načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šest krát dva - Arne Dahl

Šest krát dva

Elektronická kniha: Šest krát dva
Autor:

- Dvě věci jsou Desirée Rosenquistové a stockholmské policii okamžitě jasné: Dopis, který drží v rukou, byl napsán ve stavu naprostého zoufalství a paranoie. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 334
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Linda Kaprová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4575-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dvě věci jsou Desirée Rosenquistové a stockholmské policii okamžitě jasné: Dopis, který drží v rukou, byl napsán ve stavu naprostého zoufalství a paranoie. Psaní obsahuje detaily dávno zapomenuté vraždy, které mohl znát pouze vrah nebo někdo jemu blízký. Desirée kontaktuje Sama, jenž společně s Molly Bloomovou vyráží na sever Švédk a najít pisatelku dopisu: Co je vlastně zač a proč se obrací na Desirée a Sama? Ale zdá se, že se někdo snaží odradit je od toho, aby zjistili, oč vlastně běží. Ale to není jediný problém vyšetřovatelů - neboť od posledního případu je jim na stopě tajná služba. A oni ani neví, jestli mohou důvěřovat jeden druhému...

Zařazeno v kategoriích
Arne Dahl - další tituly autora:
 (e-book)
Misterioso Misterioso
Velké vody Velké vody
 (e-book)
Velké vody Velké vody
Šest krát dva Šest krát dva
Pět plus tři Pět plus tři
Hunted Hunted
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Arne Dahl

Šest krát dva

MLADÁ FRONTA


Přeložila Linda Kaprová ISBN 978-80-204-4794-4 (pdf)

Copyright © Arne Dahl, 2017

Published by agreement with Salomonsson Agency.

Translation © Linda Kaprová, 2017 I.

7 /

1/ K rukám komisařky Desiré Rosenkvistové Poprvé jsem ten zvuk uslyšela před dvěma měsíci. Obtížně se popisuje. Jako by se někdo nacházel uvnitř zdi. Zvuk tak nějak nevychází ani zevnitř, ani zvenku a sotva může být jeho původcem člověk. Ale to, co nadnesl jeden ze dvou mladíků v uniformě, kteří za mnou přijeli, mi zpětně, když jsem měla čas jeho poznámku strávit, připadá bezmála ponižující. Tehdy jsem ani nevěděla, co takový tesařík je.

Teď už to vím.

Larvy tesaříka žijí velmi dlouhou dobu, převážně v suchém stavebním dříví pocházejícím z jehličnanů. Trvá až deset let, než se larvy konečně zakuklí a brouci vylezou ven. Provrtají dřevo skrz naskrz, i když zvenku působí neporušeně. Larvy tesaříka lze zlikvidovat jedině spálením napadeného dřeva nebo jeho ošetřením jedovatým plynem.

A vydávají zvuky. Člověk zřetelně slyší chroupání larev v napadených prknech. Nejsou ani venku, ani uvnitř. Jsou v temnotě.

Ale to není ten zvuk, který slyším. Pokud nemám nějakého osobního zlovolného tesaříka. Mám pocit, že mi někdo doopravdy usiluje o život.

Bydlím na samotě. Nikdo sem sám od sebe nepřijde, žádní zbloudilí táborníci, žádní zvědaví realitní spekulanti, žádné skupiny manažerů, kteří předstírají, že relaxují hrou na Iron Mana. Zato se tu ovšem vyskytují zvířata a jako první mě samozřejmě napadlo, že za plot zabloudil sob, nebo dokonce los a ryje mi v mých mrazuvzdorných trvalkách. Neobjevila jsem však ani stopy v záhonu, ani žádné poškození plotu. A vím, že sob ani los plot přeskočit nedokážou – právě proto jsem ho nechala postavit.

O žádný jiný živočišný druh než o člověka se tu tedy nemůže jednat. I lidé dokážou být nelidští. Je otázka, zda mezi všemi 8 / těmi miliony živočišných druhů na zeměkouli nedržíme světový rekord v nelidskosti. Přestože lidskost máme zosobňovat právě my.

Vědci navíc odhadují, že jsme zatím objevili nanejvýš polovinu všech živočišných druhů žijících na zemi.

Přesto se tu kolem jistě nepotlouká nikdo jiný než člověk. A jeho – předpokládám, že jde o muže – přítomnost tady na náhorní plošině nemůže mít žádný jiný cíl. Nasněžilo. Prozkoumala jsem sněhovou pokrývku, ale nenašla jsem žádné důkazy, ba ani stopy, které bych nezanechala já. Přesto vím, že je to pravda. Je to pravda celou dobu.

Někdo mě sleduje.

Jsem v Temnotě.

V  devatenáctém století se nad nevolnými ženami toužícími po svobodě a spravedlnosti mávalo rukou jako nad hysterkami a želbohu jsme dodnes nedosáhli valného pokroku. Vím, že policie mě už dávno přestala brát vážně, vidíte ve mně hysterku, i  když to přesvědčení pečlivě schováváte za  výrazy „notorická stěžovatelka“ a „vyznavačka konspiračních teorií“. Dozajista máte po ruce i nějakou případnou neuropsychiatrickou diagnózu. Povídám vám: hodně štěstí. Doufám, že se tou svou diagnózou udávíte, až se budete sklánět nad mojí krutě zohavenou mrtvolou.

Protože tenhle člověk mi nepřeje nic dobrého.

Opravdu mě rmoutí, že mým slovům nikdo nevěří. Nebo ještě hůř, že jsem za blázna. Moc dobře jsem poznala ten tón, když tu páni policisté byli. Zaslechla jsem je, když usedli do hlídkového auta a řehtali se na celé kolo tomu vtípku s „tesaříkem“. Jako bych nepoznala rozdíl mezi záškodnickým potomkem nějakého brouka s dlouhými tykadly a zlotřilým dospělým mužem. Jako bych si snad pletla, jaké zvuky který z nich vydává.

Tolikrát jsem se snažila, ale nikdo mě neposlouchá. Jsem skutečně v temnotě.

Víte stejně dobře jako já, že Gladio doopravdy existovalo a že tabákové společnosti v USA do cigaret přidávaly návykové

9 /

látky. CIA skutečně používá infarktovou pistoli, která nezanechává žádné stopy, a  scientologové uskutečnili svou operaci Snow White, přestože tomu nikdo nevěřil.

Já osobně jsem upozorňovala na to, že Victor Gunnarsson byl skutečně viděn v  ulici Luntmakargatan bezprostředně po  vraždě Olofa Palmeho – je to písemně zaznamenáno –, a  osobně jsem hovořila s  policistou, který přiznává, že dva na sobě nezávislí svědkové zahlédli onoho červencového večera bílý sportovní vůz patřící místnímu příslušníkovi kriminální služby na silnici u restaurace na hoře Kinnekulle.

S jistým důrazem jsem se vám také pokoušela vysvětlit, že na noži nalezeném v podlahové vpusti ve Strömstadu není přítomná DNA Essama Quasima, stejně jako že se Penny Grundfelt tři roky před vraždou Anderse Larssona aktivně projevoval jako hluboce nenávistný profil DeathStar na fóru Flashback. To, že se o propiskou zanechané kresbě na hýždi Lisy Widstrandové zmínil i místní tisk, aniž tomu policie věnovala pozornost, nabízí určitý úhel pohledu na vinu Karla Hedbloma a získala jsem také přístup k e-mailové korespondenci mezi dvojčaty Abubakirovými, kde se dokonce výslovně zmiňuje střelivo do Rugeru Mini 14, jenž ustřelil hlavu Sanchezovi.

Ale vám je to všechno úplně jedno.

Budu vás zajímat teprve jako oběť vraždy. Teprve coby mrtvola.

Ano, píšu na stroji. S počítačem jsem skončila, jakmile jsem se doslechla pravdu o NSA. Právě díky tomu se Edwardu Snowdenovi daří v Rusku zůstat mimo radar – nikdy nepoužívá počítač. Kdo jiný by už měl bezpochyby trpět výraznými abstinenčními příznaky? Ale navzdory všemu se dají vydržet. K prohlížení internetu používám tablet, důkladně se skrývám, ale na počítači nenapíšu nikdy ani slovo, protože už navždycky uvízne v  tom obrovském cloudu, kde se může donekonečna zmnožovat. Kdyby si například dvojčata Abubakirova mohla přečíst, co vím, vypadalo by to se mnou skutečně bledě. 10 /

Už ten zvuk slyším zase, přímo teď. Bože můj.

Nejhorší na tom, že píšu, zatímco se to odehrává, je, že tenhle papír určitě odnese s sebou. Potřísněný mou krví. Pak se ho zbaví, aniž se nad tím nějak zvlášť zamyslí. Jako by neměl pražádný význam.

A já přitom píšu vlastní krví.

Vnější stěna, dole u sklepa. Zašelestění, jako by se skutečně něco pohybovalo uvnitř zdi, hluboko v  temnotě. Ale samozřejmě je mi jasné, že je venku, že postupuje sněhem venku na záhonech. Nechápu jenom, co chce.

Podařilo se mi na internetu snad skutečně omylem prozradit nějaké nežádoucí pravdy, než jsem skončila s počítačem? Je to nakonec nějaký viník, který unikl trestu a teď mu připadá, že moje vhledy ohrožují jeho svobodu? Nebo je to jen prachsprostý, primitivní sadista, který kromě samotného činu nemá žádný záměr? Lupič, násilník, nájemný vrah – vlastně je mi to úplně jedno, ale ráda bych věděla proč.

Chci vědět, proč zemřu.

Odmítám vstát, odmítám přerušit psaní. Už padl soumrak, který přichází čím dál dřív, a tuším, že obloha se zatáhla, protože za temnotou jako by byla ještě další temnota.

Zase ten zvuk. Přemístil se. Chvatné zašoupání, jako když se něco táhne podél zdi, zřetelně blíž dveřím.

Kéž by to přece jen byly larvy tesaříka.

Můj pohled se zdráhá odtrhnout od  papíru. Přesto cítím, že opravdu musím hledat nějakou únikovou cestu. Plamínek svíčky ve tmě dýchavičně mihotá na pokraji zhasnutí. Není slyšet nic než ťukání psacího stroje, zvuk, který by za jakékoli jiné situace dokázal zkrotit mé šílící nervy.

Ale ne teď.

Protože už ten zvuk slyším znovu, rychlé zašoupání, hbité zaškrábání. Ještě nikdy se neozvalo takhle blízko.

Dva měsíce žít s tímhle. Občas den co den, jindy s nesnesitelnou několikadenní přestávkou. Když teď ten zvuk slyším

11 /

u schůdků na terasu, cítím téměř úlevu; o moc déle bych tu nejistotu už nevydržela.

Sklep, který jsem přestala používat před několika lety. Od té doby jsem tam ani nebyla. V témže okamžiku, kdy se ohlédnu ke  dveřím sklepa, zavane ložnicí nenadálý ledový průvan. Přímo ve chvíli, kdy plamínek svíčky zhasne, sly... 2/ Čtvrtek 12. listopadu, 14:17 Jmenuje se Berger. Sam Berger.

Nic jiného nevěděl. Kromě toho, že musí ven.

Pryč.

Dotkl se kuchyňského okna; bylo tak chladné, že měl dojem, jako by měl pot každou chvíli přilepit bříška prstů k jeho skleněnému povrchu. Když ruku prudce odtrhl, zůstal otisk tak zřetelný, že Sam tušil, že ho z velké části tvoří kůže.

Nejprve v okenní tabulce uviděl sám sebe. Zvedl pravačku, vztyčil ukazovák a  prostředníček, takže ruka připomínala dvouhlavňový revolver.

A vystřelil sám na sebe.

Za oknem bylo všechno bílé. Dokonale bílé.

Vysoká sněhová pokrývka tvořila rovinu. Pod sebou ukrývala pláň, možná pole, které jako by se táhlo až do nekonečna. Dokud Sam v dálce nerozpoznal pohyb, právě tam, kde už se zorné pole vytrácelo. Když skutečně usilovně napnul zrak, vytušil, že ten protáhlý kvádr pohybující se na okraji pole je autobus.

Přesně tam se musí dostat.

Tam se nacházela cesta. Cesta ven. Pryč.

Ve dveřích jeho pokoje se poprvé objevila skulina, podařilo se mu vyklouznout ven právě včas, v době poobědové ospalosti. Ocitl se v kuchyni, kde, pokud věděl, ještě nikdy nebyl. 12 /

Kuchyňský personál už připravil odpolední svačinu; vedle tácu se skořicovými šneky přikrytým potravinovou fólií stálo na servírovacím stolku několik termosek. U stolku visely bílé pláště.

Znovu vyhlédl oknem ven, tentokrát s  tváří těsně u  skla. Do obličeje mu sálal chlad. Sjel pohledem po svém těle. Z kalhot, které by si za normálních okolností člověk mohl splést s tepláky, vykukovaly bosé nohy. Zavrtěl prsty. Jako by i ony samy chápaly, že bez bot se k silnici nikdy nedostane.

Přesto musel ven. Musel odtud. Trčel tu už moc dlouho.

Příliš dlouho byl pryč.

Zašel do spíže. V rohu tu ke svému překvapení našel jeden pár vysokých bot, a přestože byly nejméně o tři čísla menší, než potřeboval, obul si je. Prsty u nohou se mu zkroutily, ale chodit dokázal, možná by dokonce zvládl i běžet.

Když se vrátil do  kuchyně, uslyšel za  dveřmi vedoucími na hlavní chodbu volání. Dveře byly zavřené, ale těžko mohl počítat s tím, že tak zůstanou zvlášť dlouho.

Strhl všechny tři bílé pláště u servírovacího stolku a několika kroky byl u menších kuchyňských dveří. Bolest ze zkroucených prstů na nohou ho udržovala ve stavu bdělosti.

Oblékl si první bílý plášť, pak druhý, ale když se chystal pracně napasovat i do třetího, přiblížil se hluk na chodbě k hlavnímu vchodu do kuchyně už příliš. Opatrně stiskl kliku a vykradl se na postranní chodbu. Co nejtišeji za sebou zavřel a slyšel, jak někdo rozrazil hlavní vchod do kuchyně. Utíkal čím dál temnější chodbou a v běhu se soukal do třetího pláště; ve vysokých botách jeho za normálních okolností tak hbitý běh připomínal spíš dvojici zběsile se šourajících údů stižených koňskou nohou.

Za normálních okolností? Žádné „normální okolnosti“ v tu chvíli neexistovaly. A už vůbec ne běh. Zdálo se, jako by se probudil do dokonale prázdného, dokonale bílého světa.

Do světa bez rozlišovacích znaků.

Připadalo mu, jako by jeho vzpomínky nebyly nic víc než

13 /

fantomové bolesti duše. Všechno zmizelo, amputované. Jako by mozek za sebou cíleně zametl stopy.

Přesto poznával ty dveře, poznával dokonce i škvíru, z níž se linul závoj chladu halící poslední temné metry chodby.

Otevřel. Terasa byla prostorná, přímo obrovská, jako by patřila královskému paláci, ale ve sněhu byl vyklizený jen nevelký čtverec hned u dveří. Povalovala se tu spousta cigaretových nedopalků.

Určitě tu už někdy byl kouřit, když se ještě nacházel v temnotách. Určitě. Jak by sem jinak trefil?

Ale nepřestal snad?

Závěj na terase mimo vyklizený plácek dosahovala do metrové výše. Odházený sníh zůstal ležet ve  velkých slehlých plástvích a vytvářel strmý schod na náhorní plošinu sněhu. Od zábradlí terasy ho dělilo šest metrů a odtamtud zase neznámo kolik od země.

Od pláně vedoucí k silnici. K cestě ven.

Pryč.

Vrhl se vzhůru na závěj. Pokrývala ji tak silná ledová krusta, že se do  ní nebořily ani jeho neproporčně malé boty. To až ke konci, kdy se boj o dosažení zábradlí změnil v zápas o jakýkoli další pohyb vpřed. Dospěl k balustrádě přesně v okamžiku, kdy za sebou od dveří na terasu cosi zaslechl.

To, co chápal jako rozlehlé pole, leželo pod ním v hloubce nejméně pěti metrů. Sněhová pokrývka tu vypadala vyšší než na terase, ale kdyby byla stejně namrzlá jako tam, zlomí si nohy. Neměl však na vybranou.

Bez ohlédnutí vyšvihl do vzduchu nejdřív jednu a pak druhou nohu a překonal zábradlí. Pláště ve třech vrstvách se kolem něho zatřepotaly jako bizarní bílá křídla. Třepotaly se tak velmi dlouho.

Dopadl na sníh, probořil se. Ano, probořil. Sníh náraz ztlumil. Přepadl dopředu a svalil se přímo do více než metrové závěje. Ústa mu zaplnil sníh. Nemohl dýchat. 14 /

Trvalo to trochu moc dlouho, zachvátila ho panika. Panika z laviny. Nakonec se mu však podařilo vstát, nohy ho unesly. Plival sníh, kýchal sníh, zvracel sníh, ale prchal plání pryč. K silnici. Šlo to nemilosrdně pomalu. Jako by se pohyboval v tekutém písku.

Když urazil asi deset metrů, vrhl pohled přes rameno. U zábradlí terasy stáli dva ramenatí muži a zírali na něho. Pak zmizeli.

Prchal dál. Sníh byl slehlý i načechraný zároveň. Ve svislém směru se do něho snadno bořil, ve vodorovném se jím těžko prodíral. Sváděl souboj se živly. A navzdory trojí vrstvě nemocničních plášťů mu byla strašná zima.

Začalo sněžit. Z tmavnoucího nebe se houpavě snášely veliké vločky. Slunce už zapadlo, když rozeznal ještě jiný zvuk než své vlastní zběsilé oddychování. Zarazil se, zvedl nos ke všehomíru a nechal vločky, aby mu pokrývaly obličej jako nějaká fragmentární škraboška. Zadržel dech, naslouchal.

Napjatě.

V  chabém tlumeném světle po  západu slunce vytušil pohyb, kdesi v dálce. Nakonec rozeznal i tvar. Bělostí se pohyboval kvádr.

Směrem k  němu. Vyrazil vpřed přespříliš nadšeně, podklouzl, přehnaně kontroval pád dopředu, takže místo dopředu sebou plácl na znak až po lýtka uvězněný v závěji. Nedokázal se zvednout. Tančící vločky mu přistávaly na rohovce, oči se zalily slzami.

Opravdu nedokázal vstát.

Musel zapátrat hluboko ve svém nitru, aby nalezl žhoucí bod vůle, důkladně ukrytou rezervu energie. Zrnko pevně slisované agrese. S řevem se vztyčil, sníh kolem něho zavířil, pláště se rozevlály, jako by divoce tloukl křídly. Byl padlý sněhový anděl, který však znovu povstal.

Dral se dál. Autobus se blížil. Ze stran ho zcela pokrývala vrstva odletujícího sněhu a bylo vidět jen kousky oken. Řidič

15 /

rozsvítil reflektory, z kvádru vystřelily dva kužely světla. A dieselové mručení znělo čím dál silněji.

Paradoxní zpěv svobody.

Už viděl silnici, klikatila se, jakoby zapuštěná v  bílé pokrývce. Rozběhl se; najednou dokázal běžet, sníh přestal klást takový odpor. Viděl, jak autobus křižuje krajinu čím dál blíž. Samovi zbývalo ke krajnici deset metrů. Padl na kolena, znovu se zvedl. Autobusu už mnoho metrů nezbývalo. Sam zvedl ruce a divoce zamával. Okřídlená bílá postava obestřená aurou tančícího prašanu nemohla řidiči uniknout.

Utíkal dál, mával, dorazil ke škarpě, sebral veškeré poslední zbytky sil a skočil přes příkop. Autobus dorazil. Připadalo mu, jako by se na okamžik střetl s řidičovým pohledem.

Ale nezpomalil.

Autobus nezpomalil.

Napřáhl ruku k zasněženému boku autobusu, ohnul prsty do pařátu, jako by tu spoustu tun hodlal zadržet ryzí vůlí. Autobus se s burácením prohnal kolem, aniž byť jen nepatrně upravil rychlost. Když se ujíždějící autobus natočil, ve sněhu na jeho boku zřetelně viděl pět nepravidelných rýh; stopy zanechané jeho prsty.

Zadíval se na  mrazem ztuhlou pravici, zkrvavená bříška prstů. Necítil však nic. Vůbec nic. Klesl na kolena. Ani na křik už mu nezbývaly síly.

Autobus mizející v dálce za sebou zanechal neproniknutelný oblak; Sam se ocitl v náhlé sněhové bouři. Ustávala nekonečně pomalu.

Za sněhovou mlhou začal cosi rozeznávat. Pohyb. Jako by se ho týkal. Za závojem mlhy vytanuly dvě bytosti, dva ramenatí muži v pohybu. Jeden z nich dosud máváním povzbuzoval autobus, aby nezastavoval, jako by se čas zcela vymkl z kloubů.

Druhý přešel silnici, zvedl pěst a udeřil Sama přímo do obličeje. On sám byl přesvědčený, že byl v bezvědomí už ve chvíli, když rána dopadla. 16 /

Poslední, co ještě slyšel, byl sníh, jak se se zatajeným dechem snáší vesmírem. 3/ Čtvrtek 12. listopadu, 17:48 Bílá plocha. Nic se tu neodehrávalo, nebylo z ní možné vyčíst žádné znaky.

Jak se však zorné pole rozrůstalo, vpluly do bělosti dvě rovnoběžné zářivky. Jedna z nich blikala, slabě, ale rychle, a z ní se po bílém stropě šířil nervózně pulzující přísvit.

Poznával to světlo. Už ho někdy viděl. Přesto by se o vzpomínce dalo mluvit jen stěží.

První vědomá myšlenka: zvláštní cítit se takhle vyprázdněně, tak prostý všeho. Jen jako tělo. Znamenalo to groteskní osvobození. Osvobození od minulosti.

Teď však zcela jiný pocit. Jako by se škvíru po škvíře v jeho mozku otevíraly jedny dveře za  druhými. Jako by si poprvé vzpomenout skutečně chtěl.

Nějaký mužský hlas pronesl rozšafně:

„Silné podchlazení, ale žádné přímé omrzliny.“

Odtrhl pohled od stropu. Muž v bílém, který ještě nádavkem oplýval velkorysým množstvím bílých vlasů, založil okraj obvazu na jeho pravačce a připevnil jej několika kousky náplasti. Pak se střetl s jeho pohledem.

Muž se mu dlouze zadíval do očí, zamyšleně přimhouřil oči a pronesl:

„Jsem doktor Stenbom, poznáváte mě, Same?“

Zavrtěl hlavou. Toho muže v bílém nepoznával. I když mu cosi říkalo, že by ho znát měl.

„Ruka každopádně vypadá dobře,“ ujistil ho doktor Stenbom a položil mu jeho obvázanou pravačku na stehno, překvapivě pozorně a ohleduplně.

17 /

„Takže ten obvaz nemáte kvůli omrzlinám, ale proto, že vaše prsty dostaly docela zabrat, když jste se pokusil linkovému autobusu utrhnout boční stěnu. Obvázali jsme každý prst zvlášť. Autobus se prý v  tom okamžiku pohyboval rychlostí něco přes osmdesát kilometrů v hodině, což vysvětluje charakter poranění. Do týdne se to ale zahojí. Vzpomínáte si, jak jste se pokusil zadržet ten autobus, Same?“

Ke svému vlastnímu překvapení přikývl. Vybavoval si to. Celou tu šílenou pouť. Vzpomínal si na kuchyň, kuřácký plácek, terasu, pole. Vybavilo se mu, jak mu ústa zalepil sníh. Autobus. Dva ramenatí muži.

„Nějak ale nedokážu pochopit ty pohmožděniny v  obličeji,“ pokračoval doktor Stenbom a ukázal prstem.

Zato já ano, pomyslel si a pousmál se. Potutelně. Ve tváři ucítil podivné napětí. Sáhl si na ni – jako by měl obvázanou celou hlavu.

„Vzpomínáte si, jak jste k tomu zranění v obličeji přišel?“ zeptal se lékař.

Zavrtěl hlavou.

Zato doktor Stenbom zvolna přikývl, o něco ustaraněji.

„Před chvílí mi připadalo, že ve vašem pohledu vidím bdělost, která v něm dřív nebyla, Same, ale vypadá to, že vám paměť přece jen zase selhává. Víte, co je dnes za den?“

Zavrtěl hlavou. Nebyl si dokonce ani jistý, že by dokázal všechny vyjmenovat. Bylo jich sedm, ne?

„Pondělí,“ pokusil se.

„To úplně ne,“ odpověděl doktor Stenbom a zachmuřil se.

„Úterý,“ pokračoval Sam. „Středa, čtvrtek, pátek, neděle.“

„Zapomněl jste na sobotu, Same.“

Zadíval se opět ke stropu. Zapomněl na sobotu. Nedokáže ani napočítat do sedmi.

„Utrpěl jste otřes mozku, Same,“ informoval ho doktor Stenbom. „Může to být spíš tím, než... vaším předchozím stavem. Dokázal byste si vzpomenout, jak se jmenujete?“ 18 /

„Sam Berger,“ odpověděl.

„Výborně. A víte, jak jste se sem dostal?“

Vágní pohyby v jeho nitru, spíš dole na šíji než nahoře v temeni. V míše? Výjev: divoká vánice vrhající se proti okénku auta, prchavý odraz v témže okně, něčí vlasy. Zase pryč.

Zavrtěl hlavou. Doktor Stenbom pokýval hlavou.

„Že jste se pokusil uprchnout, to si nicméně vybavujete?“

Přikývl.

„Samozřejmě že jsem se pokusil utéct,“ pronesl. „Vždyť ani nevím, kde jsem. Na severním pólu?“

Doktor Stenbom se zasmál, ale pak zase rychle zvážněl.

„Vzpomněl byste si, kdo vás sem přivezl?“

Opět nezřetelné vzpomínky, nekompletní obrazy podobné roztrhaným fotografiím. Zavrtěl hlavou.

„Vzpomínáte si, jestli to byl muž, nebo žena?“

„Žena,“ odpověděl okamžitě ke svému vlastnímu překvapení.

„Výborně, Same. Věděl byste, jak vypadala?“

„Blondýna.“

„Máme záznam z kamery nad hlavním vchodem,“ informoval ho doktor Stenbom. „Je to přesně tak, objevila se tam světlovlasá žena. Ale nechala vás venku ve sněhu. Museli jsme pro vás přijít a odnést vás dovnitř, Same. Kdo byla ta žena?“

Cítil, jak mrká. Při každém pohybu víček se obvaz napnul. Copak měl opravdu obvázanou celou hlavu?

„To nevím.“

„My také ne,“ rozhodil rukama doktor Stenbom. „Když se teď začínáte uzdravovat, nemáme žádnou blízkou osobu, kterou bychom mohli kontaktovat.“

„Já se začínám uzdravovat?“ zeptal se.

„Podle mého názoru navzdory všemu ano,“ usmál se doktor Stenbom a vstal. „Myslím, že jsme na dobré cestě, Same.“

„Nemám ponětí, kam ta cesta vede.“

„Musíme pospíchat pomalu, Same. Pokud nevíte, kam ta cesta vede, nejspíš tam ani nemusíte moc spěchat.“

19 /

„Co teď uděláte?“

„Nasadím vám zase infuzi. Kapačku, kterou máte už dva týdny. Stejnou dávku. Postupně ji můžeme začít snižovat.“

„Ale co v ní je?“

„Především roztok s výživou,“ vysvětloval doktor Stenbom. „Nebyl jste úplně ve stavu, abyste dokázal přijímat potravu nějakým jiným způsobem. Obsahuje ale také sedativa. Potřeboval jste je do nejvyšší možné míry tehdy, a teď, když se realita začíná zvolna vracet, je nepotřebujete o nic méně.“

Zkoumal proužky náplasti v levé loketní jamce. Vyčnívala z nich žlutá koncovka. Do ní zavedl lékař hadičku ze sáčku s infuzí na stojanu nad jeho hlavou. Opřel se rukama v bocích, zadíval se na svého pacienta a se zachmuřeným obočím poznamenal:

„Utekl jste, Same. Kdyby to personál neodhalil, čekala vás v tom mrazu jistá smrt. Standardní postup by v takové situaci byl omezit vás na svobodě, držet vás přikurtovaného k posteli pro vaše vlastní dobro. Přesto jsem se rozhodl k tomuto opatření nesáhnout, Same, protože podle mého názoru jistě chápete, že se nepokoušíte utéct od nás. Prcháte před realitou, před svými vzpomínkami. A  soudě podle toho, co jsme já i ostatní personál v uplynulých týdnech slyšeli, nebude jejich návrat bezbolestný. Chtěl bych, abyste se nad tím zamyslel, Same, možná dokonce, abyste to udržel v paměti. Nebude to bezbolestné.“

Doktor Stenbom vstal a zadíval se na něho. Pohledem zhodnotil situaci a odešel. Snad ještě cvakl zámek, když se za ním zavřely dveře.

On však v posteli nevěnoval pozornost ničemu jinému než žlutému předmětu trčícímu z jeho paže. Opatrně začal odlepovat proužky náplasti, které zajišťovaly žlutou kanylu.

V místě, kde tlustá jehla pronikala do kůže, byla kůže celá modrá a posetá více i méně zahojenými vpichy; nebylo pochyb, že už tu nějakou dobu leží. Ten parchant Stenbom tvrdil, že 20 / dva týdny, ale mohlo to být mnohem déle. Čas zatím postrádal jakýkoli význam.

Vytrhl jehlu z ruky. V loketní jamce se objevil jen slabounký pramínek krve, jako by už skoro neměl žádný tlak. Pramínek se začal rozvětvovat. Vytáhl si zpod hlavy polštář, strhl povlak a podložil si polštářem paži. Stružky si k němu zvolna nacházely cestu a postupně se rozpíjely.

Ohnul tlustou kanylu; bylo to obtížnější, než čekal. Konečně se mu podařilo dosáhnout mírného oblouku. Podržel si ho proti světlu, prohlížel si ho. Pak ho zabodl do dosud krvácející ranky, hledal průchod žílou.

Bolest ho udržovala při vědomí.

Sledoval kůži. Několik centimetrů pod vpichem se mírně vyboulila. Zatlačil silněji, vyboulenina rostla. Nakonec kůže povolila. Zevnitř. Z jejího povrchu se vynořila ohnutá kanyla. Z obou ran vytékala krev, z vpichu i z místa, kudy jehla vycházela ven.

Uviděl otvor, průstřel. Obraz se kolem něho mihl, pokoušel se uvíznout. Nenechal se odbýt.

Průzračná tekutina ve stružce krve však obraz zapudila. Vytékala kapku po kapce z hrotu ohnuté kanyly. Kap, kap. Infuzní roztok. Už mu neproudil do žil a neotravoval mu tělo.

A duši.

Přelepil rány náplastí, vytvořil v ní malý tunýlek, čekal, dokud z něj neuviděl vytéct první průzračnou kapku na polštář. Pak naaranžoval žlutou koncovku kanyly tak, aby všechno vypadalo jako dřív.

Odložil zakrvácený polštář na druhou stranu postele, jako by ho chtěl nechat uschnout, skrčil nohy stranou, posadil se na pelest. Přenesl váhu na dolní polovinu těla a vstal. Svět se s ním mírně zakymácel, hlavou prolétly blesky bolesti, udržel se však vestoje. Pak se pokusil o první váhavý krůček, druhý. Ano, vrávoral, ano, visel na stojanu s infuzí, ale nohy ho unesly.

Na protější stěně holé místnosti uviděl umyvadlo se zrcadlem. Dopotácel se k němu. Uviděl prapodivnou tvář mumie.

21 /

Ten pohled mu připadal logický. Muž bez vzpomínek, muž bez tváře. Ten odraz nepatřil Samu Bergerovi. Lehkými doteky si ohmatal obvaz; jako by v zrcadle viděl někoho úplně jiného.

Někoho úplně jiného. Odraz někoho úplně jiného. Zničehonic se zrcadlo změnilo v čelní okno, snad v autě, a najednou nebylo čisté a průhledné, nýbrž se utápělo ve víření. Proti sklu vířily sněhové vločky, veliké ploché vločky, jako by vůz pronikal změtí chvatně vzplanuvších šupinek světla. A v prchavém odrazu uviděl něco dalšího. Odraz nezachycoval jeho, nepatřil Samu Bergerovi. Viděl blond vlasy. Nikde však žádnou tvář, jen ty vlasy. A vtom všechno zmizelo. Zůstala jen záhadně civící mumie. A necivěla z okénka auta, nýbrž ze zrcadla v bezútěšně holé místnosti v místě, jehož funkcí navzdory všemu musí být nějaký druh zdravotní péče.

Odvrátil se od zrcadla, už se nechtěl dál dívat. Dovrávoral k oknu. Vyhlédl ven. Kdysi tak bílou pláň halila absolutní čerň. Nebylo vidět vůbec nic, měsíc, ani jediná hvězda, jen smolná tma. Nedalo se dokonce ani rozeznat, jestli sněží.

Ale sněžit nejspíš muselo.

Neunikl svému odrazu. Znovu ta mumie. Teď však mumie předvedla bergerovské gesto; zvedla obvázanou pravačku a dvouhlavňovým revolverem vystřelila sama na sebe.

Pak zůstal úplně bez hnutí. Jako postava u stolu.

Bleskový chaos. U stolu? Postava?

Onen strašlivý pocit, když si člověk vzpomene na něco, co si vůbec nepamatuje. Jen ono prázdné místo.

Zůstal stát u černočerného okna. Viděl svůj vlastní mumifikovaný odraz. V  pozadí se začaly zhmotňovat věci, vyrůstaly mu před očima. Místnost, velký, téměř prázdný dům. Déšť bušící na  okno. Postava sedící na  židli uprostřed místnosti. Prázdnota, nehybnost, kterou nebylo možné k ničemu přirovnat. Začal rozeznávat nábytek – spíš jeho nepřítomnost. Téměř nezařízený interiér. Výkřik nejasného druhu stoupající 22 / k relativně vysokému stropu. Ale nic víc. Nic víc. Nebo vlastně ano.

Vlasy. Plavé vlasy. Celý mozek se mu roztočil.

Sedící postava. Vše nejasné.

Čtyřlístek. A najednou výbuch krve. Násilí a krev. Dům plný bolesti. Všude otvory po kulkách. V podlaze.

Otvory po kulkách v podlaze.

Sedící postava. Žena. Nehybnost.

Pak tu byl sklep, temné schodiště do sklepa. Tam se vydat nedokázal. Mozek se začal vzpírat.

Věci se začaly točit, netušil, kde ten pohyb začal. Dvě osoby, ještě vzdálenější, jako by se na ně díval z dálky. V čase i prostoru. Nejprve kráčely, pak zůstaly nehybně sedět, nesmírně blízko.

Divoce vířily kolem něho.

Tohle možná byla skutečnost: zpoza mraku se vykradl měsíc, ozářil zvolna se snášející vločky. Spíš tančily, než že by se vrhaly proti čelnímu sklu. Dokázal sledovat každičkou z nich, nedotčenou vším tím časem, vší tou rychlostí.

Protože rychlost neexistovala. Nacházela se jen v jeho nitru, nikde jinde. A tam vše pádilo.

Neprohlédnutelná nejasnost vzpomínek; vše mu unikalo. Jakmile se už už chystal zachytit nějaký obraz, vysmekl se mu.

Opět ti dva, jeden vysoký, jeden malý. Sehraná dvojice. Přinutil se je zadržet, přestože byli v pohybu směrem ke stolu. Ten větší byl on sám, Sam Berger, a po jeho boku stála žena. Poměrně drobná. Neměla však plavé vlasy, nýbrž tmavé, ostříhané na mikádo. Marně se pokoušel vybavit si jméno. Desiré?

Ano, tak to bylo. A  zároveň vůbec ne. Jiné jméno, možná přezdívka? Ano. Deer. Tak to přece bylo? A najednou je viděl zvenčí, Sama a Deer, sehranou dvojici.

Policisty.

Potom seděli oba z jedné strany výslechového stolu. Sam vlevo, Deer vpravo. Rosenkvistová. Desiré Rosenkvistová.

23 /

Viděl svůj vlastní výraz, přísný. Deeřin povzbudivý. Hodný polda, zlý polda. Viděl ono výsměšné bergerovské gesto.

Byly tu tři ženy. Jedna z nich seděla nehnutě na židli v nezařízené místnosti, do jejíchž oken bubnoval déšť a kde podlahu pokrývala krev a otvory po kulkách.

Nebo byly čtyři?

Nebo ještě víc?

A najednou všechno zmizelo.

Bez varování. Jako by se netrénovaný, otřesený mozek předávkoval vjemy a jednoduše vypnul.

Ukročil stranou, aby vyrovnal rovnováhu. Stojan s infuzí zarachotil. Zabodnutá jehla zatahala za rány. Upřel pohled na náplasti v loketní jamce. Zdálo se, že se nic nestalo. Vyčkával. Konečně z tunýlku v náplasti skanula průzračná kapka.

Vše fungovalo.

Otočil se a prohlížel si místnost. Nechal za sebou na podlaze stopy. Ale ne krvavé, jen cestičku z jednotlivých průzračných kapek. Cestičku z infuzního roztoku. Doufal, že stihnou uschnout, než se personál vrátí k němu do pokoje.

Dopotácel se k  posteli. Ležel na  ní polštář bez povlaku se zřetelnou krvavou skvrnou. Sáhl na ni. Byla dosud vlhká. Odložil povlak vedle polštáře a rozhodl se počkat, dokud krev nezaschne.

Aby po sobě nezanechal stopy. Stopy od krve.

Obešel postel a vrátil se do výchozího bodu. Posadil se na pelest, vytáhl nohy nahoru a uvelebil se v poloze na zádech.

Zíral do stropu. Za nervózně pulzující září byl dokonale bílý. Přesto na něm bylo rozlišovacích znaků dost. Znaků, které se začaly podobat vzpomínkám.

Odpočine si. Znovu vyprázdní mozek, nechá ho nabít. Pak si musí začít vzpomínat.

Pořádně vzpomínat. 24 / 4/ Pátek 13. listopadu, 07:33 V místnosti nebyla žádná okna. O to víc lidí. A ještě víc monitorů. Jako by se nacházeli v podsvětí. Nebo alespoň v podzemí.

V  jednom rohu velké, hekticky činorodé místnosti seděli kousek stranou dva muži, každý na své straně psacího stolu, a sledovali obličej jeden druhého téměř stejně často jako monitory počítačů. Jeden z nich seděl proti zdi, druhý s pohledem do místnosti. Střídali se, protože oba raději seděli zády ke zdi.

Statný muž, který si tento týden vylosoval místo orientované ke zdi, se zadíval na velké laciné potápěčské hodinky obepínající jeho mohutné zápěstí. Jako by se právě vynořil nad hladinu a měřil si, jak dlouho se mu podařilo zadržet dech. Několikrát se zhluboka nadechl a  znovu se ponořil. Do  hlubin počítače.

Vedle monitoru stála mosazná tabulka, která dávala na vědomost, že muž se jmenuje Roy Grahn.

Z opačné strany psacího stolu se k němu upřel chvatný pohled. Ani jeden z nich to nechtěl přiznat, ale probíhal mezi nimi neustálý souboj, bitva o to, kdo z nich si jako první vydobude oficiální status a bude povýšen do stavu interního zdroje.

Zatím oba zůstávali externisty.

Vedle monitoru obráceného ke  zdi se nacházela v  zásadě identická mosazná tabulka, jen opatřená jménem Kent Döös. A Kent Döös se nyní vybavený přibližně týmiž parametry vyhledávání jako Roy Grahn vrhl do kyberprostoru, aby zjistil, jestli se neobjevilo něco nového.

Jako obyčejně nebylo pátrání snadné. Pokud by se některá z hledaných osob navzdory předpokladům objevila na veřejnosti, stalo by se tak čistě omylem. Právě po takových přehmatech Roy a Kent slídili: použití platebních karet, přítomnost na internetu, osudové chyby týkající se totožnosti všemožného druhu.

25 /

V hlavě Kenta Dööse znělo: Molly Blomová.

Roy a Kent s ní spolupracovali. Byla skutečně obdivuhodná. Nikdy by se takového přehmatu nedopustila. Působila jako interní zdroj, jeden z nevýš ceněných, bezmála legendárních infiltrátorů. Měla dovoleno používat řadu tajných identit, o nichž nevěděla dokonce ani tajná služba. Ta by se dokázala ukrývat mimo radar donekonečna. Slabým článkem byl tedy její partner, jestli se mu tak dalo říkat – bývalý kriminální policista Sam Berger. Téměř veškerou energii napřeli do pátrání po Bergerových případných přehmatech. Ale také on jako by se už pár týdnů ztratil z povrchu zemského.

Buď ho Molly pečlivě hlídala, nebo se vypařil na vlastní pěst. Druhá varianta se jevila nepravděpodobně. Však on ten zatracený Sam Berger nějakou botu udělá, nevyhnutelně. Šlo jen o trpělivost. Ta na druhou stranu nepatřila ke Kentovým ani Royovým přednostem.

Klasické pátrání – najít co nejodlehlejší místa, taková, která se na internetu veřejně projevovala jen minimálně. Hotely bez systému elektronické rezervace, zdravotnická zařízení s povinností zachovávat mlčenlivost, sportovní areály na  cíleně odlehlých místech, letenky, u nichž pochybné doklady totožnosti opožděně spustily poplach, hraniční přechody s extrémně laxním přístupem ke  sdílení informací, téměř neviditelná místa v celém Schengenu, kde se nekontroluje totožnost. A samozřejmě i mimo schengenský prostor. Přesto se však jevilo nejpravděpodobněji, že Berger s Blomovou zůstali na území EU, v Schengenu, a to nejspíš tam, kde v tom příšerném měsíci listopadu vládne nejvlídnější podnebí.

Navzdory tomu nebyl Kent o hypotéze útěku do zahraničí tak docela přesvědčený. Pracoval s Molly Blomovou dlouho. Nevěřil, že uprchla za hranice. Soustředil se na Švédsko. Na jeho nejzapadlejší kouty. Možná na vnitrozemí?

K  těm nejutajovanějším informacím neměli Roy Grahn a  Kent Döös přístup, takže nevěděli přesně, čeho se Molly 26 / Blomová a Sam Berger dopustili. Jen to, že je má tajná služba na čelných pozicích v seznamu hledaných osob.

O minutu později měl Kent své několikavteřinové pauzy trpce litovat, nedokázal však zarazit několik paradoxních vzpomínek. Zřetelně si vybavoval divokou potyčku, když se Berger vloupal Blomové do bytu. Rval se jako ostřílený kriminálník; museli ho uspat. Pak si vzpomněl na to, jak Blomová Bergera nelítostně vyslýchala a přitom z nejasných důvodů vyřadila nahrávání z provozu. Nakonec se mu ještě vybavil zásah v  tom děsivém bytě v Sollentuně. Byl tam Berger i Blomová, společně, po právě uskutečněné záchranné akci, z níž oba vyšli jako hrdinové.

Kentovi ty vzpomínky nějak nezapadaly do sebe.

S nepatrným úsměvem si ale vzpomněl, jak se Roy pozvracel. Kent ne.

Nebyl tedy tak docela ve střehu, když vyhledávání přineslo výsledek. Nevěděl, jak dlouho mu na obrazovce to okno blikalo, ale jakmile si ho všiml, šlo všechno o to rychleji. Proklikal se několika rejstříky, překonal pár firewallů, prolomil řadu hesel a právě ve chvíli, kdy už mířil do nejutajenějších hlubin, uviděl něco, co vůbec vidět nechtěl. Ruku.

Ruku nad monitorem. Ruku s lacinými potápěčskými hodinkami. Ukazováček s prostředníčkem tvořily písmeno V.

Roy prudce vstal a zahulákal:

„Arjeplog!“

Když se Kentovi se znechuceným výrazem podařilo dokončit hledání, byl už na půli cesty ven z místnosti. Na monitoru stálo:

Sam Berger: klinika Lindstorp, Arjeplog. Jako obyčejně trvalo drahnou dobu, než dveře vydaly lenivé zavrnění, které jim dovolilo vstoupit do nejsvětější svatyně. Tehdy už na chodbě přešlapovali déle než minutu. Kent si nemohl v duchu odpustit otázku, čím tuto pravidelně se opakující minutu ředitel oddělení zpravodajské služby tráví. Nebyla to ve skutečnosti jen demonstrace moci?

27 /

Roy otevřel a vstoupil. Za stolem seděl ředitel August Steen se zády rovnými jako pravítko, nakrátko ostříhanými šedinami bez sebemenších známek plešatění a světle šedým pohledem zmrzlého kamene.

„Máme ho,“ oznámil Roy.

Ředitel August Steen si rozvážným gestem sejmul brýle na čtení, zaťukal jimi o stůl a zeptal se:

„Kdo má koho?“

„Bergera,“ upřesnil Roy. „Sama Bergera. Máme ho. Klinika u Arjeplogu.“

Steen na vteřinu svraštil obočí. Jinak se výraz jeho strohé tváře v ničem nezměnil. A rty nevydaly ani hlásku.

„Mohl bych navrhnout ten nejrychlejší možný transport?“ pokračoval Roy. „Každá vteřina znamená zvýšené riziko útěku.“

August Steen si ho důkladně změřil. Nato se jeho pohled upřel na Kenta. To nebylo nikdy nijak zvlášť příjemné.

Pak krátce přikývl.

Roy a Kent byli do půl vteřiny venku z kanceláře. Steen se díval na dveře, které se za nimi zavřely. Díval se na ně velmi dlouho.

Protáhl si krk, až v něm hlasitě zapraskalo, a otevřel jednu ze spodních zásuvek stolu. Chvíli se v ní přehraboval a vytáhl letitý mobilní telefon. S nepřítomným pohledem čekal, až se pomalu zapne. Pak ho zvedl a zavolal. Roy Grahn měl představu, že „nejrychlejší možný transport“ bude obnášet dopravu vrtulníkem až na místo. Budovu policie ve Stockholmu ovšem od Arjeplogu dělilo devět set čtyřicet kilometrů, což netušil.

Naštěstí stihli ranní let, a  pokud všechno klaplo, měl by na ně teď už čekat vrtulník na letišti v Arvidsjauru, aby je přepravil zbývajících sto padesát kilometrů do Arjeplogu.

Když vystoupili z téměř prázdného letadla, přivítala je vánice, která se zdála mnohem hustší než při přistání. Viditelně sněžilo čím dál víc. Navíc vanul znepokojivě silný vítr. 28 /

Takže seděli v  nevelkém vrtulníku, který se smýkal sem a tam vzdušným prostorem vířícím bělostí, skrz niž bylo jen místy možné nejasně zahlédnout nekonečný horský masiv. S vědomím toho, že Berger oplývá jistou – ač omezenou – schopností boje zblízka, zkontrolovali výzbroj; dva robustní glocky a jako záložní řešení dvě pohotově umístěné injekční stříkačky s velkou jehlou pro rychlou infuzi kupříkladu do krční tepny.

Sotva rozeznali ono jakoby zamrzlé městečko, nad nímž vrtulník přeletěl, a už opět mířili do volné krajiny. Kent zpozoroval mikroskopický kvádr, jak se vine hadovitým útvarem, který při bližším pohledu nejspíš představoval silnici. A kvádr byl ve skutečnosti pravděpodobně autobus.

Za vánicí nyní postupně vyrůstala budova podobná venkovskému panství a před ní se rozkládala pláň, na níž byl vyklizený kruh pro přistání vrtulníku. Zkušený, ale málomluvný pilot jistou rukou navedl vrtulník přímo doprostřed kruhu a vše zbělelo. Motor i vrtule dávno ztichly, než si zvířený sníh konečně zase sedl. Nyní bylo ve vánici možné rozeznat tři osoby v tlustých bundách. Dveře se otevřely a Kenta i Roye zaskočila zima a příliš lehké oblečení. Oba si uvědomili, že měli tušit, že Arjeplog v listopadu nebude zrovna nejteplejší místo ve Švédsku.

Bělovlasý muž v čele jim vykročil v ústrety a podával jim ruku.

„Doktor Stenbom,“ představil se. „Vítejte v Lindstorpu.“

„Roy Grahn, tajná služba,“ odpověděl Roy a stiskl nabízenou pravici. „A Kent Döös.“

„Taky z tajné služby,“ doplnil Kent.

Doktor Stenbom se neobtěžoval představit své dva společníky. Ani to nebylo příliš potřeba. Kent i Roy tenhle typ dobře znali, dozorci, bachaři. Lékař se jen otočil a vedl návštěvníky ledabyle odházenou pěšinkou k budově připomínající zámek.

„Sam Berger, říkáte?“ nadnesl lékař cestou závějemi. „Nevím, jestli je vám známo, že se včera pokusil uprchnout. Zjistili jsme to za pět minut dvanáct, býval by umrzl.“

29 /

„Uprchnout?“ zajímal se Roy. „Držíte ho tu?“

„Dočasně ano,“ potvrdil doktor Stenbom. „Dorazil sem v dost zuboženém stavu. Nějaká neidentifikovaná osoba ho tu vysadila úplně zmateného a značně agresivního. Museli jsme ho uspat. Když se probral, zuřil, vyhrožoval nám a trpěl silnou úzkostí. Vyváděl tak, že jsme se rozhodli nasadit mu sedativa.“

„Kdy to bylo?“

„Zhruba před dvěma týdny.“

„Takže jste ho udržovali ve spánku dva týdny?“

„Sice se jako zařízení specializujeme na komplikované psychiatrické případy, ale nemáme personál na to, aby někoho hlídal ve dne v noci. Během této doby jsme čas od času dávky sedativ snížili a zjišťovali jeho psychický stav. Teprve včera ráno působil dostatečně klidně na to, aby se mohl pozvolna začít probouzet. Jeho klid měl nicméně zjevně jen jediný cíl, připravit útěk. A rád bych zdůraznil, že dost šílený. Pokusil se holýma rukama zastavit autobus.“

„A jak je na tom teď?“

„Jelikož si přivodil řadu zranění, rozhodli jsme se obnovit maximální dávku. Je v hlubokém spánku.“

„Zranění?“ vyptával se Kent a otřásl se. „Omrzliny?“

„Primárně ne,“ uklidnil ho doktor Stenbom. „Jak jsem říkal, pokusil se holýma rukama zastavit autobus. Ten ho nejspíš také srazil, v důsledku čehož utrpěl zranění obličeje. Je obvázaný.“

„Obvázaný?“

„Ano, má hlavu ovázanou gázou.“

Konečně došli k jakýmsi zadním dveřím. Doktor Stenbom zadal kód, protáhl kartu čtečkou a upozornil je:

„Obávám se, že v této chvíli nebude výslech Bergera možný. Ať už je podezřelý z čehokoli...“

Roy a Kent ponechali jeho zvědavost bez povšimnutí a ometali si sníh z tenkých bund. Kráčeli zcela holou chodbou, jejíž bezútěšnost zalévaly svým chladným strohým světlem zářivky 30 / na stropě. Odbočili do větší chodby. Nějaká sestra tu tlačila lékařský vozík. Nic víc, ani jeden pacient v dohledu.

Nakonec se doktor Stenbom zastavil před jedněmi z  řady  uniformních dveří a vytáhl klasický svazek klíčů. Strčil jeden z nich do zámku, který byl podle všeho bezpečnostní, a vzápětí Kent a Roy poznali, jak se mu zachmuřilo čelo. Krátce, chvatně, prchavě, ale nepřehlédnutelně. Jako na povel si oba rozevřeli zip bundy a rozepnuli podpažní pouzdro s pistolí. Doktor Stenbom otevřel dveře, které neodemkl.

V osamělé posteli u protější stěny pokoje ležel zcela zakrytý nějaký člověk.

Roy vytáhl pistoli a  místnost rychle zkontroloval. Kent v krátkém běhu k posteli také vytáhl svůj glock. Odhrnul přikrývku.

Ten, kdo v posteli ležel, hluboce spal.

Osoba byla oblečená v bílém.

Zdravotní sestra.

Z  paže jí trčela kanyla. Stenbom rychle zkontroloval její zdravotní stav a shledal, že je uspokojivý.

„Co to má znamenat!“ zaburácel Roy a otočil se na oba lapiduchy, kteří právě dorazili do pokoje. Překvapeně pokrčili rameny.

Na  prostěradle vedle zdravotní sestry byla velká mokrá skvrna.

„Co to sakra je?“ vybuchl Kent. „Copak se ten parchant pochcal? Nebo ta ženská?“

Doktor Stenbom se sklonil ke skvrně a lehce začichal. Pak zavrtěl hlavou a obrátil se ke stojanu s infuzí vedle postele. Uchopil hadičku a sledoval ji až k ústí, které mělo spočívat v kanyle zavedené do paže Sama Bergera. Místo toho tu visela jen samotná kanyla, žlutá, potřísněná čerstvou krví. Doktor Stenbom si prohlížel jehlu. Byla ohnutá.

„Žilní přístup se nezdařil,“ shledal.

„Mluvte švédsky!“ zahromoval Roy.

31 /

„Ohnul jehlu,“ zamyšleně pronesl doktor Stenbom. „Infuzní roztok vytékal ven. Není uspaný. Když mu sestra přišla dát...“

„Tak byl připravený,“ skočil mu do řeči Kent a ukázal na oba lapiduchy. „Včera zdrhnul. Kam?“

Oba muži se na sebe podívali. Trochu příliš dlouho.

„Odpovězte, sakra!“ vyštěkl Roy.

„Do kuchyně,“ odpověděl ten větší. „Pak na terasu a přes pole směrem k silnici.“

„Tak pohyb, sakra!“ zařval Roy.

Rozběhli se chodbou. Doktor Stenbom udýchaně pronesl:

„Na jehle byla čerstvá krev. Nemůže to být víc než pár minut.“

Vrhli se po schodech vzhůru a odbočili do další chodby. Jeden ze zřízenců otevřel dveře kuchyně. Na servírovacím stolku s tácem skořicových šneků přikrytým potravinovou fólií stálo několik termosek. Jinak zela místnost prázdnotou.

„Hledejte!“ křikl Roy.

Personál kliniky začal poněkud neohrabaně napodobovat Kentův postup a pustil se do prohledávání ušmudlané kuchyně. Menší ze dvou zřízenců oznámil:

„T a d y.“

Došli k oknu, kde stál. Špinavým oknem bylo vidět na vrtulník. Pilot stál venku ve vánici a kouřil; jako by vločky oblak dýmu zachytávaly a kousek po kousku ho strhávaly k zemi.

„Tady,“ zopakoval asistent a  přesměroval jejich pohledy od okna ke kuchyňské lince. Do jednoho z neumytých hrníčků od kávy skápla krev, kde se rozstříkla do hvězdičky.

A byla čerstvá.

V kuchyni byly vidět další dvoje dveře. Roy vyrazil k jedněm z nich a prudce je otevřel. Objevila se spižírna. Prázdná.

„Prohledejte ji,“ křikl a sám vyrazil ke druhým dveřím.

Otevřel je. Do obou směrů se táhla pochmurná chodba. Vykročil do ní, za ním kdosi zavolal:

„Tady je taky krev.“ 32 /

Roy se rychle zorientoval, kde čeká vrtulník, a vrhl se chodbou vlevo. Asi po deseti metrech se zarazil a zkoumal neveselou béžovou textilní tapetu. Kent ho doběhl a viděl, jak se Royův ukazováček blíží k  neznatelnému červenému zabarvení na zdi.

„Motá se mu hlava,“ usoudil Roy. „Narazil do zdi.“

Běželi bok po boku ke dveřím na konci chodby. Rozrazili je a do tváře je udeřila sněhová bouře. Chvíli trvalo, než se opět dokázali nadechnout, ještě déle, než zase něco viděli. Sníh vířil do všech myslitelných směrů.

Ocitli se na jakési terase. Byl tu provizorně odházený plácek ne větší než dva metry čtvereční. Možná kuřárna. Na okolní závěji uviděli čerstvé stopy. Pravděpodobně nebylo daleko k nějakému zábradlí či balustrádě, nejspíš také určitému výškovému rozdílu vedoucímu dolů na pláň, kde vlevo velmi nezřetelně rozeznávali vrtulník.

Roy zvedl pistoli, jako by se mu snad zlepšil zrak, když na  něco zamíří, ale tím poskytl náskok Kentovi, který se už pachtil přes vyšší závěj pryč. Balancoval na zledovatělém povrchu, který se pod ním měl se vší pravděpodobností brzy probořit. Kent se probojoval až k okraji a vrhl se přes zasněžené zábradlí. Zabořil se hluboko do závěje, vymrštil se z ní vstříc čím dál neprostupnější vánici. V zuřící bouři zahlédl cosi se mihnout. Výjev byl tak nesmírně zvláštní, že by se za jiných okolností zarazil a zamyslel se nad ním. Teď však byl na lovu a v tu chvíli si před ním nic nemohlo být jisté. Nic mu neuniklo.

Dokonce ani anděl.

Tak totiž vypadal. Proti všeobjímající bělosti se rozpínala jeho bílá křídla. Kentovi se zdálo, že se ta postava každým okamžikem vznese, vzepře se všem přírodním zákonům, vyletí vánicí vzhůru, vítězoslavně zavíří bouřlivým povětřím, střemhlav se spustí k němu, s tím sebejistým bergerovským úsměvem proklouzne těsně mimo jeho dosah a odplachtí mezi vločkami z dohledu.

33 /

To se však nestalo. Postava před ním se blížila. Ne, blížil se Kent, Kent zkracoval jeho náskok, už byl tak blízko, že ho dokonce viděl. Viděl tenkou táhnoucí se krvavou stopu ve sněhu, kterým se právě brodil, byl už tak blízko, že by se mohl té třepotající se bytosti dotknout.

Kent rychle zhodnotil situaci. Bude mít jeden pokus, pouze jediný. Vyčkával na příležitost, kdy se bude po prchajícím moct vrhnout, ale právě v okamžiku, kdy se oběma nohama odrazil, postava jako by nabyla nových sil a unikla z dosahu. Otočila se. Kent uviděl, jak na něho zírá bílý rozmazaný obličej, jako by ho v životě neviděl, jako by se s ním snad na život a na smrt neporval v bytě Molly Blomové na Stenbocksgatan v tehdy ještě nezasněženém Stockholmu.

Jako by to byl docela jiný člověk. Mumie. A mumie zvedla obvázanou ruku, jako by po něm chtěla vystřelit prsty.

Přimělo ji to vyrovnat ztracenou rovnováhu úkrokem stranou a Kentovi se najednou naskytla jeho příležitost. Znovu se odrazil oběma nohama od groteskního sněhu, snožmo doskočil k postavě, chňapl ji za paži, strhl ji do závěje, která se okamžitě probořila, střetl se s bytostí pohledem upřeným z hloubi bělosti, použil zakázaný chvat lámající rameno a přitlačil toho mizeru do sypkého prašanu.

Z  obvazů se na  něho přes rameno upřely vytřeštěné oči. Modré, vzdorné, s  náznakem paniky. Kent si ho otočil, přiklekl mu předloktí a  zachytil obvaz někde na  zátylku. Pustil se do odmotávání. Uviděl do živého masa rozbitou tvář, bradu s řadou tržných ran.

Kent měl na sítnici nenáviděný obličej Sama Bergera; přišel čas pomstít se za ponížení uplynulých týdnů. Chtěl vidět, jak se ten zkrvavený vyděšený obličej zvolna mění ve tvář pokořeného Bergera.

Odmotával zvolna, vychutnával si ten okamžik. Pod obvazem se objevovala kůže kousek po kousku a veliké vločky na ní tály. 34 /

V poháru triumfu však ucítil hořkost. Už když odhalil čelist, vytušil Kent, že tu něco nehraje. Nemohl to už protahovat. Pustil se vší silou do odmotávání.

Pohár byl v tu ránu plný vitriolu.

Kent si dlouhou chvíli měřil ten zmlácený obličej plný pohmožděnin.

Pak zaburácel z plných plic:

„Tohle není Sam Berger, do prdele!“ 5/ Středa 18. listopadu, 10:28 Sníh přestal padat. Teď jen ležel. Tichý, nehybný. Svět byl bílý. Jako by člověk vstupoval na panenskou půdu.

Z bělosti se cosi vydělilo. Žena.

Její namáhavé kroky byly první známkou civilizace. Známkou boje, přežití. Známkou vzdoru příšerným podmínkám.

Byla to dlouhá noc, teprve ráno se sněhová bouře vydala dál na jih. Úhledně proházená cestička teď už cestičku moc nepřipomínala.

Žena dorazila na vrcholek vyvýšeniny, uviděla chatu v jejím novém hávu, mrkla na mobilní telefon. Zbývaly jí dvě minuty, měla dost času.

V tu chvíli ho spatřila. Svalil se do závěje a kolem něho zavlála rudě zářící péřovka.

Zarazila se, chvatně vzhlédla k jasně modrému nebi a rozběhla se k němu. Zanechal za sebou hluboké zřetelné stopy. Brzdila ji vysoká vrstva sněhu. Spíš se prodírala kupředu, než že by utíkala, a on se tam vpředu točil dokolečka. Jako by stopy křižující sníh sem a tam něco napovídaly i o jeho duševním stavu.

Přesto se k němu blížila. Vytáhla telefon. Neměla ponětí, jak dlouho už ukazuje deset hodin dvacet devět minut. Každou vteřinou se mohl čas překlopit a na všechno by bylo pozdě.

35 /

Připomínající víc sněhový pluh než kamzíka si na posledních metrech ve  sprintu rozepnula svou dlouhou bílou větrovku. Nabrala vzduch, takže se spíš podobala spinakru lodě na rozbouřeném moři. Ohlédl se; zmatený, z očí, málem neviditelných za divoce rostoucím plnovousem, který mu zešedivěl, hleděl primitivní strach.

Přistála na  něm, všechnu tu jeho rudost vtiskla do  závějí a bílý spinakr nachala klesnout na něho. Vrhla pohled na mobil. Minutovka se právě překlopila na deset třicet.

Střetli se v tom nahonem zřízeném bivaku pohledem. Zíral na ni. Přitiskla si prst na ústa, sykla. Beze slova poslechl.

Bylo zvláštní vidět ho takhle. Jak se změnil. Že byl zarostlý jako divous, zas tak pozoruhodné nebylo, jako spíš to, že vousy změnily barvu. Tmavé vlasy mu také zešedivěly. Jako by ho ty dva týdny na švédském pólu nedostupnosti změnily v jiného člověka.

Nespouštěla prst ze rtů, on dál ani nedutal, ležel bez hnutí, náhle povolný. Sledovala mobilní telefon, nechala uplývat čas. Bylo slyšet jen jejich udýchané funění, jako by každé patřilo jinému životnímu tempu.

Ležela na něm. Jeho tělo jí připadalo bezvládné. Podařilo se jí s ním v téhle sněhové jeskyňce přikryté její širokou bílou větrovkou navázat kontakt, v zásadě poprvé od loděnice. Oči nad porostem vousů už dávno nehleděly takhle jasně.

Poslední pohled na mobil; nebezpečí pominulo, všechno přestáli. Pomalu vstala, její větrovka přestala mít funkci maskování a překvapivě těsně obemkla její tělo. Zato jeho červená péřovka dosud ležela rozprostřená na sněhu.

Zvolna se zvedl, zůstal stát proti ní, tváří v tvář.

„Satelit,“ vysvětlila. „Jeden z několika možných.“

Usilovně zamrkal, jako by se fyzicky pokoušel zbavit zbytků zmatenosti. Otevřel ústa. Zdálo se, že chce něco říct, ale veškerá komunikace se dosud zdála nemožná. Tak ho vzala pod paží a rezolutně ho odvedla zpátky do chaty. 36 /

Pól nedostupnosti je místo, které je nejvíce vzdálené od všech výsep civilizace. Na moři existuje například pól nedostupnosti nazývaný Bod Nemo, leží v Tichém oceánu nejdále od jakékoli pevniny.

Svůj pól nedostupnosti má však také každá země. Ve Švédsku leží u jihovýchodní zátoky jezera Kåbtåjaure v národním parku Padjelanta spadajícím pod obec Jokkmokk, jen několik metrů od chvatně vybudovaného sněhového záhrabu, jejž dvojice právě opustila.

Když otevřela dveře chatky, závan vzduchu zevnitř jí načechral vlasy.

Postel byla prázdná, přikrývky a  povlečení rozházené. Na nočním stolku zůstaly ležet netknuté tabletky. Podlouhlá skříňka k ukládání hodinek byla otevřená poprvé od doby, kdy sem dorazili; pozlacená spona se slabě blyštěla v zimním slunci filtrovaném oknem.

Muž se prosmýkl kolem ní, klesl na podlahu za primitivní koupelnou a schoulil se do klubíčka. Zády ke zdi, rukama si objal kolena a pohled se ztratil kdesi v dálce. Jeho zápěstí poprvé po dlouhé době obemykaly hodinky.

„Uplynulo už víc než čtrnáct dní, Same,“ pronesla žena. „Ani tak nejsme pořád v bezpečí. Mám rozpis, kdy nás míjejí různé satelity. V těch časech se člověk musí vyhnout pobytu venku.“

Zadíval se na ni, pohladil si mohutný plnovous, protáhl si krk, a aniž se na ni podíval, prohlásil:

„Už toho bylo dost.“

„Nedá se říct, že by se s tebou v poslední době dal navázat kontakt, Same. Přestal jsi brát léky?“

Zavrtěl hlavou a pronesl:

„Proboha, Molly.“

Klesla na zem vedle něho. Chvíli tam tak seděli, ona v dřepu, on opřený o zeď. Bylo slyšet jen mručení radiátoru.

„Myslím, že dochází,“ poznamenal Sam Berger a  ukázal na autobaterii.

37 /

„Až na ten satelit sis svoje procitnutí dobře načasoval,“ prohlásila Molly Blomová. „Dává to určitou naději do budoucnosti.“

„Nemám nejmenší ponětí, co mi to říkáš.“

„Máš pravdu,“ prohlásila Blomová a vstala. „Tohle je tvoje pátá baterie a začíná docházet. Přichází čas na kapku civilizace. Pokud si budeme pamatovat, že se nesmíme pohybovat bez omezení. Skrýváme se. Jdou po nás. To si snad pamatuješ, ne?“

Berger se na ni zadíval. Pohlédla mu do očí. Byly bezednou studnicí otázek.

„Tolik zlých snů a  halucinací,“ hlesl Berger. „Pořád se mi vrací jeden obličej úplně bez výrazu. Takže Sylvia je mrtvá? Zavražděná tajnou službou? Pitomou fuseklí nacpanou do krku?“

Blomová si Bergera prohlížela. Vypadal ztrhaně.

„Upřímně doufám, že jsem ti nenasadila moc vysoké dávky, Same. Ale byl jsi jak neřízená střela. Copak si nic nepamatuješ?“

Vzpomínám si, že jsme zneškodnili vraha z naší dávné minulosti. Vzpomínám si, že jsme osvobodili řadu rukojmích. Že jsme dostali padáka u  policie. Vzpomínám si, jak jsme seděli v pramici a spřádali plány do budoucna. Dál už se mozek vzpírá.“

Blomová se sklonila k podlaze vedle Bergera, vzala opatlaný plynový vařič a postavila ho na stůl. Pak si odsunula jednu z vachrlatých židlí a posadila se. Z lahve, která stála po ruce, nalila vodu do otlučeného rendlíku a zapálila propan-butanový plamen. Přehlušil radiátor.

„Potřebuješ živiny,“ prohlásila.

„Co to mám na sobě, proboha?“ zabručel, namáhavě vstal a prohlížel si sám sebe. „Zářivě červená péřovka a ušmudlané fleecové tepláky? Přepadl jsem bezdomovce?“

„Museli jsme oblečení koupit cestou,“ vysvětlovala Blomová. „V  obchodech, kde zaručeně nebudou mít bezpečnostní kamery. To limitovalo nabídku. Propříště ale tu červenou bundu nech doma, máš i bílou.“

Blomová vytáhla z kapsy své bílé větrov



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist