načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Serafina a rozštěpené srdce - Robert Beatty

Serafina a rozštěpené srdce

Elektronická kniha: Serafina a rozštěpené srdce
Autor:

Velká a ničivá bouře se blíží… Serafině se stalo něco zvláštního. Probudila se do temnoty a světa, kterému nerozumí. Biltmorské panství se tolik změnilo, její staří přátelé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 343
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Jašová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4504-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Velká a ničivá bouře se blíží… Serafině se stalo něco zvláštního. Probudila se do temnoty a světa, kterému nerozumí. Biltmorské panství se tolik změnilo, její staří přátelé dělají nemyslitelné věci a zdá se, že nepřátelé jsou všude okolo. Biltmorem prochází síla beze jména, která s sebou přináší násilné bouře, jež smetou vše, co jim stojí v cestě.

Zařazeno v kategoriích
Robert Beatty - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Serafina

a rozštěpené srdce

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Robert Beatty

Serafina a rozštěpené srdce – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


S—

N—

—S

—N

Robert beattY

a s

d

c

e

R

o

t

ˇe

P

eNé


Přeložila Jana Jašová


Sídlo Biltmore

Asheville, Severní Karolína



7

1

S

erafina otevřela oči a neviděla nic než tmu. Jako by

je vůbec neotevřela.

Nořila se hluboko do černé prázdnoty vířícího, napůl snícího světa, když ji probudil jakýsi tlumený hlas. Ale tady nebyl žádný hlas, žádný zvuk, žádný pohyb.

Serafina dokázala svýma kočičíma očima vidět všude, i v nejhlubším stínu, ale tady byla slepá. Pátrala po něja­ kém, byť nepatrném náznaku světla, jenže sem žádným oknem nepronikaly měsíční paprsky, v žádné chodbě se ani v dálce nezamihotalo světlo lucerny.

Jen černota.

Zavřela oči a znovu je otevřela. Jenže v tom nebyl žád­ ný rozdíl. Pořád ji obklopovala neproniknutelná tma.

Že bych oslepla? napadlo ji.

Zmateně se snažila naslouchat temnotě, stejně jako

když lovila krysy v chodbách rozlehlých sklepení Biltmo­

ru. Jenže tady se neozvalo ani zavrzání podlahy, ani vzdá­

lené hlasy sloužících. Neslyšela tatínkovo pochrupování

na lůžku vedle sebe, vrčení strojů, tikot hodin ani ozvě­

nu kroků. Tady panoval chlad, nehybnost a ticho, jaké

neznala. Už nebyla na Biltmoru.

Vybavila si hlas, který ji probudil, a znovu našpicova­

la uši. Nevěděla, jestli patřil do snu, nebo byl skutečný,

ale už se neozýval.

Kde to jsem? pomyslela si zmateně. Jak jsem se sem do‑

stala?

Konečně se něco ozvalo. Jako odpověď na její otázky.

Buch ‑buch.

Na okamžik to bylo všechno, co slyšela.

Buch ‑buch, buch ‑buch.

Údery vlastního srdce, puls vlastní krve.

Buch ‑buch, buch ‑buch, buch ‑buch.

Když pomalu pohnula jazyem, aby si olízla rozpras­

kané suché rty, ucítila kovovou pachuť.

Jenže to nebyl kov.

Byla to krev – její krev, která ji vytékala na jazyk a na

r t y.

Serafina si zkusila odkašlat, ale najednou se prudce,

trhaně, zalykavě nadechla, jako by to bylo její první na­

dechnutí v životě. Krev v ní dál proudila a v pažích, no­

hou i celém těle cítila podivné mravenčení.

Co se to děje? letělo jí hlavou. Co se mi stalo? Jak a kde

jsem se to probudila?


9

Putovala ve vzpomínkách zpátky svým životem. K to­ mu, jak bydlela s tatínkem v jeho dílně v suterénu, jak se svým nejlepším kamarádem Braedenem bojovala proti černému plášti a čarodějné holi. Nakonec vyšla z pod­ zemí a tmy nahoru na světlo, mezi panstvo. Jenže když se snažila vzpomenout si, co se dělo potom, bylo to jako snažit se uchopit prchavé podrobnosti hlubokého snu, které odplynou do zapomnění před probuzením. Zůstá­ vala dezorientovaná a zmatená, jako by se snažila posbí­ rat roztříštěné úlomky předchozího života.

Nedokázala se pohnout, ale cítila, že spočívá na něčem dlouhém a  plochém. Nohy měla natažené, ruce složené na prsou, jako by ji někdo takhle pečlivě a s úctou položil.

Ležela na něčem tvrdém, ale podivně chladném. Dře‑ vo nebývá tak studené, pomyslela si. Ne takhle.

Srdce se jí v  hrudi divoce rozbušilo. Narůstala v  ní panika.

Pokusila se posadit, ale hned se praštila do čela o něco tvrdého pár centimetrů nad sebou. Svezla se zpátky a mr­ kala bolestí.

Přitiskla ruce k prknům nad sebou. Prsty byly její­ ma očima. Mezi prkny nenašla žádnou škvíru, žádnou prasklinu. Dlaně se jí začaly potit. Dech se krátil. Tělem jí proběhl zoufalý záchvěv strachu. Zkusila se odkulit, ale na straně bylo taky dřevo. Neměla kolem sebe skoro žádný volný prostor. Kopala nohama, bušila pěstmi, ale prkna ji obklopovala ze všech stran.

Serafina zavrčela zoufalstvím, strachem, hněvem. Škrá­ bala a  kopala, kroutila se a  vzpínala, ale nedokázala se vyprostit. Byla uvězněná v nějaké dlouhé, nízké dřevě­ né bedně.

Horečně přitiskla obličej do rohu bedny a  zavětřila jako polapené zvíře. Snažila se tenkými otvory mezi prk­ ny zachytit pachy okolního světa. Zkusila jeden roh, pak druhý, ale cítila pořád totéž.

Hlína, pomyslela si. Jsem obklopená vlhkou hnijící hlínou.

Jsem pohřbená zaživa!

2

S

erafina ležela v chladném temném prostoru rakve

pod zemí. Mysl jí zaplavila hrůza.

Musím se odsud dostat, opakovala si. Potřebuju dýchat. Nejsem mrtvá!

Jenže nic neviděla. Nemohla se hýbat. Neslyšela nic jiného než vlastní lapání po dechu. Kolik vzduchu jí ješ­ tě zbývá? Cítila, jak se jí stahují plíce a svírá hrudník. Chtěla tatínka! Chtěla, aby přišla maminka a vyhraba­ la ji odsud. Někdo ji přece musí zachránit! Zoufale při­ tiskla dlaně na víko rakve a zatlačila vší silou, jenže nic nezmohla. Do uší se jí zaryl vlastní skřehotavý hlas, je­ diný zvuk na tomhle strašlivém, uzavřeném, temném místě.

Pak si představila, co by řekl tatínek, kdyby tady byl. „Musíš vzít rozum do hrsti, holka. Musíš přijít na to, co musíš udělat, aby ses vodsaď dostala, a pak se do toho vopřít.“

Zase se dlouze nadechla a pokusila se uklidnit. Pro­ myslet to. Nic neviděla, ale její prsty nahmataly suk­ ni a rukávy šatů. Byly ošklivě potrhané. Připadalo jí, že kdyby umřela a pochovali ji, oblékli by jí do rakve hez­ ké šaty. Ten, kdo ji pohřbil, to musel udělat ve spěchu. Myslel si, že je mrtvá? Nebo chtěl, aby umírala tím nej­ příšernějším způsobem?

V  tu chvíli nad sebou zase uslyšela tlumený zvuk.

Něco se tam pohybovalo. Srdce jí naplnila naděje. Kroky!

„Pomoc!“ vykřikla co nejhlasitěji. „Prosím, pomoc!

Pomoc!“

Vřískala a vřískala. Bušila do dřeva nad hlavou. Ko­ pala nohama. Jenže kroky se vzdalovaly, pak zmizely a zanechaly po sobě ticho tak naprosté, že si ani nebyla jistá, jestli vůbec něco slyšela.

Byl to ten, kdo ji tady pohřbil? Hodil na její hrob

poslední lopatu hlíny a nechal ji tady? Nebo to byl nic

netušící kolemjdoucí, který nemá ani ponětí, že je tady

dole pod zemí živá dívka? Serafina zabušila pěstmi do

prken a  zaječela: „Prosím! Pomoc! Jsem tady dole! Po­

moc!“

Nebylo to k ničemu.

Je sama.

Na duši jí dolehla temná vlna beznaděje.

Neunikne.

Tohle nemůže přežít...

Ne, pomyslela si a  zaskřípěla zuby. Já tady dole ne‑

umřu. Nevzdám to. Mám přece kuráž! Já najdu způsob,

jak se odsud dostat...

Svezla se k  okraji rakve a  kopla. Prkna jí připadala

tenká a hrubě opracovaná – ne jako solidní rakev, spíš

jako ve spěchu stlučená schránka z rozbitých beden na

jablka. Jenže studená vlhká hlína se na ně tlačila tak, že

je Serafina nedokázala prorazit.

Pak ji něco napadlo.

„Dva metry.“ Tohle jí kdysi vyprávěl tatínek, když se ho ptala, co lidi dělají s mrtvými. „Tady se lidi pohříbaj dva metry pod zem.“

Zavrtěla se v temném stísněném prostoru, zkroutila se jako kotě v krabici od bot a uložila se tak, aby dosáhla dlaněmi na střed víka rakve. Dva metry hlíny musejí vá­ žit hodně. A tatínek ji naučil, že střed prkna je vždycky nejslabším místem.

Vybavila si ještě něco dalšího, co ji učil. Zaťukala na prkno nad sebou a zaposlouchala se. Ťuk ‑ťuk ‑ťuk. Posu­ nula se o pár centimetrů dolů a znovu zaťukala. Znovu poslouchala. Ťukala dál, dokud nenašla místo, kde se ozývala hlubší, dutější ozvěna, což znamenalo, že hlína tam není tak napěchovaná. „To je ono.“

Ale co teď? I kdyby se jí povedlo prorazit prkna, hlí­ na ji zasype. Ucpe jí nos a pusu, udusí ji. „Tohle mi ne­ pomůže...“

Najednou ji něco napadlo. Zapnula si šaty až ke krku a pak si přetáhla ohrnutou sukni přes hlavu, aby jí lát­ ka chránila obličej, hlavně pusu a nos. V těsné rakvi se mohla pohybovat jen s obtížemi, ale povedlo se jí ovázat si sukni kolem hlavy a prostrčit ruce ven, aby jí zůstaly volné. Když bude mít štěstí, látka jí poskytne těch pár vteřin, které bude potřebovat.

Obrnila se a vzepřela se o dlaně i ruce, aby získala sílu. V rakvi nebylo dost místa, aby si mohla úplně kleknout. Aspoň se zkroutila, jak nejvíc to šlo, a narazila rameny do víka rakve. A  znovu a  znovu. Věděla, že jedna silná rána stačit nebude. Ale pomalý tlak taky ne. Musí bušit prudce a pořádně. Buch, buch, buch. Cítila, jak se dlouhá prkna víka prohýbají. „To je ono, to potřebujeme,“ řekla nahlas. Buch, buch, buch. „No tak!“ zavrčela. Vtom usly­ šela, jak středové prkno pod tíhou hlíny praská. „Dobře!“ Mlátila do dřeva dál. Buch, buch, buch. Prkno se lámalo. Pak ucítila na holých ramenou něco studeného. Měla by mít radost, že její plán vychází, ale místo toho ji zachvá­ tila hrůza. Víko prasklo! Rakev se otevřela! Na Serafinu se sypala chladná, lepkavá, těžká hlína a tlačila ji zpátky na dno. Kdyby si neovázala hlavu látkou, pusa a nos by se jí v tu chvíli naplnily půdou a bylo by po ní.

Pracovala poslepu, vedená jen instinktem. Hrabala po hlíně, která se na ni sypala, nabírala ji do dlaní a pě­ chovala do rohů rakve. Snažila se pracovat co nejrychle­ ji, aby udržela tempo se závalem, jenže otvorem ve víku se sypala pořád další a další. Děsivá tíha hlíny jí uvěznila nohy a stoupala k ramenům a hlavě. Pohybovat se bylo čím dál těžší. Serafina se zoufale snažila dýchat přes lát­ ku šatů. Hrudník jí poskakoval panikou. Nebude mít dost vzduchu!

15

Když už nakonec nebylo v  rakvi žádné místo, kam

by mohla pěchovat zeminu, pokusila se vyprostit. Str­

čila hlavu do otvoru, vzepřela se o nohy a začala hrabat

vzhůru. Jenže hlína se na ni valila tak rychle a prudce.

To nemůže zvládnout. I když kopala jako šílená, hlína ji

začínala dusit. Drtivá tíha jí dolehla na hrudník, z něhož

jí uniklo poslední zavřísknutí.

16

3

uvolněná hlína se jí sypala na hlavu a  na ramena,

hromadila se kolem ní rychleji, než Serafina dokázala

kopat. Cítila, jak na ni doléhá tíha, svírá ji, vězní její

nohy, ale dál hrabala, kopala a kroutila se, snažila se přes

látku lapat po dechu. Cítila, že se jí sukně boří hloubě­

ji do pusy, jak na ni tlačila hlína, dusí ji, brání vzduchu

v přístupu k plicím.

Vtom uslyšela rychlé škrábání nad hlavou, jako by

tam zběsile hrabalo nějaké zvíře. Zadoufala, že se ji po­

kouší vysvobodit Braedenův pes Gidean, ale výhružné

tiché zavrčení jí napovědělo, že to není její psí přítel. Ať

už byl ten tvor čímkoli, jeho drápy se zatínaly do země

a s děsivou silou ji odhazovaly. Že by si medvěd přišel

vyhrabat večeři? Na tom teď nezáleželo. Serafina musela pokračovat ve snaze vysoukat se vzhůru. Potřebovala se nadechnout!

Do vztažených rukou se jí zasekly ostré drápy. Sera­

fina vykřikla bolestí, ale chytila se zvířecích tlap. Pevně!

Držela se vší silou a mocné tlapy škubnutím popotáhly

její tělo výš.

Zvíře znova zavrčelo a trhlo nohama, aby se osvobo­ dilo, zazmítalo sebou, ale Serafina se křečovitě držela dál.

Když se jí hlava konečně vynořila nad zem, zalykavě se nadechla přes látku. Cítila, jak jí do plic proudí ži­ votadárný vzduch a plní ji novým životem. Dýchá! Ko­ nečně dýchá!

Pustila se zvířecích tlap a ty se od ní odtáhly, ale už byla tak vysoko, že se dokázala rameny a pažemi vyprostit.

Srdce jí zalila naděje. Dokázala to! Unikla! Jenže sotva si strhla z hlavy sukni, uslyšela zavrčení a do hlavy ji ude­ řila tlapa s drápy. Pokusila se uhnout. Opřela se dlaněmi o zem a snažila se vyhoupnout z hrobu. Musí se dostat ven a postavit se na nohy, aby se mohla bránit.

Vylezla z jámy na hřbitov zalitý světlem měsíce, za­ rostlý hustým lesem i šlahouny psího vína. Na podstavci uprostřed hřbitova na mýtince stál velký kamenný anděl s roztaženými křídly. Serafina neměla ponětí, jak se sem dostala, ale tohle místo znala. Andělská mýtina. Než si to stačila nějak srovnat v hlavě, uslyšela za sebou jakýsi zvuk a prudce se otočila.

Blížil se k ní černý panter, přikrčený ke skoku, uši za­ tažené dozadu, obličej napjatý a dlouhé lesklé tesáky ob­ nažené. Připravené zakousnout se.

4

S

erafina hleděla do tváře rozzuřeného černého pan­

tera. Jeho žluté oči byly divoké jako u všech šelem, plné

agresivní síly. Dívka si přidřepla a připravila se k obra­

ně. Když panter ukázal dlouhé bílé tesáky a znovu na

ni zavrčel, Serafina obnažila zuby a zasyčela na něj taky,

zuřivě a výhrůžně. Dala do toho všechno. K jejímu úža­

su se od ní panter odvrátil, ponořil se do lesa a zmizel

jí z očí.

Dívka se vyčerpaně zhroutila na zem. Dlouze, namá­ havě se nadechovala, šťastná, že je naživu. Ta šelma mě mohla rovnou zabít, pomyslela si. Proč pro všechno na svě‑ tě vzala do zaječích jako vyděšená vačice?

Zatímco tam ležela a snažila se vzpamatovat, pokouše­ la se přijít na to, co se stalo. Někdo ji pohřbil. A nejen to: Pohřbil ji na starém opuštěném hřbitově, který už dáv­ no spolykal les.

Čím víc na to myslela, tím jí všechno připadalo ne­ uvěřitelnější. Kde se tady vzal ten černý panter?

Její matka byla kuguár, žena, která se dokázala pro­ měňovat v  horskou pumu. Když se Serafina konečně taky naučila měnit ve zvíře, nestala se pumou jako ma­ minka, ale černým panterem po otci, což bylo vzácné. Podle vyprávění horalů mohl tady v horách žít vždycky jen jeden černý panter.

Napadlo ji, že to mohl být její otec, jenže ten zahynul

před dvanácti lety v bitvě s čarodějem – tu noc, kdy se

narodila. Nikdy ho nepoznala a „tatínku“ říkala muži,

který ji tu noc našel v  lese a  od té doby se o  ni staral.

Čím víc o  tom uvažovala, tím víc jí připadalo, že ten

panter, kterého viděla, nebyl dospělý, spíš sotva odrostlé

mládě, nohaté a nejisté. Její nevlastní sestřička a bratří­

ček byli ještě skvrnitá koťata. A její přítel kuguár Way­

sa se měnil v  tmavě hnědou pumu, ne pantera. Že by

v tom měsíčním světle špatně viděla? Ale kdyby to byl

Waysa, přece by ji poznal a neutekl by od ní?

Hlavou jí kroužilo tolik otázek, ale nakonec ji pře­

mohly tělesné neduhy. Hlava ji bolela od seknutí pan­

terovy tlapy. Taky trochu krvácela, ale nebylo to tak zlé.

Po tom uzavření v rakvi bylo teď tak příjemné, když jí

vzduch proudil do plic a  zase z  nich unikal. Cítila na

nahé kůži vlahý větřík, čichala vůni jetele a kapradí ros­

toucích opodál, viděla nádherné hvězdy nad sebou. Jako

by její smysly byly ještě ostřejší než předtím.


20

Když se jí do rukou a nohou vrátila síla, očistila se od hlíny a shrnula si z hlavy zašpiněné béžové šaty. Při tom si všimla velkých tmavých skvrn na bocích. Vyděšeně se prohlédla a  našla zaschlou krev na holé kůži ramen a paží. Ale nebyly to čerstvé rány, jen jizvy.

V tu chvíli k ní zvolna jako široká řeka začaly připlou­ vat vzpomínky. Viděla, jak večeří s tatínkem v dílně. Jak leží na nejvyšší střeše Biltmoru s Braedenem a počítají hvězdy na půlnoční obloze. Jak běhá jako panter šťastně po lese s maminkou a Waysou. Viděla se sedět u krbu v knihovně pana Vanderbilta a poslouchat jeho vyprávě­ ní o tom, co četl a co prožil na cestách. Nebo se spatřila u ranního čaje s paní Vanderbiltovou, která jim nedávno oznámila, že čeká děťátko.

Pak si vybavila, jak jí její nová kamarádka komorná

Essie šněrovala ty nádherné zlaté a krémové šaty, které

jí dal Braeden k Vánocům. Pamatovala si, jak se zadíva­

la do Essiina zrcadla a viděla v něm dvanáctiletou dívku

s šikmými kočičími lícními kostmi, jantarovýma očima

a dlouhými lesklými černými vlasy. Pamatovala si, jak ji

v tu chvíli poprvé napadlo, že přece jen dokonale zapad­

ne mezi obyvatele Biltmoru.

V  hlavě se jí převalovaly vzpomínky na ten vánoč­ ní večírek. Živě si pamatovala měkkost světla svíček, vůni hořícího dřeva, úsměvy na tatínkově obličeji i teplo Brae denovy dlaně na zádech, když společně vcházeli do místnosti. Byl to okamžik klidu a vítězství. Nejen proto, že s Braedenem porazili jejich nepřátele, ale taky proto, že měla poprvé v životě pocit, jako by někam patřila.

Poslední zimní noc na Biltmoru, kterou si pamatova­ la, obcházela za tmy dům. Byla strážkyně Biltmorského sídla, chránila ho proti vetřelcům, přízrakům a  dalším nebezpečím. Všichni už leželi v postelích a temné chod­ by domu měla pro sebe. Tak to mívala nejradši. Vyšla na zadní patio, kterému Vanderbiltovi říkali lodžie. Dlouhé bílé závěsy ve dveřích zářily v měsíčním světle a povívaly v chladném zimním vánku. Serafina se zadívala přes po­ zemky sídla k lesu a k horám v dálce. Nad jejich vrchol­ ky stoupal měsíc.

V domě bylo naprosté ticho, ale Serafina kolem sebe

cítila neobvyklý pohyb vzduchu a po páteři ji znepokoji­

vě zamrazilo. Chloupky na krku se jí zježily. Náhle měla

pocit, že je něco za ní. Prudce se otočila, přichystaná

k boji, ale viděla jen neproniknutelnou zvlněnou tem­

notu tam, kde měly být stěny a okna domu.

Pak ji něco bolestivě udeřilo do hrudi. Kolem těla jí zakroužil prudký vichr. Myšlenky jí zmateně zavířily, a najednou se to na ni vrhlo: zuby a drápy, vrčení a sy­ čení a kousance. Všude jí tekla krev.

Potom všechno zčernalo a  její vzpomínka vybledla.

Teď se ve slabém měsíčním světle vztyčila vedle své­ ho hrobu a  rozhlédla se kolem. Byla kilometry daleko od domova. Proč musela vylézt ze země právě na tak podivném, strašidelném místě! Hlína kolem byla plná lidských stop a rýh, které jako by tam zanechala lopata. Serafina neviděla žádný náhrobek, jen jámu. Ten, kdo ji tady pohřbil, to chtěl utajit. Pokusil se ji někdo zavraždit a skrýt takhle její tělo?

Podívala se na kamenného anděla. „Kdybys mi tak

mohl říct, co jsi v noci viděl!“

Jenže anděl mlčel. Stál na podstavci němý a nehybný jako vždycky. Byl starý a omšelý, plný mechových skvrn a zelené plísně. Vypadal jako žena s dlouhými vlnitými vlasy a překrásným obličejem. Z očí jí na tváře stékaly slzy pryskyřice. Serafina v té tváři viděla tichou moud­ rost a vědomí věcí příštích. Jako by v sobě ta andělská žena dusila vědomí osudů těch, které milovala, a bylo toho na ni příliš. Nad hlavou se jí rozevírala jemně vyte­ saná mohutná křídla. V ruce držela dlouhý ostrý ocelo­ vý kord. Ten kord, který Serafina použila, aby rozsekala a zničila kouzelný černý plášť.

Socha anděla stála uprostřed mýtinky v jasně zelené trávě. Listí na stromech a keřích kolem mýtinky zůstá­ valo pořád zelené. Neusychalo v letním slunci, neměni­ lo barvy na podzim, neopadávalo v zimě. Na andělské mýtince panovalo věčné jaro.

Severní strana mýtiny zasahovala hlouběji do staré­

ho hřbitova, který si už před lety začal les brát zase zpát­

ky. Šlahouny divoké révy obrůstaly náhrobky a  z  čer­

ných větví zkroucených stromů visel provazovitý lišejník.

Hřbitov se táhl, kam až Serafina dohlédla, řady a  řady

nakloněných, převrácených nebo napůl v zemi ponoře­

ných náhrobků označujících místa, v  nichž tlely stov­

ky těl a odpočívaly stovky ztracených duší. Hřbitovem

nekonečně proplouvala šedavá šepotavá mlha, jako by

i  ona hledala místo, kde spočine. Serafina zamžourala

kolem sebe a pátrala po známkách pohybu. Zadoufala,


23

aby dneska v noci tady bylo její tělo jediné, které vy­

lezlo z hrobu.

Nakonec pronesla ke svým pohřbeným společníkům:

„Pardon, že vás tak rychle opouštím, ale zatím jsem jen

zaskočila na návštěvu.“

Vydala se na tu stranu mýtiny, za níž začínal obyčej­ ný les, kde to tak dobře znala. Při pohledu mezi stromy musela myslet na svou matku. Tolik se toho od ní na­ učila. Běhaly spolu po lese, lovily spolu. Maminka ji uči­ la poznávat hlasy nočních ptáků i pohyby lesních tvorů. Napadlo ji, proč ji teď maminka nezavětřila a nepřišla za ní jako už tolikrát předtím.

Začalo jí docházet, že ji nepřišel hledat ani tatínek, ani Braeden.

Nepřišel nikdo.

Je sama.

Mysl jí začal ovládat strach. Když pomyslela na to,

co je s lidmi, které miluje, srdce jí v hrudi ztěžklo. Ne­

tušila, co ji napadlo nebo jak dlouho byla pryč. Co si asi

lidi na Biltmoru pomyslí, až se tam objeví celá pokrytá

hlínou? Ale ze všeho nejvíc ji trýznil hluboký strach, že

tam vůbec nebudou. Že najde pouze prázdný dům, kde

zůstaly jen stíny.

Nedočkavě vykročila do lesa, po cestě, která vedla na Biltmorské sídlo. Musí se vrátit domů.

5

S

erafina rychle kráčela temným lesem. Mířila do rok­

le hustě zarostlé prastarými javory a bolehlavy. Když se

proplétala mezi mohutnými kmeny nejstarších lesních

obyvatel, nohy měla jisté a pevné.

Uši jí naplnil sbor žab, nočních ptáků a hmyzu, ko­ lem nosu se vznášela vůně prvosenek a kopretin. Tyhle květiny zůstávaly přes den zavité a svou sladkou vůni uvolňovaly v noci.

Serafině připadalo všechno neobvykle pulsující živo­ tem. Jako by její tělo a  smysly vnímaly všechno mno­ hem ostřeji.

Les zhoustl oleandry a rododendrony, které se třpy­ tily v měsíčním světle. Nad růžovými a bílými květy se třepotali kolibříci, nořili do nich dlouhé zobáčky a pili sladký nektar. Serafině připadalo, jako by skoro slyšela víření křídel můr.

Nad třpytivými keři vavřínu přelétaly tmou světlu­ šky. Po obloze pokryté stříbřitými mraky tančily slabé blesky a  nocí zarachotilo vzdálené hřmění, nadnášené vlnami horkého vzduchu, který vypadal jako letní vítr.

„To je tak divné...“ přemítala Serafina, když se ko­

lem sebe zmateně rozhlížela. Ten poslední večer v její pa­

měti byla zima, ale teď jí vzduch připadal zvláštně tep­

lý. A tyhle rostliny a živočichové tady v zimě nejsou. Že

by se kouzelná moc andělské mýtiny nějak rozšířila na

celý les?

Když vzhlédla k  měsíci, srdce se jí zastavilo. Nebyl v úplňku, ale velký a jasný, se světlem napravo a stínem nalevo.

„To není správné,“ namítla Serafina a  zamračila se. Tu noc, kdy stála na lodžii, pozorovala měsíc v úplňku. Takže to, co vidí teď... je prostě vyloučené.

Věděla, že úplněk nastává jen jednou za osmadvacet dní. Pak měsíc čtrnáct dní ubývá se světlem nalevo, zmen­ šuje se a zmenšuje, až nastane noc bez měsíce: nov. A pak zase čtrnáct dní narůstá se světlem napravo, dokud opět nedospěje k úplňku. Potom se všechno znovu opakuje.

Měsíc byl pro ni velkým nebeským kalendářem, po­ dle něhož řídila svůj noční život, když se sama procházela po Biltmoru. Pravidelné fáze jejího bledého společníka, pomalé víření hvězd a obloukové trasy pěti nejjasnějších planet byly jejími mlčenlivými, spolehlivými důvěrníky, co se pamatovala. Její půlnoční bratři, sestry její poutě k rozbřesku. Mluvila s nimi, učila se od nich, sledova­ la je, jako jiné dívky sledují členy rodiny pohybující se neustále kolem.

Dnes se ale na bratra měsíce dívala s rostoucím zmat­ kem a ve spáncích jí naléhavě pulsovala krev, když se snažila rozluštit význam toho, co vidí. Měsíc má světlo na pravé straně. To znamená, že přibývá, narůstá. Jenže jak je to možné, když byl předtím v úplňku?

Jako by se vrátila o jednu noc v čase zpátky. Buď to, anebo se jí stalo něco nepředstavitelného: Byla pod zemí víc než celý měsíční cyklus.

„To by znamenalo, že uteklo celých dvacet osm dní, nebo víc...“ pronesla užasle sama k sobě.

Vítr si šepotal v korunách stromů, jako by se duchové

lesa nervózně dohadovali o tom, že Serafina právě odha­

lila úskok světa. Čas plyne. Čas se vrací. Nic není, jak se

zdá. Lidé jsou pohřbívaní pod zem a zase se vracejí. Se­

rafina se ocitla ve světě, který nebyl tím ani oním.

Oblohu rozsvítily další blesky a tiše tančily mezi mra­

ky. Pak zaburácel hrom a jeho ozvěna se rozlehla mezi

úbočími hor.

Serafina vždycky dokázala vidět věci, které ostatní ne­

viděli, zvlášť za temných nocí. Dnes ale jako by les ovlád­

la zvláštní magie. Dívka měla pocit, že doopravdy vidí,

jak noční květiny rozevírají lístky k měsíci, jak se svět­

lo odráží od průzračných křídel hmyzu. Cítila pohyby

vzduchu klouzajícího mezi větvemi kolem jejího těla,

hřál ji na kůži. Kapičky na lístcích jetele kolem ní se ná­

hle zatřpytily a o chvíli později jí do očí zasvítil vzdálený


27

blesk. Voda a země a světlo a nebe... Jako by se propo­

jila s nejnepatrnějšími elementy, vyladila se na melodii

noční říše jako ještě nikdy předtím.

Šla dál, ale třeštila oči mezi stromy, až kdesi před se­ bou zahlédla trhlinu v temnotě. Zmateně naklonila hla­ vu. Je to stín? Nedokázala na něj zaostřit. Když přimhou­ řila oči, zjistila, že to něco se pohybuje – ne k ní nebo od ní, prostě to viselo ve vzduchu a mihotalo se to jako čer­ ná vlnka.

Na pažích jí naskočila husí kůže. Nemohla se zbavit podezření, že se možná dívá na něco podobného tomu černému obrysu, který ji napadl na Biltmoru.

Věděla, že by se tomu měla vyhnout, ale byla pří­ liš zvědavá, než aby se odvrátila. Pomalu se přibližova­ la, až ji od toho dělilo už jen nějakých deset kroků. Pak se zastavila a  studovala černý obrys. Vypadal asi metr a  půl dlouhý. Plul jakoby vlastním přičiněním kousek nad zemí. Jako dlouhý transparent nesený větrem. Bylo to úplně černé, černější než cokoli, co kdy viděla.

Mezi stromy se najednou přehnal vítr. Jeho poryv se

zvedl z lesní půdy a v malých tornádech zakroužil kolem

Serafiny se spadaným listím. Větve nad ní začaly skřípět

a ohýbat se jako vyzáblé končetiny shrbených starců, je­

jich dlouhé tenké prsty se jí natahovaly k hlavě a rame­

nům. Když se na její obličej snesla chladná mlha, Serafi­

na pochopila, že se blíží bouře. V tu chvíli zahlédla mezi

stromy temnou postavu, která vykročila směrem k ní.

Dívka se překvapeně nadechla a vrhla se k zemi, aby se schovala. Zalezla pod kmen napůl vyvráceného stromu, jehož kořeny se vyrvaly ze země i  s  hlínou a  vytvořily pod sebou jeskyňku. Serafina se do ní vtiskla co nejhlou­ běji a vykoukla otvorem mezi kořeny.

Ten člověk nebo tvor, nebo co to bylo, se pohyboval lesem pomalu a cílevědomě, jako predátor na lovu. Krá­ čel na dlouhých štíhlých nohou, záda nahrbená a hlavu svěšenou. Ramena se mu pohybovala hned na tu, hned na druhou stranu. I takhle nahrbený byl tvor hodně vy­ soký, s dlouhými ohnutými pažemi, které se mu kývaly před tělem jako přední pár končetin kudlanky nábož­ né. Dlouhé prsty na těch pavoučích rukách byly jako bílé šupinaté pařáty zakončené zahnutými drápy. Ne­ známý rázoval s  tichou urputností, šoural nohama po lesní půdě a pohyby jeho kostí zněly jako praskání větví.

Co to proboha živého je? pomyslela si Serafina ukrytá v prohlubni pod kořeny stromu. Nějaký děsivý přízrak, co vylezl z hrobu jako já?

Tvor se blížil k ní. Když se dostal na vzdálenost ně­ kolika kroků, dívka nemohla přemoci třas. Její jediná naděje byla, že ji stvoření v její skrýši nevidí.

Slyšela jeho dech, pomalé přerývané hvízdání, jako

by funělo raněné zvíře. Teď viděla jeho tělo líp. Mihotala

se kolem něj bílá mlha jako kouř kolem dohasínajícího

ohníčku. Kolem hlavy mu visely podivné šedivé chuch­

valce připomínající tlející vlasy mrtvoly. Když se stvo­

ření pootočilo a Serafina mu pohlédla do tváře, zalapa­

la po dechu. V obličeji mělo tržnou ránu, kolem níž se

srážela zčernalá krev, jako by se tam kůže nikdy nezho­

jila. Dívka nedokázala poznat, jestli se dívá na člověka,


29

nebo nějakého pekelného démona, či snad kombinaci

obojího. Špičaté ostré zuby nedočkavě cvakaly, když tvor

zkoumal pohledem les, pokyvoval hlavou sem a tam a na­

tahoval před sebe zahnuté drápy.

Nejdřív to vypadalo, že projde kolem Serafiny bez po­

všimnutí, ale vtom se zastavil přímo nad ní.

Jeho pařát se sevřel kolem jednoho z kořenů vyvráce­

ného stromu, pod nimiž se schovávala. Serafina se vmáčk­

la hlouběji, zatajila dech a  bála se vydechnout. Tvor se

rozhlédl nejdřív na jednu, pak na druhou stranu. Jako

by o ní věděl, jen ještě přesně neuhodl, kde je. Dívka

zůstala schoulená a zadržovala dech jako vyděšený krá­

líček v doupěti.

Stvoření otevřelo ústa a vydalo ze sebe tichý vibrující hrdelní zvuk. Serafina doslova viděla, jak mu vystupu­ je z těla jako bílý chuchvalec. Nebyl to jen výdech nebo výkřik, ale bouře. Vzduch kolem ní vířil a kroužil, listy se zvedaly ze země, větve stromů se ohýbaly a praskaly. Z nebe se spustil prudký déšť. Strašlivý zvuk z tvorových úst sílil a sílil, stejně jako bouře kolem nich.

Pak se hromovládce zadíval přímo pod kořeny stro­ mu, kde se skrývala. Jeho stříbrné žhnoucí oči hleděly rovnou na ni a Serafina se zběsile třásla strachy. Tvoro­ vy pařáty se sevřely kolem kořene, až ho zlomily. Pak za­ čal odlamovat i další a zuby mu cvakaly, jak se dostával blíž a blíž.

30

6

K

dyž se tvor chystal k útoku, Serafina se instinktivně

pokusila proměnit v pantera, ale nedokázala to. Nechá­

pala proč, ale zrovna teď jí to nešlo. Zkusila to znovu,

představila si sama sebe jako pantera, ale nezvládla to.

Zůstávala v lidské podobě.

Nevěděla, co má dělat, a tak se jen krčila v prohlubni.

Snažila se zůstat z dosahu tvora, který odtrhával kořeny.

Napadlo ji, že by na tu věc mohla skočit a bojovat s ní

holýma rukama, ale tajemná zrůda jí připadala příliš sil­

ná. V poslední vteřině, než se jí drápy dotkly, se po břiše

vysoukala z díry a rozběhla se na druhou stranu.

Nad lesem zuřila bouře. Zemi bičoval liják. Vichr fi­

čel tak, že jí tiskl vlasy i šaty k tělu. Jako by se ji nesnažil

jen odfouknout, ale spíš roztrhat na kusy.

Serafina se ale nemohla nechat zastavit bouří. Tvor jí je určitě v patách. Musí se odsud dostat. Řítila se deštěm a vytrvale pumpovala nohama.

Když se ohlédla, čekala, že uvidí příšeru za sebou, jak ji pronásleduje, ale nic takového se nestalo. Příšera zů­ stávala v dálce a dál vyškubávala kořeny z místa, kde se Serafina předtím ukrývala.

To ji zmátlo, ale trochu se jí ulevilo. V běhu se zase otočila dopředu, ale málem vrazila do děsivého černého obrysu, podobnému tomu, co viděla předtím. Prudce se zastavila a ucouvla, jako by to byl jedovatý had.

Obrys proplul přímo před ní, tak ostře černý, až to vypadalo nemožně. Světlo měsíce i hvězd v něm mizelo, Serafina jím nedokázala prohlédnout na druhou stranu. Kapky deště do toho padaly, ale nevycházely ven. Bylo to jako trhlina v předivu světa.

Při tom pohledu se jí sevřel hrudník. Pokožka ji br­ něla. Uskočila a vklouzla do hustého křoví, aby se skryla.

Když se obrys vydal jejím směrem, zatajila dech úža­ sem. Nedokázala poznat, jestli ho unáší vítr, nebo jestli se ta věc vědomě pohybuje k ní.

Vířící černý obrys připlul blíž. Serafina myslela, že ji husté křoví ochrání, ale větvičky a lístečky praskaly a sy­ čely, když se jich ta věc dotkla, ulamovaly se a padaly na zem. A černota se natahovala k Serafině.

Dívka se horečně pokusila prosmýknout pryč, ale okraj černého obrysu se dotkl jejího ramene. Tělem jí projela palčivá, oslnivě bílá bolest. Serafina zmučeně vy­ křikla a odtáhla se.

Poháněná slepým strachem vylezla ze křoví a dala se do běhu. Když se před ní objevil prudký sráz, odrazila se a skočila.

Dopadla tvrdě na příkré východní úbočí kopce a za­ čala se kutálet dolů. Její ramena a nohy se tloukly o ka­ mení a stromy, než se jí podařilo zase vyskočit na nohy a běžet dál.

Prodírala se lesem, lapala po dechu, ale snažila se utí­ kat dál a dál. Občas se ohlédla přes rameno, jestli ji ne­ pronásledují hromovládce nebo černý obrys.

Konečně s úlevou zahlédla záři měsíce vykukujícího zpoza mraků. Lidé běžně věděli, kde vychází a  zapadá slunce, ale spousta z nich si neuvědomovala, že světové strany se dají poznat i podle měsíce. Jeho paprsky byly jako šipky, které Serafině ukazovaly cestu domů. Sot­ va se trochu uklidnila a  vzala rozum do hrsti, pozna­ la, kudy se má vydat, a  pak už spěchala co nejrychleji k sídlu. Musí lidi na Biltmoru varovat před tím, co vi­ děla v lese.

Sotva ale ušla kus cesty, narazila na řeku, která jí brá­

nila v další cestě. Serafina se zmateně rozhlížela kolem.

„To snad nemyslíš vážně, ztratit se tady,“ oslovila ká­

ravě sama sebe.

Předtím si myslela, že už je blízko domova. Vybavo­

vala si, že tudy tekl malý potůček, úzký a mělký, který

se dal snadno přeskočit. Teď se ale před ní pěnila mocná

řeka, dravá a plná vírů, která se valila mezi stromy. Ne­

měla kamenité koryto normálních řek, hnala se lesem

jako povodeň.


33

Zvláštní, kolik se toho změnilo. Jestli se z toho měl­

kého potůčku, který si pamatovala, stala tahle mohutná

řeka, pak se krajem muselo přehnat mnohem víc tako­

vých bouří jako ta, kterou se Serafina zrovna probojova­

la. Žaludek se jí sevřel obavami. V horách je jen pár věcí

mocnějších a zkázonosnějších než valící se voda, která je

kdysi zformovala.

Serafina věděla, že se nějak musí dostat domů, a tak

vstoupila do kalné vody. Proud jí připadal jako miliony

střípků, bodajících do její holé kůže. Už se brodila přes

spoustu toků, ale tady se jí zmocnil podivný zneklidňu­

jící pocit, který neznala. Udělala ještě jeden krok a po­

chopila, že řeka je moc hluboká a  prudká, než aby se

dala přejít. Jako by se chtěla dívky zmocnit a stáhnout

ji pod hladinu.

Když se Serafina zadívala na řeku, překvapilo ji, že v proudu pluje celý strom – kmen, větve i kořeny – a otá­ čí se jako mohutná listnatá obluda. Mnoho velkých sta­ rých stromů na březích se naklánělo nad hladinu, jak mocný proud vymílal půdu pod jejich kořeny.

Serafina vycouvala z vody a ustoupila od břehu. Při­ padalo jí, že se ji ta kalná zlověstná voda pokouší spoly­ kat. Tady přejít nemůže. Jenže pokud se neplete v tom, kde je, široko daleko kolem ní nebyla žádné silnice ani most.

„Tak teď jsme v  háji zeleným, holka,“ promluvila

k sobě tak, jak by to udělal tatínek. „Co teď? To je ale

polízanice.“

A pak dostala nápad.

Vydala se proti proudu, až narazila na jeden z vyso­ kých stromů s napůl podemletými kořeny. Jeho větve se natahovaly nad řeku a téměř se dotýkaly větví nakloně­ ných stromů na druhé straně. Serafina věděla, že nepo­ trvá dlouho a dravý proud vyvrátí kořeny úplně, takže strom spadne do řeky. Prozatím byl ale jejím mostem.

Vylezla po kmeni a pak na větve, které visely nad hla­ dinou. Posunovala se z  větve na větev a  snažila se pře­ kročit řeku tak, jako to vídala dělat veverky, které lesem snadno cestovaly korunami stromů.

Jenže když se dostala dál nad řeku, větve tady už byly slabé a kymácel jimi vítr. Serafina měla pocit, jako by se ji pokoušel shodit. Všechny svaly v jejím těle se napína­ ly, když se snažila držet na rozhoupané koruně. Viděla nejbližší strom na druhém břehu, velkou borovici se so­ lidními větvemi obsypanými jehličím, jenže teď ještě ne­ mohla skočit. Bylo to moc daleko.

Podívala se dolů, ale pod ní byla jen hloubka desítek

metrů a  vířící černá řeka. Kdyby se pustila tady nebo

kdyby se pokusila skočit na borovici, riskovala pád. Buď

by ji zabil náraz, nebo by ji popadl proud a  stáhl pod

hladinu. Tak nebo tak by s ní řeka skoncovala, jak měla

od počátku v úmyslu.

Když se Serafina snažila přijít na to, co dál, uslyše­ la, jak v lese ve směru, z něhož přišla, zapraskala větev. Otočila se a zkoumala, jestli se k ní blíží další nebezpečí. Sledoval hromovládce její pach a  vyčenichal ji až sem? Vtom ale spatřila postavu v jakémsi hábitu, jak se poma­ lu proplétá mezi stromy.

Co je tohle zase za démona? pomyslela si zoufale. Už dost! Chci domů!

Přimhouřila oči a  zadívala se mezi větve stromů na břehu. Snažila se rozeznat, kdo nebo co to tam kráčí.

Neznámý měl na sobě dlouhé roucho a  kápi, která zakrývala jeho hlavu. Jako keltský druid z  těch knížek o staré Británii z knihovny pana Vanderbilta.

Jak kráčel lesem, natáhl před sebe bledou jemnou ruku. Z dlaně mu náhle vyskočila syčící namodralá záře,

jako maličký kulový blesk, a posvítila mu na cestu tem­

notou.

Nějaký čaroděj, pomyslela si Serafina a vtiskla se mezi větve. Srdce jí prudce bušilo. Ten hromovládce, plující černé obrysy, bouře... to všechno je jeho práce. Všechno podivné, co viděla, musel vyčarovat tenhle druid. Byl to on, kdo ji napadl na lodžii? Co když už se zmocnil celé­ ho Biltmoru? Musí rychle domů.

Ale jak? Uvízla na stromě desítky metrů nad zuřící řekou.

Když se čaroděj v hábitu zastavil, Serafině se zježily

chloupky vzadu na krku. Celé tělo se jí roztřáslo. Všech­

ny instinkty v ní vřískaly, že musí bojovat, nebo utéct.

Uteč, nabádal ji rozum. Uteč, než bude pozdě!

Čaroděj zvedl hlavu a zadíval se do stromů přímo je­

jím směrem.


36

7

S

erafina se snažila popolézt tak, aby na ni nebylo

vidět. Posunula se k  tenčím větvím, i  když se ohýbaly

a houpaly ve větru, takže se s ní zvedaly a klesaly tak

rychle, až jí z toho žaludek vylétl do krku.

Prohlížela si větve na druhém břehu. Ještě před chvílí jí připadalo, že jsou moc daleko na to, aby k nim moh­ la doskočit. Ale svaly ji pálily a tělem jí proudila panika.

Soustředila pohled na větev, na kterou musela skočit. Naklonila hlavu ke straně, pak se odrazila a  s  mohut­ ným zachroptěním skočila.

Když letěla vzduchem, hluboko v duši se viděla jako černý panter a  snažila se jím stát. Před svým vnitřním zrakem to viděla tak jasně. Tohle byla její chvíle, tady v povětří. Musí to dokázat!

Jenže se neproměnila.

Zoufale natáhla své hubené lidské ruce, když letěla

a  snažila se chytit větví borovice na druhé straně. Jak­

mile ucítila pod prsty kůru, pevně je sevřela. Zvládla to!

Ale její tělo se zhouplo příliš prudce. Větev jí vyklouzla

z rukou a Serafina padala.

Mávala pažemi kolem sebe a zuřivě se snažila něčeho zachytit. Čehokoli.

Narazila na silnou větev. Ta jí s praskotem bolestivě vyrazila dech. Serafina se zkroutila kolem ní a horečně se snažila udržet, ale nešlo to.

Zase padala, narazila do větve pod sebou, sáhla po ní, ruce jí sklouzly, další sešup... Natahovala se, prokluzo­ vala a padala, až konečně se vzteklým zavrčením sevřela pevně větev a přitiskla se k ní.

Visela na borovici asi o patnáct metrů níž, než kam skočila. Paže a nohy měla poškrábané a zakrvácené. Do její dlouhé prohnuté páteře, která jí většinou při podob­ ných kouscích pomáhala a  byla tak ohebná a  silná, ji něco bolestivě udeřilo. Měkké lidské nehty si při tom chňapání po ostrých větvích olámala do krve.

Po děsivém pádu mrkala bolestí a bála se, aby se ne­ potloukla ještě víc. Zaťala zuby a  rychle popolezla dál mezi husté vnitřní větvičky, kde se mohla schovat.

Pak vykoukla ze skrýše. Byla si jistá, že ji čaroděj mu­

sel slyšet. Čekala, že ho uvidí stát na břehu, dívat se je­

jím směrem a mumlat zaříkávadlo. Nebo přivolávat čer­

ný obrys a posílat ho za ní.

Místo toho však spatřila, jak k ní povětřím pluje syčící


38

modrá světelná koule. Vylétla nad koruny stromů a ozá­

řila všechno pod sebou jasným světlem. Čaroděj stál na

svahu a díval se do její záře. Serafina se přikrčila do hus­

tého zeleného jehličí a sledovala, jak se k ní strašidelné

modré světlo přibližuje.

Bzučící palčivé světlo bylo cítit ozonově jako bouř­ ka. Serafině se zježily vlasy na hlavě. Tiskla se do úkrytu a cítila, jak ji brní pokožka.

Světlo konečně proplulo dál a čaroděj pokračoval ve své cestě lesem.

Serafina s úlevou vypustila zadržovaný vzduch a zača­

la zase normálně dýchat.

Dívala se, jak druid kráčí kapradím, které rostlo na břehu řeky. Sklonil se, utrhnul nějakou rostlinku, pro­ zkoumal ji a zase šel dál.

Serafina si najednou koutkem oka něčeho všimla.

Škubla k tomu hlavou a spatřila, jak se ve světle hvězd

třpytí velká stříbřitá pavučina. Z  okraje vykukoval její

osminohý tvůrce a svýma četnýma očima pozoroval Se­

rafinu. Když se pavouk pohnul, ve světle se zaleskly ka­

pičky rosy. Některé se utrhly a spadly dolů na lesní půdu.

Jiné se jako krůpěje rtuti pohybovaly po vláknech. Sera­

fina věděla, že je to nemožné, ovšem přísahala by, že ne­

jen vidí, ale i slyší, jak kapky kloužou po vláknech pavu­

činy. Cítila jejich pohyb jako záchvěv na páteři.

Užasle odlezla dál od pavučiny a zadívala se dolů na les. Ten druid, čaroděj nebo kdo to byl, teď klečel na ko­ lenou. Zářící modrá koule visela nad ním jako lucerna a svítila mu k práci. Něco vykopával na bažinatém břehu řeky. Sbíral vysoké rostliny se zvonečkovými květy, kte­ ré tam rostly.

Když se Serafina chystala pohnout, čaroděj se ozval. Nepřestal s tím, co právě dělal, ani se neohlédl. Nemlu­ vil hlubokým a děsivým mužským hlasem, jak čekala, ale překvapivě tichým, klidným a vyrovnaným. Jako by se Serafina neukrývala na stromě desítky metrů daleko, ale stála v kapradí vedle něj.

„Nevidím tě, ale vím, že tam jsi.“

8

S

erafina vyrazila z úkrytu a prchala. Skákala z větve

na větev, aby se dostala dolů ze stromu. Sotva se ocitla

na zemi, rozběhla se. Bosé nohy rychle dopadaly na les­

ní půdu. Když se ohlédla přes rameno, čaroděje nikde

neviděla, ale běžela dál.

Temnou řeku nechala za sebou. Uháněla po vysokém kamenitém hřebeni porostlém stromy a pak přes široké zalesněné údolí. Když konečně zpomalila, podle druhů a stáří stromů poznala, že se blíží k domovu. V dálce už viděla slabou záři, která ji k sobě vábila jako maják.

Když se dostala k okraji chovného rybníku, všimla si, že potůček, který do něj normálně přitékal čúrkem, je plný dešťové vody a napájí nádrž víc než obvykle. To ty bouřky, pomyslela si.

Klidná hladina rybníku odrážela světlo hvězd a mě­

síce, ale Serafina se nezdržovala, aby se tím pohledem

pokochala. Už se nemohla dočkat, až bude doma. Pře­

svědčí se, že tatínek i Braeden jsou v pořádku. A bude je

varovat před tím, co viděla v lese.

Vydala se zahradní cestičkou mezi růžovými a oran­ žovými azalkami, zářícími jako sám měsíc. Když naho­ ře na kopci před další částí zahrad spatřila slabě zelený opar, zarazila se a znejistěla. Znala Biltmore dobře, ale takové zelenkavé světlo tady nikdy neviděla.

Její první myšlenkou bylo, že se sem kouzelník už ně­

jak dostal, že se snaží získat Biltmore pod svou nadvlá­

du. Pak uslyšela mumlání mnoha hlasů.

Když se dostala blíž, zjistila, že zelená záře nemá nic společného s čarodějem, ale že zimní zahrada je osvětle­ ná na večírek. Leskly se tam tisíce lístků orchidejí, bro­ mélií a palem, světlo se odráželo od bezpočtu skleně­ ných tabulí stěn skleníku.

Serafina se připlížila k okraji budovy a nakoukla do formální zahrady. Viděla tam desítky dam ve svátečních letních šatech a pánů v černých fracích. Nad nimi žhnu­ la okna Biltmoru. Na jihu se jako silueta kouzelného zámku zvedaly k noční obloze stěny a věže sídla.

Zahrada byla osvětlená něžně zářícími Edisonovými žárovkami, které používal její tatínek. Menší visely i nad dřevěným loubím, které chránilo centrální pěšinu. Žá­ rovky byly upevněné mezi listy révy i  mezi květinami jako elfíci, kteří tam našli úkryt. Tolik překrásných svě­ tel najednou Serafina ještě v životě neviděla.

Schovala se v  keřích poblíž zahradníkovy kamenné

boudy a zkoumala, jestli někde v davu neuvidí Braede­

na. Nebyl tam. Její kamarád byl zdrženlivý chlapec, kte­

rý netoužil být v centru pozornosti, ale teta a strýc ho

obvykle přemluvili, aby se společenských akcí na Bilt­

moru účastnil. Serafina už s Braedenem prožila tolik

dobrodružství. Měli toho tolik společného. Byl její nej­

bližší, nejdůvěrnější přítel. Už se nemohla dočkat, až ho

uvidí.

Slavnostně oblečení lidé se procházeli po dokona­ le upravených cestičkách a  v  dokonale upravených ru­ kou drželi sklenky šampaňského. Upíjeli víno, zatímco se procházeli mezi růžemi, jiřinami a cíniemi. Smyčcové kvarteto, osvětlené září ze zimní zahrady, vyhrávalo krás­ nou píseň. Komorníci v obřadních černobílých livrejích se procházeli mezi hosty a nabízeli jim z táců krémové dorty, sýry i čerstvě upečené pusinky. Serafině najednou zakručelo v břiše hlady.

Jinak ji ale všechno na tomhle večírku mátlo. Byla to

velká událost, jaká se připravuje dlouho dopředu – ona

si ale nepamatovala, že by s ní někdo o něčem takovém

mluvil. A proč tu není Braeden? Všude viděla jen samé

cizí lidi. Kde jsou pan a paní Vanderbiltovi?

Několik podnikavých dospělých v hloučku svých na­ šňořených dětí zapálilo pár papírových lampionků a drže­ li je nad hlavami. Teplo svíček jim je jako zázrakem zvedlo z rukou a papírové lucerničky se vznášely k noční obloze. Serafina s ostatními dětmi sledovala, jak lampion ky stou­ pají vzhůru k nebi. Při tom pohledu se musela usmát, ale pak se jí zmocnil smutek. Věděla, že je to hloupost po všem, co měla za sebou, ale mrzelo ji, že ji na tuhle velkolepou slavnost nepozvali. Noční slavnost – a ona je stvořením noci! Jestli sem někdo patří, tak ona! Připada­ lo jí, jako by se toho tolik změnilo. Jako by se celý svět otáčel bez ní.

Když Serafina zničila černý plášť a osvobodila zakle­

té děti, vystoupila poprvé ze suterénu nahoru, do den­

ního světa. Vanderbiltovi ji zvali do svého domu, stala

se součástí Biltmoru. Nebo ne? Tak proč není na téhle

slavnosti? Když o tom přemýšlela, žaludek se jí stáhl ne­

volností. Co se stalo? Co všechno propásla? To si nikdo

nevšiml, že zmizela?

Jen stěží chápala, jak se můžou tihle noblesně oble­ čení lidé veselit, když v lese pouze pár kilometrů odsud zuří taková bouře. Jen kousek odtud za kopcem vtékal rozvodněný potok do rybníku, který se za chvíli rozlije ze břehů. K Biltmoru se blížila temná síla, ale tihle lidé o tom neměli ani ponětí.

Když Serafina zaslechla v dálce povědomý mírný smích paní Vanderbiltové, otočila se. Braedena neviděla, ale Van­ derbiltovi stáli spolu s několika dalšími hosty u laťkové mříže s popínavými růžemi.

Pana Vanderbilta nešlo přehlédnout, s  jeho černými vlasy a knírem, s hubeným chytrým obličejem a tmavýma zvídavýma očima. Měl na sobě hezký černý smoking s bí­ lou vázankou. Mnozí muži, které Serafina v uplynulých letech pozorovala, měli hluboké hlasy a  chvástavé cho­ vání, ale pan Vanderbilt byl tichý, uhlazený, přemýšlivý muž. Když si zrovna nečetl v  knihovně, pozoroval lidi kolem sebe a učil se od nich. Byl vždycky vlídný a pří­

větivý ke všem, ať to byli hosté, sloužící nebo dělníci na

sídle. Zřejmě ale také rád z dálky sledoval lidi, jak se baví

na večírcích, a užíval si to.

Paní Vanderbiltová byla společenštější, hovornější

a ráda hostila druhé. Měla tmavé vlasy jako manžel a po­

dobně inteligentní obličej, ale navíc i nenucený šarm

a  velkorysý úsměv. Oblékla si volně střižené, rozkošné

světle fialové šaty, ale Serafinu nejvíc zaskočila velikost

jejího břicha. Když paní viděla naposledy, ještě na ní ani

nebylo poznat, že čeká miminko.

To nemohlo být jen osmadvacet dní, pomyslela si dív­ ka. Měla pocit, jako by zapadla do hluboké temné stud­ ny. Musela jsem být pryč celé měsíce... Všichni na mě už zapomněli...

„A kdepak je dneska váš milý synovec?“ uslyšela, jak se jedna z dam ptá paní Vanderbiltové.

„No ano, kde je mladý pan Braeden?“ přidal se že­ nin společník.

„Ale, někde tady,“ prohodila zlehka hostitelka, jen­

že Serafina si všimla, že paní Vanderbiltová se při těch

slovech nerozhlédla kolem, jak by se dalo čekat. Jako

by dobře věděla, že svého synovce nikde tady neuvidí.

Před hosty se chovala vesele, ale Serafina slyšela v jejím

hlase napětí.

Zatímco se dál bavila s dvojicí hostů, pan Vanderbilt se od nich odvrátil a zadíval se k terase u knihovny. Se­ rafina postřehla vrásky kolem jeho očí a rtů.

„A jak se Braedenovi daří?“ zeptala se dáma vedle paní Vanderbiltové.

„Ale dobře,“ odpověděla paní domu. „Vážně moc dobře.“

Dobře by stačilo, pomyslela si Serafina. Dvojí dobře

už je moc. Tady rozhodně něco nehraje.

„Omluvte mě na chvíli,“ ozval se pan Vanderbilt a zlehka se dotkl manželčiny ruky. Pak se od skupinky odloučil.

Když rychle kráčel davem, tu a tam se někdo snažil

s hostitelem dát do řeči, ale ten se všem omluvil a šel dál.

Serafina ho přikrčená v křoví následovala. Pokud byla pryč několik měsíců, pak by ho zřejmě její návrat šokoval, takže chtěla počkat, až bude sám. Pak ho dohoní a poví mu o  těch nebezpečích, která číhají v  lese. Může mu ukázat, jak stoupá voda v rybníčku, aby jí věřil. V jeho pohybech byla ale taková naléhavost, že se ho zatím ne­ odvážila oslovit.

Pan Vanderbilt vystoupil po schodech ke kamenné­

mu portálu, jímž se vycházelo z formální zahrady, a vy­

dal se cestičkou mezi okrasnými keři. Serafina za ním

spěchala mezi růžemi a  protahovala se mezi ovocnými

stromy. Dávala si pozor, aby ji nezahlédl nikdo z  hos­

tů. Přišla sice o schopnost se proměňovat, ale ne o svoje

nadání pohybovat se neviděná a  neslyšená. Byla stejně

rychlá, tichá a lehkonohá jako vždycky.

Sledovala pana Vanderbilta mezi buky s  nachovým listím a pak kolem jilmu s nízkými rozložitými větvemi, až došel ke schodům a vystoupil k pergole.

„Víno, pane?“ zeptal se ho komorník, který vyšel z do­ mu s dalším podnosem plným skleniček, které nesl na zahradu.

„Ne, Johne, děkuji. Nemáte tam náhodou ledový čaj?“

„Ano, pane, mám,“ odpověděl komorník překvape­ ně, protože ledový čaj obvykle nebylo pití, jaké si pán domu dopřával. Braeden, pomyslela si Serafina.

„Děkuji vám, Johne,“ pronesl pan Vanderbilt, když si vzal vysokou sklenici, a pokračoval do domu. „Dohléd­ něte prosím, ať mají všichni co pít.“

„Jistě, pane,“ odvětil komorník s náznakem obav v hla­ se, když sledoval svého pána stoupajícího na terasu.

Pak se otočil a zamířil s tácem do formální zahrady.

Když Serafina vklouzla za kmen stromu, aby ji ko­ morník nezahlédl, znovu ji napadlo, jak málo si lidé vší­ mají věcí kolem sebe. Věděla, že teoreticky by mohla otevřeně procházet mezi hosty a nikdo by jí nic nevytkl, ale mnohem radši pozorovala podobné akce z  úkrytu, než aby se jich účastnila. A takhle promočená, zamaza­ ná od hlíny, potrhaná a zakrvácená by nejspíš každého vyděsila. Teď ji ale zajímal jen jeden člověk: George Van­ derbilt.

Šla přímo za ním. Přeběhla po štěrkové cestičce, aniž by ji bylo slyšet, pak po kamenných schodech v jihový­ chodním nároží domu, aby se dostala k terase u knihovny. Byla to rozlehlá kamenná plocha za skleněnými dveřmi knihovny s  výhledem na les a  pohoří Blue Ridge. Tera­ sa byla zastřešená dřevěnou pergolou porostlou dlouhý­ mi převislými vistáriemi. Šlahouny se hustě plazily kolem silných dřevěných sloupků i po laťkoví nahoře. Otevře­ nými dveřmi proudilo na terasu teple jantarové světlo z knihovny.

Na lavici tam seděl chlapec a díval se k lesu. Serafina ho nejdřív nepoznala. Ale když se připlížila blíž a podí­ vala se mu do obličeje, najednou se jí rozbřesklo.

Braeden.

A když ho viděla – jak sedí, jak se tváří –, nedokáza­ la potlačit tiché zajíknutí. Byla tak užaslá, že se k němu nedokázala rovnou vydat, jak by to udělala jindy. Pozo­ rovala svého kamaráda ze stínů a snažila se vyznat v tom, co to má znamenat.

Ze všeho nejdřív si všimla Gideana, Braedenova mi­

lovaného černého dobrmana. Neležel u nohy svého pána

jako obvykle. Chudák pes byl asi o tři metry dál, hlavu

na tlapách a uši svěšené, se smutným zklamaným výra­

zem. Jako by ho Braeden odehnal. Jako by se pes cítil

nespravedlivě vyplísněný a nechtěný.

Braeden seděl na lavici sám a kolem nohou měl kost­ kovaný pléd, i když byl teplý večer. Bylo mu dvanáct let, ale Serafině najednou připadal menší a křehčí, než když ho viděla naposledy. Hnědé vlasy měl delší, pokožku bledší, jako by nepobýval tak často venku jako obvykle. Nejvíc ji ale zaskočily zubaté jizvy na pravé tváři. A pra­ vou nohu měl připevněnou k jakési kovové a kožené dla­ ze, která končila u kolene.

Srdce se jí sevřelo žalem. Chtěla se k  němu natáh­

nout. Co se mu stalo? Že by ho napadly ty temné síly,

které sama pozorovala v lese?


48

„To jsem jen já,“ ozval se mírně pan Vanderbilt, když se ze tmy blížil k synovci. „Jsi v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl pochmurně Braeden. „V pořádku.“ Něco v tom, jak to vyslovil, ji zasáhlo přímo do srdce.

Braeden vypadal tak smutně. Rty měl žalostně sevře­ né. Oči bez energie. Když se připlížila, viděla, že jeho výraz posmutněl ještě víc, jako by mu v tu chvíli něco způsobilo větší bolest, než cítil předtím.

Viděla ale, jak se chlapec snaží kvůli strýci ovládnout. „To jsi přišel až sem nahoru kvůli mně?“ zeptal se ho.

„Tam dole je stejně nuda,“ odpověděl s  nepatrným pousmáním pan Vanderbilt. Braeden mu odpověděl chá­ pavým, mdlým úsměvem.

Strýc nabídl chlapci sklenici ledového čaje. Ten měl

Braeden vždycky nejradši. Když ale hoch natáhl levou

ruku pro skleničku, třásla se mu tak, až bylo jasné, že čaj

nemůže udržet a vylije ho.

„Já to nechci!“ vyštěkl na strýce a odstrčil čaj stranou.

Pan Vanderbilt ucouvl a zhluboka se nadechl. Pán Biltmoru nebyl zvyklý, aby se s ním mluvilo tímhle způ­ sobem. Mlčel, ale po chvíli znovu přistoupil k chlapci.

„Tak to ještě zkus,“ ozval se mírně a podal Braede­ novi znovu sklenici. „Myslím, že pravou ti to půjde líp.“

Chlapec po něm loupl ostrým pohledem, ale pomalu

se natáhl a vzal si sklenici. Pravá ruka se mu třásla taky,

ale ne tolik.

Nakonec uchopil nádobu do obou rukou a zhlubo­

ka se napil. Pak mlčky přikývl. Jako by už zapomněl, že

má tenhle nápoj tak rád. „Děkuju,“ prohodil ke strýci,


49

jako by se na chvíli vrátilo jeho staré, dobře naložené já.

Pak však stiskl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist