načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sezona čarodějnic -- aneb Jak okultismus spasil rockenrol - Peter Bebergal

Sezona čarodějnic -- aneb Jak okultismus spasil rockenrol

Elektronická kniha: Sezona čarodějnic
Autor: Peter Bebergal
Podnázev: aneb Jak okultismus spasil rockenrol

Kniha "Sezona čarodějnic" je populárně-naučnou studií určitého období historie rockové hudby, zhruba od druhé poloviny 60. let 20. století do konce roků sedmdesátých. Na začátku této ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 237
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Season of the witch
Spolupracovali: přeložil Jindřich Veselý
Skupina třídění: Hudební styly, vlivy, školy
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2014
ISBN: 978-80-751-1078-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha "Sezona čarodějnic" je populárně-naučnou studií určitého období historie rockové hudby, zhruba od druhé poloviny 60. let 20. století do konce roků sedmdesátých. Na začátku této etapy, přibližně v roce 1967 přestalo být pro nejednu kapelu a nejednoho autora-textaře zajímavé skládat písně donekonečna opěvující lásku a začali se poohlížet po jiných tématech. Jedním z nich byl i okultismus a všelijaké mytické legendy, pradávné i nově vymyšlené. Prvotní laický zájem muzikantů i fanoušků se postupně měnil, leckdo začal brát čarodějnické pověsti zcela vážně a měnil podle nich i svůj osobní život. Obaly desek přetékaly pestrobarevnými motivy a jinotaji, neminuly ani ty největší hvězdy až se někdy zdálo, že tajemné království pentagramů a pohanských rituálů je důležitější než hudba samotná. Jak a kdo se s tímto fenoménem dokázal vypořádat, i o tom je možno se zde dočíst. Publikace věnovaná atraktivnímu tématu okultismu, mystiky i dávných pohanských rituálů a jejich vlivu na rockovou hudbu a scénu šedesátých a sedmdesátých let 20. století.

Popis nakladatele

V drážkách desek číhalo cosi transcendentního a hrůzného, stejně jako ve fantastických životech postav, které je obývaly. Umělecká díla Rogera Deana na albech skupiny Yes ztvárňovala krajiny, kdysi zabydlené dávnými národy, jejichž moudrost se ztratila a potopila jako Atlantida. Na opačné straně spektra byla neproniknutelná a děsivá závěrečná píseň Bílé desky od Beatles „Revolution #9“, mluvená koláž skrytých okultních poselství, plná zpětných vazeb a takřka hmatatelného násilí. Tyto často vzájemně si odporující charaktery nahrávek však měly společné jedno nebezpečí: odkazovaly ke skutečnosti za hranicemi běžného vnímání, k metafyzickému vesmíru obydlenému démony a anděly, mimozemšťany a dávnými čaroději, kam bylo možné vstoupit pomocí potenciálně nebezpečných metod, jako byla magie, drogy a možná i sex.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Peter Bebergal - další tituly autora:
Sezona čarodějnic -- aneb Jak okultismus spasil rokenrol Sezona čarodějnic
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Peter Bebergal

SEZONA

CARODEJNIC

aneb Jak okultismus

spasil rokenrol


Peter Bebergal

SEZONA

CARODEJNIC

aneb Jak okultismus spasil rokenrol


ISBN 978-80-7511-078-7

ISBN 978-80-7511-079-4 (epub)

ISBN 978-80-7511-080-0 (pdf)

Peter Bebergal

Season of the Witch: How the Occult Saved Rock and Roll

Přeložil Jindřich Veselý

Copyright © Tarcher, 2012

Translation © Jindřich Veselý, 2014


Pro mého otce, kapitána a přítele

Byrona Leona Bebergala

(1928–2014)


7

Poděkování

Především bych chtěl poděkovat svému redaktorovi Mitchi

Horowitzovi, jenž mě pobízel ke psaní. Neměl jsem o mnoho víc

než pouhou myšlenku a on mi ji pomohl proměnit v knihu. Je

to ten největší člověk, kterého znám. Samozřejmě by se mi tuto

ideu nepodařilo důkladně promyslet, kdyby nebylo mého agenta

Matthewa Elblonka, který mi neustále pomáhal, laskavě mě kriti

zoval a ustavičně se mě zastával. Děkuji i skvělému Ariku Rope

rovi za obálku, o jaké jsem vždycky snil. Celé roky jsem býval

jeho fanouškem a nyní jsem hrdý na to, že jej mohu nazývat svým

přítelem.

Děkuji všem, kdo mi věnovali čas, hovořili se mnou, poskyto

vali mi podněty a podporovali mě. Zejména to byli: Rodney

Orpheus, Robert Fripp, Arthur Brown, Greg Lake, Genesis

Breyer P’Orridge, Nik Turner, Zeena Schrecková, Emil Amos,

Aubrey Powell, Roger Dean, Bernie Worrell, Bill Laswell, Mark

Pilking ton, Simon Reynolds, Richard Metzger, David Metcalfe,

Pam Grossmanová, Mark Fraunfelder a Chris Bohn.

Zvláštní poděkování náleží Ethanu Gilsdorfovi, jehož společ

nost a autorská podpora mě provázely celou dobu. Hluboce jsem

vděčný Scottu Korbovi za jeho pečlivou redakční práci, duchov

ní vedení a neochvějné přátelství. Svému věrnému příteli Joemu

Gallovi děkuji, že byl přítomen, když to všechno začínalo, a Ezru

Glennovi za jeho laskavou společnost.

Nemohu jmenovat všechny přátele a příbuzné, někteří však měli

na psaní této knihy obzvláštní vliv. Patří mezi ně Sunday Night

D&D Group (J. P. Gluting, Michael Marano, Janaka Stucky a další),

Seth Riskin, Amy Rossová, Jim Lopez, Tony Tauber a Tim Halle.


8

Děkuji svým sestrám Karen Bebergalové a Lise Meadové a ze

své fantastické širší rodiny i Judy Ashworthové a celému rodu

Neillových. Děkuji rovněž zesnulým Byronovi a Ruth a Eriku

Bebergalovým.

Chtěl bych projevit díky svému synovi a kamarádovi Samovi,

světlu mého života, který mi několikrát výborně poradil, roze

smával mě a připomínal mi, že bych si měl udělat čas na hraní.

Jak mám ale dostatečně poděkovat své manželce Amy? Je moje

hvězda, můj domov a mé srdce a její humor, vhled a láska mě

držely při životě. Básníci hovoří o devíti můzách – já však své kvě

tiny kladu jen k jejím nohám.


„Můj vlas je posvátný. Pěstím ho pro boha.“

1

Euripidés, Bakchantky

1 Euripidés, Bakchantky, in: Euripidés a jiné tragédie, přel. J. Klier a H. Kur

zová, Praha 1988, str. 371. – Pozn. překl.


ÚVOD

Dnes jsme zasvěcenci všichni


13

I

Roku 1978 se můj starší bratr dal k letectvu, díky čemuž jsem zís

kal přístup k tajemstvím jeho pokoje. Předměstí na jižní Floridě,

kde jsme bydleli, bylo zaplněné řadami přízemních domků s pěs

těnými trávníky. Bylo mi jedenáct let a naplňovaly mě neklidné

a nevysvětlitelné pocity. Puberta byla na obzoru. Až na to málo,

co jsem mohl načerpat z bratrových erotických časopisů, pro mě

byl sex stále jen abstraktním pojmem. Lákala mě však jiná tajná

záležitost. Něco málo už jsem zaslechl z bratrova pokoje, a bylo

to něco úplně jiného než má skrovná sbírečka nahrávek Bay City

Rollers a Bee Gees. S obaly na klíně jsem postupně poslouchal

všechny jeho nahrávky a snažil se naučit gramatiku té nové hu

dební řeči. Na to, co jsem objevil, jsem ale nebyl úplně připrave

ný. Bratrova hudba mě zároveň rozpalovala i mrazila. V břiše se

mi rozhořel plamínek a páteří mi stoupaly vibrace. Byl to svůdný

a neproniknutelný katalog tajuplných okultních symbolů, magic

kého a mystického hledání, podivných rituálů zahrnujících i sex,

vesmírné koráby a kouzla. Do jeho pokoje jsem si přišel poslech

nout pořádný rokenrol. Odešel jsem z něj však očarovaný a uhra

nutý tím, co jsem spatřil.

Sbírka nahrávek byla lexikonem bohů: Beatles, Led Zeppelin, Da

vid Bowie, Arthur Brown, King Crimson, Hawkwind, Yes, Black

Sabbath a Pink Floyd. Do tajů sedmdesátých let jsem se už ponořil

díky reprintům knih J. R. R. Tolkiena, Dračímu doupěti, časopisu

Heavy Metal, hororovým komiksům a animovaným filmům Ral

pha Bakshiho. Teď jsem dlouhé hodiny vysedával a soustředěně

poslouchal, studoval texty, obrázky na obalech, a dokonce i posel

ství skrytá na vnitřním kruhu vinylových desek. Sháněl jsem se

po informacích o údajné smrti Paula McCartneyho a cítil, jako by

na mě z obalu alba Abbey Road chladně zírali duchové: bosý člen

Beatles jako by na něm prostřednictvím jakési příšerné nekro

mancie bezděky ohlašoval svůj skon. Vinyl Led Zeppelin III jsem


14

prohlížel pod lampou ve snaze najít vyrytý legendární okultní

vzkaz: „Dělej, co ty chceš.“ S nervní fascinací jsem zíral na rozlič

né postavy, které obýval David Bowie, a snažil se porozumět ta

jemství textů o mimozemšťanech, Aleisteru Crowleym a vzneše

ných božstvech, těch „strážcích ostrova bez lásky“. Black Sabbath

pro mě byli čarodějové, kteří své temné umění vykonávali pomocí

těžkých, zlověstných riffů. Arthur Brown tvrdil, že je „bohem pe

kelného ohně“.

Hudba se stala mou součástí, na kterou jsem soustředil veškerou

svou pozornost. Domníval jsem se, že jen já jsem odhalil stud

nici tajuplné pravdy, jako bylo brožované vydání Necronomiconu,

jež mi trůnilo na poličce. V drážkách desek číhalo cosi trans

cendentního a hrůzného, stejně jako ve fantastických životech

postav, které je obývaly. Umělecká díla Rogera Deana na albech

skupiny Yes ztvárňovala krajiny, kdysi zabydlené dávnými ná

rody, jejichž moudrost se ztratila a potopila jako Atlantida. Na

opačné straně spektra byla neproniknutelná a děsivá závěrečná

píseň Bílé desky od Beatles ,Revolution #9‘, mluvená koláž skry

tých okultních poselství, plná zpětných vazeb a takřka hma

tatelného násilí. Tyto často vzájemně si odporující charaktery

nahrávek však měly společné jedno nebezpečí: odkazovaly ke

skutečnosti za hranicemi běžného vnímání, k metafyzickému

vesmíru obydlenému démony a anděly, mimozemšťany a dáv

nými čaroději, kam bylo možné vstoupit pomocí potenciálně

nebezpečných metod, jako byla magie, drogy a možná i sex. Cí

til jsem však, že proniknout příliš hluboko do těchto písní a alb

může být i nebezpečné. Film Helter Skelter, který často pouštěli

v nočním vysílání na kanálech UHF, mě naučil, že fixace na ka

pelu, její dílo a životy jejích členů, se může zvrhnout ve fanatis

mus. Jako když Charles Manson uvěřil tomu, že mu Beatles pro

střednictvím své hudby posílají tajné vzkazy, vražedné volání

do zbraně. Mé dospívající já se nicméně nemohlo zbavit dojmu,

že v písních Beatles bylo něco, co umožňovalo takovou interpre


15

taci. Samozřejmě, bylo bláhové si to myslet a každý věděl, že to

není Pravda, ale možná, opravdu jen možná... Byl Paul skutečně

mrtvý.

Bez ohledu na mé mladické představy mi bratrovy desky sku

tečně umožňovaly pohled do někdy výslovného, někdy skrytého

okultního jazyka rocku. Sloužily jako okno do všudypřítomného

vlivu magie a mysticismu na nejvýznamnější a nejvlivnější umě

leckou formu dvacátého století. Uvnitř jedné sbírky, představující

mikrokosmos historie rocku a jeho stylů, byl skryt ještě další pří

běh, pojednávající o tom, jak rock – v písních, podiovém ztvárně

ní, textech a pyrotechnických efektech – utvářely magické a mys

tické symboly, myšlenky a praktiky.

Stejně jako mnohé jiné dospívající v té době i mě zajímalo, zda

magie skutečně existuje také jinde než jen v seznamech zaklína

del hráčské příručky k Dračímu doupěti. Nakoupil jsem tedy knihy

o bílé magii a začal zapalovat svíčky, přičemž jsem se ujišťoval, že

mám otevřené okno, abych na sebe neupozornil matku, která byla

vždy na stráži před nebezpečím požáru. Společně s přáteli jsme se

v přítmí prsty vznášeli s plastovou planžetou nad spiritistickou

tabulkou. Nezdálo se ale, že by se něco dělo. Nemohl jsem se však

zbavit pocitů jemné atmosféry, jež vycházela z těchto nahrávek.

Byla v tom magie, ale byla mnohem mocnější, než jsem si dovedl

představit. Branami obalů, z vinylových desek bezpečně v nich

spočívajících, se na svět dostalo kouzlo, jež očarovalo celou popu

lární kulturu.

Tehdy jsem si toho nebyl vědom, ale stal jsem se účastníkem ne

smírně významného kulturního fenoménu. Beatles už učinili

konvertity z celé generace posluchačů, jejichž představy o spiri

tualitě utvářelo LSD, tarotové karty a výtisky Bhagavadgíty, zdar

ma rozdávané mladými vyznavači hnutí Hare Kršna. Když jsem

v bratrově pokoji poslouchal Houses of the Holy, Led Zeppelin už

ovlivnili rockovou imaginaci týkající se moci magie. Jen před ně

kolika málo lety udělaly progresivní rockové kapely módu ze snů


16

o vnitřním a vnějším vesmíru a nabízely mimosvětskou naději na

sklonku snění o věku Vodnáře.

Rock byl okouzlující v původním smyslu slova, protože očaro

vával. Kouzlení souvisí s „inkantací“, jak se někdy říkává okult

nímu jazyku, slovnímu zaklínání či zaříkávání, jež se nakonec

stává „grimoárem“, magickou knihou.

2

Rock sytil podobný in

stinkt jako kouzelnické představení, kde se publikum nechává

záměrně okouzlit a svést iluzí. Díky ochotě lidí nechat se okouz

lit provozují svou živnost chiromanti, šaman hypnotizuje svůj

kmen a já poslouchal ty písně a zíral na obaly desek s údivem,

vzrušením a jistotou, že odemykám komnatu, která skrývá ma

gický předmět.

Dny, které jsem strávil v tureckém sedu na podlaze bratrova

pokoje, byly iniciací do mysterijního náboženství. Stal se ze mě

učeň rokenrolu. V letech mého dospívání byl rock hudebním vy

právěním, které vyjadřovalo i utvářelo můj vnitřní život. Ať už

byly pocity, s nimiž jsem se v té době snažil vypořádat, jakkoli

nesrozumitelné, vždy existovalo album, které je dokonale vyjad

řovalo. Pravdy rocku, častokrát podobné spíše mlčenlivé sfinze,

nebyly jen klíčem k mému vnitřnímu životu, ale také k dalším

tajuplným říším. Nakonec jsem sice skončil s pátráním po esote

rických hádankách na obalech desek a v textech písní, nikdy jsem

ale nepřestal věnovat pozornost všemu, v čem hrála roli okultní

imaginace. Šlo o spiknutí, jež jsem sledoval od chvíle, kdy jsem

poprvé otevřel bránu obalu desky Diamond Dogs Davida Bowieho

a uviděl jeho groteskně erotický obraz mající podobu vlkodlaka,

napůl vlka a napůl člověka. Uvědomil jsem si, že magie nemůže

existovat bez svého nosiče, bez svého vyjadřovacího prostředku.

A i kdyby mohla, okultní metafyzika mě stejně nezajímá. V ta ro

hatá božstva věřím, jen když je slyším promlouvat z vinylových

2 Autor si v originále hraje s podobností slov glamour, grammar a gri

moire. – Pozn. překl.


17

drážek, lesklého povrchu CD disku, nebo i jen v podobě reduko

vané do formátu mp3. V těchto chvílích jsou skuteční, stejně jako

je skutečná i hudba. Nepotřebuji, aby byla magie ještě někde jin

de. Existuje jako to nejmocnější kouzlo úchvatného roken rolového

divadla.

II

V klíčových okamžicích vývoje tohoto „divadla“ uzavřeli rockoví

hudebníci a jejich publikum takřka bezděčný pakt o tom, že rozší

ří své vědomí a překročí omezení tradiční americké hudby, stejně

jako její duchovní identitu. Právě okultismus se stal pro rockovou

hudbu spásou. Zmocnil se představivosti rockových hudebníků

i jejich fanoušků a nově definoval populární hudbu a kulturu.

Okultní imaginace navíc zachránila rokenrol z očistce sladkých

teenagerských tanečků a přiměla hudebníky, organizátory a pro

ducenty pohlédnout za hranice konvenčního a všimnout si, že

by bylo možné pozvednout kolektivní duchovní vědomí do ast

rálních plání. Okultismus obdařil rock nesmrtelnou duší, jež dál

rezonuje západní kulturou. Hudebníci a jejich posluchači se dál

vzájemně živí a hledají hlubší význam, jenž by umožňoval smys

luplně uspokojit primární a pradávné potřeby, které rokenrol od

nepaměti evokoval.

Rock je hlasem duchovní i hudební vzpoury. Během dlouhé a stá

le pokračující historie této naprosto nepostradatelné hudební for

my tyto dva aspekty neoddělitelně srostly. Co na tom rocku je, že

lépe než kterákoli jiná forma moderního umění slouží jako nástroj

této odvěké, často nevědomé touhy proniknout závojem oddělu

jícím svět jevů od numinózní říše ducha? Proč se tolik rockových

hudebníků snažilo svá vystoupení koncipovat tak, aby vypada

la jako šamanské nebo náboženské rituály, a vytvořili si fiktiv

ní identity napodobující mágy, démony, bohy Pana či Dionýsa,


18

a dokonce i vystupovali jako lidé posedlí božstvy, démony nebo

něčím ještě horším? Proč plnili obaly svých alb okultními obrazy,

své kouzelné texty vytvářeli z matérie legend a mýtů, a dokonce

i ve svém osobním životě provozovali mystické a magické experi

menty? Proč se jejich představení odehrávala v kulisách připomí

najících pradávné artefakty?

Duchovní příbuzenství rocku s okultismem z velké části vyplývá

z povahy okultismu samotného. Okultismus je populární termín

pro širokou oblast duchovních přesvědčení a aktivit týkajících se

nadpřirozena a gnostických, magických a mystických idejí. Udá

vá se v rámci neortodoxní, nonkonformní, někdy i heretické círk

ve. Bohoslužba se odehrává v rozporu s tradičním a etablovaným

náboženským pořádkem. Jednotlivci nebo skupiny tyto praktiky

používají, aby převzali aktivnější roli na své duchovní cestě, a byli

tak v intimnějším kontaktu s posvátnem. Duchové, věštění, amu

lety, kouzla i uctívání jiných božstev, to vše je prožíváno v přímé

zkušenosti.

Toto cílevědomé směřování ke styku s posvátným na sebe v prů

běhu historie po celém světě bralo rozličné podoby: v židovské

mystice středověké Evropy, mezi americkými letničními křesťany

i v amerických verzích buddhismu a jógy. Mnozí křesťané se do

mnívají, že je to dílo ďáblovo, a to i tehdy, kdy se okultismus ode

hrává v rámci křesťanství. Renesanční mágové a alchymisté jako

Giordano Bruno bývali pokládáni za kacíře. Později zase luteráni

i další americké křesťanské církve pohlíželi na členy letniční církve,

jejichž obřady zahrnovaly i braní hadů do rukou nebo provozovali

mluvení jazyky, v nejlepším případě jako na lháře, v nejhorším jako

na uctívače ďábla. V mnoha případech právě křesťanství udržova

lo při životě víru v pohanské tradice jednak svými zákony proti

magii, jednak i aktivnějším způsobem – častokrát falešnými obvi

něními v neblaze proslulých čarodějnických procesech. Využívání

strachu z okultismu k politickým účelům jen prohlubovalo pověrči

vost a posilovalo náboženská přesvědčení, která chtěly náboženské


19

autority vykořenit, nebo to alespoň tvrdily. Křesťanství usilovalo

o to zcela zapečetit komnatu, v níž sídlí pohanství, třebaže samo

sebe definovalo prostřednictvím přizpůsobení pohanských mýtů

o slunovratu a vzkříšeném bohu. Nepřestávala se však objevovat

potřeba extatických zkušeností, která se coby pozůstatek pohanství

stala už z definice neortodoxní. Původní smysl takového konání,

kdysi organizovaného v rámci společenství vykonávajících rituály

na pomezí divadla a hypnózy, se z větší části ztratil.

Dokud se neobjevil rokenrol.

Tento fenomén je sice moderní, duše rocku však byla ukuta ohni

pradávných mysterijních kultů, které spojovaly mýtus a iniciaci

v mocnou směs tance, opojení a další formy extatického hýření.

Bez ohledu na to, jak taková bohoslužba vypadá, zůstává základ

ní lidskou potřebou nechat se okouzlit divadlem: je to potřeba

společenství, mýtu, obřadu a přímého spojení s posvátným.

Nejlepší je představit si okultní kořeny rokenrolu jako soutok ně

kolika řek. Původ raného rokenrolu lze vysledovat přímo k blues,

gospelu a folku. Na celkový vývoj rocku měl rovněž vliv jazz,

experimentální a raná elektronická hudba, a dokonce i klasická

hudba. V každém z těchto vlivů je rovněž přítomen okultismus

a často mívá i obdobné rysy: umělci hledají způsoby, jak se bouřit

proti konvencím. Okultismus jim pak slouží jako inspirace i jako

nástroj přenosu jejich idejí. Třebaže je rock bytostně moderním

jevem, nevyskytuje se v rámci lidské zkušenosti ve vakuu. Rock je

aspektem archaického impulsu dostat zvuk z jakéhokoli nástroje,

který je k dispozici, a vyjádřit, co znamená být člověkem. Po celá

staletí byla hudba neoddělitelná od náboženských aktivit. Roke

nrol má své kořeny v blues a folku, tedy žánrech hluboce pronik

nutých křesťanskými tradicemi a hodnotami, jež však vyrůstají

z půdy, na níž byli uctíváni jiní bohové. Jak se populární hud

ba rozvíjela, musela zápolit s tímto napětím mezi puritanismem

a stínem odlišných, nekřesťanských tradic, jež byly rovněž sou

částí americké hudby.


20

Náboženské tradice se vždy nějakým způsobem snažily vypořá

dat s vlastními pohanskými kořeny, obvykle prostřednictvím zá

kazů a démonizace starých bohů. Duchovní, rodiče i davy, které

pálily nahrávky, ti všichni měli za to, že by rokenrol mohl ohrozit

společnost a uvrhnout ji do chaosu a sexuálně nevázaného cho

vání. Způsob, jakým rock reagoval, byl jeho pravou spásou: hu

debníci se vydali ještě dál a svými mocnými tóny začali zaklínat

duchy. V dobách, kdy rock vynalézal svůj elektrický zvuk a na

cházel si publikum mezi dospívajícími s rozbouřenými hormony,

si jako výrazový prostředek pro svá poselství zvolil sex. Vzne

sl tak svůj první požadavek na autonomii: kroucení boky před

zraky náboženské hierarchie. Jak vysvětluje rockový kritik Dan

Graham: „Rock postavil tradiční náboženské hodnoty na hlavu.

Dělat rokenrol znamenalo věnovat se sexu... HNED TEĎ.“ Etablo

vané církve sex často chápaly jako známku bezbožnosti a půso

bení zlých duchů, takže když rockoví hudebníci zapojovali své

zesilovače, cítili příjemné vzrušení vzpoury. Volali po mocnější

spáse, než bylo křesťanské vykoupení: „Zvon pět, šest a pak sedm

odbije, do sedmého nebe nás to dovede.“

Erotické napětí dalo rocku nálepku ďáblovy hudby, jejíž nej

vlastnější duše se zrodila v ohni prvotního hříchu, v lidském

poznání sexu. První slova rocku se také týkala sexu, protože vy

cházela z jednoznačných bluesových textů a hluboké tělesnosti

jeho rytmu, vyrůstajících z pradávné půdy. Američtí otroci roz

vinuli vlastní podobu křesťanství, která užívala písně jako tu

nejvlastnější bohoslužbu. I při vtělování africké kmenové hudby

a pohybu však postupovali obezřetně. Otroci tančili v kruhu,

vykřikovali a třásli se, zmítáni náboženskou extází, jejich nohy

však musely zůstávat na podlaze, jinak by byli obviněni z toho,

že dělají z bohoslužby světskou kratochvíli, tanec. Hudba, která

neoslavuje Boha, je světská. Vybízí k tanci, tedy k formě zábavy,

která patří k těm nejvíce nabitým sexem. A kde je sex, tam poblíž

číhá i ďábel.


21

Strach je nicméně zvláštní věc. Mnohdy vzrušuje a posiluje zvěs

ti a příběhy, díky kterým vznikl. Bojíme se rádi a nadpřirozeno

a okultismus odnepaměti nabízejí svůdnou porci příjemného

vzrušení, zvláště v souvislosti s lidmi, kteří vzdorují konvencím

nebo se stavějí mimo hlavní proud. Lidé odjakživa věřili tomu,

že hudba v sobě má jakési kouzlo, jež může elektrizovat poslu

chače stejně jako samotné hráče. Historky o okultismu, a zvláště

ty pojednávající o ďáblu, zároveň přitahují i odpuzují. Venkované

věřívali, že Paganini, proslulý houslista počátku 19. století, byl po

sedlý ďáblem, a to kvůli jeho mistrovské a extatické hře na ďáb

lův nejoblíbenější hudební nástroj. Jeden posluchač během jeho

vídeňského koncertu tvrdil, že vedle Paganiniho spatřil stát ďábla

a vést mu prsty po strunách. Zvěsti o tom, že houslista zaprodal

svou duši, však zbožné Italy neodradily od poslechu jeho hudby.

Hudebník, jenž toužil být obdivován díky vlastnímu talentu, se

s tím sice těžko vyrovnával, zvýšila se mu však díky tomu vlastní

reputace i velikost publika na koncertech.

Vášnivý boj křesťanských vůdců proti rockové hudbě obsahoval

i silný rasistický podtext. První projevy rocku vycházely přímo

z blues, gospelu, a dokonce i z černošských spirituálů. To vše bylo

pokládáno za očividné projevy barbarství a bezbožnosti černých

Američanů, z nichž mnozí, jak se věřilo, měli nemravné úmysly

s bílými americkými děvčaty.

Rockoví hudebníci sice používali sex jako prostředek duchovní

transgrese, ale nemluvili o něm explicitně. Až se v šedesátých letech

setkaly příslušné planety,

3

jejichž konstelaci současně provázelo se

xuální osvobození, protiválečné protesty a další společenská hnutí.

Hudebníci, stejně jako jejich fanoušci, v této atmosféře napájeli svou

hudbu i mysl LSD, a otevírali tak „třetí oko“ kultury, do níž zavádě

li alternativní náboženské i okultní praktiky. Byla to exploze, která

3 Autor má zřejmě na mysli konjunkci Urana s Plutem, k níž došlo

v polovině šedesátých let. – Pozn. překl.


22

zaznívala celým světem v písních obsahujících spirituální prvky,

jako byla třeba ,Tomorrow Never Knows‘ od Beatles, jeden z prv

ních velkých mystických počinů v populární hudbě. V sedmdesá

tých letech se slovo „okultismus“ začalo spojovat se vzkvétajícím

hnutím new age, které se z rozličných náboženských přesvědčení

a praktik snažilo vytvořit všeobsažný duchovní nástroj pro masy.

„Vezmi si, co potřebuješ, a zbytek nech být,“ zněl vzkaz připevněný

na vnitřku dvířek Pandořiny skříňky, v níž byste mohli najít man

try, drahokamy, tarotové karty, trochu magie na způsob kabaly

nebo Wiccy, kvantovou fyziku, dávné návštěvy mimozemšťanů, to

všechno zahalené v plášti kosmického mysticismu. Z výrazů new

age a okultismus se většinou v rámci populární kultury stala syno

nyma, jen slovo „okultismus“ se občas vynechávalo, protože býva

lo spojováno s temnějšími duchovními oblastmi, se satanismem,

podivnými sexuálními rituály a černou magií. Výraz „new age“

vyvolával spíše představy andělských poslů a klávesového trylko

vání George Winstona.

Základní rockové žánry od heavy metalu k progresivnímu rocku,

od glamrocku po gothic rock se ve své tvorbě nechávaly inspiro

vat okultismem. Magie a mysticismus poskytovaly rocku pevný

základ, když se nakonec odhodlal k tomu největšímu skoku dů

věry a vrhl se do propasti. Mohlo se stát něco jiného a rock mohl

být jen spojením amerického blues a folku bez vlastní identity.

Místo toho se však nejvýznamnější osobnosti populární hudby

vědomě podílely na této duchovní vzpouře, a tím obdařily my

tickou duši rocku moudrostí. Beatles, Led Zeppelin, David Bowie,

King Crimson, Black Sabbath, Yes a také Rolling Stones a mnozí

další rock nejen proměnili svými hudebními inovacemi, ale také

jej spasili před tím, aby se stal jen řadou singů vyprodukovaných

pro potřeby rozhlasového vysílání, které by donekonečna obehrá

valy stále se opakující akordy.

Kapely se rozezněly pradávnou ozvěnou, která je bytostnou sou

částí lidské kultury a vyjadřování. Uposlechly přikázání pře kra­


23

čovat konvence a ze všech sil se snažit naladit na hudbu sfér. Celá

popkultura explodovala. Dokonce i producenti a diskžokejové

museli znovu promyslet, co se dá prodat, a brzy nalezli publikum,

ochotné do hudebního průmyslu sypat peníze. A třebaže samotní

hudebníci trvali na tom, že šlo jen o obchodní hru, přece pomáha

li vytvořit popkulturní mytologii.

Abychom vylíčili, jakým způsobem je okultní imaginace život

ní silou rockové kultury, budeme vám vyprávět řadu příběhů.

Skutečná konverze se neodehraje přes noc. Neexistuje jediné al

bum či jediná kapela, která by mohla posloužit k navigaci jako

hvězda Polárka. Silné duchovní spojení se starými božstvy cítili

mnozí hudebníci, nebyli však nutně představiteli okultního prou

du, který zde sledujeme. O Jimu Morrisonovi média i fanoušci

mluvili jako o „elektrickém šamanovi“. Jeho podiová vystoupení

byla hypnotická a někdy se zdálo, jako by se v něm usídlil duch

domorodého amerického šamana. V sedmdesátých letech se této

úlohy zhostila Patty Smith, o níž její dobrý přítel William Burrou

ghs řekl, že „je šamanka... je v kontaktu s jinými dimenzemi sku

tečnosti“. Existují mnohé další příklady, a třebaže pomáhají naši

věc umístit do širších souvislostí, jsou to jen světélka, blýskavé

předměty vedoucí do Alenčiny králičí nory. Na fotografii, kterou

pořídil Stingův tehdejší spoluhráč Andy Summers, leží hudeb

ník s rukou přes čelo, hledí do nedohledna a v druhé ruce drží

nejmenovanou knihu Aleistera Crowleyho. Černobílá fotografie

je působivým pohledem do Stingových soukromých zájmů. Byla

publikována ve sbírce s názvem Throb roku z 1983, tedy v době,

kdy kapela Police přestála bouři kolem alba Ghost in the Machine,

které vítězilo v hitparádách, a vydávala desku Synchronicity. To,

že trval na nahrání alba Sacred Songs inspirovaného Aleisterem

Crowleym, zvláště jeho knihou Magick Without Tears (Magie beze

slz), málem stálo popového miláčka Daryla Halla jeho smlouvu

s nahrávací společností i osobní přátelství s Johnem Oatesem.

Progresivně rocková kapela Tool používá obřadní magii, posvát


24

nou geometrii a další esoterní praktiky při nahrávání i v živých

vystoupeních. To všechno nejsou jen efektní ilustrace, ale rovněž

nápověda, oč nám zde půjde.

Bylo by zbytečné zmiňovat se o každém albu, na kterém je zob

razen pentagram, postava ďábla, sigilium nebo jiný mystický či

okultní symbol, jmenovat každou píseň o čarodějích a rytířích,

démonech a ďáblech, tarotových kartách a věštcích, karmě, mi

nulých životech, mimozemských zachráncích nebo Aleisteru

Crowleym, případně zmiňovat každého hudebníka, který někdy

koketoval s okultismem. Místo toho jsme se rozhodli přiblížit na

rativní historii, založenou na klíčových momentech vývoje roken­

rolu od jeho počátků v afroamerických otrockých písních až po

vítězství elektronických nástrojů v osmdesátých letech. Cestou

se setkáme s některými věhlasnými jmény, objeví se však i lidé

méně známí. Soustředíme se na určité hudebníky a kapely v kon

krétních okamžicích a rádi necháme vyvstat rozsáhlejší příběh.

Nechceme měnit ani popírat obvykle přijímanou historii rocku

(v jejích rozmanitých obměnách), ale spíše ukázat propletení nej

důležitějších okamžiků rokenrolu s okultismem a to, že právě

okultismus je ústředním vláknem, jehož vytažení by vedlo k roz

padu celého složitého obrazu.

Rádi bychom také ukázali, že tito hudebníci jsou přece jen lidé

a magické a mystické aspirace, kterými se vyznačují, jsou mikro­

kosmem uvnitř rozsáhlejšího amerického duchovního „hladu“.

Existuje zde však temný paradox. Mnozí umělci byli svědky toho,

jak se jim život vinou slávy a výstřelků úplně převrátil. Okulti

smus nabízí jazyk, který jejich jinak takřka nevysvětlitelnému

životu může dát smysl. Toto jsou báje o hudebnících a čarodě

jích, fanoušcích a kriticích rocku, o světle vyzařujícím z tvůrčího

duchovního dobrodružství i o temnotě, která se vkrádá dovnitř,

pokud je toto dobrodružství spjato s drogami a slávou. Jejich pří

běhy mohou posloužit jako jakési okno, jímž zahlédneme, že bez

okultní imaginace by rock, tak jak jej známe, nemohl existovat.


25

III

Nemáme k dispozici žádnou uspokojivou definici okultismu,

zvláště když toho s sebou tolik nese. Ti, kdo věří v určité okultní

ideje, obvykle mají za to, že dochází k jejich přímému předávání

od starých zasvěcenců prostřednictvím zašifrovaných spisů, mé

dií, a dokonce i mimozemšťanů. Kupříkladu Corpus hermeticum

je egyptská sbírka textů pocházející zhruba z druhého či třetího

století. Jde o syntézu gnostického křesťanství, novoplatonismu

a řeckých a římských kultických mýtů. Texty obsahují alchymic

ké, magické a astrologické učení, jejich srdcem však je popis uni

verza, v němž jsou lidské bytosti božské a sjednocení s Bohem je

pravým osudem stvoření. Tyto myšlenky si našly cestu do řady

okultních a magických učení, jako je kupříkladu populární výrok

„jak nahoře, tak dole“.

4

V dobách renesance se věřilo, že tuto sbír

ku sepsala konkrétní osoba, Hermes Trismegistos. Je pravděpo

dobné, že jde o postavu smyšlenou, o důvtipně vytvořené spojení

řeckého Herma a egyptského Thótha, což jsou oba poslové bohů,

kteří mají zálibu v psaní a magii.

Nicméně i moderní přívrženci těchto textů vzdor všem důkazům

o opaku tvrdí, že jejich autorem je mudrc, náležející k staroegypt

skému mysterijnímu kultu. Jiní se pokoušeli prokázat, že čaro

dějnictví bylo součástí skutečné náboženské tradice pocházející

z dávnověku, jež se rozšířila po celé Evropě a nakonec na ni navá

zalo moderní hnutí Wicca a novopohanská společenství. Bohužel

však neexistuje nic takového jako přímá okultní tradice. Okulti

smus se během věků rozličně proměňoval. Někdy zcela zmizel,

aby se pak v dobách, kdy lidé usilovali o nalezení smyslu či dosa

žení nových zkušeností, jež jim nemohly poskytnout církve nebo

jiné náboženské autority, zase objevoval.

4 Výrok pochází z tzv. Smaragdové desky, která je sice klasickým herme

tickým textem, není však součástí textu Corpus hermeticum. – Pozn. překl.


26

Na druhou stranu však existují i kritikové, kteří tvrdí, že okul

tismus nelze brát vážně, zvláště v době, kdy se celé skutečnosti

zmocnily racionalita a věda, a všechna víra v nadpřirozeno je pro

to irelevantní. Lidé, pro něž nemá náboženství žádný význam,

okultismu přikládají ještě menší váhu. Je pro ně jen jakousi po

věrou či nejapným, neracionálním a nerozumným módním vý

střelkem. Náboženství alespoň utvářelo civilizace a kultury. Ná

boženská imaginace nám dala Bachovu hudbu, Sixtinskou kapli,

a koneckonců i Lewisův román Lev, čarodějnice a skříň. Ať už je to

ku prospěchu anebo ke škodě, s náboženstvím se musí počítat.

Okultismus je ale jen rozptýlení pro poblouzněnce hnutí new age

a sjeté dospívající metalisty. Okultismus je ještě větší pošetilost

než náboženství.

K vyváženější představě dospějeme, když vezmeme v úvahu po

zoruhodný vliv okultních představ na kulturu a rovněž to, že

samotné tyto představy jsou konglomerátem zlomků mytologie,

náboženství a vlastních zkušeností, které často mívají podobu

mystického či jinak změněného stavu vědomí. Vzdor svým tem

nějším souvislostem je okultismus souborem praktik a přesvědče

ní – některé pocházejí ze starých dob, jiné jsou novější – a usiluje

o porozumění (duchovní či jiné) skutečnosti způsobem, kterým to

tradiční náboženství nemůže, anebo nechce udělat. Okultní prak

tiky jsou převážně přímou odezvou tradičních náboženství a svůj

jazyk i svá přesvědčení čerpají z nich. Okultismus je pak z tohoto

hlediska paletou přesvědčení a činností, které usilují o poznání

Boha, přírody nebo kosmu způsoby, jež jsou v rozporu s praxí

většinových náboženských společenství. Tyto praktiky se do jis

té míry snaží vložit vládu do lidských rukou. Bohové jsou příliš

vrtošiví a zlo příliš všudypřítomné. Umístit na dveře kouzlo proti

zlým duchům může být lepší než modlitba. Některé okultní me

tody využívají i většinová náboženská společenství, přestože se je

jinak snaží zakazovat. Kupříkladu chrliče na pařížské katedrále

Notre Dame a na dalších podobných náboženských stavbách jsou


27

ve skutečnosti ochránci. Jde o úmyslný pokus obelstít ďábly, aby

uvěřili, že tato místa už obývají bytosti jejich druhu, a své řádění

směřovali jinam.

Okultismus našel svůj výraz i v umění, v hudbě a literatuře. Mám

za to, že právě zde nachází svůj autentičtější výraz než v kterém

koli magickém obřadu, ať už se odehrává ve volné přírodě nebo

v uzavřeném prostoru. Okultní a esoterní náboženské ideje uměl

ce fascinují již dlouhou dobu. Koncem osmnáctého století došlo

k takzvanému okultnímu obrození, kterému se věnovala řada

umělců (jak irský básník W. B. Yeats, tak velšský spisovatel Arthur

Machen byli oba členové Hermetického řádu Zlatého úsvitu). Sym

bolistické hnutí v umění té doby se hluboce inspirovalo okultním

symbolismem, kupříkladu renesančními alchymickými emblémy,

jež mágové používali při meditaci o okultních idejích prostřednic

tvím komplexního systému okultních znaků, které by podle jejich

přesvědčení měly aktivovat mágovo duchovní centrum. Austin

Osman Spare, umělec z počátku dvacátého století, se dokonce stal

jedním z vlivných mágů. Vytvořil svůj originální systém, nyní zná

mý jako „sigiliární magie“, který představoval rozkvět jeho umě

leckých zájmů. Právě hudebníci a skladatelé se vždy vzpírali kon

vencím svým zájmem o netradiční (často i nekřesťanské) duchovní

ideje a zkušenosti, které spojovali se svými hudebními inovacemi.

Hudební skladatelé a přátelé Erik Satie a Claude Debussy se oba

přidali k bratrstvu kabalistického řádu Růžového kříže. K podob

nému bude docházet až do první poloviny dalšího století, zvláště

se jim budou věnovat experimentální skladatelé. Pierre Schaeffer,

otec konkrétní hudby, byl oddaným stoupencem ruského mys

tika Gurdžijeva. Avantgardní představitel elektronické hudby

Karl heinz Stockhausen studoval východní mysticismus a tvrdil, že

své hudební vzdělání získal v souhvězdí Siria.

Dává proto větší smysl mluvit o okultní imaginaci než jen o okul

tismu čistě ve smyslu věroučného systému. Okultní imaginace se

může vyjadřovat v magickém rituálu, stejně dobře ale také v umě


28

lecké symbolice. Okultní imaginace je při díle v případech, kdy

něco vnímáme jako naplněné nadpřirozeným smyslem, jako tomu

bývá v případě křesťanských televizních kazatelů, kteří v textech

rockových kapel nacházejí ďábelské záměry. Kultura vzniká na

místech, kde vnímání splývá s určitým záměrem. Rokenrol pak

sloužil jako živná půda, na níž tato květina mohla vykvést a vy

růst do pozoruhodných podob. Právě zde se okultismus stává

meta forou pro vzdorné postoje, pro odpor ke statu quo a nárok na

převzetí individuální kontroly nad vlastním osudem, a to často

i tváří v tvář extrémní kulturní homogenizaci. Pokud bychom si

představili okultismus jako proud, jenž potřebuje řeku, která by

jej přivedla do všech oceánů světa, v rocku bychom mohli vidět

bouřlivý vodní kanál, jenž to umožnil. Rock v okultní imaginaci

našel jakéhosi duchovního partnera, který mu pomohl vzdorovat

konvencím.

Je potom zapotřebí velký příběh, příběh představující archety

py, které do sebe tak krásně pojímá rock. Příběh jako zastřešující

metafora rovněž pomáhá zaměřit toto zkoumání směrem k mýtu

pryč od metafyziky. Když hovořím o bozích, démonech, věštění,

magii a UFO, netvrdím, že tyto věci opravdu existují. Jen že jsou

to velmi mocné ideje, které přetrvávají a z důvodů, které dále vy

ložím, nalezly v rockové hudbě velmi účinné výrazové prostřed

ky. Rád bych se vyhnul jakémukoli nároku na jednoznačná tvrze

ní, a tak se budu raději držet jednoho z velkých mýtů.

IV

To poslední, co by člověk chtěl udělat, je rozhněvat boha šílen

ství. Přesně to však učinil thébský král Dionýsos, který do tohoto

velkoměsta dorazil se svým ženským doprovodem, menádami.

Charismatický bůh vína a extáze sem přišel pomstít pověst své

matky Semelé a popírání svého božského původu. Dionýsos bývá


29

nazýván „přicházející bůh“, neboť bez ohledu na to, jak se mu bu

dete snažit vyhýbat, pokoušet se jej ignorovat nebo jakkoli vymí

tat, nakonec se zjeví přímo uprostřed vás. O mnoho let dříve si

Zeus, vždy vyhlížející smrtelníky, s nimiž by mohl obcovat, udě

lal ze Semelé milenku. Dívka o jejich bujarém milování vyprávěla

svým sestrám. Pokud je to však opravdu bůh, škádlily ji, měl by

to také dokázat. Zahanbená, a možná i trochu pochybující Semelé

požádala Dia, aby jí zjevil svou pravou přirozenost. Odmítl s tím,

že by nesnesla přítomnost odhaleného boha. Semelé se mu pak

odpírala, dokud jí frustrovaný bůh nedal, oč žádala. Došlo však

k tomu, že se ihned obrátila v popel. Semelé, která byla těhotná,

v okamžiku její oběti Zeus vyjmul dítě z lůna a zašil si je do steh

na, aby se jednoho dne zrodilo jako Dionýsos.

Semelina rodina se přestěhovala do Théb, kde v té době kralo

val Pentheus, syn její sestry Agaué. Po vstupu do města se Dio

nýsos ihned zmocnil své tety Agaué i jejích sester a změnil je

v bakchantky – divoké ženy, které utíkaly z města do hor, aby

tančily s menádami, satyry i samotným Dionýsem. Král je poká

ral, postavil Dionýsův kult mimo zákon a boha samého, přestro

jeného za jednoho z vlastních kněží, okamžitě uvěznil. Pentheus

se božstvu vysmívá, ale během jejich rozhovoru se začínají obje

vovat nesrovnalosti. Zdá se, že Pentheus je posedlý orgiastický

mi rituály menád a bakchantek, třebaže haní jejich přesvědčení.

Dionýsos Pentheovi navrhuje, aby se je vydal špehovat, lépe tak

porozumí jejich tajným obřadům a důkladněji pozná svého ne

přítele. Radí mu, aby se převlékl za ženu, a pronikl tak do jejich

středu. Pentheus se nechá strhnout přívalem vzrušení, převlékne

se a vydá se za město tam, kde ženy tančí. Ony jej však poznají

a roztrhají na kusy. Jeho hlavu si vezme jeho vlastní matka v pře

svědčení, že je to lev, čímž zpečetí kletbu Semeliny rodiny.

Toto vylíčení dionýsovského mýtu je z velké části převzato z Euri­

pidovy hry Bakchantky, která představuje příklad vztahu mezi ná

boženským rituálem a divadlem. A co je rock, když ne divadlo,


30

zvláště v okamžicích, které s konečnou platností upevnily mýtus

populární hudby a daly mu novou podobu? Divadlo je místo, kde

se snadno stírají rozdíly mezi pohlavími, a rockoví hudebníci pro

měňovali a deformovali svou sexualitu podobně jako Pentheus,

který se dychtivě převlékl za ženu, aby se mohl stát svědkem pře

krásného božského šílenství. Něco podobného můžeme spatřovat

ve zjemnělé mužnosti Roberta Planta, v hermafroditních mimo

zemšťanech Davida Bowieho, v našpulených rtech Micka Jaggera

i vychloubání Patti Smith o vlastní bisexualitě.

Rock čerpá z dionýského principu i v jeho tragických podobách.

Pentheus se chce potají podílet na tajných obřadech, neprošel však

náležitým zasvěcením. Touží po vzrušení, aniž by přinesl nějakou

oběť. Bůh ji však vyžaduje, a Pentheus je proto zničen. Ustavičné

neštěstí rocku spočívá v tom, že návnada extáze – často dosaho

vané prostřednictvím intoxikace – vede k rozličným tragédiím,

šílenství a smrt nevyjímaje.

Lidská touha po tvůrčí svobodě se zrodila v opojném dionýs

kém šílenství. A právě odtud bude jednoho dne rock čerpat svou

bytostnou vitalitu. Archetyp Dionýsa svědčí o tom, že nejhlub

ší kořeny ducha rokenrolu jsou v jádru pohanské. Rock evokuje

prostřednictvím jakéhosi nevědomého mechanismu (nebo je to

možná skutečná magie) tváře pradávných bohů – Dionýsa a dal

ších jako třeba Pana nebo Hekaté – a mysterijních kultů, v nichž

jsou opojení a tanec součástmi bohoslužby a nástroji k zakoušení

trans cendence. Takové postupy vnucuje Dionýsos, nikoli bůh, je

muž má člověk sloužit ve světle. On je bohem, jenž po člověku

chce, aby si „prokroutil“ a prokřičel svou cestu přes hory za usta

vičného bušení do bubnu nebo jakéhokoli jiného nástroje, který je

zrovna po ruce. Nejde o to, jestli je hudba dobrá nebo ne. Potře

ba je jediné – měla by být dost hlasitá na to, aby naštvala souse

dy. Možná budou pokukovat okny, aby zjistili, co je to za rámus.

A možná si i nechají narůst dlouhé vlasy a přidají se k hýření.


KAPITOLA 1

(Kvůli tobě mám chuť) Křičet


33

I

Pokud se budete chtít naučit hrát na kytaru, najděte si křižovatku

a počkejte na ní do půlnoci. Když budete trpěliví, možná se ze

tmy vynoří „velký černý muž“ – Papa Legba, haitské božstvo, jež

pochází ze zvláštního náboženství známého jako vodun. Legba je

strážcem duchovního světa, a pokud chcete něco od orisha, duchů,

představitelů boha stvořitele, musíte se nejprve vypořádat s ním.

Mohl by to také být Eshu, božstvo západoafrických Jorubů, který

je poslem, šibalem a strážcem stezek. Vezme vaši kytaru a naladí

ji tak, že vás to obdaří nadpřirozenou mocí hrát blues. Když to ně

komu prozradíte, určitě si bude myslet, že jste pošetile zaprodali

svou duši ďáblu. Kdo by vám mohl zjevně dát tak zvláštní dar,

aniž by od vás nakonec chtěl něco na oplátku? Řeknou vám, že

přijde váš čas a vy se budete muset zodpovídat samotnému Ro

hatému. Nebudou však mít pravdu. Na křižovatce nečíhá ďábel.

Na své dlouhé cestě z Afriky do Spojených států se Legba a Eshu

proměnili v cosi zlověstného. Temní šibalští bohové se změnili

v duchovní zdroj blues a poté, když je začal kvůli svým divokým

spádům vzývat rokenrol, začali bojovat o své právoplatné místo.

Legenda o hudebníkovi, který zaprodává svou duši na křižovatce,

se stala stvořitelským mýtem populárního spojení mezi okulti

smem a rokenrolem. Je typické, že legenda bývá spjata se životem

jednoho mladého muže. O chudém černochovi Robertu Johnso

novi, jenž měl nepřekonatelný vliv na rokenrol, se říkalo, že uza

vřel smlouvu, která mu poskytla nadpřirozenou schopnost hry

na kytaru, ale znamenalo to, že se dožije jen sedmadvaceti let.

Příběh o tom, jak se Johnson setkal s ďáblem, se v populární hud

bě stal standardním podobenstvím o faustovském obchodu, který

skončí katastrofou. Tento příběh kupodivu původně vůbec nepo

jednával o Robertu Johnsonovi, ale o mississippském bluesovém

zpěváku Tommym Johnsonovi. Ten zpíval falzetem, který zněl

jako hlas duchů, jako by pocházel z jiného světa. On sám k tomu


34

vypustil fámu, že dostal svůj pěvecký dar od ďábla na křižovatce.

Tento příběh, jenž pronikl hluboko do historie a mytologie blues,

rozšiřoval jeho bratr LeDell.

Legenda o křižovatce je vzdor své všudypřítomnosti toliko symp

tomem hlubšího okultního zájmu, který se objevil ve spodních

proudech rokenrolu. Příběh sice nemá svůj původ u Roberta John

sona, nicméně tento legendární kytarista se skutečně brodil bažina

mi vúdú a křesťanství. Jedna z jeho nejslavnějších písní ,Cross Road

Blues‘ se sice jasně nezmiňuje o ďáblu, podle mínění některých se

v ní však Johnson přiznává k tomu, že se s ním na ďáblově nejob

líbenějším místě cosi přihodilo. Většina učenců a kritiků se dnes

shodne na tom, že píseň hovoří o něčem trochu obyčejnějším, než je

setkání s ďáblem. Vypráví o cestování vlakem ve snaze nalézt štěstí

a zlepšit svůj osud. Johnson byl nicméně pořád součástí kulturní

oblasti, vězící hluboko v bažině pověr.

Ďábel často slouží jako zástupce nějakého nekřesťanského bož

stva, které by mohlo ohrozit konvenční židokřesťanský příběh.

Tak tomu na americkém Jihu bývalo už před více než sty lety,

ještě než se objevil Robert Johnson a blues. Začalo to roku 1820,

kdy lidé z kmene Fulani, kteří tehdy ovládali většinu západní

Afriky, chytili Jorubu jménem Ajayi. Afričané tehdy běžně pro

dávali příslušníky jiných kmenů do otroctví. Ajayimu bylo tepr

ve třináct let, když se ocitl spoutaný řetězy na lodi směřující do

Portugalska. Zastavila je loď jednoho britského protiotrokářského

společenství. Zajatí Afričané byli zachráněni a odvezeni do Sierry

Leone, kam začínali směřovat protiotrokářsky zaměření křesťané

a usazovat se tu. Po setkání s křesťanským misionářem mladík

brzy konvertoval. V církvi jej vyučoval Samuel Crowther (jehož

jméno přijal za vlastní), roku 1843 byl ordinován a posléze se sám

stal misionářem. A kde jinde by měl začít svou činnost než doma,

kde znal lidi, zvyky i jazyk?

Ve snaze zajistit příznivé přijetí svého poselství začal Samuel

Ajayi Crowther pracovat na překladu bible do jorubštiny. Bylo to


35

však obtížné. Crowther chtěl, aby nová bible odpovídala jorub

skému cítění. Jelikož se obával, že by se mohla jevit jako cizo­

rodý text, snažil se, aby hovořila jazykem jorubské kultury. Za

tím účelem si vypůjčoval také z jorubského náboženství, čímž

ovlivnil kulturu americké hudby a bezděky zachránil něco, co

se snažil vymýtit. Jelikož jorubština neměla žádné slovo odpo

vídající biblickému Satanovi nebo ďáblu, Crowther vybral jméno

jorubského božstva, jež mělo přinejmenším z hlediska křesťana

devatenáctého století obdobný charakter: byl to Eshu, šibalský

bůh rozcestí.

Následky Crowtherovy hry „škatulata hejbejte se“ byly nezměr

né. Kdyby se africké náboženské představy předávaly ústně, ne

bylo by možné přesně vysledovat, jakým způsobem tento nový

Eshu v ďáblově oděvu přicestoval přes Atlantik. Pokud však sle

dujeme náboženské představy celkově, můžeme si být jistí, že by

chom jej nakonec našli čekajícího na rozcestí někde na americkém

Jihu. A až tam dospějeme, na jeho místě bude stát Satan.

Eshu se mimo Afriku poprvé objevuje na Haiti coby orisha známý

pod jménem Legba. Afričtí otroci zde praktikují vúdú, což je tradi

ce, která mísí náboženství západoafrického kmene Fon nazývané

vodun s francouzským katolicismem jejich pánů. Náboženství vo

dun a joruba sdílejí některé charakteristiky, z nichž jednou nikoli

nejméně významnou je postava šibalského boha, který jedná jako

prostředník mezi tímto světem a světem duchů. Pokud jde o ka

tolicismus, tato odnož křesťanství dávala velký smysl lidem, pro

které jejich duchové hráli stejnou úlohu jako svatí. Šlo o prostřed

níky, k nimž se bylo možné modlit za získání rozličných lidských

potřeb, jako je léčba nemocí, přivolání štěstěny, když se nedaří,

anebo vymítání jiných, nepřátelských entit. Podobně jako orisha

i katoličtí svatí mají své atributy a symboly. Často jde o rostliny,

zvířata nebo něco na způsob kouzla či amuletu. Svatí byli skuteč

ně kombinováni s rozličnými africkými duchy na základě podob

ností jejich symbolických předmětů.


36

Během třináctileté revoluce francouzských otroků na Haiti pro

bíhající v letech 1791–1804 bylo vúdú duchovním srdcem haitské

vzpoury a mnozí věřili, že jim magie jejich domoviny dává sílu.

Mnozí osvobození černoši, otroci a jejich majitelé uprchli do Loui­

siany, kde zvyšovali už tak vzkvétající afroamerickou populaci.

Komplexní aspekty vúdú se dále křížily se směsí dalších přesvěd

čení a praktik, mezi něž náleželo i evangelické křesťanství, okult

ní praktiky vycházející z náboženství joruba a evropské pověry.

Všechny tyto prvky dohromady jsou obecně známé jako vúdú.

Ještě než otroci přivezli vodun do Louisiany, africká božstva zača

la ve své roli prostředníků s transcendentním stvořitelem v ná

boženství joruba (známým pod jménem Olorun) pomalu upadat

a stávala se ďábly i samotným Satanem. Západní pohled na af

rické náboženství byl zabarven strachem a rasismem. I ti, kdo se

pokládali za vědce, se dívali na své poddané, jako by studovali

podivná, nelidská stvoření. Člen Americké kolonizační společ

nosti David Christy pronesl roku 1850 na ústavním shromáždě

ní v Ohiu řeč s názvem „Přednáška o africké kolonizaci“, v níž

argumentuje proti obchodu s otroky a místo něj navrhuje „civi

lizovat a pokřesťanštit Afriku“. Christy hovořil o náboženských

představách Afričanů jako o barbarských pověrách, které je za

potřebí křesťansky očistit. V prostředí, kde docházelo k jemnému

psychologickému mísení afrického šibala s křesťanským ďáblem

a k záměrným snahám vylíčit africké náboženství v takto tem

ných barvách, není divu, že bylo pro Afroameričany obtížné zpro

středkovat mezi nově osvojeným křesťanstvím a příběhy a po

hádkami, jež se jim dochovaly z Afriky. Hudba se stala oblastí,

kde byly hranice jasné. V kostele se hraje hudba zaslíbené spásy.

Mimo kostel číhá ďábel. Na americkém Jihu bylo obtížné oddělit

ďábla od prve opuštěných tradic. Některé okultní praktiky zde

přetrvávaly a skutečná magie se šířila šeptandou a klepy. Stejně

jako u všech ostatních okultních fenoménů je i zde obtížné odlišit,

co se skutečně praktikovalo a co byly jen fámy.


37

Na americkém jihu si lidé tajně vyprávěli o zaklínačích, kouzlech

a gris gris – pytlíčcích obsahujících předměty typu pubického

ochlupení nebo kost sloužících jako talismany. Tu a tam někdo

dostal i zaplaceno za přičarování štěstí nebo za magickou ochra

nu před zlem. Křesťanství nezabraňovalo věřit tomu, že existuje

i jiná síla, třebaže takové praktiky nebylo možné tolerovat v rámci

církevního společenství. Vúdú rovněž nabízelo přímý a nezpro

středkovaný způsob, jak se pokusit o změnu životních podmínek.

Ve své skvělé knize Slave Religion (Náboženství otroků) Albert

J. Raboteau vysvětluje, proč bylo zaklínání (magie) pro otroky tak

atraktivní navzdory kupříkladu křesťanským zákazům: „Zaklí

nání nebylo jen způsob, jak vysvětlit mystérium zla. Sloužilo také

jako praktika, jak s ním zacházet.“ Na Jihu se po občanské válce

dál provozovalo vúdú, ale většina Afroameričanů ho tak pravdě

podobně nenazývala. Lidová přesvědčení natolik převažovala, že

se mohla zdát světská, jako by šlo zkrátka o část života, jíž bylo

zapotřebí věnovat pozornost.

Pro křesťanský Jih s jeho nedůvěrou ke všemu, co se nepřizpůsobo

valo církevní hudbě, jako i vůči běžné světské hudbě, představova

lo blues dokonalou smršť. Velkou výzvou se stala myšlenka, že by

identita amerických černochů nemusela být vázána na církev. Od

samého počátku bylo blues považováno za ďáblovu hudbu, svět

skou kratochvíli bouřící se proti posvátné hudbě církve, což byl

tehdy převážně gospel. Blues nepojednávalo o spáse, víře nebo vy

koupení, ale o světských věcech. Některé hudební prvky blues pře

vzalo ze spirituálů, které zpívali otroci, takže psychologicky ladilo

s písněmi zpívanými při práci na poli nebo na dráze. Práce nebyla

záležitostí církve, a zvláště po občanské válce neměla teologický

význam jako v dobách, kdy byli černoši otroky a plody jejich prá

ce měly mít podobu nebeské spásy. Pracovní písně osvobozených

černochů byly poctivé, jako byla poctivá jejich práce, čistá a tvrdá,

pod žhavým sluncem. „Ach, věřím a mám své náboženství i svou

církev / budu tajným kazatelem a nebudu muset pracovat.“


38

Ve svém vývoji se blues stále více osvobozovalo od církve a jeho

nejčastějším tématem se stal sex a lidské vztahy. Některé jedno

značnější písně zpívaly umělkyně ženského pohlaví, což jen zdů

razňovalo, jak značnou měrou blues pojednávalo o osobním zpro

středkování a nemuselo se přizpůsobovat křesťanským ideálům

ohledně sexuálních rolí. Například zpěvačka Delta blues Lucille

Boganová v písni z roku 1935 s názvem ,Shave ’em Dry‘ nejenže

přisoudila sexuální moc ženám, ale rovněž načrtla jasnou hranici:

blues je hudba černochů, ale ne černošské církve. „Mám na prsou

bradavky velké jako palec / mezi nohama něco, z čeho by se udě

lal i mrtvý.“ Blues většinou nebývá takto sexuálně explicitní, bývá

však emocionálně otevřené a zabývá se štěstím a neštěstím v lás

ce. Jak vysvětluje spisovatel a básník LeRoi Jones (později známý

jako Amiri Baraka), blues polidštilo spirituál tím, že spojilo na

ději i utrpení více se zemí, místo aby z nich dělalo část velkého

kosmického dramatu. A protože blues často naznačuje, že potíže

jsou jen smůla, která člověka potká, existuje něco, co se s tím dá

dělat, i kdyby šlo jen o to, určit zdroj neštěstí. Húdú vnášelo do

černošské duchovní identity vůli a umožňovalo jí zprostředko

vání. Osobní záměry nicméně často bývají v rozporu s boží vůlí.

Když například nemáte mnoho talentu ke hře na kytaru, je to vůle

boží. Neměli byste proto za jeho zády v touze po zvýšení talentu

uzavírat žádné smlouvy.

Pokud jste zarmouceni, že vás opustila milenka, Ježíš vám nepo

může. Vaši situaci by však mohla vyřešit „cikánka“, jak se zpívá

v jedné písni Joshuy Johnsona: „Šel jsem k cikánce, položil před

ní peníze / a řekl jí: ,Přiveď mi mou holku, nebo mi ji vyžeň z hla

vy.‘“ Když vás podvádí milenec, neproste Boha, aby jej napravil.

Kořen jisté orchideje podobný uschlé ruce – známý jako ruka mojo

– vám pomůže způsobem, jenž



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist