načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sí, vole! – Pavel Liška; Jan Révai; Hynek Bernard

Sí, vole!

Elektronická kniha: Sí, vole!
Autor: Pavel Liška; Jan Révai; Hynek Bernard

- Nebloudíme, necháváme se vést... Vydejte se na dobrodružnou cestu s Vandráky Vagamundos! - Mozaika cestovních deníků tří Vandráků, kteří jezdí na motorkách po Střední ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 327
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), mapy
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Geografie Severní Ameriky, reálie, cestování
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0806-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nebloudíme, necháváme se vést... Vydejte se na dobrodružnou cestu s Vandráky Vagamundos!

Mozaika cestovních deníků tří Vandráků, kteří jezdí na motorkách po Střední Americe, točí o tom dokument a plní si sen. Potkávají lidi, přírodu, místní kulturu a taky sami sebe. Občas se dotýkají asfaltu a občas historie, občas pijí, koukají do ohně, smějí se, štěkají se a žasnou. Často po cestě kladou otázky ostatním lidem a někdy klade cesta otázky jim. Jet podle navigace, nebo intuice? Drze, nebo bezpečně? Společně, nebo sám? A odpověď? Sí, vole!

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Liška; Jan Révai; Hynek Bernard - další tituly autora:
Das Haus Tugendhat Das Haus Tugendhat
Tugendhat Villa Tugendhat Villa
 (CDmp3 audiokniha)
Bubákov Bubákov
Sí, vole! -- Vandráci na cestě Střední Amerikou Sí, vole!
 
K elektronické knize "Sí, vole!" doporučujeme také:
 (e-book)
Clona Clona
 (e-book)
Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Sí, vole!

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Pavel Liška, Jan Révai, Hynek Bernard

Sí, vole! – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Obsah

PANAMA 13

KOSTARIKA 48

NIKARAGUA 76

HONDURAS 125

SALVADOR 128

GUATEMALA 150

BELIZE 188

MEXIKO - YUCATÁN 199

MEXIKO 2 238

MEXIKO 3 282


Vandrácké knižní dobrodružství

Když jsem byla oslovena, jestli bych nepomohla dát dohromady knihu z vandráckých motodeníků pán ů Lišky, Révaie a Bernarda, dlouho jsem neváhala. Poměrně záhy mě uchvátila představa knížky sestavené ze tří zdroj ů, vypráv ění, kdy se střídají t ři úhly pohledu, kde nikdo nemá totální pravdu, nikdo nevidí všechno, není černá a bílá, správná a špatná verze. Jsou jen střípky v mozaice. Někdy báje čně pasují, někdy se komicky doplňují, jindy popírají, vždy však dohromady skládají větší a pestřejší obraz.

Jak se posléze ukázalo, proces sestavování knihy byl dost dobrodružný a náročný. Svým způsobem si hledání formy knížky při její tvorbě nezadalo s obsahem. Na začátku jsem totiž znala jen pár úvodních textů, nev ěděla jsem tedy, ani kolik těch záznamů je, ani co všechno se skrz ně dozvím. Páni vandráci navzájem své texty neznali, nikdy si postřehy t ěch druhých dvou ne četli a ostatně i sami po sobě si mnohé pasáže četli od doby napsání vůbec poprvé.

To, co následovalo pak, byla několikam ěsí ční jízda, kdy kluci přepisovali své sešitky do po číta čů a po kouskách mi je posílali, já četla a vstřebávala a pak stříhala a sešívala, prohazovala, znovu četla a znovu sešívala. Často jsem během téhle jízdy žasla. Někdy

popisovali téměř doslovn ě totéž, n ěkdy na sebe navazovali, jako by si četli myšlenky. Jindy

si naprosto protiřečili. Každý si občas pamatoval něco úpln ě jiného, každý měl své slabé

chvilky – lidsky i literárně. St řídav ě mě okouzlovali a občas mi i lezli na nervy. Byla jsem dojatá a někdy mi bylo líto, že si to, co si psali do deníčku, víc neříkali osobně. Měla jsem občas strašnou chuť s nimi zatřást, ale taky se vykoupat spolu s nimi v každé louži, kterou potkali, nasát do nosu vůni tropického pralesa nebo moře. A taky tedy chuť na panáka karibského rumu nebo na mexické tacos!

Při práci jsem se snažila nikomu nenadržovat, použít z každého vandráckého deníčku a každé vandrácké duše to nejlepší, nejosobnější, nejdotykovější. Na cestě skládání toku vypráv ění jsem narážela na různé k řižovatky a musela se rozhodovat, kudy dál, čemu dát přednost. Ale díky popisované vandrácké metodě – ř ídit se intuicí a volit srdcem, jsem měla ty okamžiky rozhodování přece jen trošku usnadněné.

Jak se práce chýlila ke konci, byla jsem docela nervózní z toho, jak budou autoři reagovat, až si to všechno přečtou a uvidí sami sebe očima t ěch druhých dvou, nahlédnou do hlavy svých spoluvandráků. Když jsem se pak s kluky potkala, pár dní poté, co dostali k přečtení první verzi kompletního textu, byla jsem víc než zvědavá. Ale setkání to bylo úlevné a vzájemně vst řícné. (Stejně jako závěrečné dopl ňování epilogu, vysvětlivek a komentářů a hledání grafické podoby knihy.) Až bych řekla, že se ve vzduchu uculoval anděl křehké a plaché sebereflexe. Pro mě byla ta chvíle nádherná, jako ostatně celá tahle nesnadná, ale fascinující práce.

Kluci, d ěkuju za spolujízdu, byť virtuální. Bylo mi s vámi dobře. Je ďte dál a ať vás ty o čazené lakandonské lístky dál ochraňují!

Vaše compañera literaria Markéta


ZORRO / PAVEL

Pro č Zorro? Zorro není žádnej mstitel, ale lišák. V Turecku jsem byl tilki, ve Finsku budu kettu a ve Střední Americe jsem zorro. Stejn ě jako vandráci jsou vagamundi. Ne vagabundi, na to pozor! Vagabundos je povaleč, kdežto vagamundos je tulák, který nezůstává na jednom míst ě. No a jestli další cesta bude Čína, tak tam budu 狐狸.

Jsem jeden z vandráků, který si touhle cestou plní svůj sen, protože když to neuděláme teď, tak to neuděláme nikdy. A protože z naší cesty natáčíme dokument, jsem čtvrtým kameramanem. Hlavní kameraman je Hynek, druhý, vedlejší, Honza, třetího kameramana nemáme a já jsem kameraman čtvrtý. To proto, že to nejde tolik točit a ješt ě být hlavním fotografem. Moje hlavní úloha tady je ta, abychom se všichni vrátili živí ke svým rodinám. Jsem totiž hlavním hledačem míst, kde složíme hlavu, když bude slunce už nízko. A to je ve Střední Americe post, který rozhoduje o tom, jestli se ráno probudíte s tváří otlačenou od zmuchlaných kalhot, anebo s podříznutým krkem.

Jako jedinej mám úplně novou motorku. A teprve čas ukáže, jestli půjde Honda Africa Twin CRF 1000 ve stopách svojí maminy, starý Afriky XRV 750, která se tak povedla, že je dnes už legendou.

Na motorce jezdím od svých devíti let, kdy nám táta na chalupu pořídil lehoulinkého stadióna s řazením ručním. Nikdy jsem nebyl na to se v motorkách šťourat. Moje opravy v dětství spočívaly maximálně v tom, že jsem vyšrouboval trysku a drátkem ji vyčistil, což jsem ale u svýho stadióna musel dělat často. A když mi motorka nejela a táta neměl čas, tak jsem rozebral karburátor, všechno profukoval a pak nevěděl, jak to dát zpátky dohromady. A to mi víceméně zůstalo. Kdybych píchnul a měl sundat kolo a zalepit ho, tak na tom místě strávím půl dne a možná bych tam i přespal. Ale jestli se mi splní můj druhej sen, vyrazit na n ějakou velkou cestu úplně sám, budu na tom muset zapracovat a dát si nějakej odbornej

rychlokurs. Co mi ale od těch devíti let zůstává, to je ta vášeň s tou holkou pod sebou plout

krajinou.

mmii spsplní můj druhej sen, vyrazit

prar covat a dát si nějakej odbornej

šeň s tou holkou pod sebou u plplp ououtt t


DON JUAN / HONZA

Ten Don Juan mi byl přidělenej. Absolutně nechápu proč, když svou krásu ukrývám uvnitř a vědí o ní jen holky. Kluci, asi při pohledu na sebe, mě vidí jinak. A jestli se to týká mého chování, tak za to nemůžu, bo jsem se tak narodil. Budiž, jakožto nejmladší člen našeho vandráckýho klanu neprotestuju a přezdívku přijímám.

Tady v tom příběhu jsem se ocitl proto, že jsem se narodil s dobrodružnou povahou. Jako kluk jsem se každý den těšil, že ur čitě zažiju n ějaký dobrodružství. Jezdil jsem na koních a mým snem bylo jet za horizont a dál a dál za zapadajícím sluncem, na ZÁPAD: to slovo bylo tehdy tak vzrušující a m ělo tolik významů! Te ď, když na to tak vzpomínám, si uvědomuju, že jsem vlastně vždycky cht ěl být ten hrdina, co zachrání holku před n ějakým pitomcem. Navíc jsem věčně chodil domů pozdě a pak dostával na prdel. Máma mi říkala, že mám toulavý boty a měla pravdu. V první třídě... absolutně nechápu, jak mě to mohlo napadnout, ale rozhodl jsem se jít pěšky do Prahy. Z Kladna je to 26 kiláků. A tak jsme se s kamarádem Jirkou vydali po silnici na jednom kole, na kterým jsme se střídali. Vždycky jeden běžel a druhej jel. Dojeli jsme až na Šárku, kde začínají jezdit tramvaje, tam pro mě za čínala Praha. Dokázali jsme to! Posilnili jsme se jablkem utrženým ze stromu u silnice a alou zpátky. Někde u Lidic se začalo stmívat a my dostali strach. Tak jsme si stopli vojenskej náklaďák a ten nás dovezl zbylých pár kilometrů dom ů. Když jsme se na sídlišti blížili k našemu paneláku, bylo kolem něj nějak rušno, pobíhala tam spousta lidí, a jak nás uviděli, seb ěhli se k nám s křikem, že to policejní pátrání můžou zrušit! Už si nepamatuju, jestli jsem dostal na prdel, ale rodiče byli ur čitě šťastní, že nás našli. Takže fakt za to nemůžu.

Motorky jsem začal vnímat, když jsem jako malej po obědě ješt ě spával a odpoledne mě budil zvuk  chtlů před barákem. Okamžitě jsem b ěžel dol ů a otravoval, ať mě svezou. Pak si jednoho takovýho  chtla koupil táta na cesty do práce. A tehdy jsem se naučil ř ídit motorku. Táta nás vozil kolem baráku a střídaly jsme se snad všechny děti až do doby, než se táta dal na sport a vyměnil  chtla za kolo ukrajina. No co, už jsem mu to odpustil. Jako automechanik jsem se své vlastní motorky nikdy nedočkal. A tak jsem si půjčoval od spolužáků simsony, mustangy a emzety. A dál tajn ě snil o té své. Až ve třiceti letech jsem svůj sen proměnil v realitu, když jsem si pořídil svou první mašinu. A byla to BMW, který jsem věrný dote ď. Tu siln ější jsem si koupil na Kavkaz a teď jsem s ní projel i Střední Ameriku. Můj Advík 1150 má už něco za sebou, je mu 15 let a je pořád ve skv ělé kondici. I když je ta motorka těžká jako kráva, její zpracování a výdrž mě nep řestávají přesv ědčovat o správné volbě.


COMANDANTE / HYNEK

Zorro je jasný jako facka, Don Juan vyplynul spontánně a já si dlouho lámal hlavu nad nějakou p řezdívkou, která bude srozumitelná, třeba vtipná a nebude to jen blábol. Všechny možné p řeklady slova kamera nebo objektiv, případn ě oko do španělštiny zněly blb ě. A pak na m ě z překlada če vyb ěhlo slovo, které je v češtin ě trochu nabubřelé, ale znělé, a tak padla volba na Comandanta. Nicméně žádného velitele za tím nehledejte. Spíš někoho, kdo bude dvojici herců komandovat s kamerou v ruce.

Takže je to jasné, jsem kameraman a zvukař v jedné osobě. S klukama už máme za sebou dvě výpravy, ale teď poprvé pojedeme naostro. Teda co se týká spoďárů, tak já určitě, ale tohle bude naostro, i co se týká štábu. Žádný kromě nás tam totiž nebude. A tak bude všechno záležet jenom na naší souhře, št ěstí a silách každého z nás.

No a holku mám samozřejm ě tu nejlepší. Třináct let starou KTM 990 Adventure se skoro sty tisíci na tachometru. Divoký a někdy trochu tvrdohlavý motocykl, který mě svojí paličatou a nekompromisní vzteklou povahou pořád baví. Projel už se mnou kus světa a doufám, že to nejlepší máme ještě před sebou. Takže – vámos!

pontánn ě a já si dlouho lámal hlavu nad

řeba v ti pná a nebude to jen blábol. Všechny

padn ě oko do španělštiny zn ěly blb ě. A pak

tině trochu nabubřeřelé, ale zn ělé, a tak padlaa

e za tím nehledejte. Spíš někoho, kdo bude

jedné osob ě. S klukama už máme za sebou


8

LETADLO

4/1/2018

Pavel: Ve t ři třicet (ne v půl č tvrté, ve tři třicet, to zní drsněji) m ě vyzvedává auto, který zařídil Honza, a jedeme pro Hynka. Ten je překvapený, že ho nabíráme tak brzy.

Hynek: Vstávat o půl č tvrté je po včerejším dni plném chaosu a nervozity, zařizování, telefonování a shánění toho, co ještě chybí, naprosto nelidské. Ty dvě hodiny spánku se ani nedají považovat za noc. Na letišti si na rozloučenou a k snídani dáváme tři plzn ě za 400 korun, což je prostě zlod ějna a neslušnost. Pěkná vizitka české pohostinnosti.

Pavel: V Amsterdamu přestupujeme, máme asi dvě hodiny čas, dáváme si pivo a... a těšíme se! Já zkouším nově zap ůjčený fo ťák. Sv ůj iPhone jsem nedávno ztratil, a protože jsem nechtěl vyhazovat tolik peněz za další novej mobil (nějak jsme si zvykli na to, že dát deset patnáct tisíc za novej telefon je normální, ale není to normální!), tak jsem si vytáhl ze šuplíku starej mobil mojí Báry, kterej sice blbnul, ale šel. Ale na ten nemůžu zase úplně spoléhat. Proto jsem se rozhodl, že budu tentokrát fotit na jednoduchý foťák, který prostě ud ělá lepší fotku než ten nejlepší mobil. Taky máme s sebou, samo sebou, tři kamery. Natá čet p řece chceme všichni tři, ale já si v duchu říkám fotit, točit... a k tomu „být“ tam a něco zprostředkovávat? Nebude toho moc? Víc se upínám ke svému novému fotoaparátu. Honza myslí zase víc na natáčení a taky na to, jak budeme existovat jako... samotní účastníci, průvodci, herci... (ne, herci ne!), my, prostě jak my budeme existovat... mluvit


9

na ty kamery, jak být natáčený a zůstat p ři tom sami sebou, jak to celý pojmout, mluvit k lidem... nebo jen mezi sebou a to zaznamenávat...? Vůbec to není jen tak. Honza se ptá: „Jak to ud ělat, jak být spontánní?“ A já na to: „Honzo, ty ale spontánní jsi, teď jsi taky spontánní, tak jen prostě musíš z ůstat takovej, i když na tebe bude mířit zapnutá kamera.“ Rada za všechny peníze, že.

Honza: Tak tedy sedíme už dobrých osm hodin nad Atlantikem a musím říct, že let

je super. Naštěstí jsem nám přebukoval lepší místa, tak si můžeme natáhnout nohy. Pavel měl nejd řív kecy, že to jsme tedy vandráci, když nevydržíme sedět na nejhorších místech a musíme si připlácet za lepší. Ale teď si místečko pochvaluje.

Ale zpátky na začátek. Tak se nám to povedlo! Naše vize, naše plány. Fakt se nám poda

řilo n ěco vymyslet, naplánovat a dotáhnout tak daleko, že teď sedíme v letadle a letíme směr Panama. Pro mě už jenom samotnej fakt, že o nás někdo stojí, věří nám a pomáhá, je prost ě fantastickej. A teď tu sedíme v letadle vedle babičky z Liverpoolu, kterou Hynek málem zabil, protože jí hodil tašku z úložnýho prostoru za krk a málem jí ho zlomil. A ona říká, to mám za to, že jsem si s váma nechtěla vym ěnit místo, že. Já myslel, že se poseru smíchy. Ale dýchá, chrápe tu vedle mě, tak je to v cajku. Pavel z druhý strany bojuje s televizkou, protože neví, na co má koukat, když neumí anglicky. Navíc se mu ten monitor po řád odklání. Takže to vzdává a čumí alespoň do mobilu nebo z okna. Jo ale teď vstal a jde čůrat, ovšem zapomněl si na uších sluchátka. Takže si málem utrhl uši! Tyjo a teď jsem zjistil, že tu něco zasmrdělo, jako nohy nebo co. A teď, když odešel Pavel, tak to tu nesmrdí! Budu ho muset upozornit. Ale jak to? Vždyť má nový boty! Možná to bude někdo za náma. No uvidíme, až se Pavel vrátí. Jinak už jsem zamluvil pokoj na dvě noci v Tocumenu, kam přiletíme. Kéž by šlo zítra všechno hladce a my si mohli přebrat naše mašinky, ty holky naše milovaný. Já už se tak těšííím. A vůbec na všechno! Mám teda ale zvláštní návaly. Únava, ospalost, očekávání a pak přijde ta euforická vlna velkého těšení a je mně krásn ě.

Tak a Pavel se vrátil z hajzlu a vypadá to slibně, nic necítím. Buď si tam umyl nohy, nebo

to nebyl on. Tak nebo tak je to jedno, hlavně že jsme už jen dvě a půl ho ďky od Panamy. Cíl se blíží!

Hynek: Po odtržení od mateřského pořadu Moto cestou necestou jsme dlouhé

dva roky plánovali, co dál. Věděli jsme, že chceme natočit maximálně autentický

motocestovatelský pořad, který si na nic nehraje. Pořád nám to ale přišlo málo.

Snažili jsme se najít originální náplň, která by diváka pobavila a naši cestu odlišila

od jiných podobných projektů. Nabíledni bylo využít profese Honzy a Pavla a pokusit

se cestou sehrát jakési pouliční divadlo, jehož prostřednictvím navážeme kontakt

s místními. Druhý nápad byl cestovat po známých  lmových lokalitách a setkávat

se s herci, režiséry,  lma ři. A dojet třeba až do Hollywoodu. Nic z toho nám ale

nepřišlo dostatečně svobodné a vlastně bychom na diváka hráli jenom další, jiné divadlo.

Takže jsme se na to vybodli a jeli jen tak, s tím, co máme, a takoví, jací jsme.


10

Pavel: Šlo o to, být svobodní. Se vším všudy. Odjet jen sami tři, bez doprovodnýho

auta, a natáčet, p řiznan ě, všichni, každý z nás, s tím, že Hynek bude kamera

hlavní. Ale udělat si to svobodně a sami znamenalo nejen tu samotnou cestu

absolvovat a natočit, ale taky se na tu cestu a natáčení n ějak p řipravit a pak,

úpln ě nakonec, natočený materiál podle svýho gusta zpracovat ve studiu a vytvořit

z toho výsledek, který bude nějak vypadat a mít duši. Navrhl jsem klukům

nekompromisně tři měsíce. Kluci remcali ještě asi půl roku, až několik posledních měsíc ů

před odletem jsem to přestal mít na talíři. To jsem naopak začal pochybovat já sám,

jestli jsem to nepřepískl. Ale před klukama jsem nedal nic znát.

Hynek: Po jedenácti podzvukových hodinách konečně přistáváme na ranveji v Panama

City. Letiště je supermoderní a po obligátní fotce pro imigračního ú ředníka a sejmutí všech otisk ů kožních záhybů, co jich naše ruce mají, jsme vpuštěni do země. Procházíme dalším skenováním zavazadel a úředník si nás bere stranou. V hlavě mi jede legálnost námi převážených dronů, některé země St řední Ameriky jsou na létající špiony alergické. Nicméně celník kouká do kufrů a jenom se ptá, co to je. Na všechno odpovídám „kamera”, a to mu úplně sta čí. Vítejte v Panamě!


11

Pavel: Ubytování v Panama City hledal a našel Honza. Zadání znělo: bu ď blízko letiště, anebo blízko carga, kde si máme vyzvedávat motorky. Nevím, co tam zadal, jak to vykouzlil, ale byli jsme blízko nejen letiště, ale i toho carga. Do našeho hotelu Express Inn jsme z letiště se všema našima megazavazadlama došli dokonce pěšky, asi za 15 minut i s natá čením.

Hynek: ... kodrcáme se po rozbitých betonových chodnících až k pitoresknímu zelenomodrému hostelu. Korpulentní snědá sle čna na recepci je ochotná, všichni mluví anglicky a za chvíli máme pokoj se třemi dvojlůžky. Venku je dokonce něco jako bazén a na zdi za ním namalované palmy. Za zdí leží periferie Panama City.

Pavel: Ješt ě ve čer se vydáváme na špacír po okolí a taky dát si někde ve čeři. Ská čeme do místního autobusu a asi pátou zastávku vystupujeme někde, kde to vypadá, že se bude dát ješt ě něco koupit.

Honza: Starý barevný autobus, který má otevřený všechny okýnka a dost tam profukuje. Ale p ři 26 stupních to zase až tak nevadí. Na recepci hotelu jsme dostali radu, že máme jet až na konečnou. Prostě až do m ěsta. Vyskakujeme ale už na šestý zastávce, která rozhodně není konečná, a vydáváme se do místních uliček hledat nějakou potravu. Uličky jsou to dost špinavý a temný, ale přece jen zahlídneme něco, co bliká a vypadá jako hospoda. Pavlovi přitom vypadává krytka od foťáku, ani si toho nevšimne. Zato si toho všimne místní maník, sebere ji a začne na Pavla pokřikovat, že mu ji dá, ale ať jde s ním, že mu něco ukáže. Pavel slušn ě děkuje a posunkama vysvětluje, že nic nepotřebuje. Jenomže místní podnapilej borec je docela neodbytnej. A v tu chvíli se objevuje taková paní...

Pavel: Vyno řuje se asi padesátiletá černoška a za chůze, bez zastavení, nám říká...

Hynek: „Co tu sakra děláte? A s kamerama v ruce? Tady vás zastřelí, okamžitě odsud vypadn ěte! Poj ďte za mnou.“ Dáváme na její slova a společně šlapeme mezi autodílnami, okolo baptistického kostela, kde právě probíhá divoká svatosvatá párty.

Honza: A jak tak kráčíme a kecáme, najednou se ocitáme na hlavnější ulici. Nedá mně to a ptám se jí, jak to, že umí anglicky? Prej pochází z Barbadosu, tak asi proto.

Pavel: Děkujeme a říkáme si, hm... asi měli všichni ti strašílkové opravdu pravdu, když nás varovali, že to tady nebude úplně, jako v Jindřichově Hradci.

Honza: Pak se s námi paní loučí a mizí v davu. Hned za rohem nacházíme fastfood, kde si dáváme grilovaný kuře s hranolkama a kolou. To ještě netušíme, že to bude naše nejčas

tější jídlo! Ukojíme hladové žaludky a začínáme vstřebávat večerní periférii Panama City.

Byli jsme tak hladoví, že v nás to jídlo zmizelo jako pára nad hrncem. Pak následuje cesta

zpátky do hotelu stejnou dopravou.

Já rád pozoruju místní lidi, kdo ke komu patří, jak se tváří, p řemýšlím, jestli to je jejich

pravidelná linka, jestli jedou třeba z práce domů, kde na ně čeká rodina. A tak různě

si p ředstavuju příběhy. A hlavně pozoruju, jak se tváří, jak vypadají, a věřte, že je na co kou

kat. Na hotelu pak vyžahneme dvě malý šampaňský a usínáme jako mimina.


12

Sí, vole!

Hynek: Pavel usíná oblečený, vestoje. Vítejte na druhé straně zem ěkoule.

Hynek: Vybrat destinaci naší cesty byla kapitola sama pro sebe. Zatímco Pavel

up řednostňoval Sibiř, mě to táhlo do Afriky a Honzu do USA. Z Afriky sešlo, nebot'

se tam chystala jiná výprava, USA nevoněly Pavlovi a Sibiř zase mně, protože

byt' je to určitě překrásný kus země, přece jenom chtěl přivézt co nejpestřejší

pořad, a ne jen osm dílů lesa a vodky. Takže konečný verdikt byla pestrobarevná

Střední Amerika. Nejprve jsme chtěli vyrazit z Kolumbie, ale komplikovaný, tedy

vlastně neexistující přechod mezi Kolumbií a Panamou nasměroval začátek naší cesty

do Panamy. No a pak už to šlo jako na drátkách.


29.10.2018 13:09:07

PANAMA


14

KOLAMA NA PANAMSKÉ PuDe

5/1/2018

Hynek: Ráno lezeme z pelechu nějak podezřele brzo. V půl osmé už jsme vzhůru

a jdeme na nedopečený toust s nažloutlým máslem, což je vrchol hotelové gastronomie. Překapávaná káva a voda asi z kohoutku. Ať si t ělo zvyká.

Honza: Super dietka nám zvedá náladu a já začínám zjišťovat, jak se dostaneme na cargo

a kde to vlastně je. Anglicky mluvící recepční juká na adresu, volá tam a hned ví. Říkám si: Wow! To je rychlost. Nic není problém. V tu chvíli přichází taxikář a nabízí se, že ví, kde to je, a za 15 dolarů nás tam hodí. Recepční to zaslechla a začala kroutit hlavou, jako že je drahej. No byl! Protože pak se objevil policajt, ten nám zavolal bráchu, taky taxikáře, a ten byl o polovinu levnější. Takže pokus o ojeb číslo 2 zase nevyšel. Samozřejm ě nejde o ty peníze, ale je super, že nám místní pomáhají a poradí. Brácha taxikář přijel a s úsměvem nás hodil na cargo.

Pavel: Jedeme tam tak deset patnáct minut. Máme velké obavy, jelikož nás varovali

všichni kamarádi, cestovatelé a vlastně každý, kdo absolvoval transport motorek z Evropy přes mo ře, že si musíme dát velkou rezervu na přebírání, alespoň 10 dní, a obrnit si nervy, jelikož dostat motorku tam není problém, ale dostat ji zas zpátky není jen tak. Jste od ní t řeba 20 metrů, ale než je opravdu zas vaše, je maratón a úřední byrokracie, která trvá

i několik dní. A proto když přijíždíme do carga a s úsměvem nás vítá sympatický chlapík,

který nás rovnou bere do skladu, kde je před náma oplocená brána, pak do dalšího skladu

a tam nám ukazuje na tři zatlu čený d řevěný krabice a říká: „Támhle na vás čekají...“, pořád

zůstávám ve střehu a nedovoluju si radovat se.


PanamaPaPannnama

Hynek: Tam, za mříží skutečně stojí t ři krásné ohromné bedny! Úplně se nám zatajil dech. Skute čně tu jsou a čekají!

Honza: Nadržený jako zajíci čekáme, až nás k nim pustí.

Hynek: Mříž se otevírá a veliký černoch jménem Livingstone obratně manipuluje s vysokozdvižným vozíkem a první bedna je ladně usazena doprostřed haly.

Honza: Hned jsme popadli šroubováky a začali bedny rozebírat. Nutno podotknout, že já se trápil asi půl hodiny, totálně zpocenej s jediným obyčejným šroubovákem, páč bedna byla sešroubovaná asi padesáti šrouby. A pak vidím, jak kluci dostali aku a bzzzm bzzzm, měli to za minutu.

Pavel: Šlo to ráz na ráz! V jedné bedně byla moje nová afrika, pro kterou tahle cesta bude vlastn ě naše první větší seznámení. Do té doby jsme spolu zažili jen týden na Balkáně, ale až tady se musí ukázat, jestli to mezi námi vzplane.

Kluci chodili od jedné krabice ke druhé a snažili se zjistit, která je ta jejich. Aby náhodou n ěkdo nerozdělával krabici a nezjistil, že je to TA CIZÍ. A tu se stala velmi zvláštní věc. Připomn ělo mi to Vinnetoua a jeho věrného koně Il čí. Já najednou zcela jistě věděl, kam mám jít. Přišel jsem k té óbrbedně úpln ě vpravo a položil na ni ucho. A byla to ona, moje afrika. A už to jelo, sprcha výčitek, že to bylo dlouhý a že chápe cestu po Atlantiku, ale že tady ve skladu trčí už skoro měsíc a kde jsem...?! Ani jsem se nestačil podivit, že si takhle „rozumíme“, a vysvětlil jsem jí, že jsme holky museli poslat dřív, rad ěji s větším p ředstihem, aby kdyby třeba z ůstaly tr čet n ěkde v p řístavu, což se běžně stává, byl čas na jednání a na to, domluvit jejich dopravu sem do carga, do skladu, který patří Gefcu, naší spediční


16

firm ě. Hynek dokonce celý můj rozhovor s ještě zatlu čenou afrikou natáčel a smál se. Myslel si, že d ělám etudu pro něj na kameru. Nechal jsem ho u toho. Stejně by mi neuvěřil.

Honza: Splavenej jak amur po přechodu otvírám bednu a nevycházím z údivu. Motorka poctiv ě zabalená do fólie, upevněná tak, aby se ani nehla, různé vycpávky, prostě bomba! Okamžitě jsem za čal tahat, řezat, odjišťovat, a pak se to stalo... stála tam! Sošně, jako by mi ř íkala: Klídek, všechno je oukej, já už se taky těším. Takovej kus železa, a jakej může chlapovi přivodit pocit štěstí. A vzpomněl jsem si, že jsem se nesmírně těšil na tenhle okamžik, kdy budeme rozbalovat, kompletovat, zjišťovat, jestli máme všechno... A co že to vlastně v těch kufrech máme? K mému překvapení mnohem víc, než budeme pot řebovat.

Hynek: A pak doléváme olej, neboť motorky musí přes oceán cestovat bez provozních náplní. Já asi o půl litru p řeliju, na čež následuje potupné odsávání hadičkou a zamaštění všeho kolem. Jsem namazaný jak erotická masérka. Kluci ze spedice nám přivážejí 20 litrů benzínu v kanystru, doprovázejí nás na deklaraci a seznamují s nejvyšším šéfem zeměkoule.

Úřednice už není tak blesková, nicméně jsme tady, motorky stojí před barákem, a to všechno za pár hodin. Zřejm ě cestovatelsko-vyskladňovací rekord a veliké díky za to patří profesionalitě naší spedice Gefco!

Pavel: Bylo to neuvěřitelný, rychlý, milý, překvapivý a taky první větší kontakt s míst ňákama a navíc skrze úřad. Tak jestli jsou takový lidi na úřadě , jaký pak musíme potkat na cestě?


17

Hynek: Že pojedeme na vlastních motorkách – takový byl plán, asi jediný, který

jsme měli. Takže jsme začali hledáním spedice. Nejprve to vypadalo na super dohodu

s DHL, která má zastoupení po celém světě. To nedopadlo a naštěstí jsme narazili

na francouzskou společnost Gefco. A to byl doslova zázrak. Ochota, profesionalita,

úsměvy. P ři odbavování zpět dělali mexičtí celníci trochu ramena, nicméně všechno

prob ěhlo stejně hladce a my našli za měsíc naše stroje doma, rozmazlené pod několika

vrstvami hebkých ochranných fólií. No a my? My jsme letěli normálně letadlem

s KLM. Jsme lidi, ne?

Pavel: Gefcu se náš projekt líbil natolik, že se stalo naším partnerem. To byl zásadní

impuls, tím se náš vysněný projekt zase o krůček přiblížil realizaci.

Honza: Zkoušíme nastartovat. Prostě paráda! Všechny motorky naskočí napoprvé

a ty si ř íkáš: Hotovo! Viktor, místní vtipnej šéfik, nám vysvětluje, jak jsou tu v Panamě všichni v pohodě. Rozdáváme podpisy, tisíckrát si děkujeme, fotíme se a jedeme konečně na hotel.

Hynek: Cestou se zastavujeme na grilované kuře a dostáváme hamburger, ale i ten

je super. Ale teď by bylo super úplně cokoli, jsme na cestě, a tak je super prostě všechno. Všichni u stánku s občerstvením jsou expati. Panama je místní Německo, a tak se sem mraky pracantů stahují z okolních zemí za vidinou lepší budoucnosti.

Honza: Kluci, co nám prodávali jídlo, se hned začínají vyptávat a fotit se s náma.

A nezapomínají se pochlubit, že jsou taky filmaři. Jeden z nic nám ukazuje pár videí, co ud ělal na telefon, a je dost pyšnej.

Hynek: Do ve čera polepujeme motorky logy našich partnerů a sponzorů a do úmoru

balíme veškerou techniku a vybavení do omezených prostorů v kufrech motorek. Padáme únavou z celého dne na nohou v tropickém vedru. Ani na pivo už nejdeme, snad zítra. Chystáme se totiž vyrazit do víru velkoměsta. Boys are back in town!


18

Sí, vole!

PANAMA CITY

6/1/2018

Hynek: Další ráno začalo krásně rustikálně, nebo chcete-li krojovaně. Protože Lišák stárne a nem ůže nad ránem spát, coural se po okolí našeho hotelu a našel naprosto úžasnou... jak to jen nazvat? No třeba jídelnu. Vlastně to byl takový kout za malým domkem, samozřejm ě zam řížovaným jako všechno tady, a v něm starší chlapík s prdelatou dámou. Na chodbě, nebo v jakémsi průchodu, nás usadili na tři štokrlata a udělali nám supermastná, ale superdobrá volská oka a jakési kořeněné kousky hovězího masa. Delikatesa. Spokojeně se s mastnýma bradama couráme zpět na hotel a stavujeme se na kus řeči u kluk ů, kteří na š ňůř e před domem drezurují opelichané bojové kohouty. Údajně šampióny a cena jednoho z nich prý dosahuje až 1 000 dolarů. Podle mě mají rybářské míry, nicmén ě to bylo zajímavé setkání. Alespoň pro kameru to byla pastva.

Nalehko vyrážíme na motorkách vstříc velkoměstu. Doprava houstne a houstne, teplota motoru stoupá a stoupá, až stoupne úplně a kontrolka teploty oleje výhružně zrudne a moje nervy jakbysmet. Stačí, že jsem ráno nenašel klíče od motorky a jedu na záložní. Zastavujeme na benzince, kde nechávám motor vychladnout. Je mi divné, že jsem neslyšel hu čení v ětráku u chladiče. V tomhle vedru musí vrčet na plné pecky. Je asi 30 stupňů a v padesátkách na Sahaře jsem nikdy tyhle problémy neměl. Vedle pumpy je slušný autoservis, tak tam s Honzou přejíždíme a hledáme závadu. Spálená pojistka ventilátoru, jak triviální. Vyměňujeme ji za novou a frčíme.

Zácpa ve městě je pekelná, ale nakonec úspěšně parkujeme na malém náměstí čku poblíž zálivu v historickém centru Panama City. Hned naproti bance, kde patroluje ozbrojený policista. Tvrdí, že na to dohlídne, nicméně po našem návratu je dávno v čudu. Couráme se po nábřeží, kde je historický trh a spousta lákadel pro turisty. Deky, korálky, indiáni. Vrací kolonizátorům jejich dávné cetky.

Pavel: Panama City je město hodně bohatý a hodně chudý zároveň. Ale jestli si to pamatuju dobře, tuším, že je to dokonce nejbohatší město ze Střední Ameriky. Panamský průplav asi ud ělal svoje. Starý město, kam nás nasměrovali místňáci a pr ůvodci, m ě moc neoslovilo. Jo, bylo to krásný, bylo, ale já jsem z Evropy rozmazlenej a tady hledám něco jinýho. Taková divná sterilita a odtrženost od skutečného života z toho byly cítit. Bylo to jak ve starý t


Panama

Praze. Prostě krásný uličky, chrámy, koloniální stavby a u nich stánky a turistický krámky, předražený restaurace. Říkám klukům, a ť jdeme n ěkam, kde žijí normální lidi normálním životem.

A nemuseli jsme chodit daleko, stačilo prost ě neodbočit tam, kde to bylo „krásný“, a jít tam, kde to vypadalo „nevábně, nezajímavě“. A po chvíli jsme došli někam, kde to nebylo nevábný a kde to vůbec nebylo nezajímavý, naopak.

Hynek: Dál od centra histórica se uličky zužují a tmavnou, jsou plné odpadků, a tak nadšen ě to číme a fotíme, co kamery unesou. Dáváme si na ulici rybu s banánovýma plackama a mezitím se strhává pěkný liják. Ulice se v okamžiku změní v ř eku a místní se v ní brodí do poloviny lýtek. Jen tak sedíme pod markýzou a celé to sledujeme. Je to náramná podívaná. Na balkóně naproti si hrají děti, k záhadnému okénku v plechových dveřích neustále někdo př ichází a odchází. Liják se za hodinku uklidňuje, a tak pokračujeme zaplivanou čtvrtí a nasáváme atmosféru.

Pavel: Já si n ěkdy v takových případech

zkouším navodit pocit jako z mojí ulice, kde bydlím. Pamatuju si, jak jsem přišel do svý ulice v Praze na Vinohradech poprvé, jak byla pro mě cizí a jak se na ni dneska dívám úplně jinak, jak jsem si na ni zvykl. Je to úplně jinej vjem, a tak si to někdy zkouším i jinde a naposledy teď tady v Panama City. Běhají tu d ěcka, ř ve muzika z oken... Někdo n ěco k řičí na n ěkoho na druhým


20

Sí, vole!

chodníku, ten mu odpovídá a oba se smějí... A já se snažím navodit si pocit: to je moje ulice, kterou dobře znám, tohle je náš normální život, takhle to tu chodí... tady jsem doma. Natá číme, ale opatrně, protože nechceme nikoho urazit, lízt někomu do života s kamerou, ale zjiš ťujeme, že lidi jsou otevření a že povětšinou jim to vůbec není nepříjemný, na rozdíl

třeba od Bolívie. Mávají nám, smějou se na nás, nebo prostě nereagujou ani pozitivně, ani

nasran ě. To je paráda, to potřebujeme! Pak přicházíme na takové minináměstí čko... nebo spíš rozcestí několika ulic, kde hrajou čtyři chlapíci u stolu domino a okolo na ně kouká další hrozen a mluví jeden přes druhýho, ale ti, co hrajou, ne, ti mlčí a jsou hodně soust ře

dění a hra má rychlej průběh a ten, kdo je na tahu, svoje „dřevo“ na stůl nepokládá, ale

vždycky s ním hlasitě třískne, jako by říkal ostatním – mám vás na lopatě.

Hynek: Přítomnost kamery místním moc nevoní, zřejm ě jsme je přistihli uprostřed

hazardu, zatímco doma tvrdí, že chodí na partičku šachu. Nálada je ale úchvatná, a tak se nenápadně snažíme alespoň kousek z ní zachytit.

Pavel: Natá čím to na kameru, pak i Hynka a Honzu, jak se s nimi místňáci dávají do řeči

a vypadá to, že žertují na náš účet. Pak mě někdo vezme za rukáv, Honza nebo Hynek, a ukazuje mi, že máme jít pryč. Dva policajti na kole, muž a žena, nám říkají, a ť odejdeme rychle touhle ulicí pryč, jelikož i bez kamer tu nemáme co dělat, natož s kamerama.

Hynek: Údajn ě je to velmi nebezpečná č tvr ť, kde nám klidně prost řelí hlavu, aby

dostali naše kamery. Myslím, že trochu přehán ějí a cht ějí mít prostě v rajónu klid. Naoko

se vracíme a za rohem zahýbáme do další uličky.

Pavel: To je hrozný! Když už to někde stojí za to, pošlou tě pry č!

Hynek: Nacházíme parádní centrum bez turistů, kupujeme místní SIMku do telefonu,

redukci do zásuvky pro naše nabíječky a kokosový nápoj od babky kořená řky. Trochu gas


21

tro harakiri, ale chuťově noblesní. A navíc úžasně zdravé, tvrdí Pavel. A ten tomu rozumí.

Kli čkujeme uličkami zp ět k motorkám a narážíme na požár obchoďáku, což je parádní

zábava pro celou čtvr ť. Jsme u motorek a jedeme na kopec nad městem natočit západ slunce

nad downtownem, který se směle vyrovná metropolím USA. Jen s o něco bizarnější archi

tekturou. Kopec je ale pod kontrolou armády, neboť se na jeho vrcholku tyčí jakési vysílače

a po č tvrté odpoledne se sem nesmí. Vracíme se tedy do zálivu, a to rovnou čtvrtí, odkud

nás vyhnali. S nastávajícím soumrakem to tu má skutečně grády. Odtud na obchvat centra

vedoucí po visuté silnici přímo nad zálivem. Před námi svítí centrum a jeho šílené mra

kodrapy a my na osvětlené autostrádě přímo nad hladinou oceánu. Záběr jako z filmu Tron.

Poslední zastávka na fotku a už nás široká tříproudovka vede přímo k letišti, kde je naše

základna s bazénem a malovanou palmou.

Pavel: Na hotelu si rozdělujeme techniku, nabíjíme a rozdáváme úkoly. Hynek už dlouho

hledá svoje klíče od motorky a zálohuje. Já vidím, že to nedává znát, ale že ho ty klíčky

hodn ě trápí. Úplně ten pocit znám. Pořád to máte v hlavě a kazí vám to den. A dokonce

i když na to zapomenete, pořád vás n ěco trápí. Cítíte to, ale zapomněli jste, co že vás

to vlastně žere. Pak si vzpomenete. Jo jasně, ty klí čky po řád nemám. Pak jde Hynek

něco ř ešit dol ů k motorkám. A já začnu prohledávat místa pod postelema a koukat, kde

by ty klí čky mohly být. Vím, že bych byl nositelem velký radosti, a byl bych tak obdaro

vanej i já. Nic. Tak jdeme spát. Zítra se konečně vydáme na naši cestu! Konečně vyjedeme

na svých motorkách a konečně se nebudeme vracet na hotel, konečně nebudeme vědět, kde

budeme spát. Už to začíná!


22

Pavel: Po výběru destinace následovalo zkoumání toho kusu země,

kam se chystáme. A to už byla čirá radost. Vzpomněl jsem si totiž

na jednoho staršího pána, kterýho jsem viděl v televizi v Hyde

Parku a úplně mě dostal a okouzlil. Vyprávěl o svém cestování: „...

no, už je po 22. hodině, tak to říct m ůžu, byla to veliká sranda.“

Byl to etnolog dr. Miloslav Stingl. Spojil jsem se s ním přes Adama

Chrousta, který o něm napsal úžasnou knihu, a požádal jsem

ho o schůzku.

Honza: Bylo nádherný se s panem Stinglem setkat osobně.

Je to okouzlující muž, chodící encyklopedie a vznešenost sama

a my ho poprosili o misi, o úkol, který si vezmeme za cíl a pokusíme

se ho stůj co stůj splnit.

Pavel: Hlavně nám ale pan Stingl dal konkrétní tipy, kam za indošema. Za těma, kteří žijí

původním stylem života a udržují si svoje rituály a tradice. Ale to by nebyl pan Stingl,

aby nám taky neporadil, kam za ženskýma. V Nikaragui je prý území, kde se místní

indošky rodí neuvěřiteln ě krásné a velmi vyváženě narostlé. Tak tam jsme si to zakázali.

Rozhodně ale chceme navštívit indiány kmene Kuna, s těmi bychom se měli potkat hned

na začátku v Panamě. Celé jejich území se táhne v délce přes dvě stě kilometrů Karibikem,

jihovýchodním směrem od zálivu San Blas až ke kolumbijské hranici, a leží na něm tolik

ostrovů, kolik je dní v roce. Pan Stingl je navštívil asi před padesáti lety. Na jejich ostrov

se prý lze dostat za úplatek, kukuřici nebo sele, a protože si přísn ě udržují čistou krev,

nesmí se tam přespat. Krom dalších užitečných rad a tipů jsme ale dostali úkol! Když

kdysi pan Stingl bádal a etnologoval v Mexiku, nepodařilo se mu dostat k mayskému

etniku, indiánům zvaným Lakandové, jelikož ti stále žili oddělen ě od civilizace, uprostřed

džungle. Lakandové jsou tak doposud jedno z nejméně probádaných domorodých etnik.

Na motorkách se až k nim pravděpodobně nedostaneme, ale pan Stingl si myslí, že dnes

se k nim už dá určitě nějak dostat na koních. To je něco pro nás! A tak, krom našeho

plánu neplánovat, se pro nás stává největším a nejdůležit ějším bodem naší cesty Stinglova

lakandonská mise.


Panama

2323

PRVNÍ VÝSTrEL

7/1/2018

Hynek: Lišák ráno opět nem ůže dospat a budí nás brutálně brzy, kolem sedmé. Dneska

kone čně zvedneme kotvy a vypadneme z města. Op ět zoufale hledám klíče od motorky. Stejn ě zoufale pak všichni cpeme hromady zbylých krámů do útrob našich zavazadel. Narvali jsme to tam! Stále není překopírovaný disk se včerejším natočeným materiálem, takže to musíme risknout a udělat to n ěkde po cestě. Poslední pokus o nalezení klíčů. Odtahuji postel a... vypadly na zem! Ruším poplach.

Hynek: Nevezli jsme nic víc, než co vozí každý druhý motovandrák. Všechno,

co jsme měli, se tedy muselo vejít do tří kufrů na motorce. Mimo minimalistického

kempingového vybavení v podobě stanu, karimatky a spacáku zbylo místo na hrnek,

ešus, lžíci a jeden benzínový vařič pro všechny. Do stejného kufru pak každý

nacpal ještě ty nejnutnější náhradní díly v podobě pá ček, litru oleje, různých

lepidel a především lepicí pásky. Druhý kufr zpravidla obsahoval dvě tri čka, mikinu

a krat'asy, plavky a kecky, ponožky a trencle v menším než malém množství a něco

do deště. Teda mimo mě, protože mám heslo, že když na motorce prší, tak prší.

No a pak nějaká ta lékárnička, repelent a místo pro chleba a láhev rumu, kterou

koupíme po cestě. Poslední kufr byl plný videotechniky, disků na ukládání natočeného

materiálu atd. Ale o tom jindy.

Honza: A vyrážíme směr Kuna Yala...

Pavel: ... za indiánským kmenem, o kterém nám vyprávěl pan Stingl.

Hynek: Chceme je vidět! Lou číme se s tlustou černoškou, která má dnes službu na recepci,

a kone čně startujeme.

Pavel: V pr ůvodci jsem se dočetl, že nás čeká asi 35 kilometrů zpátky po Panamericaně

a pak odbočíme doleva do hor a pojedeme směr Karibik asi 20 km kilometrů po nezpevněný cestě, kde, jak se psalo v průvodci, „... je potřeba silný motor, terénní auto s navijákem“. Paráda, hurá, bude i první offroad.

Hynek: Cestu na Panamericanu nacházíme snadno a dalších 50 kilometrů nás vede

parádní, sem tam děravá asfaltka. Krátká zastávka – olej na mazání řetězu ve spreji tu neznají a všichni používají wédéčko. Aspo ň něco.


Sí, vole!

Honza: Cestou, před odbočkou do hor, poobědváme u Číňana v m ěste čku Chepo. Číňan mluví anglicky a je fajn, takže si pěkně pokecáme.

Hynek: Zam řížovaná jídelna s čínským majitelem je parádní exkurzí do světa místní fritovací gastronomie. Paní domácí skvělou angličtinou prezentuje na kameru svoji kuchyň, jejíž st ředobod tvoří dv ě pánve plné oleje. Testujeme pivo Panama Light. Je hnusné, takže druhé už bereme bez přízviska light. Ryba olejnatka s rýží je cítit kuřetem, které si v pánvi zaplavalo před ní. Nicméně jsme nacpaní k prasknutí a pokračujeme asi 16 kilometrů k odbo čce na pobřeží. Odtud by měla vést klikatá cestička až k místu, odkud budeme pokračovat lodí na ostrůvky San Blas.

Honza: Hned za odbočkou sm ěrem k pobřeží rezervace Kuna Yala začíná cesta strmě stoupat. Celkem normální asfalt, sem tam rozbitej a čím dál tím větší díry. Že by offroad? No, je to spíš horská dráha, a to doslova. Jedna zatáčka za druhou, dolů, nahoru. Obzor, džungle a krásná příroda.

Pavel: Natá číme pr ůjezdy. Kdy už ale přijde slíbený offroad? Cesta k indiánům se n ějak zcivilizovala. Nevadí, zase krásná zatáčka a další esíčko a te ď výhled do daleka... Hynek říká: „Po čkejte, jedu za zatáčku, a za chvíli poje ďte. Čekáme, pak troubíme, nic se neozývá, tak jedem. Hynek nikde a pak je až o kilometr dál a diví se: „Kde jste?“ My, že jsme čekali na pokyn. Jedeme dál a musíme furt to čit, je to nádhera, Hynek zase dává pokyn, že jede napřed. Chvilku čekáme


Panama

25

a vyrážíme, poučení z posledního průjezdu. Hynek je ale tentokrát hned za zatáčkou a teprve si chystá záběr. Zase jsme se netrefili. Smějeme se, Hynek se směje jen malinko. A zas jedeme a zas musíme točit, protože je to prostě zase krása. A my na to nejsme zvyklí. Za měsíc ur čitě natočíme jen jeden, dva průjezdy, ale teď to vidíme jinak. Navrhuju, že pojedeme rovnou s Hynkem a vždycky, až si najde definitivní místo na záběr a bude v ědět, kde bude točit, se vrátíme za první zatá čku, a než se otočíme, on už bude nachystaný, my si jen troubnem a jedem. To nám začíná jakžtakž fungovat. Někdy Hynkovi projedeme i nazpátek, ať má záb ěr i z druhý strany, když už tam stojí a má to vybalený a nastavený. Někdy na to prdíme. Věčné otá čení a zastavování a točení průjezdů nás prostě bude č ekat den co den. Nedá se svítit, musí se makat. A tak se zase otáčíme a další průjezd... No a někdo musel být první, zase se otá číme a... už si moje afrika ustlala na kraji srázu, kde se asfalt hodně klonil a mně ujelo přední kolo, a tak má Honza radost a já teda taky.

Honza: Je to první pád našeho tripu!

Hynek: Našt ěstí bez úhony na zdraví i materiálu. Prokousáváme se pohořím Kuna Hills, neuvěřiteln ě strmými výjezdy a padáky, serpentinami a děravou asfaltkou vlnící se zelenou džunglí. Zvuky a vůně mě v myšlenkách vracejí do Amazonie. Je to neskutečný zážitek. Hledáme záběry a nadšeně vřískáme do helem.

Po zhruba 20 kilometrech nás zastavuje brána – vstup do národního parku střežený ozbrojenými vojáky a dvojicí malých indiánů. Veselí vojáci jsou příjemní, obdivují motorky a pokoušejí se mluvit lámanou angličtinou. Nicméně nám vysvětlují, že musíme dvěma smutn ě přihlížejícím indiánům zaplatit 20 dolarů za vstup na indiánské území + 3 dolary na motorku.

Pavel: Za čínáme smlouvat. Všímám si jejich vlajky, vidím hákovej kříž, tedy obrácenej, ale hákovej kříž! Ptáme se, za co máme platit, že určitě budeme platit ještě za lo ď a za pobyt na ostrově, a proč máme platit už tu. Když jsme přilet ěli, taky jsme neplatili za to, že vstupujeme na panamský území.

Honza: Ale indiáni nehnou brvou a s kamenným ksichtem náčelníka rozhodnutýho neustoupit dál vyžadují poplatek za vstup do rezervace. Snažím se je obměkčit tri čkem Rockway, ale zimní motiv Yettiho jedoucího na enduru je z nepochopitelných důvod ů neoslovuje a my musíme zaplatit. h


26

Sí, vole!

Hynek: A tak nás nakonec stahují o 69 dolarů. Pokra čujeme fantastickou zelenou krajinou a zničehonic se před námi otevírá oceán. Je hnědý a špinavý a vůbec nep řipomíná Karibik. Na pobř eží nás vítá obrovské oplocené parkoviště a rychlý, urputný naháněč s vysíla čkou, který samozřejm ě chce peníze. Upřímn ě, jsem docela rozmrzelý, realita se razantně liší od mých představ. Mám chuť to oto čit.

Honza: Mraky turistů ze všech koutů sv ěta, p řipravených odplout na jakýkoli kuní ostrůvek.

Pavel: Pobíhají tam samí indiánský prckové a jeden z nich nás vede do dřevěnýho př ístřešku, takový recepce v autocampingu, kde vidíme na ceduli jména asi deseti ostrovů a ceny. Vybíráme si ten nejlevnější s nehezkým názvem Aroma za třikrát 15 dolarů.

Honza: Asi to tam bude vonět, ř íkáme si.

Pavel: Dále platíme 25 dolarů za cestu tam a zpět. Ubytování odmítáme, říkáme jim, nebo spíš ukazujeme, že máme karimatky a spacák. Když nám nabídnou jídlo za úplatu, odmítáme i to. Motorky parkujeme do takového minipříst řešku na pobřeží, který nám sami indiáni nabídli. Asi měli pocit, že motorky nemají střechu, a tak ji potřebují, ale my jsme jen rádi. Čekáme na loď a za čínáme mít obavy, co nás čeká.

Přijíždí lo ď. Prý to ale ještě není ta naše, vystupují z ní nevábní, nehezcí, tlustí turisti bez kouzla b ůhvíodkud. Takhle pozítří budeme vystupovat i my, pomyslím si, ale s kouzlem. Na obzoru oceánu je v dálce vidět několik málo ostrůvků. Vypadají hustě zabydlené a poseté


27

jakýmasi plechovo-dřevěnýma boudama, vypadá to jako slum, ale je to špatně vid ět. Na tenhle ostrov teda nechci.

Po hodině a něco p řijíždí č lun, který nás prý vezme na náš ostrov. Nasedáme, a když nám chyb ěl po řádnej offroad na cestě sem, te ď se nám ho dostává se vším všudy. Maže to s náma po t ěch vlnách snad sedmdesátkou a prdel dostává zabrat.

Hynek: Jedeme sami se třemi pubertálními indiány u kormidla. Nejmladší řídí a v ůbec se s tím nemaže. Loď letí jako střela a skáče na vlnách. Každý dopad na hladinu provází brutáln ě tvrdá rána. Za půlhodinu plavby jsme vyklepaní jako staré hovězí.

Honza: Takový rány jsem na lodi ještě nezažil.

Pavel: Mí říme k nevábnému ostrovu, který byl vidět ze bř ehu. Te ď už je z řeteln ě vid ět, že je hustě zabydlený, domek na domku a okolo na krajích ještě boudy postavené na kůlech v mo ři a k nim vedou lávky. Tenhle ostrov naštěstí míjíme a jedeme dál, do Karibiku. Míjíme i další ostrov, ale ten působí úplně jinak. Je plný palem a vidím tam jeden dva domečky, to už vypadá líp. Asi po pěti minutách přijíždíme k betonovému molu a vstupujeme na ostrov podobný tomu, který jsme před chvilkou míjeli.

Hynek: Kotvíme u mola. Je tu pár rákosových chatek pro turisty, jedna houpačka na palm ě a jedna místní rodina, která to tu má na povel. Možná je to jejich ostrov. Až jednou vystoupá hladina oceánu o metr výš, bude po ostrůvku. Tak malá hromádka písku to je.


28

Pavel: Půdu stíní palmy, pod nimi jemný bílý písek a okolo průhledná azurová voda. Úplný zázrak, kýč... všechno dohromady. Ostrov velký jako dvě fotbalový hřišt ě, jaký znám jen z film ů nebo reklam. Obavu vystřídalo nadšení.

Honza: Ostrůvek nás vítá malým počtem spolubydlících turistů, který jsou do jednoho ubytovaní v malých proutěných chýších. My jako jediní si steleme pod palmou.

Hynek: Místní nám nabízejí chatku s plnou penzí, což s díky odmítáme a vybíráme si kousek pláže opodál. Moskytiéry rozbalujeme dál od palem, které neustále bombardují ostrov padajícími kokosovými ořechy.

Pavel: S věcmi nám pomáhají zase ti roztomilí prckové a vedou nás na krásné místečko deset metrů od oceánu. Je jich tam najednou asi pět. Koukaj na nás. Pak Honza vezme jeden spadlej kokos a hodí ho po jednom z nich.

Hynek: Malinký ráj na zemi. Kolem korálový útes, vůně moř e a parta smějících se indiánů, kteří si s námi dávají partičku házené kokosovým ořechem.

Honza: Zablbneme si s nimi pár srandiček a za chvilku jdou po svých.

Pavel: Honza jde do plavek a skáče do vody, já si pokládám svoje věci na místo, kde budu tábo řit já. Jeden Kun mi zaťuká na rameno a něco ř íká, ř íkám mu: „No ablo espaňol, losiento.” a on ukáže nahoru nade mě. 15 metrů nad sebou vidím korunu palmy a v ní několik zralých kokosů, č ekajících na svůj č as. Pochopil jsem a hledám si místo, kde zabití tímto způsobem snad nehrozí. Jsem ale pořád blízko, protože tu palmu potřebuju, abych si k ní přivázal moskytiéru. Tu si postavil i Hynek. Honza si postavil vnitřek stanu.

Honza: Super je, že je vidět z jednoho konce ostrova na druhý. Skrz palmy prosvítá zapadající slunce a my jsme šťastní a hladoví.


Panama

29

Pavel: Když si pak v klidu projdeme ostrov, zjistíme, kde ve skutečnosti jsme. Jsou tu dva, max t ři příst řešky, kde bydlí Kunové. Ostatní jsou buď prázdné, nebo už obsazené turisty. Na tomhle ostrově tedy neuvidíme, jak Kunové žijí, tady jsme zavření, abychom si tady „užívali“. Což o to, místo je to jako z pohádky, působí to tu přitom skromně a vkusn ě, příjemn ě a přirozen ě. Chýše jsou prostorné a uvnitř jsou jen stlučené postele, podlaha je prost ě zem, písek, je tam ale žárovka a vypínač, elekt řinu mají dráty rozvedenou a berou ji z několika desítek metrů vzdálené motorové centrály zavřené za jídelnou, kde turistům připravují třikrát denně jídlo. Dá se tam koupit i nějaká ty činka, voda, coca-cola a pivo. Takhle si Kunové vydělávají. Hodně Kun ů patrn ě ostrovy opouští a míří na pevninu a dál do civilizace, a tak některé svoje ostrovy zařídili prostě takhle pro turisty. Na to, v jakém je to prostředí a jak to mají nenásilně a mile udělané, si účtují pom ěrně malé peníze. Buď si neuv ědomují, že by za tohle mohli inkasovat od turistů mnohem víc, anebo jim to prostě sta čí. A to je sympatický. Tak ať jim aspoň to vydrží.

Přijeli jsme sem v pozdní odpoledne, a tak je natotata večer. Chceme koupit pivo a zjiš ťujeme, že mají i rum. Když mi prodavač řekne, kolik stojí jeden panák, zeptám se, kolik tedy stojí celá litrovka. No a je rozhodnuto. Jsme na území indiánů kmene Kuna a na jejich území vypijeme litr místního karibskýho rumu. A tak to budeme dělat na každém novém území, tak se staň!

Hynek: Stmívá se. Na lavičce u mola pijeme panamský rum, neskutečně lahodný.

Honza: Místní rum Angelo Abuelo... Je ho litr a je moc dobrej, takže padne za vlast. A my taky.

Hynek: Rum mizí jako poslední paprsky slunce a my se jen odvalíme do spacáků. Moje moskytiéra je celá podělaná od pelikánů a smrdí jak xaverovská drůbežárna. No co, zítra to vyperu v mo ři, kluci touží po ještě jednom dni na tomhle palmovém hřišti. Moc to nechápu, ale nakonec se nechávám ukecat. Aklimatizační den neuškodí, alespo ň synchronizujeme naše uhoněné tempo s místním rytmem. Bude ale potřeba sehnat další rum, jinak mi tu jebne.


30

UVeZNENI V RÁJI

8/1/2018

Hynek: Ráno m ě budí bolest hlavy. Jsem celej podělanej a mám kocovinu. Teda podělanej

od pelikánů. V noci kolem nás padaly kokosáky a bílé šrapnely.

Pavel: Ráno je nám fakt dobře, rum byl prostě kvalita. Jen mě brzy nad ránem probudily

obrovské duté rány. Jako by na nás někdo z podzemí bušil a chtěl otev řít. Pak mi došlo, proč

že jsem si měl to místo na spaní najít někde jinde, než jsem si ho původn ě ur čil. Ten, který mi svým varováním zachránil život, teď kousek ode mě na pobř eží p řepečliv ě uhrabává ostrov. Úplně ten písek hladká. A tak to dělá každý den, okolo dokola. Ale zajímavý je, že kus plastu, kterej tady byl už včera, tam nechal a nesebral ho. Dobře si ten kus brejlí pamatuju.

Hynek: Celý následující den jen tak zevlujeme po ostrově, Honza maže argentinské turis

tce záda opalovacím krémem a já se děsně nenápadně pokouším natočit indiánskou rodinu. Ženy p řed kamerou utíkají do chýší. Vybalujeme dron a vzlétáme do výše nad ostrovem snažíce se zachytit celý ostrůvek z nebe. Je tak malý, že stačí vystoupat do 400 metrů.

Další plánovaný záběr je oblet ostrova, když vtom nás přichází upozornit indiánský správce

ostrova, že jsou tu drony zakázané. Horní pohled máme, takže letadélko v klidu balíme.


Panama

31

Pavel: Koupeme se, bloncáme, no a za chvilku už si říkáme, že nám to tady vlastně sta čí.

Píšeme si deníky, já se učím s foť ákem.

Honza: Vtipný je, že jsme nechtěli ubytování s jídlem, že máme svoje nebo si koupíme

něco na místě. Prdlajs, nic tu není, takže si kupujeme to, co dávají ostatním turistům a co jsme si mohli koupit rovnou s ubytováním.

Hynek: Honza půjčuje v rákosové recepci/baru/jídelně potáp ěčské brýle a šnorchly.

Pokoušíme se natočit korálový útes, ale korály jsou mrtvé a pohled na rozpadající se šedou bariéru je žalostný. Je tu pár ježovek, sem tam pruhovaná rybka, ale jinak vlastně nic. Bez ploutví se navíc nedá v příboji moc pohybovat, takže to po půl hodin ě vzdáváme.

Pavel: Je to korálovej ostrov, ale vlastně úpln ě korálov ě zni čenej. Sbírám si aspoň korály

z pobř eží, jsou jich tu mraky. A já mám tak zase vyřešené Vánoce 2018.

Hynek: Na bř ehu shazuji kokosák z palmy

(což, jak později zjiš ťuji, se tu nesmí nebo nemá) a natáčíme první a poslední díl survival

lekcí – jak se dostat svépomocí do nitra koko

sového ořechu. Ve čer vyzýváme místní kmen

k ma či ve volejbalu – ano, je tady volejbalové

hřišt ě – a vmžiku se z toho strhne celoost

rovní utkání a nádherná podívaná. Natáčíme

ve zlatavém světle nízko položeného slunce.


32

Sí, vole!

Pavel: Musíme říct, že Kunové hrají teda líp než Češi. Což by člov ěk ne řekl.

Honza: Bylo to super! Nejdřív jsme hráli proti jednomu a stejně nás drtil. Holt bylo vidět, že tam takhle s hostama hraje pořád.

Pavel: Ono je to tady vlastně fajn, ale být tu tak s někým jiným. Se svou Bárou a děckama, tak týden klidně vydržím. Ale my jsme na naší velký cestě – a te ď? Já už bych teda jel zas dál. Jsme uvěznění v ráji.

Hynek: K ve čeři slupneme jak jinak než smaženou rybu a banánové placky a u piva se snažíme komunikovat s holkama z Argentiny.


Panama

33

Pavel: Respektive Honza. Já bych si moc nepokecal a ani jsem vlastně neměl chu ť. Okolo desáté hodiny dám anglický odchod a jdu spát.

Hynek: Honza je jasný vítěz mezinárodních vztahů. Vůbec si s těma holkama nerozumíme, a tak je učíme alespoň pár praktických českých slov. Doufejme, že je nebudou používat. Zítra zase motorky.

Pavel: Na druhý den si objednáváme člun už na devátou hodinu. Máme nápad, že když

tady neuvidíme, jak žijí skuteční Kunové, necháme se na zpáteční cest ě vysadit na jejich zdálky nevábném ostrově, kam turisty nevozí a kde snad uvidíme, jak žijí indiáni kmene Kuna dnes. KUNY

9/1/2018

Pavel: V noci na mě občas kápne. Mám dvojí obavu. Jednak že začne pršet a co my s Hynkem bez stanu, jednak že na mě spadne kokos a zabije mě. Byla by to divná a předčasná smrt. Předčasná ne vzhledem k mému věku, ale vzhledem k naší cestě, jsme na samém začátku. Byly to fakt obrovský rány, no a co pak, když spadne kokos na kokos?

Hynek: V noci poprchává, přikrývám se bundou a doufám, že to přejde. Nepřechází a nad ránem už je to liják. Takže vyhrává Honza, který si jako jediný postavil stan.

Pavel: Tři ráno. Hynek se už balí a já už se taky drápu ven, je to teda velkej příděl vody. Beru co poberu a hlavně co musím, kamery, spacák, batoh. Utíkáme a nevíme kam, ale utíkáme.

Hynek: Běžíme s Pavlem do jednoho z prázdných rákosových stavení a snažíme se zachránit, co se dá. Promočení na kost se ukládáme na udupaný písek a přikrýváme se mokrými ručníky. Takže stejně nespíme a klepeme kosu.

Pavel: Postele tam jsou čist ě povle čené, ale to jim nemůžeme ud ělat, a ani sobě, jelikož bychom to museli zase zaplatit. Najednou si vzpomenu, že nemám všechno, a utíkám zpátky, už nevím, pro co jsem běžel, ale mobil to nebyl, ovšem našel jsem ho mokrej na dně moskytiéry. Vzpomínám si, že byl vypnutej u hlavy, když jsem před spaním posílal pozdravy dom ů.

Časn ě ráno se nenápadně vytratíme a vrátíme se na naše místo. Honza si přes sebe jen přehodil pláštěnku a spal dál. Mobil mi ráno začíná blbnout a nejít. To je částe čně trabl a č áste čně dobř e. Trabl je to v tom, že vám prostě nejde mobil. Jediná spojka s domovem a taky jediná spojka mezi námi, kdyby se cokoli stalo. Jo, máme sice Positrex, ale k tomu zase pot řebujete mobil. No a dobře to je v tom, že se konečně komplet přesunu do Panamy, na naši cestu. Tedy nejen fyzicky, ale i duší. Volali jsme si s Bárou denně. Nebo vždycky,


34

když jsem byl na si



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist