načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šest vran - Leigh Bardugo

Šest vran

Elektronická kniha: Šest vran
Autor:

Za peníze se dá koupit všechno! Nebo aspoň to platí v Ketterdamu, ve kterém se nikdo nevyzná lépe, než Kaz Brekker, fenomenální podvodník a zloděj. A když se objeví neodolatelná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 384
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: z anglického originálu Six of crows přeložila Julie Žemlová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3315-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Za peníze se dá koupit všechno! Nebo aspoň to platí v Ketterdamu, ve kterém se nikdo nevyzná lépe, než Kaz Brekker, fenomenální podvodník a zloděj. A když se objeví neodolatelná zakázka? Je čas sehnat si pomocníky. Zloděj, trestanec, hazardní hráč, černá ovce rodiny, špionka a kráska-zabiják – šest nebezpečných psanců, kteří se pokusí dostat se do nejstřeženější pevnosti světa.

Zařazeno v kategoriích
Leigh Bardugo - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šest vran

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Leigh Bardugo

Šest vran – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.








Pro Kayte –

tajnou zbraň, nečekanou přítelkyni.



grišové

vojáci druhé armády

magistři malé vědy

Korporálčici

(řád živých a mrtvých)

Smrtiči

Hojiči

Eterálčici

(řád přivolavačů)

Větrostrůjci

Ohňostrůjci

Vlnostrůjci

Materiálčici

(řád výrobců)

Řemeslníci

Alchymici



část první

Stínová hra



 15 

Joosta trápily dvě věci: vousy a měsíc.

Už měl být dávno na pochůzce kolem Hoedovy rezidence, místo toho do b rých

dvanáct minut bezradně přešlapoval na zahradě u jihovýchodní zdi a lámal si

hla vu tím, co chytrého a romantického by Anje řekl.

Kdyby její oči byly pomněnkově modré nebo smaragdově zelené. Jenže ona je má hnědé – nádherné, hluboké... Hnědé jako rozpuštěná čokoláda? Hnědé jako za ječí srst?

„Řekni jí, že má pleť jasnou jako luna,“ radil mu Pieter, „tohle holky milují.“

Skvělé řešení, až na to že počasí v Ketterdamu s ním naprosto odmítá spo­ lupracovat. Za celý den od přístavu jedinkrát nezafoukalo a město, se všemi jeho kanály a spletí křivolakých uliček, zahalila šedivá mléčná mlha do sychravého pošmourna. I tady na Geldstraat, kde sídlí nejhonosnější rezidence, visí těžký vzduch prosycený pachem ryb a zatuchlé vody jako neprodyšný poklop. Noční obloha je ušmudlaná od kouře z rafinérií na ostrovech za městem a úplněk na nebi připomíná spíš žlutý puchýř než zářivý drahokam.

Možná by mohl Anje říct, že se hezky směje. Až na to, že ji ještě neslyšel se smát. Vtipkování mu nikdy moc nešlo.

Joost si prohlédl svůj odraz ve skleněné výplni dvoukřídlých dveří vedoucích z domu do postranní zahrady. Matka měla pravdu. I v té nové uniformě vypadá pořád jako dítě. Jemně si prstem přejel horní ret. Kdyby mu tak už narostly vousy. Na dotek jsou rozhodně hustší než včera.

1

Joost


 16 

Byl strážníkem městské hlídky teprve šest neděl a nebylo to zdaleka tak vzru­

šu jící, jak doufal. Myslel si, že bude honit zloděje v Barrelu nebo v přístavu

kontro lovat zásilky přicházející do loděnice. Jenže co na radnici zavraždili toho

vyslance, je Obchodní rada posedlá svojí bezpečností. Takže kde nakonec trčí?

Chodí kolem dokola v domě jednoho z těch zazobaných obchodníků. Jistě, není

to jen obyčejný obchodník. Radní Hoede zastává ve vládě Ketterdamu jedno

z nej dů le žitějších míst, o jakém muž může jen snít. Tedy takový muž, který touží

po kariéře.

Joost si upravil uniformu a zkontroloval pistoli; pak rukou poplácal pen­

drek připevněný za pasem. Třeba v něm Hoede nalezne zalíbení. Nic mu ne­

unikne a s pendrekem je pohotový, pomyslí si Hoede. Takový chlapík si zaslouží

po vý šení.

„Seržant Joost Van Poel,“ vyslovil polohlasem, přitom si vychutnával zvuk kaž­ dého slova. „Kapitán Joost Van Poel.“

„Přestaň na sebe zírat.“

Joost se otočil jako na obrtlíku; do tváří se mu nahrnula krev, protože do za­

hra dy přikráčeli Henk s Rutgerem. Oba byli starší, vyšší a v ramenou o dost

širší než Joost. Nadto patřili k domácí ochrance, tedy mezi soukromé služebnic­

tvo radního Hoeda. Což znamenalo, že kromě toho, že se mohli pyšnit krásnou

zelenou livrejí a prvotřídními puškami z Nové Země, také nevynechali jedinou

příležitost dát Joostovi najevo, že je na rozdíl od nich jen obyčejný pochůzkář

z městské hlídky.

„Tím, že si to chmýří budeš načechrávat, ti nezhoustne,“ zařehtal se Rutger.

Joost sebral zbytek své důstojnosti. „Musím dokončit obhlídku.“

Rutger dloubl loktem do Henka. „Tím myslí, že musí strčit hlavu ke grišům do dílny, aby se podíval na tu svou holku.“

„Ach, Anjo, nemohla bys použít nějaké své kouzlo, tak jak to jen vy, grišové, umíte, a vyčarovat mi knír?“ pitvořil se posměšně Henk.

Joost se otočil na podpatku a s planoucími tvářemi odkráčel podél východní strany domu pryč. Tropí si z něj blázny od prvního dne, co sem přišel. Kdyby ne bylo Anji, už by nejspíš dávno požádal kapitána o přeložení. I když při svých po chůzkách prohodí s Anjou sotva pár slov, je to ta nekrásnější chvíle celého ve­ čera.

Krom toho musel chtě nechtě přiznat, že se mu Hoedeův dům líbí; párkrát se mu podařilo nakouknout oknem dovnitř. Byla to jistě jedna z nejluxusnějších re­ zidencí na Geldstraat – podlahy byly vykládané leštěnými čtvercovými kameny v bílé a černé a od stěn obložených lesklým tmavým dřevem se odrážela oslnivá

 17 

záře lustrů z foukaného skla, jež visely pod vykládaným deskovým stropem

jako medúzy. Joosta bavilo představovat si, že mu celý ten nádherný dům patří, že

je bohatý obchodník a právě se prochází po své krásné zahradě.

Než zahnul za roh, zhluboka se nadechl. Anjo, máš oči hnědé jako... kůra stro­

mů? Asi bude lepší, když tomu nechá volný průběh.

Překvapilo ho, že prosklené dveře ke grišům do dílny jsou otevřené dokořán.

Tahle obyčejná místnost svědčila o Hoedeově bohatství víc než ručně malované

modré kachličky v kuchyni nebo parapety plné tulipánů v květináčích. Mít v do­

mácnosti grišu rozhodně nebylo levné a Hoede měl hned tři.

Jenže Juri dnes u dlouhého pracovního stolu neseděl a ani Anju nikde neviděl.

Byl tam jen Retvenko, ve svém tmavomodrém plášti se rozvaloval v křesle, oči

zavřené, na prsou položenou rozečtenou knihu.

Joost chvíli přešlapoval u dveří, nakonec si odkašlal. „Ty dveře by měly být za­

vřené a na noc by se měly zamykat.“

„Je tu jak v peci,“ zamumlal ospale Retvenko, aniž otevřel oči. Mluvil s nápadně

měkkým přízvukem jako všichni z Ravky. „Vyřiď Hoedeovi, že až se přestanu po­

tit, tak ty dveře klidně zavřu.“

Retvenko byl větrostrůjce. Byl o dost starší než ti druzí dva grišové, vlasy měl už

na skráních prokvetlé stříbrem. Povídalo se, že v Ravce za občanské války bojoval

na poražené straně a když bylo po všem, uprchl do Kerchu.

„Velmi rád předložím tvoji stížnost radnímu Hoedeovi,“ zalhal Joost. V domě

bylo neustále přetopeno, jako by Hoede spaloval uhlí z povinnosti, Joost ovšem

nehodlal být tím, kdo se mu o tom zmíní. „Do té doby –“

„Neseš zprávy o Jurim?“ skočil mu do řeči Retvenko a konečně ztěžka zvedl po­

vislá víčka.

Joost očima nervózně pohlédl na misku fialových hroznů a štůsek purpurového

hedvábí na pracovním stole. Juri měl za úkol přenést barvivo z hroznové šťávy do

závěsů paní Hoedové, před pár dny se však roznemohl a od té doby ho Joost ne­ viděl. Na látce se pozvolna usazoval prach a hrozny začínaly plesnivět.

„Nic jsem o něm neslyšel.“

„Samozřejmě, že jsi nic neslyšel. Nemáš čas, protože se musíš naparovat v téhle

přiblblé fialové uniformě.“

Co je špatného na jeho uniformě? A co tu vůbec Retvenko dělá? Je to Hoedeův

osobní větrostrůjce, má cestovat na lodích se vzácnými obchodními zásilkami

a zajišťovat příznivý vítr, aby se náklad rychle a bezpečně dostal do přístavu. Kéž

by byl radši na moři.

„Myslím, že Juri je asi v karanténě.“


 18 

„To jsi mi toho řekl,“ ušklíbl se Retvenko. „A můžeš klidně přestat natahovat

ten svůj krk, vypadáš jak kejhavá husa,“ přisadil si. „Anja je pryč.“

Joost cítil, jak se mu znovu žene krev do tváří. „Kde je?“ zeptal se, přitom se

snažil, aby to vyznělo co možná nejpřísněji. „Má být po setmění doma.“

„Před hodinou ji Hoede odvedl. Stejně jako tu noc, co si přišel pro Juriho.“

„Jak to myslíš, že přišel pro Juriho? Juri přece onemocněl.“

„Hoede přišel, odvedl Juriho a ten pak zničehonic onemocněl. Po dvou dnech

zmizel nadobro. Teď Anja.“

Nadobro?

„Možná se přihodilo něco nečekaného. Možná bylo potřeba někoho uzdra­

vit –“

„Nejdřív Juri, teď Anja. Pak jsem na řadě já a nikdo kromě nešťastného stráž­ níčka Joosta si toho nevšimne. Teď vypadni.“

„Jestli radní Hoede –“

Retvenko zdvihl paži a proud vzduchu strhl Joosta dozadu. Ten se zapotácel a musel se chytit rámu dveří, aby úplně neztratil rovnováhu.

„Řekl jsem teď.“ Retvenko opsal rukou ve vzduchu kružnici a dveře se s prásk­

nutím přibouchly. Joost se pustil právě včas, aby mu nerozdrtily prsty, a svalil se

na zem do zahrady.

Střelhbitě – tedy nakolik byl v té chvíli schopen – vyskočil na nohy a začal si

čistit uniformu umazanou od bláta; hanba ho fackovala. Skleněná výplň v jed­

nom křídle dveří tou ranou praskla. Oknem viděl, jak se větrostrůjce uvnitř

šklebí.

„To je v rozporu s tvou smlouvou a půjde to na tvůj účet,“ ukazoval Joost na roz­ bité sklo. Zlobil se sám na sebe, že jeho hlas zní tak uboze a malicherně.

Retvenko mávl rukou a dveře se zatřásly v pantech. Joost proti své vůli ustoupil o krok dozadu.

„Běž si po svým, ty čmuchale,“ zahulákal Retvenko.

„To šlo dobře,“ zachechtal se Rutger, který se opodál opíral o zahradní zeď.

Jak dlouho už tam stojí? „Nemáš nic lepšího na práci než za mnou pořád slídit?“ odsekl Joost.

„Všichni z ochranky se mají hlásit na hausbótu. Dokonce i ty. Nebo jsi příliš zaneprázdněný udržováním přátelských vztahů se služebnictvem?“

„Jen jsem ho žádal, aby zavřel ty dveře.“

Rutger nevěřícně zakroutil hlavou. „Ty ho nemáš co žádat. Ty mu máš dávat roz kazy. Je to sluha. Žádný čestný host.“

Joost ho doběhl, žaludek stále sevřený studem. Nejhorší na tom všem bylo, že


 19 

měl Rutger pravdu. Retvenko nemá právo takhle s ním mluvit. Jenže co měl Joost

dělat? I kdyby nakrásně sebral odvahu pustit se do křížku s větrostrůjcem, bylo by

to jako zápasit s Hoedeovým nejvzácnějším skvostem. Grišové nejsou jen sluho­

vé, jsou především vzácný majetek.

A vůbec, co myslel Retvenko tím, že Juriho s Anjou odvedli pryč? Byl tam snad místo Anji? Drželi griši doma pod zámkem z dobrého důvodu. Vyjít si bez dopro­ vodu na ulici je pro griši nebezpečné; kdykoliv je může unést překupník s otroky a nikdo už je neuvidí. Možná s někým chodí, přepadla Joosta zoufalá myšlenka.

Ostré světlo a ruch na hausbótu učinily přítrž jeho přemítání. Na druhé straně kanálu se vznešeně tyčily domy bohatých obchodníků, vysoké, štíhlé, s úhledný­ mi štíty, jejichž silueta se černala na setmělé obloze; před každým z domů se roz pro stírala zahrada, jež se táhla až ke kanálu s kotvícími hausbóty osvětlenými

matnou září luceren.

Před několika týdny Joostovi řekli, že se Hoedeův hausbót rekonstruuje, takže

ho má ze svých obchůzek vynechat. Když teď vešli dovnitř, nebylo však po ma­

lování nikde ani stopy, žádné lešení, žádné barvy. Čluny i vesla stály na svém mís­

tě opřené o zeď. Všichni z domácí ostrahy už tu byli, na sobě zelenavé livreje

barvy moře, Joost si všiml i dvou strážníků ve fialových uniformách patřících

k městské hlídce. Většinu už tak omezeného prostoru však zabírala obrovská

krychle – jakási cela, jejíž stěny byly vyrobeny z materiálu podobného tvrzené

oceli a při pevněny k sobě masivními nýty, do jedné ze stěn bylo vsazeno široké

okno. Sklo v okně bylo zvlněné, za ním uvnitř seděla za stolem dívka. Joost vi­

děl, jak k sobě pevně tiskne hedvábný červený plášť a za ní stojí v pozoru stráž­

ník městské hlídky.

Anja, hrklo v něm. Hnědé oči měla strachy vykulené, tvář sinalou. Naproti ní seděl klučina, ještě o poznání vyděšenější než ona. Na hlavě měl rozcuchané vrab­ čí hnízdo, jako by ho právě vytáhli z postele, a nervózně pohupoval nožkami, kterými nedosáhl na zem.

„K čemu je tu tolik stráží?“ podivoval se Joost. V hausbótu se jich tísnilo aspoň deset. S nimi tu byl i radní Hoede s nějakým dalším obchodníkem, kterého Joost neznal. Oba byli v černých oblecích, jaké nosívají zámožní kupci. Jakmile si Joost všiml, že jsou zabráni do hovoru s kapitánem městské hlídky, postavil se pěkně zpříma. Nezbývalo mu než doufat, že si v zahradě z uniformy oprášil všechno bláto. „Co má všechno tohle znamenat?“

Rutger pokrčil rameny. „Co je mi po tom? Aspoň je nějaké povyražení.“

Joost se znovu koukl přes sklo. Anja na něj strnule zírala. Ten den, co přišel k Hoedeovi, mu zahojila jizvu na tváři. Nic to nebylo, schytal to při výcviku a na

 20 

památku mu zbyl zažloutlý šrám, jenže Hoede si toho všiml a nejspíš nechtěl, aby

členové jeho domácí ochranky vypadali jako banditi. Poslal Joosta ke grišům do

dílny a Anja si ho posadila do čtverce teplého světla jasných slunečních paprsků

doznívající zimy. Chladnými prsty mu přejela po kůži, nejdřív to nesnesitelně svě­

dilo, ale za pár vteřin byla jizva pryč.

Když jí poděkoval, jen se na něj usmála, a on rázem ztratil hlavu. Věděl, že je to beznadějné. I kdyby se jí nakrásně líbil, nikdy by nedokázal sehnat tolik peněz, aby ji mohl od Hoedeho odkoupit, takže by si ji směl vzít jen s Hoedeho sou hla­ sem. To mu však nedokázalo zabránit v tom, aby se za ní každý den zastavil a sem tam jí přinesl malý dárek. Největší radost měla z mapy Kerchu, takového dětin­ ské ho obrázku, na kterém byl nakreslený jejich ostrov obklopený Pravým mořem, v němž plavou mořské panny a plují plachetnice poháněné větrem, jenž je na ob­ rázku vypodobněný jako silný muž s nadutými tvářemi. Byl to laciný suvenýr, takový, co si kupují turisté na Východním nábřeží, ale nesmírně ji potěšil.

Teď kvůli ní riskoval: zdvihl ruku, aby ji pozdravil. Anja nehnula brvou.

„Ona tě přece nevidí, pitomče,“ ušklíbl se opovržlivě Rutger. „Z druhé strany je zrcad lo.“

Joost zrudl jako rak. „Jak to mám vědět?“

„Aspoň jednou otevři oči a pořádně se kolem sebe rozhlédni.“

Nejdřív Juri, potom Anja. „K čemu potřebují hojičku? Ten kluk je poraněný?“

„Mně se zdá úplně v pořádku.“

Zdálo se, že kapitán s Hoedem došli k jakési dohodě.

Joost přes sklo pozoroval, jak Hoede vešel do cely a poplácal chlapce povzbudi­ vě po ramenou. Někde v cele musely být otvory, protože Joost slyšel, když Hoede promluvil: „Buď statečný chlap a vyděláš si pár kruge.“ Pak se obrátil k Anje a ru kou posetou jaterními skvrnami ji chytl za bradu. Ztuhla a Joostovi se sevřel žaludek. Hoede zatřásl Anje hlavou. „Dělej, co ti říkáme, a brzy to budeš mít za sebou, ja?“

Křečovitě se usmála. „Jistě, onkl.“

Hoede něco zašeptal strážníkovi, který stál za Anjou, načež vyšel ven. Dveře se s hlasitým plechovým zaduněním zabouchly a Hoede zasunul zpátky těžkou petlici.

Pak se i s tím druhým kupcem postavil přímo před Joosta s Rutgerem.

Kupec, jehož Joost neznal, se Hoedeho zeptal: „Jsi si jistý, že je to rozumný ná­ pad? Ta dívka je korporálčice. Potom, co se stalo s tvým materiálčikem –“

„Kdyby to byl Retvenko, dělal bych si starosti. Ale Anja má milou povahu. Je to hojička. Není bojovná.“

„A snížil jsi tu dávku?“

 21 

„Ano, ale mohu se spolehnout, že mě rada odškodní, pokud to dopadne stejně jako s tím materiálčikem? Nemůžete po mě chtít, abych nesl takové náklady.“

Jakmile kupec přikývl, Hoede dal kapitánovi znamení. „Začněte.“

Jestli to dopadne stejně jako s tím materiálčikem. Retvenko tvrdil, že Juri zmizel. Tohle tím myslel?

„Seržante,“ řekl kapitán, „jste připraveni?“

Strážník uvnitř cely odpověděl: „Ano, pane.“ Vytáhl nůž.

Joost ztěžka polkl.

„Nejprve zkoušku,“ nařídil kapitán.

Strážník se předklonil a poručil chlapci, aby si vyhrnul rukáv. Chlapec po­ slechl a nastavil ruku, palec druhé ruky si strčil do pusy. Na to už je velký, blesklo Joostovi hlavou. Musí se strašně bát. Joost spal se svým medvídkem skoro do čtr­ nácti let, za což se mu jeho starší bratři nemilosrdně vysmívali.

„Jenom to trochu štípne,“ uklidňoval chlapce strážník.

Chlapec přikývl, aniž by vyndal palec z pusy, oči vyjevené.

„To opravdu není nutné –“ promluvila Anja.

„Ticho, prosím,“ napomenul ji Hoede.

Strážník chlapce poplácal a pak mu na předloktí provedl čistý řez. Chlapec se okamžitě rozplakal.

Anja chtěla vstát ze židle, ale strážník jí zprudka položil ruku na rameno.

„To je v pořádku, seržante,“ řekl Hoede. „Nechte ji, ať mu to vyléčí.“

„Anja se naklonila dopředu a vzala chlapce jemně za ruku. „Šššš,“ mluvila k ně­ mu něžně. „Ukaž, já ti pomůžu.“

„Bude to bolet?“ škytal chlapec.

Usmála se. „Ani trošku. Jenom to zasvědí. Vydržíš se chviličku nehýbat?“

Joost se bezděčně naklonil blíž. Ještě nikdy neviděl, jak Anja někoho léčí.

Vyndala z rukávu kapesník a setřela krev kolem rány. Pak zlehka přejela prsty po říznutí. Joost udiveně sledoval, jak se kůže pomalu zaceluje a srůstá k sobě.

Za pár minut už se chlapec culil a ukazoval ruku. Kůže byla trochu zarudlá, ale jinak hladká a neporušená. „To bylo kouzlo?“

Anja ho cvrnkla do nosu. „Tak trochu. Úplně stejně čaruje tvé tělo, když mu dáš dost času a pár obvazů.“

Chlapec vypadal trochu zklamaně.

„Dobře, dobře,“ spěchal Hoede netrpělivě. „Teď parem.“

Joost se zamračil. Nikdy předtím to slovo neslyšel.

Kapitán dal znamení seržantovi. „Druhé kolo.“

„Natáhni ruku,“ obrátil se seržant znovu k chlapci.

 22 

Ten zavrtěl hlavou. „Nelíbí se mi to.“

„ Dělej.“

Chlapci se roztřásl spodní ret a neochotně položil ruku před sebe. Strážník

ho znovu řízl. Pak na stůl před Anju položil maličkou obálku z voskového pa­

píru.

„Spolkni, co je uvnitř,“ poručil jí Hoede.

„Co je to?“ zeptala se třesoucím hlasem.

„To tě nemusí zajímat.“

„Co je to?“ trvala na svém.

„Nezabije tě to. Až to spolkneš, požádáme tě o splnění několika jednoduchých

úkolů, abychom mohli posoudit účinky této drogy. Tady seržant je tu od toho,

aby chom se ujistili, že uděláš jen to, co máš, a nic víc, rozuměno?“

Se zatnutými zuby přikývla.

„Nikdo ti nic neudělá,“ ujišťoval ji Hoede. „Ale pamatuj si, že jestli seržantovi

ublížíš, z téhle cely už nevyjdeš.“

„Co je ta věc?“ špitl Joost.

„Nevím,“ odsekl Rutger.

„A co teda víš?“ zabručel Joost.

„Dost na to, abych držel hubu.“

Joost se zakabonil.

Anja s třesoucíma rukama zvedla obálku z voskového papíru a otevřela ji.

„Pokračuj,“ naléhal netrpělivě Hoede.

Zaklonila hlavu a spolkla všechen prášek uvnitř. Chvíli jen tak seděla s pevně

sevřenými rty, vyčkávala.

„Je to jen jurda?“ zeptala se s nadějí v hlase. I Joost se přistihl, že v to doufá.

Jurda nebylo nic, čeho by se člověk musel nějak zvlášť obávat, obyčejný po vzbu­

zovací prostředek, který v pouliční hlídce žvýká skoro každý, aby se mu při noční

službě nechtělo spát.

„Jak to chutná?“ chtěl vědět Hoede.

„Jako jurda, jen je to trochu sladší, je to –“

Zalapala po dechu. Rukama se pevně chytla stolu, zorničky se jí rozšířily, oči

měla najednou takřka černé. „Brrr,“ vydechla. Znělo to trochu, jako když přede

kočka.

Strážník, který ji zezadu držel za ramena, ji pevně vtiskl do židle.

„Jak se cítíš?“

Zírala do zrcadla, usmívala se. Mezi zuby se jí mihl jazyk posetý oranžovými

skvrnami, jako by celý zrezl. Joostovi naskočila husí kůže.


 23 

„Je to úplně stejné jako s tím materiálčikem,“ zahuhlal neznámý kupec.

„Uzdrav toho chlapce,“ poručil jí Hoede.

Téměř pohrdavě mávla rukou ve vzduchu a rána na chlapcově předloktí se v tu ránu zacelila. Z kůže mu vyběhly drobné krůpěje rudé krve, načež takřka okamžitě zmizely. Kůže na chlapcově ruce byla dokonale hladká, žádné stopy krve, žádné zarudnutí. Chlapec se rozzářil. „Tohle ale muselo být kouzlo!“

„Člověku to připadá jako kouzlo,“ přisvědčila Anja stále s tím zlověstným úsměvem.

„Ani se ho nedotkla,“ žasl kapitán.

„Anjo,“ zavolal na ní Hoede. „Pozorně mě poslouchej. Teď řekneme strážníko­ vi, aby přikročil k další zkoušce.“

„Hmm,“ zahučela Anja.

„Seržante,“ zavelel Hoede. „Uřízněte tomu chlapci palec.“

Chlapec vypískl a vyděšeně propukl v pláč. V zoufalé obraně si nacpal obě ruce pod sebe.

Měl bych tomu zabránit, napadlo Joosta. Měl bych něco vymyslet, abych ji zachránil,

abych je oba zachránil. Jenže co? Nic neznamenal, u pouliční hlídky byl nový,

i v tomhle domě slouží teprve krátce. Krom toho, uvědomoval si s potupným stu­

dem, o tuhle práci nechce přijít.

Anja zaklonila hlavu dozadu, aby viděla na strážníka, a sotva znatelně se

pousmála. „Střel na to sklo.“

„Co to řekla?“ zeptal se kupec.

„Seržante!“ zařval kapitán.

„Vystřel na to sklo,“ zopakovala Anja. Seržantův obličej se uvolnil. Naklonil

hlavu na stranu, jako by se snažil zachytit nějakou vzdálenou melodii, pak sundal

z ramene pušku a zamířil na okno, kterým všichni celý ten výjev sledovali.

„K zemi!“ zařval kdosi.

Joost se vrhl na podlahu a rukama si kryl hlavu, zatímco mu v uších dunělo

chrčivé staccato střelby a všude kolem pršel déšť roztříštěného skla, který mu za­

sypával hlavu i tělo. Jeho myšlenek se zmocnila panika. Přestože se tomu jeho

rozum vzpíral, věděl, čeho byl právě svědkem. Anja nařídila seržantovi, aby roz­

střílel sklo. Ona ho donutila to udělat. Ale to přece není možné. Grišové z řádu

korporálčiků pracují s lidským tělem. Mohou zastavit puls, zpomalit dýchání,

zlomit kosti v těle. Nedokáží přece ovládat myšlenky.

Chvíli bylo ticho. Pak Joost spolu s ostatními vyskočil na nohy a chopil se puš­ ky. Hoede s kapitánem naráz zakřičeli:

„Zneškodněte ji!“

 24 

„Zastřelte ji!“

„Víš, jakou má cenu?“ řval Hoede. „Spoutejte ji! Nestřílejte!“

Anja zdvihla ruce a rukávy jejího rudého pláště se doširoka roztáhly. „Počkejte,“ řekla.

Joostova panika byla rázem tatam. Pamatoval si, že byl vyděšený, nyní byl však jeho strach jen vzdálenou vzpomínkou. Byl naplněný očekáváním. Nevěděl sice, co má přijít, ani kdy, ale vůbec nepochyboval, že se to stane, a nade vší pochybnost cítil, že je nesmírně důležité, aby na to byl připravený. Možná to bude dobré, možná ne. Nezáleželo mu na tom. Jeho srdce bylo osvobozeno od všech starostí a tužeb. Po ničem netoužil, nic nechtěl, jeho mysl byla tichá, dech vyrovnaný. Musel jenom čekat.

Viděl, jak Anja bere chlapce do náručí. Slyšel, jak mu v ravštině něžně brouká nějakou ukolébavku.

„Otevři dveře a pojď dovnitř, Hoede,“ řekla po chvíli. Joost ta slova slyšel, poro­ zuměl jejich významu, avšak rázem mu vylétla z paměti.

Hoede došel ke dveřím a odsunul závoru. Vešel dovnitř ocelové cely.

„Dělej, co ti říkám, a brzy to budeš mít za sebou, ja?“ pokračovala s úsměvem

Anja. Její oči byly dvě černé bezedné studně. Tvář jí plála, žhnula, zářila. Joostovi

blesklo hlavou – spanilá jako luna.

Anja si posunula chlapce na rukou. „Nedívej se,“ špitla mu do vlasů. „Teď,“ po­ ručila Hoedeovi, „vezmi ten nůž.“

 25 

2

Inej

Kaz nepotřebuje mít důvod. To se šeptalo na ulicích Ketterdamu, v krčmách,

nálevnách, i temných zakrvácených průjezdech vykřičené čtvrti na­

zývané Barrel. Tenhle kluk s přezdívkou Krkavec nepotřebuje důvod o nic víc než

svolení – aby porušil spojenectví, zlámal člověku nohy nebo otočením karty

změnil jeho osud.

Jenže všichni se mýlí, přemítala Inej, zatímco spěchala přes most nad ztemně­ lým kanálem na hlavní náměstí, jemuž vévodila budova burzy a které teď bylo úplně opuštěné. Každou násilnost předem promýšlí, v každé jeho pozornosti jsou ukryty neviditelné šňůrky, za něž později může dle libosti tahat. Kaz má vždycky svůj důvod. Inej si však nikdy nemohla být jistá, jestli je správný. Zvlášť dnes v noci ne.

Inej si zkontrolovala dýky, v duchu si odříkala jejich jména, jako vždycky, když očekávala potíže. Byl to užitečný zvyk, který jí zároveň poskytoval útěchu. Nože jí byly věrnými druhy v boji. Chtěla mít jistotu, že jsou připraveni na všechno, co je může dnes v noci potkat.

Uviděla Kaze spolu s ostatními, postávali v hloučku u velkého kamenného ob­ louku, jímž se z východní strany vstupovalo na prostranství burzy. Byla na něm vytesána tři slova: Enjent, Voorhent, Almhent. Průmysl, poctivost, prosperita.

Držela se podél zavřených obchodů, vyhýbala se mihotavým kuželům světla z plynových pouličních lamp. Za chůze očima přejížděla po lidech, které s sebou Kaz přivedl: Dirix, Rotty, Muzzen a Keeg, Anika a Pim, jako sekundanty si na

 26 

dnešní půlnoční jednání vzal Jespera a Big Bolligera. Strkali jeden do druhého

a vzájemně se špičkovali, se smíchem podupávali po křupavé námraze, jež v týdnu

zaskočila město; poslední záchvěv zimy, než jaro propukne v plné síle. Všichni do

jednoho to byli hrubiáni a rváči, sebraní z mladších členů Gaunerů, těch, kterým

Kaz důvěřoval nejvíc. Za pasem se jim blýskaly nože, ocelové trubky a těžké

ře tězy, Inej si všimla, že mají topůrka sekyrek pobitá zrezivělými hřebíky, neunikl

jí ani matný lesk nablýskaných hlavní. Neslyšně se k nim připojila, přitom ne­

spouště la oči ze stínů podél burzy, číhala, zda nezachytí nějaké stopy špehů

z gangu Falešných hráčů.

„Tři lodě!“ vykládal zaníceně Jesper. „Poslali je ze Šu. Kotvily v Prvním přísta­ vu, kanóny připravené k palbě, červenou vlajku vytaženou nahoru, po okraj napě­ chované zlatem.“

Big Bolliger tiše hvízdl. „To bych chtěl vidět.“

„To bych chtěl ukrást,“ opáčil Jesper. „Seběhla se tam polovina Obchodní rady a třásli se jako ratlíci a pištěli jak hejno myší, poněvadž neměli ánunk, co si s tím počít.“

„To nebyli rádi, že jim Šu splatí dluh?“ divil se Big Bolliger.

Kaz zavrtěl hlavou, jeho černé vlasy se zaleskly v pouličním světle. V jeho vze zře­ ní se snoubily tvrdé rysy s ostře řezanými liniemi – výrazná brada, štíhlá po sta va, ramena obepnutá dokonale padnoucím vlněným kabátem. „Ano i ne,“ promluvil drsným, chraplavým hlasem. „Vždycky se hodí mít dlužníka, který je vám zaváza­ ný. Je pak při vyjednávání mnohem přátelštější.“

„Možná už mají Šuhani toho bratříčkování plné zuby,“ přemítal Jesper. „Nemu­ seli přece posílat celé to bohatství najednou. Myslíš, že zapíchli toho velvyslance?“

Kazovy oči v davu neomylně našly Inej. V Ketterdamu se o vraždě velvyslance mluví celé týdny. V Obchodní radě kvůli tomu došlo k pořádnému pozdvižení, protože hrozilo, že to naruší keršsko­zemenské vztahy. Nová Zem obviňovala Kerch. Kerch podezříval Šu. Kazovi bylo ukradené, kdo je za tu vraždu odpovědný, ale byl jí fascinovaný, protože nemohl přijít na to, jak to někdo dokázal. Obchodní velvyslanec Nové Země vešel na jedné z nejrušnějších chodeb radnice před očima více než tuctu vládních úředníků do umývárny. Nikdo za ním nevstoupil, nikdo z umývárny nevyšel, a když jeho sekretář o pár minut později zaklepal na dveře, neozýval se. Vyrazili dveře a našli velvyslance, jak leží na bílé kachlíčkové podlaze s kudlou v zádech. Voda v umyvadle ještě tekla.

O pár hodin později Kaz poslal Inej, aby to místo prozkoumala. Umývárna neměla žádný jiný vchod, okna ani ventilátory; bylo tam jen vodovodní potrubí a tím by se nedokázala protáhnout ani Inej. Přesto byl velvyslanec Nové Země

 27 

mrtvý. Kaz nenáviděl hádanky, kterým nedokázal přijít na kloub, vykonstruovali

s Inej stovky teorií, jak mohla být vražda spáchána – ale s žádnou nebyl spokojený.

Dneska se však o slovo hlásily naléhavější problémy.

Viděla, že ukazuje Jesperovi s Big Bolligerem, aby odložili zbraně. Nepsané

zákony ulice nařizují, že při jednání tohoto druhu mohou důstojníka doprová­

zet dva pěšáci beze zbraně. Jednání. To slovo má v sobě pachuť podrazu – znělo jí

upja tě a křečovitě. Ať si zákony ulice říkají, co chtějí, tahle noc smrdí násilím.

„Dělej, odevzdej zbraně,“ houkl Dirix na Jespera.

Jesper si s těžkým povzdech odepjal opasek s pistolemi. Bez nich byl nesvůj, jako by to ani nebyl on. Tenhle snědý zemenský ostrostřelec s dlouhýma nohama nevydrží chvíli v klidu. Teď položil rty na perleťovou rukojeť svých milovaných revolverů a oběma jim vtiskl zasmušilý polibek na rozloučenou.

„Dobře se o moje děťátka starej,“ nakázal Dirixovi, když mu je podával. „Jestli na nich najdu jediné škrábnutí, vystřílím ti na prsa je mi to moc líto.“

„Na to by ti bylo líto nábojů.“

„A zdechnul by dřív, než by ses dostal do půlky,“ bručel Big Bolliger, zatímco vkládal Rottymu do natažených rukou postupně sekeru, vystřelovací nůž a na­ konec svou nejmilejší zbraň – tlustý řetěz obtěžkaný masivními visacími zámky.

Jesper zvedl oči v sloup. „Jde o to, sdělit poselství. K čemu by asi tak bylo, kdy­ bych nechal ležet na zemi mrtvolu s nápisem ‚je mi‘ na prsou?“

„Udělej kompromis,“ navrhl mu Kaz. „Sorry ti udělá stejnou službu a vypo­ třebuješ si míň nábojů.“

Dirix se zachechtal, Inej však neuniklo, že Jesperovy revolvery chová jako v ba­ vlnce.

„A co tohle?“ ukázal Jesper na Kazovu vycházkovou hůl.

Kazův smích zněl chraplavě a nevesele. „Kdo by upřel mrzákovi jeho hůl?“

„Pokud jsi tím mrzákem ty, pak každý, kdo má všech pět pohromadě.“

„Pak je ovšem jedině dobře, že máme co do činění s Geelsem.“ Kaz vytáhl z kap sy u vesty náprsní hodinky. „Je skoro půlnoc.“

Inej sjela pohledem k burze. Bylo to vlastně jen rozlehlé nádvoří obklopené skladišti a kancelářskými budovami. Během dne to bylo pulsující srdce Ketter­ damu hemžící se obchodníky, kteří nakupovali a prodávali cenné papíry vypsané na obchodní cesty. Jenže teď se blížila půlnoc a nebyla tu ani noha, kromě ochran­ ky hlídkující na střeše. Ta samozřejmě dostala zaplaceno, aby se při dnešním jedná ní dívala opačným směrem.

Burza byla jedno z posledních míst ve městě, na které si žádný z gangů při svých neustálých bojích nečinil nárok. Měla být neutrálním územím. Inej se ne­

 28 

mohla zbavit pocitu, že to tak ale není. V tichu, které je obklopovalo, se cítila ja ko

zvíře ve zlověstném klidu setmělého lesa, těsně před tím, než jeho tělo semkne

nastražená smyčka a ono žalostně zaúpí. Připadala si jako v pasti.

„Tohle je chyba,“ prohlásila pevně. Big Bolliger sebou trhl, vůbec si nevšiml, že u něj stojí. Inej slyšela, jak šeptem vyslovují její jméno, tedy přesněji přezdívku, jíž v jejím případě dávali přednost – Mora, temný přízrak. „Geels má něco za lubem.“

„Samozřejmě, že má,“ odsekl Kaz a hlas mu přitom skřípěl, jako když tře kame­

nem o kámen. Inej vždycky vrtalo hlavou, jestli už se s takovým hlasem narodil.

Jestli byl vůbec někdy dítě.

„Tak proč tam jdeme?“

„Protože si to Per Haskell přeje.“

Starého psa novým kouskům nenaučíš, pomyslela si Inej, ale neřekla nic, přestože

tušila, že si ostatní Gauneři myslí přesně totéž.

„Všechny nás kvůli němu zabijí,“ zamumlala polohlasem.

Jesper si protáhl dlouhé paže nad hlavu a zachechtal se, ve snědém obličeji mu

zasvítily bílé zuby. Ještě se nerozžehnal se svou ručnicí na zádech, takže jeho si­

lueta teď připomínala neohrabaného ptáka s dlouhýma nohama. „Je statisticky

pravděpodobnější, že zabijí jen některé z nás.“

„O tomhle se nežertuje,“ zpražila ho. Kaz na ni vrhl udivený pohled. Věděla, jak to vyznělo – přísně a upjatě, jako když stará bába vykřikuje na ulici neblahá pro­ roctví. Samotné se jí to nelíbilo, jenže věděla, že má pravdu. Koneckonců stařeny musejí o životě něco vědět, jinak by se nedožily svých vrásčitých tváří a nemohly na nárožích pořvávat na lidi.

„Jesper nežertuje, Inej,“ promluvil Kaz. „Dává si dohromady, jaké jsou naše ša nce.“

Big Bolliger zapraskal mohutnými klouby. „Já vám říkám, že v Kooperomu na mě čeká pivo a pánev vajíček, takže já rozhodně nehodlám být ten, kdo dneska v noci zařve.“

„Chceš se vsadit?“ nabídl mu Jesper.

„Nehodlám sázet na vlastní smrt.“

Kaz si rychlým pohybem ruky nasadil klobouk a prsty v rukavici letmo přejel po jeho krempě, jako by salutoval. „Proč ne, Bolligere? Děláme to den co den.“

Měl pravdu. To, že Inej dlužila Peru Haskellovi, znamenalo, že musela dávat v sázku svůj život pokaždé, když dostala novou práci nebo úkol, pokaždé, když vystrčila nos ze svého pokoje v Bydle. Dneska to nebylo jinak.

Když kostelní zvony v Barrelu začaly odbíjet dvanáctou, zaťukal Kaz svou vy­ cházkovou holí o dláždění. Všichni ztichli. Už nebyl čas na řeči. „Geels není žád­

 29 

ný génius, ale je rozhodně dost mazaný na to, aby nám pořádně zavařil,“ začal

Kaz. „Ať uslyšíte cokoliv, nebudete se do toho míchat, dokud vám nedám rozkaz.

Zůstaňte v pohotovosti.“ Pak krátce kývl na Inej. „A schovejte se, ať nejste vidět.“

„Žádný slzy,“ houkl Jesper a hodil pušku Rottymu.

„Žádnej funus,“ zahučel zbytek Gaunerů jako jeden muž. Znamenalo to něco jako „hodně štěstí“.

Dřív než se Inej stihla ztratit ve tmě, poklepal jí Kaz na rameno svou holí s vra­ ní hlavou. „Hlídej stráže na střeše. Geels je může mít na svojí straně.“

„Tak proč –“, začala Inej, ale Kaz už byl pryč.

Inej bezradně rozhodila rukama. Měla stovky otázek, ale Kaz ji jako vždycky neráčil odpovědět.

Rozběhla se k burze podél zdi obrácené ke kanálu. Jenom důstojníci a jejich sekundanti směli během jednání vstoupit na vnitřní prostranství burzy. Pro případ, že Falešní hráči něco chystají, zůstane zbytek Gaunerů za východní branou, kde budou čekat, připraveni k útoku. Věděla, že Geels bude mít svoje ozbrojené lidi připravené u západní brány.

Inej se dostane dovnitř svou vlastní cestou. Tahle pravidla stejně pocházejí ještě z doby Pera Haskella. Krom toho, ona je Mora – jediný zákon, který pro ni platí, je ten gravitační, a jsou dny, kdy celkem úspěšně vzdoruje i tomu.

V nižších patrech burzy byly jen sklady bez oken, a tak Inej našla okap, po kterém se dalo šplhat nahoru. Už se chystala chytit plechové roury, když ji něco zarazilo. Vytáhla z kapsy světélko ze svítících kostí, trochu jím zatřásla a na oka­ povou rouru dopadla bledě zelená zář. V jejím světle poznala, že je kluzká, po­ mazaná olejem. Šla tedy podél zdi dál, hledala jinou možnost; spatřila kamenný podstavec, na jehož čelní straně byly vyryty tři létající ryby – keršský státní sym­ bol. Postavila se na špičky a rukou opatrně nahmatala jeho horní hranu. Ucítila úlomky rozsypaného skla. Už na mě čekají, pomyslela si s pochmurným zadosti­ učiněním.

Nejsou to ani dva roky, co se pár dnů před svými patnáctými narozeninami připojila ke Gaunerům. Byla to otázka přežití, ale i tak ji těšilo zjištění, že se za tak krátkou dobu stala osobou, na kterou si je třeba dávat pozor. Jestli si Falešní hráči myslí, že takovéhle ubohé triky mohou zabránit jí, Moře, aby dosáhla své­ ho cíle, pak se šeredně mýlí.

Z kapes prošívané vesty vytáhla dvě lezecké skoby. Střídavě jednu po druhé vrážela mezi cihly a šplhala nahoru, nohama nahmatávala v kamenech sebemenší prolákliny a výstupky. Když se jako dítě učila chodit po laně, chodívala nabo­ so. Jenže ulice Ketterdamu jsou na něco takového studené a vlhké. Po několika

 30 

nešťastných pokusech zašla za materiálčikem, který má na Wijnstraat obchod

s ginem a vzadu za ním tajnou dílnu; zaplatila mu, aby jí vyrobil pár kožených

trepek s hrubou gumovou podrážkou. Padnou jí jako ulité a dokonale přilnou ke

každému povrchu.

Ve druhém patře burzy se vyhoupla na okenní římsu, byla právě tak široká, aby se na ni mohla posadit.

I když ji Kaz naučil, co mohl, nedokázala se nikdy vloupat do domu s takovou lehkostí jako on; až po několika pokusech se jí podařilo okno přelstít. Konečně uslyšela kýžené cvaknutí a šťouchnutím otevřela okno vedoucí do opuštěné kan­ celáře. Na stěnách visely mapy s obchodními cestami a na černé tabuli byly ve sloupcích křídou vypsány ceny akcií a jména lodí. Vklouzla dovnitř, zavřela za sebou okno a vydala se podél prázdných stolů, na nichž neleželo nic než vyrovna­ né stohy obchodních příkazů a záznamů.

Přešla místností k úzkým dvoukřídlým dveřím a vešla na balkón, odkud bylo vidět na hlavní nádvoří. Každá kancelář měla zrovna takový balkón. Odtud vyvo­ lávači oznamovali doručení a vypravení zboží, tady vyvěšovali černou vlajku, když se nějaká loď s celým svým nákladem na moři ztratila. Přes den nádvoří dunělo obchodní vřavou, poslíčkové běhali se zprávami do města a ceny zboží i cenných papírů létaly nahoru a dolů. Teď večer tu bylo hrobové ticho.

Z přístavu vanul vítr přinášející vůni moře a ledabyle si pohrával s pramínky vlasů, které vyklouzly Inej na šíji z pevně zapleteného copu. Na nádvoří pod se­ bou zahlédla blížící se světlo lucerny, už slyšela údery Kazovy hole dopadající na kamenné dláždění, jak si se svými sekundanty razil cestu rozlehlým pro stran­ stvím. Z opačné strany se k nim blížily jiné dvě lucerny. Falešní hráči už taky dorazili.

Inej si nasadila kapuci. Vyhoupla se na zábradlí, neslyšně přeskočila na vedlejší balkón, a pak na další a další; držela se Kaze a ostatních, jak procházeli náměs­ tím; chtěla být tak blízko, jak to jen šlo. Tmavý kabát se mu ve slaném větru vlnil, dnes v noci kulhal o poznání víc, jako vždycky, když se naráz ochladí. Slyšela, jak Jesper bez přestání něco drmolí, i Bolligerovo hluboké, hřmotné chechtání.

Jakmile se Inej dostala na druhou stranu náměstí, poznala, že si Geels přivedl Elzingera s Oomenem – přesně, jak předpokládala. Inej znala přednosti i slabiny každého z Falešných hráčů, stejně jako znala přednosti a slabiny všech v každém gangu v Ketterdamu: Ohařů, Ostrých racků i Lítých šelem. Věděla, že Geels dů­ věřuje Elzingerovi, protože toho společně hodně prožili a protože je Elzinger statný jako býk – přes dva metry vysoký, samý sval, široký, rozpláclý obličej posa­ zený na nízkém krku tlustém jako kláda. Tohle byla její práce.

 31 

Najednou byla ráda, že je Bolliger s Kazem. To, že si Kaz za druhého sekun­ danta vybral Jespera, ji nijak nepřekvapilo. Jesper je do boje celý žhavý a ať už má svoje revolvery, nebo ne, ve rvačce je jako ryba ve vodě. A pro Kaze by udělal co­ koliv. Mnohem víc ji zneklidňovalo, když Kaz trval na tom, že s ním půjde Big Bolliger. Big Bol dělá vyhazovače ve Vraním klubu. Na vyhazování opilců a po­ budů je jako dělaný, ale na skutečný boj, kdy jde do tuhého, je moc těžkopádný. Ale aspoň je dost vysoký, aby se mohl dívat Elzingerovi do očí, když nic jiného.

O druhém Geelsově sekundantovi neměla Inej chuť příliš přemýšlet. Z Oomena byla nervózní. Co se týče jeho tělesné stavby, nebudil zdaleka takový respekt jako Elzinger. Vlastně tak trochu připomínal strašáka – ne, že by byl vychrtlý, ale byl pod šaty tak nějak celý nakřivo. Říkalo se, že v hospodě nějakému člověku rozdr­ til lebku holou rukou, pak si jen utřel ruce do košile a pokračoval v pitce.

Inej se snažila zaplašit neklid, který se jí stále silněji zmocňoval. Poslouchala, jak Kaz s Geelsem dole na nádvoří nezávazně konverzují, zatímco se jejich se­ kundanti vzájemně prohledávají, aby se ujistili, že nikdo z nich nemá zbraň.

„Zlobivý kluk,“ utrousil Jesper, když z Elzingerova rukávu vytáhl nožík, a odho­ dil ho přes nádvoří pryč.

„Čistý,“ oznámil Big Bolliger, jakmile prohledal Geelse, načež se posunul k Oomenovi.

Kaz s Geelsem diskutovali o počasí a o podezření, že v Kooperomu ředí pití, když teď šly nájmy nahoru – vyhýbali se skutečnému důvodu, kvůli kterému se dnes v noci sešli. Teoreticky by si teď měli přátelsky popovídat, vzájemně se za­ hrnout omluvami, potvrdit, že budou respektovat hranice Pátého přístavu a pak se společně vydat někam, kde to všechno zapijí – takhle na tom přinejmenším trval Per Haskell.

Jenže co o tom Per Haskell ví? přemítala Inej, když nad sebou očima hledala na střeše stráž a snažila se ve tmě rozpoznat siluety jejich postav. Haskell kdysi vedl Gaunery, ale dneska ze všeho nejradši sedí v teple ve svém pokoji, pije zvětralé pivo, staví modely lodí a dlouze vypráví o svých hrdinských kouscích každému, kdo je ochotný poslouchat. Nejspíš si myslí, že se územní války dají vyřešit jako kdysi: krátkou rvačkou zakončenou přátelským podáním ruky. Ale Inej až do morku kostí cítila, že takhle se to dneska nestane. Její otec by řekl, že dnes v noci si stíny přijdou na své. Tady se přihodí něco zlého.

Kaz se oběma rukama v rukavicích opíral o svou hůl s vraní hlavou. Zdálo se, že je uvolněný, přestože mu přes lem klobouku do úzké tváře neviděla. Skoro všichni gangsteři milovali pozlátko: křiklavé vesty, přívěskové hodinky s falešný­ mi diamanty, kalhoty divokých barev a vzorů, ze kterých až přechází zrak. Kaz

 32 

byl v tomto směru výjimka – byl vzorem zdrženlivosti, nechal si šít na míru tma­

vé vesty a kalhoty jednoduchého střihu. Nejdřív si myslela, že je to věc vkusu, ale

později pochopila, že si tím dělá legraci z bezúhonných obchodníků. Dělalo mu

radost vypadat jako jeden z nich.

„Jsem podnikatel,“ řekl jí jednou. „Nic víc, nic míň.“

„Jsi zloděj, Kazi.“

„Neřekl jsem to snad právě?“

Teď vypadal jak pastor mezi cirkusáky, kterým přišel hlásat víru. Mladý pastor, napadlo ji a znovu se do ní zahryzl neklid. Kaz o Geelsovi mluvil jako o vyhoře­ lém staříkovi, dnes večer tak ale rozhodně nevypadal. Důstojník Falešných hráčů sice měl u očí vějířky vrásek a pod licousy povadlé tváře, zato byl zkušený a sebe­ vědomý. Vedle něj vypadal Kaz jako... prostě jako sedmnáctiletý.

„Buďme spravedliví, ja? Jediný, co chceme, je trochu víc škváry,“ vykládal Geels a přitom prsty poklepával na třpytivé knoflíky své kanárkově zelené vesty. „Nehodí se, abys sbalil každýho turistu, co vystoupí v Pátým přístavu a lační po rozkoši, za kterou je ochotný utratit všechny svý peníze.“

„Pátý přístav je náš, Geelsi,“ odpověděl Kaz pevně. „Na každou kavku, která se sem přijde trochu povyrazit, mají první právo Gauneři.“

Geels zakroutil hlavou. „Jsi moc mladý, Brekkere,“ pronesl s bohorovným úsměvem. „Nejspíš jsi ještě nepochopil, jak tyhle věci fungují. Přístavy patří městu a my na ně máme stejný právo jako kdokoliv jiný. Všichni se musíme nějak živ it.“

V zásadě to byla pravda. Jenže město o Pátý přístav nejevilo zájem, takže v době, kdy ho Kaz převzal, byl úplně opuštěný a zpustlý. Kaz ho nechal srovnat se zemí a postavil tam doky a vybudoval nábřeží; musel zastavit Vraní klub, aby na to sehnal peníze. Per Haskell byl proti a nadával mu do bláznů za to, že chce utratit takové peníze, nakonec se však přece podvolil. Podle Kazova vyprávění mu tenkrát starý pán doslova řekl: „Vezmi si rovnou lano a oběs se na něm.“ Jenže investice se mu už za necelý rok vrátila. Dneska jsou v Pátém přístavu kotviště ne jen pro obchodní lodě, ale i pro ty, které z celého světa přivážejí turisty a vo já­ ky dychtivé spatřit a ochutnat rozkoše Ketterdamu. A Gauneři mají jako první možnost nasměrovat je – a jejich peněženky – do nevěstinců, putyk a heren patří cích právě jejich gangu. Starý pán díky Pátému přístavu velmi zbohatl a Gauneři se v Barrelu stali skutečnými hráči. Vybudovali si tak ještě silnější po­ zici, než jakou jim přinesl úspěch Vraního klubu. Jenže se ziskem se dostavila nežádoucí pozornost. Geels a Falešní hráči dělali celý rok Gaunerům problémy, zabírali Pátý přístav a sbírali kunčafty, na které neměli právo.

 33 

„Pátý přístav je náš,“ trval na svém Kaz. „O tom nebudeme vyjednávat. Naru šu­

jete naše obchodování v docích a překazili jste dodávku jurdy, která měla připlout

před dvěma dny.“

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Vím, že to není snadný, Geelsi, ale přestaň si přede mnou hrát na hlupáka.“

Geels udělal krok dopředu. Jesper s Big Bolligerem ztuhli.

„Přestaň se naparovat, chlapče,“ usadil ho Geels. „Každý ví, že starý pán nemá na válku žaludek.“

Kazovo zachechtání znělo jako praskání suchého dřeva. „Já jsem ten, s kým máš co do činění, Geelsi, a nejsem tu na ozdobu. Chceš válku, máš ji mít. A já se postarám, abys v ní nepřišel zkrátka.“

„A co když už nebudeš moct, Brekkere? Není žádným tajemstvím, že jsi páteří Haskellových operací – přesekne se páteř a Gauneři končí.“

Jesper si odfrknul. „Žaludek, páteř. Co tam pro nás máš dál, slezinu?“

„Drž hubu,“ okřikl ho Oomen. Jakmile začalo vyjednávání, mohli podle pravidel mluvit jen důstojníci. „Pardon,“ sykl Jesper a už beze slov ukázal, jak si zamyká pusu na zámek, přičemž bylo vidět, že si na této pantomimě dává obzvlášť záležet.

„Nepochybuju, že se mě snažíš zastrašovat, Geelsi,“ pokračoval Kaz. „Ale dřív, než se rozhodnu, co s tím udělám, chci si být v té věci naprosto jistý.“

„Jistý sám sebou, že Brekkere?“

„Sám sebou a ničím jiným.“

Geels propukl v smích a loktem strčil do Oomena. „Slyšíš toho malýho na­ fou kanýho hňupa? Brekkere, tyhle ulice ti nepatří. Děti jako ty jsou jen vši. Kaž­

dý rok se ve městě znovu vylíhnou, jen aby otravovaly našince, a to tak dlouho,

dokud je někdo nerozmáčkne. A řeknu ti, že já už mám toho svrbění po krk.“

Zkřížil ruce na prsou, nadutá spokojenost z něj tryskala na všechny strany. „Co

když ti teď řeknu, že jsou tady dva strážníci s erárními puškami v majetku města,

kteří právě teď míří na tebe a tady tvoje hochy?“

Inej se sevřel žaludek. Tak tohle měl Kaz na mysli, když říkal, že Geels má

možná městskou hlídku na své straně?“

Kaz se podíval nahoru na střechu. „Najmout si na zabíjení městskou hlídku?

Řekl bych, že to je dost drahý kousek pro gang, jako jsou Falešní hráči. Pochybu­

ju, že na něco takového vaše pokladna stačí.“

Inej se vyhoupla na zábradlí a střelhbitě vylezla na střechu. Jestli tuhle noc pře­

žijí, tak Kaze zabije.

Na střeše burzy drží hlídku vždycky dva strážníci městské hlídky. Pár kruge

z kapsy Gaunerů i Falešných hráčů dopředu zajistilo, že nebudou do jednání strkat


 34 

nos, taková byla běžná praxe. Jenže Geels naznačil něco úplně jiného. Vážně se

mu podařilo podplatit městské strážníky, aby mu dělali ostřelovače? Jestli je to

tak, pak šance, že Gauneři dnešní noc přežijí, je mizivá.

Jako většina budov v Ketterdamu měla burza špičatou sedlovou střechu, která sloužila jako ochrana před prudkými lijáky; stráže proto mohli chodit jen po úzkém ochozu s výhledem na nádvoří. Inej si ochozu nevšímala. Šlo by se po něm snadně ji, ale byla by příliš na očích. Vrhla se po kluzkých střešních taškách na horu, vy šplhala asi do poloviny střechy, a s tělem nahnutým v nepřirozeném úhlu se pla zila napříč. Lezla po střeše jako pavouk, zatímco očima sledovala ochoz, uši měla na stra žené,

aby slyšela, o čem je řeč hluboko pod ní. Třeba Geels blafuje. Nebo se teď oba stráž­

níci krčí někde u zábradlí a mají na mušce Kaze a Jespera s Big Bolligerem.

„Stálo to jistý úsilí,“ připustil Geels. „Pracujeme teď v malém a městská hlídka nepřijde zrovna lacino. Ale ta investice se určitě vyplatí.“

„Tou investicí myslíš mě?“

„Tou investicí myslím tebe.“

„To mi lichotí.“

„Gauneři bez tebe nepřežijí ani týden.“

„Odhadoval bych to přinejmenším na měsíc.“

Ta představa vrtala Inej hlavou. Kdyby Kaz odešel, zůstala bych? Nebo bych bez zaplacení dluhu zmizela? Riskovala bych, že na mě Per Haskell pošle svoje vymahače? Jestli sebou nehodí, možná to brzy zjistí.

„Domýšlivá malá kryso,“ zachechtal se Geels. „Nemůžu se dočkat, až ti rozmlá­ tí ten drzý ksicht.“

„Jen do toho,“ pronesl Kaz vyzývavě. Inej pohlédla dolů, i když věděla, že tím riskuje. Jeho hlas zněl teď jinak, veškeré žerty šly teď stranou.

„Mám jim říct, ať ti vpálí kulku do nohy, na kterou ještě nepajdáš, Brekkere?“

Kde je ta hlídka? Přemítala horečně Inej a ještě zrychlila krok. Budova burzy se táhla skoro přes celý městský blok. Příliš prostoru pro jednoho člověka, když ho musí ohlídat sám.

„Skonči ty řeči, Geelsi. Řekni jim, ať střílí.“

„Kazi –,“ ošil se nervózně Jesper.

„Jen do toho. Seber odvahu a rozkaž jim to.“

Jakou hru to Kaz hraje? Čekal to? Spoléhá prostě na to, že se Inej dostane k hlídce včas?

Podívala se dolů. Geels hořel očekáváním. Zhluboka se nadechl, až se mu na­ dmula celá hruď. Inej se zakymácela, měla co dělat, aby se nezřítila ze střechy rovnou dolů. On to opravdu udělá. Budu se dívat na to, jak Kaz umírá.

 35 

„Střílejte!“ rozkázal Geels.

Výstřel rozčísl vzduch. Big Bolliger zasténal a svalil se na zem.

„Sakra!“ zařval Jesper a poklekl vedle mohutného druha; přitiskl mu dlaň na ránu, zatímco Bolliger nepřestával úpět. „Ty prašivej dobytku!“ osopil se Jesper na Geelse. „Porušil jsi neutralitu území.“

„Kdo řekne, že jsi nevystřelil první?“ opáčil Geels. „Nikdo se nedozví, jak to bylo. Protože ani jeden z vás odsud živý neodejde.“

Geelsův hlas zněl nepřirozeně vysoko. Přestože se snažil zachovat klid, Inej z jeho slov cítila paniku – jako vyděšené třepotání křídel vyplašeného ptáčka. Proč? Ještě před chvílí byl nadutý jako puchýř.

Kaz nehnul ani brvou. „Nevypadáš dobře, Geelsi.“

„Jsem úplně v pořádku,“ odsekl. Ale nebyl. Byl bledý a třásl se. Očima těkal zleva doprava, pátral po temném ochozu na střeše.

„Vážně?“ ujišťoval se Kaz konverzačním tónem. „Věci nejdou tak úplně podle plánu, že?“

„Kazi,“ naléhal Jesper. „Bolliger zle krvácí –“

„Dobře,“ utrousil Kaz.

„Kazi, potřebuje felčara!“

Kaz nevěnoval raněnému jediný pohled. „Potřebuje přestat fňukat. Může být rád, že ho Holst neposlal k zemi ránou do hlavy.“

I z té výšky Inej viděla, jak sebou Geels trhl.

„Tak se jmenuje, ne?“ obrátil se k němu Kaz.

„Wilhelm Holst a Bert Van Daal – městští strážníci, kteří mají dnes večer službu. To jsou ti, kvůli kterým jsi vybílil pokladnu Falešných hráčů, aby sis je mohl koupit?“

Geels mlčel jako zařezaný.

„Wilhelm Holst,“ pokračoval Kaz zvučně, jeho hlas se nesl prostorem až vysoko ke střechám, „sází skoro tak rád jako Jesper, takže pro něj tvoje peníze měly ne­ smírné kouzlo. Ale Holst má ještě jeden mnohem větší problém – nazvěme to třeba choutkami. Nebudu zabíhat do detailů. Tajemství totiž není jako peníze. Jakmile je člověk použije, ztrácí na hodnotě. Ale věř mi, že z tohohle by se obrátil žaludek naruby i tobě. Nemám pravdu, Holste?“

Místo odpovědi padl další výstřel. Kulka narazila na dlažební kámen u Geel­ sových nohou. Geels vyděšeně zamečel a uskočil dozadu.

Tentokrát si Inej všimla, odkud výstřel vyšel. Bylo to někde na západní straně budovy. Jestli je Holst tam, znamená to, že ten druhý – Bert Van Daal – bude na východní straně. Podařilo se Kazovi zneškodnit i jeho? Nebo spoléhá na ni? Uhá­ něla po střeše.

 36 

„Zastřel ho, Holste!“ řval zoufale Geels. „Střel ho do hlavy!“

Kaz si znechuceně odfrknul. „Vážně si myslíš, že si to tajemství vezmu s sebou

do hrobu? Tak do toho, Holste,“ zavolal. „Napal mi kulku do hlavy a moji lidé se

rozběhnout za tvojí ženou. Za dveřmi kapitána hlídky budou dřív, než dopadnu

na zem.“

Žádný výstřel se neozval.

„Cože?“ podivil se Geels trpce. „Jak vůbec víš, kdo je dnes večer ve službě?

Zaplatil jsem nehorázné peníze, abych ten rozpis služeb dostal. Nemohls mě pře­

platit.“

„Řekněme, že moje měna je tvrdší.“

„Peníze jsou peníze.“

„Obchoduji s informacemi, Geelsi, s informacemi o tom, co lidé dělají, když si

myslí, že se nikdo nedívá. Stud má větší cenu, než jakou kdy budou mít peníze.“

Inej věděla, že se předvádí, aby jí získal čas, a hbitě přeskakovala břidlicové tašky.

„Dělá ti starosti ten druhý strážník? Starý dobrý Bert Van Daal?“ zeptal se Kaz.

„Nejspíš teď nahoře neví, co by měl udělat. Zastřelit mě? Zastřelit Holsta? A co

když jsem se dostal na kobylku i jemu a on se ti teď chystá vpálit kulku do srdce,

Geelsi.“ Naklonil se dopředu, jako by chtěl Geelsovi svěřit nějaké tajemství. „Co

takhle dát Van Daalovi rozkaz a zjistit, jak to teda je?“

Geels naprázdno otevřel pusu jako kapr, ale pak zahulákal: „Van Daale!“

Přesně v okamžiku, kdy se strážník nadechoval k odpovědi, Inej za něj vklouzla

a přitiskla mu nůž na krk. Na poslední chvíli zahlédla jeho stín a střelhbitě sjela

po taškách dolů. Proboha, Kaz to vážně dokáže vyhrotit.

„Pšššt,“ zašeptala Van Daalovi do ucha. Ze strany do něj trochu dloubla, aby na

ledvinách ucítil hrot její druhé dýky.

„Prosím,“ zasténal. „Já –“

„Mám ráda, když muži žadoní,“ sykla. „Ale teď na to není čas.“

Dole pod sebou viděla Geelse, hruď se mu překotným funěním nadouvala a vy­

douvala jako krocanovi. „Van Daale!“ znovu marně zařval. Pak sjel očima zpátky

na Kaze: „Vždycky o krok napřed, že?“ mohl se vzteky zalknout.

„Když jde o tebe, Geelsi, řekl bych, že mám prostě rychlejší start.“

Geels se pousmál – byl to nepatrný úsměv, jistý a samolibý. Úsměv vítěze, uvě­

domila si Inej s novou hrůzou.

„Jenže tenhle závod ještě neskončil.“ Geels zpod kabátu vytáhl těžkou černou

pistoli.

„Konečně,“ pronesl Kaz. „Velké odhalení. Teď může konečně Jesper přestat

fňukat nad Bolligerem jak nějaká plačka.“

 37 

Jesper s očima planoucíma hněvem nevěřícně zíral na zbraň. „Bolliger ho pro­ hledával. On... Ale, ne, Big Bole, ty jsi přece idiot,“ zaúpěl.

Inej nevěřila vlastním očím. Muž pod jejíma rukama slabě zasténal, neboť v tom šoku bezděčně zesílila stisk. „Buď v klidu,“ houkla na něj a trochu povolila. Ale u všech svatých, vážně měla sto chutí do někoho vrazit kudlu. Big Bolliger přece Geelse prošacoval. Nemohl si nevšimnout pistole. On je zradil.

Tak proto Kaz trval na tom, aby s ním dneska v noci šel Big Bolliger – chtěl, aby se veřejně potvrdilo, že Big Bolliger přešel k Falešným hráčům? Rozhodně to musel být důvod, proč nechal Holsta, aby ho střelil do břicha. A co dál? Každý teď sice ví, že Big Bolliger je zrádce, jenže pořád je tu pistole, kterou Geels míří Kazovi přímo na srdce.

Geels se zašklebil. „Kaz Brekker, mistr úniků. Jak se vykroutíš z tohohle?“

„Odejdu stejnou cestou, jakou jsem přišel.“ A jako by se nechumelilo, obrátil svou pozornost na obra svíjejícího se v bolestech na zemi. „Víš, jaký je tvůj pro­ blém, Bolligere?“ Šťouchl ho špičkou hole do rány na břiše. „To nebyla řečnická otázka. Víš, jaký je tvůj největší problém?“

Bolliger zasténal. „Neee...“

„Nech mě h



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist