažoval:

„Doufám, že po cestě potkáme Adama, jak peláší domů. Mám z toho dneska divný pocit.“

Marcharés hbitě vyskočil ze svého místa za sudem:

„Ten teď určitě vypráví své zážitky z noční hlídky Elise a bůhví, jak se před ní vytahuje.“

Ralf se rozesmál:

„Vsadím se, že ty dneska před tou svou Ančou nebudeš o nic skromnější.“

„A taky máš proč. Skolit takového jelena v takovém věk u chce dávku odvahu a zručnosti,“ zabručel starostlivě Morn, ale pod ještě stále hnědým plnovousem se rýsoval úsměv.

V severní polovině království bylo u mužů zvykem se holit a plnovous býval vždy znamením vyššího věku. Morn se i přes své ještě poměrné mládí neholil od smrti své ženy Mariany.

„Od té doby, co se loni do vesnice Anna se svou matkou přistěhovala, je jejich dům častokrát první místo, které ve vesnici navštívíš. Přitom ani nevíš, odkud pochází! Její matka je sice bohatá, ale nikdy jsem neviděl, že by kromě vyšívání něco pořádného uměla,“ dodal starostlivě. Morn nikdy nebyl ze sblížení svého nejmladšího syna s přistěhovanou dívkou příliš nadšený.

Vůz se dál drncal po jednosměrné, špatně udržované lesní cestě směrem k Sanfordu. Marcharés s Ralfem přes sudy s masem netrpělivě vyhlíželi vesnici. Nebyli v ní už

16


týdny. Jsou přivyklí na život v lese a vesnický ruch

nevyhledávají tak jako jejich prostřední bratr.

Cesta mezi poli se napojovala na širší, kameny zpevněnou cestu ze Sanfordu do nejbližšího a zároveň nejsevernějšího města. Střechy vesnických domů byly první, co pocestné z dálky vítalo. Přijeli blíž a zlověstné ticho je začalo znepokojovat. Pole byla prázdná, nikdo na nich nesel obilí a všude byl klid.

Morn přitáhl uzdu Vilíkovi a zastavil: „Nezdá se mi to, počkejte ve voze, dokud se nevrátím.“

Ralf chtěl s nádechem protestovat, ale zarazil se. Dobře věděl, že je to zbytečné. Morn seskočil z vozu a rychlými skákavými kroky v mírném pokrčení se svižně přiblížil k bráně. Zastavil se a se zatajeným dechem poslouchal.

Slyšel jen tiché šumění lesa a první jarní trávy ve větru. Od východu slunce už uplynuly dvě hodiny, přesto neslyšel žádné bučení krav nebo kvokání slepic. Vesnice, která měla přibližně dvě stě obyvatel, byla úplně tichá.

Se zatajeným dechem se vplížil do brány. Prudce sebou škubl, když ucítil, jak se mu něco rychle otřelo o holou holeň. Vyděšená kočka hbitě utíkala pryč z vesnice. S úsměvem si oddechl a otočil se zpět. Vzápětí mu zamrzl výraz ve tváři. Jeho starý dobrý přítel Milten ležel sotva dvacet kroků od brány, s rozdrásaným hrdlem, v kaluži krve. Pohled, ze kterého mu tuhl krev v žilách. Opět se přikrčil a rozhlédl se. O kus dál uviděl různě ležet těla mrtvých a znetvořených vesničanů. Někteří

17


ještě stále měli vyděšený výraz ve tváři. S hrůzným

pocitem, že mu vlastní srdce vyskočí z těla, se rozb ěhl

k tělu otočenému tváří k zemi. Otočil ho a hrůzou zbělel.

„Adame!“

Se slzami v očích chytil chlapcovo tělo do náručí a z hlasitého vzlykání ho vyrušil až zoufalý výkřik jeho nejmladšího syna. Marcharés stál bledý jako stěna, neschopen pohnout rty nebo se jen nadechnout. Ralf ho udýchaně doběhl, ale hrůzou oněměl dřív, než stihl svého bratra pokárat. Strnule sledovali mrtvá těla známých a příbuzných. Marcharés sebou prudce škubl: „ Anno!“

Rozběhl se směrem k návsi a se slzami v očích se dal do zoufalého hledání. Doběhl k velkému domu uprostřed vesnice. Tváře mrtvých okolo najednou přestaly existovat. Zarazil se a opatrně vstoupil dovnitř. Trýznivé ticho bylo jen občas porušeno zavrzáním prkenné podlahy. Pomalu vyšel schodiště do prvního patra a začal prohledávat jednotlivé místnosti. Ale našel pouze rozbitý nábytek. Kdokoliv živý, těla nebo jen stopy od krve tu chyběly.

Před vchodem do domu na něj již čekal Morn.

„Otče, kdo to udělal? Já... nemůžu ji najít. Někde tady přece musí být... Třeba utekla do lesa v okolí?“

Morn smutně zavrtěl hlavou:

„Do vesnice vede pouze jedna brána a boční dveře jsou v noci zamčené. Těžko v noci někam utekly a v lese by už na ně čekali vlci. Je mi to líto.“ Morn tiše objal vzlykajícího syna kolem ramen.

18


Ralf mlčky zastavil vůz a se slzami v očích odpřáhl Vilíka. Naskočit na jejich urostlého koně už pro něj v jeho věku nebyl problém. Už dávno byl považován za dospělého. Rozhlédl se po zkáze ve vesnici a oči se mu zastavily na dvou postavách sedících na prahu největšího domu uprostřed Sanfordu. Rukou si setřel slzy a popohnal Vilíka k jízdě. Projel otevřenou bránou a zamířil po cestě k nejbližšímu městu. Svižnou jízdou tam bude v poledne.

Morn zvedl Marcharése za paži a narovnal se. S jeho mohutnou dřevorubeckou postavou mu nedělalo problém téměř patnáctiletého kluka zvednout. „Ralf jede do města oznámit, co se stalo, a přivede pomoc. My prohledáme vesnici, jestli nenajdeme někoho živého. Zvládneš to?“

Marcharés utřel slzy, narovnal se a pokýval hlavou. Mlčky se rozešli a začali prohledávat vesnici. Všude nacházeli mrtvá těla lidí i zvířat. Ohně v krbech byly vyhaslé, svíčky dohořely a zdálo se, že kromě jídla nic nechybí. Zmizel jen Miltenův zdobený lovecký nůž, zasazený do rukojeti z řezaného paroží. Morn zahlédl svého nejmladšího syna zvracet u palisády na kraji vesnice. S lítostí ve tváři vzal ze Smithovy kovárny dvě lopaty a jednu podal synovi.

„Pokud chceš, jdi se někam projít. Ale neseď a nenič se tím. Jediné, co pro ně teď můžeme udělat, je pohřbít je. “

19


Na kopci pod bukovým lesem, jenž se táhne severně podél Sanfordu, stál starý hřbitov. Oběma se jemně ulevilo, když se vzdálili od toho masakru. Vůz nechali stát v bráně, aby zatarasili cestu do vesnice. Pach krve by dozajista lákal dravce, kterých byl okolní les plný.

Kopali bez odpočinku. Sevřený žaludek jim nedovolil cokoliv pozřít. Pohled na těla příbuzných a známých jim vzal chuť na jídlo jenom pomyslet. Chladný jarní vítr se opíral o jejich zpocená těla a vytrvale je chladil.

Postupně se zešeřilo a z velké jámy vylezly dvě zničené postavy. Morn se napřímil a hleděl do dálky.

„Pochodně! Blíží se jezdci, schovej se! Stále nevíme, co se tady stalo!“

Schovaní za hromadou čerstvé hlíny tiše přihlíželi, dokud ve světle pochodní neuviděli Ralfa. S úlevou vylezli z úkrytu a vydali se jim naproti. Morn poznal vedle Ralfa velitele městské stráže Ferona.

„Zdravím tě, příteli. Dlouho jsme se neviděli.“

Feron seskočil z koně , podal uzdu svého koně vojákovi vedle sebe a kývl na pozdrav:

„Škoda jen, že se setkáváme v tak chmurný den. Co se tady stalo?“

Morn smutně uhnul vojákům odtahujícím vůz stranou a následně s nimi prošel bránou.

„Všichni vesničané jsou mrtví. Nebo jsme alespoň nenašli nikoho živého. Hospodářská zvířata jsou buď

20


mrtvá nebo pryč. Až na pár zatoulaných drobností nic

cenného nechybí.“

Feron se zamračil:

„Myslíš, že to udělali Kygerrové? Poslední dobou hlídky stále častěji hlásí jejich výskyt v okolí. Podle všeho jsou čím dál drzejší.“

Rozhlédl se a plynule pokračoval: „Byl jsem ještě zbrojnoš, když jsem viděl následky jejich posledního útoku. Tenkrát útočili v zimě a v noci. Kradli jídlo a zabíjeli dobytek.“

„ Ale nepamatuju se, že by zabíjeli všechny obyvatele nebo zaútočili tak tiše. Někteří vesničané byli zabiti ve vlastních postelích,“ zavrtěl hlavou Morn. „Můj syn má hlavu rozseknutou mečem.“ Při těchto slovech přidal do kroku, ale bystrému veliteli neunikly slzy kutálející se po vousaté tváři.

„Mrzí mě to Morne. Byl to dobrý syn. Když jsem ho minulý rok na Miltenově oslavě narozenin viděl naposledy, chtěl se k nám přidat.“ Feron přátelsky položil ruku na Mornovo svalnaté rameno. „Měli byste si odpočinout. Máme s sebou vojenské stany. Už jsme je snad dvacet let nepoužili, ale když mi Ralf líčil, co zde viděl, napadlo mě, že nebudete chtít ve vesnici přespat.“

Ralf pozdravil svého zdrceného bratra, sedícího na lavičce vedle brány.

„Fouká chladný vítr. Měl by ses obléknout, než nastydneš.“

21


„Jako by na tom záleželo. Všichni jsou mrtví. Všichni naši přátelé. A bez vesnice tady nepřežijeme. Neumíme vypěstovat ani mrkev. Všechno je pryč. Bylo mi s Annou tak dobře a teď je pryč.“

Ralf se posadil vedle vzlykajícího bratra a cítil, jak mu po vlastní tváři stékají slzy. „Zítra je pohřbíme. Anna si zaslouží důstojný pohřeb. Pomůžu ti s ní. Kde jsi ji našel?“

Marcharés zavrtěl hlavou a utřel si slzy:

„Nenašel. Hledal jsem ji v domě i po vesnici, ale nikde není. Ani její matku Miru jsem nenašel.“

„Třeba tady vůbec nebyla a žije. Ale teď pojď spát, vojáci postavili stany. Ve tmě už ji nenajdeme.“

Marcharés se postavil a koukl na tmavé obrysy stanů, jež osvětlují táborové ohně. Ralf vykročil směrem ke stanům:

„Půjčí nám i suché oblečení, ty jsi celý propocený.“

Při odchodu minuli vojáky přicházející k bráně na noční hlídku. Nedovolí, aby lesní zvěř zneuctila těla mrtvých.

V noci nikdo z nich nespal. Hluboký spánek, na který byli bratři zvyklí, už pravděpodobně navždy pominul. Celou noc slyšeli vojáky chodící kolem stanů a v dáli, neobvykle blízko, se ozývalo hlasité vlčí vytí.

Marcharés se nad ránem roztřásl zimnicí. Byť se večer uložil v suchém oblečení, nyní lež el v propocené košili a mokrá byla i jeho hrubá vojenská přikrývka. Jeho chmurná nálada se ještě prohloubila. O den dřív si

22


představoval, jak ukazuje ve vesnici svou jelení trofej

nebo se dívá do očí své milované Anně. Ale teď bylo vše

úplně jinak.

Před východem slunce vstal z tvrdého vojenského lehátka a zjistil, že Ralf toho pravděpodobně nenaspal o moc víc. Třesa se zimou, rychle oblékl suché kalhoty a přehodil přes sebe plátěný plášť. V noci se z hor připlazila mlha a slabý déšť jako by truchlil za všechny mrtvé.

Od rána pohřbívali a identifikovali vesničany. Zjistili, že chybějí pouze těla Anny a její matky. Zatím zůstávalo záhadou, kam zmizely, což Marcharése zčásti naplnilo nadějí. Morn se po pohřbu posledního vesničana domluvil s Feronem na návratu do města.

Během poledne odjeli se syny ke svému dřevorubeckému srubu. Naložili na vůz všechny své cennosti a osobní věci i se zásobami. Vděčně se převlékli do vlastních suchých košilí a kalhot. Morn mezi svými věcmi naložil i dřevěnou okovanou truhlu. V Marcharésovi vzbudila zájem: „Nikdy jsem si jí nevšiml. Co v ní je?“

Morn ho ledabyle odbyl:

„Nic důležitého, co bys měl vědět.“

Zatloukl hřebíky těžké bukové dveře a všichni společně se rozloučili se svým domovem. Vojáci v Sanfordu, podobně jako Morn, zapečetili všechny opuštěné domy. Feron se rozhodl všechen

23


majetek zachovat na místě a uzavřít vesnici, dokud sám

král nerozhodne jinak. Vojáci s úctou k mrtvým, kteří již

byli pohřbeni, zavřeli a uzamkli bránu.

Když dorazil Morn se svými syny, už se chystali k odjezdu. Pomalu se setmělo a pohled na vesnici osvětlovaly vysoké plazivé plameny z hranice před ní. Mrtvých zvířat bylo příliš mnoho na to, aby je zakopávali. Marcharésovi se při tom pohledu sevřelo hrdlo. Už ztratil i sílu plakat. Škrábání v krku ho nutilo ke kašli. Zpocený se zatřásl zimou a zamotal se víc do deky.

„Jsi nemocný, určitě máš horečku, oči se ti úplně lesknou. I kdybychom jeli bez zastavení, v Torenu budeme nejdřív zítra ráno. Potmě je nebezpečné jet rychleji.“

„Já vím, Ralfe,“ pokusil se na bratra usmát, položil hlavu a unaveně zavřel oči.

Vysoká horečka společně s únavou ho přiměly usnout i v nepravidelně drncajícím voze.

24


IV. Horečka Mlhavý opar rána se rozestoupil a skrz koruny stromů prosvítalo slunce. Rozespalýma očima viděl svého otce, jak od dveří volá: „Vstávej, ty lenochu! Už je den, pojď k snídani.“

U snídaně otec vytáhl velký lovecký nůž zasazený do rukojeti z jeleního parohu. Adam, byť sotva desetiletý, se celý rozzářil:

„Je nádherný, můžu?“

Nadšeně vzal velký nůž do rukou a prohlížel si ho. Ralf s úsměvem obrátil pohled na otce. „Dáš ho na dnešní oslavě Miltenovi jako dárek k padesátým narozeninám?“

Otec přikývl.

„Kovář Smith mi na zakázku zhotovil čepel z překládané oceli.“

Ralf chytil silnou rukojeť a zvedl nůž:

„To je z toho jelena, co jsi ulovil před měsícem? Byl to skvělý úlovek.“

„Ano. A nevím o ničem lepším, co bych mohl Miltenovi dát. Právě on navrhl ohrazení Sanfordu dřevěnou palisádou. Díky němu teď budu mít od jara až do podzimu velký odbyt dřeva a dostanu dobře zaplaceno. Navíc mi s prací pomohou mí silní synové,“ dodal Morn s úsměvem.

25


Po snídani se vydali na cestu. Adam s koženou brašnou vyhopsal z domu jako poslední.

„Tati, koupíme si letos koně? A taky vůz a budeme jezdit jako králové!“

Otec se hlasitě rozesmál:

„Tak kralování se ti zachtělo!“ Mírným tónem po chvíli pokračoval: „Obchodník Miran mi slíbil mladého a silného hřebce. Měl by ho dovést z Torenu co nejdřív. Jak jinak bych mohl vozit tolik klád na stavbu palisády?“ Slunce už začalo pořádně hřát a z cesty se jemně prášilo. Adam s dětskou radostí šoupal sandály po cestě tak, aby zvířil co nejvíc prachu.

„Zničíš si boty!“ okřikl ho přísně otec.

Před nimi se pomalu začala rýsovat vesnice. V tu chvíli Marcharés cítil, jak mu začíná bušit srdce. S úzkostným pocitem se snažil vykřiknout, ale nešlo to. Rozběhl se k vesnici a za zády stále hlasitěji slyšel:

„Marcharési. Marcharési! Vzbuď se!“

Se slabým pištěním v uších, které pomalu vyšumělo, zjistil, že je stále na voze. Celý zpocený a udýchaný cítil, jak mu buší srdce. „Co se děje, kde to jsem, otče?“

Matně zaostřil očima ve světle pochodní a došlo mu, že vůz stojí. „Jsem tady, vedle vozu,“ odpověděl Ralf, „máš horečky, celou cestu ses ve spaní vrtěl a občas něco zamumlal. Dorazili jsme do Torenu, velitel stráží Feron otci slíbil, že nás ubytují. Dospíš to v teple.“

26


Marcharés se vymotal z přikrývek a roztřásl se chladem.

Všude kolem chodili vojáci s pochodněmi a odváděli koně či odnášeli náklad. Nad bránou slabé světlo prostupovalo mlhou a prozrazovalo slabé mrholení. Svítalo. Slezl z vozu a i ten malý otřes mu způsobil tupou bolest hlavy. Slabost svalů a bolest kloubů mu podlomila kolena. Ze stínu hradebních zdí vyšla široká postava jeho otce. Pevně jej uchopil v podpaží a podal mu měch. Marcharés se vděčně napil a s úšklebkem pohlédl svému otci do tváře. „Já myslel, že vína se můžu napít, až mi narostou vousy nebo se ožením.“

Okolo procházející vojáci se hlasitě rozesmáli:

„To aby ses honem oženil, mládenče.

Marcharés studem sklopil oči, a nemít už tak červené tváře, jistě by se červenal. Morn s mírnou tváří dodal:

„Za posledních pár dní jsi toho zažil dost a potřebuješ zahnat horečku. Pojď, odvedu tě do pokoje a vyležíš to. O věci se neboj. S Ralfem je odneseme.“

Vedl ho skrz masivní dveře kousek od brány, vedle které stáli s vozem. Dlouhá, temná kamenná chodba, kterou osvětlovaly pouze plameny pochodní a svíček. Po stranách míjeli jednoduché dřevěné dveře. Zahnuli doleva a pokračovali chodbou dál po schodišti vzhůru. Díky velkému oknu na konci chodby, kterým tlumeně prosvítaly první sluneční paprsky, bylo v chodbě o patro výš trochu světleji. Na konci chodby vešli skrz dveře do

27


místnosti slabě osvětlené sluncem. U zdí stály dvě

dvoupatrové postele a jedna jednoduchá pod oknem. Do

té se Marcharés bezvládně sesypal.

„Kde to jsme?“ zeptal se napůl v mrákotách.

Morn z něj pomalu stáhl propocené oblečení, oblékl ho do suché dlouhé košile a plátěných kalhot, již nachystaných vedle postele. Oblečení bylo pečlivě složené do komínku.

„Jsme ve vojenské ubytovně. Dnes ji už pouze z části používá městská stráž. Původně ale byla plná vojáků, kteří sloužili za krále Vrona VI. Zdejší kasárna produkovala jedny z nejlepších a nejodvážnějších vojáků. Tedy dokud je král nenechal zavřít a vojska rozpustit.“

Jako správný vypravěč se na chvíli odmlčel, aby dal prostor pro případné otázky. Zároveň zavzpomínal, jak svým malým synům po večerech před spaním vyprávěl příběhy plné draků a princezen.

Ze zamyšlení ho vyrušilo až synovo rytmické vydechování. Opatrně mu přitáhl hrubou šedou deku až k bradě a zvedl se k odchodu. Ve dveřích potkal starší ženu ve světlém rouchu. Kývnutím ho pozdravila:

„Už spí?“

„A vy jste kdo?“ změřil si Morn neznámou osobu.

Pobaveně se pousmála. „Jsem Ultiva. Poslední učednice zdejšího ranhojiče, který se před pár lety nešťastnou náhodou zabil. Koně a víno můj pane,“ odpověděla na Mornův tázavý výraz. Ten hoch potřebuje uzdravit a taky by bylo lepší, kdyby zde do uzdravení

28


zůstal. Nepotřebujeme roznášet nemoci.“ S laškovným

výrazem pozvedla džbán v jedné ruce a svázaný uzlík

v ruce druhé. „Má horečku a hodně se potí, bude lepší ho

na chvíli probudit a nalít do něho trochu čaje.“

Morn beze slova ustoupil zpět a lehce se pokusil Marcharése vzbudit, ale marně. Ultiva se přesunula ke stolku a rozbalila plátěný uzlík. Místnost provoněla vůně sušeného ovoce s chlebem a bylinkový čaj, který n alila do plechového hrnku. Otočila se k lůžku a bez varování ští pla nemocného do tváře. Morn sebou jemně škubl, ale zůstal stát, tiše sledujíc sebejisté chování ženy. Marcharés podrážděně zamručel a na další silné štípnutí reagoval pootevřením očí. Unaveně nevěnoval pozornost neznámé ženě a začal opět usínat. Ultiva se poprvé zamračila a otočila se na pevně stojícího Morna: „Pomůžete mi ho posadit? Je to horší, než jsem si myslela.“

Morn přikývl a pomalu posadil spícího syna. Ultiva si sedla na okraj postele a strčila mu hrnek s čajem pod nos. Marcharés malátně otevřel oči a pomalu se snažil zorientovat. Nad jeho hlavou se ozval známý otcův hluboký hlas: „Vypij to, potřebuješ pít.“

Marcharés slabě uchopil hrnek a vypil ho. Necítil hořkou chuť ani vůni a začal znovu usínat. Ultiva hbitě dolila hrnek a pobídla ho k dalšímu pití. Nemocný vyčerpaně vypil i druhý hrnek a jeho svět se pomalu začínal točit. Tělo se najednou uvolnilo a šumění v uších pomalu přešlo v šepot dubového listí.

29


„Marcharési, to je nádherný výhled! A všechny ty barvy!

Pojďme se proběhnout, dokud je zem ještě teplá.“

Plné rudé rty se rozběhly v hravý smích a odhalily drobné bílé zuby. Vzápětí ho pohltily zlaté vlasy se svou sladkou vůní. Sledoval, jak se ta drobná štíhlá postava vzdaluje a jen občas se otočí, aby na něj zamrkala tmavě zelená očka: „Poběž! Nebo ti uteču!“

Se smíchem ji několika rychlými skoky dohnal a chytil za ruku. Lehce ji to překvapilo: „Jsi rychlý!“

Vzápětí se do něj opřela celou vahou a on se s radostí nechal shodit do vysoké, podzimem nažloutlé trávy. Hravě se společně kutáleli z mírného kopce. Po pár metrech zastavili a Marcharés upřeně hleděl do jejích čarovně zelených očí. Ležela na něm a zrychleně dýchala. Cítil, jak se její plná ňadra při každém nádechu tiskla o jeho pevný hrudník. V uších mu zněly spěšné údery vlastního srdce. Zlatavé vlasy jemně zaplavovaly jeho tvář a pak ucítil horkost jejích sladkých rtů na těch svých. Příjemná sladká chuť prvního polibku se mu nesmazatelně vryla do paměti. Pocítil, jak se vzdaluje, a znovu spatřil její narůžovělou tvář. Nad hlavou se jí třpytilo podzimní slunce, jehož paprsky se odrážely od zlatavé barvy vlasů. Jemný úsměv jen podtrhoval krásu jejích očí. Horký dech stékal po jeho rozpálených tvářích. Neschopen slova pročesával rukou na dotek hedvábné vlasy a natáhl krk s touhou po dalším polibku. Na okamžik se jejich rty opět setkaly.

30


Sedla si vedle něho a pevně ho držíc za ruce mu opět hleděla do očí. „Slib, že mě nikdy neopustíš.“

On se zvedl do sedu vedle ní a z těsné blízkosti bez váhání zašeptal: „Nikdy tě neopustím a navždy budu tvůj a jen tvůj.“

Znovu ucítil horkost jejích rtů: „A já budu navždy tvá.“

S touhou zachovat tento okamžik navěky slyšel vzdálené volání. Najednou jako by se ztrácela v mlze a násilím ji někdo táhl pryč. „Marcharési vzbuď se. Jak se cítíš?“

V mlhavém oparu skrz zalepené oči poznal Marcharés svého bratra.

„Ralfe, jak dlouho jsem spal? Hlava mi třeští a mám hroznou žízeň.“

Ralf ho chytil za rameno a pomohl mu si sednout. „Spal jsi den a noc, tvrdý jako uschlý dub.“

„Mám pro tebe chleba se sušeným ovocem a ten hořký bylinkový čaj, co ti navařila ta protivná bába,“ zašklebil se a nalil čaj do plechového hrnku.

Marcharés přijal čaj a tázavě zvedl obočí. „Jaká bába? Kolik je hodin? Slunce svítí docela silně,“ otočil se k oknu a zastínil si rukou oči.

„Aby ne, vyšlo tak před dvěma hodinami. Pršet přestalo už včera večer,“ odpověděl Ralf a podal mu chleba s ovocem.

31


„Ale teď se pořádně napij a najez. Mám pro tebe spoustu novinek.“

Marcharés se vděčně napil a vzápětí se zašklebil: „Co je to za čaj? Je hořký jak zvadlá pampeliška.“

Ralf se pobaveně usmál: „Ale probralo tě to, ne? Čert ví, jaké plevele ti do toho rozemlela. Já bych ti dal pořádný kus masa naloženého v česneku. Přece nejsme telata, abychom do sebe cpali trávu.“

Marcharés se při pokusu o smích rozkašlal a omluvně dodal: „ Trošku mě zaškrábalo v krku.“

Ralf ho smutně pozoroval. „Budeme doufat, že ten čaj zabere. Posilni se a já ti mezitím povím, co je nového.“ Nečekal na bratrovo pobízení a se zájmem začal vyprávět: „Náš mladý král Goron znovu otevírá kasárny po celém severním království. Chce nechat vycvičit vojsko, aby mohl nechat zahnat a potrestat ty Kygerry, kteří mají podle všeho na svědomí zničení Sanfordu. Dneska začíná nábor rekrutů. A král Doran v jižním království také vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Má to být kvůli strachu z útoku armády severního království. Otec říká, že oba jenom čekali na záminku, aby mohli oba zbrojit. Kdyby tenkrát starý dobrý král Vron VI. vojska nenechal rozpustit, už by se bývali dávno dali do válčení.“

„Otec taky říkal, že to pár let potrvá, než si oba vybudují dostatečnou armádu, aby mohli válčit a dobývat města. Poslední dobou se víc schází s tím velitelem stráží. Jako by to byli staří kamarádi.“

32


Marcharés polkl sousto a s úšklebkem se napil. „Doliješ mi trochu toho odporného čaje? Je to lepší než mít žízeň. A co jsi prováděl ty, zatímco jsem spal? Nezjistil jsi nic o Anně nebo její matce? Neutekly sem? Mohly odjet za obchodem.“

Ralf smutně zavrtěl hlavou: „Toren je velké město. Jsou tu snad tisíce lidí, dokážeš si to představit? Není lehké to tu celé prohledat, obzvlášť když tu nikoho neznáme a nevíme kde začít. Třeba se ještě nedozvěděly, co se stalo nebo jely někam jinam. Věřím, že by tě Anna určitě hledala, kdyby věděla, co se stalo. Neboj se, najdeme ji.“

Marcharés spustil nohy z postele a zkusil se postavit, ale kolena se mu podlomila a on dosedl zpátky na postel. Vyčerpaně se podíval na bratra: „Musím ji najít, pomoz mi vstát. Nemůžu tu jen tak ležet, třeba se vrátí domů a sama bude v nebezpečí.“

„Ještě jsi moc slabý, potřebuješ se nejdřív uzdravit. Když se zabiješ, nijak jí tím nepomůžeš. Zvlášť když se ani neudržíš na nohou,“ usmál se Ralf konejšivě. „Já budu dál hledat, když něco najdu, dám ti vědět.“

Marcharés přikývl: „Máš pravdu. Díky, Ralfe.“

„Neboj se, někde musí být a my ji najdeme. To ti slibuju! “ Po těch slovech se Ralf na chvíli odmlčel. „Pamatuješ si, jak nás táta kdysi učil číst a psát? Tady v kasárnách jsem našel knihovnu. Otec mi navrhl, abych si něco půjčil a čtení si zopakoval. Jsme teď ve městě a tady se psaní používá na každém kroku. Všude samé

33


cedule a nápisy. Čtení mi nikdy nešlo a nebavilo mě to.

Nechce se mi do toho.“ Ralf se mlčky zahleděl z okna.

„Navíc se chci dát k vojsku. Umím dobře střílet a sílu

taky mám! Se Sanfordem jsme přišli o všechno. Chci

pomstít všechny naše přátele. A nevím, co jiného bych

dělal.“

Marcharés si jej s úžasem prohlížel a pak se zamračil. „Co ti na to řekl otec? Nevěřím, že by něco takového schválil. Pamatuju si, jak nás vždy trestal za každou rvačku ve vesnici. Nemá násilí rád!“ Jeho pohled narazil na tvrdý bratrův výraz.

„Ještě o tom neví. Ale už jsme dospělí. Marcharési, může mi to zkusit zakázat, ale já už si rozkazovat nenechám.“ Ralf povolil zaťaté svaly a unaveně sklopil oči. „Otce mám nadevše rád a vážím si ho, ale ztratil jsem vše, v co jsem věřil. Život v lese, kousek od vesnice plné známých a příbuzných je pryč.“

Marcharés na svého bratra zamyšleně hleděl a sledoval, jak se pro něco sklonil. Z brašny na zemi vytáhl starou knihu. „Jeden vojevůdce kdysi sepsal své vojenské zkušenosti a strategie do téhle knihy. Nepojmenoval ji. V kasárenské knihovně mají takových knih víc.“

Podal starou zaprášenou knihu nemocnému bratrovi a lehce se při tom usmál: „Pohádky jsem tam nenašel. Můžeš číst, pokud budeš chtít. Hlavně potřebuješ odpočívat. Otec se na tebe přijde podívat odpoledne. Pokud nebudeš spát.“ Škádlivě se uculil: „Já půjdu do města. Je tady toho ještě spousta, krámy a obchody se

34


vším možným. Chci toho co nejvíc projít. Po cestě se

stavím za tou ježibabou Ultivou, aby ti uvařila další

čaje.“

Marcharés mu oplatil úsměv: „ Díky Ralfe, nevím, co bych si bez tebe počal.“

Ralf se zvedl k odchodu a Marcharés, hledě za svým odcházejícím bratrem, se zamyslel: Dát se k vojsku. Ralf má pravdu. Celý Sanford si zaslouží, abych je pomstil a našel ty, co to udělali. Ať už to byli ti smradlaví Kygerrové, nebo kdokoli jiný.

Posadil se na posteli směrem k oknu a zachumlal se do deky. Okno bylo na samém severním okraji hradby. Byl z něj krásný výhled na táhlá klikatá pole s pšenicí a jiným plodinami. Na polích pracovalo obrovské množství rolníků. Mnohem víc lidí, než Marcharés za celý život viděl na jednom místě. Každoroční podzimní slavnosti v Sanfordu by se vešly na jedno zdejší obdělávané políčko. Mezi poli vedly dlážděné cesty dál na sever či od východu na západ, dokud se neztratily v lesnatých úpatích mohutných Vlčích hor. Tam někde je můj domov. Marcharés s úsměvem nechal plynout vlastní představivost, jak se znovu prochází po svém oblíbeném paloučku. Postupně se začaly vracet vzpomínky, jak sedával na pařezu, za ruku drže svou milovanou Annu. Znovu ucítil vůni jejich zlatých vlasů a teplý dotek těch drobounkých prstíků. Jak ráda je proplétala na jeho šíji, když ji v náručí přenášel přes ledový horský potok.

35


Připadala mu lehká, jako pírko. Ne, nemůže být mrtvá,

vím to. Musím ji najít.

Marcharés si znovu lehl na tvrdé lůžko a zasněně hleděl do stropu. Jako voják budu určitě taky cestovat a našetřím žold. A až ji najdu, utečeme spolu a za ušetřené zlaťáky postavím dům. Můžu se pak živit jako dřevorubec nebo lovec.

Ze snění ho vyrušily kroky rozléhající se po dlouhé kamenné chodbě. Postupně se přibližovaly, dokud se ve dveřích neobjevil Morn. V rukou nesl oběd a konvici s už známým bylinkovým čajem.

„Jsem rád, že už je ti lépe. Vypadalo to, že budeš dospávat zimní spánek jako huňatý medvěd.“

Marcharés mu s úsměvem poděkoval a sedl si na postel. Morn přisunul nízký stůl a položil na něj oběd.

„Ultiva mi v kuchyni dala mleté maso s bramborovou kaší a ještě z loňských jablek naložený kompot. Posílá dobrou chuť, tak ti snad bude chutnat.“ Přátelsky hleděl na syna.

„Jak se cítíš, Marcharési? Můžeme ti už donést pořádný šťavnatý kus masa?“

Marcharés opětoval úsměv:

„Je to lepší, mnohem lepší. Jen mě ještě trochu pobolívá hlava. A tělo mám slabé jak právě narozené tele. A jak ses měl ty? Ralf říkal, že máš pořád nějaké vyřizování. Pořád se scházíš s tím velitelem městské stráže?“

Morn si přitáhl židli a sedl si .

36


„Feron je můj dobrý přítel. Ale jez, než ti to jídlo vystydne!“ Zasněně se při tom zahleděl do dálky. „Než jsem se nastěhoval do Sanfordu, žil jsem zde v Torenu. Vlastně na více místech. S Feronem jsme byli za mlada jako bratři. Dokud jsem před dvaceti lety nepotkal Marianu, tvou matku.

Vidím to jasně, jako by to bylo včera. Byla už tma,

když jsem zahlédl toho lapku, který se ji tady snažil

okrást. Jakmile mě uviděl, dal se na útěk a ztratil se mi

v té proklaté tmě. Vrátil jsem se, abych zjistil, zda je ta

neznámá dívka v pořádku. A pak ve světle pochodní

u tmavé kamenné zdi jsem ji poprvé spatřil.

Stála tam třesouc se strachy a v rukou držela kožený uzlík s těmi pár cennostmi, co měla. Dlouhé vlasy v barvě havraních křídel se jí vlnily kolem ramen až do půlky zad. Její hnědé oči odrážely světlo jako dva žhavé uhlíky. Malý nosánek a pod ním úzké rudé rty stažené strachem.

Okouzlen její krásou jsem cítil povinnost jí nabídnout pomoc. Po krátkém váhání mou nabídku přijala a následovala mě do mého příbytku. Cestou mi vyprávěla o své cestě do Torenu za obchodem a jak nesehnala žádné levné ubytování. Po večeři pokračovala o svém domově, vesnici a krásných lesích kolem. Její sladký hlas byl tak kouzelný. Připadal jsem si jako očarovaný.

Nabídl jsem ji, že u mě může na pár dní zůstat, než prodá těch několik cenností v podobě šperků

37


z medvědích tesáků. Její otec, tvůj dědeček, byl lovec,

jak jsem se později dozvěděl.

Každý večer jsme si vyprávěli různé příběhy z našich domovů a pomalu, ale jistě jsem se do tvé matky zamilovával. A v den, kdy měla naplánovaný odchod domů, jsem jí nabídl, že ji doprovodím. Nechtělo se nám loučit.

Po příchodu do Sanfordu, mi ukázala svůj domov. Ta údolí pod Medvědí horou jsem si ihned zamiloval. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že bych se vracel. A když Marianě po měsíci začalo růst bříško, už jsem se živil jako dřevorubec, který v Sanfordu podle všeho dlouhou dobu chyběl. Tvůj dědeček nám požehnal a přijal mě do rodiny. Byl to skvělý lovec. Často mě brával na lov a hodně mě toho o zvěři naučil.“

Marcharés si všiml slzy stékající po otcově tváři. Ten se postavil, ale slzu neutřel.

„Sháním nám dům a pak si také musím najít nějakou práci.“

Rozloučili se a Marcharés si opět sedl k oknu, opíraje se o kamennou stěnu. Zasněně sledoval krajinu na severu. Posupně jeho myšlenkami proplouvaly představy o matce. Uvažoval o ní jako o krásné, milující a dokonalé bytosti v těle bohyně. Morn zatáhl Vilíkovi za uzdu a zastavil tak vůz. Z vozu naloženého na metry nařezaným dřevem hbitě seskočili jeho tři synové. Ralf se vydal odpřahat Vilíka, zatímco

38


jeho dva mladší bratři se předbíhali, kdo bude dřív klepat

na Miltenovy dveře.

Milten už viděl vůz přijíždět a oběma běžcům otevřel dveře přímo před nosem. Se smíchem je oba popadl a překvapil tak, že ztratili rovnováhu:

„Vyrostli ve velké chlapy, ale duší ještě pořád malí kluci!“

Od vozu se ozval hluboký smích:

„Mají jenom moc energie. Uvidíme, jestli budou takhle dovádět, až večer skončíme s řezáním dřeva. Máme tady pořádnou fůru.“

„Dobře, že jsi dopředu oznámil, kdy se dřevem přijedete. Moje žena Elen měla dost času si obstarat dostatek jídla. Můžete u nás přespat do zítřka. Dnes večer má totiž přijet návštěva až z dalekého města Palgrandu. Od rozpadu říše je to hlavní město Severního království.“

Marcharés zbystřil a jako vždy se začal vyptávat:

„Kdo přijede? Zůstanou tady dlouho?“

Milten se srdečně rozesmál:

„Pořád stejný! Jen řež pilně dřevo a uvidíš, kdo nakonec přijede.“

Marcharés otevřel ústa k dalšímu vyptávání, ale zarazil se a společně s bratry se dal do práce. Řezali pilně celý den, ale v hlavě Marcharés přemítal nad večerními hosty. Představoval si rytíře na koních, s meči připásanými u boku. Napadla ho myšlenka i na samotného krále Dorana, který se po smrti svého otce ujal vlády nad severní polovinou království. V zamyšlení

39


přestal dávat pozor a slabě se řízl jednoruční pilkou do

hřbetu ruky. Zasténal leknutím a chytil se druhou rukou

za řeznou ránu. Zpod dlaně se mu spustil pramínek rudé

krve. Adam, který stál kousek od něj, ho hned káral:

„Na co myslíš? Kdo za tebe bude řezat všechno dřevo, když se sám zmrzačíš?“

Marcharés zlostí zaťal zuby a obvázal si ruku kusem látky, kterou byla omotána rukojeť pilky jako prevence proti odřeninám. Nebolelo to, řezal dál, dokud ho nevyrušil Ralfův rozzlobený hlas:

„Adam mi řekl, že ses pořezal. Jdi za tetou Elen a nech si to ošetřit. Jestli to je hluboko a začne ti to hnisat, zbytečně přijdeš o ruku!“

Marcharés beze slova poslechl a vydal se do domu, kde už na něj čekala plavovlasá Elen. Pokynula mu, ať si sedne ke stolu. Opatrně mu ošetřila ránu a zavázala ji do čistého obvazu.

„Není to tak hluboké, ale je to v místě, kde se to bude dlouho hojit. Měl bys tu ruku používat co nejméně, ať se rána dobře zacelí.“

Marcharés se otráveně zamračil:

„Zkusím ji šetřit, ale mám před sebou spoustu práce.“

Otevřel ústa, aby vypustil další výmluvné argumenty, ale žádné další hlásky už nevydal, jelikož v tu chvíli do dveří vešla neznámá světlovlasá žena. Měla na sobě dlouhé tmavě modré šaty, zpod kterých na zemi vykukovaly černé střevíce. Za ní vešel do dveří Milten a

40


hned neznámé osobě představil svou ženu. Marcharés

jejich rozhovor nevnímal. Jeho zrak se soustředil na třetí

postavu, která stála ve dveřích a byla jen o málo menší

než neznámá žena v modrém. Její dlouhé zlatavé vlasy se

natahovaly po růžových šatech až k jejím již vyvinutým

ňadrům. Rudé plné rty v kontrastu s bílou pletí se jí

rozběhly do mírného úsměvu. Stála tam jako anděl, který

mu přišel ukázat kousek nebe.

Po chvíli přestal vnímat vše ostatní a topil se v oněch velkých zelených očích. Zezadu uslyšel, jak na něj volá Milten, aby se představil:

„Marcharési. Marcharési, vzbuď se, už je ráno.“ U postele stál jeho starší bratr a usmíval se na něj.

„Donesl jsem ti teplý čaj. Tak se nasnídej, než ti vychladne,“ zvedl poklici a po místnosti se začala šířit příjemná vůně. „Dneska už nemusíš pít ten odporný bylinkový čaj. A navíc mi Ultiva řekla, že se už můžeš projít a přestěhovat se jinam. Takže odpoledne se za tebou s otcem stavíme, ukážeme ti město a náš nový dům.“ Mírně zaváhal, než dokončil myšlenku: „Večer se půjdu zapsat k lukostřelecké části vojska. Ukážu jim, jak trefím jablko na padesát kroků!“

Oba se při té myšlence na okamžik rozesmáli. Než se Ralf mírně zamračil:

„Už jsem to řekl otci. Moc se mu to nelíbilo.“

Marcharés spolkl sousto a zapil ho čajem.

41


„Ale nic s tím nenadělá, viď? “ Když bratr krátce kývl, pokračoval: „Taky se chci stát vojákem. Budu tak mít větší šanci najít Annu a pomstít vesnici. Snad budeme moci vyhnat ty odporné Kygerry z našich lesů. Nejraději bych je pobil všechny do jednoho. Jsou jen zlo a nic víc!“

Ralf přikývl, ale zvážněl.

„Jsi ještě slabý a o dost mladší než já. Nemusíš se dávat k vojsku. Práci si tady určitě najdeš.“

Marcharés se zamračil.

„Sám se jdeš upsat ke střelcům. Víš, jak ješitně tvá slova zní? Už jsem se rozhodl, stejně jako ty!“

„Ale počkej s tím, než budeš úplně zdravý,“ usmál se Ralf. Pohlédli na sebe a zbytek snídaně strávili vzpomínáním na dětství pod medvědí horou.

S obědem Marcharése navštívil otec společně s Ultivou. K jídlu mu přinesl pořádný kus hovězího masa s cibulí a vařenými brambory.

„Ultiva se přišla ujistit, že ses už zotavil z horeček a odpoledne můžeš odejít.“

Léčitelka se brzy rozloučila s přáním pevného zdraví. Morn se s úsměvem se syna vyptával, jak se mu daří.

„Dobře, už je to mnohem lepší. Jak se daří tobě, otče?“

„Ralf mi řekl o svém úmyslu dát se k vojsku. Mluvil s tebou o tom?“

42


Marcharés jemně přikývl a vzpomněl si na bratrovu radu neuspěchat své vlastní rozhodnutí. „Říkal, že se chce dát k lukostřelcům. Je už dospělý a rozhodl se tak.“

„Já vím, ale bojím se o něj. Podle všeho se blíží válka a já nechci ztratit dalšího syna. Ani se ve válce strachovat, jestli se vrátí domů,“ odpověděl Morn a Marcharés si poprvé uvědomil, jak moc je jejich otec miluje. Dosud to bral jako samozřejmost. Je to vůči němu tak sobecké. Stát se vojákem a nechat ho doma se trápit. Ta tvrdá skořápka skrývá život už tak ztrápeného muže. Jak jen mu řeknu, že se nechám naverbovat? To mu nemůžu udělat.

Myšlenky ho zavedly až k jeho bratru Adamovi. Vždycky tady byl, chtěl být jenom strážným v Sanfordu a zaplatil životem. Je pryč.

Ze smutných myšlenek ho vytrhl až Ralf. Pozdravil se s otcem a obrátil se rovnou na Marcharése:

„Slíbil jsem, že ti ukážu město. Povolila ti ta čarodějnice odejít?“

„ Není to žádná čarodějnice. Podívej se, jak rychle ho vyléčila! Mohl bys projevit trochu vděčnosti,“ rozhořčil se prudce Morn. S mávnutím do vzduchu se obrátil ke druhému synovi:

„Půjdu za Feronem poslechnout si novinky z království. Dnes by měl dorazit posel z Palgrandu. Takže vás kousek doprovodím.“

Marcharés si natáhl kalhoty a postavil se na nohy.

43


„Zvláštní, cítím v nich sílu, ale trochu hůř je ovládám. Nevěřil bych, co s člověkem udělá pár dní ležení.“

Usmál se a rychlým gestem odehnal Ralfovu pomocnou ruku.

„To rozhýbu.“

Vzal knihu ze stolku a společně vešli do kamenné chodby. Marcharés si matně vybavil svůj příchod. Připadalo mu, jako by tudy prošel ve snu. Bratr s otcem šli po jeho boku, připraveni ho zachytit. Naštěstí nebylo třeba, brzy získal jistotu a pevným krokem vyšel na denní světlo. Prošli pevnými dřevěnými dveřmi a následně je oslnilo ostré polední slunce. Jejich oči už přivykly na šero vojenských kasáren, které se nyní, na rozdíl od jejich příjezdu, pomalu plní pochodujícími vojáky. Marcharés sílu slunečního světla nečekal a na několik okamžiků byl zcela oslepen. Div že při tom neztratil rovnováhu.

44


V. Toren Konečně se mu naskytl pohled na město. Celé dokola opevněné mohutnými kamennými hradbami. U brány se hradby vyvyšovaly ve dvě strážní věže. V dálce bylo vidět několik dalších kamenných věží.

„Toren je víc pevnost než město,“ uvažoval nahlas Marcharés.

Prošli kolem mohutné kamenné budovy táhnoucí se daleko podél zdi. Úzká, pravidelně uspořádaná okna označovala počet pokojů. Ani se je nepokusil spočítat. V tak velké budově jsem strávil poslední tři dny?

Na opačné straně mohutných kasáren dřevěná ohrada ohraničovala rozsáhlé cvičiště. Z dálky se ozývaly slabé výkřiky a údery dřevěných zb



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist