načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Shiftyho válka -- Životní příběh příslušníka Bratrstva neohrožených - Marcus Brotherton

Shiftyho válka -- Životní příběh příslušníka Bratrstva neohrožených

Elektronická kniha: Shiftyho válka -- Životní příběh příslušníka Bratrstva neohrožených
Autor:

Shiftyho válka je poutavým životním příběhem seržanta Darrella C. „Shiftyho“ Powerse, příslušníka americké výsadkové roty Easy, mezinárodně známé jako Bratrstvo neohrožených. ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Omnibooks
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 230
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-905-2325-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Shiftyho válka je poutavým životním příběhem seržanta Darrella C. „Shiftyho“ Powerse, příslušníka americké výsadkové roty Easy, mezinárodně známé jako Bratrstvo neohrožených. Válečné zážitky této jednotky zpopularizovala nejprve kniha Stevena Ambroseho Band of Brothers a potom stejnojmenný seriál televize HBO režiséra Stevena Spielberga, v němž hrál mimo jiné Tom Hanks. Shifty seskočil v den invaze padákem do Francie a měsíc bojoval v Normandii. Osmdesát dní válčil v Nizozemsku v operaci Market Garden, třicet dní v drsném zimním počasí v Bastogne a téměř třicet dalších u francouzského Haguenau a v rúrské kapse v Německu. Podobných vojenských jednotek jako rota Easy bylo mnoho a některé z nich prošly možná těžšími boji než ona, ale přitom pro nás zůstávají bezejmenné. Bratrstvo neohrožených je tak hlavně populárním symbolem americké účasti ve válce proti nacismu. Je také připomínkou veteránů, kteří válku přežili a díky němu se jim dostává náležitého uznání a vděčnosti od veřejnosti i desítky let po válce. Shiftyho válka je příběhem o hrdinství a dobrodružství, o dnech poznamenaných krví vojáků, kdy se probojovávali z pobřeží Francie do srdce Německa. Je také impozantním vyprávěním o tom, jak člověk díky vynikajícím střeleckým schopnostem a okouzlující a skromné osobnosti může prožít krásný život, o němž se mu ani nesnilo.

Související tituly dle názvu:
Válka Zuluů Válka Zuluů
Budil Ivo T.
Cena: 311 Kč
Bratrstvo neohrožených Bratrstvo neohrožených
Ambrose Stephen E.
Cena: 159 Kč
Mert Alas and Marcus Piggott (Collector’s Edition) Mert Alas and Marcus Piggott (Collector’s Edition)
Cotton Charlotte
Cena: 16490 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SHIFTYHO VÁLKA


Copyright © 2011 by Marcus Brotherton

First Edition: May 2011

© Translation Vlastimil Dominik

ISBN 978-80-905232-1-0


SHIFTYHO VÁLKA

MARCUS BROTHERTON

ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

SERŽANTA DARRELLA C. „SHIFTYHO“ POWERSE

LEGENDÁRNÍHO VYNIKAJÍCÍHO STŘELCE

BRATRSTVA NEOHROŽENÝCH

2012


VĚNOVÁNO 98 MLADÝM MUŽŮM

Z OKRESU DICKENSON VE VIRGÍNII,

KTEŘÍ BOJOVALI VE DRUHÉ SVĚTOVÉ

VÁLCE A NIKDY SE Z NÍ NEVRÁTILI DOMŮ.



OBSAH

Úvod 9

1. Loterie generála Taylora 17

2. Neobyčejná země 27

3. Zábava a strach 39

4. Neprůstřelný 47

5. Tváře vytesané jako z kamene 63

6. Slovy nepopsatelné události 73

7. Rozkazy 83

8. Mlhavé vzpomínky na bitvy 95

9. Bláznivost 109

10. V bezpečí pouze pod zemí 119

11. Foy 133

12. Snad budeme skutečně žít 143

13. Na konci války 151

14. Změny doma 163

15. Jak se muž vyrovnává s válkou 175

16. Bratrstvo neohrožených 189

17. Poslední zahrada 199

Epilog 209

Poděkování a prameny 219



ÚVOD

Shifty Powers byl tiše mluvící vyškolený mechanik, který nikdy neusiloval o svou vlastní důležitost. Narodil se, vyrostl, oženil se,založil rodinu, pracoval, žil v penzi a zemřel v Clinchku, odlehlémhornickém městě v jihozápadní Virgínii. Kromě několika let strávených prací v Kalifornii a účasti ve válce vyjížděl ze svého rodného městečka jen zřídka. Na Shiftym bylo poznat, že to je horal, venkovský křupan. Rád chytal ryby, lovil, pracoval na své zeleninové zahradě a z přední verandy střílel z pušek na všelijaké cíle. Ve válce začal jako obyčejný vojín a skončil ji jako velitel družstva. Nikdy nevedl větší skupinu než dvanáct mužů. Po válce nikdy nebyl něčeho šéfem. Nikdy nezastával žádný veřejný úřad. Nikdy nevydělal hodně peněz. Nikdy neusiloval o dosažení současné definice úspěchu – popularity, moci nebo funkce. Přes tento obyčejný život svět dnes zná jeho jméno.

Proč?

Shiftyho proslulost samozřejmě souvisí s jeho příslušností kBratrstvu neohrožených. Shifty Powers patřil do nyní legendární roty Easy, součásti 506. pluku výsadkové pěchoty, 101. výsadkové divize, elitní skupiny bojovníků ve druhé světové válce.

Bratrstvo neohrožených se zformovalo v Camp Toccoa, kdeabsol>9


vovalo výcvik pod vedením drsného a kontroverzního kapitánaHerberta Sobela. Po výcviku ve Spojených státech odjeli muži lodíSamaria k další bojové přípravě do Anglie. V den invaze na evropský

kontinent seskočili na padácích v Normandii a později v Nizozemsku

při operaci Market Garden. Probojovávali se Belgií, Francií aNěmeckem, bojovali proti obrovské přesile, osvobozovali koncentrační tábory

a v dubnu 1945 si v Hitlerově alpském útočišti připili na vítězství. Na

své cestě se setkávali s horory a vítězstvími, stmelili se do rodinyvojáků, pomáhali obrátit vývoj druhé světové války a konec konců také

běh dějin.

Existenci roty poprvé popsal v roce 1992 historik Stephen Ambrose

ve své knize Bratrstvo neohrožených. Tom Hanks a Steven Spielberg

převedli v roce 2001 Ambroseho knihu pod stejným jménem dodesetidílného miniseriálu HBO. Seriál získal šest ocenění Emmy a celou

řadu dalších cen a pořád ho často vysílají různé televizní stanice pocelém světě.

Shifty Powers do této skupiny elitních vojáků velmi dobře zapadal.

Jeho výsadková jednotka neměla mezi sebou skutečné odstřelovače,

ale jestliže to některý z mužů uměl s puškou zvlášť dobře, říkalo se mu

„zkušený střelec“. Shifty Powers byl jedním z pouze dvou mužů v rotě

o 140 vojácích, kteří toto označení zpočátku získali. Když přišlo na

střelbu z pušky a zasažení nějakého určeného cíle, byl nejlepším znejlepších.

Jeho spolubojovník Earl „One Lung“ McClung popsal Shiftyho

takto:

Byl to vynikající střelec a také výborný kamarád. Nahlídkách přesně věděl, co dělá, a proto byl jedním z mála veteránů

v rotě, kteří nebyli nikdy zraněni. V celé rotě měl nejlepší sluch.

Slyšel úplně všechno, včetně nepřátelských stráží, lépe nežkdokoliv jiný, a tak často naše hlídky vedl. Shifty Powers byl skvělý

člověk, jeden z nejlaskavějších, jaké jsem kdy poznal. Nikdy

jsem ho neslyšel říct o někom jiném něco špatného.

Přes svou dnešní proslulost nebyl Shifty v knize, ani v seriáluvýrazně ztvárněn. Nebyl hlavní postavou, jako major Dick Winters. Vseriálu nebyla ani jedna epizoda věnovaná Shiftymu, jako byla třeba ta

10


o zdravotníkovi Roeovi. Během žádné epizody jste nemohli slyšetShiftyho monolog v interiéru jako byl ten Carwooda Liptona. Proč se tedy

stal Shifty Powers dnes tak dobře známým? Myslím, že to je ze třídůvodů.

Zaprvé, Shifty Powers, kterého hrál Peter Youngblood Hills, byl

jedním z hrstky mužů, kteří se objevili ve všech deseti epizodáchseriálu HBO. Zřídka se tam objevuje v nějaké hlavní roli, ale jespolehlivě (možná i strategicky) vidět v pozadí mnoha scén. V Bastogne byl

expertem na pušky, jehož se muži ptali, z jakých zbraní po nich nepřítel

střílí. Dokázal to poznat jenom podle zvuku. V Carentanu bylvýborným střelcem, kterého muži volali k sobě, když potřebovali zasáhnout

nějaký zvlášť obtížný cíl. Shifty Powers byl typem tichého týmového

hráče, na kterého se ostatní mohli vždy spolehnout. To je obdivuhodné.

Zadruhé, Shifty Powers byl (kromě toho seriálu i v reálném životě)

džentlmenem. Se všemi byl dobrým kamarádem. Když byla v seriálu

například scéna s vojínem Walterem Gordonem, kterému kapitán Sobel

rozkázal, aby kvůli drobnému provinění za trest běžel sám na Mount

Currahee, Shifty byl jedním ze tří mužů, kteří se ke Gordonovidobrovolně připojili. Přátelé, kteří ho dobře znali, říkají, že byl přesně takovým

typem člověka v reálném životě, člověka s altruistickou a las kavoupovahou. Jeho vnučka Dawnyale Johnsonová ho popsala takto:

Museli jste si ho zamilovat. Šířil kolem sebe lidské teplo.

Nezáleželo mu na tom, jak vypadáte nebo jestli máte titul PhD.

Byl velmi upřímný – a byl přesně takový, jak na vás působil.

Choval se k Tomu Hanksovi úplně stejně, jako k člověkupracujícímu ve Food City.

A zatřetí, Shifty je dnes dobře známý, protože zemřel 17. června

2009 zřejmě v době, kdy americké historii chyběli hrdinové.Reportérka Mary Katherine Hamová upozorňovala na množství webových

stránek, na nichž se projevovala úcta Shiftymu, které se vyrojily téměř

přes noc od Shiftyho skonu. Napsala, že „internetová komunita se může

občas, mezi vystavováním videoklipů s přihlouplými kočičími triky,

podporováním kariéry takového šuntu...jako je Lindsay Lohanová

a posedlou kritikou postavy Jennifer Love Hewittové v bikinách,překonat a udělat něco obdivuhodného.“ (Viz Doslov, kde se dozvíte více

11


o tom, jak Shiftyho život i nadále ovlivňoval lidi dokonce i po jeho

smrti.)

Shifty je všeobecně obdivován, protože jeho příklad nám pomáhá poznat, co má v životě skutečnou hodnotu. Byl to obyčejný člověk, který absolvoval vojenský výcvik, aby se stal nejlepším a nakonecvykonal mimořádné činy. Dělal dobře svou obtížnou práci a nepřitahoval na sebe pozornost. Z války se vrátil domů zdravý a rozhodl se žít pro svou rodinu a komunitu. Shiftyho životní příběh je inspirativní, protože zní tak prostě. Je inspirativní, protože je tak výjimečný.

Shiftyho příběh jeho slovy

Ačkoliv jsem mluvil s Shiftym Powersem mnohokrát telefonicky, neměl jsem nikdy tu čest poznat ho osobně. Informace pro tuto knihu pochází z řady zdrojů – z osobních rozhovorů s členy jeho nejbližšírodiny, s jeho přáteli a známými v rodném městě; z rozhovorů s muži z roty Easy, kteří s ním bojovali; z toho, co bylo o něm napsáno včláncích a jiných knihách; z telefonických rozhovorů s Shiftym předtím, než zemřel, z podkladů ke psaní jiné mé knihy, nazvané We Who Are Alive and Remain; a z nahraných příběhů v archivních zvukových aobrazových materiálech, ve kterých Shifty mluvil o svém životě.

Zaznamenané rozhovory mi skutečně pomohly vytvořit sipředstavu o vyznění této knihy.

Měl jsem vzácnou možnost dostat se k asi deseti rozhovorům a strávil jsem několik týdnů přepisováním záznamů. Nechával jsem si procházet zvláštní Shiftyho frázování a volbu slov doslova ušima,hlavou, až do svých rukou. Tato příležitost mě přiměla napsat tuto knihu nezvyklou, dokonce kontroverzní formou.

Zjistíte, že kniha je napsána v první osobě („ich“ formou) na rozdíl od třetí osoby, kterou je napsána většina posmrtných memoárů. Musím předem vyslovit a možná trochu zdůraznit jasné varování: tuto knihu nenapsal Shifty Powers. Spíše se snažím co nejpřesněji prezentovat Shiftyho hlas. Ano, tato kniha je důsledně založena na faktech. Jsou to také domyšlené paměti. Tento formát jsem zvolil proto, že jsem chtěl, abyste si představili Shiftyho, jak sedí v pokoji s vámi a vypráví své příběhy vlastním hlasem. Nabízím vám, abyste mě obešli jako autora a setkali se s Shiftym Powersem přímo. Uvidíte jeho život jeho očima

12


a uslyšíte příběhy jeho ušima. Chci, abyste ho prostřednictvím stránek

této knihy mohli poznat co nejdůvěrněji.

Powersova rodina s tímto řešením souhlasila. Byla to především

láska a obdiv k jejich otci, manželovi a bratrovi, která vedla ke vzniku

této knihy. Vdova po Shiftym, Dorothy, jeho děti Wayne Powers

a Margo Johnsonová a jeho poslední žijící sourozenec, GaynellSykesová, všechno četli a rukopis knihy schválili.

První osobu jsem použil ještě z jednoho, zásadnějšího důvodu.

Shifty mluvil jedinečným způsobem. Vyprávěl příběhy tak, jak to uměl

jenom on. Mluvil hovorovým jižanským jazykem a já jsem chtěl tento

jeho specifický rys v knize zachytit.

Shifty například používal skoro za každou větou slovo „víte“.Příhody často popisoval vytvářením paralelních vět – nejprve vyslovil

souvětí a potom zopakoval první část věty, ale dodal jí jiný konec.Používal hovorové výrazy, byl spíš „naštvaný“ než „rozzlobený“.Kdekoliv to bylo možné, používal jsem v knize přesné Shiftyho fráze

a způsob řeči z přepisu jeho nahraných slov. Chtěl jsem, abyste slyšeli

a vnímali Shiftyho slova z první ruky.

Peter Youngblood Hills popisoval Shiftyho zvyky jako odrazpovahy tohoto muže. Shifty byl skvělý člověk vedoucí klidný život a jeho

řeč pramenila z překypující dobrosrdečnosti. Peter o Shiftym řekl:

Jeho řeč – to bylo jako píseň, když mluvil. Ve způsobu jeho

mluvy se zračila hloubka jeho charakteru. Poslech jeho hlasu

přinášel uklidnění, ale byla v něm i jemnost a lehkost. Často

mluvil velmi pomalu a na konci vět zvyšoval hlas. Nebyl to ale

vysoký ženský hlas. V této výšce byla schopnost se vámpřiblížit. Mluvil jako sebejistý člověk, který ale nechce mluvit tak,

aby nebyl slyšen.

Shifty byl tak skromný, že se dokonce až podceňoval. Sám

sebe označoval jako „starého brblajícího venkovského balíka“,

a zlehčoval téměř všechno, co řekl – ať už to byl jeho vlastní čin

nebo hrůzy, zažité za války.

Válku mi například popisoval jednoduše, jako „nebyla to

dobrá doba“. Shifty si samozřejmě uvědomoval důležitost toho,

co udělal a kde byl. Ale věci zlehčoval, protože nikdy nechtěl

být člověkem, který se chvástá. Ačkoliv byl obyčejnýmčlově>13


kem, žijícím v neobvyklé době, vždy si uvědomoval, kým ve

svém nitru je.

Dokonce i ve stáří, když jsem s ním mluvil, chodil Shifty

pružným krokem, jako by byl spojen se zemí. Po jeho předcích

mu v žilách kolovala čerokézská krev, pokožku měl hladkou

a světle červeně zabarvenou. Ostatních lidí se vyptával a mluvil,

jako by vám naslouchal stejně zaujatě, jako povídal. ShiftyPowers vás chtěl vtáhnout do každé úžasné události, která se kdy

odehrála.

Velice se mi líbí ta poslední věta: Shifty Powers vás chtěl vtáhnout

do každé úžasné události, která se kdy odehrála.

Následuje příběh seržanta Darrella C. „Shiftyho“ Powerse,legendárního ostrostřelce, patřícího do Bratrstva neohrožených. Na dalších

stránkách vás zvu k setkání s tímto mužem, seznámení s ním a jsem

přesvědčen, že si získá vaši hlubokou úctu.

Marcus Brotherton

Srpen 2010

14


„Vykopej si hluboký okop.

Měj skloněnou hlavu.

A dávej si sakra pozor, aby se ti nezasekla puška.“

Shifty Powers ve věku 81 let, rady mladému vojákovi.



1

LOTERIE GENERÁLA TAYLORA

Rakousko, 1945

Do svých dvaadvacátých narozenin jsem zabil osm lidí, víte? U těch osmi jsem si byl jistý, osm, které jsem si mohl jasně spočítat. Tato informace byla pevně uschovaná v mém nitru, a když se měkdykoliv někdo, a zvlášť když to bylo dítě, zeptal, jestli jsem za válkyněkoho zabil, přísahám, že jsem zavrtěl záporně hlavou a tuto věc se nikdo nedověděl.

Necelý měsíc po mých narozeninách válka skončila. Všichni pili spoustu šampaňského a teprve tehdy se projevila únava. Všichni chtěli jen domů. Myslím, že jsme každopádně pociťovali vyčerpanost. Bylo těžké vyjádřit naše pocity správnými slovy. Možná to byl pocitmarnosti, zdeptanost. Stejně jako všichni ostatní i já jsem toužil být zase doma, ale nemohl jsem počítat s tím, že bych do Spojených státůzamířil brzo. Aby člověk mohl být demobilizován z armády, potřeboval 85 bodů. I když jsem prošel výcvikem v Toccoa jako jeden z původních příslušníků roty a sloužil jsem denně na frontě jako pěšák, průzkumník a výborný střelec ve všech taženích, počínaje Normandií, neměl jsem dostatek bodů. Podle tehdejšího způsobu uvažování mi chyběla jedna důležitá bojová zkušenost. Nevím proč, možná jsem měl nějakého zvlášt ního anděla strážného, který se o mě staral, ale nějak jsem sevy>17


hnul všem kulkám, které byly na mě mířené. Na rozdíl od většiny mužů

v rotě Easy jsem neměl odznak Purpurové srdce. V rotě, která měla

150 procent ztrát, jsem byl naprostou vzácností. Víte, nikdy jsem nebyl

zraněn.

Nestěžoval jsem si, s nikým jsem o svých starostech nemluvil. Na konci války jsme vykonávali okupační službu v Zell am See, středně velkém městě v Rakousku, blízko úpatí Alp. Na vojančení to byla krásná krajina. Nikdo už nemusel vykonávat žádnou těžkou práci, možná kromě nějakého běhání a pořadového cvičení, abychom moc nezlenivěli. Bylo to skutečně nádherné místo s lesknoucí se hladinou jezera ve středu města. Páni, no teda – v porovnání s tou naštvaností, kterou jsme se právě probojovali, místo, kde jsme teď byli, vyvolávalo v člověku, i přes tu vyčerpanost, pocit téměř bezstarostnosti, jako když odpočívá na verandě po celodenní těžké práci.

Dokonce ani skopčáci nevyvolávali žádné problémy. Skoro každý den jste viděl nepřátelské vojáky sestupovat z Alp a vzdávat sespojeneckým armádám. Přicházeli dolů po stovkách, všichni hladoví avysílení; byl to pohled hodně vzdálený od zabíjení a šarvátek, kterými jsme s nimi právě prošli. Hodně z těchto vojáků – no, často jsem o tom přemýšlel – třeba tento, by mohlo být mými dobrými kamarády. Mohli bychom toho mít hodně společného. Možná rád rybařil. Možná měl rád lov. Oni samozřejmě dělali to, co se od nich požadovalo a já jsem se pokoušel dělat to, co se očekávalo ode mne. Ale za jiných okolností bychom mohli být dobrými přáteli. Když se vzdali, postavili jsmekolem nich pár strážných, nakrmili je, a takhle pro nás válka skončila.

Je zvláštní, jak se jednotka, když projde spoustou bojů, pevně stmelí do formy bratrství. Myslím si, že někteří chlapi v rotě kvůli mně mezi sebou reptali. Muži s velkým počtem bodů měli odjet za tři týdny domů, ale v mém případě to mohlo trvat dalších šest měsíců nebo rok, možná ještě víc. Šířily se mezi námi fámy, že bychom se měli připojit k bojům v Tichomoří, a já jsem nikdy nepatřil k těm, kdo by se vyhýbal povinnostem, kdyby k tomu došlo. Ale ať už to dopadne jakkoliv a dalo se očekávat, že válka s Japonskem také brzy skončí, samozřejmě bych raději jel domů teď a ne později. Viděl jsem dost krvavých scén, aby mi stačily na celý život.

Ti stejní kamarádi museli dělat povyk dost hlasitý na to, aby ho slyšel někdo vysoce postavený, protože jednoho slunečného odpoledne

18


nám dal kapitán Speirs nástup do formace blízko náměstí, a já jsem si

všiml jednoho nebo dvou veteránů s nezaměnitelnou jiskrou v očích.

Bylo jasné, že se něco děje, ale nedokázal jsem přijít na to, co to je. To

odpoledne, začátkem června 1945, kdy se všech 140 mužů roty Easy

shromáždilo na náměstí, byl nádherný den. Většinu spolubojovníků už

člověk ani nezná. Náhrady, které přišly, když někdo z nás byl zraněn

nebo zabit. Pokoušel jste se co nejlépe spárovat náhradníka s jedním

ze starších mužů, s člověkem, který už prošel bojem a přežil to. Když

se vám to spárování podařilo, tak jste mohl náhradníka použít k tomu,

co bylo potřeba, mohl do jednotky zapadnout a mohl to dokonce přežít.

Ale snadněji se to řeklo, než udělalo. Znám několik mazáků, kteří se

ani nepokoušeli zapamatovat si náhradníkovo jméno. Když jste toudělal, stačilo, abyste se otočil a ten chlápek krvácel z břicha a volalmaminku. Jakmile se něco takového stalo víckrát, tak jste si pak dával

dost pozor na to, s kým budete kamarádit.

Tři čety vytvořily kolem kapitána Speirse půlkruh. Vyštěkl svéobvyklé „roto, čety, pó-zor!“ a od dlažby zazněla ozvěna našehopřidupnutí a zarachocení pažeb pušek o zem. Okraj náměstí tvořilo panské sídlo a kostel s věží, a když kapitán Speirs zavrčel „pohov!“, ozvěna už nebyla tak zřetelná, my jsme se rozestoupili a trochu se uvolnili vramenou.

„Generál Taylor si uvědomuje,“ zvolal kapitán Speirs, „že mnoho veteránů, včetně veteránů z Normandie, stále nemá pětaosmdesát bodů, potřebných k demobilizaci z armády. Dnes, v den výročí invaze,generál schválil loterii, jejíž výherce z každé roty bude moci odjet domů. S okamžitou platností.“

Při vyslechnutí této novinky několik mužů tiše písklo. Chlápekvedle mě hlasitě polknul, jak mu vyschlo v krku při představě tépříležitosti. Poručík Harry Welsh, energický sekáč a štábní důstojník naší jednotky, zalovil prsty v nastavené přilbě naplněné složenými papírky se jmény vojáků. Poručík Welsh se odmlčel, na chvíli zvedl přilbu do úrovně očí, myslím, že se trochu usmál, a pak podal vytažený papírek našemu veliteli. Kapitán Speirs ho rozložil, mlčky si pro sebe přečetl jméno, potom vypnul ramena, ale výraz ve tváři se mu nezměnil. Všichni jsme se předklonili a čekali na to šťastné jméno. Zaznamenal jsem mírný větřík časného léta, šustící v listoví buku po mé pravé straně. Někde na zalesněném úbočí kopce za panským sídlem se ozvalo

19


pisklavé volání tetřeva ti-ti-ti-ti. „No tak, no tak, dělej,“ zamumlalchlaík za mnou.

„Vítězem za rotu Easy...,“ kapitán Speirs slova kvůli zdůraznění ze sebe vyrážel, „je pořadové číslo jedna, tři, nula, šest, šest, dva, šest, šest...seržant Darrell C. Powers.“ Když říkal poslední část mého jména, zesiloval hlas jako rozhlasový komentátor. Kapitán, známý hlavně pro své nebojácné a zabijácké způsoby, musel přece jenom mít v sobě nějaký lidský cit.

Muži vypukli v jásot. Úsměv poručíka Welshe se změnil ve zjevný smích. „Tak takhle se to dělá, Shifty!“ vykřikl kdosi. Myslím, že to byl George Luz, chlápek, který se všemi vycházel, a dokázal dokonalenaodobit mimiku kohokoliv. Bull Randleman, velký jako medvěd avýborný voják, se na mě šklebil ze zadních řad a vypadalo to, že mě chce poplácat po zádech. „Blahopřeji, Shifty!“ zvolal Randleman. „To se nemohlo podařit lepšímu člověku!“

Nevěřícně jsem vrtěl hlavou. Vyhrál jsem v loterii generálaTaylora. Domů – potřeboval jsem tuto zvěst chvíli strávit. Na rtech se mi objevil slabý úsměv. Já, Shifty Powers, konečně půjdu domů.

Jakmile se naše formace rozpustila, přiběhli ke mně dva náhradníci a popadli mě za paži. „Za tu cestu domů ti dám tisíc dolarů,“ řekl jeden, úplně bez dechu. Ten druhý vypadal, jako by chtěl udělat to stejné.Nebylo pochyb o tom, že to mysleli vážně. Několik mužů vyhrálo spoustu peněz v kartách, a faktem je, že pro člověka, jako jsem byl já,představovalo tisíc dolarů hromadu peněz. Ale ještě než jsem si to mohlpromyslet, zavrtěl jsem hlavou a řekl jsem, „ne, myslím, že prostě pojedu domů.“ A také to tak bylo. Jeden z těch mazáků, seržant Paul Rogers, se přiloudal, právě když ti náhradníci odcházeli. Všichni mu říkaliHayseed. Smál se zeširoka jako měsíček a potřásal mi rukou. Byl to jeden z mých nejlepších kamarádů v rotě, který zůstal naživu, a já jsem byl strašně rád, že se dočkal konce války. Nevěděl jsem, co mu mám říct, kromě „člověče, Paule, já jsem v životě nikdy nic nevyhrál.“

Hayseedův úsměv se ještě rozšířil a pevněji mi stiskl ruku. „Shifty, všichni jsme ti to přáli.“ Měl v očích tu stejnou jiskru, jakou jsem viděl předtím u několika mužů. Podal mi prázdný vak, jako by se na to už předem připravil a dodal, „tak pojď, chci ti něco ukázat.“

Hayseed byl vrchní seržant naší čety, člověk, který se měl starat o jemu nejbližší vojáky. Neměl jsem moc věcí, které bych potřeboval

20


zabalit, ani moc suvenýrů z boje. Když jsme jednou procházeliBerchtesgadenem, šlohnul jsem jednu z těch velkých červenýchHitlerových vlajek s černou svastikou. Vůbec jsem nevěděl, co si s tou obří

starou ošklivou vlajkou kdy počnu, ale usoudil jsem, že k takovému

nálezu, jako byl tohle, se pecivál jako já nedostane každý den. A to

bylo všechno, co jsem měl.

Vyšli jsme. Myslel jsem si, že mě Hayseed vede jenom zpátky do baráku, aby mi pomohl sbalit věci, ale brzy jsme zahnuli a zamířili ke skladu, který byl o pár ulic dál, kde vládl čilý ruch. Když jsme přišli ke dveřím, jediný strážný nám pokývl. Zarachotil klíčem v zámku a pustil nás dovnitř. Budova neměla okna a byla v ní tma jako v pytli. Hayseed rozsvítil stropní světla. Zalapal jsem po dechu.

„Teď, Shifty,“ řekl, „si můžeš vybrat, co chceš.“

Pro pánaboha, byla toho plná místnost. Kořist od skopčáků.Naskládaná v bednách, vyrovnaná v policích a na podlaze. Střelné zbraně. Haldy, hromady střelných zbraní. Pušky a pistole, karabiny, brokovnice a samopaly. Po tváři mi přeběhl úsměv.

„Myslel jsem si, že by to byl perfektní dárek na rozloučenou pro nejlepšího střelce v rotě Easy,“ řekl Hayseed a podal mi prázdný vak.

„Ale ne,“ řekl jsem a popošel dopředu. „Zapomínáš na BuckaTaylora. To je lepší střelec, než jsem kdy byl já. A Earl McClung, ten je určitě zdaleka nejlepší v rotě. No, doma ve Virgínii, víš, můj táta..., tam byl člověk, který uměl střílet. Táta byl vynikající střelec, jo, to byl. Páni, ten člověk dokázal mouše ustřelit křídla.“

„Jen si ten vak naplň, Shifty,“ řekl Hayseed, ale nebyl naštvaný, vůbec ne.

Vybral jsem si pistole, jelikož jsem usoudil, že se dají nejsnadněji odnést. Beru si domů už svou M1 a nechce se mi tahat pět kilo navíc s další puškou, a tak jsem bral jenom pistole. Deset, možná dvanáct jich šlo do pytle, samé skvělé pistole. Jako nejlepší kusy ve své sbírce jsem si vyhlédl dvě automatické ráže 6,35 mm v soupravě, s perletívykládanými rukojeťmi, děsně krásné pistole. Hned vedle byla dvěpodažní pouzdra, jedno pod levou a druhé pod pravou paži. Tyto perletí zdobené pistole jsem si ihned připnul pod blůzu uniformy a zářil jsem, jako bych se právě chystal sníst mámin domácí čokoládový koláč, můj oblíbený moučník.

„Náklaďáky budou brzy odjíždět,“ řekl Hayseed. „Měl bys pohnout

21


kostrou.“ Nádavkem mi ještě jednou potřásl rukou. Přikývl jsem.Nebylo dost času na to, abych se pořádně rozloučil. Myslím, že jsme oba

věděli, jak se lidem v takových chvílích nedostává slov, protože mě

poplácal po rameni, znovu se zeširoka usmál a já jsem opět přikývl.

Takhle jsme se rozloučili.

Hayseed šel zpátky k rotě. Ovšem před odjezdem bylo potřebaudělat ještě jednu věc – bylo třeba položit otázku. Věděl jsem jakou, ale netušil jsem, jak ze sebe tu zatracenou otázku dostat, aby měla smysl, když ji položím. Pramenila ze zvláštního pocitu, který ve mně hlodal od chvíle, kdy válka skončila. Vlastně jsem ho zaznamenal už předtím, ale teprve na konci války jsem si uvědomil, že ji musím jednouvyslovit, možná dřív, možná později. Tížila mě v žaludku jako uvízlý kousek kukuřičného chleba. Tam jsem ji v sobě pevně držel. A tak jsem sipomyslel, že jestli bude někdo znát na moji otázku odpověď, tak to bude major Dick Winters.

Major byl ubytován o několik ulic dál v důstojnických kvartýrech. Když jsem zaklepal na dveře, strážný mi řekl – po schodech nahoru a přes salónek – a jak jsem zlehka našlapoval, dřevěné podlahy aninezavrzaly. Major seděl venku na balkóně s vchodem z přijímacíhosalónku. Balkón byl zalit slunečním světlem v ostrém kontrastu k tmavému salónku, z kterého jsem ho nejprve zahlédl. Když jsempřišel k němu, zjistil jsem, že pracuje u malého stolku, který si tam pro to své papírování vynesl. Na stole byla sklenice s vodou. V dáli za ním se nad horami, shlížejícími na jezero, vznášel odpolední mlžný opar.

Major Dick Winters byl s námi od začátku. Tehdy v tábořeToccoa, kde jsme před třemi roky začínali s výcvikem, byl řadovýmdůstojníkem, poručíkem a velitelem čety v rotě Easy, a zodpovídal za čtyřicet, možná padesát mužů. Bojoval s námi bok po boku a vedl násNormandií, kde se stal velitelem roty. Byl za větru a deště v Nizozemsku, brodil se ve sněhu a krvi v Bastogne, a kryl se před ostřelováním v tomsvinstvu v Haguenau. Všichni vyšší důstojníci viděli, jaký to je obdivovaný vůdce, takže neustále rychle stoupal po žebříčku hodností jako jestřáb vznášející se z bidýlka. Když jsme byli v Rakousku, nastoupil poplukovníkovi Robertu Strayerovi do funkce velitele našeho praporu. Major Winters teď velel nějakým sedmi stovkám mužů.

„Nerad vás vyrušuji, pane,...vy jste...,“ hledal jsem slova a zkoušel jsem to znovu. „Vy jste...“ zmlknul jsem a poslouchal. Někde vlevo

22


ode mne bublal potůček. Odhodlal jsem se k dalšímu pokusu. „No,...

byla to dlouhá doba...“ Pořád jsem nebyl ani blízko toho, o čem jsem

chtěl mluvit.

Major položil pero na stůl. „Máte všechno, co potřebujete, seržante Powersi?“ Mluvil klidně a plynule jako vždy.

„Ano, pane. Zabalil jsem si svou kořist. Hlavně pistole. Dokumenty budou hotovy za chvíli. Až zajdu na velitelství, dostanu tam doplatek žoldu.“

Major naklonil hlavu trochu na stranu a vyzval mě tak, abych řekl, co mám skutečně na srdci. Přehodil jsem si čepici z pravé ruky do levé.

„No, doma ve Virgínii...,“ začal jsem a zakolísal v kolenou.Hlavou mi prolétla myšlenka. Najednou se to všechno spustilo, odbylo se to rychleji, než stisknutí citlivé spouště, ale já se vám to všechnopokusím vyložit tak, abyste viděli, jak mi to vířilo hlavou.

Byl to pohled na sklenici vody, stojící na majorově stole, který všechno rozvířil. Ta voda, tak čistá, stojící tam, aby se člověk, když má žízeň, kdykoliv napil. Vyvolala vzpomínku na dobu, kdy rota Easy držela frontu u Bastogne. Skopčáci nás úplně obklíčili a všichni jsme mrzli ve sněhu. Hladoví, prochladlí, špinaví, páchnoucí. Blízko našich okopů byl zamrzlý potok a my jsme na něm prosekávali led, abychom měli vodu. Jen zřídka jsme si mohli rozdělat ohníček, abychom sirozustili led, v žádném případě tehdy, když nás mohli vidět skopčáci. A tak jsme měli po většinu cesty přes Bastogne sucho v krku.

V ten konkrétní den panovala v rotě skutečně velká žízeň, víte, a starej Wild Bill Guarnere a Babe Heffron si povídali. Jsou tonejdrsnější chlápci v rotě Easy a Bill říká, „Babe, vezmi tamhle tenkanystr. Musíme chlapům přinést nějakou vodu.“ Jeden kluk z druhé roty byl u potoka s bajonetem včera a odsekával tam led. Teď tam ležela jeho přilba s dírou od půlpalcové kulky přesně uprostřed. Jeden kluk viděl, co se stalo. „No jo,“ řekl ten chlápek. „Přiletěla tam P-47,ostřelovala to a trefila ho – byl to kluk z roty I – byl okamžitě mrtvý.“ Babe říká, „a sakra, jeden z našich letounů – vlastní střelba.“

Potřebovali jsme nutně vodu, víte, a Babe se rozhodl, i přes tonebezpečí, pro ni jít. K potoku bylo možná tak dvě stě metrů. Po celou dobu byl v otevřeném terénu, ohlížel se do lesa, naslouchal zvukům z oblohy, nervózní z toho, co tam, jak všichni víme, může být a ještě to není vidět. Už je blízko té přilby, protože je to jediné místo, kam se

23




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist