načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Sestry hurikánu - Dorothea Benton Frank

Kniha: Sestry hurikánu
Autor:

Příběh z půvabného kraje v Jižní Karolíně, kde sezona hurikánů začíná brzy a trvá až do podzimu a lidské životy často odrážejí rozmary počasí… Babička Maisie, matka Liz a ...


Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  296
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  349 Kč
15%
naše sleva
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-06-01
Počet stran: 352
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 346 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Tomáš Novotný
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-24
ISBN: 9788026706168
EAN: 9788026706168
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh z půvabného kraje v Jižní Karolíně, kde sezona hurikánů začíná brzy a trvá až do podzimu a lidské životy často odrážejí rozmary počasí… Babička Maisie, matka Liz a dcera Ashley. Každá z nich skrývá svá tajemství a prožívá i vypráví vlastní příběh. A protože drží při sobě, jejich životy se navzájem prolínají. V dobrém i ve zlém… Zatímco Maisie oslavila osmdesátiny a zdá se být nad věcí, Liz prochází manželskou krizí a umělecky nadaná Ashley se rozhodla vydat vlastní cestou a splnit si svůj sen o studiu malířství v Paříži. Když se seznámí se ctižádostivým politikem Peterem Gallowayem, události naberou rychlý spád a na povrch vyplave dávno pohřbené rodinné tajemství. „Začínat příběh ve vězení může vypadat nevhodně, já si však myslím, že je nejlepší, když se dozvíte, jaká moje rodina opravdu je. Příliš často jsme všichni představováni lidem, kteří vypadají naprosto skvěle, jenže později zjistíme, že jsou padlí na hlavu. Takže jdu rovnou k věci, jak se říká, a povím vám to po pravdě.“ Dorothea Benton Frank (*1951) se narodila a vyrostla na Sullivanově ostrově v Jižní Karolíně. Záliba v módě ji po střední škole zavedla do Atlanty, kde roku 1972 vystudovala The Fashion Institute of America. V oděvním průmyslu se pohybovala třináct let a za prací se stěhovala nejprve do San Franciska a poté do New Yorku. Vdala se roku 1983 a narodily se jí tři děti. Když byly malé, stala se dobrovolnicí v neziskových organizacích. Její románová prvotina Sullivans Island, vydaná roku 2000, se umístila na žebříčku bestsellerů New York Times, celkem pětadvacetkrát se dotiskovala, prodalo se jí více než milion výtisků a byla přeložena do deseti jazyků. Následující romány měly podobný ohlas. V současnosti žije střídavě v Lowcountry v Jižní Karolíně a v New Jersey. Ráda vaří, muškaří, cestuje a čte.

Kniha je zařazena v kategoriích
Dorothea Benton Frank - další tituly autora:
Sestry hurikánu Sestry hurikánu
Frank, Dorothea Benton
Cena: 168 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Sestry hurikánu" mají také často zájem o tyto tituly:
Poprask v sýrové uličce Poprask v sýrové uličce
Fulghum, Robert
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

— 10 —

MAISIE – OSMDESÁT SVÍČEK
POSLYŠTE, JÁ SI NESTĚŽUJU. Jsem nadmíru šťastná ženská,
když jsem se dožila tolika let, a od mé dcery a její
rodiny bylo hezké, že pro mě a Skippera uspořádali rodinnou
večeři na oslavu mých narozenin. Skipper je můj mládenec,
kter ý mě doprovází po městě ja ko panoš. Je mu pětašedesát.
Já vím. Je to ode mě docela skandální, to teda jo.
Takže se to konalo v Charleston Grillu, já měla svoje
nejlepší perly – trojitou šňůru, jako nosí Barbara Bushová –,
upíjela jsem svoje suché bombajské martini s ginem a
dvěma olivami a čekala, až dorazí ostatní. Usedala jsem akorát
v pět třicet. Byl pozdní květen, a přestože se ulicemi valili
návštěvníci festivalu Spoleto a dopravní špička, byla jsem
přesná. A to bydlím pěkný kus cesty, až na Jamesově
ostrově. Moje dcera Liz a její manžel Clayton bydlí v Church
Street hned za rohem a mají zpoždění. Není to typické? Ti
mladší nemají ponětí o hodnotě času. Zatímco já si
intenzivně uvědomuju plynutí každého dne. To s vámi udělá
osm desetiletí života.
Skipper musel jet dnes odpoledne zkontrolovat svou lamí
farmu až v Awendav, což je aspoň hodinu cesty od mého





— 11 —
domku v rančerském stylu. Trval na tom, že potom zase
pojede přes celý ok res zpát k y, aby mě v yzved l. Byla bych se
do restaurace ráda dopravila sama, jenže z toho by se
všichni pominuli. Mají mě za hrozného řidiče. Vůbec nejsem
hrozný řidič. To jen, že občas zapomenu, kde jsem
nechala auto. A někdy zapomenu, že řídím. Proto Liz s
Claytonem najali Skippera, aby mě vozil, a víme, kam to vedlo!
Jsem si jistá, že v tomhle budu mít poslední slovo já. Vím,
kde jsou schované klíčky od auta, a chuť zase popadnout
volant by tu byla.
Ano, Skipper chová lamy. Dovedu si představit, že by
to mohlo být ještě horší. Mohl by chovat hady. Nebo
aligátory. Když jsem jeho stádo viděla prvně, rozchechtala
jsem se jako blázen, protože vypadají tak srandovně, ale
víte co? Jsou to ta nejmilejší zvířata, co znám! Velice
inteligentní a přítulná. Zrovna jako, no tedy, zrovna jako můj
Skipper.
Mrkla jsem na hodinky. Pět čtyřicet pět. Skipper zřejmě
pořád hledá místo k zaparkování. Když jsem třepala olivou,
aby oschla, na okamžik jsem se zarazila a požádala nebesa,
aby mu pomohla proplout těmi davy z jiných končin. Těch
turistů bylo někdy vážně až moc. Jenže prospívají
ekonomice a čas od času může být zajímavé si s nimi promluvit,
pokud se staráte o život mimo Lowcountry, což není můj
případ.
Doufejme, že moje milovaná vnoučata dorazí před Liz
a Claytonem, abychom si mohli poklábosit. A jaká úleva,
že se Liz, která pořád všechno kontroluje, nedozví o mém
druhém koktejlu! Jak říkávala matka, přisám svatý Petr,
jestli si papež při proměňování nelokl z kalicha víc než





— 12 —
jednou. Liz by o něm něco takového řekla taky. Někdo
by měl kontrolovat ji, ale to jen tak mezi námi. Neúnavná
šťouralka. A matka říkala přisám, protože dámy její
generace neklely.
„Proč vypadá tohle půvabné děvče tak ustaraně?“
Vzhlédla jsem a spatřila usmívajícího se Skippera. V
kostkovaném sportovním saku a s buddhovským bříškem byl
tak úžasný. Měl pečlivě zastřižený bílý plnovous a modré
oči, které jiskřily jako vody kolem Lowcountry.
„Ahojda, ty krásný ďáble. Hned si ke mně sedni.“
Myslela jsem na to, jak otravná dokáže Liz být, zatímco
jsem si prohlížela rodinu turistů a pokoušela se uhodnout,
jestli jsou to Američani, nebo ne. Podle způsobu držení
příboru při krájení jídla (sklopená vidlička v levé a nůž v
pravé ruce) jsem usoudila, že to musí být Evropani. Nejspíš
Francouzi, protože otec měl výrazně galský profi l. Matka
měla tašku Chanel, zjevně však naprosto podceňovala
čistotu vlasů a jejich děti vypadaly zvlášť nasupeně. Měla jsem
být soukromým detektivem.
„S radostí!“
Posadil se vedle mě a políbil mi ruku, což dělal často a já
to milovala. Objevil se náš číšník Tyler, aby přijal
Skipperovu objednávku.
„Mohu vám přinést koktejl, pane?“
„A to co nejrychleji! Dám si Maker’s Mark Manhattan
s jednou třešní. A co ty, Maisie? Ještě jeden? Dali ti hrozně
malou sklenici, co?“
„Bohužel, to byla velice malá míra,“ usmála jsem se.
„Dobře, podíváme se, co se s tím dá udělat,“ prohlásil Tyler,
když bral mou prázdnou sklenici (důkaz A), a zmizel.





— 13 —
Usmála jsem se a uviděla, jak k nám jde moje nádherná
vnučka Ashley, vznáší se na vysokých podpatcích, což mi
připomnělo boty, jaké nosila Betty Boop, ta z kreslených
fi lmů. Ashley na sobě měla křiklavě elegantní černé šaty,
které vypadaly nebezpečně krátké. Nepatrně jsem na ni
zamávala.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Maisie!“ Sklonila se
a vlepila mi na tvář hubičku.
Panebože, moc se nepředkláněj, pomyslela jsem si. Sáhla
jsem po jídelním lístku, abych jí před pohledem veřejnosti
zakryla zadek. Nevědoma si svého odhalení, položila přede
mě dárkovou taštičku naplněnou barevnou látkou a
ozdobenou nakroucenými stužkami.
„Díky, anděli! Ale co to znamená? Říkala jsem ti 
žádné dárky!“
„To je jen taková maličkost, kterou jsem ti udělala,“
řekla.
„Tak to je něco jiného!“
Sledovala jsem, jak si sedá a sukni si opatrně stahuje pod
sebe. Vzpomínám si, jak moje dcera Liz nosila v mládí
minisukně, tenkrát mě to taky rozčilovalo. Jenže Liz byla
profesionální modelka s bujným smyslem pro módu a vždycky
to dokázala ustát. A přestože Ashley byla vysoká, štíhlá
a dost hezká na to, aby dělala modelku, byla seriózní
umělkyně a v každém slova smyslu zdrženlivější. Nebo nebyla?
Možná jsem jenom nesnesla pomyšlení na to, že Ashley
dospívá. Musela jsem si připomenout, že je jí koneckonců
třiadvacet a o svém oblečení je naprosto schopná
rozhodovat sama. Milovala retro, cokoli, co vypadalo jako to, co by
nosila Jackie Onassisová. Neexistoval přece žádný zákon





— 14 —
zapovídající, aby krásná mladá žena ukazovala kus nohou.
A upřímně, Charleston, kde bylo v dějinách víc bordelů než
kostelů, nebyl žádnou ultrakonzervativní zemí Středního
východu, kde se ženy zahalují od hlavy k patě. Byl
nejvyšší čas, aby Ashley ulovila nějakého manžela. Dlouhé nohy
byly výhodou. Ty nohy má po mé rodině. Vlastně jsem
svého času mohla vyhazovat nohy jako jedna z tanečnic
v té slavné skupině June Taylorové. To si nedělám legraci.
Pořád nosím vysoké podpatky. Ta novinářka Helen
Gurley Brownová nosila přece podpatky až do poslední chvíle.
A síťované punčochy. Promiň, Helen, ale nohy a stařecké
skvrny si za síťované punčochy neschovávám.
„Mám to otevřít hned, nebo mám ještě počkat?“
zeptala jsem se.
„Otevři to hned!“ požádala.
„Dáš si něco k pití, Ashley?“ zepta l se Sk ipper, když před
nás Tyler postavil na stůl pití.
„Bílé víno?“ řekla Ashley.
„Chardonnay?“ navrhl Tyler.
„No vlastně, jestli máte novozélandský sauvignon blanc,
to by bylo skvělé,“ prohlásila.
„Hned to bude,“ odpověděl Tyler.
Pohlédla jsem na svou vnučku, povytáhla obočí a
pomyslela si: Co to má znamenat? Od kdy v í děvče jejího věku něco
o víně? Pro mladou dámu se přechytralost nehodí. Zvlášť
když jde o něco takového jako alkohol.
Jako by mi četla myšlenky, vysvětlovala: „Podáváme ho
na všech vernisážích, protože moji šéfové ho milují.“ A
šeptem dodala: „Kromě toho je to jediné, které znám.“ Pak se
usmála tím svým způsobem, který rozzařoval svět.





— 15 —
Začala jsem z taštičky vyndávat vrstvy látky a ke svému
velkému potěšení jsem na dně našla malé plátno zabalené
do bublinkové fólie. Opatrně jsem ho rozbalila. Byla to
miniatura krajinky s nádherným západem slunce na Jamesově
ostrově viděná z toho nejlepšího místa na konci mého mola.
Ashley zdědila výtvarný talent po mé další dceři Juliet.
„Ó,“ vzdychla jsem, „Ashley, miláčku, to je prostě
nádhera! Naprostý skvost!“ A taky že byl. Vzala jsem její ruku
do své a stiskla ji.
„Jů! Jsem tak ráda, že se ti to líbí! Jednou odpoledne jsem
to vyfotila svým telefonem a řekla jsem si, víš co? Tohle
namaluješ pro Maisie!“
„Jsi tak nadaná,“ prohlásil Skipper. „Tak na tebe.“
„Děkuju vám!“ Načež teatrálně vzdychla. „Možná že
jednou budu žít na Montmartru a malovat Sacré Coeur!
Taková bohémka prostě.“
Připila si vodou, zeširoka se usmá la s těmi sv ý mi dolíčk y
a vůbec a já si pomyslela: Tohle dítě v sobě nemá kouska
zkaženosti. Je ztělesněná dobrota a světlo.
„Pít absint a kouřit krátké tlusté cigarety, co smrdí jako
kanál?“ zasmál se Skipper.
„Přesně tak!“
„No tak tiše! Jsem na tebe tak pyšná,“ řekla jsem. „Tohle
si dám na krbovou římsu, tam to denně uvidím.“
„Pyšná? Na co?“
To byl sk řípavě plechov ý hlas mé dcer y. Liz a její manžel
Clayton. Dorazili.
„Já jsem pyšná na svou roztomilou vnučku a vy máte
třicet minut zpoždění. Ale koho to zajímá, že?“
„Promiň, Maisie, přesto všechno nejlepší k narozeninám,“





— 16 —
řekl Clayton. „Měl jsem schůzku až ve Wild Dunes a ten
provoz... teda povím ti, hrozný. V každém případě je to
však moje chyba. Dostaneme vinný lístek?“
Clayton se usadil v čele stolu a Liz si sedla po jeho levici
vedle Ashley. Tyler podal Claytonovi vinný lístek a před
Ashley postavil její víno. Na protější straně zůstaly dvě
prázdné židle pro mého vnuka Ivyho a jeho záhadného
obchodního partnera Jamese, kterého jsme měli teprve
poznat. Letěli ze San Franciska jenom kvůli mně!
„Máti?“ pronesla Liz tichým panovačným hlasem. „Ta
rezervace byla ve skutečnosti na šestou. Přišli jsme včas.“
„Ne, to nebyla,“ odporovala jsem a napadlo mě, proč
se tedy Clayton přiznával, když žádná vina neexistuje.
Jenomže o Claytonovi platilo, že jak je v práci průbojný,
tak v rodině je skoro jako beránek. Nesnášel, když se dělaly
vlny, zvlášť ne na veřejnosti.
„To je jedno, mami,“ ozvala se Ashley. „Co na tom
záleží?“
Než jsem Liz stačila důrazně vysvětlit, že nemá, nemá,
nemá pravdu, dorazili zničehonic Ivy s Jamesem. Ten
večer měli strávit se mnou a bůhví co bude pak. Ivy
vypadal jako manekýn, samý úsměv a objetí a přinesl mi
nádhernou kytici. James byl o něco starší než Ivy a vypadal
na Číňana. Každý ví, že Asiati jsou chytřejší než běloši,
takže bylo úlevné vědět, že partnera si Ivy vybral rozumně.
Vlastnili spolu v San Francisku pánský obchod nazvaný
U Ivyho. Slyšela jsem, že je docela elegantní. Abyste věděli,
tak i sakra úspěšný, stačilo se na ty dva podívat.
„Všechno nejlepší k narozeninám!“ řekl Ivy a políbil
mě na tvář.





— 17 —
Než se posuneme dál, musíte vědět, že Ivy se mu říká,
protože je Clayton Bernard Waters IV. To znamená čtvrtý.
IV. Proto Ivy. Začal si tak říkat ve třetí třídě, imunní vůči
posměškům ostatních dětí. Tak jsme zjistili, že je tedy, no,
předčasně vyspělý.
„Ty kytky jsou překrásné! Díky, drahoušku! A vy musíte
být James! Jak se máte, můj milý?“
„Fajn, paní Maisie! Prostě fajn! Všechno nejlepší!“
James měl nádherné zuby a brýle s velice zajímavými
obroučkami. Vlastně jsem nic takového nikdy neviděla.
Rozpa k y mi nedovolily se na ně zeptat. Co když má něja kou
oční vadu? Chudák jeden.
„A jakou jste měli cestu?“ zeptala jsem se.
„Únavnou! Všechen ten odporný recyklovaný vzduch!“
prohlásil Ivy. „Nazdar, máti. Otče.“
Ivy dal Liz povinně letmý polibek, svého otce krátce
objal. Samé vzájemné zdvořilosti.
„Ahoj řeko,“ řekl své sestře s narážkou na zdejší řeku
Ashley. „Lidi! Tak přece Jamese pozdravte!“
Všichni pozdravili.
„Pro tebe slečna Watersová,“ zahihňala se Ashley a
láskyplně ho objala. Pak objala i Jamese. „Vím, že se neznáme,
ale obejmeme se. Ehm, ty nosíš brýle?“
Marně jsem se natahovala, abych jí stáhla okraj sukně.
„V pohodě,“ řek l James a ta k y ji obja l. „Jo. Prostě je mám.
Je to zkušební pár.“
„Ashley!“ vykřikla Liz, když uviděla dceřin zadek.
Opravdu ty půlky ukazovala až moc. Ashleyina tvář
jemně znachověla.
„Ty barvy vytvořil náš přítel. Je jich celá škála,“ pravil





— 18 —
Ivy teatrálně. „Myslím, že v nich každý vypadá jako
brýlatý blbeček.“
„Sám jsi blbeček! Podle mě jsou úžasné! Šaty pitomý,“
prohlásila Ashley. Stáhla si okraj mini a zase se posadila.
„Až na to, že se ukáže, že pro lidi s vadami jsou velice
užitečné,“ doplnil James. „Pokud je někdo hluchý, bude
schopný přečíst, co zrovna říká někdo jiný, protože fungují
jako monitor a mají soft ware na rozpoznávání hlasu.“
„Jak dlouho se zdržíte, lidi?“ zeptala jsem se. Z toho,
o čem se mluvilo, jsem nechápala jediné slovo.
Co to mají s těmi brýlemi? Nov ý v ynález? Svět zaplavily
vynálezy!
„Jenom do nedělního rána, pak letíme na pár dní do
New Yorku,“ odpověděl Ivy a sedl si. „Myslíte, že se tu dá
objednat nějaké pití? Mám vyprahlo! Bože, jak já nesnáším
tyhle komerční lety!“
„Při odchodu nechte prostě klíče u vrátného,“ řekl
Clayton.
Ivy bude zjevně bydlet v Lizině a Claytonově malém bytě
na Manhattanu. Ale co Ivy myslel tím, že je teď zvyklý na
soukromá letadla? Vyhrál v loterii? Žije si díky Jamesovi
na vysoké noze? Slyšela jsem, že některé tyhle asijské
rodiny jsou úžasně bohaté. Když se znovu objevil číšník, Ivy
začal vyprazdňovat svou sklenici s vodou. Jak se ten číšník
jmenuje? Tony? Ne, Tyler! Tippecanoe a Tyler Too jako v té
staré písničce. Ano, já vím, že to bylo dávno předávno, ale
proboha, musím se svou pamětí provádět tyhle kejkle, aby
fungovala.
„Campari a sodu s pomerančem, prosím,“ řekl Ivy.
„Pro mě jen minerálku Pellegrino,“ požádal James. „Jdu





— 19 —
si umýt ruce. Kde jsou pánské toalety?“ Sundal si brýle
a podal je Ivymu. „Ukaž Ashley, jak fungují.“
„Je dobře, že tohle už se mě netýká,“ podotkla jsem, ale
nikdo si mě nevšímal.
„Pojďte za mnou, pane,“ řekl náš číšník. „A vám
ostatním hned přinesu pití. Vybral jste si víno, pane?“
„Ne, potřebuju ještě pár minut,“ odpověděl Clayton, aniž
vzhlédl.
Jako obyčejně pročítal vinný lístek velice pomalu. Byla
jsem přesvědčená, že právě tenhle jeho zvyk přivedl Liz
k vodce.
James a Tippecanoe odešli.
Načež vybuchla první bomba onoho večera.
„Je to jen tvůj obchodní partner, synu?“ zeptal se
Clayton, aniž se mu podíval do očí.
„Ne, není. Je to můj životní partner.“ Ivy si nasadil
brýle. „Hele,“ promluvil k Ashley, „pohnu hlavou a vidíš to
růžové světlo?“
„Jo,“ řekla Ashley.
„Tak brýle, udělejte fotku!“
Trochu to kliklo a brýle nějakým způsobem udělaly
fotku.
„Dají se připojit k iPadu nebo e-mailu nebo k čemukoli.
Myslím, že je to blbost,“ prohlásil Ivy.
„Pokud je nepotřebuješ ty sám,“ opáčila Ashley. „Co?“
Zatímco Liz stále zpracovávala Ivyho odpověď
ohledně jeho partnerství s Jamesem, nastalo trapné, byť krátké
mlčení.
„Panebože!“ zalapala Liz po dechu.
„Co je?“ zeptala jsem se.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.