načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sex, smrt a manželství - Jon Øystein Flink

Sex, smrt a manželství

Elektronická kniha: Sex, smrt a manželství
Autor:

Sebevražda bývá u mladých spisovatelů horkým literárním tématem. Také Jon Øystein Flink otevírá svůj útlý román scénou, v níž se zoufalý vypravěč, třicátník unavený ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vakát
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 103
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Sex, dd og ekteskap
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-873-1711-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Provokativně a s černým humorem vypráví mladý norský autor příběh muže, který se rozhodl skoncovat se životem. S hrdinou se seznamujeme v okamžiku, kdy se chystá spáchat sebevraždu. Promýšlí svůj čin do všech podrobností tak dlouho, až definitivně ztratí odvahu a znechuceně se vydává zpět do života. Teprve pak se dovídáme, o koho jde - třicetiletý respektovaný spisovatel má dobrou práci, oddanou snoubenku a všechny předpoklady ke spokojenosti. Přesto jako by v životě nenacházel pevný bod. Vedle kultivovaného mladého muže jako by v něm žil běs, vybíjející se především v bizarních sexuálních eskapádách. Mladík je schopen zachovat se čestně a statečně, hned vzápětí se spíše z lhostejnosti dopustit naprostého zvěrstva a následně se bičovat výčitkami svědomí. Když jeho snoubenka po rozchodu a následném smíření otěhotní, je plný dobrých předsevzetí a odhodlání ke spořádanému rodinnému životu. Následky jeho prapodivných známostí ho ale osudově dostihnou. Román hýří drsným, černým humorem i provokativními tématy, pod tím vším je ale i působivým zobrazením iracionálního pocitu životní frustrace, tématu pro severskou literaturu typického.

Popis nakladatele

Sebevražda bývá u mladých spisovatelů horkým literárním tématem. Také Jon Øystein Flink otevírá svůj útlý román scénou, v níž se zoufalý vypravěč, třicátník unavený životem, pokouší oběsit na záchodové trubce. V dokončení činu mu zabrání řada nepříznivých okolností, a tak vymýšlí další způsob, jak skoncovat se životem. Ani později však není úspěšný a je nucen nadále přežívat v odporném norském hlavním městě a v neméně odporné norské společnosti, v nenáviděném světě. A přestože dělá maximum pro to, aby potlačil pesimismus, nenávist a zoufalství, jež v sobě nosí, a přizpůsobil se společenským konvencím, nedaří se mu to.

O tom všem jeho blízcí nemají tušení, protože navenek se jeho život odvíjí naprosto spořádaně - je považován za seriózního spisovatele a úspěšného mladého muže, který co nevidět uzavře sňatek se svou snoubenkou. Vedle této tváře má však i tvář druhou, zcela odlišnou, kterou ovšem úspěšně skrývá.

Když se nakonec rozhodne s rozdvojeností své osobnosti vypořádat a vypadá to, že se jeho život přece jen změní k lepšímu a on dosáhne jakéhosi štěstí, dojde k drsnému zvratu. Flinkův román je syrový, melodramatický, sarkastický, ale zároveň hravý i vtipný.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obal


nak lada telst ví


JON ØYSTEIN FLINK

Nakladatelství Vakát

Brno 2011 SEX, SMRT A MANŽELSTVÍ

Titul


Překlad knihy podpořila nadace NORLA.

This translation has been published with the financial

support of NORLA.

Copyright © Cappelen Damm AS, 2009

Translation © Kateřina Krištůfková, 2011

Cover © Saša Švolíková, 2011

Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2011

ISBN 978-80-87317-11-2


5

N

ejdřív napíšu dopis. Nejspíš poprvé sepisuju text podle

metody učitelů norštiny, tedy tak, že si ho rozvrhnu, pak

ho v ruce napíšu nanečisto a teprve potom ho píšu načisto, tedy

vyťukávám do svého macu. V podstatě musím přiznat, že je

ta vypíčená metoda efektivní. Že jsem na ni nepomyslel dřív!

Dopis vytisknu, přeložím v polovině a vložím ho do takzvané ozdobné obálky. Zatím jsem úplně nepochopil, co na těch ozdobných obálkách všichni mají, ale člověk, se kterým mám společnou kancelář, se o ně dost zajímá a nedávnoprohlásil, že neexistují lepší obálky než ty ozdobné, takže na jednu z nich píšu lihovým fixem dvaadvacet písmen: Tomu, kdo tuto obálku najde.

Obálku pokládám na dobře viditelné místo na psacím stole. Vykuluju se ze zasraný žiďácký hamaky, co mě stála víc než pětikilo, vycházím na chodbu, zavírám za sebou dveře odkanceláře – nemám sílu zamykat – a pak klidně mířím chodbou k záchodům.

Teď stojím na víku záchodové mísy a jeden konechamaky přehazuju přes velkou trubku na stropě. Pak na hamace uvazuju uzel, vytvářím smyčku a tu si pevně utahuju podbradou. Je půlnoc. Myslím, že v tomhle takzvaném kancelářském komplexu nikdo jiný není. Dveře na záchody jsem zamknul. To proto, aby ten, kdo zjistí, že dveře jsou zamčené zevnitř, a spojí si to s nálezem ozdobné obálky na mém psacím stole,

1


6

hned pochopil, že jsem tam uvnitř mrtvý. Přijde profesionál

vyškolený v péči o mrtvoly a sundá mě. Nikdo z toho nesmí

mít zbytečné trauma. Myslel jsem na všechno. Nevím, co je

zrovna teď nejhorší, smutek, vlastní nedostatečnost, únava,

strach... já jenom vím, že do toho musím skočit po hlavě.

Nevidím důvod, proč dál čekat. Tady to skončí, v téhle ubohé záchodové kabince v Schleppegrellově ulici, v tomhle mizerném městě jménem Oslo. Mezi námi, moc pěkné to tu není. Čím víc na to myslím, tím víc se mi zdá neúnosné, že poslední pohled, který bych měl svým očím dopřát, je pohled na tu zasranou žlutou stěnu přede mnou. Ne, natahuju ruku k vypínači a jediným kliknutím nořím místnost do tmy.

Táák... než skočím, můžu si teď představovat, co chci. Můžu umřít s představou krásné norské přírody před očima a možná i krásné mlékařky. Vidím ji, vmžiku se mi vynořuje ve fantazii, aby se mnou strávila poslední chvíle mého života. Mimochodem je dost oplácaná, kus ženské, a má na sobě tak málo oblečení, až je to na hranici slušnosti. Jméno mít nemusí.

Takže teď už zbývá jenom... skočit. Cítím, že mi tečou slzy. Stékají mi z očí jako vosk ze svíčky – a pak mě napadá, že doprdele práce... tohle ticho nevydržím. Je tady úplné ticho a brzy uslyším odporné zvuky vlastní smrti. Nevím, jakpřesně se budou manifestovat, ale bude to určitě nějaké uherské chrchlání a gótské škytání. A namlouvám si, že lana hamaky budou nepěkně vrzat. Nejspíš neumřu hned, není to tady totiž moc vysoko, určitě se budu celkem dlouho houpat.

Jinak řečeno zvuky smrti mě budou doprovázet na druhý břeh a stejně jako si nepřeju, aby poslední, co uvidím, byla ta zasraná žlutá stěna, nechci ani opustit život za doprovodu svého vlastního smrtelného chroptění. Jednou mi někdo vyprávěl, že hlava popraveného po dopadu gilotiny ztratí vědomí až za několik vteřin, takže mrtvý vidí, jak se zem blíží pořád víc a víc a teprve pak všechno zčerná. Kdybych měl pistoli, mohl bych se střelit do spánku, jenže ji nemám.

Co to sakra dělám? Nemám lézt dolů z víka mísy a rozsvěcet. Mám prostě pokračovat. Ale očividně jsem se rozhodl, odemykám dveře, vycházím ven a téměř se plížím chodbou ke kanceláři. Tam mám na psacím stole vedle macu ipod a sluchátka. Při umírání budu poslouchat hudbu, bude to díky tomusnesitelnější a není důvod se tomu poslednímu potěšení v životě vzpírat. Obálka leží tam, kam jsem ji položil, a teď vypadá zlověstně. Ten, kdo ji najde, okamžitě pochopí, že obsahuje dopis na rozloučenou, myslím si, protože je z ní cítit smrt. A tím, kdo ji najde, bude s největší pravděpodobností člověk, se kterým mám společnou kancelář. Ráno, spíš běhemdopoledne, sem přijde a nejdřív si s nelibostí všimne toho, že jsem nezamknul dveře, zvlášť když můj mac stojí na psacím stole; už se sem párkrát někdo vloupal a my oba jsme se naučili nenechávat tu přes noc cennější věci. Ostatní, kteří tu mají taky kanceláře, jsou většinou umělci, mají hromadu drahého vybavení, které nemohou tahat každý večer s sebou domů, takže ti si kanceláře zamykají mohutnými visacími zámky.

Jenže není vůbec jisté, jestli jako první najde ten dopisčlověk, se kterým mám společnou kancelář. Protože pokud vím, má na zítřek jiné plány, a taky vím, že někdy se stává, že se v kanceláři pár dní neobjeví. Pokud to tak bude, najde mě nejspíš moje snoubenka. Nejdřív mě začne postrádat, bude mi volat na mobil, a až ji přepadne neklid, dojede do mého bytu, kde já nebudu. Tak pojede do kanceláře. Tam najde obálku a bude muset čelit té příšerné skutečnosti, totiž že jsem si, naprosto nečekaně, vzal život. Pak to bude muset zavolat mým rodičům. A tím vypukne celý ten poprask, všechno to, na co teď prostě nesmím myslet, to, co způsobí, že to celé bude působit tak příšerně úmorně, to všechno, čeho budu naštěstí ušetřen, dozvuky mé vlastní smrti.

No ano, nejpravděpodobnější asi je, že ráno budepotřebovat nějaký kancelářský umělec srát nebo chcát, a když se mu nepodaří otevřít dveře, pochopí, že se něco děje, takže to začne odsud. Už na to nemůžu myslet, jen si beru ipod a plížím se zpátky na záchody, zamykám dveře, nasazuju si sluchátka a utahuju si smyčku důkladně kolem krku. Zhasínám, zvedám ipod a uvažuju, jakou hudbu si mám pustit.

Ipod je nacpaný hudbou. První dilema je, co si mám vybrat. Nejpřirozenější by pro mě byl asi Schubert, protože si ho cením ze všech evropských skladatelů bez ohledu na žánr a epochu nejvíc. Možná Nedokončenou? Jo, pustím si tuhle, je to jedna z mých oblíbených skladeb.

Tak, a jsem opět připraven. Ovšem problém Schubertovy symfonie b moll – a vlastně taky řady dalších Schubertových děl – představují všechny ty tiché pasáže, které se tam neustále objevují. I když nastavím relativně velkou hlasitost, riskuju, že jedna ze Schubertových proslulých a nekonečných pauz nastoupí zrovna v okamžiku, kdy skočím, a já nemůžu přesně vědět, kdy skočím, to je prostě třeba jenom udělat. Nedokážu zesynchronizovat svůj skok s dlouhou hudební pasáží vefortissimu. Hudba tam zkrátka musí jen být, konstantně, a můj smrtelný skok musí vyjít do rovnoměrné a předvídatelné hudby.

Ne, Schubert to přece jen být nemůže. Stejně by bylo trochu nečestné vybrat si právě jeho, protože zrovna nemámobdobí, kdy bych poslouchal klasickou hudbu. Teď jedu v lidové hudbě a samozřejmě je nejrozumnější zemřít při hudbě, která mě momentálně nejvíc zajímá. A smrt, to je moment.Proto zastavuju Schubertovu symfonii a listuju vpřed k Agnes Buen Garnåsové. Před týdnem jsem si stáhl jeden její výběr s názvem Lilja bære blomster i enge. Jsou to čisté a krásné písně z Telemarku s doprovodem kombinované norské citerylangeleik se vším všudy a Agnes zpívá naprosto úžasně. Zvlášť se mi líbí píseň, která se jmenuje Tulla, takže si ji pouštím. Je to pomalá a expresivní píseň s dlouhou předehrou a konečně slyším pěkný Agnesin hlas vyzpívávající krásné tóny seznačnou vášní – je to klasická kakofonie a mně připadá krásná. Text pojednává o prasnici Tulle a o láskyplném vztahu mezi pěvkyní a prasnicí, a dá se říct, přestože jen v silně přeneseném významu, že text je relevantní pro moji situaci, že se v něm poznávám, velice snadno se dokážu vžít do bolesti, kterou Agnes Buen Garnåsová zprostředkovává v písni přednášené z hloubi srdce.

Tohle funguje. Jsem spokojený. Díky hudbě myslím na ženské v krojích a krásnou přírodu v zaostalém Telemarku. Vlastně jsem v Telemarku snad nikdy nebyl, jenže právě tenhlemytologický svět ve mně teď, těsně předtím, než skočím do náruče smrti, vyvolává představy a já před sebou opět vidím tu ženu, tu, která se přede mnou vynořila, ale teď je to samozřejmě Agnes Buen Garnåsová v celé své kráse a je oblečená, má na sobě kroj a je v mém věku. Jako by se právě účastnila festivalu lidových písní a zplna hrdla zpívala, a pak najednou začala mít naspěch a skočila sem ke mně na záchody ve Schleppegrellově ulici.

Lepí se na mě, obemyká mě nohama kolem pasu a ruce mi ovíjí kolem ramen, visí na mě a svírá mě, svírá mě pevněji a s pláčem mi šeptá do ucha: Ne, ne, ne! Musím se s ní skoro prát. Trochu povolí sevření, zvedne hlavu a podívá se na mě, uplakaná a zoufalá. Chce, abych odvázal hamaku, a hlavně, abych se nevěšel. Chápu, že to nemám udělat kvůli ní, že tím myslí právě tohle, že nedokáže žít s tím, že bych skočil. Proto ji od sebe odkopnu, nakopnu ji, až narazí do zdi, protože vím, že tam ve skutečnosti není, a pak zase zavřu oči. Jenže právě v té chvíli píseň dohraje a ipod, nastavený na nahodilý výběr, začíná hrát velmi náladového Louise Armstronga z dvacátých let.

Musím znovu vzít ipod a kliknout na něco jiného, když vtom se na mě Agnes Buen Garnåsová opět vrhá. Stejně jako předtím mě obemyká nohama, jenže teď navíc začíná šmátrat po uzlu na mém zátylku a já musím nechat ipod ležet a snažit se ji zastavit. Zároveň mi Louis Armstrong vesele aspokojeně frázuje ve svém malém, marihuanou opojeném jazzovém nebi do ucha, opravdová náladovka ve stylu dibadibadoo, což dodává celé situaci neuvěřitelně idiotský nádech, a jestli tohle brzo neskončí, dostanu se ven z té tmy, která do mě v poslední době tak tvrdě pronikla. Celé to bude úplně pitomé.

Vím, že tohle všechno se odehrává jenom v mojí hlavě. Všechny ty distrakce... odkud se berou? Nemyslím, že by to byla nějaká znamení shůry. Můžu si prostě jenom sundat sluchátka a mrsknout ipod na podlahu. A právě to dělám. A jestli mi ta pěvkyně Agnes Buen Garnåsová bude rozvazovat uzel, prostě rozsvítím, aby se objevila ta zasraná žlutá stěna. Když si uzel ohmatám, mám hamaku stále dobře utaženou kolem krku.

Pořád stačí jenom skočit, udělat to, pak nastane věčná noc. Radši budu žít, případně umírat s chroptěním. Mimochodem je to naprosto fér. Nemůžu konejšit svoji vlastní smrt vsentimentálních lidových tónech. Budu muset akceptovat její auditivní grotesknost a vizuální ubohost, budu jí prostě muset pohlédnout zhluboka do očí. Teď skočím, říkám si. Teď to udělám.

A pak uvolňuju uzel, beru hamaku a sluchátka, jdu dokanceláře a trhám na kousky dopis na rozloučenou, upírám pohled přes macbook a na klávesy dopadají mé slzy.

Cítím se zkrátka jako velký omlácený kýbl plný sraček.Nemůžu sám sebe vystát a najednou zuřivě, se zběsilou silou tluču pěstmi do zdi.

Jon Øystein Flink

SEX, SMRT A MANŽELSTVÍ

Z norského originálu Sex, død og ekteskap,

vydaného nakladatelstvím Cappelen Damm AS v Oslu roku 2009,

přeložila Kateřina Krištůfková.

Obálka a grafická úprava Saša Švolíková.

Odpovědná redakce Marcela Drahošová.

Sazba Dan Šlosar.

Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.

Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,

roku 2011 jako svou 21. publikaci.

První vydání.

104 stran.

www.vakat.cz

redakce@vakat.cz

Knihy nakladatelství Vakát

distribuuje firma KOSMAS,

objednat si je lze také v internetovém obchodě

www.kosmas.cz.

Tiráž



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist