načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Sex, smrt a manželství - Jon Øystein Flink

Elektronická kniha: Sex, smrt a manželství
Autor:

Sebevražda bývá u mladých spisovatelů horkým literárním tématem. Také Jon Øystein Flink otevírá svůj útlý román scénou, v níž se zoufalý vypravěč, třicátník unavený ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  111
+
-
Doporučená cena:  119 Kč
7%
naše sleva
3,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vakát
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 103
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Sex, dd og ekteskap
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-873-1711-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sebevražda bývá u mladých spisovatelů horkým literárním tématem. Také Jon Øystein Flink otevírá svůj útlý román scénou, v níž se zoufalý vypravěč, třicátník unavený životem, pokouší oběsit na záchodové trubce. V dokončení činu mu zabrání řada nepříznivých okolností, a tak vymýšlí další způsob, jak skoncovat se životem. Ani později však není úspěšný a je nucen nadále přežívat v odporném norském hlavním městě a v neméně odporné norské společnosti, v nenáviděném světě. A přestože dělá maximum pro to, aby potlačil pesimismus, nenávist a zoufalství, jež v sobě nosí, a přizpůsobil se společenským konvencím, nedaří se mu to.

O tom všem jeho blízcí nemají tušení, protože navenek se jeho život odvíjí naprosto spořádaně - je považován za seriózního spisovatele a úspěšného mladého muže, který co nevidět uzavře sňatek se svou snoubenkou. Vedle této tváře má však i tvář druhou, zcela odlišnou, kterou ovšem úspěšně skrývá.

Když se nakonec rozhodne s rozdvojeností své osobnosti vypořádat a vypadá to, že se jeho život přece jen změní k lepšímu a on dosáhne jakéhosi štěstí, dojde k drsnému zvratu. Flinkův román je syrový, melodramatický, sarkastický, ale zároveň hravý i vtipný.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obal





nak lada telst ví





JON ØYSTEIN FLINK
Nakladatelství Vakát
Brno 2011
SEX, SMRT
A MANŽELSTVÍ
Titul





Překlad knihy podpořila nadace NORLA.
This translation has been published with the financial
support of NORLA.
Copyright © Cappelen Damm AS, 2009
Translation © Kateřina Krištůfková, 2011
Cover © Saša Švolíková, 2011
Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2011
ISBN 978-80-87317-11-2





5
N
ejdřív napíšu dopis. Nejspíš poprvé sepisuju text podle
metody učitelů norštiny, tedy tak, že si ho rozvrhnu, pak
ho v ruce napíšu nanečisto a teprve potom ho píšu načisto, tedy
vyťukávám do svého macu. V podstatě musím přiznat, že je
ta vypíčená metoda efektivní. Že jsem na ni nepomyslel dřív!
Dopis vytisknu, přeložím v polovině a vložím ho do takzvané
ozdobné obálky. Zatím jsem úplně nepochopil, co na těch
ozdobných obálkách všichni mají, ale člověk, se kterým mám
společnou kancelář, se o ně dost zajímá a nedávno
prohlásil, že neexistují lepší obálky než ty ozdobné, takže na jednu
z nich píšu lihovým fixem dvaadvacet písmen: Tomu, kdo tuto
obálku najde.
Obálku pokládám na dobře viditelné místo na psacím stole.
Vykuluju se ze zasraný žiďácký hamaky, co mě stála víc než
pětikilo, vycházím na chodbu, zavírám za sebou dveře od
kanceláře – nemám sílu zamykat – a pak klidně mířím chodbou
k záchodům.
Teď stojím na víku záchodové mísy a jeden konec
hamaky přehazuju přes velkou trubku na stropě. Pak na hamace
uvazuju uzel, vytvářím smyčku a tu si pevně utahuju pod
bradou. Je půlnoc. Myslím, že v tomhle takzvaném kancelářském
komplexu nikdo jiný není. Dveře na záchody jsem zamknul.
To proto, aby ten, kdo zjistí, že dveře jsou zamčené zevnitř,
a spojí si to s nálezem ozdobné obálky na mém psacím stole,
1





6
hned pochopil, že jsem tam uvnitř mrtvý. Přijde profesionál
vyškolený v péči o mrtvoly a sundá mě. Nikdo z toho nesmí
mít zbytečné trauma. Myslel jsem na všechno. Nevím, co je
zrovna teď nejhorší, smutek, vlastní nedostatečnost, únava,
strach... já jenom vím, že do toho musím skočit po hlavě.
Nevidím důvod, proč dál čekat. Tady to skončí, v téhle
ubohé záchodové kabince v Schleppegrellově ulici, v tomhle
mizerném městě jménem Oslo. Mezi námi, moc pěkné to tu
není. Čím víc na to myslím, tím víc se mi zdá neúnosné, že
poslední pohled, který bych měl svým očím dopřát, je pohled
na tu zasranou žlutou stěnu přede mnou. Ne, natahuju ruku
k vypínači a jediným kliknutím nořím místnost do tmy.
Táák... než skočím, můžu si teď představovat, co chci. Můžu
umřít s představou krásné norské přírody před očima a možná
i krásné mlékařky. Vidím ji, vmžiku se mi vynořuje ve fantazii,
aby se mnou strávila poslední chvíle mého života. Mimochodem
je dost oplácaná, kus ženské, a má na sobě tak málo oblečení,
až je to na hranici slušnosti. Jméno mít nemusí.
Takže teď už zbývá jenom... skočit. Cítím, že mi tečou slzy.
Stékají mi z očí jako vosk ze svíčky – a pak mě napadá, že
doprdele práce... tohle ticho nevydržím. Je tady úplné ticho
a brzy uslyším odporné zvuky vlastní smrti. Nevím, jak
přesně se budou manifestovat, ale bude to určitě nějaké uherské
chrchlání a gótské škytání. A namlouvám si, že lana hamaky
budou nepěkně vrzat. Nejspíš neumřu hned, není to tady totiž
moc vysoko, určitě se budu celkem dlouho houpat.
Jinak řečeno zvuky smrti mě budou doprovázet na druhý
břeh a stejně jako si nepřeju, aby poslední, co uvidím, byla ta





7
zasraná žlutá stěna, nechci ani opustit život za doprovodu svého
vlastního smrtelného chroptění. Jednou mi někdo vyprávěl,
že hlava popraveného po dopadu gilotiny ztratí vědomí až
za několik vteřin, takže mrtvý vidí, jak se zem blíží pořád víc
a víc a teprve pak všechno zčerná. Kdybych měl pistoli, mohl
bych se střelit do spánku, jenže ji nemám.
Co to sakra dělám? Nemám lézt dolů z víka mísy a rozsvěcet.
Mám prostě pokračovat. Ale očividně jsem se rozhodl, odemykám
dveře, vycházím ven a téměř se plížím chodbou ke kanceláři.
Tam mám na psacím stole vedle macu ipod a sluchátka. Při
umírání budu poslouchat hudbu, bude to díky tomu
snesitelnější a není důvod se tomu poslednímu potěšení v životě
vzpírat. Obálka leží tam, kam jsem ji položil, a teď vypadá
zlověstně. Ten, kdo ji najde, okamžitě pochopí, že obsahuje
dopis na rozloučenou, myslím si, protože je z ní cítit smrt.
A tím, kdo ji najde, bude s největší pravděpodobností člověk,
se kterým mám společnou kancelář. Ráno, spíš během
dopoledne, sem přijde a nejdřív si s nelibostí všimne toho, že jsem
nezamknul dveře, zvlášť když můj mac stojí na psacím stole;
už se sem párkrát někdo vloupal a my oba jsme se naučili
nenechávat tu přes noc cennější věci. Ostatní, kteří tu mají
taky kanceláře, jsou většinou umělci, mají hromadu drahého
vybavení, které nemohou tahat každý večer s sebou domů,
takže ti si kanceláře zamykají mohutnými visacími zámky.
Jenže není vůbec jisté, jestli jako první najde ten dopis
člověk, se kterým mám společnou kancelář. Protože pokud vím,
má na zítřek jiné plány, a taky vím, že někdy se stává, že se
v kanceláři pár dní neobjeví. Pokud to tak bude, najde mě





8
nejspíš moje snoubenka. Nejdřív mě začne postrádat, bude
mi volat na mobil, a až ji přepadne neklid, dojede do mého
bytu, kde já nebudu. Tak pojede do kanceláře. Tam najde
obálku a bude muset čelit té příšerné skutečnosti, totiž že jsem
si, naprosto nečekaně, vzal život. Pak to bude muset zavolat
mým rodičům. A tím vypukne celý ten poprask, všechno to,
na co teď prostě nesmím myslet, to, co způsobí, že to celé
bude působit tak příšerně úmorně, to všechno, čeho budu
naštěstí ušetřen, dozvuky mé vlastní smrti.
No ano, nejpravděpodobnější asi je, že ráno bude
potřebovat nějaký kancelářský umělec srát nebo chcát, a když se
mu nepodaří otevřít dveře, pochopí, že se něco děje, takže to
začne odsud. Už na to nemůžu myslet, jen si beru ipod a plížím
se zpátky na záchody, zamykám dveře, nasazuju si sluchátka
a utahuju si smyčku důkladně kolem krku. Zhasínám, zvedám
ipod a uvažuju, jakou hudbu si mám pustit.
Ipod je nacpaný hudbou. První dilema je, co si mám vybrat.
Nejpřirozenější by pro mě byl asi Schubert, protože si ho
cením ze všech evropských skladatelů bez ohledu na žánr
a epochu nejvíc. Možná Nedokončenou? Jo, pustím si tuhle, je
to jedna z mých oblíbených skladeb.
Tak, a jsem opět připraven. Ovšem problém Schubertovy
symfonie b moll – a vlastně taky řady dalších Schubertových
děl – představují všechny ty tiché pasáže, které se tam neustále
objevují. I když nastavím relativně velkou hlasitost, riskuju,
že jedna ze Schubertových proslulých a nekonečných pauz
nastoupí zrovna v okamžiku, kdy skočím, a já nemůžu přesně
vědět, kdy skočím, to je prostě třeba jenom udělat. Nedokážu





9
zesynchronizovat svůj skok s dlouhou hudební pasáží ve
fortissimu. Hudba tam zkrátka musí jen být, konstantně, a můj
smrtelný skok musí vyjít do rovnoměrné a předvídatelné hudby.
Ne, Schubert to přece jen být nemůže. Stejně by bylo trochu
nečestné vybrat si právě jeho, protože zrovna nemám
období, kdy bych poslouchal klasickou hudbu. Teď jedu v lidové
hudbě a samozřejmě je nejrozumnější zemřít při hudbě, která
mě momentálně nejvíc zajímá. A smrt, to je moment.
Proto zastavuju Schubertovu symfonii a listuju vpřed k Agnes
Buen Garnåsové. Před týdnem jsem si stáhl jeden její výběr
s názvem Lilja bære blomster i enge. Jsou to čisté a krásné písně
z Telemarku s doprovodem kombinované norské citery
langeleik se vším všudy a Agnes zpívá naprosto úžasně. Zvlášť
se mi líbí píseň, která se jmenuje Tulla, takže si ji pouštím. Je
to pomalá a expresivní píseň s dlouhou předehrou a konečně
slyším pěkný Agnesin hlas vyzpívávající krásné tóny se
značnou vášní – je to klasická kakofonie a mně připadá krásná.
Text pojednává o prasnici Tulle a o láskyplném vztahu mezi
pěvkyní a prasnicí, a dá se říct, přestože jen v silně přeneseném
významu, že text je relevantní pro moji situaci, že se v něm
poznávám, velice snadno se dokážu vžít do bolesti, kterou Agnes
Buen Garnåsová zprostředkovává v písni přednášené z hloubi
srdce.
Tohle funguje. Jsem spokojený. Díky hudbě myslím na ženské
v krojích a krásnou přírodu v zaostalém Telemarku. Vlastně
jsem v Telemarku snad nikdy nebyl, jenže právě tenhle
mytologický svět ve mně teď, těsně předtím, než skočím do náruče
smrti, vyvolává představy a já před sebou opět vidím tu ženu, tu,





10
která se přede mnou vynořila, ale teď je to samozřejmě Agnes
Buen Garnåsová v celé své kráse a je oblečená, má na sobě kroj
a je v mém věku. Jako by se právě účastnila festivalu lidových
písní a zplna hrdla zpívala, a pak najednou začala mít naspěch
a skočila sem ke mně na záchody ve Schleppegrellově ulici.
Lepí se na mě, obemyká mě nohama kolem pasu a ruce mi
ovíjí kolem ramen, visí na mě a svírá mě, svírá mě pevněji
a s pláčem mi šeptá do ucha: Ne, ne, ne! Musím se s ní skoro
prát. Trochu povolí sevření, zvedne hlavu a podívá se na mě,
uplakaná a zoufalá. Chce, abych odvázal hamaku, a hlavně,
abych se nevěšel. Chápu, že to nemám udělat kvůli ní, že tím
myslí právě tohle, že nedokáže žít s tím, že bych skočil. Proto ji
od sebe odkopnu, nakopnu ji, až narazí do zdi, protože vím, že
tam ve skutečnosti není, a pak zase zavřu oči. Jenže právě v té
chvíli píseň dohraje a ipod, nastavený na nahodilý výběr, začíná
hrát velmi náladového Louise Armstronga z dvacátých let.
Musím znovu vzít ipod a kliknout na něco jiného, když
vtom se na mě Agnes Buen Garnåsová opět vrhá. Stejně jako
předtím mě obemyká nohama, jenže teď navíc začíná šmátrat
po uzlu na mém zátylku a já musím nechat ipod ležet a snažit
se ji zastavit. Zároveň mi Louis Armstrong vesele a
spokojeně frázuje ve svém malém, marihuanou opojeném jazzovém
nebi do ucha, opravdová náladovka ve stylu dibadibadoo, což
dodává celé situaci neuvěřitelně idiotský nádech, a jestli tohle
brzo neskončí, dostanu se ven z té tmy, která do mě v poslední
době tak tvrdě pronikla. Celé to bude úplně pitomé.
Vím, že tohle všechno se odehrává jenom v mojí hlavě.
Všechny ty distrakce... odkud se berou? Nemyslím, že by to byla





11
nějaká znamení shůry. Můžu si prostě jenom sundat sluchátka
a mrsknout ipod na podlahu. A právě to dělám. A jestli mi ta
pěvkyně Agnes Buen Garnåsová bude rozvazovat uzel, prostě
rozsvítím, aby se objevila ta zasraná žlutá stěna. Když si uzel
ohmatám, mám hamaku stále dobře utaženou kolem krku.
Pořád stačí jenom skočit, udělat to, pak nastane věčná noc.
Radši budu žít, případně umírat s chroptěním. Mimochodem
je to naprosto fér. Nemůžu konejšit svoji vlastní smrt v
sentimentálních lidových tónech. Budu muset akceptovat její
auditivní grotesknost a vizuální ubohost, budu jí prostě muset
pohlédnout zhluboka do očí. Teď skočím, říkám si. Teď to
udělám.
A pak uvolňuju uzel, beru hamaku a sluchátka, jdu do
kanceláře a trhám na kousky dopis na rozloučenou, upírám pohled
přes macbook a na klávesy dopadají mé slzy.
Cítím se zkrátka jako velký omlácený kýbl plný sraček.
Nemůžu sám sebe vystát a najednou zuřivě, se zběsilou silou
tluču pěstmi do zdi.





Jon Øystein Flink
SEX, SMRT A MANŽELSTVÍ
Z norského originálu Sex, død og ekteskap,
vydaného nakladatelstvím Cappelen Damm AS v Oslu roku 2009,
přeložila Kateřina Krištůfková.
Obálka a grafická úprava Saša Švolíková.
Odpovědná redakce Marcela Drahošová.
Sazba Dan Šlosar.
Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.
Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,
roku 2011 jako svou 21. publikaci.
První vydání.
104 stran.
www.vakat.cz
redakce@vakat.cz
Knihy nakladatelství Vakát
distribuuje firma KOSMAS,
objednat si je lze také v internetovém obchodě
www.kosmas.cz.
Tiráž






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist