načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šestá hlídka - Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Šestá hlídka

Elektronická kniha: Šestá hlídka
Autor:

Moskevské ulice přestaly být bezpečné. Upíři opět útočí na nevinné lidi. Ve jménech obětí se ukrývá zašifrovaný vzkaz určený pouze pro světlého Antona. Kdo ale vzkaz poslal? ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  228
+
-
7,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 364
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Moskevské ulice přestaly být bezpečné. Upíři opět útočí na nevinné lidi. Ve jménech obětí se ukrývá zašifrovaný vzkaz určený pouze pro světlého Antona. Kdo ale vzkaz poslal? Vyšetřování přivádí Antona Goroděckého k prorokovi, jehož děsivá předpověď hlásá konec veškerého života na Zemi. Dávná dohoda s Dvojjediným, nejstarším a nejpůvodnějším bohem Jiných, byla porušena a on se dožaduje rovnováhy. Jediný, kdo může konec odvrátit, je Anton. Pro zkušeného mága je nejvyšší výzvou rozluštit proroctví, pochopit, co se skrývá pod pojmem Šestá hlídka, a pak takovou hlídku znovu ustavit.

Zařazeno v kategoriích
Sergej Vasiljevič Lukjaněnko - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON





Sergej Lukjaněnko

Šestá hlídka

Russian title:  

Copyright © Sergey Lukianenko 2015

Translation © Iva Dvořáková, 2017

Cover © Milan Fibiger, 2017

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2017

ISBN 978-80-7553-337-1 (pdf)

Stanislav Juhaňák – Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz


Síly Světla jsou povinny si prostudovat tento text.

Noční hlídka

Síly Tmy jsou povinny si prostudovat tento text.

Denní hlídka


Prolog

Patnáct let je dlouhá doba.

Za patnáct let se člověk stihne narodit, naučí se chodit, mluvit, zacházet s počítačem, o něco později pak i číst,počítat a chodit na záchod, a ještě později rvát se a milovat. Potom, časem, přivede na svět nové lidi, zatímco ty staré vyprovodí do temnoty.

Za patnáct let si vrahové ve vězeních se zvýšenouostrahou projdou všemi kruhy pekla a dostanou se zpátky na svobodu. Někdy bez špetky temnoty v duši. Jindy bezšpetky světla.

Za patnáct let i ten nejobyčejnější člověk několikrátradikálně změní svůj život. Opustí rodinu a založí novou.Vystřídá dvě, tři, čtyři práce. Zbohatne a zchudne. Navštíví Kongo a začne odtamtud pašovat diamanty nebo sepřestěhuje do zapomenuté vesničky v Pskovské oblasti a pustí se do chovu koz. Propadne alkoholu, získá dalšívysokoškolský titul, stane se buddhistou, vyzkouší drogy, naučí sepilotovat letadlo, vyrazí do Kyjeva na Majdan, kde dostane klackem po hlavě, načež odejde do kláštera.

Prostě za patnáct let se ti může stát leccos.

Pokud jsi člověk.

... ale pokud jsi patnáctiletá holka, je ti naprosto jasné, že se ti zatím nic zajímavého nestalo.

Nebo skoro nic.

Kdyby někdo přesvědčil Olgu Jalovou, aby si s nímotevřeně promluvila (ještě před pěti lety by se to mohlo povést mamince a před třemi babičce, teď už ale nikomu), řekla by mu o sobě tři zajímavé věci.

Za prvé, šíleně nenávidí svoje jméno a příjmení!

Olja Jalová! To nevymyslíš... Jako malá dostalapřezdívku Olja-Jalo, podle holčiček z prastarého dětského filmu.

9


Ale to nebylo to nejhorší. Film byl koneckonců fajn(přinejmenším podle sedmileté Olji), a dokonce sehrdinkám-dvojčatům i trochu podobala. Olja-Jalo? Proč ne.

Jenže jednou, asi tak ve čtvrté třídě, někoho ze spolužáků napadlo..., no někoho..., to se tak někdo má, desetiletýblonďatý hezounek, jedničkář, který má bohaté rodiče, lidé ho milují a jmenuje se Sokolov..., takže někoho ze spolužáků napadlo najít si na internetu, co které příjmení znamená...

A pak člověk zjistí, že Jalová je prostě kráva bez telete. Neplodná kráva. A neplodná kráva se pak stane jehopřezdívkou od čtvrté do šesté třídy. Někdy se to zkrátí jen na krávu, jindy z toho vznikne ne-kra. A těch příkoří a slz jetolik, že člověk radši zůstane doma, čte si a baští sušenky a popíjí čaj, dokud skutečně nenabude rozměrů „krávy“...

Za druhé – tím nejdůležitějším v životě Olji Jalové (nebo Olji-Jalo, jak si sama v duchu říkala) byl hokej. Opravdový hokej s pukem. Ženský. Přesněji řečeno dívčí. Do oddílupřišla náhodou. Poté, co se jí jednou zničehonic zdálo o tom hajzlíkovi Sokolovovi, před kterým se bůhvíproč ocitlaúplně nahá, a krasaveček Sokolov (na třináct let byl vysoký a nechutně pohledný) se pitvořil, zakrýval si dlaněmi oči a posměšně cedil skrze zuby: „Kráva...“

Buď prostě nastal ten správný čas, nebo to byl právě hokej, co Olja potřebovala – za půl roku z ní všechenpřebytečný tuk zmizel a za rok, to jí bylo čtrnáct, byla Olja hvězdou ruské juniorské reprezentace.

A najednou se ukázalo, že pod těmi oplácanýmitvářičkami a tlustými stehny se skrývá vysoká (v patnácti Olja předrostla všechny ve třídě, a když si ji trenér prohlédl, zamračeně jí pohrozil: „Na basket tě nepustím, s tímneočítej!“), pevně stavěná (to bylo vlastně spíš k smíchu – začalo to nějakou nesmyslnou hádkou a Olja si aninevšimla, jak poslala dva spolužáky k zemi, kde polekaně seděli, dívali se na ni a báli se zvednout) mladá žena(skutečně už mladá žena – když Olja lezla ze sprchy,prohlížela se v zrcadle a usmívala se, protože věděla, že žádnýblbeček, jehož jméno ani nechce znát, se při pohledu na ni ušklíbat nebude). 10


A to třetí, co bylo v jejím životě nejdůležitější, se právě mělo stát. Olja šla s rukama v kapsách (byl mráz, alerukavice se jí nechtělo natahovat) kolem olympijskéhostadionu, za nímž se tyčily nedostavěné minarety hlavní městské mešity, a pak kolem pomenšího pravoslavného chrámu. Byl časný večer, lampy všude svítily, ale ačkoli to bylo v centru, lidí na ulici bylo pomálu. Moskva už si odvykla od pravých ruských mrazů, dneska stačí minus patnáct, a lidi už se rozběhnou domů nebo se schovávají v autech...

Tak teď touhle uličkou, pak do podchodu a už je tudruhá strana třídy Míru. Pak takovou postranní uličkou, kudy rachotí tramvaje, a do vysokého obytného domu smohutnou krépidómou (ty tři roky zběsilého čtení nebylynadarmo, Olje uvízla v hlavě spousta nejrůznějších slov iinformací). Právě v tomhle domě bydlel ten hajzlík Sokolov. Krasaveček Sokolov. Její a jenom její Oležka Sokolov!

Chodili spolu už půl roku, ale nikdo o tom nevěděl. Ani ve škole, ani ve sportovním oddílu. Ani máma s babičkou to nevěděly.

Na to byli Olja Jalová a Oleg Sokolov až příliš dlouho na kordy.

Ale teď... ne, ne teď..., od zítřka už Olja nic tajit nechce. Zítra přijdou s Olegem do školy spolu.

Dneska u něj totiž zůstane přes noc. Olegovi rodiče jsou pryč. A babička s mámou jsou přesvědčené, že Oljazůstane po tréninku u kamarádky.

Zatímco ona zůstane u Olega.

Už se rozhodli. Dřív se jen líbali... Ten večer v poslední řadě v kině se nepočítá, i když Olegovy ruce měly vlastní vůli...

Teď to ale všechno bude opravdu. Už jim je patnáct anemít v tomhle věku zkušenosti se sexem je ostuda. Ksmíchu. Holky z oddílu se sice taky ještě s nikým nemilovaly, ale ty na to prostě nemají čas ani sílu. I ve škole teď toho mají spoustu... Ale stejně, patnáctiletých panen a paniců moc není.

V tomhle měla Olja jasno, prostudovala si to na internetu, a tři roky nepřetržitého čtení člověku přinesou nejenznalosti navíc, ale taky nenáležitě podpoří víru v psané slovo.

11


Kdesi v hloubi duše (která se teď podle všeho tetelilaněkde v břiše) se ovšem ozýval takový nenápadný ledový strach. Možná i pochybnost.

Oležku měla ráda. A líbat se s ním bylo super. I objímat se. A... no a... chtěla by víc. Dobře věděla, jak to chodí... jak to má být..., z internetu...

A Olja si to vlastně přála.

Jen si nebyla jistá, jestli teď, nebo později? A s Olegem, nebo s někým jiným? Už ale slíbila, že přijde. A Olja Jalová nerada rušila své sliby.

... ulička ji přivítala studeným větrem, vanoucím od Tří nádraží, a taky nečekanou tmou. Nečekanou proto, želamy svítily a z oken obytných domů i vývěsních štítůobchodů se linulo světlo. Z nějakého důvodu však tohle světlo tmu nedokázalo rozehnat..., drobounká světýlka jako by zamrzla v noci, byla jasná, ale bezmocná, jako by to byly jen vzdálené hvězdy na nebi.

Olja se dokonce na okamžik zastavila. Ohlédla se.

Co je to za pitomost? Vždyť jsou to sotva tři minutypěšky. A když poběží, tak minutu. Měří stopětasedmdesátcentimetrů a svaly má větší než kdejaký kluk. Je v centru Moskvy, v sedm hodin večer a kolem je spousta lidí, kteří se vracejí domů.

Čeho se bojí? Prostě se bojí jít k Olegovi! Nedokáže ani dodržet vlastní slovo! Něco naslibovala a teď se toho lekla jak malá holčička. A přitom už je dospělá žena... neboskoro dospělá... skoro žena...

Olja si popotáhla pletenou čepici s bambulí, sportovní tašku si přes rameno přehodila pohodlněji (ručníky, čisté kalhotky a balíček dámských vložek – Olja měla takovétušení, že zítra by se jí mohly hodit) a přidala do kroku.

* * *

... policejní podporučík Dmitrij Pastuchov zrovna nebyl ve

službě. A v okamžiku, kdy se se zdviženou rukou pokoušel

chytit taxíka na rohu Protopopovské a Astrachaňské, na

sobě ani neměl uniformu. Důvod, proč se Dima Pastuchov

12


v tuto hodinu vyskytoval právě tady, by mohl rozladit jeho

ženu, a tak se nebudeme pouštět do detailů. Na Dimovu

obranu se dá říci pouze to, že v ruce měl krabičku Raffaela

a kytici z automatu z levného supermarketu Billa.

Květiny a bonbóny nekupoval Dima své ženě často, tak jednou dvakrát do roka. Což je v tuto chvíli polehčující okolnost.

„Cože, pět set?“ dohadoval se energicky Dima. „Třistovky jsou víc než dost!“

„Znáš vůbec ceny benzínu?“ odpovídal se stejnou vervou jižanský řidič, který seděl za volantem ošuntělého fordu. Přestože podle zevnějšku na Rusa nevypadal, jeho ruština byla čistá a na úrovni. „Zavolej si normálního taxíka,levnějc tě nikdo nevezme.“

„Proto taky chci jet s tebou,“ nedal se vyvést z míry Dima. Vlastně byl s pětistovkou rublů morálně srozuměn, nebylo to zrovna blízko, ale zvyk velel smlouvat.

„Čtyři sta,“ ukončil to jižan.

„Tak jedem,“ řekl Dima, ale ještě než zaplul do auta, přelétl pohledem ulici. Jen tak. Žádný zvláštní úmysl v tom nebyl.

Holčina stála pět kroků od něj. Vrávorala a dívala se na Dimu. Děvče bylo vysoké, pěkně rostlé a v pološeru by si ji klidně mohl splést s dospělou ženou, ale světlo pouliční lampy jí dopadalo přímo na dětskou tvář.

Neměla čepici a vlasy měla rozcuchané. Z očí se jířinuly slzy. Krk měla zakrvácený. Lyžařská nylonová bunda byla čistá, ale na světle modrých džínech se zračily krvavé šmouhy.

Pastuchov mrštil krabičkou s bonbóny i kytkou nasedadlo a vrhl se k dívence. Řidič, který dívenku rovněž spatřil, barvitě zaklel.

„Co je s tebou?“ vyhrkl Pastuchov a chytil dívku zaramena. „Jak ti je? Kde je?“

Z nějakého důvodu nepochyboval, že dívenka mu hned ukáže „kde je“, on toho parchanta dožene, zatkne a během zadržování mu při troše štěstí něco zlomí nebo ukopne.

Ale dívenka se tiše zeptala:

13


„Vy jste policista, je to tak?“

Pastuchov, kterému hned nedošlo, že na sobě nemáuniformu, přikývl:

„Jsem. Jistě, jsem. Tak kde je?“

„Odvezte mě, je mi zima,“ poprosila úpěnlivě dívenka. „Odvezte mě, prosím.“

Násilník tu nebyl. Řidič vylezl z auta a popadlbaseballovou pálku (ačkoli, jak je známo, se v Rusku baseball příliš nehraje, pálek se tu prodá stejně jako v USA). Manželský pár, který si to kráčel po Astrachaňské, uviděl holčinu,Pastuchova a řidiče a okamžitě zaplul do supermarketu. Zato kluk s aktovkou, který šel směrem k nim poProtopopovské, se zastavil a vzrušeně vykřikl – znělo to tak radostně, že Pastuchov na okamžik zapřemítal o v Bibli opěvované prospěšnosti tělesných trestů při výchově dětí.

„Teď nemůžeš opustit místo činu...,“ začal Pastuchov.

A zarazil se.

Všiml si, odkud tekla krev.

Na dívčině krku byly dvě maličké dírky.

Dvě stopy po kousnutí.

„Jdeme,“ rozhodl se a vlekl dívenku k autu. Ta se nijak nebránila. Jako by společně s rozhodnutím, že mudůvěřuje, přestala o čemkoli uvažovat.

„Musí na policii...,“ řekl řidič. „Nebo do nemocnice... Tady kousek je Sklifosovskýho špitál...“

„Já jsem policajt!“ Pastuchov vylovil jednou rukou zkapsy průkaz a strčil ho řidiči pod nos. „Žádnej Sklif. Už ať jsme na Sokolu.“

„Proč tam?“ zeptal se překvapeně řidič.

„Tam sídlí Noční hlídka,“ řekl Pastuchov, když dívenku usazoval a strkal jí pod hlavu její vlastní tašku. Dívčiny nohy si položil na klín. Z vysokých „zimních“ sportovních bot začal kapat tající sníh. Krk už nekrvácel. Ještě že upíři po kousnutí slinami zastavují krvácení.

Mizérie ovšem je, že upíři se ne vždycky dokážouzastavit včas.

„Jaká Noční hlídka?“ ptal se vyjeveně řidič. „Bydlím v Moskvě už dvacet let a o něčem takovým nemám páru.“ 14


„To je fuk, stejně si to nebudeš pamatovat,“ pomyslel si Pastuchov. Ale nahlas to neřekl. Koneckonců ani on sám si nebyl jistý, když musel jít za Jinými, že mu nevymažoupaměť. Tak aby to nezakřikl.

„Šlápni na to, kámo,“ doporučil řidiči. „Dám ti celej tác.“

Řidič barvitě vylíčil, kam si Pastuchov tu tisícovku může strčit, a přidal.

Dívenka ležela se zavřenýma očima. Buď upadla dobezvědomí, nebo byla v šoku. Pastuchov se po očku podíval na řidiče, ten ale neodlepoval zrak od cesty. Pastuchovopatrně roztáhl dívence nohy a připadal si při tom jako násilník a zvrhlík.

Džíny byly mezi nohama čisté, nezamazané.Přinejmenším ji tedy nikdo neznásilnil.

Ačkoli má-li být upřímný, sexuální zneužití by zPastuchovova hlediska bylo daleko menší zlo. Normální.

15


Část první

Vynucené akce


Kapitola první

„Nějak ses zasekl,“ řekl Geser.

„Kde?“ otázal jsem se.

„Ne kde, ale na čem,“ šéf ani neodtrhl oči od papírů. „Na zadku.“

Jakmile začínal šéf hartusit takhle bez důvodu, muselo ho něco dosti významně rozhodit. Nebyl naštvaný, to jenaopak mimořádně zdvořilý. Ani polekaný, protože to je z něj zase smutný poeta. Byl opravdu rozhozený.

„Co se stalo, Borisi Ignaťjeviči?“ zeptal jsem se.

„Antone Goroděckij,“ pokračoval šéf stále sesklopenýma očima. „Deset let v oddělení vědy a výzkumu je dost,nemáš ten dojem?“

Zamyslel jsem se.

Tenhle rozhovor mi něco připomínal. Ale co?

„Nějaký stížnosti?“ zeptal jsem se. „Pracuju v zásadě dobře... Operativní práci se taky nevyhejbám...“

„A taky pravidelně zachraňuješ svět, vychováváš dceru, Absolutní kouzelnici, a vycházíš se ženou – Velkoukouzelnicí...,“ pronesl kysele šéf.

„A taky snáším šéfa, Velikého,“ odvětil jsem v témžeduchu já.

Geser se uráčil zvednout oči. Přitakal.

„Hm. Snášíš. A budeš snášet. Takže, Antone Goroděckij. Ve městě operujou nezaregistrovaný upíři. Sedm napadení během týdne.“

„Kruci,“ řekl jsem. „Denně se cpou, hajzlové... A co naši operativci?“

Geser jako by mě ani neposlouchal. Hrabal se v papírech.

„První oběť... Alexandr Pogorelskij. Třiadvacet let.Prodavač v butiku... svobodný... bla bla bla... Napadli ho za bílýho dne u Taganky. Druhá oběť hned další den. Nikolaj Rjo.

19


sedmačtyřicet let. Inženýr. Preobraženka. Třetí TaťánaIljina. Devatenáct let. Studentka MGU. V Čertanově. Čtvrtá

Oxana Šemjakina. Dvaapadesát let. Uklízečka. To se stalo

v Mitinu. Pátá byla Nasťa Lisicina, žačka, deset let...“

„Hajzlové odporný...,“ vydralo se ze mě.

„Za bílýho dne, v Matvejevský čtvrti.“

„Takže se zaměřil na ženy,“ řekl jsem. „Vyzkoušel si to. A teď začal experimentovat s věkem...“

„Šestou obětí je Gennadij Ardov. Šedesát let. Důchodce.“

„Že by byli útočníci dva?“ napadlo mě.

„Je to možný,“ řekl Geser. „Ale jistojistě je jeden z nich žena.“

„Jak to víš? Někdo to přežil a dosvědčil?“ zajímalo mě.

Geser si mé otázky nevšímal.

„Sedmou obětí, v tuto chvíli poslední, je Olja Jalová,žačka, patnáct let. A mimochodem poděkuj svýmu známýmu Dmitriji Pastuchovovi. To on ji našel a dovezl okamžitě k nám..., což se ukázalo jako nadmíru užitečný.“

Geser sbalil všechny papíry, sklepnul je do zákrytu azaložil do desek.

„Takže některá z obětí přežila?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Ano,“ Geser vteřinku posečkal a díval se mi do očí.„Přežili všichni.“

„Jak, všichni?“ vůbec jsem nechápal. „Ale... pak teda... se z nich stali...?“

„Ne. Prostě se z nich nakrmili. Trochu. Jen tu poslednídívenku vysáli víc, lékař mluvil o ztrátě nejmíň litru krve. Ale tam je to jasný, holka šla ke klukovi... a zjevně mělo dojít k prvnímu... koitu.“

Je to s podivem, ale Geser při těchto slovech zrozpačitěl. Konečně na jeho rozpaky poukazovalo i to, že namístoslova sex se přidržel ryze medicínského termínu.

„Rozumím,“ přikývl jsem. „Jasně, měla v sobě spoustuendorfinu a pohlavních hormonů. Upíra to, ať už byljakýhokoli pohlaví, prostě opojilo. Vůbec se dá mluvit o štěstí, že se odtrhnul... Rozumím, šéfe. Dám dohromady tým a pošlu...“

„To je tvoje práce.“ Geser pošoupl desky přes stůl. „Do pátrání po té upírce... nebo upírech... se pustíš sám...“ 20


„Proč?“ udivilo mě to.

„Protože ona či oni si to přejí.“

„Vznesli nějaký požadavky? Něco nám vzkázali skrze oběti?“

Na Geserově tváři se objevil lišácký úsměv.

„Dá se to tak říct... Chop se toho a jdi. Pokud chcešpostupovat klasicky, krev nafasuješ ve skladu. A... zavolej mi, až ti to dojde.“

„A žádný moudro nedostanu?“ zeptal jsem sezachmuřeně, když jsem vstával a bral si desky.

„Ne, vsadili jsme se s Olgou, kolik času bude AntonGoroděckij potřebovat, aby pochopil. Ona řekla hodinu, já si stojím za čtvrthodinkou. Vidíš, jak ti důvěřuju?“

Z Geserovy pracovny jsem vyšel bez rozloučení.

Zavolal jsem mu za půl hodinky, poté, co jsem zběžně prolétl všechny dokumenty, rozložil si je po stole a chvíli do řádků civěl.

„Tak?“ zeptal se Geser.

„Alexandr. Nikolaj. Taťána. Oxana. Nasťa. Gennadij. Olga. Další oběť by se mohla jmenovat třeba Roman nebo Rimma.“

„Tak přece jsem byl blíž,“ prohlásil samolibě Geser. „Půl hodinky.“

„Zajímalo by mě, kde hodlali sehnat někoho se jménem začínajícím na j?“ zmínil jsem.

„Oni?“

„Řekl bych, že přece jen jo. Že jsou dva, muž a žena.“

„Nejspíš máš pravdu,“ přitakal Geser. „Ovšem co se týče jména... V Moskvě je dost cizinců s neobvyklými jmény. Řekl bych ale, že lepší by bylo, kdybychom to nenechalidojít ani do c.“

Mlčel jsem. Geser to nepokládal.

Já taky ne.

„Tak na co se chceš zeptat?“ ozval se nakonec Geserův hlas.

„Tu upírku, která... před patnácti lety... napadla malého Jegora... Určitě ji popravili?“

„Zničili ji,“ řekl chladně Geser. „Jo. Stoprocentně. Určitě. Sám jsem to kontroloval.“

21


„Kdy?“

„Dneska ráno. Taky mě jako první napadla ona. Prověř všechno, co máme o možnostech pseudovitalizacezničených upírů.“

Až teď to Geser položil. To znamená, že mi řekl všechno.

Tedy všechno, co jsem potřeboval vědět, samozřejmě. Nikoli všechno, co by se mohlo hodit, nebo všechno, co on sám věděl.

Velcí nikdy nedoříkávají věci až do konce. Já už jsem se to taky naučil. Taky jsem neřekl Geserovi všechno.

* * *

Nemocnice byla v polosuterénu, ve stejném patře jako

pokoje pro hosty. Níž byly sklady, vězeňské cely a dalšípotenciálně nebezpečné místnosti, které vyžadovaly dohled.

Na nemocnici se nikdy nijak nedohlíželo. Za prvé je zpravidla prázdná, neboť utrží-li někdo z hlídkařů nějaké rány, náš léčitel je vyléčí za dvě tři hodinky. A pokud ne, znamená to, že pacient už je nejspíš mrtvý.

No a za druhé, každý léčitel je současně taky skutečný vrah-odborník. Stačí obrátit léčebné zaklínadlo naruby, a výsledek bude fatální. Naši lékaři nepotřebují, aby jeněkdo chránil, ti mohou sami kdekoho ohlídat. Jak to říkal ten opilý doktor a rváč ve staré sovětské komedii? „Jsemdoktor! Co způsobím, to taky vyléčím.“

Ovšem teď, když byl v nemocnici pacient, a navíc pacient napadený Temným, umístili ke vchodu ochranku, Arkadije, který předtím, než se před nedávnem přidal k Hlídce,pracoval jako učitel. A zcela v souladu s očekávánímiostatních potvrzoval, že honit se za upíry je daleko snazší než vést hodinu fyziky ve třeťáku. Samozřejmě jsem ho znal, jako všechny, kteří v posledních letech prošli výcvikem v Noční hlídce. On mě tím spíš.

U vchodu do nemocničního komplexu jsem se ovšemzcela podle pravidel zastavil. V souladu s nějakými obecnými představami, jak má vypadat uniforma ochranky, měl na sobě Arkadij tmavě modrý oblek (což bylo v zásadě logické). 22


Vstal od stolu (naštěstí pro ochranku nebyla paranoia ažtaková, aby musel neustále stát se zaklínadly na rtech),prohlédl mě v běžném světě i v šeru a až poté otevřel dveře.

Všechno podle instrukcí. Před patnácti lety bych to tak dělal taky.

„Kdo je tam s tou dívenkou?“ zeptal jsem se.

„Ivan. Jako normálně.“

Ivana jsem měl rád. Nebyl jen léčitel. Byl léčitel i lékař. Obecně se to nestává moc často, že by se profese Jiných a jejich magické vlohy kryly, třeba z vojáků se téměř nikdy nestávali bojoví mágové. Ovšem léčitelé, jak to znám i od své ženy, lékaři skutečně většinou jsou.

A on byl dobrý lékař. Začínal ještě jako venkovskýdoktor na konci 19. století. Pracoval kdesi ve Smolenskégubernii. Tam byl taky iniciován a stal se Světlým, s profesí lékaře se ale nerozloučil. Byl ve smolenské, permské imagadanské hlídce, život si s ním pohrál. Po druhé světové válce se dokonce usadil v Rakousku a strávil tam deset let, a i tam pracoval jako lékař. Pak žil také v Zairu, na Novém Zélandu nebo v Kanadě. Potom se vrátil do Ruska a přidal se k moskevské hlídce.

Celkově měl tedy jak životních, tak pracovníchzkušeností habaděj. A i jeho vzezření bylo právě takové, jaké by správný doktor měl mít: podsaditý pětačtyřicátník ažpadesátník, prošedivělý, s krátkými vousy, v přísných brýlích a samozřejmě v bílém plášti (i v šeru) a se stetoskopem na krku. Když ho viděly děti, radostně křičely: „Bolíto!“, adospělí se rovnou pouštěli do výkladu své anamnézy.

Jediné, co neměl rád, bylo, když se mu říkalo jménem a jménem po otci. Buď si prostě už zvykl, že v zahraničí je jen Ivan, nebo za tím bylo ještě něco.

„Rád tě vidím, Antone,“ potkali jsme se s léčitelem udveří do pokoje, on právě vycházel ze své pracovny. „Dostal jsi to ty?“

„Tak, tak, Ivane,“ bezděky mi blesklo hlavou, že nášrozhovor se odvíjí jaksi velmi formálně, jako by to byla scéna z hloupého románu nebo mizerného seriálu. Ještě se zeptat, jak se cítí dívenka... „A jak se cítí to děvče?“

23


„Už je to lepší,“ povzdechl si Ivan. „Pojďme, dáme si čaj, ne? Ona ještě spí.“

Podíval jsem se skrze skleněné dveře. Dívenka opravdu ležela pod dekou se zavřenýma očima. Buď spala, nebodělala, že spí. Prověřovat ji magicky se mi nezdálo fér, i když ona sama by to nepoznala.

„Jo, dáme,“ řekl jsem.

Ivan rád popíjel čaj, a to ten nejobyčejnější: černý scukrem a jen někdy s plátkem citronu. Ovšem jeho čaj byl vždycky dobrý; byl to jakýsi neobyčejný, neznámý druh, přitom ale bez bylinek, jaké do čaje rádi přidávají starší lidé.

„Jednou jsem potkal člověka, co házel do čaje lístečky kakostu,“ řekl Ivan, když rozléval silnou esenci. Mojemyšlenky ale nečetl, jen byl už dostatečně starý a zkušený na to, aby ho napadlo, o čem přemýšlím. „Příšerný hnus. Anavíc ho ty lístečky pomalu trávily.“

„A jak to dopadlo?“ zeptal jsem se.

„Umřel,“ pokrčil rameny léčitel. „Srazilo ho auto. Chtěl ses zeptat na tu dívenku?“

„Jo. Jak je na tom?“

„Už je v pořádku. Nebyla v kritickém stavu, dovezli ji sem včas. Je mladá a zdravá. Proto jsem se rozhodl jínedávat transfuzi. Podpořil jsem krvetvorbu, dostala kapačku s glukózou, použil jsem na ni uklidňující zaklínadlo a dal jí kozlík a srdečník.“

„Proč rovnou oboje, magii i bylinky?“

„No, byla hodně vyděšená,“ Ivan se trochu usmál pod vousy. „Víš, jen pro tvou informaci, lidi, na nichž sipochutnával upír, se zpravidla vyděsí... Největší nebezpečí ale tkvělo ve velké ztrátě krve, v šoku a mrazu. Kdyby ztratila vědomí, mohla se složit někde v tmavém průchodu a prostě zmrznout. Ještě že došla k lidem. A ještě že jipřivezli k nám, budeme mít míň práce se začišťováním. Aholka je to zdravá a silná.“

„Policajta ale nechte,“ požádal jsem. „Je náš. Je dobrej!“

„Já vím. Paměť jsem smazal řidiči.“

„Řidiči můžete...“ 24


Několik minut jsme jen tak popíjeli čaj. Pak se Ivanzetal:

„Z čeho jsi nervózní? O nic nejde. Prostě jednomuupírovi přeskočilo. Ale nikoho nezabíjí...“

„Jedna zvláštnost tam je,“ řekl jsem vyhýbavě. „Nebudu zacházet do detailů, mám zkrátka důvody se domnívat, že je to upír, kterýho znám.“

Ivan se zamračil.

Pak se zeptal:

„Je to... Konstantin Sauškin?“

Trhl jsem sebou.

No ano. Jistě. Je to už dávno, co se udála ta story s upírkou a vlastně kolem toho žádný moc humbuk nebyl. Světlana jako Nejvyšší tenkrát úplně zastínila ten párekneúspěšných upírů a kluka, kterého div nesežrali. Zatímco oKosťovi, který se stal Nejvyšším a málem udělal ze všech lidí na světě Jiné, věděli všichni.

„Ne, Ivane. Kosťa zahynul. Uhořel. Tohle je úplně jiný příběh, jiný upír..., teda upírka. Řekni mi, setkal ses už s tím, že by upíři ožívali?“

„Tak jako tak jsou to oživlé mrtvoly,“ opáčil klidně léčitel.

„No jo. Do jisté míry ano. Ale myslím to tak, že by upíra normálně zničili a on by pak ožil?“

Ivan se zamyslel.

„Mám pocit, že už jsem o tom slyšel,“ přiznal neochotně. „Poptej se v archivu, možná už se v minulosti něcotakového stalo... A když už mluvíme o minulosti. Podíval jsem se tu na jeden seriálek o svém kolegovi. O Míšovi.“

„O jakém Míšovi?“ zeptal jsem se.

„No o Bulgakovovi přece!“ řekl Ivan takovým tónem, že bylo hned jasné, že je velmi hrdý na to, že se znal stakovým člověkem.

Netušil jsem, že Ivan se s tímto významným spisovatelem přátelil. Nebo že by byl přímo u toho, když začal Bulgakov psát všechnu tu mystickou a fantastickou literaturu?

„A vystihli ho?“

„Ale docela ti ano,“ pravil k mému překvapení Ivan. „Moc zajímavě to natočili, to bych nikdy od Britů nečekal!

25


Hrál to takový mladíček, evidentně nováček, ale moc se

snažil. Tak rád jsem si na Mišku zavzpomínal! No a pak

jsem viděl ještě jeden zajímavý seriál...“

Měl chuť si povídat, ale evidentně ne o upírech. Zjevně se v práci nudil.

Jistěže Jiné nemoci jsou nejrůznější, počínaje šerouangínou (a nesmějte se, je tam vážně děsná zima!) a konče postzaklínací depresí (kterou způsobuje prudký propad energie Jiného). No a pak jsou tady normální lidskénemoci, které taky léčil. Ani tak ale není pro léčitele druhého stupně na našem štábu až tak moc práce. A jen tak zadoktorem zajde málokdo.

„Promiň, půjdu se podívat na tu dívenku,“ řekl jsem, když jsem se zvedal. „Děkuju za čaj... A můžeme ji užproustit?“

„Určitě,“ přitakal Ivan. „Jestli chceš, můžu jí vyčistitpaměť sám.“

Bylo to od něj přátelské gesto. Je to frajer. Protože zmazání paměti, a navíc mladičké dívence, je člověku opravdu hanba. I když je to pro její dobro. Když se to vezme kolem a kolem, takovým zásahem se v člověku něco zabíjí.

„Děkuju, Ivane,“ přikývl jsem. „Ale asi to udělám sám. Nebudu přesouvat...“

Kývl.

Taky to chápal.

Ivana jsem nechal v jeho pracovně (Nebo jak že se tomu u doktorů vlastně říká? Příjem? Ordinace?) a šel jsem do pokoje.

Dívenka Olja Jalová už nespala. Seděla na posteli vtureckém sedu a dívala se na dveře, jako by čekala, kdo vstoupí. Vypadalo to natolik jako předtucha, že jsemzpozorněl a podíval se na její auru.

Ne. Škoda, ale ne! Člověk. Nemá ani zrnko potenciálu Jiné.

„Ahoj, Oljo,“ řekl jsem, když jsem si přisouval židli asedal si k ní.

„Dobrý den,“ odpověděla zdvořile. Bylo cítit, že jenapjatá, ale snaží se vypadat co nejklidněji. Snad nic nevypadá 26


tak mírumilovně jako mladá dívenka v o číslu většímpyžamu.

Ještě jednou jsem si v duchu připomněl, že jí je teprve patnáct...

„Jsem přítel,“ řekl jsem. „Nemáš se čeho bát. Za půlhodinky tě posadím do taxíku a pošlu tě domů.“

„Taky se nebojím,“ řekla dívka a uvolnila se. Bylananejvýš o rok starší než Naděnka, ale byl to právě ten rok, v němž se z dítěte stává dospělý.

Nebo dobře, ne dospělý. Ale už to není dítě.

„Pamatuješ si něco ze včerejšího večera?“ zeptal jsem se.

Dívenka se zamyslela. Pak přikývla.

„Ano. Šla jsem...,“ odmlka byla sotva postřehnutelná, „na návštěvu. A najednou jsem zaslechla... nějaký zvuk.Jakoby písničku...,“ trochu se jí zastřely oči. „Šla jsem..., je tam taková uzounká ulička, na jedné straně nějaký obchod a na druhé oplocený dvůr... a tam stál... stála...“

„Dívka?“ odtušil jsem.

Když oběť upíra přežije, pamatuje si většinou útok, ale útočníka ne. Dokonce ani pohlaví. Je to jakýsi ochranný mechanismus, který si tihle krvesajové vyvinuli za tisíce let lovu lidí.

Ovšem u Olji to bylo jinak – upír (resp. upírka, pokud se nepletu) ji vysával příliš dlouho. V takových případech se upíři opijí a začnou se hůř kontrolovat.

Dívenka se zarazila, ale pak kývla.

„Ano. Dívka... Obličej si nepamatuju, ale byl takovývyhublý, s vystouplými lícními kostmi... Řekla bych, že byla mladá. Vlasy měla tmavé a krátké. Oči zapadlé a takytmavé. Šla jsem k ní, jako bych spala. Mávla rukou a já jsem si sundala šálu. Pak,“ Olja polkla, „se přitočila ke mně.Neskutečně rychle. A...“ Odmlčela se. Ale já ji nepřerušoval, potřeboval jsem znát detaily.

Jak známo, ďábel spočívá v maličkostech.

„Kousla mě do krku a začala pít moji krev,“ řekla Olja. „Dlouho. A trhala sebou a sténala... a...“ Dívenka se na chvilku zarazila. „A chmatala mi na prsa. Ale ne jako kluk... daleko odpornějc. Jednou jsme dělaly blbosti s kámoškou na

27


závodech... ale to bylo spíš docela příjemný. Nejsem ale lesba,

nemyslete si. Jen jsme blbly. Ale tohle bylo odporný. Jako by

nebyla ani ženská, ani chlap. Vlastně vůbec člověk, upír...“

Olja, holčička i mladá žena zároveň, se mi velmi vážně podívala do očí.

„Je mrtvá, je to tak?“

„Je,“ přikývl jsem. „Je to taková zvláštní smrt..., ne úplně konečná. Ale neboj, v upíra se neproměníš.“

„Doktor už mi to řekl včera,“ přikývla Olja. „A teď mě to asi všechno necháte zapomenout, že jo?“

Nechtěl jsem lhát. Kývl jsem.

„Asi bych vás mohla poprosit, abyste mi paměť nechali,“ řekla zamyšleně Olja. „Ale... nebudu to dělat. Za prvébyste na to stejně nejspíš nepřistoupil. A za druhé si to nechci pamatovat. Nechci vědět, že na světě jsou upíři.“

„Ale taky jsou tu ti, co je chytají,“ řekl jsem.

„To je dobře,“ přikývla dívenka. „Ale stejně si to nechci pamatovat. Jednou z vás se stát nemůžu, že ne?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Tak ať všecko zapomenu,“ rozhodla se dívenka. „Ať si myslím, že jsem byla u kamarádky.“

„Jen mi dovol ještě jednu otázku,“ řekl jsem. „Upírka byla určitě sama? Nebyl někde kolem ještě muž? Upír? Možná neútočil, jen stál někde blízko...“

Olja zavrtěla hlavou.

„Děkuju, opravdu jsi mi pomohla,“ řekl jsem. „Tak a teď mi řekni, jak si přeješ, aby sis to pamatovala.“

„Ve skutečnosti jsem šla ke klukovi,“ pokračovala Olja. „Měli jsme se spolu vyspat. Poprvé. Šel mi naproti. A taky mě potkal. A když jsem směřovala k upírce, šel za mnou a ptal se mě, co to dělám, kam to jdu... A pak... Když jispatřil... Usmála se na Oležku a zaleskly se jí špičáky. A on se otočil a utekl.“

Mluvila s ohromující upřímností. Jakou člověk občas může vidět ve vlaku u lidí, kteří se navzájem neznají ařácky se ožerou, jedou den dva společně a vědí, že už se nikdy neuvidí. Pak ještě takhle upřímní bývaj lidi, kteří vědí, že už jim toho ze života moc nezbývá. 28


No a vlastně to tak taky bylo. Současná Olja Jalová totiž navždy zmizí, 12 hodin jejího života bude smazáno. Aobjeví se nová Olja. Verze 1.1. Vylepšená, zbavená chyb.

Mlčel jsem. Je dobře, že mi dívenka řekla o chlapci.Znamená to, že bude třeba...

„Nezapomeňte vymazat paměť jemu,“ pokračovala Olja. „A ať zapomene, že jsme spolu chodili. Já to taky chcizapomenout.“

„Nejsi moc krutá?“ zeptal jsem se.

„Utekl. Na to jste zapomněl? Nechal mě tam! Napospas té zrůdě!“

„Oljo,“ vzal jsem ji za ruku a doufal, že to pochopí jako přátelské, otcovské gesto, ne jako obtěžování. „Upířízavolání a stejně tak i jeho pohled a zápach působí na každého člověka, i na sebesilnějšího. Tys nemohla nepřijít. A tvůj přítel nemohl neutéct. Ona mu to přikázala a on utekl. Když budu upřímný, nemyslím si, že je to láska na celýživot, ale nebuď k tomu klukovi tak krutá.“

Dívenka se na chvilenku zamyslela. Povzdechla si, ale vypadalo to úlevně.

„Dobře. Tak ať si myslí, že se lekl bandy chuligánů. A já ať si to myslím taky. Že jsme oba utekli, ale každý jinam. Ať se přece jen trochu stydí a já se na něj trošku naštvu. No, tak... na týden, na dva...“

„Co vy jste to za zákeřná stvoření!“ neudržel jsem se. „Zákeřnější než kterýkoli upír.“

Z Olji definitivně opadlo napětí a upřímně se usmála od ucha k uchu.

„Jo. Právě takový jsme!“

„Tak spi,“ řekl jsem.

A ona samozřejmě usnula. Olju, klidně pochrupávající na posteli, jsem přenechal v Ivanově péči. Ať ji připraví, převlékne, posadí do taxíka a nechá odvézt domů. Koneckonců je lékař. O Olegovi, k němuž šla Olja na rande, jsem mu taky pověděl – na to, aby za chlapcem poslal hlídku s pověřením vyčistit mupaměť, stačí pravomoc Jiného čtvrtého stupně.

29


A já jsem se vydal do archivu.

Velikou část dokumentů a informací, které Hlídkanashromáždila, jsme měli převedenou do elektronické podoby. Ovšem dostupné byly pochopitelně jen na našem intranetu, o internetovém spojení ven nemůže být ani řeči.

I tak ale bylo množství dokumentů a informací, které jsme měli jen v papírové podobě, stále velké.

A stejně tak máme ještě něco na papyrových svitcích, pergamenech a něco i na hliněných tabulkách.

Geser kdysi říkal, že je to otázka bezpečnosti: je daleko snazší vytvořit ochranný štít na hmotný nosič než na..., jak to říct..., na gigabajty a terabajty informací? Ale řekl bych, že nás trochu vodil za nos.

Velká část těchto informací se do elektronické podoby jednoduše převést nedá. Nebo by to bylo neskutečně složité.

Třeba vědmovská kniha zaklínadel. Psaná dětskou krví na stránkách z panenské kůže. Bezesporu odpornost. Ale nepřítele je třeba znát...

Odhalili jsme, že dětskou krev lze zaměnit také krvístarců. Nebo dospělých. A i prasečí. Žádný rozdíl v tom nebude. Ovšem pokud se zaklínadla zapíšou krví Jiného, přestanou při přečtení fungovat. Stejně tak je to, jsou-li napsána krví psí či kravskou. Ale drůbeží a kočičí se použít dá!

Zatímco kůže panen, ta vůbec není potřeba, lze jizaměnit jakoukoli kůží, pergamenem, a dokonce i papírem.Klidně to může být i toaleťák nebo šmirgl papír. Vědmy mají spoustu receptů s krví, kůží, slzami a částmi těla panen jen proto, že většina z nich jsou staré šeredy. Omlazovacízaklínadla na ně nefungují, jen maskovací. Takže vědmy prostě nenávidí krásné mladé dívky a při každé vhodnépříležitosti jim páchají ohavnosti. Komplexy...

Krev je ale skutečně potřeba. Ovšem proč, to vědcinevědí. V každém případě nemá smysl takovou knihupřevádět do elektronické podoby, protože by stejně nefungovala. Zaklínadla se z ní naučit nedají!

Nebo postupy léčitelů. Světlá magie, zpravidla žádné hrůzy... Ale když si vezmeme třeba oblíbený recept na elixír proti migréně, zjistíme, že pět ze sedmi přísad není 30


zapsáno, ale uvádí se ve formě vůně! Tudíž je třeba vreceptáři léčiv dané stránky očichat!

A – samozřejmě, jak předpokládáte – pokud se doreceptu namísto vůně jen napíše vanilka, kaštanový med nebo žitný chleba, elixír nefunguje.

Když ho léčitel připravuje, musí přísady očichat.Dokonce i „nadrcenou křídu“, která žádnou specifickou vůni nemá. Nebo třeba pramenitou vodu, a ta už vůbec nijakcítit není!

... mimochodem tady jsou vědci téměř zajedno – vůněJinému aktivují hipokampus a kůru spánkových laloků a právě to nějak působí na zaklínadlo.

Ale jak?

... co teprve, když si vezmeme magické předměty? Nebo metody, u nichž je zapotřebí doteku? Samozřejmě žeposat to lze. Ale smysl takového popisu je velmi pochybný.

Tudíž jsem v počítači (tím jsem samozřejmě začal) v elektronické databázi objevil jen stručný informativní řádek:

„UPÍŘI, OŽIVENÍ (nesprávně, správně DRUHOTNÁPSEUDOVITALIZACE) – proces obnovení pseudoživotní činnosti upírů po závěrečném rozptýlení (viz), zničení (viz) čitotální fyzické likvidaci. Popsal Csaba Oro,s (C. Oro,s, 1732–1867), ISBN 097635249843, Amanda Randi Gru Caspersenová (A. R. G. Caspersenová, nar. 1881), ISBN 325768653166.“

S touhle vytištěnou poznámkou jsem se vydal do minus šestého podlaží, kde mě ochranka (podstatně serióznější než u špitálu, tvořená dvojicí Jiných) po prohlídce vpustila do prostor archivu. Elen Killoranová byla Irka, což byla u moskevské Noční hlídky dost vzácnost. Je u nás samosebou spousta lidí z bývalých sovětských republik. TakyPolák a Korejec.

Stážisti, kteří jezdí na výměnné pobyty, aby získalizkušenosti, mohou samozřejmě být odkudkoli. Ale ti nejezdí na dlouho, tak na rok dva.

Kdysi, asi před deseti lety, přijela takhle do MoskvyKilloranová. Černovlasá, trpělivá, pečlivá, plachá abstinentka, zkrátka naprostý opak toho, co nám o Irkách říkápopkul>31


tura. Byla Jiná páté kategorie, což ji nijak netrápilo. Jejívášní byly staré časy. Strávila by celý život v archivech, i kdyby

Jiná nebyla, magie pro ni byla jen třešinkou na dortuupečeném ze starých dokumentů a artefaktů. Elen Killoranovámilovala systematizaci. Takže Moskva se pro ni stala rájem,

jaký už v Evropě najít nemohla. Nemáme špatné archivy. Nic

odtud nezmizí. Všechno tam spolehlivě leží. Po staletí.

Matně si pamatuju, že před Killoranovou vedl archivtakový veselý společenský chlapík, který měl jen jedenjediný nedostatek: nemohl nic najít. A sotva to byla náhoda. Takže nejvíc, čeho se mohl návštěvník dočkat, bylyotevřené dveře a silná lampa, protože rozvody tu zlobily ačlověku se kdykoli mohlo stát, že zůstane uprostřed obrovitého sálu v naprosté tmě. Elen během jediného roku udělala v archivu pořádek, respektive to, co my jsme byli ochotni za pořádek považovat. Pak katalogizovala a třídila všechno včetně neroztříděných materiálů, jichž, jak se ukázalo, bylo devadesát procent. Načež oznámila Geserovi, že je tu práce tak na 45 až 50 let, a že tudíž přijme ruské občanství auzavře smlouvu s Noční hlídkou. Geser na ni vytřeštil oči a řekl jí, že jako bonus jí Hlídka koupí byt v blízkosti štábu. Elen to poněkud vyvedlo z míry. Podle ní vůbec nemělo smysl byt kupovat, jí úplně postačí, pokud jí budeme platit nájem. Geser na to ovšem celkem odůvodněně opáčil, že za půlstoletí bude výše nájmu taková, že to vyjde na několik bytů, načež mě dal Elen k ruce, abych jí pomohl vypořádat se se všemi byrokratickými těžkostmi.

Být Elen, na všechny ty formality bych se vykašlal. Jak na občanství, tak na byt. Stejně v archivu v podstatě bydlela – u archivu totiž byl takový maličký pokojíček spříslušenstvím – a vycházela jen tak jednou dvakrát za týden.Nicméně prokousat se moskevskou byrokracií jsem jí pomohl, a tím započalo naše přátelství (nakolik je tedy možné být Eleniným kamarádem, pokud člověk není starý rukopis).

Otevřel jsem dveře do archivu a vešel do obrovskéhotmavého sálu, zarovnaného regály od země až po vysokánský strop. Takových místností bylo ve sklepě několik desítek, ale Elen vždycky pracovala v té první, zřejmě i ona se tu cítila 32


osaměle. Zakašlal jsem, abych ohlásil svou přítomnost,

a vydal se zešeřelou místností k oslepujícímu kuželu světla

uprostřed sálu. Elen seděla u stolu, na němž se tyčila veliká

krabice od televize Horizont 112, a probírala se tenkýmiškolními sešity. Nad archivářčinou hlavou svítila jedna silnálama s kovovým stínidlem. Elen na sobě měla seprané džíny

a teplý pletený svetr; topení nemohlo ten obrovský sklepvytopit. Elen můj příchod viditelně potěšil. Nabídla mi čaj(který jsem zdvořile odmítl, což mi ale nebylo nic platné) apomoc s čímkoli, co potřebuji. Za její ochotu jsem se jí odvděčil

diskusí o díle Constabla a Turnera (přičemž mýmpříspěvkem k této minipřednášce bylo pouze pozorné naslouchání

a přitakávání) a vypitím půl šálku čaje.

Udělal jsem si mentální poznámku, že musímzorganizovat mezi kolegy systém návštěv v archivu i ve špitále.Budou povinně pravidelně chodit s otázkami a pro radu knašim kolegům, kteří se zakopali ve svých brlozích. Určitě jsou tu kromě doktora a archivářky ještě další. Vědci zvýzkumného oddělení. Chlapi ze zbrojnice..., i když k těm lidi chodí celkem často a rádi. Ovšem u Killoranové jsem ani já bůhvíjak dlouho nebyl, možná rok nebo i víc...

Ano, ano, je třeba naše mladé nasměrovat k našimpoustevníkům. Asketům bude veseleji a pro začínající Jiné to bude užitečné.

„K čemu potřebuješ takovou raritní informaci, Antone?“ zeptala se Elen, když si prohlížela mé zadání. Najednou se vzpamatovala: „Teda, jestli to není tajné, samozřejmě.“

Moje kategorie i postavení v Hlídce mi v zásaděumožňovaly požádat o jakoukoli informaci bez dalšího vysvětlování. Nic špatného jsem ale na tom, poradit se s Elen, neviděl.

„Došlo k sérii útoků upíra,“ řekl jsem. „Všechny oběti jsou naživu.“

„A kolik jich je?“

„Sedm,“ řekl jsem. A zopakoval: „Všichni žijou.“ Elenpovytáhla obočí a zadívala se na mě.

„Alexandr Pogorelskij,“ začal jsem vypočítávat. „Nikolaj Rjo. Taťána Iljina. Oxana Šemjakina. Nina Lisicina.Gennadij Ardov. Olja Jalová.“

33


„Řekl jsi pouze jména a příjmení,“ řekla zamyšleně Elen. „Neřekl jsi, kolik jim je, co dělají, za jakých okolností byli napadeni. To je první zvláštnost. Pak jsou mezi oběťmi muži i ženy, ačkoli upíři se zpravidla zaměřují na to či ono pohlaví..., ve vampirismu je silný sexuální aspekt. Takže to je druhá zvláštnost. A navíc všechny oběti jsou živé, což znamená, že upír se velmi dobře kontroluje. Ovšem jak se v tom případě Hlídka o napadeních dozvěděla? Když oběť žije, je velmi snadné zločin utajit! Jednoduše člověkuvymažou paměť a on už si pro indispozici nějaké vysvětlení najde... chřipku třeba... A to je třetí zvláštnost.“

Přikývl jsem. Opravdu jsem si ten rozhovor užíval.

Jistě, Elen není operativec a ani nikdy nebyla.

Už jsem ale přece zmiňoval, jak moc miluje systematizaci?

„A čtvrtá zvláštnost je, proč jsi to řekl zrovna mně,“uzavřela to Elen. „Buď si chceš potvrdit svoje dohady, nebostojíš o mou radu..., což je samozřejmě divné... Ale ne! Je tu ještě pátá zvláštnost. Proč se vlastně ty, Vyšší mág, který se věnuje výchově mladých Jiných, zabýváš právě tímhle?“

„Bravo!“ řekl jsem.

„Je několik možností. Za prvé,“ pokračovala Elen. „Ses rozhodl buď ty... nebo Geser..., že už tu v archivuzahnívám. Tebe samotného taky vytáhli z výpočetního střediska a poslali tě hlídkovat ven. Tahle verze se mi moc nelíbí, mám váš archiv fakt moc ráda!“

„Elen,“ přitiskl jsem ruku na prsa. „Přísahám, že se nechystám tahat tě ven z útulného archivu do rušných moskevských ulic!“

„Druhá varianta tedy je, že ode mě čekáš radu,“ Elen vytáhla z kapsy u džín odrbaný zápisník a špačka tužky. A honem začala psát na čistou stránku.

Pak přikývla.

„No jo. Ta jména jsi mi neříkal jen tak.Alexandr-Nikolaj-Taťána-Oxana-Nina-Gennadij-Olga. Když si vezmemeprvní písmena, dostaneme: A-N-T-O-N-G-O... AntonGoroděckij. Upír naznačuje, že chce právě tebe. Lovil, ale nezabíjel, protože potřeboval, aby se o zločinech dozvěděla Hlídka. Bylo mu fuk, jestli se zakousne do malé dívenky nebo do 34


penzisty, potřeboval jen, aby seděla písmena. Geserovi to

evidentně došlo, a tak vyšetřováním pověřil tebe. Tenhle

upír bude nejspíš někdo z tvé minulosti, ne?“

„Přesně,“ řekl jsem. „Jenže to není upír, ale upírka.“

„Někdo si ji zapamatoval?“ překvapilo to Elen.

„Poslední oběť, Olja. Upírka se její krví opila anevymazala jí paměť. Ale v tom to není.“ Elen několik vteřinmlčela. Pak se znovu podívala do bloku.

„No jistě,“ řekla. „Samozřejmě. Pogorelskij, Rjo, Iljina, Šemjakina, Lisicina, Ardov, Jalová. P-R-I-Š-L-A-JA.

„‚Přišla jsem.‘ Takže upírka, ne upír.“ Elen se na měudiveně podívala.

„V ruštině to má trochu divný slovosled, samozřejmě,“odověděl jsem na nevyslovenou otázku. „Takový archaický.“

„Zvláštní...,“ přikývla Elen a zadívala se do bloku.„Přišla jsem... Myslíš, že ti chtěla nahnat hrůzu? Zajímavé. Co nakonec chtěla těmi kousnutími napsat... A Geser to ví?“

„Kdoví? Ale šéf těžko bude hloupější než já.“

„Ovšem co bys ode mě potřeboval dál, to netuším,“zamumlala Elen. A zcela neskrývaně si začala kousat nehet. „Materiály ti vyhledám tak jako tak. Radu? Pokud je to tak, tak fajn...“

„Radu,“ přitakal jsem. „Jinak uvažuješ..., hodně specificky. Pokud jsi dokázala udělat pořádek v tomhle bordelu,dokážeš to i s těmahle informacema.“

„Dobře, takže je to nějaká upírka, kterou jsi potkal vminulosti,“ řekla Elen. „Podle toho, co u mě poptáváš, jsi ji taky zničil... ale předpokládáš, že se vrátila.“

„Já jsem ji nezničil. To Inkvizice. Skutečně ale bylazničena, Geser to ještě prověřoval. Je to jedinej upíří jedinec ženskýho pohlaví, kterej by na mě mohl mít spadeno...Proto si celkem odůvodněně myslím, že vstala z mrtvých.“

„Najdu ti veškerou dokumentaci,“ zamumlala Elen. „Ale čím dalším bych ti mohla pomoct..., nejsi žádný pitomec, na všechno jsi přišel sám.“

„Přemýšlej, Elen,“ požádal jsem. „Nechci tenhle případ moc zveřejňovat...“

35


„Ale o čem chceš ještě přemýšlet?“ Elen zaklapla blok. „Všechno, co se dalo vytáhnout ze jmen, už máš... Máš, ne? Ze všeho?“

Zadívali jsme se na sebe.

Pak se Elen pousmála.

„Poslyš! Ty, Ruse! Vy máte jednu jedinečnou věc a tou je otčestvo. Tebe nenapadlo, že když dávají nějaký smysljméno a příjmení, že bys měl prozkoumat taky patronymum?“

To už jsem ji neposlouchal. Zavřel jsem oči a rozpomínal se. Když jsem byl ještě mladý a učil se na zkoušky, byl jsem přesvědčený, že mám špatnou paměť. Ovšem schopnostiJiného dělají zázraky...

„Alexandr Zinovjevič. Nikolaj Alexejevič. TaťánaTimofejevna. Oxana Olegovna. Nina Borisovna. Gennadij Orestovič. Olga Igorjevna.“

„Z-A-T-O-B-O-I,“ vyslovila Elen rusky to, což už mi došlo samotnému.

„Přišla jsem...,“ zopakoval jsem zprávu, kterou tvořila první písmena příjmení...

„Za tebou...,“ dodala soucitně Elen. „Jestli tomu dobřerozumím, v ruštině žádné otčestvo na J nezačíná, takženemohla napsat ZA TOBOJ a musela se spokojit s I?“

„Antone Go...,“ doplnil jsem. „Chamraď jednazáhrobní..., Takže přišla za mnou? Že by se chtěla pomstít?“

„Klid,“ řekla smířlivě Elen. „Kdyby napsala ‚za tvou...‘, myšleno dcerou nebo ženou?“

Zrychlený srdeční tep se trochu upokojil.

„Jo. Máš pravdu, není to vlastně ta nejhorší varianta.“ Řekl jsem. „Děkuju, Elen, fakt jsi našla to, co jsem jápřehlídl.“

„To protože nejsem Ruska, dívám se na věci trochu zodstupu,“ pravila naléhavě Irka. „Antone, ty jsi přece Vyšší Jiný. Tvoje žena taky. A dcerka je Absolutní. Co vám může udělat jedna upírka? I kdyby ožila? A dokonce i kdyby se stala Nejvyšší?“

Neodpověděl jsem. Měla pravdu, bylo to tak..., ale taneokrytá drzost útoku a takhle jednoznačně hozená výzva, to všechno přímo řvalo „zas tak jednoduché to nebude“. 36


„Všechno není tak jednoznačný,“ řekl jsem.

„Sedni si, Antone,“ povzdechla si Elen. Vzala si můjpaír a ze šuplíku vytáhla velikou baterku. „Půjdu se podívat po těch tvých dokumentech.“

„Proč chodíš po archivu s baterkou?“ zeptal jsem se.

„Některým dokumentům nedělá dobře světlo,“odvětila. „Mohly by se vyděsit a na několik dní... nebo taky let zmizet.“

Vykročila z osvětleného kuželu do tmy a ztratila se. Za chvilenku se ke mně z dálky donesl její hlas – šla sálem, ale baterku nerozsvítila.

„Navíc to tady potmě není tak strašidelné. Leccosnevidíš...“

37


Kapitola druhá

Brzy ráno kolem čtvrt na osm jsem stál v kuchyni a šlehal

vidličkou vajíčka na omeletu ve starém kastrůlku.Vzhledem ke zkušenostem, které jsem v tomto směru získal už

před drahným časem v maličkém jednopokojovém bytě,

jsem to zvládal docela tichounce, jen jedinkrát jsembřinknul vidličkou o dno.

Jak jsem tak míchal, přemítal jsem, kde se u nás tenhle odlupující se kastrůlek s veselými žlutými káčaty na boku vzal. Tohle přece není Světlanina výbava. V tomhlekastrůlku jsem vařil ještě jako student. A ani tehdy nebyl nový, dala mi ho máma, když jsem si pronajal první byt...

Tak to mu je přinejmenším padesát let... I víc. Tenhle kastrůlek pamatuje SSSR i soudruha Brežněva. Já si je v podstatě nepamatuju, ale on určitě. A že by i Chruščova? Karibskou krizi? Nebo druhou světovou... I když to už asi přeháním. Tak starý nebude.

Ale zvědavosti už jsem odolat nedokázal. Podíval jsem se na kastrůlek skrze šero. Obsah vyčítavě žlutě pableskoval, a připomínal tak, že vejce i mléko jsouživočišného původu. Omlouvám se všem nevyklubaným kuřatům a telatům, která jsme připravili o mléko, ale my lidi jsme dravci...

Přestal jsem se věnovat auře jídla a pokusil se přečíst auru kastrůlku. Byl to nelehký úkol, pro Jiného druhé čitřetí kategorie v podstatě nemožný... Mně se to povedlo.Nedostatek zkušeností jsem vyrovnal vloženou silou, napral jsem do paměti kovu takovou dávku energie, jakounormálně spotřebuju za týden.

Z kastrůlku se jedlo. A jak se říká, hodně a dobře! Znějakého důvodu (asi kvůli veselým káčatům) se v něm vařilo hlavně pro děti. Včetně mě. 38


Nebyl ovšem vyrobený za války, ale na začátkupadesátých let. V přetaveném kovu se dalo rozeznat železo ze zničených tanků, doteď v něm cosi černooranžověpableskovalo, dýmalo, burácelo a třáslo se, tavilo se asténalo...

Je dobře, že auru věcí lidé ani většina Jiných nevidí...

„Tati?“

Odtrhl jsem zrak od kastrůlku. Naďa stála ve dveřích do kuchyně a zkoumavě se na mě dívala. Soudě podle školní uniformy (chodí do lycea a tam jsou na to přísní) sechystala do školy.

„Ano, holčičko?“ zeptal jsem se a snažil se míchat vejce dál, ale vidlička se z nějakého důvodu nehýbala.

„Co to děláš? Tak se tu zablesklo, že jsem myslela, žeotevíráš portál.“

„Omeletu,“ odvětil jsem.

Naďa významně začuchala.

„Řekla bych, že už ji máš. A spálenou.“ Podíval jsem se do kastrůlku.

„Hmm, trošku.“

Dcerka se na mě pár vteřin dívala, usmívala se, ale pak zvážněla.

„Tati, něco se stalo?“

„Ne. Jen jsem si chtěl načíst historii tohohle kastrůlku. A trochu jsem to přestřelil se silou.“

„Takže všechno v pořádku?“

Vzdychl jsem si. Snažit se ututlat něco před Naďou bylo zbytečné. Už tak od jejích sedmi let.

„Ne tak docela. Řeším jednu upírku... Počkej, a kam jdeš?“

„Do školy. Tak já jdu, jo?“

„Máma se ještě sprchuje, počkej!“

Naďa znervózněla.

„Tati?! Projdu jen tři dvory! Je mi patnáct.“

„Ne tři, ale čtyři. A není ti patnáct, ale čtrnáct a kus.“

„Zaokrouhlila jsem to!“

„Ale špatným směrem.“

Naďa dupla.

39


„Tati! Tak už toho nech! Jsem Absolutní...“

„Co jsi absolutní?“ zajímalo mě.

„Kouzelnice,“ houkla Naďa. Samozřejmě chápala, že tenhle spor nemůže vyhrát.

„To je dobře, že kouzelnice, a ne pitomec. Můžeš mít sílu, jakou chceš, ale když tě někdo praští zezadu kamenem...“

„Tati!“

„Nebo na tebe použije obyčejný upírský Hlas, když tonebudeš čekat...“

Naďa beze slova došla ke mně a vzala mi kastrůlek.Sedla si ke stolu a pustila se do jídla vidličkou, kterou jsem předtím vejce míchal.

„Naďo, já nejsem žádný despota,“ řekl jsem. „Ale počkej na mámu. Nebo pojďme, já tě doprovodím.“

„Tati, jen co se objevím venku, kontrolujou mě tři Jiný.“

„Dva,“ opravil jsem ji. „Z Noční a Denní hlídky.“

„A třetí z Inkvizice. Má silnej artefakt, takže ty ho necítíš.“

To jsou mi věci...

„Těžko dopustí, aby jejich vzácnou Absolutní kouzelnici napadla šílená upírka, ne?“

„Tomu všemu rozumím,“ přitakal jsem.

„Tati, mám na sobě sedm amuletů! A tři přímo protiupírům!“

„To vím.“

Naďa si vzdychla a jala se dál šťourat ve vajíčkách. Mumlala:

„Je v tom málo soli.“

„Sůl není zdravá.“

„A připálil jsi to.“

„Aktivní uhlí zdravý je.“

Naďa vyprskla a postavila kastrůlek.

„Dobře, vzdávám se. Tak ať mě máma doprovodí..., jen ať se nikomu neukazuje. Jestli spolužáci uviděj, že mě vodíte do školy...“

„Vadí ti, co si budou myslet?“ zeptal jsem se, když jsem vytahoval pánvičku. Zabývat se omeletou se mi užnechtělo. Udělám si volský oko...

„Jo!“ 40


„To je dobře,“ řekl jsem. „Spousta Jinejch, který to o sobě zjistili už v dětství, se úplně přestalo zajímat o lidi. Fajn že taková nejsi...“

„Tati, a ta holka, co ji napadli naposled...“

„Ano?“

„Ta sama požádala o vymazání paměti?“

Přikývl jsem. Rozklepl jsem vajíčko nad pánvičkou.

„Sama. Chytrá holka. I kdyby nás uprosila, abychom jí vzpomínky ponechali, těžko by se jí s nima žilo.“

„To rozhodně,“ přitakala Naďa. „Ale já bych tonedokázala. Je to jako zabít sebe sama.“

„Jakou to máme chytrou dcerku...“

„Celá maminka,“ řekla Světlana, když vcházela. „Vy se nehádáte?“

„Ne,“ odpověděli jsme s Naďou sborově.

„Jsou tu nějaký... zbytkový energie...,“ mávla Světlana nejasně rukou.

„To si táta dělal vajíčka,“ řekla Naďa a zachichotala se.

* * *

Samozřejmě že včera večer jsem svým holkám všechno

řekl. Jak o útocích, tak o svých dohadech. A taky o obsahu

papírové krabice od „kotoučového stereomagnetofonu

NOTA 202“, kterou mi Elen vrchovatě naplnila dokumenty,

které jsem potřeboval.

Moje vyprávění ovšem bohužel žádnou zásadní reakci nevyvolalo. A kdyby jen u Nadi, to bych chápal, mládí je bezstarostné a lehkovážné. Ale ani Světa nepřikládala tomu, co jsem jim vyložil, zvláštní důležitost.

Souhlasila sice s tím, že ve jménech obětí je zašifrovaný vzkaz pro mě, ale naprosto odmítla, že by ta hrozba mohla být nějak závažná: „Ti, co skutečně chtějí páchat zlo, o svých plánech nikoho neinformujou.“

Světa zavrhla dokonce i mou domněnku, že by lidimohla napadat upírka, která byla za mého nemalého přispění kdysi zničena. Za prvé proto, že i když nepracuju v terénu pořád, měl jsem už příležitost uškodit notnému počtuupí>41


rů a upírek. A za druhé taky proto, že ti dotčení mohli mít

přítelkyně, „pokrevní sestry“ – tohle berou upíři poměrně

vážně, i když ne tolik jako v hollywoodských filmech. No

a za třetí ve většině případů upíři nečekají s pomstoudlouhá léta, ve stylu hraběte Monte Christa. Na to jsou tostvoření příliš přízemní a praktická.

Jinak by při svém způsobu života..., no..., vlastně spíš neživota moc dlouho nepře... eee... moc dlouho by si tu nepobyli.

Výsledkem bylo, že mé včerejší obavy byly označeny za „pravěký komplex hlavy rodiny“. Tak nepokrytýfeminismus mě urazil, takže jsem se odebral do kuchyně věnovat se dokumentům. Když se pak Světa s Naďou vydaly po skončení nějakého seriálu do kuchyně na čaj, já jsem se přesunul do „pracovny“. Jenže ačkoli byl náš byt poměrně velký, nebyl velký až tak, abych v něm mohl mítsamostatnou místnost pro práci doma, tudíž jsem si pracovnu zařídil v zasklené lodžii. Nebylo to špatné – bylo tamteplo, místa tam bylo dost, jenže se ukázalo, že s výhledem na dvůr a lidi nejsem schopen pracovat. Nemůžu sesoustředit, pořád se otáčím hlavou k oknu jako lenošivý žáček na nudné hodině...

Přesto jsem ovšem poctivě proseděl celý zbytek večera nad dokumenty a roztřídil si je na několik skupin. Potom jsem se obtížným a složitým zaklínadlem přinutilrozumět maďarštině a dánštině – říct, že jsem se oba jazyky „naučil“, bych si ovšem netroufl. A znovu jsem přetřídil dokumenty. Přečetl jsem si článek Amandy Caspersenové O houževnatosti upírů a jejích mezích. Pochopil jsem, že v době vzniku dokumentu byla buď v Dánsku Denní hlídka hodně slabá, nebo byly postupy Hlídek nazačátku 20. století daleko prostší. Frau Caspersenová zaúčelem výzkumu prostě mučila několik upírů, které seNoční hlídce povedlo dostat do zajetí. Prováděla na nich vivisekci (pokud se dá tenhle termín v případěnemrtvých vůbec použít) a vše důkladně protokolovala.Dokonce i mně, který jsem k upírům nechoval sympatienarosto žádné, z toho bylo nanic. 42




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist