načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šerá hlídka - Sergej Lukjaněnko

Šerá hlídka

Elektronická kniha: Šerá hlídka
Autor:

Tento text je pro věc Světla irelevantní.Noční hlídka Tento text je pro věc Tmy irelevantní.Denní hlídka Všemocný šéf má své tajemství. A Anton je odhalí. Je to dobře, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  228
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ARGO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 406
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-4724-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tento text je pro věc Světla irelevantní.
Noční hlídka Tento text je pro věc Tmy irelevantní.
Denní hlídka Všemocný šéf má své tajemství. A Anton je odhalí. Je to dobře, nebo špatně? A pro koho? Síly Světla a Tmy se opět střetávají v odvěkém souboji...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ARGO

TRITON


Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Šerá hlídka

© 2004 by Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Translation © Libor Dvořák, 2005

Cover © Milan Fibiger, 2005

© TRITON 2005

ISBN 80-7254-724-0 (Triton)

ISBN 80-7203-734-X (Argo)

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz

Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3

www.argo.cz




TRITON

ARGO


Tento text je pro věc Světla irelevantní.

Noční hlídka

Tento text je pro věc Tmy irelevantní.

Denní hlídka


Část první

Ničí čas


Prolog

Opravdické moskevské dvory vymizely kdysi v dobách

mezi Vysockým a Okudžavou.

Je to zvláštní. Dokonce i po revoluci, kdy se v zájmu odstranění kuchyňské otročiny žen po domechlikvidovaly kuchyně, na dvory naštěstí nikdo neútočil. Každý hrdý stalinský barák, který vystrčil potěmkinskou fasádu na širokou velkoměstskou třídu, měl vzadu rozhodně dvůr, rozlehlý zelený dvůr se stolky a lavičkami a sdomovníkem, který ráno co ráno zametal asfaltové cesty achodníky. Pak ale přišla doba čtyřpatrových chruščováků; dvory se scvrkly, olysaly – a někdejší důstojní domovníci změnili pohlaví a staly se z nich domovnice, které považovaly za svou svatou povinnost vytahat za uši příliš dovádivé kluky a vyčítavě promlouvat do duše vracejícím se podnapilým nájemníkům. Ale i tyhle dvory pořád ještě žily.

Jenže pak, jakoby ve snaze napodobit všeobecnouakceleraci, se domy vytáhly do výšky. Do výšky nejdřívosmiatrové, pak patnáctipatrové a kolikrát itřiadvacetipatrové. A každý ten dům jako by neměl k dispozici plochu, ale jen objem – dvory se seschly už jen na plácky předdomovními dveřmi, jimiž se vychází rovnou na ulici, adomovníky a domovnice nahradili pracovníci provozoven místního hospodářství.

Jistě, pak se dvory zase vrátily. Jenže zdaleka ne ke všem domům – jako by se na lidi za tu nedávnoupřezíravost rozzlobily. Jenže ty nové dvory už jsou opásanévysokou ohradou s vrátnicí, v níž sedí dobře rostlí mladí muži, a pod anglickými trávníky se skrývají podzemní garáže. Děti si na takových dvorech hrají pod dohledemguvernantek, opilé nájemníky z mercedesů a bavorákůvytahují na všechno zvyklí tělesní strážci a anglické trávníky

9


noví domovníci udržují za pomoci rafinovanýchněmeckých sekaček a traktůrků.

Tenhle dvůr patřil do kategorie nových.

Mnohapatrové věžáky na břehu řeky Moskvy seproslavily v celém Rusku. Staly se novým symbolem města – místo pohaslého Kremlu a obchodního domu GUM, který se změnil v běžný krám. K těm nóbl věžákům patřiložulové nábřeží s vlastním přístavištěm, nádherné vstupní haly, kavárny a restaurace, salony krásy a supermarkety a samozřejmě byty o rozloze dvě stě až tři sta metrůčtverečních. Nové Rusko zřejmě potřebovalo takovýtosymbol – pompézní a kýčovitý jako tlustý zlatý řetěz kolem krku v epoše prvotní akumulace kapitálu. A nebylodůležité, že většina rychle rozprodaných bytů byla prázdná, kavárny a restaurace do lepších časů zavřené a že ubetonového přístaviště se kolébaly jen špinavé vlny.

Muž, který se tu za teplého letního večera procházel po nábřeží, zlatý řetěz nikdy nenosil. Měl výborný odhad, který mu dokázal plně nahradit dobrý vkus. Čínskouteplákovou soupravu Adidas včas nahradil tmavorudýmsakem, jehož se posléze jako první vzdal ve prospěchobleku od Versaceho. Dokonce i jednotlivé módní sportovní disciplíny provozoval vždy v předstihu – tenisovouraketu zahodil a na sjezdové lyže se postavil dobrý měsíc před všemi ostatními kremelskými úředníky... a problém byl snad jen v tom, že v jeho letech se na sjezdovce dá opravdu s potěšením jen postávat.

Pokud jde o bydlení, dával přednost vile v Jelcinových Gorkách-9 a byt s výhledem na řeku navštěvoval jen smilenkou.

Ostatně, té stálé milenky se taky hodlal zříct. Nadvěkem totiž žádná viagra nezvítězí a navíc do módy začala přicházet manželská věrnost.

Řidič i bodyguard stáli dost daleko na to, aby hlassvého pána neslyšeli. Ale i kdyby k nim vítr tu a tam zanesl útržky vět a slov – co by na tom bylo tak zvláštního? Proč by si člověk na konci úmorného pracovního dne nemohl v naprosté samotě nad šplouchajícími vlnami popovídat 10


sám se sebou? Protože nikdo nás neposlouchá s větším

zájmem než my sami...

„Přesto svůj návrh opakuji...,“ řekl ten muž. „Ještějednou ho opakuji.“

Nad hlavou mu kalně zářily hvězdy, jejichž světlo se pracně prodíralo smogem. Na druhém břehu se postupně rozsvěcela maličká okna paneláků bez dvorů. Z krásných pouličních lamp, táhnoucích se po nábřeží, svítila každá pátá, a i to jen kvůli podivnému rozmaru velkéhočlověka, kterého napadlo, že se projde podél řeky.

„Ještě jednou opakuji,“ řekl ten člověk.

Do nábřeží udeřila vlna, která přinesla odpověď:

„To je vyloučeno. Absolutně vyloučeno.“

Muž na nábřeží se hlasu z prázdna vůbec nepodivil. Přikývl a zeptal se:

„A co upíři?“

„To by snad byla možnost,“ souhlasil jeho neviditelný společník. „Upíři by vás mohli iniciovat. Tedy – pokud vám bude vyhovovat osud nemrtvého... Lhát vámnebudu: sluneční světlo je jim nepříjemné, ale není pro ně smrtelné, zato rizoto s česnekem si odpírat nemusíte...“

„No a v čem je problém?“ zeptal se muž na nábřeží a mimoděk si přiložil dlaň na prsa. „Přijdu o duši? Budu muset pít krev?“

Prázdno se tiše zasmálo:

„Ne. Jen budete mít hlad. Věčný hlad. A uvnitř budete cítit prázdno. Jsem si jist, že by se vám to nelíbilo.“

„Tak co tam ještě máte?“ zeptal se muž.

„Ještě tam máme vlkodlaky,“ odpověděl skoro vesele neviditelný. „Ti jsou taky schopni člověka iniciovat. Jenže i vlkodlaci jsou jen nejnižší formou Temných Jiných.Většinou se vám v takové roli vede skvěle..., jenže když se blíží záchvat, tak se přestáváte kontrolovat. Zhruba tři čtyři noci za měsíc. Někdy víc, někdy míň.“

„Jasně, podle měsíce,“ přikývl chápavě muž.

Prázdno se znovu zasmálo:

„Ne. Proměny vlkodlaků s měsíčními cykly nijaknesouvisejí. Blížící se šílenství ucítíte tak deset až dvanáct

11


hodin před proměnou. Ale přesný harmonogram vámnikdo nesestaví.“

„Takže to odpadá,“ pronesl chladně muž. „Já vám ještě jednou opakuji svou... prosbu. Chci se stát Jiným. Ovšem ne nejnižším Jiným, jehož se zmocňují záchvatyzvířeckého šílenství. A nemusím být ani velký mág, konajícívelké věci. Mně by stačil obyčejný, řadový Jiný... jak je to v té vaší klasifikaci? Sedmé kategorie?“

„To ale není možné,“ odpověděla noc. „Nemátepotřebné schopnosti. Ani ty nejmenší. Ono jde například naučit hrát na housle člověka, který vůbec nemá hudební sluch. Můžete se stát i sportovcem, přestože pro to nemátežádné předpoklady. Ale Jiným se jen tak stát nemůžete. Jste prostě jiná rasa. Je mi velice líto.“

Muž na nábřeží se zasmál:

„Nemožné věci neexistují. Když jsou i Jiní nejnižšíkategorie schopni iniciovat člověka, tak přece musíexistovat způsob, jak se proměnit v mága!“

Tma mlčela.

„A pak, já jsem přece neříkal, že chci být Temný.Nemám ani tu nejmenší potřebu pít nevinnou krev,prohánět po polích panny nebo s odporným chichotánímněkoho uhranout,“ řekl podrážděně muž. „S mnohem větším potěšením bych konal dobré skutky... Mě prostě ty vaše vnitřní spory naprosto nezajímají!“

„Ale to je...,“ řekla unaveně noc.

„To je váš problém!“ přerušil ji muž. „Dávám vám na to týden. A pak chci slyšet na svou prosbu odpověď!“

„To je prosba?“ upřesnila si noc.

Muž na nábřeží se usmál:

„Ano. Zatím vás jen prosím.“

Otočil se a šel zpátky k autu – byla to volha, která se měla znovu dostat do módy asi tak za půl roku. 12


Kapitola první

Poslední den dovolené je vždycky smutný – i když máte

svou práci rádi. Ještě před týdnem jsem se opékal načisťounké španělské pláži, dopřával si paellu (pokud mám

být upřímný, uzbecký plov je lepší), pil v čínské restauraci

studenou sangrii (člověk nechápe, jak je možné, žeČíňani připravují španělský národní nápoj lépe neždomorodci!) a nakupoval po místních obchůdcích různépřímořské suvenýrové nesmysly.

Kdežto teď všude kolem mě byla jen letní Moskva – ne snad horká, ale v každém případě trýznivě dusná. A já prožíval poslední den dovolené, kdy hlava už odpočívat nechce, ale jakoukoli práci rezolutně odmítá.

Možná právě proto jsem Geserův telefonát vyloženě uvítal.

„Dobré ráno, Antone,“ pozdravil mě šéf, aniž sepředstavil. „Tak tě tu vítám. Poznáváš mě?“

Od jisté doby jsem jeho telefonát uměl odlišit odostatních předem. Jako by se měnil i samotný signál, kterýzískával takový důrazný, pánovitý odstín.

Šéfovi jsem tuhle zajímavost přirozeně neprozradil.

„Poznávám, Borisi Ignaťjeviči.“

„Jsi sám?“

Jak zbytečná otázka. Byl jsem si jist, že Geser naprosto přesně ví, kde zrovna Světlana je.

„Sám. Holky jsou na venkově.“

„To je fajn,“ povzdechl si šéf na druhém konci drátu a vjeho hlase zazněla jakási až lidská nota. „Olga dneska ránotaky odletěla na dovolenou... Dobrá půlka hlídky se povaluje někde na jihu... Nemohl by ses teď hned stavit v úřadě?“

Než jsem stačil cokoli odpovědět, Geser to bodřeuzavřel:

13


„No tak výborně! Čekám tě za čtyřicet minut!“

Nejradši bych mu hned vyčinil do laciných pozérů – samozřejmě až bych zavěsil. Ale neřekl jsem nic. Za prvé by šéf mohl má slova zaslechnout i bez telefonu. Zadruhé ať byl cokoli, tak laciný pozér určitě ne. Prostě měl ve zvyku šetřit časem. A když jsem se mu stejně chystal říct, že tam budu za čtyřicet minut, tak proč by ten čas zbytečně ztrácel...

A navíc jsem z toho telefonátu měl radost. Tenhle den už je stejně k ničemu, protože ven se chystám až za týden. Uklízet mi připadá ještě brzy, protože když je rodina pryč a já jsem slaměný vdovec, uklízím jen jednou – denpředtím, než se vrátí. Jít někam na návštěvu nebo si někoho zvát domů se mi absolutně nechtělo. Mnohem lepší aužitečnější bude vrátit se do práce o den dřív, aby si pakčlověk mohl s čistým svědomím říct o mimořádné volno.

I když něco takového u nás není zvykem.

„Díky, šéfe,“ řekl jsem procítěně. Odlepil jsem se od křesla a odložil nedočtenou knihu. Protáhl jsem se.

A telefon zazvonil znovu.

„Haló!“ řekl jsem do telefonu velmi věcně, jako bych si myslel, že je to ještě jednou Geser.

„To jsem já, Antone.“

„Světko,“ vydechl jsem a posadil se zpátky do křesla. Celý jsem strnul, protože Světlanin hlas zněl nějakpodivně. Zneklidněně. „Světko, co je s Naďou?“

„S tou je všechno v pořádku!“ odpověděla až příliš rychle. „Nedělej si starosti. A co ty?“

Pár vteřin jsem uvažoval. Pitky jsem tu nepořádal,ženské si domů taky nevodil, ve smetí nehniju a dokonce i myju nádobí...

Až mi to konečně došlo.

„Volal Geser. Chvilinku před tebou.“

„Co chtěl?“ zeptala se rychle.

„Nic zvláštního. Jenom jestli bych do práce nešel už dneska.“

„Něco jsem najednou pocítila, Antone. Něco ošklivého. A souhlasil jsi? Takže ty jdeš do práce?“ 14


„A proč ne? Stejně nemám absolutně do čehopíchnout.“

Světlana na druhém konci drátu (ačkoli – jakýpak drát, když jsme si volali mobilem!) neříkala chvíli nic. A pak to z ní zdráhavě vypadlo:

„Víš..., jako by mě najednou píchlo u srdce. Věříš mi, že umím vycítit každej průšvih?“

Pousmál jsem se:

„Ó ano, velká kouzelnice!“

„Proboha, mluv chvilku vážně!“ naštvala se okamžitě. Jako vždycky, když jí řeknu „velká kouzelnice“. „A radši mě poslouchej... Kdyby ti Geser cokoli navrhnul, tak to odmítni.“

„Světko... Ale když mi zavolal, tak mi něco navrhnout chce. To znamená, že tam nikoho nemá. Říkal, že všichni jsou na dovolený...“

„Jasně – má málo černochů!“ odsekla Světlana. „No dobře... ty mě stejně neposlechneš, Antone. Tak aspoň buď opatrnej.“

„Ale Světko, přece si nemyslíš, že by na mě šil něconeěknýho,“ řekl jsem opatrně. „Já chápu, že si na nějmomentálně moc nepotrpíš...“

„Buď opatrnej,“ přerušila mě. „Už kvůli nám. Dobře?“

„Dobře,“ slíbil jsem jí. „Ale já jsem opatrnej vždycky. Strašně opatrnej.“

„Ještě ti zavolám, kdybych něco zaznamenala,“ řekla mi a já měl pocit, že se trochu uklidnila. „A ty mi takyzavolej, ano? Jakmile se stane něco neobvyklýho, tak hned cinkni. Slib mi to!“

„Slibuju.“

Světlana se odmlčela, ale než zavěsila, ještě mi řekla:

„Možná že bys z tý hlídky měl odejít, bílej mágu třetí kategorie...“

Všechno to skončilo až podezřele smírně – jen lehkým špílcem... Ačkoli – už dávno jsme se domluvili, že vtomhle se pro jistotu hrabat nebudeme. Opravdu – předtřemi lety, když z hlídky odešla ona sama. A zatím jsme tenhle slib ani jednou neporušili. Samozřejmě jsem své

15


ženě o práci vykládal..., hlavně o těch věcech, o kterých

jsem mluvit chtěl. A ona mě vždycky poslouchala sezájmem. A teď najednou tohle...

Že by opravdu pocítila něco nedobrého?

Výsledkem každopádně bylo, že jsem se do prácevyravoval pomalu a nerad. Oblékl jsem si šaty, pak jsem se převlékl do džínsů a kostkované košile, pak jsem se na to na všechno vykašlal a nasoukal jsem se do kraťasů ačerného trička s nápisem „Můj přítel se ocitl ve stavuklinické smrti a jediné, co mi přivezl z onoho světa, je tohle tričko!“ Budu vypadat jako dobře naložený německýturista, zato si před Geserem uchovám alespoň zdání stále ještě dovolenkového stavu mysli...

Výsledkem toho všeho bylo, že jsem z domova vyšel sotva dvacet minut před lhůtou, kterou mi šéf stanovil. Nezbylo mi proto než chytat černého taxíka, zkoumat pravděpodobnostní linie a pak řidiči radit trasy, kde nás nečekaly zácpy.

Ten chlap mé rady poslouchal nerad a s velkýmipochybami.

Ale dorazili jsme včas. Výtahy byly mimo běžný provoz, mládenci v modrých kombinézách do nich nakládali papírové pytle se suchou maltou. Šel jsem tedy po schodech a zjistil, že v prvním patře se cosi přestavuje. Dělníci obkládali zdisádrokartonem a hned za nimi postupovali štukatéři a natahovali na novou zeď omítku. Další skupina instalovala snížený strop, pod nějž se ukryla veškerá vzduchotechnika.

Takže náš vedoucí hospodářské správy VitalijMarkovič konečně dosáhl svého! Donutil šéfa, aby pustil chlup a aby bylo možné konečně udělat i něco víc než jenvymalovat. Takže se peníze nakonec přece jen našly.

Na okamžik jsem se zastavil a všechny ty řemeslníky jsem si prohlédl šerem. Byli to lidi a ne Jiní. To sekoneckonců dalo čekat. Jen u jednoho štukatéra, na prvnípohled naprosto nenápadného človíčka, jsem zaznamenal podezřelé změny v auře. Za vteřinu jsem ale pochopil, že 16


je prostě zamilovaný. A to do vlastní ženy! Tak vida, dobří

lidé přece jen ještě žijí!

Druhé a třetí patro už měly přestavbu za sebou a mně to definitivně zvedlo náladu na celý zbytek dne. Konečně bude ve výpočetním středisku příjemný chládek. Teď už tam sice nebývám každý den, ale stejně... V chůzi jsem se pozdravil se strážnými, které sem kdosi přivelel zcela zjevně na dobu stavebních úprav. Když už jsem byl skoro u šéfových dveří, narazil jsem na Semjona. Zrovna cosi vážně a důrazně vysvětloval Julce.

Ten čas ale letí... Před třemi léty to byla malá holčička. Dnes je z ní krásná mladá žena. Kouzelnice, kterouzřejmě čeká velká budoucnost a již si už ke spoluprácipřizval i evropský úřad Noční hlídky. Tam si na mladétalenty věru potrpí – a přitom v mnoha jazycích velebí naši velkou společnou věc...

Jenže tohle Evropě nevyšlo. Geser si Julku uchránil a pohrozil, že on by taky mohl začít lovit mezi evropskou omladinou.

Spíš by mě zajímalo, co by v téhle situaci bývala chtěla sama Julka.

„Copak, pan šéf tě povolal?“ zeptal se mě chápavě Semjon, sotva mě zahlédl. „Nebo už máš po dovolený?“

„Obojí,“ odpověděl jsem. „Ono se něco stalo? Ahoj, Julko.“

Nevím, proč to tak je, ale se Semjonem se nikdynezdravíme. Jako bychom se naposledy viděli před pětiminutami. A on vlastně vypadá vždycky stejně, což tendojem jen posiluje – je oblečený jednoduše a nedbale a má pomačkanou tvář venkovana, který se přestěhoval do města.

Tentokrát vypadal ještě omšeleji než jindy.

„Ahoj, Antone,“ usmála se Julka. Tvář měla až doposud dost vážnou. Vypadalo to, že Semjon se naplno věnuje výchovné práci – na takové věci je pravý mistr.

„Já bych řek, že se nestalo nic,“ pokrčil ramenySemjon. „Všude klid po pěšině. Minulej tejden jsme sebrali dvě vědmy, vlastně jen pro pár hloupůstek.“

„No tak zaplaťpánbu,“ řekl jsem a ze všech sil se snažil

17


nevěnovat pozornost Julčinu žalostnému pohledu. „Já jdu

k šéfovi.“

Semjon přikývl a otočil se zase k Julce. Když už jsem vstupoval do Geserova předpokoje, zaslechl jsem:

„Podívej se, Julko, já se týhle věci věnuju už šedesát let, ale takovouhle nezodpovědnost...“

Je příkrý. Ale když někomu nadává, má vždycky proč, a tak jsem se rozhodl, že Julku před nepříjemnourozmluvou zachraňovat nebudu.

V předpokoji, kde teď příjemně šelestila klimatizace a strop byl vyzdoben droboučkými halogenovýmisvítidly, seděla Larisa. Geserova sekretářka Galočka mělazřejmě dovolenou a naše dispečerky toho popravdě řečeno na práci moc nemají.

„Ahoj, Antone,“ pozdravila mě. „Vypadáš dobře.“

„To dělaj ty dva týdny na pláži,“ prohlásil jsem hrdě.

Larisa zašilhala po hodinách:

„Mám tě hned poslat dál. Ale ještě tam má návštěvu. Chceš jít hned?“

„Chci,“ řekl jsem. „Přece jsem tolik nechvátal jen tak nazdařbůh.“

„Jde k vám Goroděckij, Borisi Ignaťjeviči,“ řekla Larisa do selektoru a kývla na mě: „Tak běž..., ale je tam pěkně horko!“

Za Geserovými dveřmi horko opravdu bylo. V křeslech před jeho stolem se téměř kroutili dva muži středníhověku, které jsem si okamžitě překřtil na Tlustého aTenkého. Potili se ovšem oba.

„A čeho jsme přitom svědky?“ otázal se Geser vyčítavě a koukl po mně. „Pojď dál, Antone. Posaď se, už budeme hotovi...“

Tlustý a Tenký si viditelně oddechli.

„Nějaká naprosto fádní a hloupá hospodyňka... siklidně překrucuje fakta..., problémy zbanálňuje azjednodušuje... a vám přitom dává na frak! Řekl bych vcelosvětovém měřítku!“

„Na frak nám dává, protože překrucuje azjednodušuje,“ ohradil se ponuře Tlustý. 18


„Vy jste přece říkal, abychom to brali, jak to je,“přikývl Tenký. „A tohle je výsledek, Přesvětlý Gesere!“

Pohlédl jsem na oba Geserovy návštěvníky šerem. No tohle! Zase lidi! A přitom znají šéfův oficiální titul i jméno! A ještě obojí pronášejí vyloženě sarkasticky! Jistě, přiházívá se ledacos, ale aby se Geser o vlastní vůli otevíral lidem...

„Dobře,“ kývl šéf. „Tak vám dám ještě jednu šanci. Ale pracujte laskavě každý sám.“

Tlustý s Tenkým si vyměnili významný pohled.

„My se vynasnažíme,“ usmál se dobromyslně Tlustý. „Ale musíte uznat, že jistých úspěchů jsme dosáhli...“

Geser zafuněl. Návštěvníci povstali, jako byzaznamenali nevyslovený signál, že audience je u konce, a obašéfovi podali ruku. V předpokoji Tenký cosi laškovněutrousil před Larisou a ta se rozesmála.

„To byli lidi?“ zeptal jsem se opatrně.

Geser přikývl a nevraživě se podíval na dveře. Pak si povzdechl:

„Lidi, lidi... No nic, Goroděckij. Posaď se.“

Usedl jsem, ale Geser ještě pořád neříkal nic.Přehraboval se v papírech, pak si hrál s jakýmisi barevnými, do hladka obroušenými sklíčky, nasypanými v hrubéhliněné misce. Býval bych se na ty amulety nebo prostěskleněné korálky strašně rád podíval, ale nechtěl jsemvypadat vlezle, a tak jsem to raději neriskoval.

„Tak jak bylo na dovolené?“ zeptal se nakonec, když už vyčerpal všechny ostatní důvody, proč s rozhovorem zatím nezačínat.

„Krásně,“ odpověděl jsem. „Jenom mi tam bez Světy bylo smutno. Jenže přece nebudeme Naďušku tahat do toho španělskýho pekla. To by nebylo dobrý...“

„To ne,“ přisvědčil Geser. Ani jsem nevěděl, jestli velký mág vůbec má taky nějaké děti. Nejspíš ano. Zřejmě taky bude schopen něčeho, jako jsou otcovské city. „Ty jsivolal Světlaně, Antone?“

„Ne... Vy jste s ní mluvil?“

Přikývl. A pak to přišlo – najednou praštil pěstí dostolu a vyhrkl:

19


„Co si ta ženská vůbec myslí? Nejdřív zběhne z hlídky...“

„Ale na odchod do výslužby máme přece právovšichni, Gesere,“ skočil jsem mu do toho. Jenže jeho aninenaadlo, že by se měl omluvit.

„Klidně si dezertuje! Kouzelnice její kategorie užneatří sama sobě! Zejména když... si říká Světlá... A dceru nakonec vychovává jako člověka!“

„Naďa je člověk,“ řekl jsem a pocítil, že to ve mnězačíná taky vřít. „O tom, jestli se stane Jinou, buderozhodovat ona sama..., Přesvětlý Gesere!“

Šéf pochopil, že teď jsem se naštval já, a změnil tón:

„No dobře. To je vaše věc. Klidně se vyhýbejte našemu boji a tomu dítěti kazte život... Jak si přejete. Ale kde se v ní bere ta nenávist?“

„A co vám řekla?“ zeptal jsem se.

Geser si povzdechl:

„Tvoje žena mi zavolala. A to na číslo, které by neměla znát...“

„To znamená, že ho nezná!“ vstoupil jsem mu do toho popuzeně.

„...a řekla mi, že tě chci zabít! Že jsem si vymysleldalekosáhlý plán, jehož smyslem je tvoje fyzická likvidace!“

Chviličku jsem se mu díval přímo do očí a pak jsem se rozchechtal.

„Tobě je to k smíchu?“ zeptal se skoro zmučeně. „Opravdu je ti to k smíchu?“

„Gesere...,“ potlačil jsem stěží smích. „Nezlobte se. Můžu mluvit upřímně?“

„Buď tak laskav...“

„Vy jste ten největší intrikán, jakýho znám. Snad ještě horší než Zavulon. Machiavelli je proti vám cucák...“

„Neděláš dobře, že Machiavelliho neumíš docenit,“ broukl Geser. „Jasně – jsem intrikán. Co dál?“

„Dál jsem si jist, že mě zabít nehodláte. V kritickésituaci byste snad byl schopen mě obětovat. Dejme tomu ve jménu záchrany neporovnatelně většího počtu lidí či Světlých. Ale že byste si něco naplánoval..., že bysteintrikařil..., tomu nevěřím.“ 20


„Díky, tos mi udělal radost,“ kývl Geser kuse hlavou. Zatím jsem nechápal, jestli jsem se ho dotkl nebo honaopak potěšil. „Tak co si to ta Světlana vzala do hlavy? Nezlob se, Antone...“ Geser najednou znejistěl a dokonce uhnul pohledem. Pak ale myšlenku dokončil: „Nečekáte vy náhodou dítě? Myslím další...“

Zakuckal jsem se a zakroutil hlavou:

„Ne..., řekl bych, že ne... To by mi snad oznámila!“

„Ženský někdy zblbnou, když čekaj dítě,“ broukl Geser a znovu se začal probírat ve svých sklíčkách. „Začínají všude vidět nebezpečí, který hrozí dítěti, manželovi nebo jim samotným... Nebo že by...“ Tady velký mág nadobro upadl do rozpaků a sám sebe přerušil: „Nesmysl...,zapomeň na to. Že radši nezajedeš za ženou na vesnici –pohrál by sis tam s holčičkou, napil se čerstvě nadojeného mléka...“

„Ale mně zítra končí dovolená,“ připomněl jsem mu. Něco se mi na tom všem zatraceně nelíbilo! „A pokudtomu dobře rozumím, tak bych měl začít pracovat uždneska, ne?“

Geser na mě vytřeštil oči:

„Antone! Jakápak práce! Světlana na mě řvala dobrých patnáct minut! Kdyby byla Temná, už nade mnou visí černá smršť jako hrom. Naopak – žádná práce nebude. Dovolenou ti o týden prodlužuju a ty koukej odjet zaženou na venkov.“

U nás v moskevské filiálce se říká, že Světlý nemůže nikdy udělat tři věci – zařídit si klidný osobní život,dosáhnout klidu a míru na celém světě a dostat od šéfamimořádnou dovolenou.

S osobním životem jsem upřímně řečeno spokojen. A teď jsem ještě ke všemu dostal týden dovolené navíc.

Kdoví, třeba se ještě ke všemu blíží epocha klidu amíru na celém světě...

„Ty nejsi rád?“ zeptal se šéf.

„Jsem,“ přiznal jsem se. Představa, že budu pod bdělým dohledem tchýně plít záhonky, mě nadšenímnenaplňovala, zato vzpomínka na Světku a Naďu rozhodně. Naďa,

21


Naděnka, Naďuška. Ten můj dvouletý zázrak. Ten malý

človíček... Potenciální Jiná s obrovskými schopnostmi.

Kouzelnice tak velká, že jí Geser jednou nebude sahat ani

ke kotníkům. Představil jsem si Naďčiny sandály, kolem

nichž se hemží nepatrný Geser, a pobaveně se ušklíbl.

„A zajdi si do účtárny, vyplatí ti tam prémie...,“pokračoval Geser, který neměl nejmenší tušení, jakémuintelektuálnímu posměchu jsem ho právě vystavil. „Důvod si vymysli sám. Mohlo by to být něco jako... za dlouholetou poctivou práci...“

„Co jste to pro mě měl za práci, šéfe?“ zeptal jsem se.

Geser neřekl nic a jen mě dlouze provrtával pohledem. Ničeho však nedosáhl, a tak řekl:

„Já ti to teda řeknu – a ty hned zavoláš Světlaně. Přímo odsud. A zeptáš se jí, jestli máš tu práci vzít nebo ne. Dobře? A taky jí řekneš o tom týdnu dovolené.“

„A co se vlastně stalo?“

Místo odpovědi otevřel psací stůl a vytáhl odtud černé kožené desky, které mi hned podal. Z desek vanuly vůně těžké bojové magie.

„Klidně to otevři, nechal jsem ti k tomu zřídit přístup...,“ broukl Geser.

Tak jsem desky otevřel; jakýkoli Jiný nebo člověk bez povoleného přístupu by se po něčem takovém okamžitě proměnil v hrstku popela. Uvnitř ležel dopis. Jednajediná obálka.

Adresa našeho úřadu byla pečlivě vylepena zvystříhaných novinových liter.

Zpáteční adresa přirozeně chyběla.

„Jak originální,“ řekl jsem. „Můžu to otevřít?“

„Samozřejmě. Kriminalisti už s tou obálkou udělali, co se dalo. Otisky žádné, lepidlo je italské a dostaneš ho v každé trafice...“

„A ten papír je toaletní!“ zvolal jsem nadšeně, když jsem z obálky vytáhl samotný dopis. „Je aspoň nepoužitý?“

„Bohužel,“ řekl Geser. „Nikde jediná stopa nějakéorganické látky. Normální toaleťák. Značka Čtyřiapadesát metrů.“ 22


Na kusu toaletního papíru, utrženého sice v místech příslušné perforace, ale hodně nedbale, byl podobně jako na obálce text, sestavený z novinových výstřižků. Byla to pokud možno celá slova, podle potřeby doplněnáchybějícími literami, samozřejmě bez ohledu na druh a velikost písma:

„PRO NOČNÍ HLÍDKu by MOHLO BÝT ZAJÍMAVé, že JEDEN Jiný ODHALil jednomu člověku celou pravdu oJINých a teď se chystá udělat Z TOHO ČLOVĚKa JINÉHO. PříTEl.“

Normálně bych se asi zasmál. Jenže mi nějak nebylo do smíchu. Místo toho jsem jen jasnozřivě poznamenal:

„To Noční hlídka je napsáno pokud možno velkými písmeny – jen koncovky jsou doplněné.“

„On vyšel nedávno takový článek v Argumentech a faktech,“ vysvětlil mi Geser. „O požáru na televizním vysílači. Jmenovalo se to NOČNÍ HLÍDKA NAOSTANKINSKÉ VĚŽI.“

„Jak originální,“ prohodil jsem stísněně. Při pouhé vzpomínce na věž v Ostankinu se mi udělalo mírně mdlo. To nebyly nejveselejší časy a ty příhody taky nebylyzrovna kratochvilné. Tvář Temného, co jsem ho šerem shodil z vysílače dolů, mě bude pronásledovat po celý zbytekživota...

„Neber si to tak, Antone. Postupoval jsi tenkrátnarosto správně,“ chlácholil mě hned Geser. „Dáme se do toho.“

„Tak jo, Borisi Ignaťjěviči,“ oslovil jsem ho tentokrát starým „civilním“ jménem. „Myslíte, že je to míněnovážně?“

Geser jen pokrčil rameny:

„Po nějaké magii nikde ani stopy. To znamená, že ten dopis dával dohromady buď člověk, nebo zdatný Jiný,který po sobě umí dokonale zamést stopy. Pokud je točlověk, musíme počítat s tím, že skutečně došlo k únikuinformací. No a pokud je to Jiný..., tak máme co do činění s naprosto nezodpovědnou provokací.“

„A stopy žádné, říkáte,“ ujistil jsem se ještě jednou.

23


„Žádné. Jediné, čeho se můžeme chytit, je poštovnírazítko.“ Geser se nespokojeně zašklebil. „Ale i to silnězavání šikovně zařízeným podvodem...“

„Copak, že by ten dopis poslali z Kremlu?“ zazubil jsem se.

„Skoro. Schránka, do které dopis někdo vhodil, senachází na území elitní obytné zóny Assol.“

Ty vysokánské domy s červenými střechami, které by bezesporu schválil i soudruh Stalin, jsem samozřejměviděl mockrát. Jenže jen zpovzdálí.

„Tam se hned tak někdo nedostane, co?“

„To nedostane,“ přikývl Geser. „Takže ten, kdo po všech kejklích s toaletním papírem a vystříhanýmipísmenky hodil dopis do schránky právě tam, buď udělal školáckou chybu...“

Zakroutil jsem hlavou.

„...nebo nás chce zavést na falešnou stopu...“ Geser učinil pauzu, zadíval se na mě a pozorně sledoval moureakci.

Zamyslel jsem se a znovu jsem zavrtěl hlavou:

„Ne. To by bylo až příliš naivní.“

„No, a nebo je to opravdu náš přítel,“ utrousil Geser se sarkastickým důrazem na posledním slovu, „a opravdu nás chce upozornit na hrozící nebezpečí.“

„Ale proč?“ zeptal jsem se.

„A proč by ten dopis jinak posílal?“ odpověděl mi na otázku otázkou. „Jistě chápeš, Antone, že nereagovat na ten dopis nemůžeme. Vycházejme přitom z nejhoršívarianty – mezi Jinými je skutečně zrádce, který je schopen a ochoten odhalit lidstvu tajemství naší existence.“

„Jenže kdo by mu to uvěřil?“

„Člověku nikdo. Ale kdyby to byl opravdu Jiný, a užil aspoň část svých schopností...“

Geser měl přirozeně pravdu. Já si ale pořád nemohl srovnat v hlavě, kdo a proč by něco takového dělal.Dokonce i ten nejhloupější a nejzavilejší Temný přece musí chápat, co by po takovémto odhalení následovalo.

Nový hon na čarodějnice – to by následovalo. 24


A do role čarodějnic si lidi rádi obsadí jak Temné, tak Světlé. Prostě každého, u koho zjistí nadání Jiného...

Včetně Světky. A včetně Naďušky.

„Ale jak by bylo možné ‚udělat z toho člověka Jiného‘?“ zeptal jsem se. „To jako upíra?“

„Upíra nebo vlkodlaka...,“ rozhodil Geser rukama. „Jiné možnosti vlastně nejsou. Iniciace je možná jedině v té nejhrubější a nejprimitivnější hladině temné síly, adotyčný by za to zaplatil ztrátou své lidské podstaty.Iniciovat člověka v mága není možné.“

„Naďuška...,“ zašeptal jsem. „Vy jste přece přepsali Světlaninu Knihu osudu!“

„Ne, Antone. Tvé dcerce bylo souzeno, aby se narodila jako velká kouzelnice. My jsme jen upřesnili znak. Azbavili ho prvku nahodilosti...“

„A co Jegor?“ připomněl jsem mu. „Z toho chlapce už se stal Temný...“

„Jenže tomu jsme znak iniciace nadobro setřeli. A dali mu šanci vybrat si znova,“ přikývl Geser.„Všechny zásahy, jichž jsme schopni, souvisejí jen s volbou Temný nebo Světlý. Do volby člověk nebo Jiný ovšem zasáhnout nemůžeme. Do té nedokáže zasáhnoutnikdo na světě.“

„Takže upíři,“ usoudil jsem. „Třeba se mezi Temnými objevil další zamilovaný Jiný...“

Geser se zamyslel:

„Možné to je. Pak by to bylo poměrně jednoduché. Temní si tu svou havěť zkontrolují, vždyť v tomhlepřípadě musí být jejich zájem stejný jako náš... Ostatně – oni taky dostali takový dopis. Úplně stejný. A odeslaný taky z Assolu.“

„Co Inkvizice – ta ho nedostala?“

„Zapaluje ti to čím dál líp,“ ušklíbl se Geser. „Taky. Taky poštou. Taky z Assolu.“

Geser zcela zjevně na cosi narážel. Tak jsem sezamyslel a učinil další bystrou dedukci:

„Takže vyšetřování vedou obě hlídky i Inkvizice?“

V Geserově pohledu se mihlo cosi jako zklamání.

25


„Vypadá to, že ano. Čistě soukromě a je-li toho nezbytně zapotřebí, se Jiný člověku otevřít může. To přece víš...,“ a kývl směrem ke dveřím, za nimiž před chvíli zmizelijeho návštěvníci. „Jenže znovu opakuju – čistě soukromě! A s uplatněním příslušných magických omezení. Vtomhle případě je ale situace daleko horší. Vypadá to, ženěkdo z Jiných se chystá kšeftovat s iniciacemi.“

Představil jsem si upíra, který nabízí své služby novým Rusům, a musel jsem se usmát: ‚Nechtěl byste prostýmu lidu pít krev doslova, váženej pane?‘ Ačkoli – tady přece o krev nejde. Jenže i ten nejslabší upír nebo vlkodlakmagickou sílu mají. Nemusí se bát nemocí a žijí velmi, velmi dlouho. A neměli bychom zapomínat ani na fyzickou sílu – takový vlkodlak namlátí hubu třeba i Tysonovi. A pak je tu ten proslulý „životní magnetismus“ neboli Hlas, což jsou schopnosti, které taky mají plně k dispozici. Každá ženská, na kterou si vzpomenete, je vaše – stačí jenprstem zakývat.

Ve skutečnosti jsou samozřejmě jak upíři, tak vlkodlaci spoutáváni spoustou pravidel, která musejí respektovat. Ta omezení jsou podstatně větší než u mágů, protože při jejich nevyrovnanosti to ani jinak nejde. Jenže je otázka, zda to takový novopečený upír vůbec chápe.

„Čemu se směješ?“ zeptal se mě Geser.

„Ale – představil jsem si inzerát v novinách:‚Proměním vás v upíra. Spolehlivě, kvalitně, se stoletouzárukou. Cena dohodou.‘“

Přikývl:

„Dobrá myšlenka. Hned nařídím kontrolu všech novin a inzertních stránek na internetu.“

Podíval jsem se na něj, ale zda žertuje nebo zda to myslí vážně, jsem nepochopil.

„Já bych řekl, že reálné nebezpečí zatím nehrozí,“usoudil jsem nahlas. „Nejspíš to bude tak, že se nějakejpraštěnej upír rozhodnul, že si přivydělá. Ukázal vybranýmubohatci pár triků a nabídl mu, že ho... no... kousne.“

„Že ho kousne, a bude hotovo,“ rozvinul moumyšlenku Gesr. 26


To mi dodalo elánu a já pokračoval:

„A pak někdo..., dejme tomu žena toho zbohatlíka, všechno nějak zjistil. A zatímco manžel váhá, co dál, ona napsala nám. V naději, že upíra odstraníme a její mužzůstane člověkem. Proto ta zvláštní kombinace – textdopisu vystříhaný z novin a poštovní schránka v Assolu. To je volání o pomoc! Přímo nám to říct nemůže, ale jako by nás zapřísahala: Zachraňte mého muže.“

„Jsi romantik,“ zakroutil Geser nespokojeně hlavou. „Je-li vám život milý, držte se co nejdál od močálů... A pak šupšup, a už vystřihuje nůžtičkami z manikúry novinová písmenka z listu Pravda... A co adresy, na ty podle tebe přišla taky v novinách?“

„Jasně, co adresa Inkvizice!“ vykřikl jsem, jak jsem tak začínal chápat.

„No vidíš, že jsi na to přišel! Copak ty bys dokázalposlat dopis na Inkvizici?“

Mlčel jsem. Právě mi bylo naznačeno, kde je mé místo.

„V naší hlídce znám jejich adresu jen já. Apředpokládám, že v Denní hlídce jen Zavulon. A to by znamenalo co, Goroděckij?“

„Že jste dopis odeslal vy. Nebo Zavulon.“

Geser jen zafuněl.

„Jak na to Inkvizice reagovala? Polekali se?“

„To není to správné slovo. Pokus obchodovat siniciacemi sám o sobě je nijak zvlášť nevzrušuje. Je rutinnípovinností hlídek, aby rušitele pořádku objevily, potrestaly a únik informací zastavily. Tím spíš, že něčím takovým jsme pobouřeni jak my, tak Temní... Jenže dopis Inkvizici je problém sám o sobě. Dobře víš, že Inkvizitorů je málo. Když nějaká strana poruší Dohodu, Inkvizice se obvykle přichýlí k druhé straně, aby tak udržela rovnováhu. Což nás nutí... k disciplíně. Ale teď si představ, že v jedné z hlídek začne dozrávat plán konečného a definitivníhovítězství na druhou stranou. Skupina bojových mágů vyrazí do terénu a všechny Inkvizitory prostě zlikviduje –samozřejmě v případě, že budou vědět, kde Inkvizici hledat. Kdo v ní slouží, kde bydlí, kde jsou k mání dokumenty...“

27


„A ten dopis přišel na jejich ústředí?“ upřesnil jsem si.

„Ano. A soudě podle toho, že už za šest hodin byl úřad prázdný a v budově vypukl požár, lze usuzovat, že právě tam měli archiv. Zkrátka a dobře – ten, kdo napsalInkvizici, jí vlastně hodil rukavici, a je jedno, jestli to bylčlověk nebo Jiný. Inkvizice ho v každém případě budepronásledovat. Oficiálním důvodem pro pátrání bude porušení zásad utajení a pokus o iniciaci člověka. Ve skutečnosti mají ovšem strach o vlastní kůži.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že se o sebe můžou bát,“ řekl jsem.

Geser přikývl:

„A jak se o sebe bojí, Antone! Popřemýšlej si třeba o tom, proč se v Inkvizici ještě nikdy nevyskytl zrádce. Přicházejí k nim Temní i Světlí. Jsou tam vyškoleni.Načež Temní tvrdě trestají Světlé a Světlí zase Temné –samozřejmě za předpokladu, že je porušena Dohoda.“

„Asi jsou to takový nátury,“ zauvažoval jsem. „AInkvizice si je vyloženě vybírá.“

„A nikdy se nemýlí?“ zeptal se skepticky šéf. „To senestává, kamaráde. Ale přitom se v dějinách ještě nestalo, že by Dohodu porušil Inkvizitor...“

„Asi až moc dobře chápou výsledek porušení Dohody. Jeden Inkvizitor v Praze přímo řekl: Nás ovládá hrůza!“

Geser svraštil čelo:

„Vítězslav, že ano... Ten si na takové okázalostipotrpí... No dobře, tím se netrap. Situace je jednoduchá – existuje nějaký Jiný, který buď vědomě porušuje dohodu, nebo se hlídkám a Inkvizici pošklebuje. Inkvizice vyšle do vyšetřování své lidi a Temní jakbysmet. A od nás taky někoho chtějí.“

„A můžu se zeptat, proč to mám být právě já?“

„Z řady důvodů. Především proto, že během šetření zřejmě narazíme na upíry. A ty jsi na tuhle čeládkuvyloženě odborník.“

Pozorně jsem na něj pohlédl. Ne, zdá se, že to myslí vážně... 28


„A za druhé,“ Geser po německu narovnával prstysevřené v pěst. „Jako své oficiální vyšetřovatele Inkvizice určila dva tvé známé – Vítězslava a Edgara.“

„Edgar je v Moskvě?“ podivil jsem se. Že by mi tenčerný mág, co před třemi lety přešel do Inkvizice, bylsympatický, jsem říct nemohl. Ale... na druhé straně se aninedalo říct, že by mi byl vyloženě nepříjemný.

„Ano, je tady. Před čtyřmi měsíci ukončil výcvik a přijel sem k nám. No a protože při téhle práci budeš přicházet do styku s Inkvizitory, je každý osobní kontakt užitečný.“

„Kontakt s ním popravdě řečeno moc příjemnejnebyl,“ připomněl jsem šéfovi.

„No a co, já ti přece nebudu v pracovní době nabízet thajské masáže!“ vyštěkl svárlivě. „A proč na to chcinasadit právě tebe...“

Umlkl.

A já čekal.

„Zkrátka – za Temné vede pátrání taky tvůj starý známý.“

Jméno už ani říkat nemusel. Ale on pokračoval:

„Konstantin... Ten mladý upír, co býval tvůj soused. Řekl bych, že jste k sobě měli docela blízko.“

„Ano, to ano,“ odpověděl jsem trpce. „Dokud byl ještě dítě, pil jen vepřovou krev a snil o tom, že by se svýho prokletí nějak zbavil... Dokud nepochopil, že jeho přítel bílý mág takové jako on spaluje na hromádku popela.“

„Takový je život,“ konstatoval suše Geser.

„Ale mezitím už pil i lidskou krev,“ připomněl jsemdůrazně. „To proto se v Denní hlídce tak vypracoval.“

„Je to nejmladší nejvyšší upír v Evropě. Když bychom to porovnali s naší hierarchií, tak je to...“

„Jasně – zhruba druhá až třetí kategorie,“ zašeptal jsem. „Tedy pět až šest zničených lidských životů.“

Kosťo, Kosťo... Tenkrát jsem byl mladý nezkušený bílý mág. V hlídce jsem si pořád nedokázal získat žádnépřátele, a stará kamarádství se hroutila jedno po druhém..., protože Jiní a lidé se přátelit nemohou... A najednou se ukázalo, že přímo v sousedství žije rodina Temných.Rodiče byli upíři. A pak iniciovali i svého synka. Pravda –

29


nic odporného nedělali. Žádné noční lovy, žádné žádosti

o licence, jen spořádaně popíjeli vepřovou a dárcovskou

krev. A to mě, pitomečka, zřejmě připravilo o patřičnou

bdělost. Spřátelil jsem se s nimi. Dokonce jsem k nim

chodil na návštěvu. A dokonce jsem je zval na návštěvu

k sobě! Jedli pokrmy, které jsem pro ně vařil, chválili je...

a já trouba nechápal, že lidské jídlo pro ně nemá žádnou

chuť a že je trýzní prastarý, věčný hlad. Malý upírek se

dokonce rozhodl, že vystuduje biologii a pokusí seodhalit, jak se z toho upírství vyléčit...

A pak jsem poprvé zabil upíra.

A Kosťa odešel k Denní hlídce. Ani pořádně nevím, jestli tu biologii dostudoval, ale dětských iluzí se zbavil docela jistě...

Začal dostávat licence na vraždy. Jinak by se za pouhé tři roky nevypracoval na nejvyššího upíra. Někdo munavíc musel pomoct. Někdo musel využít všech možností Denní hlídky, aby hodný a snaživý chlapec Kosťadostával svolení zatínat řezáky do lidských krků...

Už jsem tušil, kdo mu pomohl.

„Co myslíš, Antone,“ vstoupil do mých úvah Geser, „koho mám za těchto okolností jmenovat vyšetřovatelem z naší strany?“

Vytáhl jsem z kapsy telefon a navolil Světlanino číslo. 30


Kapitola druhá

V naší branži jen zřídka pracujeme s naprostospolehlivým krytím.

Je–li toho ale zapotřebí, pak nejdůležitější jespolehlivě zamaskovat podstatu jinosti. Nesmí vás prozradit ani aura, ani proudy síly, ani turbulence v šeru. Princip je celkem jednoduchý – když jste mág páté kategorie, tak vás neobjeví mágové v šestce a sedmičce. Když jste první kategorie, nepřijde na vás nikdo od druhé kategorie níž. No a když jste mág mimo kategorie, tak máte celkem slušnou šanci, že vás neodhalí nikdo.

Mě maskoval sám Geser. Hned po rozmluvě seSvětlanou, která byla krátká, ale tíživá. Nepohádali jsme se, to ne. Ale ona z toho byla strašně otrávená.

A pak nutně potřebujete legendu. Nejjednodušší jezajistit si ji magickými metodami – úplně neznámí lidé vás pak klidně považují za bratra, švagra nebo kamaráda z vojny, se kterým jste utíkali z kasáren a někde chlastali domácí kořalu. Každé takové magické krytí alezanechává stopy, které už průměrně zdatný Jiný postřehne.

Proto moje legenda neměla s magií absolutně nicspolečného. Geser mi předal klíče od jednoho bytu nasídlišti Assol – asi sto padesát metrů čtverečních v sedmém patře. Byt zněl na moje jméno a byl zakoupen předpůlrokem. Když jsem na to vytřeštil oči, Geser mi vysvětlil, že doklady se psaly dnes ráno, ale samozřejmě se zpětným datem. Za velké peníze. A že ten byt bude pak třeba vrátit.

Klíče od bavoráka jsem dostal víceméně jakopřívažek. Auto nebylo nejnovější a ne právě luxusní, ale k tak malému bytu se přesně hodilo.

Pak do pracovny přišel krejčí – smutný stařičký Žid,jinak Jiný sedmé kategorie. Přeměřil si mě, slíbil, že dove>31


čera bude oblek hotov a že „ten chlapec konečně začne

vypadat jako člověk“. Geser byl vůči krejčímu nevídaně

zdvořilý, sám mu otevřel dveře, vyprovodil ho až dopředokoje a při loučení se plaše zeptal, jak to vypadá s jeho

kabátkem. Krejčí mu řekl, ať si s tím nedělá hlavu a že

než přijdou podzimní chladna, bude kabát proPřesvětlého Gesera dávno hotov.

Po těchto slovech příliš nepotěšil ani slib, že oblek si na rozdíl od bytu a bavoráku můžu nechat. Skutečné, ba monumentální kusy pánského šatníku zřejmě krejčí za půl dne nešil.

Kravatami mě vybavil sám Geser, který mě navícnaučil vázat jakýsi obzvlášť módní uzel. Pak mi přidělilbalíček bankovek, dal mi adresu nějakého obchodu a nařídil mi, abych si tam dokoupil všechno ostatní včetně prádla, kapesníků a ponožek. Jako poradce mi byl přidělen Ignat, bílý mág, jemuž by v Denní hlídce říkali incubus. Nebo succubus – jemu osobně je to víceméně jedno.

Procházka po buticích, v nichž se Ignat pohyboval jako ryba ve vodě, mě vyloženě potěšila. Zato návštěva nóbl holičství, přesněji řečeno salonu krásy, mě vyčerpalamálem k smrti. Postupně si mě prohlížely dvě dámy a nakonec mládenec, který vypadal na homosexuála, i když zřejmě nebyl. Všichni dlouze vzdychali a mému mistroviholičskému adresovali přání, která nebyla příliš lichotivá. Kdyby se naplnila, holič by zřejmě do konce svých dnů stříhal nanejvýš vlnu z olysalých ovcí. A přitom neznámo proč v Tádžikistánu. Tohle bylo zřejmě to nejstrašnější holičské prokletí..., až jsem se rozhodl, že až úkol skončí, zajdu se podívat do holičství nižší kategorie, kam jsem chodil v posledním roce, a zkontroluju si tam, jestli tomu nešťastníkovi někdo z tamních mistrů nepřivěsil inferno.

Kolektivní rozum odborníků na lidskou krásu nakonec rozhodl, že mě může zachránit jedině střih skoro dohola, korunovaný nad čelem krátkou ofinou. Jako mívajídrobní mafiáni, kteří vydírají malé obchodníčky na tržišti. Utěšili mě tím, že léto má být horké a že to pro měvlastně bude pohodlné. 32


Po stříhání, které trvalo přes hodinu, jsem bylvystaven manikúře a pedikúře. Pak mě spokojený Ignat odvedl ke stomatologovi, který mi speciálními nástroji odstranil zubní kámen a poradil mi, abych tuto proceduruopakoval každého půl roku. Ty zuby mi po lékařové zásahupřiadaly jako nahé a bylo až nepříjemné dotýkat se jichjazykem. Takže na dvojsmyslnou Ignatovu poznámku: „Ale teď bych se do tebe snad i zamiloval, Antone!“ jsemnenašel dostatečně říznou odpověď, cosi jsemnesrozumitelně zamručel a na celou zpáteční cestu do úřadu jsem se tak stal terčem jeho prostoduchého vtipkování.

Oblek už na mě čekal. A s ním krejčí, kterýnespokojeně bručel, že šít šaty bez pořádného zkoušení je jakoženit se z musu.

Tak nevím. Kdyby všechna manželství z musu byla tak zdařilá jako ten oblek, počet rozvodů by se možná rovnal nule.

Geser pak s krejčím ještě volně pohovořil o svémkabátu. Dlouho a temperamentně se dohadovali o knoflíky, dokud Přesvětlý mág přece jen nekapituloval. Kdežto já stál u okna, zíral do podvečerní ulice na pomrkávající kontrolku imobilizéru ve „svém“ autě.

Aby mi tu káru nakonec někdo neukrad... Magickou ochranu, která potenciální zlodějíčky rovnou odhání, použít nemůžu. Ta by mě prozradila stejně dokonale jako špióna Stierlitze z té anekdoty, v níž je sice nenápadný, ale táhne za sebou padák.

Přespat jsem dnes měl už v novém bytě. A přitom se tvářit, že jsem tam už kdoví pokolikáté. Ještě že doma na mě nikdo nečeká. Ani žena, ani dcera, ani pejsek skočičkou... Dokonce ani akvárium s rybičkami jsem si nikdy nepořídil. A dobře jsem udělal...

„Tak pochopil jsi svůj úkol, Goroděckij?“ zeptal se mě šéf. Zatímco jsem se smutně zasnil u okna, krejčí odešel. Vnových šatech jsem se cítil podivuhodně pohodlně. Dokonce i přes ten drn na hlavě jsem si nepřipadal jako postrach pendlujících obchodníčků, ale jako docela seriózní pán.Kuříkladu jako výběrčí výpalného v kamenných krámech.

33


„Takže – nastěhuju se do Assolu. Seznámím se sesousedy. Začnu tam hledat stopy toho odpadlického Jiného a jeho člověčího klienta. Všechno budu okamžitě hlásit. Při setkání s dalšími vyšetřovateli se budu chovatkorektně, budu si s nimi vyměňovat informace a řádně snimi spolupracovat.“

Geser si stoupl vedle mě k oknu a přikývl:

„Správně, Antone, přímo výborně... Jedině že tonejdůležitější jsi vynechal.“

„Ano?“ užasl jsem.

„Ano. Nebudeš se držet žádné vyšetřovací verze.Dokonce ani té nejpravděpodobnější! Ten Jiný může být upír nebo vlkodlak, ale taky nemusí.“

Přikývl jsem.

„Může to být Temný,“ pokračoval Geser. „Ale může se z něj vyklubat i Světlý.“

Neřekl jsem nic, ale tahle možnost už mě taky napadla.

„A ještě něco,“ dodal Geser. „To, že se z toho člověka chystá udělat Jiného. To může být bluf.“

„Ale nemusí?“ zeptal jsem se. „Tak existuje možnost změnit normálního člověka v Jiného, nebo ne, Gesere?“

„Přece si nemyslíš, že bych před tebou něco takdůležitého tutlal! Jen si vzpomeň na ty spousty zlomenýchosudů Jiných..., kolik tu bylo báječných lidí, kteří byliodsouzeni jen k tomu pomíjivě krátkému lidskému životu... Zatím se nikdy a nic podobného nestalo. Jenže všechno se nakonec jednou stane poprvé.“

„Tak to radši budu předpokládat, že to možné je,“přikývl jsem.

„Nemůžu tě vybavit žádnými amulety,“ zalitoval šéf. „Ale to jistě chápeš sám. Jakékoli magii se radši vyhýbej. Jediné, co je přípustné, je dívat se v případě potřebyšerem. Kdyby to ale bylo nezbytné, rychle ti přispěcháme na pomoc. Stačí se ozvat.“

Odmlčel se a ještě dodal:

„Žádné přímé srážky v tomhle případě neočekávám. Ty je ale očekávat musíš.“ 34


Ještě nikdy jsem neměl příležitost parkovat vpodzemních garážích. Aut tu naštěstí nebylo moc, betonovézídky zalévalo jasné světlo a strážný sedící u monitorů

vnitřního televizního okruhu mi ochotně ukázal, kdenajdu boxy pro svá auta.

Tady se totiž automaticky předpokládalo, že budu mít aspoň dvě.

Když jsem zaparkoval a zajistil auto, vytáhl jsem zkufru tašku a zamířil k východu. Strážný se mě zaraženězetal, proč nejdu k výtahům – copak nejezdí? Nezbylo než trpitelsky nakrčit čelo, mávat rukou a vysvětlovat, že jsem tady už rok nebyl.

Strážný se zeptal, na kterém schodišti a v kterém patře bydlím, a pro jistotu mě k výtahu osobně doprovodil.

Obklopen chromem, zrcadly a vzduchem z klimatizace jsem se vznesl do sedmého patra. Až se mě dotklo, že bydlím tak nízko. Samozřejmě netrvám na luxusním apartmá až pod střechou, ale stejně... Na odpočívadle uvýtahu, pokud se tohoto činžákového výrazu dá užít protřicetimetrový vestibul, jsem nejdřív chvíli bloudil odedveří ke dveřím. Pohádka skončila velmi nečekaně. Jedny dveře totiž chyběly úplně a za nimi se černal obrovitý, zcela prázdný prostor – jen betonová podlaha, betonové stěny a nikde ani jediná vnitřní příčka. Kdesi uvnitř tiše kapala voda.

Volit mezi trojicí dalších dveří bylo docela těžké, protože čísla na nich chyběla. Pak se mi konečně podařilo najedněch dveřích objevit cosi jako číslo vydrápané hřebíkem a na druhých zbytky nápisu křídou. Z čehož se dalo usoudit, že mé jsou ty třetí. Mimochodem nejméně vzhledné. OdGesera by se klidně dalo očekávat, že mě ubytuje v bytě, kde nejsou dveře vůbec, ale to by pak bylo po legendě...

Vytáhl jsem svazek klíčů a dveře poměrně snadno odemkl. Zašátral jsem po vypínači a nahmatal jich celé hejno.

Tak jsem je začal postupně mačkat.

Když byt zaplavilo světlo, zavřel jsem dveře azamyšleně se rozhlédl.

35


No, něco do sebe to má. Snad.

Původní majitel bytu..., ačkoli dobrá, podle legendy jsem to přece já. Tak tedy – když jsem se pustil do zařizováníbytu, překypoval jsem napoleonsky velkorysými plány. Jakjinak si vysvětlit mozaikové parkety, dubová okna,klimatizaci Daikin a další atributy velmi luxusního bydlení?

Jenže pak mi ze všeho nejspíš došly peníze. Protožecelý ten spíš ateliérový byt, kde také nebyly žádné příčky, byl přímo panensky pustý. V koutě, kde se původněpředokládala kuchyně, stál jen nebezpečně nachýlenýplynový sporák dávné sovětské značky Brest, na němž by se dobře vařila krupičná kaše kdysi v dobách mého dětství. Teď přímo na jeho hořácích, jako varování „Nepoužívat!“, hnízdila ta nejobyčejnější mikrovlnka. K dovršení všeho se přímo nad sporákem vznášela přepychová digestoř. Vedle se osiřele krčila dvě štokrlata a nízký konferenční stolek.

Zvyk je železná košile, tak jsem se zul a vykročil dotoho kuchyňského koutu. Lednice tu nebyla, nábytek až na ten popsaný taky ne, zato na podlaze stála velkákartónová krabice s potravinami – láhve s minerálkou i svodkou, konzervy, pytlíkové polévky a krabice sucharů. Díky, Gesere. Škoda, že vás nenapadlo dát mi sem taky aspoň jeden kastrol...

Z „kuchyně“ jsem zamířil ke dveřím koupelny. Zřejmě jsem měl tolik rozumu, že věci tak intimní, jako je vana či záchodová mísa, jsem před případnýma slídivýmaočima přece jen ukryl...

Otevřel jsem dveře a nahlédl dovnitř. Tohle by celkem šlo – takových deset, možná dvanáct čtverečních metrů. Všude sympatické tyrkysové kachlíky. Sprchový koutvyadal vyloženě futuristicky – až se jeden bál jenpomyslet, čím vším bude vybaven.

Zato džakuzi tu nebylo. A vana taky chyběla; tam, kde měla stát, trčely ze zdi jen dvě zaslepené trubky. Ale to by nebylo to nejhorší...

Po krátkém zmateném pobíhání jsem se ujistil, že mé strašlivé podezření se neúprosně naplňuje. 36


Záchodová mísa tu taky nebyla!

Jen odpadová roura v podlaze, ucpaná dřevěnýmšpalkem.

Tak to vám pěkně děkuju, Gesere!

Ačkoli klid a žádnou paniku, v takovýchhle bytechbývá koupelen a záchodů několik. Musí tu být minimálně ještě jedno hygienické zařízení – pro děti, pro hosty nebo pro personál.

Vběhl jsem zpátky do „ateliéru“ a v koutě hned vedle vchodu jsem objevil ještě jedny dveře. Předtucha měnezklamala – byla to koupelna pro hosty. Tady se s vanou předem nepočítalo a sprchovací kout byl podstatnějednodušší.

Jenže místo záchoda jsem zase našel jen zaslepený odpad.

No to je hrůza!

To jsem to dopracoval!

Jasně, já všechno chápu – skutečný profesionál natakových maličkostech nebazíruje. Protože když občas na záchod zajde takový James Bond, činí tak jen proto, aby si mohl odposlechnout důvěrnou rozmluvu nebo aby tu zlikvidoval padoucha, ukrývajícího se ve splachovadle.

Jenže já tu mám bydlet!

Pár vteřin jsem neměl daleko k tomu, že zavolámGeserovi a budu požadovat instalatéra se vším nezbytným. Pak jsem si ale představil jeho reakci.

V mých představách se Geser usmíval. Pak si povzdechl a vydal příslušný pokyn, načež do Assolu přijíždí nějaký úplně nejvrchnější moskevský instalatér a osobně mi do jedné z koupelen usazuje tu nešťastnou mísu. A Geser se jen usmívá a pokyvuje hlavou.

Podobné chyby se mágům jeho kvalit nestávají. Jejich chyby se projevují spíš planoucími městy, krvavýmiválkami a pády prezidentů. Nikoli zapomenutýmhygienickým vybavením bytů.

A když v mém příbytku chybí záchod, tak to znamená, že to tak bylo zamýšleno.

Prozkoumal jsem svůj nový životní prostor ještějednou. Našel jsem tu srolovanou molitanovou matraci ahro>37


mádku vesele vybarveného ložního prádla. Matraci jsem

rozvinul a z tašky si vybalil své věci. Převlékl jsem se do

džínsů a do trička s optimistickým nápisem o klinické

smrti – přece nebudu po vlastním bytě chodit v saku

a kravatě! Pak jsem sáhl po notebooku..., ostatně, že by

si představovali, že na internet polezu přes mobil?

Udělal jsem tedy ještě jednu domovní prohlídku.Přiojení k síti jsem nakonec našel na zdi koupelny,naštěstí na straně vedoucí do „ateliéru“. Řekl jsem si, že to jistě nebude jen tak, a nahlédl jsem do koupelny. Nemýlil jsem se – vedle neexistující záchodové mísy byla ještě jedna počítačová zásuvka.

Že jsem ale při zařizování bytu měl zvláštní libůstky...

Síť fungovala. Zaplaťpánbu, ale kvůli tomu jsem sem přece nepřišel.

Abych alespoň nějak rozptýlil dusivé ticho, otevřel jsem okna. Do mého příbytku vtrhl příjemný teplý večer. Za řekou svítila okna domů – domů pro normální lidi. Ticho ale bylo dál. A není divu, však už je po půlnoci.

Vytáhl jsem přehrávač, prohrabal cédéčka a nakonec do discmana strčil Bílou gardu, což je kapela, kterounikdy neuslyšíte na MTV a která nikdy nebude plnitfotbalové stadiony. Nasadil jsem si sluchátka a svalil se na matraci.

Až budeš po týhle válce

přese všechno ještě živ,

poznáš, že tvá nová volnost

ještě trpčí je než dřív.

Sůl, ta bude sladší medu,

slza rychle pomíjí,

a nebude horší trýzně –

žít, když jiní nežijí.

A ty budeš čekat,

co přinese čas,

a ty budeš čekat,

co přinese čas... 38


Přistihl jsem se při tom, že se pokouším falešněpozpěvovat s tím tichým ženským hlasem, sundal jsemsluchátka a přehrávač vypnul. Já se sem přece nepřijel flákat!

Co by teď asi na mém místě udělal James Bond? Našel by tajemného zrádného Jiného a jeho lidskéhozákazníka. A co podniknu já?

Budu hledat to, co k životu nezbytně potřebuju.Koneckonců dole v recepci nebo u ochranky nějaké záchody být musejí...

Někde venku, ale vypadalo to, že to bylo hned zaokenním sklem, zahučela basová kytara. Vyskočil jsem nanohy, ovšem ve svém bytě jsem neobjevil nikoho.

„Těbuch, borci!“ ozvalo se opět venku. Otevřel jsem okno, vyklonil se ven a přejel pohledem po vysokánské fasádě věžáku. Dvě patra nad sebou jsem spatřilotevřená okna, z nichž zaznívaly ty drsné tóny v nečekané úpravě pro basovou kytaru.

Už jsem dávno neskříp žilku,

to jsem dávno nedělal,

a najednou, když mám chvilku,

tak jsem zase skřípnul žilku,

abych tady moh bejt dál!

Nedokázal jsem si představit nebetyčnější kontrast než tichý hlas zpěvačky Bílé gardy Zoji Jaščenkové a tenhlenarosto nemyslitelný šanson pro basovou kytaru. Písnička se mi ovšem neznámo proč zamlouvala. Zpěvák si dopřál tříakordovou prostin



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist