načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Severně od šedesáté páté - Zdeněk Hanka

Severně od šedesáté páté

Elektronická kniha: Severně od šedesáté páté
Autor:

Strhující příběh z prostředí záchranářů na kanadském severu s dramatickou, velmi reálnou zápletkou. Gradující děj je založený na autorově znalosti prostředí kanadského severu i ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Zdeněk Hanka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 87
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-016-8913-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Strhující příběh z prostředí záchranářů na kanadském severu s dramatickou, velmi reálnou zápletkou. Gradující děj je založený na autorově znalosti prostředí kanadského severu i záchranářské a pohotovostní práce v extrémních podmínkách. Otázku, kolik pravdy je v příběhu obsaženo ponechává autor otevřenou. Román je doplněný fotografiemi z autorova osobního archívu.

Související tituly dle názvu:
Severně od šedesáté páté Severně od šedesáté páté
Hanka Zdeněk
Cena: 171 Kč
Hanka Kynychová Diář 2019 Hanka Kynychová Diář 2019
Kynychová Hanka
Cena: 254 Kč
Šedesáté vánoce Františka Nepila Šedesáté vánoce Františka Nepila
Nepil František
Cena: 98 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

Ze skořápky

Na ulici

Ticho

Nekázeň

Jednání

Jinam

Na místě

Neoblíben

Echo

Z cesty

Mapa

Naloženo

Na kótě

Řeka

Téměř

Poprvé

Pomocná ruka

Zrnko písku s adresou

Za prahem

Na příjmu

Ráno

Zpoždění

Julia

Obzor

Na kolech

Pod rotorem

Mimo zónu

Tváří v tvář

Borea

Andy

Den těch druhých

Telefonní hovor

Andy má sdělení

Oheň na ledě

Na jiném poledníku

Brian

Za dveřmi

Úsvit

Cizí hlas v telefonu

Přistání

Epilog

O autorovi


Ze skořápky

Šestého června se po několika dnech rozsvítilo slunko jaksepatří. Nad prérií se ohlásilo léto a

prohřálo poslední hroudy prokřehlé zeminy. Zima zde trvá obvykle až do poloviny května,

podává si ruku s křehkým jarem a pak se plnou silou rozpálí léto, které se volným pádem vřítí

do ulic. Po posledním blizardu nezbyla ani stopa a změna je patrná i ve tvářích všech, kteří

zpoza skleněných tabulí mrakodrapů čerpají po dlouhé zimě novou sílu.

Ten den přišel šestého června a všichni ti, kteří teď jen tak jedním okem mohli vnímat to hmatatelné vedro, věděli, že potrvá několik krásných měsíců, než s říjnem přejde do indiánského léta se zářivě modrou oblohou nad zlatými listy javorů. Jejich soustředění ale muselo patřit písemné zkoušce. Seděli v lavicích tiché učebny. Nad jejich skloněnými hlavami bylo slyšet jen šelestění tužek a šustění obracených listů testu. Mezi lavicemi procházeli tichým krokem dva pozorovatelé, střežící čestné podmínky všech studentů. Od dlouhého stolu před lavicemi se ozvalo chladné oznámení:

„Do konce testu zbývá deset minut. Deset minut zbývá do ukončení písemné zkoušky.“ Hlas byl netečný, až téměř vyvolával dojem zlomyslnosti.

Ve třetí lavici se soustředil na otázku číslo sto sedmdesát tři Brian Zack. Osmadvacetiletý vousáč, trochu při těle, který měl výtečnou paměť. Ta mu mnohdy vypomohla s méně pohotovým logickým uvažováním. Měl už, stejně jako všichni zde ve zkušebně, za sebou zkoušku praktickou. Doma ho čekala mladá žena, kterou půl roku po svatbě mohl stále považovat za novomanželku. Držela mu palce a on byl v myšlenkách u ní natolik, že mu to kradlo soustředění. Snažil se porozumět kmenovému sdělení otázky, za níž následovalo pět možných odpovědí. Kdyby se tak dokázal soustředit. Zbývá deset minut, ještě dvacet sedm otázek. To znamená na každou otázku méně než půl minuty. Soustřeď se raději, poroučel na pokraji paniky sám sobě.

„... horečka provázená palčivou bolestí v levé jámě kyčelní... z dotazů, který nejméně pomůže objasnit...“ ‚Takže hledají ten nejméně vhodný dotaz. Ne ten nejlepší, ale ten nejblbější‘, uvažoval téměř šeptem a začetl se do nabízených možností. ‚Jednička, jestli zvracela, dvojka, jestli je na něco alergická, trojka, jestli má trvalého partnera, čtyřka, jestli se bolest někam stěhuje.‘ U Brianova stolku se zastavil krok dohlížejícího lektora a Brian vnímal, že se dívá na předtištěný papír s testem. Trochu se mu roztřásly ruce, rychle zaškrtl jednu z odpovědí a postupoval dál. Muž vedle jeho lavice se dal opět do pomalého pohybu mezi horlivě šustícími lavicemi.

Praktická zkouška byla jiná. Tam mohl mluvit. Tam nebyl v časové tísni. Ostatně modelový případ, který dostal, patřil k těm odzkoušeným. Všichni tři zkoušející byli navíc vlídní a nebudili obavy. To bylo ale dopoledne a to je už tak pradávno, tak v hloubce času. Vybavil si teď s chutí obraz praktické zkoušky, třebaže tím ztrácel čas:

„... se zřítil z deseti metrů stavebního lešení, při pádu narazil na kovovou konstrukci a dopadl na záda. Dva stavební dělníci nehodu viděli a přivolali pomoc....“ To nebylo tak těžké, Brian si vedl velmi dobře.

„Nejdříve vyhodnotím místo úrazu a celou scénu, abych posoudil, zda nehrozí další nebezpečí,“ ten postřeh byl oceněn a docela jistě ovlivnil další naladění zkoušejících, „zjistím dále, kolik je zraněných a zajistím oba dva svědky neštěstí, aby mi mohli popsat podrobněji, co se vlastně stalo.“

„To je vynikající!“ radovali se zkoušející, „pokračujte.“

„Jaká je teplota venku, kde se případ stal?“

„Velmi dobrá otázka, tedy počasí je mizerné, teplota mínus dvacet sedm stupňů, silný vítr.“ Teď si Brian nebyl jist, zda v popisu případu byl ukryt chyták a on jej odhalil, anebo tři mudrcové rychle zareagovali, aby si Brian vsítil gól do vlastní brány.

„Nejdříve požádám jednoho ze svědků, aby přinesl deku z vozidla ambulance a sám bezodkladně vyhodnotím úroveň vědomí a celkového stavu podle skóre Glasgow, případné nápadné zlomeniny, krvácení a provedu předběžnou prohlídku zraněného, zatímco svého profesionálního partnera ve službě požádám o...“

Všichni tři zkoušející se začali usmívat, přikyvovali a to bylo dobré znamení. Tu a tam prohodili nějakou otázku, bylo však patrné, že je hladký průběh praktické zkoušky těší také.

„... základní životní funkce cestou do nemocnice budu monitorovat průběžně a nebo po jakémkoli zásahu. Spojení mezi cílovou nemocnicí a...“

Celá zkouška trvala dvacet minut a to bylo méně, než očekával. Měl z celého průběhu uspokojivý pocit, třebaže výsledky se všichni dovědí až poštou.

Teď ale bylo odpoledne a situace byla jiná. O tři lavice před Brianem se právě potýkal s otázkou číslo sto devadesát jedna Richard Wayne. Tiše si mručel znění sám pro sebe:

„... ani druhý výboj nepřinesl očekávaný efekt a ...“. Richard se soustředil na odpovědi a vnímal neodvolatelnost blížícího odevzdání testu.

Nedávno oslavil třicet osm let a na studium pohotovostního a záchranného specialisty se dal v době, kdy jiní obvykle už jen těží ze svého někdejšího úsilí. Původně učitel biologie, který přišel o práci dík sloučení dvou škol. Celý rok marně usiloval o uplatnění ve školství, rozesílal žádosti a začal být podrážděný a popudlivý natolik, až jeho manželství ztroskotalo o skalisko nedostatku trpělivosti jeho ženy. Prošel krizí, kdy měl chuť skončit se vším. Zůstal sám a jen dík náhodnému setkání s Brianem v opravně aut se rozhodl pro studium oboru Paramedik. Brian stál tehdy ve frontě za ním a sledoval, když mu vedoucí dílny vysvětloval, že si bude muset nechat rozebrat celou převodovku, bude ho to stát dva a půl tisíce dolarů a bude muset čekat aspoň dva týdny. Brian pochopil, že ten zákazník zápasí se zhroucením. Třásly se mu ruce a měl zavřené oči, pevně sevřené rty a nepatrně vrtěl hlavou. Stál tam u pultu a byl na konci cesty. Richard se tehdy pomalu otočil od pultu a bez pozdravu odcházel ven do mlhavého rána. Brian, třebaže už byl na řadě, vydal se za ním.

„Nezlobte se, jestli chcete, aby se vám někdo podíval na převodovku, mám známého. Sám, když mám něco s autem jdu za ním. Teď je to elektrika a tu on nedělá. Ale převodovku, tu on umí.“ Muž zvedl oči a chvíli mlčky civěl na neznámého motoristu. Ten pokračoval.

„... jen jsem zachytil, že máte něco s převodovkou, tak jsem si myslel...“

„Ano, ano. Vy byste někoho měl?“

Šli si tehdy sednout do A&W smažené hranolky se sýrem a Richard mu řekl o sobě mnohem víc, než byla potíž s převodovkou.

„Odložte psací potřeby. Prosím všechny účastníky zkoušky, aby odložili tužky. Teď hned. Nikdo nebude nic dopisovat, prosím odsuňte texty stranou. Odsuňte stranou teď hned všechny materiály, zkouška je ukončena.“ Malým sálem se rozezněly hlasy a rachocení židlí. Pobledlí účastníci se zvedali z lavic a pomalu vycházeli do chodby.

„Tak co, Briane, jaký z toho máš pocit?“

„Musím se na něco ještě podívat, moc jsem nerozuměl té otázce s tou hypoglykémií. Nevím, jestli chtěli kapačku nebo jenom perorálně.“

„On byl při vědomí, tak tam asi měla být jenom ta snaha o perorální korekci. Ale taky nevím. Protože on před tím zvracel, že?“

„Asi máš pravdu, Richarde, už to vypustíme z hlavy. Buď jsme to udělali, anebo ne. Je mi to teď ale dokonale fuk.“ Rozesmál se Brian, „jenom zavolám Julii, že jsme to přežili, ale ostatní je už mimo naši moc někde nad námi.“

„Zvu tě na jedno.“

„Přesně to jsem měl na mysli,“ zajásal Brian, „byl jsi první, tak platíš.“

„To jsem mohl chvilku počkat.“ Smáli se oba dva a opustili volným a lehkým krokem budovu Institutu.

Rozhlíželi se kolem sebe a najednou měli pocit, že jsou o schod dál. Něco dobrého se stalo. Udělali to, docela jistě to udělali. To je ta intuice. Vlastně ta zkouška nebyla tak těžká.

„Řekni mi, Richarde,“ začal Brian, „nerozmyslel sis to? Co tam budeš dělat? Tak daleko? Je tam zima, vlci, nikde nikdo. Stojí ti to za to? Třeba bys tady dostal místo taky?“

„Nevadí mi to, Briane. Pojedu tam, tedy pouze v případě, že jsem to udělal. Má to taky svůj půvab.“

„V těch penězích? Vyděláš tam víc, ale budeš tam trávit čas sám. Neumím si to moc představit.“

„Ne, to ani není v penězích. I když se potřebuji postavit finančně na nohy taky, to je pravda. Řekla mi, že jsem výdělek nenosil, takže to všechno patří jí. Obrala mě...“ začal zvyšovat hlas Richard.

„... počkej, počkej, zadrž, to jsem nechtěl. Řekni mi o tom něco víc. Co tam přesně budeš dělat? Víš něco podrobnějšího? Co ti vlastně řekli nebo slíbili?“

„Víc toho nevím, než jsem ti řekl, Briane. Například, když se tam těží nafta, tak ti dělníci potřebují zázemí. To je všechno. Někdo odněkud spadne, opaří se nějakým olejem, uřízne si prst, já nevím, co všechno může přijít. Jsou tam chlapi, co tam pracují. Někdy by mě poslali i za Polární kruh nebo na těžní věž na otevřené moře, to by snad bylo placeno ještě víc. To je všechno, co o tom vím. A když se nic nestane, tak tam sedím v sanitce.“

„Sedíš v sanitce? Snad v nějaké boudě, ne?“

„Není tam žádná bouda. Sedím v sanitce s běžícím motorem, venku mínus čtyřicet, rádiovysílačku po ruce, přilbu na hlavě a sleduji dění na pracovišti. Pak buď se neděje vůbec nic, anebo je doopravdy malér a je to natvrdo. Tak mi to řekli. Snad jim učitel biologie bude něco platný.“

„Richarde, už nejsi jenom učitel biologie. Jsi Paramedik. Vystudoval jsi to a umíš to.“ Brian se zastavil v chůzi a přiměl tak Richarda zastavit se taky.

„Ještě to nemám na papíře,“ usmál se a navázal, „nechceš tam jet taky, Briane? Jsou projekty, kde potřebují jenom jednoho, ale jsou i takové, kde je jich potřeba víc. Dva, to je prý často.“

„Chlapče, na mě to není. Nemám na to povahu. Kromě toho si myslím, že tady budu platný víc. Nehody, rvačky, infarkty, akutní břicha, to všechno je denně a já si myslím, že těm lidem můžu pomoct. Tedy, pokud jsem udělal tu zkoušku! A pak, je tady Julia.“

„Možná. Asi máš pravdu. Opravdu nevím. Ale mně to tady ve městě už radost nedělá. Však víš. Kam se podívám, tam... ale co to zase budu otvírat. Pojedu na Sever.“

„Tedy...pokud jsi udělal tu zkoušku,“ rozesmál se Brian a pak i Richard. V jejich smíchu ale bylo trochu trpké chuti z očekávaného rozloučení dvou přátel. Lidí, kteří spolu prošli studiem, zkouškami, napětím, zážitky plnými legrace a teď stojí oba dva před dveřmi malého baru, dívají se na sebe a je jim divně.

„Tak pojď na toho prcka.“ Na ulici „Máme výjezd,“ zavěsil sluchátko Leonard a četl z poznámek, „na Sedmnácté street a Bowman Road je nehoda. Dvě vozidla, ale jenom jeden zraněný, krvácení někde v obličeji.“ Brian se zvedl a oba dva směřovali rázným krokem k ambulanci. Osahal si kapsy, stetoskop, těžké nůžky, oční baterka, bloček, tužka, všechno ostatní je ve voze.

„Já jsem áčko anebo ty, Leo?“

„Je to na tobě, Briane, jsem tvůj pomocník, jen a jen pomocník. Co řekneš, to udělám, chlapče.“ Briana trochu polilo horko, ale nechtěl nechat na sobě nic znát. Byla to jeho třetí služba a zatím se nezbavil trémy a obavy, že něco udělá špatně. Věděl, že Leo by ho nenechal, ale určitě by mu bylo přinejmenším trapně.

Vrata vyjela vzhůru, rozječela se siréna a červená záře majáku ošlehla stěny. Leo za volantem a vůz vyrazil. Brian naťukal na obrazovce Global Positioning System adresu a zachytil, že se mu stále trochu chvějí prsty. Nechtěl, aby to Leonard viděl. Prošedivělý muž, v jehož tváři se jen málokdy mihla nějaká známka emoce, sešlápl plyn a Briana výjezd sanity zamáčkl do sedadla. Vozidlo uhánělo, předjíždělo uhýbající automobily, projelo křižovatku už na červenou a třebaže v tu chvíli zpomalilo, Brian měl husí kůži. Siréna a červený maják vymetaly ulici před nimi. Vjeli na levou stranu silnice a předjeli dlouhou kolonu vozů. Leo sešlápl pedál o něco víc a Brian letmo zahlédl ručičku rychloměru. Sto deset. Tudy by tak rychle nikdy nejel. Přesto cítil, že Leonard má vůz pevně pod kontrolou. Doleva, doprava, teď předjeli dva vozy z jejich pravé strany, ještě jedna křižovatka, naštěstí na zelenou, Sedmnáctá street a už viděli shluk lidí. Siréna zvolna zmlkla a oba muži ve svých černých uniformách opustili kabinu. Zčásti na chodníku stála Honda Civic s pomačkaným levým zadním blatníkem. Dveře otevřené a vedle mladá žena, která vzrušeně mluvila do mobilního telefonu. Napříč přes vozovku stál červený Ford Escort s těžce pochroumanou přední částí vozu, rozbitým předním sklem a prázdnou pneumatikou.

Brian sáhl pro pohotovostní brašnu Jump kit a nejdřív přešel k ženě stojící u hondy.

„Vy jste řidička?“ Odsunula stranou mobilní telefon.

„Ano, ale mně nic není, jsem v pořádku, já jsem vás volala.“

„Dobře.“ Leonard se obrátil na Briana a s předem zodpovězenou otázkou vzal červený batoh a backboard, tuhá nosítka k imobilizaci páteře. Tentokrát naplňoval roli Brianovy pomocné ruky, byl si však velmi dobře vědom jejich rozdílné zkušenosti.

„Leo, podej mi, prosím tě, Kendrick vyprošťovák.“ Ano, to bylo to, co potřebovali. Leo beze slova složil batoh s kyslíkem a maskami vedle páteřních nosítek a vrátil se pro požadované zařízení. Brian se naklonil do okénka vozu, kde v opěradle seděl zhroucený, asi šedesátiletý muž. Rukou si roztíral po obličeji krev a nesrozumitelně se snažil něco Brianovi sdělit.

„Slyšíte mě? Rozumíte mi? Víte co je dnes za den? Jaký je dnes den?“

„Nemám, já nemám... to je on... ten je tam taky... nemám...“ odpovídal na hranici srozumitelnosti řidič.

„Bolí vás něco? Můžete pohnout rukou?“

„jděte pryč... já musím už... nemám...“ Muž spontánně pohyboval hlavou, rukama a bylo zjevné, že nějaké zničující bolesti nemá. Leonard se naklonil k Brianovi a doplnil jeho úvahu.

„Na tom autě nic moc není. Ale cítím tady benzín. Měli bychom zavolat požárníky na ten benzín a toho chlapa odtud urychleně dostat pryč.“ Brian přikývl a zavolal do shromážděného shluku lidí.

„Prosím vás, rozejděte se, potřebujeme klid k práci.“ Nikdo se ani nepohnul. Leonard doplnil.

„Teče tady benzín.“ Skupina patnácti, možná dvaceti lidí se ihned rozptýlila jako kouř ve větru.

„Je s vámi ještě někdo v tom autě?“ křikl na řidiče Brian.

„sobota... naše doma... já tě znám...“. Brian hledal cestu, jak vypáčit dveře vozu, jeho snahu zastavil Leo, sáhl na kliku a dveře snadno otevřel. Brian se cítil trapně, ale Leo se jen usmál.

„Já jsem byl zrovna takový.“ Briana zalil hřejivý pocit, že je rovnocenným partnerem a vstupní tréma se vytratila jak ozvěna v horách.

Na místo nehody přijela policie a konstábl předstoupil k oběma paramedikům. Leonard se k němu obrátil s prostým sdělením: „Někde tady teče benzín, měla by k tomu přijet jednotka. Nevíme, jestli to může blafnout nebo ne. Musíme ho vzít na ramena a mazat odtud. Zajistíte ty požárníky?“

„Bez problému.“ Vrátil se k vozu a sáhl po rádiovysílačce.

Z forda se pomalu soukal řidič, sahal si na obličej a prohlížel si zakrvácenou dlaň.

„to je... to je... já nemám...“ Leo a Brian okamžitě zachytili jeho nejistý krok a pomalu ho vedli k otevřeným dveřím sanitky.

„Leo, musíme mu změřit tlak, jestli tě o to můžu poprosit a já mu vezmu glykémii. Myslím, že to je ono.“ Brianův starší partner přikývl a oba doprovodili muže do prostoru sanitky.

„Budete nás potřebovat?“ nahlédl do zadních dveří jeden z policistů.

„Ne, nemyslím. Máme všechno, co máme mít.“ Leo sáhl do náprsní kapsy saka řidiče a podal doklady policistovi. „Tady to je jeho, ale dejte nám to zase zpátky, nemáme ho ještě v papírech.“

„Vyšetříte alkohol?“ Brian měl z nehody jiný pocit, ale neříkal nic. Odpověděl Leonard:

„My toho moc neuděláme, kontaktujte potom nemocnici, odvezeme ho do Saint Paul.“

Policista se na Leonarda chvíli díval, jako by uvažoval o jeho slovech a pak přikývl.

„My už to tady zajistíme, jeďte si do nemocnice, jak potřebujete. Jednotka na ten benzín je už na cestě.“

Všechno šlo hladce. Jako by tu práci dělal roky. Byl doma. Vlastně to jde. Vstoupilo mu do spánků nadšení a opojení z dobré práce. Věděl, že co dělá je správné a že to půjde.

Muž seděl na lavici v ambulanci a hlava se mu začínala klást.

„Slyšíte mě?“ Muž pomalu zvedl hlavu a nesrozumitelně něco odpověděl. Brian pokračoval: „Kyslík a napíchneme ho.“ Leo stál vedle něj a už držel v ruce masku s připojeným kyslíkem. Brian si ani nevšiml, že Leo už stihl pověsit ke stropu sanitky infuzní roztok a zapíchl do něj jehlu s hadičkou. Byli dobře sehraní a oba dva věděli přesně, co má ten druhý na mysli, aniž museli moc mluvit. Brian mezitím nabral kapku krve a sledoval displej glukometru.

„Myslel jsem si to. Tři celé jedna. Napíchneme ho.“ Leonard zatáhl paži a velmi snadno a zručně napíchl žílu a levou rukou vyladil rychlost kapání. Brian nasadil muži masku a regulátor nastavil na dvanáct litrů za minutu. Zadní dveře ambulance se otevřely a policista podával oběma paramedikům doklady řidiče.

„Položte to sem.“

„Jak to s ním vypadá?“

„Je to nejspíš diabetik a překvapila ho za volantem hypoglykémie. On nám to později vysvětlí.“

„To by tak odpovídalo. Prý za tou hondou kličkoval už nějakou dobu, než to do ní napálil. Tak ho dovezte, kam je třeba. Děkujeme.“

Všechno bylo v pořádku, pacient se na infuzi začal zvolna probírat a kyslík mu štědře a blahodárně plnil plíce. Leonard řídil a Brian sledoval elektrokardiogram a monitoroval krevní tlak. Slyšel Leonarda, jak mluví s nemocnicí a ze všeho by mohl mít dobrý pocit. Přesto při psaní poznámek a údajů o vitálních funkcích ho tlačilo něco, co by těžko dovedl vyjádřit slovem. Jen on sám tušil, co to je.

Chtěl vědět, jak si teď asi vede učitel biologie. Ticho Brian to chtěl sdílet. Mluvit o tom a třeba se i poradit, znát jeho názor. Byl daleko. Neslyšel o něm vůbec nic celé dva měsíce. Richard mu přislíbil, že se ozve emailem nebo zatelefonuje. Nic.

Netečně a bez zájmu se díval na obrazovku televizoru spolu s ostatními třemi paramediky. Dvě posádky trávily svůj čas v noční službě jako obvykle. Tom při kriminalistickém akčním seriálu vyplňoval svůj časový harmonogram pro mzdovku, Sandy si brala jeden čokoládový bonbón za druhým, Leonardovi trochu padala víčka a Brian byl zamyšlený. Julia si doma radí sama, když on je ve službě, nebylo to nejlepší. Měl by být v noci doma.

Leonard se probral, napil se kávy a napřímil se v židli. Chvíli se díval na obrazovku a pronesl:

„Myslím, že ji zabil ten květinář. Ten to byl.“

„Leo,“ vyvrátila oči Sandy, „ten už si tam nezahraje. Na toho přece shodili tu sochu z mostu.“

„Jakou? Tak to tam ani neukázali. Jak si to má člověk pak domýšlet? Briane, kdo to udělal? Hodili na někoho sochu?“

„Co? Máme něco? Jakou sochu?“

„Vy jste oba dva stejní.“

Zazvonil telefon. Tom, který byl nejblíže, sáhl po sluchátku, Leo stáhl zvuk televizoru a v okamžiku všichni zostražitěli. Na řadě teď byla posádka Tom – Sandy. Chvíli poslouchal, připraven zapisovat. Tužku ale vzápětí odložil.

„Briane, to je pro tebe.“ Podal mu sluchátko. Brian se zachmuřil, protože nebyl nikdo, kdo by volal v takovou hodinu, jedině snad, že by se něco stalo Julii...

„Tak tam se schováváš?“

Brian vyletěl ze židle jako bodnutý.

„Richarde, kde jsi? Odkud voláš?“ Richardův hlas byl vážný a mluvil pomaleji, než obvykle.

„Pokud se dobře dívám do plánu města, mohl bych být u tebe za půl hodiny.“

„Richarde! To je vynikající! Ani... ani ti tady nemám co nabídnout! Ty máš volno nebo co? Jsi zpátky?“

„Mám dva týdny volno,“ zdálo se, že mluví ztěžka, „vezu tam odtud ambulanci. Jsem na cestě tři dny. Na dnešní etapu jsem vyrazil o půl šesté ráno a dnes jsem nasbíral do pneumatik osm set devadesát šest kilometrů. Ale jsem tady. Tak ti volám.“

„Richarde, jsem moc rád, že tě slyším. Proč ses neozval dřív? Zkoušel jsem tě chytit emailem.“

„To je na dlouhé povídání. Budu u tebe za půl hodiny. Když postavíš na kávu, budu rád. Nebo možná raději čaj.“

„Najdeš to? Odbočíš za parkem do dvacáté čtvrté a potom pořád...“

„... já mám GPS. Neztratím se.“ Brian poslouchal unavený hlas svého kamaráda a byl naměko. Zavěsil sluchátko a teprve teď si všiml, že všichni tři se na něj soustředěně dívají. Vnímali tu emoci. Přátelství mezi dvěma chlapy. Sedl si a nemluvil nikdo. Do chvíle, než se telefon ozval znovu.

„Pohotovostní služba Park Road,“ ohlásil se Tom a hned pokračoval, „... může dýchat? Ano... ano... nehýbejte s ní... ne, prosím žádné léky... ještě tu adresu a my tam jedeme.“ Složil sluchátko do vidlice, zapsal na tabuli na stěně čas dvacet dva hodin nula sedm minut a připojil se k Sandy. Čekala už ve dveřích do haly, kde stály připravené obě ambulance.

Za několik sekund už bylo slyšet motor, vysouvání vrat garáže a zvuk sirény otevřel cestu do letního večera.

Leo se opět usadil před televizorem, ale už nepodřimoval. Zesílil zvuk a plně se soustředil na zprávy. Brian přešel k ledničce a hledal, co by připravil. Udělá dva malé obložené talíře. Chirurgicky si vydrhl ruce a pustil se do práce. Vařená vajíčka, to svede. Nakrájí je na kroužky, k tomu plátky sýra, to všechno mají. Co ještě - rajče, to se hodí taky, chtělo by to ještě zelený salátový list. Ten ale nenašel.

„Leo, ty ředkvičky jsou tvoje? Můžu si jich pár vzít?“

„Vezmi si jich kolik chceš.“ Brian si ze svazku šesti vzal čtyři, poděkoval, nakrájel je najemno a pokračoval v kulinářské kreaci. Leo ještě doplnil ke své nabídce, „ovšem čí jsou, to nemám tušení. Myslím, že si je přinesla Sandy.“ Brian rozhodil ruce a podíval se na Leonarda. Ten už zase visel očima na obrazovce a sledoval zprávy.

Brian oba talíře pečlivě přikryl jinými dvěma talíři a uložil do chladničky. Podíval se na hodinky a čekal. Řekl za půl hodiny, už je to pět minut co volal, tak to tady bude každou chvíli. Znovu vstal a znovu otevřel chladničku, aby se pokusil najít něco na pití. Nic. Nevadí, pomyslel si, mají plastikový barel s chlazenou vodou a spokojeně si sedl do křesílka.

Zazvonil telefon. Brian rychle vstal, v přesvědčení, že Richard už hlásí, že je někde za rohem.

„Dispečink, máme pro vás výjezd,“ ozvalo se ve sluchátku věcně, „v baru Wild Dust v Birch Circle je rvačka, hlášeni jsou dva muži ve věku asi třiceti let, oba dva jsou pobodaní, při vědomí, krvácí, na místě je policie.“ Brian všechno zapsal, zavěsil a vykročil spolu s Leonardem ke dveřím do haly k ambulanci. Nemuseli si moc vysvětlovat, za volant sedl Brian a zapnul monitor. Dveře se vysunuly, sanitka vyjela, rozzářila světla, Brian zapnul majáky a siréna zaječela do nočního města.

Cesta na místo trvala devět minut. Od baru proti nim vykročila bledá dívka v krátkých šatech a o překot se snažila vylíčit, co se stalo. Uvnitř scéna nepotřebovala komentář. Místo hudby vzrušený hovor jednoho přes druhého, dva policisté uklidňovali nějaké rozhádané mladíky a pod nimi u stolu seděl na židli muž v černé košili s třpytivým flitrem na límci a rukávech. Držel si levou zakrvácenou rukou pravý bok a těžce dýchal.

„Podívej se, Briane, tady na toho, já zjistím, jak je na tom tamhle ten.“ Ukázal k barovému pultu, pod kterým v nepřirozené poloze ležel na břiše druhý zraněný. Nehýbal se.

„Zavolám na dispečink, že potřebujeme ještě jednu posádku.“ Ohlásil Brian, sklonil se ke krvácejícímu muži a sáhl po vysílačce. Krátce popsal situaci, požádal o posilu a už byl v akci.

„Víte, kde jste?“

„Ano, v baru, kde už mě nikdo neuvidí. Strašně to bolí.“ Odkryl dlaň a teprve teď bylo vidět, jak je černá košile prosáklá krví. Brian se obrátil na nejbližšího z hostů: „Jděte tady nějak zajistit plné světlo, potřebujeme na to vidět.“ Host se vzdálil a za malou chvíli bar ztratil svou noční podmanivě dráždivou atmosféru svůdné iluminace a proměnil se v lacinou modravě osvětlenou zakouřenou hospodskou místnost, plnou pobledlých lidí.

„Briane,“ zavolal na kolegu Leo, „podej mi, prosím tě, osmnáctku katétr, napíchni mi ho, já ho zaintubuju. Pojď, nejdříve si ho opatrně obrátíme, držíš? Můžu?“ poklekl za hlavu zraněného muže a do obou dlaní v latexových rukavicích sevřel jeho spánky až po krk, Brian kývnul na jednoho z policistů a oba dva poklekli před ležící tělo, aby ho mohli společně obrátit. Slovo měl Leonard.

„Počítám jedna, dvě, tři.“ Šetrně převrátili nehybného muže na záda a Leo sáhnul pro laryngoskop. Nasadil lžíci laryngoskopu, podíval se podél světelného paprsku na jasně ozářené hlasivky, sáhl po připravené endotracheální kanyle, zavedl ji obezřetně podél čepele laryngoskopu do průdušnice a celý nástroj opět vyprostil z úst. Na kanylu nasadil hadičku s přívodem kyslíku, upravil průtok a endotracheální kanylu upevnil kolem úst. Brian stačil napíchnout žílu v levé loketní jamce a nastavil rychlost infuze. Oba se na sebe podívali v souznění a Brian se ohlédl na pobodaného muže sedícího na židli. Ten sledoval dění kolem sebe, opakovaně si přikládal dlaň na své zranění a pak ruku prohlížel.

V témž okamžiku se ve dveřích objevili dva jiní paramedici, pokynuli na Leonarda s Brianem a přímo zamířili k pacientovi na židli. Leonard si přitáhl dvanáctisvodový elektrokardiograf, jejich pacientovi pod barovým pultem rozepnul košili a začal lepit elektrody na hrudník a Brian nad kotníky a na předloktí.

Všechno běželo jak má. Nemuseli spolu moc mluvit, role byly jasné, jeden doplňoval druhého. Bar už nepřipomínal seduktivní prostředí lehkých hovorů, stal se místem po boji s rozbitými sklenicemi na podlaze a krví na barové židličce a barovém pultu samotném.

Pacient na židli nevyžadoval intenzivní přístup a oba nově příchozí paramedici mohli poměrně rychle uložit pacienta na nosítka a odnést do vozu. Leo a Brian ještě asi deset minut kyslíkem a nitrožilními léky mobilizovali síly zraněného, až otevřel oči a začal otáčet hlavou ze strany na stranu. Pravou rukou chtěl strhnout zavedenou infuzi, ale Brian mu v tom zabránil. Muž něco nesrozumitelně mumlal, bylo však už zjevné, že se probírá.

„Vítejte zpět!“ oslovil ho Leonard, „víte jak se jmenujete?“ Bledý pacient se strhanými rysy se chvíli na Leonarda díval, jakoby zkoumal položenou otázku a pak pomalu tiše odpověděl: „Charles. Charles Oldfield.“

Akce vrcholila. Brian přitáhl backboard, tuhá nosítka k imobilizaci pacienta, a za necelých pět minut už byli opět na cestě s majákem nad hlavou.

Na základnu se vrátili v jednu hodinu v noci. Druhá posádka byla stále ještě v terénu, stanice však přece opuštěná nebyla.

Na lavičce v parku před nevelkou budovou pohotovostní záchranné služby seděl muž. Měl hlavu skloněnou do strany, protože spal. Spolu s ním na lavičce, s hlavou v jeho klíně spal pes. Brian k němu přistoupil a spustil tím naléhavé štěkání psa na obranu svého pána. Richard se probudil, zvedl hlavu a roztáhl ústa do širokého úsměvu. Nekázeň „Musíš to vyprávět od začátku,“ naléhal Brian, když přizval Richarda ke stolu na stanici pohotovostní služby. Servíroval a přál si, aby prolomil to tajemno, které si Rich s sebou přinesl. Možná i proto, aby Leonard, Sandy i Tom vyrozuměli, že ten muž je zvláštní svou zkušeností. Byly dvě hodiny nad letním ránem. Richard mluvil o všem možném, jen ne o svých pozorováních a zážitcích, o případech. K nohám se mu natáhl Grimm, a pokud se Richard zvedl, aby si natočil vodu, pes zostražitěl, zvedl hlavu a sledoval ho. Patřil k němu. Něčím připomínal vlka.

„A jak jsi k němu přišel? Ty jsi přece neměl psa.“

„K tomu psovi,“ promluvil Tom, „to je zdravotnické zařízení a tady by vůbec neměl být.“ Grimm zastříhal ušima, jako by mu rozuměl. Richard s jistotou v hlase zvrátil Tomova slova nečekaným prohlášením.

„Má služební výcvik záchranáře s hodností Hloubkaře První Třídy.“ Brian v úžasu zvedl obočí a Richard na něj krátce mrkl. Brian jen stěží zadržoval smích. Tom se zmateně podíval na psa, pak na Richarda a nechal věc být. Richard promluvil už opět k Brianovi.

„Neměl jsem a teď mám. Já jeho a on mě.“ Řekl to záhadně a s pohnutím hlase. „Třeba ti to někdy povyprávím.“ Sklonil se ke Grimmovi a podrbal ho za ušima. Pes zvedl hlavu a bylo zřejmé, že ti dva spolu mluví. Brian zůstal na chvíli v rozpacích, protože tak jasnou komunikaci ještě neviděl. Mlčel několik dlouhých sekund, sáhl po banánu a znovu promluvil.

„Richarde, jsou dvě hodiny a dvacet minut. Je takové pravidlo, že v tuto dobu bývá nejméně výjezdů a pokud jsou obě posádky přítomné, umyjeme každý svou ambulanci. Pomůžeš mi?“ Richard s úsměvem přikývnul. Pak se obrátil na Leonarda, který sledoval basketbal. „Půjdu to spláchnout, ale seď, dnes mi pomůže tady můj kamarád.“ Leo se usmál a zvedl palec na znamení výtečného nápadu.

Grimm je následoval do haly, kde stály dva vozy Ambulance.

„Tady to mám nacvičené,“ vychloubal se Brian, sevřel v dlani banánovou slupku, „dokonale a přesně ji umístím do odpadkového koše na druhé straně.“ Rich pomalu obešel oba vozy a objevil širokou otevřenou nádobu na odpadky a prázdné plechovky od oleje. Pohledem změřil vzdálenost mezi Brianem a nádobou a zavrtěl hlavou. Brian se rozmáchl a švihl mocně paží a oba dva sledovali oblouk letové dráhy. Grimm s hlasitým štěkáním vyrazil určeným směrem. Slupka přistála na polici mezi chladicí a brzdovou kapalinou.

„Ty jsi hodil moc, Briane.“ Grimm byl novou hrou nadšený. „Dej mi to.“ Převzal náboj a postavil se na startovní pozici. Grimm se posadil a vyzývavě sledoval svého pána. S vážnou tváří a odhodláním potřít soupeře Richard mrštil slupkou do vysokého oblouku nad střechy obou sanitních vozů. Grimm jako střela následoval projektil, ale zarazil se tam, kde mu slupka zmizela z dosahu. Nalezla svůj cíl v kabině vozu ambulance Sandy a Toma, kam dosedla otevřeným okénkem. Grimm se mohutně rozštěkal a přitáhl nežádoucí pozornost. Otevřely se dveře a vstoupila Sandy.

„Uklidněte toho psa, neměl by tady vůbec být.“

„Myslím, že tady zahlédl běžet myš,“ navrhl Brian, pes se uklidnil, jakoby vycítil, že je strůjcem potíží, „chceme se dát do údržby auta,“ upřesňoval ještě Brian, ale zdálo se, že narušili navyklý řád.

„Ostatně, i to je na hranici přijatelnosti, že umožníme vnější osobě vstoupit do prostředí záchranné služby.“

„Sandy, Rich je profesionál, rozhodně sem patří. Ručím za něj. Spolu to opláchneme, dokud nic nemáme a Leo si může odpočinout.“ Sandy je chvíli pozorovala, a když zaostřila na Grimma, který sklonil hlavu na stranu, otočila se a zavřela za sebou dveře.

Oba se na sebe podívali a rozesmáli se. Brian vzal do ruky hadici: „Já to spláchnu a ty to můžeš trochu uklidit vevnitř. Začni třeba palubní deskou.“ Richard přikývl, sáhl po leštěnce na interiérové povrchy a zavřel se v kabině, Brian pustil vodu a začal svlažovat povrch ambulance.

Ve chvíli, kdy Richard chtěl hadrem přeleštit ovládací panel na konzole ve středu pod palubní deskou, zavadil o základní vypínač modulu a uvnitř haly se pronikavě rozječela siréna. Grimm začal výt a ozvěna mezi zdmi haly násobila řezavý kolísavý tón. Brian upustil hadici, která si sama jako odpoutaná kobra určovala, kam namíří svůj proud a Richard se marně snažil v úleku najít ten správný vypínač. Rozletěly se dveře a z nich se vyhrnuli Tom, Leo a Sandy, všichni tři kolegové ve službě. O překot se snažili překřičet zvuk sirény, ale hadice si je v témž okamžiku našla a vyslala k nim svůj proud vody. Všichni tři okamžitě zmizeli zpět za dveřmi a ještě něco sprostě křičeli.

Teprve po chvilce soustředění Richard nalezl vlevo nahoře na panelu hlavní vypínač. Hlas sirény zvolna utichl, Brian zatáhl vodu a v hale se rozprostřelo takové mrtvé ticho, až zvonilo v uších. Dveře se znovu otevřely a vstoupila Sandy s Tomem. Z rozčíleného křiku vyrozuměli jen to, že mají výjezd. Namířili si to ke svému vozu, notně skropeného vodou i v prostoru kabiny a nastartovali. Stále něco brumlali a komentovali. V tu chvíli se už vysunuly vzhůru dveře a Ambulance opustila halu. Všude zůstalo mokro a jen velmi částečně umytý vůz a nehybné ticho.

„Richarde, já vím, že to bude mít dozvuky. Ale stálo to za to, myslím, že se rozhodně necítím ospalý.“

„Důležité je, že jsme na to mytí byli dva, jinak by nám to šlo pomaleji.“ Brian se rozesmál, ale vzápětí ztuhl a zvážněl.

„Richarde, jen je trochu nemilé, že jsi netrefil tou slupkou ten kontejner.“

„Ona vlastně skončila tam uvnitř někde na sedadle, že?“ polekal se Rich.

„Myslím, že ta slupka se teď už stala tématem jejich hovoru.“

„Trochu se bojím, že jsme se jím stali i my dva.“ Jednání Na stole ležel dopis, přesněji úřední zpráva. Za stolem pak seděli čtyři lidé. Regionální předseda pohotovostní služby, Brian, Sandy a zapisovatelka. Jednání zahájil regionální šéf obřadným čtením z dopisu.

„... z hlediska bezpečnosti pohybu v prostoru haly pro vozidla záchranné služby při nezbytnosti rychlé akce je nutno...“ Sandy seděla se sevřenými rty a dlaní zakrývala ještě jeden list, jehož obsah neznal nikdo z přítomných. Regionální prezident pokračoval v předčítání dalšího odstavce.

„... pes pak za určitých okolností projeví instinkt, který může sehrát při rychlém zásahu často klíčovou roli, rozhodující o životě postiženého...“ Přelétl očima další odstavec a obrátil se na Briana, „...rád bych slyšel podrobnější stanovisko a profesionální zdůvodnění vašeho názoru.“ Brian se tvářil vážněji, než jindy. Pomalu se nadechl, pokýval hlavou a po krátké pauze promluvil.

„Ano, to je důvod, proč tato zpráva je zde všem zúčastněným k dispozici a k posouzení.“

„To víme. Řeknete nám k tomu něco víc?“ Sandy nedokázala z výrazu své tváře odstranit nesmlouvavou adherenci k zákonu a daným pravidlům. Brian pokračoval.

„Musel jsem reagovat na ohrožení obecné bezpečnosti na pracovišti. Běžnou kontrolou v přestávce mezi výjezdy, kdy obě posádky byly přítomny, jsme podle předpisu vykonali obchůzku prostoru. Úmyslem a cílem bylo nejen příprava vozidla a jeho umytí, ale také pravidelná kontrola bezpečnosti pracoviště. Na místě jsme zjistili...“

„... kdo byl ten muž s vámi?“

„Děkuji za tu otázku. Richard Wayne je nejen registrovaný paramedik s platnou licencí, ale také obecně uznávaný citlivý pozorovatel rizik na pracovišti. Uvítal jsem jeho přítomnost na základně a pozval ho k uvedené kontrole.“

„Cizího člověka?“

„Nikde na pracovišti není vyvěšeno prohlášení, že pohotovostní pracovník z jiné základny nesmí navštívit jednotku a nezávisle předložit své stanovisko. Ostatně on sám poznamenal, že takové upozornění by bylo vhodné, přinejmenším by se mělo zvážit. Tedy na místě jsme shledali, že nádoba na odpadky je na druhé straně haly. K ohrožení bezpečnosti dojde v případě, kdy je třeba neodkladně před výjezdem odhodit jakýkoli předmět do odpadu. V našem případě bylo rozhodnuto o měření empirickém,...“

„... že hodíte banánovou slupku?“

„Samozřejmě. Volili jsme neinventarizovanou položku takovou, která nezpůsobí škody. Ukázalo se, že vzdálenost je nevyhovující, jak dokládá pozdější nález slupky ve vozidle. Proto takto písemně jsem požádal o změnu uspořádání v hale. Za svým návrhem stojím z bezpečnostních důvodů.“ Sandy získala v obličeji barvu levandule a pevně svírala rty. Předseda si četl v Brianově dopisu a přikyvoval.

„Nejsem si jistý, že vaše cesta ke zjištění nedostatků je standardní. Lze ji spíše hodnotit jako nevhodné chování v prostoru základny první pomoci. Štěkání psa...“

„... nejde jistě o metodiku, ale o zjištěné skutečnosti. Vzhledem k tomu, že byly nedostatky fakticky zjištěny, vypracoval jsem uvedenou zprávu. Písemně. A v případě Grimma, chci říct cvičeného záchranného psa, šlo o přirozenou...“

„... okamžik, okamžik. V našem systému pohotovostní služby není žádný takový výcvik psa zařazen. Nejsme policie.“ Začínal se usmívat. Správně vyrozuměl, že Brian věděl o zprávě, kterou odeslala Sandy a kterou v kopii měla před sebou na stole. Brian zvolil svůj způsob, pravděpodobně jediný a možná účinný. Potřeboval její stížnost přebít svou zprávou. Ani ne přednesenými zjištěními na pracovišti, ale svou odhodlaností mohl zabránit jednoznačnému vyhodnocení jejich klukoviny jako výtržnosti. Sledoval účastníky a v pohledu Sandy četl zklamání i potlačovaný vztek. Brian pokračoval ve svém tažení.

„Jsem proto přesvědčen, že na tak exponovaném pracovišti je bezpečnost zásahové jednotky primárním předpokladem. Běžné metody mohou často selhat.“

Regionální předseda sklonil hlavu k desce stolu a dlaní si zakryl obličej. Z pohybu ramen bylo jasné, že Brian se svou zcela nečekanou strategií uspěl. Pochopil to i Brian. Předseda položil dlaň na ruku zapisovatelky, která všechno pečlivě zaznamenávala. Ustala v rychlém psaní a rozpačitě se rozhlédla po přísedících. Sandy stiskla rty, beze slova vstala a hlučně odešla od stolu. Už brala za kliku dveří, když se prudce otočila, vrátila se ke stolu a jediným hrábnutím sebrala ze stolu svůj třístránkový dopis. Práskla za sebou dveřmi a zasedání skončilo.

Z chodby se ozvalo štěkání. Intenzívní a zjevně někomu adresované. Následováno ostrým sopránem.

„Jdi pryč! Jdi odtud! Jdi! Chyťte si ho! Chyťte si toho psa!“

„Grimme, Grimme! Tiše! Grimme!“

„Prosím vás, to zvíře je veřejným ohrožením...“

„... no tak, přestaň.“

Štěkání ustalo a po chvilce ticha se otevřely znovu dveře. Vstoupila Sandy a rázně kráčela přímo k předsedovi, který ve stoje právě sklepával papíry. Postavila se rozhodně proti němu a přesně sázela slovo za slovem.

„Tedy pokud někdo chce mluvit o ohrožené bezpečnosti na pracovišti, pak to není odpadkový koš, do kterého dva... dva... dva nedorostlí školáci házejí slupky a to tak, že je hodí na sedadlo vozu, ale ohrožením je pes, který nemá místo ani legislativní ani fyzické v programu pohotovostní služby. Zde byla překročena obecná pravidla. Hledáte porušení zákona, ale došlo k porušení zdravého rozumu. Tak je to!“

Zapisovatelka znejistěla. Brian gestem rozhozených dlaní naznačil, že už všechno bylo řečeno a není třeba téma znovu otvírat. Předseda se přesto dlouze díval na Sandy a pak se posadil zpět ke stolu.

„Briane, nemyslíte, že Sandy má kus pravdy?“ Teď se zdál být v rozpacích.

„Ze svého pohledu Sandy může vidět naše jednání zjednodušeně. Chápu ji, ale za podstatný považuji výsledek. Zjištění nedostatků.“ Z Brianova hlasu se vytratila jistota a on sám cítil, že váha jeho slov se rozptyluje někam do vzduchu nad nimi. Zapisovatelka nepsala, nebylo co říct, nikdo nemluvil.

„Briane,“ navázal pomalu regionální předseda a hrál si s tužkou, „když se na celý incident podíváme rozumně, je třeba uznat, že vaše chování v hale a přítomnost psa byly nevhodné. Samozřejmě, že cílem nebylo zjišťování nedostatků v bezpečnosti práce. Asi bychom se měli podívat na věc spravedlivě.“

Sandy stále krotila hněv, znatelně však pozbyla známky maximálního rozhořčení a vnitřní frustrace. Cítila se lépe.

„Podívejte,“ pokračoval šéf pohotovostní služby, „považuji za spravedlivé, aby Brian byl písemně pokárán za nepřijatelné chování během své noční služby a aby byl vypracován varovný dopis. List bude doručen proti podpisu do tří dnů od dnešního jednání. Prosím, zapište to.“

Fanfára, tuš a skóre z vítězného tažení jde ohlásit Julii. Jinam „A vlevo odtud může být ten základní sklad. Zhruba tady za tím ostrohem.“ Napřáhl paži geologický inženýr Jonas Brown. Stejně jako jeho přítel stavební inženýr Herman Maine měl přes uši bobří beranici a společně si dívali směrem východním přes Velké Medvědí jezero. Maine držel plán projektu, který mu bral studený vítr z rukou. Oba dva si ohrnuli límce červených bund Arctic a Brown chytil okraj rozložitého dokumentu.

„První tým stavebních dělníků může přiletět už příští týden. Spíše za dva týdny. Zatím by šlo jen o postavení ubytovny a základny. A malého skladu potravin. Těžká technika by se navezla během dalších dvou týdnů. To je začátek listopadu a stavební práce mohou začít mezi osmnáctým listopadem a koncem měsíce. Podle počasí,“ odhadoval inženýr Maine. Vítr proti oběma hnal drobné krystaly sněhových vloček a hvízdal přes ostré kamení na břehu nedozírného jezera. „A nová prozatímní komunikace pak naváže až k Beaufortovu moři. To je ta další fáze.“

„Musíme počkat, až i menší vodní toky na východ od Norman Wells zamrznou natolik, že unesou těžká vozidla a kamiony.“

Sporé a ošlehané jehličnany vzdorovaly vánici, jen předvoji těch opravdových, co přijdou už za měsíc a budou se hnát nad zmrzlými pláněmi a ledovými plochami. Na nohou těžké boty, prošívané dvouvrstvé kalhoty a nedaleko za zády, na ploše, ne větší než volejbalové hřiště, odpočíval vrtulník. Před jeho kabinou se skláněl třetí muž, kontroloval přistávací sanice a křikl na oba muže.

„Od severozápadu se sem žene blizard. Měli bychom to asi odlepit co nejdřív.“ Maine zvedl ruku na znamení, že slyší a pokračoval s inženýrem Brownem ještě v plánování příštích dnů a týdnů.

„Budeme muset ještě upřesnit harmonogram postupu prací. Od chvíle, kdy budeme mít na místě elektrický generátor, přijedou dřevorubci a začnou se stavět ledové mosty přes toky mezi Norman Wells a zátokou u západního břehu jezera, musíme tady mít pohotovostní zázemí.“

Inženýr Brown vyzval Hermana Maineho, aby postoupil ještě blíž k jezeru.

„Ze dna jezera až sem,“ štědře gestikuloval a překřikoval sílící vítr, „je podloží narušeno spodním proudem přicházejícím ze severní strany. Tady se bude muset ještě vypracovat dodatečné testování terénu.“

„Budeme muset odletět, nebo tady zůstaneme tak dlouho, než se to přežene. V lepším případě.“ Naléhal proti poryvům větru pilot. Jonas Brown zamával na znamení souhlasu, ale pokračoval ve výkladu.

„Bude potřeba s velkou pravděpodobností před výstavbou mola provést injektáž. Ta se může provést právě teď a myslím, že by se neměla odkládat.“

„Ale dokud nebudou natolik silné mrazy, abychom sem přes zamrzlé řeky dostali kompresory, nemáme technické možnosti k tomu, abychom to provedli.“ Vítr nabíral na síle a kvílel na ostrých kamenitých nehostinných březích Velkého Medvědího jezera.

„Musíme změnit harmonogram, Hermane. Jinak nemůžeme navázat na zimní práce.“

„Počkej, to by znamenalo začít ještě tento týden. Myslím s měřením a injektáží.“

„To je přesně to, co mám na mysli.“ Za jejich zády se zvolna rozběhl zvuk motoru helikoptéry a nabíral obrátky. Oba dva se ohlédli tím směrem a v soupeření s větrem a hlukem motoru jen s obtížemi rozuměli sdělení pilota, který rozkládal rukama.

„Ani by tak nevadil ten vítr samotný, jako to, že přichází v nárazech. Nasedat. Nasedat hned teď.“ A kynul rukou v rukavici. Oba dva muži pokročili ke stroji, když Herman dlaní zadržel Jonase.

„Moment. Nemusíme injektáž dělat teď a překotně v případě, že molo bude zatím jen pontonové a projektované trvalé molo je nahradí až po zimě.“ Musel překřikovat sílící vítr a přehrnul si límec výš přes krk. Otočili se směrem k vodě a Herman naznačil gestem, kudy by provizorní molo vedlo. Otáčky motoru vrtulníku za nimi se zvýšily.

„Ale i v tom případě budeme muset pro jeho výstavbu zajistit zázemí pohotovostní služby, ne?“

„To určitě.“ Obrátili se zpět k hřmícímu stroji, odkud naléhavě gestikuloval pilot. Přidrželi si límce kolem krku a skloněni čelili větru na cestě k vrtulníku, vzdálenému asi třicet metrů od nich. Pilot nepřestával kynout rukou v rychlém tempu. Nad hlavami jim vířil rotor ve vysokých otáčkách a hluk motoru jim rval od úst slova. Vítr cloumal vrtulníkem. Dvířka zapadla do zámku a oba muži se připoutali k sedadlům. Teď otáčky rotoru nabraly rychlost nutnou pro zdvih. Pilot nemluvil. S ohledem na silný vítr upravil úhel náběhu listů rotoru a sevřel ovládání cykliky před sebou. Všichni tři vnímali házení stroje, když se odlepil od země. Pilot stočil rotor a celý vrtulník přímo proti větru a teď stále velmi nízko nad zemí směřoval nosem šikmo dolů k zemi. Jen několik desítek metrů před nimi stoupala hradba stromů a teď se zdály být na dosah. Špice ošlehaných smrků stoupaly vysoko nad kabinu vrtulníku. Motor zaburácel a vydal se v šikmém postavení svým zakulaceným nosem mířícím k zemi přímo proti stromům. Herman a Jonas sledovali pilotova ohnutá záda, sluchátka na jeho uších a teprve teď pochopili, jak obtížnou situaci mu vytvořili svým odkládaným nasednutím. Teď vrtulník mířil přímo na stromy před nimi. Během sekundy, která se zdála být nekonečná, motor mohutně zaburácel a zvedl se těsně nad špičky stromů. Kolejnice podvozku se jich dozajista dotýkaly. Vítr kymácel vzrostlými stromy právě tak, jako kymácel strojem, plujícím vzduchem. Na pilotově tváři, kterou mohli oba vidět jen částečně, bylo zřejmé napětí a maximální soustředěnost.

Vrtulník se skokem vznesl do výšky a naklonil se na levou stranu. Pak, jako po zamrzlé ploše sjel zpět a bylo jasné, že zajede mezi stromy. Maine i Brown se instinktivně nadechli a rukama pevně sevřeli každý své sedadlo. Vrtulník klouzal stranou do promrzlého lesa a všichni jen čekaly zvuk rozsekaných větví a lámání rotoru. V okamžiku, kdy očekávali smrtící dotek s lesem, vrtulník vyrazil nad hroty stromů vpřed a srovnal se do horizontální polohy. Přesně tak, jak mu velel pokyn chladnokrevného pilota, sedícího před nimi. Až teď povolili sevření sedadla bílými prsty a zaznamenali, že vrtulník nabral bezpečnou výšku. Zachytili i úlevné vydechnutí pilota a neuniklo jim, že mu po spáncích stékají kapky potu.

Vrtulník stoupal a stočil dráhu svého letu západním směrem na letiště Norman Wells, severně podél šedesáté páté rovnoběžky. Na místě Richard seděl za volantem stojící ambulance, vedle něj zpříma hleděl předním oknem ven Grimm a sledoval pozorně dění před sebou. Poprchávalo a déšť se zvolna měnil v sníh. Podzim se ještě snažil držet svého žezla, zima už pustila své kořeny v lesích kolem a dýchla na vodní plochy mezi nimi. Proti čtyřem technikům na malém ujetém a udupaném prostranství u lesa stál foreman a připomínal jim bezpečnostní zásady.

„... je tedy třeba vědět každou minutu a každou sekundu, že pracujete s výbušninou. Jde o seismický projekt,“ odmlčel se a nechal svá slova exponovat, „nikdy nehádejte, ani nepředpokládejte bez náležité a přesné informace o náloži. Nezapomínejte hlásit svou polohu, i když se domníváte, že náš paramedik o vás ví. To ne proto, že je to předpis,“ upřesňoval, „ale on musí trvale vědět, kde jste a jakým směrem se pohybujete. Jacku, to platí hlavně pro tebe. Nezapomínej na to. Pokud se neohlásíte v daném intervalu, Rich vás bude muset rádiem kontaktovat. Je to v zájmu vaší bezpečnosti. Dříve než se rozejdeme, všichni prověří své frekvence a kvalitu signálu.“

Rich neměl seismické projekty rád. Technici zmizí někde v terénu neprostupného lesa a pak je ticho. Jenom pomalé praskání větví vysokých stromů, potácejících se na šedých kmenech. Zdálo by se, že nikde nikdo není. Richard ale dobře věděl, že za tím tichým porostem probíhá nebezpečná činnost a on musí přesně vědět, kde který technik právě je a jak by se k němu dostal. Šumící rádio v pravidelných intervalech zachraptělo a Rich mohl zapisovat.

„Steve a Bert, tým dvě. Osm patnáct, čtverec alfa echo. Směr jihovýchod. Přepínám.“

„Rozumím, tým dvě, alfa echo, jihovýchod. Tak opatrně.“ Zapsal a věděl, co se za kódem skrývá.

Ve čtverci alfa echo Bert vrtal osm stop hluboký úzký kanál. Narážel na kameny a jinde na bahnité podloží, někde musel změnit hlavici. Steve pak opatrně a velmi soustředěně spouštěl ostrou nálož dynamitu na dno úzké šachty, ne širší, než sama patrona s dynamitem. V určené vzdálenosti se všechno opakovalo. Vyvrtat díru do země, ať byl terén jakýkoli a Steve spustil váleček dynamitu. Během příštích hodin nálože v celé síti na vymezeném území propojí elektrickými kabely a synchronně řízená exploze bude vyhodnocena. Podle záznamu pak bude možno upřesnit geologickou mapu a kde a jak hluboko leží naleziště ropy.

„Berte, o něco jsem se tam zasekl. Sesypalo se to.“ Volal na partnera Steve. Oba dva se pohybovali jako bytosti z jiné planety v těžkých overalech, protože zima už jednoznačně sever ovládla.

„Tak to raději vytáhni zase ven a já tam ještě dloubnu.“ Blížil se k němu ve chvíli, kdy Steve se snažil zaklíněnou nálož dynamitu vylovit zpět.

„Kouslo se to tam.“ Nedařilo se mu patronu hladce vytáhnout na povrch.

„Jemně, hlavně jemně a netrhaně. Pomalu táhni.“

Steve se snažil najít vhodnou polohu válečku s náloží, aby jej bez násilí a volně mohl vyprostit z hloubky úzkého kanálu. Zvolna zvyšoval sílu tahu, když se slabým rupnutím vytáhl jen vodič. Podívali se na sebe a do černé studené díry v zemi.

„Steve,“ začal pomalu Bert, „mám pocit, že máme průšvih. Zaseknutá nálož se nesmí vytahovat. My jsme to měli nahlásit a jít od toho. Nechat tam ten drát.“ Steve rozhodil bezradně ruce.

„Teď mi to říkáš,“ dívali se střídavě na odtržený drát a do temného otvoru. Steve pokračoval, „myslím, že máme dvě možnosti,“ Bert se tázavě díval na svého partnera a ten pomalu pokračoval, „zavolat rádiem foremana, takže to uslyší všichni ostatní, nahlásit, že jsme utrhli...“

„... utrhli? To může utrhnout jen jeden, že?“

„To je jedno, prostě, že to bylo utrženo a přerušit tak práce ostatních, zavolat bezpečáka, sepsat protokol a v lepším případě vysvětlovat...“

„... a ta druhá možnost?“

Dvě a půl míle od jejich tichého avšak vzrušeného rozhovoru seděl v sanitce Richard a vedle něj stočený na sedadle spal pes. Zaparkoval na svažitém okraji úvozové cesty na kraji lesa. Seismické projekty neměl rád a těšil se, že ještě zbývá deset dní, než ho vystřídá někdo jiný a on po týdenním nicnedělání vyrazí na Sever k břehům Velkého medvědího jezera. Těšil se nejen proto, že seismický projekt pro něj skončí, ale zejména proto, že se podívá do oblasti, kde ještě nikdy nebyl. Richard odhadoval, že během pěti minut se ozvou oba dva týmy a nahlásí souřadnice svých poloh. Podíval se na hodinky a byl klidný. Zahleděl se do dálky, kde zaznamenal pohyb. Možná vlk? Rozbalil si sendvič, který si ráno přichystal a sledoval pomalu kráčejícího vlka na vysokých nohou. Z houštiny se k němu připojil druhý a oba se tiše a nevzrušeně blížili k Richardově ambulanci. Grimm se posadil a soustředěně sledoval blížící se vlky. Z prsou mu teď vycházelo temné, tiché výhružné mručení.

Bert oběma rukama svíral značkovací tyč a snažil se ve zmrzlé zemině uvolnit hroudy nad náloží. Ve tmě úzkého kanálu vyhlazoval vnitřní prostor tak, aby mohli zachytit uvolněnou nálož. Věděli, že to není dobré rozhodnutí, ale zdálo se jim, že teď mohli už jen těžko dělat něco jiného, než vylovit váleček s třaskavinou a usadit znovu. Bert a Steve se upnuli na svůj cíl nesmlouvavě a s podivnou sveřepou snahou utajit technickou chybu. Podařilo se jim rozšířit kanál natolik, že Steve téměř mohl dosáhnout na horní plochu nálože.

V ambulanci zachraptělo rádio.

„Tady je Jack za tým jedna. Devět třicet, čtverec delta delta, jdeme jihovýchodně, všechno v pořádku.“

„Děkuji, tým jedna, zapisuji delta delta, jihovýchodně.“ Odložil rádio ve chvíli, kdy se Grimm rozštěkal. Oba vlci v jeho vidění překročili hranice teritoria, patřícího Richardovi a jemu. Rich dobře věděl, co by následovalo, kdyby teď otevřel dveře. Grimm by vypálil jako střela proti oběma šelmám bránit svěřené území. Právě tak se na podivný předmět na čtyřech kolech dívali oba dva vlci. Takové měření sil nechtěl vidět. Rich si nebyl jistý, jak by měl kolizi vyřešit. Mohl je nechat přiblížit se na dotek a pak spustit sirénu. To by je spolehlivě zahnalo. Současně však věděl, že by tím vyslal nesrozumitelný signál oběma týmům a foremanovi v hloubce lesa. Zařadil rychlost a pomalu se rozjel proti dvojici vlků. Tiše zapnul červená světla majáků a blížil se k oběma šelmám. Grimm seděl zpříma na sedadle, temně vrčel, zježil srst na šíji a odhaloval zuby. Vlci zůstali stát, sklonili hlavy proti blížícímu se vozu a nejevili úmysl uhnout z cesty. Pak jako na neviditelný povel oba dva uskočili do stran a ambulanci oběhli. Rich je krátce zahlédl v postranních zrcátkách a pak mu zmizeli za vozidlem. Ztratil je z dohledu, ale dobře věděl, že to zdaleka neznamená, že snad utekli do lesa. Zastavil a vyčkával, odkud se vynoří. Byl to Grimm, kdo je objevil. Opřel se prackami o zavřené okno a spustil zuřivý štěkot. Rich se naklonil tak, aby viděl pod pravé dveře a spatřil je. Jeden těsně za druhým tiše postupovali od zadní části nalepeni na vůz směrem ke kabině. Tam zůstali stát. Grimm rozhodně chtěl ven, proškrábat se oknem a zahnat je tam kam patří! Richardovi bušilo srdce a snažil se najít způsob, jak se jich zbavit. Věděl, že nesmí opustit vůz, protože otevřením dveří by odjistil nelítostnou rvačku.

Blesklo mu hlavou, že nevolal tým dvě. Podíval se na hodinky a polekal se. Tráví tady čas s vlky a docela tím přehlédl, že před více než pěti minutami se měli přihlásit Bert se Stevem. Rádio ale mlčelo.

„Grimme, přestaň! Přestaň! Grimme! Grimme!“ Musel křičet, aby ho jeho obránce rozdrážděný na nejvyšší míru slyšel a vnímal. Grimm se spustil na čtyři, stál na sedadle a ze štěkání přešel do hrozivého vrčení. Rich zapnul rádio a vyzval tým dvě: „Dvojko, tady ambulance. Slyšíte mě?“ Z vysílačky bylo slyšet jenom šum. „Berte, Steve. Hlaste se. Jaká je vaše poloha? Odpovězte.“ Čekal, držel rádio u ucha, ale odpovídalo jen šumění. Teď musel jednat. Těch sedm minut, které uplynuly od očekávaného hlášení, bylo právě tak na hranici tolerantnosti.

„Hlášení pro foremana. Tady je ambulance, Richard.“

„Ano, slyším.“ Oba dva vlci mezitím přešli před vozidlo a cítili převahu obklíčení. Grimm ostražitě sledoval každé jejich hnutí, výhružně vrčel a odhaloval špičáky.

„Nemám polohu týmu dvě. Bert a Steve se nehlásí. Jedu na místo posledního hlášení.“

„Rozumím. Zajistím, aby tým jedna zastavil práci, než věc bude jasná. Souhlasím.“

„Rozumím.“ Richard odložil rádio a s chutí zapnul sirénu, která se rozječela do širokého okolí. Věděl, že není nutné vynucovat si volný průjezd právě sirénou a karmínovým majákem. S požitkem však zachytil, jak oba dva vlci střelhbitě zmizeli v hloubce lesa.

Richard přesně věděl, jak se dostat do čtverce, odkud se naposledy hlásil Bert se Stevem. Odbočil z hlavní lesní cesty na úzkou proklestěnou světlinu a dál si razil cestu směrem ke čtverci, odkud měl poslední hlášení od Berta a Steva.

Neoblíben Brian přestýlal nosítka po pacientovi, čistil podlahu v transportním prostoru vozu a Leonard zatím diktoval sestře základní údaje.

„Našli jsme zpola vypitou láhev, tuba od pěti miligramového diazepamu byla prázdná. Celkové skóre Glasgow osm, tlak sto pět na padesát, akce... moment... tady to mám všechno napsané, jestli si to vezmete. Našli jsme ji v sedmnáct čtyřicet...“ Sestra převzala z jeho rukou poznámkový blok a zaznamenávala údaje. Leonard pokračoval tím, co v poznámkách zapsáno nebylo.

„Bylo to tam jako po rvačce, policie tam ještě zůstala, možná se o tom dozvíme víc později. Zbytky jídla na zemi, cigarety, mezi tím vším ležela na zemi na břiše ona.“

„To nemám ráda. To nemám ráda, když je jídlo po zemi. To vypovídá ten příběh. Aspoň na mě to tak působí.“ Sestra cítila věkovou sounáležitost k právě přivezené pacientce.

Devatenáctiletá Jennifer už v tu chvíli ležela na přijímacím pokoji, lékař sledoval zelenou pulsující křivku na monitoru nad její hlavou a sestra nastavila polohu lůžka. Brian mezitím dokončil sanitaci vozu a připojil se k Leonardovi. Zachytil pouze část hovoru.

„... protože,... protože, když je jídlo nebo jeho zbytky... nějak to působí...“ sklonila se opět k papírům a ke klávesnici počítače.

Brian přistoupil blíž a sestra zrozpačitěla, s Brianem se ještě nesetkala.

„Já jsem Brian. Jezdím s Leonardem.“

„Počkám u auta,“ uzavřel Leonard, pokynul sestře i Brianovi a zmizel v chodbě na cestě směrem k východu.

„Něco jsem slyšela.“ Řekla mnohoznačně a podívala se na Briana. Ten si to vyložil po svém, jediným možným způsobem. Sestra pokračovala, „vy jste ten hrdina, co vyvolal výtržnost na stanici, že? Házel jste odpadky od jídla psovi, až jste se dočkal kárného řízení. A to jste u pohotovosti nepracoval tak dlouho.“ Brian se na ni tázavě zahleděl.

„Jak... jak to myslíte, nepracoval? Já pracuju. Proč mi to říkáte?“

„Nezlobte se, Briane, nemysl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist