načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Sestry hurikánu - Dorothea Benton Frank

Elektronická kniha: Sestry hurikánu
Autor:

Příběh z půvabného kraje v Jižní Karolíně, kde sezona hurikánů začíná brzy a trvá až do podzimu a lidské životy často odrážejí rozmary počasí… Babička Maisie, matka Liz a ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  168
+
-
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 346
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Tomáš Novotný
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0616-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh z půvabného kraje v Jižní Karolíně, kde sezona hurikánů začíná brzy a trvá až do podzimu a lidské životy často odrážejí rozmary počasí…
Babička Maisie, matka Liz a dcera Ashley. Každá z nich skrývá svá tajemství a prožívá i vypráví vlastní příběh. A protože drží při sobě, jejich životy se navzájem prolínají. V dobrém i ve zlém…
Zatímco Maisie oslavila osmdesátiny a zdá se být nad věcí, Liz prochází manželskou krizí a umělecky nadaná Ashley se rozhodla vydat vlastní cestou a splnit si svůj sen o studiu malířství v Paříži. Když se seznámí se ctižádostivým politikem Peterem Gallowayem, události naberou rychlý spád a na povrch vyplave dávno pohřbené rodinné tajemství.
„Začínat příběh ve vězení může vypadat nevhodně, já si však myslím, že je nejlepší, když se dozvíte, jaká moje rodina opravdu je. Příliš často jsme všichni představováni lidem, kteří vypadají naprosto skvěle, jenže později zjistíme, že jsou padlí na hlavu. Takže jdu rovnou k věci, jak se říká, a povím vám to po pravdě.

Zařazeno v kategoriích
Dorothea Benton Frank - další tituly autora:
Sestry hurikánu Sestry hurikánu
Frank, Dorothea Benton
Cena: 296 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Sestry hurikánu
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Dorothea Benton Frank
Sestry hurikánu – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Praha 2016





Přeložil Tomáš Novotný
Tato kniha je dílem fikce. Odkazy na skutečné lidi, události, zařízení,
organizace nebo prostředí mají pouze dodat příběhu na autentičnosti
a jejich využití je rovněž fiktivní. Všechny ostatní postavy, události
i rozhovory vytvořila autorčina představivost a nelze je chápat jako
skutečné.





Peterovi










— 7 —
LIZ – PROLOG
MŮJ MANŽEL CLAYTON A JÁ jsme na policejní stanici vyzve­
dávali z  vězení mou matku Maisie, která zase zabrousi­
la na nesprávnou stranu zákona. Její stávající prohřešek
byl nejasný. Tvrdila, že když vezme lamu na procházku
po veřejné silnici, žádný zákon tím ve státě Jižní Karo­
lína neporušuje. Byla přece na vodítku. Místní policie si
dovolila nesouhlasit a tvrdila, že jde o případ týrání zvířat,
obecného ohrožení a nebezpečného počínání. Ale ať už to
bylo legální, nebo ne, normální to nebylo. Byla jsem ráda,
že si ji, než jsem se tam dostala, vzali na policejní stani­
ci, protože její chování rozhodně vykazovalo nedostatek
zdravého úsudku. Nebo ne. Maisie byla potrhlá a  všich­
ni jsme to věděli. Takže jsem seděla a čekala, až Clayton
vypsáním šeku tu záležitost mezi městem Mount Pleasant
a Maisie urovná.
Začínat příběh ve vězení může vypadat nevhodně, já
si však myslím, že je nejlepší, když se dozvíte, jaká moje
rodina opravdu je. Příliš často jsme všichni představováni
lidem, kteří vypadají naprosto skvěle, jenže později zjistí­
me, že jsou padlí na hlavu. Takže jdu rovnou k věci, jak se





— 8 —
říká, a povím vám to po pravdě. V naší rodině jsou všich ­
ni pěkně umínění. Nevěřili byste, za jak bystré a chytré se
považují. A Maisie se nedá věřit ani po hurikánu a po tom
všem, čím jsme si prošli s mou dcerou Ashley. A možná je
to dobře.
Clayton se vrátil a usedl vedle mě na dlouhou dřevěnou
lavici.
„Než ji pustí, potrvá to zhruba patnáct minut. Chceš
kávu?“
„Ne, díky. Ten kofein... už teď jsem mimo. Proč to trvá
tak dlouho?“
„No, mají prý problémy s tou lamou. Je neklidná a plive.
Myslím, že budu muset zajet na farmu pro správkyni Joyce,
aby tu chlupatou mrchu zklidnila a odvezla. Momentálně
ji mají v ohradě pro toulavé psy.“
„Myslím, že to bude nejlepší. Nemůžeš přece lamě říct,
ať si nasedne do tvého teréňáku.“
„Ta tvoje máma je opravdu zvláštní, Liz.“
„Co mi to vykládáš? Je to padesátikilové ztělesnění napro­
stého pekla. Nemůžu se dočkat, až uslyším její verzi.“
„Všechny ty trable začaly na její narozeniny.“
„ Mož ná .“
Rozhodně jsem si ten den poprvé uvědomila, že to
s mou rodinou není v pořádku. Pohlédla jsem na manžela
a  pomyslela si, jaké má štěstí, že je naživu. A  ještě vět­
ší, že nevěřím na nošení pistole. Clayton mě vzal za ruku
a  pořádně ji stiskl. Stiskla jsem mu ji taky. Koneckonců
v tom lítáme všichni společně.
Byla jsem zvědavá, co si o tomhle večeru myslí Maisie.
Jasně že jsme se za tisíc let neshodly ve spoustě věcí. A ta





záležitost s  lamou? To by byla zpráva na první stránku
Poštovního kurýru a na Twitter. Mohlo by se to dostat i do
celostátních zpráv.
Pak mi všechno došlo. Bylo by skvělé, kdyby se to tam
dostalo.





— 10 —

MAISIE – OSMDESÁT SVÍČEK
POSLYŠTE, JÁ SI NESTĚŽUJU. Jsem nadmíru šťastná ženská,
když jsem se dožila tolika let, a  od mé dcery a  její rodi­
ny bylo hezké, že pro mě a Skippera uspořádali rodinnou
večeři na oslavu mých narozenin. Skipper je můj mládenec,
který mě doprovází po městě jako panoš. Je mu pětašedesát.
Já vím. Je to ode mě docela skandální, to teda jo.
Takže se to konalo v Charleston Grillu, já měla svoje nej­
lepší perly – trojitou šňůru, jako nosí Barbara Bushová –,
upíjela jsem svoje suché bombajské martini s ginem a dvě­
ma olivami a čekala, až dorazí ostatní. Usedala jsem akorát
v pět třicet. Byl pozdní květen, a přestože se ulicemi valili
návštěvníci festivalu Spoleto a dopravní špička, byla jsem
přesná. A to bydlím pěkný kus cesty, až na Jamesově ostro­
vě. Moje dcera Liz a  její manžel Clayton bydlí v  Church
Street hned za rohem a mají zpoždění. Není to typické? Ti
mladší nemají ponětí o hodnotě času. Zatímco já si inten­
zivně uvědomuju plynutí každého dne. To s  vámi udělá
osm desetiletí života.
Skipper musel jet dnes odpoledne zkontrolovat svou lamí
farmu až v Awendav, což je aspoň hodinu cesty od mého





— 11 —
domku v rančerském stylu. Trval na tom, že potom zase
pojede přes celý okres zpátky, aby mě vyzvedl. Byla bych se
do restaurace ráda dopravila sama, jenže z toho by se všich ­
ni pominuli. Mají mě za hrozného řidiče. Vůbec nejsem
hrozný řidič. To jen, že občas zapomenu, kde jsem necha­
la auto. A někdy zapomenu, že řídím. Proto Liz s Clayto­
nem najali Skippera, aby mě vozil, a víme, kam to vedlo!
Jsem si jistá, že v tomhle budu mít poslední slovo já. Vím,
kde jsou schované klíčky od auta, a chuť zase popadnout
volant by tu byla.
Ano, Skipper chová lamy. Dovedu si představit, že by
to mohlo být ještě horší. Mohl by chovat hady. Nebo ali­
gátory. Když jsem jeho stádo viděla prvně, rozchechtala
jsem se jako blázen, protože vypadají tak srandovně, ale
víte co? Jsou to ta nejmilejší zvířata, co znám! Velice inte­
ligentní a přítulná. Zrovna jako, no tedy, zrovna jako můj
Skipper.
Mrkla jsem na hodinky. Pět čtyřicet pět. Skipper zřejmě
pořád hledá místo k zaparkování. Když jsem třepala olivou,
aby oschla, na okamžik jsem se zarazila a požádala nebesa,
aby mu pomohla proplout těmi davy z jiných končin. Těch
turistů bylo někdy vážně až moc. Jenže prospívají ekono­
mice a čas od času může být zajímavé si s nimi promluvit,
pokud se staráte o život mimo Lowcountry, což není můj
případ.
Doufejme, že moje milovaná vnoučata dorazí před Liz
a Claytonem, abychom si mohli poklábosit. A jaká úleva,
že se Liz, která pořád všechno kontroluje, nedozví o mém
druhém koktejlu! Jak říkávala matka, přisám svatý Petr,
jestli si papež při proměňování nelokl z  kalicha víc než





— 12 —
jednou. Liz by o  něm něco takového řekla taky. Někdo
by měl kontrolovat ji, ale to jen tak mezi námi. Neúnavná
šťouralka. A matka říkala přisám, protože dámy její gene­
race neklely.
„Proč vypadá tohle půvabné děvče tak ustaraně?“
Vzhlédla jsem a spatřila usmívajícího se Skippera. V kost­
kovaném sportovním saku a s buddhovským bříškem byl
tak úžasný. Měl pečlivě zastřižený bílý plnovous a modré
oči, které jiskřily jako vody kolem Lowcountry.
„Ahojda, ty krásný ďáble. Hned si ke mně sedni.“
Myslela jsem na to, jak otravná dokáže Liz být, zatímco
jsem si prohlížela rodinu turistů a pokoušela se uhodnout,
jestli jsou to Američani, nebo ne. Podle způsobu držení pří­
boru při krájení jídla (sklopená vidlička v levé a nůž v pra­
vé ruce) jsem usoudila, že to musí být Evropani. Nejspíš
Francouzi, protože otec měl výrazně galský profil. Matka
měla tašku Chanel, zjevně však naprosto podceňovala čis­
totu vlasů a jejich děti vypadaly zvlášť nasupeně. Měla jsem
být soukromým detektivem.
„S radostí!“
Posadil se vedle mě a políbil mi ruku, což dělal často a já
to milovala. Objevil se náš číšník Tyler, aby přijal Skippe­
rovu objednávku.
„Mohu vám přinést koktejl, pane?“
„A to co nejrychleji! Dám si Maker’s Mark Manhattan
s jednou třešní. A co ty, Maisie? Ještě jeden? Dali ti hrozně
malou sklenici, co?“
„Bohužel, to byla velice malá míra,“ usmála jsem se.
„Dobře, podíváme se, co se s tím dá udělat,“ prohlásil Tyler,
když bral mou prázdnou sklenici (důkaz A), a zmizel.





— 13 —
Usmála jsem se a uviděla, jak k nám jde moje nádherná
vnučka Ashley, vznáší se na vysokých podpatcích, což mi
připomnělo boty, jaké nosila Betty Boop, ta z  kreslených
filmů. Ashley na sobě měla křiklavě elegantní černé šaty,
které vypadaly nebezpečně krátké. Nepatrně jsem na ni
zamávala.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Maisie!“ Sklonila se
a vlepila mi na tvář hubičku.
Panebože, moc se nepředkláněj, pomyslela jsem si. Sáhla
jsem po jídelním lístku, abych jí před pohledem veřejnosti
zakryla zadek. Nevědoma si svého odhalení, položila přede
mě dárkovou taštičku naplněnou barevnou látkou a ozdo ­
benou nakroucenými stužkami.
„Díky, anděli! Ale co to znamená? Říkala jsem ti − žád­
né dárky!“
„To je jen taková maličkost, kterou jsem ti udělala,“
řekla.
„Tak to je něco jiného!“
Sledovala jsem, jak si sedá a sukni si opatrně stahuje pod
sebe. Vzpomínám si, jak moje dcera Liz nosila v mládí mini­
sukně, tenkrát mě to taky rozčilovalo. Jenže Liz byla profe­
sionální modelka s bujným smyslem pro módu a vždycky
to dokázala ustát. A  přestože Ashley byla vysoká, štíhlá
a dost hezká na to, aby dělala modelku, byla seriózní uměl­
kyně a v každém slova smyslu zdrženlivější. Nebo nebyla?
Možná jsem jenom nesnesla pomyšlení na to, že Ashley
dospívá. Musela jsem si připomenout, že je jí koneckonců
třiadvacet a o svém oblečení je naprosto schopná rozhodo­
vat sama. Milovala retro, cokoli, co vypadalo jako to, co by
nosila Jackie Onassisová. Neexistoval přece žádný zákon





— 14 —
zapovídající, aby krásná mladá žena ukazovala kus nohou.
A upřímně, Charleston, kde bylo v dějinách víc bordelů než
kostelů, nebyl žádnou ultrakonzervativní zemí Středního
východu, kde se ženy zahalují od hlavy k patě. Byl nejvyš ­
ší čas, aby Ashley ulovila nějakého manžela. Dlouhé nohy
byly výhodou. Ty nohy má po mé rodině. Vlastně jsem
svého času mohla vyhazovat nohy jako jedna z  tanečnic
v té slavné skupině June Taylorové. To si nedělám legraci.
Pořád nosím vysoké podpatky. Ta novinářka Helen Gur­
ley Brownová nosila přece podpatky až do poslední chvíle.
A síťované punčochy. Promiň, Helen, ale nohy a stařecké
skvrny si za síťované punčochy neschovávám.
„Mám to otevřít hned, nebo mám ještě počkat?“ zepta­
la jsem se.
„Otevři to hned!“ požádala.
„Dáš si něco k pití, Ashley?“ zeptal se Skipper, když před
nás Tyler postavil na stůl pití.
„Bílé víno?“ řekla Ashley.
„Chardonnay?“ navrhl Tyler.
„No vlastně, jestli máte novozélandský sauvignon blanc,
to by bylo skvělé,“ prohlásila.
„Hned to bude,“ odpověděl Tyler.
Pohlédla jsem na svou vnučku, povytáhla obočí a pomys­
lela si: Co to má znamenat? Odkdy ví děvče jejího věku něco
o víně? Pro mladou dámu se přechytralost nehodí. Zvlášť
když jde o něco takového jako alkohol.
Jako by mi četla myšlenky, vysvětlovala: „Podáváme ho
na všech vernisážích, protože moji šéfové ho milují.“ A šep­
tem dodala: „Kromě toho je to jediné, které znám.“ Pak se
usmála tím svým způsobem, který rozzařoval svět.





— 15 —
Začala jsem z taštičky vyndávat vrstvy látky a ke svému
velkému potěšení jsem na dně našla malé plátno zabalené
do bublinkové fólie. Opatrně jsem ho rozbalila. Byla to mi­
niatura krajinky s nádherným západem slunce na Jamesově
ostrově viděná z toho nejlepšího místa na konci mého mola.
Ashley zdědila výtvarný talent po mé další dceři Juliet.
„Ó,“ vzdychla jsem, „Ashley, miláčku, to je prostě nád ­
hera! Naprostý skvost!“ A taky že byl. Vzala jsem její ruku
do své a stiskla ji.
„Jů! Jsem tak ráda, že se ti to líbí! Jednou odpoledne jsem
to vyfotila svým telefonem a  řekla jsem si, víš co? Tohle
namaluješ pro Maisie!“
„Jsi tak nadaná,“ prohlásil Skipper. „Tak na tebe.“
„Děkuju vám!“ Načež teatrálně vzdychla. „Možná že
jednou budu žít na Montmartru a  malovat Sacré Coeur!
Taková bohémka prostě.“
Připila si vodou, zeširoka se usmála s těmi svými dolíčky
a vůbec a já si pomyslela: Tohle dítě v sobě nemá kouska
zkaženosti. Je ztělesněná dobrota a světlo.
„Pít absint a kouřit krátké tlusté cigarety, co smrdí jako
kanál?“ zasmál se Skipper.
„Přesně tak!“
„No tak tiše! Jsem na tebe tak pyšná,“ řekla jsem. „Tohle
si dám na krbovou římsu, tam to denně uvidím.“
„Pyšná? Na co?“
To byl skřípavě plechový hlas mé dcery. Liz a její manžel
Clayton. Dorazili.
„Já jsem pyšná na svou roztomilou vnučku a  vy máte
třicet minut zpoždění. Ale koho to zajímá, že?“
„Promiň, Maisie, přesto všechno nejlepší k narozeninám,“





— 16 —
řekl Clayton. „Měl jsem schůzku až ve Wild Dunes a ten
provoz... teda povím ti, hrozný. V  každém případě je to
však moje chyba. Dostaneme vinný lístek?“
Clayton se usadil v čele stolu a Liz si sedla po jeho levici
vedle Ashley. Tyler podal Claytonovi vinný lístek a  před
Ashley postavil její víno. Na protější straně zůstaly dvě
prázdné židle pro mého vnuka Ivyho a  jeho záhadného
obchodního partnera Jamese, kterého jsme měli teprve
poznat. Letěli ze San Franciska jenom kvůli mně!
„Máti?“ pronesla Liz tichým panovačným hlasem. „Ta
rezervace byla ve skutečnosti na šestou. Přišli jsme včas.“
„Ne, to nebyla,“ odporovala jsem a  napadlo mě, proč
se tedy Clayton přiznával, když žádná vina neexistuje.
Jenomže o  Claytonovi platilo, že jak je v  práci průbojný,
tak v rodině je skoro jako beránek. Nesnášel, když se dělaly
vlny, zvlášť ne na veřejnosti.
„To je jedno, mami,“ ozvala se Ashley. „Co na tom
záleží?“
Než jsem Liz stačila důrazně vysvětlit, že nemá, nemá,
nemá pravdu, dorazili zničehonic Ivy s  Jamesem. Ten
večer měli strávit se mnou a bůhví co bude pak. Ivy vypa ­
dal jako manekýn, samý úsměv a objetí a přinesl mi nád­
hernou kytici. James byl o  něco starší než Ivy a  vypadal
na Číňana. Každý ví, že Asiati jsou chytřejší než běloši,
takže bylo úlevné vědět, že partnera si Ivy vybral rozumně.
Vlastnili spolu v  San Francisku pánský obchod nazvaný
U Ivyho. Slyšela jsem, že je docela elegantní. Abyste věděli,
tak i sakra úspěšný, stačilo se na ty dva podívat.
„Všechno nejlepší k  narozeninám!“ řekl Ivy a  políbil
mě na tvář.





— 17 —
Než se posuneme dál, musíte vědět, že Ivy se mu říká,
protože je Clayton Bernard Waters IV. To znamená čtvrtý.
IV. Proto Ivy. Začal si tak říkat ve třetí třídě, imunní vůči
posměškům ostatních dětí. Tak jsme zjistili, že je tedy, no,
předčasně vyspělý.
„Ty kytky jsou překrásné! Díky, drahoušku! A vy musíte
být James! Jak se máte, můj milý?“
„Fajn, paní Maisie! Prostě fajn! Všechno nejlepší!“
James měl nádherné zuby a  brýle s  velice zajímavými
obroučkami. Vlastně jsem nic takového nikdy neviděla.
Rozpaky mi nedovolily se na ně zeptat. Co když má nějakou
oční vadu? Chudák jeden.
„A jakou jste měli cestu?“ zeptala jsem se.
„Únavnou! Všechen ten odporný recyklovaný vzduch!“
prohlásil Ivy. „Nazdar, máti. Otče.“
Ivy dal Liz povinně letmý polibek, svého otce krátce
objal. Samé vzájemné zdvořilosti.
„Ahoj řeko,“ řekl své sestře s  narážkou na zdejší řeku
Ashley. „Lidi! Tak přece Jamese pozdravte!“
Všichni pozdravili.
„Pro tebe slečna Watersová,“ zahihňala se Ashley a lás ­
kyplně ho objala. Pak objala i Jamese. „Vím, že se neznáme,
ale obejmeme se. Ehm, ty nosíš brýle?“
Marně jsem se natahovala, abych jí stáhla okraj sukně.
„V pohodě,“ řekl James a taky ji objal. „Jo. Prostě je mám.
Je to zkušební pár.“
„Ashley!“ vykřikla Liz, když uviděla dceřin zadek.
Opravdu ty půlky ukazovala až moc. Ashleyina tvář
jemně znachověla.
„Ty barvy vytvořil náš přítel. Je jich celá škála,“ pravil





— 18 —
Ivy teatrálně. „Myslím, že v nich každý vypadá jako brý ­
latý blbeček.“
„Sám jsi blbeček! Podle mě jsou úžasné! Šaty pitomý,“
prohlásila Ashley. Stáhla si okraj mini a zase se posadila.
„Až na to, že se ukáže, že pro lidi s vadami jsou velice
užitečné,“ doplnil James. „Pokud je někdo hluchý, bude
schopný přečíst, co zrovna říká někdo jiný, protože fungují
jako monitor a mají software na rozpoznávání hlasu.“
„Jak dlouho se zdržíte, lidi?“ zeptala jsem se. Z  toho,
o čem se mluvilo, jsem nechápala jediné slovo.
Co to mají s těmi brýlemi? Nový vynález? Svět zaplavily
vynálezy!
„Jenom do nedělního rána, pak letíme na pár dní do
New Yorku,“ odpověděl Ivy a sedl si. „Myslíte, že se tu dá
objednat nějaké pití? Mám vyprahlo! Bože, jak já nesnáším
tyhle komerční lety!“
„Při odchodu nechte prostě klíče u  vrátného,“ řekl
Clayton.
Ivy bude zjevně bydlet v Lizině a Claytonově malém bytě
na Manhattanu. Ale co Ivy myslel tím, že je teď zvyklý na
soukromá letadla? Vyhrál v loterii? Žije si díky Jamesovi
na vysoké noze? Slyšela jsem, že některé tyhle asijské rodi­
ny jsou úžasně bohaté. Když se znovu objevil číšník, Ivy
začal vyprazdňovat svou sklenici s vodou. Jak se ten číšník
jmenuje? Tony? Ne, Tyler! Tippecanoe a Tyler Too jako v té
staré písničce. Ano, já vím, že to bylo dávno předávno, ale
proboha, musím se svou pamětí provádět tyhle kejkle, aby
fungovala.
„Campari a sodu s pomerančem, prosím,“ řekl Ivy.
„Pro mě jen minerálku Pellegrino,“ požádal James. „Jdu





— 19 —
si umýt ruce. Kde jsou pánské toalety?“ Sundal si brýle
a podal je Ivymu. „Ukaž Ashley, jak fungují.“
„Je dobře, že tohle už se mě netýká,“ podotkla jsem, ale
nikdo si mě nevšímal.
„Pojďte za mnou, pane,“ řekl náš číšník. „A vám ostat ­
ním hned přinesu pití. Vybral jste si víno, pane?“
„Ne, potřebuju ještě pár minut,“ odpověděl Clayton, aniž
vzhlédl.
Jako obyčejně pročítal vinný lístek velice pomalu. Byla
jsem přesvědčená, že právě tenhle jeho zvyk přivedl Liz
k vodce.
James a Tippecanoe odešli.
Načež vybuchla první bomba onoho večera.
„Je to jen tvůj obchodní partner, synu?“ zeptal se Clay­
ton, aniž se mu podíval do očí.
„Ne, není. Je to můj životní partner.“ Ivy si nasadil brý­
le. „Hele,“ promluvil k  Ashley, „pohnu hlavou a  vidíš to
růžové světlo?“
„Jo,“ řekla Ashley.
„Tak brýle, udělejte fotku!“
Trochu to kliklo a  brýle nějakým způsobem udělaly
fotku.
„Dají se připojit k iPadu nebo e­mailu nebo k čemukoli.
Myslím, že je to blbost,“ prohlásil Ivy.
„Pokud je nepotřebuješ ty sám,“ opáčila Ashley. „Co?“
Zatímco Liz stále zpracovávala Ivyho odpověď ohled­
ně jeho partnerství s Jamesem, nastalo trapné, byť krátké
mlčení.
„Panebože!“ zalapala Liz po dechu.
„Co je?“ zeptala jsem se.





— 20 —
Naprosto si mě nevšímala a rozzuřila se, až měla obličej
celý rudý. Zuření a rudnutí máme v rodině.
„Co se děje, mami?“ ptala se Ashley.
„Tak zaprvé, jak je starý?“ spustila Liz. Měla už úplně
rudý obličej i krk.
„Čtyřicet,“ řekl Ivy.
„Nechává se vydržovat,“ zamumlal Clayton a uchechtl se.
„To těžko,“ prohlásil Ivy. „Dělám šedesát hodin týdně. Při ­
nejmenším. A kromě toho je půlka toho obchodu moje.“
„Doufám, že to máš písemně,“ podotkl vždy opatrný
Clayton.
„Samozřejmě že mám. Co se děje, máti?“
„Je to... no, je to Asiat!“ pronesla Liz.
Uvažovala jsem, v čem je potíž. Skipper se na mě podí ­
val a pokrčil rameny.
„No a co?“ namítla Ashley. „Je úžasný!“
„Ruce pryč od něj, ale děkuju ti,“ zasmál se Ivy. „Ano,
je z rodiny Čchen z Hongkongu a je to ten nejnádhernější,
nejstarostlivější a nejvelkorysejší člověk, jakého jsem kdy
potkal. Hraje to roli?“
„Nemohl sis najít milého bílého křesťana?“ řekla Liz.
„Proč to tak komplikuješ? Čekáš, že ti teď uspořádáme
svatbu?“
„Ehm, neee,“ protáhl Ivy.
„Vzpamatuj se, ctihodná sestro,“ napomenula jsem Liz
a pomyslela si: Tolik přátel zase nemáš. „Je rok 2012.“
„Ehm, Maisie, vlastně je rok 2013,“ špitl Ivy.
„Vážně?“ Málem jsem padla do mdlob. „Počkej! Ano,
ovšemže je! Moment, moment! To je mi tedy osmdesát
jedna?“





— 21 —
„Ne, je ti pořád osmdesát, máti,“ odpověděla Liz s oči ­
ma v sloup.
Nevšímala jsem si jí.
„Má pravdu, Maisie,“ potvrdil Skipper. „Zrovna jsem
to spočítal.“
„Jak se ti to líbí? Získala jsem rok! Tohle jsou nejlepší
narozeniny, jaké jsem kdy měla. Tedy zatím.“
„Takže ty si tam někde v Kalifornii prostě užíváš s Jame­
sem, který nosí brýle?“ řekla Liz.
„No prosím,“ ozvala se Ashley. „A je to tady. Možná by­
chom měli být rádi, že mu nevadí, že nejsme A si at i .“
I když jsme měli desítky let, abychom si na tenhle fakt
zvykli, Liz se s ním pořád ještě nesmířila. Stále totiž cho ­
vala marnou naději, že Ivy jednou potká krásnou dívku
s ohromnou přesvědčovací schopností.
Ivy se obrátil k Liz. „Máti, víš vůbec, že pět procent cel­
kové populace je homosexuální a kolem San Franciska to
dělá skoro třicet procent? Včetně Asiatů.“
„Celkové populace Spojených států? Tomu nevěřím ani
náhodou,“ prohlásil Clayton.
Tak neústupný byl Clayton málokdy.
„Ani já ne!“ přidala se Liz a zašátrala v kabelce.
„Co děláš?“ vyzvídala Ashley.
„Zeptám se Siri,“ řekla Liz.
„Kdo je to Siri?“ zajímala jsem se.
„Siri je mrňavoučká ženská z  Kalifornie, která bydlí
u máti v telefonu,“ vysvětlil Ivy se smíchem. „Jako taková
velká a mocná čarodějka.“
„Další vševěd,“ prohlásila jsem. „Tohle svět zrovna potře­
buje. Siri a brýle.“





— 22 —
„Sleduj,“ řekl Ivy. „Chystají se mě poslat do převýchov ­
ného tábora.“
„Děsné. Ale stejně jsi na tábor moc starý,“ podotkla
ch mu r ně Ash ley.
Vzpomněla jsem si na to bolestné léto, kdy Liz s Clayto­
nem poslali mladého bujného Ivyho, který si prozpěvoval
všechny ty písně z West Side Story, na nějaký tábor, odkud
se měl domů vrátit klidný a vyrovnaný, aby se stal solid­
ním a spolehlivým autorizovaným účetním znalcem nebo
něčím takovým. Následovala léta léčby. Z tábora se stalo
tabu, o němž se nemluvilo. Takže jestli občas Ivy považo­
val za vhodné tím Liz a Claytona popíchnout, kdo by mu
to vyčítal? Jen tak dál, hochu!
Sledovala jsem, jak Liz s  Claytonem blbnou se svými
telefony, až se ozval velice podivný ženský hlas dávající za
pravdu Ivyho tvrzení, a oni se naprosto schlíple sesunuli
do židlí, jako by z  nich nějaké vesmírné zařízení vysálo
poslední zbytky energie.
„Neuvěřitelné! Kdo to mohl tušit?“ pronesla suše Liz
a kroutila hlavou. „Asi si dám vodku s citronem, Claytone.
Stoličnou. Než si dočteš ten vinný lístek, budou Vánoce.“
„Řekla jsi: Prosím, objednej mi pití, drahý?“ opáčil Clay­
ton a vsunul si telefon zpátky do kapsy saka. Podíval se na
Ivyho. „Jsem ohromen. Mohl bys jít dělat na statistický
ú ř ad .“
„Jistě,“ odvětil Ivy.
„Prosím, Claytone, objednej mi tu vodku s  citronem,“
žadonila Liz.
Clayton zvedl oči, zapátral místností po našem číšníkovi
a kývnutím upoutal jeho pozornost. Vodka byla objednána





— 23 —
bez špetky zájmu o nápoje pro zbytek stolu. Nikdy v životě
jsem si nedala třetí martini, ale zeptat se mohli. Koneckon ­
ců šlo o moje osmdesáté narozeniny. A neřídila jsem.
James se vrátil ke stolu, Clayton si konečně objednal
víno, Liz vypila svůj první koktejl, pak další a  nakonec
jsme si všichni dali večeři.
Nálada se změnila. Liz si hryzala horní ret a  zírala na
Jamese, pak rychle odvracela oči, až se neklidně ošíval.
Věděla, že to je ten nejhorší ze špatných způsobů, jak
dosáhnout toho, aby se váš host cítil nepříjemně. Měla
jsem chuť se natáhnout a  pořádně ji štípnout do paže.
Načež si Ivy všiml, že se James kroutí jako nějaký červík,
došlo mu proč a podráždilo ho to. Clayton s Ivym hloupě
tlachal o  Ashleyině trvalé finanční závislosti, což Ivyho
popuzovalo.
„Pořád bydlí s  kamarádkou v  našem plážovém domě
na ostrově jen za provozní náklady,“ pronesl Clayton tak,
aby to slyšeli všichni u stolu včetně Ashley. „Mohla by ještě
bydlet doma. Aspoň by její matka nebyla tak sama.“
„Já jsem tady taky, tati,“ ozvala se Ashley.
„Tiše, miláčku. Slyší tě celá restaurace,“ řekla jsem.
„No, děti to mají dneska těžší, otče,“ namítl Ivy.
Clayton si odkašlal. Ivy pohlédl na otce velice tvrdě.
Viděla jsem, jak v něm probublává zlost.
„Myslím, že těžké to je, pokud vezmeš práci za osm dola­
rů na hodinu,“ doplnil Clayton.
„Deset,“ upřesnila Ashley, ale nikoho to zjevně neza­
jímalo.
„Naše hospodyně má za drhnutí našich záchodů dvacet
dolarů na hodinu,“ podotkla Liz.





— 24 —
Dočista ponížená Ashley se snažila pokračovat se Skip ­
perem  v  rozhovoru o  jeho lamách, zejména o  té, kterou
pojmenoval Maisie jako dárek k mým narozeninám. Bylo
tak urážlivé, jak Clayton s Liz na svou jedinou dceru nasa­
zovali. Mohli na ni aspoň trochu brát ohled, obzvlášť před
Jamesem, kterého ani neznali.
„Jo, člověče,“ pravil Skipper, „lama Maisie je skoro tak
krásná jako tvoje babička, což lamy bývají. Má překrásné
oči a těmi svými řasami mrká jako filmová hvězda.“
„Lamy plivou, ne?“ zajímal se Ivy.
„Občas. Ale lama je krásný dárek pro ženu, která všech­
no má,“ vyložila Ashley.
„Je to miláček,“ dodala jsem ve snaze odlehčit atmosféru.
„Rád bych viděl nějakou fotku,“ řekl Ivy.
„Mohli by ji fotit na kalendář,“ podotkla jsem.
Ivy se rozesmál, zopakoval Jamesovi, co jsem řekla,
a James se rozesmál taky. Nálada se uvolnila − O. K.
„Jsem zvědavá, jestli někdy bude mít skutečnou pr ác i,“
prohlásila Liz.
„Já mám skutečnou práci,“ odporovala Ashley a pohlédla
na Jamese. „Není naše rodina k pomilování?“
James se teď cítil skrz naskrz nepříjemně. Ivyho dobrá
nálada se mi rozplývala přímo před očima. Páni, ti dva
jsou tak náladoví.
„Máti? Co se to s vámi děje, lidi? Ty a táta jste prostě roz­
hodnutí uklovat každého k smrti, co? Jako hejno slepic!“
ozval se Ivy. „Proč si s tátou nedáte pět minut pohov?“
„Vá ž n ě ? “
„Ano! Ten barák byl stejně prázdný! Tak o co jde? Nikdo
tam nikdy nejezdí, ne?“





— 25 —
„Protože máme strach z  melanomu,“ vysvětlila Liz.
„Vždyť to víš.“
„Ty jsi z  toho melanomu úplně paranoidní,“ prohlásil
Clayton.
„Nejsem!“ trvala Liz na svém.
Začala se mě zmocňovat úzkost. „Říká se, že nás čeká
rušné období hurikánů,“ oznámila jsem. Nikdo na to nere­
agoval. „Šest jich už pojmenovali. Díkybohu foukaly nad
mořem.“
Clayton se na židli opřel, hlavu naklonil ke straně jako
šéf odboru pro zachování dekora a rozesmál se.
„Dobře, dobře, dobře,“ pravil. „Zdá se, že z mého útlo­
citného syna se stal po dlouhé době chlap a  narost­
ly mu koule. To chce šampaňské! Kde je ten chlap s tím
lístkem?“
Clayton objednal láhev šampaňského, které nám číšník
nalil, když sklidil po předkrmech.
„Tato významná událost si zaslouží přípitek,“ prohlásil
Clayton.
„Vážně si budeme připíjet na moje rodinné klenoty?“
zahihňal se Ivy.
„Nebuď vulgární,“ ozvala se Liz.
„Na Ivyho obranu,“ řekl s vyrovnaným úsměvem James,
„byl to pan Waters, kdo tady tohle téma vznesl.“
Liz zalapala po dechu. Málokdy jsem viděla, že by s ní
někdo mluvil tak troufale. Docela se mi to líbilo.
„Ty jsi právník?“ zeptala se Ashley.
„Ano,“ odtušil James s úsměvem.
„Opravdu? Kde jste...,“ zajímal se Clayton, James však
odpověděl dřív, než to dokončil.





— 26 —
„Harvard. Moc to neprovozuju. Ale hodně toho dělám
bez nároku na honorář.“
„No teda,“ žasla Ashley. „Můžu si ještě vyzkoušet ty tvo ­
je brýle?“
„Jistě,“ řekl James a podal jí tu novou věcičku přes stůl.
„Ach můj bože!“ vydechla jsem při pohledu na Ashley.
„Když jsi mluvila, vypadalas přesně jako moje Juliet!“ Proč
jsem si té podoby nikdy nevšimla?
„Matko!“ okřikla mě Liz.
„Co?“ opáčila jsem. „Nesouhlasíš se mnou? Byla tak
v  tvém věku, když jsme o  ni přišli, Ashley. Jen o  pár let
s t a r ší .“
„Nebuďme zbytečně sentimentální, Maisie,“ napomenul
ji Clayton. „Tady má být veselo, ne?“
„Nejsem ani trochu sentimentální,“ mínila jsem. „Jen
mě to zarazilo, to je všechno. Lidi, všechny vás ujišťuju...
Ashley, obrať se takhle tváří k otci.“
James byl zmatený. „Promiňte, mohu se  zeptat, kdo je
Juliet?“
„Moje dokonalá sestra, která v sedmadvaceti umřela na
aneurysma, je to třicet let,“ vysvětlila Liz.
„Ach, to mě hrozně mrzí,“ řekl James.
„Bylo to před třiceti lety,“ zopakovala Liz.
„No, pro mě je to jako včera,“ prohlásila jsem. „Pokaždé
mě napadne, co by z ní bylo, kdyby žila.“
„Prezidentka Spojených států, máti. Claytone, můžeme
si teď připít? Prosím, drahý.“
Nic jsem na to neřekla. Prezidentka, samozřejmě. Juliet
se klidně mohla stát prezidentkou. Určitě na to byla dosta­
tečně chytrá. A dokázala být velice okouzlující.
Přinejmen— 27 —
ším si nikdy nevydělávala na živobytí promenováním se
v  plavkách po molu, chtělo se mi říct. Clayton poklepal
vidličkou na stěnu sklenky.
„Na Maisie! Všechno nejlepší té nejúžasnější ženě, jakou
známe!“
„Všechno nejlepší,“ přidali se ostatní.
A přinesli dort s  tolika svíčkami, že mě napadlo, že
při náhlém poryvu větru bychom mohli tu restauraci
zapálit.
„Ten je nádherný!“ řekla jsem. „Děkuju vám! Dort bych
jíst vážně neměla.“
„Žiješ jenom jednou, Maisie!“ prohlásila Ashley. „Dej
se do toho!“
„Ivy, jen pro pořádek, nejsi tady sám, kdo žije v hříchu,“
ozval se Skipper.
„Teď ne,“ řekla jsem. „Můžeme jim to říct později.“
„Říct nám co?“ zajímala se Liz.
„Ano, co?“ ptal se Ivy. Vypadal trochu naštvaně. „Ne, že
bych si myslel, že žiju v hříchu.“
„Promiň, Ivy,“ omluvil se Skipper. „Tak jsem to ne­
my slel .“
„Nic se neděje,“ odpověděl Ivy.
„Skipper se přestěhoval ke mně,“ oznámila jsem. „Jsme
moc šťastní!“
„Skvělé,“ prohlásil James s  nehybnou tváří. „To za ten
výlet stojí.“
„Maisie!“ řekl Ivy a rozesmál se.
„Ježíšikriste!“ vyjekla Liz, a zatímco se jí z tváře vytráce­
la veškerá barva, vyprázdnila šampusku. Přidržela ji před
Claytonem, aby ji doplnil, což udělal.





„A teď si dáme ten moučník, ne?“ vyzvala jsem je ve
snaze to zamluvit.
„Jasně, dáme!“ souhlasil Ivy náhle plný veselí.
Dort byl velice pěkný, celý pokrytý marcipánovými hor ­
tenziemi všech možných barev jako ty, které jsem pěstovala.
Všichni číšníci zpívali a moje rodina se přidala. Měla jsem
velké štěstí, že jsem byla obklopená tolika milými lidmi,
kteří se snažili udělat mi v dané chvíli radost. Nejsme doko­
nalí. To vím. A vím, že je víc než mou povinností dohléd­
nout na Ashleyino blaho a rozpoložení. Můžu vám říct jen
tolik, že v každé rodině na světě jsou nějaké nesrovnalosti,
a oslav si užíváme tak velkoryse, jak jen dokážeme. Všichni
se ze všech sil snažíme dát najevo, jak jsme vděční, že jeden
druhého máme. Nestojí to za to?





— 29 —
JAK TO VIDÍ ASHLEY
DEN PO OSLAVĚ MAISIINÝCH NAROZENIN jsem večer v tom
nechvalně známém domku na Sullivanově ostrově chysta­
la mísu těstovin pro sebe a svou spolubydlící Mary Beth,
což je moje vůbec nejlepší kamarádka. To si nedělám leg­
raci. Je to skoro příbuzná. Ještě nebyla doma. S  městem
plným turistů bažících po laciných plakátech v  lepenko­
vých tubusech zdarma, které by si mohli doma zarámo­
vat, to bylo v galerii dneska dlouhé. Laciné plakáty v gra­
tis lepenkových pouzdrech nevedeme. Prosím? Co to má
znamenat? Turnerova galerie je solidní instituce na Broad
Street v centru Charlestonu. Skoro muzeum. Tím myslím,
že když umělec vystavuje v naší galerii, je to událost. Bill
a  Judy Turnerovi zasvětili budování svého podniku celý
život a v jejich galerii se objevují ti nejvýznamnější umělci
z celého Jihovýchodu. Moji rodiče by se vám snažili namlu­
vit, že v nějakém podřadném obchoďáku prodávám laciný
brak z Číny. Tím mě tak štvou.
Taky by nejradši tvrdili, že bydlím v Tádž Mahalu, přes­
tože tenhle rozhašený starý barák neviděl instalatéra, elek­
trikáře ani malíře dvacet let. Možná i  déle. Už jsem byla
v  útulnějších špeluňkách. Ale přesto mám tenhle plážový





— 30 —
domek ráda. Mám ráda každý rezavý hřebík v každém shni ­
lém prkně. Stejně jako z tolika jiných míst na pobřeží i odsud
vyzařuje historie. Za občanské války roku 1860 sloužil jako
kasárna. Úžasné, co? Umím si představit kluky s knírkem
a nemytými vlasy, jak jedí z plechových talířů ragú uvařené
v obrovském hrnci, před očima mám železné kavalce nasta­
věné do výšky podél stěn a  nějakých dvacet vojáků, kteří
sebou v  noci házejí. A  představuju si, jak se celí zpocení
a špinaví trousí z bitevního pole. A co je nejhorší, samotné
je mi z toho bídně, dokážu se vcítit do jejich strachu. Větši­
nou to museli být mladí chlapci. Staří jako já nebo mladší.
To je strašné.
Pozemek, na němž náš dům stojí, není daleko od mís­
ta, kde stával karanténní barák, opravdu hrozné místo,
kde nějací ouřadové prohlíželi otroky přijíždějící z Bar­
badosu a  západní Afriky a  rozhodovali, jestli jsou dost
zdraví, aby se dali umístit do prodejních domů v centru
Charlestonu. Staří lidé vypravují, jak od svých prarodičů
slýchali, že příliš nemocní otroci se házeli do vody plné
žraloků. To je tak neomluvitelně hanebné a  barbarské.
Zločin proti lidskosti! Ne všechno, co se týká Jihu, je pěk­
né. To vůbec ne.
Existují dva opravdu pádné důvody, proč mi tenhle ost­
rov vždycky připadal tak strašidelný. Když jsem někdy sama
na verandě a koukám přes vody charlestonského přístavu,
pociťuju v ovzduší silnou sklíčenost. A někdy v noci se mi
zdá, že slyším tlumené hlasy tiše naříkajících lidí trpících
nějakou nevysvětlitelnou bolestí. Mary Beth si nejdřív mys­
lela, že jsem se vážně zbláznila, jenže po nějaké době to
začala pociťovat a slýchat taky. Chci tím říct, že když něco





— 31 —
nedokážete vidět, neznamená to, že to neexistuje. Je to tak?
Není to tak trochu jako věřit v anděly?
Když ale nic z  mystičnosti toho domu necítíme, je to
prostě další normální dřevěný barák s křivými borovými
podlahami položenými na cementových sloupcích, s pra ­
starou plechovou střechou, kterou při velkém lijáku zaté­
ká do prádelny, a se stinnými verandami, které jsou kolem
celého domu a skrývají miliony tajemství. V patře jsou čtyři
staré ložnice s prkennými stěnami i stropy a v hale stará
zašlá koupelna. V přízemí je velikánský otevřený obývací
prostor s jídelním stolem a krbem, v němž za mého života
nikdy nehořelo. V koutě obýváku máme starý klavír, který
tátovi věnovala nějaká dávno mrtvá teta. Je tak rozladěný,
že je to k  smíchu. Vlastně si nevzpomínám, že by někdy
ladil. V dětství se Ivy o prázdninách snažil vyloudit z něj
nějaké vánoční koledy a my se mohli potrhat smíchy, jak
skřípavé zvuky ta ubohá věc vydávala.
Dům má však i své přednosti. To nejlepší je velká veran­
da obrácená k oceánu. Skoro pořád tam vane větřík a každá
loď směřující do nebo z charlestonského přístavu proplou­
vá přímo okolo. Tady házím svět za hlavu jako v té pito­
mé písničce, kterou si podle Maisie notuje Skipper, když
nastane čas koktejlu.
Takže po tom včerejším večerním duševním trápení
s Nemožnými (alias mými rodiči) se mi prostě dneska chtě­
lo zůstat doma a vzpamatovat se z toho. Ivy s Jamesem se
měli po večeři stavit na sklenku vína, ale moc jsem s tím
nepočítala. Ivy měl ve městě tolik kamarádů, že mi bylo
jasné, že než se se všemi pozdraví a  tu a  tam si dá něco
dobrého, bude moc pozdě. Poslala jsem mu textovku, že





— 32 —
než zítra  s Jamesem odjedou do New Yorku, sejdeme se
na kafi.
Venku před domem se ozvalo bouchnutí dveří auta, zná ­
mý zvuk staré spolehlivé camry Mary Beth. To auto mělo
najeto skoro sto padesát tisíc mil. Moje subaru mělo něco
přes dvě stě tisíc. V  minutě bude Mary Beth v  kuchyni
zírat do ledničky, jako kdyby ta uměla mluvit a chystala se
jí sdělit, co si dát, aby a) jí to chutnalo a b) to nemělo žád­
né kalorie. Hodně zdaru. Dietu držela od té doby, co jsme
se  první den výuky potkaly na charlestonské univerzitě.
Ne že by to potřebovala. No, možná trochu.
„Čau! Jak bylo?“ pronesla, hodila tašku na stůl, a jak už
jsem říkala, otevřela lednici. „Co to tady provádíš, krájíš
jako nějaký pitomec v pořadu Vaří šéfkuchař?“
„Tyhle těstoviny primavera by nakrmily celý ostrov.
A den mě úplně vysál, ale díky za optání.“
„Á! Nedostatek cukrů. To není dobré.“
„Narváno turisty. A abych měla zaručeno, že mi hlava
určitě praskne, příští týden pořádáme recepci pro senáto ­
ra Gallowaye.“
„Já vím. Tu děláme my. On je něco jako princ Har­
ry ze Severní Karolíny. Každý říká, že se jednou stane
prezidentem.“
„Já umřu, až se s ním setkám.“
„Ty a všechny další ženské v místnosti.“
Mary Beth pracovala ve městě u skvělé cateringové spo­
lečnosti. Vystudovala učitelství pro základní stupeň, jenže
v  celém Charlestonu neexistovala učitelská místa, kro­
mě škol, kde to vypadalo jako v drogových laboratořích.
Takže jí bylo jasné stejně jako mně a všem ostatním kro­





— 33 —
mě těch, co dělali práva nebo medicínu, že bude vydělávat
deset dolarů na hodinu podáváním předkrmů. Taky jídlo
na místě připravovala. A Porter Galloway byl vůbec nej ­
mladší uchazeč, který byl kdy zvolený do státního sená­
tu. Ne že by to o něčem vypovídalo. Jen mě napadlo, že
je věkem tak akorát a  šíleně jsem ho milovala, bohužel
jen na dálku.
„A já jsem taková troska. Co si mám vzít na sebe, aby se
do mě zamiloval?“
„Vezmi si to, cos měla včera večer.“
„To myslíš vážně? Kvůli těm šatům mě málem vyškrtli
ze závěti. Tady, ochutnej. Jaké to je?“
Vzala si trochu těstovin, dala je do pusy a zašklebila se.
„Moc mdlé. Já to spravím. Chce to sůl a citronovou šťá­
vu. A česnek v prášku. Tohle není primavera. Je to těsto­
vinový salát, ale ne primavera. Do primavery se obyčejně
dává rozmačkaná dýně a pepř.“ Vrátila se k ledničce a vzala
odtamtud citron. „Kde je struhadlo?“
„Zničehonic je z  tebe televizní šéfkuchařka se stru­
hadlem?“
Televizní pořady o gastronomii jsme sledovaly, jako jiní
sledují Hru o trůny.
„Jídlo je moje náboženství,“ prohlásila s tváří tak vážnou,
že jsem se rozesmála.
„Náboženství? No, aspoň v něco věříš,“ hihňala jsem se.
„Já to struhadlo najdu. Dáš si sklenku vína?“
Přehrabovala jsem se v zásuvce s kuchyňským nářadím,
přecpávané věcmi od šedesátých let, a  nakonec ho našla
vzpříčené po straně.
„Jasně,“ odpověděla. „Jak bylo laciné?“





— 34 —
„Hodně. Dávali ho jako pozornost k  pytlíku s  ledem.
Tady,“ řekla jsem a podala jí struhadlo. „V tom šupleti je
takových krámů. Co nejdřív to vyházím.“
Nacpala jsem tam všechno zpátky a nakonec jsem zásuv ­
ku silou zavřela. Načež jsem z ledničky vyndala láhev bílé­
ho vína se šroubovacím uzávěrem a plážovými žabkami na
etiketě. Bylo dobře vychlazené.
„Díky. Tak jak to proběhlo v Charleston Grillu? Umírám
hlady. Co je tohle? Kdo dal do těstovin to avokádo?“
„Já. Avokádo všechno vylepší. A  slanina. Moji rodiče
jsou naprosto šílení. Ovšem jídlo bylo nad očekávání.“
Líčila jsem jí, co si každý z nás dal, zatímco Mary Beth
ochucovala a míchala těstoviny ve velké kameninové míse,
která se v kuchyni vyskytovala snad odjakživa. Je legrač ­
ní, jak něco napohled tak bezvýznamného jako stará mísa
s vybledlými glazovanými pruhy může vyvolat tolik vzpo­
mínek. Když jsem byla opravdu malá, používala se na zadě­
lávání a  šlehání těsta, vaření arašídů, bramborový salát,
a teď prý tedy ne na těstoviny primavera, nýbrž na těsto­
vinový salát. Jenže když jsem byla malá a máma vyndala
tuhle velkou mísu, znamenalo to, že budeme mít společnost,
což zase znamenalo, že aspoň pár hodin se bude naše rodi­
na ze všech sil snažit, aby vypadala a chovala se normálně.
Ach, ty staré dobré časy.
„Co nejdřív vyloupím banku, zajdu si do všech těch skvě­
lých restaurací v Charlestonu a dám si, co budu chtít,“ pro­
hlásila Mary Beth.
„To já zas co nejdřív vyloupím banku a vypadnu odsud,“
řekla jsem. „Nebo se vdám za Portera Gallowaye a  pak
s ním budu šťastně žít v Bílém domě. Možná.“





— 35 —
Přiťukly jsme si na naši značně nejistou budoucnost,
upily a povzdechly si.
„V každém případě to máme v plánu.“ Mary Beth byla
vždycky optimistka.
„To jsou teda plány,“ zabručela jsem.
„Chceš jíst venku?“ zeptala se.
„Proč ne? Můžeme koukat na přístav.“
Naložily jsme si tedy na talíře těstoviny, naplnily si skle ­
nice ledem a tou břečkou, a zatímco jsme žonglovaly s pří­
bory a  nádobím, vydaly jsme se ven na verandu. Možná
jsme byly mladé a  bez peněz, ale zachovávaly jsme styl.
A úroveň. Bez prostírání a ubrousků jedí nekulturní balí­
ci. My ne.
Denní horko pominulo a obzor se začal barvit doruda.
Na světě neexistovalo nic krásnějšího než západ slunce
na Sullivanově ostrově. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem
vlastně nikde mimo Charleston nebyla od nějakých svých
patnácti, kdy jsem se o takové věci jako západ slunce nesta­
rala, mohla jsem se mýlit. Mně to však určitě krásné
připadalo. A romantické.
Usadily jsme se u  starého stolu s  prosklenou deskou
a ochutnaly. Bylo to výborné.
„Ó, je to moc dobré,“ řekla jsem. „Možná bys opravdu
měla být šéfkuchařkou. Chápeš? Myslím to vážně!“
„Jo, a starý Larson mě nakope do zadku! To je dobré .“
Larson Smythe, její otec, kazatel letniční církve v kop­
cích Tennessee, v univerzitní vzdělávání žen vlastně nevě­
řil. Její matka, podivně plachá Agnes, hrávala v jeho kostele
o nedělích na varhany, zatímco ke shromáždění promlou­
val Duch svatý. Byl to malý sbor. Hrůza. Larson měl ve





— 36 —
městě železářství a Agnes, no, Agnes byla skvělá hospodyně
a  kuchařka, nikdy však neměla naději na nějaké zaměst­
nání vyjma vedení účetních knih Smythova obchodu.
Larson o tom nechtěl ani slyšet a Agnes to nežádala. Žili
poklidně. (Nudně.) Ne že by ovšem jejich město bylo plné
příležitostí.
„Asi jo. Ale tvoje máma je skvělá kuchařka. Musíš to
mít po ní.“
Když jsme byly na univerzitě, jezdívala jsem s Mary Beth
na dlouhé víkendy, takže jsem věděla, že je to pravda. Na
stole byla vždycky buchta, na plotně polévka a  v  troubě
pečivo.
„Hm. Myslím, že co jsem po nich zdědila, je dávno
pr yč .“
„Co čekali, že budeš dělat? Pracovat do smrti v mléčném
baru a vdát se za nějakého troubu jménem Skeeter? Muselo
by ti úplně přeskočit, kdyby ses po škole vrátila domů.“
„To jistě. Aspoň se tam občas stavuju. Což drží Larso­
novy nervy na uzdě,“ řekla. „Myslí si, že se školné vyplati­
lo. Tak co se včera večer stalo? Zase proběhlo poradenství
ohledně zaměstnání?“
„To především. Přede všemi. A podle mé matky mi z těch
šatů čouhal zadek. Taky přede všemi. Znectili moje zaměst­
nání i plat. Bylo to tak trapné! Mary Beth, jak se tady můžu
stát věhlasnou umělkyní? Z tohohle ostrova nikdy nic slav­
ného nevzešlo. Tedy asi rok jsme tu měli Edgara Allena
Poea. To je, co? Ani se tady nenarodil.“
„Mohla bys být první,“ podotkla Mary Beth.
„Správně. Víš, táta jezdí každý týden do New Yorku za
obchodem. Pokaždé slibuje, že mě vezme s  sebou, abych





— 37 —
se dostala do všech těch muzeí a  galerií. Ale nikdy mě
nevzal.“
„Nedej mu pokoj. Máš nárok.“
Pár minut jsem o tom mlčky přemýšlela.
„Já nevím, možná. Myslím, že se prostě rád utrhne a je
rád sám. Máma nevypadá nijak šťastně. Zároveň ovšem
vážně nevím, jak vypadá, když šťastná je.“
„S mou matkou je to stejné. Možná jim jen chybí estro ­
gen nebo tak něco.“
„Na to moje matka určitě bere prášky. Ale vážně. Přes­
tože se do mě pořád naváží, cítím se blbě za ni. Potřebu­
je v životě víc legrace. Nebo tak něco. Já vím, že to myslí
dobře.“
„Byla bych šťastná, kdybych si vzala někoho se spoustou
peněz. Starosti s univerzitními půjčkami a opravami auta
a všemi dalšími věcmi mě už unavují. Vždyť ani nemám
na to, abych si nechala ostříhat vlasy!“
Podívala jsem se na její šíleně rezavé kudrny povláva­
jící ve vlhkém vánku, který profukoval celou verandou,
a napadlo mě, jestli by po ostříhání byl vůbec vidět nějaký
velký rozdíl.
„Co je?“ zajímala se.
„Nic! Jen koukám, jak ti vlají vlasy a mně taky. Vypadáme
naprosto děsně. Ale nikdo se na nás stejně nedívá, tak co?“
„Amen. Podle mě nemůžeš mít na pláži hezké vlasy.
A  co je dobrého na tom být mladé a  krásné, když jsme
na mizině? Nikdo ani neví, že existujeme. Život je velice
deprimující.“
Hranou vidličky jsem z  talíře shrábla poslední sousto
těstovin.





— 38 —
„Jo. Prevít. Aspoň se můžeme přejíst do bezvědomí.“
V tu chvíli nám do zorného pole vplula obrovská kon ­
tejnerová loď mířící někam na druhou stranu Atlantiku.
Sunula se kolem, a  protože průplav byl od našeho domu
tak blízko, zdálo se, že loď vrazí k nám na zahrádku a zabi­
je nás. Ale to se nestane. Loď zabočí na moře a  za pár
minut zmizí z dohledu. Lidi, co to viděli poprvé, to pokaž­
dé vyděsilo.
„Na téhle vyhlídce by se dalo vydělat,“ řekla Mary
Beth.
„Jak?“ namítla jsem. „Prodat barák. To by šlo asi těžko,
když není můj.“
Viděla jsem, že má v obličeji stejný výraz jako vždycky,
když se mi chystala sdělit něco opravdu mazaného.
„Na co myslíš, holka? Hned mi to řekni.“
„No, víš, jak jsme si vždycky říkaly, že by to bylo skvělé
místo na mejdan?“
„Jo. Na mejdan s  mým funusem. Chceš, aby mě Liz
s Claytonem zabili?“
„Počkej chvíli. Já nemluvím o mejdanu pro naše známé
s chlastem a nalitými kluky, co kolem domu zvrací a močí
a padají do bezvědomí.“
„A existuje nějaký jiný mejdan?“
„Takový, co máte v galerii. Jako když...“
„Přestaň! V žádném případě!“
„Počkej. Propočítáme to. Co kdybys první patro pro­
najala nějaké organizaci, která přijela do Charlestonu na
konferenci? Nebo jen na seznamovací večírek? A co kdyby
chtěli vidět západ slunce, aby si osvěžili mysl? Pohoštění
zajistím u naší firmy za dvacet dolarů na osobu, omezíme to





— 39 —
na padesát lidí, kteří zaplatí po padesáti dolarech. Dohod ­
nutá délka dvě hodiny. Máš po ruce tužku?“
„Už jsem to spočítala,“ řekla jsem.
„Vyděláme patnáct set dolarů za dvě hodiny.“
„A rodiče to zjistí, a já budu na ulici. A ty taky.“
Sledovaly jsme, jak kontejnerová loď mění kurz a se skvě­
lým, ale riskantním nápadem Mary Beth mizí v dáli.
„Nejspíš máš pravdu,“ prohlásila a  vzdychla tak zhlu­
boka, že by to loď odfouklo až k mysu Hatteras nebo do
Grónska či tam někam. „Paříž musí počkat.“
„Maisie vždycky tvrdí, že bych měla pamatovat na to, že
za pět minut můžu vyvdat víc peněz, než dokážu za celý
život vydělat.“
„Má pravdu,“ souhlasila Mary Beth.
„Možná, jenže nevidím, že by se někdo z kluků, co zná­
me, mohl přetrhnout s nabídkou k sňatku, ty jo?“
„Po tobě pořád slintá Tommy Milano.“
„Ten kluk, co se jmenuje jako ty sušenky? Skvělé,“ řekla
jsem. „Ani za miliardu let. Kolikrát mě to zval na rande?
Neexistuje.“
„Jo, to nemá budoucnost. Ale je tak sladký a  rozto mi­
louč k ý.“
„Možná. Kromě toho si myslím, že nemá smysl se vdá­
vat, dokud nejsi připravená mít děti, ne?“
„Ekonomicky to dává smysl.“
„Správně. Snad. Jenže kdo chce vůbec děti?“
„Ty ne? No teda. Já děti miluju! Chci jich tak pět nebo
mož ná č t y ř i .“
„Jedno by mi možná nevadilo, kdyby vypadalo jako Por­
ter Galloway,“ podotkla jsem.





— 40 —
„Porter Galloway, holka? Ten je naprosto nádherný,“ pra ­
vila Mary Beth. „Jenže dát se s tímhle chlapem dohromady
ti ublíží. Je to děvkař, jak víš.“
Senátor Galloway byl náklonností k  dámám pověstný.
V jeho minulosti jich údajně figurovala spousta. Upřímně
řečeno, ten počet byl vpravdě biblický. Pokaždé, když se
v novinách objevila jeho fotka, měl po boku jinou ženu.
„Maisie zná jeho mámu. Vyrůstal na Jamesově ostrově.
Všichni její známí ho považují za převtělení JFK nebo tak
ně c o.“
„V tom případě by ses jí měla zeptat, co si o něm myslí.
Maisie mám moc ráda.“
„Kdo by ji neměl rád? Problém je v  tom, že když se jí
zeptám, řekne to mámě. Vždyť jsem se s ním ještě ani nese­
tkala. Ale aby mi matka slídila v soukromí, to vážně nechci.
Už tak je to dost špatné.“
„Dobře, přestaneme chodit kolem horké kaše. Co ti vče­
ra říkali?“
Na chvíli jsem se zamyslela. Ono to nebylo tolik v tom,
co říkali, jako v tom, jak jsem se při tom cítila.
„Neříkali nic nového. To jen, že jsem si kvůli nim připa da­
la jako zkrachovanec. Že jsem jen takový snílek, víš? Že sna ­
žit se o umění je blbost a ztráta času. Třeba mají pravdu.“
„Myslíš, že moji rodiče jsou lepší?“
„Nejspíš ne. Ale proč si jich máme celý život vážit, když
oni si nás neváží vůbec?“
„Proto musíš věřit sama sobě a nikdy to nevzdávat. Já? Já
si prostě chci vzít doktora nebo tak a mít kupu dětí. Jenže
ty chceš víc, Ash. Vždycky jsi chtěla. Nenech je, aby ti to
z n ič i l i .“





— 41 —
Byly peníze pro Mary Beth vážně tak důležité?
„Víš, dala jsem Maisie k narozeninám ten malý obrázek.
Myslím, že ji opravdu potěšil. Máma ale dokázala jen obra ­
cet oči v sloup, protože její mrtvá sestra Juliet byla založená
velice umělecky. Což byl pro Maisie další důvod, proč o ní
začala mluvit.“
„To není moc hezké. Ale rodiny jsou šílené.“
„To je fakt. Máma se užuž chystala mě zakousnout, když
se tam objevil Ivy se svým partnerem − myslím obchod­
ním i v lásce –, a oni se najednou soustředili na něco jiného
než na mě. Je to Asiat. James se jmenuje. Stará Liz málem
omdlela.“
„Protože je Asiat? To si děláš srandu!“
„Vůbec ne. A přitom je úžasný. Je z Hongkongu a nosí
ty brýle.“
„Brýle? Google brýle? Týjo. To je paráda. Ještě se ani
neprodávají! Panebože, chtěla bych jet do Hongkongu.“
„Já bych chtěla jet kamkoli! No vlastně jsou ty brýle kap­
ku příšerné, ale zároveň super.“
„Jo. Vypadáš v nich jako nadporučík Dat ve S t a r Tr e k u
nebo tak. Slyšela jsem, že stojí asi patnáct set dolarů.“
„To jo. Přečetla jsem si o nich na internetu všechno. Nej­
spíš budou úžasné. Ale upřímně řečeno, kdybych měla pat­
náct set dolarů...“
„Já vím, jela bys do Paříže.“
„Správně,“ řekla jsem. „Nebo do New Yorku.“
S každou minutou se víc a víc stmívalo. V dálce jsme vidě­
ly, jak se rozsvěcuje noční osvětlení Ravenelova mostu a začí­
ná problikávat městské nábřeží. Někde tam do sebe moje
matka lila třetí vodku a táta otvíral druhou láhev vína. Mezi





— 42 —
Battery a majákem na Morrisově ostrově se nejspíš Maisie
choulila na pohovce vedle Skippera a sledovala opakování
Lodi lásky . A Ivy, můj sladký bratříček, byl dnes večer určitě
na vrcholu blaha, předváděl milého a technicky vynalézavé­
ho Jamese a líčil příběhy z jejich okouzlujícího života.
Jenže já? Já byla na Sullivanově ostrově, pila se spolu­
bydlící opravdu mizerné víno a trápila se touhou po chla­
povi, kterého jsem neznala a který ani nevěděl, že žiju a pře­


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist