načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Serafína a drak – Ivana Nováková

Serafína a drak

Elektronická kniha: Serafína a drak
Autor: Ivana Nováková

– Jak by se vůči lidem zachovaly nesmrtelné a nezranitelné bytosti postrádající morální hodnoty? Co jim brání nás, křehké dvounožce, vyhubit?. – Možnou odpověď přináší dobrodružný příběh plný bájných tvorů se silnou romantickou linkou. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  95
+
-
3,2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-3708-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak by se vůči lidem zachovaly nesmrtelné a nezranitelné bytosti postrádající morální hodnoty? Co jim brání nás, křehké dvounožce, vyhubit?.

Možnou odpověď přináší dobrodružný příběh plný bájných tvorů se silnou romantickou linkou.

Drak slouží čarodějce Elytrigii, udržuje její říši v područí strachu a dobývá pro panovnici nová území. Knížecí dcera Serafína má být nestvůře obětována, aby se zabránilo další válce. Tento osud je sice hrdinský, ovšem mimořádně hloupý. Dívka proti kruté královně povstane. Zapojí svůj důvtip a odvahu. Daří se jí získávat přátele na neočekávaných místech. A do hry pochopitelně vstupuje i láska.

Více informací na http://www.kknihy.cz/serafina/

Zařazeno v kategoriích
Ivana Nováková - další tituly autora:
Jak Kubík přestal být mlsný - Výlet do země skřítků Jak Kubík přestal být mlsný
 (e-book)
Pohádky o čarodějích Pohádky o čarodějích
 (e-book)
Svědectví z planety F63 -- Nehraničně hraniční příběh Svědectví z planety F63
 (e-book)
Zpackané kouzlo Zpackané kouzlo
Rusalka Rusalka
 (e-book)
Bellis a dračí král Bellis a dračí král
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Ivana Nováková

1. vydání

vydáno v prosinci 2018 jako 81. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-127-5 (epub)

ISBN 978-80-7570-128-2 (mobi)

ISBN 978-80-7570-129-9 (pdf)

OBSAH:


3

OBSAH:

1. kapitola ................................................................................................ 5

2. kapitola .............................................................................................. 20

3. kapitola .............................................................................................. 39

4. kapitola .............................................................................................. 59

5. kapitola .............................................................................................. 76

6. kapitola .............................................................................................. 87

7. kapitola ............................................................................................ 112

8. kapitola ............................................................................................ 130

9. kapitola ............................................................................................ 159

10. kapitola .......................................................................................... 177

11. kapitola .......................................................................................... 196

12. kapitola .......................................................................................... 206

13. kapitola .......................................................................................... 219

14. kapitola .......................................................................................... 241

15. kapitola .......................................................................................... 253

16. kapitola .......................................................................................... 266

17. kapitola .......................................................................................... 285

18. kapitola .......................................................................................... 298

19. kapitola .......................................................................................... 321

20. kapitola .......................................................................................... 340

Doporučujeme ..................................................................................... 350


4

Pohled na draka, plujícího hlubokým blankytem, byl majestátní.

Dlouhý, štíhlý krk shora chráněný trnovými výrůstky nesl

trojúhelníkovou ještěří hlavu s obrovitou tlamou. Z dálky pochopitelně

nebyla vidět dvojitá řada zubů ostrých jako střepy, pevně semknutých

uvnitř. Ve sluneční záři se leskly šedozelené šupiny trupu. Koţovitá

křídla máchala vzduchem s elegancí a zdánlivou lehkostí. Drápy na

nohou měl napůl sevřené jakoby připravené uchvátit kořist. Těţiště

vyvaţoval ocas zakončený děsivými ostny.

Drak nedokázal chrlit oheň. Tato aktivita není technicky moţná ani

u magických bytostí, které se ţiví sacharidy, proteiny a uhlohydráty ve

formě panen. Jedná se o výmysl lidových vypravěčů. Jenţe kdyţ takové

nestvůře zíráte tváří v tvář, je vám podobné pozitivní ujištění celkem

k ničemu.


5

1. KAPITOLA

ZIMNÍ KRÁLOVNA

Kdyţ Elytrigie překročila práh, staré dřevo vzdychlo a obrazilo jasně

zelenými lístečky.

„No nazdar,“ pomyslela si Serafína. Ze své pozice, hlubokého

předklonu, viděla z mocné panovnice pouze rozkošné střevíčky a lem

roucha. A ještě tu rašící přírodu.

Za dámou vstoupily do síně mohutné, vysoké muţské boty s okovanou

špicí. V lehkém odstupu pro zvýšení napětí se v zorném poli objevily

nohy podivné bytosti s jedním chlupatým chodidlem a kopytem na té

druhé. Serafína rychle polkla ţaludek. V ţivotě se nesetkala s tvory,

přesněji obludami nazývanými niţší víly. Taky se jí naskýtala první

příleţitost spatřit královnu, prý nejpůvabnější ţenu na celém světě.

Rozumně však usoudila, ţe nemusí splnit všechny osudové výzvy

najednou, neboť za kulhavým napůl člověkem, napůl kozlem se dovnitř

sunuly jakési ještěrčí tlapy podpírané zezadu silným ocasem jako

obtloustlou holí.

Z toho důvodu upírala zrak způsobně do jasanových fošen podlahy

i poté, co opět vzpřímená naslouchala vítacímu projevu kníţete.

Luag, vládce lidí Soumračného kraje, byl přirozeně charismatický muţ,

vysoký a šlachovitý způsobem, který dával tušit, ţe by nebylo radno

s ním vstupovat do kříţku. Tmavé vlasy i vousy prokvetly šedinami

v míře vyšší, neţ by odpovídalo věku. Oslavné formule pronášel hlasem

jasným a uctivým. Ani náznakem se nezachvěl obavami, ačkoli nesnáze

představovala uţ sama návštěva nejvyšší panovnice nad vílami i lidmi

v jeho domě.


6

„Přijímáme dary i pozdravy,“ přerušil jej netrpělivě královnin společník

hlasem, který Serafíně připomněl tmavý, hustý med. Odváţila se

mţiknout očima na vznešenou vílu. Ověřila si předpoklad, ţe panovnici

doprovází zdejší místodrţící Armadal. Sice i s ním měla tu pochybnou

čest prvního osobního setkání, ale bratři jí urozeného pána popsali dost

přesně, takţe netrpěla pochybnostmi.

Armadal se víc podobal lidem, avšak vílí podstatu nezapřel. Měl

postavu urostlého třicetiletého muţe, většinu kůţe podobající se kůře

olivovníku skrývalo honosné hedvábí a umně zpracované koţešiny,

kučeravé tmavě hnědé vlasy také působily přirozeně. Pouze obličej měl

protáhlý a tvar zdůrazňovala ještě křivka obočí. Směrem ke spánkům

ubíhala divoce vzhůru, coţ působilo hodně démonicky.

Zrak sice zvedla na prchavou chvilku, ale i ta stačila, aby se nyní prala

se skládankou znepokojivých obrazů. Královnina tvář byla souměrná

a něţná jako kresba mrazu na skle. Bodejť, ţe člověka napadají slova

jako led, sníh, zima. Panovnice měla vlasy jiskřivě bílé. Vypadalo to...

zvláštně. Zvěsti o kráse nesmírné vznikly nejspíš z obecně panujícího

strachu a touhy zalíbit se vládkyni. A tvorové postávající v průvodu?

Napůl lidé, napůl příšery s kůţí jednou krytou šupinami, jindy hustým

ochlupením, nebo napodobující kůru stromů.

„Královna dorazila na pravidelnou inspekci kraje a je zavalena

povinnostmi. Přesto byla nucena všechny závazky odsunout stranou,

aby s tebou, Luagu, projednala hrubá provinění, jichţ se tvůj lid

dopustil.“

Síní neproběhlo zašumění úţasu. Před mocnými nesmrtelnými nebylo

radno projevovat jakékoli emoce a poskytovat jim záminku ke krutým

postihům. I otcův hlas zněl nezúčastněně, kdyţ se zeptal, jakou chybu

měl jasný pan Armadal na mysli.

„Před časem jste uspořádali velké oslavy a klaněli se vašim bohům.

Pominu související otázky, kde jste na podobné hýření vzali jídlo, volný


7

čas a elán. Zdá se, ţe daně budeme muset zásadně navýšit v souladu

s vašimi moţnostmi. Ale o tom dnes nehodlám mluvit. Svým divokým

třeštěním jste totiţ způsobili pohromu pro celý náš svět. Všiml sis, ty

ubohý člověče, co se od té doby objevuje na obloze?“

Tentokrát sebou Serafína vyděšeně trhla. Coţe?

„Předpokládám, ţe hovoříte o drakovi, kterého jsme zahlédli před

časem letět nad panstvím,“ ujistil se Luag stále přísně neutrálním

tónem. „Naše oslavy Boha nejsou nikterak bouřlivé, jedná se o průvod

městem, slavnostní obřad v chrámu a následnou hostinu. Zrušili jsme

v souladu s vašimi rozkazy všechny ostatní slavnosti a zábavy.

Domnívám se, ţe tato jediná povolená radost je nezbytná, aby lidé

vydrţeli celý rok usilovně pracovat a slouţit naší nejjasnější vládkyni.

Mohl byste, prosím, objasnit, jak spolu tyto dvě záleţitosti souvisí?“

„Zdalipak víš, kde se nachází pravá vlast všech draků?“ zeptala se

královna tiše, jako kdyţ zvoní stříbrné zvonečky.

„Nikoli, paní.“

Pousmála se a Serafíně přeběhl mráz po zádech. „Přece v lidské mysli,

hlupáku. Někdo z vás uvolnil příšeru ze svého vědomí, ta se zhmotnila

a nyní tyranizuje panství.“

Pod zjevnou nesmyslností pronesených slov se otřáslo i ţelezné

sebeovládání vládce Soumračného kraje. Ztěţka si povzdechl a sotva

znatelně zavrtěl hlavou. Ne, ţe by jej věčné šarády s intrikánskými

vílami a tance na hranici únosnosti lidských moţností těšily, ale dosud

je poměrně bravurně zvládal. Nastal čas na prohru?

„Co poroučíš, nejjasnější královno?“ Hluboce se poklonil.

Kráska stříbřitých vlasů rozladěně mlaskla a Serafína k ní v tu chvíli

pocítila naprostý odpor.


8

„Přiznáváš tedy bezvýhradnou vinu na této katastrofě?“ štěkla.

„To nemohu, nejjasnější královno. Nejsem si ţádného zločinu vědom.

Nikdo z lidí nevyvolal obludu o své vůli, s úmyslem škodit.“

„Výmluvy! Hněvám se!“ Královnin hlas náhle připomínal ledový

severní vichr. „Příšera loví v mých lesích a působí velkou škodu. Jsem

nucena nabídnout drakovi oběť, která jej snad na čas uchlácholí.

A jelikoţ jsi neštěstí způsobil, poţaduji úlitbu po tobě. O slunovratu

přivedeš na hrad svou dceru! Mimochodem ráda bych ji nyní osobně

poznala.“

„Veličenstvo,“ namítl otec, „Serafína je útlá dívka. Navrhuji pro draka

připravit tučné kusy dobytka v mnoţství, které jej zcela jistě uspokojí.“

„Zadrţ!“ vykřikl Armadal a vykročil směrem k Luagovi. „Jak si

dovoluješ odmítat splnit královnino přání? Která z přítomných ţen je

tvou dcerou?“ Otáčel hlavou a obhlíţel shromáţděné. „Nebo ji před

námi ukrýváš?“ Na rtech se mu zavlnil úšklebek. „A nepokoušej se

smlouvat! O oběti drakovi se handrkuješ jako nejuboţejší trhovec.

Pamatuj, ţe chodíš po tomto světě pouze z dobré vůle naší panovnice.“

Otec sklopil hlavu, ale hned se narovnal, v tváři opět neproniknutelný

výraz. Kývl na hospodyni. Ta se otočila a natáhla k Serafíně ruku.

Dívce hučelo v uších, před očima se jí dělaly mţitky. V hrobovém tichu

se nechala odvést ke kníţeti. Nohy ji poslouchaly neochotně a vratce.

Zastavila se před královnou, otci po levici.

Elytrigie si ji pozorně prohlédla. Sladce růţové rty zkřivil letmý

úšklebek.

„Hm, máš pravdu, je kostnatá. Oblečená jako sluţebná. Skutečně jsem

očekávala větší krasavici.“


9

Nápodobně, blesklo Serafíně hlavou.

„Nedá se nic dělat,“ povzdechla si panovnice. „Jak jsem řekla, tak bude.

O slunovratu očekávám tuto ţenu na hradě v patřičně slavnostním

oděvu. Sám dobře víš, jak se tobě a všem lidem povede, pokud se

pokusíš mé přání nevyplnit. Poklekni! Odcházím.“

Svaly přítomných zareagovaly bez zásahu rozumu a všichni klesli

k zemi. Elytrigie máchla stříbrem vyšívaným pláštěm a obrátila se

k východu.

„Nudila jsem se!“ štěkla na Armadala, kdyţ procházela veřejemi. Listí

pod jejíma nohama zčernalo a zkroutilo se, jako by je seţehl mráz.

Sotva síň opustili nesmrtelní, lidé se začali vytrácet bezhlučně jako

stíny. Očima se vyhýbali jeden druhému. Mezi prvními odešel Luag

ve společnosti správce a svých synů. Ani Serafínu nepovzbudil

pohledem. Zpět na nohy jí musela pomoci hospodyně.

„Běţ si po své práci,“ zamumlala Dolidh. „To ti pomůţe.“

„Ale já... zahynu!“ pípla zděšená dívka.

Hospodyně se ošila. Staletí krvavých válek a problematického souţití

s vílami rozloţilo několik základních lidských vlastností, mimo jiné

schopnost soucítit s trápením druhého. Stiskla dívce předloktí.

„Tvůj otec je nejlepším vladařem, jakého jsme kdy měli. On uţ něco

vymyslí. Určitě,“ dodala nejistě.

To těţko, chtělo se Serafíně nahlas křičet. Jak lze vymoci nějaká práva

na bytostech prakticky nezranitelných, divoce bojovných, necitelných

a naprosto postrádajících morálku? Třásla se a přemáhala slzy. To není

pravda! Nemůţe být. Zdálo se jí to. Probudí se zalitá potem ve své

posteli. Ztěţka si povzdechla a na prsou ji zabolelo.


10

„Tak, to by stačilo,“ ztratila s ní Dolidh trpělivost. „Je potřeba nakrmit

vepře. Běţ jim odnést pomyje. Do slunovratu zbývá téměř měsíc času.

Ono to nějak dopadne.“ Pokrčila rameny a obrátila se k odchodu.

Zbytek dne se Serafína pohybovala napůl v mlze. Stále nemohla uvěřit

tragickému zvratu svého osudu. Otec pro ni neposlal, aby s ní

promluvil. Bratry nepotkala. Vlastně se jí začali vyhýbat všichni. Sotva

vstoupila do kuchyně, ţeny umlkaly v hovoru a odvracely tváře.

„Copak jsem nakaţená morem?“ chtělo se jí křičet, ale zoufalství stále

nedosahovalo takové hloubky, aby porušovala společenská pravidla tak

hrubě.

Večeři, krajíc chleba, kus tvarohu a odvar z čekanky si odnesla do

svého pokojíku. Ale sotva polkla první sousto, sevřel se jí ţaludek

a pocítila nutkání zvracet. Talíř i hrnek odsunula a v houstnoucím šeru

seděla u stolu. Nevidoucí oči upírala na tmavnoucí oblohu. Ruce si

nervózně mačkala v klíně.

Vílám se podařilo lidský rod téměř vyhubit. V dosaţení tohoto cíle jim

bránilo jediné – lidé uměli některé věci vyrobit lépe neţ ony.

Nesmrtelným scházely schopnosti logické a tvůrčí mysli. Například

uvařit pivo či vykvasit víno představovalo nesplnitelný problém.

Serafína se ušklíbla. Lidé domestikovali všelijakou havěť. A víly si jako

domácí zvířectvo chovaly člověka.

Vzpamatovala se za naprosté tmy. Na co čekala? Vstala a naučeným

pohybem se natáhla pro zbytky, aby poklidila. A zarazila se. Celý ţivot

dřela jako nádenice. Ne, necítila proto hořkost. Všichni včetně otce

museli ohýbat hřbet pro nesmrtelné vládce. Ale dnes večer si povolila

náznak vzdoru.

Dívka nechala nádobí na stole a vyklouzla na chodbu. Běţně tiché sídlo

umlklo ještě důkladněji. Aţ na chodbu druhého patra, kde měla

komůrku, se nesl osamělý tlumený hovor, bezpochyby z kníţecích

komnat. Po špičkách tam zamířila. Dobrá, otec s ní odmítá mluvit, ale


11

ona potřebuje jeho útěchu a povzbuzení. Dosud se k dceři vţdy choval

hezky. Váţil si její práce stejně jako úsilí bratrů. Často od něj zaslechla

vlídná slova, pochvalu. Vţdy ji pozorně vyslechl, kdyţ potřebovala

poradit či zatouţila splnit skromné přání. Nevyhověl jí pokaţdé, ale to

nebylo moţné, to chápala.

Otec ji miloval! Věděla to. Na schodech nabyla jistoty, ţe se celý den

stranil z jediného důvodu. Vymýšlel, jak by nesmyslný a krutý příkaz

obešel. Častokrát se mu přece něco takového podařilo. Pravda, nikdy se

vládkyně nevyjádřila tak přesně. Ale on si s tím poradí.

Po špičkách, bez jediného zašramocení, se přikradla ke dveřím. Ano,

poznala otcův hluboký hlas a rozrušený tón Ciarana, nejmilejšího

bratra. Nečekaně světlovlasý a nezvládnutelně vášnivý mladík právě

divoce bojoval za Serafínin ţivot.

„Připadám si, ţe mluvím s dubem! Nemůţeš přece naši sestru obětovat!

Bude ti chybět jako matka, utrápíš se. Navíc uţ tak máme málo ţen.

Serafína je zdravá a silná, můţe přivést na svět spoustu krásných dětí.

Při Bohu Všemohoucím, bojuj za nás!“

Otec zněl unaveně, jak uţ po tisící opakoval totéţ: „Ciarane, jsi drzý.

Nemám na vybranou a ty to víš. Celé dnešní představení slouţilo jako

provokace. Jsem jediný vladař, na jehoţ území se dosud neválčí.

Polední kraj je jiţ dočista pustý. Pokud řádění Elytrigie někdo přeţil,

utekl pod naši ochranu. V Jitřních zemích teče v korytech řek lidská

krev. Ano, se Serafínou zemře moje schopnost cítit radost a štěstí. Ale

nemohu ohrozit lid, jemuţ vládnu. Královna by rozpoutala pravá jatka

a svým zrůdám dovolila, aby se ţivily naším masem.“

„Pak si sama podřeţe větev, na níţ sedí! Uţ teď pro ni pracuje málo

lidí. Například mnoţství vína poţadované Půlnočním dvorem vůbec

nejsme schopni dodávat, protoţe v našem kraji neroste. Nemůţe si to

dovolit! Prostě nemůţe!“


12

Serafíně bušilo srdce tak hlasitě, ţe to snad muselo být slyšet i za

zavřenými dveřmi.

„Ona nepouţívá rozum, synu. Mluvil jsem o tom soukromě

s Armadalem. Ten to chápe. Však víš, ţe s ním je dohoda moţná. Ale

proti královně je bezmocný. Vţdyť ona vraţdí i své rodáky. A víly se

nerodí tak snadno jako lidské děti.“

„Kdo by chtěl přivést potomky do takového světa?“ vykřikl nešťastný

Ciaran.

„Tiše! Vidíš, sám si říkám, jaký jsem byl před lety hlupák.“

Zadrţované slzy protrhly hráz a smáčely tváře. Zpět do pokoje

doklopýtala poslepu. Nerozsvěcela, aby světlo pod dveřmi neprozradilo

pohyb. Roztřesenými prsty uvolnila šněrování na šatech a svlékla se. Po

hmatu hrabala v truhlici s oblečením. Vytáhla jelenicové kalhoty, které

oblékala v zimě do lesa. I obyčejný úbor sluţky nosila raději neţ

muţský oděv, ale nebylo zbytí. Nikdo se o ni nepostará, musí to

zvládnout sama.

Dluţno dodat, k čemu je potom člověku rodina?

Jsem chorá, zhodnotila sama sebe jízlivě, kdyţ v slabé měsíční záři

klopýtala úzkou pěšinou podél rybníka k lesu. Namísto povznesené

radosti, jak snadno se jí podařilo uprchnout, ji tísnilo vědomí nesplněné

povinnosti a výčitky, ţe sbalila pro vlastní potřebu celý bochník chleba

a velký kus sýra. No co, ušklíbla se, uţ otci víckrát ujídat nebudu.

Načeţ ji opět přepadl záchvat tichého pláče při vzpomínce na

hospodyni. Matku si Serafína nepamatovala. Osamělá ţena panující

nad kuchyní a spiţírnou měla náruč vţdy otevřenou pro trápení malého

děvčátka. Vysvětlila dívce, sotva se věci začaly komplikovat, sloţité

záleţitosti mezi muţi a ţenami. Upozornila ji na mladého kováře

i poněkud staršího, ale laskavého a vtipného knihkupce, kteří po ní


13

pokukovali. Serafíně jejich pozornost lichotila, ale ţádnému nevěnovala

láskyplnou přízeň. Díky Bohu za to, uvaţovala smutně. Aspoň nyní

královnino nařízení nikomu nezlomí srdce.

Probudila se zpocená do jasného slunečního svitu. Vymotala se

z teplého pláště a posadila se. Copak počasí také poslouchá krvelačné

víly? Celé situaci by slušel úporný déšť, skučící poryvy větru, bijící

hrom a divé záblesky nebeského ohně. No, romantiku si bude muset

kaţdý domyslet.

Vydala se k jihu. Jinam nemohla zamířit, protoţe na sever od sídla se

zvedaly hory, kde stál mimo jiné hrad místodrţícího Armadala. Aby

zmátla případné pronásledovatele, vyšplhala se do lesnaté stráně

nad obchodní cestou. Divokým ostruţiním se prodrala zhruba do

poloviny svahu a pokračovala po vrstevnici tak, aby stále drţela směr

rovnoběţný se silnicí.

Nešlapala ani slabou hodinku, kdyţ zaslechla od města dusot kopyt.

A do háje! Bleskově se přikrčila pod nejbliţším malinovým houštím. Po

cestě projíţděli tři jezdci. Předpokládala, ţe se jednalo o muţe, kteří

měli uprchlici vystopovat a dovléct zpět. Podle plavé kštice poznala

Ciarana. Soucitný bratr jí do vzorce příliš nezapadal. Přemluvil jej otec,

aby obecný zájem nadřadil nejvroucnějším citům? Nebo ho obloudil

smyšlenou historkou, hlavně kdyţ nezbednou sestru přivede zpět?

Sotva zmizeli za zákrutem, začala šplhat výš mezi kmeny a křovinami.

***

Otcova země byla nejvíce osídlená ze všech ostatních, přesto ji tvořila

podle všech objektivních měřítek divoká pustina. Ano, unikla pátračům,

pokud vůbec měli dotyční v úmyslu ji chytat. Jenţe uţ třetí den bloudila

hustými lesy, prodírala se roštím, šplhala do kopců, aby nahoře zjistila,

ţe pro vysoké stromy nevidí do dáli. Nebyla schopna určit, kde se

nachází. Snaţila se putovat na jih, ale mnohokrát musela změnit směr.


14

Jednou zahlédla na palouku medvěda. Vyděsil dívku k smrti. Úlek ji

zřejmě zachránil, a pak také z pekla štěstí, protoţe vanul příznivý vítr.

Zkameněla hrůzou a zvíře její přítomnost nezjistilo. Pohnout se

dokázala aţ dlouho poté, co chlupáč s bručením zmizel v podrostu.

Vyhledala si suché místo pod skalním převisem a zachumlala se do

pláště. Následně začala přehodnocovat důsledky útěku. Octla se sama

v divočině. Z chleba jí zbývala poslední kůrka. Mělo smysl budovat si

přístřeší a poustevničit uprostřed lesa? Existence bez lidí, bez

skrovných svátků, bez knih a vyprávění za zimních večerů pro ni

představovalo ţivoření. Co vlastně svým počinem získala?

Sotva padla tma, dostala odpovědi.

Jako ve známé pohádce se mezi stromy objevilo světýlko. Musela se

poměrně rychle rozhodnout, zda se odváţí potácet černým lesem

k lidskému sídlu, nebo nabídku osudu velkoryse odmítne. Protoţe

neznámý zcela jistě nebude pálit drahocenný vosk či olej celou noc.

A sluneční světlo zhatí kouzlo navigačního paprsku. Rozhodnutí strávit

zbytek ţivota jako samotářka vzalo poměrně rychle zasvé, kdyţ jí

kanula vyhlídka, ţe po dlouhých dnech pronese (a uslyší) lidskou řeč.

Prodírání lesní houštinou zabralo víc času a sil, neţ předpokládala,

a světlo zhaslo dřív, neţ dosáhla cíle. V posledním vzepětí vůle

pokračovala poslepu směrem, jehoţ správnost nedokázala ověřovat,

načeţ se únavou sesypala do pichlavého jehličí a chrastí a rozplakala se.

Kdyţ na ni zaútočilo obrovské, chlupaté zvíře, vyděsila se a hlasitě

zařvala. Schoulila se do klubíčka, zakryla hlavu rukama. Slyšela hlasité

supění, cítila uslintanou tlamu blízko obličeje. Aţ poté tvor zaštěkal

a pánovitý hlas zvolal: „Ticho! Drápe, k noze! Tak, a teď se ozvi,

skřítku fňukálku, ať tě můţu lépe najít, upéct v peci a potom sníst.“


15

Nad vyděšenou Serafínou se rozhořela lampa a oslnila ji. Neznámému

neviděla do tváře. Velký pes ji napjatě pozoroval, kdyţ se hrabala na

nohy.

„To jsem blázen,“ mudroval hlubokým, zastřeným hlasem lesní tvor.

„Předpokládám, ţe jsi kníţecí dcerka Serafína, kterou hledá polovina

země. Muţi, kteří by měli teď, na konci jara usilovně pracovat na

polích, se zdrţují pátráním po jednom pískleti. Tak jdeme. A nedoufej,

ţe zase utečeš. Dráp tě dohoní a rychle zapomene na dobré vychování,

nebudu-li nablízku.“

Serafína šlapala poslušně před zarostlou, špinavou osobou zahalenou do

notně odraného pláště s kapucí. Nedokázala určit, zda cítí zoufalství či

úlevu. Přesně vzato ji zaplavily obě protichůdné emoce zároveň,

a v obrovitánské míře. Celé tři dny se pokoušela vzdorovat osudu, aby

nakonec zjistila, ţe pokora a poslušnost pro ni znamenaly víc neţ

pochybná svoboda. Neţ doklopýtala k polorozpadlé chýši, nejvíc ji

trápilo pomyšlení na veřejné zostuzení a pocit, ţe zklamala milujícího

otce.

Ukázalo se, ţe neznámou osobou byla bylinkářka Borgach. V chatrči

dala Serafíně napít. Jídlo dívka odmítla. Nejen ţe nestihla za krátký čas

své revolty opravdu pořádně vyhladovět. Především nebyla schopna

pozřít sousto kvůli rostoucímu pocitu viny.

„Umíš vůbec mluvit?“ zajímala se Borgach.

„Ano,“ zamumlala uprchlice. Seděla na kusu rákosové rohoţe

a uvaţovala o vyhlídkách na zbytek ţivota. Otec ji zavře do vězení,

protoţe mu nedala na vybranou. Místo hrdosti si ponese na popraviště

potupu. Propána, proč si při vybíhání z rodného domu nezlomila nohu?

„Z jakého důvodu jsi utekla?“


16

„Co chcete slyšet? Ţe jsem nezodpovědná, sobecká potvora, která

dostala strach o svůj ubohý ţivot a ohrozila spoustu nevinných lidí?“

Napadlo ji, ţe v důsledku tohoto rozsáhlého průšvihu bude snesitelnější

za měsíc umřít, neţ poslouchat další a další roky nekonečné výčitky.

Stará ţena s vrásčitou kůţí seţehlou sluncem a hustou kšticí nečesaných

vlasů se posadila na houni naproti.

„Ne, to jsem slyšet nechtěla. Mohla bys mi podrobně vylíčit, jak

probíhala návštěva naší veleváţené panovnice v sídle tvého otce?

Zprávy, které kolují mezi lidmi, jsou protichůdné a dost nesmyslné.“

Serafína unaveně trhla rameny. „Tak to jste nejspíš slyšela čistou

pravdu.“

Borgach se upřímně rozesmála.

„Znala jsem tvou matku, děvče. Byla to divoká kočka, veselá, plná

ţivota. Kaţdému řekla na rovinu, co měla na srdci. Lidé soudili, ţe se

k usedlému, váţnému Luagovi vůbec nehodí. Ale ti dva spolu byli

naprosto, bezvýhradně šťastni. Doplňovali se, víš? Co jednomu

přebývalo, daroval druhému. A v tobě jako kdyby se spojili. Jsi mírná

i vášnivá, uctivá i drzá. Je to hezká směsice.“

Serafína vykulila oči. „Vy se na mě nezlobíte?“

„Proč bych měla? Vyděsila ses k smrti. Tvůj otec zřejmě nesebral dost

odvahy, aby ti tu hrůzu pomohl nést. Nejspíš se obával, ţe bys jej viděla

zlomeného. Muţi a jejich hrdost! Pche. Napáchá většinou víc škody neţ

uţitku.“

„Královna povídala, ţe prý draci sídlí v lidské mysli. Ţe jsme toho tvora

stvořili sami.“


17

„Hm. Na tom něco bude. Psychika je opravdu nesmírně mocná. Jenţe

to, co v poslední době poletuje na nebi, nikomu z hlavy nevystřelilo.

Ten drak je skutečná potvora z masa a kostí. Takţe si spíš myslím, ţe

královna vyčetla hezkou metaforu v knize, a poté ji pouţila proti nám.“

„Co mám teď dělat? Zostudila jsem tatínka. A,“ vzdychla, „nechce se

mi umřít.“

„Těţká věc. Nějakou hanbou se nemusíš trápit. Ţádná kaše se nejí tak

horká, jak se uvaří. Soustřeď se spíš na potíţe s drakem. Hrozí ti váţné

nebezpečí, a vlastně nejen tobě. Zatroleně.“ Podrbala se ve vlasech.

„Kaţdopádně myslím, ţe jsi udělala dobře, kdyţ jsi utekla. Nechat se

obětovat jako ovce? Copak to je osud hodný Luagovy dcery? Na

druhou stranu nemůţeme poskytnout královně záminku k rozpoutání

krvavých jatek.“

Ţena překvapivě pruţně vyskočila na nohy. Přešla v nevelkém příbytku

k truhlici, otevřela ji a prohrábla uloţené věci.

„Na, tady máš můj zimní plášť. Roztáhni si ho na rohoţi, ať se ti lépe

spí. Ráno moudřejší večera, uţ je stejně pozdě. Musím se nad celou

věcí důkladně zamyslet.“

Serafína se probudila zvláštně smířená s vyhlídkou na tragický konec.

Stále cítila pálení na hrudi a smutek. Veškerý vzdor však vyprchal.

Borgach připravovala venku na ohništi kaši a poslala dívku natrhat pár

jahod na ochucení. Pak si sedly na zápraţí.

„Víš, ţe jsem jednou navštívila sídlo místodrţícího na Růţové hoře?“

pochlubila se nečekaně bylinkářka. „Doopravdy. Byla jsem tehdy

strašlivě nešťastná. Já pocházím z Polední země. Ve válce zahynula

téměř celá moje rodina, otec, bratři, manţel. Já v té době nosila

pod srdcem nový ţivot a matka rozhodla, ţe spolu utečeme sem. Jenţe

nás královniny zrůdy pronásledovaly. Matku váţně zranili. Na cestě

jsem nedokázala najít potřebné byliny a připravit léky. Scházely mi


18

čisté obvazy. Navíc jsme pořád prchaly a skrývaly se.“ Ztěţka si

povzdechla. „Dorazila jsem do této krásné země dočista sama. Matka

i můj novorozený synek zahynuli cestou. Cítila jsem tenkrát ukrutný ţal

a vztek a přestala si cenit ţivota. Vypravila jsem se na Armadalův hrad.

Vzala jsem s sebou pár noţů z nejušlechtilejší oceli a byla připravená

několika příšerám pěkně zatopit, neţ mě stihnou zabít.“

Serafína napětím ani nedýchala.

„Zamířila jsem k horám, ale v průběhu putování jsem se najednou octla

přímo uprostřed vílích zahrad. Myslím, ţe někde v pískovcových

skalách na protější straně tohoto údolí je kouzelná brána. Kdyţ se

upřímně touţíš dostat na hrad, přenese tě tam.“

„Ja-jak to dopadlo?“ vykoktala zděšená dívka.

„No, vidíš mě přece tady, takţe dobře,“ zasmála se Borgach.

„Zabilas je?“

„Koho?“ Stařena mrkla. „Víš, potkala jsem tam pár podivných tvorů.

Většinou si hleděli svého, vesměs měli plné ruce práce. A ze mne byli

stejně vylekaní jako já z nich. Ti královně neslouţí a lidi nevraţdí.

Dokonce na mě byli milí a ukázali mi pár kouzel s bylinkami. Jsou to

napolovic zvířata, kdyţ je pozoruješ. Ovládají magii, ale jako by je tato

schopnost připravila o část lidství. Vznešené víly tuto ztrátu zvládají

o něco lépe, ale stejně jim není co závidět.“

„Včera jsi říkala, ţe i na mém potupném útěku by se dalo najít něco

dobrého,“ nesměle zavedla Serafína řeč na problém, který ji trápil.

Bylinkářka luskla prsty. „Ano. Rozhodni se sama, kterou cestu zvolíš.

Královna si totiţ vţdy prosadí svou. Můţeš se vrátit domů a vyhovět

jejímu přání. Jenţe ji nelze uspokojit. Buď jak buď posléze vystupňuje


19

nátlak, aby rozpoutala válku. Nebo můţeš uprchnout, osobně tedy

nevím přesně kam, a skrývat se.“

„Ohrozila bych tím ţivoty všech lidí.“ Sklopila hlavu. „Především těch,

které miluji.“

Borgach máchla rukou. „Hloupost. Události bys pouze urychlila.

Královna nepáchá zlo kvůli tvé neposlušnosti. Násilí nepouţívá jako

prostředek k dosaţení cíle. Její mysl je chorá. Libuje si v prováděných

krutostech. To je ohavné.“

Zadumaně se zahleděla na zubatý obzor.

„Já osobně bych ti ale radila třetí moţnost, sejít do pískovcových skal

a dostat se přímo do hradu. Nadběhnout osudu. Tím jej téměř vţdy

překvapíš. Kdo ví? Třeba najdeš pomoc na místech, kde bys ji čekala

nejméně. Pamatuj, ţe Elytrigii nemá nikdo v oblibě. Ani její nesmrtelní

poddaní. Kdyby svitla jediná, nepatrná naděje, jak ji zbavit nezměrné

magické moci, či přímo zahubit, spojí se nebe s peklem, aby toho bylo

dosaţeno.“


20

2. KAPITOLA

HRAD NA RŮŢOVÉ HOŘE

Nad lesem se vyklenul další slunečný den. Ve vzduchu voněla

pryskyřice a jehličí. Dívka bloudila členitým terénem. Šedivé skály

tvořily útvary připomínající stavby bájných obrů. Téměř svislé stěny,

tajuplné průrvy, stupně schodů zasypané loňským listím. Prolézala

kamenným městem a naděje ji opouštěla.

Borgach tvrdila, ţe se k vílímu hradu dostala, protoţe si to přála. Jenţe

Serafína nedokázala v srdci vykutat dost usilovnou touhu. Vlastně by se

nejraději ocitla tisíce mil odsud. Vzpomněla si na loňské léto a výpravu

k mořskému pobřeţí. Ano, tam by se jí líbilo ţít. Rozhodla se však

spáchat hrdinský čin. Moţná spíš vrcholně hloupý pokus.

Který byl navíc zjevně odsouzen k nezdaru. Protáhla se úzkou

štěrbinou, aby vykoukla opět do téhoţ lesa, kropenatého prasátky

slunečního svitu. Nedá se nic dělat. Nad vlaţnou snahou navštívit

Armadalovo sídlo zlomila hůl a vyrazila na sever.

Hopsala ze svahu dolů, klouzala vrstvou spadaného jehličí, přelézala

kameny, obcházela křoviny a dlaněmi maně hladila drsnou kůru stromů.

Zdálo se jí, ţe les řídne, protoţe mezi skalisky prosvítalo víc světla.

Zamířila přímo k další průrvě a...

Vykročila na volné prostranství, pokryté trávou hebkou jako hedvábí.

Překvapeně se rozhlédla. Aţ se vylekala, kdyţ zjistila, ţe palouček

končí dravou bystřinou a za ní se rozkládají nejúchvatnější terasové

zahrady, jaké by si dokázala vysnít. V jejich středu se k blankytu

vzpínaly štíhlé bílé věţe a špičaté červené střechy paláců.

„Do háje,“ zamumlala a ruce se jí roztřásly.


21

Nad pestře kvetoucími záhony v protějším svahu se třepotala křídla

velkých motýlů, ale jiného ţivého tvora nespatřila. Rychle proudící

voda hučela, v mírném vánku šepotalo listí a lehce se o sebe třely větve.

Serafína se ohlédla, aby v nejhorším případě dokázala najít cestu zpět.

Magická brána se skrývala v loubí řídkého smíšeného lesíka, v němţ

nebylo ani památky po malebných pískovcových útvarech. Odevzdaně

pokrčila rameny a zamířila vstříc neradostné budoucnosti.

Nedaleko místa, kde se nacházela, byla říčka překlenuta dřevěným

můstkem bez zábradlí. Za ním dívka pokračovala po cestě vysypané

pískem a skleněnými valounky. Ta se vinula krátce podél břehu, aby

zabočila do svahu a poskakováním po občasných schůdcích mířila výš

k hradu. Tyrkysové zeravy a nízké jalovce ji vroubily a vytvářely

malebná zákoutí. Serafína minula dva sloupky s hlavicemi zdobenými

kamennými květy a prošla tepanou branou do ornamentální zahrady.

Podél zídky bujela levandule. Po pergolách se pnuly růţe, přes kameny

a okraje teras přetékaly skalničky. Do trávníků se zakusovaly kaluţe

pozdních tulipánů a pěnišníky hýřily pestrými barvami. Magnólie

vypadaly jako obří svatební kytice a půdu kropily závějemi

narůţovělých lístků.

Serafína kulila oči. Tak ohromnou plochu musela udrţovat celá armáda

zahradníků, ona však zatím nespatřila ani jediného tvora vyjma

neopatrné veverky, která přeběhla po trávníku a rychle vyšplhala po

kmeni jírovce nahoru. Za světlounce zelenými lístky převislé břízy se

mihla barevná křídla pohádkových motýlů. Nad záplavami květů

bzučely včely.

V malém altánu se posadila na kamennou lavičku. Nepotřebovala si

odpočinout, ale lákal ji výhled na proměnlivá zákoutí a pranic netěšilo

pomyšlení na cíl cesty. Zaujala ji velká straka, pyšně vykračující po

záhonku. Větřík si pohrával s větvemi keřů, shazoval okvětní plátky na

písek pěšiny.


22

„Propánajána!“ vyjekla zděšeně. Uvědomila si bytost dokonale

splývající s pozadím, která ji upřeně pozorovala z baldachýnu

březových větví. Ihned vyskočila na nohy.

„Dobrý den,“ pozdravila zdvořile. Hlas se jí zachvěl jen nepatrně.

Borgach přece tvrdila, ţe jí niţší víly neubliţovaly. A tvor skutečně

moc strachu nenaháněl. Vlastně nejvíc ze všeho připomínal zhruba

desetiletého chlapce s velkýma oříškovýma očima, rozčepýřenými

ţluto-hnědo-zelenými vlasy a kůţí vzhledu třešňové kůry.

Pomalu vykročil směrem k ní, lehce se poklonil a odpověděl. Hlas měl

měkký a melodický.

„Zabloudilas?“ zajímal se.

„Ne. Vypravila jsem se za vaším vládcem. Královna Elytrigie mi

uloţila úkol a já jsem jej přišla splnit.“

„Ach tak.“

„Promiňte,“ vzpamatovala se. „Jmenuji se Serafína.“

„Těší mě. Já jsem Lachaidh.“ A najednou se za jeho zády zvedl barevný

oblak. Zírala na drobné víly s blanitými křídly všech odstínů duhy.

Zdálky právě je povaţovala za obří motýly. Stvoření byla velká asi jako

Serafínino předloktí. Drobné obličejíky se přičinlivě mračily, pestrá

křídla zuřivě čeřila vzduch. Dívce se zdálo, ţe slyší bzučení

rozezlených vos, aţ si všimla, ţe stvoření brebentí jedno přes druhé.

Chlapec jim podle všeho pozorně naslouchal, ale posléze rozváţně

zavrtěl hlavou.

„Ano, máš pravdu, je to lidská ţena, ale dosud nic nepoškodila, neutrhla

jedinou květinu, nešlápla do záhonu. Zlobíš se zbytečně, Ros.“


23

„To je...“ vykoktala. „Vy pečujete o zahradu? Ach, přijměte můj

neskonalý obdiv. Je nádherná! Nikdy jsem neviděla nic tak úţasného.

Ty vyváţené tvary a kompozice všelijakých rostlin. Jste umělec. Vy

všichni,“ dodala rychle, a ještě se uctivě uklonila.

Rozčilené hlásky umlkly. Víly jen zlehka mávaly křídly. Kolem těla se

jim vlnily dlouhé lesklé vlasy vţdy ve shodné barvě, jakou měly létací

blány té které z nich.

„Děkuji. Jste velmi zdvořilá a pozorná. Mohu pro vás něco udělat?“

otázal se zahradník.

„Ehm, byla bych vám vděčná, kdybyste mi ukázal cestu do hradu

a případně informoval pana místodrţícího o mé přítomnosti na jeho

území.“

Chlapec kývl. „Doprovodím vás.“ Otočil se a vykročil po cestě vzhůru.

Serafína jej následovala a za zády cítila chvění vzduchu. Musíme tvořit

malebný průvod, pomyslela si.

Prošli další brankou a octli se ve vnitřní zahradě s jezírkem pokrytým

lekníny. Pěšina se rozvětvila a proplétala mezi ozdobně sestříhaným

zimostrázem a mnoţstvím rozevlátých soch. Hoch však mířil přímo

k hlavní bráně. Úpatí schodiště hlídali na obou stranách kamenní lvi,

kteří ale otočili hlavou, kdyţ kolem nich Serafína prošla, a blýskli po

návštěvnici zářivýma očima.

Létající víly zůstaly venku. Serafína s průvodcem pokračovala do

rozlehlé haly. Snaţila se soustředit na nadcházející setkání

a nerozptylovat se zíráním na luxus v paláci. V Luagově sídle bylo

všechno zařízení přísně účelné. Pán domu neměl v oblibě ozdoby. Nebo

mu spíš nezbývaly prostředky na okrasné, postradatelné předměty. Zde

se snaţila bez záchvěvu závisti klouzat očima po mramorové dlaţbě,

křišťálových lustrech, bohatě zlacených reliéfech, křehkých


24

porcelánových vázách plných květin. Většinu z toho vyrobili lidé,

přesto si podobné věci nemohli do vlastních domovů dovolit.

Stejně jako v zahradě, ani v paláci si nevšimla ţádné víly, nicméně po

zkušenostech s, ehm, „Větvičkou“, svým průvodcem, předpokládala, ţe

kouzelní tvorové splývají s okolím a prohlíţejí si ji z úkrytu.

Chlapec zamířil k vysokým proskleným dveřím na opačném konci

dvorany. Ty se otevřely dřív, neţ uchopil kliku. Za nimi postával

vytáhlý, hubený muţ a beze slova se ukláněl. Oči měl celé černé, bez

bělma. Kdyţ otevřel ústa a pronesl: „Uvedu vás k Jeho Jasnosti,“

všimla si Serafína řady špičatých zubů.

Větvička jenom kývl hlavou, otočil se a odcházel. Serafíně se sevřelo

srdce. Měla by sluhovi zopakovat důvod, proč přišla? Ále, čert to vem.

S hořkosladkou úlevou si uvědomila, ţe svůj osud uţ nemůţe zhoršit, ať

udělá cokoliv. Zhluboka se nadechla a následovala chlapíka do

obrovských dvoukřídlých dveří.

Vstoupili do knihovny. Serafína tlumeně vzdychla, kdyţ jí zrak

zabloudil k úchvatným malbám na stropě vzdušné, světlé místnosti.

Raději upnula pozornost na Armadala, který seděl v křesle za stolem

zavaleným listinami.

Místodrţící se překvapeně opřel do bohatě vyřezávaného opěradla.

Serafína si všimla, ţe má opravdu krásné šedé oči orámované hustými

řasami. I s podivně protáhlou tváří to byl velmi pohledný muţ. Sluha

k němu došel a cosi mu pošeptal do ucha. Armadal ho mávnutím ruky

přerušil a vstal.

„Slečna Serafína? Vítejte v mém domě. Čemu vděčím za nečekanou

návštěvu?“ Připadlo jí, ţe mu obličejem proběhl záblesk nevole. Obával

se snad, ţe začne prosit o milost? Ale lidé přece dávno pochopili, ţe

víly význam tohoto slova neznají.


25

Ošila se. „Přišla jsem splnit svou povinnost.“

Zarazil se. „Kníţe Luag vás měl dopravit na Růţovou horu před

slunovratem. To je zhruba za tři týdny.“

Po krku aţ k tvářím jí stoupala červeň. „Bojím se, abych nevyvedla

nějakou hloupost. Tady mě můţete zavřít do vězení. Budeme mít

všichni jistotu, ţe bude královnino přání vyslyšeno.“

„Co je to za přání?“ ozvalo se.

Serafína nadskočila. Vůbec si nevšimla, ţe v místnosti sedí další osoba.

Na pohovce pod oknem zvedl hlavu od knihy světlovlasý mladík.

Vypadal dočista jako člověk. Zírala na oči v barvě jantaru

a narůţovělou pleť. Dobrá, zlaté lokny byly moţná trochu hustší neţ

obvykle. Moţná měl na zádech pod košilí sloţená průsvitná křídla jako

pilné zahradníkovy pomocnice. Nebo mu narostly blány mezi prsty na

nohou. Kdo ví.

Odloţil svazek, zvedl se.

„Seznamte se,“ pronesl tiše Armadal. „Princ Azdarchon, princezna

Serafína.“

Trhla sebou znovu. Poprvé v ţivotě ji někdo označil tímto titulem,

ačkoliv ano, byla nevládnoucí členkou panovnického rodu. Ale princ

Azdarchon? Při Bohu Milosrdném, snad to není syn strašlivé Elytrigie?

Rozšířila oči úlekem, kdyţ si to uvědomila. Nastal konec lidstva!

„Mohla byste mi odpovědět? Nebo ty, Arme?“ zeptal se mladík

podráţděně.

„To nejsou problémy, kterými by ses měl v této chvíli zatěţovat,“

odvětil Armadal falešně lehkováţným tónem.


26

I kdyby byl princ nejlaskavějším člověkem na světě, jakoţe nemohl být,

toto doporučení by ho naštvalo, pomyslela si Serafína. A mladíkovi

pochopitelně zrudly tváře. Nasupil se.

„Co to má znamenat?!“ zvýšil hlas.

„Královna si přeje, abyste mě o slunovratu obětovali drakovi, prý jako

trest za to, ţe jsme ho přivolali k ţivotu,“ pronesla zřetelně. Armadal

zalapal po dechu a zavrtěl hlavou. No co, uvaţovala. Víckrát neţ jednou

mě zabít nemůţou.

Zato Azdar kriticky přimhouřil oči. „Co to je za hloupost? Vţdyť ta

holka je jen kost a kůţe! Není vůbec hezká.“

„Obávám se, ţe účelem nebylo nasytit draka,“ reagovala uštěpačně,

„nýbrţ ublíţit otci. A to se královně podařilo bez ohledu na moje

vystouplá ţebra.“ Otočila se k místodrţícímu. „Omlouvám se za

komplikace, které jsem způsobila, ale nerada bych poškodila kníţete

nebo svůj lid. Můţete mi aspoň v tomto směru vyjít vstříc?“

Ztěţka si povzdechl. „Jistě, to já se musím ospravedlnit za nezdvořilé

přijetí. Ještě jednou vás tu vítám. Bude pro mne potěšením nabídnout

vám pohostinství.“

Promluvil k sluhovi: „Ihned připravte pro slečnu nejhezčí pokoje

jiţního křídla.“ Ten se beze slova uklonil a odkvačil.

„Provedl bych vás po paláci, ale pokud jste urazila celou cestu aţ sem

pěšky, musíte být velmi unavená. Taog i Sorcha dokáţou být velmi

rychlí. Doprovodím vás do apartmánů. Sluţebná mezitím připraví

lázeň. Později se s vámi velmi rádi setkáme u večeře.“

„Jistě,“ zabručel blondýn.


27

Serafína následovala Armadala více neţ překvapená dosavadním

vývojem událostí.

„Královna není na hradě přítomna?“ zeptala se opatrně, kdyţ stoupali

po schodech do patra.

„Ach, nikoli. Nikdy se tu dlouho nezdrţuje. V Jitřním kraji se stále

válčí, konflikt vyţaduje její trvalou přítomnost. Navštívila nás pouze

krátce, aby vyřídila nezbytné státnické záleţitosti.“ Hovořil

vyrovnaným tónem jako otec. Jak to říkala Borgach? Panovnice má

spoustu nepřátel?

Zavedl návštěvnici do pokojů, které jí na zbytek existence poskytl,

a dvorně se rozloučil. Serafína si nebyla jistá, zda jí uhlazené chování

krvelačných víl vyhovuje, nebo naopak leze na nervy jako

donebevolající pokrytectví. Ale skutečně se cítila hodně unavená, takţe

filosofické disputace odloţila na zítřek.

Na prahu ji přivítala Sorcha. Stejně jako Taog měla oči bez bělma,

akorát jasně fialkové. Pramínky stejné barvy zdobily i její jinak šedě

stříbřité vlasy.

Serafína dostala k dispozici salón zařízený rozkošným zlaceným

nábytkem, pohovkou, několika křesílky a stolečky. Potěšeně přejela

prstem hranu velkého psacího stolu u okna. Loţnici dominovala olbřímí

kulatá postel ve výklenku s bohatě řasenými závěsy ze zlatého sametu.

Nepřinesla si ţádné šaty, které by bylo moţno uloţit do převlékárny,

takţe další místnost jen zběţně přelétla očima. Ale dočista

konsternována zůstala v koupelně. Zírala na mramorovou nádrţ

zapuštěnou v podlaze, plnou vody s vonnou pěnou.

Sorcha začala princeznu svlékat a snaţila se ji i vykoupat jako malé

dítě. Jenţe dívka byla zvyklá celý ţivot tvrdě pracovat a svoje potřeby

vţdy obstarávat dost samostatně. Poděkovala sluţce a poţádala

o chvilku soukromí. Na víle bylo poznat, ţe se jí příkazy protiví, ale


28

poslušně sklopila hlavu a odkráčela se slovy, ať paní zavolá, aţ bude

potřebovat pomoc.

Serafína vlezla do teplé vody. Vdechla vůni měsíčku, arniky a nějakého

neznámého koření. Všimla si talíře s ovocem, přichystaného k pravé

ruce. Od rána hladověla, při pohledu na potravu se jí sbíhaly sliny.

Opatrně vloţila do úst kousek jablka. V uších jí zazvonilo varování, aby

nejedla nic, co nabízejí víly. A co se můţe stát? Bude je muset na slovo

poslouchat a pak ji zabijí? Zavřela oči a vychutnávala si nakyslou šťávu

na jazyku a pomalu odplouvající bolest svalů.

Otevřeným oknem dovnitř vlétl vánek přinášející vůně ze zahrad. Nač

se trápit zítřkem? Začala zpívat. Nic truchlivého, obyčejnou písničku

o lásce a sladkých polibcích. Ţe je dosud neokusila a uţ to nestihne

napravit? Propána, nikdy přece nemůţeme získat všechno!

Leţela by ve vaně navěky, ale odporně brzy se vrátila Sorcha a důrazně

dívku upozornila, ţe musí z chladnoucí vody vylézt. Poté pokoţku své

paní natřela růţovým olejem a pomohla jí obléknout šaty, které poskytl

pan Armadal.

Serafína se trochu vylekala. Sice tyrkysovou splývavou róbu neodmítla,

ale nějak nedokázala vykoumat, jak místodrţící získal za tak krátkou

dobu oděv pro nečekanou návštěvu. Patří ty šaty královně Elytrigii?

Otřásla se. Snad nikoli. Doufejme! Sorcha jí upravila sloţitý účes,

ozdobený perlovou síťkou a mnoţstvím květů. Na tmavých vlasech to

vypadalo opravdu hezky. Před odchodem na večeři se prohlédla

v zrcadle. Ano, byla hodně štíhlá a k tomu vysoká. Ale ať si nafoukaný

hejsek říká, co chce, dnes jí to slušelo.

Taog čekal na chodbě a ten kousek do jídelny, která leţela na témţe

patře jako její pokoje, ji galantně doprovodil. Snaţila se kráčet důstojně,

ale přesto zvědavě pozorovala kaţdý podezřelý stín, zda se v něm

neukrývají další obyvatelé hradu. Přece jenom se sídlo zdálo dosti

pusté.


29

Vstoupila a zarazila se na prahu. Pánové stáli u okna a s pohledem

upřeným na úchvatný západ slunce vedli váţný rozhovor. Kníţe Luag

v obdobné situaci rozhodně odmítal dceřinu společnost. Na rozdíl od

něj se Armadal ihned usmál a spěchal jí vstříc.

„Jste oslnivá jako nejjasnější hvězda na obloze, má drahá.“

Nevěřila mu ani slovo, ale hezky se to poslouchalo. Uvedl ji ke stolu

a osobně přisunul ţidli, kdyţ usedala. Nalil číši vína.

„Mohu poprosit o pramenitou vodu?“ poţádala.

„Pro vás cokoliv, má krásná paní.“ Pokynul rukou. Tiše jako stín připlul

Taog a postavil před ni karafu s průzračnou tekutinou. Poděkovala.

Zato prince její přítomnost ţádným štěstím nenaplňovala. Posadil se

společně s Armadalem, něco zahuhlal na pozdrav a pustil se do jídla.

Serafína měla opravdu velký hlad, ale snaţila se jíst co nejzpůsobněji.

Věděla, ţe vznešené víly se o lidech vyjadřují hanlivě, kdyţ dojde na

společenské chování. Ne ţe by na tomto aspektu momentálně záleţelo,

ale nechtěla zavdat Azdarovi důvod k uštěpačným poznámkám. Opatrně

vkládala do úst kousky ulomeného pečiva, sousta masa a zeleniny. Vše

zapíjela vydatnými doušky vody.

„Ochutnejte víno, je opravdu vynikající,“ doporučil jí Armadal. Zřejmě

získal několik posledních lahví z Polední říše krátce předtím, neţ

navěky zpustla. Kaţdému dle jeho zásluh.

„Děkuji, nechci. Obávám se, ţe by mi rychle stouplo do hlavy.“

„Věříte těm praštěným pomluvám, ţe víly nabízejí lidem jen očarované

jídlo?“ ušklíbl se blondýn.

„A ne snad?“


30

Armadal se zasmál. „Máte mé slovo, ţe vás zde nabízené lahůdky

k ničemu nezavazují. Mimochodem zvyk nabízet hostům potravu, aby

se cítili povinováni vůči hostiteli, jsme převzali od vás, lidí.“

A dovedli jej k dokonalosti, pomyslela si.

„Překrásně zpíváte,“ změnil místodrţící nečekaně téma.

Zakuckala se a zčervenala. „Omlouvám se. Nedomyslela jsem to

otevřené okno.“

„Pochválil váš zpěv, a vy reagujete, jako by vás haněl!“ zvýšil hlas

Azdar. „Co je to s vámi? Jak se zdá, lidé nejsou schopni ani normálního

rozhovoru. A nás označují za intrikány!“

„Proto jste se nás rozhodli vyhubit? Máte rozhodně dobře nakročeno.“

Zrudl a přestal ţvýkat, ačkoliv měl plnou pusu jídla.

„Jste neúnosně drzá,“ zasyčel vztekle, kdyţ se mu podařilo polknout.

„Jak by se vám líbilo, kdyby...“

„Azdarchone!“ napomenul ho Armadal důrazně. „Tato situace je

obtíţná pro všechny. Zkus v sobě vyhledat lepší stránky své povahy.“

Serafína sklopila hlavu. Výtka platila stejnou měrou i pro ni.

Místodrţící se zatím choval vybraně a velkoryse. Neškodilo by projevit

stejné vlastnosti na oplátku.

„Umím hrát na několik nástrojů. Mám hudbu opravdu ráda. Taky

skládám písničky. Nic komplikovaného,“ dodala rychle. „Jenom

popěvky.“

Armadal se překvapeně naklonil blíţ. „Odpoledne jste zpívala svoje

písně?“


31

Tváře měla jako pivoňka. „Některé, ano.“

„Zaznamenáváte je?“

Váhavě přikývla. „Popsala jsem uţ celý sešit.“

„Mohu je vidět? Tedy, rád bych si je opsal, pokud by vám to nevadilo.“

Ošila se. „Budete muset poţádat otce. Nechala jsem všechny věci doma.

Ale jsem si jistá, ţe vám vyhoví.“ Poplašeně zamrkala. Pronesená slova

vyzněla hluše a falešně. Za daných okolností se jejich význam neblaze

posunul. Odsunula ţidli a zvedla se.

„Omluvte mne, prosím, ale jsem velmi unavená. Půjdu si lehnout.

Děkuji za večeři. Ehm, také za vaši nesmírnou laskavost.“

Armadal i princ způsobně vstali. Místodrţící pokynul Taogovi, aby

Serafínu doprovodil.

„To není nutné,“ odmítla jeho sluţby. „Copak mi tady hrozí nějaké

nebezpečí?“

Ach, marnost nad marnost. Zoufale se rozhlédla po přítomných. Ostudu

uţ nepřiţivovala ţádnými dalšími slovy. Podkasala sukně a utekla do

svých pokojů. Kdyţ je nejhůře, člověka zpravidla zachrání rozestlaná

postel.

***

Ze salónu byl opojný výhled k jihu na terasy zahrad, zvlněnou krajinu

pod horou a v dáli střechy rodného sídla. Aţ ji překvapilo, ţe byla

schopna na město hledět bez návalu stesku a lítosti. Postávala

u otevřeného okna a upíjela čaj. Měla za sebou první noc v domě

nepřítele. Spala špatně a budila se z děsivých snů. Ale snídani

přichystala Fialka v soukromí a Serafína za to byla neskonale vděčná.


32

Právě si všimla jezdce na bílém koni, který uháněl od hradu k lesu na

západě, kdyţ se ozvalo zaklepání. Otevřela dveře.

„Mohu vás pozvat na procházku? Rád bych vám provedl po domě.“

Armadal se zdvořile ukláněl. Oblečený byl ve volném temně zeleném

hedvábném kabátci a barva oděvu příjemně zvýraznila krásu jeho

obličeje.

„Bude mi nesmírným potěšením.“ Serafína se vzchopila k zářivému

úsměvu. „Koukám,“ máchla rukou k oknu, „ţe prince jsem definitivně

odradila. Mrzí mě to. Opravdu se vynasnaţím chovat laskavěji.“

„Ach, tím se netrapte. Azdar má poněkud obtíţný úděl.“

„To my všichni,“ skočila mu do řeči.

Pokýval hlavou. „Máte pravdu. Ráno jsme se trochu pohádali.

Víceméně jsem jej ţádal o totéţ, co jste právě sama za sebe navrhla.

Podle toho, jak se naštval, soudím, ţe uznal mé stanovisko. Půjdeme?“

Přijala nabízené rámě.

„Pokusím se odsunout všechny svoje povinnosti, ale nemohu zaručit, ţe

se vám budu moci věnovat stále,“ pronesl na úvod. „V tom případě se,

prosím, zabavte, jakkoli vám bude příjemné. Vyjadřovala jste se velmi

pochvalně o zahradách. Lachaidh vám bude kdykoli k dispozici.“

„Musí mít s tak rozsáhlými pozemky spoustu práce.“

Překvapeně zvedl obočí. „Nikdy jsem o tom takto neuvaţoval.“

Raději spolkla neuctivou poznámku. „Kaţdopádně vaši nabídku

přijímám. Abych se vyhnula nedorozumění, mohl byste mě upozornit

na místa, kam mám zapovězený přístup?“


33

Zarazil se. „Teď právě mě ţádné nenapadá. Pohybujte se svobodně,

kdekoli budete chtít. Jen se moţná vyhýbejte kuchyni. Náš kuchař je

poměrně nedůtklivý, a vám jako člověku by rozhodně nelahodil jeho

zjev, takţe jej ve vlastním zájmu nezkoušejte potkat. Ale vaří opravdu

výtečně. Budete-li mít na cokoli chuť, poţádejte Sorchu.“

Navštívili obrazárnu ve druhém patře, v dlouhém sále s okny na sever,

aby sluneční svit nepoškodil malbu. Místodrţící hlasem podbarveným

nepokrytou pýchou hovořil o jednotlivých plátnech. Pozorně

naslouchala a nešetřila obdivem, ačkoliv jí vystavená díla připadla

jedno jako druhé. Nic, co vytvořili lidé, nepůsobilo tak jednotvárně.

A za skutečně osvěţující povaţovala právě ty obrazy, které víly

ukořistily od smrtelníků.

Snaţila se své mínění nedávat najevo, koneckonců měla dlouholetou

praxi ve skrývání pocitů. Tím více ji Armadal překvapil, kdyţ se na

konci prohlídky zastavil a pronesl: „Zdá se, ţe vás umění mých rodáků

nijak významně neuchvátilo.“

Opět ji uvedl do rozpaků. „Snaţila jsem se chovat zdvořile,“

zamumlala.

Netrpělivě máchl rukou. „Cením si toho. Nicméně vaše nešťastná

situace můţe přinést i něco dobrého. Rozhodně neschvaluji vzájemné

invektivy, jimiţ se častujete s Azdarem, avšak já osobně bych byl

nesmírně vděčný za upřímný názor.“

Zavrtěla hlavou. „To není prozíravý poţadavek. Moje mí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.