načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sestup - Tim Johnston

Sestup

Elektronická kniha: Sestup
Autor:

- KDYŽ VÁM UNESOU DCERU, NENÍ TO ŽÁDNÝ THRILLER!. - -   - - Pobyt ve Skalistých horách má být pro Courtlandovy poslední rodinnou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 447
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7073-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

KDYŽ VÁM UNESOU DCERU, NENÍ TO ŽÁDNÝ THRILLER!.

 

Pobyt ve Skalistých horách má být pro Courtlandovy poslední rodinnou dovolenou, než jejich dcera nastoupí na sportovní vysokou školu. Zatímco osmnáctiletá Caitlin si chce především otestovat běžeckou kondici v náročném terénu, její rodiče doufají, že mimořádně krásné horské prostředí pomůže zažehnat dlouhotrvající manželskou krizi.

 

Ale když si jde Caitlin se svým mladším bratrem časně ráno zaběhat a později je za dramatických okolností v kopcích nalezen pouze Sean, ukáže horská krajina svou mnohem děsivější tvář.

 

Dívčino zmizení, záhadné a o to trýznivější, rozděluje cesty jednotlivých členů rodiny, z nichž každý určitým způsobem přebírá odpovědnost za to, co se stalo. Neutuchající naději ztělesňuje otec Grant, který své pátrání nevzdává a věří, že jeho dcera je stále naživu.

 

Kdy ale přestane hledat i on?

 

THE NEW YORK TIMES BESTSELLER!

Zařazeno v kategoriích
Tim Johnston - další tituly autora:
Sestup Sestup
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

S ES T U P


mys t e ry p r e s s

2017

t i m j o h n s to n


Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené

jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu.

Tato kniha ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny v jakékoli

podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Tim Johnston, 2015

Translation © Hana Catalano, 2017

Cover © Václav Havlíček, 2017

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017

ISBN 978­80­7588­019­2 (PDF)


T U To k n i hU v ě nU j i v a š i m d cE r á m,

a Ta k é T é S v o j í.


m y b y l i j a k d va r o d n í b E r á n c i,

k d y ž P o S k a kU j í n a S l U n c i a mE č í d rU h n a d rU h a;

c o v y m ě ň o va l i j S mE, j E n z a n E v i n n oS T b y l a n E v i n n oS T;

m y n aU k o z l o b ě j S mE n E z n a l i

i a n i v E S n á c h n E z d á l o S E n á m, ž E k d o j i c h z n á.

w i l l i a m S h a kE S P Ea rE, z i m n í P o h á d k a

k é ž k r áS n á j E m á d cE r a,

v š a k n E Ta k, ž E vá b i l a b y k S o b ě c i z í z r a k.

w. b. y E aT S, m o d l iT b a P r o m oU d cE r U

ŽIVOT

PŘEDTÍM

Jmenovala se Caitlin, bylo jí osmnáct a občas ji ze spaní budil spla

šený tlukot vlastního srdce. Jako by ve snu sprintovala k cílové pásce,

ale ta byla s každým krokem dál, jako by se jí už už podlamovala ko

lena a nohy těžkly. Probouzela se s leknutím a pocitem, že jí hrudník

svírají neviditelné paže. Chvíli zírala do  tmy a  potom zvedla ruku a stiskem tlačítka aktivovala modře podsvícený displej hodinek, které

bez ustání monitorovaly její tělesné funkce: tep 86 úderů za minutu,

teplota 37,8 stupňů Celsia, rychlost (0), nadmořská výška 2 741 metrů.

Nadmořská výška 2 741 metrů?

Rozhlédla se po místnosti – slabé světlo pronikající skrze švy zá

věsů odhalovalo linie několika kusů tmavého nábytku. Na  vedlej

ší posteli ležela její matka, jejíž blonďaté vlasy vypadaly na  bílém

polštáři mnohem tmavší, a za stěnou spali otec a mladší bratr. Dva

pokoje, čtyři postele, nebylo co řešit. Se svým patnáctiletým bratrem

by v jednom pokoji nespala. A on s ní koneckonců také ne.

9


Displej se opět rozzářil studeným světlem a začal pípat. Rychle ho

umlčela a zkontrolovala si tep. Pořád zrychlený, už za to ale nemohl

sen – způsoboval to vzduch v těch téměř třech tisících metrech nad

mořem.

Skalisté hory!

Když je z auta spatřila poprvé, rozbušilo se jí srdce, svaly na nohou

se napnuly a začalo v nich škubat. Za několik týdnů měla zahájit stu

dium na univerzitě, kde získala sportovní stipendium, a přestože v po

sledním ročníku střední školy neprohrála žádný závod (palcové titulky

hlásaly COURTLANDOVÁ NEPORAŽENA!), bylo jí jasné, že spolužačky

na univerzitě budou rychlejší a silnější, zkušenější a odhodlanější než

děvčata, s nimiž dosud závodila. Proto si tyhle hory vybrala.

V koupelně si umyla obličej, vyčistila zuby, svázala si vlasy do pev

ného ohonu a pak si dívku v zrcadle pozorně prohlédla. Nešlo o mar

nivost. Přistupovala k sobě jako ke každé jiné soupeřce, z jejíchž očí

se snažila vyčíst, jak ji porazit.

Vrátila se do pokoje a na chvíli se jí zdálo, že je matka vzhůru a sle

duje ji z postele. Ale to se jen v tlumeném světle pokoje zaleskla její

bledá víčka – slepá a zneklidňující jako pohledy soch. Caitlin otevřela

spojovací dveře, prošla do vedlejší místnosti a zatřásla bratrem, aby

ho probudila.

Slunce teprve šplhalo po  vzdálenější straně hor a  město se kou

palo v chladném jezeře stínu. Medvědi, kteří v noci bloumali ulicemi

a rabovali popelnice, se už dávno vrátili nahoru do lesů. Město zelo

prázdnotou. Nikdo je neviděl přecházet na semaforech a jen oni dva

vnímali pomalé blikání prostředního oranžového světla.

Caitlin zatím neběžela, jen v rychlé pantomimě vykopávala kolena

do výšky jako mažoretka na přehlídce, jejímž jediným divákem byl

10


chlapec, který se za ní kolébal na vypůjčeném kole. Chtěl se vrátit pro

mikiny, ale připomněla mu, že je červenec a brzy se oteplí.

Jmenoval se Sean, ale říkala mu „blboune“, což byla přezdívka

z minulosti, která už dávno pozbyla smysl. Do města dorazili včera,

z plání nahoru po mezistátní, přes Denver a pak do hor po klikaté

cestě nad útesem, ze které měli všichni nahnáno, a  následně zase

cítili závrať při klesání do bezedné zeleně, s malými a hustými boro

vicemi na vzdálených svazích. Jeli stále výš a výš, nahoru k Velkému

rozvodí a potom zase dolů – dolů do dvou tisíc metrů, kde se náhle

z  kopců vylouplo rekreační středisko připomínající fata morganu:

zimní architektura lyžařských obchůdků a  kaváren uprostřed léta. Nad travnatými sjezdovkami visely prázdné lanovky, okolí hýřilo neuvěřitelnými barvami a svěží vzduch je přímo pálil v plicích.

Nyní ho, v  tom modrém ránu, zhluboka nasávali a  vydechovali

bílé obláčky. Vůně borovic připomínala Vánoce. „Jdeme na to,“ řekla

Caitlin. Odbočila do ulice jménem Ermine, dala se do běhu a Sean ji

následoval.

Nejprve si pomyslel, že to není vůbec špatné – široká hladká asfal

tová silnice a otevřené nebe nad hlavou. Pak ale cesta začala prudce

stoupat, les byl stále hustší a uzavřenější a převodovka kola na kaž

dé přehození rychlosti reagovala trhnutím, jako by mlela z  po

sledního. Postavil se na pedály a s otevřenými ústy lapal po dechu. Zahřátý pot mu stékal po kulatém břiše na šortky. Vpředu na tmavé

cestě se její bledá silueta stále zmenšovala a rozplývala jako nohatý

a  čtverácký skřítek. „Zpomal!“ vykřikl z  plna hrdla a  pak sklopil

pohled ke svým třesoucím se stehnům. Vybavily se mu vzpomínky na sněžnice: Caitlin pádí po jezeře a on se vláčí za ní v dřevěných

sněžnicích, klopýtá a padá – zůstane bezvládně ležet ve sněhu (nad

hlubokým temným jezerem, od něhož ho dělí jen tenká vrstva ledu)

11


a najednou se objeví rudolící Caitlin a sehne se k němu. No tak, bl

boune, nedělej kraviny...

Když znovu vzhlédl, viděl, že se zastavila. Dojel k  ní a  opřel se

nohama o zem. „Panebože, Caitlin...“ Snažil se, aby to neznělo jako

nářek zoufale funícího tlouštíka. Srdce mu divoce tlouklo.

„Pst,“ řekla. I ona ztěžka oddechovala, ale usmívala se. Pálení v plicích a  zrychlený tep ji přiváděly do  extáze. Zeď její ložnice doma

pokrývaly pestrobarevné stuhy z  běžeckých závodů, rozmístěné

do tvaru ptačího křídla.

„Vidíš to?“

„Co?“

„Támhle nahoře.“

„Co?“

„Hned vedle cesty. Přímo támhle.“

Pak to spatřil. Byl to malý rezavý pes s hustým ocasem. Ne, to ne

byl pes. Bylo to něco divokého s malýma černýma očima a velkýma

nastraženýma ušima.

„Co je to?“ zeptal se.

„Myslím, že liška.“

„Co to má v tlamě?“

„Nevím.“

„To je mládě!“ vykřikl přidušeně. „Musí to být její mládě!“

„Ne, je tam krev.“

„Tak ho zabila. Někdy to dělávají.“

Dívali se na  ni a  liška zase pozorovala je, až se konečně otočila

a s drobným tělíčkem stále sevřeným v čelistech odklusala nahoru

po cestě a zmizela.

Chlapec si přehodil batoh dopředu a zalovil v něm po lahvi s pitím.

Caitlin se nezastavila kvůli lišce, ale proto, že se tam cesty křížily

12


a  ona si nebyla jistá, kudy mají pokračovat dál. Vybavila si mladí

ka z prodejny kol, s prsty špinavými od oleje (měl jasně zelené oči

a  na  krku vytetovaného pavouka), který jí řekl, že cestou narazí

na značky. Žádné ale neviděla. Tady ne.

Ze sportovních lahví si nastříkali studenou vodu do úst, Sean si

sundal cyklistickou helmu a pak si před sebe rozložili mapu.

„Tudy,“ rozhodla.

Podíval se na úzkou kamenitou cestu, na kterou ukázala, a zavrtěl

hlavou. „To teda ne.“ Přece se dohodli, že se budou držet upravených

cest, okrsek, řekl. Pohlédla na něj, na jeho rudý, vážný obličej a hel

mou rozcuchaný a propocený chomáč vlasů. Někdy bylo těžké uvěřit,

že je mu už patnáct, a ne dvanáct, deset nebo sedm.

Zkontrolovala si srdeční tep. Byl rychlý, přestože teď v klidu stála.

Nadmořská výška 2 840 metrů.

„Blboune,“ řekla a nacpala mu láhev zpátky do batohu. „Vypůjčil sis

to horské kolo, aby ses coural po okreskách?“

Slunce se rozlilo po údolí, jeho paprsky pronikly mezi závěsy a do

padly na postel a víčka muže, který v ní spal. Po chvíli se muž od svět

la odvrátil a pohlédl na displej budíku. 07:15.

Pokoj v motelu. Colorado. Napravo od něj stála druhá postel, ro

zestlaná a prázdná.

V  koupelně na  mokré poličce ležel synův zubní kartáček. Grant

Courtland si opláchl a osušil obličej, vrátil se do pokoje a rozhrnul

závěsy. Obloha byla namodralá, vrcholky hor lemovalo několik prů

svitných obláčků. Pohlednicový výhled. Jakýsi pták v  dáli plachtil

v teplém proudu vzduchu. Dlouho se v něm vznášel a pak se náhle

střemhlav vrhl dolů do  stromoví. Grant chvíli čekal, jestli se pták

vznese zpátky na oblohu, ale už se neobjevil.

13


Nebyl si jistý, kde přesně děti jsou. Mohly by být už támhle, po

blíž hory, někde u těch stromů, které mu připadaly tak blízko. Včera

večer společně zkoumali mapy, ale Grant tomu nevěnoval velkou

pozornost; tohle dobrodružství si měly děty naplánovat a užít samy.

Za několik týdnů nastoupí Caitlin na univerzitu ve Wisconsinu, kde

získala sportovní stipendium díky výsledkům v  přespolním běhu,

a hory byly její nápad, její volba, dárek za maturitu.

Univerzita! Už?

Hleděl do dálky a v jednu chvíli měl pocit, že cosi vidí – záblesk

chromu, mihnutí bílých tenisek. Nic tam samozřejmě nebylo, pouze

zeleň a zase jen zeleň vzrostlých borovic.

Zvedl mobilní telefon a  naťukal zprávu, ale pak zaváhal a  palec

mu zůstal viset nad tlačítkem pro odeslání. V mysli mu vytanul sen,

který se mu zdával... vlastně jen zlomek z  něj. Jenom ta zkušená,

zkoumající ruka ženy. Ach, panebože...

Odložil mobil a civěl na něj. Po chvíli si natáhl džíny, triko a bosý

vešel do sousedního pokoje.

Stezka se zužovala a  spíš než štěrková cesta to nyní byla jakási

úžlabina kroutící se svahem nahoru. Nakonec už nebyl žádný štěrk

a žádná stezka, jen tahle holá čelistní kost tvořená oblými valouny,

jak se rok za rokem tvarovalo vyschlé dno horské bystřiny, kdy voda

jen sporadicky stékala dolů – vždycky dolů a nikdy ne nahoru.

„Jedeme špatně!“ vykřikl Sean v úžlabině.

Caitlin před ním ale běžela dál a  skákala z  kamene na  kámen

jako koza.

Snažil se pokračovat, sípal, celý se třásl a  zuby mu cvakaly, až

nakonec řekl: „Seru na to!“ Slezl z kola, upustil ho na kameny a od

potácel se od něj.

14


„Caitlin!“ zvolal.

Měl pocit, že je zároveň těžký jako balvan i lehký jako pírko. Obojí.

Nohy samovolně udělaly nečekaný krok. Něco letícího jej udeřilo

do helmy, zavřeštělo do jejích větracích otvorů a odletělo pryč.

„Čubka!“ ulevil si.

Zvedl kolo a namáhavě ho tlačil přes kameny, když na něj po chvíli

zase něco zaútočilo – nyní cosi pod batohem. Bzučelo mu to na zá

dech, a proto opět upustil kolo a začal se kroutit z popruhů. Až pak

mu došlo, že jde o telefon. Ale než batoh sundal a vzal mobil do ruky,

bzučení ustalo. Díval se na malý displej, zda nepřijde oznámení o nově

přijaté zprávě, ale neobjevilo se nic. Zkontroloval i svůj mobil a strčil

oba zpátky do batohu.

Potom znovu vytáhl ten její. Cítil jeho rubínovou váhu v  dlani,

podíval se nahoru úžlabinou a potom si sedl na kámen, vyhledal si

textové zprávy a přečetl si je. Nejzajímavější byla jména: Colby. Allison.

Natalie. Amber. Štíhlé dívky s atletickými postavami, které chodívaly

k nim domů ve volných šortkách a upnutých topech, aby mu vypily

dietní kolu a bosé dupaly po schodech nahoru a dolů. Dívky, které

opatlávaly nábytek a nechávaly své vůně na pomačkaných polštářích.

Dívky, které neustále esemeskovaly, chichotaly se a  žvanily – bez

ustání žvanily! Jednou se přikrčil pod spodním oknem a slyšel Alli

son Chowovou, jak ostatním děvčatům vypráví o té velké věci svého

přítele, kterou se málem udusila. A taky v koupelně překvapil Colby

Wilsonovou s nahými stehny. Trůnila na záchodě se šortkami u kolen.

Neumíš klepat, tlusťochu?

Dostal se k vrcholu úžlabiny blíž, než předpokládal, a když se tam

ocitl, narazil na stezku. Další příkrou, udržovanou cestu podobnou

té, po níž se vydali na začátku. Nebo to byla ta samá? Našel značku

1 5


s  nápisem CO RD. 153. Na  rozpáleném zátylku cítil slunce a  všude

kolem šuměly tiché borovice. To bylo všechno. Cesta vepředu nahoře

odbočovala prudce vpravo mimo jeho dohled, zatímco v  opačném

směru se svažovala dolů. Celá jeho bytost, každá buňka v  těle se

chtěly pustit tudy – dolů. Rychlost a vánek a dlouhá, pohodová jízda

na hřbetě gravitace. Ale ona by to neudělala, neběžela by dolů. K čer

tu s ní! Zvedl kolo, šlápl do pedálů a znovu se rozjel nahoru.

Daleko se nedostal, když ze stromoví zničehonic cosi vyrazilo a šlo

to po něm. Vyjekl a seskočil z kola. Zlomek vteřiny nato uslyšel její

hýkavý smích a do tváře se mu nahrnula krev.

„Ty jsi ale praštěná!“ řekl.

„Ty brďo, blboune, měl bys vidět svůj ksicht!“

Zvedl kolo ze země.

„Vůbec jsem nevěděla, že sebou umíš tak rychle hejbnout!“ řekla.

„A já jsem zas nevěděl, že umíš bejt taková pizda!“ odvětil.

Přestala se smát. A do toho nového ticha se ozval mužský hlas –

odnikud. Odevšad. Za chvilku ho bylo s určitostí slyšet za pahorkem

pod nimi a  vzápětí se objevily dvě osoby s  cyklistickými helmami

na hlavách, hrbící se za řídítky kol. Muž a žena. Když je muž spatřil,

zmlknul a  oba se přiblížili v  zadýchaném mlčení. Jejich tváře byly

veselé a bystré. Žena vypadala mladší než muž – mohla být ve věku

Caitlin – a usmála se na Seana. Jedna z mužových nohou nebyla nor

mální. Měl černou protézu upevněnou ve speciálním pedálu, takže

bylo těžké na první pohled poznat, kde končí kolo a začíná muž. Řekl

ahoj a Sean mu stejným pozdravem odpověděl. Jen co projeli ohybem

cesty a zmizeli z dohledu, Caitlin se zeptala: „Jak jsi mě to nazval?“

V obličeji byla celá rudá a Sean taky.

„Proboha, Caitlin, hledal jsem tě! Měli jsme jeden na druhýho dávat

pozor!“

16


Naštvaně se na  něj podívala. Pak se odvrátila a  zavrtěla hlavou.

Utáhla si gumičku na  ohonu, naklonila se k  němu, až sebou cukl,

a řekla mu, že na něj pozor dává, že celou dobu přesně věděla, kde je. Co si o ní vůbec myslí?

Obě postele ve  vedlejším pokoji byly prázdné a  neustlané, při

krývky nedbale rozhozené. Pokoj, v němž bylo docela chladno, když

šly ženy spát, byl nyní vyhřátý a  naplněný slabou vůní parfému

a  potu. Grant se šel podívat, zda je topení vypnuté, a  pak přešel do malé předsíňky před koupelnou, kde na polici ležely dva otevře

né kufry, z nichž jeden patřil otci a synovi, zatímco druhý matce

s dcerou – stačilo se podívat na pestrobarevné spodní prádlo a pod

prsenky a bylo hned jasné, čí je čí.

Dveře do koupelny byly otevřené dokořán, vycházela z nich pára

a ozýval se zvuk zubního kartáčku. Vešel dovnitř. Stála v oparu, omo

taná bílým ručníkem a trpělivě si čistila zuby. V tom ručníku vypadala

zas na dvacet. V duchu se vrátil do minulosti. Vysokoškolské dny. Její

malý byteček nad pekárnou na Fairchild. Zimní rána, která trávil v její

posteli, obklopený vůní její kůže a čerstvě upečeného chleba. Pochá

zela z dvojčat, její sestra Faith se utopila, když jim bylo šestnáct, což

ho svým způsobem fascinovalo. Tehdy hodně čítával – prózu i poezii.

Pak přišlo těhotenství, účty, dítě. Šel pracovat na  stavbu a  ona zů

stala na škole. Občas musela brát dítě s sebou na vyučování, to když

paní Turgeonová onemocněla. A tomu dítěti už je osmnáct. Stala se

z ní mladá žena, která sama půjde na univerzitu. Běhala rychle jako

vítr, a když závodila, tajil se jejímu tátovi dech. Bože, dohlédni na ni!

Panebože, nedopusť, aby upadla!

„Nefunguje větrák,“ řekla Angela s  kartáčkem v  puse. Postavil se

za  ni a  jeho tvář se objevila nad tou její v  pruhu zrcadla, z  něhož

17


dlaní setřela páru. Vlasy měla mokré a těžké a hřeben v nich vytvořil

mnoho rovných voňavých steziček.

„Už ti volali?“ zeptal se. Ohnula se, aby vyplivla pěnu, a  při tom

do něj strčila zadkem. Stále ohnutá nad umyvadlem si vypláchla ústa.

„Zatím ne,“ řekla. „Ale podle mě je ještě brzy.“ Napřímila se a spat

řila jeho oči v zrcadle. „Řekla bych, že až tak za hodinu.“

„Tady ještě něco máš.“ Dotkl se koutku svých úst, aby jí naznačil,

kde jí zbyla zubní pasta. „Musíš si líp vypláchnout,“ řekl.

Usmála se, znovu se sklonila nad tekoucí vodou a opět do něj nara

zila zadkem. Stočil všechny mokré prameny vlasů do jednoho a držel

jej, než si důkladně vypláchla ústa a otřela rty. Zastavila vodu a dlaně

mi se opřela o umyvadlo. Vyhrnul jí bílý ručník na záda a pohledem

sjel dolů na bělostný a hebký zadek.

„Grante,“ řekla.

Jeho ruce připomínaly dva velké, tmavé předměty, které někdo

právě vytáhl z rozžhavené pece a odložil je, aby vychladly.

„Ano?“ zeptal se.

„Pojďme si lehnout. Chci ti vidět do tváře.“

Když na něj Caitlin čekala, na něco narazila a teď vykročila zpátky

mezi borovice. Sean ji následoval po pěšince a brzy je obklopily bílé

kmeny osik. Les v lese. Pěšina se kroutila osikovým hájem a najednou

je vyvedla na malou mýtinu, kde na ně ve skalním výklenku čekala

Panna Marie. V životní velikosti, hladká, dokonale bílá. Obepínal ji

krunýř z kamenů a malty, kameny stejně kulaté jako ty, které Sean

proklínal v roklině. Dva prsty pravé ruky, vztyčené ve svatém pozdra

vu, byly u druhého kloubu uražené, což v kontextu s jejím smířlivým

výrazem působilo nepatřičně. Jako by ji někdo vysochal vteřinu před

tím, než jí nečekaně urazil prsty.

1 8


„Vidíš to?“ zeptal se Sean a ukázal na tu vztyčenou ruku.

„Jo, jasně. Jako tátova.“

„Proč tady vůbec je?“

„Podle mě to souvisí s tímhle,“ ukázala na shluk kamenných desti

ček trčících ze země jako zuby. Tenké, vápencové a poskládané jen

tak halabala.

Vedle Panny Marie stála kamenná lavička, kam si sedli, aby se

ve stínu napili a snědli si změklé energetické tyčinky.

„Kdo si myslíš, že to udělal?“ zeptal se.

Pokrčila rameny. „Nejspíš osadníci.“

„Donnerova skupina?“ hádal.

„Jiné hory. Koukni, je tam pamětní deska.“ U nohou sochy rozhrnula nízké křoví a odkryla bronzovou destičku se zašlým nápisem:

Jeho ctihodná milost, Tobias J. Fife,

biskup z Denveru, milosrdně uděluje,

ve jménu Páně, čtyřicetidenní odpustky

za návštěvu Lesní Svatyně

a za modlitbu u ní.

1938

„Ctihodná milost,“ řekla Caitlin. „To se mi líbí.“

„Co znamenají čtyřicetidenní odpustky?“

„Myslím, že se asi nemusíš čtyřicet dní modlit. Něco jako dovolená.“

„Možná to znamená, že je člověk čtyřicet dní krytej. Jako když udělá něco blbýho.“

„Třeba jo. Podej mi můj telefon.“

Zalovil v batohu a podal jí červený mobil. Podívala se, jestli nemá

nepřijaté zprávy a pak svatyni vyfotila.

19


Slabý vánek si začal pohrávat s osikovými listy. Sean žvýkal ener

getickou tyčinku a  v  jednu chvíli se tou rozměklou hmotou téměř

udusil. Caitlin mu řekla, že kvůli ní to do sebe cpát nemusí.

Zvedla obočí. „Nebo se cpi, je mi to fuk.“

Zaváhal. Potom hodil tyčinku do batohu a zalovil v postranní kap

se šortek. Vytáhl velkou snickersku a roztrhl obal.

„Chceš?“ zeptal se. Vzala ji do ruky, otevřela pusu, jako by ji chtěla

sníst celou, ale pak si předními zuby ukousla jen malý kousek. Sean

s funěním dojedl zbytek na tři zakousnutí, dlouze se napil vody a sna

žil se popadnout dech. Bubnoval prsty na  batohu a  zíral na  ruku

Panny Marie. Jejich matka byla věřící, věřila v Boha, ale otec jim říkal,

že o své vlastní víře si musí rozhodnout sami.

„Caitlin...,“ ozval se.

„Co je?“

„Myslíš, že táta mámě zahejbá?“

Otočila se v pase, odtáhla se a podívala se na něj z jiného úhlu.

„Cože?“

„Nezdá se ti, že je v poslední době nějakej divnej?“

„Blboune, on je pořád divnej. Jak tě napadlo, že jí zahejbá?“

Sean se zahleděl do lesa. „Něco jsem viděl. Už dřív,“ řekl. Bylo to

v otcově plechové kanceláři za domem, odkud řídil svůj podnik. Sean

tam byl tehdy na  brigádě, aby si vydělal peníze – uklízel, zametal,

odklízel nářadí. Jedna skříňka ale byla zamčená, a  proto se vrátil

do kanceláře pro klíče. Dveře do kanceláře byly otevřené a...

„A co?“ zeptala se Caitlin.

„A von tam seděl. A byla tam nějaká holka.“

„Holka?“

„Ženská. Dřepěla mu na stole. A měla sukni.“

Caitlin vyčkávala. „A co ještě?“

20


„Už nic.“

„To na sobě neměla nic jinýho?“

„Ne – to je všechno, co jsem viděl.“

„Proboha, Seane!“ Přehodila si kotník jedné nohy přes koleno druhé,

rozvázala tkaničku, sundala botu a vyklepávala ji, jako by byla plná

brouků. Potom sáhla rukou dovnitř a  šátrala tam. Znovu se obula

a zavázala tkaničku. „A co se stalo pak?“

„Nic. Ta holka – ženská – slezla ze stolu, potřásla mi rukou a odešla.

Řekl mi, že je to zákaznice.“

„A jak jsi přišel na to, že mámě zahejbá?“

„Nevím. Kašli na to.“ Vztekle zatáhl zip batohu a zíral na něj. „Neřeš

to, jo? Vypadnem odsud.“

Caitlin vstala a podívala se na něj. „Nekousej si nehty. Je to hnusný.“

Oprášila si kalhoty a vykročila ke hrobům.

Sean znovu vzhlédl k Panně Marii, vstal a následoval ji.

Stála na okraji malého pohřebiště se zkříženýma rukama, dlaněmi

si držela lokty. Začínala jí být zima – potřebovala se znovu rozeběh

nout. Sean se postavil vedle ní.

„Nic to nebylo,“ řekl. „Zapomeň na to.“

Promnula si paže. Vybavila si řádek z  básně, kterou četla včera

večer: Ustrnu, zblednu.

Pak mu vyprávěla o době, kdy s nimi táta přestal bydlet – byly to

všehovšudy tři čtyři měsíce, ale zdálo se to mnohem delší. Sean byl

příliš malý a  nemohl si to pamatovat. Máma říkala, že to není nic,

s  čím by si měli dělat starosti, ale Caitlin slyšela tón jejího hlasu,

když s ním mluvila po telefonu a pamatovala si její obličej – ten výraz,

který nikdy dřív neviděla. Pamatovala si i slova, která tehdy vyslechla,

ale Seanovi je teď nezopakovala.

Odmlčela se a Sean si mezitím začal prohlížet staré náhrobky.

21


U jednoho ležela v trávě malá černá miska nebo hluboký talířek.

Když se na to zaměřil, bylo hned jasné, oč jde – umělohmotné víčko

z kelímku na kávu s otvorem na pití. Kousek odpadu, jediný kousek,

odpočíval tady, u téhle destičky, právě tady nahoře a nikde jinde.

„Když se konečně vrátil domů,“ pokračovala Caitlin, „chyběly mu

prsty. Vždycky jsem si myslela, že se kvůli tomu vrátil – protože

ať už byl kdekoliv, bylo to místo, kde člověk přijde o  prsty.“ Při té

vzpomínce se otřásla. Na prstech nezáleželo, to, co potřebovala, bylo

jeho náručí, strniště na tváři a štěstí, které ji zaplavilo, když jí říkal

Caitlinko, moje Caitlinko.

„Tvrdil mi, že..., “ Sean se opovržlivě zasmál. „Tvrdil, že mu upadly,

protože moc kouřil.“

„Věřils mu?“

Neodpověděl. Náhle se všechno změnilo. Pro oba.

„Co myslíš, že se stane tentokrát?“ zeptal se. Caitlin si povzdechla

a zdálo se, že listy osik ještě víc zašustily. Ten zvuk připomínal slabý

déšť.

„Nic,“ odpověděla. „Vyrazíme.“

Závěsy byly zatažené a sluneční paprsky prosvítaly v jasném světle

podél stěny a nahoru ke stropu. Grant to nahý pod dekou pozoroval.

Na pár minut si zdříml a pak se náhle probudil s bušícím srdcem. Co

je to za postel? Čí jsou ty ruce, které ho objímají v pase?

Ozval se vzdech, zaškubnutí a Angela vykřikla: „Ne!“

„Jen klid, všechno je v pořádku,“ řekl a dotkl se jejího ramene. Jed

nou mu popisovala sen, který kdysi měla. V něm jí čísi hlas říkal, že

musí být se svojí sestrou. S jakou? ptala se toho hlasu. S jakou sest

rou? Žádná odpověď ale nepřišla.

„Co se děje?“ Zvedla hlavu a otevřela oči.

22


„Vykřikla jsi ne.“

Odhrnula si vlasy z obličeje a odlepila je i ze rtů. „Opravdu?“

„Ano.“

Pohnula se a s povzdechem si znovu položila hlavu na jeho hruď.

Někde bouchly dveře a  chodbou se ozval radostný dupot – hodně malých nohou utíkalo k bazénu. Zvuky léta.

„Bude to divné, viď?“ zeptala se. Dívala se přes něj na druhou po

stel. Zmuchlané deky a polštáře vytvářely iluzi, že v nich někdo leží.

Roztáhla prsty na jeho prsou.

„Co bude divné?“

„Ty víš co.“

Grant se podíval na prázdnou postel. „Uteklo to,“ řekl.

„Nevěřila jsem, když mě před tím všichni varovali. A za několik let i Seanie,“ povzdechla si.

Prstem mu poklepala na prsa. A znovu.

„Na to zapomeň, Angelo.“

„Nejsme až tak staří. Já rozhodně ne.“

„Já jo,“ řekl.

„Ale houby, dítě člověka omladí,“ zareagovala.

Ve vedlejší místnosti dostala jakási žena silný záchvat kašle. Ožila

tam televize a  hlasatel oznamoval, že se ve  světě zase stalo něco

důležitého.

„Na těchhle zdech hodně šetřili,“ podotkl Grant.

„Byla jsem moc hlasitá?“

„To je úplně jedno.“

Přehodil nohy přes okraj postele a posadil se s kusem prostěradla

v klíně. Neklidně pohupoval pravou nohou.

„Není tu co dělat dělat, Grante,“ řekla mu za zády. „Ocitli jsme se

v daleké pohádkové říši, kde práce neexistuje.“

23


Mlčel a pak se zeptal: „Cože?“

Snažila se dosáhnout na lahev s vodou na nočním stolku a on jí ji

podal. „Ale děti budou stejně brzy zpátky,“ řekla. „A nejspíš bychom

nechtěli, aby nás zastihly takhle, co?“ Vrátila mu lahev.

Taky se napil a snažil se ignorovat zrychlený tlukot srdce. Na noč

ním stolku ležela kniha – malá, v tvrdé vazbě, se založenými strán

kami. Vzal ji do ruky a přečetl si název.

„Tvoje?“

„Ne, ta patří Caitlin.“

„Kde ji sebrala?“

„Co já vím? Byl to dárek.“

„Od koho?“

„Netuším.“

„Je to D. H. Lawrence. Vědělas to?“

„Ano. Co je na tom?“

„Nevěděl jsem, že čte takovéhle věci.“ Otevřel knihu a  potichu si

přečetl pár řádků na založené stránce:

Když jí vítr odvane závoj

a odhalí její úsměv,

ustrnu, zblednu.

S  hlubokým pohnutím v  srdci si připomněl, když byla malá.

Malá a zachumlaná v jeho náručí. Ta dívčí vůně ho naplnila, když

jí četl: Jó, já hledám svůj chybějící kousek, hledám svůj chybějící

kousek, hola-hou, jdu a hledám svůj chybějící kousek. Poslouchala

jako uhranutá, nehledě na to, kolikrát to četl. Malou ručku měla

položenou na jeho předloktí, a kdykoli ji zvedla, aby si zastrčila

vlasy za  ucho nebo poškrábala nos, měl pocit, jako by mu něco

2 4


chybělo – na paži měl prázdné, opuštěné místo, dokud se její ru

čička nevrátila.

Opatrně vrátil knihu na noční stolek.

„Jaké věci?“ zeptala se Angela.

„Poezii,“ odpověděl.

Otočil se a pohlédl na manželku. „Je na tom něco divného?“

Angela pokrčila rameny. Zavrtěla hlavou. Ležely při světle lampič

ky a Caitlin četla pološeptem jednu z básní, která byla plná polibků

a  doteků. Angela měla nutkání vlézt si k  ní do  postele, pohladit ji

po vlasech – jako sestra. Mohla to udělat. Caitlin se během dospívání

nechovala jako ostatní dívky – všechno to práskání dveřmi, averze

vůči rodičům a vyvolávání dusna se jim obloukem vyhnulo. Dcera si

pubertou prošla úplně bez problémů. Věděli, jaké mají štěstí.

„Zavoláme jim?“

„Za chvíli.“

„Měli bychom jim zavolat.“

„Nejdřív roztáhnu závěsy.“

„Dobře,“ řekla. „Už můžeš.“

Ještě chvíli ležela a  zvykala si na  světlo. Dívala se na  něj, na  tu

nahou tmavou postavu stojící před sluncem a světem. Na neznámých

místech člověku i  ty nejznámější věci připadaly zvláštní. Konečně

k němu přešla, objala ho kolem boků a přitiskla se k němu. Ke kůži,

která už nebyla cítit kouřem nebo alkoholem, ale jenom jím.

„Někdo nás uvidí,“ řekla, ale nebyl tam nikdo, kdo by je mohl vidět.

Jen nebe a hory plné dokonalé zeleně. Nádherné vzdálené vrcholky,

vyšší než jakýkoli pozemský výtvor.

„Je to úžasné, viď?“ řekla. „Člověk si dokáže představit, jaké to

bylo před dvěma sty lety. Žádné silnice, žádná odpočívadla. Jen tohle

2 5


obrovské, divoké... neznámo. Jako jiná planeta. Není divu, že po tom

muži tolik prahli.“

„Muži,“ zopakoval nepřítomně. „Ženy ne?“ Držel v ruce mobil a pro

cházel menu.

„Jasně. Ženská v  osmnáctém století se nemohla dočkat, aby na

ložila devět dětí do dřevěného povozu a vezla je přes Skalisté hory.“

Poplácala ho po zadku a odešla do koupelny. „Zvol patnáctku. Nebo

osmnáctku,“ zavolala na něj.

„Ještě to furt děláš?“ zeptal se.

„Přestanu, až jí bude dvacet. Pak už bych si připadala stará.“

Než navolil rychlé vytáčení, těkal očima po podlaze. Oblíkni si sakra

aspoň šortky, než s ní budeš mluvit, pomyslel si a v mysli mu vytanul ob

rázek jeho dcery – bledé dlouhé nohy míhající se na černém asfaltu, její

krok, tak lehký, až někdy připomínal let, jako by vůbec nedošlapovala

na zem. Pohybovala se ladně, ale bylo v tom i něco děsivého, obzvlášť

když dobíhala soupeřku. V  příštím okamžiku začal někde vibrovat

jiný mobil. Angela zavolala z koupelny: „To jsou oni,“ a běžela do dru

hé místnosti. Grant šel za ní, ale už ho mezitím stihla zvednout. Stál

na prahu a sledoval ji; zbývající články prstů na ruce se mu zachvěly.

Mračila se na volající číslo. Mobil jí začal v dlani znovu vibrovat.

„Angelo?“ zeptal se udiveně.

Dala si mobil k uchu: „Haló?“ Zírala na něj s prázdným výrazem

v očích. „Haló? Ano, tohle je jeho telefon – kdo volá, prosím?“

Pohlédla na displej a pak spustila ruku podél těla. Grant sledoval

každý její pohyb a celý svět jako by se v tu chvíli zpomalil. Neuvěři

telný, nevratný okamžik.

„Zavěsila,“ řekla a podívala se na něj s úplně jiným výrazem v očích.

Přikročil k ní. „Ukaž – “ Ale ona poodešla, otočila se k němu zády

a začala na telefonu něco volit. Otupěle ji sledoval. Získával ji zpátky

26


hodně dlouho. Krok za krokem. Bylo to jako oživování mrtvoly. Ty roky upřímnosti, roky lásky, to vše bylo náhle pryč, kvůli jediné hlou

pé výměně telefonů. Dokonce si tu ženu nedokázal představit. Ani tvář, ani tělo. Byla jen beztvarým výtvorem nedůvěry a  podezříva

vosti vznášející se v místnosti.

Podíval se na manželčina záda. Nezbývá než tuhle hodinu, tenhle

den a  tuhle dovolenou nějak překonat. O  dlouhé cestě zpátky ani

nemluvě.

„Angelo – “

„Ne,“ odsekla. „Jen... “ Chvěla se. „Zvedni ten telefon, ano?“

Mobil mu zvonil v ruce. Jak dlouho? Podíval se na displej s nelo

gickým záchvěvem strachu.

„To je Sean,“ řekl. Angela mlčela.

Opustili osikový háj a  vešli do  ostrého slunce. Jejich stíny dopa

daly na stezku za nimi, ráno už bylo minulostí. Suchý vzduch voněl

smolou a hnědým, vysušeným jehličím. Rozložili mapu a snažili se

zorientovat. Za chvíli a poprvé ten den uslyšeli zvuk motoru a pak

zesilující hudbu. V zatáčce nad sebou spatřili náklaďáček nebo džíp

či něco mezi tím, nějaký horský typ, který neznali. Blížil se a Caitlin

řekla: „Uhni sem.“ Sean se pozadu s  kolem uklidil mezi lesní kvítí

a  křoví, zatímco neobvyklé vozidlo projelo kolem nich, celé zalité

sluncem. V  okénku spatřili tvář, obličej muže se žlutými brýlemi,

skrze které na ně dlouze civěl, než je minul a klesl pod horizont, spolu

se zvukem motoru i hudby.

Znovu vykročili a za zatáčkou narazili na jinou cestu, spíš stezku,

křižující tu původní v křivolakém úhlu připomínajícím X. Caitlin se

po ní bez zaváhání vydala, a přestože ta cesta nebyla označená a přestože se zdálo, že je spíš povede nahoru než dolů, Sean ji beze slova

27


následoval. Později o tom přemýšlel. Vzpomínal na tu lesní svatyni.

Na  hroby. V  mysli si vybavoval tvář Panny Marie a  její zmrzačené

žehnání a říkal si, že se u ní měli pro všechny případy pomodlit, jak to

tam stálo na desce. Čtyřicet dní je čtyřicet dní. Caitlin už šlapala před

ním. Měla na sobě bílé tílko, bílé šortky s rudým nápisem BADGERS

přes zadek a růžovobílé tenisky Adidas a v tu chvíli, na tom místě,

se sama sobě vůbec nepodobala. Vypadala jako bledý, pohybující se

duch. Zkřehlý poutník, v jehož přítomnosti běhal všem mráz po zá

dech, ptáci se chvěli hrůzou a listy osik zežloutly a opadaly.

Přijal hovor a řekl: „Ahoj, Seane.“

Odpověděl mu mužský hlas: „Jste pan Courtland?“ Grant škubl

hlavou, jako kdyby dostal ránu.

„Ano. Kdo je tam?“

Angela zbystřila a obešla ho, aby mu viděla do obličeje. Krátce se

jí zadíval do  očí, ale pak ucukl pohledem k  oknu. Muž na  druhém

konci se pravděpodobně představil, ale Grantovi v hlavě rezonovalo

jediné slovo: šerif.

„Co se stalo?“ zeptal se. „Kde je Sean?“ Ucítil bolest v  předloktí –

Angela mu zatínala nehty do kůže. Jemně ji odstrčil.

„Je tady, v nemocnici v Granby, pane Courtlande,“ odpověděl šerif.

„Je trochu pomlácený, ale doktor říká, že bude v pořádku. Peněženku

a mobil jsem našel v jeho –“

„Co myslíte tím trochu...?“ Podíval se na Angelu a větu nedořekl.

„Co tím myslíte?“

„Vypadá to, že měl nahoře v horách nehodu, pane Courtlande. Ještě

jsem neměl možnost s  ním mluvit, pořádně ho nadopovali kvůli...

Můžete si za chvíli promluvit s doktorem. Ale nejdřív –“

„Je v pořádku?!“ vyhrkl Grant.

28


„Jeho noha je na tom dost špatně. Ale měl na hlavě helmu. Bude

dobrej. Měl tam nahoře sakra štěstí.“

„Jak to myslíte?“

„Mohl tam ležet o dost dýl, ale naštěstí kolem jeli na kolech nějaký

lidi.“

Grantovi bušilo srdce až v hlavě. Nedokázal rozumně uvažovat –

jeho syn ležel tam nahoře, v horách, zraněný.

„Pane Courtlande,“ ozval se znovu šerif. „Kde vůbec všichni jste?“

otázal se přísným hlasem.

Grant zavrtěl hlavou. „Nechápu.“

„Pane, chci tím říct, že jsme našli vašeho kluka v horách, na vypůj

čeným kole. Takže mě zajímá, pane, kde jste vy.“

„Caitlin,“ hlesla náhle Angela. Grantovo srdce poskočilo a vzápětí

řekl šerifovi: „Jasně. Dejte mi k  telefonu dceru. Nechte mě mluvit

s Caitlin.“

„Vaše dcera...?“ zaváhal šerif a  pak se odmlčel. V  tom tichu byl

slyšet jeho dech. Také zvuk upravování koženého šerifského opasku.

A ženský hlas rozléhající se prázdnou nemocniční chodbou.

Když šerif konečně promluvil, zněl jako někdo úplně jiný.

„Pane Courtlande,“ řekl a Grant popošel k oknu, jako by jím chtěl

projít. Vzal si prospekty hor z téhle oblasti, mapy s barevným zna

čením stezek, cest a  lanovek – spíše než hory vypadaly jako hřiště

upravená lidmi a jejich penězi do tvarů hor. Nyní je viděl na vlastní

oči, zelené a  obrovské, natlačené jednu na  druhé jako rozbouřené

moře. Angela mu znovu položila ruku na paži a stoupla si na špičky,

aby slyšela každé slovo.

„Pane Courtlande,“ zopakoval šerif, „váš syn byl sám.“

Angela zavrtěla hlavou.

„Ne!“ vykřikla, otočila se a zamířila ke kufrům, aby se oblékla.

29


Když spolu v  mládí spávali nazí v  jejím bytečku nad pekárnou,

kde mu ke štěstí stačila vůně její kůže a čerstvě upečeného chleba,

Grant hypnotizoval pohledem křížek, který nosívala na krku, a podle

toho, jak se jí jemně a delikátně pohyboval v důlku na hrdle, sledoval

tlukot jejího srdce. Dotýkal se ho prstem a bez přemýšlení se zeptal:

Není to ironické?

A co?

Že si Bůh vzal tvojí sestru-dvojče, která se jmenovala Faith?

Otočila se od něj. Nemluvila s ním. Její tělo bylo jako kámen. Promiň,

řekl. Prosím, Angelo... prosím. Tehdy ještě nevěděl o tom druhém srdci,

o tom maličkém srdci, které tlouklo spolu s jejím.

Nyní, v tom malém motelovém pokoji, s jejím mobilem na uchu,

prosil: Bože, prosím. Bože, prosím. A  šerif se ho znovu ptal, kde je,

a přikázal mu, aby zůstal na místě. Chlapec je v bezpečí, spí. Šerif pro

ně dojede – bude tam do patnácti minut. Vezme je do hor. Ale Grant

ví, že až pro ně dorazí, už tady nebudou. Budou v horách, na cestě...

Chlapec je v bezpečí. Chlapec spí. Grant bude řídit a Angela zkoumat

mapy. Tak tomu bylo v jejich předešlém životě a tak tomu bude v ži

votě, který mají před sebou.

3 0



ŽIVOT

POTOM



čáS T Prvn í


1

Probudil se za úsvitu. Oknem pronikalo do pokoje nejčasnější, nej

slabší světlo nového dne. Seděl na kraji postele a zíral ven s rukama

položenýma na kolenou, zatímco se do něj kus po kuse vracel život.

Nakonec, jako vždycky, zbýval ten poslední chybějící kousek – jeho

milovaná holčička.

Prošel úzkou chodbou a nakoukl do další ložnice, aby zjistil, jestli

se jeho syn vrátil domů, ale postel zůstala ustlaná a prázdná, jako den

předtím. Dřevěná podlaha byla holá. V koupelně se ve smaltovaném

hrnečku krčil opuštěný zubní kartáček. Omyl ho pod kohoutkem, aby

smyl prach, vrátil ho zpátky, pak si do dlaní napustil ledovou vodu

a opláchl si obličej.

Na verandě si zapálil cigaretu a ve stoje kouřil. Bylo září a v šeda

vém ránu už cítil chlad podzimu, ale slunce, které brzy vyleze nad

borovice, tohle všechno zažene. Stará černá labradorka vylezla ze své

ho koutku pod pergolou, protáhla se, usadila se pod schody a čekala.

Tenhle malý domek dříve býval jedinou stavbou na pozemku a nyní

sloužil jako ubytování pro hosty – alespoň to se z něj stalo, když se

do něj Grant nastěhoval.

Musíte si od těch hor odpočinout, řekl šerif, a můj starej táta by

uvítal pomoc. Stařec, jmenoval se Emmet, jim přišel naproti po pří

jezdové cestě – kovbojské boty, hůl a sádra. Prsty u nohou se mu

v sádře choulily u sebe jako malá žlutá rodinka. Sletěl jsem ze střechy

3 5


na  stodole jako shnilá hruška, ale nestojím o  žádnou chůvu, byla

jeho první slova.

K tomu setkání došlo už před celým rokem.

Grant zacouval autem ke kůlně a strávil tam nějaký čas přípravou

motorové pily. Déle, než bylo třeba. Užíval si pobyt mezi spoustou

náhradních součástek, nářadí a strojů a vdechoval vzduch plný oleje

a benzínu. Pak na pickup naložil pilu, cívku s ostnatým drátem a na

pínač drátu. Přešel ke dveřím auta a v ten moment k němu doběhla

fenka a tázavě se na něj zadívala. Ne, řekl jí. Ty zůstaneš tady.

S  poskakujícím a  vrzajícím pickupem dojel na  vzdálený konec

přední pastviny, poblíž obecní cesty, kde rostl velký dub. Před něko

lika dny spadla při bouřce jedna veliká větev na vrchní drát oplocení

a  nyní tam stále visela a  šustění jejích schnoucích listů věstilo blí

žící se zimu. Zbytek stromu byl ale ještě obsypaný letním listovím

a vzduch voněl po trávě a vojtěšce. Ranní opar už zmizel, nebe bylo

prázdné a azurově modré. Žádný mrak, žádný jestřáb, žádná helikop

téra. Když tam tak stál a rozhlížel se kolem, přišly k němu dvě kobyly,

očichaly mu ruce a  zvlhčily dlaně sametovými nozdrami. Natáhl si

rukavice a nastartoval pilu. Kobyly s vyděšenýma očima a ušima sta

ženýma dozadu odklusaly přes pastvinu.

Odřezal menší větve kousek nad plotem, pak převrátil zbývají

cí velký kus na  zem a  rozřezal ho na  metrové špalky. Naskládal je

na pickup do pyramidy a pustil se do opravy plotu. Po cestě občas

projelo auto. Se známými se zdravil a na neznámé jen civěl; na nezná

mé řidiče, kteří se po něm otáčeli, jako by se chtěli ujistit, že se jim

nezdál; osamělý muž na pastvině, lidská tvář mezi stromy a trávou,

horami a oblohou. Život je plný náhod, říkal si při pohledu na pro

jíždějící cizince. Takových zvláštních a  bezvýznamných křižovatek

– může to být tenhle muž nebo třeba tenhle. Hledal obyčejného muže

36


v konkrétním typu auta; auta, jež vypovídalo o životě v horách, auta,

na němž se podepsalo drkotání po zablácených neudržovaných cestách a hluboce vyježděných stezkách. Jakmile by ho spatřil... vydal

by se za ním. Bylo to šílené, ale stejně tak šílené bylo tohle všechno.

Jestliže si ten muž vybral jeho dceru jen náhodou, proč by se mu

stejnou náhodou nemohl připlést do cesty? Copak to takhle ve světě nechodí? Není všechno jen rozmarem osudu? Takové muže vždy

sledoval ven z města, nahoru do hor, a srdce mu bušilo a pálilo, do

kud pickup nebo džíp, za nímž jel, nakonec nezabočil na příjezdovou

cestu k obyčejnému horskému domku, z jehož komína stoupal dým...

pod borovicí tam leželo dětské kolo, velký pes muže radostně vítal,

a ten se ohlédl. Zachytil Grantův pohled, kývl hlavou a zamával a po

tom se otočil k domu, kde v otevřených dveřích stála žena v džínách

a volném bílém svetru a nakláněla se pro polibek.

Jednoho muže sledoval až na konec cesty, z níž se vyklubala pří

jezdová cesta k domu, a nebylo snadné se na ní otočit. Ten muž byl ranger a znal ho. Angela a Sean byli tehdy už zpátky ve Wisconsinu

a Grant zůstal sám v motelu, sám v letovisku vysoko v horách. Už

to byl přesně rok, co zmizela. Podle srdce pouhá hodina. Musíte si

od těch hor odpočinout, řekl mu šerif.

Grant nyní zavrtěl hlavou jako někdo, kdo se právě probudil ze

sna a vrátil se zpátky k práci. Natáhl nový ostnatý drát a připevnil

ho k ocelové trubce.

Jindy se tak snadno nevzpamatoval – jen zíral do kopců za farmou,

nahoru do zelených hor. Propátrával sluncem osvícené proužky v borovicích, mezi nimiž by se mohl pohybovat nějaký živý tvor, medvěd

či los, turista nebo jeho dcera. Mohl to být jen nepatrný rozdíl v jinak

stále stejně zelené krajině a civěl přitom tak usilovně, až se mu zrak rozmlžil, srdce se rozbušilo a  musel se přinutit, aby se díval jinam.

3 7


Tati, slyšel v duchu její hlas a skládal hlavu do dlaní, zatínal zuby, až

cítil, jak mu trnou dásně a svět se hroutí. Sténal jako raněné divoké

zvíře a myslel, že si vyrve střeva, játra, srdce a všechny ostatní orgány.

A to všechno – vlhké, šedivé a horké – si představoval u svých nohou.

Při takových černých myšlenkách si říkal: Skonči to, zatraceně!

Grant si zapálil cigaretu, vtáhl kouř do plic a držel ho tam – držel

dlouho – a nakonec ho vyfoukl k nebi. Teprve pak se uklidnil a vrátil

se k práci.

3 8


2

Nesli si vysílačky a telefony a vzpomínali, jak kdysi sledovali film

o dívce zamčené v podzemním bunkru, která poslala své matce texto

vou zprávu (a viděli vlastní dceru sedící mezi nimi, hubenou a pomalu

dospívající dvanáctiletou dívku s  bystrýma očima, v  letním pyžamu,

holá kolena přitisknutá k hrudi, vonící po koupeli), a stále si přehrá

vali tu jednu zprávu od  Caitlin, tu poslední, kdy se její hlas zlomil

na jediném slově. Naslouchali motoru v pozadí a šumění větru a pak

se ozval zvuk připomínající dopadnutí mobilu na něco tvrdého. Potom

už bylo jen ticho.

Tati, řekla... Ale oni ji neslyšeli. Neslyšeli volání. Byli v posteli. Šukali.

V těch prvních dnech, v těch prvních zoufalých dnech v horách, se

neobjímali a neplakali po nocích v posteli. Mluvili o tom, co se ten den

udělalo, a co se musí udělat nazítří a kdo to udělá – kdo bude sedět

u Seana v nemocnici, kdo odnese sendviče dobrovolníkům, kdo nechá

vytisknout víc letáků, kdo zkontaktuje školu u  nich doma a  kdo se

znovu sejde se šerifem nebo s muži z FBI nebo s reportéry, kdo půjde

s prádlem do prádelny – i to bylo třeba. A když se vymluvili až do úmo

ru a konečně přicházel spánek, Angela je znovu probírala k modlitbě.

Modlila se nahlas a chtěla, aby se Grant taky hlasitě modlil. V těch

prvních dnech to skutečně dělal, přestože mu z  toho bylo téměř fy

zicky špatně – ze zvuku vlastního hlasu, ze zvuku těch slov v malém

motelovém pokoji.

39


Dny přecházely v týdny. Grant vyvezl na vozíku Seana z nemocnice

a  všichni tři si pronajali dva pokoje v  přízemí motelu. Ty pokoje se

nyní staly jejich domovem i hlavním stanem – všude kolem se válely

papíry, zásoby, seznamy a mapy. Angela se vždycky nějak dozvěděla,

že ve  městě zmizel plakát, a  nahradila ho novým. Týdny přecházely

v  měsíce. Na  začátku listopadu bylo Seanovi šestnáct; vzpomněli si

na to o dva dny později a došli si na pizzu. Angeliny vzkazy zůstávaly

stále častěji bez odpovědi, a když volala šerifovi, už ji k němu nepře

pojili hned – nejprve musela mluvit s jeho zástupcem. Často nebyl šerif

přítomen, ani nebyl v horách, aby prohledal další kus lesa. Helikoptéry

burácející nad jejich hlavami – ten pronikavě naléhavý zvuk svištící

vrtule, jenž jako by v sobě koncentroval úsilí lidí i strojů – už křižovaly

oblohu za jiným účelem.

Šerif řekl Grantovi, že to nemusí být případ jehly v kupce sena. Ne

musí to být ani ta správná kupka sena.

Jak to myslíte?

Víte, chytrej chlap neukradne poníka sousedovi. Promiňte tu ana

logii.

Máte na mysli, že nemusí být místní. Tenhle člověk.

Myslím, že ten chlapík se mohl vydat docela daleko, aby našel správ

nýho poníka.

Přijeli do Skalistých hor v domnění, že si nemohli vybrat lepší místo.

Zaznamenáno, zmapováno, všechno jasné. Naprosto známé americké

„někde“. Grant už teď věděl, že stejně jako poušť nebo oceán předsta

vovaly i hory obrovské a bezcitné „nikde“. Kdo by přivedl svoji rodinu

– svoje děti – na takové místo?

Vrátil se do motelu, pozdravil se s Seanem, který sledoval televizi,

a pak vešel do dalšího pokoje, zavřel za sebou dveře a přistoupil k ní.

Seděla u stolu a zírala do počítače.

4 0


Angie, musí jet domů.

Jak to myslíš?

Potřebuje, aby se mu lépe postarali o tu nohu. Musí se vrátit do ško

ly. Ke kamarádům.

Otočila se na něj. Co to říkáš?

Říkám, že bychom ho tady neměli držet. Neprospívá mu to.

Jsi si jistý, že mluvíš o něm?

Grant neodpověděl.

Grante, teď nemůžeme odjet domů. Sám vidíš, co se tady děje. Vždyť

to vidíš.

Jeden z nás s ním může odjet. Na chvíli.

Tím jedním z nás máš na mysli mě, co?

Já to tady můžu udržovat v běhu. Můžu tlačit na šerifa.

A kdo bude udržovat tebe?

Díval se na ni. Odvrátila se a začala se chvět.

Angie... Vzal ji kolem ramen. Zvedl ji a přitiskl si ji k hrudi. Pevně ji

objímal, a když jí nohy vypověděly službu, dovedl ji k posteli, položil ji

a stále ji při tom držel v náručí. Po chvíli se přestala třást a zklidnila

se. Odhrnul jí vlasy z očí, slíbal slzy z tváří a políbil ji na rty. Polibek

opětovala a  pak ho i  prohloubila. Cosi se v  něm pohnulo a  sklouzl

rukou mezi její nohy. Nejprve ho nechala, ale pak se jí najednou na

pjala stehna a – Ne, přestaň! – hrubě ho odstrčila, utekla do koupelny

a práskla za sebou dveřmi. Slyšel, jak tam tlumeně vzlyká do ručníku.

Tati...?

Vstal, otevřel dveře do vedlejšího pokoje a při tom narazil do synova

vozíčku. Promiň, bouchl jsem tě?

Je mamka v pořádku?

Jo.

Co se stalo?

41


Nic, Seane. Pohádali jsme se.

Kvůli čemu?

Grant zavřel dveře, obešel vozíček a sedl si na postel.

Nic důležitého. Jen jsme se na něčem neshodli.

Tu noc ji probudil děsivý sen a ona se k němu přitiskla. Klid, řekl jí.

Jsem tu s tebou.

Ne, odpověděla a oči jí ve tmě hořely. Jela jsem po tmavé cestě. Jen

já. A ona vyšla zpoza stromů před přední světla. Byla nahá a celá za

mazaná hlínou. Jako kdyby byla pohřbená zaživa. Ale dostala se ven.

Panebože! Dostala se ven a snažila se vrátit domů!

Objímal manželku, dokud znovu neusnula, a  pak ležel s  očima

upřenýma do stropu. Myslel na tu dívku v bunkru, co napsala matce

esemesku. Únosce si myslel, že na jeho mobilu jen hraje hry. Držel tam

několik dívek a postupně je pohřbíval poblíž. Vypověděl, že jednu dív

ku věznil dva roky; prý spolu žili jako manželé. Lidé chtěli vědět proč.

Zhroucená matka ho doslova prosila o odpověď. Ten muž jen zavrtěl

hlavou. Podíval se ke stropu soudní síně, jako se člověk obrací k Bohu.

To vám nepomůže, řekl jim. Je mi líto, ale nepomůže to.

Ten chlap vypadal jako kterýkoliv jiný muž: brýle, modré oči, prořídlé

vlasy. Teď je už dlouho v bezpečí ve vězení, kam na něj žádný z otců

nemůže.

42


3

V hodinách před rozbřeskem, v prvních chladných závanech bouř

ky, se tenké záclony ve tmě nafoukly a zvedly. Naduly se přes postel,

vlnily se, otáčely – a najednou zase splaskly a na chvilku se všechno

utišilo. Svět se zastavil. Pak se zablýsklo, celá místnost na okamžik

naprosto zbělela a téměř zároveň se ozval dunivý hrom. Než úplně

dozněl, otevřely se dveře a v nich se objevila postavička, zezadu osví

cená nočním světlem v předsíni. Rozcuchané tmavé vlasy, pyžamo

s růžovými srdíčky. Angela zvedla deku, dítě vklouzlo do postele a za

dečkem se k ní přitulilo.

Bojím se.

Nic se neděje. Je to jen bouřka.

Malá, třesoucí se ramínka. Rychle bušící srdce.

Kde je tatínek?

Já nevím, ale my se nemáme čeho bát. Jsme v bezpečí. Jasné?

Jasné.

Angela holčičku políbila na  hedvábnou hlavičku a  objímala ji,

dokud se neutišila. Sledovala dveře do pokoje, zda se v nich neob

jeví také chlapec, ale ten nepřicházel. Spustil se liják a déšť bubno

val na střechu, na tuhé zelené listy za oknem. Usínala obklopená

vůní deště i dívenky ve svém náručí, vnímala tlukot jejího srdce

a  jedinou modlitbou v  té hodině lásky bylo: Panebože, ať nikdy

nenastane ráno. Ale nastalo, samozřejmě nastalo... a všechno, co

4 3


Angela držela v náručí, byl polštář. Dveře zůstaly zavřené a pokoj

ani postel nebyly její.

Na  nočním stolku stála plastová lahev s  vodou a  malá knížka

poezie s  modrou záložkou u  slov Ustrnu, zblednu. A  také digitální

budík těsně před zazvoněním. A jantarová lahvička s prášky. Zírala

na pilulky. Na budík. Naslouchala zvukům v domě, který nebyl její,

naslouchala jeho absolutnímu tichu. Vstávej, řekla si v duchu. Vstaň

teď, nebo tu zůstaň ležet a přestaň existovat.

Neexistovat.

To nemůžeš, Angelo.

Proč ne?

V náručí i v prsou stále cítila tlukot dětského srdíčka. Pamatovala

si přesnou hodinu i minutu, kdy se dcerka narodila; miminko s drob

nou hlavičkou, dokonalé v každém ohledu. Všechny její obavy z ma

teřství – z nepřipravenosti, nekvalifikovanosti – při pohledu na ten

nevrle kňourající namodralý obličej zmizely. Moje dítě, můj život.

Odhodila přikrývku a posadila se. Vstala. Přešla vrzající podlahu,

rozhrnula těžké závěsy a zadívala se do šedivého rána. Žádný pohyb

v  listoví na  jilmu. Ulice i  chodník byly suché. Ten nejvšednější ze

všech dní. Ze všech světů.

Když sešla dolů, oblečená a nalíčená, děti už seděly u stolu. Cestou

ke kávovaru pohladila po hlavě chlapce a pak i dívku. Jedna, dvě. Děti

ji sledovaly, jako by byla cizí, pouhá kolemjdoucí na ulici.

Otočil se od sporáku, z nějž stoupala pára a řekl: „Sluší ti to.“

„Díky.“

„Dáš si trochu vajec?“

„Ne, děkuju.“

„Určitě?“

„Ano, díky.“

4 4


„Tohle jsou moje speciální sýrová vejce s nakrájenou šunkou.“

Stačí, že to cítím. Prosím, ušetři mě popisu.

„Ne, děkuju. Opravdu ne,“ řekla.

„Dobře. A co vy dvě opičky? Kdo chce nášup?“

Sedla si ke  stolu, popíjela kávu a  žvýkala studený trojúhelníček

toustu. Nandal si jídlo na  talíř, vrátil pánev na  sporák a  usadil se <



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist