načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Setkávání potkávání Listování v osudech II. - Zdeněk K. Slabý

Setkávání potkávání   Listování v osudech II.

Elektronická kniha: Setkávání potkávání Listování v osudech II.
Autor:

- Publikace Setkávání potkávání nejsou paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 538
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká literatura (o ní)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1375-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace Setkávání potkávání nejsou paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktografické.

Druhý díl část těchto portrétů je zaměřen především na osud Jaroslava Foglara. Obraz nevlídné doby padesátých až sedmdesátých let vyvstává z portrétů režimních spisovatel (například Viléma Závady) i odpůrců režimu (například Ladislava Dvořáka) a mnoha dalších českých i zahraničních osobností.

(listování v osudech 2)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Zdeněk K. Slabý - další tituly autora:
Svět jiné hudby II. Svět jiné hudby II.
S kocourem Vavřincem od jara do zimy S kocourem Vavřincem od jara do zimy
Dášenka a Pumprlík Dášenka a Pumprlík
Tři banány Tři banány
 (e-book)
Potkávání setkávání -- Listování v osudech Potkávání setkávání
Bylo nás pět Bylo nás pět
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zdeněk K. Slabý

Zdeněk K. Slabý

Zdeněk K. Slabý (1930) prožil své dětství na Spo

řilově, v Modřanech a v Kyjích, vystudoval klasické

gymnázium na Žižkově a  lozo ckou fakultu Uni

verzity Karlovy (česká, slovenská a ruská literatura),

byl členem Foglarovy skautské Dvojky a divadelního

souboru ředitelky Olgy Putzkerové. Publikoval od

svých patnácti let v Junáku a Vpředu, poté byl exter

ním redaktorem kulturní rubriky Mladé fronty a pro

gramové skupiny rozhlasu pro mládež, ale pravidelně

spolupracoval jak s literárním, tak později s hudebním

oddělením i s vysíláním po děti. Jako literární kritik

přispíval především do Va r u a Nového života, ale i do

Lidových novin a několika dalších periodik. Po asi

stentuře na fakultě působil v redakci časopisu Zlatý

máj (od roku 1958), přičemž inicioval pražské mezi

národní sympozium o dětské literatuře (1964), ovšem

s výjimkou normalizačních let, kdy se staral o drama

turgii divadla a galerie pro děti. Je autorem asi čtyři

ceti knih pro dětské čtenáře, například kultovních Tří

banánů (z lmováno v Rusku), Bukukururuny, Dívky

z Černé věže, Tajemství oranžové kočky, Meluzínky

Minky (obě poslední ve spolupráci s autory z různých

zemí), Nedokončených pohádek, Pohádkového detek

tiva Břetislava Hostivíta, Strašidelných pohádek nebo

O mužíčkovi, který zastavil pražský orloj; některé

z nich vyšly i v němčině, ruštině, japonštině a dalších

jazycích. S Dagmar Lhotovou spolupracoval na po

pulárních kreslených seriálech o kocouru Vavřincovi

a jeho přátelích (výtvarně zpracovaných Věrou Falto

vou), a na čítankách a různých sbornících, především

pak na Pohádkách, které přinesl vítr aneb Pohádkovém

roku; podle knížky Děti s cedulkou (společně s Eduar

dem Pergnerem) byl natočen  lm Kukačka v temném

lese. Připravil edice děl Konstantina Biebla, Karla

Poláčka, Arnošta Ráže a dalších spisovatelů, přeložil kni

hy Dušana Radoviće, Kurta Davida, Josefa Guggenmo

se, Benna Pludry, Ľubomíra Feldeka, Sergeje Baruzdina

a dalších. Ze své půlroční stáže v Japonsku (v osackém

Mezinárodním institutu dětské literatury, 1991) vytě

žil netradiční cestopis J a p o n s k é r e  e x e . Historii jazzu

zmapovala jeho publikace Hudba černá a bílá, dva

díly obsažné encyklopedie Svět jiné hudby, které sepsal

s Petrem Slabým, jsou věnovány netradiční, avantgard

ní, improvizátorské hudbě; o této hudbě pravidelně

píše i do magazínů UNI a His voice.

Za celoživotní práci s dětskou knihou byl poctěn

Cenou Albatrosu 2009, za celoživotní přínos byl jako

spisovatel, publicista, kritik a překladatel vyzname

nán velkou Zlatou stuhou 2014, kterou uděluje Česká

sekce IBBY. Publikace Setkávání potkávání nejsou paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktogra cké. Druhý díl část těchto portrétů je zaměřen především na osud Jaroslava Foglara. Obraz nevlídné doby padesátých až sedmdesátých let vyvstává i z portrétů režimních spisovatel (například Viléma Závady) i odpůrců režimu (například Ladislava Dvořáka) a mnoha dalších českých i zahraničních osobností.

Jan Alda ■ Mira Alečković ■ Vachtang Ananjan ■ Barbara Bartos--Hoppner

■ Sergej Baruzdin ■ Hans Baumann ■ Rachil Baumvol ■ Jaroslav Bednář ■ Kamil

Bednář ■ Adolf Branald ■ František Branislav ■ Jerzy Broszkiewicz ■ Karl Bruckner

■ Josef Brukner ■ Marie Budíková ■ Emil František Burian ■ Gennadij Cyferov

■ Jan Čarek ■ Nikolaj Čerkasov ■ Kurt David ■ Heinrich Maria Denneborg ■ Miloslav

Disman ■ Viktor Dragunskij ■ Jan Drda ■ Ladislav Dvorský ■ Ladislav Dvořák

■ Friedrich Feld ■ Vera Ferra--Mikura ■ Emil Filla ■ Miroslav Florian ■ František

Flos ■ Jaroslav Foglar a Hoši od Bobři řeky ■ František Freiwillig ■ František Gottlieb

■ Josef Guggenmos ■ Rene Guillot ■ Jindřich Hilčr ■ Ota Hofman ■ Jindřich Hořejší

■ Egon Hostovský ■ Tomáš Hrách ■ Luděk Hulan ■ Eiichi Chino ■ Tomiko Inui

■ Otakar Jeremiáš ■ Karel Kachyňa ■ Karel Kapoun ■ Erich Kastner ■ Edmond

Konrad ■ Vladimir Kovařík ■ Miloš V. Kratochvíl ■ Zdeněk Kriebel ■ Adolf Kroupa

■ James Kruss ■ Oldřich Kryštofek ■ František Kubka ■ Josef Lada ■ Alena Ladová

■ Kamil Lhoták ■ Werner Lindemann ■ Astrid Lindgren ■ Mira Lobe ■ Miloš

Macourek ■ Desanka Maksimović ■ Vlastimil Maršíček ■ Josef Otakar Masák

■ Alexander Matuška ■ Dana Medřická a Václav Vydra ■ Willi Meinck ■ František

Mikolášek ■ Rudo Moric ■ Jan Noha ■ Karel Nový ■ Sergej Obrazcov ■ Uriel Ofek

■ Ivan Olbracht ■ Josef Pacovsky ■ Eduard Petiška ■ Benno Pludra ■ Bohumil Polan

■ Jan Poliak ■ Ivan A. Pyrjev ■ Vaclav Rabas ■ Světla Žáková-Štrupová

ISBN 978-80 -7511-375-7

Listování

v osudech 2

S E T K ÁVÁ N Í

P O T K ÁVÁ N Í

S E T K ÁVÁ N Í

P O T K ÁVÁ N Í

9 788075 113757



Jan Alda ■ Mira Alečković ■ Vachtang Ananjan ■ Barbara Bartos­

­Höppner ■ Sergej Baruzdin ■ Hans Baumann ■ Rachil Baumvol

■ Jaroslav Bednář ■ Kamil Bednář ■ Adolf Branald ■ František

Branislav ■ Jerzy Broszkiewicz ■ Karl Bruckner ■ Josef Brukner

■ Marie Budíková ■ Emil František Burian ■ Gennadij Cyferov

■ Jan Čarek ■ Nikolaj Čerkasov ■ Kurt David ■ Heinrich Maria

Denneborg ■ Miloslav Disman ■ Viktor Dragunskij ■ Jan Drda

■ Ladislav Dvorský ■ Ladislav Dvořák ■ Friedrich Feld ■ Vera Ferra­

­Mikura ■ Emil Filla ■ Miroslav Florian ■ František Flos ■ Jaroslav

Foglar a Hoši od Bobří řeky ■ František Freiwillig ■ František

Gottlieb ■ Josef Guggenmos ■ René Guillot ■ Jindřich Hilčr

■ Ota Hofman ■ Jindřich Hořejší ■ Egon Hostovský ■ Tomáš Hrách

■ Luděk Hulan ■ Eiichi Chino ■ Tomiko Inui ■ Otakar Jeremiáš

■ Karel Kachyňa ■ Karel Kapoun ■ Erich Kästner ■ Edmond Konrád

■ Vladimír Kovářík ■ Miloš V. Kratochvíl ■ Zdeněk Kriebel ■ Adolf

Kroupa ■ James Krüss ■ Oldřich Kryštofek ■ František Kubka

■ Josef Lada ■ Alena Ladová ■ Kamil Lhoták ■ Werner Lindemann

■ Astrid Lindgren ■ Mira Lobe ■ Miloš Macourek ■ Desanka

Maksimović ■ Vlastimil Maršíček ■ Josef Otakar Masák ■ Alexander

Matuška ■ Dana Medřická a Václav Vydra ■ Willi Meinck ■ František

Mikolášek ■ Rudo Moric ■ Jan Noha ■ Karel Nový ■ Sergej Obrazcov

■ Uriel Ofek ■ Ivan Olbracht ■ Josef Pacovský ■ Eduard Petiška

■ Benno Pludra ■ Bohumil Polan ■ Ján Poliak ■ Ivan A. Pyrjev

■ Václav Rabas ■ Světla Žáková ­Štrupová

Zdeněk K. Slabý

SetKávání potKávání

Listování v osudech 2


Z. K. Slabý v karikatuře S. Jasníka


Zdeněk K. Slabý

SetKávání potKávání

Listování v osudech 2


vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

copyright © Zdeněk K. Slabý, 2017

ISBn 978-80 -7511-375-7

ISBn 978 -8 0 -7511-376 - 4 (epub)

ISBn 978-80-7511-377-1 (pdf )


7

Jan Alda

František Branislav napsal v „přátelském pozdravu Janu Aldovi“: „Život je tak krásný, je dobře

ho žít! Jen kdyby čas tak neutíkal!“

Jan Alda, vlastním jménem Alexandr Hořejší, se narodil 26. února 1901 v praze, působil jako

novinář, učitel (na Slovensku, podbořansku a posléze v praze) a jako pracovník výzkumného

ústavu pedagogického, v první polovině padesátých let minulého století byl vedoucím redakto

rem v SnDK, krátký čas i tajemníkem sekce literatury pro děti při Svazu čs. spisovatelů.

Řetěz, kterým byl básník připoután k domovu „jako květ k obloze májové deštěm lan“, byl ukut

pevně. něha matčina, pracovité ruce otcovy, sourozenecké pouto sklenuly už v dětství duhu, k je

jíž pastelové měkkosti se Alda neustále vracel, aby v ní čerpal jemné zamyšlení i prostý půvab své

ho verše. protiklad bulvárů, pro něž se nehodil, a domova, ve kterém jako v pandořině skříňce

jsou ukryty všechny půvaby života, zazněl už v básníkově prvotině Na promenádě (1926) a pro

línal celou jeho další tvorbu. Domov, do jehož jistot disharmonicky zazněla v letech dvacátých

bída, dostal brzy širší platnost vlasti. o tuto vlast se chvěl, když se nad ní skláněl příkrov okupace.

Když nacisti v roce 1938 zabírali české pohraničí, byl mezi těmi, kdo se museli vystěhovat do

vnitrozemí, také Jan Alda. Svou zkušenost sdělil v básni „Květinám, jež jsem otrhal“, zařazené

do sbírky Duha nad námi:

„Mé hvězdy pozemské, jediné z hvězd,

jež hladíval jsem, prsty kolébal,

vás všechny otrhal jsem, já se bál

a žárlil, aby nikdo vplést

do věnců nemohl vás k ověnčení

tanků a pušek, jícnů děl,

před kterými sám padnouti jsem chtěl

a navždy splynout s milovanou zemí.

vašemu osudu jsem záviděl.“

v jedné vzpomínce Alda ocitoval slova S. K. neumanna, která mu řekl srpnového jitra roku

1939 v Bylanech: „Méně metafor a více konkrétního má být v básni. Báseň musí být jasná a čis

tá stavba bez lešení.“ Můžeme být i opačného názoru, nicméně právě Aldovy verše se nikdy ne

vystavovaly na odiv hýřivou obrazností. Jejich cudnost, čistota a přímost bývala někdy chápána

jako chudoba – neoprávněně, neboť básníkova osobitost byla v citlivě vroucím zachycení chví

le, ve sdělení intimního prožitku. proto nepotřeboval podléhat výkyvům burzy poetických mód.

nebyl básník patosu a velkých slov; kde opomněl kotvu osobního zážitku a chtěl se vyslovit

k obecnějším tématům, ztrácel jistotu. naopak jeho drobné básnické střípky leckdy vyzněly s šir

ší společenskou platností.

Alda podobně jako v poezii pro dospělé po sobě nezanechal ani v tvorbě pro děti rozsáhlé dílo. v jeho

dětských knížkách, střídmých co do rozlehlosti i námětové obsáhlosti, však opětně nezapadá slunce

jeho mladosti, poněvadž je zpřízvučněno citovostí a citlivostí, která byla pro jeho verše charakteristická.

A


8

připomínám si dva jeho aforismy, které napsal na téma dětství a dětská literatura. první: „Dět

ská duše je křehká jako gramofonová deska. Stačí malý úhoz, aby se porušila.“ A druhý: „Ať je

poezie pro děti jako třpytná rosa, která osvěžuje jejich srdce a dá mu bohatě rozkvést a omamně

se rozvonět!“ Jsou příznačné pro Aldův životní i umělecký názor.

Šel nenápadně životem i literaturou. A přece jsme si po jeho odchodu najednou uvědomili, že

nám tu chybí, že postrádáme jeho úsměv, laskavá slova i drobné veršované žertíky, kterými po

tají obohacoval nudné spisovatelské konference. vzpomínám si na takové veršování, jímž si pos

teskl na jednu svou recenzentku:

„Kdyby tvé básničky

zdobily kytičky,

jistě by raději

měly tě kritičky.

nediv se proto tak,

že na tě chmuří zrak. –

příště se polepši,

bude to naopak.“

A takto reagoval Alda na diskusní příspěvek Jana Čarka při sympóziu:

„Do diskuse o dětské literatuře

S vaší literaturou, dětičky,

to z kopce jde, soudí Čarek,

vždyť letos nás krmili chlebíčky

a loni dávali párek.“

Střídmost, skromnost, nenápadnost – to byla epiteta, která ho provázela snad po celý život. Až

příliš jsme si na ně zvykli. Ale Aldovy knížky měly svou osobitost, básník jimi sděloval své životní

zkušenosti, aniž pošilhával po díle jiných. Jasnozřivě to ocenil Ivan Diviš, když napsal v roce 1961:

„Aldova tvorba ani neulétá po šílených tečnách, ani se v ní nesnášejí krahujci, ani tam nekřeše dlá

to do dolmenu. Jeho verše jsou blízké řeči písňové, maminkovské, spolehlivé a osvěživé oblasti,

jeho básně by se přece mohly velmi dobře a prima vista zpívat, nebo i pobroukávat. Jdou – až na

výjimky – v nepřerušované netrhané linii, jako nakresleny jedním tahem drolivou hrudkou na

půdu vesnického dvorku, na stromovou kůru, na lavičku v parku nebo na zeď chlapecké rozpo

mínky. Jsou to místy až holé poetické věty, někdy zcela neúmyslně a strživě účinné nehledanou

naivitou a zadíváním na jev, který byl již přece tisíckrát předtím a odjinud vysloven.“

Znali jsme se ze schůzek redakční rady Mateřídoušky, vybral si mě, abych mu napsal před

mluvu k výboru básní, který mu vyšel roku 1956 v Československém spisovateli, rád zašel do re

dakce Zlatého máje na kus řeči. Ale téměř pokaždé naše setkání končilo jeho návrhem: „A neza

jdem si ještě někam na decátko?“ Zemřel po krátké nemoci 30. října 1970 v praze ve věku 69 let

a na jeho parte čteme: „Chtěl bych se vrátit, ještě chtěl bych žít.“ Škoda, Jene, že si spolu na to de

cátko vína už nezajdeme...

takto se Alda vrátil do svého dětství, když jsem ho požádal o rozpomínku:

„Barrandova ulice na Smíchově je ze všech nejkrásnější, protože jsem se v ní narodil a prožíval

v ní bezstarostná dětská léta. Kéž by nikdy nezapadlo oslnivé slunce mé mladosti!


9

Kouzlo venkova nahrazovala městskému dítěti nedaleká Kinského zahrada. Když v máji roz

žehla své květy, naše ulička se až zalykala vůní. Z druhé strany zpívala vltava. Mezi vrásčitými

akáty na nábřeží, které rozpínaly nad chodci bělostné baldachýny květů, jsme často prodlévali

nebo jsme postávali u železného zábradlí a sledovali nakadeřenou hladinu řeky, zdobenou vod

ními ptáky, zadumanými rybáři, veselými loď kami a parníčky. po dřevěném můstku jsme se do

stali z nábřeží na Židovský ostrov, kde bývala jednou do roka slavná pouť. nádherný kaleidoskop

exotických bud a stánků s nedostupnými pamlsky a hračkami, kolotoči a houpačkami, střelnice

mi a divadélkem s morčetem. Ale žel, za dva krejcary se mnoho nepořídilo. Rodiče nemohli být

štědřejší, když nás bylo doma pět, dvě sestry, dva bratři a já nejmladší.

o něco dále za naší ulicí dýmaly Ringhofferovy továrny, kde můj otec pracoval jako truhlář

ský dělník. Jaký to býval svátek pro mne, když mi přinesl špalíčky, z kterých jsem mohl stavět

nádherné stavby podle svého srdce!

Dosti široký chodník podél tehdejších Albrechtských kasáren byl naším zamilovaným hři

štěm. Kolikrát jsme dychtivě hledívali železnými mřížemi na rozsáhlý kasárenský dvůr. Cvičí

vali tam vojáci nebo tam vyhrávala břeskná kutálka, chystající se na nějakou oslavu. Kolikrát

jsme těmito mřížemi (díky naší útlosti) tajně prolézali a vybírali z vyzděné jámy na popel vše

lijaké krabičky, prázdné náboje či odložené tuby zubních past. nad měšce zlata cennější býva

ly naše kapsy!

nikdy mi však z mysli nevymizí melancholický hlas trubačovy táhlé večerky, když svolávala

vojáky na kavalce do ztemnělých kasáren. také mně končil den a teprve tehdy se mi opravdu za

vřely oči, když se neviditelné její struny přestaly chvět.

Jaká to bývala rozkoš, když jsem se z chodníku díval na mašírující vojáky a naslouchal přes

nému rytmu jejich okovaných bagančat.

v naší uličce, tak bohaté na dojmy, se mohla blahodárně rozvíjet dětská fantazie, a nemohla ji

utlumit ani chudoba proletářského života.

první krůčky vedly právě touto ulicí, dvorkem pod kůlnou s naším vlastnoručně zhotoveným

loutkovým divadélkem a malou kuchyňkou doma, kde se u vytržení poslouchaly maminčiny lí

bezné vyprávěnky. Maminka po celý život nepřestala milovat knihy a všecko krásné a ušlechtilé.

A to jsem zdědil, v tom jsem pokračoval a rozdával, každým rokem bohatší. vždyť život je tak

štědrý, mnohotvárný a krásný.“

K tomuto rozechvělému vzpomínání připojil i dodatkové ohlédnutí za bratrem Jindřichem

Hořejším, kterého uctíval:

„Můj bratr Jindřich byl z nás nejstarší. Bylo nás pět dětí. Krom něho a mne ještě jeden bratr

a dvě sestry.

Měli jsme se vzájemně rádi – a když jsem později poznal jiné rodiny, nikde nebyly vztahy sou

rozenců k rodičům vroucnější než u nás.

tak nás vedla naše líbezná, prostá maminka, která se s námi všemi učila od první třídy obecné

školy až po maturitu. Milovala knihy až do konce života, vdechovala nám víru a radost v život. Její

balzamická slova bývala mnohdy jediným lékem pro naše strasti vezdejší, ač jsme už byli dospělí.

Jindřich hned po maturitě na malostranské reálce se vydal pěšky do paříže. Chtěl se vymanit

z těsné kazajky rakouské monarchie, lákala ho Sorbonna v městě světel, kde později studoval ná

rodohospodářské vědy.

Bydlili jsme tenkrát na Smíchově v Barrandově ulici. Byl jsem ještě hodně malý, ale pamatuji

se, jakou mívala maminka radost, když došel od něho dopis. Bylo u nás hned světleji a radostněji!

po čase jsme se přestěhovali do vlašské ulice na Malé Straně.


10

tehdy se nám vážně roznemohl tatínek. Dlouho ležel. nakonec dostal těžký zápal plic. Lé

kař k němu denně docházel a posléze připravil maminku na nejhorší. telegrafovala Jindřichovi.

A tak se poprvé v roce 1910 vrátil z paříže domů.

Stále vduchu vidím maminku, jak mu šla naproti, když mne předtím vystrojila do svátečních

šatů. neměl jsem doma stání. Ustavičně jsem vybíhal z domu a rozhlížel jsem se po malostran

ském tržišti.

Čekání bylo nekonečné. Až pojednou, když jsem se toho nejméně nadál, uslyšel jsem mamin

čin hlas. Běžel jsem k ní. vedle ní stál vysoký, štíhlý mladý muž.

Byl to můj bratr Jindřich, kterého jsem vlastně až dotud ani neznal. naše setkání jsme zpeče

tili slzami radosti.

Když navštívil lékař druhého dne otce, podivoval se změně, která se s ním udála. Jeho stav se

značně zlepšil. třetího dne nám pak lékař sdělil, že se stal prostě zázrak a že tatínek je již mimo

všecko nebezpečí.

to Jindřichův příchod způsobil tento zázrak.“

Jan Alda


11

Z dopisů Jana Aldy

„Lidové noviny

v praze dne 30. III. 1951

Milý Zdeňku,

posílám ti báseň pro sborník. Budeš -li mít nějaké výhrady, sděl mi to laskavě do redakce.

Upřímně tě pozdravuje

tv ů j

A ld a“

„Milý Zdeňku,

prosím tě, neztrať mi knížky. Jsou to jediné mé exempláře.

Honzu králem ti věnuji.

Upřímně tě pozdravuje

tv ů j A l d a

21. II. 1953“

„Alespoň chvíli

postačí někdy slůvko vroucí,

teplý stisk dlaně,

aby radostněji tlouci

mohlo srdce drané,

aby se oči rozzářily

nadějí novou,

abys alespoň chvíli

žil vlahou a křišťálovou.

Jan Alda

28. Iv. 56“

„pro rok 1959 připravuji výbor ze svých veršů pro děti s názvem Šťastnou cestu; dále spolu

pracuji na Honzákově knize Život zvířat jako textový upravovatel.

odpusťte, že neprozrazuji další chystané práce, poněvadž bych je už potom sotva

dokončil.

Jinak Zlatému máji přeji z celého srdce, aby hodně nových autorů se na nás usmívalo

z jeho stránek.

Jan Alda

3. X. 58“

věnování v básnické sbírce Alespoň chvíli (Československý spisovatel, 1960):

„Milému

Z. K. Slabému

prvnímu hlubšímu posuzovateli mé poezie

vděčně Jan Alda

18. května 1960“


„v praze dne 15. června 1960

Milý Zdeňku,

pro sborník ti posílám:

12 svých básní: Slunečnice, prší, Strašák v poli, U tebe v dílně, to je tak málo, Domove

líbezný, Rackové, 9. květen, Školačka, Dítěti, Božena němcová, Republice do nového

roku – 12 str.

medailonky:

Z mého dětství – 2 str.

Můj bratr básník Jindřich Hořejší – 2 str.

vzpomínka na Jiřího Wolkra – 2 str.

Setkání se St. K. neumannem – 2 str.

aforismy:

o dětské literatuře – 1 str.

Srdečně tě pozdravuje

tv ů j

Jan Alda,

praha 6–Břevnov

Bělohorská 1427/100

Celkem 21 příloh“

„v praze dne 7. března 1966

vážení soudruzi Zlatého máje,

co nejsrdečněji vám všem děkuji za blahopřání k mým narozeninám

a upřímně vás pozdravuji

váš Jan Alda“

Jan Alda zemřel 30. října 1970 v praze.


13

Mira Alečković

Mira Alečković se narodila 2. února 1924 v srbském novém Sadu, vystudovala filozofickou fakul

tu, převážně se věnovala poezii pro děti a mládež, viz například sbírky Tri proleća (tři jara, 1949)

nebo Tragovi bez stopa (Šlépěje beze stop, 1952). Z pozdějších let pocházejí knížky Zvezdane ba‑

lade (Hvězdné balady, 2000) či Kesten detinjstva (Kaštan dětství, 2004). Irena Wenigová o jejích

verších napsala, že „vynikají prostotou, deskriptivností a senzitivností“. ona sama mi sdělila: „pro

mne jako pro spisovatelku je pochopitelně těžké odpovídat na otázku o vlastní tvorbě, bojím se,

abych v hodnocení nebyla buď příliš kritická, nebo příliš nekritická. Jediné, co mohu ze zkuše

nosti říci, je to, že mě více než kterákoliv pochvalná kritika potěšil a pomohl mi spontánní bez

prostřední zájem mladých čtenářů, kteří přicházeli do styku s mými knihami. Jejich uznání mi

byla nejmilejší a jejich připomínky jsem vždy přijímala co nejvážněji. Myslím, že by to mělo platit

pro každého spisovatele, který své knihy věnuje mládeži, totiž že názor čtenářů hraje rozhodnou

úlohu v naší tvorbě, protože jejich názor je čistý a zbavený všech konvenčností, do kterých kriti

ci často zabředávají. Mé první knihy jsou věnovány mým nejhlubším životním zážitkům v době

národněosvobozenecké války. Děti si je oblíbily, ale poznala jsem u nich, že i ony mají dost tíži

vých vzpomínek a že by si přály knihy rozjasněnější, aby se rozptýlily a zasmály.“

Jako šéfredaktorka časopisu Zmaj spoluurčovala vývoj literatury pro mládež v někdejší Jugoslá

vii, nezastírala snahu o umělecké souputnictví s Desankou Maksimović, nicméně její popularity

nedosáhla. Byla jednou z prvních, která podpořila ideu mezinárodního sympozia o dětské lite

ratuře v praze: „takovým setkáním by bylo možno rychleji překlenout hranice pro dobré knihy.

věřím, že by takové setkání urychlilo jinak dlouhou dobu, potřebnou k tomu, aby se dobrá kniha

pro děti nebo pro mládež stala vlastnictvím i dětí a mládeže jiného národa.“ právě při pražském

sympóziu jsme se seznámili, o čemž svědčí dopisy z let 1964 až 1968.

vedle sbírky novel Stříbrné vlasy je například autorkou románů Zašto grdiš reku (proč haníš

řeku, 1955) a Zbogom, velika tajno, (Sbohem, veliké tajemství, 1958). Zařadil jsem ji do výboru

Bílé vrány aneb Pojďte si vymýšlet, pojďte si hrát v roce 1975. Zemřela 27. února 2008.

Z korespondence Miry Alečković:

„Zmaj, Beograd, Francuska 31 / i na některých dalších dopisních papírech/

Bělehrad, 24. vII. 1964

vážený a milý soudruhu Slabý,

překvapuje mě, že se neozýváte, a obávám se, zda se snad neztratil můj dopis, poslaný

do redakce Zlatého máje. Já jsem totiž hned odejela s dítětem k moři a nechala jsem dopis

sekretářce, a ta je teď na dovolené, ale vím, že vždycky byla přesná, a věřím, že ho poslala.

Bojím se, že nenapsala správnou adresu, a proto nedošel.

teď jsem našla v notesu vaši adresu a chci vás znovu pozvat, abyste přijel do Jugoslávie.

Máte u nás v redakci honorář za výbor povídek a básní českých a slovenských autorů pro

děti a určitě ho máte ještě u nějaké redakce, aby vám ho dali, až přijdete.


14

Soudruhu Svobodovi také uveřejníme několik básní, také on by za ně mohl dostat

honorář, jestliže přijede, jak mi říkal.

Každopádně by bylo dobré, abyste se ohlásil, kdy dorazíte, protože jsem často na

cestách, a Desanka Maksimović i já bychom si přály, abychom se s vámi viděly.

očekávala jsem slíbené příspěvky pro Zmaj, ale dodnes jsem je nedostala, tak vás

prosím, abyste je poslal nebo přinesl s sebou.

Myslím na vás, vaši krásnou prahu a naše rokování o literatuře po děti a všechna

přátelská setkání

přátelsky vás pozdravuje a očekává váš příjezd

Mira Alečković“

„24 – vIII – 64 Bělehrad

Drahý příteli Slabý,

mám radost, že přijedete ty a soudruh Svoboda do Bělehradu, ale 9. září nebudu

v Bělehradu, musím zůstat s dítětem ve venkovuni do 14., 14. se vracím do Bělehradu.

Byla bych ráda, kdybyste přijeli o nějaký den později, nebo kdybyste zůstali, dokud se

nevrátím. nejlepší by bylo, kdybyste dorazili 15., já bych vám zařídila pokoj na Svazu

spisovatelů, pokud se mi ohlásíte do 3., 3. odjíždím z Bělehradu, tam je levně, pokud

není zadán, mají jenom dva pokoje.

pro každý případ jsem řekla svému sekretáři v redakci Zmaje Malovićovi, aby napsal

nějaký honorář za tvůj výbor poezie a prózy. pravděpodobně to bude pro tebe 30 000 /

ale z toho se odečítá daň 13 %, zbude 27 000 a něco, pro Svobodu za několik básní – za

dvě strany Zmaje 15 000 dinarů. ovšem básně nemáme, honem je pošlete, představ si, ty,

které mi Svoboda dal (knihy) i knihy, které jsem dostala darem od různých spisovatelů

(A. Barto, Gamarra, Kassil, Japonka, Svoboda a další), mi nedošly poštou, zůstaly, aby mi

je redaktoři Pionýra poslali – nevím, co se stalo, malíř nesvadba je měl dát do Pionýra,

osobně jsem mu je dávala do auta. Dodnes nedošly. Ani ty jsi neposlal výbor, proto

určitě přines, až přijedeš, několik básní a několik povídek různých spisovatelů. Za to tě

čeká honorář, a protože jsme zatím toho moc nepublikovali z vaší literatury, je dobře,

že to napravíme.

Byla bych ráda, kdybychom se setkali a kdybych vás mohla pohostit ve svém domě.

napiš ihned, kdy přijedete, pozdravuje vás oba.

Mira Alečković“

„všem redaktorům Zlatého Máje nejlepší přání k novému roku 1965

Mira Alečković

Zmaj, literární časopis pro děti“

„Bělehrad, 15. III. 1965

Redakci Zlatého máje

vedoucímu redaktorovi vl. Stanovskému

praha

Drazí přátelé,

na váš dopis jsem neodpověděla, protože jsem byla delší čas ve Francii a moji osobní

poštu sekretářka redakce neotvírá. proto odpovídám se zpožděním, nikoli však s menším

přáním vašemu návrhu mezinárodní konference dětských časopisů, kterou určitě podpoří


15

mnohé časopisy u nás i v dalších zemích, a zvláště Zmaj, který je jediný dětský literární

časopis u nás.

přeju mnoho úspěchů v práci vám, soudruhu Stanovský, i soudruhu Slabému, a přátelsky

vá s z d r av í m .

Mira Alečković“

„29 – vII – 65 Bělehrad Rd. Zmaje Francuska 31

Drahý příteli Slabý,

v těchto dnech jsem se vrátila z kongresu pen klubu do Bělehradu a prohlédla jsem si

nejnovější číslo vašeho Zlatého máje. nedivte se, že jsem číslo neotevřela dříve, dítě jsem

vezla na operaci, pak jsme byli u moře, nato jsem odejela na kongres – a tak jsem teprve

nyní pročetla Zlatý máj, který mě vždycky potěší.

Jste stále aktuálnější a máte stále více spolupracovníků a to je dobře. vidím, že jste

stihli napsat i o knize Spisovatelé o sobě, uveřejnit anketu Cicibanu a množství zajímavých

materiálů. Zajímavý je i článek Kuliczkowské – ta o mně napsala velice pěknou recenzi

před třemi lety ve varšavě, když vyšel můj román Sbohem, veliké tajemství v polsku. Je

výborné, že jste obsáhli mnoho zemí.

Zvláště se mi líbí cyklus básní e. Schmidtové – Fialové mládí. prosím vás, pošlete mi

její adresu a vyřiďte jí mé pozdravy. něco z její tvorby sama přeložím pro Zmaj.

Slyšela jsem od Mirka, že v září přijedete. protože odjíždím kolem 10. do Bulharska

a měsíc tam zůstanu v Sofii a varně, kam vezu matku a dcerku na prázdniny, tak vás

prosím, abyste sdělili mé sekretářce do Zmaje, kdy dorazíte, a ona mi o tom dá zprávu.

Doufám, že to nebude před 10. zářím, chtěla bych, abyste se v redakci setkali s našimi

spolupracovníky, nejznámějšími spisovateli pro děti.

posílám vám svoji nejnovější knížku – poemu – jestli se vám bude líbit, můžete

o ní napsat. vyšla v koprodukci nakladatelů ze 4 republik ve 4 republikových jazycích

a 2 jazycích národnostních menšin nedávno v nákladu 60 000 a je téměř vyprodaná. Je to

poema – proti didaktické pedagogice bez fantazie, pedagogice nudy, černo -bílého, jsme –

nejsme. Byla bych ráda, kdyby se vám líbila a kdybyste ji přeložil do češtiny.

pozdravujte, prosím vás, soudruha Stanovského, a vy přijměte moje srdečné přátelské

pozdravy

Mira Alečković“

/pohled: vladimir Kirin – Šiptarski narodni ples – Kosovo i Metohija. Beograd 2. I. 1966/

„Soudruh

Zdenek Slabý

praha 5 Smichov

Lesnicka 8

Šťastný nový rok a mnoho úspěchů v práci i literatuře přeje

Mira Alečković“

/pohled: Beograd – pogled na trg Marksa i engelsa. Beograd 5. I. 1967/

„Red. Zlaty Maj

soudruzi vladislav Stanovsky a Zdenek Slaby

národní tř. 14


16

praha 1 /přepsáno: praha 4 nusle, U Libušiných lázní 5/

Mnoho štěstí v 1967 Zlatému máji i vám osobně a na shledanou koncem ledna v praze.

S pozdravem redakce Zmaje

Mira Alečković“

„Bělehrad, 9 I 1967

Drahý příteli Zdeňku Slabý,

koncem ledna navštívím Československo, Bratislavu i prahu, a potom cestuju do Beče

(vídně) za doktorem Bambergerem.

přála bych si, abych se s vámi v praze setkala a abych navštívila Zlatý Máj.

Do prahy jedu, abych dovezla materiály pro výměnu s vaším Pionýrem a Ohníčkem,

jakož i do vašeho Státního nakladatelství dětské knihy, ale moc bych si přála setkat se

s přáteli ze Zlatého máje.

psala jsem vám, že dorazím dříve, ale měla jsem operaci oka, a tak jsem cestu musela

odložit.

A teď se vám musím přátelsky pochlubit, získala jsem za minulý rok první cenu

a zlatou medaili za poezii v pistoji (Firenze – Itálie) v mezinárodní soutěži časopisu Tu t t i

gli Uomini, jakož i cenu – prémii Sovětského pionýra za báseň „Zvezdana bajka o vjazmi“,

pro kterou hlasoval největší počet dětských čtenářů jako za báseň roku.

Jinak jsem napsala nový román pro děti a novou sbírku lyriky pro dospělé i pro malé

děti, knížku, kterou vydává můj bývalý podnik, kde jsem byla ředitelkou – (Danilo Grujić).

pozdravujte, prosím vás, soudruha vladislava Stanovského, soudruha Jana vladislava,

soudružku evu Bergmanovou a našeho společného přítele soudruha Svobodu.

Srdečně vás pozdravuje a na shledanou

Mira Alečković

p. S. posílám vám několik básní a jednu povídečku, abych toho neposílala moc poštou,

až přijedu, donesu ještě něco. pokud vám to nečiní potíže a našli byste něco, co by se

hodilo k tisku – nějaký autorský honorář se na cestě vždycky hodí. pokud by vám to

bylo zatěžko, prosím vás, abyste mi odpustili takové obtěžování ‚privátního charakteru‘.

Do prahy dorazím buď 26., nebo 27. ledna. Do té doby srdečný pozdrav a na shledanou,

ty básničky, pokud se vám líbí, můžete dát do Ohníčku a ty pro malé do Mateřídoušky.“

„Drahá soudružko Bergmanová a drahý soudruhu Slabý,

obdržela jsem knížku, kterou jste mi poslali, Vzít osud do svých rukou.

Je zajímavá, jako je zajímavé téma ‚dítě a literatura‘.“

Lituji, že jsme se při mém pobytu v praze nesetkali, byla jsem tam krátce a věřila jsem,

že se alespoň předposlední den sejdeme, jak mi sliboval soudruh Jiří Havel.

Ani soudružku Slabou jsem nezastihla v její redakci a nemohla jsem jí ani předat

svůj dárek.

Až přijedu příště, nechci, aby se to dálo v rychlosti, ponechám si na prahu několik

dní, abych mohla vidět všechny svoje přátele.

promiňte, že jsem vám dopis neposlala už dříve a že jsem vám nepoděkovala za knížku,

ale při návratu z prahy, na cestě z vídně jsem měla neštěstí, zlomila jsem si pravou ruku,

podstoupila jsem dvě operace a teď po tři měsíce musím nosit ruku v sádře od prstů po

ramena, tak musím psát levou rukou a to je obtížné.


17

pozdravuji vaši redakci i vás srdečně a přátelsky.

va š e

Mira Alečković“

/pohled: Beograd – narodni muzej, prepolovljenje praznika, ikona, XvII v./

„Redakci Zlatého Máje, soudruhům vladislavu Stanovskému, Zdeňkovi Slabému

přeje šťastný nový 1968

Mira Alečković“

/pohled: Kijev – stolica USSR, Goszdarstvennyj universitět imeni t. G. Ševčenko. Kijev 2.

II. 68/

„Redakce Zlaty Maj

praha

narodni třida

Čechoslovakija /přepsáno na praha 5 Smíchov, Staropramenná 12, přepsáno na praha

4 nusle U Libušiných lázní 5/

Drazí přátelé Stanovský, Slabý,

dnes jsme na vás vzpomínali s Bohdanem Čalym – v Moskvě s Aleksejevem – z Dětské

literatury. vy první jste začali mezinárodní spolupráci ve Zlatém máji. Mnoho nových

úspěchů všem a pozdrav

Mira Alečković“

Že sledovala proměnlivost světa, a tím i literatury, velmi pozorně, o tom svědčí její stať „najít

v dětech strunu citu“, kterou mi poslala už v roce 1965. Myslím, že stále platí její slova: „Údělem

nových generací je negovat staré, a stejné je to i s literaturou. Chce jako dítě v pubertě negovat své

rodiče, učitele, celou společnost a vytváří si svůj svět a bouří se proti všemu, dokonce i proti zku

šenostem, které později, když vykrystalizuje, od svých předchůdců přijímá.

Určitě jste se setkali se čtrnáctiletými, kteří říkají v podstatě toto: vy jste byli jiní. vaše doba

byla jiná. Dnes není čas na sentimentalitu, něžnosti a velkou lásku. proč přinášet oběti pro dru

hé? všichni se dnes zatahují do své ulity. Dnes lidé žijí jen pro sebe, jsou egoističtí a taky rozum

nější a chladnější než vy, fantastové a revolucionáři. ve vaší době se umíralo za revoluci a za pří

tele, ale dneska spolu drží jen malé děti, a taky jen chvíli. Jak člověk začne růst, začne se zároveň

druhému odcizovat...

tisk mnoha zemí se tímto odcizením mladých lidí už zabývá, není to však řešení. tento únik

do vlastního nitra, víra pouze ve vlastní rozum a intelekt je nemoc nejen citu, ale vůbec součas

ného světa.

Škola preferuje vědu a rozum, společnost ji podporuje svou potřebou hospodářskoekonomic

kého rozvoje, a proto není divu, že takto smýšlejí děti těch, kteří bojovali za revoluci... Možná, že

by stačilo najít v dětské duši strunu, na kterou jsme pozapomněli...

Jestliže škola v tomto směru ještě zaostává a společnost není zatím schopná požadavky mla

dých plně uskutečnit, co potom dělá rodina, rozbitá klasická rodina? Zaměstnaní rodiče? Dávají

dětem dost tepla a něhy? A co literatura a umění vůbec?

Když literatura ozbrojí dítě jasným pohledem a zdravým citem, když se dítě s její pomocí ne

bude cítit ztracené před vědou a technikou, když se nebude třást před chladem betonu a oceli, po

tom spisovatelé splnili vnitřní imperativ, který jim dává jejich umělecké svědomí.“


18

Vachtang Ananjan

Arménský spisovatel vachtang Ananjan se narodil 8. srpna 1905 ve vsi Šamachjan, dříve pogho

skilisa, nyní předměstí Diližanu. Aby pomáhal chudé rodině, stal se pasáčkem. Žil v Jerevanu.

navštěvoval stranickou školu, byl funkcionářem na vesnici, od roku 1923 zemědělským kore

spondentem novin, pak redaktorem deníku Mačkal, spolupracovníkem komsomolského peri

odika Avangard, za války, do které se přihlásil jako dobrovolník, byl vojenským dopisovatelem

z kavkazské fronty. Knižně vydal své prózy s válečnou tematikou v roce 1947. po válce se stal

spisovatelem z povolání.

od roku 1927 napsal asi pět set loveckých (a šíře: dobrodružných) povídek, které vycházely jak

v časopisech Pioněr, Družnyje rebjata a Murzilka, tak knižně (první knížka s touto tematikou –

V ohnivém kruhu – se objevila už v roce 1931). Za svého pobytu v Československu se zajímal o naši

přírodu a seznámil se s myslivci, se kterými se vydal na lov. I tyto dojmy můžeme najít v jeho tvorbě.

v českých překladech vyšly knihy Na břehu Sevanu (Sevani apin, 1952) a Zajatci pardálí sou‑

těsky (Hovazadzori geriner, 1959) a rovněž tři lovecké povídky ve sborníku Dech arménské země

(1951). Ananjanova popularita vzrůstala zejména díky atraktivním dobrodružným námětům, lec

kdy (například v knižnici KoD) suploval nedostatek této literatury u nás. Souborně byly jeho po

vídky obsaženy v šestisvazkovém souboru Lovecké povídky (vorsordaka patmvackner), šest svazků

čítají rovněž Ananjanovy Spisy, vydané v letech 1968 až 1971. naučný charakter má jeho pětidílná

encyklopedie Svět zvířat Arménie od dávných časů po naše dny (1961 – 1971).

vachtang byl vyznamenán Řádem cti, dvakrát Řádem Rudého praporu práce. oba romány pro

mládež, které u nás vyšly, získaly nejvyšší ocenění v soutěžích.

o svých názorech na svět dobrodružství mi napsal:

„Jistěže je mnohem snazší psát samoúčelná dobrodružství, líčit vzrušující děje a situace tak na

pínavé, až se čtenáři srdce zachvěje a dech se zatají úzkostí a netrpělivostí. Ale kde je život, kde je

účel, kde je myšlenka? I u nás vyšlo několik knih tohoto druhu. Ale neměly úspěch, lidé nepřija

li vlídně knihy toho typu. naši lidé se zabývají budováním nového života, nového světa a žádají

po spisovatelích, aby používali svého pera a svého umění k onomu vznešenému zápasu. ovšem,

lze líčit neobyčejná dobrodružství, která budeš číst se zatajeným dechem. náš bohatý život a náš

každodenní zápas s přírodními silami poskytuje k podobným knihám bohatou látku. Ale mu

síš psát tak, aby to, co napíšeš, mělo náležitý význam, aby to přispívalo k obohacení čtenářových

vědomostí, aby ho to vyzbrojovalo pro zápas s přírodou, aby to v něm upevňovalo vše nové, aby

chom v něm pěstovali schopnost být statečným a překonávat obtíže.

A tak i lovecké povídky, jichž jsem napsal takové množství, nejsou pouhým popisem přírod

ních jevů naší země, třebaže v tisku mě přehnaně označují za ‚pěvce arménské přírody‘. nejde mi

o samoúčelné popisování přírodních krás. Seznamuji čtenáře s přírodními silami své země, při

čemž chci působit na jeho charakter, tak aby mu bylo snáze vést boj s těmito silami, aby se lépe

uměl zúčastnit našeho úsilí o využití těchto sil.“


19

Z dopisů Vachtanga Ananjana:

„Drazí přátelé z časopisu Zlatý máj,

posílám vám žádané údaje. Děkuji za to, že jste se rozhodli zařadit mne do Slovníku.

Z Arménie doporučuji obrátit se na výtečné dětské autory:

Chažak Gjulnazarjan – píše povídky a romány pro chlapce. Jeho adresa: Jerevan, ul.

Komitasa 16, kv.69.

Karen A. Simonjan – píše fantastické povídky a romány. Adresa: Jerevan 15, ul. Krasnoj

armiji 15, red. časopisu pioněr.

v. Ananjan“

„Drazí přátelé!

Dozvěděl jsem se, že v minulém roce byly na stránkách vašeho časopisu publikovány

moje povídky i portrét.

to číslo jsem neviděl. Jestli je to možné, pošlete mi jeden výtisk.

vachtang Ananjan

Mé knihy přeložené do češtiny:

Na břehu Sevanu

Zajatci Pardálí soutěsky

Moje adresa: Jerevan – 15, paronian 1/12, Armenia (SSSR)

21. 4. 73“

vachtang Ananjan zemřel 4. března 1980 v Jerevanu. Slovník autorů literatury pro děti a mlá‑

dež 1 . Zahraniční spisovatelé, který vyšel v praze roku 2007, se o něm nezmiňuje.

Vachtang Ananjan s jedním z hrdinů svých Loveckých povídek –

českým lovcem Antonínem Průchou.


20

Barbara Bartos ‑Höppner

„Jsem právě kdesi uprostřed čety kozáků, kteří táhnou proti Kučum chánovi, ve své fantazii jsem

přeskočila čtyři sta let zpět, v sázce je dobytí Sibiře, nebo vidím irské rybáře na západním pobřeží,

kteří zachraňují své bárky v ‚zátoce černého člunu‘ před bouří; zrovna v tom okamžiku bych měla uklízet? ne. Je mnohem důležitější, abych napsala, jak je to s ohněm, který nechce hořet v rašeliništi, abych sledovala, kam se ubírá medvěd, nebo abych vyprávěla o malém Aljošovi, který svým

vnitřním zrakem vidí čarodějnice a víly a zlé duchy. (Je ovšem jisté, že to píšící matky mají těžší než

píšící otcové, protože mají minimum času pro sebe, na matce zůstává veškerá péče o rodinu. pro -

to potřebuji k napsání prvních dvou třetin každé knížky přibližně osmnáctkrát tolik času než pro

třetinu poslední – pak už se nedám rušit – a pokaždé se divím, že jsem zase jednu knihu dopsala.)

Zrovna tak se divím, že se vždy znovu pouštím do dobrodružství napsat knihu, když přece

dobře znám těžkosti, které mě čekají: například okamžik, kdy se příběh ocitne na mrtvém bodě,

nebo svou vrozenou lenost, která číhá na každou takovou překážku. ve chvílích, kdy bych měla rukopis dokončit, mi přijde každé zdržení vhod. třeba návštěva nebo pozvání na besedu.

Besedy s dětmi mám ráda. Člověk tu uslyší nesmírně mnoho věcí – od dětí a pořadatelů i ode

všech ostatních dospělých, kteří jsou tu náhodou přítomni.

‚proč píšete historické knihy?‘

‚protože je pro mne historie právě tak živá jako přítomnost a protože ráda uvažuji o lidech, jak

se vyrovnali se svou dobou. především lidé mě zajímají.‘

Děti chtějí vědět i ledacos jiného: jak dlouho trvá, než napíšu knihu, a také – protože jsou reali

stické – kolik peněz za ni dostanu. Dojemně starostlivá byla otázka jednoho malého chlapce, pro

tože v ní vyjádřil své vlastní obavy, které pociťuje při psaní slohových úloh: ‚Ale co děláte, když

píšete a píšete a kniha pořád není plná?‘

při těchto besedách se mnohému přiučíte; absolvovala jsem jich už značný počet, a proto také

už nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že knihy pro mládež jsou zbytečné, protože ‚starší děti‘, tak asi od dvanácti let, přecházejí k literatuře pro dospělé. vlastně jsem tomu nikdy nevěřila. ne proto,

že jsem chtěla dál psát knihy pro mládež, ale právě proto, že jsem se svými posluchači, kteří byli

přesně tak staří, tolikrát hrála tuto hru na otázky a odpovědi. (Je škoda, že přitom alespoň jednou nebyl někdo z těch lidí, kteří hovořívají o ‚zbytečnosti knih pro mládež‘.)

po takových přestávkách, vyplněných besedami, se ráda vracím ke svému psacímu stolu, zvláš

tě od té doby, co jsem se odstěhovala na vesnici, která má pouze čtyři sta obyvatel. přestěhovala

jsem se tam ze svého bývalého bydliště, protože tamější okruh přátel byl už natolik velký, že jsem

se nemohla dostat k psaní.

přesto mi má představa dokonalého klidu tak docela nevyšla. Avšak přátelé teď vyhledávají

náš ‚Medvědí kout‘ /autorka pojmenovala své sídlo v nottensdorfu Haus am Bärenwinkel/ pouze

tehdy, když něco určitého chtějí; proto lze návštěvy omezit na přijatelnou míru. Zato se teď u mne

hlásí jiní návštěvníci. těch pár agentů s vysavači nebo s mýdlem, kteří zazvonili u našich dveří,

když jsme bydleli ve městě, to byla mizivá menšina proti lidem, s nimiž přijdu do styku nyní. Za

prvé mají čenich loveckého psa a zadruhé se řídí starým selským pravidlem: na vesnici je vždyc

ky někdo doma, i kdyby to měla být jenom babička. většinou zaklepou rovnou na okenní tabulku.

B


21

Jenže co bych si měla počít s tolika pojištěními proti bouřce a proti krupobití, s tolika dojičkami

a přísadami do krmiva pro vepře? Když takového agenta včas zpozoruji, schovám se jednoduše

pod psacím stolem a tam se pokouším pokračovat v psaní.

píšu docela ráda, to mohu po tom všem, s čím jsem se vám zde svěřila, klidně říci. Avšak dvě

věci zaviňují, že mívám těžké sny: texty pro záložky mých knih – a když mám psát o sobě.

Co mám napsat? na jaře vybalím růže na zahrádce, v létě očešu třešně, na podzim posbírám

lískové oříšky pod lískami, které tvoří živý plot kolem zahrady, a v zimě, když sedím u krbu, je

louskám pro našeho psa. Myslím si, že vedu docela obyčejný život.“

tak tyto řádky mi poslala německá spisovatelka Barbara Bartos -Höppner, když jsem ji požá

dal, aby mi napsala „něco o sobě“. narodila se 4. listopadu 1923 v eckersdorfu v okrese Bunzlau

ve Slezsku. Jako studentka publikovala verše a divadelní aktovky. pracovala u rodičů v hotelovém

provozu, po roce 1948, kdy odešla do Dolního Saska, vedla skupinu slezské mládeže.

posléze se přestěhovala do nottensdorfu u Homburgu (poblíž města Buxtehude) jako spisova

telka z povolání. v roce 1970 se jako první německá autorka knih pro mládež stala členkou mezi

národního pen klubu. v letech 1956 až 1976 realizovala 1200 besed se svými čtenáři.

Z desítek jejích knih si jmenujme alespoň: Nino, uzavřeme přátelství! (Wir wollen Freundschaft

schliessen, nina!, 1956), Ochočený sokol (Der gezähmte Falke, 1957), Kozáci proti Kučum ‑chánovi

(Kosaken gegen Kutschum -Khan, 1959), Lovci z tajgy (taigajäger, 1960), Bouře nad Kavkazem

(Sturm über Kaukasus, 1963), Pozor – laviny! (Achtung – Lawine!, 1964), Zátoka černých člunů

(Die Bucht der schwarzen Boote, 1965), Kmotr Klátil z Kalhotova, kde psi štěkají ocasem (Hein

Schlotterbüx aus Buxtehude, wo die Hunde mit dem Schwanze bellen, 1966), Aljoša a medvědí

čepice (Aljoscha und die Bärenmütze, 1968), Mezi ledovci a sopkami (Zwischen Gletschern und

Feuerbergen, 1968) atd.

neoddělitelnou částí její práce bylo pořádání sborníků, z nichž nejúspěšnější byly Vánoční po‑

vídky našich dnů (Weihnachtgeschichten unserer Zeit, 1971), Povídky našich dnů o zvířatech (tier

geschichten unserer Zeit, 1972), Dobrodružné povídky našich dnů (Abenteuergeschichten unserer

Zeit, 2973), Dívčí povídky našich dnů (Mädchengeschichten unserer Zeit, 1974) a Školní povídky

našich dnů (Schulgeschichten unserer teit, 1975).

Z řady ocenění, kterých se autorce dostalo, je asi nejvýznamnější 1. cena new York Herald tri -

bune z roku 1963 za román Kozáci proti Kučum ‑chánovi.

Seznámili jsme se na mezinárodním sympoziu, které se konalo na zámku Dondorf u Bayreu

thu, a od té doby jsme byli v dosti pravidelném kontaktu, ovšem vzhledem k tomu, že „zásluhou“

okupace a normalizace byly po kratičkém uvolnění pro nás už zase uzavřeny hranice, v kontaktu

většinou písemném (až na asi dvě Barbařiny návštěvy prahy)...

ve svém zmiňovaném sídle v nottensdorfu zemřela 7. července 2006.

Z dopisů Barbary Bartos ‑Höppner

„nottensdorf, 10. 5. 1970

Milý Stanku!

Doufám, že se nebudeš zlobit, když jsem tvé křestní jméno teď určitě napsala špatně,

přesně tak, jak ho vyslovuju.

napřed bych ti chtěla povědět, jak moc mě těší, že nakladatelství Albatros vydá mou

knihu Pozor – Lavina. Je to můj první překlad do češtiny a jsem na to obzvlášť hrdá.


22

A teď se dostávám ke svým záležitostem:

plánuji, že vydám v nakladatelství Arena ve Würzburgu antologii vánočních povídek,

a velice by mě potěšilo, kdybych tě k tomu mohla získat jako autora. Mělo by jít o dosud

nepublikovaný příspěvek, který je určen čtenářům mezi 8 a 10 nebo 10 a 12 lety. všechno

ostatní jsem uvedla na přiložené listině. Bylo by pěkné, kdybych od tebe dostala povídku,

která našim dětem nějakým způsobem vypráví o tvé vlasti.

Souhlasíš se spoluprací? Moc by mě to potěšilo! prosím, odpověz mi brzy. – Doufala

jsem, že tě uvidím v Urachu, kam jsem na 2 dny zajela, abych tuto záležitost s tebou

prohovořila. Škoda.

Doufám, že se ti daří dobře a jsem pro dnešek

se srdečnými pozdravy

tv oj e

Barborečka

p. S. Jestli příležitostně uvidíš Jana Červenku, vyřiď mu, prosím, ode mne hezký

poz d rav.

vánoční vyprávění (pracovní titul),

vydané Barbarou Bartos -Höppner v nakladatelství Arena, Würzburg

termín vydání: podzim 1971

Čtenářský věk: asi 8 až 12 let

Rozsah vyprávění: asi 5 až 10 stran

Honorář: pro 1. vydání 45,– DM za rukopisnou stranu (30 řádek po 60 úhozech). Další

vydání budou honorována zvlášť. prosím, udejte bankovní konto!

Uzávěrka: 30. září 1970“

„nottensdorf, 16, 6, 1970

Milý Stanku!

tvůj dopis z 28. května 1970 mne velice potěšil, protože obsahoval souhlas, že se chceš

podílet na mé antologii. Chtěla bych ti za to srdečně poděkovat.

ptáš se, zda doslovný překlad do němčiny nebo vyprávění v češtině – na to bych řekla,

že doslovný překlad v němčině by mi byl milejší. Byla bych ráda, pokud mi to nepošleš

příliš pozdě, kdybych se mohla v klidu věnovat konečnému znění. taky si myslím, že to

bude krásná, mnohostranná kniha.

Za tvé pozvání, že mne provedeš prahou, ti velice děkuji. Dovedla bych si to dobře

představit, zvlášť proto, že jsem už tři roky neměla dovolenou. Spousta práce mi v tom

pokaždé zabránila. Jestli se mi v tomto roce podaří přestávka na oddech, to teď ještě

nevím. Jsi přes celé léto v praze?

S mnoha pěknými přáními a srdečnými pozdravy,

tv oj e

Barborečka“

„nottensdorf, 14. 8. 1970

Milý Stanku!

políbení na levou tvář, políbení na pravou tvář za ‚Labutinku‘ (jaké krásné, poetické

jméno) neboli za Mužíčka, který zastavil pražský orloj. velice mě to potěšilo a děkuji

ti ze srdce.


23

Ke zpracování konečného znění si rukopis vezmu s sebou na dovolenou. Smím tu

a tam, kde se mi to bude jevit vhodné, poukázat půlvětou nebo celou větou maličko na

vánoce? věřím, že to zvládnu v tvém stylu. na každý pád dostaneš korekturu.

pro bibliografický dodatek potřebuju ještě od tebe několik údajů. Datum narození,

bydliště a jeden nebo dva tituly tvých prací v němčině, které bys chtěl mít zmíněny. pošleš

mi příležitostně ty údaje? Adresu překladatele jsem Areně předala.

to by bylo ve vší krátkosti. Mnoho hezkých přání pro tebe a srdečný pozdrav

tvoje Barbara“

„Milý Stanku, pošta v Buxtehude naprosto selhala. všechny dopisy, které jsem kdysi

odeslala, došly teprve po čtyřech měsících. Jedna spoluautorka z Anglie mi to napsala

v týž den jako ty. Chtěla jsem udělat krach, ale to by taky nic nezměnilo, co? Díky za

tvůj expres. Šťastné a veselé vánoční svátky a srdečné pozdravy od tvé

Barborečky

14. 12. 70“

„nottensdorf, 20. 6. 1971

Milý Zdeňku!

Už hodně dlouho jsme o sobě nic neslyšeli. Doufám, že se máš dobře a že zažíváš

v praze krásné léto. –

Z  nakladatelství Arena mi mezitím sdělili, že jsi četl korekturu své povídky

o ‚Mužíčkovi‘ a souhlasíš s mými drobnými změnami. to mě uklidnilo a dává mi naději

i na další dobrou spolupráci. Co tím míním:

Mám v plánu, opět pro nakladatelství Arena, novou antologii. tentokrát by to měly

být povídky o zvířatech. Byl bys opět ochoten do této nové knihy něčím přispět? Jak

poznamenávám v připojené informační listině, může jít jak o domácí zvíře, tak o zvíře

žijící divoce, a proto by to mohly být klidně i dva příspěvky.

v Thiene ‑Post jsem četla ohlášení tvé novinky. protože jsi jistě leták obdržel,

zaznamenal jsi zřejmě, že jsme u Thienemanna na podzim 71 kolegové, pokud jde o nové

tituly. Co jsme to za pilné lidi!

Srdečné pozdravy

tvoje Barbara

povídky o zvířatech (pracovní titul)

vydané Barbarou Bartos -Höppner v nakladatelství Arena, Würzburg

termín vydání: podzim 1972

Čtenářský věk: asi 8 až 12 let

Rozsah každého vyprávění: asi 5 až 10 stran

K obsahu: povídka by měla pojednávat o jednom zvířeti. Děti by měly mít k tomuto

zvířeti určitý vztah. Mám na mysli domácí zvířata nebo i zvířata ve volné přírodě, která

jsou dětem známá alespoň ze zoo. prosím žádný hmyz, mloky, ryby, hady... Honorář:

pro první vydání 45,– DM za rukopisnou stranu (30 řádek po 60 úhozech). Další vydání

budou honorována zvlášť.

Mělo by jít o dosud neuveřejněná vyprávění.

Uzávěrka: 30. listopadu 1971“


24

„Milý Zdeňku,

aniž bych tě chtěla uhánět, mohu ti tímhle lístkem připomenout svůj dopis z 20. 6.?

Srdečné pozdravy

tvoje Barbara

20. 7. 71“

„nottensdorf 9. 8. 71

Milý Zdeňku!

Měla jsem velkou radost, když jsem dostala tvůj dopis z (teď právě vidím, že nemá

žádné datum). A ještě k tomu se sdělením, že mohu počítat s tvou a možná se 2 povídkami.

to mě opravdu těší. Myslím, že to bude zase pěkný, obsažný svazek.

tobě tedy běželo hlavou něco podobného. Je to zvláštní: nápady někdy visí ve

vzduchu. Líbí se mi tvůj záměr uspořádat někdy antologii s povídkami o zvířatech na

mezinárodním základě i to, že ho kvůli mně odkládáš. to je skutečně milá kolegialita!

vlastně ti před několika dny muselo zvonit v uších: byla u mne else Marie Bonnetová

a mluvili jsme kromě o mnoha plánech taky o tobě a dalších společných známých.

Uvidíme se v tomto roce na frankfurtském veletrhu? Chci se tam určitě vypravit koncem

veletržního týdne.

třeba nám to vyjde. Bylo by to moc pěkné.

Srdečně tě zdravím

tvoje Barbara.“

„nottensdorf 9. 10. 1971

Milý Zdeňku!

Děkuji mnohokrát za tvůj dopis z 21. září a za obě zvířecí povídky. Byla jsem ještě

na dovolené, když přišly. proto až dnes tento děkovný dopis! velice mě potěšilo, že jsi

uskutečnil svůj slib a že budeš opět zastoupen i v této antologii. nápad, ponechat dětem

možnost, aby povídky dovyprávěly do konce, je výtečný. v tomto okamžiku si nejsem

naprosto jistá, zda se tato originalita neztratí, když zařadím do sborníku dvě povídky

tohoto typu. Jistě se nebudeš zlobit, když si tu teď ponechám obě povídky. Buďto pro

výběr, kdybych měla vzít jenom jednu z povídek, nebo pro druhou možnost, že zařadím

obě. obě povídky se mi jeví stejně dobré.

ptáš se po vánoční antologii. Myslím, že už jsi mezitím své autorské výtisky dostal.

Kdyby ne, postarám se o to, aby se tak co nejrychleji stalo. přeptám se hned v nakladatelství.

v každém případě je to překrásná kniha – a prý se už nyní, dlouho před vánočním trhe



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist