načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šest žen Jindřicha VIII. – Alison Weirová

Šest žen Jindřicha VIII.

Elektronická kniha: Šest žen Jindřicha VIII.
Autor: Alison Weirová

– Kniha Šest žen Jindřicha VIII. čerpá z bohatých zdrojů dokumentárního materiálu z tudorovské epochy a předvádí nám dvůr, na němž osobní potřeby často ovlivňovaly události veřejného života a život spočívající v úžasně ritualizovaném ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 567
Rozměr: 24 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, faksimile, portréty
Vydání: Druhé úplné vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Zdeněk Hron
Skupina třídění: Dějiny Anglie a Walesu
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5253-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Šest žen Jindřicha VIII. čerpá z bohatých zdrojů dokumentárního materiálu z tudorovské epochy a předvádí nám dvůr, na němž osobní potřeby často ovlivňovaly události veřejného života a život spočívající v úžasně ritualizovaném potěšení byl často prostoupen ctižádostí, zradou a násilím.

Kostrou knihy je vývoj Jindřichovy povahy od první renesanční osobnosti na anglickém trůně až po nesnášenlivého tyrana obklopeného cynickými rádci, kteří jsou schopní, ale většinou bohužel i všeho. Zároveň procházíme všemi peripetiemi anglické politiky a reformace a dozvíme se rovněž mnohé o kultuře, justici, diplomacii, válkách, panovnických dvorech, módě a zvycích oné doby. To vše v mezinárodních souvislostech. Autorka se drží pramenů, pro větší bezprostřední účinek je v citátech často nechává promlouvat původní autentickou řečí, nepouští se však do senzacechtivých ani lechtivých spekulací. Její kniha je pro typicky anglickou střízlivou věcnost, kterou autorka uplatňuje při zpracování „věčně přitažlivé tematiky“, poučnou ukázkou historické literatury faktu.

Předmětná hesla
Jindřich VIII., anglický král, 1491-1547
PanovníciAnglie – 15.-16. století
Manželky panovníkůAnglie – 15.-16. století
AnglieDějiny – 16. století
Zařazeno v kategoriích
Alison Weirová - další tituly autora:
 (e-book)
Kateřina Aragonská -- Pravá královna Kateřina Aragonská
 (e-book)
Anna Boleynová -- Králova posedlost Anna Boleynová
 (e-book)
Jana Seymourová -- Laskavá královna Jana Seymourová
Šest žen Jindřicha VIII. Šest žen Jindřicha VIII.
Anna Klevská - Královna s tajemstvím Anna Klevská
 (e-book)
Anna Klevská -- Královna s tajemstvím Anna Klevská
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šest žen Jindřicha VIII.

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Alison Weirová

Šest žen Jindřicha VIII. – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2019

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 1991 by Alison Weir

All rights reserved.

Z anglického originálu The Six Wives of Henry VIII

(First published by The Bodley Head Ltd 1991)

přeložil © 2009, 2019 Zdeněk Hron

Redakce textu: Marek Fikar

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky: Bohumil Fencl

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

Druhé úplné vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-759-5253-0 tištěná kniha

ISBN 978-80-759-5287-5 ePub

ISBN 978-80-759-5288-2 Mobi

ISBN 978-80-759-5289-9 PDF


Tuto knihu věnuji

svým rodičům Doreen a Jamesi Cullenovým,

tchyni Margaret Weirové

a zesnulému Williamu Blackwoodu Weirovi blahé paměti



Obsah

Chronologický přehled 9 Úvod 13 ČÁST I: KATEŘINA ARAGONSKÁ

1. Princezna ze Španěl 27

2. Věrný a milující manžel 37

3. Naše dcera zůstává taková, jaká byla zde 48

4. Bolest a trampoty 57

5. Rytíř Věrné srdce a tudorovský dvůr 77

6. Počestné a svorné manželství 104 ČÁST II: „VELKÁ VĚC“

7. Milenka Anne 141

8. Tisíc Wolseyů za jednu Anne Boleynovou 167

9. To je moje věc! 203

10. Nejšťastnější z žen 234

11. Mám zemřít, aniž se mi dostane spravedlnosti? 286

12. Jako daná od Boha 318

ČÁST III: KOLIK MANŽELEK BUDE MÍT?

13. Mně se nelíbí! 353

14. Růže bez trní 400

15. Zasloužený a spravedlivý trest 425

16. Žádná manželka nikdy nebyla milejší jeho srdci 446

17. Pod planetami v Chelsea 491

Bibliografie 525 Seznam ilustrací 558 Rejstřík 560


Chronologický přehled

1485 22. srpna Bitva u Bosworthu. Jindřich Tudor uzurpuje anglický

trůn a pod jménem Jindřich VII. zakládá dynastii

Tudorovců.

16. prosince Narození Kateřiny Aragonské. 1486 19./20. září Narození nejstaršího syna Jindřicha VII. prince Artura. 1489 27. března Smlouva z Mediny del Campo: zasnoubení Kateřiny

a Artura.

1491 28. června Narození druhorozeného syna Jindřicha VII. prince

Jindřicha.

1499 19. května Zmocnění zástupci uzavírají sňatek Kateřiny s Arturem. asi 1500/1 Narození Anne Boleynové. 1501 19. května Kateřina a Artur podruhé oddáni v zastoupení.

27. září Kateřina přijíždí do Anglie.

12. listopadu Kateřinin slavnostní příjezd do Londýna.

14. listopadu Sňatek Kateřiny Aragonské a prince waleského Artura. 1502 2. dubna Smrt prince Artura. 1503 25. června Kateřina zasnoubena princi Jindřichovi. 1504 18. února Princ Jindřich se stává následníkem trůnu.

26. listopadu Smrt Isabely Kastilské. 1505 27. června Princ Jindřich tajně ruší zasnoubení. asi 1507/8 Narození Jane Seymourové. 1509 22. dubna Umírá Jindřich VII. a na trůn dosedl Jindřich VIII.

11. června Sňatek Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské.

23. června Slavnostní příjezd Jindřicha a Kateřiny do Londýna.

24. června Korunovace Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské. 1510 31. ledna Kateřina Aragonská porodila mrtvé dítě. 1511 1. ledna Jindřichovi VIII. a Kateřině Aragonské se narodil

syn Jindřich.

22. února Smrt prince Jindřicha. asi 1512 Narození Katherine Parrové. 1513 od 30. června Kateřina vládne jako regentka v době, kdy se

do 22. října Jindřich VIII. účastní vojenského tažení do Francie.

9


1513 16. srpna Bitva ostruh.

9. září Bitva u Floddenu.

říjen Kateřina Aragonská porodila syna, který zemřel

záhy po porodu. 1514 listopad Kateřina Aragonská porodila dalšího syna, který rovněž

zemřel krátce po porodu. 1515 22. září Narození Anny Klevské 1516 leden Smrt Ferdinanda Aragonského.

18. února Narození dcery Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské,

princezny Marie. 1518 10. listopadu Kateřina Aragonská porodila dceru, která zemřela

krátce po porodu. 1519 únor Smrt císaře Svaté říše římské Maxmiliána, po němž byl

zvolen synovec Kateřiny Aragonské Karel Kastilský.

červen Elizabeth Blountová porodila nemanželského syna

Jindřicha VIII. Henryho FitzRoye. 1520 3.–23. června Pole zlatých stanů, setkání anglického krále Jindřicha VIII.

a francouzského panovníka Františka I. 1524 Kateřina překročila věk, kdy mohla rodit děti. Konec

pohlavních styků mezi ní a Jindřichem VIII. asi 1525 Narození Katherine Howardové. 1525 srpen Samostatná domácnost princezny Marie v Ludlow Castle. 1526 únor První náznak, že se Jindřich VIII. dvoří Anne Boleynové. 1527 6. května Vyplenění Říma vojsky císaře Karla V.

17. května Zahájení právních kroků směřujících ke zrušení sňatku

Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou

u církevního soudu ve Westminsteru.

22. června Jindřich se svěřil Kateřině se svými pochybami

o platnosti jejich sňatku.

září Jindřich VIII. žádá papeže, aby mu pomohl dosáhnout

zrušení sňatku. 1528 29. září Do Anglie přijíždí kardinál Campeggio, který byl

vyslán do Anglie, aby projednal královu při. 1529 31. května Legátský soud zahajuje jednání v londýnském

dominikánském klášteře Black Friars.

23. července Campeggio odročil projednávání případu na neurčito

do Říma. 1530 listopad Smrt kardinála Wolseyho. 1531 11. února Reformační parlament uznává Jindřicha VIII. za hlavu

anglikánské církve podřízenou pouze Kristovi.

14. července Jindřich se rozchází s Kateřinou a vypovídá ji ode dvora.

1532 1. září Anne Boleynová se stává markýzou z Pembrokeu.

10


1533 25. ledna Tajný sňatek Jindřicha VIII. s Anne Boleynovou.

12. dubna Anne Boleynová poprvé veřejně vystupuje jako anglická

královna. 23. května Arcibiskup Cranmer prohlašuje sňatek Jindřicha VIII.

s Kateřinou Aragonskou za neplatný a nezákonný. 28. května Arcibiskup Cranmer prohlašuje sňatek Jindřicha VIII.

s Anne Boleynovu za platný a náležitý. 31. května Slavnostní vjezd Anne Boleynové do Londýna. 1. června Korunovace Anne Boleynové. 7. září Narození princezny Alžběty, dcery Jindřicha VIII.

a Anne Boleynové.

1534 23. března Parlament schvaluje zákon o nástupnictví, podle něhož

se dědici trůnu stávají potomci, které král zplodí

s Anne Boleynovou. 23. března Papež Klement VII. prohlašuje sňatek Jindřicha VIII.

a Kateřiny Aragonské za právoplatný podle

kanonického práva. asi v červnu Poprava rochesterského biskupa Johna Fishera. koncem t. m. Anne Boleynové se narodilo mrtvé dítě. 6. července Poprava sira Thomase Morea. listopad První zmínka, že se Jindřich VIII. začal dvořit Jane

Seymourové.

1536 7. ledna Smrt Kateřiny Aragonské.

29. ledna Anne Boleynová porodila mrtvého chlapce. 2. května Anne Boleynová zatčena a odvezena do Toweru. 15. května Soudní proces s Anne Boleynovou. 19. května Poprava Anne Boleynové. 20. května Zasnoubení Jindřicha VIII. s Jane Seymourovou. 30. května Sňatek Jindřicha VIII. s Jane Seymourovou. 7. června Slavnostní příjezd Jane Seymourové do Londýna. červen Parlament schvaluje zákon o nástupnictví, podle

něhož se dědici trůnu stávají potomci, které král

zplodí s Jane Seymourovou. 13. června Dcera Marie nabízí Jindřichovi slib poslušnosti. od září 1536

do března Pouť milosti.

1537 12. října Narození syna Jindřicha VIII. a Jane Seymourové,

prince Eduarda. 24. října Smrt Jane Seymourové.

1539 4. září Zasnoubení Jindřicha VIII. s Annou Klevskou.

27. prosince Příjezd Anny Klevské do Anglie.

1540 6. ledna Sňatek Jindřicha VIII. s Annou Klevskou.

11


1540 4. února Slavnostní příjezd Anny Klevské do Londýna.

duben První zmínka, že se Jindřich VIII. dvoří Katherine

Howardové.

9. července Zrušení sňatku Jindřicha VIII. s Annou Klevskou.

28. července Poprava Thomase Cromwella.

Sňatek Jindřicha VIII. s Katherine Howardovou.

1541 1. listopadu Arcibiskup Cranmer oznámil Jindřichovi VIII., že se

Katherine Howardová dopustila cizoložství.

1542 7. února Parlament schvaluje zákon o ztrátě cti, jímž byla

Katherine Howardová bez soudu odsouzena k trestu

smrti.

13. února Poprava Katherine Howardové. 1543 12. července Sňatek Jindřicha VIII. s Katherine Parrovou. 1544 14. července Katherine Parrová vládne jako regentka v době, kdy se

až 30. září Jindřich VIII. účastní vojenského tažení do Francie.

1547 28. ledna Smrt Jindřicha VIII. Na trůn nastupuje Eduard VI.

asi duben Sňatek Katherine Parrové s Thomasem Seymourem. 1548 30. srpna Narození dcery Katherine Parrové a Thomase

Seymoura Mary.

7. září Smrt Katherine Parrové. 1553 6. července Smrt Eduarda VI.

10. července Prohlášení lady Jane Greyové za anglickou královnu.

19. července Sesazení královny Jany z trůnu a nastoupení dcery

Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské Marie I.

1557 16. července Smrt Anny Klevské. 1558 17. listopadu Smrt Marie I., nastolení Alžběty I.

12


Úvod

V

láda Jindřicha VIII. patří k nejúžasnějším v anglických dějinách. Nejenže

šlo o dobu převratných politických a společenských změn, ale navíc jí

dominoval jeden z nejneobvyklejších mužů s nesmírným osobním kouzlem, jaký se kdy vyskytl v celé historii Britského souostroví – královi současníci ho považovali za „největšího člověka na světě“ a „takového krále, jaký nikdy předtím nebyl“. Vládl Anglii v nádheře, jaká neměla před ním obdobu, obklopen některými z nejpřitažlivějších osobností svého věku, muži a ženami, kteří po sobě zanechali natolik živou památku, že se téměř doslova můžeme přenést přes několik staletí a mít za to, že jsme se s nimi osobně znali.

Šest z nich byly královy manželky. Je – a tak tomu bylo i tehdy – samo o sobě pozoruhodné, že nějaký muž má šest žen, avšak nesmírný úžas v nás vzbuzuje už to, že ty manželky byly, každá sama o sobě, zajímavé osobnosti. Máme štěstí, že toho o nich víme tolik – nejen o nejvýznamnějších událostech a podrobnostech z jejich života na veřejnosti, ale i o lecčems z jejich myšlenek a pocitů, a dokonce o intimních detailech ze soukromého života. Manželské záležitosti Jindřicha VIII. poprvé v našich dějinách soustředily pozornost veřejnosti na královské sňatky; před jeho vládou se sňatková spojení anglických panovníků zřídkakdy zaznamenávala v kronikách a o intimním životě dřívějších králů a královen se dochovaly jen kusé zmínky. Avšak díky Jindřichovi VIII. se i takové detaily staly předmětem veřejného zájmu a žádný útržek zpráv nebyl považován za natolik nevýznamný, aby nestál za zaznamenání a rozbor, což od té doby s neztenčenou silou trvá čtyři sta padesát let a ve dvacátém století v důsledku rozšíření sdělovacích prostředků to až nabubřelo.

Díky bohatství písemného materiálu, který se dochoval v podobě životopisů, dopisů, pamětí, účetních knih a diplomatických zpráv, což nemá obdobu v panování žádného z předcházejících králů, toho víme mnoho o životě zmíněných šesti žen a kromě toho jsme s to pochopit jeho smysl. Za to, že se podobný materiál poprvé stal dostupným v takovém rozsahu, vdě

13


číme humanismu renesančního období a šířícímu se zájmu o vzdělanost, již přineslo světu. Díky zakládání četných nových univerzitních kolejí a škol došlo k neuvěřitelnému rozmachu vzdělávacích institucí a gramotnost byla od té doby považována za záležitost prvořadého významu nejen pro muže, ale – v průběhu tudorovského období čím dál více – rovněž pro ženy. Vynález knihtisku dal vzniknout rozvoji podnikání zabývajícího se vydáváním populárních děl a traktátů, jenž se časově shodoval se znovu oživeným zájmem o historii, což vedlo novou generaci kronikářů k sepsání řady nových letopisů. V Anglii i v zahraničí byla věnována větší péče vedení veřejných záznamů a v souvislosti s rozvojem zpravodajských systémů, jakým byla například tajná služba, kterou založil Thomas Cromwell, se získávaly podrobnější informace než kdy předtím.

Mnoho materiálu z uvedených zdrojů, jenž se týká období vlády Jindřicha VIII., bylo historiky shromážděno, kriticky utříděno a vydáno koncem devatenáctého či začátkem dvacátého století, což vedlo k vydání celé řady životopisů – ať už zasvěcených nebo jiných – krále i jeho dvořanů a manželek. Avšak ačkoli v nedávné době vyšlo několik skvělých životopisů jednotlivých manželek (viz Bibliografii), od dob, kdy vyšla učená kniha M. A. S. Humea The Wives of Henry VIII (Manželky Jindřicha VIII.), se neobjevila žádná seriózní kolektivní biografie. Tato kniha chce zaplnit vzniklou mezeru pro běžného čtenáře a přináší informace pouze z nejserióznějších původních pramenů. Položme si tedy otázku, jaké vlastně byly ty manželky, všech šest z nich. Vzhledem k povaze pramenného materiálu z období příslušného panování, z něhož téměř vše je poznamenáno politickou či náboženskou zaujatostí, by autorka mohla přijít s velmi odlišným hodnocením každé z nich, přičemž všechna by byla stejně platná, avšak to by znamenalo vzdát se určité odpovědnosti historika, jehož úkolem je sestavit jednotlivé části dochovaného svědectví a dospět k přijatelnému závěru. Následující text přináší závěry, k nimž jsem dospěla po mnoha letech zkoumání tématu, závěry, které musejí být na základě důkazů tak reálné, jak je to po uplynutí čtyř set padesáti let vůbec možné.

A tak uvidíme, že Kateřina Aragonská byla poctivá zásadová žena, která to myslela dobře, dala se však snadno svést na špatnou cestu, Anne Boleynová ctižádostivá dobrodružka se sklony k pomstychtivosti, Jane Seymourová, osobnost, ze které se časem stala tvrdohlavá matriarcha, Anna Klevská dobrosrdečná paní, která se chopila příležitosti, jak dosáhnout nezávislého postavení, Katherine Howardová nemravná osoba s prázdnou hlavou a Katherine Parrová zbožná matrona, která však byla až příliš lidská, když došlo na hezkého

14


lumpa. Byly to úžasné ženy pro to, kým byly a co se jim stalo, avšak přesto bychom neměli ztrácet ze zřetele, že ačkoli byl královnami, a tudíž alespoň nominálně v mocenském postavení, byly rovněž do značné míry spoutány omezeními, jež tísnila život všech žen té doby. Proto bychom se, než se pustíme do vylíčení jejich příběhů, měli na chvilku zastavit a uvážit právě ona omezení.

„Žena ve své největší dokonalosti byla stvořena, aby sloužila muži a poslouchala ho,“ napsal skotský reformátor John Knox ve svém pojednání First Blast of the Trumpet against the Monstrous Regiment of Women (První zatroubení proti zrůdné vládě žen), jež vyšlo v roce 1558. V tudorovské Anglii byly ženy stejně jako ve středověku vychovávány v přesvědčení, že jsou v porovnání s muži do značné míry méněcenné. Dokonce i královna byla podřízena vůli svého manžela a byla – podobně jako všechny ostatní ženy – povinna se od něho učit „se vší podřízeností“. Dvě z manželek Jindřicha VIII. – Anne Boleynová a Katherine Parrová – byly velmi vzdělané a otevřeně se vyjadřující ženy, pro něž to bylo obzvláště obtížné, a tudíž se obě při četných příležitostech s králem střetávaly. Poslední slovo ovšem přirozeně měl Jindřich. Představa ženské méněcennosti sice byla starší než křesťanství, křesťanské učení na ní však přesto po staletí přísně trvalo. Žena byla nástrojem ďáblovým, původkyní prvotního hříchu, která sváděla muže z cesty k spáse – zkrátka a dobře jedinou nedokonalostí ze všeho, co Bůh stvořil.

Manželky Jindřicha VIII. se velmi brzy v životě poučily, že se coby ženy těší pouze nepatrné osobní svobodě. Byly vychovány ve slepé poslušnosti vůči rodičům a poté zjistily, že se od nich, jakmile byly provdány za krále, očekávala táž slepá oddanost manželovi – a vlastně ještě více než od obyčejných manželek, poněvadž ten shodou okolností byl anglickým králem. Jak zjistila Kateřina Aragonská po smrti prvního manžela, kdy zůstala, než se znovu vdala, vydána na laskavou milost a nemilost svého otce a tchána, svá omezení přinášel dokonce i vdovský stav. Žena mohla nabýt na krátkou dobu převahu pouze v období námluv, jak tomu bylo v případě Anne Boleynové a Jane Seymourové, avšak běda jí, nenaučila-li se rychle přizpůsobit, jakmile jí manžel navlekl na prst snubní prsten.

Představa, že by žena mohla být rovna muži, by králi a většině mužských současníků byla zcela cizí. Ženy – ať už svobodné či vdané – tudíž měly velmi málo zákonných práv. Ženino tělo a pozemské jmění se ihned po sňatku staly majetkem jejího manžela a zákon mu umožňoval, aby s nimi nakládal přesně tak, jak se mu zlíbilo. Nevěra nebyla manželkám tolerována, avšak u manželek Jindřicha VIII. se z ní stal zločin velezrady, za nějž je čekal trest smrti. Dvě ze žen Jindřicha VIII. zemřely na popravišti poté, co soud (ve druhém

15


případě parlament) rozhodl, že spáchaly zločin cizoložství, a manželku vyššího šlechtice čekal týž trest v případě, že jí bylo prokázáno cizoložství a manžel písemně požádal krále, aby ji dal popravit. Manželka, která zavraždila manžela, se neprovinila vraždou, nýbrž zradou, a za to ji až do osmnáctého století čekal trest upálení na hranici. A dokonce i když se manželka muži pouze znelíbila, ať už oprávněně či neoprávněně, zákon mu umožňoval, aby ji vyhnal z domova v pouhé košilce a bez nároku na odškodnění. Bití manželek bylo běžnou záležitostí a před čtyřmi sty padesáti lety nevyvolávalo pobouřenou reakci, jak je tomu dnes, avšak běžně se považovalo za zasloužený trest pro chybující či neposlušnou ženu. Nedochovalo se však ani jediné svědectví, že by Jindřich VIII. kdy některou ze svých žen zbil.

Jindřichovy ženy – stejně jako všechny ostatní – žily svůj život od kolébky až do hrobu podle předepsaných pravidel a konvencí. Pouze čtyřem z těch šesti se dostalo systematického vzdělání; Jane Seymourová a Katherine Howardová zřejmě uměly sotva číst a psát. V první polovině šestnáctého století ještě nebylo mnoho lidí přesvědčeno o potřebě vzdělávání žen a zastávalo středověký názor, že děvčata, která se naučí psát, budou nabyté znalosti promarňovat pouze na milostné listy. Avšak díky takovým lidem, jako byli španělský pedagog Juan Luis Vives a sir Thomas More, jehož dcery se staly proslulými příklady ženské vzdělanosti, stejně jako zářným příkladům Kateřiny Aragonské a Katherine Parrové, které dokázaly, že ženy mohou být vzdělané a zároveň ctnostné, bylo renesanční pojetí ženské vzdělanosti postupně přijato, a dokonce s nadšením vítáno. Přesto přese všechno se však alžbětinská modrá punčocha ještě nezrodila; v době Jindřicha VIII. bylo vzdělání dívek výsadou králů a bohatých a jeho hlavním úkolem bylo vychovávat budoucí manželky v zbožných a mravních zásadách. Nemělo vést k nezávislému myšlení – vlastně se spíš zaměřovalo na pravý opak.

Když došlo na výběr partnera pro manželství, urozené dívky – a obzvláště princezny – byly vydány na milost a nemilost otců, poněvadž bylo téměř neslýchané, aby si samy vybíraly vlastního manžela. Byly provdány z politických důvodů, aby stmelily nějaké spojenectví, získaly bohatství, půdu i postavení a upevnily alianční svazky mezi rodinami; vdávat se z lásky se považovalo za pouhý vrtoch a za pouhou pošetilost. Královské sňatky samozřejmě byly do značné míry záležitostí politické výhodnosti – nebylo ničím neobvyklým, že král poprvé spatřil tvář své nevěsty teprve v den svatby, a v té době se také ještě považovalo za neobvyklé, aby se oženil s některou ze svých poddaných. Očekávalo se, že panovníci budou uzavírat spojenectví s cizími mocnostmi, aby dosáhli politických a obchodních výhod, a také to dělali až do roku 1464, kdy

16


se Jindřichův děd z matčiny strany Eduard IV. oženil z pouhé lásky s neurozenou Elizabeth Woodvilleovou a vyvolal tím všeobecné pobouření. Padesát let poté prudce bující smysl pro anglické vlastenectví způsobil, že čtyři sňatky, jež Jindřich VIII. uzavřel s neurozenými ženami, prošly bez sebemenších stížností, že ty ženy nepocházejí z královské krve. Výtky ovšem vyvolalo, že si je bral z lásky, což tehdy znamenalo senzační přerušení tradice. V určitém smyslu však rovněž šlo o sňatky diktované politickými zřeteli, poněvadž politická seskupení na panovnickém dvoře se totiž nepřetržitě snažila Jindřicha vmanévrovat do manželství a vzápětí ho zase z něho intrikami dostat.

Dojednávání sňatků mezi královskými rody se mohla velmi protahovat – a často se také dlouho vlekla. Třináct let trvalo, než se podařilo uzavřít smlouvu o sňatku Kateřiny Aragonské s Arturem Tudorem; jednání naštěstí začínala – a bývalo tomu tak často –, když oba budoucí manželé byli ještě v plenkách. Královské námluvy v takových případech sestávaly z oficiálních listů, jež obsahovaly neskrývaně a někdy až nechutně lichotivá vyznání lásky, a ze symbolických dárků, obvykle v podobě prstenů a klenotů. Nebyla-li nevěsta vychovávána na dvoře budoucího manžela, zeměpisné zábrany často dvojici bránily v setkání. Králové museli spoléhat na přesnost zpráv, jež jim zasílali jejich velvyslanci, a rovněž na umění dvorních malířů, přičemž ovšem občas docházelo k smutně proslulým neštěstím: Hans Holbein namaloval Annu Klevskou, avšak portrét vyšel až příliš lichotivě a Jindřich si byl nucen postěžovat, že je „osudem panovníků brát si podle toho, co jim přinesou jiní, kdežto chudí lidé si běžně mohou vybrat podle svého“.

V šestnáctém století neznali žádnou věkovou hranici sňatku. Naopak nebyly neznámé sňatky mezi nedospělými dětmi, avšak obvyklým věkem obou partnerů bylo čtrnáct nebo patnáct let, kdy byli považováni za zralé pro společný život. Nikdo se nezabýval tím, zda jsou mladí lidé v tak raném věku dostatečně dospělí, aby se vzali a měli děti – průměrná délka života byla krátká a běžná žena nemohla počítat s tím, že příliš dlouho přežije třicítku. V takových souvislostech tudíž se všechny ženy s výjimkou Katherine Howardové za Jindřicha provdaly v poměrně pozdním věku. Kateřině Aragonské bylo čtyřiadvacet (byl to její druhý sňatek), Anne Boleynové asi dvaatřicet, Jane Seymourové osmadvacet, Anně Klevské čtyřiadvacet a Katherine Parrové jedenatřicet let (byla vdaná potřetí). Naproti tomu Katherine Howardové, když si ji vzal za ženu devětačtyřicetiletý Jindřich, bylo přibližně pouhých patnáct let, a právě nevěstino mládí vyvolalo mnoho připomínek a poznámek.

Oficiální zasnoubení se nazývalo předběžná dohoda; v případě, že šlo o královské spojení, podmínky byly stanoveny v oficiální svatební smlouvě.

17


Předběžná dohoda mohla mít písemnou podobu, nebo šlo o ústní příslib sňatku, který byl stvrzen v přítomnosti svědků. Jakmile byl učiněn, k naplnění sňatku stačil pohlavní styk, a četné dvojice spolu docela počestně žily poté, co dodržely zmíněný zvyk. Některé samozřejmě šly složit manželské sliby do kostela, nebylo to však nutné, samozřejmě s výjimkou sňatků královských či urozených osob, například v případě Jindřicha VIII. a Anne Boleynové, který byl uzavřen uvedeným způsobem, avšak poté uveden na pravou míru svatebním obřadem.

Věno či svatební výbava byla vždy hlavní záležitostí obsaženou ve svatební smlouvě. Obvěnění se mohlo skládat z půdy, peněz, klenotů, stříbrného nádobí, nebo dokonce i zařízení domácnosti, a naděje dívky na uzavření sňatku závisela víc na otcově finančním a společenském postavení než na krásném obličeji a postavě, třebaže ty někdy také pomohly. Dokonce i to nejfádnější děvče, mělo-li bohaté věno, nepostrádalo nápadníky. Smlouva rovněž obsahovala podmínky pro zajištění vdovského věna, které stanovil buď nastávající manžel, anebo otec, aby měla z čeho žít po mužově smrti a v době vdovství. Nedovolil-li to však manžel nebo neovdověla-li a znovu se neprovdala, nikdy s ním nemohla volně nakládat.

Pohlavní styky před manželstvím bez uzavření předběžné dohody byly zakázány, ačkoli k nim samozřejmě často docházelo, a taková praxe se neomezovala pouze na nižší společenské vrstvy. Jak dokazuje zkušenost Katherine Howardové, uvolněná morálka možná převládala i v řadách šlechty. Muže však povzbuzovali, aby se v mládí vyřádili, kdežto ženu, která učinila totéž, společnost vyvrhla ze svých řad a připravila ji o možnost uzavřít dobrý sňatek. Z toho důvodu se také Jindřich VIII., aby zachoval dobrou pověst svých budoucích manželek, ucházel o přízeň a ruku Katherine Howardové a Jane Seymourové v přítomnosti jejich příbuzných.

Samy svatby se konaly podle prastarých římskokatolických obřadů, při nichž si u vchodu do kostela snoubenci vyměnili slib věrnosti a poté následovala mše sloužená u hlavního oltáře. Museli být přítomni dva svědkové. Stará podoba obřadu, jež se tehdy užívala, vyžadovala, aby nevěsta slíbila, že bude „příjemná a rozkochaná [přívětivá] na loži a u stolu“. Všechny svatby Jindřicha VIII. se slavily v soukromí v přítomnosti hrstky vybraných dvořanů. Pouze tři se vyznačovaly tím, že po nich následovaly veřejné oslavy – tak tomu bylo, když si bral Kateřinu Aragonskou, Jane Seymourovou a Annu Klevskou. Datum a místo králova sňatku s Anne Boleynovou bylo utajováno natolik, že si jimi nemohl být jist dokonce ani arcibiskup Cranmer. Tím však nechceme tvrdit, že novodobá podoba královských svateb se vší parádou,

18


která je obvykle provází, byla neznámá. Veřejné královské svatby byly až do panování Jindřicha VIII. naopak pravidlem a sňatek jeho rodičů Jindřicha VII. a Alžběty Yorské, uzavřený v roce 1486 ve Westminsterském opatství, byl zcela veřejnou záležitostí, stejně jako tomu bylo se svatbou Kateřiny Aragonské a Artura Tudora, jež se konala roku 1501 v katedrále svatého Pavla. Vlastně se dodržování obřadů, průvod ubírající se ulicemi a nadšeně mávající davy ani příliš nelišily od podívané, kterou sledovali televizní diváci na celém světě, když se dnešní princ waleský po čtyřech stech osmdesáti letech na tomtéž místě ženil s lady Dianou Spencerovou.

Angličané měli v oblibě tradiční obyčeje a oslavovali jejich svatbu bujarými hostinami a četnými nevázanými zábavami. Po svatební hostině obvykle následoval tanec a poté hosté novomanžele obřadně odvedli na lože, které nejprve požehnal kněz, a ponechali je o samotě, aby mohli naplnit uzavřený sňatek. Nedochoval se však žádný záznam, že by Jindřicha VIII. s některou s jeho manželek veřejně odvedli na lože, Kateřinu Aragonskou s princem Arturem však na ně doprovodili před zraky četných svědků.

Jakmile bylo manželství naplněno, manželské dvojice byly považovány doslova za jedno tělo a sir Thomas More jim doporučoval, aby své pohlavní spojení považovaly za podobu „božího spojení s jejich dušemi“. Teologická doktrína se klonila k názoru, že všechny tělesné vztahy jsou spíš mrzké a hříšné povahy; pouze svátost manželství činila ze „zatraceníhodného aktu“ něco „ryzího, čistého a bez poskvrny hříchu“. Avšak ačkoli o případech manželského pohlavního styku se nebylo třeba zmiňovat ve zpovědnici, svatební obřad se nepovažoval za zjednání volného přístupu k nevázanému ukájení chtíče. Církev učila, že pohlavní styk je určen pouze k plození dětí, aby slovo boží mohlo být předáváno budoucím pokolením, a tudíž sex je posvátnou manželskou povinností. „Kdo se nezachvěje, když pomyslí, jak zacházet se svou ženou?“ ptal se Jindřich VIII. ve svém pojednání nazvaném A Defence of the Seventh Sacrament (Obrana sedmé svátosti), „neboť je nejen povinen ji milovat, ale i žít s ní tak, aby ji mohl vrátit Bohu čistou a bez poskvrny, až si Bůh, který mu ji dal, opět vyžádá své.“

Sňatek s sebou ženám přinášel další omezení. Manželství bylo podstatnou součástí tudorovského pojetí božího řádu světa – manžel vládl rodině, jako král panoval říši a Bůh vesmír, a manželky byly – podobně jako poddaní – vázány poslušností vůči manželům a pánům. Sir Thomas Wyatt v roce 1537 doporučoval svému synovi, že má „své manželce vládnout dobře“, aby ho milovala a ctila „jako svou hlavu“. Thomas Lupset napsal ve svém díle An Exhortation to Young Men (Napomenutí mladým mužům) z roku 1535, „že muž

19


může stvořit, křtaltovat a formovat ženu, jak chce“. S tímtéž v manželství určitě počítal Jindřich VIII. V jeho očích i v očích ostatních mužů jeho doby byla milující, ctnostná a poslušná manželka dar seslaný shůry samým Bohem. Avšak manželství ženám, a dokonce i královnám, často přinášelo naprosté podrobení domácímu tyranovi.

Manželství se tudíž pro mladé ženy stávalo obdobím velkého životního zvratu a přizpůsobování, a pro ty, které se narodily v královských rodinách, tím spíš, poněvadž princezny často čekala nebezpečná cesta do neznámé nové země a k cizímu člověku, kterého nikdy předtím nespatřily, a kromě toho se musely srdceryvně rozloučit s rodiči, sourozenci, přáteli, domovem a rodnou zemí, které už třeba vůbec nemusely znovu spatřit. Jestliže však byly chytré, královské nevěsty mohly nakonec nabýt značné moci a velkého vlivu, jak tomu bylo v případě Kateřiny Aragonské a Anne Boleynové. Avšak takové postavení se přesto opíralo o manžela. Princezny se netěšily žádné svobodě kromě té, jež jim byla dopřána. Bez manžela neznamenaly nic.

Anglické královny byly hospodyněmi ve velkém měřítku a byly nominálně pověřeny správou velkých domácností a panství rozesetých široko daleko po celé zemi, z nichž získávaly nesmírné příjmy. Ve skutečnosti měly celou armádu úředníků, kteří vše spravovali jejich jménem, a samy sledovali pouze vlastní příjmy, které jim povolil král, poněvadž bez jeho souhlasu nesměly být prováděny žádné rozsáhlejší transakce. Všechna rozhodnutí týkající se financí, patronace, dobročinnosti, správy panství a domácnostních záležitostí, jež přijímaly, podléhaly jeho schválení; jejich tajná rada byla poradním orgánem, který král jmenoval, aby jeho jménem dohlížel na jejich záležitosti. Máme po ruce svědectví, že Jindřich VIII. ve skutečnosti rád ponechával celou řadu domácích rozhodnutí na soudnosti svých manželek, a když na něho přišlo náležité rozpoložení, rozhodně dovedl být velkorysý, pokud šlo o peníze. Když to považoval za nutné, dovedl ovšem také být necitelný, a bez ohledů připomněl Anne Boleynové, že je v jeho moci ji srazit níž, než ji povznesl, a vůbec ji neponechal na pochybách, kdo ve skutečnosti vládne.

Od královen se skutečně vyžadovalo, aby daly potomky pro následnictví trůnu a představovaly vysokou mravní úroveň panovnického dvora a království tím, že se stanou vzorem manželské důstojnosti a ctnosti. Jak k vlastnímu neštěstí zažily Anne Boleynová a Katherine Howardová, odchýlit se od takové role mohlo přivolat katastrofu. Katherine se určitě spustila s jinými muži, avšak Anne pouze postrádala nutnou cudnost, opatrnost a skromné vystupování, což způsobilo, že současníci snadno uvěřili, že se provinila mravní nevázaností.

20


Královninu oficiální důstojnost posilovaly šaty a klenoty, jež nosila, a nikde nebyla omezení doléhající na ženu tak patrná, jako když došlo na pravidla, jimiž se řídily její úbory. Každodenní oděv vdané ženy byl předurčen konvencí. Vlasy, které před svatbou mohla nosit volně rozpuštěné, napříště musely být skryty pod čepcem a závojem; pouze královnám směly po svatbě volně vlát, a i jim pouze při slavnostních oficiálních příležitostech, kdy bylo nutné mít na hlavě korunu. Ženy si stříhaly vlasy, jen když vstupovaly do kláštera, většina je nosila dlouhé – Anne Boleynová a Kateřina Aragonská je obě měly tak dlouhé, že si na nich mohly sedět. Vdovy musely nosit stejný čepec jako řádové sestry a stuhu pod bradou, jaké známe z podobizny matky Jindřicha VII. Margaret Beaufortové. V dobách reformace taková praxe už postupně vyhasínala, třebaže vdovy ještě nějakou dobu poté nosily strohé bílé čepce či kápě.

Rukávy musely dokonce i v létě sahat až k zápěstí a šaty se nosily dlouhé až na zem, kterou zametaly lemem. Tak to přikazovaly zásady cudnosti, jež rovněž vyžadovaly, aby ženy trpěly v nesmírně bolestném sevření šňěrovačky z tuhé kůže, nebo dokonce ze dřeva. Přesto přese všechno se však nepovažovalo za neslušné nosit šaty se čtvercovým výstřihem, který byl natolik hluboký, že odhaloval většinu horní části ňader – ve věku, v němž přežívalo málokteré kojené dítě, byl pohled na ženská prsa běžnou záležitostí a vůbec nevyvolával pohoršení.

Nádherná roucha královen přinášela ještě další omezení – používané látky, těžké aksamity a damašky, dlouhé dvorní vlečky, složitě tvarované pokrývky hlavy a nepohodlné vnější rukávy dohromady vedly ke značnému omezení pohyblivosti. Královny kráčely i tančily pomalu a pohybovaly se s majestátním vzezřením, nejen poněvadž k tomu byly zrozeny, ale i z toho důvodu, že je k tomu nutilo jejich oblečení. Přesto si nestěžovaly – podobně jako většina žen ve všech obdobích dějin byly ochotny kvůli módě trpět.

Hlavním posláním královny – a v tom smyslu rovněž manželek méně významných mužů – bylo dát manželovi mužské potomky, aby bylo zajištěno pokračování dynastie. Těhotenství mohlo být – a také často bývalo – každoroční záležitostí, což z mužského hlediska byl velmi uspokojivý stav, kdežto pro manželky, které byly vyčerpané častými porody, nebo pokud šlo o velké procento žen a dětí, jež umíraly při porodu, už zdaleka tak uspokojivé nebylo. Těhotenství a porody byly nesmírně nebezpečné. Bylo běžnou záležitostí, že si nastávající matka kromě přípravy výbavičky pro novorozence a koutku pro dítě obvykle zajistila někoho, kdo by se postaral o dítě v případě, že by zemřela při porodu. Ale i když jej přežila, mohla být nadosmrti tělesně pozna

21


menána. Nehodí se, abychom se zde zabývali skutečně příšernými věcmi, které se mohly ženě při porodu přihodit – snad postačí, uvedeme-li, že ženy ve skutečnosti zabíjely nedostatečné lékařské znalosti (u porodů asistovaly pouze porodní báby, a jestliže nenastaly složité komplikace, lékař byl přivolán jen málokdy) a naprostý nedostatek pochopení skutečných požadavků hygieny.

Žena, která porodila deset dětí, mohla počítat s tím, že se úplné dospělosti dočká necelá polovina z nich, a ještě pouze budou-li mít štěstí. Kateřina Aragonská a Anne Boleynová byly dohromady těhotné celkem desetkrát a přežily pouze dvě jejich děti. Císařský řez a vysoké porodnické kleště byly neznámou záležitostí. Vzhledem k potížím spojeným s krmením dětí a péčí o ně, jež v té době převládaly, překvapuje, že vůbec nějaké přežily. Mnohé dostávaly nevhodnou stravu a neexistovala antibiotika; každá možnost infekce mohla bez sebemenšího varování znamenat smrt novorozeného dítěte. Ohrožena mohla být sama matka, dokonce i poté, co měla porod úspěšně za sebou, poněvadž v šestinedělí mohla kdykoli nastat horečka omladnic, na niž zemřela Jane Seymourová, pravděpodobně protože hráz natrženou při porodu zachvátila infekce. V tom ohledu manželství ženám vůbec nepřinášelo žádné skutečné zajištění, ale až příliš často umíraly právě na jeho následky.

Ve věku dohodnutých sňatků nemohla manželka očekávat, že jí manžel bude zachovávat věrnost. Manželství byla obchodními ujednáními a potěšení si bylo možné najít jinde. Cizoložství bylo u mužů běžné a o Jindřichovi VIII. je známo, že se v době prvních dvou manželství utěšoval u jiných žen. A ani nečekal, že za to bude napomínán – když se mu Anne Boleynová jednou odvážila vyčíst, že jí byl nevěrný, surovým způsobem jí doporučil, aby zavřela oči, jako to udělali lepší lidé, než je ona.

Na tudorovském dvoře ještě kvetla středověká tradice kurtoazní lásky. Šlo o kodex chování, podle něhož ušlechtilí rytíři vyznávali lásku paní svého srdce, která obvykle bývala starší, vdaná a zaujímala vyšší postavení – a tudíž vhodně nedosažitelná. Muž mohl mluvit o své „paní“ v nejvznešenějším smyslu, aniž naznačil, že s ní má nějaký pohlavní vztah, avšak přesto se až příliš často stávalo, že dvorský ideál byl pouhou záminkou k cizoložství. Uvidíme, že Jindřich VIII. byl významným nositelem takového rytířského kultu, což bylo pojetí, jež mu bylo vlastní od útlého dětství a které ho přivádělo k tomu, aby se dvořil všem svým manželkám a ucházel se o přízeň všech svých milenek.

Manželství však bylo kurtoazní neboli dvorné lásce vzdálené stejně jako den od noci. Jakmile byly oddány, manželské dvojice se musely snažit vytěžit ze všeho to nejlepší bez ohledu na to, jak na tom byly špatně, poněvadž

22


východisko existovalo málokdy. Rozvody byly velmi vzácné a ve výjimečných případech, které se obvykle týkaly případů cizoložství v řadách šlechty, je mohl povolit pouze parlament zvláštním zákonem. Obvyklejší bylo prohlášení sňatku za neplatný církevním soudem, nebo dokonce samým papežem, avšak jedinými přípustnými důvody byly nenaplnění manželství, zjištění příliš blízkého stupně příbuzenství, duševní nemoc nebo odhalení předcházejících styků s někým jiným. Když manželé byli v nedovoleném stupni příbuzenství, papež obvykle rád vydal před uzavřením sňatku potřebný dispenz. Platnost takového dokumentu byla bez námitek přijímána v celé Evropě až do té doby, než Jindřich VIII. v roce 1527 předložil svou žalobu na Kateřinu Aragonskou, v níž tvrdil, že papež vydáním dispenzu, kterým mu povolil, aby se oženil s vdovou po bratrovi, porušil zákon obsažený v biblické knize Leviticus. Takový postoj, který byl zaujat v rozhodujícím období v dějinách církve, postačil k roztržení církve vedví.

Dnešním osvobozeným ženám a „novým mužům“ připadají životy manželek Jindřicha VIII. otřesně omezené a svázané nesnesitelnými zákazy. Avšak poněvadž tehdejší královny nezažily nic jiného, vůbec je nenapadlo brát takové věci v potaz a přijímaly své druhořadé postavení jako součást božího řádu. Katherine Parrová je dokonce s nadšením schvalovala. Ve své knize The Lamentations of a Sinner (Nářky jedné hříšnice), která vyšla v roce 1548, nabádala manželky, aby nosily „takové roucho, jež sluší zbožnosti a příjemnému obyčeji se střízlivostí“, a varovala je před zly, jež přináší přejídání a pití vína. Mladé ženy, psala, musejí být „střízlivé mysli, milovat své manžely a děti a projevovat uvážlivost, smysl pro domácnost a dobrotu“.

Když byla tato slova napsána, byl Jindřich VIII. sice už mrtev, avšak přesto z nich určitě můžeme vyčíst odraz jeho vlastních názorů. Jane Seymourová si vzala za osobní devízu slova „Povinna poslouchat a sloužit“, kdežto Katherine Parrová volila zásadu „Žádná jiná vůle než jeho“. Obě podobně jako ostatní královy manželky přijímaly své podrobení – takovou cenu platily za to, že se mohly stát královnami a vstoupit do manželství.

23



Část I

Kateřina Aragonská



1

Princezna ze Španěl

P

odle domnění velvyslanců bylo to dítě „výjimečně krásné“. Usazeno na

klíně své matky, jíž byla kastilská královna, si děvčátko vážným pohle

dem prohlíželo důležité, avšak uctivé pány, kteří o ně projevovali tak zdvořilý a neskrývaně lichotivý zájem. Na jaře roku 1488 byly infantce Kateřině Aragonské sice pouhé dva roky, avšak přesto už na ní byly vidět buclaté půvaby, jimiž časem okouzlila své dva budoucí manžely. Z kulatého obličeje s výraznou bradou jí hleděly velké modré oči, kolem nichž jí – jak bylo v té době zvykem u princezen – spadaly volně rozpuštěné vlnité zlatorusé vlasy. Seděla s matkou na pódiu uprostřed kastilsko-aragonského panovnického dvora, který se shromáždil, aby si v průběhu boje s nevěřícími dopřál krátký oddech zpestřený rytířským turnajem. A právě o přestávce, když se soupeřící rytíři odebrali do svých stanů, přišli vzdát úctu členové anglického poselstva.

Královna Isabela, jež sama vládla Kastilii, a Ferdinand Aragonský dobře věděli, jaký je účel jejich návštěvy. Pánové přijeli od krále, jehož nárok na korunu byl přinejmenším pochybný. Ačkoli od doby, kdy Jindřich Tudor uchvátil anglický trůn poté, co v bitvě u Bosworthu porazil posledního panovníka z rodu Plantagenetů Richarda III., uplynuly už tři roky, ještě se musel usilovně snažit o upevnění svého postavení. Rodem neměl zaručen vůbec žádný nárok na dosažení královské koruny, a proto prohlásil, že jej vznáší právem vítěze a s ohledem na pochybný původ ze starých britských králů – nejstaršímu synovi, který se narodil v roce 1486, přece nedal jen tak pro nic za nic jméno Artur. Přesto přese všechno ještě žilo nejméně šest členů plantagenetovského rodu, kteří měli k nároku na trůn původem mnohem blíž než Jindřich VII., a on si toho byl dobře vědom. Ferdinand a Isabela to věděli také a uvědomovali si, že manželské spojení mezi Anglií a jednou z evropských velmocí bude zahrnovat uznání nároku Jindřicha VII. a nesmírně posílí postavení, které zaujímá jak ve svém vlastním království, tak v očích celého světa.

V té době byly v Evropě dvě významnější mocnosti – Francie a Španělsko.

27


Nedůvěra Angličanů vůči Francii, již vyvolaly války, které trvaly téměř dvě stě let, donutila Jindřicha VII., aby pro svého syna uvažoval o vhodnějším spojenectví se Španělskem, jež se v té době stalo novým, čerstvě vzniklým státním útvarem. Až do roku 1479 země sestávala ze seskupení menších království, jimž vládli vzájemně spříznění panovníci, a kromě toho se od osmého století značná část Pyrenejského poloostrova octla v rukou Maurů. Křesťanští vládci pomalu dobývali zemi zpět. Celá staletí probíhala „rekonkvista“, vnitřní křižácké tažení, které pohlcovalo síly Španělska a do značné míry mu bránilo, aby se podílelo na evropské politice. Takový vleklý zápas s Maury ve skutečnosti byl nejvýznamnějším zdrojem smyslu pro národní identitu a nejvýznamnějším jednotícím činitelem, a to platilo tím spíš o sňatku uzavřeném mezi Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou, jenž spojil španělská království v jediné monarchii. Žádným španělským panovníkům nezáleželo víc na odstranění Maurů než právě Ferdinandovi a Isabele a výsledkem jejich snah bylo, že v roce 1488 křesťanům zbývalo dobýt pouze Granadské království. Oba panovníci vládli celému Pyrenejskému poloostrovu s výjimkou Portugalského království a bylo jen otázkou času, kdy se pod jejich vládu dostane i Granada. Španělsko tudíž zaujímalo místo významnější evropské mocnosti.

Ferdinand a Isabela představovali vše, co Jindřichovi VII. připadalo žádoucí – byli potomky vládců odvěkých monarchií, zaujímali pevné postavení a těšili se skvělé pověsti. Kdyby je bylo možné přesvědčit, aby souhlasili s uzavřením manželského spojení prince Artura a jedné z jejich dcer, tudorovská dynastie by si zajistila mnohem větší bezpečnost, než jaké se těšila do té doby. Kromě toho Francie a Španělsko byly navzájem dědičnými nepřáteli, a tudíž by pakt uzavřený společně Anglií a Španělskem prospěl oběma smluvním stranám. Španělští panovníci si byli dobře vědomi toho, jaké případné výhody by jim takové spojenectví přineslo, avšak s přijetím závazku nijak nespěchali. Ferdinand byl stejně prohnaný politik jako Jindřich Tudor, a nebyl tedy ochoten podepsat žádné smlouvy, dokud si nebyl jist, že anglický král se pevně usadil na svém trůně. Vzhledem k anglickým sklonům k dynastickým válkám mu připadalo pravděpodobnější, že se Jindřich VII. královskému důstojenství nebude těšit dlouho.

Ferdinand si však přesto něco velice přál a tím byla vojenská pomoc proti Francouzům. V březnu roku 1488 se k anglickému panovnickému dvoru dostavil španělský velvyslanec, jímž se stal bezohledný diplomat židovského původu doktor Roderigo de Puebla. Ferdinand mu dal pokyn, aby Jindřichovi výměnou za přijetí závazku, že vyhlásí válku Francii, nabídl pro syna ruku jedné infantky. Anglický král reagoval na nabídku nadšeně a ihned

28


vyslal do Španělska diplomatické poselstvo, aby si prohlédlo nejmladší dceru španělských panovníků – Kateřinu.

Španělský herold Ruy Machado byl natolik dojat, že si neodpustil zmínku o okouzlujícím dojmu, jejž na velvyslancův doprovod udělaly obě ženy – malé děvčátko i její matka královna. Jindřich VII. v téže době vítal v Anglii Ferdinandovo poselstvo a nadšeně předváděl synka, jemuž bylo devatenáct měsíců, nejprve oblečeného v zlatohlavu a poté svlečeného donaha, aby se pánové mohli přesvědčit, že není nijak znetvořen. Španělé spatřili ryšavé dítě s bledou pletí, které bylo většího vzrůstu, než jaký odpovídal jeho věku, a považovali je za krásné i půvabné s „mnoha skvělými vlastnostmi“.

Zprávy, které přinesli domů, sice udělaly na Ferdinanda a Isabelu dobrý dojem, přesto se jim však příliš nechtělo poslat dcerku do země, jejíž král mohl být každou chvíli svržen z trůnu. Jak v červenci sdělil Jindřichovi VII. zcela upřímně Puebla: „Máme-li na paměti, co se denně děje anglickým králům, překvapuje, že si Ferdinand a Isabela vůbec troufají pomyslet na to, že by svou dceru dali.“ Avšak Ferdinand se nakonec rozhodl, že pomoc v boji proti Francii je pro něho důležitější než bezpečí vlastní dcery, a vydal svému diplomatickému poselstvu příkaz, aby sestavilo svatební smlouvu. Mezi představiteli obou stran došlo k určitému handrkování kvůli finančním záležitostem, jež měly být zaručeny budoucí nevěstě, to se však uspokojivě vyřešilo a bylo rovněž dohodnuto, že infantka přinese věnem 200 000 korun (částku, jež odpovídá asi 5 000 000 dnešních liber). Spojenectví bylo ratifikováno a věno schváleno smlouvou uzavřenou v Medině del Campo, již španělští panovníci stvrdili svými podpisy dne 27. března roku 1489. O Kateřinině manželské budoucnosti tedy bylo takto rozhodnuto v době, kdy jí byly tři roky a jak to bylo běžným osudem tehdejších princezen. Kateřina Aragonská dostala jméno po své prababičce Kateřině Lancasterské, dceři Jana z Gentu (mladšího syna Eduarda III.), která byla v roce 1388 provdána za Jindřicha III. Kastilského a zemřela roku 1418. Syn, jehož měla s Jindřichem, nastoupil na trůn pod jménem Jan I., vzal si sestřenici Isabelu Portugalskou a spolu zplodili Isabelu Kastilskou. Ta se narodila v zemi dynasticky i nábožensky zpustošené válkou. Její bratr Jindřich IV. byl bezpáteřný slaboch a matka se zbláznila, když princezna byla ještě dítě. Naštěstí Isabele v roce 1469 dohodli sňatek s bratrancem Ferdinandem Aragonským, energickým mladíkem, který byl o jedenáct měsíců mladší než ona. V roce 1474 Jindřich IV. zemřel bezdětek a Isabela se stala sama kastilskou královnou.

29


Nová panovnice byla prostředního vzrůstu s pěknou postavou, kterou jí však brzy mělo zničit deset těhotenství, jež následovala v rychlém sledu jedno za druhým. Měla natolik světlou pleť, že vypadala bílá, a zelenomodré oči. Byla půvabná, krásná, cudná a zbožná, zároveň se jí však dostalo požehnání v podobě smyslu pro humor a bezmezné energičnosti. Byla rozumná i citlivá, a ačkoli svého manžela velice milovala, přehlížela jeho četné nevěry. Jak si povšimli současníci, její jedinou vadou bylo, že si libovala v nápadném odívání, poněvadž podobně jako její dcera Kateřina v pozdějších letech byla „obřadnou ženou ve svém úboru“ a dávala přednost bohatě zdobeným aksamitům a zlatohlavům, které byly pro tehdejší dobu tak typické.

V roce 1479 zemřel aragonský král a na trůn po něm nastoupil Ferdinand. Tak se Španělsko poprvé ve svých dějinách sjednotilo pod ústřední vládou a jedinou výjimkou, která odmítla složit přísahu věrnosti, zůstalo Granadské království. Znovudobytí té bašty nevěřících se mělo stát nejvýznamnější událostí jejich společné vlády, jíž zasvětili většinu času a materiálních prostředků. Následovalo jedno tažení za druhým, přičemž neustále se rozrůstající královská rodina byla nucena táhnout za vojsky z města do města nehostinnou krajinou a nepřátelským územím, přičemž sami panovníci občas museli v důsledku své usilovné snahy o dosažení vítězství svaté víry snášet trpké strádání.

To způsobilo, že královně zbývalo jen málo času, aby se mohla věnovat dětem. První z nich – Isabela – se narodilo v roce 1470 a po něm v rozmezí patnácti let následovalo v rychlém sledu devět dalších. Všechna válečná tažení si bohužel vyžádala svou daň – pět dětí zemřelo v útlém věku, ostatní se však dočkaly dospělosti. Dědic trůnu, infant Jan, se narodil v roce 1478, potom přišly postupně na svět Jana, narozená roku 1479, Marie, jež spatřila světlo světa v roce 1482, a Kateřina (v rodné zemi jí říkali Catalina), která se narodila za války v noci z 15. na 16. prosince roku 1485 v paláci toledských biskupů v Alcalá de Henares. Královna předtím strávila celý den v sedle a z lože vstala následujícího dne po porodu, protože musela táhnout s vojskem dál, a novorozenou nejmladší dcerku svěřila do péče chův. Přesto přese všechno však o všechny své děti s láskou pečovala a osobně dohlížela na jejich vzdělání. Všichni potomci ji za to milovali a prokazovali jí úctu, a obzvláště Kateřina, která se jí, když vyrostla, nejvíc podobala jak vzhledem, tak povahou.

Dokud Isabela žila, Kateřina měla zastánkyni, které záleželo na jejím blahu a bezpečí víc než všem ostatním. Byla však rovněž dcerou krále Ferdinanda a ten byl velmi jiný než matka. Na pohled byl prostřední postavy, urostlého těla, nosil dlouhé černé vlasy a měl pěknou pleť. Byl společenský, vyzařovalo z něho osobní kouzlo a uměl vést společenské rozhovory. Podobně jako jeho

30


manželka překypoval značnou energií, již úspěšně využíval při vojenských taženích, ale náležitě se s ní věnoval rovněž ženám. Současníci ho považovali za soucitného, to se však vždy netýkalo jeho vlastní rodiny – v pozdější době zanechal jednu dceru v nouzi a další dal prohlásit za duševně nemocnou, aby se mohl zmocnit jejího království. Neblaze proslul jako velký pokrytec a milovník politických intrik. Navzdory všem uvedeným chybám však miloval svou manželku a jejich vzájemný partnerský vztah byl dynamický a úspěšný.

Jediný letmý pohled na Kateřinu Aragonskou z jejího dětství, který se nám dochoval, je právě její přítomnost při turnaji, na němž byla představena anglickému diplomatickému poselstvu. Přesto se však stala, aniž se na nich sama podílela, svědkem většiny nejdůležitějších epochálních událostí vlády svých rodičů – pádu Granady v roce 1492, objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem a zavedení neblaze proslulé španělské inkvizice. Všechny ty věci přispěly k posílení pověsti Ferdinanda a Isabely jakožto zastánců katolické víry. Prestiž Španělska ve světě nebyla nikdy větší.

Po dobytí Granady byly čtyři infantky poslány žít do paláce Alhambra. Tam také vyrostly do dospělého věku a dostávalo se jim vzdělání na nádvořích obklopených klenutými ambity a uprostřed šplouchajících fontán, na místech, kde kdysi chalífové měli harém. Křesťanské princezny s výjimkou významných státních příležitostí, při nichž se vyžadovala jejich přítomnost, zřídkakdy opouštěly slunečný domov. Kateřininým vychovatelem, jehož jmenovala matka, se stal řádový kněz Alessandro Geraldini, který ji poté následoval do Anglie, kde byl jejím kaplanem. Vzdělání do velmi značné míry odpovídalo středověké tradici, ačkoli proslulý holandský humanista Erasmus Rotterdamský, s nímž se Kateřina setkala v Anglii, nám praví, že byla „díky péči vynikající matky prosycena vzděláním“. Osvojila si elegantní rukopis a povznášela mysl zbožnou četbou, ale vyučovali ji rovněž tradičním ženským dovednostem – šití, tanci a zhotovování výšivek v tradičním španělském stylu, jemuž se v Anglii, kde poté rozšířila jeho oblibu natolik, že tam zdomácnělo, dostalo názvu „black-work“ (černé dílo). Měla před očima obraz své zbožné matky jakožto nejvznešenější příklad, jak má vypadat křesťanská královna, a celý život se jí snažila vyrovnat.

Ferdinand a Isabela dohodli výhodné sňatky všem svým dětem, žádný však nevyšel tak úspěšně, jak doufali. Isabela se provdala v roce 1490 za infanta Alfonse Portugalského. Přestože šlo o dohodnutý manželský svazek, mladá dvojice se do sebe rychle zamilovala, jejich štěstí však vzalo zasvé po uplynutí pouhých sedmi měsíců. Alfons se zabil při pádu z koně. Vdova se vrátila do Španělska a prohlásila, že má v úmyslu vstoupit do kláštera, avšak Ferdinand

31


o tom vůbec nechtěl slyšet a po vleklém vyjednávání ji v roce 1497 poslal zpět do Portugalska, aby si vzala Alfonsova bratrance krále Manuela I. Isabela potom zemřela při porodu syna, infanta Michala, který se dožil věku pouhých dvou let. Manuel se časem znovu oženil a jeho nevěstou se stala Isabelina mladší sestra Marie.

Druhá dcera španělských panovníků Jana byla vrtošivá a nesmírně nevyrovnaná, rodiče jí však přesto dohodli ještě mnohem oslnivější sňatek. Jejich proslulost vedla četné panovníky k tomu, aby usilovali o uzavření spojenectví s nimi, a jedním z nich byl císař Svaté říše římské Maxmilián I., habsburský vládce rozsáhlých území zahrnujících Rakousko, různé části Německa, Burgundsko a Nizozemí. Měl dvě nadané děti – Filipa a Markétu – a Ferdinand s Isabelou se s ním rádi spojili prostřednictvím sňatků uzavřených mezi Filipem a Janou a Markétou Rakouskou a infantem Janem, který se měl stát dědicem španělského trůnu.

Sňatek Jany a Filipa se konal v roce 1496. Filipovi se ne nadarmo přezdívalo „Sličný“ a Jana se do něho prudce a vlastnicky zamilovala, což – jak se dalo předem čekat – vedlo k tomu, že ho brzy omrzela a našel si milenku. To ovšem přivádělo manželku k prudkým záchvatům zuřivosti a její chování vzbuzovalo veřejné pohoršení ve Flandrech i ve Španělsku. Zprávy o něm se šířily až k sluchu královny Isabely, která jimi sice byla hluboce znepokojena, avšak přesto zůstávala bezmocná a nemohla na vzniklé situaci nic změnit. Janina duševní labilita ovšem neměla vliv na její plodnost – porodila šest dětí a nejstarší syn Karel se narodil roku 1500 v Gentu.

Její bratr Jan v manželství, jež bylo uzavřeno v roce 1497, pochodil lépe. Byl to příjemný mladík, který vynikal ve všech rytířských ctnostech a získával si srdce svých budoucích poddaných. Jeho tělesná schránka však byla křehká a Ferdinand s Isabelou měli obavy, aby ho jeho temperamentní a robustní manželka nepřežila. A zcela oprávněně, poněvadž infant zemřel pouhého půl roku po uzavření sňatku a zanechal Markétu Rakouskou v požehnaném stavu s dítětem, které se po čase narodilo mrtvé. To znamenalo, že se v té chvíli dědičkou španělského trůnu stala infantka Isabela, a když v roce 1498 porodila syna Michala, navzdory tomu, že zemřela při porodu, nastaly velké oslavy, poněvadž Španělsko mělo opět mužského dědice. Avšak když Michal v roce 1500 podlehl nějaké dětské nemoci, dědičkou španělských panovníků se stala duševně labilní Jana, což pro ně přirozeně znamenalo velkou starost, třebaže alespoň měla svého vlastního zdravého syna.

Královna Isabela velice truchlila nad ztrátou dětí a vnoučat, a právě proto jí jediná zbývající neprovdaná dcera Kateřina zřejmě byla tím dražší. Po celá

32


ta léta, v nichž byly uzavírány sňatky a docházelo k tragédiím, se vlekla jednání o uzavření Kateřinina manželství s princem Arturem a Isabela už byla rozhodnuta, že se postará, aby dceřina budoucnost a její bezpečí byly zajištěny co možno nejlépe. V roce 1493, když bylo Kateřině sedm let, bylo rozhodnuto, že do Anglie odjede v roce 1498, až dospěje do věku dvanácti let. Rok předtím jí Jindřich VII. poslal na znamení otcovské náklonnosti „požehnaný prsten“. Nemohla si vzpomenout, že by se o ní nemluvilo jako o princezně waleské, a od dvou let ji poučovali, že jejím osudem je, aby se stala anglickou královnou.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.