načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šifra - Kathy Reichs; Brendan Reichs

Šifra

Elektronická kniha: Šifra
Autor: ;

Dospívající Tory Brennanová a její viráti hrají vrcholně nebezpečnou Hru Tory Brennanová, praneteř proslulé „sběratelky kostí“ doktorky Temperance Brennanové, jde spolu se ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 315
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Code
Spolupracovali: Brendan Reichs
přeložila Kristýna Kučerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-1451-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dospívající Tory Brennanová a její viráti hrají vrcholně nebezpečnou Hru Tory Brennanová, praneteř proslulé „sběratelky kostí“ doktorky Temperance Brennanové, jde spolu se svými kamarády z jednoho nebezpečného dobrodružství do druhého.
Před časem se Tory, Ben, Hiram a Shelton nakazili zmutovaným supervirem, který proměnil jejich DNA. Onemocněli, změnili se, ale má to i svoje výhody – všichni získali zvláštní nadlidské schopnosti. Jsou rychlejší, silnější, mají dokonalý zrak, čich, sluch i chuť. Jsou z nich viráti…
Hiram má teď nového koníčka – geocaching. Na ostrově Loggerhead nachází spolu s ostatními první kešku – záhadnou zdobenou krabičku. Uvnitř je šifrovaný vzkaz s podpisem: Pán hry. Jsou viráti připravení zapojit se do podivné Hry?
Sheltonovi se podaří zašifrovanou zprávu rozluštit a ta je dovede k dalšímu nálezu. Tory chce přijít celé záhadě na kloub, ovšem to, co zpočátku vypadalo jako nevinná zábava, se rychle mění v noční můru. Někde venku tiká bomba a čas ubíhá…  Kathy Reichs je stejně jako její nejznámější literární postava Temperance Brennanová soudní antropoložkou. Narodila se v Chicagu, kde získala doktorát z filozofie na Severozápadní univerzitě. Nyní je profesorkou antropologie na Severokarolínské univerzitě v Charlotte, působí střídavě v Charlotte a Montrealu a často spolupracuje jako znalkyně při soudních líčeních.
Proslavila se hned svým prvním románem Přijdu tě zabít , který v roce 1997 získal Ellisovu cenu. I další svazky knižní série o „sběratelce kostí“ doktorce Brennanové byly velmi úspěšné a dočkaly se překladů do řady jazyků. Česky jich dosud vyšlo patnáct, naposledy Kosti jsou věčné. Televizní seriál Sběratelé kostí , jehož je spisovatelka producentkou, se natáčí již osmou sezonu.
Spolu se svým synem Brendanem píše Kathy Reichs také knihy pro mládež – o dobrodružstvích čtrnáctileté Tory, blízké příbuzné proslulé soudní antropoložky. Zatím česky známe Virus , Poklad a Šifru .   Brendan Reichs se narodil a vyrůstal v Charlotte v Severní Karolíně. V roce 2000 absolvoval Wake Forest University a v roce 2006 The George Washington University School of Law. Po třech letech advokátní praxe začal se svou matkou psát knihy o virátech. Se ženou a dvěma dětmi žije v Charlotte.

Související tituly dle názvu:
Šifra Šifra
Reichs Kathy a Brendan
Cena: 222 Kč
Šifra mistra Leonarda Šifra mistra Leonarda
Brown Dan
Cena: 296 Kč
Zúčtování Zúčtování
Reichs Kathy, Reichs Brendan
Cena: 139 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2013

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2013 by Kathy Reichs

All rights reserved.

Z anglického originálu Code

(First published by G. P. Putnam’s Sons, New York, 2011)

přeložila © 2013 Kristýna Kučerová

Redakce textu: Dana Packová

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky © 2013 Bohumil Fencl

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7461-595-5


Brendan Reichs by tuto knihu rád věnoval své krásné

ženě Emily, rozkošné právě narozené dcerušce Alici

a nezkrotnému synovi Henrymu.

Moc mi na vás záleží.

Kathy Reichs by chtěla tuto knihu věnovat oběma

svým nádherným rodinám – litevské i irské.

Tá grá agam duit. Es jus milu.



Prolog

O 97 dní dříve

M

írný vánek čechral duny na Želví pláži.

Jemné poryvy větru roztočily maličké víry v sněhobílém písku

a pak se s hvízdáním ztratily v temném lese.

Měsíc nebyl na nekonečné černé obloze vidět. Ačkoli slunce už dávno zapadlo, vzduch zůstával vlhký, dusný a teplý.

Další klidná noc na ostrově Loggerhead.

Jenže tahle byla jiná.

Těsně za prvními stromy lesa pod tyčícím se kuželem Tern Pointu se tlupa opic mačkala vysoko ve větvích borovice bahenní.

Ticho.

Obhlídka lesního porostu.

Dole na malé mýtině se vedle obrovských kořenů zvedla lopata, klesla a znovu se zvedla. Hlína se vršila na hromadu, která už nyní dosahovala ke kolenům.

Kopáč měl na sobě tlustý hnědý plášť, který se do dusivého vedra moc nehodil. Vzdouvající se kabát svého majitele zahaloval a visel až ke špičkám vysokých černých okopaných bot.

Na zamračeném čele se mu leskl pot.

Postava přerušila práci, usmála se na opičí publikum a spokojeně odpočívala.

Roky čekání, měsíce pečlivého plánování.

Konečně přišel čas.

Hra začíná.

Kopáč se chopil lopaty a trpělivě odhazoval těžkou černou hlínu. Jáma už byla téměř metr hluboká a hromada vedle ní se stále zvětšovala.

Skoro hotovo.

Kopáč se znovu zastavil. Protáhl se. Zhluboka se nadechl omamné vůně půdy, vlhké trávy a zimolezu.

Ozval se tichý smích, vysoký jako štěbetání ptáka. Ještě chvíli se nesl vzduchem a pak ztichl v posledním vysokém tónu.

Primáti ve větvích se neklidně pohnuli, jako by si uvědomovalihrozící nebezpečí. Dva mladí samci rychle vyšplhali výš do stinné koruny.

7


Zbytek skupinky zůstal na místě. Pozorovali člověka pod sebou jako

v omámení.

Ten odhodil lopatu, zalovil rukou v plátěném pytli a vyndal malýbalíček. Jednou ho políbil. Se zbožnou úctou ho položil do jámy.

Začátek hry se blíží.

„Najdi si mě,“ zašeptala osoba a srdce jí bilo tak hlasitě, že přehlušilo žabí kuňkání.

Kopáč si začal pobrukovat, zasypal jámu a zakryl ji spadaným listím. Ustoupil. Roztřeseným prstem našel na hodinkách tlačítko. Stiskl.

Bim.

Znovu se ozval dětský smích.

A je to. Klíč je zakopán.

„Je čas si hrát.“

Zvedl ze země pytel i nářadí a zmizel ve stínu.

8


èást první

Keška



První kapitola

N

aviják zaskřípal a prut mi skoro vyklouzl z prstů.

„Jo!“ Pevně jsem ho sevřela. „Zabrala!“

„Teď pomalu.“ Z Benových tmavohnědých očí vyzařovala obezřetnost. „Vlasec se přetrhne, když si nedáš pozor.“

Tern Point. Ostrov Loggerhead. Ben Blue a já jsme seděli na široké kamenné římse asi šest metrů nad Atlantským oceánem. Už hodinu. A nechytili jsme zatím jedinou rybu.

Až teď.

„Co mám dělat?“ Rybařila jsem poprvé a v hlavě jsem měla vymeteno. Upocenou dlaň jsem si otřela o šedé polo tričko.

„Obě ruce na prut!“ Bylo mi jasné, že Bena svrbí dlaně, aby se úlovku chopil sám, ale nutkání potlačil. „Nech rybu trošku odplavat, pak začni pomalu navíjet a znovu povol. Ale zůstaň ve střehu. Tohle je náčiní na sportovní rybaření.“

Řídila jsem se jeho pokyny a čekala, až se ryba unaví. Nakonec se ve vlnách zaleskl mihotavý stříbrný proužek.

Ben zahvízdal a zastrčil si za ucho černé vlasy, které mu padaly až k ramenům. „To je parádní kousek. Pěknej úlovek.“

„Díky. Mám ji vytáhnout?“ Ze zdlouhavé přetahované mě pálily ruce. „Tahle potvora se jen tak nevzdá.“

Ben si vzal prut a napjal svaly pod černým tričkem a ustřiženými khaki kapsáči. Je ze všech virátů nejsilnější. A nejvíc spojený spřírodou. Většinu volného času tráví venku, o čemž svědčí i jeho pleťopálená do odstínu tmavé mědi.

V Benově rodině se traduje, že pocházejí z indiánského kmene Sewee, který zmizel v propadlišti dějin asi před třemi stoletími.Samozřejmě se tenhle původ nedá nijak dokázat. Ale Benovi to radějineříkejte.

Benův motorový člun Sewee je naším hlavním dopravním prostředkem. Ben na tomhle starém pětimetrovém Boston Whaleru prozkoumal už tucty charlestonských bariérových ostrovů. A objevil báječná místa pro rybaření. Jako třeba tohle.

Za pár okamžiků se na konci vlasce houpala mrskající se kořist. Ben začal navíjet, až jsme měli rybu v úrovni očí.

11


Chytila jsem stříbrnou, asi půlmetrovou rybu s drobnými šupinami. Z tlamy jí vytékal slaboučký pramínek krve.

„Makrela královská.“ Ben vytáhl háček a rybu zvedl. Držel ji přitom za žábry. „Skoro deset kilo. Pěknej macek. Ještě že se neutrhla.“

Ulovená ryba lapala po vzduchu v marné snaze opatřit si trochukyslíku. Dívala jsem se jí přímo do očí.

A najednou jsem si to už tolik neužívala.

„Hoď ji zpátky.“

„Cože?“ zamračil se Ben. „Proč? Tenhle druh má dobrý maso. Anebo ji můžeme prodat na rybím trhu ve Folly Beach.“

Makrela stále otvírala tlamu, ale už s menší vervou. V koutku se jí nafoukla bublina. Praskla.

„Hoď ji zpátky,“ zopakovala jsem o něco ostřejším tónem. „Ještě má kus života před sebou.“

Ben se mračil, ale měl dost rozumu, aby se se mnou nedohadoval. Během uplynulého roku se kluci smířili s mou tvrdohlavostí a zvykli si, že spory jen málokdy prohrávám. A když si postavím hlavu, tak se mnou nikdo nehne. Jsem jako tetička Tempe.

Možná jste už o doktorce Temperance Brennanové slyšeli. Je toslavná soudní antropoložka. Občas se jí říká „dáma přes kosti“. Je to moje prateta. Tuhle báječnou zprávu jsem se dozvěděla po maminčině smrti, když jsem se odstěhovala ke svému otci Kitovi.

Teta Tempe je můj vzor. Můj idol. Přesně taková bych jednou chtěla být. Klidně bych si mohla na krk pověsit přívěsek s nápisem Co byudělala teta Tempe? a nosit ho čtyřiadvacet hodin denně. Mým největším přáním je stát se stejně dobrou vědkyní, jako je ona. Řešit případy. Zanechat na tomhle světě svou stopu.

„Tak dobře, brácho.“ Ben chytil rybu za hlavu a ocas. „Poděkuj všem bohům, že moje kámoška má měkký srdce.“

Udělal krok a hodil makrelu do moře. Dopadla do vody, mrskla ocasní ploutví a zmizela nám z dohledu.

„Stačí, že jsme ji chytli,“ řekla jsem. „To je přece ta nejlepší zábava.“ Pro nás ano, napadlo mě, ale ryba by s námi určitě nesouhlasila.

„To máš jedno.“ Ben začal balit nádobíčko. „Pojď, najdeme ostatní. Hi už to určitě vzdal.“

Připevnila jsem vlasce k prutům a prohlédla římsu, jestli jsme něco nezapomněli. Rybaření s Benem bylo prima. Jen ve dvou jsme příliš času netrávili, a když jsme byli s Hiem a Sheltonem, Ben toho moc nenamluvil.

12


Benovi je šestnáct, je z virátů nejstarší. Dokonce už má řidičák.Přirozeně by tak měl být i naším vůdcem, ale on nechává všechnarozhodnutí na mně. Překvapuje mě to, protože ve čtrnácti jsem z nich nejmladší a jediná holka a o Charlestonu, kde všichni žijeme, se pořád dozvídám nové věci. Ale Ben obvykle souhlasí, aby bylo po mém.

Musím přiznat, že je to pěkný kluk, i když ho vnímám spíš jakobráchu. Ben mě fascinuje, ale taky mě dokáže rozčílit k nepříčetnosti. Jen málokdy se mi podaří odhadnout, co se děje za jeho neproniknutelnou tváří. Občas mám pocit, že mu ze všech členů naší smečky rozumím nejmíň.

Když jsme zabalili pruty, sešli jsme do lesa pod útesem. Sotva jsem došlápla na jehličí, zpoza stromů se vyřítila šedá koule.

„Coope, k noze!“ Nestála jsem o přímý zásah do hrudníku. Vlčák, dbalý nového výcviku, zpomalil vražedné tempo a přisedl mi k boku.

„Hodný kluk.“ Podrbání za uchem. „Kde máš rodinku?“

Mou otázku zodpovědělo šustění listí. Otočila jsem se a spatřila Šeptu, jak se krčí u velkého cedru za mými zády. Šedá vlčice mě tiše pozorovala, pak ustoupila a objevil se její druh, německý ovčák, jehož jsem pojmenovala Polo. Coopův bratr Buster za nimi okusoval klacek.

„Volno,“ vydala jsem povel.

Coop se vrhl zpátky do křoví, následován svými psími druhy.

„Hrát si s vlčí smečkou je magořina, Coope.“ Ben si otřel předloktím čelo. Potil se, přestože nebylo velké horko. „I když do ní patří tvoje chlupatá máma.“

„Nebuď jak malý,“ utahovala jsem si z něj. „Jsou to skoro domácí mazlíčci.“

„Mazlíčci ti neurvou kus obličeje. A nesežerou tě.“

„Hele, my jsme přece taky vlčí smečka, zapomněl jsi?“ Našla jsem úzkou stezku, po níž jsme chodili na Tern Point, a vydala se do lesa. „Proč bychom se měli jeden druhého bát?“

Ben neodpověděl. Pořád nemohl skousnout, jak se věci mají. Narozdíl ode mě.

O co jde? Vloni na jaře mě i mé přátele napadl ošklivý supervirus. Mě, Hirama, Sheltona a Bena. A vlčáka Coopa, samozřejmě.

Na vině byl patogen, který vytvořil doktor Marcus Karsten, bývalý šéf mého otce ve výzkumném ústavu na ostrově Loggerhead. Vlehkomyslné snaze zbohatnout Karsten zkombinoval DNA dvou různých typů parvoviru a náhodně stvořil úplně nový kmen. Raritu.

Naneštěstí pro nás byl ten zákeřný malý bacil infekční. Nakazili jsme

13


se, když jsme zachraňovali Coopa ze spárů Karstena, který ho zavřel

k sobě do laborky, aby na něm mohl provádět své experimenty.

Nejdřív přišla nemoc. Bolesti hlavy. Horečky. Výpadky vědomí. Pojmenujte si to, jak chcete.

Následovaly změny. Začali jsme se vyvíjet. Anebo degenerovat?

Dodnes pro mě není snadné to popsat. Mysl se mi zkroutí a zohýbá a ponoří do nových hloubek podvědomí. Smysly se přepnou nahyperohon a stanou se mnohem citlivějšími, než je u člověka možné.

Občas ztrácím kontrolu a podléhám pravěkým instinktům. Cizím impulzům. Zvířeckému nutkání lovit, jíst, bojovat. Ostatní to mají stejně. Většinou.

Choroba časem pominula, ale změny ne. Naše těla se proměnila. Maličký virový vetřelec přepsal náš genetický kód a do lidské dvoušroubovice vložil psí DNA.

Posunul nás někam jinam. Ukryl do naší buněčné matrice vlky.

A spojil nás do smečky.

Teď jsme viráti. Až do morku kostí.

Děsivé na tom je, že nevíme, jestli nemoc opravdu odešla. Ani zda jsou proměny trvalé. Mohly by se projevy ještě zesílit? Vymizí časem? Nemám zdání. Karsten, který byl naše jediné pojítko s virem, už mezi námi není.

To ovšem neznamená, že jsme se vzdali. Neznáme odpovědi, ale máme v úmyslu je odhalit. Jak? Tak na tom se pracuje.

S Benem jsme kráčeli po stezce vedoucí na malou mýtinu.

Píp! Píp!

Ben na mě vrhl vědoucí pohled. Já místo odpovědi obrátila oči v sloup. Hi to evidentně ještě nevzdal.

Píp! Píp! Píp!

Vešli jsme na mýtinu a já zaslechla vzrušené hlasy.

„Jak dlouho ještě?“ Shelton Devers si posunul brýle v černýchobroučkách na kořen nosu. „Přestalo to být zajímavé, už když jsi s tím začal.“

Shelton je malý a hubený, má tmavě čokoládovou pleť a rysy, které potkáte na ulici v Kjótu. Otec černoch. Matka z Asie. Už máte představu?

Shelton stál uprostřed mýtiny, paže zkřížené, ve tváři znuděný výraz. Na sobě měl žlutou retro mikinu s obrázkem Pac-Mana a obříbasketbalové kraťasy, které na jeho útlém těle visely jako šaty na ramínku.

„Odkud se v tobě bere tolik nenávisti?“ odpověděl Hiram Stolowitski. „Už jednou jsme našli ukrytej poklad, ne?“

14


„Což je ten nejlepší důvod, proč teď přestat,“ opáčil Shelton.„Naplnili jsme celoživotní kvótu.“

„Ještě ne.“ Hi obrátil pozornost zpět k přístroji, který držel v rukou.

„Ta keška má být přímo tady. Někde. A já ji musím najít.“

„Zatím jsi našel víčka od lahví, kleště a plechovku coly bez cukru.“

„Už jsem to přenastavil, takže to ignoruje odpadky. Žádný falešný poplach.“

Měl na sobě úchvatnou kombinaci: červenou čelenku Adidas, modrou havajskou košili a bílé koupací kraťasy. V rukou držel detektor kovů Fisher Labs F2, který dnes ráno vybalil z krabice. Už půl hodinypročesával mýtinu a trval na tom, že je tam něco zakopané.

Hi s baculatými rudými tvářemi sice jen pomalu chodil sem a tam do čtverce, ale vypadal, jako by měl za sebou sprint. Občas dokáže být otravný, to je bez debat, ale všichni si ceníme jeho vědecké zvídavosti. Hi miluje pokusy i nejrůznější udělátka a rád přichází věcem na kloub. Obvykle jeho závěrům věřím.

Dnes jsme však v tak optimistické náladě nebyli.

„Je to kravina.“ Shelton je spíš přes počítače a mnohem víc nežchodit po lese ho baví hackovat internetové stránky. „Zkontroluj znova gépéesku. Klidně můžeme být na špatným místě. A vůbec, kdo by tady něco schovával? Je to soukromý pozemek.“

Ostrov Loggerhead je soukromá výzkumná veterinární rezervace plná volně se pohybujících tlup makaků. Nic je tu neruší, protože mimo hlavní komplex LIRI nestojí žádné budovy.

Jezdíme sem často. Loggerhead je jedním z mála míst, kde můžeme být úplně sami.

„Geocachingový stránky na netu uváděly tyhle souřadnice,“ opakoval tvrdošíjně Hi. „Je to první keška umístěná na Loggerheadu a já ji prostě najdu.“

„Kdy ses dostal k tomuhle novýmu úchvatnýmu koníčku?“ zeptal se ho Ben.

„Když jsem si objednal detektor. Takže asi před měsícem. A teď už přestaňte otravovat, ať můžu prohledat celou mýtinu. Keška musí být v okruhu třiceti metrů.“

Líná neděle. Protože jsme neměli jiné plány, zvolili jsme tradiční zábavu – potloukat se po Loggerheadu. Našem bezpečném útočišti. Jako obvykle jsme sem dopluli na Sewee, pak vylezli nahoru do lesa u Tern Pointu, což je kónická skála na jihovýchodním konci ostrova. Hi na tom trval.

15


„Vysvětli mi to ještě jednou,“ požádala jsem ho, protože jsem si nebyla docela jistá, že jsem pochopila smysl toho všeho.

„Hledám kešku,“ začal Hi s nekonečnou trpělivostí. „Je to hra. Někdo schová nebo zakope krabičku s nějakým předmětem a pak hodí na web souřadnice.“

„Jak víš, že je tady zakopaná krabička?“ ozval se skepticky Shelton.

Hi pokračoval volným tempem a mával před sebou detektorem ze strany na stranu. „Protože můj iPhone říká, že jsme přesně na uvedenejch souřadnicích. A navíc tam byla nápověda, že se má hledat pod povrchem.“

„Takže sečteno a podtrženo,“ prohlásil Shelton, „je to pěkně pitomá hra.“

„Sám jsi pitomec,“ odpálil ho Hi.

„Zatímco bude Hi hledat, já budu trénovat propojení,“ navrhla jsem a věděla, že se jim to nebude zamlouvat.

Trojí zaúpění. Přesně podle očekávání.

„Musíme rozvíjet své schopnosti,“ nedala jsem se. „K čemu nám jsou, když je nedovedeme ovládat?“

Hi zavrčel, oči přilepené k LCD displeji svého detektoru.

„Nahání mi to hrůzu.“ Shelton se zachvěl, i když bylo teplé říjnové odpoledne. „Není to normální.“

Ben přisvědčil. „Neměla by ses cpát druhým do hlavy.“

Supervirus měl ještě jeden... vedlejší účinek. Výhoda? Prokletí?

Říkáme tomu „záblesky“. Když to přijde, naše mozky se zkroutí, pak cvaknou a schopnosti se uvolní. Naše smysly fungují neskutečně jasně. Zrak. Čich. Sluch. Chuť. Dokonce i hmat.

Objeví se vlk a my jsme vnímavější a silnější.

Viráti.

Jenže se to neřídí ustálenými pravidly. Virus má na každého z nás jiné účinky. Možná že zmutoval podle našich individuálních genetických sekvencí. Ať už je důvod jakýkoli, naše silné stránky se liší. Hiram má oči jako ostříž po laserové operaci. Shelton slyší třepotání pírek, když vrabčák zamává křídly. Ben je nejsilnější a nejrychlejší jako býk nasteroidech. A můj nos je tak citlivý, že dokážu vycítit lidské emoce,podvod i strach. A ještě další věci, o kterých ani nechtějte vědět.

Nedávno se naše schopnosti posunuly na úplně novou úroveň.

Tedy aspoň v mém případě.

Kluci to neumějí. Nelíbí se jim to. Ale když má celá smečka záblesk a jsme pohromadě, občas se dokážu dotknout myslí ostatních virátů.

16


Slyším jejich myšlenky a umím jim předat svoje. Tahle dovednost se

nám už několikrát hodila. Zachránila nám život.

„Jenom jeden pokus, prosím,“ řekla jsem neústupně. „Potřebujuzjistit, jakou roli v tom hraje Coopova přítomnost.“

Další dramatické vzdechy. Ale všichni zůstali na chvíli klidně stát.

„Dobře.“ Hi.

„Mně je to fuk.“ Shelton.

„Jenom jednou.“ Ben zvedl prst. „Jednou.“

Přikývla jsem, zavřela oči a uklidnila mysl. Hluboký nádech a pak... pak se pohroužím do sebe způsobem, který neumím tak docela popsat. Myšlenky směřují dovnitř, hluboko do prvotních center mozku.

Představila jsem si vlákno DNA. Podloží mého genetického bytí.

Ještě víc jsem se soustředila a vizualizovala si, jak rozpojuji dvoušroubovici.

KLAP.

Záblesk mnou projel jako řeka roztavené lávy. Zalapala jsem po dechu. Z pórů se mi valil pot a vlk se dral na povrch.

Vyvolat záblesk se mi daří čím dál líp, ale první příval je pro můj obranný mechanismus stále velká výzva. Jako když se v nervové soustavě utrhne divoké zvíře. Kontrola je křehká a chatrná. Přinejlepším.

Zaměřila jsem svou pozornost dovnitř a nořila se do hlubin podvědomí. Objevovaly se obrázky virátů, jednoho po druhém, a jejichkontury se postupně zostřovaly. Nejprve Hi, pak Shelton. Po chvíli mi vmyšlenkách vykrystalizoval Ben. Cítila jsem, jak Coop v nedalekém lese zbystřil.

Ohnivé provazy propojily skupinu. Každého člena obklopila zlatavá aura.

Viráti. Poslouchejte.

Můj vzkaz narazil na neviditelnou bariéru. Zkusila jsem to znovu s větším soustředěním.

VIRÁTI. POSLOUCHEJTE.

Tentokrát se mi podařilo zprávu protlačit ven a poslat po planoucích lanech. Kluci se zachvěli, jako by je někdo uhodil. Lesklé oči se jimpřekvapením doširoka rozevřely.

Zkoumala jsem psychickou bariéru, která nás oddělovala. Hledala slabá místa. Najednou zeď zeslábla a pak se rozpadla.

Mysl ostatních virátů se otevřela a ke mně se valily myšlenky a pocity. Obavy. Čiré emoce. Kousky cizích vzpomínek. Příval informací mi skoro vymyl mozek.

17


Bojovala jsem s invazí a cítila, že je v ohrožení mé duševní zdraví.

Co prorazilo bariéru? Jak jsem se přes ni dostala?

„Jakou bariéru?“ vyštěkl Hi. „Proč řveš?“

„Tory!“ Sheltonovi vyletěly ruce k hlavě. „Bolí to. Přestaň.“

Ben stál jako skála, oči upřené do prázdna. „Vypadni!“ vyhrkl.

Oči mi nechápavě těkaly. Mysl cosi blekotala v marné snaze zablokovat povodeň myšlenek, která se mi valila do mozku.

Viděla jsem stromy. Oblohu. Coopa, jak přibíhá na mýtinu a dívá se mi do očí.

Jako kdyby vycítil nebezpečí, Coop narazil do Sheltona a ten se spřekvapeným zafuněním svalil na zem. Zlaté světlo mu zmizelo z očí.

Útok na mou nervovou soustavu polevil.

Coop pak přiskočil k Hiovi a zaštěkal mu přímo do tváře. Hi začal vyděšeně couvat, upustil detektor a upadl. I jeho záblesk zmizel vokamžiku, kdy se dotkl tělem země.

Další vlna odplula.

Naráz jsem cítila pevnější půdu pod nohama, zklidnila jsem myšlenky a uhasila záblesk.

KLOP.

Bombardování smyslů ustalo. Klesla jsem na koleno a všimla si, že Ben udělal totéž.

„Sakra, Tory!“ vyštěkl skrz zaťaté zuby. „Hraješ si s ohněm.“

„To Coop,“ vydechla jsem a srdce mi bušilo. „Když je poblíž, moje schopnosti získávají obrovskou sílu. Ale nedokážu to ovládat.“

„Tak to nedělej!“ Shelton si tričkem otíral skla brýlí a ruce se mu třásly. „Ječela jsi mi v hlavě. Jsem z toho fakt mimo.“

Hi si mě prohlížel znepokojeným pohledem. „Mělas velkej problém, Tory, to poznám. Musíš být opatrnější. Tyhle hrátky s mozkem jsou nebezpečný.“

„Budu.“ Ale téhle záhadě přijdu na kloub.

Poslední myšlenku jsem si nechala pro sebe, i když by kluky určitě nepřekvapila.

Navzdory nebezpečí jsem byla rozhodnutá odhalit plný rozsah našich schopností. Musím vědět, co se stalo s našimi těly. Co dokážeme. Co se může přihodit příště.

Pošramocená genetika nám dává dovednosti, které nikdo jiný nemá. Úžasné smyslové schopnosti. Ale změny v nás jsou mnohem hlubší. Prolnutí buněk člověka a zvířete otevřelo dveře do našich myslí. A já cítila povinnost dozvědět se, kam to povede.

18


I když musím připustit, že z představy čtení cizích myšlenek mi naskakovala husí kůže. Určitě by se mi nelíbilo, kdyby se někdo hrabal v mojí hlavě. Každý má svoje tajemství a právo si je uchovat. Jenže najít hranici mezi komunikací a duševní invazí se zatím ukazovalo být velmi zapeklité.

Můj pevný disk konečně naskočil. Hlava se mi vyčistila a já zaslechla pulzující tón vycházející z Hiova detektoru kovů odhozeného v trávě.

Bim! Bim! Bim!

Hi sebral svou drahocennou hračku a pak s ní zakýval nad kouskem hnědé hlíny.

BIM! BIM! BIM!

„Bingo!“ zakřičel. „Ten mizernej krám funguje!“

19


Druhá kapitola

P

o dvaceti minutách Hiova lopata narazila na pevný předmět.

„Konečně!“ Hi si klekl a prsty šmátral na dně díry, kterou jsme

vykopali. „Proč to schovává tak zatraceně hluboko?“

„Bylo načase.“ Shelton odhodil rýč. „Kolik těchhle...,“ zvedl ruku, „...věcí jsi už našel?“

„Říká se jim kešky a tahle je moje třetí.“ Hi opatrně páčil ze země zablácenou hroudu. „Ty předchozí nebyly zakopaný, jen schovaný. První na Morrisu, kousek od mostu. Druhou nacpali do živýho plotu u pošty ve Folly Beach.“

„U pošty?“ Dívala jsem se Hiovi přes rameno. „Divný místo. Proč to tam dávali?“

„Tak to funguje.“ Hi metodicky odhraboval hlínu. „Schováš kešku... někde... kdekoli a pak hodíš na web souřadnice. Ostatní hráči si stáhnou informace a pokoušejí se ji najít.“

„Je to oblíbená hra?“ Ben seděl na bedně s rybářským náčiním ve stínu velkého jilmu. „Mně to připadá pěkně ujetý.“

„Všichni se nemůžeme učit ptačí hlasy jako ty.“ Hi smetl hlínu z plastové krabičky. „Po celým světě jsou poschovávaný miliony kešek a nadesítkách internetových stránek najdeš jejich umístění. Takže asi jo, je to hit.“

„Klídek, Blue.“ Shelton se usmál a vycenil zuby. „Tohle není Hiův první zakopaný poklad. Jedeme v tom s ním. Já věděl, že je to dobrý nápad.“

Při Sheltonově bleskurychlém obratu o sto osmdesát stupňů jsem jen obrátila oči v sloup.

„Obsah nebude mít velkou cenu,“ varoval nás Hi. „Jde o to, věc najít, ne získat. Vevnitř bývají většinou samý kraviny.“

„Tomu bych věřil,“ ucedil Ben. Shelton jenom zvedl dlaň sroztaženými prsty.

Keška byla velká asi jako krabice od bot a pečlivě zalepená páskou. Měla jasně purpurovou barvu a všude byly samolepky tančících klaunů. Na jejich zkřivených komiksových tvářích se rýsovaly široké úsměvy.

„Klauni,“ zamumlal Shelton. „Tyhle přiblblý pitomce nesnáším.“

Hi uvážlivě přikývl. „V létě jsem četl To od Stephena Kinga. Nikdy nevěř nikomu, kdo si na ksicht maluje úsměv.“

20


„Vy jste fakt magoři.“ Ben vytáhl z kapsy nůž a hodil ho Hiovi. „Tak se kouknem, co nám tu ten cvok schoval.“

Hi nůž neobratně chytil a pak vysunul čepel. Čtyřmi tahy rozřízl pásku a odklopil víko.

„Že by zase zlato?“ Shelton zamrkal. „Letos začnou prodávat nový X-Box.“

„Nebude to mít velkou cenu,“ zopakoval Hi. „Prostě si jen užívej pocit, žes něco dokázal.“

„Správně,“ poznamenal Ben s vážnou tváří. „Dokázal.“

„To stačí,“ luskla jsem prsty. „Sezame, otevři se.“ V krabici byly dvě věci: obálka a malý balíček zabalený do látky.

Hi mi podal obálku a soustředil se na balíček. „Nic to nebude.“

V balíčku byl obdélník složený z malých, do sebe zapadajících kousků kovu švestkové barvy. Velký jako krabička od cigaret,pomalovaný dalšími skotačícími šašky s chlípnými pohledy.

Jenže tihle se nesmáli. Mračili se. Tvářili se vztekle a měli vyceněné zuby.

Vypadalo to strašidelně.

„Děsivý.“ Hi otáčel krabičkou v ruce. „A nejde to otevřít.“

Coop natáhl čenich a krabičku očichal. Podrbala jsem ho za ušima a cítila, jak se pod mými prsty pokládají k hlavě.

Z vlčákova hrdla vyšlo hluboké zavrčení.

„Co se děje, hochu?“ Pokusila jsem se ho pohladit po tlamě. „Něco tě vystrašilo?“

Coop zakňučel, očividně vyvedený z míry. Pohledem sjel k Hiovi. Ke krabičce. Zpátky k Hiovi.

„Nelíbí se mi, jak se na mě ten čokl kouká,“ Hi udělal nervózně krok vzad. „Přicházím v míru, bratře.“

„Coope, k noze!“ nařídila jsem. „Buď hodný.“

Vlčák dvakrát blafnul, oči upřené na Hie. Pak se otočil a sedl si vedle mě.

„Přečti ten dopis,“ navrhoval Shelton. „Určitě v něm bude něco o té krabičce.“

Přejela jsem prsty po obálce. Papír byl silný, krémový a na prvnípohled drahý. Na přehybu zalepený tmavě červeným pečetním voskem. Ozdobnou kaligrafií tam bylo vyvedené jediné písmeno – úchvatné velké H.

„H?“ podívala jsem se na Hie. „Znamená to něco?“

„Hustý?“ zakřenil se Hi. „Ale ať to sem zakopal kdokoli,“ pokračoval

21


vážně, „dal si s tím mnohem větší práci než většina ostatních hráčů.

Musí to být dobrá keška.“

„Tak to otevři,“ naléhal Shelton.

Rozlomila jsem pečeť, rozevřela obálku a vytáhla dva listy v barvě lila. Luxusní papír. Prvotřídní kvalita.

První stránka byla vyzdobená dalším ozdobným H, ze kterého se táhla dlouhá čára až k okraji.

„To je registrační list,“ prohlásil Hi.

Podívala jsem se na zadní stránku, ale ta byla prázdná. „Takže jsme první, kdo kešku našel?“

Hi přikývl. „Na webu moc informací nebylo. Žádný vodítka, žádná historie ani zmínka, kdo to zakopal. Jen souřadnice. Byla to první keška na Loggerheadu, tak mě nepřekvapuje, že ji zatím nikdo neobjevil.“

„A co ten druhý papír?“ zeptal se Ben.

Na něm byla jediná věta vyvedená stejně okázalým rukopisem. Himitsu-bako.

„Himitsu-bako,“ četla jsem nahlas. „Říká to někomu něco?“

„Čínsky?“ zadumal se Hi. „Japonsky? Barmsky?“

Prázdné pohledy. Nikdo neměl ani tušení.

„Co teď?“ zeptal se Shelton. „Prodáme to na e-Bayi?“

Hi potěžkal krabičku v ruce. Uvnitř něco zachrastilo.

„Myslím, že se to dá otevřít,“ řekl. „A my máme přijít na to jak.“

„Tak si to strč do batohu.“ Ben hlasitě zívl. „Od začátku je to komedie.“

„Filištíne.“ Hi vytáhl z batohu zmačkaný výtisk časopisu Sports Illustrated. „Nic jinýho na výměnu nemám,“ řekl a pokrčil rameny.

„Máme se tu podepsat?“ Zvedla jsem první list z obálky.

Hi chvíli přemýšlel. „Podepiš to pod H a pak to strč zpátky. Tendruhej papír si nech. Určitě je to nápověda.“

Vytáhla jsem z kapsy pero, na vodorovnou linku napsala své jméno a vrátila list do krabice, kde už ležel časopis. „Férový obchod to tedy není, Hii,“ poznamenala jsem.

„Já vím. Můžete někdo něco přidat?“

„Tady.“ Shelton popošel k nám a hodil dovnitř své omlácené zelené timexy. „Byly za babku. A navíc dostanu k narozeninám nový. Ale mám to u tebe, Stolowitski.“

„A co jako?“ ohradil se Hi. „Kdo dneska nosí hodinky? Pralidi?“

Teď už jsem byla s výměnným obchodem spokojená. Zavřela jsem krabici a hodila ji zpátky do jámy. Ben a Shelton se chopili lopat a rychle ji zasypali.

22


Hi si zrovna strkal kovovou krabičku do batohu, když jeho pozornost upoutalo další zavrčení.

Coop. Pár centimetrů od něj. Vyceněné zuby.

„Sakra!“ Hi upustil batoh. „A já myslel, že jsme kámoši.“

„Koukej.“ Ukázala jsem na Coopa, který upíral oči na batoh.

Svaly po celém těle měl napjaté. Očichal batoh, zakňučel, znovu nasál vzduch a pak začal vrčet.

„Asi nemá rád kešky,“ prohlásil Shelton, sebral Hiův detektor kovů a vypnul ho.

„Není sám,“ zamumlal Ben.

„S váma je teda sranda,“ ucedil Hi. „K popukání. A teď si někdozavolejte toho zabijáka.“

Zapískala jsem. „Ke mně.“

Coop se naposledy ohlédl za Hiovým batohem a pak ke mně neochotně doklusal.

„Coopovi se ta krabička fakt nelíbí.“ Klekla jsem si a podrbala vlčáka na čumáku. „Doufám, že v tom nejsou nacpaný mrtvý veverky nebo tak něco.“

„To by mě vůbec nepřekvapilo,“ zavrčel Ben, ale přitom na mě mrkl. Jen chtěl Hie vytočit.

„To není žádná rakev pro hlodavce,“ naježil se Hi. „Je to normální keška. Uvidíte, vy barbaři.“

„Tak jo.“ Zvedla jsem rybářský prut. „Pro dnešek končíme. Kit chtěl, abych se za ním zastavila v LIRI. Už před půl hodinou.“

„Velkýho šéfa nesmíme naštvat,“ řekl Shelton. „Makáme.“

Jeden po druhém jsme opustili mýtinu.

23


Tøetí kapitola

Z

adní brána LIRI se s tichým vrčením otevřela.

„Jestli jdete dovnitř, tak si pospěšte,“ mručel Carl. Metr padesát

dva, sto čtyřicet kilo, brunátné tváře. Krátkou chůzí přes areál se strážný

udýchal. „Magnety se uvolňují jen na třicet vteřin.“

„Díky, Carle,“ řekla jsem vesele, protože jsem znala jeho pichlavé nálady. „Omlouvám se, že jsme vás sem vytáhli. Kit asi nemělobjednávat ty nové automatické zámky, viďte?“

„Ředitel Howard k tomu měl jistě své důvody.“ Carlův tónnaznačoval, že mezi ty hlavní patříme právě my, viráti.

Vešli jsme za plot obklopující celý pozemek a Carl namačkal pár čísel na nově instalované digitální klávesnici. Brána se za námi zavřela. Nahoře se otočily dvě bezpečnostní kamery sledující náš pohyb.

„Můžu předpokládat, že se tudy už dneska nebudete vracet?“ zeptal se Carl. „Unavuje mě honit se pořád přes celý dvůr.“

„Mizíme,“ řekl Hi. „Klidně to můžete zabalit a vyrazit do posilovny.“

Carl věnoval Hiovi přezíravý pohled. Modrá uniforma se mu na obrovském těle nebezpečně napínala.

„Za chvilku půjdeme domů.“ Ramenem jsem Hie popostrčila. „Jen potřebuju na minutku mluvit s otcem. Ještě jednou díky.“

Carl se odkolíbal směrem k budově číslo čtyři a něco si mumlal o mladých bláznech.

„Pravidelně obchází automaty na jídlo a pití,“ zašeptal Shelton. „Vyžadují nepřetržitou bezpečnostní kontrolu.“

„Blbec.“ Ben už vykročil na cestu.

LIRI tvoří tucet budov z oceli a skla obklopených dva a půl metru vysokým drátěným plotem. Moderní stavby stojí ve dvou řadách a mezi nimi se rozkládá pěkně upravený dvůr. Jsou tu jen dva vstupy: velká hlavní brána vedoucí k jedinému přístavišti na ostrově a menší vchod vzadu. V komplexu se soustřeďují téměř všechny budovy na Loggerheadu.

Přešli jsme dvůr a mě znovu zarazilo, jak je tu rušno. Tucet vědců v bílých pláštích; někteří přebíhali z jedné laboratoře do druhé, jiní se shromáždili v hloučcích u laviček a diskutovali o výzkumu, svačili anebo si jen tak užívali odpolední slunce.

Jen co se Kit stal ředitelem, LIRI ožil čerstvou energií a novými cíli.

24


Počet zaměstnanců se zdvojnásobil a ty tam byly doby, kdy se tu člověk

mohl procházet, aniž by potkal zahloubaného veterináře, který spěchá

dokončit svůj projekt. Jelikož financování ústavu bylo jednou provždy

zajištěné, LIRI se opět zařadil mezi přední světová zařízení zabývající

se přírodovědným výzkumem.

„Musíme jít dovnitř?“ Hi si rukou zaclonil oči a díval se na budovu číslo jedna. Se třemi patry to byla nejvyšší stavba LIRI a nacházely se tu nejlépe vybavené laboratoře a administrativní vedení ústavu. „Táta mění centrifugy a určitě by mě tam nerad viděl.“

Hiův otec Linus Stolowitski je hlavní laboratorní technik LIRI. Kit ho před měsícem povýšil. Od chvíle, kdy nastoupil do nové funkce, je pan S. přehnaně horlivý, pokud jde o puberťáky z ostrova Morris hrající si s vybavením ústavu.

„Přestaň fňukat,“ řekl Shelton. „Naši jsou tady oba.“

Sheltonův otec Nelson Devers je v LIRI ředitelem odděleníinformačních technologií. Kancelář má hned v přízemí. Sheltonova matkaLorelei pracuje jako veterinární technička v laboratoři jedna.

„Bude to jen chvilička,“ ujišťovala jsem je. „Kit má poslední dobou spoustu práce. Skoro ho nevídám.“

To je pravda. Před dvěma měsíci Kita jmenovali ředitelem ústavu a od té doby pracuje nonstop. Schůze správní rady, shromáždění zaměstnanců, jednání o rozpočtu. I když ho to stojí hodně sil, vypadá šťastně. A stejně tak všichni ostatní pracovníci ústavu.

Na ostrově Loggerhead je Kit něco jako bůh.

Když hrozilo, že kvůli nedostatku financí LIRI zavřou, Kitovavelkorysost jim všem zachránila zadek. Tedy, mysleli si to...

Kromě Kita nikdo neví, kdo ústav ve skutečnosti financuje. Že já a kluci jsme našli ztracený poklad pirátky Anne Bonnyové a věnovali ho LIRI. Že jen díky čtyřem puberťákům, co se pletou pod nohy, zůstaly dveře LIRI otevřené.

Nám virátům to vůbec nevadilo.

Čím méně pozornosti se nám dostane, tím lépe.

„Čekej tady, hochu.“ Připnula jsem Coopovi vodítko, které jsem jindy skoro nepoužívala, a omotala ho kolem zábradlí u vchodu. „Hafani dovnitř nesmí.“

Coop si lehl na břicho, položil čumák na přední packy a měřil si mě nesouhlasným pohledem. Vážil už přes třicet kilo a stále rostl, takže to bylo hodně velké zvíře. Jeho napůl vlčí původ mu dodával hrůzostrašný vzhled. Až do chvíle, kdy vám začal olizovat tvář. Měla jsem podezření,

25


že při čekání na můj návrat pěkně vyděsí pár duchem nepřítomných

kolemjdoucích.

O nic nešlo. Aspoň budou mít zážitek.

Prošli jsme hermeticky uzavřenými dveřmi a přistoupili k bezpečnostní kukani. Druhá polovina frontální obranné linie LIRI seděla za stolem. Sam byl Carlův pravý opak. Vyhublý na kost a úplně holohlavý. Ačkoli byl starší a šíleně sarkastický, obvykle se choval příjemněji.

„Ale, tuláci se vracejí.“ Samovy rty se protáhly do mírného úsměvu. „Už jste dneska něco rozbili?“ V ruce neměl časopis o střelbě ani o lovu, což mohlo znamenat jedinou věc – nový šéf je nablízku.

Jako na povel se z kanceláře za Samovým stolem ozval hlas. „Co chcete?“

Objevil se šéf ostrahy David Hudson. Něco přes čtyřicet, šednoucí, nakrátko zastřižené vlasy a pohled dravce, který nikdy neuhýbá. Uniformu měl dokonale vyžehlenou, boty i kovová jmenovka se jen leskly.

Po nedávných událostech se Kit rozhodl úplně přepracovat ostrahu LIRI. Nové ploty. Nové kamery. Nové zámky. Moderní protokoly. Lepší vybavení. A neoblomný šéf, který na všechno bedlivě dohlížel. Hudson tu pracoval necelý měsíc a už nyní byl nejméně oblíbenouKitovou akvizicí.

„Potřebuju mluvit s otcem, pane Hudsone,“ začala jsem zdvořile. „Jen pár slov.“

„Moment.“ Hudson sáhl na stůl po psací podložce. „Zapiš se, prosím.“

„Opravdu se nezdržím dlouho,“ řekla jsem a vykouzlila odzbrojující úsměv. „Nechci vám zahlcovat oficiální záznamy kvůli rychlé návštěvě.“

Hudson zaťukal prsty. „Zapiš se.“

Podržela jsem ve tváři úsměv a načmárala na papír své jméno. „V pořádku?“

Hudson se neusmál. Nikdy se neusmíval. „A žádné courání.“

Poslušně jsem přikývla a všichni čtyři jsme se vydali k výtahu.

„Stát!“

Než jsem se otočila, na vteřinku jsem zavřela oči. „Ano?“

„Jenom ty.“ Hudson si měřil Hie, Sheltona i Bena. „Pokud chlapci taky nechtějí mluvit s tvým otcem.“

„Ne.“ Ben vyšel raději ven.

„Pane Hudsone,“ začala jsem. „My jenom...“

„To je dobrý, Tory.“ Shelton se vydal za Benem, Hi zavrtěl hlavou a následoval ho. „Počkáme s Coopem.“

26


„Díky, kluci. Pět minut. Maximálně.“ Povytáhla jsem obočí apodívala se na Hudsona. Jen stroze přikývl.

Došla jsem k výtahu, nastoupila a stiskla tlačítko pátého poschodí.

„Žádné courání!“ vyštěkl znovu Hudson, když se zavíraly posuvné dveře.

„Blbečku,“ zamumlala jsem a vzápětí si uvědomila, že mě Hudsonovy kamery stále sledují.

Výtah se zastavil v prvním patře, kde přistoupili dva muži v bílých pláštích. Vyššího jsem znala jménem.

„Dobrý den, Andersi.“ Snažila jsem se nečervenat.

„Tory. Jdeš za Kouzelníkem?“

Anders Sundberg měl světle zelené oči a vlnité hnědé vlasy. Určitě to byl nejhezčí chlap v LIRI. Těsně po třicítce, bývalý olympijský plavec.Vyadal jako vyšší a svalnatější Justin Timberlake. Jinými slovy, děsně sexy.

Anders nastoupil do Kitova týmu mořských biologů vloni v létě.Specializuje se na přirozená místa výskytu mořských želv. Co ho Kitpovýšil, dočasně řídí celé oddělení. Jeho jmenování do funkce pocuchalo peří několika služebně starším zaměstnancům, ale on bezesporu odvádídobrou práci. Svou pozici si určitě udrží.

„Asi myslíte Kita,“ řekla jsem. „Takže ano.“

„Sedí si schovaný za oponou a tahá za všechny nitky,“ šklebil se Anders. „Velký a mocný doktor Howard.“

Druhý muž vypadal asi o deset let starší než Anders. Řídnoucí černé vlasy měl sčesané na přehazovačku, oči posazené blízko u sebe a nos skoro tři centimetry dlouhý. Když čekal, až se zavřou dveře, netrpělivě podupával nohou.

„Tenhle smíšek je Mike Iglehart.“ Anders šťouchl loktem do svého společníka. „Pozdrav přece Tory Brennanovou.“

„Rád tě poznávám,“ řekl Iglehart mdle. „Exkurze po ostrově? Asi bys neměla opouštět skupinu.“

Rychle ztratil zájem a podíval se na Anderse. „Potřebuju větší prostor na serveru. Program Triton takhle běží jen polovinu času. Jestli chceme...“

„To je dcera ředitele Howarda, Mikeu. Co kdybys byl troškuzdvořilejší?“

„Kitova holka?“ Iglehart se na mě poprvé pořádně podíval. „Určitě jsi nadšená, že tvůj táta sedí v ředitelské kanceláři. Škoda že jsem jánenašel ztracený poklad.“

Otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo. Co má ten chlap za problém?

27


Výtah pípnutím oznámil druhé patro. Dveře se otevřely a Iglehart vystoupil, aniž by se ohlédl.

„Nevšímej si ho.“ Anders na mě opravdu zamrkal. „Mike přišel do LIRI asi ve stejné době jako tvůj otec a moc na kariérním žebříčkunepostoupil. Takže se chová, jako když spolkl citron.“

„O nic nejde,“ prohlásila jsem žoviálně a přistihla se, že stojím rovně, protože mě Anders pozorně sleduje. „Mějte se.“

„Pitvám tři neděle starou mrtvolu želvy,“ řekl Anders, když se dveře pomalu zavíraly. „Takže se budu mít.“

„Mějte se,“ zopakovala jsem v prázdné kabině. „Ubohý, Brennanová.“

Výtah pokračoval do horního patra. Vystoupila jsem do krátké chodby vedoucí ke dveřím s mléčným sklem. Ředitelské apartmá. Za Karstena byla celá tahle oblast městem duchů. Nesnášel vyrušování, a tak byl v kanceláři jen on sám.

Dnes bylo všechno jinak. Celé patro hučelo aktivitou. Pracovali tu hostující výzkumníci. Kit k sobě přestěhoval i administrativní síly LIRI. Finance. Marketing. PR. Správu nadace.

Jednou jsem se Kita zeptala, proč si je k sobě nabral. „Je lepší, když mám všechny kancelářský krysy u sebe, než aby otravovaly vědce vlaborkách,“ vysvětloval mi. „A chci, aby všichni pracovali na Loggerheadu, ne v nějakém nóbl mrakodrapu v centru. Aspoň nezapomenou, co tady vlastně děláme.“

Prošla jsem dveřmi a narazila na poslední překážku: Cordelii Hokeovou.

Dračici.

Za Karstena byla Hokeová jedinou další osobou v ústavu sídlící v pátém poschodí. Ačkoli ji nepotěšilo, že Kit narušil její kdysi soukromé království, snažila se nedávat to najevo. A obvykle se jí to nedařilo.

Hokeová jako Kitova osobní sekretářka? Podle mě je prostě moc velký srab na to, aby ji vyhodil.

Kit se pokusil Hokeové zatrhnout pravidelné přestávky na cigaretku, které si dopřávala jednou za hodinu. LIRI bylo vždycky nekuřáckézařízení, ale dokonce i já jsem věděla, že Cordelia si zapálí, kdykoli mápříležitost. Ačkoli dnes to bylo asi méně často než za bývalého vedení.

Snížený přísun nikotinu ovšem Dračici náladu nezlepšil. Měřila si mě nad obroučkami bifokálních brýlí.

„Co pro tebe můžu udělat, Tory?“ Z jejího tónu se dalo soudit, že by mi nejradši viděla záda.

„Doufala jsem, že si na mě Kit udělá chvilku času.“

„Tvůj otec má hodně práce.“ Hokeová pohnula svým impozantním

28


tělem, smetla si drobečky od sušenek z rukávu obnošeného kašmírového

svetru. Na každý den měla jeden. Dnes vládla fialová. „Nemůžepřiběhnout pokaždé, když sem strčíš hlavu.“

Grrrr.

„Ráda bych s ním probrala plány na večeři.“

Prázdný výraz. Žádná reakce.

„Abych se podle toho mohla zařídit.“

Nic.

„Prostě jen tátovi řekněte, že jsem tady.“

Hokeová se zamračila. „Zlatíčko, za našich časů děvčata takhle se staršími nemluvila. My jsme totiž měli způsoby.“

Už jsem se chystala ještě víc pošramotit mínění o svém vychování, když se zvedla clona do Kitovy kanceláře. Otec stál za sklem, telefon u ucha, ve tváři znuděný výraz. Černý oblek a hnědá kravata byly na hony vzdálené ošoupanému bílému plášti, který až do letoška nosil každý pracovní den svého života.

Kit udělal pár pohybů, které znamenaly „teď nemůžu mluvit, mám toho moc, najez se sama“. Přikývla jsem a zamávala mu.

Kit smutně pokýval hlavou a neslyšně pronesl: „Promiň.“

Zvedla jsem oba palce a usmála se, jako že chápu.

Hokeová si odkašlala. „Ještě něco?“

„Ne.“ Už jsem brala za kliku.

29


Ètvrtá kapitola

D

oktor Michael Iglehart kráčel halou a svému společníkovinevěnoval pozornost.

Doktor Sundberg cosi vysvětloval o problémech s přihlašováním a přidělováním prostoru na serveru, ale Iglehart ho nevnímal.

Ta Brennanovic holka ho dožrala. Teď si musí něco vyřídit.

„Můžu ti nabídnout volné minuty jenom po pracovní době,“pokračoval Sundberg. „Záloha je dočasná, začátkem příštího měsíce by se měl server rozšířit. Doktor Howard podepsal objednávku, která námzdvojnásobí kapacitu počítačů.“

„Skvělé.“ Spolkl hořkost, kterou cítil v hrdle.

Už to, že musel žádat Anderse Sundberga o dovolení, byla dost velká urážka. A jestli potřebuje ještě souhlas Kita Howarda, tak to už je k nesnesení.

Život není fér. Nikdy.

Iglehart do LIRI nastoupil dřív než oba tihle kašpaři. Všichni tři mají takřka totožné profesní životopisy. A dnes jeden řídí oddělení a druhý celý podělaný ústav.

Proč? Protože Kit Howard našel v nějaké žumpě starý poklad.

A co zbyde na doktora Igleharta? Nic. Prd. Nada. Ti dva podvodníci prostě předpokládají, že jim bude vděčný, když ho nechají na jeho místě.

Jenomže to se přepočítali. Hodně.

„Mikeu?“

Iglehart se vrátil do přítomnosti. Procházeli kolem zasedačky.

„Schůze se pořád ještě konají tady,“ zakřenil se Sundberg a držel mu otevřené dveře. „A s Tritonem si nedělej starosti, dáme to do pořádku.“

Iglehart vyloudil na tváři úsměv. „Promiň. Zapomněl jsem jedensoubor, který potřebuju. Bude to chvilička...“

„Jasně.“ Sundberg ledabyle mávl rukou. „Zdržím to o pět minut.Nemusíš spěchat.“

„Díky.“ Taková velkorysost od jeho lordstva. „Hned jsem zpátky.“

Iglehart spěchal do své kanceláře velikosti telefonní budky. Stiskl mezerník na klávesnici počítače.

Tuhle mrňavou díru bez oken nesnášel. Kovový stůl. Židle s rovným opěradlem. Uniformní poličky na knihy. Nikdy tu neměl dost místa.

30


Aby mohl pracovat na skutečném výzkumu, musel hledat volnouzasedačku.

A to znamenalo nekonečné vyrušování ze strany idiotů, co se motali kolem. Idiotů s vyššími funkcemi. K vzteku.

Takže učinil jistá opatření. Howard a Sundberg si myslí, že bude zobat drobečky z jejich stolů? Ale no tak.

Howard je ředitelem už dva měsíce, a Iglehart pořád zůstává v téhle díře. Zapomenutý v přístěnku na košťata se zastaralým počítačem Dell.

Už to ale nebude dlouho trvat.

Vzrušeně znovu ťukl do klávesnice. Na obrazovce se konečně objevilo logo ústavu. Vložil pokoutně získaný kód a dostal se na hlavní server LIRI, kde deaktivoval bezpečnostní protokoly. Jakmile zmizel z radaru, začal psát.

E-mail byl stručný a k věci. Věděl, co ten člověk chce, i když důvody mu unikaly.

Iglehart odeslal zprávu, znovu nastavil protokoly a zavřel notebook.

Neměl jsi mě ignorovat, Kite.

Se spokojeným úšklebkem se vydal na schůzi s kolegy, kterými pohrdal.

31




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist