načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Setkáme se v ráji – Heine Bakkeid

Setkáme se v ráji

Elektronická kniha: Setkáme se v ráji
Autor: Heine Bakkeid

– I při psaní kriminálních románů může jít o život... – Kdysi elitnímu policejnímu důstojníkovi Thorkildu Askemu osud servíroval jednu pohromu za druhou. Prošel si vězením, ztratil práci, dobrou pověst i milovanou ženu. Další ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 372
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Iva Kopečná
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-1049-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

I při psaní kriminálních románů může jít o život...

Kdysi elitnímu policejnímu důstojníkovi Thorkildu Askemu osud servíroval jednu pohromu za druhou. Prošel si vězením, ztratil práci, dobrou pověst i milovanou ženu. Další nebezpečná situace na sebe nenechá dlouho čekat. Autorka kriminálních románů jej přesvědčí, aby jí pomohl s přípravou nové knihy. Předešlý poradce byl ale v této roli zavražděn. Aske brzy pochopí, že nic není tak, jak se zpočátku domníval...

Zařazeno v kategoriích
Heine Bakkeid - další tituly autora:
 (e-book)
Zajtra mi budeš chýbať Zajtra mi budeš chýbať
Zajtra mi budeš chýbať Zajtra mi budeš chýbať
Setkáme se v ráji Setkáme se v ráji
 (e-book)
Stretneme sa v raji Stretneme sa v raji
 (audio-kniha)
Setkáme se v ráji Setkáme se v ráji
Stretneme sa v raji Stretneme sa v raji
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Setkáme se v ráji

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Heine Bakkeid

Setkáme se v ráji – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


HEINE BAKKEID

SETKÁME SE V RÁJI



Plus

HEINE BAKKEID

SETKÁME SE V RÁJI

Přeložila Iva Kopečná


This translation has been published with the financial support of NORLA.

Tento překlad vychází s finanční podporou literární agentury NORLA.

Published by agreement with Salomonsson Agency


Kripos (Národní útvar pro boj proti organizovanému zločinu

a jiné závažné kriminalitě) spravuje centrální databázi osob,

které jsou v Norsku nahlášeny jako pohřešované. Ročně eviduje

zhruba 1800 nových případů. To znamená pět pohřešovaných

denně. Při pátrání po těchto osobách se vždy vychází ze čtyř

možných scénářů: Ti, kteří spáchají sebevraždu, ti, kteří zmizí

z vlastní vůle, ti, kteří se stanou obětí nehody.

A ti, kteří jsou uneseni...



9

Poslední pracovní den Roberta Riverholta

„Tak co? Co myslíš?“ Milla Lindová seděla s  nohama těsně u  sebe. Měla na sobě kalhotový kostým a  ten den zvolila účes, který Robert Riverholt znal z  přebalů jejích knih. Její hlas zněl vždy klidně a příjemně, nebyla tak suverénní a upo­ vídaná jako zbytek jeho klientely. Nikdy nekladla otázky jen jako mechanickou vycpávku mezi tím, co je v hovoru důleži­ té. Milla Lindová se ptala, protože skutečně chtěla znát od­ pověď. Nejvíce se mu na ní líbilo právě tohle. A její oči.

„Je to dobré.“ Podal jí zpátky rukopis a opřel se do křesla. Ru­ kou si pročísl vlasy a usmál se: „Už se těším na pokračování.“

„Geniální!“ Millin švédský agent Pelle Rask nadšeně při kývl z  gauče stojícího opodál v  prostoru loftového bytu, aniž při­ tom zvedl oči od svého iPadu. Robert musel uznat, že Pellemu se na gelovanými polodlouhými vlasy pečlivě sčesanými dozadu a  vypasovanou košilí se dvěma rozepnutými knoflíčku u  krku i  tentokrát podařilo zkopírovat módní styl timesharingových prodejců z Gran Canaria.

Milla se beze slova otočila ke gauči, načež se opět obrátila na Roberta: „Chtěla bych sérii zakončit tím, jak se Gjertrud objevi­ la v životě Augusta Mugabeho.“ Vzala do ruky několik pramenů svých vlasů a  začala si je natáčet na prsty. „Okamžikem, kdy se všechno změnilo.“

Když se Robert s Millou setkal poprvé, považoval tento její zvyk za známku nejistoty. Domníval se, že trpí pošramoceným sebe­ vědomím, které nutí její prsty neustále kontrolovat a  upravovat vlasy. Teď už věděl, že je za tím něco jiného. „Když mu zmizela dcera, je to tak?“

„Ano,“ odpověděla Milla.

Robert se střešním oknem zadíval na bezmračnou osloskou oblohu. „Myslím, že to bude důstojný závěr.“

„August mi tě připomíná.“ Milla pustila vlasy a  mezi zuby sevřela pozlacené pero. Po pár vteřinách ho vyndala a  začala si s ním poklepávat o nohu, aniž Roberta spouštěla z očí. „Víc a víc.“

„To snad ne.“ Robert ze sebe vypravil srdečný smích. Nechal jsem to zajít příliš daleko, pomyslel si a  přinutil mimické svaly, aby uposlechly a nepovolily. Opravdu příliš daleko.

Milla se na něj stále dívala. „Nevím, jestli takový byl vždycky, nebo jestli ho tak utvářím já.“

„Nikomu to každopádně neříkej.“ Robert mrkl, párkrát se plácl do stehen a zvedl se. Pokývl Pellemu na gauči a zamířil do předsíně, kde se zastavil a otočil se. „Večer se uvidíme na Tjøme. Sezvala jsi všechny, viď?“

„Ano.“ Milla k němu přistoupila s rukopisem v rukou. „Dora­ zí.“ Nadechla se. „Objevil jsi něco? Něco nového?“

„Večer, Millo. Povíme si to večer.“ Venku zářilo slunce přes celou oblohu. Probleskovalo mezi domy a  zalévalo ulice hlavního města svou krásou. Poté co se zbavil ubíjejícího stereotypu a začal pracovat na sebe, tohle město Ro­ berta Riverholta naprosto pohltilo. Byl tak okouzlen jeho archi­ tekturou a akustikou, že ani nezachytil zvuk rozhodných kroků za sebou, ani stín, který se za ním vynořil ve chvíli, kdy míjel roh do jedné z  bočních ulic osazených mohutnými starými stromy. Zaregistroval už jen dotek hlavně na zátylku a kovové cvaknutí pístu revolveru. A pak slunce zmizelo.

1. ČÁST

Ti, kdo někoho pohřešují

1. kapitola

Nikdy jsem neměl rád přechod mezi zimou a  jarem. Stromy jsou pokřivené, holé a připomínají zmutovaná pláňata rašící ze země po jaderné válce. Celý Stavanger se topí v  nekonečných přeháňkách a má barvu mořských řas a nekonečné šedi.

Pobočka úřadu práce v ulici Klubbgata v centru Stavangeru má čím dál tím víc klientů. Na pohovce v čekárně je plno, str­ nulé obličeje se utápí v poraženectví.

„Thorkild Aske.“ Iljanin stisk ruky se od minula nezměnil. Možná je ještě o  něco slabší a  její dotyk chladnější, jako bych potřásal rukou mrtvole v  mrazáku. „Ráda vás vidím,“ pronese nepřesvědčivě a  klesne do nové modré kancelářské židle s  vy­ stouplou zádovou opěrkou. „Já vás taky opravdu strašně rád vi­ dím,“ odpovím a posadím se.

„Pamatujete si své rodné a osobní číslo?“

„Samozřejmě.“ Na stole mezi námi stojí mísa s umělohmot­ nými banány, stejně depresivními jako vždycky. Všimnu si, že se k nim přidal svazek červených plastových hroznů a umělá hruš­ ka, aniž tím místnost získala svěžejší nádech než v  době, kdy mísa obsahovala pouze napodobeniny banánů.

„Můžete mi je sdělit?“ Lehce podrážděným stylem se pohu­ puje na židli.

Vyjmenuju číselnou řadu, aby se Iljana konečně mohla od­ vrátit od mého zjizveného obličeje k monitoru počítače.

„Vy už tedy nechcete žádat o sociální příspěvek po dobu léč­ by, ale o invalidní důchod?“

„Ano.“ Podávám jí obálku, kterou mám s  sebou. „Po poradě s mojí terapeutickou skupinou jsem došel k tomu, že je to jediná správná cesta.“

Posune si brýle z kořene nosu. „Po tom, co se stalo, když jste...“

„Navštívil sestru v severním Norsku vloni na podzim, ano.“

„Pokusil jste se...“ Iljana na mě váhavě pohlédne, „zabít.“

Přikývnu. „Dokonce dvakrát. Záznamy jsou v obálce.“

Iljana si odkašle a prolistuje dokumenty. „Ano. Jednou pomo­ cí...“ vzhlédne od zprávy, „harpuny?“

„Ten tlak byl příliš velký.“

„Tlak ze strany... nás? Úřadu práce?“

Znovu kývnu.

Ulf, můj přítel a  psychiatr, dospěl k  názoru, že je načase ro­ zehrát vysokou hru. Plný invalidní důchod. Spolu s  mým prak­ tickým lékařem sepsal dopis, ve kterém tvrdí, že právě nátlak ze strany úřadu práce, abych nastoupil na pozici telefonního operátora ve Forusu, mě přivedl ke dvěma nepovedeným poku­ sům o sebevraždu, z nichž při jednom jsem skočil do moře a při druhém jsem sám sebe střelil harpunou do ruky a do hrudníku. Záležitost, do které jsem se na severu zapletl, nezmiňujeme. Ulf dokonce vyhrožoval, že celou věc zmedializuje, pokud bude úřad práce v šikaně jeho pacienta s poškozeným mozkem, sebevražed­ nými sklony a potřebou neustálé péče pokračovat.

„Dobrá.“ Iljana listuje papíry. „V tom případě myslím, že z naší strany máme vše, co potřebujeme pro další postup.“ Srovná papí­ ry, vloží je zpět do obálky a ruce složí do klína.

„Co se teď bude dít?“ Prsty si mnu jizvu na dlani. Místo vpichu harpuny pořád bolí, obzvlášť za deštivých dnů. A takových je ve Stavangeru hodně.

„Tak tedy,“ vzdychne a  přitiskne palce k  sobě, „další krok je neuropsychologické vyšetření.“

„Jak to probíhá?“

Nepatrně natočí hlavu směrem ke mně, aniž se naše pohle­ dy protnou. „Jedná se o sérii kognitivních testů. Během jara vám přijde pozvánka.“

„Děkuji,“ řeknu a zvednu se.

Iljana mi věnuje nacvičený úsměv, při kterém v očích zůstává netečný výraz, a  potom se nakloní nad mísu s  plastovým ovo­ cem: „Hlavně buďte v klidu, pane Aske. Respektujte svá omezení. Teď, když prověřujeme váš stav, už žádné další cestování.“

„Nikdy víc,“ přislíbím. „Už jen samé poklidné večery doma v hlubokém rozjímání nad skrytými tajemstvími života a úřadu práce.“

Iljana slabě pohodí hlavou a otočí se zpět k monitoru. I já se otočím a odcházím. Ještě než vyjdu před budovu úřadu práce, zazvoní mi mobil.

„Hotovo?“ Ulfův hlas zní napjatě a v pozadí je slyšet zvuk mo­ toru, do kterého Arja Saijonmaa zpívá: Chci vzdát dík životu.

„Hotovo.“

„A?“

„Na jaře si mě pozvou na neuropsychologické vyšetření.“

„Dobře, dobře,“ zahlaholí Ulf. „Tak jsme to rozjeli. Skvělý, skvělý.“ Následuje pauza, slyším, jak Ulf zapíná blinkr, pobrukuje si přitom a pro všechny případy si dává do pusy další nikotinovou žvýkačku. To bolest mě naučila rozlišovat mezi štěstím a smutkem.

Když jsem se vrátil domů z Tromsø, Ulf mi sebral léky, a aby mi šel příkladem, vzdal se současně svých marlborek. To vedlo k výrazně nadměrné spotřebě nikotinových náplastí a žvýkaček. Brzy nám oběma bylo jasné, že se Ulf svým vlastním rozhodnu­ tím chytil do pořádné pasti. Teď už se nemůže oddávat své zá­ vislosti, aniž by zároveň nemusel přehodnotit můj nový léčebný plán. Celé to vyústilo v  nevyhlášenou poziční válku, ve které já čekám a Ulf žvýká.

„Mimochodem, už ses sbalil na zítra?“ stihne se Ulf zeptat, dřív než se mi podaří zavěsit.

„Jasně, vždy připraven.“

„Žádný překapávače ani jiný zbytečnosti jako minule? Už kvů­ li sobě si nemůžeš dovolit tohle podělat, Thorkilde.“

„Jen oblečení a dobrý úmysly. Tentokrát žádný blbosti.“

„Tahle šance, která se objevila s  Millou Lindovou, je možná poslední, co...“

„Slibuju.“

„Mimochodem, Doris se těší, až tě pozná. Nikdy žádného Is­ lanďana nepotkala.“

„Polovičního,“ doplním. „Jsem jen poloviční Islanďan, to přece víš, a už dvacet let jsem tam nebyl.“

„To vem čert. Důležitý je, že se těší.“

„Ulfe,“ začnu a ostré jarní slunce, které proráží dešťové mraky nad budovou úřadu práce uprostřed centra Stavangeru, mě do­ nutí zavřít oči, „ohledně tý večeře...“

„Na to zapomeň. Když tě zvu, tak dorazíš. Tentokrát žádný omluvenky...“ A všechny ty stejné písně... „Jo, mimochodem,“ po­ kračuje Ulf v duetu s Arjou, „kup kerblík.“

„Cože?“

„Kerblík. Přines kerblík.“

„Co je kerblík?“

„Kerblík,“ vyštěkne. Jeho žvýkací svaly jedou na plné obrátky. „Je to něco jako petržel. Zajdi po cestě k nám do supermarketu. Tam ho mají.“

„Musím?“

A všechny ty pravdivé písně... „Jo,“ uzavře Ulf a zavěsí.

2. kapitola

„Ulf říkal, že jste impotentní.“ Doris na mě tázavě pohlédne, když sedíme u kuchyňského stolu v Ulfově vile ve stavangerské promi­ nentní čtvrti Eiganes. Jeho nová přítelkyně je sedmapadesátiletá německá sexuoložka a sloupkařka s vlastním blogem. Seznámili se na konferenci v Bergenu.

„Neřekl jsem, že je! Jen že si to myslím!“ Ulf krájí na kuchyň­ ském ostrůvku opodál kerblík jako o  život. Má na sobě volnou halenu bez rukávů a  na jednom rameni si všimnu tří nikotino­ vých náplastí.

Doris prsty rozlamuje housku a kousky klade na podnos vedle mísy s polévkou. Potom přijde Ulf s hrstkou kerblíku a nasype ho do polévky. Doris se kouskem housky chvíli snaží potopit líst­ ky kerblíku do kalné tekutiny, pak si nabere lžíci polévky do úst a důkladně žvýká.

„Povězte mi, onanujete často?“

Usilovně zírám do své misky s polévkou a předstírám, že jsem otázku přeslechl.

„Thorkild neonanuje,“ přispěchá mi Ulf na pomoc a přitom do sklenic rozleje víno a přisedne si k nám.

Doris ponoří do kerblíkové břečky další kousek housky a zkou­ mavě se na mě zadívá úzkýma očima. „Jak to tedy můžete vědět?“

„To je právě to.“ Ulf slízne zelený nános z konečků prstů. „On to neví. Vytváří si tyhle překážky, nepřekonatelné zábrany, aby ne­ musel být součástí života mimo stěny svého bytu. Aske je na útě­ ku před čímkoli, co by bylo možné nazvat mezilidskou interakcí.“

„Novodobý eremita,“ zavtipkuju v zoufalé snaze působit v této společenské noční můře nad věcí. Popadnu sklenici a  vyprázd­ ním její obsah. Doris si oběma rukama podepře bradu. Krátké, načerveno nabarvené vlasy jí moderně trčí do všech stran a při­ pomínají květinové aranžmá vytvořené maniodepresivním flo­ ristou. Má úzké, tmavě červené rty a světlou pleť s povislými zá­ hyby, aniž však vypadá jakkoli obézně nebo otekle, spíš jako by zrovna zhubla a kůže se tomu ještě nestihla přizpůsobit. Působí spokojeně, jak sama se sebou, tak i  s  odvážným outfitem, který pro dnešní večerní výslech zvolila.

„Nezkoušel jste dát průchod svým erotickým fantaziím, před­ stavit si situace nebo osoby, které by u vás za normálních okol­ ností vyvolaly sexuální reakci, a dosáhnout tak erekce?“

„Já nevím...“ odpovídám neochotně a opět pohledem sklouz­ nu do polévkové misky přede mnou. Nasládlá vůně a mastná te­ kutina ve mně vyvolá představu brakické vody zarostlé mořský­ mi řasami. „Co... bych k tomu řekl...“

Doris dojí, z  kabelky vyloví cigaretu a  zapálí si, zatímco Ulf vrhá střídavě rozzuřené a  toužebné pohledy na žhavý uhlík na jejím konci. „Nesmíte se bát popustit uzdu fantazii,“ povzbudí mě Doris. „Osvobodit své vášně.“ Nakloní se dopředu a vyfouk­ ne obláček kouře směrem ke stropu. „Někdy je člověk potlačuje a je přesvědčený, že už k nim ztratil přístup. Koncept potlačené sexuality se netýká jen žen. A nemusí být ani způsobena někým jiným.“ Potáhne si z cigarety a opět labužnicky vyfoukne. „Mohu vám doporučit nějaká cvičení, která by stálo za to vyzkoušet, až budete sám.“

„Děkuji,“ zamumlám a přitom bezcílně bloudím lžící v polév­ ce. „To je od vás snad až příliš laskavé.“

Ulf se od Doris a  její cigarety znechuceně odtáhne a  rukou si přejede náplasti na rameni. Pak se podívá na mě. „Možná by­ chom si měli naposledy projít, co tě čeká zítra v Oslu?“

„Dobře,“ odpovím celý šťastný, že konečně můžeme změnit téma a také že vidím Ulfa trpět stejně, jako trpím já.

„Miluji její knihy,“ prohlásí očividně spokojená Doris. „Jen má­ lokdo dokázal stvořit lepší zápornou postavu, než je Gjertrud, žena Augusta Mugabeho. Mimochodem, četl jste některou z Milliných knih?“

Zavrtím hlavou.

„Aha,“ pokračuje Doris, která si z  polévkové misky mezitím udělala popelník. „Milla Lindová je nezpochybnitelná královna detektivek tady na severu, ale hodně známá je i v Německu.“

Ulf usrkává polévku a přidává se: „Napsala dvanáctidílnou sé­ rii o  melancholickém obvodním policejním řediteli Augustovi Mugabem, jehož žena se ho minimálně dvakrát pokusila zabít.“

„Třikrát,“ kontruje Doris.

„Cože?“ Ulf pustí lžíci a podrážděně se podívá na Doris a její cigaretu. „Ne, bylo to dvakrát. Poprvé...“

„Pokusila se ho zabít třikrát.“ Doris si dolije do sklenice víno. „V první knize ho otrávila, ve čtvrté mu zapálila chatu, když on ležel v podkroví utlumený prášky na spaní, a v osmé...“

„Ne, ne,“ přeruší ji Ulf. „Nájemného vraha, který se ho pokusí zabít v osmé knize, si evidentně objednal Mugabeho zkorumpo­ vaný šéf Brandt. Vrah přece řekne těsně předtím, než vystřelí, že je to pozdrav od starého známého. Kdyby si ho najala Gjertrud, řekl by, že jde o pozdrav od někoho, koho August miloval.“

Ulf na mě pohlédne a usilovně přikyvuje, jako by mě chtěl při­ mět k tomu, abych jeho tezi potvrdil. Člověku, který se postavil mezi mě a  mé léky, odmítám potvrdit jakoukoli teorii, a  proto mu nevěnuju pozornost a obrátím se zpátky k Doris.

„Právě proto, že řekne zrovna tohle, je jasné, že si nájemného vraha objednala Gjertrud,“ přechází Doris do protiútoku. „Říct, že ho posílá starý známý, je jen poslední ponížení od téhle skoro sedmdesátileté ženy tak strašně pohrdající mužem, který jí od­ mítl dát dítě. To je stejné jako s  těmi studenými bramborami, které mu předkládá k večeři. Výmluvný symbol ze strany bezdět­ né ženy, uvězněné ve smutku a zahořklé lítosti.“

Ulf mlaská a  žvýká. „Hm, no, možná máš pravdu.“ Znovu se otočí ke mně. „Jak jistě víš, Millin předchozí poradce Robert Riverholt byl před půlrokem zastřelen přímo na ulici za bílého dne vlastní exmanželkou. Milla Lindová to nesla dost těžce a od té doby nenapsala ani čárku. S jejím psychiatrem jsem se potkal na kurzu léčby smutku ve Fornebu. Milla a  její bývalý poradce sotva stačili zahájit podkladový výzkum, když on náhle zemřel, a Milla ten výzkum potřebuje dokončit, aby mohla začít psát po­ slední a rozhodující knihu o Augustovi Mugabem. Čtenáři na ce­ lém světě na tohle pokračování čekají, Aske.“

„A v tuhle chvíli přicházím na scénu já?“ uzavírám. „Jako de­ tektivní konzultant, ať už to znamená cokoli.“

„Deset dní ve společnosti největší autorky detektivek v  zemi za 3500 norských korun denně,“ doplňuje Ulf a pozvedne sklen­ ku k tichému přípitku.

„Radši tohle než odlévání svíček v chráněné dílně na Auglends­ myrå pod taktovkou úřadu práce,“ ulevím si.

„Do neuropsychologického vyšetření ti stejně ještě pár týdnů zbývá a  tohle je tak bezpečné a  poklidné, jak to jen může být. Cestovat se samotnou Millou Lindovou je recept, který rozhod­ ně všem svým pacientům napsat nemůžu.“

„Díky,“ odpovím suše a  vyprázdním sklenici. „Peníze potře­ buju.“

„No jasně, že je potřebujeme,“ přitaká Ulf a obrátí se k Doris: „Mimochodem si myslím, že Gjertrud se v poslední knize napo­ sledy pokusí Mugabeho zabít. A  že série skončí tím, že se jí to podaří. Co? To by bylo něco, viď?“

„Jednoznačně.“ Doris vytáhne další cigaretu. „Neočekávám nic menšího.“

Ulf se demonstrativně opře do židle s  polévkovou miskou v  ruce a  zbytek obsahu vypije. „Setkáš se s  nimi zítra v  jednu hodinu v hotelu Bristol,“ pokračuje, když je s polévkou konečně hotový. Z  kapsy u  kalhot vyhrabe plato nikotinových žvýkaček, vyloupne dvě nebo tři a  vloží si je do úst. „Letadlo do Osla letí v půl deváté, tak si koukej hezky nařídit budík. Stejně ti zavolám, abych dohlédl na to, jestli jsi připravený. Můžeme ještě projít se­ znam tvých léků, pokud se chceš o něčem z toho pobavit.“

„Ty víš, co chci,“ řeknu chladně a odložím sklenku.

„Ta doba je pryč,“ odpoví Ulf, zatímco si jazykem projíždí vnitřní stranu úst a  prsty bubnuje do porcelánu. „Pro nás oba.“ Pak se zvedne a  začne sklízet ze stolu. „O  to ses postaral tam nahoře v Tromsø. Ale jestli na to nemáš, plně to respektuju, není to koneckonců ještě ani půl roku od doby, co sis prošel peklem, takže můžeme klidně...“

„Ne, jdu do toho,“ přeruším ho. „Jen jsem si myslel, že by bylo fajn mít něco v  záloze, minimálně třeba jedno plato oxynormu nebo tak...“

„Na to zapomeň. Neurotonin, risperdal a cipralex proti úzkos­ tem. Žádný sobril, žádný oxíky. Tak zněla dohoda.“

„Cipralex je pro děcka.“

Ulf se zašklebí a vyplivne žvýkačku do dřezu, načež si vezme dvě další. „Jasně, a co si myslíš, že je tohle?“ Natáhne ke mně ruku se žvýkačkami. „Oba jsme se rozhodli něco obětovat v  zájmu vlastního zdraví. Když to dokážu já, zvládneš to snad taky.“

„A co když nebudu moct spát?“

„Tak si dáš hrnek heřmánkového čaje a napíšeš o tom báseň.“

Doris odhodí žhnoucí cigaretu do polévkové mísy. „Není to trochu kruté, Ulfe, poslat ho tam jen s cipralexem?“

Ulf si odfrkne a hodí si žvýkačky do úst. „Vůbec ne. Právě kvůli tomu, co se stalo minule, nedostane žádný z těch léků, co chce.“

Rezignovaně zavrtím hlavou a  zvedám se k  odchodu. Doris ke mně přistoupí a  položí mi ruku na rameno. „Ohledně toho, o čem jsme mluvili předtím. Možná byste mohl na cestách využít čas k  tomu, abyste se pokusil znovu najít klíč ke své sexualitě. Uvidíte, jestli seberete odvahu rozehrát svou zvídavost a fantazie a uvědomit si je.“ Na chvíli se odmlčí, pohlédne na mě s názna­ kem úsměvu a zeptá se: „Myslíte, že máte chuť se do toho pustit?“

„Ulf říká, že fantazie jsou pro mě nebezpečné,“ odpovím.

„Ovšem,“ našpulí rty a  vrásky v  koutcích úst se jí nepatrně vyhladí. „Člověk si musí být vždy vědom, kam ho fantazie vede, a  samozřejmě také, jakým fantaziím se oddává. Zároveň je ale zcela v pořádku nechávat si je pro sebe, ve svém nitru, chápete. Tak dlouho, dokud cítíte, že vám něco dávají a že to není nebez­ pečné pro vás ani pro ostatní.“

„Máte pravdu,“ vyloudím něco jako úsměv a krátce jí stisknu ruku. „Dokud to není nebezpečné, jistě.“

3. kapitola

Příměstský autobus číslo 9 do Tanangeru je až na mě a  řidiče prázdný. Venku je tma, žlutá pouliční světla rychle kloužou po skle oken a autobus se zlehka pohupuje ze strany na stranu, jako by to byla loď plující vlahým jarním večerem. Na stromech vy­ rašily nové listy a tam, kde se vyjíždí z města směrem na západ, vyrůstá mezi asfaltovou krajnicí a cestou pro pěší podběl.

Vystupuju na zastávce před starou kapličkou. Parkoviště je prázdné. Živým plotem za budovami probleskují světélka. Jak­ mile se dostanu k  cestě vedoucí na hřbitov, zastavím se. Před sebou ve slabé záři pouličních lamp a  hřbitovních svící vidím čerstvé kopečky hnědé hlíny s  květinami, náhrobními kameny se zlatými nápisy, anděly a  ptáky. Po bezměsíčné obloze se od moře ženou šedočerné shluky mraků. Od té doby, co jsem se vrá­ til z Tromsø, jsem tu byl už mnohokrát. Poprvé jsem zůstal stát právě tady, aniž jsem na samotný hřbitov vůbec vkročil.

Jdu podél hřbitovní zdi po cestičce mezi hroby, až dojdu na místo. Slabý závan větru mě přinutí se zastavit a  vtom spatřím její náhrobek. Je čtvrtý od cesty a po obou stranách stojí lampič­ ky. Hoří jen jedna. Zůstanu stát bez hnutí a upřeně se dívám na černý kámen.

„Nejkrásnější je ve tmě,“ ozve se najednou hlas za mými zády.

„Prosím?“ Prudce se otočím a  pohlédnu do úzkých očí po­ staršího muže v hnědém kabátu a klobouku. Stojí několik kro­ ků za mnou a na vodítku má rozježeného psa. „Pardon, co jste to říkal?“

„Hřbitov,“ opakuje klidně. „Nejraději sem taky chodím večer. Když je tma, nepůsobí to tu tak obnaženě. A  taky si myslím, že světla tady tomu místu dodávají krásu, i když prší a fouká vítr.“

„Ano.“ Přitáhnu si bundu blíž ke krku. „Jsou krásná.“

„Máte tu rodinu?“

„Ne, ona...“ Začnu, ale pak se odmlčím.

„Moje žena.“ Muž kývne k  jedné z  řad hrobů na druhé stra­ ně. „Jsem už skoro sedm let vdovec. Dcera mi navrhla, abych si koupil psa,“ usměje se na zvíře u svých nohou. „Abych měl spo­ lečnost. Je dobré mít někoho, kdo vyplní prázdné místo, dokud nenadejde den, kdy se znovu setkáme.“ Pronikavě se na mě zadí­ vá a v očích se mu zračí zbožná víra. „V ráji.“

Slabě pokývnu.

„Máte psa?“

„Prosím?“

„Psa, jestli máte...“

„Ne, mám pilulky štěstí.“

„Vážně? Pomáhá to?“

„Ani nevím,“ zamumlám a očima hledám Freiin hrob.

„Aha,“ chystá se muž něco říct, když vtom ho pes začne táh­ nout pryč. A pak oba zmizí ve tmě.

Chvíli počkám, než se rozhodnu stoupnout na měkkou trávu. Země pod nohama je citelně chladnější, jako by tady zima ještě nepovolila své sevření, a já se rychle vrátím na cestu. Vyběhnu ze hřbitova zpátky na parkoviště.

4. kapitola

V  Oslu je mokro a  jarní vítr je tu chladnější než doma ve Sta­ vangeru, kde už se po městě začala linout vůně kravského hnoje z venkovských oblastí kraje Jæren. V restauraci hotelu Bristol mě nasměrují do šatny, kde si ode mě šatnářka vezme bundu výmě­ nou za šatní lístek. Vrátím se zpátky ke vchodu. V Zimní zahradě i  Knižním baru je téměř plno, hraje piano a  rozlévá se tu silná vůně pražených kávových zrn a karbanátků se smaženou cibul­ kou. Pohledem kloužu po přítomných hostech, až mi padne zrak na ženu a dva muže sedící u stolu částečně schovaného za řadou květníků s pokojovými rostlinami. Žena se usmívá a mává mým směrem, zatímco muži mě pozorují s odměřenou zvědavostí.

Neohrabaně zamávám zpátky a vyrazím k nim.

„Vy musíte být pan Aske,“ řekne žena a zvedne se, když přijdu k jejich stolu. „Čekáme na vás.“

Kývnu a podám jí ruku.

„Eva,“ představí se žena. „Jsem Millina redaktorka z naklada­ telství.“

„Thorkild Aske.“

„Pelle Rask,“ řekne mladší z  mužů, aniž si stoupne. „Jsem Millin agent. Autorská práva v zahraničí řešíme právě my v Gus­ tavssonu.“

„Halvdan,“ představí se druhý muž a  zvedne se k  pozdravu. „Ředitel nakladatelství.“

„Míříte pak na Tjøme?“ zeptá se Eva, když všichni zaujmeme svá místa.

„Ano,“ odpovím. „Takový je plán.“

„Skvělé, opravdu skvělé.“ Halvdan uchopí vidličku a  pustí se do dvoupatrového žloutkového řezu. „Půjde to dobře, uvidíte.“

„Myslím, že se těší, až vás pozná,“ řekne Eva. „Ale stejně jsme si říkali, že bude lepší, když si my čtyři projdeme pár věcí, ještě než se s ní setkáte.“

Číšník přinese konvičku s kávou a postaví přede mě šálek.

„Takže,“ promluví Halvdan s  plnými ústy, „vy jste tedy dříve pracoval jako hlavní vyšetřovatel na Inspekci policejních sborů.“ Drží vidličku ve vzduchu a prohlíží si mě zpod rozježeného obočí v očekávání, že se k tomu vyjádřím.

„To souhlasí. Ale už je to pryč,“ dodám. Všichni tři si mě zkou­ mavě prohlížejí a přikyvují. Očividně jsou o mé minulosti infor­ movaní. „Byl jsem soudně zbaven místa po jedné pár let staré události a odseděl jsem si něco málo přes tři roky ve stavanger­ ském vězení.“

„A teď jste na volné noze,“ shrne ředitel nakladatelství a opět se vrátí k dortu, vloží si další sousto do úst a namíří vidličku na Evu. „Nebyl to Viknes­Eik, kdo napsal esej o tom, jaké to je pykat za své hříchy?“

„Ano. Pád z milosti,“ potvrdí Eva a usrkne ze sklenice s vínem. „Dojemné.“

„Pád z milosti, ano. Srdceryvné čtení.“ Namíří mezi nás vidlič­ ku jako královské žezlo. „Četl jste to?“

Zavrtím hlavou. Mohl bych říct, že o  tom, jaké to je nabít si hubu a zničit si jak kariéru, tak vlastní psychiku, něco vím, a že mám doma ve Stavangeru psychiatra, který si myslí, že se v tom pořád plácám, ale nemám chuť být na první schůzce otravný a ani si nemyslím, že Zimní zahrada nebo Knižní bar jsou ta pravá mís­ ta pro nemilosrdnou upřímnost, byť skrytou za suchými vtípky.

Ředitel nakladatelství pomalu otáčí vidličku kolem doko­ la a  zavře oči. „Vyjadřuje svou hluboce zakořeněnou nedůvěru k trestu a jeho odpykání a vytváří romantickou představu společ­ nosti, kde pojem trestu vychází zevnitř.“

„Mé zábrany spatříš v  mých očích,“ doplní ho Eva. „Tak, tak,“ přikyvuje ředitel nakladatelství, „to je přesně ono.“

„Budete muset podepsat prohlášení o  mlčenlivosti,“ obrátí Millin švédský agent list. „To nezahrnuje pouze absolutní mlčen­ livost o tom, co se případně dozvíte o Millině nové knize a jejím obsahu, ale také o jakýchkoli skutečnostech, které se týkají pří­ mo jí a jejího soukromí.“

Přikyvuju. „Povězte mi něco o Robertovi Riverholtovi,“ řeknu a usrknu kávu. „O Millině předchozím poradci. Pochopil jsem to tak, že on...“

„Byl zastřelen,“ skočí mi do řeči ředitel nakladatelství. „Strašný případ. Zasáhlo nás to všechny.“

„Riverholt byl bývalý policista s komplikovaným osobním ži­ votem.“ Pelle přejíždí prstem po oušku svého šálku. „Jeho žena byla nemocná, zastřelila ho na ulici za bílého dne, odjela z místa činu a pak spáchala sebevraždu na parkovišti u jezera Maridals­ vannet.“

Eva lehce položí svoji ruku na moji. „Tato tragédie neměla nic společného s  nakladatelstvím ani s  Millou. Ale chápu vaše zne­ pokojení. Millu to také velice zdrtilo. Od té doby nenapsala ani...“

„No,“ odkašle si Pelle Rask a posune po stole směrem ke mně hromádku papírů. „Kdybyste se na to podíval a podepsal, než bu­ deme pokračovat...“

Vezmu dokumenty do ruky a začnu je pročítat, zatímco ředi­ tel nakladatelství pokývne skupince mužů, kteří nás míjejí.

„Pro začátek se jedná o týden,“ informuje mě Pelle, když mám dočteno. Podá mi pero. „Polovinu honoráře vám dáme předem, zbytek po vypršení smlouvy. Pokud by došlo k  průtahům nebo pokud by vás Milla potřebovala déle, počítáme se stejnou saz­ bou, pokud souhlasíte. Proplatíme vám i cestovní náklady, takže si prosím schovávejte účtenky.“

„Tak,“ odloží ředitel nakladatelství vidličku na talířek poté, co jsem podepsal prohlášení o  mlčenlivosti. „Určitě jste zvědavý, o co tady vlastně půjde.“

Přikývnu. Ve skutečnosti jsem zvědavý, co ode mě tahle Milla Lindová vlastně čeká. Ale nejvíc ze všeho jsem zvědavý, v  co já sám doufám, že se stane, až bude můj úkol splněn. To vážně věřím tomu, že na mě bude na letišti čekat Ulf s otevřenou náručí a se spoustou elektronických receptů v záloze a řekne: No jo, tohle je náš Thorkild, jak ho máme rádi, takovej šikovnej kluk, tady máš zpát­ ky sobril a oxíky, užij si to, chlape, pozdravuj Frei a svůj byt, uvidíme se na druhém břehu. Protože tohle je jediný důvod, proč jsem sou­ hlasil, že opustím svůj byt. Protože věřím, že se tím něco změní.

„Znáte knihy o Augustovi Mugabem?“

„Vlastně ne.“

„Aha. Milla Lindová je jednou z našich nejprodávanějších au­ torek, její knihy vyšly ve více než třiceti zemích a po celém svě­ tě prodala přes deset milionů výtisků. U  příležitosti vydání její předchozí knihy, Srdce vlaštovky, naše nakladatelství v  tiskové zprávě informovalo, že Milla už začala pracovat na závěrečném dílu série o Augustovi Mugabem. Byli úplně na začátku, když Ro­ bert náhle zemřel.“

„Od té doby nenapsala ani čárku,“ dodá Eva. „Upadla do hlu­ boké deprese a teprve až v poslední době se cítí dost silná na to, aby v projektu pokračovala.“

„Milla a Robert našli jeden skutečný případ pohřešování,“ řek­ ne Pelle, „a chtěli ho využít jako základ pro knihu.“

„Jaký případ?“ zeptám se.

„Dvě patnáctileté dívky zmizely vloni na podzim z  dětského domova na kraji Hønefossu. Jednou ráno nasedly před budovou do nějakého auta a od té doby je nikdo neviděl. Policie si myslela, že odjely na Ibizu, kam už utekly o rok dřív.“

„Vlastně je to celkem chytré,“ uchechtne se ředitel naklada­ telství.

„Ukazuje se totiž, že případ v Millině knize úzce souvisí s hlav­ ní zápletkou mezi Augustem Mugabem a jeho ženou, která se ho, jak známo, pokusila minimálně dvakrát zabít.“

„Nebylo to třikrát?“ zeptám se.

„Takže jste to četl,“ usvědčí mě ředitel nakladatelství a hlasitě se zasměje. „Víte, sama Milla nechce ani potvrdit, ani vyvrátit, jestli za ranou z pistole v Posteli z fialek stála jeho žena.“

„Od té doby, co Roberta zabili, šlo všechno k ledu,“ řekne Eva ve snaze vrátit rozhovor k  tématu, „a  je důležité, aby se Milla opět pustila do práce.“

„A to je úkol pro vás,“ dodá Pelle. „Zaujmete Robertovo místo. Půjde o vysvětlování policejních záznamů, pomoc s technickými otázkami a tak dále. Rád bych zdůraznil, že se nejedná o žádné vyšetřování, ale pouze o výzkumnou práci k Millině knize.“

„To zní skutečně zajímavě,“ zalžu.

„Že ano,“ odpovědí všichni tři sborově a ředitel nakladatelství se zvedne k odchodu. „Pelle, Evo, postarejte se o zbytek, já mám teď ve dvě schůzku.“ Nakloní se přes stůl. „Hodně štěstí, pane Aske,“ rozloučí se a pevně mi stiskne ruku.

5. kapitola

Cesta autobusem na ostrov Tjøme trvá dvě a  půl hodiny. Dohoda zní, že mě vyzvednou a odvezou do víkendového sídla Milly Lindo­ vé, které stojí někde mezi skalisky v ostrovním okresu na jižní špičce západní strany Oslofjordu. Čas v  autobuse si krátím četbou jedné z Milliných knih. Jmenuje se Chapadla chobotnice a pojednává o pen­ zionovaném vyšetřovateli Augustu Mugabem se sklonem k melan­ cholii a jeho ženě, která se vyžívá v nenávisti vůči svému muži.

Když dorazíme do centra Tjøme, mám přečteno dobrou půlku knihy a už jsem si se zanedbaným policejním vyšetřovatelem, který se shrbenými zády pročesává dřevěnou zástavbu v Sandefjordu v honbě za únoscem jediné dcery místního rejdaře, stihl vytvořit jakési pouto.

„No ne, dobrý den!“ vykřikne nějaký muž směsicí norštiny a  švédštiny, jakmile vystoupím z  autobusu. V  ruce drží dvě plné síťovky z  obchodu s  alkoholem. Obnaží dvě řady křídově bílých zubních fazet kontrastujících s  opálenou, botoxem vyhlazenou pletí v obličeji. „Vy jste... Thorkild? Ten policista?“

„Bývalý policista.“ Slabě mu stisknu volnou ruku. „Těší mě.“

„Joachim,“ představí se muž nadšeně. „Joachim Börlund. Ano, Millin partner.“

Na pár vteřin zůstaneme stát naproti sobě a díváme se na sebe, on stále rozverný a  usměvavý, já s  grimasou přátelského polo­ úsměvu, kterou jsem si v poslední době pilně nacvičoval.

„Takže,“ nadechne se Joachim a zarazí se, jako kdyby z něj ná­ hle vyprchala všechna energie. „Tak už jsme všichni,“ pokračuje poté, co se konečně vzpamatuje. „Bohužel na lov krabů je ještě brzo, do slunovratu je to samá voda a žabinec, ale v obchodě jsme pár dobrých, masitých potvor sehnali,“ řekne a  kývne směrem k nedalekému supermarketu Spar. „Pobyt na chatě se přece bez čerstvých krabů a bílého vína neobejde, nebo snad ano?“

„To by bylo neslýchané,“ přitakám.

Joachim zvedne tašky mezi nás a chystá se zavtipkovat o alko­ holu, ale rozmyslí si to, strojeně se usměje a pak mávne směrem k autu, červenému volvu typu SUV s čistotou zářícími ráfky a na­ blýskaným lakem.

„Na Konec světa je to jen pár minut jízdy,“ informuje mě Joa­ chim, když usedneme do auta.

„Prosím?“ Otočím se k němu. „Co jste to říkal?“

„Konec světa.“ Joachim zmáčkne startovací tlačítko. „Cha ta leží na jižním cípu ostrova Tjøme. Místo se jmenuje Konec světa.“

„Děláte si legraci?“

„Ne.“ Zdá se, že Joachim zadržuje dech, do toho se křečovitě usmívá a prsty střídavě svírá a pouští volant. Vypadá to, jako by byl neustále nesvůj, nebo je takový jen v mé blízkosti. „Jmenuje se to Konec světa,“ opakuje podrážděně. „Přísahám.“

„Zvláštní název,“ podivím se a zadívám se dopředu.

„Ano, to nejspíš je.“ Joachim zhluboka vydechne, jednou ru­ kou pustí volant a  zařadí rychlost, načež opatrně vyjede z  par­ koviště.

„Čím se vlastně zabýváte?“ zeptám se ve chvíli, kdy po pravé straně míjíme golfové hřiště. Tráva na greenu je zelená stejně jako po ní rozeseté stromy. Působí to, jako by do téhle části země přišlo léto už dávno.

„Já?“ Než odpoví, věnuje mi letmý pohled. „Teď momentálně hlavně pomáhám s organizací Milliny kariéry. Rozhovory, noviná­ ři, autorská čtení, cesty, e­maily od fanoušků z celého světa a ještě hromada další otravné práce. Míval jsem ve Stockholmu cestovní kancelář. Zájezdy all inclusive do Asie a  Jihoafrické republiky. Na jednom z takových zájezdů jsem se před pěti lety seznámil s Millou.“

„Láska na první pohled?“

„Jednoznačně. Milla je to nejlepší, co mě v životě potkalo.“ Usi­ lovně u toho přikyvuje, jako by chtěl zdůraznit to, co zrovna řekl.

„Povězte mi něco o  mém předchůdci, Robertu Riverholtovi,“ požádám ho ve chvíli, kdy Joachim přibrzdí a  zapne blinkr. Při­ pomíná mi babičku v autě tak velikém, že se musí pevně držet vo­ lantu.

„Milla nesla ztrátu Roberta velmi těžce,“ začne Joachim. Se­ šlápne plyn a auto poposkočí. „Od té doby se nedokázala přinutit psát ani dělat cokoli jiného a bylo na mně, abych to celé držel nad vodou.“ Těžce vydechne: „Ale teď jste tu vy. Teď už se do toho zase můžeme pustit.“ Chata je ve skutečnosti obrovská vila ve švýcarském stylu stojící uprostřed vzdušné zahrady ze všech stran obklopené vysokými stromy. Mezi jejich větvemi na mě probleskuje moře a oblá ska­ liska na pobřeží.

„Pojďte dovnitř,“ vybídne mě Joachim, když se zastavím před kamenným schodištěm vedoucím nahoru k  hlavnímu vchodu. „Schválně, jestli najdeme Millu.“

Podlahu tvoří kamenná dlažba a spodní polovinu stěn pokrý­ vá dřevěné obložení. Uvnitř domu vidím několik velkých pokojů zalitých světlem dopadajícím sem švýcarskými okny. Nové, bíle natřené vybavení doplňuje letitý nelakovaný nábytek, všechny pokoje dýchají čistou rustikálností, která se dá koupit jedině za pořádnou sumu peněz a vytvoří ji pouze interiérový designér.

Následuju Joachima obývacím pokojem s jídelním stolem, kr­ bem a  prosklenými dveřmi až do kuchyně, ze které vede zadní východ na zahradu. Joachim odloží tašky s  nákupem na linku a lahve vína narovná do stojanu vedle.

„Tak tady jste,“ ozve se měkký hlas za mými zády. Otočím se ke dveřím na zahradu a pohlédnu do tváře ženě mého věku, štíhlé, krásné, s čerstvě nabarvenými vlasy v několika odstínech blond. Něco v jejím pohledu nesedí k jejímu celkovému vzhledu. Dívá se na mě, ale přesto jako kdyby mě neviděla.

„Ano.“ Joachim k  ní přistoupí a  vezme ji za ruku. „Tohle je Thorkild Aske.“ Jemně ji vede mým směrem.

„Dobrý den, Thorkilde,“ pozdraví mě. Potom uvidí lahve bílé­ ho vína, zvedne ji a začne číst etiketu.

„Všichni čekají na knihu,“ řekne a dál si prohlíží lahev. „Už je mi ale špatně moc dlouho a nedokážu sebrat sílu k jakékoli aktivitě.“

„Vím, o čem mluvíte,“ přitakám.

Milla na mě zvědavě pohlédne. „Opravdu?“

Kývnu. „Někdy se stanou věci, které zpomalí nebo úplně za­ staví čas, a může být těžké přijít na to, jak přimět hodiny k tomu, aby se zase roztikaly.“

Sotva znatelně potřese hlavou a nespouští ze mě oči. „Tak co má tedy člověk dělat?“

Pokrčím rameny. „Najít způsob, jak to bezčasí vydržet.“ Cí­ tím, jak se mi po jazyku jen z pomyšlení na léky, které jsem kdysi brával, rozlévá chuť želatiny. Mohl jsem dodat, že máloco se ke zvládání bezčasí hodí lépe než prášky, ale její zmenšené zorničky, vláčnější pohyby svalů a tón hlasu mi napovídá, že tohle už ví.

„Jestli to chápu správně, byl jste nemocný.“ Milla odloží lahev a  nakloní se ke kuchyňskému ostrůvku. „Kvůli ženě, která ze­ mřela.“

„Ano.“

„Nejspíš jsou přesvědčení, že s vámi to bude jiné. Two wrongs will make a right? Co si o tom myslíte vy?“

Chystám se odpovědět, ale Milla Lindová už je otočená zády. Ukáže na jednu z  lahví vína a  řekne Joachimovi: „Tuhle mů­ žeš rovnou vrátit. Nestojí za nic.“ Znovu se na mě otočí, chytne mě za paži a  vede mě skleněnými dveřmi na prostornou tera­ su. „Všichni tihle lidi, kteří netrpělivě čekají na knihu, na to, že se dozví, co se nakonec stane s postavou, kterou jsem stvořila... A zatím na hřbitově leží Robert, ani ne půl metru od ženy, co ho zabila. Tohle nemůže nikdo pochopit,“ uleví si a pustí moji ruku.

„Ale já jim dám to, na co čekají,“ pokračuje. „Splním svůj úkol, dopíšu knihu. A potom...“ Na chvíli se zastaví a pohledem klouže po vysokých stromech až k neklidné vodní hladině v dálce. „Snad bude...“

Milla jde směrem k přístavbě navazující na zeď hlavní budovy. Má nyní přítomnější pohled. Jako by ta krátká procházka odvála pryč, co se mezi námi ještě před chvílí vznášelo. „Pojďte,“ vyzve mě, „vysvětlím vám, na čem jsme s Robertem pracovali.“

6. kapitola

Milla posune skleněné dveře ke straně a  uvede mě do své kan­ celáře v  přístavbě. „Pracovna je moje nejoblíbenější místo.“ Za­ vře dveře, posadí se k psacímu stolu, jednou rukou si upraví účes a  druhou zapne počítač. „Robert a  já jsme sotva začali s  výzku­ mem k nové knize,“ řekne. Nakloní se dopředu a zadá heslo. Záře monitoru se jí rozlije po obličeji. „Narazili jsme na jeden skuteč­ ný případ zmizení, který jsme chtěli využít jako inspiraci.“

„Je zrovna tenhle případ něčím zvláštní?“

Milla zavrtí hlavou, aniž vzhlédne od obrazovky. „Psalo se o něm v médiích, ty dívky se zatím ještě nenašly. Šlo o dvě mladé dívky, které před sedmi měsíci utekly z dětského domova u Hø­ nefossu. Případ nás zaujal svou odlišností, když jsme s Robertem procházeli aktuální případy použitelné pro přípravu knihy. Ty dívky byly totiž velmi mladé, bylo jim teprve patnáct let.“

„A s čím můžu pomoct já?“

„Promluvíme si s  příbuznými a  policií a  také mi pomůžete pochopit policejní postupy v takovém případu. Vím, že jste dřív pracoval jako vyšetřovatel, a myslím si, že by to mohlo být užiteč­ né s ohledem na psychologický aspekt.“

„Jak se tváří příbuzní na to, že by s námi měli mluvit?“

„Robert se setkal s rodiči jedné z pohřešovaných dívek, oceňu­ jí veškerou možnou pomoc a jsou rádi, že případ nespadne pod stůl.“

„A ta druhá dívka?“

Milla zavrtí hlavou. „Ta žádné příbuzné nemá.“

„Vůbec žádné?“

„Ne. Mimochodem, mám pro vás složku.“ Millin obličej zmizí za monitorem a  je slyšet, jak se probírá zásuvkou psacího stolu a pak se opět vynoří. Chvíli váhá a pak mi složku podá.

„Proč ho zabila?“ zeptám se, když si od ní beru desky nadepsa­ né Robert Riverholt. „Robertova žena. Proč ho zastřelila?“

Milla se chystá něco říct, ale pak jen pohodí hlavou. Mezi prs­ ty si proplete několik pramenů vlasů. „Camilla byla nemocná,“ řekne nakonec.

„Nemocná?“

„ALS je degenerativní onemocnění, které napadá nervy mí­ chy a mozku. Diagnózu se dozvěděla, když Robert ještě pracoval u policie. Svěřil se mi, že už tehdy se málem rozešli, ale rozhodl se s  ní zůstat tak dlouho, dokud to bude zvládat. Nakonec už nemohl.“

„Takže ho zabila proto, že se ji chystal opustit?“

„Ano,“ odpoví Milla úsečně a  trochu se pootočí ke knihovně u stěny. „Nemohla bez něj žít.“

„Proč si policie myslí, že ty pohřešované dívky utekly na Ibi­ zu?“ zeptám se, zatímco listuju Robertovou složkou k případu.

„V minulosti už jednou utekly.“ Milla si odkašle, když se naše pohledy konečně setkají. „A tehdy odjely na Ibizu.“

„Aha.“ Dál listuju v papírech. „Tak jaký je plán?“

„Zítra spolu pojedeme do Hønefossu a navštívíme dětský do­ mov a také matku Siv, to je jedna z těch dívek. Očekává nás.“

„Proč?“ Odložím složku na stůl mezi nás.

„Prosím?“

„Pokud nebudeme nic vyšetřovat, pokud se budeme jen hra­ bat v tom, co tu po sobě ty dvě holky zanechaly, k čemu mě vlast­ ně potřebujete nebo jste předtím potřebovala Roberta? Není to­ hle něco, co může spisovatel zvládnout sám ze své pracovny?“

Milla se na mě dlouze zadívá a nakonec kývne směrem k jizvě v mém obličeji, která se táhne od oka až k prohlubni mezi čelistí a  lícní kostí, kde se ztrácí a  přechází do rozšklebeného horní­ ho rtu, který nikdy úplně nepřiléhá ke spodnímu, ani když mám ústa zavřená. „Kde jste k tomu přišel?“

„To mám z té autonehody.“ Odvrátím od ní znetvořenou část tváře. „Ulf říká, že o tom nemám mluvit.“

„Bolí to?“

„Jenom když jsem sám. Nebo ve společnosti druhých.“

Konečně se usměje. „Máte pravdu,“ přitaká a opře se do židle. „Vlastně bych to všechno mohla napsat tady z  vnitřku své pra­ covny. Načíst si případy pohřešovaných na internetu, vylovit pár vhodných postav z podvědomí a dát jim jména, obličeje a příběh. Ale tenhle případ je jiný.“ Chystá se ještě něco dodat, ale pak se raději nadechne a otočí se k oknu, za nímž se ve větru od moře slabě komíhají koruny stromů.

„Čím je tenhle případ jiný?“

„Prostě je jiný,“ zopakuje Milla a několikrát unaveně zamrká. „Mimochodem, Joachim vám připravil zázemí v lodním domku,“ informuje mě a ukáže k lesu pod pracovnou, kde spatřím obrysy bílé budovy u oblých skalisek na pobřeží. „Začneme zítra ráno.“

7. kapitola

Obývací pokoj v  lodním domku sestává z  několika kusů rata­ nového nábytku rovnoměrně rozmístěného okolo obrovské­ ho panoramatického okna s  výhledem na moře. Jediné námoř­ nické vybavení tu představuje pár starožitností s  námořnickou tematikou visících na bíle natřených zdech nebo z  odhalených střešních trámů. Sedl jsem si do proutěného křesílka a  listuju obsahem složky, kterou jsem dostal od Milly. Uvnitř je několik novinových výstřižků, fotografie pohřešovaných dívek a  doku­ menty k případu.

Siv i Olivii bylo oběma patnáct let, když vloni 16. září zmize­ ly z  dětského domova na okraji Hønefossu. Naposledy je viděli poblíž zastávky před dětským domovem nasedat do neznámého auta. Policie se domnívala, že odjely na Ibizu, kam už dříve utekly a kam si pro ně o týden později přijela policie a sociální pracovní­ ci. Ale tentokrát po sobě, poté co ráno v den zmizení nasedly do auta, nezanechaly žádnou stopu.

Vezmu do ruky jejich fotografie. Siv má blond vlasy po rame­ na a  úzký, výrazně nalíčený obličej, zatímco Olivie má krátké husté havraní vlasy, vystouplé lícní kosti a krásné oči, orámova­ né silnou vrstvou očních linek. Všechny fotografie Siv a Olivie jsou téměř stejné: dvě náctileté dívky skrývající se za nekoneč­ ným množstvím make­upu, jejichž postoj na fotce vyjadřuje na­ prostý nezájem a napodobuje známé ikony s obligátními kače­ řími rty a  doširoka otevřenýma očima mrkacích panenek. Jen výraz jejich očí ke zbytku nesedí – je až moc chladný, bez života, a svědčí o tom, že toho viděly, zažily a ztratily v životě už příliš mnoho.

Vědomí, že případ ani nebudeme vyšetřovat a že jsem se sní­ žil k  tomu, hrabat se v  lidských osudech v  honbě za šťavnatým příběhem, všechno ještě zhoršuje. Frei už se nikdy nevrátila, ani poté co mě propustili z  nemocnice v  Tromsø a  vrátil jsem se domů do Stavangeru. Podle Ulfa to svědčí o tom, že se mi po­ škození mozku v oblasti amygdaly nezhoršilo, že Freiino místo je v hrobě a ona už není kusem ledového masa, který k sobě můžu jen tak přivolat pomocí oxykodonu a  benzodiazepinů. Myslí si, že ztráta Frei a opiáty ze mě udělaly osamělého člověka a že vli­ vem nedostatku mezilidského kontaktu postupně rezavím. Já sám bych spíš řekl, že jsem sám, ne osamělý, což je rozdíl, ale oba víme, že tohle není můj skutečný problém.

Když se snažím změnit polohu v křesle, znovu mi padne zrak na fotografie Siv a Olivie. „Kam jen jste ten den měly namířeno?“ zamumlám si pro sebe, pak se od nich odvrátím a zavřu oči.

8. kapitola

Na tenhle den čekám od doby, kdy mi byly tři roky. Siv je roztěkaná, stojí vedle mě, kouří, v  ruce mačká prázdnou krabičku od cigaret a neustále mluví. Slunce už vyšlo a rozpouští zmrzlou jinovatku, kte­ rá se pevně zakousla do trávníku před autobusovou zastávkou. Brzo se sluncem zalitá plocha rozšíří až na parkoviště na druhé straně sil­ nice, kde pod okny společenské místnosti stojí auto nočního hlídače.

Otevřu batoh. Je skoro prázdný. Siv ten svůj naplnila plyšáky, šminkami a oblečením, ale já ve svém nemám skoro nic, protože vím, že až bude dneska večer zapadat slunce, nebude už všechna ta stará veteš nic znamenat. Jediné, co má význam, je tenhle podzimní den, protože je první a zároveň poslední.

„Hele.“ Ze zatáčky se vynoří černé auto a blíží se k nám. Siv típ­ ne cigaretu o  stěnu zastávky, vyhodí prázdnou krabičku od cigaret a zvedne batoh. „Jsi připravená?“

„Jo,“ odpovím a naposledy se podívám na budovu přes ulici. „Jsem připravená.“

9. kapitola

Nejspíš jsem v  křesle usnul. Když se vzbudím, slunce je pryč. Hladinu moře čeří nepravidelné vlnky, které narážejí na vodou ohlazená skaliska. Ve stromech to praská a listí šumí ve větru. Je mi zima, nemám na nic náladu a stýská se mi po Stavangeru a po mém bytě.

Obuju se a vydám se k hlavnímu domu. Když už jsem téměř venku z lesíku mezi lodním domkem a hlavní částí zahrady, za­ hlédnu v pracovně Millu. Nahýbá se nad stůl s obličejem sklo­ něným k pracovní desce a s rukama rozpřaženýma před sebou. Její oči jsou doširoka otevřené a ústa se střídavě otevírají a zaví­ rají, jako by měla nějaký záchvat.

Ve chvíli, kdy vycházím zpoza stromů, za ní spatřím postavu. Vytahuje ji za vlasy až do stoje a pak s ní zase smýkne na desku stolu. Ve tváři se Mille střídá panický strach s extází. Když s ní znovu trhne nahoru, rozepne se jí halenka a vykoukne z ní ňa­ dro. Joachim ho volnou rukou popadne a stiskne.

Najednou se zdá, jako by se Milla dívala přímo na mě. Joa­ chim ňadro pustí a přesune ruku na krk. Milla má ústa dokořán a celé tělo napjaté. Vypadá, že omdlí, ale těsně předtím Joachim své sevření uvolní. Druhou rukou ji stále pevně drží za vlasy, takže visí nakloněná nad psací stůl.

Teprve teď mi dochází, že se nedívá na mě, ale skrze mě, ně­ kam do tmy za mnou. Po chvíli Joachim její vlasy pustí a  ona ztěžka klesne na stůl, zatímco on ustoupí dozadu a zmizí ve stí­ nu.

Chvíli tam stojím a  pak vykročím k  domu. Za skleněnými dveřmi do pracovny spatřím Millu. Právě si zapíná halenku, a když si mě všimne, otočí se zády.

„Potřebujete něco?“ Ve dveřích se objeví Joachim a  prsty si prohrábne řídké, čerstvě zesvětlené vlasy.

„Kufr,“ odpovím. „Zapomněl jsem ho v předsíni.“

„Počkejte tady.“ Zmizí v kuchyňských dveřích v hlavní části domu.

Udělám krok směrem k pracovně, ale jakmile uvidím Millin odraz v prosklených dveřích, zarazím se. Právě stahuje žaluzie a pak uslyším cvaknout zámek ve dveřích. Za okamžik přichází Joachim s mým kufrem.

„Omlouvám se,“ nadechnu se, „neměl jsem v úmyslu...“

„Vy nemáte ponětí, jaká je,“ řekne Joachim. „Co potřebuje.“

„A  co tedy?“ zeptám se, když spolu přicházíme k  lesíku mezi vilou a lodním domkem. Joachim se přede mnou zastaví a  stoupne si na travnatý hrbolek, takže je skoro stejně vysoký jako já. Usmívá se a jeho zuby v šeru svítí. „Ztrácet kontrolu.“

Když na to nic neříkám, pohodí hlavou. Pak sestoupí dolů a pokračuje v chůzi. „Takové jako Milla potřebují určitý typ lidí. Určitý typ mužů, ne jako...“

„Ano, chápu,“ přeruším ho. „Ne jako jsem já.“

Joachim pokračuje v chůzi, neodpovídá.

„Nebo Robert,“ řeknu nakonec.

„Cože?“ zastaví se a  tentokrát nemůže najít žádný drn, na který by si stoupl, a  tak ještě o  krok ustoupí, aby náš výškový rozdíl zdánlivě vyrovnal. „Co jste to řekl? “ zeptá se švédsky.

„Říkal jste vy,“ zopakuju. „Vy nechápete, jaká je. Předpoklá­ dám, že jste měl na mysli takové muže, jako jsem já nebo Ro­ ber t .“

„Okamžitě mi bylo jasné, co je Robert zač. Viděl jsem mu až do ž a lud k u.“

„Jinými slovy jste skutečný znalec lidských povah?“

„Ty tady nebudeš dost dlouho na to, abys to zjistil, kamaráde. Tady máš.“ Joachim upustí kufr na zem mezi nás. „Zbytek cesty už zvládneš sám,“ procedí mezi zuby a vyrazí zpátky k domu.

10. kapitola

Druhý den ráno u snídaně s Joachimem neprohodíme ani slovo, jen si vyměníme pár pohledů a  stisk ruky ve vchodových dve­ řích, když s Millou odjíždíme.

„Tak a už jsme sami dva,“ vydechne Milla poté, co nasedne­ me do jejího auta a zamíříme do Hønefossu.

„Ano.“ Pevně uchopím volant. Auto jsem neřídil od té doby, co mi před více než třemi lety sebrali řidičský průkaz, ale ne­ dokázal jsem to Mille říct, když mi ráno po snídani podávala klíče od auta.

„Dřív jsem cestování zbožňovala,“ otočí se ke mně Milla a usmě­ je se. „Jezdila jsem na knižní veletrhy po celém světě, na nákupy i prodloužené víkendy do různých metropolí.“

„Povídejte o své knize.“ Už předtím jsem si uvědomil, že mám rád její hlas. Je měkký a plný, ale v prostoru není dominantní. Milla mi nepřipadá jako typ, který vyžaduje stoprocentní po­ zornost druhého, když mluví. Jako by jí stačilo, že tam ten dru­ hý je a svým vlastním způsobem ji poslouchá.

„Bude o  mladší dceři Augusta Mugabeho,“ začne. Před námi se pod šedou pokličkou z mraků vzrostlým lesem a pose­ čenými kukuřičnými poli vine asfaltový had. „Chtěla bych čte­ nářům ukázat, jaký byl August předtím, než potkal Gjertrud. Když ještě žil s jinou ženou, se kterou měl dítě, ale která o něj nestála. Vzala dítě a  opustila ho dřív, než ji stihl požádat o ruku.“

„Zajímavé,“ zamumlám.

„Asi se trochu inspiruji vámi.“ Milla se na mě otočí a znovu se usměje, zatímco napjatě sleduje zjizvenou polovinu mé tváře v očekávání nějaké reakce.

„Opravdu?“ podivím se, aniž spustím oči ze silnice.

„Tedy vaší mladší verzí,“ zasměje se mírně Milla. „Nakrátko ostříhanou a s očima stejně šedivýma, jako jsou támhlety deš­ ťové mraky.“ Zahihňá se. „Představuji si, že takové byly vaše oči. Než se v nich usadila vážnost.“

„Myslíte před jizvami?“

Její pohled se zastaví na hrbolatých rýhách v  mém obličeji. „Mně se jizvy líbí,“ řekne a  bříšky prstů se lehce dotýká míst, kudy jizva prochází. „Ty, které jsou vidět, i ty, které se nachází uv n it ř.“

„Já bych se býval bez řady z nich obešel,“ odpovím suše.

„Vážně?“ stáhne ruku. „Bez kterých?“

„Camilla, Robertova žena,“ změním téma a  Millin pohled ihned ztvrdne a odvrátí se pryč. „Znala jste ji?“

„Jen zběžně.“ Milla se otočí k bočnímu sklu. „Párkrát jsme se s Camillou viděly, Robert ji vzal na Tjøme, ale neznala jsem ji.“

„Říkala jste, že bez něj nedokázala žít.“

„Ano. Robert se od ní v tu dobu zrovna odstěhoval. Našel si byt. Byl to dobrý člověk, ne jeden z těch, kteří utečou, když jim onemocní žena. To si nemyslete. Snažil se zvládat to tak dlou­ ho, jak jen to šlo. Ale nakonec už to nevydržel. Uvědomil si, že tam nemůže zůstávat a čekat jen na to, až umře. To by nebylo spravedlivé ani k  jednomu z  nich.“ Nakloní se k  okénku, jako by se mezi stromy snažila najít něco, k čemu by mohla upnout svou pozornost.

„Chtěla si ho vzít s sebou na druhý břeh. Hrát karty a popíjet čaj s dušemi zemřelých?“

„Takhle nemluvte.“ Všimnu si, jak se jí bolestí zkřivila ústa.

„Omlouvám se,“ řeknu, když projíždíme okolo nevelkého průmyslového areálu s  podmáčenými okraji příkopů a  trávou pokrytou šedou vrstvou asfaltového prachu.

„S Robertem jsme hrávali tako



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.