načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sestrám by se milenci krást neměli - Sophie Ranaldová

Sestrám by se milenci krást neměli

Elektronická kniha: Sestrám by se milenci krást neměli
Autor: Sophie Ranaldová

Romantický příběh dvou sester o tom, co by se mezi sestrami dělat nemělo. Rosie je dívka, která má snad vše. Je krásná, okouzlující a především žádaná mezi milionáři. Oproti tomu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 287
Rozměr: 21 cm
Název originálu: It would be wrong to steal my sister’s boyfriend (wouldn’t it?)
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Kateřina Elisová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Grada, 2014
ISBN: 978-80-247-5448-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Romantický příběh dvou sester o tom, co by se mezi sestrami dělat nemělo. Rosie je dívka, která má snad vše. Je krásná, okouzlující a především žádaná mezi milionáři. Oproti tomu její starší sestra Ellie je obyčejná, ke spokojenosti jí stačí televizní večery se svým starým kamarádem Benem. To vše se však změní ve chvíli, kdy se Ellie seznámí s Rosiným přítelem Oliverem. V tu chvíli se rozhodne, že jej získá za jakoukoliv cenu. Přes protesty všech okolo se začne měnit v Rosie. Začne běhat, nosit podpatky, začne se jako Rosie také chovat. Otázkou zůstává, co všechno je Ellie ochotna ztratit, jen aby Olivera získala...

Popis nakladatele

Bydlíte spolu, smějete se, půjčujete si boty a oční linky – je snad něco, co se svojí sestrou sdílet nemůžete? Co třeba – milence? Nebo je to v pořádku, přebrat sestře kluka? Romanticky laděný příběh okořeněný suchým britským humorem vám odpoví.

Zařazeno v kategoriích
Sophie Ranaldová - další tituly autora:
Sestrám by se milenci krást neměli Sestrám by se milenci krást neměli
Ženich na zabití Ženich na zabití
 (e-book)
Ženich na zabití Ženich na zabití
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SOPHIE RANALDOVÁ

SESTRÁM

BY SE

MILENCI

KRÁST NEMĚLI



SESTRÁM

BY SE

MILENCI

KRÁST NEMĚLI

SOPHIE RANALDOVÁ


It Would Be Wrong to Steal My Sister’s Boyfriend (Wouldn’t It?) © Sophie Ranald 2013 Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2014 Z anglického originálu It Would Be Wrong to Steal My Sister’s Boyfriend (Wouldn’t It?), vydaného v roce 2013, přeložila Kateřina Elisová Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Korektura Eliška Rychlá Obálka, grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Vydala Grada Publishing, a. s., v Praze roku 2014, jako svou 5727. publikaci Tisk CPI Moravia Books s. r. o. Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-247-5448-2

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy

nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podo

bě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití

této knihy bude trestně stíháno. ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9610-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9611-6 (ve formátu EPUB)

Sophie Ranaldová

SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI Věnováno Hopi, která mi pomáhá plnit mé sny.

KAPITOLA PRVNÍ

Seděla jsem na gauči a dívala se spolu s Benem na noční zprávy, když si moje sestra přivedla domů muže, do kterého jsem se měla zamilovat. Chtěla bych zmínit, že když jsem slyšela dva páry kroků na schodišti, měla jsem něco jako záblesk předtuchy. Nevěnovala jsem tomu ale pozornost, dál jsem upíjela čaj a  nepříliš pozorně poslouchala Jeremyho Paxmana cupujícího na  kousky jakéhosi člena parlamentu za Liberálně demokratickou stranu. Benovi jsem jen řekla: „Zdá se, že si Rose vede nějakého chlápka.“

Čtyři roky spolu bydlíme v jednom bytě a víceméně vycházíme docela dobře. Mám samozřejmě na mysli Rose a mě, ne mě a Bena. Rose vede život, který byste zřejmě popsali jako aktivně společenský. Často doma pořádá pro své přátele večeře nebo takzvané „kuchyňské dýchánky“. (Samozřejmě si ji nevybíravým způsobem dobírám, že si o sobě myslí, že je příští Nigella Lawsonová. Na to mi ale odpovídá, že Nigella patří do minulého desetiletí, minulého století, a dokonce i do minulého tisíciletí a že současnost patří Lorraine Pascalové. A zřejmě má pravdu, co já o tom můžu vědět?) Ale kromě zmíněných přátel je zde docela početná skupina těch, kterým Rose říká „chlapíci“.

Když jsme se nastěhovaly, Rose chodila s Dannym, kterého potkala poslední rok na  vysoké. Byl to kretén z  vyšších vrstev a  já jsem ho nemohla vystát. Doteď nechápu, co na něm Rose viděla.

Sophie Ranaldová

10

Tedy kromě fantastické postavy, za kterou evidentně vděčil pólu. Pólu! Chápete to? Danny byl ve skutečnosti ctihodný Daniel Někdo a jeho otec byl hrabě. (Náš táta, bůh mu žehnej, je zapřísáhlý socialista, a  když mu to Rose řekla, zaskočila mu cizrna tak nešťastně, že jsem si myslela, že budu muset použít Heimlichův chvat. Pomohl si ale sám, což je klika, protože bych stejně nevěděla, jak se to dělá.) Když si o tom tak přemýšlím, je možné, že právě ta hraběcí záležitost je to, co Rose na Dannym viděla.

V pravý čas Rose ctihodného Dana odkopla. Nebo to bylo naopak, tím si nejsem tak docela jistá. Nedlouho poté následoval Neil, který chodil na  Harvard Business School a  ve  skutečnosti se jmenoval Neil Marshall III. a byl dědicem ohromného jmění pocházejícího z ropy. Když se Neil vrátil do Ameriky, začala Rose chodit s  Aidenem, který dělal něco v  oblasti financí. A  pak tu byl Mark, který dělal něco jiného v  oblasti financí. Myslím, že mohlo jít o zajišťovací fondy, ať už to znamená cokoli. Teď máte jistou představu – v  životě Rose bylo mnoho mužů. Ale abych byla spravedlivá, v  konkrétní dobu vždy jen jeden, pokud tedy já vím. Po  určitém čase mi všichni splývali a, abych tak řekla, odnesla je voda. Takže jsem vůbec nebyla překvapená, když jsem v  to úterý večer uslyšela dva páry kroků na  schodišti – klapot Roseiných vysokých podpatků a těžší kroky patřící nejnovějšímu chlapíkovi.

Slyšela jsem odemykání dveří a zachrastění Roseiných klíčů, jak je položila do misky na stolku v hale, tak jak to dělá vždycky, což je pro mě velmi praktické, když nemůžu najít svoje vlastní. A pak její hlas: „Dáš si whisky, Ollie? Nebo radši kafe?“ Mužský, docela příjemný a uhlazený hlas odpověděl, že by si raději dal whisky.

„Led?“ zeptala se Rose.

Sophie Ranaldová

12

Abyste mě ale nepochopili špatně. Je to její tělo a její život, ale někdy je mi líto, že je Rose schopná tolika obětí kvůli vzhledu. Částečně je to otázka principu. Já opravdu věřím, že je špatné, když jsou ženy tak přísně posuzovány jen podle svého vzhledu, a že je definice krásy v západní kultuře velmi omezená a nátlak příliš vysoký. Zároveň ale vidím svoji sestru, jak se vleče do fitka každý den bez výjimky, i když má hroznou chřipku nebo spala jen tři hodiny, protože den předtím byla na mejdanu, a jak zadává každou položku, kterou sní nebo vypije, do kalkulačky kalorií na svém iPhonu, a  opravdu nechá půlku porce, kterou má na  talíři, když dosáhne své normy 1200 kalorií, bez ohledu na to, jaký má ještě hlad. Samozřejmě že by se mi docela líbilo, kdybych si při těch vzácných příležitostech, kdy musím jít do nějakého luxusního podniku, mohla půjčit její značkové oblečení, ale do ničeho bych se stejně nevešla, ani za  milion let. Ale je na  mě moc hodná a  nechá mě, abych si půjčovala její boty, kdykoli se mi zachce, takže to není tak špatné. Kromě toho, že mě v nich šíleně bolí nohy a obvykle to končí tím, že si je musím zout a jít domů bosa, a jednou jsem zapomněla její stříbrné lodičky z hadí kůže od Jimmy Chooa v autobusu číslo 19. Z toho velkou radost neměla. Podtrženo a sečteno, Rose je na rozdíl ode mě upravená a zářící, a i když je o osmnáct měsíců mladší – je jí dvacet šest a mě dvacet osm –, vypadá starší a tak nějak hotově a  dospěle, zatímco já pořád vypadám jako studentka a  ostatní se domnívají, že já jsem ta mladší sestra. A to je asi důvod, proč Rose, když ten večer vešla s Oliverem do obývacího pokoje, řekla: „To je moje velká sestra, Elodie, a její přítel Benedict.“

Samozřejmě že Rose moc dobře ví, že Ben není můj přítel. Opravdu vůbec ne. Je to můj dobrý kamarád a  to už od  té doby, co jsem mu ve  studentském baru poslední rok na  vysoké vylila

SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI

13

sklenici piva na záda (tedy, abych byla přesná, asi tak deset minut poté, co se uklidnil a  já se přestala omlouvat). Ne že by to nebyl typ chlapíka, se kterým by nechtěla chodit každá, která je jen trochu při smyslech – je hrozně chytrý, ale nikdy není arogantní, každému naslouchá, ke všem se chová stejně a je geniální a každý mu stále opakuje, že má před sebou skvělou kariéru, a  nikdy se nehádá, ani když je jasné, že má pravdu. A taky je velmi přitažlivý, i když ne v běžném slova smyslu, je prostě opravdu milý, jeho šedomodré oči jsou hřejivé a  usměvavé a  v  jeho tváři se odráží síla a otevřenost. Takže je jasné, že ten večer, kdy jsem ho poprvé potkala, a když se trochu osušil, jsem s ním chtěla jít do postele. A šla jsem. A bylo to úžasné.

Pár měsíců jsme byli něco, co byste asi popsali jako „kamarádi s výhodami“. A pak se něco stalo. Fajn, někdo něco udělal a „výhody“ přestaly fungovat, ale zůstali jsme kamarádi. Stále se párkrát do  měsíce vidíme, někdy jdeme sami do  kina, někdy na  koncert a někdy si s partou dalších kamarádů zajdeme třeba na úterní kvízový večírek do hospody U vévodkyně, kde jsme byli dnes večer. Předpokládám, že jednou si navzájem odsvědčíme svatby, půjdeme za  kmotry našim dětem a  další podobné záležitosti. Každopádně, docela často musím lidem připomínat, že BEN NENÍ MŮJ PŘÍTEL, a  trochu mě naštvalo, když ho Rose tímhle způsobem Oliverovi představila.

Oliverovi jsem ale nic neřekla, protože jsem byl plně zaměstnaná tím, že jsem si ho prohlížela. Nechci přehánět, ale vyrazil mi dech. A  to doslova. Měla jsem dojem, jako by mě někdo praštil do břicha, a cítila jsem, že celé mé tělo zaplavila vlna horka. Což je zvláštní, protože si samozřejmě myslím, že láska na první pohled je pěkný nesmysl. A kromě toho Oliver ani nebyl můj typ, i když,

Sophie Ranaldová

14

jak jsem už řekla, vypadal úchvatně. Je to tak trochu klišé – vysoký, snědý a krásný. Kdyby byl hercem, byl by tím pravým Jamesem Bondem. Má ty správné ocelově modré oči, hezký, hluboký hlas a přízvuk, který získáte spíš na veřejné škole než v Oxfordu nebo Cambridge. Přízvuk, který si Rose tak pečlivě osvojila, a  mně se to nikdy nepodařilo. A podobně jako Rose i on jako by zářil: vlasy měl perfektně ostříhané a vosku, nebo co to bylo, to správné množství, takže vypadal stylově a ne jako člen nějaké chlapecké skupiny s  bodlinami na  hlavě. Jeho oblek měl také perfektní střih, a  dokonce jsem si všimla, že zdůrazňuje jeho široká ramena a dlouhé nohy. Kravata, boty a manžetové knoflíčky se zdály drahé, a i když bylo jedenáct v noci, vypadal, jako by se právě oholil. Takže vážně, vůbec nebyl můj typ. S Benem nemohli být rozdílnější. Ben, který měl na  sobě ošuntělou šedou mikinu a  roztřepené džíny s  dírou na  koleně, byl v  ponožkách a  bez bot. Takže, když jsem konečně popadla dech, usmála jsem se a podařilo se mi ze sebe dostat: „Všichni mi říkají Ellie,“ a Ben vstal z gauče, potřásl si s Oliverem rukou a řekl, že mu všichni říkají Ben.

„Bavili jste se dobře?“ zeptala jsem se.

Oliver odpověděl: „Nic extra,“ a  Rose současně řekla: „Byli jsme v  klubu Brampton,“ s  takovou samolibostí v  hlase, že jsem pochopila, že to je nejspíš něco opravdu speciálního. Když jsem zachytila Oliverův pohled, mrkl na mě.

Poprvé po  dlouhé době jsem si přála, abych se obtěžovala aspoň trochu se nalíčit a udělala si něco s vlasy. Tak moc jsem si byla vědoma rozdílu mezi sebou a Rose, v jejích elegantních černých koktejlkách, vysokých podpatcích a punčocháčích se zadním švem – švem! –, možná to byly dokonce opravdové punčochy nebo taková ta somodržící záležitost, ze které se vždycky osypu, když si

SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI

ji pokouším navléct. Já jsem na sobě měla tričko s nápisem Závod

pro život, staré legíny s dírou ve vnitřním švu, takže mi bylo vidět

kus stehna, a neměla jsem podprsenku. Což je, abych byla upřím

ná, víceméně to, co obvykle večer nosím, takže ani nemůžu říct, že

by mě Oliver zastihl v nevhodnou chvíli nebo tak něco.

Snažila jsem se trochu konverzovat a  nechala jsem Rose, ať

nám řekne, koho viděla v Bramptonu (Kate Moss a Harryho Sty

lese, než se zeptáte) a Oliver s Benem prohodili několik nesrozu

mitelných poznámek k  reportáži v  nočních zprávách, v  níž uka

zovali, které trhy rostou a které klesají a jak si stojí libra vůči jenu

a podobně. Poté, co na mě Oliver mrknul – jestli tedy mrknul –,

jsem nevěděla, kam s očima, a najednou jsem se začala cítit hrozně

nepříjemně v tom svém příjemném oblečení a se svým příjemným

kamarádem, co není přítel, takže jsem dopila čaj, Ben se rozloučil

a šel domů a já jsem šla do postele a za chvíli jsem slyšela, že Rose

a Oliver udělali to samé.

KAPITOLA DRUHÁ

Uběhlo pár dní, a  když jsem přišla domů z  práce, zjistila jsem, že se s naším bytem stala změna. Ráno jsem ho zanechala v normálním stavu; neříkám, že v  perfektním; na  kuchyňské lince zůstaly neumyté hrnky od čaje, na všem ležela tenká vrstva prachu a pračka byla plná prádla, protože jsem se ještě nedostala k tomu, abych ho dala sušit. Což je pravděpodobně dobře, protože Rose by asi nebyla příliš nadšená, kdyby si přivedla domů nového chlápka a v obývacím pokoji by na sušáku visela halda mých punčocháčů a kalhotek.

Každopádně jsem měla šílený den a  do  šesti jsem se nezastavila, takže jsem odmítla pozvání kolegů na  skleničku a  šla jsem domů. Pracuju pro neziskovou organizaci a v mnohém se musíme spoléhat na práci dobrovolníků a já vážně obdivuju jejich zaujetí a nasazení a zřejmě bychom to bez nich nezvládli, ale někdy jsou potrhlí a neschopní nebo se prostě neukážou, a pak je moje práce ještě těžší a lepší by bylo obejít se bez nich.

Moje pracovní pozice je ředitelka pro komunikaci, což zní docela důležitě, ale ve skutečnosti to znamená, že většinu času trávím tím, že pročítám novinové články, které s  námi nějak souvisejí, a  pak, dřív než bude pozdě a  nikoho to nebude zajímat, zběsile píšu jako reakci na článek naše tiskové prohlášení. Někdy se stane, že mi nějaký novinář zavolá dřív, než článek otiskne, a cituje mě.

SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI

17

Pak je to dobrý den. Tenhle pátek ale dobrý nebyl. V Daily Mail se objevila absurdní poplašná zpráva a já jsem spolu s jednou méně použitelnou dobrovolnicí celý den volala a  posílala maily s  naší reakcí všem možným mediálním kontaktům, a když už jsem si odpoledne myslela, že je to téměř všechno za námi, zjistila jsem, že dobrovolnice poslala mé prohlášení na  článek z  minulého týdne „Archie, 12 je nejmladším tatínkem v  Británii“ namísto dnešní zprávy o  souvislosti mezi popíjením na  mejdanech a  bradavicemi na  genitáliích. Takže jsem musela obvolat všechny novináře, omluvit se a poslat jim správné prohlášení, i když většina z nich už zmizela do hospody. A když jsem konečně skončila, byla jsem moc unavená na to, abych udělala to samé.

Jak už jsem řekla, že se něco stalo, jsem věděla hned, jak jsem otevřela dveře. Byt voněl leštěnkou, liliemi a  nějakým výborným jídlem a pokoj byl celý vánočně vyzdobený, stromek byl obtěžkaný zlatými a  stříbrnými ozdobami a  řetězy s  bílými žárovkami byly snad všude. Já osobně mám radši cetky a světýlka v různých barvách, ale Rose říká, že vypadají lacině a nikdy by si je do bytu nedala. Já to musím akceptovat, protože ona je ta – jak všichni vědí –, která má v naší domácnosti vkus. A to opravdu má, takže mi nevadí, že o výzdobě našeho bytu většinou rozhoduje ona.

Teď by se hodilo říct, že Rose a já máme ohromné, nevýslovné štěstí, že máme náš byt. Táta si mohl dovolit věnovat nám velmi štědrou sumu na  složení zálohy, a  tak, na  rozdíl od  většiny lidí v našem věku, celé šťastné stojíme na spodní příčce žebříčku vlastního bydlení namísto plácání se po podnájmech, a já jsem opravdu neskutečně vděčná, že nás takové štěstí potkalo. Byt není nijak speciální – dvě malé ložnice, ucházející kuchyň a nádherná nová koupelna, kterou nám nechal udělat táta, když jsme se nastěhova

Sophie Ranaldová

18

ly; a  je ve  čtvrti Battersea, která dříve bývala docela špinavá, ale teď je stále žádanější a módnější. A na konci naší ulice byl přepaden jeden z kamarádů prince Harryho, a jestli tohle není známka vzkvétající čtvrti, pak už teda nevím.

Takže, když jsme se nastěhovaly, dala jsem Rose zelenou ohledně zařízení a  výzdoby. Ve  skutečnosti je to tak, že vážně takové věci nemůžu dělat, protože já bych docela klidně pořídila veškeré vybavení během jedné návštěvy Ikea, kdežto Rose takhle nefunguje. Chodila po obchodech, starožitnictvích a hezoučkých buticích a našla spoustu hezkých kousků, které náš byt proměnily v útulné, zabydlené a  současně i  elegantní místo. A  dokonce i  věci, které jsme stejně nakonec musely koupit v  Ikea, protože Rose rozfofrovala celý náš rozpočet na  ty „pěkné kousky“, vypadaly solidně a  šik; a  i  kdyby náš rozpočet byl neomezený, stejně bychom si vybraly přesně tuhle měkoučkou krémovou pohovku, protože je prostě ta pravá. Přidejte pár docela dobrých originálů a olejů; Rose pracuje v aukčním domě Quinn’s, takže může podlehnout kouzlu všech těch mladých britských umělců a skočit po některých jejich dílech, které jednou budou mít v librách nevyčíslitelnou hodnotu; a závěr je, že náš byt vypadá jako z časopisu Bydlení, a to vážně.

Ale vánoční výzdoba, neobvyklý pořádek a  vůně linoucí se z kuchyně mi také připomněly, že mi Rose řekla – tím jsem si tedy docela jistá –, že na  dnešní večer pozvala hosty na  jednu z  těch svých slavnostních večeří nebo možná kuchyňských dýchánků, a  já jsem se chtěla udělat postradatelnou, tak jako obyčejně při těchto příležitostech. Ale bylo už příliš pozdě – vstoupila jsem do jámy lvové.

„Ellie?“ zavolala Rose z  kuchyně. Opatrně jsem prošla bytem a opřela se ve dveřích.

+

SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI

19

„Ahoj, Rose. Výzdoba vypadá skvěle a  něco tady moc pěkně voní,“ řekla jsem. Rose je, kromě všeho ostatního, i  fantastická kuchařka. Než jsem šla na  vysokou, rok jsem cestovala po  jihovýchodní Asii, a  Rose, předtím, než se vydala na  cestu za  uměním po  celé Evropě, pracovala na  horské chatě, kde se naučila připravovat holandskou omáčku, dekantovat bordeaux a podobné nesmysly. Já osobně jsem docela šťastná s  vařenými bramborami před televizí a  kromě toho jsem vegetarián, takže většina Roseiných kulinárních výtvorů pro mě není, ale její přátelé vždy básní o tom, jak je její jídlo skvělé, a kdykoli má nějaký ten svůj večírek, utrácí neuvěřitelné částky v obchodech Waitrose a Borough a tráví hodiny v kuchyni.

„Doufám, že ti nevadí, že už máme stromek, i  když je teprve desátého,“ řekla Rose. Vypadala vzrušeně a  potěšeně; ona vážně tyhle věci dělá hrozně ráda. „Budeme mít telecí žebírko na liškách a uzený kozí sýr v bylinkovém kabátku a s liškami pro tebe a Simona.“

„Cože?“ Moje naděje, že pošlu SOS textovku Benovi, a když nebude mít čas, zavolám své nejlepší kamarádce Claire a  vypařím se do hospody v Latchmeru, se rychle vytrácela. „Rose, hrozně se omlouvám, ale úplně jsem na to zapomněla a já... ehm... já mám jiné plány.“

„Ne, nemáš,“ odpověděla Rose. „Nedávno večer jsem ti to připomínala – ty si to nepamatuješ – a řekla jsi, že máš volno.“

Mlhavě si vzpomínám, že se zmínila a já na to něco zamumlala, protože mi to připomnělo, jak jsem neomaleně zírala na Olivera. Rose je šíleně ukecaná. Mluví, i když vidí, že se dívám na televizi nebo si čtu na  čtečce. Jak strávila den v  práci, o  nových botách, které si koupila, o svých plánech na večer – mluví, mluví a mlu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist