načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Shannarova píseň přání – Terry Brooks

Shannarova píseň přání

Elektronická kniha: Shannarova píseň přání
Autor: Terry Brooks

– Třetí díl série Letopisy rodu Shannara Dávné zlo se snaží o definitivní zničení veškerého života. Druid Allanon se musí vydat na nebezpečnou cestu, aby zachránil svět. S ne příliš ochotnou pomocí Briny Ohmsford, dcery Wil Ohmsford. Ačkoli ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  359
+
-
12
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 535
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložil Adam Steinz
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0359-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Třetí díl série Letopisy rodu Shannara Dávné zlo se snaží o definitivní zničení veškerého života. Druid Allanon se musí vydat na nebezpečnou cestu, aby zachránil svět. S ne příliš ochotnou pomocí Briny Ohmsford, dcery Wil Ohmsford. Ačkoli ona sama má magickou sílu Písně přání, proroctví předpovídá zkázu. Zlé sestry se nic netušící Brin snaží vlákat do osudu mnohem horšího než je smrt.

Zařazeno v kategoriích
Terry Brooks - další tituly autora:
Návrat Elfů Návrat Elfů
Shannarův meč Shannarův meč
Shannarův meč Shannarův meč
Shannarovy magické elfeíny -- Letopisy rodu Shannara Shannarovy magické elfeíny
Shannarova píseň přání Shannarova píseň přání
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SHANNAROVA

PÍSEŇ PŘÁNÍ

TERRY BROOKS


THE WISHSONG OF SHANNARA © 1985 by Terrence D. Brooks

This translation published by arrangement

with Del Rey, an imprint of Random House,

a division of Penguin Random House LLC

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Adam Steinz, 2019

Obálka © Pavel Tůma – RITA, 2019

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2019

ISBN 978-80-7642-462-3 (pdf)


SHANNAROVA

PÍSEŇ PŘÁNÍ

TERRY BROOKS

PŘELOŽIL ADAM STEINZ


Pro Lestera del Rey,

experta na sci ‑fi a fantasy


I

Léto pomalu přecházelo v podzim a Čtyřzemí čekala řada každoročních změn. Ubylo dlouhých, klidných dní a spolu s nimi zmizel zuřivý žár a pocit, že je na vše dost času. Vzduch stále ještě hřál, ale dny se krátily, ovzduší ztrácelo na vlhkosti a vracely se myšlenky na bezprostřednost života. Celý svět se měnil. Stromy v lesích Stinného dolu začínaly hrát všemi barvami.

Brin Ohmsfordová se zastavila u záhonků, které lemovaly pěšinu vedoucí k domu, a při pohledu na rudé listy javoru se ztratila ve svých myšlenkách. Jeho letitý kmen byl obrovský a sukovitý. Brin se pousmála. Na ten starý strom měla spoustu vzpomínek z dětství. Bez rozmýšlení sešla z cestičky a vykročila k němu.

Brin byla vysoká, vyšší než její rodiče i její bratr Jair, skoro stejně vysoká jako Rone Leah, a přestože postavou připomínala křehkou květinu, mohla se s nimi všemi měřit. Jair by samozřejmě nesouhlasil, ale jen protože se nechtěl smířit se svou rolí benjamínka. Brin byla koneckonců jen dívka.

Prsty jemně přejela po hrubém kmeni javoru a zahleděla se do shluku větví nad sebou. Po ramenou se jí vinuly dlouhé černé kadeře. Nebylo pochyb o tom, čí byla dcera. Její matka Eretria vypadala před dvaceti lety úplně stejně jako dneska Brin, od snědé pleti a černých očí až po jemné, křehké rysy ve tváři. Jediné, co Brin po své matce nezdědila, byla její jiskra. Tu dostal Jair. Brin zdědila povahu svého otce, byla klidná, sebevědomá a ukázněná. Když Wil Ohmsford krátce po jednom z Brininých nevydařených dobrodružství napomínal své děti, poznamenal, že jediný rozdíl TERRY BROOKS mezi nimi byl, že Jair byl schopen všeho, zatímco Brin byla také schopna všeho, ale až poté, co si vše řádně promyslela. Brin stále nevěděla, koho z nich otec káral víc.

Dívka se pustila stromu a  vzpomněla si na dobu, kdy ho začarovala písní přání. V té době byla stále ještě dítě a hrála si s elfskými kouzly. Uprostřed léta změnila letní zelené listí javo ru na podzimní rudou. Ve své dětské mysli na tom neviděla nic špatného, červená byla přece mnohem krásnější než zelená. Její otec zuřil. Trvalo skoro tři roky, než se strom ze svého šoku vzpamatoval. Bylo to také naposledy, kdy ona nebo Jair kouzlili poblíž svých rodičů.

„Brin, pojď mi pomoct s balením, prosím,“ volala ji matka. Brin naposledy poplácala starý javor a zamířila k domovu.

Její otec nikdy zcela nevěřil elfské magii. Před zhruba dvaceti lety použil elfeíny, jež dostal od druida Allanona, aby ochránil Vyvolenou, elfku jménem Amberle z rodu Elessedilů, na cestě za Krvavým plamenem. Už tehdy si uvědomoval, že ho kouzla elfů poznamenala, nevěděl však, jak se tyto změny projeví. Až když se narodili Brin a Jair, pochopil. Účinky magie se neprojevily na Wilu Ohmsfordovi. Následky elfeínů v sobě musely nosit jeho děti, možná je zdědí i jejich děti, ale to zatím nevěděl. Brin s Jairem však získali kouzlo písně přání.

Brin to kouzlo pojmenovala. Něco si přej, zazpívej a stane se to skutečností. Byla to píseň přání. Alespoň to si myslela, když poprvé objevila svou moc. Brzy se naučila, že svým zpěvem dovede ovlivňovat vše živé kolem. Dokázala změnit barvu listů starého javoru či uklidnit rozzuřeného psa. Mohla přimět divokého ptáka, aby jí přistál v dlani. Dovedla se proměnit v jakoukoli část nějaké živé věci nebo ji přijmout za část sebe sama. Nikdy si nebyla jistá, jak k proměně dochází, zkrátka se to stalo. Vždy se rozezpívala tónem, který nijak neovládala, nijak ho předem neurčila, jako by tu melodii znala odjakživa. SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 9

Vždy věděla, o čem zpívá, přesto svůj zpěv neovládala, její mysl se zkrátka zalila nepopsatelnými pocity. Emoce jí zmítaly, vtáhly ji do sebe a jakýmsi záhadným způsobem ji změnily. Přání se poté stalo skutečností.

Toto byl dar elfské magie nebo, jak si vždy myslel Wil Ohmsford, její prokletí. Brin věděla, že otec má v hloubi duše strach z toho, co by mohla magie provést a co elfeíny kdysi udělaly jemu. Poté, co Brin přiměla svého psa honit se za ocasem, dokud málem neumřel vyčerpáním, a nechala uvadnout skoro celou zeleninovou zahradu, otec rychle dospěl k závěru, že elfeíny už nikdy nikdo nepoužije. Ukryl je neznámo kam a tam také zůstaly. Alespoň si to myslel. Brin si tak jistá úplně nebyla. Před pár měsíci, když přišla řeč na ukryté elfeíny, zahlédla, jak se Jair nanejvýš samolibě usmívá. K ničemu se samo sebou nepřiznal, ale Brin věděla, jak obtížné je před jejím bratrem cokoli ukrýt.

Rone Leah už na ni čekal před vchodem. Byl vysoký, šlachovitý a rezavě hnědé vlasy měl svázány širokou čelenkou. Když ji zahlédl, přivřel šibalsky oči. „Co kdybys mi tu trochu pomohla? Balím tu úplně sám, a to ani nepatřím do rodiny, propánajána!“

„Trávíš tu tolik času, že mi to tak ani nepřijde,“ ohradila se. „Co ještě zbývá?“

„Jen potřebuji vynést ven tyhle kufry, to bude asi všechno.“ Za dveřmi stála řada kožených zavazadel a malých tašek. Rone zvedl největší z nich. „Myslím, že s tebou chce mluvit tvá matka. Je v ložnici.“

Rone vyrazil po cestičce a  Brin zamířila směrem k  ložnicím v zadní části domu. Její rodiče se jako každý rok chystali na svou podzimní výpravu ke vzdáleným společenstvím jižně od Stinného dolu. Vždy strávili alespoň dva týdny na cestách. Jen pár léčitelů na světě ovládalo medicínu stejně jako Wil Ohmsford a v okruhu pěti set mil od Stinného dolu nikdo podobný nežil. Brinin otec tedy dvakrát do roka, vždy na jaře a na podzim, vyjížděl do odlehlých vesnic a nabízel své služby tam, kde bylo třeba. Eretria se za ta léta stala svému TERRY BROOKS muži schopnou oporou a dokázala ošetřit nemocné a raněné skoro tak dobře a důkladně jako on. Nemuseli tuto cestu podnikat, ale byli až příliš dobrosrdeční. Kdokoli jiný by raději zůstal doma. Brininy rodiče však poháněl pocit povinnosti vůči ostatním. Oba zasvětili své životy léčení nemocných a své poslání nebrali na lehkou váhu.

Když odjeli na svou dobročinnou cestu, Brin vždy dostala za úkol hlídat Jaira. Tento rok však přijel z vysočiny Rone Leah, aby na oba dohlédl.

Brinina matka vzhlédla od poslední tašky a usmála se, když její dcera vstoupila do místnosti. Dlouhé černé vlasy jí volně spadaly na ramena a ve tváři vypadala skoro stejně stará jako její dcera.

„Neviděla jsi svého bratra? Už se chystáme k odchodu.“

Brin zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že je někde s otcem. Mohu ti s něčím pomoct?“

Eretria přikývla, vzala Brin za ramena a posadila ji vedle sebe na postel. „Chci, abys mi něco slíbila, Brin. Nechci, aby sis hrála s písní přání, až budeme pryč. Ani ty, ani tvůj bratr.“

Brin se usmála. „Skoro ji už ani nepoužívám,“ odvětila a zahleděla se do snědé tváře své matky.

„Já vím. Ale Jair si s ní zahrává až příliš, protože si myslí, že o tom nevím. Ať už je to, jak chce, s otcem si nepřejeme, abyste ji, byť jedinkrát, na cokoli použili. Je to jasné?“

Brin zaváhala. Její otec chápal, že je píseň přání nedílnou součástí jeho dětí, ale nechtěl si připustit, že by to byla dobrá nebo nezbytná schopnost. Vždy jim říkal, že jsou inteligentní a talentovaní, že nepotřebují čáry a triky, aby v životě uspěli. Neustále jim vštěpoval, že mohou být čímkoli chtějí i bez písně. Eretria jeho slova vždy opakovala, více si však uvědomovala, že jakmile se naskytne příležitost, kdy je nebudou moci nachytat při činu, jejich rady budou zbytečné.

Jair však o rizicích svého počínání přemýšlel zřídkakdy. Byl impulzivní a až hrozivě tvrdohlavý. Když přišlo na píseň přání, SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 11 vždy si chtěl dělat, co se mu zlíbí, pokud alespoň vzdáleně tušil, že mu kouzlo projde.

U něj magie fungovala jinak.

„Brin?“

Její myšlenky se rozlétly. „Mami, nechápu, proč nemůžeme Jaira nechat, aby píseň zkoušel. Je to přece jen hračka.“

Eretria zavrtěla hlavou. „I hračka může být nebezpečná, pokud s ní někdo neumí zacházet. Krom toho bys měla elfská kouzla znát dost dobře na to, abys věděla, že nikdy nejsou bez následků. Teď mě dobře poslouchej. Ty i tvůj bratr jste už dost velcí na to, abychom vám nemuseli neustále hledět přes rameno. I tak ale dobrá rada nikdy neuškodí. Nechci, abyste kouzlili, když jsme pryč. Jen tím přitahujete nechtěnou pozornost. Slib mi, že ji nebudeš používat a že ohlídáš svého bratra.“

Brin pomalu přikývla. „Je to kvůli těm hrozivým poutníkům, že?“ Ty příběhy už slyšela. Bez ustání se o nich mluvilo v hostinci. Černí chodci, tiché bytosti bez tváří zrozené z temné magie a zjevující se odnikud. Někteří říkali, že se Temný mág a jeho sluhové vrátili zpět. „O to tedy jde?“

„Ano.“ Eretria se pousmála nad chápavostí své dcery. „A teď mi přísahej, že píseň nepoužiješ.“

Brin se také usmála. „Slibuji.“

Přesto si však v duchu myslela, že je to celé nesmysl.

Balení a nakládání zabralo ještě půl hodiny, načež byli Brinini rodiče připraveni k odjezdu. Jair přiběhl z hostince, kde jako dárek na rozloučenou sehnal zvláštní laskominu pro svou matku, která podobné věci milovala, a rodina se rozloučila.

„Pamatuj, co jsi mi slíbila, Brin,“ zašeptala Eretria dceři do ucha, objala ji a políbila na tvář.

Manželé Ohmsfordovi pak vyskočili na povoz a pomalu vyjeli po prašné cestě.

Brin je sledovala, dokud nezmizeli z dohledu. TERRY BROOKS

Brin, Jair a Rone Leah si toho odpoledne udělali vycházku do lesů kolem Stinného dolu, a když se konečně obrátili k domovu, slunce už se blížilo k obzoru a krátké polední stíny se začaly protahovat. Do vesnice to byla asi hodina cesty, ale všichni tři už tudy šli tolikrát, že by je nezdržela ani ta nejčernější noc. Volným tempem kráčeli dál a užívali si konec nádherného podzimního dne.

„Zítra bychom mohli jít na ryby,“ navrhl Rone a zazubil se na Brin. „S takovým počasím je jedno, jestli něco chytíme, nebo ne.“

Rone byl ze všech tří nejstarší, šel tedy v čele a hledal cestu mezi stromy. Pod dlouhým loveckým pláštěm se houpala stará a obnošená pochva meče, který se v jeho rodině dědil z otce na syna. Kdysi dávno byla tato zbraň symbolem nastávajícího panovníka, za ta léta však pozbyla své funkce a nahradila ji jiná. Rone si už jako malý chlapec starou čepel zamiloval. Jeho pradědeček Menion Leah ji měl na výpravě za Shannarovým mečem. Král věděl, že si Rone zbraň oblíbil, proto mu ji svěřil na znamení jeho urozené krve, přestože byl nejmladším synem.

Brin se na něj podívala a svraštila čelo. „Nejspíš jsi na něco zapomněl. Měli jsme zítra v plánu opravit dům. Slíbili jsme, že než se rodiče vrátí, bude vše hotovo.“

„Opravy nám neutečou, dokončíme je jindy,“ pokrčil Rone vesele rameny.

„Myslím, že bychom měli trochu prozkoumat okraj údolí,“ vložil se do jejich hovoru Jair Ohmsford. Byl šlachovitý, hubený a po svém otci zdědil elfské rysy – úzké oči, šikmé obočí a lehce zašpičatělé uši skryté pod nepoddajnými zlatými vlasy. „Měli bychom se podívat, jestli se tu někde netoulají ty sžíravé přízraky.“

„A co víš o poutnících ty, Tygře?“ zasmál se Rone. Rád takto Jaira oslovoval. SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 13

„Nejspíš o nic víc než ty. Šíří se tu stejné příběhy jako u vás,“ odvětil hoch. „Černí chodci, hroziví poutníci, bytosti, které vycházejí pouze za tmy. V hostinci se o ničem jiném nemluví.“

Brin se na bratra káravě ohlédla. „A o to taky jde. Jsou to jen příběhy a výmysly.“

Jair se podíval na Rona. „Co si o tom myslíš ty?“

K Brininu překvapení Rone jen pokrčil rameny. „Možná ano, možná ne.“

„Rone, takové pohádky se tu šíří už od doby, kdy padl Temný mág. V žádné ale nebylo ani zbla pravdy. Proč by to teď mělo být jinak?“

„Nevím, může to být jen další pohádka, ale raději jsem připraven. Vždyť v dobách Sheae Ohmsforda na přízraky také nikdo nevěřil, dokud nebylo pozdě.“

„A proto bychom se měli jít poohlédnout kolem,“ trval na svém Jair.

„Proč?“ zeptala se vážným a káravým tónem Brin. „Kdyby byly ty pohádky skutečně pravda a skrývalo se tu něco tak nebezpečného, jak se povídá, co bys dělal? Myslíš, že ti pomůže píseň přání?“

„Kdybych ji musel použít,“ zarděl se Jair, „tak ano. Použil bych kouzlo a...“

„Není to hračka, Jaire,“ skočila mu Brin do řeči. „Kolikrát ti to mám vysvětlovat?“

„Jen jsem myslel, že...“

„Vím, co jsi myslel. Věříš, že ti píseň vyplní vše, na co pomyslíš, ale to se šeredně pleteš. Měl bys raději poslouchat otce a kouzlům se obloukem vyhnout. Jednou by se ti mohla vymstít.“

Jair se na ni zadíval. „Proč jsi tak naštvaná?“ V tu chvíli si dívka uvědomila, že se opravdu zlobí, a přitom nemá žádný důvod.

„Omlouvám se,“ řekla po chvilce, „slíbila jsem matce, že ani jeden z nás nebude používat píseň přání, zatímco budou pryč. TERRY BROOKS Možná právě proto mám vztek, když mluvíš o pronásledování poutníků.“

V Jairových modrých očích zahořel plamen hněvu. „Kdo ti dal právo slibovat něco takového za mě, Brin?“

„Nikdo, ale matka...“

„Matka nic nechápe.“

„Tak dost!“ skočil Rone oběma do řeči a zvedl ruce, aby sourozence umlčel. „Jsem rád, že bydlím v hostinci, a ne s vámi dvěma. Takové hádky nedokážu vystát. Zpátky k původní otázce. Jdeme zítra rybařit, nebo ne?“

„Pojďme,“ přidal se Jair.

„Dobře,“ přikývla Brin, „ale až dokončíme alespoň část oprav.“

Pak znovu tiše vyrazili. Brin neustále přemýšlela o Jairově zdánlivé posedlosti písní přání. Matka měla pravdu: Jair kouzlil, kdykoli dostal příležitost. Viděl ve svých schopnostech menší zlo, jelikož jeho kouzlo fungovalo jinak. Brin svou písní dokázala měnit realitu, cokoli zazpívala, to se stalo skutečností. Jair však tvořil iluze, věci se děly pouze zdánlivě. To mu dodalo větší odvahu a chuť experimentovat. Cvičil sice potají, ale přesto cvičil. Dokonce ani Brin si nebyla jistá, co všechno se sám naučil.

Odpoledne se dočista vytratilo a přišel večer. Nad východním obzorem visel úplněk jako bílý maják a na obloze se objevily hvězdy. S příchodem noci se vzduch začal rychle ochlazovat a les prostoupila vůně schnoucího listí. Všude kolem šuměl hmyz a noční ptáci.

„Myslím, že bychom mohli jít na ryby k Rappahalladranu,“ prohlásil náhle Jair.

Chvíli bylo ticho. „Nevím,“ odvětil nakonec Rone. „Nabízí se i jeden z rybníků poblíž Stinného dolu.“

Brin se tázavě podívala na muže z vysočiny. Vypadal ustaraně.

„Říční pstruhy v rybníku nenajdeš,“ trval na svém Jair. „Krom toho jsem chtěl vyrazit na den nebo dva tábořit do Dulnského lesa.“ SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 15

„To můžeme i v údolí.“

„V údolí je to jako na zahradě,“ podotkl Jair a z jeho hlasu bylo poznat, že ho věčné výmluvy začínají obtěžovat. „V Dulnu je alespoň pár míst, která ještě neznáme. Čeho se tak bojíš?“

„Já se nebojím ničeho,“ odvětil princ. „Jen si myslím, že... to nic, promluvíme si o tom později. Teď vám musím vyprávět, jak jsem se cestou sem skoro ztratil. Narazil jsem na takového vlkodava...“

Brin zmírnila krok a nechala své společníky jít před sebou. Stále nemohla pochopit, proč se Rone nechtěl ani na pár dní vydat do Dulnu, když už tam byli tolikrát. Číhalo snad za hranicemi Stinného dolu něco, z čeho by měli mít strach? Pak si vzpomněla na obavy své matky a zamračila se. Nejdřív ona, pak Rone. Muž z vysočiny nechtěl označit vyprávění o sžíravých přízracích za snůšku nesmyslů, jak by si Brin přála. Popravdě řečeno se choval až neobvykle odtažitě. Obyčejně by se Rone těmto příběhům jen zasmál. Proč se tak nestalo i nyní? Brin si náhle uvědomila, že celá tahle situace možná vůbec nebyla k smíchu.

O půl hodiny později se mezi stromy začala objevovat světla vesnice. Setmělo se a trojici na cestu svítila pouze jasná měsíční záře. Stezka zamířila z kopce přímo do vesnice a rozšířila se v prašnou cestu. Objevily se domy, z nichž se ozývaly tlumené hlasy. Brin pocítila první známky únavy. Nejspíš by si měla co nejdříve vlézt do pohodlné postele a oddat se několika hodinám nerušeného spánku.

Trojice prošla středem Stinného dolu, kolem starého hostince, který již po celé generace patřil rodu Ohmsfordových. Rodina budovu stále vlastnila, ale od smrti Sheae a Flicka tam již nebydlela. Jejich přátelé se nyní starali o chod celého podniku a sdíleli výdělky i výdaje s Brininými rodiči. Její otec se v hostinci nikdy necítil dobře a ona to věděla. Již před mnoha lety dal přednost životu léčitele před životem hostinského. Jediný Jair se zajímal TERRY BROOKS o události v hostinci, protože do hospody rád chodil poslouchat příběhy pocestných, které byly plné nebezpečí, aby ukojil vlastní touhu po dobrodružství.

V hostinci bylo dnes večer rušno. Dvojité dveře se rozlétly a tři poutníci uvnitř zahlédli nespočet cestovatelů i místních, kteří si užívali chladný podzimní večer nad sklenicemi piva. Rone se ohlédl na Brin a s úsměvem zavrtěl hlavou. Nikdo ještě nechtěl jít spát.

O pár chvil později dorazili k obydlí rodiny Ohmsfordových, malému kamennému domku stojícímu na nízkém pahorku ukrytém mezi stromy. Už byli v půli pěšiny vedoucí podél živých plotů a slivoní k hlavnímu vchodu, když tu se Brin náhle zastavila.

Uvnitř se svítilo.

„Nechal někdo z vás dvou ráno hořet lampu, když jsme odcházeli?“ zeptala se tlumeným hlasem, ale odpověď už znala. Oba zavrtěli hlavou.

„Možná se někdo zastavil na kus řeči,“ navrhl Rone.

Brin se ohlédla. „Vždyť jsem zamkla dveře.“

Oba na sebe beze slova zírali a v jejich myslích se usadil pocit neklidu. Jair však dostal jiný nápad.

„Tak pojďme dovnitř a uvidíme, kdo se tam skrývá,“ prohlásil a vykročil k domu.

Rone ho vzal za rameno a zatáhl zpět. „Počkej chvilku, Tygře, neunáhluj se. “

Jair se mu vysmekl, znovu se ohlédl na zářící okno a pak zpět na Rona. „Kdo myslíš, že by tam mohl být? Jeden z těch poutníků?“

„Přestaň už s těmi nesmysly!“ sykla ostře Brin.

Jair se ušklíbl. „Tak tohle vy si myslíte! Přišel strašlivý poutník, aby nás odnesl pryč!“

„Alespoň že nečeká potmě,“ odvětil suše Rone.

Všichni tři se znovu zadívali na matnou záři v okně.

„Celou noc tu stát nemůžeme,“ prohlásil nakonec Rone. Pak sáhl přes rameno a vytáhl meč rodu Leah. „Půjdeme dovnitř. Vy SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 17 dva se držte za mnou. Kdyby se cokoli stalo, běžte do hostince a sežeňte pomoc.“ Pak zaváhal. „Ale ono se stejně nic nestane.“

Všichni tři se tedy vydali po pěšině vedoucí ke vchodovým dveřím. Když byli u nich, zastavili se a naslouchali. V domě bylo naprosté ticho. Brin podala Ronovi klíč, načež vstoupili dovnitř. V předsíni byla tma až na slabý pruh zlatého světla, který pronikal z obývacího pokoje. Po chvíli váhání vkročili do světnice.

Byla prázdná.

„Tak, a žádní poutníci tu nejsou,“ oznámil Jair okamžitě. „Není tu nic než plno...“

Tu větu nedokončil. Ze salonku vstoupil do světla obrovský stín. Byl to muž, asi sedm stop vysoký, oděný od hlavy až k patě v černém. Nad temným pláštěm na ně hleděla vyzáblá, vrásčitá tvář s tvrdými rysy ošlehanými větrem. Černý plnovous a vlasy lemovaly obličej, tu a tam se objevovaly náznaky šedin. Trojici však nejvíce upoutaly cizincovy hluboké a pronikavé oči, jež vyhlížely zpod hustého obočí. Cítili, jak jim hledí do samého nitra.

Rone na něj rychle namířil ostří svého meče, ale cizinec zvedl ruku zpod své kápě.

„To nebudeš potřebovat.“

Muž z vysočiny zaváhal, chvíli zíral do temných očí a pak znovu sklonil čepel meče. Brin a Jair koukali jako přimrzlí, nemohli mluvit ani utéct.

„Nemáte se čeho bát,“ prohlásil cizinec dunivým hlasem.

Tato věta nikoho příliš neuklidnila, ale když muž v temné kápi nezaútočil ani se nepřiblížil, trochu se uvolnili. Brin se rychle ohlédla na svého bratra. Jair si cizince bedlivě prohlížel, jako by se snažil na něco rozpomenout. Obr se zadíval na hocha, pak na Rona a nakonec na ni.

„Copak mě ani jeden z vás nepoznává?“ zamumlal.

Chvíli bylo ticho, pak Jair náhle začal kývat hlavou.

„Allanon!“ vydechl nadšeně. „Vy jste Allanon!“

II

Brin, Jair a Rone se společně posadili ke stolu v jídelně a s nimi i muž, v němž nyní odhalili Allanona. Druida podle všeho již dvacet let nikdo neviděl, mezi posledními to byl Wil Ohmsford, všichni však jeho jméno znali. Každý věděl o temném, záhadném poutníkovi, který procestoval celé Čtyřzemí. Byl to myslitel, učitel a dějepisec, člen řádu druidů, učenců, kteří měli za cíl vyvést po zkáze starého světa rasy z chaosu a pomoci vytvořit dnešní vzkvétající civilizaci. Z tohoto řádu však přežil jen on sám. Právě on vzal před více než sedmdesáti lety Sheae a Flicka Ohmsfordovy spolu s Menionem Leahem na pouť za bájným Shannarovým mečem, aby mohli společně zničit Temného mága. Právě on přesvědčil Wila Ohmsforda, mladého léčitele ze Storlocku, aby chránil mladou elfskou dívku Amberle Elessedilovou na cestě za Krvavým plamenem, aby mohla obnovit život kouzelného stromu Ellcrys a znovu uvěznit démony útočící na Západní zemi. Všichni příběhy o Allanonovi znali. Proto také věděli, že když se starý poutník objeví, nevěstí to nic dobrého.

„Dlouho jsem tě hledal, Brin Ohmsfordová,“ řekl obr tlumeným, unaveným hlasem. „Nemyslel jsem, že budu muset tuto cestu podniknout.“

„Proč jste mě hledal?“ zeptala se Brin.

„Potřebuji tvou píseň přání.“ Nastal okamžik nekonečného ticha a dívka s druidem se na sebe navzájem dívali. „Podivné,“ vzdychl po chvíli. „Nenapadlo mě, že by mohla mít elfská magie přenesená z Wila Ohmsforda na jeho děti takový význam. Měl jsem ji jen za nežádoucí dopad použití elfeínů.“ TERRY BROOKS

„A co od Brin chcete?“ vložil se do hovoru zachmuřený Rone. Už teď se mu celá situace nelíbila.

„A na co píseň přání?“ dodal Jair.

Allanon z Brin nespouštěl oči. „Tvůj otec s matkou jsou pryč?“

„Ano, vrátí se nejdříve za dva týdny. Odjeli do jižních vesnic pečovat o nemocné.“

„Nemám dva týdny, nemám ani dva dny,“ zašeptal mohutný poutník. „Musíme si promluvit nyní a musíš se ihned rozhodnout, co uděláš. Pokud se rozhodneš tak, jak potřebuji, tvůj otec mi nejspíš neodpustí.“

Brin okamžitě věděla, o čem druid mluví. „Chcete, abych šla s vámi, že?“ zeptala se opatrně.

Druid nechal otázku nezodpovězenou. „Povím ti o nebezpečí, jež hrozí celému Čtyřzemí, o zlu stejně mocném jako to, s nímž se potýkal Shea Ohmsford nebo tvůj otec.“ Pak položil ruce na stůl a naklonil se k dívce blíž. „Ve starém světě, dávno před úsvitem lidí, existovaly magické bytosti využívající dobrá a zlá kouzla. Tvůj otec ti ten příběh dozajista také vyprávěl. S příchodem člověka tento svět zanikl. Zlí tvorové byli uvězněni za hranicí Zapovězena, ti dobří se smísili s ostatními rasami – všichni až na elfy. Z těch dob však přežila jedna kniha. Ta pojednávala o temné magii, o síle tak děsivé, že ani elfští mágové si nedovolili zkusit ji ovládnout. Ta kniha se nazývá Ildatch. O jejím původu se nic neví dokonce ani teď, zdá se, že se objevila krátce po stvoření života samotného. Zlé bytosti ji chvíli používaly, než se jí zmocnili elfové. Její síla byla tak lákavá, že se i přes všechna nebezpečí několik mágů odvážilo nahlédnout do jejích stránek. Následkem své neuváženosti přišli o život. Zbylí elfové se rychle shodli na tom, že je knihu třeba zničit. Než ji však stačili zlikvidovat, zmizela. Následující staletí se čas od času rozšířila pověst o tom, že knihu někdo používá, ale nikdy se nezjistilo nic konkrétního.“ SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 21

Druid se zachmuřil. „A pak nastaly Velké války a zničily polovinu světa. Dva tisíce let trvalo, než se lidstvo zvedlo z popela primitivního života. První Rada druidů na Paranoru se usnesla, že je třeba sesbírat veškeré učení starého světa, které by mohlo být užitečné tomu novému. Kompletní učení, ať už sepsané, či šířené ústně, bylo předneseno Radě, aby se tyto vědomosti mohli pokusit rozklíčovat ti nejučenější. Bohužel ne všechno, co dali druidi dohromady, bylo dobré. Mezi sesbíranými knihami byla i Ildatch. Tehdy ji objevil ambiciózní mladý druid jménem Brona.“

„Temný mág,“ zašeptala Brin.

Allanon přikývl. „Moc Ildatch ho proměnila v Temného mága. Spolu se svými přívrženci propadl zlým kouzlům. Skoro tisíc let ohrožoval existenci ras, dokud ho Shea Ohmsford pomocí Shannarova meče nezničil.“

Pak se na chvilku odmlčel a pokračoval: „Ildatch poté znovu zmizela. Hledal jsem ji v ruinách Hory lebek, kde Temný mág padl, ale marně. Měl jsem pocit, že je ztracena nadobro, že ji pohřbil kámen, ale mýlil jsem se. Kniha nějakým záhadným způsobem přežila. Zmocnili se jí následovníci Temného mága z rasy lidí, učni, kteří nebyli pod vlivem Shannarova meče a nezahynuli tedy se svým pánem. Nevím zatím jak, ale objevili, kde se Ildatch skrývá, a přinesli ji zpět do světa lidí. Pak se vydali hluboko do svého útočiště ve Východní zemi, kde se skryti zrakům všech začali zabývat tajemstvím této magie. Od té doby uplynulo již šedesát let. Můžete hádat, co se s nimi stalo.“

Brin zbledla a přiklonila se blíže k druidovi. „To nám chcete říct, že to všechno začalo znovu? Nový Temný mág a lebkonoši?“

Allanon zavrtěl hlavou. „Tito muži nejsou druidi jako Brona a jeho následovníci, navíc uplynula jen krátká chvíle od doby, kdy těmto kouzlům propadli. Ildatch si podmaní všechny, kteří si s ní zahrávají. Vždy to však udělá jiným způsobem.“ TERRY BROOKS

Brin zavrtěla hlavou. „To nechápu.“

„Pokaždé se jinak změní,“ vysvětlil Allanon. „Kouzla, ať už dobrá, či zlá, se přizpůsobí svému pánu a jejich pán se přizpůsobí jim. Posledně narostla tvorům stvořeným z jeho dotyku křídla...“

Větu nedořekl. Trojice posluchačů se podívala jeden na druhého.

„A tentokrát?“ odvážil se po chvilce Rone.

Druidovy temné oči se přivřely. „Tentokrát se zlo objevilo na dvou nohách.“

„Sžíravé přízraky!“ vyhrkl Jair.

Allanon pokýval hlavou: „Tak jim říkají skřeti, jinak jsou známí také jako hroziví poutníci. Jsou jen jiným druhem stejného zla. Ildatch je přetvořila stejně jako Bronu a jeho následovníky, stali se oběťmi jejích kouzel a otroky její moci. Jsou ztraceni, propadli temnotě.“

„Tak pověsti nelhaly,“ zašeptal Rone Leah. Svýma šedýma očima se podíval na Brin. „Nechtěl jsem vám to říkat, protože jsem vás neměl v úmyslu zbytečně děsit, ale od lidí procházejících královstvím jsem slyšel, že poutníci jdou směrem na západ ze země Stříbrné řeky. Když potom Jair navrhl, že bychom mohli jít tábořit do lesů...“

„Přízraky se dostaly už tak daleko?“ přerušil ho Allanon a v jeho hlase byl jasný náznak obav. „Jak je to dlouho, princi z Leah?“

Rone nejistě zavrtěl hlavou „Možná pár dní. Dozvěděl jsem se o tom těsně předtím, než jsem přišel do Stinného dolu.“

„Pak máme ještě méně času, než jsem si myslel.“ Vrásky na druidově čele se prohloubily.

„Ale co hledají tady?“ zeptal se Jair.

Allanon zvedl hlavu. „Obávám se, že nejspíš mě.“

V potemnělém domě zavládlo ticho. Nikdo se neodvážil promluvit, druidův pohled je všechny doslova hypnotizoval. SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 23

„Nyní mě dobře poslouchejte. Sžíravé přízraky se usadily hluboko ve Východní zemi, vysoko v horách jménem Krkavčí štíty. Je to obrovská, pradávná pevnost postavená trolly během druhé Války ras. Lidé jí říkají Šedá stopa. Leží na okraji hřebene a je obklopena hlubokým údolím. Právě tam se ukrývá Ildatch.“

Druid se zhluboka nadechl a pokračoval: „Před deseti dny jsem se dostal k okraji tohoto údolí, chtěl jsem se do něj vydat, odhalit úkryt Ildatch a zničit ji. Ta kniha propůjčuje sžíravým přízrakům jejich moc. Když zničíte knihu, jejich síla zmizí a hrozba skončí. O ní vám ostatně také musím povědět. Sžíravé přízraky od zkázy svého pána vůbec neodpočívají. Před půl rokem se znovu zažehly pohraniční boje mezi skřety a trpaslíky. Po celé roky se oba národy snaží zmocnit Anaru, proto ten konflikt nikoho nepřekvapil. Tentokrát se však nejedná o potyčky, na které bychom byli zvyklí. Skřety teď vede ruka hrozivých poutníků. Po jejich rozdělení a rozmetání následkem smrti Temného mága se skřeti ocitli v novém područí, tentokrát pod nadvládou přízraků. Ti jim dodávají sílu, kterou doposud neměli. Trpaslíci tak byli postupně nuceni se vzdát území, které jim na počátku konfliktu patřilo. Je to obrovská hrozba. Před nedávnem se dokonce začala kazit Stříbrná řeka, její vody otrávila temná magie. Země, jež je z té vody živa, začala hynout. Až zemřou rostliny, zemřou i trpaslíci a celá Východní země padne do rukou nepřátel. Elfové ze Západní země i truborožští hraničáři se vydali na pomoc trpaslíkům, ale sami na přízraky nestačí. Jediné, co je může zastavit, je zničení Ildatch.“

Náhle se obrátil k Brin: „Vzpomínáš si na příběhy, které se tvůj otec dozvěděl od svého otce, jemuž je vyprávěl tvůj dědeček Shea Ohmsford? Příběhy o postupu Temného mága do Jižní země? Když přišly temné bytosti, celou zem pokryla tma a půda v tom stínu umírala a usychala. Nic dobrého nepřežilo. Teď se to děje opět, dívko ze Stinného dolu, ale tentokrát zlo přichází z Východu.“ TERRY BROOKS

Obr se ohlédl na ostatní. „Před deseti dny jsem stál u zdí Šedé stopy, kde jsem chtěl najít a zničit Ildatch. Tam jsem poznal, co se sžíravým přízrakům podařilo. Pomocí temné magie vytvořili mokřad, který knihu chrání, bariéru natolik zlou, že dokáže zničit cokoli, co se ji pokusí zdolat. V jazyce kouzelných bytostí se tomu mokřadu říká Maelmord. Pochopte, ten temný les žije, dýchá, dokonce i myslí. Nic jím neprojde. Zkoušel jsem to, a ani se svými schopnostmi jsem nedokázal projít. Maelmord mě odrazil a přízraky mě objevily. Snažily se mě polapit, ale unikl jsem. Teď mě hledají a vědí, že...“

Druid se na chvíli odmlčel. Brin se ohlédla na Rona, který se mračil čím dál víc.

„Pokud vás hledají, tak vás za chvíli najdou i zde, nebo snad ne?“ zeptal se princ, zatímco Allanon mlčel.

„Ano, časem. To je však nevyhnutelné. Pochopte, dříve či později se pokusí zničit vše, co by jim mohlo zabránit v kompletním ovládnutí světa. Zajisté chápete, že rod Ohmsfordů je pro ně reálnou hrozbou.“

„Kvůli Shannarovu meči Sheae Ohmsforda?“ zeptala se Brin.

„Ano, nepřímo vzato je tomu tak. Sžíravé přízraky, na rozdíl od Temného mága, nejsou iluze, a Shannarův meč je tím pádem neohrozí. Při svém plánování musí vzít v úvahu elfeíny, neboť se dozajista doslechly o Wilovi Ohmsfordovi a jeho cestě za Krvavým plamenem.“ Druid chvíli přemýšlel a pak pokračoval: „Největší hrozbou pro ně však je píseň přání.“

„Píseň přání?“ Brin nevěřila svým uším. „Vždyť je to jen hračka! Nemá stejnou moc jako elfeíny! Jak by mohla píseň přání ohrozit takové nestvůry? Proč by se měly bát něčeho tak neškodného?“

„Neškodného?“ vyvalil oči druid a pak je opět přivřel, jako by chtěl cosi skrýt. Jeho temná tvář byla absolutně neprostupná a Brin se náhle zmocnila hrůza. SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 25

„Allanone, proč jste vlastně tady?“ zeptala se znovu a snažila se netřást strachy.

Druid pozvedl oči. Plamínek olejové lampy na stole zaprskal. „Chci, abys se mnou odjela do Východní země do pevnosti sžíravých přízraků. Chci, abys použila píseň přání, vstoupila do Maelmordu, našla Ildatch a přinesla mi ji, abych ji mohl zničit.“

Trojice posluchačů jen nevěřícně zírala.

„Jak?“ zeptal se konečně Jair.

„Píseň přání dokáže obelstít dokonce i temnou magii,“ odvětil Allanon. „Umí pozměnit chování jakékoli živé bytosti. Brin může přesvědčit dokonce i samotný Maelmord, aby ji pustil dovnitř. Píseň přání jí umožní projít, jako by byla sama zlou bytostí.“

Jairovy oči se údivem rozšířily. „A to všechno píseň přání dokáže?“

Brin však vrtěla hlavou. „Píseň přání je jen hračka,“ opakovala.

„Opravdu? Nebo jsi ji ještě nikdy jinak nepoužila?“ zeptal se Allanon. „Ne, Brin Ohmsfordová, píseň přání je kouzlem elfů a má i stejnou moc. Možná to zatím nevidíš, ale říkám ti, že je tomu tak.“

„Je mi jedno, jaká ta kouzla jsou, Brin nikam nejde!“ odsekl naštvaný Rone. „Nemůžete po ní chtít něco tak nebezpečného!“

Allanon neztrácel tvář. „Nemám na výběr, princi z Leah. Neměl jsem na výběr ani ve chvíli, kdy jsem požádal Sheae Ohmsforda, aby našel Shannarův meč, ani když jsem žádal Wila Ohmsforda, aby doprovodil elfskou princeznu na cestě za Krvavým plamenem. Elfská kouzla, která získal Jerle Shannara, nyní přešla do rodiny Ohmsfordů. Přeji si stejně jako ty, aby tomu tak nebylo, ale to bychom si mohli rovnou přát, aby se noc stala dnem. Píseň přání patří Brin a ona ji musí použít.“

„Brin, poslouchej,“ pravil Rone a otočil se k dívce. „Ty zvěsti, o nichž jsem ti vyprávěl, zachází ještě dál, než jsem se doposud odvážil vyřknout. Mluví se o tom, co ty stvůry lidem dělají, TERRY BROOKS vyrvou jim oči i jazyk, zbaví mysl veškerého života, spálí lidi až na kost. To vše jsem doteď tajil, neboť jsem ty historky měl za pouhé opilecké pohádky od táboráků. Teď si však myslím, že na nich něco bude. Nesmíš toho druida poslouchat, Brin. Nesmíš s ním nikam jít.“

„Ty pověsti jsou pravdivé,“ přiznal Allanon tiše. „Je tu určité nebezpečí. Je možné, že se z té cesty nevrátíš.“ Na chvíli se zamyslel. „Ale co si počneme, pokud nepůjdeš? Budeš se skrývat a doufat, že si na tebe sžíravé přízraky nevzpomenou? Budeš žádat trpaslíky o pomoc? Co budeš dělat, až budou všichni mrtví? Stejně jako v dobách Temného mága se zlo rozroste až sem, do této země. Bude se šířit a nakonec nezbude nikdo, kdo by byl schopný se mu vzepřít.“

Jair vzal svou sestru za ruku. „Brin, pokud musíme jít, tak na to alespoň budeme dva...“

„To tedy ne!“ odvětila okamžitě. „Ať se stane cokoli, ty tu zůstaneš!“

„Zůstaneme tu všichni,“ řekl Rone a obrátil se k druidovi. „Nikam nepůjdeme, musíte najít jiné řešení.“

Allanon zavrtěl hlavou. „To nemohu, princi z Leah. Jiné řešení není.“

Všichni ztichli. Brin se opřela o židli, zmatená a k smrti vyděšená. Cítila se v pasti. Druid v ní probudil pocit děsu, uvrhl na ni celé klubko povinností. Všechny ty myšlenky se jí mísily v hlavě, a jak se točily, jedna z nich se neustále vracela zpět. Píseň přání je jen hračka, sice elfské kouzlo, ale stále jen neškodná hračka! Není to žádná zbraň, jak by navíc mohla uspět tam, kde selhal samotný druid Allanon? Její otec se ale písně přání vždycky bál. Varoval ji, že to není nic, s čím by si měla zahrávat, a odrazoval ji od experimentů. Ona sama pak chtěla zabránit Jairovi v jejím používání...

„Allanone,“ řekla tiše. Temná tvář se na ni ohlédla. „Používala jsem píseň pouze tehdy, když jsem chtěla změnit malé věci, SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 27 nechala jsem rozkvést květiny nebo jsem změnila barvu listí. Ani to jsem teď už celé měsíce necvičila. Jak mohu použít píseň přání proti něčemu tak mocnému, jako je kouzlo střežící Ildatch?“

Druid chvilku přemýšlel. „Naučím tě vše potřebné.“

Brin pokývala hlavou. „Můj otec mě před kouzly vždy varoval, říkal mi, abych se na ně nespoléhala, protože on se na ně jednou spolehl a změnily mu celý život. Kdyby tu byl, Allanone, radil by mi, abych vám řekla ne, jako mi teď radí Rone. Vlastně by mi přísně zakázal, abych se s vámi kamkoli vydala.“

„To já vím, děvče,“ řekl Allanon a ve vrásčité tváři se objevila únava.

„Můj otec se vrátil ze Západní země, z cesty ke Krvavému plamenu, a elfeíny navěky ukryl,“ pokračovala a snažila se vymotat z celého zmatku. „Jednou mi řekl, že už tehdy věděl, že ho elfeíny změnily, ale ještě nevěděl jak. Slíbil si, že už je nikdy nepoužije.“

„To také vím.“

„A přesto mě žádáte, abych šla s vámi?“

„Ano.“

„Aniž bych se s ním mohla nejprve poradit? Nemohu ani počkat na jeho návrat? Nemohu mu ani své rozhodnutí vysvětlit?“

Druid se náhle rozhněval. „Pomohu ti rozhodnout se, Brin Ohmsfordová. Nechci po tobě nic férového ani rozumného, nic, s čím by souhlasil tvůj otec. Chci, abys mi plně věřila, jen protože říkám, že to tak má být. Žádám tvou plnou důvěru ve chvíli, kdy bys mi nejspíš věřit neměla. To vše po tobě chci a na oplátku nedostaneš nic. Vůbec nic.“

Pak vstal z křesla a naklonil se přes stůl. Jeho tvář byla temnější a hrozivější než kdy předtím. „Jedno ti však povím. Pokud si celou věc promyslíš, zjistíš, že ať už tě napadne jakýkoli důvod, proč nejít, musíš udělat pravý opak!“

Ani Rone se v té chvíli neodvážil druidovi odporovat. Allanon chvíli zůstal stát s rukama opřenýma o stůl a s pláštěm zlověstně TERRY BROOKS rozevlátým. Pak se pomalu usadil. Nyní vypadal ještě znaveněji, skoro zoufale. Brinin otec jí velkého druida nikdy takto nepopisoval a dívky se zmocnil strach.

„Dobře, popřemýšlím o vašem návrhu,“ odvětila skoro šeptem. „Ale potřebuji čas, alespoň do rána. Musím si probrat... své pocity.“

Allanon chvíli váhal, pak přikývl. „Budiž, promluvíme si ráno. Rozmysli se dobře, Brin Ohmsfordová.“

Když chtěl druid vstát, Jair vyskočil ze židle a postavil se mu do cesty. „A co já? Co mé pocity? Pokud půjde Brin, tak já taky! Nebudu tu jen nečinně sedět!“ vyhrkl rozzuřeně.

„Tak na to okamžitě zapomeň, Jaire! Ty tu...!“ začala Brin, ale Allanon ji rázným pohledem zarazil. Pak vstal a postavil se čelem k jejímu bratrovi.

„Kuráž ti nechybí,“ řekl jemně a položil ruku na hochovo rameno. „Pro tvá kouzla však na této pouti nemám využití. Ty umíš vytvořit přelud. Ten nám na cestě do Maelmordu nebude k ničemu.“

„A co když bude?“ přemlouval Jair. „Chci taky nějak pomoct!“

Allanon pokýval hlavou. „A také pomůžeš. Mám pro tebe úkol. Zatímco já a Brin budeme pryč, musíš se starat o své rodiče. Budeš zodpovědný za jejich bezpečnost a budeš je muset ukrýt před zraky sžíravých přízraků do doby, než zničíme Ildatch. Je třeba, abys použil píseň přání a ochránil je před zlem. Zvládneš to?“

Brin se nelíbilo, že si byl druid tak jistý jejím souhlasem, a ještě méně se jí líbilo, že by Jair měl používat elfská kouzla jako zbraň.

„Dobře, udělám to,“ odvětil Jair neochotně. „Stejně bych ale raději šel s vámi.“

Allanonova ruka sjela z jeho ramene. „Možná jindy, Jaire.“

„Sama půjdu možná jindy,“ oznámila Brin ostře. „Ještě jsem se nerozhodla, Allanone.“ SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 29

Temná tvář se obrátila k ní. „Pro tebe bohužel žádné jindy nevidím, Brin,“ odvětil jemně. „Tvou pomoc potřebuji právě teď. Musíš jít se mnou. Ráno vyrazíme, uvidíš.“

Kývl hlavou, vykročil ke vstupním dveřím a zahalil se do svého pláště.

„Kam jdete, Allanone?“ zavolala na něj dívka.

„Budu poblíž,“ odvětil druid, a aniž by se rozloučil, zmizel. Brin, Jair a Rone Leah hleděli za ním.

Rone prolomil ticho jako první. „Tak, co teď?“

Brin se na něj ohlédla. „Teď půjdeme spát.“ S těmi slovy vstala od stolu.

„Spát?“ zeptal se udiveně princ. „Jak můžeš po tom všem myslet na spánek?“ řekl a ukázal k místu, kde před chvílí seděl druid.

Brin si odhrnula vlasy z obličeje a usmála se. „Co teď můžu dělat, Rone? Jsem unavená, zmatená, vystrašená, potřebuji si odpočinout.“

Pak přistoupila blíž a lehce ho políbila na čelo. „Zůstaň dnes tady.“ Políbila i Jaira a objala ho. „Jděte spát. Oba.“

Následně rychle odešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Brin chvíli spala, ale neklidně, ve snu ji neustále pronásledoval strach, který na sebe vzal podobu děsivých nestvůr. Hnána jako lovná zvěř se náhle vytrhla ze sna a leknutím se posadila. Její polštář byl nasáklý potem. Vstala, oblékla si župan, aby jí bylo tepleji, a procházela potemnělými místnostmi svého domu. Po chvilce se posadila ke stolu, zapálila olejovou lampu a tiše zírala do stínů kolem.

Bezmoc ji celou ochromila. Co měla dělat? Vzpomněla si na příběhy, které jí vyprávěl otec, a dokonce i její pradědeček Shea Ohmsford, když byla ještě malá – o Temném mágovi, který přišel ze severu a se svou armádou napadl Truboroh, i o tmě, která v té TERRY BROOKS době zachvátila zem. Kam vstoupil Temný mág, světlo zhynulo. Nyní se to dělo znovu. Pohraniční bitvy mezi trpaslíky a skřety, otrava Stříbrné řeky a všeho, co z ní získávalo život. To vše pohltila temnota z Východní země. To, co se odehrálo před pětasedmdesáti lety, opět začínalo. I teď existoval způsob, jak temné řádění zastavit, jak zabránit silám zla v jejich běsnění. Opět to musel být někdo z rodu Ohmsfordů, který se měl toho úkolu ujmout, protože byl poslední nadějí světa.

Dívka se zachumlala do svého županu. Rozkaz, to bylo to slovo, které ji napadlo, když myslela na Allanona. Kolik z toho, co jí druid vyprávěl, byla pravda, a co pouhý výmysl? Příběhy o Allanonovi měly hodně společného. Druid měl údajně úžasnou moc i vědomosti, se svými následovníky se však podělil jen o zlomek obojího. Vždy jim řekl jen tolik, kolik musel, ani o slovo víc. Používal ostatní jako figurky ve hře, jejíž konečný cíl byl často velmi dobře skryt. Kdokoli se vydal Allanonovou cestou, jako by šel v naprosté tmě.

Hroziví poutníci však mohli představovat ještě něco horšího, něco temnějšího, pokud byli skutečně pozůstatkem zla, které zničil Shannarův meč. Musela si zvolit ze dvou různých temnot a vybrat menší zlo. Allanon sice manipuloval rodem Ohmsfordů a využíval ho ke svým záměrům, byl však dobrým přítelem Čtyřzemí. Jeho činy vždy chránily rasy, nikdy se jim nesnažil ublížit. Nikdy předtím se nemýlil. Ani tentokrát nebyl důvod mu nevěřit.

Jak by ale mohla píseň přání přemoci bariéru vytvořenou takovým strašlivým zlem? Brin se ta představa zdála nemožná. Píseň přání byla přece jen vedlejším účinkem elfské magie! Neměla ani stejnou moc! Nebyla to žádná zbraň. Allanon však přesto věřil, že je to jediný způsob, jak obejít temnou magii, jediný způsob, jak porazit sílu, které se ani on nedokáže vyrovnat.

Ve dveřích jídelny se ozvaly kroky bosých nohou a Brin nadskočila leknutím. Rone Leah se vynořil ze stínu, došel ke stolu a posadil se. SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 31

„Také jsem nemohl usnout,“ zamumlal, mžouraje ve světle olejové lampy. „Jak ses rozhodla?“

„Ještě nijak,“ zavrtěla hlavou Brin, „Nevím, co mám dělat. Pořád se ptám, co by na mém místě udělal otec.“

„To je jednoduché,“ zavrčel Rone. „Řekl by ti, abys na to zapomněla. Je to příliš nebezpečné. Také by ti ještě jednou, jako už tolikrát, zopakoval, abys Allanonovi nevěřila.“

Brin si pročísla dlouhé černé vlasy a usmála se. „Neslyšel jsi mě, Rone. Neptám se, co by mi otec řekl, ptám se, co by na mém místě udělal on. Je v tom veliký rozdíl. Kdyby ho Allanon požádal o pomoc, jak by se zachoval? Určitě by vyrazil, stejně jako před dvaceti lety, když ho navštívil ve Storlocku. Ví, že se Allanonovi nedá pokaždé věřit, že mu nejspíš něco skrývá. Kdyby ale nebyl nikdo jiný, kdo by mohl pomoci a použít tu správnou magii, co by udělal?“

Princ z Leah se nejistě zavrtěl. „Ale Brin, píseň přání je... není to totéž jako elfeíny. Vždyť jsi sama říkala, že to je jen hračka.“

„Já vím, ale právě proto je to tak obtížné. Vím, že je to jen hračka, a také vím, jak by se otec tvářil, kdybych se pokusila tu píseň použít jako zbraň.“ Na chvíli se zamyslela. „Elfská magie je ale podivná věc. Její síla není vždy vidět. Někdy se dokáže skrýt, jako ta v Shannarově meči. Shea Ohmsford si nedokázal představit, že by něco tak malého dokázalo zničit tak mocného nepřítele, jakým byl Temný mág – dokud jeho moc neokusil na vlastní kůži. Do té doby šel jen s důvěrou v...“

Rone se prudce napřímil. „Řeknu to ještě jednou – tahle cesta je příliš nebezpečná. Sžíravé přízraky jsou až moc hrozivé. Ani Allanon se jim nedokázal postavit, sám to říkal! Elfeíny alespoň mají schopnost tyto nestvůry zničit. Co bys dělala s písní přání, kdyby ses jim měla postavit? Zazpívala bys jim jako tomu starému javoru?“

„Neutahuj si ze mě, Rone,“ zamračila se Brin. TERRY BROOKS

Rone rychle zavrtěl hlavou. „Nedělám si z tebe legraci, na to tě mám až příliš rád. Jen nevidím způsob, jakým by tě píseň přání mohla ochránit před něčím tak hrozným, jako je jeden z těch poutníků!“

Brin se zahleděla oknem do noci a sledovala klidný, rytmický pohyb stromů ve větru.

„To já také ne,“ přiznala šeptem.

Chvíli tiše seděli, každý ponořen do svých vlastních myšlenek. Brin viděla ve své mysli Allanonovu temnou a znavenou tvář. Připomínal jí děsivého strašáka. Musíš se mnou vyrazit, ráno uvidíš. Znovu slyšela ta slova, byl si jimi tak jistý. Co ji však mělo přesvědčit, že by měla jít s druidem? Čím déle si kladla otázky a přemýšlela, tím zmatenější nakonec byla. Srovnala si všechna pro a proti, úhledně si je seřadila v hlavě, přesto se však ručička vah nepřiklonila ani na jednu stranu.

„Šel bys ty?“ zeptala se náhle Rona. „Kdybys měl píseň přání?“

„Ani omylem,“ odvětil okamžitě. Možná až příliš rychle.

To je lež, Rone, pomyslela si Brin. Nechceš, abych šla já, a proto lžeš. Kdyby ses nad celou věcí zamyslel, měl bys stejné pochybnosti jako já.

„Co se tu děje?“ ozval se ze tmy unavený hlas.

Brin s Ronem se otočili a v chodbě zahlédli Jaira, jak rozespale zírá do světla. Pak přistoupil blíž a oba si je prohlédl.

„Jen si tu povídáme,“ řekla Brin.

„O té kouzelné knize?“

„Ano, běž klidně spát.“

„A ty půjdeš? Za tou knihou.“

„Ještě nevím.“

„Pokud má v sobě alespoň kousek zdravého rozumu, zůstane doma,“ zavrčel Rone. „Je to až příliš nebezpečné. Řekni jí to sám, Tygře. Je to tvoje jediná sestra, přece nechceš, aby se jí zmocnili temní poutníci.“ SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 33

Brin se zamračila. „Jair o tomhle nemá co rozhodovat, tak ho přestaň strašit.“

„Jeho? Kdo se snaží vystrašit Jaira?“ zarděl se Rone. „To tebe se snažím odradit, propánajána!“

„A já se navíc těch poutníků nebojím!“ přidal se Jair pevným hlasem.

„To bys ale měl!“ odsekla Brin.

Jair pokrčil rameny a zívl. „Možná by ses měla nejprve poradit s otcem. Můžeme mu poslat zprávu nebo tak něco.“

„Ano, to je dobrý nápad,“ souhlasil Rone. „Alespoň počkej, dokud o tom nebudeš moci promluvit s Wilem a Eretrií.“

„Slyšeli jste Allanona,“ vzdychla Brin, „nemáme na to dost času.“

Muž z vysočiny si založil ruce na prsou. „Když je to tak nutné, čas by se určitě našel. Brin, tvůj otec by na celou věc měl jiný náhled, koneckonců už s tím má zkušenosti, elfskou magii již dříve použil.“

„Brin, mohl by použít elfeíny!“ rozzářil se Jair. „Mohl by jít s tebou, chránit tě pomocí elfeínů, stejně jako kdysi chránil Amberle!“

Brin v té chvíli všechno došlo. V těch několika slovech našla odpověď, kterou se jí za celou noc nepodařilo najít. Musí druida následovat. Doposud však neměla správný důvod. Její otec by ji chtěl doprovodit. Vzal by elfeíny a šel by s ní, aby ji ochránil. A přesně to se nesmělo stát. Její otec slíbil, že už nikdy elfeíny nepoužije, a ten slib by kvůli ní porušil. Nejspíš by se jí snažil zakázat, aby s Allanonem kamkoli šla. Vydal by se sám místo ní, aby ochránil svou rodinu.

„Jdi spát, Jaire,“ řekla znenadání.

„Ale já jsem právě...“

„Jdi, prosím. Ráno si o tom promluvíme.“

Jair váhal. „A co ty?“

„Já za pár minut půjdu taky, slibuji. Chci tu být chvíli o samotě.“ TERRY BROOKS

Jair si svou sestru nějakou dobu podezřívavě prohlížel, pak přikývl. „Dobře. Dobrou noc.“ S těmi slovy se otočil a znovu se vytratil do tmy. „Ale ty jdi taky spát.“

Brin se zahleděla na Rona. Znali se odmala. Občas oba věděli, co si ten druhý právě myslí, aniž by cokoli řekl. Přesně tak tomu bylo i nyní.

Princ pomalu vstal. „Dobře, Brin, už to také chápu,“ řekl s rozhodnou tváří. „Ale jdu s tebou, je to jasné? A zůstanu s tebou, dokud to všechno neskončí.“

Dívka pomalu přikývla. Muž z vysočiny pak bez jediného slova zmizel v temné chodbě a Brin u stolu osaměla.

Minuta za minutou ubíhaly. Znovu si celou věc promyslela, pečlivě zvážila každý argument. Došla ke stejné odpovědi. Nemohla dovolit, aby kvůli ní otec porušil svůj slib, nechtěla riskovat, že znovu použije elfeíny, jejichž síly se zřekl. Nesměla mu to dovolit.

Pak vstala, sfoukla olejovou lampu a došla ke dveřím. Ty však nevedly do její ložnice, ale ven. Dívka odsunula petlici, tiše otevřela a vyklouzla do tmy. Podzimní vítr plný vůně listí jí vál do tváře a chladil ji. Chvíli zírala do stínu před domem, pak se otočila a zamířila do zadní zahrady. Zvuky noci zněly tmou a svědčily o životě všude kolem. Brin došla mezi řady obrovských dubů a čekala.

Po chvilce se objevil Allanon. Brin tušila, že přijde. Muž v kápi temné jako samotná noc neslyšně vyklouzl ze svého úkrytu mezi stromy a stanul před ní.

„Rozhodla jsem se,“ zašeptala pevným hlasem. „Půjdu s vámi.“

III

Ráno přišlo rychle, stříbrné světlo se prodralo potemnělým lesem a zahnalo stíny na západ. Obyvatelé domu Ohmsfordových se probudili z neklidného spánku a o hodinu později již začaly přípravy na Brininu cestu do Východní země. Rone se vydal do hostince, aby obstaral koně, sedla, zbraně a zásoby. Brin s Jairem zatím zabalili oblečení a výbavu na táboření. Své úkoly plnili skoro bezmyšlenkovitě, během práce prohodili jen pár slov. Nikomu nebylo do řeči.

Jair Ohmsford byl toho rána obzvláště zamlklý, jen v tichosti procházel domem jako stroj. Byl nadmíru rozhněván, že Brin s Ronem odjedou v doprovodu temného Allanona bez něj, zatímco on měl zůstat doma. Na tom se dohodli hned ráno, prakticky jakmile vylezli z postelí. Stejně jako v noci se sešli v jídelně a krátce pohovořili o Brinině rozhodnutí jet do Anaru. Jair měl pocit, že o tom věděl už každý kromě něj. Poté se rozhodlo, že zatímco Brin s Ronem vyrazí na výpravu, Jair zůstane doma. Druid nebyl nadšen, když mu Rone oznámil, že pokud půjde Brin, musí jít s ní. Řekl, že s sebou musí mít někoho, na koho by se spolehla, někoho, komu může věřit. Allanon z toho neměl vůbec radost, ale svolil poté, co Brin prohlásila, že by se s Ronem po boku cítila lépe. Když totéž navrhl Jair, všichni tři ho okamžitě odmítli. Přestože on měl také píseň přání a mohl svou sestru lépe ochránit.

„Je to moc nebezpečné,“ řekla Brin.

„Je to dlouhá a namáhavá cesta,“ přidal Rone. TERRY BROOKS

„A navíc tě potřebujeme zde,“ připomenul mu Allanon. „Máš povinnost vůči rodičům. Musíš použít svá kouzla, abys je ochránil.“

S těmi slovy se Allanon kamsi vytratil a Jair již neměl možnost ho přemluvit. Rone názory Jairovy sestry bezvýhradně přijímal, rozhodně se tedy nebude vzpírat jejímu rozhodnutí, a Brin se už rozhodla. Takže nebylo o čem diskutovat. Určitou vinu na celé věci nesla jeho sestra, jelikož ho nechápala. Popravdě řečeno Jair nevěděl, jak často Brin vůbec rozuměla sama sobě. Zrovna když se chystali, Allanon byl pryč a Rone stále sháněl zásoby ve městě, začal Jair mluvit o elfeínech.

„Brin,“ řekl, zatímco na podlaze obývacího pokoje balili deky do kůží. „Brin, vím, kde otec ukryl elfeíny.“

Dívka se na něj okamžitě ohlédla. „Ano, myslela jsem si to.“

„Víš, dělal kolem toho takové tajnosti...“

„A ty tajemství nesnášíš, viď? Viděl jsi je?“

„Jen jsem si je prohlédl, nic víc,“ přiznal a naklonil se blíž. „Brin, myslím, že by sis měla ty kameny vzít s sebou.“

„A k čemu mi podle tebe budou?“ odvětila Brin rozhněvaným hlasem.

„Na ochranu, mohla bys je použít, aby ses ubránila.“

„Použít je? Nikdo kromě našeho otce tu magii neovládá a ty to dobře víš.“

„No, možná, že...“

„Navíc také víš, jaký názor na elfeíny má. Stačí, že musím na tuhle zatracenou cestu! A ty navrhuješ, abych ještě k tomu vzala elfeíny? To sis asi moc dobře nepromyslel, Jaire.“

Jair se při té poznámce dopálil. „Ne, to ty to nemáš promyšlené. Oba dobře víme, jak nebezpečná ta cesta bude. Potřebuješ všechnu pomoc, kterou dokážeš sehnat. Elfeíny tě ochrání, musíš jen zjistit, jak fungují a jak je použít. To bys mohla zvládnout.“

„Elfeíny může použít jen...“ SHANNAROVA PÍSEŇ PŘÁNÍ 37

„Právoplatný majitel?“ doplnil ji Jair a přisunul se, dokud neklečel jen kousek od jejího obličeje. „Možná to ale na nás neplatí, Brin. Koneckonců máme v sobě kousek elfské magie. Máme píseň přání. Třeba bychom mohli elfeíny použít my dva!“

Nastalo dlouhé, těžké ticho. „Ne,“ odpověděla nakonec. „Ne, slíbili jsme otci, že elfeíny nikdy nepoužijeme...“

„A taky jsme mu slíbili, že nebudeme používat elfská kouzla, vzpomínáš? Ale čas od času ten slib porušíme, dokonce i ty ho občas porušíš. Copak po tobě Allanon nechce přesně tohle? Copak nechce, abys píseň přání použila u pevnosti těch přízraků? Nebo je to jinak? Jaký je rozdíl mezi elfeíny a písní přání? Elfská kouzla jsou elfská kouzla!“

Brin si svého bratra tiše prohlížela, hleděla na něj temnýma očima, ale neviděla ho. Pak se znovu obrátila k dekám. „Na tom nesejde. Elfeíny zůstanou tady. Pomoz mi tohle uvázat, prosím.“

A tím byla celá věc vyřízena, stejně jako jeho návrh doprovodit svou sestru do Východní země. Nedočkal se žádného vysvětlení, Brin se zkrátka rozhodla, že si elfeíny nevezme, ať už by je mohla použít, či ne. Vůbec tomu nerozuměl. Nerozuměl jí. On by si elfeíny vzal bez rozmýšlení. Vzal by si je a naučil by se je používat, jelikož to byla silná zbraň proti temné magii. Brin však neviděla rozpor v tom, že píseň přání použít může, zatímco elfeíny ne.

Zbytek rána se Jair snažil pochopit přemýšlení, či lépe řečeno nepřemýšlení, své sestry. Hodiny rychle ubíhaly. Rone se vrátil s koňmi a výbavou, naložili zavazadla a pojedli rychlý oběd v chladném stínu dubů na zahradě za domem. Náhle se mezi nimi objevila postava, za bílého dne temná stejně jako za nejčernější noci. Allanon. Čekal tam s trpělivostí samotné smrti a teď nadešel čas k odchodu. Rone potřásl Jairovi rukou, poplácal ho po zádech a donutil ho slíbit, že bude čekat na návrat svých rodičů. Pak přistoupila i Brin a pevně jej objala.

„Sbohem, Jaire,“ zašeptala. „Pamatuj si, mám tě ráda.“ TERRY BROOKS

„Já tě mám taky rád,“ zašeptal Jair a objal ji.

Trojice rychle naskočila na koně a vydala se po prašné cestě. Jair jim zamával a oni jeho gesto opětovali. Počkal, dokud nezmizeli za zatáčkou, teprve potom si z oka otřel skrývanou slzu. Téhož odpoledne se přestěhoval do hostince. Přízraky či jejich skřetí spojenci již druida mohli stačit vystopovat v zemích kolem Stříbrné řeky. Pokud by se nepřátelé dostali až do Stinného dolu, domov rodiny Ohmsfordovy bude bezpochyby prvním místem, které prohledají. V hostinci bylo navíc mnohem veseleji, pokoje byly plné cestovatelů ze širých dálek a každý měl svůj příběh či cosi nového, o co se mohl podělit. Jairovi se mnohem více zamlouvala představa úžasného příběhu nad sklenkou piva než nuda v prázdném domě.

Hoch vyrazil směrem k hostinci. Odpolední slunce mu hřálo do tváře a jeho zklamání už trochu odeznělo. Musel uznat, že jeho úkol nebyl úplně zbytečný. Až se vrátí rodiče, bude jim někdo muset vysvětlit, kam se Brin poděla. Věděl, že to nebude jednoduché. Na chvíli si představil výraz svého otce, jakmile se novinu dozví, načež tu myšlenku rychle vyhnal z hlavy. Nebude rád. Popravdě řečeno se ji nejspíš pokusí najít, možná sám, možná s sebou dokonce vezme své elfeíny. V Jairově tváři se objevil výraz odhodlání. Až k tomu dojde, nezůstane doma. Podruhé už se nenechá odbýt.

Zatímco šel, kopal před sebou barevné listy rozeseté po cestě. Otec ho nebude chtít pustit, to je jasné, matka také ne. Ale teď měl celé dva týdny, aby se rozmyslel, jak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.