načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šest čtyři – Hideo Yokoyama

Šest čtyři

Elektronická kniha: Šest čtyři
Autor: Hideo Yokoyama

Před čtrnácti lety byla unesena sedmiletá dívka. Přestože únosci žádali výkupné, nakonec byla zavražděna. Případu se nyní ujímá Mikami, nový ředitel tiskového oddělení policie, kterému byla také před časem unesena dcera. Za stejných ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  359
+
-
12
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 703
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložila Vendula Hlavová
Skupina třídění: Japonská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0703-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Před čtrnácti lety byla unesena sedmiletá dívka. Přestože únosci žádali výkupné, nakonec byla zavražděna. Případu se nyní ujímá Mikami, nový ředitel tiskového oddělení policie, kterému byla také před časem unesena dcera. Za stejných okolností zmizí také další dívka a Mikamimu utíká drahocenný čas, než bude starý případ promlčen a než dojde k dalšímu únosu. Napínavý kriminální román s detektivní zápletkou je pro evropského čtenáře atraktivní i popisy japonských reálií, způsobu života a také proměnlivých vztahů mezi japonskou policií a médii.

Popis nakladatele

Pět dní během ledna 1989 poslouchali rodiče sedmileté tokijské školačky požadavky jejího únosce. Nikdy nezjistí jeho totožnost. Nikdy už svou dceru neuvidí. Dalších čtrnáct let japonská veřejnost poslouchá omluvy policejních složek. Na tohle zpackané vyšetřování nejde zapomenout. Říká se mu "Šest čtyřek". Lidé jim nikdy neodpustili. Ale na konci roku 2002 se během pár dní všechno změní. Tiskový mluvčí policejního oddělení náhodou najde ve starých záznamech cosi, co zaseje semínko pochybnosti. Vůbec netuší, co odhalil. Kdyby věděl, co najde, nikdy by se do těch starých složek nedíval...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šest čtyři

Hideo Yokoyama


Copyright © 2012 Hideo Yokoyama

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Vendula Hlavová, 2018

Obálka © Jiří Miňovský – ARBE, 2018

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2018

ISBN 978-80-7585-929-7 (pdf)


Šest čtyři

Hideo Yokoyama

Přeložila Vendula Hlavová


5

1

Sněhové vločky tančily v nočním světle.

Při vystupování z  taxíku pocítil, jak mu během jízdy ztuhly nohy. Před stanicí na něho čekal policista v  uniformním šedém plášti. Doprovodil ho dovnitř. Prošli stanovištěm policistů ve službě a  pokračovali neosvětlenou chodbou. Bočními dveřmi vstoupili na parkoviště pro policisty.

Márnice stála na samém konci areálu. Ponurou stavbu nezdobila žádná okna, byla to jen obyčejná budova s plechovou střechou. Slabé bzučení větráků dávalo tušit, že se uvnitř nachází mrtvé tělo. Policista odemkl dveře a poodstoupil. Zatvářil se nesměle a naznačil, že počká venku.

Zapomněl jsem se pomodlit.

Jošinobu Mikami zatlačil na dveře. Panty rozmrzele zaskřípaly. V očích i nose ucítil kresol. Přes kabát se mu zaryly prsty do lokte. Minako ho svírala vší silou. Zářivka prudce osvětlovala celou místnost. Pitevní stůl pokrývala modrá fólie. Pod bílým prostěradlem vystupoval viditelný obrys lidského těla. Na dospělého bylo příliš malé, ale očividně nešlo ani o dítě. Mikami se toho pohledu zalekl.

Ajumi...

Polkl to slovo. Ze strachu. Ze strachu, že by jeho vyslovením mrtvé tělo dostalo její podobu.

Začal odhrnovat bílou látku.

Vlasy. Čelo. Zavřené oči. Nos, rty... brada.

Odhalil bledou tvář mrtvé dívky. V tu chvíli začal znovu proudit ledový vzduch a Minako si opřela čelo o jeho rameno. Prsty na jeho lokti povolily.

Mikami zíral na strop a hluboce oddechoval. Tělo nebylo třeba dál prohlížet. Cesta z prefektury D (rychlovlakem a pak taxíkem) trvala čtyři hodiny, ale identifikaci těla zvládli za pár vteřin. Mladá dívka, utopená, zabila se sama. Po zavěšení sluchátka neztráceli čas. Dívka prý byla v jezeře nalezena krátce po poledni.

Její kaštanové vlasy byly stále vlhké. Vypadala na patnáct nebo sedmnáct, možná trošku starší. Ve vodě nebyla moc dlouho. Dívčino tělo nejevilo známky nafouknutí a její jemný profil zůstal – stejně jako její dětské rty – neporušený. Jako by byla stále naživu.

Hořká ironie. Tušil, že po tak jemných rysech Ajumi vždy toužila. Ani teď, o tři měsíce později, se Mikami nebyl schopen střízlivě zamyslet nad tím, co se vlastně stalo.

Z Ajumina pokoje v patře vycházel hluk. Byl to podivně horečný zvuk, jako by se někdo snažil prokopnout podlahu. Její zrcadlo bylo na padrť. Potmě seděla v rohu místnosti. Bila se do tváří, škrábala do nich, až z nich začala téct krev. Snažila se je zničit: nesnáším tenhle obličej. Chci umřít.

Mikami hleděl na mrtvou dívku a  sepjal ruce. I  ona má rodiče. Přijdou sem. Možná dnes. Možná zítra. Budou muset čelit otřesné realitě.

„Pojďme.“

Chraptěl. Něco suchého se mu zachytilo v hrdle.

Minako byla duchem nepřítomná, ani se nepokusila přikývnout. Její oteklé oči připomínaly skleněné korálky bez myšlenek nebo emocí. Nestalo se to poprvé. Za poslední tři měsíce identifikovali už dvě těla dívek ve věku Ajumi.

Sněhové mrholení přešlo v plískanici. V temnotě parkoviště vydechovaly tři postavy křídově bílá oblaka.

„Velmi se nám ulevilo.“

Bledý, očividně dobrácký kapitán s vyhýbavým úsměvem vytasil svou vizitku. I když už měl dávno padla, stále byl v uniformě. Totéž platilo o řediteli i veliteli kriminálky, kteří stáli po jeho boku. Mikami to chápal jako výraz úcty. Pro případ, že by dívku identifikoval jako svou dceru.

Hluboce se jim uklonil. „Děkuji, že jste nám dali tak rychle vědět.“

„Nemáte vůbec za co.“ Všichni jsme policisté. Kapitán přeskočil všechny následné formality a ukázal na budovu. „Pojďte dovnitř, měli byste se trochu zahřát.“

Mikami ucítil lehké dloubnutí do zad. Otočil se a zachytil Minačin prosebný pohled. Chtěla se co nejdříve vrátit. Mikami to cítil podobně.

„Je to od vás velice milé, ale měli bychom vyrazit. Musíme stihnout vlak.“

„Ne, ne, měli byste zůstat. Zařídili jsme vám hotel.“

„Toho si ceníme, ale opravdu bychom měli jít. Zítra musím do práce.“

Teprve teď kapitán sklopil zrak k  vizitce, kterou držel v ruce. Superintendant Jošinobu Mikami. Tiskový ředitel. Inspektor, Odbor administrativních záležitostí, Personální oddělení, Policejní ředitelství prefektury D.

Když zvedal hlavu, povzdechl si.

„Jednat s tiskem musí být těžké.“

„Občas ano,“ odvětil Mikami vyhýbavě. Představil si vzpurné tváře novinářů, které nechal v zasedačce. Když se dozvěděl o té utopené dívce, byl zrovna uprostřed živé diskuze ohledně formátu tiskových prohlášení. Postavil se a beze slova odešel. Jelikož novináři o jeho rodinné situaci nic nevěděli, začali zuřit. Ještě jsme neskončili. Proč utíkáte, Mikami?

„Pracujete v tiskovém dlouho?“ zeptal se kapitán soucitně. Na okresních stanicích se o tisk starali podkapitáni nebo náměstci, na malých oblastních stanicích stáli v této palebné linii samotní kapitáni.

„Teprve od jara. I když jsem tam chvilku pracoval už kdysi dávno.“

„To jste vždycky dělal v administrativním?“

„Ne. Dlouhou dobu jsem sloužil jako detektiv v druhé divizi.“ I nyní to v něm stále vyvolávalo určitou hrdost.

Kapitán nejistě přikývl. Nestává se každý den, že by se detektiv přesunul do role tiskového ředitele.

„Řekl bych, že s vaším pochopením pro kriminální oddělení vám tisk skutečně naslouchá.“

„To doufám.“

„U nás je to trochu problém. Máme tu... určité novináře, kteří píší, co se jim zachce. Ať je to pravda nebo není.“

Kapitán se zamračil a bez změny výrazu mávl směrem ke garáži. Mikamiho nepotěšilo, že se světla kapitánova černého auta rozsvítila. Taxi, které na ně mělo čekat, zmizelo. Znovu ucítil dloubnutí v zádech, ale nemohl se rozhodnout, jestli je teď vhodné, aby si objednal další taxi. Nechce dobromyslného kapitána rozzlobit.

Než dojeli na nádraží, padla tma.

„Tohle je to jezero,“ oznámil mu kapitán ze sedadla spolujezdce. Když se za oknem objevila oblast ještě tmavší než zbytek potemnělé krajiny, v jeho hlase šel rozpoznat údiv. „Internet je opravdu otřesná věc. Tohle jezero je uvedeno na jedné hrozivé stránce: ‚Deset nejlepších míst na sebevraždu‘. Dali tam tomu nějaké děsivé jméno, něco jako ‚Jezero slibů‘.“

„Jezero slibů?“

„Když se na něj podíváte z  určitého úhlu, vypadá jako srdce. Ty webovky tvrdí, že vám v příštím životě zajistí opravdovou lásku. Ta dnešní dívka byla už čtvrtá. Nedávno sem jedna přijela až z Tokia. Novináři o tom začali psát a teď musíme řešit i televizi.“

„To je nemilé.“

„To rozhodně. Je ostudné psát takové články o sebevraždě. Kdyby nám zbyl čas, rád bych vás požádal o nějaké tipy, jak se s nimi poprat.“

Zdálo se, že ticho není kapitánovi příjemné, a tak nepřestával mluvit. Mikami neměl sílu účastnit se živé konverzace. I když byl kapitánovi vděčný za taktnost, jeho odpovědi byly stále kratší.

Byl to omyl. Nebyla to Ajumi. Ani tak nebyly jeho myšlenky radostné. Vlastně se ani moc nelišily od těch, které se mu honily hlavou cestou sem. Modlil se, aby to nebyla jejich dcera. Moc dobře věděl, že je to v podstatě totéž, jako kdyby si přál, aby to byla dcera někoho jiného.

Minako strnule seděla po jeho boku. Vzájemně se dotýkali rameny. Měl pocit, že ta její jsou nezvykle křehká.

Na křižovatce auto zahnulo. Před očima jim zablesklo jasné světlo železničního nádraží. Náměstí před budovou bylo rozlehlé a prostorné. Bylo poseto několika pomníky, ale jinak bylo téměř liduprázdné. Mikami se doslechl, že staniční budova je výsledkem politických dohod. Nikoho ani nenapadlo uvážit skutečné počty pasažérů.

„Není potřeba, abyste vystupoval, jen se zbytečně namočíte,“ obrátil se na kapitána Mikami. Dveře měl už napůl otevřené, ale kapitán ho stejně předběhl. V  obličeji byl úplně r u dý.

„Prosím, přijměte mou omluvu za ty nespolehlivé informace a za to, že jste sem museli přijet. Mysleli jsme si, že by to mohla být ona... Podle její výšky a umístění té pihy... Jen doufám, že jsme vám nezpůsobili příliš nesnází.“

„Samozřejmě že ne.“

Mikami zamával rukou, aby tu myšlenku hodil za hlavu, ale kapitán ji pevně sevřel.

„Dopadne to dobře. Vaše dcera je živá a zdravá. Najdeme ji. Nepřetržitě ji hledá vašich dvě stě šedesát tisíc přátel.“

Mikami zůstal lehce skloněný, zatímco sledoval, jak zadní světla kapitánova auta mizí. Krk jeho ženy pomalu mokl ve studeném dešti. Přitáhl si její drobné tělo blíž a vydali se k nádraží. Zrak mu ustrnul na světle kóbanu, jedné z malých policejních stanic. Na silnici seděl starší muž, zřejmě opilý, a snažil se vymanit z rukou mladého policisty.

Dvě stě šedesát tisíc přátel.

Kapitán nepřeháněl. Okresní ředitelství. Obvodní oddělení. Kóbany. Ajumina fotka byla rozeslána na stanice po celé zemi. Policisté, které ani neznal, měli ve dne v  noci oči na stopkách. Hledali jeho dceru, jako by byla jejich vlastní. Policie... rodina. Pociťoval důvěru, byl jim zavázán. Neuplynul jediný den, kdy by si nepomyslel, jak je vděčný za to, že je součástí tak mocné a rozsáhlé organizace. A přesto...

Mikami se zalykal studeným vzduchem. Nikdy by ho ani nenapadlo, že by se potřeba pomoci mohla stát tak zásadní slabostí.

Podřízeností.

Tu a tam cítil, jak se v něm vaří krev. Minako by se svěřit nemohl.

Najít ztracenou dceru. Sevřít ji v náručí. Mikami nepochyboval o tom, že aby takového cíle dosáhli, udělali by všichni rodiče cokoliv.

Na nástupišti se rozléhalo oznámení z tlampače.

Vlak byl poloprázdný. Mikami usadil Minako k oknu a zašeptal: „Kapitán měl pravdu. Je v bezpečí. Daří se jí dobře.“

Minako neodpověděla.

„Brzy ji najdou. Nemusíš se bát.“

„... vím.“

„Volala nám, ne? Chce se vrátit. Jde jen o pýchu. Uvidíš, za pár dní se objeví.“

Minako se tvářila stejně prázdně jako předtím. Její elegantní rysy se odrážely v tmavém okně vlaku. Vypadala ztrhaně. Nebyla nalíčená ani si neupravila vlasy. Jak by se cítila, kdyby věděla, že to jen přitahuje pozornost k přirozené kráse její tváře?

V  okně se odrážel i  jeho obličej. Zahlédl v  něm přízrak Ajumi.

Proklínala to, že je po něm.

Matčina krása se stala středobodem jejího vzteku.

Pomalu odtáhl oči od okna. Byl to jen pomíjivý přelud. Něco dočasného. Jako spalničky. Dříve nebo později se umoudří. Pak se vrátí domů s vyplazeným jazykem – stejně jako když byla malá a  něco provedla. Vždyť je nemohla opravdu nenávidět, nechtěla jim skutečně působit bolest. Ajumi ne.

Vlak se lehce kolébal. Minako odpočívala opřená o jeho rameno. Z  jejího nepravidelného dýchání nepoznal, jestli vzdychá, nebo jen spí.

Mikami zavřel oči.

Okno však viděl dál, pod jeho víčky stále odráželo nesouro dý pár.

2

Planinami prefektury D se už od rána proháněl silný severní vítr.

Na semaforu zářila zelená, ale silnice byla ucpaná a Mikami se vpřed posouval jen velice pomalu. Sundal ruce z volantu a zapálil si cigaretu. Dělníci už začali pracovat na dalším bloku výškových apartmánů a postupně tak ubírali z obrysu hory, který vídal z okna.

Pět set osmdesát tisíc domácností. Milion osm set dvacet tisíc obyvatel. Mikami si ta čísla pamatoval z demografického průzkumu, který zahlédl v  ranních novinách. V  hranicích města D žila nebo pracovala téměř třetina obyvatelstva prefektury. Po pracném a zdlouhavém postupu se město konečně spojilo s okolními městečky a vesnicemi a spustilo proces centralizace. Navzdory tomuto faktu ale práce na úplně prvním bodu agendy, systému hromadné dopravy, teprve začínaly. V provozu zatím bylo jen několik vlaků a autobusů a většina tras byla nadmíru nepraktická. Silnice tak doslova přetékaly aut y.

Pohněte se, sakra, zamumlal si pod vousy Mikami. Bylo pátého prosince a dnešní ranní zácpa byla obzvlášť tragická. Rádio by mělo každou chvílí oznámit osmou hodinu. Na obzoru před sebou už začínal tušit pětipatrovou budovu ředitelství prefekturní policie. Ten pohled v něm vyvolal zvláštní pocit nostalgie po jejích studených, ale známých zdech. A to byl na severu jen půl dne.

Nemusel jezdit tak daleko. Od začátku mu bylo jasné, že to bude ztráta času. O den později to bylo očividné. Ajumi zimu nesnášela. Myslet si, že by se vydala na sever, bylo směšné. Natož že by se vrhla do zamrzlého jezera.

Mikami uhasil cigaretu a sešlápl plyn. Před ním se objevilo místo pro několik aut.

Jakýmsi zázrakem se mu podařilo nepřijet pozdě. Zastavil na staničním parkovišti a pospíchal k hlavní budově. Ze zvyku přelétl očima místa vyhrazená pro tisk.

Okamžitě se zastavil. V  tuto denní dobu byla většinou prázdná. Ale dnes byla plná aut. Novináři budou čekat uvnitř. Na krátký okamžik se Mikami podivil, co se stalo. Ale ne. Jsou tu, aby dokončili včerejší diskuzi. To je celé. Budou uvnitř čekat na to, až se objeví.

Ranní ptáče...

Mikami vstoupil do budovy hlavním vchodem. Do tiskového oddělení to nebylo ani deset kroků. Otevřel dveře a vzhlédly k němu tři nervózní tváře. Vedoucí oddělení Suwa a jeho náměstek Kuramae seděli u svých stolů u zdi. Mikumo seděla u stolu hned u dveří.

Stísněný prostor vybízel k zasmušilým pozdravům.

Na jaře strhli zeď, která je dělila od archivu, místnost tak byla o něco větší než dříve. Ale když do ní vpadli všichni novináři naráz, nedalo se v ní dýchat. Přesně tento scénář si Mikami představoval, než dveře otevřel, ale po novinářích nebylo ani vidu, ani slechu. S pocitem, že jim jen těsně unikl, se posadil ke svému stolu u okna. Suwa k němu přistoupil dřív, než ho stihl zavolat. Oslovil ho nezvykle zdrženlivě.

„Pane. Uhm... ohledně včerejška...“

Mikami to nečekal. Chtěl se ho zeptat na situaci s tiskem. Včera v noci zavolal diviznímu řediteli ze sekretariátu, Išiimu, a podrobně mu identifikaci vylíčil. Přirozeně předpokládal, že tu informaci jeho podřízeným předá, aby to nemusel dělat sám.

„Nebyla to ona. Díky za optání.“

Zdálo se, že z místnosti se náhle zvedl obrovský mrak a atmosféra se vyjasnila. Suwa a  Kuramae si vyměnili pohledy plné úlevy a Mikumo ožila. Vyskočila a sundala Mikamiho hrneček z police.

„Ale k věci, Suwo. Co novináři? Jsou tady?

Mikami hlavou pokývl k jedné ze zdí. Za ní se rozprostírala místnost pro novináře, domov tiskového klubu – neformálního svazku třinácti zdejších novinářských skupin.

Suwův výraz opět potemněl.

„Ano, jsou tam všichni. Mluvili o tom, že si vás vychutnají. Každou chvílí sem musí vtrhnout.“

Vychutnají? Mikami byl najednou podrážděný.

„Jo, a abyste věděl, myslí si, že jste odešel, protože se váš příbuzný ocitl v kritickém stavu.“

Mikami se krátce zarazil a přikývl.

Bystrý „spin doctor“. Přesně to byl Suwa.. Po letech v odboru administrativních záležitostí se dostal na pozici pomocného inspektora. Díky třem letům v tiskovém oddělení a dalším dvěma v terénu v pozici strážmistra se mu podařilo získat hluboký vhled do fungování moderního tisku. I přesto, že jeho předčasná vyspělost byla čas od času otravná, jeho schopnost získat si novináře na svou stranu, přičemž plynule přecházel mezi rolí diplomata a spin doctora, byla vskutku ohromující. Navíc si na současném postu své dovednosti dál tříbil a pro oddělení tak byl stále více nepostradatelný.

Mikamiho návrat do tiskového nebyl tak veselý. Bylo mu šestačtyřicet a  přeložen byl po dvaceti letech. Ještě na jaře pracoval jako náměstek ředitele druhé divize. Předtím působil jako sekční šéf v oddělení nenásilných zločinů a řídil tým vyšetřující korupci a volební podvody.

Mikami se postavil a otočil se k tabuli u svého stolu.

Prefektura D, policejní ředitelství. Tiskové prohlášení. Čtvrtek, 5. prosince 2002.

Jeho dnešním prvním úkolem jakožto tiskového ředitele bylo projít všechna oznámení, která se měla vydat tisku.

Jeho kancelář byla bombardována neustálým přívalem telefonátů a  faxů ohledně nehod a  zločinů z  jurisdikce devatenácti okrsků prefektury. Nedávné rozšíření počítačů znamenalo, že jim k tomu všemu přibyly i e -maily. Za pomoci šablony vytvářel Mikamiho tým výtahy z reportů a jejich kopie pak přidával na tabuli v kanceláři a v tiskové místnosti. Právě tyto činnosti policii pomáhaly tisk zvládat. Navzdory tomu se však tisková prohlášení často stávala zdrojem třenic.

Mikami zkontroloval hodiny na zdi. Bylo krátce po půl deváté.

Co tam dělají?

„Pane, máte chvilku?“ Před Mikamiho stolem se zjevil Kuramae. Jeho štíhlé tělo nesedělo k  jeho hřmotnému jménu, které se dalo přeložit jako „skladiště“. Jeho tón byl jako obvykle mírný. „Jde o to obvinění z manipulace nabídek.“

„Jistě. Podařilo se vám něco zjistit?“

„No...,“ zaváhal.

„Co se děje? Ten ředitel se nechce přiznat?“

„Abych byl upřímný, nepodařilo se mi...“

„Nepodařilo se vám... co?“

Mikami nevědomky zostřil. Před pěti dny se druhé divizi podařilo zadržet několik lidí kvůli podezření z  manipulace nabídek ohledně projektu na výstavbu prefekturního uměleckého muzea. Vpadli do šesti stavebních společností a vzali do vazby osm jejich představitelů. Vyšetřování však zdaleka nebylo u konce. Jeho hlavním cílem byla společnost Hakkaku, která za celou věcí zřejmě stála. Mikami zaslechl zvěsti, že její ředitel byl v tichosti předvolán na jednu z okresních stanic a že byl posledních pár dní podrobován dobrovolnému výslechu. Pokud by se policii podařilo lapit vůdce spiknutí, pro místní zprávy by šlo o velkou rybu.

V druhé divizi bylo běžné, že oznámení – a formální vydávání zatykačů – byla odkládána na noc. Mikami vyslal Kuramaeho, aby se informoval o současné situaci. Doufal, že se vyhne zmatkům, které by mohly vyvstat, pokud by načasování kolidovalo s uzávěrkou zítřejších zpráv.

„Zjistil jste alespoň, jestli toho ředitele skutečně předvedli?“

Kuramae se tvářil sklesle. „Ptal jsem se náměstka ředitele. Ale...“

Nebylo těžké domyslet si, co se stalo. Zacházejí s  Kuramaem jako se špionem.

„V pořádku. Později se za nimi stavím.“

Mikami sledoval, jak se Kuramae šine se svěšenými rameny pryč. Hořce vydechl. Jeho podřízený předtím pracoval v kanceláři v jedné ze stanic druhé divize. Mikami ho vyslal v naději, že se mu podaří využít své kontakty k získání nových informací, jenže jeho představa se ukázala být přehnaně optimistickou. Mnozí detektivové stále věřili, že cokoliv, co poskytnete oddělení tiskových vztahů, půjde rovnou k novinářům a ti to pak použijí jako vyjednávací nástroj.

Mikami nebýval jiný.

Když začínal jako detektiv, tiskové oddělení bylo všechno, jen ne důvěryhodné. Figurka tisku. Hlídací pes administrativních záležitostí. Nepochyboval, že to říkal i on sám a napodoboval chování svých rýpavých nadřízených. I z dálky mu jejich důvěrný vztah s  tiskem přišel nechutný. Noc za nocí trávili pitím s novináři. Zasypávali je komplimenty. Na místech činu pak odměřeně postávali opodál – jako nějací náhodní diváci, kteří diskutují s žurnalisty.

Mikami je nikdy nepovažoval za kolegy.

Právě kvůli tomu ho tak sklíčilo, když ho po třech letech služby poprvé přeložili do tiskového oddělení. Myslel si, že ho považují za ztroskotance. V zoufalství se svého úkolu zhostil, zároveň si ale byl plně vědom, že to není nic pro něj. Po pouhém roce, než se vůbec dokázal s novou prací sžít, ho přeložili zpět ke kriminálce.

Ze svého návratu byl nadšený. Jenže se mu nedařilo dohnat tu roční mezeru ve své detektivní kariéře. Tato vynucená pauza znamenala víc než jen rozmar osobního oddělení. Začala se u něj rozvíjet hněvivá nedůvěra vůči systému a spolu s ní i mnohem silnější pocit strachu. Ponořil se do své práce se znovunalezenou naléhavostí, zatímco se celou dobu děsil dalšího přeložení. Toto napětí mu vydrželo dalších deset let. Dalo se říct, že tento strach prohluboval jeho zapálenou oddanost práci. Snažil se nezlenivět, odmítal se podrobit jakémukoliv pokušení, nijak neodpočíval. A to mu neslo výsledky. Během svého působení v první divizi získával ocenění za oceněním – bez ohledu na to, zda zrovna pracoval na krádežích, násilných zločinech nebo ve zvláštním vyšetřování.

Přesto se Mikami za skutečného detektiva začal považovat, až když byl přeložen do druhé divize. Jako odborník na nenásilné zločiny si vytvořil nezastupitelné místo v kriminálním oddělení, a to jak na okresním, tak i na prefekturním ředitelství.

Ani tak by se ale nenazval skutečným, stoprocentním detektivem. A lidé kolem něj mu ten rok na tiskovém oddělení nedovolili zapomenout, i kdyby sebevíc chtěl. Kdykoliv do tisku unikly informace o  důvěrném případu, jeho kolegové i nadřízení se začali vyhýbat očnímu kontaktu. Nemohl to celé připsat pouhé paranoii. Mrazivou hrůzu honu na čarodějnice mohou pochopit jen ti, kdo ji sami zažili. Nehledě na to, jak nadřízené ohromoval svou prací, nehledě na jeho povýšení na inspektora, Mikamiho nikdy nepožádali, aby se účastnil hledání zdroje úniku informací. V tomto ohledu se jeho rok v tiskovém oddělení podobal záznamu v trestním rejstříku.

Budete náš nový tiskový ředitel.

Když mu Akama, ředitel Odboru administrativních záležitostí, na jaře neoficiálně oznámil, že bude přeložen, Mikamimu se zatmělo před očima. Hlavou mu běželo jen jedno: „trestní rejstřík“. Akama mu začal předkládat důvody, které ke jmenování vedly.

„Nebudu se jen tak dívat, jak nás tisk plísní za každou chybu, kterou uděláme. Jsou nečestní a  naprosto nechápou společenskou spravedlnost. Jako by jejich jediným cílem bylo podkopávat naši autoritu. Byli jsme měkcí a oni teď naší důvěry zneužívají. Proto potřebujeme někoho, jako jste vy, Mikami. Nelítostného tiskového ředitele, někoho zapáleného, někoho připraveného a schopného se jim postavit.“

Pro Mikamiho bylo těžké ta slova přijmout. V policii vládla kultura drsnosti, která si cenila síly. Rozhodně tu nebyl nedostatek ostrých chlapíků, v kriminálce i mimo ni. Co osobní oddělení sledovalo tím, že vezme inspektora na vrcholu sil, jemuž se hlavou honí jen striktní dodržování trestního zákoníku, a přesune ho na pozici ochranářského vrátného, jehož role je od původního úkolu policie na hony vzdálená?

Akama o přeložení mluvil, jako kdyby šlo o příležitost. Je pravda, že šlo o vedoucí pozici, obvykle mimo dosah policistů Mikamiho postavení, a že zaručovala povýšení na superintendanta. Přesto... Kdyby zůstal u kriminálky, během dvou tří let by ho tak jako tak čekalo povýšení a nelíbilo se mu, že před ním mávají jakousi návnadou, když bylo toto povýšení v úplně jiné oblasti odbornosti.

Byl si jistý, že toto rozhodnutí ovlivnil jeho „trestní rejstřík“. Pokud se na jednu pozici sešlo více kandidátů, osobní oddělení mělo ve zvyku vybrat toho, kdo má v daném oboru nejvíce zkušeností. Šlo o jakousi pojistku. Mikami tedy neměl ani tak problém se skutečností, že byl vybrán, ale spíš s tím, že ho kriminálka vůbec navrhla.

Mikami se obrnil a ještě ten večer šel navštívit Arakidu, ředitele kriminálky. Přímo k němu domů. „Bylo rozhodnuto,“ víc mu k tomu Arakida neřekl. Stejně jako před dvaceti lety. Mikami získal pocit, že ho jeho nadání pro tuto práci vůbec nezajímalo. Zklamání a sklíčenost se ještě prohloubily kvůli všem těm letům, které své práci zasvětil.

Za pár roků se měl ke kriminálce vrátit. V  mezidobí na sebe vzal roli tiskového ředitele s jediným závazkem: udržet své emoce pod kontrolou a  zabránit počátku rozkladu. Nebude opakovat své předchozí chyby, nebude nic zanedbávat. Nebude plýtvat časem. Co víc, tvrdé roky práce vyústily ve fyzickou a  mentální rutinu, která zajišťovala, že nepřehlédl žádný problém.

Reforma tiskového oddělení. Bylo mu jasné, že to musí být jeho první úkol.

Prvním krokem bylo spuštění ofenzivy proti oddělení kriminálního vyšetřování. Potřeboval informace o  případech, něco, co by mohl použít k vyjednávání. Chápal, že při jednání s tiskem jsou jeho jedinou zbraní surové informace. Musí vystavět zralý vztah, ve kterém se obě strany budou vzájemně respektovat. Administrativní záležitosti budou zasahovat stále méně. Nakonec se od tohoto trojstranného mrtvého bodu odpoutají. Tedy alespoň takto si Mikami svůj plán reformy načrtl.

Zeď, kterou si kriminálka (samozvaný buldok terénní divize) postavila na ochranu, byla robustní. Totéž platilo o druhé divizi, která byla dlouhé roky Mikamiho domovem. Ale musel uznat, že neochota první divize promluvit byla hrozivější. Aby zjistil něco o  probíhajících vyšetřováních, zvykl si každý den konverzovat s veliteli. K setkávání s detektivy využíval mimo službu svou osobní síť. Čekal na státní svátky a  dny volna, kdy se pak s  malými dárky objevoval přede dveřmi jejich bytů. Obcházel a mluvil s nimi napřímo. Při svých pochůzkách jim říkal, že informace potřebuje, aby mohl odolávat tisku.

Svou sekundární motivaci skrýval. Díval se do budoucna. Pokud se má za dva roky vrátit ke kriminálce, vrátí se s „druhým přestupkem“. Musel se ujistit, že ho během jeho období na pozici tiskového ředitele nebude nikdo považovat za vetřelce. Ať tak či onak, musel se snažit, aby všichni měli informace o tom, co v tiskovém oddělení dělá. Šlo o nutnou přípravu na jeho návrat.

Jeho „pouť“ trvala zhruba tři měsíce. Zatímco trochu získával na důležitosti, začala se objevovat druhá reakce, ve kterou tajně doufal. To, co dělal, bylo na tiskového ředitele nezvyklé, a vysloužil si tak pozornost médií. Účinek rozhodně nebyl zanedbatelný. Novináři si ho začali všímat. Způsob, jakým na něj

23

pohlíželi, se značně změnil. Byl jedinečný. V tuto chvíli pra

coval v tiskovém oddělení, ale jeho skutečným domovem byla

druhá divize. Za několik let se mohl dostat na důležité místo

v oddělení kriminálního vyšetřování a z tohoto důvodu s ním

tisk už od počátku jednal s určitou úctou. A Mikamiho kor

zování zdůraznilo „blízkost“ kriminálky a tiskového oddělení.

Novináři za ním chodili stále častěji. Ale toto bylo poprvé, kdy

se objevili sami bez pozvání.

Mikami chytil příležitost za pačesy a snažil se vystupňovat

jejich očekávání. Využil tu trošku informací, co měl, a jejich

účinek maximálně znásobil. Když hovořil s jednotlivými no

vináři, používal nepřímé fráze a výrazy zlehka měnil, aby je

navnadil na probíhající případy. Byl znám tím, že si tisk dr

žel na dohled, vystavěl pevné základy pro interakce a trans

formoval obraz slabého tiskového ředitele. Zároveň si však

dával pozor, aby si je nepustil moc blízko k tělu. Kdykoliv za

ním někdo přišel, aby zabil čas, zůstal v klidu a držel se svého

vážného výrazu. Byl neoblomný a  každou povrchní kritiku

policie rychle sestřelil. Současně však projevoval ochotu na

slouchat a zvážit argumenty. Pokud chtěli smlouvat, věnoval

jim tolik času, kolik potřebovali. Nikdy se jim nesnažil zavdě

čit, ale když bylo třeba, uchýlil se k určitým ústupkům. Fun

govalo to dobře. Mikami odstranil nerovnováhu moci, která

jim dávala výhodu. Přesto si nestěžovali. Pořád byli říční po

nových informacích. Policie zase potřebovala dobrou publi

citu. Šlo o vztah založený na výhodnosti. Obě strany stály na

opačných pólech, ale i tak našly společnou řeč. Jen bylo třeba

do osobních setkání vnést trochu důvěry. Rámec své vize pro tiskové oddělení utvářel tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že jeho plán funguje.

Jeho prokletím se nečekaně stal ředitel odboru administrativních záležitostí. Mikami se domníval, že vylepšený vztah s tiskem vyústí v to, že mu do jeho práce nebude tolik zasahovat, ale v této předpovědi se zmýlil. Akama začal být otrávený z toho, jakým způsobem Mikami svou kancelář vede. Začal ho kritizovat za jeho „poraženecké“ kompromisy, naříkal nad jeho spojením s kriminálkou, které vyčítal tvrdohlavou neochotu posunout se dál. Mikami to nechápal. Akama chtěl silného tiskového ředitele. Byl si jistý, že Akama jeho dřívější spojení s  kriminálkou uvážil. Toto spojení se snažil využívat co nejlépe. A neslo to ovoce. Co mohlo Akamovi vadit? Mikami se rozhodl zeptat se ho přímo. Obhajoval důležitost svého přístupu k informacím jakožto nástroji pro diplomatičtější jednání s tiskem. Akamova odpověď ho zaskočila.

„Nechte to být, Mikami. Pokud vám umožníme přístup k takovým informacím, vždy bude existovat možnost, že je vynesete tisku. Pokud nic nevíte, nemůžete nic říct. Není to tak?“

Mikamiho to ohromilo. Akama chtěl strašáka s kamennou tváří. Nejednej, nemysli. Jen se dívej tím svým zuřivým pohledem. Přesně to mu mohl Akama klidně říct. Kontrola tisku, ne vztahy s tiskem. Skutečná nenávist k  tisku. Zkroutili ho víc, než se obával.

Nechtěl se jen tak vzdát. Slepá poslušnost vůči Akamovi by tiskové oddělení vrátila o dvacet let nazpět. Jeho reformy byly konečně spuštěny, potřeboval je jen protlačit. Bylo příliš pozdě, než aby přišly vniveč. Dravost jeho vlastní reakce ho ohromila. Nebylo pochyb, že to bylo tím, že na vlastní kůži pocítil závan vnějšího světa. Naučil se vidět věci, na které jako detektiv nikdy nepomyslel. Jako by mezi policií a veřejností stála neprostupná zeď a tiskové oddělení bylo jediným okénkem, které se dalo otevřít. Nezáleželo na tom, jak úzkoprsý či domýšlivý tisk je. Pokud by se okno zavřelo zevnitř, policie by se úplně odpojila od druhé strany.

Detektiv v něm se vzepjal. Podřídit se a dělat ze sebe hlupáka by znamenalo zlomit posledních pár pout, která ho vázala k  jeho skutečnému já. A  přesto by nikdo nebyl tak pošetilý, aby šel proti někomu, kdo může rozhodovat o jeho osudu. Pokud by ho přeložili na nějakou okresní stanici v horách, pak nejen že by se nikdy nevrátil ke kriminálce, ale v rámci organizace by byl zapomenut. Na druhou stranu šlo také o vzácnou příležitost. Pokud nastane okamžik, kdy se situace změní a jeho návrat k domovské kriminálce bude vypadat pravděpodobně, příběh o tom, jak se postavil řediteli administrativních záležitostí, druhému nejvlivnějšímu muži prefekturního ředitelství, by stačil na to, aby smazal jeho „druhý přestupek“.

Akamovi začal co nejopatrněji vzdorovat. Tvrdě pracoval na tom, aby navenek působil jako oddaný podřízený. Své emoce držel na uzdě, zatímco se snažil zůstat věrný své věci. Tiše, ale objektivně naslouchal a svůj taktní nesouhlas přednesl pouze v případě, že nebyl schopen daný příkaz strávit. Promlouval i o určitých mediálních strategiích, které podporoval, zatímco v tichosti pokračoval ve svém plánu reformy tiskového oddělení.

Věděl, že kráčí po tenkém ledě. Z Akamy vyzařovala podrážděnost. A  přesto vytrval a  svůj názor dával najevo dál. Bylo zřejmé, že mu to riziko dodávalo energii. Půl roku se odmítal podrobit Akamovým pronikavým pohledům. Cítil euforii z boje. Možná nevyhrával, ale ani neprohrával.

Avšak...

Ajumino zmizení to všechno změnilo.

Popel z  jeho cigarety dopadl na stůl. Už vykouřil dvě. Znovu zkontroloval hodiny na zdi. Kuramaeho profil se mihl na kraji jeho zorného pole jako světlý stín. Druhá divize se odmítala podělit o informace. Znamenalo to, že je jejich dobrá vůle již vyčerpána? Kuramae za nimi cestoval jako jeho zástupce. Terénní složky si toho musely být vědomy.

Muselo to být kvůli tomu, že je přestal navštěvovat, že za detektivy už nechodil. Protože jeho mediální strategie se zúžila jen na to, co mu Akama nadiktoval.

Na chodbě se najednou rozpoutalo pozdvižení.

Jsou tady. Suwa a Kuramae si ještě stihli vyměnit pohledy, když vtom se bez jediného zaklepání rozlétly dveře.

3

Místnost ve vteřině zaplnili novináři. Asahi, Mainiči, Jomiuri, To k i o, Sankei a Tojo. A k tomu místní: Deník D, Zenken, Televize D a FM Kenmin. Všichni se tvářili neoblomně. Někteří otevřeně zírali, jejich ramena byla napjatá a naštvaně nahrbená. Bylo jasné, že jejich spolupráce s Mikamim ztrácela na síle. Většině reportérů bylo jen něco přes dvacet. Právě během takových chvil Mikami pociťoval averzi vůči jejich mládí, vůči tomu, jak si mohli dovolit chovat se tak neomaleně. Reportéři z Kjódó a Džidži se do místnosti přišourali až za ostatními. Celý dav vzadu uzavíral reportér z NHK, který se snažil co nejvíc natáhnout krk, aby viděl.

Ukázalo se všech třináct členů tiskového klubu.

„Pusťme se do toho.“ Z davu se ozvala vlna rozladěných hlasů a dva muži vepředu, oba z To j o, přikročili blíž. Na To j o tento měsíc připadla role zástupce tiskového klubu a jeho vedení.

„Řediteli Mikami. Nejdříve bychom chtěli slyšet řádné vysvětlení vašeho včerejšího náhlého odchodu.“ První otázku vystřelil Tedžima, který dnes přišel v saku.

Tojo. Zástupce šéfredaktora. Univerzita N. Dvacet šest let. Žádné ideologické pozadí. Smrtelně vážný. Má sklon se přeceňovat. To stálo v poznámkách, které měl Mikami o Tedžimovi.

„Suwa nám řekl, že se váš příbuzný ocitl v kritickém stavu. I kdyby tomu tak bylo, vážně to ospravedlňuje to, že jste se sebral a odešel bez jediného slova? A protože jsme o vás od té chvíle nic neslyšeli, nemůžu si pomoct, ale řekl bych, že s námi zacházíte jako...“

„Omlouvám se,“ přerušil ho Mikami. Nechtěl si připomínat, proč odešel, a nechtěl, aby se ho na to novináři ptali.

Tedžima se podíval na Akikawu, který stál po jeho levém boku.

Tojo. Šéfredaktor. Univerzita K. Dvacet devět let. Levicově zaměřený. Nikdy se nevzdává. V  podstatě vůdce tiskového klubu.

Akikawa se tvářil nonšalantně, ruce měl složené na hrudi. Býval arogantní a těžkou práci nechával na ostatních.

„Chápu správně, že se nám omlouváte?“

„Přesně tak.“

Tedžima se znovu zadíval na Akikawu, pak se otočil k ostatním. Chtěl se jich zeptat na jejich názor. „Jste všichni...“

To stačí, pokračujme. Na jejich tiché pobídky přikývl a rozevřel ofocený papír, který podržel nad Mikamiho stolem.

Podrobnosti o vážné dopravní nehodě v Oito.

Mikami si dokument nemusel prohlížet. Šlo o  kopii tiskové zprávy, kterou jeho kancelář zveřejnila včera. Žena se nesoustředila na řízení a srazila staršího muže, který skončil v nemocnici s vážnými zraněními celého těla. I když dopravní nehody byly samy o sobě poměrně běžné, zrovna tato se stala příčinou konfliktu s tiskem.

„Zeptám se znovu: proč tajíte identitu té řidičky? Víte, že jste povinni podělit se s námi o všechny podrobnosti.“

Mikami sepjal ruce a  opětoval jeho ledový pohled. „Jak jsem vysvětlil včera, ta žena je v osmém měsíci těhotenství. Nehoda jí těžce otřásla. Nevíme, jak by zareagovala, pokud by k tomu všemu ještě zahlédla své jméno v novinách. Proto jsme ho nezveřejnili.“

„To není žádný důvod. Skrýváte i  její adresu, máme jen město Oito, paní A., žena v  domácnosti, 32  let. Nic víc jste nám nedali. Jak si můžeme být jisti, že vůbec existuje?“

„Samozřejmě že je skutečná. A právě proto musíme zvážit, jaké dopady by to mělo na její nenarozené dítě. Co je na tom špatného?“

Zdálo se, že Mikamiho protiargument považují za aroganci. Tedžimův výraz potemněl a místnost se naštvaně rozbzučela. „Odkdy policie myslí na takové věci? Jde o zbytečné ohledy.“

„Ta žena nebyla zadržena. Sražený muž do vozovky vstoupil na místě, kde není přechod. A byl opilý.“

„Ale to nemění nic na tom, že se řidička nedívala na silnici. A tady popisujete jeho stav jako ‚vážný‘, přitom by tam mělo stát ‚kritický‘. Koneckonců, ten muž, Meikawa, je v kómatu.“

Mikami koutkem oka pohlédl na Akikawu. Jak dlouho ještě nechá Tedžimu blábolit?

„Buďte k nám upřímný, Mikami. K tomuhle nemůžeme být slepí. Potenciální následky jsou příliš velké. V tomhle případě je naší povinností ptát se na odpovědnost řidiče.“

Mikamiho pohled se vrátil k Tedžimovi, ten stále vytrvával ve své zatvrzelosti. „Takže nad ní chcete vynést rozsudek a rozcupovat její jméno v novinách?“

„Ale no tak, proč to říkáte takhle? Tak to vůbec není. Jen není správné, aby policie jednostranně rozhodovala o tom, že nezveřejní něčí jméno a adresu. Zda jméno řidičky otiskneme nebo ne, by mělo být na nás. V obecném zájmu bychom měli dostat příležitost zvážit všechna pro a proti...“

„A proč to rozhodnutí nemůžeme udělat za vás?“

„Protože pak jsou nejasná fakta o případu. Bez podrobností o zapojených lidech a jejich jménech a adresách si nemůžeme ověřit, zda je poskytnutá informace pravdivá ani zda jsou případy řádně uzavírány. Navíc pokud prefekturní ředitelství začne rutinně vydávat reporty beze jmen, kdo nám zaručí, že okresní stanice nezačnou flákat svoje vlastní prohlášení? Zadržování takových informací může být dokonce používáno k překrucování pravdy, snad i jako součást policejního krytí.“

„Policejního krytí...“

„Poslouchejte, všichni se shodneme...,“ ozval se z  boku vytáhlý Jamašina. Zenken, Prozatímní šéfredaktor. Univerzita F. Dvacet osm let. Třetí syn tajemníka člena parlamentu. Sympaťák. Ztroskotanec. „... na tom, že, když se někdo zuřivě snaží něco skrývat, no, začnete se o to zajímat. Možná jde o dceru někoho důležitého. Možná to neberou vážně, protože ten muž byl opilý.“

„Nebuďte směšný,“ řekl Mikami nevědomky příliš hlasitě.

Jamašina jen pokrčil rameny, kdežto ostatní začali halekat. Sám jste směšný! Co je divného na tom, že jsme podezřívaví, když to tak vehementně tajíte! Byla jména těhotných žen někdy dřív neveřejná? Ne. Chceme pořádné vysvětlení! Mikami posměšky ignoroval. Kdyby něco řekl, nakonec by také začal křičet.

„Podívejte, Mikami,“ pronesl nakonec Akikawa. Dal si na čas, pomalu složil ruce podél těla. Zavánělo to dramatem – jako by snad naznačoval, že se na jevišti objevil ten nejlepší herec. „Bojíte se toho... že by se policie dostala pod tlak veřejnosti, pokud by se té ženě nebo jejímu dítěti něco stalo, kdyby se její jméno objevilo v tisku?“

„Ne. Jednoduše existují okolnosti, za kterých má každá osoba právo na soukromí.“

„Právo na soukromí?“ odfrkl Akikawa. „Takže pokud to chápu správně... myslíte si, že bychom měli řešit práva viníka?“

„Ano.“

Místností znovu otřáslo pozdvižení.

Ale no tak! Jako byste tomu rozuměl! Není přehlížení práv jednotlivců specialitou právě policie? Koho chcete poučovat?

„Nechápu, proč jste tak rozčilení. Víte, že se anonymita ve zpravodajství stává trendem. Vy sami ji používáte pořád, v televizi i v novinách. Proč vám tak vadí, že o tom rozhodneme my?“

Je to prostě arogantní. Policie na to nemá právo. Copak nerozumíte svobodě tisku? Policejní reporty beze jmen porušují právo veřejnosti na informace.

„No tak, Mikami, dejte nám její jméno. Neotiskneme ho, pokud je na tom fakt špatně,“ Jamašina je znovu překřičel. Tentokrát byl jeho tón smířlivý. „Nakonec na tom ani nebude záležet. Stejně si to zjistíme. Získáme její jméno a adresu, i když nám údaje neposkytnete. Řekl bych, že pro ni bude mnohem těžší, pokud si to budeme muset ověřit přímo u ní. Zvlášť pokud je skutečně těhotná.“

„Tohle si ujasněme, Mikami,“ naléhal Tedžima. Akikawa si znovu složil ruce na prsa. Čelo se mu lesklo kapkami potu. „Jste ochoten zvážit prozrazení její identity?“

„Ne,“ vypálil Mikami okamžitě. Tedžimovi se rozšířily zorničky.

„Proč ne?“

„Protože se slzami v očích prosila policistu, aby nemluvil s novináři.“

„Hele! Nedělejte z nás ty špatné!“

„Tak děsivá je pro ni představa, že se její jméno objeví v novinách.“

„To není fér. Snažíte se vinu hodit na nás.“

„Říkejte si, co chcete. Její jméno vám nedáme. Už bylo rozhodnuto.“

Místnost utichla. Mikami se připravoval na další odpor. Ale...

„Změnil jste se, Mikami,“ spustil Akikawa. Opřel se dlaněmi o Mikamiho stůl a s vážným výrazem se předklonil. „Čekali jsme od vás velké věci. Nebyl jste jako váš předchůdce, Funaki. Nikdy jste se nám nepokoušel zavděčit, ale ani jste nepodlézal svým nadřízeným. Upřímně... když vás sem přeložili, byli jsme ohromeni. Ale pak jste se začal vzdávat, začal jste být laxní. A teď v tom jedete s nimi. Co se stalo?“

Mikami mlčel. Zíral do prázdného prostoru. Nechtěl, aby si všimli jeho váhání. Akikawa pokračoval.

„Byl jste ‚oknem‘ do tiskového oddělení. Je pro nás těžké strávit, že tentýž člověk teď slepě následuje oficiální politiku – stejně jako všichni ostatní policisté. Pokud nebudeme mít někoho, kdo bude ochoten naslouchat vnějšímu světu, někoho, kdo zvládne být objektivní a stát si za svým, policie bude dál jen uzavřenou černou skříňkou. To vám nevadí?“

„To okno tu pořád je. Jen není tak velké, jak jste si mysleli.“

Přes Akikawovu tvář přelétlo zklamání. Mikami si uvědomil, že na něj neútočí ani ho nezatracuje, jen je upřímný. Když se na Mikamiho podíval znovu, jeho pohled byl lhostejný.

„Dobře. Chci vědět ještě něco.“

„C o ? “

„Vá š osobní názor na zprávy beze jmen.“

„Osobní, oficiální, na rozdělení nezáleží. Odpověď je stále stejná.“

„Tomu vážně věříte?“

Mikami se znovu odmlčel. Akikawa nic neříkal. Oba se zkoumali očima. Pět, deset vteřin. Zdálo se, že se čas zpomalil. Akikawa nakonec přikývl.

„Vaše pozice je dost jasná.“ Na okamžik se otočil na novináře, kteří stáli za ním, pak se znovu vrátil k Mikamimu. „Pak tedy jménem tiskového klubu formálně žádám, abyste identitu té ženy odhalil. Nežádáme to po vás, ale po prefekturním ředitelství.“

Mikamiho oči odpověděly za něj: rozhodnutí znáte.

Akikawa znovu přikývl.

„Když jim dáme její jméno, objeví se v novinách. To znamená, že nám policie ani trochu nevěří. Nebo se mýlím?“

Jeho slova zazněla jako ultimátum. Akikawa se otočil k Mikamimu zády. Novináři pomalu vycházeli z místnosti.

Nemyslete si, že si to necháme líbit.

Ve stísněné kanceláři zůstal jen hloubavý neklid.

4

Vyhrožovali mu?

Mikami si ztěžka povzdechl. Popadl kopii tiskového reportu, která ležela na stole, zmačkal ji a hodil do koše. K takové konfrontaci mezi nimi ještě nedošlo. Jejich útoky byly osobní. Bylo to poprvé, kdy mu přišli tak krvežízniví, což ho dráždilo ještě více. Nikdo nezemřel, byla to jen autonehoda. Novináři by si toho sotva všimli, kdyby se nezamotal do toho problému se zprávami beze jmen. Byla to malá ryba, takovou místní noviny obvykle ani neotisknou.

V kanceláři bylo znovu dost místa pro její obyvatele. Suwa si prohlížel papíry. Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale oční kontakt nenavázal. Kuramae a  Mikumo se horlivě věnovali práci na věstníku, jehož termín se blížil. Zdálo se, že všichni čekají, až se Mikami uklidní. Nebo jim ho bylo líto. Všichni tři slyšeli Akikawova slova.

Změnil jste se, Mikami.

Zapálil si cigaretu. Několikrát si potáhl, pak ji uhasil a dopil zbytek studeného čaje. Už nějakou dobu u něj sílilo podezření, že to s ním novináři nakonec vzdají. Zpátky na začátek. Konečné uvědomění ho rozhořčilo. Ale možná je to jen logické vyústění toho, že vztah s novináři od začátku přeceňoval. Jako by si vysnil oázu v poušti. Vztah neupevnil natolik, aby teď mohl tvrdit, že je zničený. Důvěra mezi nimi byla tak křehká, že by ji odnesl závan větru. A přesto by měl problém odpovědět na otázku, zda jeho instinktivní nevraživost vůči tisku vymizela během jeho reformy tiskového oddělení.

Koneckonců měl smůlu. Reporty beze jmen jsou komplikovaná záležitost. Stal se z nich problém policie v celonárodním měřítku. Bylo nešťastné, že na ně přišel čas zrovna ve chvíli, kdy důvěra, kterou k němu tisk cítil, začala upadat. Jméno té ženy bylo v jeho šuplíku: Hanako Kikuniši. Okrsek ho samozřejmě do své zprávy vepsal, ale půl hodiny po odeslání faxu mu podkapitán stanice volal. Omlouvám se, že ruším. Ta žena je těhotná. Mohli byste ji protentokrát uchovat v anonymitě?

Zavolal si k sobě Suwu. „Jak to podle vás proběhlo?“

Suwa svraštil obočí. „Byli trochu rozčilení.“

„Kvůli mně?“

„To vůbec. Myslím, že jste udělal vše, co bylo ve vašich silách. Když jde o anonymitu, nic nejde podle plánu.“

Suwův pohled na práci se podobal pohledu ředitele Akamy. Mikamimu připadalo, že jediným rozdílem mezi nimi je, že Suwa kromě biče uplatňuje i  cukr. Cukrová koule zabalená v odbornosti, dovednosti a hrdosti přirozeného spin doctora.

Mikami se znovu uvelebil ve svém křesle. Sledoval, jak se Suwa rázně přesunul ke zvonícímu telefonu. Zase plný energie, pomyslel si Mikami přísně. Možná, že Mikamiho příchod udělal z  kanceláře místo, kde se Suwovi těžce pracuje. Jeho životní poslání bylo ze strany tiskového ředitele s detektivní minulostí a nulovou zkušeností v tomto oddělení v ohrožení. Mikami přemítal nad tím, zda o něm Suwa právě takto smýšlí.

Fajn, uvidíme, co dokážeš.

Musí změnit kurz. Nemůže si dovolit, aby ho nedostatek důvěry zabrzdil, musí s nastalou situací něco udělat. Ať už udělají cokoli, kdyby přestali s tiskem spolupracovat, bylo by to stejné, jako kdyby se detektiv rozhodl nevyšetřovat případ.

„Poslouchejte, všichni.“

Suwa zrovna zavěsil a postavil se ve stejnou chvíli jako Kuramae. Mikumo seděla na krajíčku židle a nebyla si jistá, jestli se to týká i jí. Mikami jí naznačil, že se k nim přidávat nemusí. Suwa a Kuramae k němu přešli.

„Zkuste zajít vedle a zmírnit dopad toho, co se právě stalo. A zkuste zjistit, kdo za tím stojí.“

„Jistě.“

Suwa se nepochybně rozzářil. Popadl svůj kabát, a aniž by čekal na další instrukce, sebevědomě vypochodoval z místnosti. Kuramae se vydal za ním, jen jeho chůze postrádala stejnou sebejistotu. Mikami si krouživým pohybem protáhl krk. Suwův optimismus držel jeho znepokojení na uzdě.

Místnost pro novináře byla jedinečným prostředím. Jakožto rivalové se novináři snažili dávat na sebe navzájem pozor. Zároveň však táhli za jeden provaz. Pokud se někdo postavil proti policii, tato solidarita mohla přerůst ve společný boj. Někdy (jako právě teď) byli schopni se sjednotit tak, že dokázali zahanbit i policii. Když však došlo na lámání chleba, každý z  nich spadal pod jiného zaměstnavatele. Jejich společnosti měly různé směrnice a tradice. To znamenalo, že jejich vystupování nebylo vždy v souladu s realitou.

Zatímco o tom Mikami přemýšlel, do kanceláře se vrátil Jamašina. Očima nervózně kmital po místnosti, i když přece jenom jinak, než když se před patnácti minutami snažil odhadnout Mikamiho náladu.

„Chcete mi něco říct?“

Zdálo se, že ho Mikamiho tón uklidnil. Než přešel místnost, rozlil se mu po tváři úsměv.

„Nebylo by pro vás lepší, kdybyste na nás nebyl tak tvrdý? Co myslíte? Tohle bylo šílené.“

„Šílené?“

„Všichni zuří.“

„Vždyť jste to sám začal.“

„Co to říkáte? Snažil jsem se vám podat olivovou ratolest.“

Bál se, že se policie stáhne. Mikami si uvědomil, že mu zůstala moc nad nevýznamnými novináři, jako byl právě Jamašina.

„Jak to tam vypadá?“ vyzvídal Mikami.

Jamašina afektovaně ztišil hlas. „Jak jsem říkal, šílí. Ti dva z To j o jsou naštvaní. I Ucuki z Mainiči. A ten z Asahi...“

Telefon na Mikamiho stole začal zvonit. Otráveně zvedl sluchátko.

„Chce vás vidět ředitel.“

Na druhé straně byl vedoucí sekretariátu Išii. Z jeho hlasu bylo znát, že ho něco potěšilo. Mikami už v duchu viděl výraz na Akamově tváři. Najednou se ho zmocnila předtucha. Zprávy, které byly pozitivní pro Išiiho, většinou nebyly zas tak pozitivní pro něj.

„Musíte někam jít?“

„Přesně.“ Než vstal, všiml si poznámky, která ležela na zemi, skrytá ve stínu nohy stolu. Mikumin rukopis. Snažil se, aby si Jamašina nevšiml, že ji čte.

Telefonát od inspektora Futawariho. 7.45.

Šindži Futawari. K policii ho vzali ve stejný rok. Mikami cítil, jak mu tuhnou koutky úst. Pohledem střelil po Mikumo, ale nic neřekl. Poznámku drtil v dlani. Co mu Futawari chtěl? Věděl, že se mu Mikami vyhýbá. Možná šlo jen o něco pracovního. Nebo možná zaslechl o té včerejší identifikaci a cítil, že by mu měl jako kolega něco říct.

Mikami si vzpomněl, že před ním pořád stojí Jamašina.

„Můžeme to dořešit později.“

Jamašina spokojeně přikývl. Zřejmě si myslel, že se ledy pohnuly. Po cestě z kanceláře se držel hned za Mikamim. Než zahnul na chodbu, ještě ho naposledy oslovil. „Mikami?“

„Ano?“

„Včera... je pravda, že je na tom jeden z vašich příbuzných špatně?“

Mikami se pomalu otočil. Jamašina ho upřeně pozoroval.

„Samozřejmě. Proč se ptáte?“

„Ale jen tak,“ odvětil Jamašina váhavě. „Jen že jsem zaslechl, že by to mohlo být něco jiného.“

Hajzl.

Mikami předstíral, že nic neslyšel. Místo toho se vydal chodbou dál. Jamašina mu přespříliš familiárně poklepal na rameno a zmizel v tiskové místnosti, která byla hned vedle. Skrz přivřené dveře Mikami zahlédl hlouček nevlídných novinářů.

40

5

Mimo pauzu na oběd byste na chodbě v prvním podlaží ně

koho potkali jen sotva. Účetní oddělení. Školicí středisko. Od

bor vnitřních záležitostí. Dveře všech divizí byly před slídi

výma očima pevně uzavřeny. Panovalo tu ticho. Mikamiho

kroky na navoskované podlaze byly jediným zvukem, který

se po chodbě rozléhal. Odbor administrativních záležitostí.

Zdálo se, že ta slova na vybledlé cedulce v něm vyvolávala

určitou úzkost. Mikami zatlačil na dveře. Vedoucí divize Ši

rota seděl na samém konci místnosti. Mikami se v tichosti

uklonil a  vydal se k  němu. Koutkem oka zkontroloval stůl

u okna. Futawari tu nebyl. Jeho lampa byla zhasnutá a na stole

se neválely žádné papíry. Pokud neměl den volna, byl zřejmě

na osobním oddělení. Proslýchalo se, že už probíhá pláno

vání jarních transferů. Futawari měl na starosti návrhy změn

na výkonných pozicích. Vzpomínal si, jak mu o tom Išii řekl.

Jaký vliv to mělo na jeho vlastní přemístění? Skutečně o jeho

neplánovaném návratu do tiskového oddělení rozhodl jen ře

ditel Akama?

Mikami přešel místnost a zaklepal na dveře Akamovy kan

celáře.

„Vstupte,“ odpověděl Išii. Už v telefonu byl jeho hlas o oktávu vyšší než obvykle.

„Chtěl jste mě vidět?“

Mikami přešel po tlustém koberci. Akama seděl na pohovce a škrábal se na tváři. Brýle se zlatými obroučkami. Pruhovaný oblek na míru. Vzdálený, kosý pohled. Vypadal jako obvykle: obraz výkonného managementu, který se tolik snaží napodobit nováčci. Bylo mu čtyřicet jedna let, o pět let méně než Mikamimu. Vedle Akamy seděl Išii, plešatící padesátník a naprostý patolízal. Gestem Mikamiho pobídl, aby přišel blíž. Akama nečekal, až se Mikami usadí, a spustil.

„Muselo to být... nepříjemné.“ Jeho tón byl ležérní, jako by mluvil o tom, že Mikami večer zmokl.

„Ne, bylo to... Omlouvám se, že mi osobní problémy zasahují do pracovních povinností.“

„Nic se neděje. Prosím, posaďte se. Co místní? Předpokládám, že se o vás dobře postarali.“

„To ano. Byli starostliví, zvláště staniční kapitán.“

„To rád slyším. Rozhodně jim zašlu osobní poděkování.“

Jeho rodičovský tón skřípal.

Došlo k tomu před třemi měsíci. Mikami už neviděl žádnou jinou alternativu a požádal o pomoc Akamu. Svěřil se mu, že jeho dcera utekla z domu, a žádal, aby bylo hledání rozšířeno z jeho okresní stanice na stanice celé prefektury. Akamova reakce ho zaskočila. Na žádost, kterou s sebou Mikami přinesl, naškrábal poznámku a přikázal Išiimu, aby dokument odfaxoval na ředitelství v Tokiu. Možná tím myslel bezpečnostní kancelář. Nebo kancelář kriminálního vyšetřování. Možná i generální sekretariát. Akama pak položil pero a řekl: „Nedělejte si starosti. Do večera zařídím zvláštní opatření, od Hokkaida po Okinawu.“

Mikami nedokázal zapomenout na ten vítězný výraz, jenž měl Akama na tváři. Okamžitě mu bylo jasné, že šlo o  víc než jen o nadřazený pohled vyvolaný tím, že právě prokázal svou autoritu tokijského byrokrata. Akamovy oči se rozsvítily očekáváním změny. Upíraly se k němu, zíraly zpoza zlatých obrouček. Nechtěly přijít o okamžik, kdy tento povýšený oblastní superintendant, který tak dlouho vzdoroval, konečně kapituluje. Mikami se v  hloubi duše zachvěl. Došlo mu, že Akamovi odhalil svou slabinu. Co však mohl jiného dělat, když měl takový strach o svou dceru?

Děkuji. Jsem vám zavázán.

Mikami se uklonil. Tak hluboce, až dal hlavu pod stůl, níže, než měl svá kolena...

„Tohle bylo už podruhé. Nedovedu si představit, jak těžké ty cesty musí být.“

Nebylo to poprvé, co chtěl Akama zuby nehty mluvit o Ajumi.

„Vím, že jsem to už jednou navrhoval, ale možná byste měl zvážit zveřejnění dalších podrobností o své dceři. Víc než jen její fotku a fyzický popis. Existuje spousta jiných věcí: třeba otisky prstů, zubní záznamy.“

Mikami to samozřejmě všechno zvážil dříve, než mu to Akama navrhl. Vždy, když mu volali, cítil se jako na mučidlech. Pokaždé musel odhrnovat látku z tváře mrtvoly. A Minako neměla daleko k  zhroucení. Přesto dál váhal. Otisky prstů. Otisky dlaní. Otisky zubů. Záznamy o dentálním ošetření. To byla ta nejúčinnější data při identifikaci těl. Chci, abyste hledali mrtvolu mé dcery. Jako kdyby tím žádal přesně o toto. Mikami tu představu nedokázal snést.

„Potřebuji čas na rozmyšlenou.“

„Dobře, ale rychle. Ztráty chceme udržet na minimu.“

Ztráty?

Mikami se snažil zůstat rozumný a donutil se potlačit příval hněvu. Akama se ho snažil vyprovokovat. Otestovat hranice jeho podřízenosti. Mikami se ovládl a řekl: „Proč jste mě chtěl vidět?“

Z Akamových očí vyprchala veškerá zvědavost.

„Pravdou je,“ ozval se místo něho Išii a  naklonil se k němu – očividně byl celou dobu jako na trní, aby mohl něco říct –, „že nás svou návštěvou poctí policejní prezident...“

Mikami se zarazil. Takovou zprávu nečekal.

„Policejní prezident?“

„Zrovna nám to bylo oznámeno. Přijede už příští týden, takže si dozajista dokážete představit, že jsme tím poněkud zaskočeni. Ani si nepamatuju, kdy tady byl naposledy...“

Snad právě přítomnost Akamy, tokijského byrokrata, dopad té informace ještě zhoršila. Sledovat Išiiho očividné vzrušení uvádělo Mikamiho do rozpaků. Policejní prezident, Národní policejní agentura. Policejní prezident byl na samotném vrcholku pyramidy, měl pod sebou dvě stě šedesát tisíc policistů. Pro oblastní policii byl něco jako císař. Stála ale jeho oficiální návštěva za takový rozruch? Právě v takových okamžicích Išii ukazoval své hranice. Národní policejní agenturu uctíval jako idol. Hleděl na ni s bezelstnou touhou. Jako mladík z venkova, který sní o velkoměstě.

„Co je důvodem jeho návštěvy?“ zeptal se Mikami. Jeho mysl se už zabývala jen novým úkolem. Povolali ho jako tiskového ředitele, což znamenalo, že návštěva má mít silný prvek PR.

„Šest čtyři.“

Tentokrát mu odpověděl Akama. Mikami se na něj podíval s těžko skrývaným překvapením. V Akamových očích se zalesklo očekáváním.

Šest čtyři. Název čtrnáct let starého případu únosu a vraždy malé holčičky Šoko. Šlo o vůbec první skutečný případ únosu v prefektuře D. Poté, co se únosci podařilo uniknout s výkupným v hodnotě dvaceti milionů jenů, policie objevila tělo unesené sedmileté dívky. Ani po všech těch letech nebyl případ vyřešen. Mikami v tu dobu pracoval v oddělení zvláštního vyšetřování v  první divizi a  jako člen jednotky blízkého sledování dohlížel na otce Šoko, kdy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.