načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Serafina a čarodějná hůl – Robert Beatty

Serafina a čarodějná hůl

Elektronická kniha: Serafina a čarodějná hůl
Autor: Robert Beatty

Serafina porazila muže v černém plášti a zjistila, že není obyčejnou dívkou, ale napůl šelmou. Když na dům začnou útočit zlověstná zvířata, je Serafina jediná, kdo se jim může ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 366
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Jašová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4265-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Serafina porazila muže v černém plášti a zjistila, že není obyčejnou dívkou, ale napůl šelmou. Když na dům začnou útočit zlověstná zvířata, je Serafina jediná, kdo se jim může postavit. Kdo za těmi útoky stojí a hraje v nich nějakou roli zničený černý plášť? Útoky se stupňují a Serafina si uvědomí, že zlo sahá mnohem dále, než si kdy byla ochotná připustit. Zvládne odvrátit děsivou hrozbu a přijmout svůj osud? V podzemí panství Biltmorského sídla, skrytá před všemi a všem na očích, žije neobyčejná dívka Serafina. Temný příběh určený starším dětem. Druhý díl.

Popis nakladatele

Serafina porazila tajemného muže v černém plášti a současně zjistila, že není obyčejnou dívkou, ale napůl šelmou. Nyní se vydává každou noc do lesa a učí se, jak v něm přežít. Avšak brzy zjistí, že uvízla mezi dvěma světy: Je moc divoká na honosný dům, nádherné šaty a velkolepé plesy, a naopak příliš lidská, aby se připojila ke své rodině v lese.
Když na dům začnou útočit zlověstná zvířata, je Serafina jediná, kdo se jim může postavit. Kdo za těmi útoky stojí a hraje v nich nějakou roli zničený černý plášť? Útoky se stupňují a Serafina si uvědomí, že zlo sahá mnohem dále, než si kdy byla ochotná připustit. Zvládne odvrátit děsivou hrozbu a přijmout svůj osud?

Zařazeno v kategoriích
Robert Beatty - další tituly autora:
Serafina a černý plášť Serafina a černý plášť
 (e-book)
Serafina a černý plášť Serafina a černý plášť
 (e-book)
Serafína a čierny plášť Serafína a čierny plášť
Serafina a čarodějná hůl Serafina a čarodějná hůl
Serafina a rozštěpené srdce Serafina a rozštěpené srdce
 (e-book)
Serafina a rozštěpené srdce Serafina a rozštěpené srdce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Č

A

r o

d

e

j

N

á

Serafina

a čarodějná hůl

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Robert Beatty

Serafina a čarodějná hůl – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Obsah

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23


D i s n ey•hY perion

L O S A NGELE S NEW YOR K

Robert beatt

and t he

b

l A

c

K

cl

o

a

k

s

e

r

A

F

i

n a

t

w

I

s

e

d

Robert beattY

a

h

ů

l

Č

A

r o

d

e

j

N

á



Tato kniha je určena vám čtenářům,

kteří jste pomohli šířit pověst o Serafině a černém plášti,

a tak jste umožnili vznik druhé knihy.

A taky Jennifer, Camille, Genevieve a Elizabeth:

mým spoluspiklencům, spolutvůrcům

a láskám mého života.



Sídlo Biltmore

Asheville, Severní Karolína

1899

Tři týdny po porážce

muže v černém plášti



9

1

S

erafina se kradla podrostem v měsícem zalitém lese,

plížila se nízko u země s očima upřenýma na kořist. Jen

pár kroků před ní velká lesní krysa hryzala brouka, je­

hož si před chvílí vyhrabala. Dívčino srdce tlouklo sil­

ně a vytrvale do rytmu jejích pomalých tichých kroků.

Svaly připravené k úderu jí kypěly energií. Nespěchala.

Pohnula rameny dopředu a dozadu, aby našla správný

úhel pro svůj útok, a čekala na pravou chvíli. Když se

krysa sehnula, aby vyhrabala dalšího brouka, Serafina

skočila.

Právě v tu chvíli ji krysa koutkem oka zahlédla. Dív­

ka nechápala, proč tolik lesních tvorů při pohledu na ni

strne hrůzou. Kdyby z temnoty lesa zaútočila smrt s te­

sáky a  drápy na ni, bojovala by. Nebo by utekla. Roz­


10

hodně by něco udělala. Malí lesní tvorové jako krysy, králíci a veverky nejsou zrovna pověstní svou odvahou, ale k čemu jim to je, pokud se ochromení hrůzou nedo­ kážou ani hnout?

Když rychleji, než kmitne vousek, dopadla na kry­ su, chytila ji a sevřela v ruce. Až teď, příliš pozdě se zvíře začalo svíjet, kousat a škrábat, jeho chlupaté tělíčko se mrskalo jako hadí a srdíčko mu uhánělo děsivou rych­ lostí. To je ono, pomyslela si Serafina, když v dlani ucítila buch ‑buch. Zrychlil se jí tep, prohloubily smysly. Najed­ nou dokázala v lese kolem sebe rozeznat úplně všechno. Šramot stromové žáby, lezoucí na větvi deset metrů před ní, svištivý let vzdálené osamělé sluky i zákmit netopý­ řích křídel na měsícem osvětlené obloze nad baldachý­ nem stromů.

Plížení, skoky, polapení kořisti a pevný úchop – všech­ no to dělala samozřejmě jen kvůli cviku. Nezabíjela zví­ řata, která ulovila, nepotřebovala to, jenže to ti tvorové přece nevěděli! Děsili se jí! Byla smrtí. Tak proč v  po­ slední vteřince před jejím útokem vždycky strnuli? Proč neutekli?

Serafina se opřela zády o starý sukovitý kmen porost­ lý lišejníkem a  pomalu se po něm svezla, až seděla na zemi. Krysu pořád držela v ruce na svém klíně.

Pak pomalu rozevřela prsty.

Zvíře okamžitě vyrazilo pryč, ale Serafina ho chytila a znovu si ho přitáhla na klín.

Držela ho tam dalších pár vteřin, než ruku opět ro­ zevřela.

Tentokrát krysa neutekla. Zůstala jí v dlani, třásla se a  oddychovala, příliš zmatená a  vyčerpaná, než aby se dokázala ještě pohnout.

Serafina si zvedla vyděšeného hlodavce o  něco výš, sklonila hlavu a prohlížela si ho. Lesní krysy nevypada­ ly stejně jako ti špinaví šediví škůdci, které chytala ve sklepeních Biltmorského panství. Tahle krysa měla na levém uchu pořádnou jizvu. Zřejmě se už připletla do nějakého boje. S temnýma očima a rozechvělými vousky na konci dlouhého čenichu vypadala spíš jako baculatá velká myš než jako ti lační tvorové, jejichž lovem si Se­ rafina vysloužila svůj titul. Tohle zvířátko si skoro do­ kázala představit s  kloboučkem a  v  propínací vestičce. Ucítila bodnutí viny za to, co mu provádí, jenže věděla, že kdyby se krysa znovu pokusila o útěk, prsty se jí opět sevřou. Nebylo to rozhodnutí, jen reflex.

Zvíře se snažilo popadnout dech a  očka mu těkala sem a tam, jak hledalo možnost úniku. Jenže se neodva­ žovalo. Vědělo, že pokud to zkusí, jeho přemožitelka ho popadne znova. Že je v povaze jejího druhu pohrávat si s ním, zastavovat ho tlapou na útěku znovu a znovu, do­ kud se kořist nevyčerpá a nezemře.

Jenže Serafina se zadívala na krysu a položila ji jem­ ně na lesní půdu. „Promiň, kamaráde – jen se cvičím.“

Zvířátko ji užasle pozorovalo.

„Běž už,“ pobídla ho mírně.

Krysa se ohlédla k hustému křoví.

„Není to žádný trik,“ ujistila ji Serafina.

Zvíře jí zřejmě nevěřilo.

„Běž domů,“ vyzvala ho. „Jenom nejdřív ne moc rych­ le, v tom je ten vtip. A příště měj oči a uši na stopkách, když zrovna vyhrabeš chutného brouka, slyšíš? Tady v lese jsou mnohem děsivější stvoření než já.“

Lesní krysa se zjizveným ouškem si zmateně zamnula tlapkami hlavičku a sehnula ji, málem jako by se ukláně­ la. Serafina si pobaveně odfrkla, a to krysu konečně pro­ bralo. Rychle se vzpamatovala a uháněla do křoví.

„Měj se,“ popřála jí Serafina. Uměla si představit, že čím dál od ní zvíře bude, tím spíš se mu vrátí odvaha, a až přiběhne domů do nory na večeři, bude mít co vy­ právět své samičce a malým krysátkům. Usmála se, když si krysáka představila, jak líčí shromážděné rodince sple­ titý a napínavý příběh. Jak si v lese hleděl svého, klidně okusoval brouka, když na něj náhle zaútočila strašlivá šelma, a on s ní musel bojovat, aby se zachránil. Přemí­ tala, jestli bude v jeho příběhu obrovským nelítostným tvorem. Nebo zůstane jen dívkou.

V tu chvíli nad sebou zaslechla zvuk, jako když koru­ nami stromů hvízdá podzimní vítr. Jenže to nebyl vítr. Půlnoční vzduch byl chladný a naprosto tichý, jako by Bůh zadržel dech.

Serafina uslyšela tichounké, téměř pavučinkově jem­ né zamumlání. Vzhlédla, ale viděla jen větve stromu. Zvedla se a oprášila si jednoduché zelené šaty, které jí den předtím dala paní Vanderbiltová. Pak se vydala le­ sem za zdrojem toho zvuku. Snažila se určit, odkud přichází. Naklonila hlavu doleva a pak doprava, jenže ten zvuk jako by nepřicházel ani z jednoho směru. Se­ rafina se vydala na skalnatý výběžek, kde země prudce klesala do zalesněného údolí. Odsud mohla na druhé straně spatřit pohoří Blue Ridge, které se v dálce mno­ ha kilometrů ztrácelo v mlžném oparu. Před tváří mě­ síce zvolna proplouvaly stříbřitě bílé mráčky s  okraji zářícími světlem. Jas luny jim propůjčoval široce kle­ nutou svatozář, prosvěcoval je a  vrhal na zem dlouhý zubatý stín.

Serafina stála na skalnaté římse a prohlížela si údolí pod sebou. V dálce viděla špičaté věže a břidlicové stře­ chy velkolepého sídla Biltmore, které se tyčilo z temnoty uprostřed lesů. Světle šedé vápencové stěny zdobily chr­ liče ve tvaru mystických zvířat i sochy válečníků z dáv­ ných dob. V  šikmých okenních tabulkách se odráželo světlo a zlatě a měděně lemovaná střecha se při svitu mě­ síce třpytila. Tam ve velkém domě spali v ložnici v prv­ ním patře pán a paní Vanderbiltovi a o kus dál ve svém pokoji jejich synovec Braeden Vanderbilt. Hosté rodi­ ny  – příbuzní z  města, obchodníci, hodnostáři, slavní umělci – spali ve druhém patře, každý v nádherně zaří­ zeném hostinském pokoji.

Serafinin tatínek se staral o  vytápění domu párou, o elektrické dynamo, o prací stroje poháněné systémem kožených řemenů a  o  mnohé další technické novin­ ky na panství. Serafina s ním bydlela v suterénu v díl­ ně, v chodbě pod kuchyněmi, prádelnou a spižírnami. Všichni lidé, které Serafina znala a milovala, v noci spa­ li, jen ona ne. Tu a tam si zdřímla přes den, stočená do klubíčka v okenním výklenku nebo v nějakém temném zákoutí suterénu. Za nocí se plížila chodbami Bilt moru po schodech nahoru i dolů jako tichý neviditelný strážce. Zkoumala klikaté cestičky v rozlehlých zahradách i lesní údolí kolem. A lovila.

Byla dvanáctiletá dívka, ale nikdy nežila, jak tomu říkali jiní, normálně. Hodně času trávila v podzemí síd­ la, kde číhala na krysy a lovila je. Tatínek jí kdysi trochu žertem přiznal titul H. CH. K. – Hlavní chytačka krys. Serafinu to ovšem naplňovalo hrdostí.

Tatínek ji miloval a  dělal, co mohl, aby ji vychoval dobře  – svým dobrácky obhroublým způsobem. Roz­ hodně nebyla nešťastná. Vždycky ke konci dne si dala s  tatínkem večeři, kterou jí uvařil, a  pak se vydala do noci, aby zbavovala velké sídlo obtížných hlodavců. Ne­ měla důvod být nešťastná. Ale i přesto se někde hluboko v nitru cítila osamělá a trochu zmatená. Nikdy nechá­ pala, proč si jiní lidé musí potmě svítit lucernami, proč dělají při chůzi tolik hluku nebo proč prospí celé noci, kdy je svět nejkrásnější. Pozorovala z dálky děti na pan­ ství dost dlouho, aby věděla s jistotou, že není jako ony. Když se dívala do zrcadla, viděla dívku s velkýma janta­ rovýma očima, silně šikmými lícními kostmi a  hustou hřívou hnědých vlasů se zlatými pramínky. Ne, nebyla normální, obyčejné dítě. Byla stvořením noci.

Když teď stála na okraji údolí, znovu uslyšela ten zvuk, který ji sem přivedl, něžné chvění vzduchu, jako šepot vysoko v povětří. Na temném nebi visely hvězdy a planety, mihotaly se jako živé, jako desetitisíce duší, ale nenabízely jí žádnou odpověď.

Před měsícem přeplul malý temný obrys a zmizel. Se­ rafině poskočilo srdce. Co to bylo?

Dívala se. Před měsícem se opět něco mihlo a  po chvíli zase. Nejdřív si myslela, že jsou to netopýři, jenže ti nelétají v řadě za sebou.

Zamračila se, zmatená i fascinovaná zároveň.

Tvář luny míjel jeden drobný stín za druhým. Sera­ fina zvedla hlavu k obloze a spatřila, že hvězdy zmize­ ly. Zděšeně vykulila oči. Pak ale začala pomalu chápat, na co se dívá. Když přimhouřila oči, viděla, jak nad údolím přelétá hejno zpěvných ptáků. Nejen pár, de­ set nebo dvanáct, ale zdánlivě nekonečné mraky ptáků. Zaplnili celou oblohu. Ten zvuk, který slyšela, byl tlu­ kot tisíců drobných křídel špačků, střízlíků a brkosla­ vů, kteří se vydávali na dlouhou cestu. Byli jako drobné létající drahokamy, zelené a zlaté, žluté a černé, pruho­ vané i tečkované, tisíce a tisíce ptáků. Serafině připa­ dalo, že na odlet do teplých krajů už je pozdě, a přece tu ptáci byli a kamsi putovali. Spěchali oblohou, jejich křidélka se třepotala, mířili za noci na jih, aby se vy­ hnuli dravcům, kteří je lovili ve dne. Při své pouti se řídili jen hřebenem pohoří pod sebou a hvězdami tam nahoře.

Plynulý krouživý let ptáků ji fascinoval, vždycky jí zrychlil tep, ale tohle bylo něco jiného. Dnes se jí od­ vaha a krása těch malých poutníků přes kontinent vlila přímo do srdce. Připadalo jí, že pozoruje něco jedineč­ ného, ale po chvíli jí došlo, že ptáci se chovají tak, jak je to naučili jejich rodiče a prarodiče, že takhle putují už miliony let. „Jedinečné“ to bylo jen pro ni, protože je právě teď pozorovala. A žasla nad tím.

Pohled na ptáky jí připomněl Braedena. Ten tyhle tvory, jako všechna ostatní zvířata, miloval.

„Kéž bys to viděl,“ zašeptala, jako by byl Braeden v posteli vzhůru a mohl ji na vzdálenost mnoha kilome­ trů uslyšet. Toužila tu chvíli prožít se svým kamarádem. Kdyby tak stál vedle ní, díval se na hvězdy a ptáky a stří­ břitě lemované mraky a měsíc zářící v celé své nádheře. Věděla, že mu to musí povědět, hned jak se uvidí. Jenže denní slova nikdy nepolapí krásu noci.

Před pár týdny s Braedenem porazili muže v černém plášti a zlověstný černý plášť lovící děti skončil roztrha­ ný na kusy. Serafina a Braeden se stali spojenci a dob­ rými přáteli, jenže dívku bodlo vědomí, tentokrát ješ­ tě hlouběji než předtím, že se už několik nocí neviděli. Čekala na něj v dílně každý večer. Jenže každé ráno šla do postele zklamaná a plná hlodajících pochybností. Co Braeden dělá? Co ho od ní zdržuje? Nebo se jí úmyslně vyhýbá? Byla tak šťastná, že má konečně kamaráda, se kterým si může promluvit. Teď ji stravovalo pomyšlení, že ho možná zajímala, jen když pro něj byla něčím no­ vým, jenže teď už ho začala nudit a bude se zase muset spokojit se svým osamělým nočním životem. Byla si tak jistá, že jsou kamarádi. Dělalo jí ale starosti, že ona do vyšších pater domu za denního světla nezapadá. Že by na ni Braeden tak rychle zapomněl?

Když hejna ptáků prořídla a ta kouzelná chvíle uply­ nula, Serafina se zadívala přes údolí. Přemýšlela. Od chví­ le, kdy dopadla muže v černém plášti, se začala pova­ žovat za jednoho ze strážců sídla, jako byli mramoroví lvi z  obou stran vchodu do Biltmoru, kteří chránili dům proti démonům a  silám zla. Jako by H. CH. K. nechytala jen malé čtyřnohé škůdce, ale vetřelce vše­ ho druhu. Tatínek ji vždycky varoval před světem, před nebezpe čími, která si chtějí podmanit její duši. A  po všem, co zažila, si byla jistá, že démonů je ve světě mno­ hem víc.

Už týdny teď pozorovala a čekala jako strážce ve věži, ale neměla ponětí, v jaké podobě nebo převleku se obje­ ví další démon. Její nejhorší obavou, kterou si přiznávala jen ve skrytu duše, bylo, zda bude dost silná a dost chyt­ rá na to, aby se mu postavila – zda bude lovcem, nebo kořistí. Možná že drobní tvorečci v lese jako krysy nebo veverky vědí, že smrt je jen krok od nich. Pokládají se ale sami za kořist? Možná jsou neustále připraveni zemřít, očekávají to. Ale Serafina ne. Má jiné plány.

Její přátelství s Braedenem se sotva zrodilo a nehod­ lala se ho vzdát jen proto, že narazilo na první zádrhel. Sama teprve začala chápat své spojení s lesem, zjišťovat, kdo a co je. Když se teď oficiálně a tváří v tvář setkala s  Vanderbiltovými, tatínek trval na tom, aby se začala chovat jako řádná „denní“ dívka. Paní sídla ji k sobě zva­ la a vždycky s ní vlídně promlouvala. Serafina teď získala sklepení, horní patra i les. Předtím měla tak málo přá­ tel a blízkých, a teď najednou spoustu. Táhlo ji to naráz hned do tří stran. Ale po letech, kdy žila jenom s tatín­ kem, šlo o příjemnou změnu.

To všechno bylo nové a dobré. Až přijde nebezpečí, chtěla bojovat a přežít. Kdo by nechtěl? Jenže co když se na ni nebezpečí snese tak rychle, že si to ani neuvědo­ mí? Jako když sova uloví myš: Z nebe se vynoří pařáty a zabijí ji dřív, než si jich stačí všimnout. Co když ne­ jde o to, jestli se dokáže nebezpečí ubránit, ale spíš o to, jestli si ho vůbec uvědomí? Co když ho nepozná, dokud nebude příliš pozdě?

Čím víc přemýšlela nad hejny ptáků, která právě po­ zorovala, tím víc pokoj v  její mysli ustupoval neklidu. Bylo dost teplo, ale stejně jí připadalo, že v prosinci je na cestu ptáků na jih přece jen hodně pozdě. Zamrači­ la se a zadívala se na oblohu, aby našla Polárku. Když ji spatřila, došlo jí, že ptáci vůbec neletí správným smě­ rem. Nebyla si ani jistá, jestli tihle zpěváčci, které sledu­ je, patří ke stěhovavým druhům.

Jak tak stála na skalnatém výběžku, ucítila, jak se jí do kostí vkrádá ledový strach.

Pohlédla směrem, kterým ptáci odlétali, a  pak tím, odkud se vznesli. Dívala se nad temné koruny stromů. Její mysl se snažila zpracovat to, co pozorovala. A pak si uvědomila, co se děje.

Ptáci se nestěhují na jih.

Prchají.

Dlouze, zhluboka se nadechla, jak se její tělo připra­ vovalo. Srdce jí začalo bít rychleji. Svaly paží a  nohou se napjaly.

Ať už ptáci prchali před čímkoli, blížilo se to.

Blížilo se to k ní.

2

o

chvíli později dolehl z dálky Serafině do ucha ja­

kýsi tikot. Nebylo to pleskání ptačích křídel jako před­ tím, tenhle zvuk se šířil od země. Naklonila hlavu a za­ poslouchala se znovu. Jako by to vycházelo z  hloubi údolí.

Vstala s obličejem obráceným ke zvuku a přiložila si dlaně zezadu k uším. Byl to trik, který se naučila od ne­ topýrů.

Zaslechla tiché zacinkání postroje, dusot kopyt. Ža­ ludek se jí stáhl. Uprostřed noci to byl podivný zvuk. Ve vzdálenosti asi pěti kilometrů ujížděl klikatou cestou k sídlu kočár tažený čtyřspřežím. Za dne by na tom ne­ bylo nic neobvyklého. Jenže v noci na Biltmore nikdo nejezdil. Něco tu bylo špatně. Je to snad posel se zlou zprávou? Někdo zemřel? Nebo se Sever a Jih zase pustily do války? Jaké neštěstí to postihlo svět?

Serafina ucouvla od okraje skalnatého výběžku, roz­ běhla se do údolí a pustila se lesem k jednomu z klenu­ tých cihlových mostů v  místech, kde silnice křižovala říčku. Ukrytá v listoví horského vavřínu pak sledovala, jak po mostě přejíždí starodávný odřený kočár. Většinu z těch dnešních tahal jeden nebo dva koně, ale do toho před ní byli zapřažení čtyři temně hnědí hřebci s mohut­ nými svaly. Jejich srst se v měsíčním světle leskla potem, nozdry měli rozšířené.

Serafina ztěžka polkla. To nebude posel.

Braeden jí vyprávěl, že hřebci se jako tahouni neho­ dí, jsou divocí a obvykle těžko ovladatelní – snaží se ko­ pat a kousat kočího a zvlášť nesnášejí být zapřažení s ji­ nými hřebci. Jenže tihle čtyři táhli kočár v dokonalém souladu.

Když se zadívala na kozlík, zježily se jí chloupky na krku. Byl prázdný, koně nikdo neřídil. Hřebci klusali v jediném rytmu, jako by jejich opratě třímala obratná ruka, jenže žádný vozka nebyl vidět.

Serafina zaťala zuby. Tohle bylo něco zlého. Cítila to až do morku kostí. Kočár mířil k Biltmoru, kde všichni tvrdě spali a neměli ponětí, co se k nim blíží.

Když jí kočár v zatáčce zmizel z očí, Serafina se roz­ běhla za ním.

Běžela lesem podél klikaté cesty a  sledovala ten ta­ jemný povoz. Bavlněné šaty od paní Vanderbiltové ne­ byly dlouhé, takže v nich dívka mohla snadno běžet, ale jen překvapivě těžko stačila koňskému tempu. Prodíra­ la se lesem, přeskakovala padlé kmeny i  trsy kapradí. Brodila se strouhami a lezla do kopců. Používala zkrat­ ky, aby nemusela kopírovat zákruty silnice. Hrudník se jí mohutně zvedal, jak se zhluboka nadechovala. Snaha dohonit koně jí navzdory rozechvění vykouzlila ve tváři úsměv a nakonec i smích, který jí ztěžoval dýchání při běhu ještě víc. Skákala, běžela, kličkovala a  užívala si vzrušení z pronásledování.

Pak koně náhle zpomalili.

Serafina se zarazila a přikrčila se.

Spřežení se zastavilo.

Schovala se za trs rododendronů, co by kamenem do­ hodil od kočáru, a v úkrytu se snažila popadnout dech.

Proč kočár zastavil?

Koně nervózně přešlapovali a  z  nozder jim stoupa­ la pára.

Serafina pozorovala kočár a srdce jí bušilo.

Klička na dvířkách kočáru se pohnula.

Dívka se přikrčila ještě víc.

Dvířka se pomalu otevřela.

Serafina měla pocit, že uvnitř rozeznává dvě postavy, ale zastírala je podivná vířící tma, jakou ještě neviděla – stín tak černý a mihotavý, že jím dokonce ani její oči ne­ dokázaly proniknout.

Z  kočáru vystoupil vysoký šlachovitý muž v  kože­ ném klobouku se širokou krempou a tmavém obnoše­ ném plášti. Měl dlouhé zacuchané šedivé vlasy a  šedi­ vé vousy, které jí připomínaly lišejník visící z prastarého stromu. Když vystoupil z kočáru a postavil se na cestu, opíral se přitom o zkroucenou sukovici. Hleděl do lesa.

Za ním vyskočil z kočáru na zem zlověstně vyhlížejí­ cí irský vlkodav. Pak další. Psi měli velká štíhlá těla, mo­ hutné hlavy s  černýma očima a  hustou ježatou černo­ šedou srst. Z kočáru vyskákalo celkem pět psů. Zastavili se jeden vedle druhého a zírali do lesa, jako by vyhlíželi něco, co mohou zabít.

Serafina se z obavy, aby nevydala ani hlásku, opatrně, přerývaně a co nejtišeji nadechla. V hrudi jí bušilo srdce. Chtěla se dát na útěk. Zůstaň stát, nařídila si v duchu. Úplně nehybně. Byla si jistá, že pokud neprozradí svůj úkryt, psi se o ní nedozvědí.

Nevěděla, proč má ten pocit – snad pro ten obnošený kabát a odřený kočár – ale připadalo jí, že muž přices­ toval z velké dálky. Překvapilo ji, když zabouchl dvířka kočáru, ucouvl a zadíval se na koně. Hřebci se okamži­ tě rozeběhli, jako by je šlehl bičem. Kočár se rozjel dál po cestě a odvážel toho, kdo snad zůstal uvnitř, směrem k  Biltmoru. Starce se sukovicí a  psy ale nechal v  lese. Muž nevypadal, že by ho to překvapilo nebo rozzlobilo. Choval se tak, jako by právě tady v lese zamýšlel zůstat.

Vyslovil cosi, čemu Serafina nerozuměla, a  přivolal tím smečku k sobě. Byla to špinavá zvířata s mohutnými tlapami a silnými drápy. Když čenichali po zemi a zkou­ mali les, nevypadali jako normální psi. Teď vzhlédli k pá­ novi, jako by čekali na jeho pokyny.

Mužovu tvář zakrývala krempa klobouku, ale když zaklonil hlavu k měsíci, Serafina zatajila dech. Starcovy stříbrné oči ve vrásčité ošlehané tváři zářily mocí. Po­ otevřel pusu, jako by do sebe chtěl nasát měsíční světlo. Když už si Serafina myslela, že muž promluví, místo slov ze sebe vyrazil ten nejděsivější syčivý výkřik, jaký kdy slyšela. Bylo to dlouhé, chraptivé zavřeštění. V tu chvíli se zpoza stromů vynořila přízračně bílá sova a zakrouži­ la mu nad hlavou. Křídla se jí pohybovala naprosto ne­ hlučně, ale na mužovo zavřísknutí odpověděla podob­ ným zvukem, při kterém tuhla krev v  žilách. Serafinu prudce zamrazilo na páteři. Sova se rozlétla k ní, s tou strašidelnou plochou tváří obrácenou Serafininým smě­ rem, jako by hledala, lovila. Dívka se přitiskla k  zemi jako vyděšená myš.

Když sova zmizela v půlnoční temnotě, Serafina vy­ koukla znovu k cestě. A srdce se jí zastavilo. Muž a pět psů teď hleděli do lesa přímo jejím směrem. Mužovy oči stále plápolaly nepřirozeným světlem, i když už nehle­ děl k měsíci. Serafina se pokusila přesvědčit sama sebe, že není možné, aby ji stařec a psi v listí viděli. Nemoh­ la se ale zbavit příšerného pocitu, že přesně vědí, kde se skrývá. Země pod ní náhle zvlhla neznámou vlhkostí. Šlahouny na lesní půdě se začaly pohybovat. Zaslechla tik ‑tik ‑tiktik, následované dlouhým chraptivým syko­ tem. Náhle ucítila zezadu na krku závan mužova de­ chu a  zběsile se obrátila. Jenže za sebou nic neviděla, jen tmu.

Stařec sáhl rukou s vystouplými klouby a ošlehanou pokožkou do kapsy a vytáhl cosi, co vypadalo jako útr­ žek tmavé látky.

„Očichejte to,“ nařídil psům tichým, zlověstným hla­ sem. Něco na jeho zbrázděné tváři, vesnickém oblečení a způsobu řeči v Serafině vzbudilo přesvědčení, že stařec je z Apalačského pohoří, že se narodil a vyrostl v tam­ ních skalnatých roklích a trnitých houštích.

První vlkodav strčil čenich do látky. Když zavětřil, otevřel tlamu, obnažil zuby a  vypustil sliny. Začal výt. Druhý a třetí pes také očichali látku a poté i čtvrtý a pátý. Nenávistná zloba vrčících psů Serafině pronikla do ža­ ludku ostrým šípem strachu. Její jedinou nadějí bylo, že je pach látky povede jiným směrem.

Muž pohlédl na svou smečku. „Naše kořist je blíz­ ko,“ oznámil jim zlověstně panovačným hlasem. „Sle­ dujte pach! Najděte černou!“

Psi náhle zavyli divoce jako vlci. Všech pět jich vyra­ zilo do lesa. Serafina navzdory svému odhodlání skoro nadskočila. Její nohy tolik toužily utíkat, že je jen stěží dokázala udržet v klidu. Jenže musela, pokud chtěla pře­ žít. To byla její jediná šance. Jenže k dívčině neskonalé hrůze se psi rozběhli přímo k ní.

Nechápala to a  nevěděla, co dělat. Má se dál schová­ vat? Má bojovat? Utíkat? Psi se ji chystali roztrhat na kusy.

Právě když pochopila, že se musí dát na útěk, došlo jí také, že už je pozdě. Nezvládne to. Hruď se jí sevřela. Nohy znehybněly. Strnula děsem.

Ne! Ne! Ne! Nedělej to! Nejsi krysa! Nejsi veverka! Mu‑ síš se pohnout!

Tváří v tvář jisté smrti udělala to, co by na jejím mís­ tě udělalo každé rozumné lesní stvoření: Vyskočila tři metry vysoko, na strom za sebou. Dopadla na větev, pře­ lezla po její délce jako veverka na sousední strom, z něj se skokem vrátila na zem a dala se do běhu.

Psi se s  rozzuřeným zavytím pustili za ní, řítili se a chňapali čelistmi. Pronásledovali ji jako smečka vlků laň. Jenže tohle byli vlkodavové. Ti nebyli vyšlechtění a  vycvičení k  lovu něčeho tak slabého a  neškodného, jako jsou srny. Byli vyšlechtění a vycvičení, aby chytali a zabíjeli vlky.

Když všichni pádili, Serafina se na okamžik ohlédla k  cestě. Stařec s  vrásčitou tváří hleděl vzhůru na sovu, která se obloukem vrátila k  němu. Pak k  dívčinu úža­ su vyhodil hůl do povětří. Roztočila se a letěla směrem k  sově. Ale neudeřila ptáka, spíš jako by se rozplynula v temnotě, právě když sova zmizela v korunách stromů. Serafina neměla ponětí, kdo je ten muž nebo co to prá­ vě viděla, jenže na tom nezáleželo. Musela utíkat jako o život.

Bojovat proti jednomu dorážejícímu, chňapajícímu, vrčícímu vlkodavovi by bylo dost zlé, ale ubránit se pěti takovým bylo nemožné. Pelášila lesem co nejrychleji, svaly jí poháněl strach. Nedovolí, aby ji ty vrčící bestie dostaly. Do jejích rozpumpovaných plic proudil chlad­ ný noční vzduch, všechny její smysly vybuchovaly čirou panikou. První z pětice pronásledovatelů k ní už nata­ hoval chlupatý krk, rozevíral tlamu plnou ostrých zubů a zakousl se jí do nohy. Otočila se a udeřila ho, zařvala hněvem i pronikavou bolestí, když ucítila, jak jí tesáky proťaly kůži. Pach krve rozdráždil ostatní psy ještě víc.

26

Druhý po ní skočil a prokousl jí rameno, zahryzl se do

ní s divokým odhodláním, i když ho udeřila do hlavy.

Třetí jí zaťal zuby do zápěstí ruky, jíž se oháněla. Troji­

ce psů ji strhla k zemi a vláčela ji sem a tam. Další dva

se objevili s vyceněnými tesáky a vrhli se po jejím hrdle.

3

K

dyž vlkodav zaútočil na Serafinin krk, dívka si ho

zakryla pažemi. Místo do hrdla se jí tak tesáky zaryly do předloktí. Rukou jí projela prudká bolest a ona zavřísk­ la. Druhý pes ji přitiskl k zemi a chystal se ke smrtícímu úderu, když mu na hlavě přistál kámen velikosti pěsti a srazil ho z dívky. Další kámen udeřil druhého psa, kte­ rý se s vrčením otočil, aby se bránil.

„Háááá!“ ozvalo se divoce ze tmy a zpoza stromů vy­ skočil chlapec s  rozevlátými dlouhými vlasy. Jeho ruce poletovaly, rozdávaly údery pěstmi na všechny strany, jak se točil dokola a povykoval.

Serafina byla rozzuřená bolestí. Vztekle udeřila hřbe­ tem ruky do čenichu psa, který jí visel na paži, a srazila ho stranou.

„Vstávej! Honem, na nohy! Utíkej!“ zařval chlapec, když zaútočil na další dva psy, a uvolnil jí tak cestu.

Serafina se namáhavě vyhrabala do stoje a přichystala se k útěku. Když už si myslela, že jsou s chlapcem ve vý­ hodě a podaří se jim uniknout, jeden ze psů vyskočil vyso­ ko do vzduchu a narazil na hochovu hruď. Chlapec i zvíře se kutáleli po zemi s vrčením, křikem, údery a kousanci.

Na Serafinu zaútočil další pes. Uhnula mu, ale to už se po ní vrhnul jiný z druhé strany.

„Těch se nezbavíš!“ vykřikl hoch. „Musíš tam, kam na tebe nemůžou!“

Serafina uskočila, vyhnula se jednomu, druhému, tře­ tímu chňapnutí, ale psi nepřestávali útočit. Jedno zvíře praštila do hlavy, druhé do čenichu, ale stejně jen kou­ sali, kousali, kousali.

Rozběhla se pozadu, aby se mohla bránit jejich tla­ mám, ale vtom narazila zády do skalní stěny. Dál už ne­ mohla. Přikrčila se do útočné pozice a zasyčela jako zvíře chycené do pasti.

Právě když po ní chtěl první pes skočit, chlapec ho srazil k zemi.

„Dělej!“ vykřikl na dívku. „Šplhej!“

Serafina se otočila a  pokusila se vylézt po skále, ale kámen byl kluzký po dešti, takže se ho nedokázala držet. Psům její pokus o únik dodal odvahy a okamžitě na ni zaútočili. Opakovaně je kopala do hlav, tloukla do nich pěstmi.

„Nebojuj, ty hloupá! Šplhej!“ zařval chlapec. „Musíš utéct! Rychle!“

Jen co se obrátila ke skále, další pes vyrazil proti ní, ale chlapec mu skočil na záda, kousal a škrábal ho jako divoké zvíře. Pes zavyl zběsilým podrážděním, zkroutil se a zuřivě po chlapci chňapl. Spadli na zem a zápasili přitom spolu, zatímco se kutáleli. Dva další psi se zapo­ jili do rvačky tesáky a tlapami.

Serafina poznala svou šanci. Chytila se větve rodo­ dendronu, vyhoupla se výš na skálu, zapřela se nohama a  hmátla po další větvi. S  pomocí rododendronu jako žebříku lezla na útes rychle jako lasička. Zkuste si jít za mnou, vy mizerné potvory!

Když vylezla tak vysoko, že se dostala z dosahu psů, ohlédla se. Dva vlkodavové běhali pod skálou sem a tam a  vztekle vrčeli, jak hledali cestu vzhůru. Statečnější a hloupější z nich se opakovaně rozbíhal proti skále, vy­ skakoval na ni a zase padal dolů. „Vraťte se za svým pá­ nem, pitomci!“ vykřikla Serafina, která si vybavila tem­ nou, zlověstnou postavu.

Když pátrala očima po lese, vyhlížela ovšem někoho jiného. Chlapec a další tři psi někam zmizeli. Když ho viděla naposledy, urputně bojoval. Nepoznala dost dob­ ře, kdo prohrává a kdo vyhrává, ale nevěřila tomu, že by se dokázal zbavit všech tří zvířat najednou.

Serafina čekala a špicovala uši, ale nic neslyšela. I ti dva psi, kteří se ji před chvílí snažili dostat, byli pryč. Běželi podél skalní stěny. Ty bestie hledají nějakou jinou cestu vzhůru, pomyslela si.

Musí si pospíšit, než bude pozdě. Vyšplhala dalších pět metrů až k hornímu okraji útesu.

Udýchaná a vyčerpaná se zhroutila na zem. Krvácela z hlavy, paží, lýtek. Zkoumala pohledem stromy pod se­ bou a hledala chlapce.

Dívala se a dívala, ale pod ní se nic nepohnulo, nic neozvalo. Jak mohli zmizet tak daleko? Je chlapec v po­ řádku? Podařilo se mu utéct? Nebo je raněný?

Nikdy dřív ho neviděla, ani nikoho, kdo by doká­ zal takhle bojovat. Měl snědou kůži, štíhlé svalnaté tělo a  dlouhé rozcuchané hnědé vlasy, ale nejvíc ji zasáhla jeho divokost a  zuřivost. Napadlo ji, že to bude někdo z místních horalů jako její tatínek. O těch se vědělo, že jsou tvrdí jako křemen, a mnohem drsnější a ostřejší. Ale hoch vážně bojoval jako podrážděný rys. Bylo na něm něco nezkrotného, jako by byl odjakživa součástí lesa.

Serafina se postavila a  zkoumala terén pod sebou  – plochou kamenitou půdu porostlou roštím, která se sva­ žovala k velké rokli. Byla si úplně jistá, že ví, kde je a jak se má dostat domů, ale znovu se ohlédla a zadívala pod převis. Ten divoký kluk jí zachránil život. Jak ho v tom jenom mohla nechat?

Bolest z  kousanců a  škrábanců, které utrpěla v  boji se psy, se ozvala naléhavěji, jako by jí kůži propichoval zkroucený ostnatý drát. Z rány na hlavě jí tekla do očí krev. Musí se dostat domů.

Rozhlédla se nad vrcholky stromů ve směru, ve kterém viděla chlapce naposledy. Čekala a  naslouchala, pátrala po zvucích boje. Možná ho uvidí, jak ji hledá. Nebo, Bože chraň, uvidí jeho zakrvavené roztrhané tělo ležet na zemi bez života.

Dělej! Šplhej! Nebojuj, ty hloupá! Jako by zase slyšela jeho hlas. Musíš utéct!

Má utíkat, jak jí radil, nebo ho má začít hledat, jak chce sama?

Nechtěla dělat hluk, aby na sebe neupoutala to něco, co mohlo číhat v  lese, jenže nic lepšího ji nenapadlo. Přiložila si ruce k puse a zašeptala nad koruny stromů: „Hej! Slyšíš mě?“

A čekala.

Neslyšela nic než cvrčky, žáby a  další zvuky noční­ ho lesa.

Cítila, jak se její srdce rozbušené po boji uklidňuje. Dech jí slábl, paže a nohy měla čím dál těžší. Jestli se má dostat domů, musí vyrazit co nejdřív.

Ale nechtěla ho tady nechat, aby se s nimi musel rvát sám. Nepatřila k těm, kteří opouštějí druhé – ani k těm, kteří zapomínají.

Chtěla s ním mluvit, zjistit, jak se jmenuje, kde byd­ lí. Nebo se aspoň ujistit, že je v bezpečí. Kdo to je? Kde se vzal uprostřed noci v lese? A proč byl ochotný skočit mezi útočící psy a bránit ji?

Ještě jednou zašeptala do stromů: „Jsi tam někde?“

4

K

dyž zaslechla ze severu funění dvou vlkodavů ří­

tících se k  ní, pochopila, že se kvůli tomu divokému chlapci zdržela moc dlouho. Psi si nějak našli cestu na­ horu na útes.

Rozhlédla se kolem sebe. Podívala se na strom. Doká­ že vylézt dost vysoko? Nebo že by zase slezla dolů z úte­ su, aby je zmátla? Věděla ale, že celou noc v lese takhle nepřežije. Musíš utéct! nabádal ji ten kluk.

Konečně se vzpamatovala.

Ať je ten hoch kdokoli, doufala, že je v pořádku. Opa‑ truj se, kamaráde.

Ponořila se do houštiny smrčků a jedliček. Jehlična­ ny tam rostly tak blízko u sebe, že jí připadalo, jako by plavala oceánem zeleně. Když se Serafina prodírala ku­ předu, cítila, jak ji síla opouští. Kolena se jí podlamova­ la, nedokázala se soustředit na terén před sebou. Zvedla si ruku k hlavě a zjistila, že silně krvácí z rány ve vlasech. Krev jí stékala z čela do očí.

Klopýtala mořem stromů a  věděla, že takhle psům neunikne. Rány v  nohou a  pažích ji pronikavě bolely. Musela si vytírat krev z očí, aby viděla na cestu. Jehlična­ té větve stromů byly tak husté a sahaly tak vysoko, že už vůbec neviděla měsíc ani hvězdy. Její běžící nohy láma­ ly větvičky, šustily a vůbec dělaly hluk, jakému se nor­ málně vyhýbala, ale na tom už nezáleželo. Musí běžet tak rychle jako ještě nikdy předtím. Jenže i když se shý­ bala pod větvemi a kličkovala mezi kmeny, stále slyšela chlapcův divoký křik: Těch se nezbavíš! Chtěla se otočit a bojovat s nimi, jenže kdyby ji dostihli tady v houští, ani by jejich útok neviděla. Zabili by ji. Musí běžet dál.

Stromy náhle skončily a Serafina málem přepadla ze skály do bílých peřejí řeky pod sebou. Zalapala po de­ chu, ucouvla od kraje a chytila se větve stromu.

Když opatrně vykoukla přes útes, zjistila, že tady se přes řeku nedostane. Skála tu byla moc vysoká, peřeje příliš nebezpečné. Cokoli udělám, všechno bude špatně, pomyslela si. Věděla, že musí najít úkryt. A teď šlo hlav­ ně o takový, který zamaskuje její pach.

Rozběhla se podél útesu k  místu, kde se svažoval k vodě.

Když se dostala až pod peřeje, vklouzla do řeky a po­ kusila se přebrodit ji tam, kde jí proud připadal nejbez­ pečnější a  koryto nejméně hluboké. Nikdy nebyla ve vodě, neuměla plavat. Prodírala se po kolena vodou, bo­ jovala se silou proudu, zoufale se snažila dostat na dru­ hou stranu a uniknout vlkodavům. Horská bystřina byla tak studená, až Serafina necítila nohy. Proud byl rychlý a silný. Když se snažila klást jednu nohu za druhou, cítila, jak jí pod pátrajícími chodidly podkluzují slizké kameny.

Dostala se doprostřed řeky. Voda jí tady narážela do stehen a jít dál bylo stále těžší. Serafina se vlekla kupře­ du. Když už si myslela, že to přece jen zvládne, ucítila, jak proud nadzvedá její tělo ze dna. Ztratila rovnováhu a zřítila se do chladné vody. Začala divoce mávat ruka­ ma, zoufale kopala nohama, ale nedokázala nahmatat dno a proud ji táhl na hloubku. Kašlala a plivala, zmítala sebou a horečně lapala po vzduchu, jak ji řeka odnášela dál k novým peřejím.

Proud ji vtáhl do škvíry mezi dvěma balvany, vyplivl ji na druhé straně a pohazoval si s ní sem a tam v tem­ ně zelené tůni. Když Serafina prorazila hlavou hladinu, rychle se nadechla, než se jí řeka znovu zmocnila a po­ hazovala si s ní v rychle spěchajících spirálách. V jednu chvíli dívka cítila, jak se zase potápí do tůně tak hlubo­ ké, že v duchu dala tatínkovi sbohem. Pak její tělo nara­ zilo na ostrý kámen. Pokusila se ho zachytit, jenže proud ji už zase unášel dál. Serafina si o sobě vždycky myslela, že je silná, jenže ve srovnání s mocí řeky nebyla nic než topící se kotě. Když ji peřeje konečně odhodily do klid­ nější vody dole po proudu, vylezla na břeh a zůstala tam v mokrých potrhaných šatech ležet úplně vyčerpaná.

Ale byla na druhé straně.

Věděla, že kdyby ji psi vyčenichali k  řece a  spatřili ji za vodou, pustili by se za ní. Musí vstát, musí běžet dál, jenže nedokázala pohnout pažemi ani nohama. Ne­ mohla ani zvednout hlavu. Ledová voda a krutá síla řeky jí vysály ze svalů poslední zbytky energie. Končetiny se jí  třásly. Když ležela na mokrých kamenech na břehu, bezpečí Biltmoru se jí zdálo neskutečně vzdálené, ne­ dosažitelné. Byla tak unavená, že nedokázala udělat ani pár kroků, natož urazit celé kilometry, které ji dělily od domova. Loužičky v prohlubních kamene, kde ležela, se barvily temně rudou. Byla jí taková zima.

Říkala si, jestli ten dlouhovlasý chlapec leží smrtelně raněný někde v lese, kde ho zanechala, nebo jestli pořád bojuje s vlkodavy. Možná jim ale unikl. V duchu slyšela jeho hlas. Uteč! vřískal na ni. Uteč! Jenže ona nemohla utíkat. Nemohla se ani pohnout.

Zmocnil se jí temný klid, který ji vybízel, aby jen za­ vřela oči a nechala všechno plavat. Oči jí zahalil divoký vír barev. Cítila, jak ji opouští vědomí. Jak snadné by bylo se tomu prostě poddat. Jenže v jejím srdci dál přetr­ vávala divokost. Vstávej! okřikla se v duchu. Utíkej! Vrať se domů! Snažila se vyburcovat natolik, aby se postavila na nohy. Nebo aspoň pohnula hlavou.

Otevřela oči a zamžourala skrz krev. Terén byl na té­ hle straně řeky rovný a mírný, porostlý kapradím a bří­ zami, úplně jiný než skalnaté útesy naproti. Serafina vi­ děla, jak se tmou k ní blíží světlo. Nejdřív si pomyslela, že je to blikající hvězda, protože obloha byla tak jasná, ale těch světel bylo mnohem víc.

Hrudník se jí bolestivě sevřel, když zalapala po vzdu­ chu v předtuše dalšího útoku, jenže i v omámení stra­ chem zadoufala, že by to mohla být lucerna nebo po­ chodeň. Že ji třeba tatínek přichází hledat, tak jako už to jednou udělal.

Pak ale rozeznala, že světlo se nemihotá jako z  lu­ cerny nebo pochodně, ale poletuje vzduchem, jako by ho vydávala nějaká živá stvoření, která letěla povětřím k řece, směrem k ní.

Že by světlušky? přemítala, když se přiblížily.

Jenže tihle tvorové byli větší a jejich světlo zelené. Jak pohybovali křídly, střídala se bílá a zelená, bílá a zelená. Připomínali světélkující motýlky.

Nejsou to světlušky, pomyslela si s úsměvem Serafina. Jsou to martináči měsíčití.

Bylo jich obrovské hejno, světlezelených a zářících ve světle luny, stovky jich letěly po proudu řeky a  jejich dlouhé ocásky se třepotaly za tichými, něžně poletují­ cími křídly.

Serafina našla svého prvního martináče v zahradách Biltmoru jednou v  noci za slunovratu, když byla ještě malá holčička. Vzpomínala si, jak noční motýl téměř zázračně zářil ve světle hvězd, když ho držela v otevřené dlani, a jeho křídla se jemně zvedala a klesala. Bylo ale tak zvláštní vidět jich tolik pohromadě. Nebo si to jen představuje? Přichází takhle k člověku smrt? Jako vzdá­ lená vzpomínka na jednu noc kdysi dávno o slunovratu?

Jenže když pozorovala můry nad řekou, došlo jí, že někam směřují. Putovaly po proudu, jako by se chtěly dostat tam, kam říční proud. Možná že ano, možná ho chtěly sledovat k dalším a dalším soutokům až do moře. Opouštěly tyhle hory stejně jako ptáci.

Uslyšela štěkot a vrčení vlkodavů na útesu na druhé straně řeky. Už přicházejí.

Když se poslední martináči měsícovití ztratili v opa­ ru, Serafina se pokusila nazdvihnout na slabých pažích, jenže neměla sílu. Chtěla se vzepřít na nohou, ale ne­ šlo to.

Přece to muselo mít nějaký důvod, že viděla ty mo­ týlky. Byla si tím jistá.

Rozhlédla se kolem po nějakém místě, kde by se moh­ la ukrýt, a všimla si břízy jen pár metrů od sebe. Když se snažila vymyslet, jak by se k ní dostala, spatřila, že ji ze tmy pozorují zářící oči.

Držely se dál od ní, studovaly ji.

Serafina se do nich zadívala a  co nejklidněji se na­ dechla.

Nejdřív se domnívala, že si spletla směr, ze které­ ho k ní přicházel štěkot vlkodavů, že už překročili řeku a obkličují ji. Ovšem tohle nebyly pronikavé černé po­ hledy vlkodavů. Tyhle oči byly zlatě hnědé.

Zalila ji úleva.

Věděla, kdo to je.

„Potřebuju tvou pomoc,“ zašeptala.

Jenže při pohledu na tvora, který vyskočil z lesa, se­ bou trhla šokem. Řítil se k ní samec horské pumy, mla­ dý, s  temnou srstí, nebojácný a  hladový. Tohle neče­ kala.

Serafina se zkusila zvednout, aby se mohla bránit, ale věděla, že to není k ničemu. Tohle zvíře ji zabije, kdy se mu zachce.

Zatímco se snažila vymyslet, jak by se ubránila téhle neznámé pumě, zpoza stromů se vynořila druhá.

Serafina vydechla ulehčením. Byla to dospělá sami­ ce v plné síle, puma, kterou dívka znala. A moc dobře.

Její matka v  podobě pumy byla krásnější než kdy jindy, s hustou temně zlatou srstí, obrovskými tlapami a  svaly zkušené lovkyně. Její pruhovaný obličej a  zlaté oči zářily inteligencí.

„Jsem tak ráda, že jsi to ty, mami,“ ozvala se Serafina a  sama sebe překvapila plačtivým zoufalstvím v  hlase.

Než si v očích pumy mohla přečíst reakci, zvíře náhle obrátilo hlavu a zadívalo se přes řeku.

Vtom to Serafina uslyšela taky. Vlkodavové. Už nejen ti dva. Všech pět se opět spojilo, vrčících, štěkajících, vy­ jících. Za pár vteřin budou tady.

5

S

erafinina maminka k dívce rychle přiskočila a při­

lehla k ní bokem. Tmavší samec přišel blíž a šťouchl Se­ rafinu čenichem do boku. Nejdřív si myslela, že se o ni zvířata snaží otřít a zamaskovat její pach, ale pak pocho­ pila jejich úmysly.

Serafina vylezla mamince na záda a  objala ji kolem krku a plecí. S tmavým samcem po boku se maminka se Serafinou rozběhla mezi stromy, nejdřív pomalu, ale stále zrychlovali. Serafina cítila pod tváří matčinu srst, mohutnost jejího těla, sílu svalů. Pumy v lese přidávaly do kroku, až skoro letěly.

Byl to ten nejkrásnější pocit, řítit se nocí na plavně se pohybujícím těle pádící šelmy, tak silném a tichém a  rychlém, s  tmavým samcem letícím vedle. Serafina tisíckrát snila o  tom, že ona sama běží s  větrem o  zá­ vod, jenže takhle rychle se nikdy v životě nepohybovala. Žasla nad tím, jak je ten běh hladký, jak energické jsou matčiny pohyby, jak rychle mění směr i tempo, s jakou grácií a energií našlapuje.

Když se v  kopcích dostali výš, obě pumy se zasta­ vily a  zadívaly se na řeku. Sledovaly, jak pět vlko­ davů vyčenichalo Serafinin pach ke břehu a  vyrazi­ lo přes řeku. Překročili ji ale přímo, nenapadlo je, že Serafinu odnesl proud mnohem níž, a  to ji zachráni­ lo. Vlkodavové zmateně čenichali kolem břehu, sna­ žili se najít její stopu, ovšem nedařilo se jim to. Ne‑ můžou mě najít, pomyslela si Serafina a  usmála se do maminčiny srsti. Jediné, co zavětří, jsou horské pumy.

Ty se náhle daly zase do běhu, prohnaly se rychle le­ sem, přeskakovaly rokle a potoky, řítily se kapradím. Ko­ lem se míhaly větve a kmeny stromů. Serafininy uši na­ plnilo hvízdání větru.

Běželi nocí tak dlouho, až se dívce začaly zavírat oči. Cítila jen pohyb těla pumy, chlad vzduchu nad sebou a horkost matčiny srsti vespod.

41

6

S

erafina se vzbudila krátce poté. Ležela na měkké,

jasně zelené trávě, která se leskla v měsíčním světle. Cíti­

la horkost zvířecích čenichů a zachvívalo jí jemné vibru­

jící vrnění. Matčina dvě mláďata se k ní tiskla a hladila

jí záda svými drobnými tlapkami. Tím jí dávala najevo

radost ze shledání. Musela se usmát. Cítila, jak se jí je­

jich čeníšky tisknou k ramenům, jejich vousky ji šimra­

ly na krku. Během posledních týdnů, kdy navštěvovala

matku v doupěti, si svou nevlastní sestřičku a bratříčka

opravdu zamilovala a věděla, že i oni milují ji.

Osahala si ránu na hlavě. Měla na ní obvaz z jitroce­

lového listí, který zastavil krvácení a otupil bolest. Rány

na rukou a nohou měla ošetřené obklady z lesních by­

lin. Nechtělo se jí hýbat, ale byla si jistá, že teď už by to klidně dokázala. Už v minulosti si všimla, že ji bolest ne­ zpomaluje jako jiné lidi. Častokrát tím tatínka překva­ pila. Ani chladné počasí ji nijak neovlivňovalo. Narodila se s houževnatostí typickou pro svůj druh, se schopností dál bojovat, i když je potlučená a krvácí. I tak ale byla úleva, že jí někdo tak pečlivě ošetřil kousance a šrámy.

Ucítila na rameni něžný dotek ruky a  vzhlédla. Její matka byla v lidské podobě – i když se zlatýma kočičíma očima, nápadně šikmými lícními kostmi a světlehnědý­ mi dlouhými vlasy. Ale to nejkrásnější na mamince bylo, že kdykoli se na ni Serafina podívala, cítila z ní její bez­ podmínečnou lásku.

„Jsi v bezpečí, Serafino,“ ujistila ji maminka, když jí zkontrolovala obvaz na hlavě.

„Mami,“ vypravila ze sebe dívka slabě a ochraptěle.

Když se rozhlédla kolem sebe, uvědomila si, že ji matka přinesla ke svému doupěti hluboko v  lese, na mýtinu se sochou anděla na okraji starého zarostlého hřbitova. Za hřbitovem začínal les plný zkroucených sukovitých stromů s hustými šlahouny, které porůstaly i mechem obrostlé náhrobní kameny. Ze suchých vět­ ví visely provazce podivných lišejníků a z tmavé půdy stoupala přízračná mlha. Ta se ale nedostala až na mýti­ nu s andělem, kde zůstával malý kruh trávy stále bujný a zelený, dokonce i uprostřed zimy. Uprostřed mýtiny stál kamenný pomník, socha nádherného okřídleného anděla s mečem z lesklé oceli. Jako by tady chránil mý­ tinu vytrženou z prostoru a času a zajišťoval na ní věč­ né jaro.

Serafinina matka tady vychovávala dvě koťata v dou­ pěti pod kořeny staré vrby na okraji paseky. Jednu nepří­ liš dávnou noc se tohle místo stalo dějištěm bitvy, v níž Serafina a  její pomocníci porazili pana Thorna, muže v černém plášti.

Najděte černou! přikázal ten tajemný stařec psům. Myslel tím černou látku, útržek ze zničeného pláště? Se­ rafina se rozhlédla po mýtině, jestli neuvidí nějaké stopy po zakletém hávu, který roztrhala na kusy pomocí an­ dělova meče s čepelí ostrou jako břitva. Byla si jistá, že ho zničila, ale možná měla rozdrtit tu stříbrnou sponu a zbytky látky spálit. Podívala se ke hřbitovu s nachýle­ nými náhrobky a rozbitými rakvemi. Co se stalo se zbyt­ ky pláště? Hledá je ten stařec?

Co se pamatovala, vždycky se sama plížila chodba­ mi Biltmoru. A  lovila  – to byla její přirozenost. Dřív netušila, proč má tak dlouhou páteř, volné klíční kosti a na nohou po čtyřech prstech. Proč může vidět ve tmě a ostatní ne. Pochopila to, až když poznala svou matku. Její maminka byla kuguár, napůl člověk a napůl puma, mohla libovolně měnit svoji podobu. Serafina pochopi­ la, že není jen dítě. Je taky kotě.

Toužila se toho od maminky naučit víc, a  tak s  ní v posledních týdnech vyrážela v noci na lov, nejen aby se naučila žít v lese, taky aby pochopila, jaké to je, být kuguár. Horlivě poslouchala maminčino vysvětlování, studovala ji, když na sebe vzala podobu pumy. Celou myslí a  celým srdcem se soustředila na to, aby matku nezklamala, dělala všechno, co ji učila, a – nic. I když se tolikrát snažila představit si, jaké to je, být pumou, ni­ kdy se to nestalo, nikdy se neproměnila. Zůstávala po­ řád stejná. Zoufale toužila maminku poprosit, aby jí to ukázala znova, zrovna teď. Jenže měla tušení, že matka asi nebude chtít.

Mláďata přelezla Serafinu dopředu a strkala jí čeni­ chy do obličeje. Dívka je hladila, tiskla je k sobě a uhla­ zovala jim ouška rukama dozadu. Mláďata byla čisté pumy, nemohla se měnit, ale od začátku Serafinu bez­ výhradně přijímala a nevadilo jim, že jí chybějí tesáky a ocas.

Přemítala, kam zmizel ten tmavý samec. Připadal jí moc mladý, než aby to mohl být otec matčiných koťat, tak proč je s ní?

„Kdo je ta druhá puma, mami?“ zeptala se. „Ten mladý...“

„Na tom nezáleží,“ přerušila ji matka. „Řekla jsem mu, ať se od nás drží dál, zvlášť od tebe. Tohle není jeho teritorium a on to dobře ví. Jen s ostatními prochází.“

„S jakými ostatními?“ zeptala se udiveně Serafina.

Matka se dotkla její tváře. „Potřebuješ si odpočinout, koťátko.“ Pak se odtáhla.

„Prosím, pověz mi, co se děje,“ vyhrkla Serafina a chy­ tila matku za paži. „O jakých ostatních to mluvíš? Proč odsud zvířata odcházejí? Kdo byl ten muž v lese? Proč sem přišel?“

Matka se k ní otočila a zadívala se jí do očí. „V lese se nikdy nesmíš nechat vidět nebo slyšet, Serafino. Vždyc­ ky se chovej nenápadně a tiše. Musíš být opatrná.“

„Ale já nechci být opatrná. Chci vědět, co se děje,“ odsekla dřív, než jí došlo, jak dětinsky to zní.

„Chápu tvou zvědavost. Věř mi to,“ odpověděla mír­ ně maminka a  natáhla se, aby se dotkla její paže. „Ale kolik si myslíš, že máš životů, miláčku? Les je pro tebe příliš nebezpečný. Jednou třeba nebudu poblíž, abych tě zachránila.“

„Chci se umět proměňovat jako ty, mami.“

„Já vím, že chceš, koťátko,“ přikývla matka a pohla­ dila ji po tváři.

„Řekni mi, jak to mám udělat,“ zaprosila dívka. „Budu si to nacvičovat.“

Matka zavrtěla hlavou. „Kuguáří koťata se mění se svými matkami, když jsou ještě úplně maličká, dřív než se naučí chodit a mluvit. Stane se to natolik jejich sou­ částí, až si nepamatují, že by to někdy bylo jinak. Vní­ mají se jako kuguáři, a tak se jimi i stanou. Je mi líto, že jsem u tebe nebyla, abych tě to naučila, když jsi byla menší.“

„No tak mě to nauč teď.“

„Vždyť jsme to zkoušely tolikrát a  ty to dobře víš,“ připomněla jí matka. „Bojím se, že už je pozdě.“

Serafina zavrtěla prudce hlavou. Málem na matku za­ vrčela, tak ji její slova rozzlobila a ranila. „Já vím, že to dokážu. Nevzdávej to se mnou!“

„Les je pro tebe moc nebezpečný,“ zopakovala jí Lean­ dra a její oči se naplnily smutkem.

„Tak přijď žít se mnou na Biltmore v lidské podobě,“ navrhla vzrušeně Serafina. „Tam můžeme být spolu.“

„Serafino,“ oslovila ji maminka zároveň něžně i pev­ ně, jako by věděla, jak osamělá a zmatená se její dcera musí cítit, „dvanáct let jsem byla polapená v těle pumy. Neumím si představit, že bych se vrátila do světa lidí, za­ tím ještě ne. Musíš to pochopit. Moje duše byla rozště­ pená. Potřebuju čas, abych se vyléčila, abych pochopila, kdo jsem. Je mi to líto, ale teď patřím do lesa. A musím se starat o koťata.“

„Ale...“ začala Serafina.

„Počkej,“ přerušila ji mírně Leandra. „Nech mě to dopovědět. Musím ti říct tohle.“ Odmlčela se, její tvář byla plná emocí. „Během těch dvanácti let, kdy jsem byla puma, jsi ty byla stejně polapená jako já. Jenže v lidském těle.“ Otřela si slzu z vlastního oka. „A to jsi teď, tím budeš, až dospěješ. Jsi člověk a já kuguár.“ Mat­ ka sklopila oči k zemi a dlouze, přerývaně se nadechla. Pak zvedla oči a znovu se na Serafinu zadívala. „Jsem tak ráda, že nám bylo dopřáno strávit spolu tenhle čas. Že jsem tě poznala a zjistila, jaká báječná dívka z tebe vy­ rostla. Miluju tě celým svým srdcem, Serafino, ale ne­ můžu ti být matkou tak, jak bych měla.“

„Mami, prosím... neříkej to,“ hlesla dívka.

„Ne, Serafino, poslouchej mě.“ Leandra vzala její ruce do svých rozechvělých. „Dneska jsi málem umře­ la. Nikdy jsem ti neměla dovolit, aby ses toulala v lese sama. Málem jsem tě ztratila.“ Matčin hlas se zlomil. „Nemáš ponětí, jak moc pro mě znamenáš... a nemáš ponětí, jak temná síla se probudila. Chci, aby ses vráti­ la na Biltmore a zůstala tam. To je tvůj domov. Uvnitř těch stěn jsi v  bezpečí. Tady se všechno mění. Musím vzít koťata a  odejít. Les je pro tebe příliš nebezpečný, zvlášť teď.“

Serafina k  ní vzhlédla. „Ty odcházíš? A  jak to mys­ líš, ‚zvlášť teď‘? Řekni mi, co se děje, mami. Proč všichni tvorové z lesa odcházejí?“

„Tohle není tvůj boj, Serafino. Máš jen dvě nohy, ne­ můžeš běžet tak rychle, abys před tímhle nebezpečím uprchla. Nemáš drápy, abys s ním mohla zápasit. Až si odpočineš, chci, aby ses vrátila domů. Buď cestou velice opatrná, jakmile uvidíš něco podezřelého, schovej se. Jdi rovnou zpátky na Biltmore.“

Serafina se snažila zadržet slzy. „Mami, já chci zůstat s tebou. Prosím.“

„Serafino, ty sem...“

„Neříkej to!“

„Musíš mě vyslechnout,“ zarazila ji matka zvýšeným hlasem. „Ty sem nepatříš, Serafino.“

Dívka si rozzlobeně vytřela z  očí slzy vzteku. Tolik sem chtěla patřit. Chtěla to víc než co jiného. Z matči­ ných slov jí pukalo srdce. Chtěla dál protestovat, přít se, ale Leandra už skončila.

Matka jí položila hlavu do trávy. „Dám ti něco, co ti pomůže usnout, koťátko. Až se vzbudíš, bude ti líp.“

Dívka zůstala ležet, jak po ní Leandra chtěla, ale všechno to bylo tak matoucí, v  domě i  v  lese. Copak toho chce tolik, mít místo, kam patří? Myslela si, že má přátele, kteří jejími přáteli nebyli. Že má rodinu, kte­ rá nebyla její rodinou. Jako by se ta temná síla, která se v lese probudila, vsakovala do jejího srdce. Jako když se jí tehdy kolem duše omotával černý plášť.

Ležela na mýtině pod sochou anděla a cítila, jak od­ plouvá do hlubokého, bezesného spánku. Jako by pada­ la do bezedné propasti a nemohla udělat nic, aby tomu zabránila.

Když se o pár hodin později probudila, už neležela na trávě. Ocitla se v naprosté temnotě. Cítila hlínu všude kolem sebe – pod sebou, nad sebou i na všech stranách.

7

S

erafině malou chvíli trvalo, než jí konečně došlo,

že leží v maminčině doupěti. Matka ji tam musela pře­ nést ve spaní.

Dívka se cítila silnější a bylo jí teplo. Zvedla se na ruce a nohy a po všech čtyřech vylezla z doupěte. Po­ stavila se na mýtině, zalité měsíčním světlem. Když vzhlédla ke hvězdám, vypadalo to, že spala několik hodin.

Krvácení se jí už zastavilo a rány ji nebolely tolik jako předtím. Jenže když se rozhlédla, srdce se jí sevřelo. Po matce, mláďatech ani té cizí mladé pumě nebylo ani sto­ py. Nechali ji tu samotnou.

V hlíně spatřila napsaná slova.

až vidět mě zas budeš chtít

stačí lesem za mnou jít,

kde stěna deště věčně skrývá

kámen, jejž ti zdolat zbývá.

Serafina se zamračila. Nevěděla, co ta slova znamena­ jí, ani jestli byla vůbec určena jí.

Rozhlédla se po mýtině a  pak mezi stromy. Les byl naprosto tichý, nebylo tu nic než mlha proplouvající mezi mokrými lesklými větvemi. Neslyšela jediného ži­ vého tvora. Jako by veškerý svět kolem mýtiny zmizel.

Myslela na matku a mláďata i na mladého samce. Na to, co jí řekla matka: Ty sem nepatříš, Serafino! Ze všech ran, které utrpěla, byla tahle nejhorší.

Pomyslela na Braedena, tatínka, Vanderbiltovy a všech­ ny na Biltmoru, denní tvory s životy tak odlišnými od je­ jího.

Tam taky nepatříš.

Když tak stála uprostřed mýtiny po



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist