načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sex, drogy & cyb’n’roll - Petr Heteša

Sex, drogy & cyb’n’roll

Elektronická kniha: Sex, drogy & cyb’n’roll
Autor:

Není to tak daleká budoucnost. Rolling Stones možná ještě hrají, i když sešroubovaní ze spousty implantátů. Úžasné a skvěle prosperující město New Chrome je tvořeno osmi ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 436
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: cyb&rsquo
n&rsquo
roll / Petr Heteša
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6120-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Keith Richards možná ještě vyhrává svá kytarová sóla, ovšem značně vylepšený různými implantáty. A dá se říci, že by se mu ve městě New Chrome mohlo i líbit. Skládá se totiž ze dvou světů. Softwarového a drogového. Ale teď vážně. Hrdinou není žádný člen nesmrtelných Roling Stones, ale Jerry Gibwill, který se v podstatě ocitl každou nohou v jednom z těchto odlišných světů. Když pak dochází k jejich konfrontaci, ocitá se Jerry v centru dění a nezbývá mu než se ke všemu postavit čelem. A s pistolí v ruce. Kyberpunkový samostatný román odehrávající se v nedaleké budoucnosti a přinášející konflikt softwarového a drogového prostředí.

Popis nakladatele

Není to tak daleká budoucnost. Rolling Stones možná ještě hrají, i když sešroubovaní ze spousty implantátů. Úžasné a skvěle prosperující město New Chrome je tvořeno osmi šestipodlažními levely, z nichž čtyři jsou nad zemí a čtyři pod zemí. Jedná se ovšem o dva úplně odlišné světy.
Horní ovládá software, spodní drogy. Jerry Gibwill se shodou okolností pohybuje přesně na rozhraní těchto dvou tak protichůdných světů. A proto když dojde k jejich neodvratnému konfliktu, ocitá se nechtěně v centru dění. Ale není to konflikt mezi lidmi, nýbrž roztržka právě mezi softwarem a drogami. Když pak kolem Jerryho začínají umírat jeho přátelé, rozhodne se to řešit po svém. Pořídí si pistoli. A pak začne ten pravý kyberpunkový mazec...
Samostatný román.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Heteša

SEX, DROGY & CYB’N’ROLL

Copyright © 2012 by Petr Heteša

Cover © 2012 by Marek Okoń

For Czech Edition © 2012 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978­80­7456­120­7

ISBN 978­80­7456­125­2 (PDF)

ISBN 978­80­7456­126­9 (PDF pro čtečky)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2012

Petr Heteša

Sex, drogy

& cyb'n'roll


Petr Heteša

v nakladatelství Brokilon

Démoni jsou věční

Nevermore Baltimore

Ruská ruleta

Sex, drogy & cyb’n’roll

Fatal virtual *

Luštitel *

Tekuté krystaly *

Devět kočičích životů *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

brokilon@brokilon.cz


5

I.

PROLOG

1.

Možná to město nepoznáte. Asi si řeknete: tohle přece není New

Chrome? Ale věřte, je to New Chrome. Je to skutečně to vaše

skvělé a úžasné New Chrome, zabírající plochu 5 000 hektarů,

se čtyřmi levely, každý o výšce dalších šesti až osmi podlaží.Jas

ně že je to New Chrome, ta technicistní městská struktura, ten

podivuhodný biologický stroj narvaný vlastními plícemi, srdci,

játry i ledvinami a taky hodně tlustým střevem. A hlavněelek

tronikou se všemi těmi procesory, usměrňovači, stabilizátory,

tištěnými spoji, optickými snímači, superskalární architekturou,

asynchronním vysíláním, dekodéry, terminály, selektory,datový

mi sběrnicemi, řadiči a dalším kyberbalastem.

Možná teď zrovna sedíte někde ve třetím podlaží druhého

levelu, třeba ve snobském milionářském baru Black Cat,a dá

váte si skvělé Sauvignon Blanc 200 Lynham s intenzivní vůní


6

čerstvě posečené trávy a typickou kořenitostí. A vůbec netušíte,

že za stěnou, co máte za zády, probíhají hlavní nosníky šílené

stavební konstrukce, jejichž průměr je šest metrů a jsouz nejlepšího polymerového betonu kombinovaného s titanovouocelí a fermitem. A pod nimi pak ještě vrtané piloty, které celé to

bláznivé termitiště drží tak nějak pohromadě a jež jsou opřeny

o skálu v hloubce šedesáti metrů. Tušíte vůbec, že mezi nimi

jsou pod zemí ještě další čtyři levely, z nichž každý je vysoký

kolem patnácti metrů? A v každém je opět vpreparovánoměsto? Napadlo vás to vůbec někdy? Fakt, nekecám. Je tam také

město. Ale trochu jiné než to nahoře. Věřím, že o tom nemáte

ani páru, protože vám to může být ukradené. Ale i toto je New

Chrome.

Podzemní město, jehož hlavní náplň tvoří elektrárny,transformátorovny, strojovny, regulační tlakové stanice, soustavyagregátorových jednotek, strojovny klimatizace, čističky vody,filtrovací zařízení, pohonné jednotky dopravních systémů, strojovny metra a výtahů, lanovek, railtransů, servisní střediska. A hlavně koridory milionů kilometrů kabelů, bez kterých by to vaše skvělé New Chrome nepřežilo ani hodinu. A věřte, že kdysi tudydokonce jezdilo i metro. To už by si ale mohli pamatovat jenom vaši rodiče. A museli by mít sakra skvělou paměť. Protože teď jezdí jenom v těch vašich horních čtyřech levelech. Koneckonců, pro koho by tak asi dole jezdilo? Pro vás určitě ne a nikdo další už pro vás neexistuje. A tak tam dole po něm zůstaly jen prázdné tunely, vozovny, transformátorovny, opravárenská střediska.Jestli si ale myslíte, že tyto prostory zůstaly prázdné a opuštěné, tak to rozhodně ne. Je v nich daleko živěji, než když to metro ještě fungovalo. Asociálně živěji, jak byste asi řekli vy u té sklenice skvělého vína.

Je mi jasné, že pro vás existují jen ty vaše čtyři nadzemní a pak taky ty dvousetmetrové mrakodrapy nad nimi, které ční k nebi jako ostny pravěkého zvířete. Znáte jen New Chrome tvořené kavárnami, restauracemi, bazény, galeriemi, muzei,administrativními pracovišti, školami, univerzitami, výzkumnými ústavy, tělocvičnami a fitnesscentry, supermarkety, hotely,bankami, zábavními parky, kasiny, sázkovými kancelářemi a dalšími blbostmi, zatímco spodní levely, podzemní, vám neříkají vůbec nic. Myslíte si, že nejsou pro váš život podstatné. Ale to je omyl. Jsou. A to hodně.

Možná to ani vědět nechcete. Ale kromě té spoustytechnických zařízení je tam také život, i když poněkud jiný než váš.Podniky velmi pochybného určení a úrovně, se vstupem na vlastní nebezpečí. Jejich návštěvníky byste označili za vyložené asociály a rozpadlé existence, které horní čtyři levely vyvrhly. Tedy vy. Zajímalo vás vůbec někdy, kam se ti lidi, co nestačí na rychlý superživot ovládaný stále více křemíkem, nanotechnologiemi, tištěnými spoji a kyberprostorem, podějí? Přemýšleli jste o tom někdy? Kam jinam než dolů.

Prostě skutečný underground se vším všudy. V jednomfejetonu jsem dokonce kdysi četl, že zatímco úplně nahoře bydlí šlechtěné kočky, pár podlaží pod nimi čistokrevní psi, v přízemí pak mix těch, co neudrželi svůj pohlavní pud na uzdě a zkřížili se kdoví s čím (i když pořád docela civilizovaným), pod zemí už jenom asociální krysy. Ovšem bez nich by tohle městonefungovalo. Protože i velice ušlechtilá kočka sem tam vyprodukuje velice neušlechtilé sračky. Zdá se vám to trochu drsné? Jo, je to drsné. Ale je to tak.

Jasně, vy nahoře si můžete dát v luxusní restauracis křišťálovými lustry a mramorem obloženými stěnami kachníprsíčka s nadívanými křepelkami a k tomu Hennessy. A dole? Tam prošlé hovězí nadívané ovesnými vločkami a k tomu surovou vodku. Ovšem jako zákusek je v nabídce pervitin, extázea v některých lepších podnicích i heroin, koks nebo LSD. Odkud si myslíte, že vaše manželka sehnala kokain? Odkud si myslíte, že se bere to nejdražší zvrácené porno, které kupujete na černém trhu?

Takže takhle nějak to je.

Chtěl jsem vás na to upozornit předem, protože až budete v tom svém luxusním obývacím pokoji na čtvrtém levelu,v klimatizovaném pokoji, jehož dvě strany tvoří celostěnovéplazmové obrazovky (z nichž je jedna napojena na simscreen),s nohama na stole a vedle nich láhev francouzského koňaku, číst tuhle knížku, tak možná nebudete věřit, že tohle je také New Chrome. Ale je. Možná to bude odporovat vaší logice a víře v tento svět. Možná se budete ptát: Minus druhý level? Co to proboha je? To snad jsou jenom nějaké transformátorovny, ne?

Zapomeňte na to.

To je sex, drogy a cyb’n’roll.

To je také New Chrome, ve kterém žijete.

II.

SLADKÉ SNY

2.

Probudil jsem se vedle Loly. Nevím, jestli celá ta story začala

zrovna v tuto chvíli a v tomto okamžiku, ale když si to celépromítnu zpětně, tak asi jo.

Lola má temně rudé, téměř hypermanganové vlasy, které na polštáři vypadaly jako rozlévající se žhavá láva. Ostatně Lola byla skutečně žhavá. Vždycky byla žhavá. Lola je totiž sopka, dřímající v hlubinách New Chrome. A jsem si jistý, že ažjednou exploduje, tak to bude stát za to. Jednu takovou explozi mi předvedla včera, ale bylo to jen mezi námi dvěma. Nic, co by se dostalo až nahoru. Přesto se strop tavil a padaly na nás fialové hvězdy.

Opatrně jsem vstal, abych ji nevzbudil, a přešel do malékouelny. Velké zrcadlo přes celou jednu stěnu zareagovalo okamžitě. Popřálo mi příjemný vstup do nového dne, oznámilo mi datum a čas a po jeho stranách se vygenerovaly obrázkys doporučenými účesy na dnešní den, barevné palety s očními stíny, líčením a kdoví čím ještě. Vůbec nepochopilo, že před ním stojím já, a ne Lola, a že prostě žádnou obří kometou rudých vlasů nedisponuji, abych si ji mohl dle jeho návodu upravit. Zašklebil jsem se na něj a ono mi oznámilo, že vypadám skvěle. Bylo fakt dokonale ochočené. Derga Corpyn.

Docela by mě zajímalo, kde to Lola vzala. Tady, v minusdruhém levelu, to byla stejná anomálie, jako kdyby někdo v plus druhém chtěl chovat králíky a slepice. Technologie, která sem záhadným způsobem prosákla z vyšších levelů. A jak, to snad věděla jenom Lola. Ale při jejích kontaktech mě to aninepřekvapovalo.

Police táhnoucí se podél tří stěn obložených černýmmarconem byla zaskládaná flakóny s parfémy, plastovými lahvičkami se šampony, depilačními pomůckami, injekčními stříkačkami, balíčky cracku, cigaretami a záhadnými tyčinkami, které jsem v životě neviděl. Možná vstupy do jiných světů. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a znova se podíval do zrcadla. Pochválilo mě, že jsem hvězda a že určitě budu mít skvělý den. No, aspoň někdo pro mě má pochopení.

Vrátil jsem se do ložnice, kde na obrovském dvojlůžku ležela na břiše pořád tvrdě spící Lola s hypermanganovými vlasy.Naroti posteli byla zeď vyskládaná ze samých reproduktorů, že to skoro vypadalo, jako by to byla tapeta. Naprali jsme to včera do sebe docela odvážně. Fakt to mělo grády. Pustila tam starý fláky, mám dojem, že tomu říkala Led Zeppelin, a osolila to tak, že nám vibrovaly ruce, nohy, těla a pak i vnitřnosti a ta závěrečná extáze pak byla opravdu vplynutím do jiného šílenéhoa bezrozměrného vesmíru. Led Zeppelin. V životě jsem o nich neslyšel, ale tutově se po nich mrknu. Nic tak dokonalého mi ještě nikdy střeva nerozvibrovalo.

Vzal jsem z nočního stolku rtěnku a odhrnul hypermanganové vlasy z Loliných nahých zad. Potom jsem jí na ně napsal Ahoj, byla jsi skvělá. To poslední dlouhé á mi vyšlo až někde tam, kde se její hladká kůže rozdvojovala na dvě půlky. Neprobudila se. Spala jako zabitá. Asi si to nepřečte. Pokud ji na to neupozorní to její přechytralé ochočené zrcadlo od Derga Corpyn. Potom jsem ji ještě opatrně políbil nad o. Byla fakt skvělá.

3.

Vyjel jsem až na kostru očesaným průmyslovým výtahem

v podobě klece opláštěné obyčejným drátěným pletivem do

minus prvního levelu. Skřípal, jako by se naposledy pohnul

někdy v pravěku. Hala přes dvě patra kdysi sloužila jakoopravárenské depo metra. Teď už v ní ale nebyly patrné ani tykoleje, přes které byla položena prkna, překližky, ocelové plátya podobně.

Nad kolejištěm se klenula poměrně široká ocelová lávka, na níž teď pospávalo asi osm nebo deset podivných existencízachumlaných v dlouhých neforemných kabátech, určitěukořistěných na skládce před centrální spalovnou. Nepochopil jsem, proč si ustlali zrovna na té lávce. Možná aby se přes ni nedalo chodit.

Na bývalé pneumatické rovnací stolici u stěny prorostléspoustou kabelů a trubek postával míšenec s dlouhými copánkyproletenými skleněnými korálky a nabízel stínění karty. O kus dál na zemi seděl holohlavý kluk, kterému mohlo být stěží dvacet, s ležérním cigárem v hubě. Kokainový dealer měl asi přestávku.

Zvláštní přítmí celého prostoru mu dodávalo notnou dávku magičnosti. Byl osvětlen jenom klasickými průmyslovýmilamami ve tvaru povadlých zvonů zavěšenými těsně pod stropem, z nichž ovšem svítila stěží třetina. Zapálil jsem si camelku, když se z boční chodby vynořila dvoučlenná policejní hlídka. Docoánkového míšence jako když střelí. Sklonil hlavu a začal mizet dlouhými kroky, které bych od něj nikdy nečekal. Najednou měl ty nohy dvakrát delší. Prošel kolem mě, hledě hluboko do země. S holohlavým klukem, sedícím na zemi a opřeném o stěnu, to ani nehnulo.

Seana v policejní uniformě jsem poznal. Znal jsem ho a on znal mě. Ostatně věděl, že kdysi jsem býval jedním z nich.Nevím, jaký udělal průšvih, že většinou musel sloužit tady dole. Všiml si mě a dal mi rukou posunek, že by se mnou potřeboval mluvit. Dva zkřížené prsty znamenaly neoficiálně. Oddechl jsem si. Kdyby se mnou chtěl mluvit oficiálně, možná bych mělproblém.

Kývl jsem hlavou, že chápu a rozhlédl se kolem. Byl nutný blafák na kameru zabudovanou do policejního odznaku najejich náprsní kapse. Snímala nonstop celý průběh služby a byl to největší průser všech policistů. Ovšem eliminace obrazu byla tady dole předmětem zavedených postupů a neměnnýchprincipů, fungujících už spoustu let. Nablízku nebyl nikdo jiný než ten apatický holohlavý kluk sedící na zemi. Kokainový dealer s přestávkou. Přešel jsem k němu a lehce ho kopl do nohy, jestli vnímá, nebo je už dva dny po smrti. Zvedl ke mně znuděnévodnaté oči. Tipoval jsem to na heroin, což ovšem Seanově kameře mohlo být ukradené.

„Potřebuju figuranta pro policajta, vole,“ řekl jsem ne mocnahlas. Předpokládal jsem, že není v podzemí žádný nováček a ví, o co jde.

„Pět dolarů,“ řekl koutkem úst.

Takže byl v obraze. Udělal jsem rukou znamení, že mám stojan na kameru a Sean i se svým parťákem se otočili zády. Kluk se líně zvedl. Přešli jsme k policistům. Sean se sehnul a zavazoval si tkaničku. Současně s tím si odepjal policejní odznak a já ho připíchl heroinovému holohlavci na hruď. Nehybně stál vedle druhého policisty a čuměl do míst, kde kdysi bývaly koleje a teď tam nebylo nic. V propozicích pro podobné operace bylo hlavně nemluvit. Sean udělal pár kroků zpátky a pak jsme oba poodešli nějakých padesát metrů. Posadil jsem se na zbytky ponkua nabídl mu camelku. Usadil se vedle mě a vzal si. Je o pět let mladší než já a je jedním z těch, se kterými se dá mluvit. Prostě není svině. A možná taky jenom proto byl schopen tady dole přežít. Mnoho jeho kolegů, kteří svině byli, takové štěstí nemělo.Spodní levely jsou totiž na policisty velmi citlivé. Dovedou je ocenit, když mají mozek v hlavě, a dovedou je zabít, pokud hopostrádají. O tom bych já mohl něco vyprávět.

„Další průser s SDC,“ řekl Sean a vyfoukl kouř někam nad sebe.

„A co já s tím? Nemám továrnu.“

„Já jen tak... abys nebyl překvapenej. Nahoře běsní, přímo zuří. Přituhuje.“

„Ať se třeba poserou.“

„Jasně... jde jenom o to, že ty sračky budou dopadat až sem dolů.“

„Jsme na ně zvyklí,“ řekl jsem.

„Jenomže tentokrát to má být fakt hustý.“

„V tom případě si tipuju na další oběť. A podle toho, co říkáš, tak asi nějakého hlavouna.“

„Kluk Norana Hastingse.“

„Chromicle News?“

„Má tam většinový podíl. Před dvěma dny ho našli v Cotton Baru. Totálně na sračky. Nepřežil to.“

„Takže zavřeli Cotton Bar.“

„Jasně. Navždycky. Možná z něj udělají čítárnu povinné četby nebo feministický klub.“

„Hele, Seane, to je ale o tři levely výš. To je nám tady úplně u prdele, jestli se zdrogoval nějaký synáček posraného hlavouna.“

„Ty jsi asi nic nepochopil, Jerry.“

„Měl jsem náročnou noc... Možná mi to hůř zapaluje,“ řekl jsem a odhodil vajgl na zem.

„Budou razie... I tady dole. Hlavně tady dole, protože to jde zdola.“

„To je jejich teorie.“

„Jasně, ale to je úplně jedno. Tak jsem si myslel, že bys tomožná měl vědět.“

„Nedělám do SDC. Na to se mám moc rád. A stejně mají jenom na minus jedničku. Níž se neodváží.“

„Tentokrát hrozí, že půjdou až na minus dvojku. Hastingskolem toho rozpoutal obrovskou aféru a udělá všechno, aby toho, kdo to jeho klukovi sehnal, prostě dostal.“

„Tak to se bude moct třeba posrat. Nedávám jemu ani vám tady dole žádnou šanci.“

„Jasně... Jenom jsem si myslel, že bys to měl vědět. Jsou fakt nepříčetní. Naše hlídky dostanou posily a současně s tím to tady asi pročešou i speciální oddíly. A bojím se, že při tom přijdou i na jiné věci než na SDC.“

„Na SDC nepřijdou určitě. To jede po kanálech, o kterýchnevím ani já. A že toho vím hodně... Ale ty jiné věci... přiznávám,

že to by mohla být pohroma. Jenom nelegálními zbraněmi, co

tu dole kolují, by mohli vybavit jednu divizi. A morfiem zásobit

jednu velkou nemocnici.“

„No právě. Takže jestli ti něco můžu doporučit, měl by ses

držet nějakou dobu zpátky.“

„Já se držím zpátky od té chvíle, co jsem se tady ocitl.“

„A tví přátelé?“

„Nejsem jejich chůva. Přesto díky za upozornění.“

„Nabídl dvě stě táců za informaci.“

„Hastings?“

„Jo.“

„Z toho už by určitě šla zařídit zcela nová výrobna na SDC.“

„Vole.“

Sean se zvedl.

„Tak čau... Co jsem chtěl, to jsem řekl.“

„Čau... A díky.“

Odcházel si převzít zpět svůj odznak.

„A Seane...“ řekl jsem, když byl tři kroky ode mě.

Otočil se.

„Pokud by ses náhodou k té informaci dostal... myslím k té

informaci za dvě stě táců... nepochybuji o tom, že tady by šlo

sehnat čtyři sta, jenom abys s ní neblbnul.“

„Díky za zprávu,“ řekl a odkráčel ke svému kolegovi.

4.

Ken Dollray má svůj obchod Dinosaur Rock v Elektrárně.Asoň se tomu tak říká, protože kdysi byly prý prostory opravdu

plynovou elektrárnou, než se přešlo na vodík. Teď je toobchodní centrum. Ovšem zapomeňte na to, že byste věděli, oč jde.

Obchodní centrum minus prvního levelu nemá s klasickými

centry tam nahoře vůbec nic společného – kromě toho, že tu

skutečně probíhá čilý obchodní ruch. Je to spíš bleší trhnejrůznějších a nejnepravděpodobnějších blbostí, jaké si dokážetevymyslet a jaké nahoře prostě nekoupíte. Věcí, které nahoře spíš


15

vyhodíte. Tady dole ovšem pořád mají svoji hodnotu. Většina

těch nejšílenějších produktů, se kterými se tady obchoduje,

ale stejně slouží jenom jako zástěrka pro obchod s nelegálními

produkty, za které naopak ti nahoře jsou ochotni zaplatitmajlant.

Ken Dollray je šedesátiletý hippie s dlouhými vlnitými vlasy skoro po pás a jointem v levém koutku úst. Nikdy jsem honeviděl bez něj. Jeho tvář, strukturou připomínající kůru korkového dubu, svědčí o tom, že vyzkoušel snad všechny drogy, které na světě existují.

„Hele... měl bych pro tebe takovej rébus,“ řekl jsem poté, co jsem se ocitl v jeho malém krámku, jehož stěny byly tvořeny nekonečnými sloupci vyskládanými z milionů cédéček.Dollray je snad jediným obchodníkem v celém New Chrome, který s nimi ještě pořád obchoduje, i když poslední vychrlila čínská výrobní linka snad před dvaceti lety. Americká pak předtřiceti.

„Čau, Jerry,“ řeklo něco z vnitřku korkového dubu.

„Led Zeppelin,“ vybafl jsem na něj magickou formuli.

„Ty krávo... odkdy seš znalec rockového pravěku?“

„Nevím o nich vůbec nic. Ale včera jsem s nimi zažilskutečnou, téměř nadpozemskou extázi.“

„To věřím. Kytara Jimmyho Page je ten nejmagičtější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. A Robert Plant... to je dušepřetransformovaná do zvukového vjemu.“

„Takže je znáš?“

„Vole. To je rockové božstvo, ty krávo.“

„A máš?“

„Nevím ale, jestli ti to na těch nových sračkách bude hrát. Je to ještě starý formát. Klasický digitál.“

„To je v pohodě. Seženu si starou sračku. Zatím bys mi mohl nějaký natáhnout do karty.“

„A kdes je slyšel, proboha?“

„U jedný dámy.“

„Kolik má? Určitě hodně přes stovku, ne?“

„To nevím. Ale na víku rakve byl letopočet 1982.

„Ty krávo...“

5.

Sešel jsem zpátky do minus dvojky. U eskalátorů (už asi tři sta let

nefunkčních) jsem prošel kolem Maxova stánku s velmipopisným názvem DigiPorn. Jeho kostkovaná košile snad pamatovala

ještě vietnamskou válku a prošla i tou afghánskou a iráckou.Alespoň podle počtu děr. Mávl na mě diskem, který držel v ruce.

„Ahoj, Jerry. Mám novinku... Fakt skvělý, to budeš čumět.

Jmenuje se to Chlupatá a roztažená.“

Přímo nad jeho stánkem byla na ocelové konzole osazenazarášená kamera. Nefungovala stejně dlouho jako ty eskalátory.

„Někdy příště, Maxi.“

„A taky tu mám Spermatickou záplavu v klášteře...“

6.

SDC je to největší svinstvo, s jakým zatím podzemí vyrukovalo.

Někteří tomu říkají Darwinova droga, což je asi odvozeno od té

jeho teorie přírodního výběru. Přežívá silnější a dokonalejší.Vyadá to velice logicky a racionálně. Na rozdíl od SDC, u něhož

zatím nikdo nepřišel na to, podle čeho si ta droga vybírá,a nikomu se zatím nepodařilo rozklíčovat její kritéria pro ty, co nechá

přežít, a pro ty druhé. Spíš by se tomu mělo říkat Ruská ruleta.

Já ji ještě nezkusil (a že jsem toho zkusil už hodně). Takžejenom zprostředkované informace. Zážitky jsou fascinující, šílené,

úžasné, nadpozemské, osmirozměrné, vesmírné. Nedokáže to

ani heroin, ani LSD, ani jakýkoliv implantát s virtuálnírealitou. SDC je mozek vržený do rajské zahrady nikdy nepoznaných

smyslových vjemů a prožitků, mozek vržený do nekonečného

vesmíru. Anebo taky do pece krematoria. SDC totiž zná jenom

dvě možnosti: neuvěřitelné zážitky, nebo smrt. A podle čeho si

droga vybírá, je ve hvězdách. Buď se jí zalíbíte, a pak vás s sebou

pokaždé vezme do ráje, anebo ne, a v tom případě vás vezme do

pekla. Sice jenom jednou, ale s konečnou platností. Mám (nebo

měl jsem) pár známých, kteří si to píchli. Čtyři už nežijí a tři

si dopřávají ten úžasný fascinující svět, ve kterém se vám prý


17

roztančí úplně všechny smysly do orgasmických orgií, jednou

nebo dvakrát týdně. Údajně bez jakýchkoliv vedlejších účinků.

SDC je démonická entita obestřená spoustou tajemství, mýtů

a spekulací, z nichž některé dokonce tvrdí, že je to softwarová

droga, kterou dali dohromady hackerští alchymisté z minustřetího levelu. A synáček váženého pana Hastingse se jí asi nelíbil.

Ani se jí nedivím.

7.

Asi hodinu poté, co jsem se setkal se Seanem, mi došlo, že to jeho

upozornění, ta jeho zpráva, není žádnou horkou novinkou, ale

je naopak možná včerejší nebo předvčerejší. Prošlé zboží. Akce

už se rozběhly.

Byla to poměrně široká spojovací ulice Clothe Head (kdysi nástupní koridor asi k deseti eskalátorům), ze stěn ještě trčely slepé konzoly monorailu. U prkny zatlučené výlohy dvoučlenná policejní hlídka v těžkých kevlarových mundúrech a s přilbami na hlavě kontrolovala pět mladíků. Přes tmavé plexi, co měli před očima, jsem ty policejní ksichty moc neviděl, ale asi to nebyl nikdo odsud. Tedy nikdo, kdo byl dole standardně. Musela to být část nových posil, aktivizovaná kvůli SDC. Jeden z nich byl rozkročený a nervózně mířil na skupinku teenagerů samopalem, zatímco druhý, se samopalem na zádech, bezradně zíral na skener v ruce, protože mu asi ukázal, že někteří z kontrolovaných nemají i-kartu. A kdoví jestli ne všichni. Znamenalo to, že v systému vůbec neexistují. A tím pádem neexistují ani na světě. Což určitě pro jakéhokoliv nezkušeného policistu shora muselo býtabsolutně nepochopitelné.

Na zemi u jejich nohou se válely malé ušmudlané balíčkyrůzných velikostí. Tipoval jsem to na LSD nebo kokain. A jedna pistole. Asi už je stihli prošacovat.

Průser cítím na sto metrů a přes dvě podlaží. Opřel jsem se o betonový sloup asi deset metrů od nich. Zapálil jsem sia pozoroval tu beznadějnou situaci. Bylo mi jasné, že je zle. Hodně zle. Tak zle, že to nepřežijí. Měli sice dva samopaly, neprůstřelné vesty a u pasu další pistole, ale stejně neměli nejmenší šanci. Tři z těch vlasatých kluků jsem neznal, ale dva ano. Paul je číšník z Loganga Baru, v námořnickém pruhovaném tričku, a vedle něj roztomilý Bruto z ochranky Happysexu. Bruto měl místo levé ruky implantát až po rameno. A nebyla to žádná imitaceskutečné lidské ruky obalená silikonem, terentonem a umělou kůží, ale skutečný strojní mechanismus z titanové tyčovinys obnaženými klouby a všemi těmi složitými pneumatickými převody. Jeho chlouba. A nebyla následkem žádné nehody, ale Brutovysvobodné vůle. Nechal si zdravou ruku sám amputovat, aby si mohlpořídit tuhle hračku. Možná někdy viděl kultovní film Terminátor, možná byl jenom blázen. V každém případě ten samopal, co měl policajt v ruce, mu byl na nic, protože Brutova levačka ovládaná hi-tech procesorem napojeným na dokonale promazanýšpičkový mechanismus byla neuvěřitelně rychlá. A na konci opatřena výsuvnou jehlou. Za ní se nacházel malý zásobník prudkého jedu. Už teď byl ten policista mrtvý, aniž to tušil.

Sledoval jsem tu scénu a byl z ní patřičně nervózní. Válkas policajty je to poslední, co by si mohlo podzemí přát. Bylo mi jasné, že ji nemůžou rozpoutat jenom kvůli zdrogovanému synáčkovi majitele listu Chromicle News. Potřebují záminku. Potřebujíněkolik záminek, aby následně mohli rozpoutat teror. Žádnýpolicejní šéf se nikdy nenamáhal vymyslet důmyslnější strategii.

Odhodil jsem půlku cigarety na zem a modlil se, aby mi dal Bruto ještě nějaký čas, než zapíchne tu jehlu do policajtova krku. Odlepil jsem se od sloupu a pokračoval podél stěny k ocelovému schodišti za nimi. Ani pohledem jsem o ně nezavadil. Zaslechl jsem policistu, jak se ptá Paula:

„Kde máš kurva identifikaci?“

Přešel jsem dál a u schodiště se otočil. Policisti teď byli ke mně zády. Stoupnul jsem si tak, aby mě Bruto viděl, a snažil se muposunky naznačit, že by neměl toho policistu zabíjet. Vytáhl jsem z kapsy i-kartu a položil ji na schody, aby nebylo možnémonitorovat můj pohyb, a to ani zpětně. Vyzul jsem si boty. Teď užzbývalo jenom vyřešit eliminaci jejich kamer ve služebním odznaku. Toho se samopalem zlikviduji já. Doufal jsem, že na druhého skočí jeden z těch kluků, aniž by ho zabil.

Přiblížil jsem se k nim zezadu po špičkách. Oba ozbrojenci byli tak šokovaní neidentifikovatelnou tlupou před sebou, že mě ani jeden z nich nezaslechl. Zadržel jsem dech a ještě jednou celou situaci promyslel. Žádný zádrhel jsem v ní nenašel. Skočil jsem na záda tomu se samopalem v rukou a strhl ho k zemi. Ostatní to pochopili správně. Dva se vrhli na toho se skenerem a dva na toho mého.

„Otočte je na břicho!“ zařval jsem, aby nějak zrušili záběryjejich kamer. Kdybych se na některém objevil, už si tady neškrtnu. Nebo tady možná jo, ale nahoře už nikdy. A já nahoru přece jenom čas od času potřebuju.

Všiml jsem si, že Bruto natahuje svůj implantát k úderu.

„Nesmíš ho zabít!“ vykřikl jsem hysterickým ženským ječákem.

Jejich monitorovací zařízení bylo pořád v provozu a nechtěl jsem riskovat hlasovou identifikaci.

„Běž do prdele... kurvy jedny. Nic jiného si nezaslouží.“

„Ty běž do prdele, vole. Čekají na to... Potřebují nějakých pět šest mrtvol, aby to tu mohli s konečnou platností celé vyčistit,“ imitoval jsem opět ženskou.

Bruto s Paulem chápali, oč jde, ale ostatní tři na mě zírali, jako bych se snad zbláznil, nebo jako bych byl kastrát. Dva už klečeli na tom mém a Paul s dalším na skeneristovi. Stoupl jsem si a oprášil si kalhoty. Bruto se na mě nechápavě podíval.

„Jsou šílení z SDC. Chystají obrovský zátah, ale potřebujíimuls. Tak jim ho kurva přece jen tak nedáš, ne?“ řekl jsem.

„Seru jim na jejich SDC.“

„A oni zase serou na tebe, vole.“

Zamyslel se. Jeho mozek pravděpodobně konzultoval data s procesory v té titanové pařátě.

„Ale ty samopaly si vezmem,“ řekl, když celou situaci nejspíš konečně vyhodnotil.

„Jo, ty si vemte. Je to dobrý prodejní artikl.“

„Škoda prodávat. Mohly by se hodit i nám,“ řekl Paul a zapálil si marlboro.

„Pustíte je, až zmizím, jo?“ řekl jsem opět jako ženská.

„Jasně. Ale ještě předtím je svlíknem. Pustíme je úplně nahatý.“

Oba policisti pořád leželi obličeji k zemi a ani se nehnuli.Možná jim konečně došlo, že by pro ty nezbedné hochy nebylo nic

jednoduššího, než jim jejich vlastními samopaly prostřílet hlavy.

Byli v šoku.

„Dělej, jak myslíš, hlavně nikoho nezabíjej.“

„A víš, co udělám s těma jejich odznakama s kamerou?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Dám je Mary a Yvetě.“

„Ony je sbíraj?“

„Jo... Dají si je do kalhotek, ať mají na policejním ředitelství

konečně taky nějaký slušný program, na který se dá dívat.“

„Hmm... Škoda že ho nechytím...“

8.

Pokud nemáte rádi umění, tak tuhle knížku vůbec nečtěte. Je

totiž hodně o umění. A pokud ho rádi máte, tak už ji nečtěte

vůbec. Mohli byste ho přestat chápat.

Mám nejníže položenou galerii v celém New Chrome.Uměleckou galerii. Jmenuje se Galerie. Kultura v tomto městě totiž

začíná nejníž na plus druhém levelu a ty nejlepší a nejdražšíkousky jsou na čtvrtém. Posledním. A teď si představte, že to moje

zařízení je v minus prvním. Sebevražda? Samozřejmě. Ostatně,

s tím jsem do toho šel. Protože život v tomhle dokonalezpraseném městě už nestál za nic.

Dřív to bývala snad tělocvična, nebo hokejové kluziště, nebo

já už nevím co. V každém případě to bylo vysoké přes tři podlaží

a po celém obvodu se táhly tři metry široké galerie, přístupné

na čtyřech místech po ocelových schůdkách s jednoduchýmzábradlím. Prostě hotové koloseum, ideální pro mé uměleckécítění a pro umělecké cítění spodních levelů New Chrome. Dělám

hlavně výtvarno a hudbu, popřípadě jejich organickou symbiózu

ústící v úžasné a nevídané performance, uskutečnitelné právě jen

tady dole.

Když jsem tedy dorazil do Galerie, ve vestibulu (což dříve

asi bývala šatna rozhodčích) seděl chlápek v prošlémkvádru a s prošlým obličejem. Jeho věk byl neurčitelný.Prošedivělé vlasy, prošedivělé strniště na tváři, prošedivělé oči. Na

kolenou plochá kožená aktovka (podle stupně popraskanosti


21

nejspíš z pravěkého dinosaura) a na nohou téměř hranaté hnědé

polobotky. Poněkud kyborgovské. V tašce mohly být pojistné

smlouvy, glock, plastická trhavina nebo taky ukázka jehoVelkého Umění.

„Vy jste určitě Jerry Gibwill,“ zvedl ke mně vyšumělé oči.

„Správně... Jestli jste ale začínající umělec, tak mám na rok plno.“

Pokusil se o úsměv.

„Ani začínající, ani umělec,“ řekl s evidentní radostí, že není ani jedním z nich. Podal mi ruku.

„Frederico Gaus.“

„Gaussovy křivky...“ řekl jsem a stiskl ji.

Nechápavě zazíral.

„No dobrá, tak jste je asi nevynalezl... Co pro mě máte?“

Rozzářil se jako ranní slunce.

„Skvělou nabídku, pane... Úžasná věc. YAG laser.“

Teď jsem zase zůstal zírat já.

„Ani ten jsem nevynalezl. Ale jsem zástupce firmy, která s ním obchoduje. A měl bych ještě pár posledních kousků v akci.“

Naklonil jsem trochu hlavu, aby pochopil, že vůbec nicnechápu.

„Dokonale odstraňuje tetování.“

Panebože, další pošuk, kterého vyvrhly vyšší levely sem dolů? Vyhrnul jsem si triko a ukázal mu nahé břicho.

„Vidíte nějaké tetování?“

„Ne,“ řekl prodejní agent s bezelstnou upřímností.

Shrnul jsem si triko zpátky.

„Takže mě těšilo, pane Gausi.“

„Ne, ne... Vy jste mě špatně pochopil.“

„Já vás nepochopil vůbec, natož špatně.“

Gaus byl neodbytný tak, jak to mají prodejní agenti v popisu práce a pak už i v krvi.

„Slyšel jsem, že sponzorujete Tattoo Matoo. A seděl jsem tam asi před hodinou.“

„Co jste si nechal vytetovat? Má v katalogu skvělého draka se sedmi hlavami.“

Podíval se na mě, jako bych se zbláznil.

„Nenechal jsem se tetovat. S paní se moc příjemně povídalo. Byla nadšená.“

„Vámi?“

„Mnou taky, ale hlavně tím YAG laserem.“

„To je tetovací laser?“

„Pravý opak, pane,“ oznámil Gaus vítězoslavně, jako by právě vyhrál jackpot.

„Odstraňuje tetování.“

„Správně. Chápejte... Její salon by mohl mít daleko vyššíobrat. Kdyby při každé realizaci svého díla ještě navíc dala záruku, že je zase u ní odstranitelné...“

„Ježíšmarjá, a co já s tím mám společného?“

„Jste její sponzor, ne?“

„Aha... takže jestli jsem to správně pochopil, vy mi chcetenavrhnout, abych jí ten váš laser koupil.“

„Sponzorský dar,“ řekl teď už trochu opatrněji.

Nemohl si být jistý, jestli ho na místě nezabiju. Možná bych to měl udělat.

„Tak aby bylo jasno, žádný tetovací salon nesponzoruju. Jo, jednou jsem Ingrid pomohl. Když byla v prdeli, tak jsem jípůjčil, to je fakt. Dodnes mi to nevrátila. To je taky fakt. To ale neznamená...“

„Je to úžasné zařízení. Už není třeba žádná kožní transplantace, nic takového.“

„A navíc co vím, tak to Ingrid dokáže odstranit i bez toho vašeho laseru, i bez transplantace.“

„No jasně že dokáže,“ ožil šedivák a pokračoval:

„A víte jak? Za cenu částečného zmrzačení. Pomocí rozžhavené lžíce.“

„Jo?“

„Jasně že jo... Říkala mi to. A pak taky pomocí kyselinyz automobilových baterií. Víte vy, co je to kurva za bolest? Někdy si to zkuste. Prožere se vám to až na kost.“

Nevěřil jsem vlastním uším. Co to blábolí?

„Jenomže YAG laser využívá krystalu ze směsi yterbiaa hliníku, víte?“

Rezignovaně jsem zavrtěl hlavou.

„Je kalibrován tak, aby rozbíjel částečky inkoustu pojednotlivých barvách, kterých se už lidský imunitní systém dokáže sám

zbavit.“

Oběť systému. Možná zabloudil, možná vůbec netuší, že je na

minus prvním. Že tady dole jsou částečky inkoustu a imunitní

systém všem u prdele.

„Mám to v akci... jenom deset tisíc dolarů.“

Navíc někde v těch horních levelech nechal i mozek.

Poslal jsem ho do prdele.

Pochopil to až napotřetí.

9.

Svoji kancelář mám na druhé galerii a tvoří ji prosklená buňka

s výhledem do celé haly. Dříve asi stanoviště časoměřičů. Houkl

jsem na komp, kterému pak trvalo asi pět minut, než se z toho

vzpamatoval. Aktivizoval všechny své procesory a vykouzlil na

monitoru logo Microsoftu.

Prošel jsem e-mailovou poštu. Nic zajímavého, samé spamy.

Jako čtrnáctka tam byla pozvánka na společnou vernisáž Atheye

a Barneyho. To byla bomba. Oba dva jsou totiž absolutněvýraznými uměleckými osobnostmi, které se zatím nikdy vespolečném projektu nesešly. Oba dva jsou podobně šílení, a proto

jsem si to ani moc dobře nedovedl představit. Rona Atheye znám

trochu víc. Velký veterán umění performance. Byl jsem na jeho

posledním představení, kde předvedl autobiografický, typicky

hrůzostrašný kus s názvem Čtyři scény z mého života. Performance

se konala na Chenced Boule (hala po demontovaném atomovém

reaktoru) a v jedné ze scén Athey odřezával ze svého kolegy kusy

tkáně a do hlediště pak házel papírové ubrousky nasáklé jeho

krví. Fakt působivé.

Matta Barneyho jsem nikdy na živo neviděl, jenom na videu.

Exot známý tím, že pro své plastiky a videodíla využívápředevším vlastního těla. Viděla ho ale Lola na vernisáži v Gothic Sale.

Zlezl tam prý úplně nahý všechny zdi a strop jako Spiderman

a provedl několik velice náročných úkonů. Například když se

spustil do chlazené prosklené komory, kde už pro jeho tělesné


24

otvory bylo připraveno sportovní náčiní ošetřené vazelínou. Po

vernisáži následujícího dne pak čekaly na diváky pouze stopy na

zdech a stropě, použité náčiní a videozáznam speleologickýchvý

konů z předešlé noci. Fakt jsem si ty dva nedovedl představitspo

lu. V každém případě, jestli mi to vyjde, měl bych to určitě vidět.

10.

O půl osmé večer jsem ukázal svoji i-kartu scanu a prošel do

vstupního vestibulu protkaného tlustými troubami s ještětlust

šími šoupaty a uzávěry. Někde o dobrých čtyřicet metrů výš, na

třetím levelu, zaznamenal počítač můj vstup do Hentay Globe.

Kdysi dávno, když jsem byl ještě naivní blbec a dělal u policie,

nás pustili na exkurzi do centrálního registru. A to jsem zíral.

Spousta lidí vůbec netuší, jaká data se o nich shromažďují.

Vlastně si vůbec neuvědomují, že celá jejich slavná existence je

redukována do centimetrové destičky s tištěnými spoji osazené

v jejich i-kartě. Jasně že je to docela pohodlné. Máte tam klíče

od bytu, od kanceláře, vlastně od všech vašich autorizovaných

vstupů, veškeré platební karty, doklady, údaje o sociálnímpojiš

tění, mobilní telefon, net. Bez i-karty nejste nikdo. Nedostanete

se do metra, do práce, do kina, fitka nebo sauny, nekoupíte si

ani pitomý rohlík. Krásný nový svět, ve kterém se ovšem musíte

smířit s tím, že se o vás ví úplně všechno. Co jste si koupili, kdy

jste si to koupili, kolik jste za to dali. Co preferujete za zboží, jaké

filmy máte rádi. V kolik hodin jste byli na bowlingu a v kolik

a jak dlouho u sousedky, která si včera pustila na třetím kanálu

velice perverzní video (stejně jako je dostupná informace, že její

manžel byl v tu chvíli na služební cestě tři sta mil daleko). Váš

pohyb ve městě je monitorován dvacet čtyři hodin denně, a to

s přesnosti na dva metry, jelikož hustá síť vysílačů pokrývá každý

metr čtvereční této pekelné struktury. Integrovaná komunikační

karta (jak se tomu kdysi říkalo, pracuje se signálem dřívějších

mobilních telefonů) je tak vaším srdcem i mozkem dohromady,

vaší existencí. Možná už vám taky dochází, proč i-kartu nelze

vypnout a proč je napájena zdroji přímo z agregátůimplantova

ných do vysílačů. Naprosto geniální.


25

A nebojte se, že byste si ji třeba mohli někdy ráno zapomenout doma. Nedostanete se ani přes automatický zámek vlastního bytu. Mohli byste zkusit vylézt oknem nebo instalační šachtou, ale tím končíte. Nevezme vás žádný eskalátor, výtah anipohyblivý chodník. A navíc vás sejme první kamera, která okamžitě identifikuje váš obličej a přiřadí ho k číslu. Pokud ovšemneodovídá současně pohybu vaší i-karty, analyzuje přesnou lokalizaci a pošle záznam policii.

Stoprocentním signálem jsou pokryty samozřejmě všechny horní čtyři levely, včetně nulky. Minus jednička z osmdesáti pěti procent, minus dvojka z padesáti. Minus trojka velice výjimečně, má dejme tomu patnáctiprocentní pokrytí. Minus čtyřka nula. Ovšem v minus čtyřce nepřežijete, protože tam není vůbec nic.

Největším byznysem firem z horních levelů je pakpochopitelně skupování dat. Samozřejmě že je to trestné, ovšem všude se najde dost zkorumpovaných úředníků, aby sem tam něcoprosáklo. Reklamní agentury jsou pak schopny pracovat velice cíleně a jsou vám nabízeny jenom ty druhy zboží, o kterých se ví, že je užíváte a že je potřebujete pro svůj život. Stačí si jednou koupit šampon Palmolive a váš komp, televize i plazmový billboard před vaším bytem bude zaplaven reklamami na sto dalších produktů této značky.

Už vám začíná docházet, v čem kromě drog spočívá největší byznys spodních levelů? Jasně, ve výrobě falešných i-karet.Můžete totiž vlastnit jenom jednu, která je vám přidělena (to ovšem nevylučuje, že si po měsíci nemůžete zažádat o změnu číslamobilu v ní). Vlastnictví dvou je pokládáno za stejný zločin jakoozbrojená loupež nebo znásilnění. Vlastní výroba a distribuce pak za vlastizradu a teroristický čin.

Já mám dvě.

11.

Skončila zvuková zkouška, při které se Hentay Globe otřásalo

v základech, a já se přes ochranku propracoval až k Lole.Rozzářila se jako sluníčko, když mě viděla.

„Ty jsi nezaspala?“


26

„No dovol?“

„Přečetla sis můj vzkaz?“

„Jaký vzkaz?“

„Poslední písmena ti končí až vzadu pod kalhotkama.“

„Nenosím kalhotky.“

„Myslel jsem, kdybys je nosila.“

„Tak to jsem teda nečetla.“

Vínově rudé vlasy měla sčesané do drdolu. Poznal jsem v něm

jeden z účesů, který mi ráno nabízelo její zrcadlo a který jsem

s díky odmítl. Přišla k nám Beth.

„Hele, jestli Frank zase u toho mixáku bude chrápat, tak se na

to vyseru. Já se prostě potřebuju slyšet.“

„Tak si to s ním dohodni.“

„To jsem udělala, ale zase je nějakej sjetej.“

Ode dveří na mě zamávala Chess se svou dokonale holoulebkou.

„Čau, Jerry, to jsem ráda, že tu seš taky. Dneska to bude fakt

nářez.“

Oči jí svítily jako dva lasery. Odhadoval jsem to na kokain.

12.

Lola rozhodně nebyla blbá a k tomu svému nápadunepotřebovala žádné podpůrné procesory, heroinové injekce ani neuronové

urychlovače. Posbírala ty holky po nejrůznějších nočnícherotických klubech. Živočišné trosky, biologické fragmenty, které

se ještě nerozpadly jenom díky kokainu, implantátůma softwarovým řetězcům. Prostě je vytáhla z nejhlubší městskéstoky, nasvítila tisíciwattovými reflektory, dala jim do rukou kytary

a před neuvěřitelně zmalované rty mikrofony. Lola rozhodně

nebyla blbá a ty holky koneckonců taky tak úplně ne.Pochopily docela rychle, protože je to stejně pořád o jednom a tomsamém – o přežití.

Roxy je ta nejčernější černoška, jakou jsem kdy viděl, a když

roztáhne tu svou hubu, která se jí pak skoro omotá kolem

celé hlavy, a mikrofon si strčí až někam do žaludku, běhá vám

fakt z jejího hlasu mráz po zádech. Je to radostný výkřik draka


27

opouštějícího jeskyni, ve které byl doteď přikován ke skále.Yolina kytarová sóla jsou ta nejrychlejší, co New Chrome kdy slyšelo.

Jimi Thore by pukl závistí a dědek Joe Satriani okamžitě zahodil

kytaru, kdyby mohl Yolu slyšet. Titanové prsty jejího implantátu

sahajícího až k rameni jsou snad stokrát rychlejší než klasické

biologické a podle mě si Yola mnohdy ani samaneuvědomuje, co ty mechanické prsty vlastně dělají a jak to dělají. Ovšem

ta její ruka je fakt unikátní. Gregovi se ji podařilo šlohnout na

DigiTechu a údajně (aspoň podle něj) to měl být speciálnívýrobek určený k chirurgickým výkonům. Vyjma té ruky je Yola

kompletně biologická běloška (aspoň to tvrdí), ale moc jí tonevěřím. Kozy určitě svoje nemá. Jsou obří. Yola je blondýnka se

smyslnými rty, přesně taková jako ty v pornočasopisechs roztaženýma nohama, a vydavatel si myslí, že to je přesně to, co chlapi

chtějí. Chess je druhá kytara a na rozdíl od Yoly má obě ruce

svoje – a často má i svoji hlavu. Je děsně paličatá. Tu hlavu má

oholenou dohola. Progresivní chemoterapie plus drogy. Chlapi

pod pódiem na ni většinou pokřikují, jestli je dohola i dole. Je.

Teda ne že by mi to ukázala, ale řekla mi to. Říkáme si tohohodně. A vím, že kdybych chtěl, tak by mi to i ukázala.

Lou Anne je příšerně tlustá indiánka a její erotické kouzlospočívá hlavně v tom, že šílící chlapi dole v publiku si prostěnedovedou představit, jak to vůbec v té posteli dělá. Sedí za bubny a její megakozy dosahují téměř až k činelům, které má postaveny, co nejdál to jde, aby na ně ještě dosáhla paličkami. Na svou tloušťku má ovšem nečekaně velmi rychlé a hbité ruce, a když rozjede ten svůj dunivý magický rytmus, vibrují vám i ledviny. Nadine je malá vychrtlá běloška s úžasným hlasem, který dokáže dojmout i stropní nosníky kteréhokoliv baru nebo sálu. Než ji Lolavytáhla do Wild Cats, byla v klubu Hairy Circle nabízena většinou jako klášterní novicka pro nejchlípnější chlapy a za ty tři roky si tam toho užila dost. Teď je jí sedmnáct. Sjíždí kokain, ale prý v rozumných dávkách.

No a Beth... sluníčko moje. Basová kytara, která dokážerozkmitat prostor takovými vibracemi, že pokud mátekardiostimulátor, tak raději na její koncerty nechoďte, protožeposlední zvuk, který byste v životě slyšeli, by byla právě ta její basová kytara. Dvaadvacetiletá míšenka (ovšem ne Anglie s Vietnamem, ale Francie s Tahiti) s divokými neposlušnými vlasy po ramena, velkýma černýma očima a nádherným dlouhým krkem. Vidím ji v amazonském pralese mezi všemi těmi tygry, krokodýlya anakondami, jak je má ochočené jako nejmazlivější miláčky. Chlapi pod pódiem ji zase vidí v posteli jako tu nejžhavějšínezkrotitelnou šelmu. A na tom je vlastně založený celý ten Lolin geniální marketingový tah. Všichni pod pódiem slintají, protože všichni vědí, že to jsou děvky vytažené z bordelů (uvedeno na plakátech) a tak si je taky představují. Představují si, jak to s nimi dělají. Jak s nimi dělají ty nejšílenější kousky. A to je společně s divokou hudbou přivádí do transu. A ty holky vědí, jak na to. TřebaNadine je schopna odzpívat celý koncert naostro, jenom v krátké bílé sukýnce. Dovedete si to vůbec představit? Lola prostě fakt není blbá. A ty holky taky ne.

13. Koncert byl skvělý. Mohlo tam být tak pět tisíc lidí. Samý spodní levely. A z horních ti, co sem mají kontakty a co se todozvěděli. Lou Anne se podařilo prokopnout dvoje bubny a zlámat šest paliček a Yola se svým implantátem oddělala dvě kytary. Sto tisíc wattů rozkmitalo sloupy tak, že z nich slézala barva, a Nadine lítala po pódiu stejně jako kokain v její krvi. Beth rozvibrovala nejen struny basové kytary, ale i obě půlky svého téměř nahého zadku. Lidi šíleli. Jestli vás zajímá kdy nejvíc, tak při závěrečné písni s názvem Šukej mě, kdy na obří plazmové obrazovce nad pódiem naskakovaly fotky jednotlivých holek a pod nimi počty jejich klientů, když to ještě dělaly. Byla to pravá extáze, kterou můžete zažít jen ve spodních levelech.

14. Jako kontrast k tomu všemu jsme se s Lolou potom rozhodli dát si pozdní večeři v některém z horních levelů. NavrhlaOceanbar a já nebyl proti. Bylo něco po půl druhé v noci, když nás eskalátor vyvrhl na Dayman Place plném lidí. A já zahlédl něco malého žlutého pohyblivého, deset metrů nad zemí v příhradové konstrukci nesoucí strop. Ani ta nejvýše položená kamera jenemohla mít v záběru. Kdo by taky natáčel strop. Upozornil jsem Lolu. Zvedla hlavu.

„Žlutá kukla.“

Pak se rozhlédla kolem. Z těch asi třiceti velkoplošnýchobrazovek, různě zavěšených v prostoru i na stěnách jednotlivých galerií, jich nejmíň šest patřilo Techealthu. Jednoho před týdnem zastřelili. Student místní univerzity. Poměrně dobrý student.

„Tak to bude hustý...“ řekla jenom a táhla mě k lavičceu fontány. Zrovna nad ní visela jedna z největších obrazovekTechealthu. Na ní si bělovlasý dědek, hrající si s pravnoučaty,pochvaloval poslední model kloubních implantátů.

„Jsem jako znovuzrozený...“ tvrdil a smál se na celé kolos dokořán otevřenou hubou plnou zubů, na nichž bylo také logo Techealth. Šelma zubatá.

„Možná bysme měli zmizet,“ řekl jsem.

Lola se posadila na lavičku pod plazmu.

„Jsi blázen? Takhle naživo mít divadlo, a ještě zadarmo...Divím se, že zrovna ty chceš zmizet.“

„Měl jsem dojem, že jsme chtěli zajít na poklidnou večeři.“

„Kdy se ti něco takového zase podaří uvidět? Můžeš býtsvědkem úžasné reálné performance.“

„Jo... to je možné. Akorát že posledně při tom jednohooddělali.“

„Nevšimla jsem si, že bys měl na sobě žlutou kuklu...“ řekla Lola a zapálila si camelku.

„Já nevím, ale...“

„Klid... už letí,“ řekla Lola a vyfoukla kouř nad svou rudou hlavu. Otočil jsem se.

Neforemná hrouda jen zdánlivě připomínající lidskou postavu se odlepila v rohu od druhé galerie a na laně zavěšeném až někde vysoko pod stropem se snesla nad hlavy lidí a po části kruhové křivky si to namířila neodvratně přímo na plazmový billboard nad první galerií. Museli to mít odzkoušené na perfektněvychytaných počítačových simulacích, protože asi uprostřed dráhy se neforemná hrouda rozvinula do ženského těla se světlými vlasy vlajícími za žlutou kuklou. S nohama před sebou skončila přesně uprostřed plazmy. Mohutné lyžařské boty, na jejichž podrážkách byly přišroubovány pláty páskové oceli, prorazily plastosklo, jako by snad bylo milimetrové. A zatímco se na hlavy vyděšených lidí sypaly střepy, žlutá kukla se odrazila od konstrukce obrazovky a snášela se na první galerii mezi šokované lidi.

V tentýž okamžik se od stropu začala spouštět další žlutá kukla. Hysterické ženské výkřiky doprovázely dopad metrové lešenářské trubky na plazmu umístěnou nad obchodem s křišťálem. Hned poté se ozvala střelba a celoplošná výkladní skříň podamatérským Spidermanem se vysypala. Ve stejnou chvíli už se řítila nad našimi hlavami další žlutá kukla, jejíž lyžáky dopadly do těžiště billboardu přímo nade mnou a Lolou. Střepy lítaly úplně všude. I na nás. Instinktivně jsem si zakryl hlavu. Další střelba. Tipitomí policisti tady mezi lidmi normálně stříleli ze samopalů.

Postava od našeho demolovaného billboardu dopadla dvametry před nás mezi střepy. Kluk v šedivém tričku se sochouSvobody na hrudi si rychle odepjal od pasu karabinu s lanem a vrhl se mezi dav. Střelba dál demolovala billboard nad námi a na hlavu nám padaly další střepy. Než jsem sklonil hlavu až ke kolenům, stačil jsem si všimnout ve vzduchu letící i-karty, kteroužlutokukláč hbitě chytil do pravačky, pak se sklonil, strhl si žlutou kuklu a vzápětí ho dav pohltil jako sopečná láva. Střelba a dalšístřelba, další hysterický křik, další střepy. Někdo se tady asi pomátl. Někdo asi vydal špatné rozkazy. Někdo trpěl velice rozvinutým komplexem méněcennosti. Někdo byl prostě debil.

Teprve když se všechno zklidnilo, narovnal jsem se. Lola vedle mě byla docela otřesená.

„Tak co? Skvělá performance, ne?“ řekl jsem ironicky a byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem nebyl ráznější a prostě jiodsud včas nedostal. Vypadalo to totiž, že místnímu šéfovi policie došla trpělivost a jednoduše se s nimi rozhodl rázně skoncovat. Anebo dostal velice tučný balík od Techealthu. Možná nový typ implantátu, nejspíš přímo mozek.

„Ty vole... tohle byl teda fakt adrenalin...“ řekla Lola, když konečně popadla dech.

„Jo... to byl. Možná bysme se mohli přesunout.“

Lola s otevřenou pusou ukázala někam před sebe. Patnáctmetrů od nás, asi tři metry nad zemí, visel na laně jeden z aktivistů. Byl zvláštně bezvládný, zvláštně neforemný a zvláštně z nějkapala krev na mramorovou dlažbu.

15.

Monorail nás vyhodil přímo před Oceanbarem. Vstup vedl přes

obří rybí tlamu, o jejíž tesáky jsem téměř zavadil hlavou. Interiér

tvořily třímetrové chodby ze speciálního tvrzeného skla,procházející obřím akváriem. Stoly (maximálně pro čtyři) byly přiraženy

k jedné straně tak, aby na druhé zůstala ulička pro číšníka. Všude

kolem pak bylo moře s jeho prapodivnými živočichy. A pokud se

nějaký přiblížil na deset centimetrů ke stěně, vygeneroval se ve

skle jeho název. Úžasné. Fascinující.

Kromě klasické fauny, jako jsou lasturnatky, krabi, žraloci, rejnoci a želvy, kolem nás plavaly exotické příšery, jejichž názvy jsem ani nestačil číst a v životě o nich neslyšel. Chřestivecpaprsčitý, rozedranec sargasový, ďas mořský, velkotlamec Johnsonův, jehlice krokodýlí, pilobřich ostnitý, perutýn ohnivý či jednotrnec čárkovaný. A že to tedy byly zjevy. Některé by nevymyslelo ani samo peklo.

Číšník nás posadil k jednomu z volných stolů, položil před nás jídelní lístky, jejichž povrch byl tvořen rybími šupinami, a my si zatím objednali martini.

„Líbí?“ zeptala se Lola, když si všimla mých udivenýchpohledů.

Je fakt, že jsem tu nikdy nebyl a vlastně jsem ani netušil, že taková zvířata existují.

„Jo... super.“

„A jestli si myslíš, že jde o holografické obrazy nebo o virtuální fintu, zapomeň na to. Žádný simscreen. Celý půvab tady toho všeho je v tom, že ta zvířata jsou fakt všechna živá.“

„Byl bych klidnější, kdyby to byl simscreen.“

„A co si dáme?“ zeptala se a otevřela jídelní lístek.

„Že by flákotu vepřového?“ řekl jsem a zíral na chřestivceparsčitého, visícího padesát centimetrů ode mě.

16.

Na Ferguson Road mě ještě pronásledovala ta příšerná ostnatá

tlama a vypoulené oči rozedrance sargasového, který nám skoro

celou večeři čuměl do talíře snad z půl metru. Zpravodajskékanály na pouličních obrazovkách už stihly referovat o incidentu

Žlutých kukel na Dayman Place. Bylo jich pět a jeden zahynul.

Znovu útočily výhradně na reklamy Techealthu. Neříkaly nic

o tom, jestli se oběť rozmlátila o jednu z plazmových obrazovek,

nebo ji provrtaly kulky ze samopalu policejních jednotek, které

byly na místě téměř okamžitě a údajně tak zabránily dalšímmožným hmotným škodám.

Lola vytáhla balíček marlborek a posadila se na lavičku pod kvetoucí ibišek, jehož květy každou půlminutu plynule měnily barvy od krvavě rudých přes oranžovou, žlutou, žlutozelenou, zelenou, zelenomodrou, modrou, fialovou a přes červenou opět na krvavě rudou. Stačil na to jeden pitomý procesor.

Nad hlavou nám prosvištěla dvouvagonová městská souprava a na dlaždicích pod našima nohama se měnila loga firem, které si to zaplatily. Kdysi to byl i můj svět. Ale nevím, jestli bych si na to zpětně znovu zvykl. Vlastně jsem dnes už vůbec nechápal, jak jsem tady nahoře mohl žít.

„Takže ke mně?“ zeptal jsem se a vcelku mi to bylo jedno. Lole taky. Byli jsme utahaní jako koťata. Hodiny u nástupištěukazovaly půl třetí ráno.

„Třeba... Vlastně jsem u tebe ještě nikdy nebyla,“ řeklaa vyfoukla kouř do ibiškových květů, které teď byly sytě modré.

„Známe se teprve čtyři dny,“ řekl jsem na omluvu.

„No vidíš... a já u tebe ještě nebyla.“

„Je to nultý level, tak jsem si myslel, že by ses třeba urazila.“

„Ty nebydlíš nikde dole?“

„Tam mám jenom Galerii.“

„Hmm...“

„Myslíš, že to vstřebáš?“

„Co?“

„Můj byt. Nultý level.“

„Víš, že jsem ještě nikdy nespala na nultém levelu?“

„Kolik ti je?“

„Pětadvacet.“

„Nejvyšší čas, abys to vyzkoušela.“

Lola dokouřila a nacvičeným pohybem cvrnkla vajgl doodadkového koše, který mohl být od ní nejmíň čtyři metry. Je fakt dobrá.

17.

Kdybych psal scénář k telenovele, tak bych možná napsal, že

mezi mnou a Lolou klíčil vztah. Takhle vám můžu akorát říct,

že jsem z ní byl hotovej a že její artistické kousky při sexu mě

přiváděly k orgasmickému šílenství. Bydlím na Gehry Point,

což je obytná čtvrť mimo centrum, v horních levelech jedna

z nejlevnějších. Navíc spojení do spodních levelů téměřideální. Schodiště s pěti nefunkčními eskalátory sto metrů od bytu,

na bývalou stanici metra Mingus, z které už dneska zbylojenom opuštěné mramorové bludiště připomínající mauzoleum.

Bytový komplex s mým bytem číslo 50 pak připomíná spíše

alcatrazskou věznici než bytový komplex. A je evidentní, že

účelnost a ekonomika zde jasně zvítězily nad jakýmkolivpřijatelným estetičnem. Sto metrů dlouhá chodba s třiceti byty

na jedné straně a třiceti na druhé. A nad tou chodbou úplně

stejná, a nad ní je další úplně stejná, a nad ní zase to samé. Za

tuhle koncepci velkokapacitní králíkárny architekt určitě dostal

Nobelovu cenu.

Na mých dveřích je mosazný štítek s padesátkou, a když si ty dveře přečetly údaje z mé i-karty, otevřely se.

„Hezký bejvák,“ prohodila Lola a zatřepala červenou hlavou.

„Nemám tu ani stěnu sestavenou z repráků, ani kouzelné zrcadlo.“

„Nevadí, poradíme si.“

Původně padesátimetrový 2+1 jsem nechal předělat napadesátimetrový 1+0, čímž pádem šlo o jednu velkou místnost s kusem kuchyňské linky a mrňavou předsíňku s mrňavou koupelničkou. V jednom rohu široká postel a ve druhém psací stůl, ve třetím linka s velkou lednicí a ve čtvrtém sedačka. Na čelní stěněplazma. Dva počítače, přičemž pouze jeden připojený na síť. Audio s repráky, které byly asi desetinou toho, co měla doma Lola. Na nočním stolku dvě láhve Jacka Danielse (jedna prázdná), dvě krabičky camelek (jedna prázdná) a budík. V otevřené myčce naházené nádobí (způsobem, který vylučoval její úspěšné zavření a spuštění). Trochu to vypadalo, jako bych se zrovna včeranastěhoval.

„Máš aspoň předplacený pornáč?“ zeptala se Lola a vykopla pravou nohu do vzduchu. Její lodička těsně minula lustr. Druhá přistála na posteli.

„To nemám... Budeme si muset vystačit sami.“

„A nějaký produkty z jiných světů?“

„Cigára, jointa, alkohol...“

„Kokain?“

„Ani náhodou.“

„Si děláš prdel?“

„Nedělám. Nezapomeň, že jsme na nulce.“

„Panebože... Já bych tady asi dlouho nepřežila,“ řekla a svalila se zády na postel. Její vlasy se rozprskly jako explodující plameny.

„Dáš si aspoň panáka?“

„Jasně že jo.“

Přešel jsem k lince, vytáhl dvě skleničky a nalil do nich tak na centimetr. Pak jsem se vrátil k posteli a jednu jí podal. Hodila ji do sebe na ex. Natáhla se, aby ji prázdnou položila na noční stolek.

„Ještě že aspoň já něco mám,“ řekla potom, sáhla po kabelce a vytáhla z ní injekční stříkačku.

Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil ji. Byla zvláštně vláčnáa voněla Jackem Danielsem. Nádherně horkým.

„Co máš?“ zeptal jsem se s jazykem v jejích ústech.

„Tipni si.“

„LSD? Heroin?“

„Vedle jak ta jedle.“

Podala mi ten skleněný váleček zakončený jehlou. Malýmipísmeny na něm bylo vyleptáno SDC. Odtáhl jsem se od ní.

„To myslíš vážně?“

„No jasně... Už jsi to někdy zkoušel?“

„Ne... Ale zrovna dneska jsem měl menší rozhovors policajtama, kteří mě upozorňovali na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist