E-kniha: Selfies – Jussi Adler-Olsen

SLOŽKA 

JUSSI ADLEROLSEN

(nar. 1950) vystudoval politologii a fi lmo

vou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor

a nakladatel. Svou literární kariéru zahájil

romány Alfabethuset (Abecední dům,

1997) a Og hun takkede guderne (A děko

vala bohům, 2003), které v češtině ještě

nevyšly. V roce 2006 vydal politický thriller

Washingtonský dekret (Host 2014). Poté

se začal věnovat tématům spojeným s jeho

rodným Dánskem. Doposud napsal sedm

dílů kriminální série o kodaňském poli

cejním oddělení Q: Žena v kleci, Zabijáci,

Vzkaz v láhvi, Složka 64, Marco, Nesmírný

a Selfi es. První tři díly této série byly zfi l

movány a promítaly se i v českých kinech.

Charakteristickým znakem autorova stylu

a jistě i jedním z důvodů obrovského mezi

národního úspěchu jeho knih je osobitý

smysl pro humor, nadhled a ironie. Jeho

knih se celosvětově prodalo už šestnáct

milionů.

Foto © Phillip Drago

[Jussi Adler-Olsen] píše s obrovským nasazením

a energií a jeho schopnost propojit všechny ty

různorodé zápletky nemá srovnání.

DAGBLADENES BUREAU

Román Selfi es je temný, satirický a tragikomický

a zároveň zatraceně dobrý a zábavný. Další důležitý

dílek do velké skládačky o Carlovi, Asadovi a Rose.

VILD MED KRIMI

Adler-Olsen stále hraje jako virtuos s navzájem se

překrývajícími dějovými zvraty a sebejistým psaním

napříč širokým spektrem tónů.

JYLLANDSPOSTEN

9 788075 771612

 ----

Cena 369 Kč

Mistr severských thrillerů se vrací

se sedmým dílem poutavé řady o oddělení Q

V kodaňském parku je nalezeno tělo

staré ženy. Šílený řidič zahájí hon na mladé

dívky. Je možné, že spolu tyto na první

pohled odlišné brutální útoky nějak souvi

sejí? Tuto záhadu řeší detektiv Carl Mørck

z oddělení Q.

Carl a jeho tým jsou pod velkým tlakem

a musí případ rozlousknout — pokud se jim

nepodaří splnit očekávání nadřízených,

jejich oddělení bude zrušeno. Rose navíc do

hnala vlastní minulost — kdysi možná měla

co do činění se strašlivým zločinem.

V nakladatelství Host v této sérii již vyšlo:

(2011) (2012) (2012)

SELFIES

Jussi

(2013) (2014) (2015)

SLOŽKA 

JussiJussiJussi

sedmý případ

²³ ́² 춳·²

̧ ¹ºº» ́¼½¾ ¿

SLOŽKA SELFIES

PROLOG Sobota 18. listopadu 1995

1 ) Úterý 26. dubna 2016

2 ) Pátek 13. května 2016

3 ) Pondělí 2. května 2016

4 ) Pátek 13. května 2016

5 ) Pondělí 2. května 2016

6 ) Pátek 13. května 2016

7 ) Středa 11. května 2016

8 ) Čtvrtek 12. května 2016

9 ) Čtvrtek 12. května 2016

10 ) Pátek 13. května 2016

11 ) Od středy 11. května

do pátku 20. května 2016

12 ) Pátek 20. května 2016

13 ) Pátek 13. května

a úterý 17. května 2016

14 ) Úterý 17. května 2016

15 ) Středa 18. května 2016

16 ) Od pátku 20. května

do pondělí 23. května 2016

17 ) Čtvrtek 19. května 2016

18 ) Pondělí 23. května 2016

19 ) Pondělí 23. května 2016

20 ) Úterý 24. května 2016

21 ) Úterý 24. května 2016

22 ) Úterý 24. května 2016

23 ) Úterý 24. května 2016

JUSSI ADLER ‑OLSEN

SELFIES

Kriminální román

SELFIES

Jussi

Brno 2018

Selfies © Jussi Adler-Olsen and JP/Politikens

Hus A/S København, 2016

Cover photo © F1online / Westend61 /

Stefan Kranefeld

Cover design © dtv

Translation © Kristina Václavů, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-376-0 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-377-7 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-378-4 (Formát MobiPocket)

Věnováno naší báječné „rodině“ v Barceloně,

Olafu Slott-Petersenovi, Annette Merrildové,

Arnemu Merrild Bertelsenovi

a Michaelu Kirkegaardovi

9

PROLOG Sobota 18. listopadu 1995

Netušila, jak dlouho se brouzdala rozmoklým listím ulpíva

jícím na botách, uvědomovala si však, že má holé paže úpl

ně prochladlé, volání z domu sílí a je zlostnější, až ji z toho

píchlo u srdce. Divže se nerozplakala, což ale rozhodně ne

měla v úmyslu.

Budeš z toho mít ošklivé vrásky, Dorrit, řekla by jí ma

minka. Takové věci dovedla báječně připomenout.

Dorrit se zahleděla na širokou tmavou stopu, kterou za

sebou zanechávala ve spadaném listí, a ještě jednou spočítala

okna i dveře v domě. Moc dobře věděla, kolik jich je, jen po

třebovala zabít čas. Dvoje dvoukřídlé dveře, čtrnáct velkých

oken a čtyři podlouhlá okénka v suterénu, a kdyby počítala

jednotlivé okenní tabulky, bylo by jich sto dvaačtyřicet.

Napočítám už skoro do nekonečna, pomyslela si hrdě.

Uměla to jako jediná ze třídy.

V postranním křídle zaskřípaly panty dveří od sklepa,

což bylo zřídkakdy dobré znamení.

„Dovnitř nepůjdu,“ šeptala si pro sebe, když uviděla ko

mornou, jak stoupá po schodech a míří přímo k ní.

Vzadu v zahradě bylo temné křoví, často si tam zaléza

la a schovávala se i po celé hodiny, pokud to bylo nutné, ale

tentokrát byla komorná rychlejší, pevně ji chytila za ruku

a už ji nepustila.

„To snad není pravda, Dorrit, pobíhat tu ve svátečních

botičkách. Paní Zimmermannová se bude zlobit, až uvidí,

jak jste zmazaná. To přece víte.“

Zastavila se v punčochách u pohovky a připadala si divně,

protože se na ni obě ženy podívaly, jako by netušily, co tam

pohledává.

10

Babiččin kamenný výraz svědčil o  hrozícím výbuchu

vzteku a maminka byla uplakaná. Tvář měla plnou vrásek,

před kterými by před chvílí varovala Dorrit.

„Teď ne, Dorritko, něco tu řešíme,“ řekla maminka.

Dorrit se rozhlédla. „Kde je táta?“ zeptala se.

Ženy na sebe pohlédly. Maminka jí na zlomek vteřiny

připomněla vyděšené zvířátko choulící se v koutě, a nebylo

to poprvé.

„Utíkej do jídelny, Dorrit. Jsou tam nějaké časopisy, mů

žeš si je prolistovat,“ nařídila jí babička.

„Kde je táta?“ zeptala se Dorrit znovu.

„O tom si promluvíme později. Odešel,“ odpověděla ba

bička.

Dorrit opatrně o krok ustoupila a sledovala pohyb ba

biččiných rukou, směřující proti ní. Znamenal: „JDI UŽ!“

Zrovna tak dobře mohla zůstat na zahradě.

Na masivním stole v jídelně ještě ležely talíře s nedoje

denými karbanátky a oschlým zadělávaným květákem. Vid

ličky a nože se válely na ubruse se skvrnou od vína ze dvou

převržených křišťálových sklenic. Bylo to velmi neobvyklé

a Dorrit se tam vůbec nechtělo zůstat.

Otočila se a  zadívala se do vstupní haly s  řadou vyso

kých tmavých dveří s ohmatanými klikami. Velký dům byl

rozdělený do několika částí a Dorrit se domnívala, že ho zná

do posledního kouta. V prvním patře to vonělo tak silně ba

biččinými pudry a parfémy, že to člověk cítil z oblečení ješ

tě doma. Tam nahoře Dorrit v záplavě světla pronikajícího

okny nic neupoutalo.

V zadním traktu přízemí se naopak cítila velmi dobře. Ze

zatažených závěsů a těžkého nábytku, jaký se jinak v Dor ri ti

ně světě nikde nevyskytoval, stoupal nakyslý a zároveň naslád

lý pach tabáku. Z velkých polstrovaných křesel, do kterých

11

se člověk mohl zavrtat a přitáhnout si nohy pod sebe, a z po

hovek s  vyřezávanými černými opěradly, potaženými hně

dým, dekorovaným sametem. To bylo dědečkovo království.

Před hodinou, než se tatínek pohádal s babičkou, jich

všech pět spokojeně sedělo u jídelního stolu a Dorrit si mys

lela, že ji dnes čeká skvělý den.

Jenže pak tatínek řekl něco úplně nevhodného, až ba

bičce málem vypadly oči z  důlků a  dědeček vstal od stolu.

„To si vyřiďte sami,“ prohlásil, povytáhl si kalhoty a byl

ten tam. V tu chvíli ji poslali na zahradu.

Dorrit opatrně vzala za kliku dveří vedoucích do dědeč

kovy pracovny. Podél jedné stěny stálo pár hnědých komod

s otevřenými krabicemi se vzorky bot, u protější stěny viděla

dědečkův vyřezávaný psací stůl pohřbený pod hromadami

papírů, které byly pokryté spoustou červených a modrých čar.

Tady to bylo obzvláště silně cítit tabákem, i když děde

ček v tom temném prostoru nebyl. Skoro se zdálo, jako by

kouř vycházel z rohu mezi dvěma knihovnami, odkud se li

nul úzký paprsek světla a dopadal na židli za psacím stolem.

Dorrit popošla kupředu, aby se podívala, odkud se

světlo bere. Bylo to napínavé, protože ta úzká průrva mezi

knihovnami odhalovala neznámé území.

„Tak už šly?“ zaskřehotal dědeček někde za policemi.

Dorrit se protáhla skulinou do pokojíku, který ještě ni

kdy neviděla, a tam, na staré, kůží potažené židli s opěrkami

seděl za dlouhým stolem dědeček a soustředěně se skláněl

nad něčím, na co nedohlédla.

„Jsi to ty, Rigmor?“ ozval se dědečkův osobitý hlas. To

ta jeho němčina, ne a ne se jí zbavit, říkávala často trochu

podrážděně maminka, ale Dorrit se to líbilo.

Vybavení místnosti bylo docela jiné než ve zbývajících

částech domu. Tady nebyly stěny holé, ale poseté malými

12

i  velkými fotografiemi, a  když se člověk podíval, na všech

spatřil téhož muže v uniformě v různých situacích.

I přes tabákový dým působila místnůstka světlejším do

jmem než pracovna. Dědeček si tam hověl s vyhrnutými ru

kávy a ona si všimla dlouhých silných žil, které se mu vinuly

po obnažených předloktích. Pohyboval se klidně a uvolněně.

Opatrně otáčel snímky a  bedlivě je zkoumal. Vypadalo to

vlastně docela mile, jak si tam tak seděl, až se Dorrit po

usmála. Ale když se k  ní o  vteřinu později otočil, zjistila,

že se ten obvykle přátelský úsměv zkřivil a  ztuhl, jako by

dědeček kousl do kyselého jablka.

„Dorrit?!“ řekl, napůl vstal a rozpřáhl ruce, skoro jako

by se pokoušel zakrýt, čím se zabývá.

„Promiň, dědo. Ale nevěděla jsem, kam mám jít.“ Pak

se obrátila k fotografiím na stěně. „Podle mě je ti ten pán

na nich podobný.“

Dlouho se na ni díval, jako by zvažoval, co říct, ale pak ji

vzal za ruku, přitáhl si ji k sobě a posadil na klín.

„Vlastně bys tu neměla být, protože je to dědův tajný po

koj. Ale když už jsi tady, asi to tak má být.“ Kývl hlavou ke

stěně. „Ach ano, Dorrit, máš pravdu. Na těch fotografiích

jsem skutečně já. Když jsem byl ještě mladý a bojoval jsem

ve válce za Německo.“

Dorrit přikývla. V uniformě mu to slušelo. Měl černou

čepici, černý kabátec a  černé jezdecké kalhoty. Všechno

bylo černé. Opasek, holínky, pouzdro na opasku, rukavice.

Jen obličej a  úsměv sněhobílých zubů zářily z  té záplavy

černě.

„Takže tys byl voják, dědo?“

„Jawohl. Můžu ti ukázat i  pistoli, mám ji tamhle na

poličce. Luger P.08 neboli Parabellum. Mnoho let mi byla

nejlepším přítelem.“

13

Dorrit vytřeštila oči na poličku. Pistole byla šedočerná

a  pouzdro vedle ní hnědé. Ležel tam i  úzký nůž v  pochvě

vedle něčeho, co nedokázala pojmenovat, ale podobalo se

to baseballové pálce, jen to mělo na jedné straně černou

plechovku.

„Ta pistole opravdu střílí?“ zeptala se.

„Ta střílela mockrát, Dorrit.“

„Takže tys byl opravdový voják, dědo?“

Usmál se. „Jo, tvůj děda byl moc statečný a dobrý voják

a dokázal za druhé světové války spoustu věcí, takže na něj

můžeš být hrdá.“

„Ve světové válce?“

Přikývl. Pokud Dorrit věděla, nebylo na válce nikdy nic

dobrého. Nic, co by člověku vykouzlilo úsměv na tváři.

Nadzvedla se a podívala se dědečkovi přes rameno, aby

spatřila, čím se zabýval, než ho vyrušila.

„Nein, Dorritchen, na tyhle obrázky by ses asi neměla

dívat,“ řekl, chytil ji zezadu za hlavičku a přitáhl si ji zpát

ky k sobě. „Snad někdy jindy, až budeš velká, tohle není nic

pro malé děti.“

Přikývla, ale přesto se o  pár centimetrů povytáhla

a tento krát už jí nikdo nebránil.

Když jí padl zrak na sled černobílých snímků, na kte

rých k  dědečkovi přivlekli muže se svěšenými rameny, on

zvedl na dalším snímku pistoli a  pak muže střelil do týla,

opatrně se zeptala: „Na to jste si ale jen hráli, že jo, dědo?“

Jemně ji otočil tvářičkou k sobě, aby si hleděli do očí.

„Válka není žádná hra, Dorrit. Zabíjíš nepřátele, proto

že jinak zabijí oni tebe, to snad chápeš, ne? Kdyby se tvůj

děda tehdy nebránil ostošest, tak bychom tu spolu dneska

nejspíš neseděli, víš?“

Pomalu zavrtěla hlavou a přitáhla se blíž k hraně stolu.

14

„A to tě všichni ti lidi chtěli zabít?“

Klouzala pohledem po fotografiích všech velikostí a u ně

kterých ani netušila, co by měly představovat. Nebyl to hezký

pohled. Lidé se na nich poroučeli k zemi. Muži i ženy viseli

na provazech. Byl tam muž, kterého uhodili zezadu do hlavy kyjem. A na všech stál hned vedle její dědeček.

„Ano, chtěli, byli zlí a odporní. Ale ty si kvůli tomu vůbec

nedělej starosti, drahoušku. Je po válce a žádná další nebude,

to ti děda slibuje. Všechno to tehdy skončilo. Alles ist vorbei.“

Obrátil se k fotografiím na stole a malinko se usmál, jako by

mu dělalo radost se na ně dívat. Zřejmě proto, že už se ne

musel bát svých nepřátel a chránit se před nimi, napadlo ji.

„To je dobře, Opa,“ odpověděla.

Zaslechli kroky z  vedlejší místnosti zhruba současně

a stihli se zvednout ze židle, než se v mezeře mezi knihovna

mi objevila Dorritina babička a podívala se na ně.

„Co se to tu děje?“ zeptala se stroze, natáhla se po Dor

rit a  přitom na ně spustila. „Dorrit tu rozhodně nemá co

pohledávat, Fritzle, copak jsme se jasně nedohodli?“

„Alles in Ordnung, Liebling. Dorrit sotva přišla a právě

se chystala odejít. Nemám pravdu, Dorritko?“ řekl jemným hlasem, ale čišel z něho chlad. Ani nemukneš, jestli nechceš

mít potíže, pochopila velmi rychle, takže přikývla a poslušně

se nechala babičkou odvést do pracovny. V okamžiku, kdy

místnost opouštěly, si ještě stihla prohlédnout stěny vedle

dveří. I  ty byly vyzdobené. Na jedné straně visela červená

vlajka s velkým bílým kruhem uprostřed vyplněným z větší

části zvláštním černým křížem a  na druhé straně byla ba

revná fotografie dědečka, jak v pozoru zvedá k nebi nataže

nou pravici.

Tohle nikdy nezapomenu, napadlo ji poprvé v  životě.

15

„Nevšímej si, co babička říká, ani toho, cos viděla u dědy, sli

buješ, Dorrit? Jsou to všechno jen samé hlouposti.“

Maminka jí nacpala ruce do rukávků kabátu a přidřep

la si k ní.

„Teď pojedeme domů a  na všechno zapomeneme, ano, broučku?“

„Ale mami, proč jste na sebe v  jídelně tak křičeli? To proto tatínek odešel? A kde je teď? Šel domů?“

Maminka zavrtěla hlavou a zatvářila se vážně. „Ne, my

si teď s tatínkem nějak nerozumíme, takže šel někam jinam.“

„A kdy se vrátí?“

„Nevím, jestli se vrátí, Dorrit. Ale nebuď smutná. Tátu nepotřebujeme, děda s babičkou se o nás postarají, to přece

víš.“ Usmála se a něžně vzala její tvářičku do dlaní. Z úst jí

bylo cítit něco štiplavého. Jako ta průhledná tekutina, kterou dědeček občas rozléval do malých skleniček.

„Poslyš, Dorrit. Ty jsi tak hezká a roztomilá. Ze všech holči ček na světě ta nejlepší, nejchytřejší a  nejšikovnější,

takže my to bez táty zvládneme, nemyslíš?“

Dorrit se pokusila přikývnout, ale měla hlavinku jako

v kleštích.

„Podle mě bychom si teď měly pospíšit domů, zapnout si televizi a podívat se na všechny ty nádherné šaty, které si dámy oblékly na princovu svatbu s tou čínskou dívkou, co

říkáš, Dorrit?“

„Takže z Alexandry bude taky princezna?“

„Ano, jakmile se vezmou. Ovšem do té doby je jen úplně obyčejná holka, která si našla pravého prince, ale to ty

taky klidně jednou můžeš, zlatíčko. Až vyrosteš, budeš bo

hatá a slavná, protože jsi ještě lepší a hezčí než Alexandra

a můžeš mít, na co si vzpomeneš. Jen se podívej na své blond

vlásky a krásné rysy, copak Alexandra něco takového má?“

16

Dorrit se usmála. „A  ty se mnou zůstaneš navždycky,

že jo, mami?“ Zbožňovala, když se jí u maminky podařilo

vyvolat takové pohnutí.

„To víš, že ano, zlatíčko. Udělám pro tebe všechno.“

17

1 ) Úterý 26. dubna 2016

Předešlá noc zanechala na jejím obličeji jako vždy stopy.

Kůže se zdála vyschlejší a  tmavé kruhy pod očima o  něco

hlubší, než když šla spát.

Denise se na svůj obraz v zrcadle zamračila. Hodinu se

věnovala napravení škod, ale nikdy to nestačilo.

„Vypadáš a  smrdíš jako děvka,“ napodobovala matčin

hlas a nanesla si ještě jednu vrstvu řasenky.

Hluk ze sousedních pokojů svědčil o tom, že i ostatní

nájemníci se konečně probudili k  životu a  brzy bude zase

večer. Byla to známá změť zvuků: cinkání láhví, vzájemné

bušení na dveře při žebrání o cigarety a věčné procesí na

omšelou toaletu se sprchou, obojí označované v  nájemní

smlouvě za exkluzivní.

Jedno miniaturní společenství dánských podlidí v tmavé

uličce čtvrti Frederiksstad se dalo do pohybu vstříc dalšímu

večeru bez zjevného cíle.

Po chvilce převalování na posteli přistoupila Denise

k zrcadlu, aby si podrobně prohlédla svou tvář.

„Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v  zemi zdejší nej

hezčí a nejkrásnější?“ smála se přezíravě a laskala svůj obraz

v zrcadle špičkami prstů. Našpulila rty, přejela prsty po pá

nevní kosti směrem vzhůru přes prsa, dále přes krk a zajela

si do vlasů. Z blůzičky z angorské vlny vytáhla pár uvolně

ných chloupků, nanesla trochu make-upu na nedostatečně

pokrytá místa na obličeji a  docela spokojeně se na sebe

zahleděla. Vytrhané a  tužkou namalované obočí s  řasami

vyztuženými revitalizačním sérem Neulash dodalo jejímu

vzezření appearance, švih, jak říkávala. Duhovka zářila in

ten zivnějšími barvami a oči působily hlubším dojmem a pro

půjčovaly jí tuto esenciální extra porci nepřístupnosti.

18

Zkrátka a  dobře byla připravena zhypnotizovat celý

svět.

„Jsem Denise,“ napínala šlachy na krku. Hlubším hla

sem by to už nešlo.

„Denise!“ zašeptala pomalu se rozevírajícími rty s bra

dou stlačenou na prsa. Tahle póza fungovala báječně. Někdo

by si ji možná mohl vykládat jako výraz poddanosti, ale bylo

to přesně naopak. Nedokázaly snad ženské řasy a ohniska

zorniček právě z tohohle úhlu nejvíce přitáhnout pozornost

svého okolí?

„Všechno pod kontrolou,“ přikývla, zašroubovala víčko

krému a  shrnula kosmetický arzenál do zásuvky pod zrca

dlem.

Po krátkém průzkumu svého krcálku konstatovala, že

má před sebou několik hodin úmorné práce, než dá všechno

do pořádku, posbírá špinavé prádlo, ustele, umyje všechny

skleničky, vynese odpadky a prázdné láhve.

Fuck, pomyslela si, zvedla peřinu a vyklepala ji, natřás

la polštář a ujistila sebe samu, že pokud se některý z jejích

amantů dostane až tak daleko, na zbytek se vykašle.

Pak se posadila na okraj postele a rychle si zkontrolo

vala, jestli má v kabelce všechny potřebné propriety.

Spokojeně přikývla, byla připravená. Jen ať si to na ni

hříšný svět se svými choutkami zkusí.

Vtom ji nějaký nevítaný zvuk přiměl ohlédnout se po

dveřích. Klapity klap, klapity klap, ozvalo se nenáviděné

pokulhávání.

Jdeš moc brzy, mami, pomyslela si, když někdo otevřel

dveře do chodby.

Je skoro osm hodin, tak co tu dělá? Byla dávno po večeři.

Počítala vteřiny, a když se ozvalo klepání na její komůr

ku, podrážděně se vyhoupla z postele.

19

„Zlatíčko!“ zavolala matka. „Neotevřela bys?“

Denise bez hlesu a soustředěně oddychovala. Jestli ne

odpoví, snad matka zase odejde.

„Denise, vím, že tam jsi. Otevřela bys, prosím tě? Potře

buju ti něco říct.“

Denise svěsila ramena. „A  proč? Že bys mi přinesla

něco k jídlu?“ zavolala.

„Ne, dneska ne. Ach, co kdyby ses přišla najíst dolů, De

nise? Jen pro dnešek. Přišla babička!“

Denise obrátila oči v  sloup. Takže dole je i  babi, víc

ne potřebovala slyšet, aby se jí zpotilo podpaží a stoupl tlak.

„Ať mi bába políbí. Nesnáším ji, babiznu jednu.“

„Ach, Denise, takové věci nesmíš říkat. Nepustila bys

mě na chvíli dovnitř? Musím si s tebou promluvit.“

„Teď ne. Můžeš mi jídlo nechat za dveřmi, jako obvykle.“

Kromě vzlyků chlápka s  vytahanou kůží, který bydlel

o  několik pokojů dál a  už si dal první „pivko na rozjezd“

a teď se rozbrečel nad svým zpackaným životem, se z chodby

neozval ani hlásek. Denise by nepřekvapilo, kdyby všichni

napínali uši, ale co? Mohli prostě matku ignorovat, stejně

jako ona.

Denise matčiny prosby odfiltrovala ze zvukové stopy

a soustředila se radši na pobledlíkův nářek. Všichni ti roz

vedení chlapi v  pronajatých pokojích, jako byl tadyhleten,

byli tak ubozí a  směšní. Jak mohli věřit ve světlejší zítřky,

když vypadali, jak vypadali? Smrděli nevypraným prádlem

a zpíjeli se do němoty v tvé jejich trapné samotě. Jak s tím ti

odporní slizouni můžou vůbec žít, když jsou takoví ubožáci?

Denise si odfrkla. Kolikrát se ji pokoušeli nalákat řečmi

a levným vínem z Aldi, a přitom jim bylo vidět na očích, že

doufají v něco jiného a daleko většího?

Jako by si kdy zadala s chlapem z podnájmu.

20

„Přinesla nám peníze, Denise,“ naléhala matka za dveřmi.

Tentokrát nastražila Denise uši.

„Musíš se mnou prostě dolů, protože jestli nepřijdeš, nic

nám tenhle měsíc nedá.“

Před následující větou se odmlčela.

„Ale to bychom pak neměly vůbec nic, že, Denise?!“ obo

řila se na ni.

„Nemohla bys řvát ještě víc, aby to bylo slyšet až do ve

dlejšího baráku?“ vrátila jí to.

„Denise!“ chvěl se matce hlas. „Varuju tě. Jestli nám ba

bička nedá peníze, budeš muset na sociálku, protože jsem ti

nezaplatila nájem. Nebo sis snad myslela, že jo?“

Denise se zhluboka nadechla, popošla k zrcadlu a ještě

jednou si přetřela rty. Deset minut s  tou bábou a  pak vy

padne. Stejně ji čekají jen samé plky a hádky. Ta ježibaba jí

nedá ani na vteřinu pokoj. Bude po ní akorát pořád něco

chtít, a jestli Denise nemá na něco chuť, tak na všechno to,

co se po ní chce. Prostě jí to bere energii a vysává to z ní

sílu.

Úplně ji to ničí.

V  matčině přízemním bytě to podle očekávání čpělo faleš

ným želvím ragú z  plechovky. Zřídkakdy si mohly dovolit

kotlety s jen mírně prošlým datem spotřeby nebo vakuova

nou rýžovou kaši, takže když matka pořádala večeři, čemuž

zcela nasvědčovaly prskající svíčky ve stříbrných svícnech,

s biftekem se tak úplně nepočítalo.

V mihotavém lesku bižuterie trůnila za stolem stvůra

se svěšenými koutky úst, připravená se na svou vnučku vrh

nout. Denise málem porazil závan levného parfému a pudru,

k jejichž prodeji by se žádný obchod, který si aspoň trochu

zakládá na své pověsti, nesnížil.

21

Babička od sebe odlepila vrásčité, rudé rty. Ta grima

sa snad měla znamenat úsměv, ale Denise se nenechala jen

tak oklamat. Pokusila se napočítat do deseti, jenže tento

krát se nedostala dál než k  trojce, když na ni ta ježibaba

verbálně za útočila.

„A  to se podívejme! Naše madam se uráčila sejít dolů

a pozdravit.“

Poté co si babička letmo prohlédla Denisino zpola od

halené bříško, usadil se jí v koutku oka zlověstný výraz ne

souhlasu.

„Á, tady už je někdo pomalovaný válečnými barvami.

Jen aby tě nepřehlédli, to by byla katastrofa, co, Dor rit?“

„Buď tak hodná a neříkej mi tak?! Změnila jsem si jmé

no už skoro před deseti lety.“

„Dobře, když tak pěkně prosíš, protože na to u tebe ne

jsem zvyklá. Ale copak si myslíš, že se k tobě hodí víc... Deni

se?! Je to tak trochu francouzské. Člověk by málem pomyslel

na ty ženské ‚dobrý den, kozy ven‘, co šlapou na bulvárech,

takže se k tobě asi opravdu hodí víc.“ Prohlížela si ji od hla

vy k patě. „Ale blahopřeji, kamufláž je to skvělá, to ti teda

povím. Jsi připravená uhnat dalšího, jak vidím,“ nedala se

zastavit.

Denise si všimla, jak se matka snaží ztlumit zvolený tón

opatrně položenou rukou na babiččině paži, jako by to bylo

kdy pomohlo. I v tomhle ohledu byla matka slaboch.

„A  cos prováděla od posledně, jestli se můžu zeptat?“

pokračovala babička dál. „Nebyl to nějaký nový kurz, nebo

dokonce přímo praxe?“ Přimhouřila oči. „Nechtělas tento

krát zkusit modelování nehtů? Pomalu ani nestíhám sledo

vat, co všechno ty nepodnikneš, tak mi přece trochu pomoz.

Ale pozor, vždyť ty možná právě ani nic neděláš? Bylo by to

vůbec možné?“

22

Denise neodpověděla. Snažila se jen držet jazyk za zuby.

Babička povytáhla obočí. „No jo, tebe je už asi na práci

škoda, co?“

Proč se vůbec ptá, když má na všechno odpověď, proč

tam tak sedí a  schovává se pod helmou šedivých vlasů za

maskou odporu, který v ní Denise vzbuzuje? Člověk by do

stal chuť na ni plivnout. A co jí v tom vlastně brání?

„Denise si říkala, že by se přihlásila na kurz koučinku,“

přerušila babičku statečně matka.

Nastalá metamorfóza měla nedozírné následky. Babič

ka zůstala sedět s otevřenými ústy, vrásky na nose se jí vy

pjaly  a  její proměnu za okamžik doprovodil smích, který

vystupoval z  takové hloubky jejího zkaženého nitra, že se

Denise zježily chloupky na krku.

„Co žes to říkala? Neuvěřitelná představa, že by Deni

se někoho koučovala. A v čem tak asi, jestli se smím zeptat?

Copak by se na téhle narušené planetě vůbec našel někdo,

kdo by se nechal koučovat holkou, která neumí nic jiného

než se parádit? To by byl konec světa.“

„Mami...“ zkusila to Denisina matka.

„Buď zticha, Birgit, nech mě domluvit.“ Otočila se

k De nise. „Řeknu to na rovinu. Neznám nikoho tak líného,

s  menším nadáním a  víc mimo realitu, než jsi ty, Denise.

Nic neumíš, na tom se snad shodneme, ne? Možná by bylo

na čase, aby sis našla práci, která by odpovídala tvým ome

zeným schopnostem.“ Čekala na odpověď, ale žádné se jí

nedostalo. Zavrtěla hlavou a Denise věděla, co přijde.

„Já ti to říkala a varovala jsem tě, Denise. Ty si možná

myslíš, že je v  pořádku spokojit se s  tím, když roztáhneš

nohy? To je prostě otřesné. Ale tak hezká zase nejsi, kama

rádko, a za pět let už po tobě neštěkne ani pes, obávám se.“

Denise dýchala nosem. Ještě dvě minuty a vypadne.

23

Vtom se babička obrátila k matce se stejně výsměšným

výrazem. „A  tys byla úplně stejná, Birgit. Myslelas jen na

sebe a nikdy jsi nehnula ani prstem, abys to někam dotáhla.

Co by sis beze mě a táty počala? Kdybychom za tebe všech

no nezaplatili, zatímco ty ses utápěla v chorobné touze vy

niknout.“

„Já jsem přece pracovala, mami.“ Znělo to uboze. Už

před lety zmizela její zásoba protestů v nedohlednu.

Babička zakroutila hlavou a obrátila se zpět k Denise.

„A ty! Ty ani nejsi schopná si nějakou práci najít, i kdyby

to mělo být jen skládání oblečení, jen si nemysli.“

Denise se otočila a zmizela v kuchyni s babiččinými je

dovatostmi v zádech.

Kdyby se někdo pokusil popsat stařenino nitro, dospěl by

ke stejnému poměru zavilé nenávisti, pomstychtivosti a divo

kých představ o tom, jak dříve bývávalo všechno jinak. I když

Denise ty bláboly slyšela mnohokrát, kupodivu ji pokaždé

zraňovaly. O  tom, z  jak dobré rodiny s  matkou pocházejí.

O zlaté éře, kdy měl děda obuvnictví v Rødovre a vydělával

opravdu velké peníze.

Všechno jen samé kecy! Nezůstávaly snad ženské v té

hle rodině vždycky doma a nehleděly si svého? Nežily snad

výlučně z  prostředků svých mužů, nepečovaly snad o  svůj

vzhled a o dům a takové věci?

Samozřejmě že ano!

„Mami!“ ozvalo se z jídelny. „Nesmíš na ni být tak přís

ná, je...“

„Je jí sedmadvacet a nic neumí, Birgit. NIC!“ zaječela

ježibaba. „Můžeš mi říct, jak si myslíte, že se o sebe asi tak

postaráte, až tady nebudu? No ano, protože s  nějakým vý

znamnějším dědictvím po mně nepočítejte. Mám taky vlast

ní potřeby.“

24

I to už slyšely stokrát. Za chvilku zaútočí znovu na De

nisinu matku. Nazve ji navoněnou bídou a ztroskotancem

a obviní ji, že všechny své slabé stránky předala dceři.

Veškerý hnus a  nenávist jako by se Denise usazovaly

v břiše. Nenáviděla ten ječák, útoky a požadavky. Nenávidě

la matku za její slabost a neschopnost udržet si muže, který

by je všechny zaopatřil. Nenáviděla svou babičku, protože

právě ona to dokázala.

Nemohla by prostě umřít?

„Tak já padám,“ řekla Denise chladně, když se opět zje

vila v jídelně.

„A  to se podívejme. Jenže pak vám tohle nedám.“ Ba

bička vytáhla z  kabelky svazek bankovek a  ukázala jim je.

Byly to tisícikoruny.

„No tak, Denise, posaď se,“ naléhala matka.

„Jen pojď a posaď se tady, než půjdeš ven a budeš lehko

k  mání,“ následoval další babiččin výpad. „Sněz matčino

nuzné pohoštění, než půjdeš ven a necháš do sebe mužské

lít alkohol. Ale dej si pozor, Denise, protože při tom, jaká jsi,

na tebe žádný pořádný chlap nezabere! Obarvená laciná hol

ka s příčeskem, s umělými prsy, falešnými šperky a nepřiro

zenou barvou pleti. Nemyslíš, že tě prokouknou dřív než za

vteřinu, zlatíčko? Myslíš, že slušný mužský nepozná rozdíl

mezi pravou elegancí a tvým levným zevnějškem? Nemyslíš,

že jakmile otevřeš tu svou pusu rudou jako řípa, okamžitě

pozná, že nic nevíš a nemáš co říct? Že jsi prostě nula?“

„Ty vůbec nic nevíš,“ vykřikla Denise. Proč toho ne

nechá?

„Aha! No tak mi tedy pověz, než vypadneš, jak ses sama

rozkošně vyjádřila, co děláš? Jen mi to pověz, abych věděla,

protože to bych opravdu moc ráda věděla. Co máš vlastně

v plánu? Možná by ses ráda stala filmovou hvězdou, jak jsi

25

o tom básnila, když jsi byla ještě malá a o dost roztomilejší

než dneska? Nebo bys byla radši třeba malířkou, pro jistotu světově proslulou? Odpusť mi mou zvědavost, ale prozraď mi, co je tvůj další vrtoch? Cos té své referentce namluvila

tentokrát? Že bys...“

„DRŽ UŽ HUBU,“ rozkřikla se Denise a naklonila se přes stůl. „Drž hubu, ty krávo. Nejsi o nic lepší. Co umíš jinýho než kolem sebe plivat jed a síru?“

Kéž by to zapůsobilo. Kéž by se babizna stáhla a mlčela,

Denise by se projednou mohla v klidu posadit a spořádat tu

příšernou hnědou lahůdku, jenže tak to nefungovalo.

Matka byla otřesená, seděla tam a  zatínala nehty do

židle, ale babička dál setrvávala ve své neotřesitelné póze.

„Tak drž hubu, povídáš!? Víc ze sebe nevypotíš? Snad si nemyslíš, že mě ty tvoje lži a hrubosti nějak ohromí? Ale víš

ty co, tak mě napadá, že byste si na tu podporu ode mě měly

počkat, dokud za mnou nepřijdeš a výslovně se mi neomluvíš.“

Denise vyskočila od stolu tak prudce, až zacinkalo nádo

bí. Nechat babičku vynést trumf, aby je zostudila a nechala s prázdnou pokladnou?

„Dej mámě ty peníze, babi, jinak ti je vezmu,“ zasípala.

„Koukej je vypláznout, nebo toho budeš litovat.“

„Chceš mi vyhrožovat? Tak takhle ty na mě?“ zasyčela babička a vstala.

„Nechtěly byste toho nechat? Posaďte se přece,“ žadonila matka.

Ale ani jedna si nesedla.

Denise bohužel viděla všechno v  jasných barvách. Ba

bička jí v životě nedá pokoj. V létě jí bylo sedmašedesát a tě

šila se takovému zdraví, že se mohla dožít nejméně devade

sáti. Denise se vyjevila budoucnost s nekonečnými hádkami

a stížnostmi.

26

Zavřela oči. „Dobře mě poslouchej, babi. Nevidím mezi

námi a tebou velký rozdíl. Vzala sis o třicet let staršího, vrás

čitého a odporného nácka a nechala ses jím vydržovat, jsi

snad lepší než my?“

Babička sebou trhla. Stáhla se, jako by ji polili žíravi

nou.

„Nemám pravdu?“ vykřikla Denise, matka zanaříkala

a babička si šla pro kabát. „Koho si teda máme brát za vzor?

Tebe?! Tak už nám dej ty prachy, zatraceně!“

Natáhla se po bankovkách, ale babička si je schovala

do podpaží.

Denise se otočila na podpatku. Než za sebou práskla

dveřmi, dobře slyšela tu scénu v obývacím pokoji.

Na chodbě se opřela zády o  zeď a  zalapala po dechu,

matka uvnitř plakala a žadonila. Jenže Denise ze zkušenosti

věděla, že to nebude nic platné. Teprve až se ona pokorně

připlazí na to choré předměstí, budou prachy na dřevo, ale

tak dlouho se jí čekat nechtělo.

Už ne.

Věděla, že v mrazáčku své miniledničky má láhev červeného

lambrusca. V  takovém pronajatém pokoji nebylo většinou

kromě umyvadla, zrcadla, postele a skříně z dřevotřísky po

tažené laminem žádné vybavení, ale ona by se bez ledničky

neobešla. Nebyli snad ti její páprdové právě po několika

sklenkách dobře vychlazeného vína nejštědřejší?

Vytáhla láhev z mrazáku a potěžkala ji. Podle očekávání

bylo lambrusco zmrzlé na kost, ale zátka držela, jak měla,

a  tak v  sobě taková pěkná láhev skrývala spoustu zajíma

vých možností.

27

2 ) Pátek 13. května 2016

Rose na skútru zabrzdila dvě stě metrů před semaforem na

červenou.

Najednou si nemohla vzpomenout, kudy dál. I když jez

dila tolik let stejnou cestou, dnes ji vůbec nepoznávala.

Rozhlédla se. Sotva před deseti minutami v Ballerupu

to bylo totéž a teď zase. Koordinace vjemů a mozkové akti

vity jí chvilkově vynechávala. Její paměť vyváděla skopičiny.

Samozřejmě věděla, že na skútru s povolenou rychlostí tři

cet kilometrů v hodině nemůže projet pod viaduktem a pak

nahoru na Bispeengbuen; ale kam má teda zabočit? Vede

někde dál nějaká cesta k Borups Allé? Možná doprava?

Bezmocně se opřela palcem nohy o asfalt a pevně stisk

la rty. „Co je to s tebou, Rose?“ řekla nahlas, čímž přiměla

náhodného kolemjdoucího zavrtět hlavou a rychle vyklidit

pole.

Několikrát si ze zoufalství odkašlala a málem se pozvra

cela. S údivem sledovala dopravu připomínající nekonečnou

změť kostiček, které proti sobě vedou válku. Temné dunění

veletuctu motorů a  záplava barev z  vozidel způsobily, že

ji zalil studený pot.

Zavřela oči a pokusila se vzpomenout si na to, s čím jí

funkce míchy nepomohla. Chvíli zvažovala, jestli by to ne

měla otočit a vrátit se domů, jenomže to by musela přejet

na druhou stranu, a jak by to asi udělala? A vůbec, pama

tuje si, jak se dostat domů? Zavrtěla hlavou. Proč by to pro

všechno na světě teď otáčela, když to má na policejní ředi

telství blíž než domů? To nedávalo smysl.

V tomhle mrákotném stavu se koneckonců nacházela již

několik dní a teď se jí zdálo, jako by měla příliš malé tělo na

to, co všechno mělo pojmout. Jako by se všechny ty myšlenky,

28

které se jí rojily v hlavě a které stejně neovládala, nevešly ani do několika mozků. Když se cítí takhle, musí jednoduše

vyhodit pojistky a najít nějaký šílený způsob, jak tomu před

cházet, jinak celá vyhoří.

Kousla se do tváře, až jí tekla krev. Možná ji posledně

z Glostrupu propustili přece jen předčasně. Jedna z jejích

sester to v každém případě naznačovala a ani Asadův usta

raný výraz nenechával nikoho na pochybách. Že by měla

sestra vážně pravdu? Možná nebyla příčinou jejího zhrou

cení nepříjemná kombinace deprese a  narušení osobnosti.

Ve skutečnosti je prostě blázen...

„A DOST, Rose!“ okřikla se nahlas a opět se po ní jeden

kolemjdoucí ohlédl a zůstal na ni civět.

Omluvně se na něho podívala. Vštěpovali jí, aby v pří

padě podezření na regresi zavolala psychiatrovi. Ale copak je to ono? Není jen šíleně přepracovaná a  nevyspaná? Ne

bude to jen stres?

Rose se podívala před sebe a hned poznala široké scho

dy Bellahøjského koupaliště s  věžáky v  pozadí. S  úlevou

si oddechla, že nad sebou úplně neztratila kontrolu, a rozjela se.

Uchlácholilo ji vědomí, že se všechno spravilo, ale za

pár minut ji předjel cyklista na nízký převod.

Rose se podívala na tachometr, jela rychlostí devatenáct

kilometrů v hodině, takže nebyla ani s to přidat naplno plyn.

Moc se tedy pod kontrolou nemá.

Dneska si musím dát vážně pozor, pomyslela si. Hledět

si svého a uklidnit se.

Třesoucí se rukou si otřela čelo a obezřetně se rozhléd

la. Hlavně nesmí omdlít a  nechat se rozmáznout nějakou kličkující dodávkou, to snad hergot zvládne.

Za pěkného počasí působily impozantní světlé fasády poli

cejního ředitelství neuvěřitelně přitažlivě, ale právě dnes byla jejich bělostná nevinnost zakryta šedými stíny a  sloupořadí otvíralo svůj černý chřtán hrozivěji než jindy, jako by se Rose snad chystalo pohltit a sprovodit ze světa.

Dnes výjimečně nepozdravila strážmistra a  sotva si

všimla milého úsměvu sekretářky Lis, kterým ji provázela

až ke schodišti. Takový měla den.

Ve sklepě v oddělení Q bylo ticho. Žádná vůně Asadova

mátového čaje, žádné řečnění moderátorů ve zpravodajství na kanálu TV2 puštěném na Carlově snobské plazmě, nebyl

tu dokonce ani zmatený Gordon.

Zaplaťpánbu se tu ještě neobjevili, pomyslela si a dopo

tácela se do své kanceláře. Těžce dosedla za stůl a pevně se

břichem přimáčkla k jeho hraně. Třeba jí to v jejím stavu pomůže. Nepohodlí přehlušilo pocit, že nemá sebe samu pod kontrolou. Občas zabralo, když si zatlačila pěst přímo na solar.

Jenže zrovna teď to nefungovalo. Pátek třináctého, co

jiného mohla čekat?

Rose vstala a  zavřela dveře do chodby. Když je zavře,

určitě si budou myslet, že ještě nepřišla.

A bude mít klid.

Prozatím.

3 ) Pondělí 2. května 2016

Od chvíle, kdy Michelle vstoupila do kanceláře na úseku

sociálního odboru, stoupl jí pulz o patnáct tepů. Už jen ten

název „sociální odbor“ byl sám o sobě odporný a to byl ještě

dost neutrální. Podle jejího názoru by se daleko víc hodilo něco jako Mučírna, Odbor institucionalizované žebroty

nebo Centrum ponížení, ale kdo by na veřejnosti nazýval

věci pravými jmény?

Michelle se v tom ponižujícím systému pohybovala již

mnoho let. Nejdřív v  ulici Matthæusgade, pak až někde

v tramtárii na Gammel Køge Landevej a teď byla zpátky ve

čtvrti Vesterbro. Všude po ní chtěli totéž a  všude to bylo

stejně zoufalé, takový zážitek člověk jen tak něčím nepře

bije. Klidně si můžou mít nových, nablýskaných přepážek

s velkými čísly, kolik chtějí, včetně počítačů, na kterých by

si snad člověk ty trapné záležitosti vyřídil i  sám, kdyby to ovšem uměl.

Sem do centra chodili většinou lidé, kteří se jí nelíbi

li. Civěli na ni, jako by byla jednou z nich. Jako by s nimi,

v těch ošuntělých a ošklivých hadrech, mohla mít něco spo

lečného. Vždyť si oblečení a doplňky nedokázali ani pořád

ně nakombinovat. Copak ona někdy vyšla ven neupravená?

Aniž by si umyla vlasy nebo si rozmyslela, jak si nejlépe sladí

šperky? Ne, to opravdu ne, a nehledě na to, co se stalo, by

ji to ani nenapadlo.

Kdyby s ní dneska nebyl Patrick, otočila by se už ve dve

řích, i když jí bylo naprosto jasné, že dovnitř musí, mimo

jiné proto, aby si zažádala o dovolenou. I to jí Patrick při

pomněl.

Patrick byl elektrikář a  jednoznačně nejlepší Michel

lin úlovek. Kdyby snad někdo pochyboval o jejím postavení,

stačilo, aby se podíval na něho, protože jí dodával jistý sta

tus. Těžko by pohledal vyššího chlapa, tak širokého v rame

nou, svalnatějšího a  s  krásnějším tetováním, než měl Pat

rick. Neznala nikoho s tmavšími a lesklejšími vlasy. A úzké košile střižené na míru mu slušely. Umožňovaly mu ukázat,

nakolik je se svým tělem spokojený a že k tomu má opráv

něný důvod.

Seděla teď vedle něho naproti potrhlé referentce, která

se jako přízrak stěhovala spolu s měnící se adresou Michelli

na příslušného sociálního odboru. Někdo se jednou v čekárně

zmínil o tom, že vyhrála velkou částku peněz. Ale kdyby to

byla pravda, proč prostě nezmizela Michelle ze života?

Jmenovala se Anne-Line. Šílené jméno, které se hodilo

jen pro podobné typy ženských, jako byla ona, a proto na klasickém kovovém štítku na kraji stolu stálo Anne-Line

Svendsenová a Michelle na něj zírala posledních dvacet mi

nut. A posledních pět minut vůbec neposlouchala, o čem se

mluví.

„Souhlasíte s tím, co Patrick právě řekl, Michelle?“ ze

ptala se jí občas Svendsenová.

Michelle pak mechanicky přikývla. Měla snad důvod

tvrdit něco jiného? Shodli se s Patrickem téměř ve všem.

„To je dobře, Michelle. Takže souhlasíte s  přidělením

pracovního místa ve firmě Berendsen?“

Michelle se zamračila. Kvůli tomu tady nejsou. Přišli,

aby té ženské vysvětlili, že Michelle nezvládá tlak pracov

ního trhu, a aby jí povolila čtrnáctidenní dovolenou. Kolikrát jí to už vysvětlovali? Copak nechápe, co říkají? Každý

nemá takové štěstí jako ta šílená referentka. Kdyby Michelle

vyhrála ve sportce nebo v  čem to bylo, byla by snad tady?

To asi sotva.

„V Berendsenu? Ehm, ne, to asi ne,“ odpověděla proto.

32

Michelle se úpěnlivě podívala na Patricka, ale ten tam

jen seděl a provrtával ji pohledem.

„Co je vlastně Berendsen?“ zeptala se tedy. „To je ob

chod s oblečením?“

Anne-Line se usmála, ale její úsměv odkryl zuby obar

vené červeným vínem, což nevypadalo vůbec pěkně. Copak

nikdy neslyšela o bělení zubů?

„Ehm, no ano. V určitém smyslu s oblečením zacházejí,

to ano,“ odpověděla.

Že by se zatvářila shovívavě?

„Berendsen je renomovaná firma, která pere především

ložní prádlo pro velkoodběratele a veřejnoprávní instituce.“

Michelle zavrtěla hlavou. O tom se s Patrickem nebavili,

to věděl lépe než kdo jiný.

Anne-Line Svendsenová svraštila nepěstěné obočí. „Vy

asi nechápete závažnost situace, že ne, Michelle?“

Úřednice pohlédla na Patricka. „Bydlíte spolu, takže

předpokládám, Patricku, že si uvědomujete, že Michelle

skoro půl roku neoprávněně pobírala podporu. To je podvod

a velmi vážná věc. Zamysleli jste se nad tím?“

Patrick si popotáhl rukávy. Napuchlá místa po posled

ním tetování ještě nesplaskla, možná proto byl tak podráž

děný.

„To musí být nějaké nedorozumění, protože my spolu

nebydlíme. Teda ne doopravdy. Michelle má pronajatý po

koj ve Vanløse.“

Takové vysvětlení referentku určitě neuspokojí. „Mlu

vila jsem dopoledne s rodinou, která Michelle pronajala po

koj v ulici Holmestien. Řekli mi, že jim Michelle posledních

pět měsíců nezaplatila, takže bydlí u  vás. Co kdybyste se

mnou konečně začali spolupracovat? Vzhledem k  okolnos

tem vám, Patricku, strhneme částku vyplacenou v  tomto

33

období ze mzdy, to je vám, doufám, jasné, a zřejmě budeme

muset vyvodit ještě další důsledky. Ale vy pravděpodobně nová pravidla znáte.“

Patrick se zamračil a pomalu se otočil k Michelle. Oči

ma metal blesky a ona radši ani nechtěla vědět, co si myslí.

„No ale...“ Michelle přemýšlela a snažila se přitom ne

myslet na vrásky, které si tím způsobí. „Přišli jsme si jen pro svolení, abychom si mohli vyjet na dovolenou. Viděli jsme směšně levnou nabídku, Patrick by si mohl vzít na čtrnáct dní volno, takže...“ Michelle se zarazila a kousla se do rtu.

Vypovědět nájemní smlouvu byla chyba. Nebo byla kaž

do pádně chyba, že o tom Patrickovi neřekla, zaručeně jí to dá ještě pěkně sežrat. Zatím na ni Patrick nevztáhl ruku, což byl mimo jiné jeden z důvodů, proč se ho držela, jenže

teď se zdálo, že by se to mohlo rychle změnit.

„Ach tak, ale obávám se, že dovolená nebude právě ak

tuální, Michelle. Když se tak dívám na Patrickův výraz, řek

la bych, že jste se mu o tom pokoji možná zapomněla zmínit.

Nemám pravdu?“ popíchla ji ta čarodějnice.

Michelle téměř neznatelně přikývla. Patrick se prudce

vztyčil před řadou oken a z místnosti jako by to vysálo všech

no světlo. „To musí být nějaké nedorozumění,“ opakoval na

léhavě a vraštil obočí. „Zajedu tam a zjistím, proč to tvrdí.“

Obrátil se k Michelle. To, co jí řekl, nemělo být chápá

no jako přání, ale zcela jasně jako rozkaz. „Zůstaň tady, Michelle. Paní referentka ti nabídla práci, tak by sis s ní o tom měla podle mě promluvit, jasný?“ Když za sebou práskl dveřmi, Michelle zatnula zuby. To bylo od něho sprosté, takhle ji

tu nechat. Kdyby jen tušila, že si ji ta ženská takovým způsobem proklepne a zjistí si, jak bydlí, prostě by v tom nájmu

zůstala. Co má teď ksakru dělat? Nemůžou si takový výdaj dovolit, a nějakou pokutu navíc už vůbec ne.

Kéž by se je Patrickovi podařilo přemluvit, možná by si

ten pokoj mohla zase pronajmout, proti tomu by snad nic

neměli. Jen aby nájem nepřesahoval vyplácenou podporu, aby aspoň něco zbylo, i když osmnáct set dánských korun za

bydlení jsou také nějaké peníze. Myslela si, že by je vlastně

využila lépe pro sebe, a  proto smlouvu vypověděla. Copak

se Patrickovi nelíbilo, když přišla s upravenými vlasy od ka

deřnice? Stěžoval si snad, když na sobě měla nové hezké

spodní prádlo?

Za deset minut se Michelle posadila v  čekárně, aby si vy

dechla a celé si to promyslela. Ta ženská uvnitř rozhodně ne

zastírala, že se ten podvod s čerpáním dávek sociální pomoci

bude vyšetřovat a že pak budou muset vrátit spoustu peněz.

Michelle si odmítala vyslechnout, kolik to vlastně bude. Udě

lalo se jí z toho špatně. Ale proč je ta Anne-Line vůbec taková? Protože Michelle nechtěla vzít tu práci v  prádelně?

Ale to ne! Michelle zavrtěla hlavou, bylo jí z toho nanic.

Rozhodně nebude vstávat ve čtyři ráno, nepojede vlakem

až někam do Helsingøru, aby se tam hrabala v podělaných

prostěradlech. Spousta prádla je tam přímo z  nemocnice a leželi v něm nemocní. Kdoví co jim bylo? Mohlo by to být

nakažlivé, možná dokonce smrtelně nebezpečné. Žloutenka,

ebola a tak podobně. Už jen při tom pomyšlení se jí zvedal

žaludek.

Ne, to po ní nemůže nikdo chtít. Tohle tedy ne.

„A co byste si tak představovala, Michelle,“ zeptala se

jí ta baba kysele. „Nezvládla jste ani jednu z  prací, které jsme vám nabídli. Neabsolvovala jste žádný kurz, na kte

rý jsme vás poslali. Je vám vůbec jasné, kolik takové děvče jako vy, co společnosti ničím nepřispívá, stojí? A teď byste ještě chtěla na dovolenou, navíc za peníze, které jste nabyla

neoprávněně, není to tak? Takhle to přece nejde donekoneč

na, nebo snad ano, Michelle?“

Ale proč je na ni taková, co jí Michelle udělala? Nechá

pe, jací lidé jako Michelle jsou? Michelle se dovede vážně

dobře postarat Patrickovi a sobě o byt, aby to tam měli pořád pěkné a čisté. Sobě i Patrickovi pere, a dokonce svede

i  něco uvařit a  obstarat nákupy. To snad nic neznamená?

„Za tohle ti ale sociálka nezaplatí, Michelle,“ řekl jí

Patrick, jako by to nechápala. Jenže když mohly být v  do

mácnosti její matka s tetou a starat se mužům o rodinný krb,

proč by nemohla ona?

Podívala se na své krásné kozačky, které si koupila, aby

při této příležitosti pěkně vypadala, ale k čemu jí to bylo? Mi

chelle se zhluboka nadechla. Bylo toho nějak moc najednou.

Vyleštěným nehtem si seškrábla drobný flíček na kalho

tách a uhladila si rukávy. To dělala vždycky, když její hlava

nestíhala sledovat průběh událostí.

Čert aby tu blbku Svendsenovou vzal. Kéž by ta čaro

dějnice vlítla pod auto a natáhla brka.

Michelle se rozmrzele rozhlédla. K čertu s nimi se všemi,

zabrali většinu židlí, mají sešlapané boty a čepice naražené

přes uši a  jen tu sedí jako hromádky neštěstí. Je to jejich vina, že si stát nemůže dovolit zabezpečit takové lidi jako

Michelle. Takové bezproblémové lidi jako ona, kteří nikomu

neškodí, nepijí, nejsou obézní a nepotřebují do nemocnice,

ani si nic nepíchají a nekradou. Kdo by to tady o sobě mohl

říct? Ta myšlenka ji rozesmála, tak byla směšná. Kdo z nich

se třeba jen o sebe stará a je pořádný? V každém případě

jich asi moc nebude.

Pohlédla na dvě mladé ženy ve frontě na číslo, které

byly zhruba v  jejím věku, a  musela uznat, že na rozdíl od všech zbývajících vypadají docela dobře. Rozhodně se s nimi

mohla ztotožnit daleko snáz, protože byly vkusně oblečené a měly pěkný make-up.

Když dostaly svá čísla, rozhlédly se a zamířily do rohu

k volným místům vedle Michelle, kde se posadily.

Vyměnily si pár pohledů plných obdivu a uznání.

„Taky čekáš?“ zeptala se jedna z nich a za pět minut už

se bavily všechny tři jako staré známé.

Bylo až neuvěřitelné, kolik toho měly společného, a tak

se roh místnosti na rozdíl od zbytku stal najednou centrem

dobrého vkusu. Přiléhavé světlé džíny, halenky z  Føtexu

nebo H&M, náušnice, řetízky, prstýnky a náramky z „Vše

za 39,-“ nebo z těch zapadlých krámků v postranních ulič

kách. Všechny tři měly pečlivě prodloužené vlasy a kozačky

na vysokých podpatcích, ale jak jedna z nich řekla, dovedla si občas obout i válenky s falešnou kožešinkou. Byla to učiněná legrace, jak si byly podobné.

Navíc je spojovala ještě jedna věc, která Michelle vlast

ně udivila: všechny tři toho měly dost, toho neustálého popo

tahování se se systémem, nikdy nekončícího přívalu poža

davků. A  aby toho nebylo málo, všechny tři měly stejnou

sociální pracovnici, Anne-Line Svendsenovou.

Michelle se zasmála a obrátila oči v sloup. Kousek proti

nim se posadila nějaká cizí holka. Měla výrazné rysy, punkový účes a  veskrze ohyzdné černé linky kolem očí. Civěla na ně takovým nepříjemně úporným způsobem, jako by jim snad záviděla. Michelle se v duchu pousmála, protože k  tomu měla ta sůva opravdu důvod, když se oblékala tak

nevkusně a chovala se tak divně. Holka se ošívala, jako by

před sebou měla soupravu bicích s nohou na kopáku nebo

snad byla na speedu nebo něčem podobném, a  pomalu jí

tuhl výraz. Ale možná si jen potřebovala zakouřit, což Mi

chelle dobře znala z vlastní zkušenosti.

37

„To je neuvěřitelný, že se tady s takovýma, jako jste vy,

vůbec někdo baví,“ vyletělo najednou z punkerky na adresu

Michelle a dvou zbývajících dívek. „Hovno by ve srovnání

s váma vyvažovali zlatem.“

Dívka vedle Michelle se na punkerku otočila a  trhla

sebou. Říkala, že se jmenuje Jazmine a byla docela cool, ale

teď se rozklepala. Zato ta druhá, která se jmenovala Denise,

zareagovala s ledovým klidem a strčila tomu číru pod nos

vztyčený prostředníček, i  když se jí v  tom Jazmine pokou

šela zabránit.

„Tam, odkud pocházíš, v tom ani nepoznáte rozdíl!“ zasy

čela Denise. „Svůj k svému, jak se říká, a první země, kterou

nacisti obsadili, byla jejich vlastní, vědělas to, ty punkerská

krávo?“

Michelle zavrtěla hlavou. Byla to hodně divná po známka.

Během zlomku vteřiny v místnosti zhoustla atmosféra.

Punkerka zatnula pěsti. Vypadala, že je schopná všeho. Mi

chelle se to vůbec nelíbilo.

Vtom vyvolali číslo a chudinka Jazmine si s úlevou od

dechla, když holka odvetu vzdala a vstala. Ale pohled, který

na ně cestou do kanceláře své referentky vrhla, nevěstil nic

dobrého.

„Kdo to proboha byl? Vypadalo to, že ji znáš,“ zeptala

se Denise Jazmine.

„Člověk, kterému se prostředníček neukazuje, abys vě

děla. Bydlí o pár ulic dál ode mě a je z Islandu. Jmenuje se

Birna a nemá to v hlavě v pořádku. Je fakt magor.“

38

4 ) Pátek 13. května 2016

„Jo, to jsem byl já. Vzal jsem ji po hlavě tyčí, sice vyjekla, ale

mně to bylo jedno, prostě jsem do ní bušil dál.“

Carl si poklepával cigaretou o hřbet ruky a několikrát

si ji přiložil k ústům, načež ji opět odložil. Přimhouřenýma

očima pohlédl na legitimaci, kterou mu muž bez vyzvání

podal. Bylo mu dvaačtyřicet, ale vypad