načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Šestnáctá lež - James Patterson

Šestnáctá lež
-12%
sleva

Kniha: Šestnáctá lež
Autor:

Opětné setkání s manželem nabralo pro Lindsay úplně jiné obrátky – místo romantické večeře se jim podaří zneškodnit nelítostného atentátníka. Ovšem zbývá ho usvědčit, což ... (celý popis)
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  299 Kč 263
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 303
Rozměr: 205mm x 135mm x 30mm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: Maxine Paetro
z anglického originálu 16th seduction přeložil Ondřej Duha
Jazyk: česky
Vazba: pevná s přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2018-10
EAN: 9788075436498
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Opětné setkání s manželem nabralo pro Lindsay úplně jiné obrátky – místo romantické večeře se jim podaří zneškodnit nelítostného atentátníka. Ovšem zbývá ho usvědčit, což může být vzhledem k jeho vychytralosti vražedné. S blížícím se soudem je Lindsay nucena znovu propírat šokující minulost a neví, komu věřit, aby se neocitla sama na lavici obžalovaných.

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Šestnáctá lež" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



J

oe byl v čele, když jsme běželi po molu z restaurace na Embarcadero,

hlavní dopravní tepnou vedoucí po pobřeží na západní straněSanfranciské zátoky.

Sotva jsme se dostali na chodník, zabočili jsme doprava a utíkali dalších

několik set metrů podél historické zdi oddělující moře od pevniny azastavili jsme se před vchodem na Molo 15. Nad dýmající trosky Sci-Tronu

šlehaly plameny.

Nalevo od nás na Embarcaderu se začala tvořit zácpa. Děsivý pohled

a zvuk katastrofy vozidla zpomalil a některá se snažila přejíždět do jiných

pruhů, zatímco se z mola zvedal křik chodců a bylo ho slyšet až na silnici.

Brzdy pištěly a klaksony troubily, jako by to byl biblický konec světa.

Výbuchy mají drtivý dopad na všechny naše smysly. Zvuky trhajícího se

plechu a rachot hroutících se zdí, pach výbušnin, hrůza v lidských tvářích.Věděla jsem to z nedávné vlastní zkušenosti a pořád mi dělá problém pochopit,

jak se klidná a krásná noc může změnit v peklo a nepopsatelnou destrukci.

Joe mě stáhl z chodníku k zábradlí na straně zátoky, kde jsme zůstali stát, a chránil mě paží před davy valícími se od místa výbuchu.

Když jsem sledovala pohyb na té chaotické scéně, zarazila mě jednaanomálie. Nějaký muž stál bez hnutí uprostřed chodníku jako balvan vrozvodněném proudu k smrti vyděšených lidí.

Jsem vycvičená všímat si anomálií a zaregistrovala jsem na něm všechno.

Hnědovlasý běloch okolo pětatřiceti, průměrně silný a vysoký, oblečený vdžínách a modré flanelové košili, na nose měl brýle s kovovými obroučkami.

Horní ret mu přetínala jizva přitahující pohled k jeho mírnému úsměvu.

On se usmíval.

Byl strnulý šokem? Uprchl z místa katastrofy a teď se snažil pochopit, co se stalo? Fascinoval ho výbuch samotný? Šestnáctá lež



Še s t n á c t á l e ž

Ať si myslel nebo cítil cokoliv, reagovala jsem jako polda. Uprostřed všeho, co se dalo po takové katastrofě předpokládat, vyčníval. Probrodila jsem se davem do jeho zorného pole a rozevřela si sako, abych mu ukázala odznak a upoutala jeho pozornost. Joe telefonoval, ale ukončil hovor a připojil se ke mně.

Postavili jsme se těsně před toho muže v modrém a já ho hlasitě oslovila: „Pane, jsem ze sanfranciské policie. Viděl jste, co se tady stalo?“

Z jeho tváře vyzařovala čirá rozkoš a úžas. „Jestli jsem to viděl? Já tohle úžasné představení vytvořil. Tohle je moje dílo.“

Tohle bylo jeho dílo? Přijímal za to zodpovědnost? Pohlédla jsem na Joea, jako bych říkala Slyšel jsi to?

„Jak se jmenujete, pane?“

„Connor Grant. Občan, génius, umělec par excellence.“

„Nerozumím vám, pane Grante,“ přiznala jsem. „Chcete tvrdit, že jste Sci-Tron vyhodil do vzduchu vy?“

„Přesně tak.“

Už předtím jsem byla předávkovaná adrenalinem, a teď jsem se musela hodně krotit, abych nezařvala: „Vám snad přeskočilo? Byli tam lidé!“

Grant byl šílený, zfetovaný nebo něco podobného, protože nepřestávaldrmolit.

„Dobrá práce, nemyslíte? Viděli jste celé představení? Ten hřibovitý mrak? Ach bože. Bylo to mnohem lepší, než jsem doufal. Dávám si jedničku s hvězdičkou a body navíc za tu podvečerní oblohu. Chcete vědět proč a já říkám: ,Proč se ptát proč? Krása nepotřebuje důvod.‘“

Ano, bylo to doznání, ale bylo skutečné?

Znovu jsem se Granta zeptala, jestli vyhodil muzeum do vzduchu, a on se opět rozzářil jaké dítě na Vánoce a důrazně potvrdil, že ano.

„Udělal jste to sám?“

„Už jsem vám to řekl,“ odpověděl ten obyčejně vypadající muž vmodrém. „Tohle je moje dílo. Udělal jsem to, a to dokonale.“

„Cítíte se zdravý, pane Grante?“

„Ano, cítím. Proč se ptáte?“

Byl Connor Grant, občan – génius – umělec, šílený? Nevěděla jsem, čemu mám věřit.

Joe držel v ruce pistoli a mířil jí na Granta, když jsem mu nařídila, aby dal ruce za hlavu. Poslechl mě, aniž spustil zrak z té zkázy, a stále sebla

Še s t n á c t á l e ž

ženě usmíval. Prošacovala jsem ho a nenašla nic než klíčky, mince apeněženku. Jeho průkaz potvrzoval jeho jméno a teď jsem měla i adresu

a kreditky.

Nasadila jsem tomu šklebícímu se psychopatovi pouta, zatkla ho za zničení

veřejného majetku, což postačí na předběžné zadržení, a přečetla mu práva.

K obrubníku se s jekotem sjížděla policejní auta a já odvedla Granta k jednomu

z nich. Policistu v civilu, který vystoupil z místa spolujezdce, jsem znala.

Pověděla jsem mladému strážníku Einhornovi a jeho parťákovi: „Pan

Grant tvrdí, že vyhodil Sci-Tron do vzduchu. Teď zavolám poručíkoviBradymu a požádám ho, aby na vás čekal, až ho přivezete na stanici. Nespusťte

toho chlapa z očí, dokud ho nepředáte Bradymu. Tím myslím ani na vteřinu.

Nějaké otázky, Marty?“

Když policejní vůz odjel, vytočila jsem Bradyho a informovala ho oConnoru Grantovi s tím, že si přičítá zásluhy na zničení Sci-Tronu.

„Nevím, co si o něm mám myslet, poručíku. Tvrdí, že to udělal. Vrátím se do Baráku, jakmile to půjde.“

Joe fotografoval sjíždějící se policejní složky a aktivity na molu. Strčil

mobil do kapsy a řekl: „Počkej tady, Linds. Rychle obhlédnu místo činu, než

tam vtrhnou hasiči. Za pět minut jsem zpátky.“

S těmi slovy se Joe rozběhl k troskám Sci-Tronu. Nelíbilo se mi to. Zkonstrukce se kouřilo a byla nestabilní. Joe byl sám.

Křikla jsem za ním, ale na ulici byl takový hluk, že jsem nevěřila, že mě

slyšel.

J

oe překročil práh budovy, která ještě před několika minutami bylafuturistickým vědeckým muzeem.

Teď měl pocit, jako by vstoupil do dešťového pralesa.

Ze sprinklerového hasicího zařízení pršela voda a vzduch

páchl po zkažených vejcích. To znamenalo přírodní plyn, možná propan,

a zachytil i jiné pachy: hořící plast, vlasy, maso. Slábnoucí světlo stěžípronikalo oblaky kouře a páry.

Joe vzhlédl a uviděl jen pokroucenou změť nosníků a potrubí. Na podlaze

byly kaluže vody plné převrácených exponátů a vitrín stržených ze stěn.

A byly tam nezřetelné obrysy obětí.




Še s t n á c t á l e ž

Joe naslepo fotografoval trosky.

Výbuch roztříštil sklo, ale zanechal interiér nepoškozený, takže náložnejspíš nebyla průmyslově vyráběná bomba. Zdálo se pravděpodobné, že šlo o podomácku vyrobené zařízení, tlakovou bombu, plynem naplněnounádobu s výbušnou náloží. Následný bleskový požár pozřel všechny hořlavé

materiály, dokud žár nespustil sprinklery.

Ze Sci-Tronu zbyla jen nebezpečná překážková dráha z rozbitého skla a ožehlých kovových trubek, překocených exponátů a kabelů s ohořelou izolací. Joe opatrně hledal cestu mezi hromadami trosek ve světle baterky v mobilu a nízko hořících požárů.

„Haló!“ zavolal. „Slyšíte mě někdo?“

Odpovědělo mu zasténání odněkud zprava. Joe zavolal „Už jdu!“ a zamířil ke zvuku, když se mu něco obtočilo kolem nohy. Instinktivně ucukl a pak

rozeznal bledou ruku, paži a trup ženy ležící na břiše na podlaze, napůlpohřbenou pod vitrínou.

„Nemůžu se... pohnout,“ vypravila ze sebe.

Joe se k ní sklonil.

„Pomůžu vám z toho. Jak se jmenujete?“

„Sophie Fieldsová.“

„Já jsem Joe. Máte bolesti, Sophie?“

„Spíš necítím půlku těla.“

„Vypadá to, že na vás spadla skříň. Zkusím ji zvednout. Vydržte.“

„Povězte mému muži... Robbiemu... že ho miluju. Klíč je v krabici... na nářadí.“

„Povíte mu to sama, Sophie. Poslouchejte. Teď jsme tým. Já se pokusím zvednout ten krám. Je tady mizerně vidět. Když vás bude něco bolet, křičte.“

Sophie zasténala a pak se odmlčela.

Joe si pohledem změřil vitrínu velkou asi metr osmdesát krát metrosmdesát krát tři a půl metru, zčásti z kovu, zčásti ze skla, se zubatými okraji

a něčím, co vypadalo jako těžká ocelová základna. Pokud by se k nípostavil ze správného úhlu a podařilo se mu ji dobře chytit... kdyby ji mohl

zvednout a postrčit zároveň... kdyby na Sophii neleželo ještě něco jiného, co pod vitrínou nevidí... celá spousta kdyby.

Přinejmenším to musel zkusit.

Joe pověděl Sophii, že napočítá do tří a pak to s boží pomocí zvládne,poadl oběma rukama okraj vitríny, pokrčil kolena a zabral.




Še s t n á c t á l e ž

Ozvalo se hlasité skřípění a šlo to pomalu, ale pak se vitrína zvedla zženina těla, převalila na druhý bok a zůstala tak. Joe si byl celkem jistý, že by se Sophie měla být schopná pohnout, pokud nemá zlomenou páteř.

Zeptal se jí: „Sophie, mohla byste se převrátit na bok, abyste bylaobličejem ke mně?“

Odpovědi se už nedočkal.

Před ním zazářil malý modrý záblesk připomínající elektrický oblouk

a hned po něm následovala ohlušující zadunění. Něco těžkého udeřilo Joea do

týlu hlavy. Před očima se mu rozsvítily jiskry a on se propadl do prázdnoty.

B

yla jsem úzkostí bez sebe, když jsem stála proti proudu lidí prchajících

z Mola 15 a hleděla k místu tragédie, osvětlenému halogenovýmireflektory.

Uniformovaní policisté vztyčovali na Embarcaderu bariéry a uzavírali ho

pro dopravu od Bay Street po Market Street.

Velitel zásahu, oblečený v neonově žluté vestě, směroval záchranky na

parkoviště na Molu 9, které se teď stalo základnou pro zdravotní prvnípomoc.

Hasičské vozy s blikajícími majáky a sirénami houkajícími naplnopřejížděly chodník a mířily ke vstupní bráně. Muži a ženy ve vestách zdravotníků

stáli v pohotovosti, zatímco hasiči šli dovnitř.

Joe slíbil, že se do pěti minut vrátí.

Čas mu už vypršel. Když to říkal, opravdu věřil, že rychlá prohlídka místa činu zabere jenom pět minut? Byl to naprosto špatný odhad, ale stále jsem odolávala pokušení zavolat mu, namlouvala jsem si, že pilně a rychlepracuje a stejně by mi to nevzal. Nevěděla jsem, co mám dělat. Je Joe vnebezečí? Nestalo se mu něco na místě výbuchu? Mám tady stát a čekat, nebo se mu vydat na pomoc?

Podívala jsem se na hodinky. Byl pryč už třináct minut.

Zavolala jsem paní Roseové, své sousedce, přítelkyni a příležitostné chůvě. Překřičela jsem hluk u Sci-Tronu a řekla jí, že přijdu domů pozdě. Zrovna jsem vytáčela Bradyho, když vybuchla další bomba. Jako by jiodálilo moje ťukání do displeje.



Še s t n á c t á l e ž

Síla exploze přehlušila všechny zvuky včetně mého zoufalého výkřiku „Joe!“.

Rozběhla jsem se ke vstupu na molo, ale než jsem se tam dostala, zastavili mě tři hasiči, kteří mě odtáhli stranou mimo nebezpečí.

Snažila jsem se jim vytrhnout.

„Proboha. Jsem polda. Je tam můj manžel. Pomozte mi trochu, prosím! Musím ho najít.“

Jeden z hasičů mi řekl: „Madam, teď tam jít nemůžete. Musíte zůstat tady. Dostaneme ho ven, jakmile to půjde.“

Hasiči dělali, co mohli, aby dostali tu nestabilní situaci pod kontrolu, a já jim to neměla za zlé. Postavila jsem se tak, abych se nepletla do cestyzáchranářům a přitom dobře viděla na to, co bývalo vchodem do Sci-Tronu.

Modlila jsem se, aby Joe prostě vyšel ven na chodník.

Prosím, bože. Ať je Joe v bezpečí.

Nemyslela jsem na nic jiného, když mezerou v bariéře projela velkáchladicí dodávka policejního lékaře a zaparkovala na tramvajových kolejíchvedoucích středem Embarcadera.

Odvrátila jsem se od mobilní márnice a zahleděla se přes zátoku, zatímco

jsem znovu a znovu marně vytáčela Joeovo číslo.

Protože Joe neodpovídal, zavolala jsem přátelům a parťákovi a vím, že

slyšeli hrůzu v mém hlase. Nemohli dělat nic jiného než říkat: „Jak můžu

pomoct?“

Každému jsem řekla: „Ještě ti zavolám.“

A pak mi došla záchranná lana.

Následující hodinu toho hrozného, páchnoucího večera jsem sledovala, jak zdravotníci tlačí prázdná nosítka zničeným vchodem do muzea a ven vyvážejí těla v pytlích. Potom ty mrtvé nakládali do dodávky policejního lékaře.

Živé pomáhali hasiči vyvádět z muzea. Ty, co nemohli jít po svých,vyváželi na nosítkách.

Vytočila jsem Joeovo číslo.

Joe, zvedni ten telefon.

Tentokrát se mi zdálo, že jsem zaslechla jeho vyzváněcí melodii, pětpovědomých tónů, když zdravotník tlačil jedna nosítka kolem mě na chodník. Doběhla jsem k nim, plná naděje a zároveň vyděšená, co najdu. Znovu jsem uslyšela to vyzvánění.



Še s t n á c t á l e ž

„Joe?“

Obličej muže na nosítkách byl strašlivě oteklý, zmodřinovaný azakrvácený. Levá ruka mu vyklouzla zpod deky, která zakrývala tělo, a spatřila jsem snubní prsten, který jsem mu navlékla na prst, když jsme spolu stáli v altánu s výhledem na Půlměsíční zátoku. Slíbili jsme si, že se budememilovat v nemoci i ve zdraví.

Sevřela jsem mu rameno a vyhrkla: „Joe. To jsem já, Lindsay. Jsem tady.“

Neodpověděl. Byl naživu?

Utíkala jsem podél nosítek a držela se u něho v prostoru pro tříděnízraněných, kde každého rychle prohlédli a pak naložili do záchranky.

Nahmatala jsem svůj odznak a zachraptěla: „To je můj manžel. Jsem jeho

žena.“

Jeden zdravotník přikývl a podal mi ruku. Pevně jsem ji sevřela a nechala

se vytáhnout nahoru.




James Patterson

JAMES PATTERSON


22. 3. 1947

James Patterson patří k nejlepším spisovatelům poslední doby. Za rok napíše dvě až tři knihy, ale jak sám říká, nápadů má stále víc než může sepsat.

Napsal sérii knih s detektivem/psychologem Alexem Crossem, z nichž například dvě byly zfilmovány v hlavní roli s Morganem Freemanem.
Další řadou jsou příběhy "Woman´s Murder Club" (Ženský vyšetřovací klub). Na základě těchto románů vytvořila americká televizní stanice ABC seriál. Jedním z producentů je i James Patterson.

James Patterson velmi rád čte Gabriele Garcíu Márqueze a Jeana Geneta, ale co ho inspirovalo ke psaní byl "Deník šakala" a "The Exorcist".

James Patterson žije se svou ženou a jejich malým synem v Palm Beach County na Floridě.

V roce 1977 obdržel cenu Edgar za nejlepší detektivní prvotinu (The Thomas Berryman Number). V roce 2007 pak získal Thriller Master Award od The International Thriller Writers .




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist