načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Sen letící želvy - Nora Eckhardtová

Sen letící želvy
-15%
sleva

Kniha: Sen letící želvy
Autor:

Prahu děsí Prsteníčkový vrah, který si vybírá oběti mezi mladými ženami vždy podle stejného vzorce. Na pozadí děsivých zpráv o vraždách žije svůj běžný život Viktor, ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-04-05
Počet stran: 304
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 301 stran
Vydání: Vydání první
Vazba: vázaná s papírovým potahem bez laminace
Doporučená novinka pro týden: 2018-15
ISBN: 9788074736483
EAN: 9788074736483
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Prapodivně propletené osudy několika obyvatel českého velkoměsta s překvapivým rozuzlením. Viktor pracuje v kině, má sklony k melancholii, trpí nespavostí a touží natočit film. Jeho žena Elena, optimistická učitelka jógy, potkává okouzlujícího muže. Oskar venčí cizí psy a sní o lásce. A mezitím tajemný Pan Z. ve své podzemní skrýši provádí věci, které se nesmí dostat na povrch. V magické atmosféře se rodí drama, které změní životy všech. Neotřelá kniha ukáže, jak je důležité umět odlišit kočku od psa, červenou od zelené a život od filmu.

Popis nakladatele

Prahu děsí Prsteníčkový vrah, který si vybírá oběti mezi mladými ženami vždy podle stejného vzorce. Na pozadí děsivých zpráv o vraždách žije svůj běžný život Viktor, dramaturg kina Obzor, pro něhož jsou filmy posedlostí. Viktor má sklony k melancholii a nespavosti, zanedbává svou krásnou ženu Elenu a sní o tom, že jednoho dne natočí vlastní skvělý film. Elena, věčně optimistická učitelka jógy, má svého muže ráda, ale na jedné premiéře potká někoho, kdo ji zcela okouzlí. Do tajemné atmosféry příběhu vstupuje Oskar, kuchař, který ve volném čase venčí cizím lidem psy a má s nimi zjevně své záměry. Zatímco Viktor žije kinem a filmy, Elena se mu vzdaluje, aniž by si toho ve své zaslepenosti a posedlosti všiml. Pan Z. zatím ve své podzemní skrýši provádí věci, které se nesmí dostat na povrch, počet nevysvětlitelných vražd narůstá a vztahy se komplikují. Viktorovi se přestává dařit v práci a někomu hrozí násilná smrt. V magické atmosféře plné snů, nadějí ale také osobních selhání, podvodů a provinění se rodí drama, které změní životy všech. Neotřelá kniha o tom, jak je důležité umět odlišit (Schrödingerovu) kočku od psa, červenou od zelené a život od filmu. A také román o lásce a o tom, jaké to je, když o ni člověk přijde.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Nora Eckhardtová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šestadvacetiletá Alice potichu otevře dveře dětskéhopokojí

ku a po špičkách se plíží šerem až do rohu k postýlce. Sleduje

hrudníček, který se téměř neznatelně zvedá a zase klesá.Se

vřené pěsti ostře kontrastují s andělským výrazem spícího

miminka – vypadají, jako by svíraly provaz, který už někdo

přetrhl. Ta malá spící hlava, mírumilovně spočívající napolš

tářku, zatím nepoznala žádné zlo, žádné konkrétní zlo, a neví

nic ani o existenci zla obecně; jako by zářila ve tmě. Alice

malého spáče jemně pohladí po chmýří, které má místo vlasů.

Teď ho nesmí probudit.

Pak poodhrne tmavé závěsy a vyhlédne z okna – dole před

domem, na jinak ztichlé a opuštěné ulici, parkuje šedéhra

naté Volvo s rozsvícenými světly. Z výfuku viditelně stoupá

ve světelném kuželu oblak kouře. V okýnku u řidiče je vidět

pouze pohybující se žhnoucí konec cigarety, za nímž Alice

tuší jeho netrpělivý výraz. Proto už déle neotálí, bezohléd

nutí opustí pokoj a našlapuje co možná nejtišeji po schodech

(ví, které vržou, těm se vyhne), pak zbývá jen pár krokůk do

movním dveřím.

Vyjde ven, obejde auto a nastoupí do otevřených dveří

spolujezdce.

Domů se už nikdy nevrátí.

PROLOG

7



11

Pan Z. zkušeným pohybem odzátkoval jednu z tmavých lahví

a část obsahu přelil do sklenice. Chvíli zamyšleně pozoroval

stoupající řetízky bublinek, jak se ztrácí v tuhé pěně. Chleba

si namazal tlustě paštikou (tou nejobyčejnější), přidal plátky

sýra a dozdobil předem nakrájenými kolečky kyselé okurky

tak, aby vše tvořilo kompozičně vyvážený abstraktní obrazec.

Kousky okurky se překrývaly na milimetr přesně a plátky

sýra byly na krajíci umístěny ve zlatém řezu. Spokojeně se

zakousl a upil Plzeň, která se ještě před chvíli chladila vedle

svých sestřiček v malé lednici v rohu místnosti.

Rozhlédl se po místě, které viděl už tolikrát, jako by se na

ně díval poprvé. Malý pokojík bez oken byl vybaven spoře,

téměř asketicky – kromě zmíněné lednice se tu vyskytoval

už jen poškrábaný dřevěný stůl a černá otočná kancelářská

židle s nízkým opěradlem, zjevně používaná ještě mnoho let

poté, kdy by bylo slušné odvézt ji na skládku k věčnémuodpo

činku. Řádka polic u zdi byla plná papírů a naskládaných rolí,

díky tomu místnost získala strohý úřednický ráz. Z jedné zdi

smutně trčelo malé umyvadlo, u něhož byl pověšený dříve

pravděpodobně bílý ručník, a podlahu pokrývalo sešlapané

1

PAN Z & OBRAZ PRVNÍ


12

šedivé linoleum s neidentifikovatelným oranžovým vzorkem

tak trochu připomínajícím zvratky.

Cítil se ale v téhle komůrce v podzemí dobře – líp než tam

nahoře ‚na vzduchu‘ mezi lidmi. Tady má všechno. Pouze tady

se cítil být skutečně sám sebou – jakoby tam nahoře jenpřeží

val, a opravdový život mu začal až zde v podzemí –, ve tměza

hnané na ústup silnými zářivkami, které osvětlovaly jeho práci.

Občas nešel domů a strávil tu noc na holé podlaze u zadní stěny

ve starém špinavém spacáku vybledlé červené barvy. A přesto

všechno nepohodlí tu vždycky zázračně spal jako nemluvně

(přestože doma obvykle nemohl dlouhé hodiny usnout; celé

noci upíral oči ke stropu a myšlenky mu v hlavě vířily až do

rána). Ústřední topení, které se ohlašovalo pravidelnýmjem

ným cvakáním a klapáním, zajištovalo teplo. Nebylo nač si

stěžovat. Především zde ale jinak panovalo naprosté ticho,

přestože nad ním byl v centru města hustý provoz. Bavila ho

myšlenka, že přímo nad jeho hlavou jezdí tramvaje a chodí lidé,

spěchají do práce nebo na schůzku, a nikdo, nikdo z nich o jeho

přítomnosti neví. Bylo to jeho útočiště, proto tu trávilmaxi

mum času – maximum, které ještě nemohlo být podezřelé. Za

chvíli se dá do práce. Pomalu, nikam přece nepospíchá, nemusí

dodržet žádný termín, musí pouze odvést svou práci co nejlépe.

Dojedl druhý nazdobený chleba s paštikou, ubrouskem si

otřel svěšené koutky úst a přejel i strniště na bradě.

Opodál ležící dívky si zatím schválně moc nevšímal.Po

řádně se jí bude věnovat, až v klidu dojí, umyje si pečlivě ruce

a navlékne rukavice. Vždycky si při tomhle obřadu připadal

tak trochu jako chirurg (kterým se měl původně stát, ale na

poslední chvíli studium medicíny vzdal). A ona tam stálele

žela. Obličej měla zakrytý lesklými, medově zbarvenými vlasy,

jimiž prosvítalo křehké ucho. Vypadala netečně a jejímramo

rově bílé hrdlo bylo tak půvabné. V duchu ji sám pro sebeoslo

voval ‚ Něžná ‘. Jen z pohledu na ni cítil rozechvělé rozrušení.

Byla tak jemná, tak krásná, tak čistá. Tak dokonalá.


13

Namazal a vyzdobil si třetí krajíc, pomalu zamyšleně žvýkal,

téměř jako by vědomě odkládal to, co ho čeká. Dopil pivo,

pečlivě si umyl ruce a sklenici odložil do oprýskanéhoumy

vadla. Láhev postavil do rohu k ostatním. Stály tam vzorně

vedle sebe jako vojáci v pozoru, přísně dohlížely na jehopo

čínání. Nenechal se tím znervóznit, natáhl si obřadněruka

vice a naklonil se nad ni. Jemně ji pohladil po zlatozrzavých

pramenech:

„Tak se do toho pustíme, Něžná...“


14

Elena žila s hlavou v oblacích. Viktor – ten žil s oblaky v hlavě.

Právě procházel Parkem, stejně jako každý den.Pozoro

val chmýří z platanů, které mu poletovalo kolem hlavy. Malé

vzducholodě se občas zaleskly v posledních paprscíchvlaž

ného slunce. Ještě stále v tuto hodinu svítilo, ale už nemělo

dostatek síly, aby i hřálo.

Amarcord. To mu vznášející se semínka připomněla  –

úvodní scénu z filmu Amarcord. Viktor zachytil jednoho letce

rukou navlečenou v kožené rukavici a opatrně, aby ho příliš

nezmáčkl, ho zase odfoukl. Tajně – sám před sebou se trochu

zastyděl – si něco přál. Vzpomínka na konkrétní scénuz fil

mu byla ale čistě vizuální, radostná rozvernost, která scénu

provázela, se nedostavila. Tady nejsme v Itálii, připomněl si

chmurně. Tady máme Čechy, tady to není stejné. Místo sexy

prsaté Magali Noël kroutící zadkem v dráždivě červených

přiléhavých šatech, na něj čeká v baru naproti jejichkance

láři anorektická servírka s bezvýraznou bledou tváří. Místo

veselé záplavy poletujících bílých bambulek, za nimiž by se se

smíchem honily děti, se kolem něj vznáší pár unavenýcholysa

lých semínek, které jdou radši rychle k zemi. Namísto obřího,

2

VIKTOR & ELENA


15

sluncem zalitého parníku, jenž by se kolébal na vlnách moře,

tu pluje jen ubohý špinavý parníček mířící k trojské ZOO. Ne,

tady není prosluněná ukřičená Itálie. Tady v Čechách neníšťast

ný nikdo. Nebo, opravil se, někdo možná ano – ale nikdo tone

přizná, ani sám sobě. On tedy rozhodně šťastný není. Proč tu

vlastně pořád zůstává? Co ho tady drží? Brzy přijde zima –při

chází každý rok čím dál rychleji. Nenávidí zimu. Proč vlastně

dobrovolně půl roku – ano, celého půl roku, trpí? V důsledku

pak strádá půl svého života. Stromy už brzy shodí poslední

zbytky listí a zbydou z nich holé, zubožené trosky – vždycky

mu připomenou staré lidi. Zvířata se budou pyšnit zimní srstí

nebo peřím a lidé se budou po ulicích koulet nabalenív ko

žiších nebo péřových bundách. Všechno živé v zimě vypadá,

jako by nabralo minimálně polovinu své váhy, pokud tomu tak

skutečně není. Jen stromy jsou kost a kůže, smutné,beznaděj

né, nahé. Vše je tmavé a temné. A pod povrchem bují zuřivost.

Alespoň že nemá psa, pomyslel si, když se ohlédl pokolem

jdoucím pánovi s dogou. Aby tak ještě ke všemu musel chodit

v tom nelidském počasí a ve tmě dvakrát denně venčit!

Slunce znovu váhavě ukázalo svůj nesmělý bledý obličej.

Viktor zamžoural a zvedl na oplátku svůj, jako by je chtěl

snad neobratně políbit. Téměř vždy, když o víkendu svítilo

slunce, všeho nechal a spěchal ven užít si krásného počasí,

přestože se mu mnohdy ani nechtělo. Zkrátka musel. Někdy

se ale přistihl, že je vyloženě vděčný za déšť, nebo alespoň

zataženou oblohu, na níž bylo napsáno ‚Nikam nemusíš! ‘.

Sladké, alibistické, provinilé nicnedělání. Slunce je jeho pes,

který škube vodítkem a táhne ho ven. Slunce a Elena. Každý

víkend, kdy Viktor nemusí pracovat, poslouchá:

„Pojeďme někam ven, do přírody! Do lesa, na procházku.

Víš, že to potřebuju, a tobě by to také udělalo dobře. Pěkně

se projdeme, provětráš si hlavu, načerpáš energii ze stromů.“

Úplně ji slyšel drmolit. Ne náhodou se seznámili na jednom

z jejích ‚úniků z města‘.


16

Potkali se jednoho letního večera na nádražív Dobřicho

vicích – ona jela z jakéhosi výletu, on byl navštívit jakéhosi

známého. Seděli každý na své lavičce na peróně a čekali na

příjezd vlaku do Prahy. Ona pomalu upíjela z obřího, snad

půllitrového papírového kelímku. Náhle se zvedla a šla přímo

k němu – na chvíli úplně ztratil řeč. Samozřejmě si jí celou

dobu všímal. Vnímal tu krásnou jemnou blondýnku, jak tam

tak sama seděla s velkým batohem, kamarádsky usazeným

vedle sebe na lavičce. Samozřejmě také zaregistroval jejíopá

lená štíhlá stehna v kraťoučkých džínových šortkách, všiml si

jejího dlouhého krku trčícího z šedého tílka nad viditelnými

klíčními kostmi, a zachytil její úsměv, když se jejich pohledy

(zdánlivě) náhodou setkaly.

Oněmělý sledoval, jak kráčí rovnou k němu. Naštěstímlu

vení nebylo na něm – nevydal by ze sebe ani hlásku,přes

tože urputně polykal, zatímco ji viděl se (dle jeho mínění

neúprosně) přibližovat. Kdyby měl promluvit, jen by zasípal,

zachrchlal, nebo jen němě otevřel ústa – a ona by seobráti

la s vyděšeným výrazem zpátky, zahodila kelímek s kávou

a dala by se na útěk. Když byla konečně u něho, řekla jen:

„Ahoj, nechceš Cappuccino s příchutí Irský krém?Z auto

matu támhle za rohem. Je to naprosto vynikající, ale mně to

chutná vždycky jen chvilku, a pak už prostě nemůžu. Je mi

líto to vyhodit, tak jsem myslela, že bys možná...,“napřaho

vala k němu kelímek s dobrou polovinou zbylého obsahune

vábné kalné barvy. Viktor po něm sáhl, jejich prsty se při tom

o sebe jemně, a snad i omylem, otřely. Upil jeden nebo dva

doušky, vděčný za to, že získá čas a že si může svlažit hrdlo,

než promluví.

„Je výborné! Díky. Ten pocit, co jsi popsala, přesně znám –

existuje na to i  termín. Říká se tomu ‚Zákon klesajícího

mezního užitku ‘. První hlt je božský, druhý o trochu méně,

a v půlce kelímku je už přínos nulový. Pak je otázka: dopiju

to a bude mi z toho špatně, nebo to někomu věnuju, aby pro




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist