načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Sibiřská výchova - Nicolai Lilin

Elektronická kniha: Sibiřská výchova
Autor:

Autobiografická próza Nicolaie Lilina je fascinujícím portrétem zločinecké komunity sibiřských urků, jež byla ve třicátých letech minulého století násilně přesídlena do oblasti ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  155
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  165 Kč
6%
naše sleva
5,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9% 93%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 282
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Educazione siberiana
Spolupracovali: přeložila Alice Flemrová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2120-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autobiografická próza Nicolaie Lilina je fascinujícím portrétem zločinecké komunity sibiřských urků, jež byla ve třicátých letech minulého století násilně přesídlena do oblasti dnešního Podněstří, svými kořeny však dodnes tkví v prostředí Sibiře. Ve vzpomínkách na to, jak dostal svůj první nůž, na první skutečný boj či pobyt ve vězení nás autor postupně zasvěcuje do soustavy hodnot urcké komunity, která navzdory zločineckému životnímu stylu vyznává soubor striktních mravních zásad, ať už jde o pohrdání penězi, lásku k dětem, nemocným a postiženým, pravdomluvnost za všech okolností či nepřátelský postoj k obchodu s drogami a znásilňování žen. Lilinovo líčení je do jisté míry motivováno odporem k cynickým praktikám dnešních ruských a ukrajinských zločineckých klanů, vypravěč sám však v závěru knihy dospívá k poznání, že loupež či vraždu nelze ospravedlnit ani prastarými zákony komunity. Sibiřské výchovy se během pouhých tří dnů po jejím italském vydání prodalo téměř 30 000 výtisků, obšírnou pochvalnou recenzi jí věnoval autor slavné Gomory Roberto Saviano a překládá se do téměř dvaceti jazyků. Nicolai Lilin (1980) pochází z podněsterského Benderu, od r. 2003 žije v Itálii. Jeho prvotina Sibiřská výchova (2009, č.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Nicolai Lilin - další tituly autora:
Sibiřská výchova Sibiřská výchova
Lilin, Nicolai
Cena: 307 Kč
Volný pád Volný pád
Lilin, Nicolai
Cena: 155 Kč
Dech tmy Dech tmy
Lilin, Nicolai
Cena: 289 Kč
Dech tmy Dech tmy
Lilin, Nicolai
Cena: 155 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











SIBIŘSKÁ VÝCHOVA
Nicolai Lilin
Přeložila Alice Flemrová
PASEKA
PRAHA – LITOMYŠL





Kresby, jež tvoří doprovod textu, jsou detaily původních tetování
provedených autorem knihy.
 
Nicolai Lilin
Sibiřská výchova
Z italského originálu Educazione siberiana,
vydaného nakladatelstvím Einaudi v Turíně roku 2009,
přeložila Alice Flemrová
Technická redakce Petr Čížek
Fotografie na přebalu Stefano Fusaro – Libreidee
Fotografie autora Allphoto/Massimo Landucci
Vydalo Nakladatelství Paseka, s. r. o.
v Praze a Litomyšli roku 2014
Odpovědná redaktorka Anežka Charvátová
 
Knihy nakladatelství Paseka
žádejte u svých knihkupců nebo na adrese:
Nakladatelství Paseka
obchodní oddělení
Chopinova 4, 120 00 Praha 2
tel.: 222 710 750–1
e-mail: paseka@paseka.cz
 
Aktuální informace o knihách nakladatelství Paseka
najdete na internetové stránce www.paseka.cz
 
Elektronické formáty připravil KOSMAS www.kosmas.cz
 
EDUCAZIONE SIBERIANA
Copyright © 2009 Giulio Einaudi editore s. p. a., Torino
Translation © Alice Flemrová, 2011
 
epub: ISBN 978-80-7432-383-6
mobi: ISBN 978-80-7432-385-0
pdf: ISBN 978-80-7432-384-3





SIBIŘSKÁ VÝCHOVA










„Někdo si života užívá, někdo ho protrpí, a my s ním bojujeme.“
Staré rčení sibiřských urků










[9]
JÁ VÍM, ŽE BY SE TO NEMĚLO
Já vím, že by se to nemělo, ale jsem v pokušení začít od konce.
Například od toho dne, kdy jsme probíhali místnostmi rozbořené
budovy a stříleli na nepřítele z tak těsné blízkosti, že jsme se ho skoro mohli
dotknout rukou.
Byli jsme vyčerpaní. Paragáni se střídali, zato my sabotéři jsme nespali
už tři noci. Postupovali jsme jako vlny na vodě, abychom nepříteli
nedopřáli možnost si odpočinout, provést manévry, nachystat si proti nám
plán. Pořád jsme bojovali, pořád.
Toho dne jsem se ocitl v posledním patře oné budovy spolu s Botkou,
snažili jsme se zlikvidovat poslední těžký kulomet. Hodili jsme tam dva
ruční granáty.
V prachu, který se snášel ze střechy, nebylo nic vidět, a před sebou jsme
měli čtyři nepřátelské vojáky, kteří se stejně jako my motali v šedivém,
špinavém mračnu, páchnoucím rozvalinami a spálenou výbušninou.
Z takové blízkosti jsme tam v Čečensku nikdy na nikoho nestříleli.
Náš kapitán mezitím v prvním patře jednoho muže zajal a osm jich
složil, to všechno sám.
Když jsem vyšel s Botkou ven, byl jsem úplně ohlušený. Kapitán Nosov
zrovna žádal Moskvu, aby dával pozor na arabského zajatce, zatímco on,
Naběrák a Zenit půjdou zkontrolovat sklep.
Posadil jsem se na schody vedle Moskvy, před vyděšeného zajatce, který
se neustále pokoušel něco nám sdělit. Moskva ho neposlouchal, chtělo se
mu spát a byl unavený, tak jako my všichni. Jakmile se k němu kapitán
otočil zády, Moskva vytáhl z bundy pistoli, rakouskou glocku, jednu ze
svých trofejí, nasadil vrcholně arogantní výraz a střelil zajatce do hlavy
a do hrudníku.
Kapitán se otočil a beze slova se na něj útrpně podíval.
Moskva si sedl vedle mrtvého a sám polomrtvý únavou mu zamáčkl oči.
Kapitán se na nás na všechny podíval, jako kdyby nás v té chvíli viděl
vážně poprvé, a řekl:
„Tohle už je moc, kluci. Všichni do aut, odpočívat, za bojovou linii.“





[10]
Jeden za druhým, jako zombie, jsme se vydali k našim autům. Měl jsem
tak těžkou hlavu, že jsem si byl jistý, že kdybych se zastavil, rozletěla by
se mi na kusy.
Vrátili jsme se za bojovou linii do oblasti ovládané a bráněné naší
pěchotou. Okamžitě jsme usnuli, já si ani nestihl svlíknout bundu a sundat
boční brašny, a už jsem se propadl do tmy, jako bych byl mrtvý.
O chvíli později mě Moskva vzbudil, šťouchal mě pažbou kalašnikova
do bundy v úrovni hrudníku.
Pomalu a neochotně jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem, jen s ná mahou
jsem si vybavoval, kde to jsem. Nedokázal jsem zaostřit.
Moskva měl unavenou tvář, žvýkal kus chleba. Venku byla tma, vůbec
se nedalo určit, kolik je hodin. Podíval jsem se na hodinky, ale nedokázal
jsem přečíst ani čísla, všechno bylo jako v mlze.
„Co se děje, jak dlouho jsme spali?“ zeptal jsem se Moskvy vyčerpaně.
„Hovno jsme spali, bratříčku... A mám ten dojem, že budeme muset
zůstat vzhůru ještě pěkně dlouho.“
Zabořil jsem tvář do dlaní a snažil se sebrat sílu, abych vstal a začal
uvažovat. Potřeboval jsem spát, cítil jsem po těle strašlivou únavu.
Kombinézu jsem měl špinavou a provlhlou, bunda mi smrděla potem a hlínou,
byl jsem na hadry.
Moskva šel vzbudit i ostatní.
„No tak, kluci, odjíždí se hned teď... Potřebujou nás.“
Všichni byli zoufalí, nechtělo se jim vstávat. Ale s bědováním
a nadávkami se vyhrabali na nohy.
Kapitán Nosov se pohyboval se sluchátkem u ucha a jeden pěšák chodil
za ním jako ochočené zvíře s polní vysílačkou v tlumoku. Kapitán se
rozčiloval, dokolečka opakoval kdovíkomu do vysílačky, že máme první
odpočinek po třech dnech, že jsme úplně vyčerpaní. Všechno marné, protože
v jednu chvíli Nosov vyštěkl tónem připomínajícím stepování:
„Ano, soudruhu důstojníku! Potvrzuji, rozkaz přijat!“
Takže nás zase posílali do první linie.
Nechtěl jsem na to ani pomyslet.
Šel jsem k plechovému barelu plnému vody. Strčil jsem do něj ruce,
voda byla příjemně osvěžující, ucítil jsem lehké zamrazení. A tak jsem do
barelu ponořil celou hlavu, potopil jsem ji pod vodu, zadržel dech a nechal
ji tam.
Otevřel jsem v barelu oči a uviděl neproniknutelnou tmu. Vyděsil jsem
se, okamžitě jsem hlavu vynořil a zhluboka se nadechl.





[11]
Ta tma, kterou jsem v barelu uviděl, na mě měla ošklivý účinek, zdálo se
mi, že přesně takováhle může být smrt – temná a bez vzduchu.
Stál jsem nad tím barelem a díval se, jak se na vodě pohupuje odlesk mé
tváře a mého dosud uplynulého života.





[12]
ČEPICE Z OSMI TROJÚHELNÍKŮ
A VYSTŘELOVACÍ NŮŽ
V Podněstří je únor nejchladnější měsíc v roce. Fouká silný vítr a vzduch
je najednou pichlavý, štípe do tváří; každý, kdo vyjde ven na ulici, je
zakuklený jako mumie, děti vypadají jako panenky, navlečené do spousty
oblečení, se šálami omotanými až k očím.
Obvykle strašně moc sněží, dny jsou krátké a tma se začíná snášet
hodně brzy.
V tomhle měsíci jsem se narodil. Byl jsem tak zubožený, že ve staré
Spartě by se mě kvůli mému fyzickému stavu nepochybně zbavili. Ale tady
mě strčili do inkubátoru.
Přišel jsem na svět v osmém měsíci, nohama napřed, a měl jsem
spoustu dalších abnormalit. Jedna laskavá sestřička mámě řekla, že si musí
zvyknout na to, že mi nezbývá moc života. Maminka plakala a od sávala
pro mě mléko, aby mi ho zanesli do inkubátoru. Pro ni to asi nebyla zrovna
veselá chvíle.
Zkrátka hned od narození jsem si zřejmě nějak zvykl rodičům (vlastně
spíš mamince, protože otec ve skutečnosti na všechno kašlal, vedl si svůj
zločinecký život, přepadával banky a trávil spoustu času v base)
způsobovat všemožné potíže a nedopřál jsem jim moc šancí vést radostný život.
Ani si nevzpomínám, co všechno jsem jako malý vyvedl. Ale je to
přirozené, vyrůstal jsem v nechvalně známé čtvrti, přímo v místech, kde se ve
třicátých letech minulého století usadili zločinci vystěhovaní ze Sibiře.
Můj život byl tam, v Benderu, mezi kriminálníky, a naše zločinem skrz
naskrz prolezlá čtvrť byla jako jedna velká rodina.
Jako dítě mě hračky nezajímaly. Ve čtyřech pěti letech jsem se pro
zábavu potloukal po domě a snažil se nepropást okamžik, kdy se můj děda
nebo strýc dají do rozmontovávání a čištění zbraní. Čistili je často, s péčí
a láskou, protože jich měli opravdu hodně. Můj strýček říkal, že zbraně
jsou jako ženy, když je člověk dostatečně nehladí, ztuhnou a zradí ho.
Zbraně se v našem domě, tak jako ve všech sibiřských domech,
uchovávaly na zcela přesných místech. Pistole nazývané „vlastní“, tedy ty, které
sibiřští zločinci nosí stále u sebe, které používají každý den, se ukládají





[13]
v „červeném koutě“, kde visí rodinné ikony, fotky zemřelých příbuzných
a všech těch, co si právě odpykávají trest ve vězení. Pod ikonami
a fotografiemi je něco jako římsa přikrytá kusem červené látky, na které stojí
dobrá desítka sibiřských krucifixů. Když vejde zločinec do domu, okamži -
tě zamíří k červenému koutu, odepne si pistoli a položí ji na římsu, poté se
pokřižuje a položí na pistoli krucifix. Je to dávná tradice, která zajišťuje,
aby v sibiřských domech nebyly používány zbraně – kdyby se to stalo,
v takovém domě už by se nesmělo dál žít. Krucifix slouží jako nějaká pečeť,
která se odstraní, až když zločinec vyjde z domu.
Vlastní pistole, kterým se říká „milenka“, „teta“, „kmen“, „provaz“,
obvykle nemají žádný hluboký či důležitý význam, zachází se s nimi jako
s pouhou zbraní, nic víc. Nejsou to rituální předměty, jakými můžou být
například „píky“, tradiční nože. Pistole je zkrátka kus železa na
provozování řemesla.
Kromě vlastních pistolí jsou v domě uchovávány ještě další zbraně.
Sibiřské zločinecké zbraně se dělí na dvě hlavní kategorie: na „poctivé“
a „hříšné“. Poctivé jsou jenom zbraně používané k lovu v lese. Podle
sibiřské morálky je lov očistný proces umožňující vrátit se do stavu, v němž byl
člověk, když ho Bůh stvořil. Sibiřané nikdy neloví pro potěšení, vždycky
jen aby se nasytili, a výhradně v hlubokých lesích své vlasti, v tajze. Nikdy
neloví na místech, kde je možné opatřit si potravu bez zabíjení divoké
zvěře. Sibiřané obvykle za celý týden strávený v lese zabijí jen jednoho
divočáka, zbytek času prochodí. Lov neslouží žádným zájmům, důležité
je jen přežití. Tahle doktrína ovlivňuje celý sibiřský zločinecký zákon,
jelikož vytváří morální základ, kde platí pokora a prostota v činech každého
jednotlivého zločince a úcta ke svobodě všech živých tvorů.
Poctivé zbraně používané k lovu se ukládají ve zvláštní části domu
nazývané „oltář“, kde se schraňují opasky pánů domu a jejich předků. Na
opascích vždycky visí lovecké nože a brašny s různými talismany,
předměty sibiřské pohanské magie.
Hříšné zbraně se naopak používají ke zločinným účelům. Obvykle se
uchovávají ve sklepě a v různých skrýších umístěných na dvoře. Každá
hříšná zbraň má někde vyrytý obrázek kříže nebo svatého ochránce a byla
„pokřtěna“ v sibiřském kostele.
Sibiřané mají nejradši útočné pušky Kalašnikov. V zločineckém
žargonu má každý model svoje jméno, nikdo nepoužívá zkratky nebo značky
pro označení modelu, kalibru nebo typu munice. Například starý AK
47 kalibru 7,62 se jmenuje „pila“ a jeho nábojům se říká „hlavičky“.





[14]
Modernější AKS kalibru 5,45 se sklápěcí pažbou má jméno „teleskop“
a náboje jsou „třísky“. Projektily můžou být různé: ty s černou hlavičkou
mají vychýlený střed a v žargonu se jim říká „špeky“; ty s bílou hlavičkou,
co prorazí opancéřování, to jsou „hřebíky“; červenobílou hlavičku mají
výbušné „jiskry“.
Totéž platí pro zbytek zbraní: ostřelovačským puškám se říká „rybářské
pruty“ nebo „srpy“. Když mají tlumič zabudovaný v hlavni, jsou to „biče“.
Tlumičům se pak říká „škrpály“, „terminály“ nebo „tetřevi“.
Podle tradice nesmějí být poctivá zbraň s hříšnou zbraní společně
v jedné místnosti, jinak se totiž poctivá zbraň navěky nakazí a nemůže se dál
používat, jelikož by přinesla smůlu celé rodině, takže se musí zničit
pomocí zvláštního rituálu. Pohřbí se do země zabalená v pro stěradle, na
kterém žena porodila dítě. Podle sibiřských pověr má v sobě všechno, co
je spojeno s porodem, kladnou energii, protože každé novorozené dítě je
čisté, nezná hřích. Takže síla neposkvrněnosti funguje jako talisman proti
neštěstí. Na místo, kde byla pohřbena kontaminovaná zbraň, se obvykle
zasadí strom, a tak pokud se „prokletí“ projeví, zničí jen strom a nebude
se šířit nikam dál.
V domě mých rodičů byly zbraně všude, můj děda měl pokoj plný
poctivých zbraní: pušek různých kalibrů a značek, spousty nožů a munice.
Do toho pokoje jsem směl vkročit jen v doprovodu dospělého, a když se
mi to poštěstilo, snažil jsem se tam pobýt co nejdéle. Bral jsem zbraně
do rukou, zkoumal jejich detaily, kladl jsem tisíce otázek, dokud mě
nezarazili se slovy:
„Dej už pokoj s těma otázkama! Dočkej času, však vyrosteš a pak si je
všecky budeš moct vyzkoušet sám...“
To se ví, že jsem se nemohl dočkat, až vyrostu.
Okouzleně jsem sledoval dědu a strýčka, jak zacházejí se zbraněmi,
a když jsem se jich sám dotkl, zdálo se mi, že jsou živé.
Děda si mě často zavolal, usadil mě naproti sobě a položil na stůl starou
pistoli značky Tokarev, krásnou a silnou, která mi připadala nejbáječnější
ze všech zbraní na světě.
„No jen se na ni podívej,“ říkal mi, „to není obyčejná pistole, je
kouzelná. Když je nablízku fízl, vystřelí na něj sama, nemusíš ani zmáčknout
spoušť.“
Já jsem v kouzelnou moc té pistole skutečně věřil, a když k nám jednou
vtrhli policajti na domovní prohlídku, vyvedl jsem pěknou hloupost.





[15]
Toho dne se můj otec vrátil z dlouhého pobytu ve středním Rusku, kde
přepadl několik dodávek převážejících peníze. Po večeři shromáždil celou
rodinu a pár nejbližších přátel, muži seděli u stolu, povídali si a probírali
různé kriminální kšefty a záležitosti, zatímco ženy byly v kuchyni, kde
společně myly nádobí, zpívaly sibiřské písně a smály se při vzpomínkách
na příběhy z minulosti. Já seděl vedle dědy na lavici, v ruce jsem držel
hrnek horkého čaje a poslouchal, co říkají dospělí. Na rozdíl od jiných
komunit Sibiřané děti respektují a probírají před nimi cokoliv, nevytvářejí
atmosféru záhad či zákazů.
Najednou jsem uslyšel ženské výkřiky a vzápětí změť nervózních hlasů:
během pár vteřin byl dům plný ozbrojených mužů se zakrytými obličeji,
kteří na nás mířili kalašnikovy. Jeden z nich popošel k dědovi, přitiskl
mu hlaveň na tvář a zaječel jako šílenec, hlasem naprosto vykolejeného
člověka:
„Kam čumíš, ty starej parchante? Řek sem ti, abys koukal na podlahu!“
Nebyl jsem ani trochu vyděšený, žádný z  těch mužů mi nenaháněl
strach, protože jsem tam byl s celou svojí rodinou, připadal jsem si jako
nejsilnější člověk na světě. Stůl, kolem kterého jsme seděli, obklíčili
policisté mířící na nás zbraněmi. Po krátké pauze děda – aniž pohlédl
policistovi do tváře, ale s hlavou pěkně vztyčenou – zavolal na babičku:
„Světlano! Světlano! Pojď sem, zlato, musíš ode mě něco vyřídit
tomuhle sajrajtu!“
Podle pravidel zločineckého chování Sibiřané nesmějí komunikovat
s policisty. Je zakázáno na ně promluvit, odpovídat na jejich otázky nebo
s nimi mít jakékoli styky. Zločinec se musí chovat, jako kdyby
policisté neexistovali, a používat jako prostředníka ženu z rodiny nebo rodině
blízkou, hlavní je, aby měla sibiřský původ. Zločinec sdělí ženě jazykem
zločinců, co chce policistovi říct, a ona pak opakuje jeho slova rusky,
i když policista všechno slyší, protože stojí vedle nich. Když potom
policista odpoví, žena se otočí a všechno přeloží do jazyka zločinců. Zločinec
se nesmí dívat policistovi do tváře, a když o něm mluví, musí ho nazývat
pohrdlivými slovy jako „sajrajt“, „čokl“, „králík“, „neřád“, „parchant“,
„zmetek“ a podobně.
Toho večera byl nejstarší osobou v místnosti děda, takže podle pravidel
zločineckého chování náleželo právo komunikovat jemu, ostatní museli
mlčet, a pokud chtěli něco říct, museli ho požádat o svolení. Můj děda byl
vyhlášený svým talentem vyřešit ožehavé situace.





[16]
Z kuchyně mezitím přišla babička s barevným hadrem v ruce. Za ní
moje maminka, celá roztřesená, pořád se truchlivě dívala na otce, jako
kdyby umíral.
„Má drahá ženo, Bůh ti žehnej, pověz tomuhle sajrajtu, že v mým domě,
dokud jsem naživu, nikdo nebude mířit bouchačkou do tváře ani mně, ani
nikomu z mejch přátel... Zeptej se ho, co chtěj, a řekni mu, ať pro lásku
boží skloněj ty bouchačky, jinak tu někdo skončí provrtanej jak řešeto.“
Babička začala policistovi opakovat dědečkova slova, a i když
přikyvoval, aby jí naznačil, že už všechno slyšel, nezarazila se, dodržovala tradici
řádně a do puntíku. Působilo to strašně nepřirozeně, jako divadlo, jenže
šlo o divadlo, které se muselo sehrát, byla to věc zločinecké cti.
„Lehněte si všichni obličejem k zemi, máme příkaz k zatčení...“ policis -
ta nestačil větu dokončit, protože děda ho se širokým a trošku zlomyslným
– tedy svým obvyklým – úsměvem přerušil a obrátil se na babičku:
„Ve jménu utrpení Krista našeho Pána, který zemřel a byl vzkříšen za
nás hříšníky! Světlano, lásko moje, zeptej se týhle blbý poldy, jestli se
svejma kamarádkama náhodou nepřijela z Japonska.“
Děda použil způsob, kterým zločinci obvykle ponižují policisty: hovoří
o nich v ženském rodě. Všichni zločinci se zasmáli. Děda mezitím
pokračoval:
„Podle mě japonsky nevypadaj, takže asi nejsou ze stejnýho těsta jako
kamikadze... Pročpak si teda myslej, že můžou v srdci Podolí vstoupit
ozbrojený do domu poctivýho zločince ve chvíli, kdy tráví okamžiky štěstí
spolu s dalšíma dobrýma lidma?“
Dědova řeč se začala měnit v to, čemu zločinci říkají „písnička“, tedy
v onu krajní formu komunikace s policisty, při níž se zločinec dá do řeči,
jako kdyby nahlas uvažoval, hovořil sám se sebou. Děda zkrátka
vyjadřoval svoje pocity a nestaral se o odpovědi na případné otázky ani se nesnažil
navázat nějaký kontakt. Tohle se dělá, když chcete policistům namluvit, že
říkáte pravdu pravdoucí a neexistují žádné únikové cestičky.
„Proč kolem sebe vidím nepoctivý lidi se zakrytýma tvářema? Proč
přišla tahle ničemná verbež zneuctít můj dům a dobrou víru mých
příbuzných a hostů? Proč sem do naší země prostých a pokorných lidí,
služebníků našeho Pána a naší Matičky pravoslavné sibiřské církve přicházejí
tyhle satanášovy plivance zraňovat srdce našich milovaných žen a našich
drahých dětí?“
Do místnosti mezitím vběhl další policista a obrátil se ke svému
nadřízenému:





[17]
„Soudruhu kapitáne, dovolte mi podat hlášení!“
„Podejte hlášení,“ odpověděl malý podsaditý muž hlasem, který jako
by přicházel ze záhrobí. Puškou přitom mířil na zátylek mého otce, který
s cynickým úsměvem dál v klidu usrkával čaj a s decentním mlaskáním
žvýkal maminčiny domácí ořechové bonbony.
„Venku je fůra ozbrojených lidí, zatarasili všechny přístupy k autům
a vzali jako rukojmí hlídku, která strážila dopravní prostředky!“
V místnosti se rozhostilo ticho, dlouhé tíživé ticho. Ozývaly se jen dva
tlumené zvuky: otcovo žvýkání bonbonů a lehké hvízdání v ne mocných
plicích strýčka Vitalije.
Podíval jsem se do očí policistovi stojícímu vedle mě, skrze otvory
v kukle jsem viděl, že zbledl a potí se. Připomněl mi tvář nebožtíka, kterého
jsem viděl pár měsíců předtím, když ho kamarádi vylovili z řeky: měl bílou
kůži s černými žilami a oči připomínající hluboké špinavé jámy. Taky měl
díru uprostřed čela, někdo ho střelil do hlavy. Ten policista teda žádnou
díru neměl, ale jsem si jistý, že v té chvíli jsme oba dva, já i on, mysleli na
totéž: jak by se mu taková pěkná díra na čele vyjímala. A i když musím
přiznat, že na mě osobně tahle myšlenka neměla žádný účinek, můj
zakuklený soused byl naopak zjevně velice znepokojený.
Znenadání se otevřely domovní dveře a dovnitř vtrhlo šest ozbrojených
mužů, otcových a dědových kamarádů, a hrubě odstrčili policistu, který
právě podal to neblahé hlášení. První byl strýček Trám, hlídač našeho
rajonu, ostatní byli jeho nejbližší pomocníci. Děda už zcela ignoroval
přítomnost policistů, vstal a šel Trámovi naproti.
„Pro Krista Pána a všechny svaté!“ řekl Trám, objal dědu a vřele mu
stiskl ruku. „Dědečku Borisi, díky Bohu, nikomu se nic nestalo!“
„Jen se na to podívej, Tráme, to jsou časy! Nemáme klid ani ve vlastním
domě!“
Trám začal mluvit na dědu, jako kdyby rekapituloval, co se stalo, ale
jeho slova ve skutečnosti patřila uším policistů:
„Ale netřeba si zoufat, dědečku Borisi! Jsme tady všichni s tebou, jako
vždycky ve chvílích radosti i těžkostí... Vždyť přece víš, můj milý, že bez
našeho svolení do našeho domu nikdo nevstoupí ani z něj neodejde, zvlášť
když má nepoctivé úmysly...“
Trám popošel ke stolu a jednoho po druhém objal všechny přítomné
zločince. Když je objímal a líbal na tváře, zdravil je typickým sibiřským
přáním:
„Zdraví a klid všem bratřím a mužům poctivým!“





[18]
A oni odpovídali, jak si žádá tradice:
„Smrt a prokletí fízlům a ničemům!“
Policisté nemohli dělat nic jiného, než tomu dojemnému pozdravnému
obřadu přihlížet. Pušky už měli sklopené stejně jako hlavy.
Trámovi pomocníci vyzvali prostřednictvím přítomných žen policisty,
aby opustili dům.
„Přeju si, aby zde přítomní fízlové opustili tenhle dům a už se do něj
víckrát nevrátili. Držíme jejich přátele, které jsme zajali jako první, ale
až odjedou z naší čtvrti, necháme rukojmí v klidu odejít...“ Trám hovořil
velice klidným a mírumilovným hlasem, a nebýt obsahu, z jeho tónu by
člověk mohl usuzovat, že vypráví něco milého a konejšivého, něco jako
pohádku dětem na dobrou noc.
Policisté byli vyděšení, oknem v místnosti viděli na dvůr plný po zuby
ozbrojených mužů.
Naši přátelé vytvořili ze svých těl koridor, kterým policisté jeden po
druhém procházeli se sklopenou hlavou.
Byl jsem náhle plný kladných pocitů, přepadala mě chuť tancovat,
křičet, zpívat a vyjádřit něco velikého, co jsem ještě nedokázal pochopit. Cítil
jsem, že jsem něčeho součástí, že patřím k silnému světu, a zdálo se mi, že
veškerou sílu toho světa mám teď v sobě.
Nevím jak ani proč, ale najednou jsem seskočil z lavice a upaloval jako
šílený do hlavního pokoje, kde byl červený kout. Na římse tam na rudém
šátku se zlatými výšivkami ležely pistole mého otce, strýčka, dědy a našich
hostů. Bez rozmýšlení jsem popadl dědův bájný tokarev, rozběhl se za
policisty a namířil ho na ně. Nevím, co přesně se mi v té chvíli honilo hlavou,
jediné, co jsem cítil, byla jakási euforie, radost ze života. Policisté se
pomalu ubírali k východu. Zastavil jsem se před jedním z nich a zadíval se na
něj, oči měl unavené a zdály se zarudlé, pohled smutný, zoufalý.
Vzpomínám si, že na okamžik jsem na sobě ucítil všechnu jeho nenávist. Namířil
jsem na obličej, ze všech sil jsem se snažil stisknout spoušť, ale nepohnul
jsem jí ani o milimetr. Ruku jsem měl čím dál tím těžší a nedokázal jsem
udržet pistoli dostatečně vysoko. Otec se dal do smíchu a zavolal na mě:
„Hned sem pojď, pískle. V domě se nesmí střílet, copak to nevíš?“
Policisté odešli a jedna skupina zločinců je vyprovodila až na hranice
čtvrti, a když se pak eskorta vrátila, vyrazilo k městu i auto s policisty
drženými jako rukojmí. Před ním ale jelo auto Trámových kamarádů,
pomalu, aby policisté nemohli zrychlit a lidé je tak mohli pěkně v klidu
urážet a vyprovodit je ven z naší čtvrti jakýmsi obřadem oslavujícím ví-





[19]
tězství. Před odjezdem někdo přivázal vzadu za auto šňůru s po vě šeným
prádlem: kalhotky, podprsenky, ručníčky, hadry a taky jedno moje tričko,
otcův příspěvek k posměšnému dílu. Spousta lidí se vyhrnula z domů, aby
nepropásla podívanou na prádlo vlnící se jako had. Děti běžely za autem
a snažily se do něj strefit kameny.
„Jen se podívejte na ty hnusný fízly! Přijeli do Podolí ukrást nám
spoďáry!“ křičel někdo ze zástupu a doprovázel komentář hvízdáním
a nadávkami.
„Ale k čemu jim budou? Je vidět, že pánové z vlády přestali dávat svým
psům kost! Zůstali dokonce bez spoďárů!“
„A co je na tom špatnýho, bratři, být chudí a nemoct si dovolit ani
spoďáry? Stačí, když k nám přijdou s poctivými úmysly a jako praví muži,
s odkrytou tváří, a my každýmu z nich věnujeme jedny pěkný sibiřský
spoďáry!“
„To se ví, že jim je věnujeme, jen nás musej upozornit chvíli předem, aby
nám dopřáli čas jim je naplnit, ty spoďáry!“
Tohle vykřikovali lidi, rozesmátý dav. Dědeček Kaštan si dokonce
přinesl z domova harmoniku, kráčel za autem a hrál a zpíval. Pár žen se dalo do
tance, dědeček z plna hrdla vyřvával starou sibiřskou píseň, zvedal hlavu
v čepici z osmi trojúhelníků k nebi a zavíral oči jako slepec:
 
Bratříčku Amure i ty, Leno, sestro má, mluv se mnou*,
od severu k jihu já projel jsem zemi svou.
Vlaky jsem přepadal, puška má zpívala,
fízly jsem zabíjel, tajga je sčítala.
 
Teď když jsem v nesnázích, Pane náš na kříži, pomoz mi
a sílu v ruce sevřít pistoli dodej mi.
Všude jsou chlupatí, matičko Sibiři,
matičko Sibiři, život můj ušetři.
Já jsem taky utíkal a zpíval a nepřetržitě jsem si narovnával kšilt čepice
osmitrojúhelníkovky, která mi byla moc veliká a pořád mi sjížděla přes oči.
Den na to mě ale chuť zpívat dočista přešla, když mi otec dal pořádně
za vyučenou svojí pádnou rukou. Porušil jsem tři posvátná pravidla: vzal
jsem do ruky zbraň bez dovolení dospělého; sebral jsem ji z červeného
* Lena a Amur jsou jména dvou velkých sibiřských řek. Podle tradice je zločinecké štěstí
vázáno na tyto řeky, jsou uctívány jako božstva, jsou jim přinášeny dary a jsou žádány
o pomoc při provozování kriminální činnosti. Připomíná je bezpočet pořekadel, pohádek,
písní a básní. O zločinci, který má štěstí, se říká, že „jeho osud unáší proud Leny“.





[20]
kouta a sundal přitom kříž, který na ni položil můj děda (pouze osoba,
která kříž na zbraň položí, ho z ní může zase sejmout); a konečně,
pokoušel jsem se vystřelit v domě.
Po otcově výprasku jsem měl zadek i záda v jednom ohni, a tak jsem
si šel jako vždycky pro útěchu k dědovi. Děda se tvářil vážně, ale lehký
úsměv, který mu čas od času přeběhl po tváři, znamenal jen jediné: moje
problémy snad nejsou tak vážné, jak se mohlo zdát. Vedl ke mně dlouhou
řeč, jejíž podstatou bylo, že jsem udělal něco moc hloupého. A když jsem
se ho zeptal, proč ta kouzelná pistole nevystřelila na policisty sama, řekl
mi, že kouzlo účinkuje jenom tehdy, když je použita k ně čemu chytrému
a se svolením dospělých. V tu chvíli jsem začal mít podezření, že mi děda
říká věci trochu jinak, než jak se ve skutečnosti mají, protože se mi
nezamlouvala představa kouzla, které funguje jen se svolením dospělých...
Od té doby jsem přestal myslet na kouzla a začal jsem pozorněji sledovat
pohyby strýčkových a dědových rukou, když manipulovali s pisto lemi,
a brzy jsem objevil funkci toho veledůležitého mechanismu každé zbraně,
kterému se říká pojistka.
V sibiřské komunitě se učíte zabíjet odmalička. Naše životní filozofie má
těsný vztah ke smrti, děti se učí, že nebezpečí a smrt jsou věci svázané
s existencí, a tudíž vzít někomu život nebo zemřít je normální, pokud je
k tomu nějaký pádný důvod. Naučit někoho umírat nelze, protože jak je
jednou věc hotová, už není cesty zpátky, z věčnosti ještě nikdo nezavolal,
aby povyprávěl, jaké to tam je. Ale naučit někoho, jak žít s hrozbou smrti,
jak „pokoušet“ osud, není těžké. Spousta sibiřských pohádek vypráví
o smrtelném střetu mezi zločinci a zástupci vládní moci,
o nebezpečenstvích, jimž člověk čelí každý den důstojně a poctivě, o štěstí těch, kdo
nakonec ukořistí lup a zůstanou naživu, a o „světlé památce“ těch, kdo
zemřeli, aniž opustili přátele v nouzi. Prostřednictvím těchhle pohádek
se děti učí hodnotám, které dávají smysl životu sibiřských zločinců: úctě,
odvaze, přátelství, oddanosti. Ve věku kolem pěti šesti let prokazují
sibiřské děti odhodlanost a vážnost, jakou by jim mohli v jiných komunitách
závidět i dospělí. A na takhle pevných základech se staví výchova
k zabíjení, k fyzickému útoku na živého tvora.
Otec s sebou obvykle bere dítě už odmalička, aby mu ukázal, jak se
zabíjejí zvířata na dvoře: slepice, husy, vepři. Dítě si tak zvykne na krev, na
detaily zabíjení. Později, když je mu asi šest sedm let, dostane možnost,
aby samo zabilo nějaké malé zvíře. V tomhle výchovném procesu není





[21]
prostor pro úchylky a nedostatky, jako je sadismus nebo zbabělost. Dítě
je vychováváno a vedeno tak, aby si mohlo plně uvědomovat svoje činy,
a především důvody a hlubší významy, které se za jeho činy skrývají.
Když se zabíjí větší zvíře jako vepř, vůl nebo kráva, dítěti je většinou
dovoleno procvičovat se na mršině, aby našlo ten správný způsob, jak
zasadit ránu nožem. Otec nás často s bratrem vodil do velikého řeznictví
a učil nás, jak zacházet s nožem, na prasatech visících na hácích. Ruka
získá rozhodnost a zkušenost teprve dlouhým cvičením.
Přibližně ve věku deseti let se dítě plně zařadí do klanu nezletilých, který
aktivně spolupracuje se zločinci ze sibiřské komunity. Tam má možnost
poprvé čelit nespočtu různých situací zločineckého života. Větší děti učí ty
menší, jak se mají chovat, ve rvačkách a sporech a při urovnávání vztahů
s nezletilými z jiných komunit se každý kluk otrká.
Sibiřští kluci mají často ve třinácti čtrnácti letech záznamy v trestním
rejstříku, a tedy i zkušenost s vězením pro mladistvé, což je velice
důležitá, ba dokonce zásadní zkušenost pro utváření charakteru a pro nabytí
osobního náhledu na svět. V tomhle věku už mají mnozí Sibiřané za sebou
ilegální obchody, vraždu nebo aspoň pokus o vraždu. A všichni dokážou
komunikovat uvnitř zločinecké komunity a následovat, předávat a chránit
základy a principy sibiřského zločineckého kodexu.
Jednou si mě otec zavolal do zahrady:
„Pojď sem, pískle! A vem si s sebou nůž!“
Vzal jsem si kuchyňský nůž, který jsem obvykle používal k zabíjení hus
a slepic, a utíkal na zahradu. Pod velikým starým ořešákem tam seděl můj
otec, jeho kamarád strýček Alexandr, kterému všichni říkali Kámen, a můj
strýček Vitalij. Mluvili o holubech, skutečné vášni každého sibiřského zlo -
čince. Strýček Vitalij svíral v rukou holuba, rozevíral mu křídlo, ukazoval
je mému otci a Kamenovi a něco jim vysvětloval.
„Nikolaji, synku, zabij slípku a odnes ji své matce. Řekni jí, ať ji oškube
a uvaří na večer polívku, strýček Kámen se u nás zdrží na kus řeči.“
„Na kus řeči“ znamená, že muži z rodiny společně popíjejí a jedí celou
noc až do fyzického vyčerpání, dokud jeden po druhém únavou nepadnou.
Když se muži sejdou na kus řeči, nikdo je neruší, všichni si hledí svého
a tváří se, jako kdyby místo, kde se schůzka koná, vůbec ne existovalo.
Utíkal jsem do kurníku na konci zahrady a popadl první kuře, na které
jsem natrefil. Bylo to normální kuře, narezlé, dost vykrmené a velice
klidné. Chytil jsem ho a zamířil s ním k nedalekému špalku, na kterém jsme





[22]
kuřatům sekali hlavy. Nepokoušelo se utéct a nevypadalo znepokojeně,
naopak, rozhlíželo se kolem sebe, jako kdyby bylo na výletě. Popadl jsem
ho pod krkem a položil na špalek, ale když jsem zvedl nůž do výšky, abych
mu zasadil smrtící ránu, kuře sebou začalo divoce škubat, až se mu
podařilo vysvobodit se z mého sevření, a dokonce mě pěkně kloflo do hlavy.
Ztratil jsem rovnováhu a kecnul jsem si na zadek: přemohlo mě kuře.
Hned vzápětí jsem si všiml, že otec s ostatními můj výstup sledují. Strýček
Vitalij se smál, i Kámen měl ve tváři cosi jako úsměv, zato můj otec byl
vážný jako nikdy, vstal a vydal se směrem ke mně.
„Vstávej, vrahu! Dej mi ten nůž, já ti ukážu, jak se to dělá!“ a zamířil ke
kuřeti, které mezitím hrabalo v zemi pár metrů od místa, kde se odehrála
ta komedie. Když otec došel až k němu, celý se nahrbil jako tygr chystající
se lapit kořist; kuře si dál v klidu hrabalo v zemi, z důvodů, které znalo jen
ono. V jedné chvíli udělal otec hbitý pohyb, aby je chytil, ale kuře
zopakovalo předchozí akci, bleskurychle uniklo otcovu sevření a klovlo ho do
obličeje, přímo pod oko.
„Nejsvětější Panno! Zasáhlo mě do oka!“ zařval otec a strýček
s Kamenem v tu ránu vyskočili z lavičky pod ořešákem a utíkali k němu.
Strýček Vitalij ale nejdřív vrátil holoubka do klece a klec zavěsil pár metrů
nad zemí, aby byla z dosahu naší kočky Murky, která strašně ráda zabíjela
holoubky, a proto se věčně motala kolem strýčka Vitalije, ten měl totiž
s holoubky co do činění celý den.
Dospělí se pokoušeli kuře usmrtit, ale kuře si pořád zachovávalo klid
a pokaždé se mu naprosto účinně podařilo utéct. Po čtvrthodině marných
pokusů byli všichni tři muži u konce s dechem a dívali se na kuře, jak se
dál a stejně rozhodně jako prve hrabe v zemi a hledí si svých kuřecích věcí.
Otec se na mě usmál a řekl:
„Necháme to kuře naživu. Nikdy ho nezabijeme: ať si je tady na zahradě
a dělá si tu, co se mu zlíbí.“
Večer jsem vyprávěl dědovi, co se stalo. Strašně se smál a pak se mě
zeptal, jestli souhlasím s otcovým rozhodnutím. Odpověděl jsem mu
otázkou:
„Proč dostane svobodu tohle kuře, a ostatní ne?“
Děda na mě s úsměvem pohlédl a řekl:
„Jen ten, kdo si skutečně cení života a svobody a bojuje až do poslední
chvíle, si zaslouží žít svobodně. I když je to jen obyčejný kuře.“
Chvilku jsem o tom přemítal a pak jsem se ho zeptal:
„A co když budou jednoho dne všecky kuřata jako tohle?“





[23]
Děda se dlouze odmlčel a potom mi řekl:
„Pak si budeme muset zvyknout večeřet bez kuřecí polívky...“
Pojem svobody je pro Sibiřany posvátný.
Když mi bylo šest, vzal mě strýček Vitalij na návštěvu k jednomu svému
kamarádovi, kterého jsem nikdy předtím neviděl, protože když jsem se
narodil, seděl už ve vězení a odpykával si dlouhý trest. Jmenoval se Alexandr,
ale strýček mu říkal „Ježku“.
Ježka propustili zrovna ten den, po patnácti letech v base. Mezi Sibiřany
bylo zvykem, že první, kdo šli navštívit čerstvě propuštěného tres tance,
s sebou brali děti: bylo to jakési přání všeho dobrého, něco jako
talisman do dalšího života, svobodného a zločinného. Přítomnost dětí slouží
k tomu, aby lidé, kteří byli dlouho vyloučeni ze společnosti, pochopili, že
svět má přesto budoucnost a že to, co vykonali, jejich ideá ly a jejich
zločinecká výchova nebyly a nebudou nikdy zapomenuty. Já jsem samozřejmě
ničemu z toho všeho nerozuměl a byl jsem jen zvědavý na setkání s tím
člověkem.
V naší čtvrti lidi končili ve vězení nebo z něj právě vycházeli den co den,
a tak pro nás kluky nebylo nic divného na člověku, který seděl v base,
byli jsme vychováváni, abychom byli připravení, že tam skončíme taky,
a byli jsme zvyklí mluvit o base jako o něčem naprosto normálním, tak
jako si jiní kluci povídají o vojně nebo o tom, co budou dělat, až vyrostou.
Ale v některých případech nabývaly postavy trestanců v našich
vyprávěních hrdinských rozměrů, stávaly se vzory, kterým jsme se chtěli podobat
stůj co stůj: chtěli jsme žít jejich dobrodružné životy jiskřící zločineckým
kouzlem, životy, o nichž jsme slyšeli vyprávět dospělé a pak jsme si o nich
vyprávěli sami, přičemž jsme často a rádi upravovali detaily, aby se ty
příběhy víc podobaly pohádkám nebo fantastickým příběhům. Ježek byl
jedním z nich: byl mýtus, jedna z po stav, kterými se živila naše mladistvá
představivost. Říkalo se o něm, že byl ještě nezletilý, když ho přijali jako
lupiče do jedné z nejslavnějších band naší komunity, složené ze starých
a ctihodných sibiřských zločinců a vedené další legendární postavou,
všeobecně známou jako Tajga.
Tajga byl dokonalý příklad čistokrevného sibiřského zločince: byl
synem rodičů-zločinců, jako malý se účastnil přepadávání obrněných vlaků
převážejících peníze a zabil spoustu policistů. Kolovala o něm řada
pohádkových příběhů, ve kterých vystupoval jako moudrý a mocný zločinec
schopný dokonale provozovat protizákonnou činnost a současně, jelikož





[24]
byl velice pokorný a lidský, pomáhat slabším a trestat jakoukoli
nespravedlnost.
Tajga už byl starý, když se setkal s Ježkem, který byl sirotek. Pomohl mu
po svém, vštípil mu kriminální zákony a morálku a brzy byl Ježek pro něj
jako vlastní vnuk. Ježek si ostatně dovedl získat jeho uznání.
Jednou ho spolu s dalšími pěti zločinci obklíčila policie, nebylo úniku,
všichni z jeho bandy patřili ke staré sibiřské víře, takže živé by je nedostali,
odolávali by až do vítězného konce nebo do posledního dechu. Ostatním
se Ježka, ještě tak mladého, zželelo, a tak mu navrhli, aby utekl, a nabídli
mu bezpečnou únikovou cestu, ale on z úcty k nim odmítl. Byli si jistí, že
tam všichni zemřou, policisté svírali obklíčení, ale Ježek pak v jednu chvíli
provedl něco moc mazaného: schoval samopal za záda a s vyděšeným
křikem se vrhl k policistům a prosil je o pomoc, jako kdyby byl náhodnou
obětí, která nemá se záležitostí mezi zločinci a policií nic společného.
Policajti ho nechali projít, a jakmile se Ježek ocitl za jejich zády, vytáhl
samopal a všechny je oddělal. Díky němu se staří zachránili a Ježek se stal
stálým členem jejich bandy a získal všechna práva dospělého zločince. Pro
nás kluky to byl vzor: mladistvý, který dokáže prosadit své slovo na roveň
slovu dospělých, je vzácnost.
Ježek skončil v kriminále až později, když mu bylo asi třicet, za pokus
o vraždu policisty. Scházeli svědkové i důkazy, ale dostali ho na článek
zákona o „účasti na zločinném spolčení“, kdy jako důkaz stačily dvě
pistole zabavené u něj doma a pár záznamů v trestním rejstříku: na základě
dohody s policajty mohl soudce natáhnout rozsudek až na pětadvacet let
v různých trestných režimech. Spravedlnost v SSSR nebyla vůbec slepá,
občas se dokonce zdálo, že si nás všechny prohlíží pod mikroskopem.
Můj strýček byl Ježkův kamarád, v kriminále patřili do stejné „rodiny“,
a jelikož strýček vyšel ven dřív, vydal se jednoho dne do domu starého
Tajgy, který už byl na smrtelné posteli, aby mu vyřídil pozdravy od
adoptivního vnuka. Tajga před smrtí strýčkovi požehnal a řekl, že první mužský
potomek, který se v naší rodině narodí, musí nosit jméno mého praděda
Nikolaje, s nímž se zamlada přátelil, než ho pak ve věku sedma dvaceti let
zastřelili policajti. A první syn, který se po pěti letech narodil, jsem byl já.
Šli jsme tam se strýčkem Vitalijem pěšky, nebylo to daleko, asi půlhodina
chůze. Ježek neměl vlastní dům, bydlel u starého zločince zvaného „Ovar“
v domě na kraji naší čtvrti, blízko polí, kde řeka dělala širokou zatáčku
a ztrácela se v lesích.





[25]
Branka byla otevřená. Bylo léto a panovalo pořádné horko; na dvorku
pod pergolou s vinnou révou, která vytvářela příjemný stín, seděli Ovar
s Ježkem. Popíjeli „kvas“, osvěžující nápoj z černého chleba a kvasnic.
Pronikavá vůně kvasu člověka v tom nehybném, horkém vzduchu hned
praštila do nosu.
Jakmile jsme vešli, Ježek vstal ze židle a běžel strýčkovi vstříc: objali se
a třikrát se políbili na tváře, jak je tam u nás zvykem.
„Tak co, starej vlku, dokážeš ještě kousat? Nevylámali ti fízlové všecky
zuby?“ zeptal se Ježek, jako kdyby z lochu právě vyšel strýček, a ne on.
Ale já věděl, proč to říká. Strýček se poslední rok v kriminále dostal do
ošklivého maléru. Napadl dozorce kvůli cti, bránil jednoho starého
zločince, kterého zmlátil fízl, a bachaři se mu pomstili nelidským mučením,
dlouho a surově ho bili a potom ho namočili a nechali uprostřed zimy
celou noc venku. Strýček onemocněl a naštěstí to přežil, ale na jeho zdraví
to zanechalo následky, měl chronické astma a shnilou plíci, takže děda si
z něj pořád dělal legraci a říkal, že vytáhl z basy jen polovinu syna, ta druhá
tam zůstala a hnije tam navěky.
„Ani ty už nejsi žádnej mladík, stal se z tebe šerednej dědek! Kdes
nechal svý nejlepší roky?“ odpověděl mu strýček a láskyplně si ho prohlížel.
Bylo vidět, že ti dva jsou dobří přátelé.
„A kdo je tohle pískle, snad to není Jurijův syn?“ Ježek se na mě upřeně
díval a šklebil se.
„No jo, to je můj synovec. Pojmenovali jsme ho Nikolaj, jak si to přál
starý Tajga, ať je mu země lehká jako peříčko...“
Ježek se ke mně sehnul, měl jsem jeho tvář přímo před sebou, pozorně
se mi zadíval do očí a já pohled opětoval. Měl velice světlé oči, skoro bílé,
s lehounkou stopou bleděmodré; nepřipadaly mi ani lidské, ale mocně
vzbuzovaly moji zvědavost a já do nich upřeně hleděl, jako by měly každou
chvíli změnit barvu.
Pak mi Ježek položil ruku na hlavu, pocuchal mi vlasy a já se na něj
usmál jako na člena rodiny.
„Bude z něj vrah, z kluka, je z naší rasy, Pánbůh mu požehnej.“
„Je bystrej...“ řekl strýček s pýchou v hlase, „Kolymo, chlapče, zarecituj
strýčku Ježkovi a strýčku Ovarovi báseň o utopenci!“
To byla nejoblíbenější báseň strýčka Vitalije. Pokaždé když se opil a chtěl
jít zabít nějakého fízla, tak mě babička s dědou posílali za ním recitovat
mu tu báseň jako nějakou terapii, aby ho zastavili. A já recitoval, a on se
okamžitě zklidnil, začal si se mnou povídat a odložil pistoli:





[26]
„No dobře, vždyť o nic nejde, voddělám je zejtra, neřády jedny hnusný,
pověz mi ji ještě jednou...“ A já jsem spustil zase od začátku a pak ještě
a ještě jednou, dokud neusnul. Teprve potom vešli do pokoje děda
s babičkou a pistoli odnesli.
Tu báseň napsal slavný Puškin. Vypráví se v ní o chudém rybáři, v jehož
sítích uvízl utopenec. Rybář ve strachu z následků hodí mrtvolu zpátky
do vody, ale utopencův duch ho začne noc co noc navštěvovat, protože
dokud nebude tělo pohřbeno v zemi pod křížem, nemůže duch odpočívat
v pokoji.
Byl to moc krásný a zároveň strašidelný příběh, ale vůbec netuším, proč
se strýčkovi tolik líbil.
Buď jak buď, nestyděl jsem se přednášet básně před lidmi, dokonce se
mi to líbilo, připadal jsem si důležitý a ve středu pozornosti.
A tak jsem nabral do plic trochu vzduchu, začal jsem deklamovat
a snažil jsem se o co nejpůsobivější přednes, měnil jsem zabarvení hlasu
a pomáhal si i gesty:
„K chalupě se děti řítí, křičí jako na lesy: ‚Utopence máme v síti!
Honem, táto! Tak kde jsi?‘ ‚Utopence? Nic tam není. Dejte pokoj, haranti. To
by bylo nadělení. Ať ho peklo zatratí. Tohle smrdí po arestu, na to nemám
náladu. Dělej, stará. Dej mi vestu. Omrknu to. Já tam jdu... Kde ho máte?‘
‚Tuhle, táto.‘ A opravdu. Nablízku leží mrtvý, samé bláto, v mokré síti na
písku. Napuchlé a děsné tělo zmodralo už úplně...“
Když jsem skončil, zatleskali mi. Strýček byl ze všech nejspokojenější,
hladil mě po hlavě se slovy:
„Co jsem vám povídal? Je to génius.“
Starý Ovar nás posadil ke stolu pod pergolou a šel nám pro sklenice.
Ježek se mě zeptal:
„Pověz mi, Kolymo, máš už píku?“
Při slově „píka“ mi zajiskřilo v očích a byl jsem ostražitý jako tygr na
lovu: žádnou píku jsem neměl, neměl ji ani nikdo z mých kamarádů,
obvykle ji člověk získá později, až tak kolem deseti dvanácti let.
Píka se říká historické zbrani sibiřských zločinců, je to vystřelovací
nůž s dlouhou tenkou čepelí a váže se k němu spousta zvyků a tradičních
obřadů naší zločinecké komunity.
Píku si nemůžete koupit ani ji získat z vlastní vůle, musíte si ji zasloužit.
Každý mladý zločinec může dostat píku darem od dospělého zločince,
ale nesmí to být jeho příbuzný.





[27]
Darovaná píka se stává jakýmsi osobním symbolem kultu tak jako
v křesťanském společenství kříž.
Píka má i kouzelné schopnosti: je jich nespočet!
Když je někdo nemocný, a zejména když trpí, vloží se mu pod matraci
otevřená píka, čepelí ven. Podle pověr čepel utne bolest a nasaje ji do sebe
jako houba. Navíc když je tou čepelí pak zasažen nepřítel, nashromážděná
bolest vytryskne do rány a on trpí ještě víc.
Pupeční šňůra novorozeňat se přeřezává píkou, která však noc předtím
zůstala otevřená na místě, kde spí kočky.
Na zpečetění významných dohod mezi dvěma osobami – příměří,
přátelství nebo bratrství – se zločinci říznou do ruky stejnou píkou, a tu pak
u sebe schová třetí osoba: jakýsi svědek jejich úmluvy. Kdo dohodu poruší,
bude tou píkou zabit.
Když zločinec zemře, některý z kamarádů jeho píku rozlomí: jedna část,
čepel, se uloží do hrobu, obvykle pod hlavu mrtvého, rukojeť si schovají
nejbližší příbuzní. Když je třeba se s mrtvým spojit, požádat ho o radu
nebo o vykonání zázraku, příbuzní rukojeť vytáhnou a položí ji do
červeného kouta pod ikony. Mrtvý se tak stává jakýmsi přímým spojením mezi
živými a Bohem.
Píka si uchovává svou moc jenom v rukou sibiřského zločince, který při
jejím používání dodržuje pravidla zločinecké komunity. Když se cizí píky
zmocní mrzká osoba, zbraň jí přinese neštěstí: z toho vzniklo naše rčení
„zničit něco, jako píka zničí špatného pána“.
Když je zločinec v nebezpečí, jeho píka ho může upozornit mnoha
způsoby: čepel sama od sebe vystřelí nebo se zahřeje nebo se začne chvět;
někteří lidé tvrdí, že dokonce dokáže i zahvízdat.
Když se píka zlomí, znamená to, že je někde mrtvý, který nemůže dojít
klidu, a tak se nabízejí dary ikonám nebo je v modlitbách pamatováno na
zemřelé příbuzné a přátele, chodí se na hřbitovy, mrtví jsou připomínáni
v rodinných rozhovorech, ve kterých se o nich vypráví hlavně dětem.
Ze všech těchhle důvodů se mi při slově „píka“ rozzářily oči. Vlastnit
píku znamená být odměněn dospělými, mít něco, co vás navždycky
svazuje s jejich světem.
Otázka, kterou mi Ježek položil, byla jasným znamením toho, že se mi
má stát něco neuvěřitelného, mně, šestiletému klukovi. Legendární
zločinec se mi chystal věnovat píku, moji první píku. V něco takového jsem
nedoufal, ani jsem si to nedokázal představit, a najednou, zničehonic,
se přede mnou rýsovala možnost, že budu vlastnit ten posvátný symbol,






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.