načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sekáč - Terry Pratchett

Sekáč

Elektronická kniha: Sekáč
Autor:

Sekáč je nezvěstný. Předpokládá se, že jaksi … odešel. Pravdou však je, že dostal výpověď. To samozřejmě způsobí určitý zmatek, jaký ostatně vznikne pokaždé, když zrušíte ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 384
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7005-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sekáč je nezvěstný. Předpokládá se, že jaksi … odešel. Pravdou však je, že dostal výpověď. To samozřejmě způsobí určitý zmatek, jaký ostatně vznikne pokaždé, když zrušíte využívanou službu veřejnosti. Zeměplochu pomalu naplňují duchové, a skupina bojovníků za práva mrtvých má najednou víc práce něž kdykoliv předtím. Zatím se kdesi daleko na venkově objeví podivný, velmi skromný cizinec, který, jak se ukáže, umí skvěle zacházet s kosou. Jeho obrovský bílý kůň se skvostným postrojem sice vypadá jako kradený, ale začínají žně a každé ruky je zapotřebí. Cizinec nastoupí jako vítaný pomocník na farmě slečny Zahořalé a pustí se do práce, i když chvílemi tak nějak po svém …

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SEKÁČ



Copyright © 1991 by Terry Pratchett

Translation © 1996 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1991 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-532-8



Morrisův tanec je známý na všech obydlených planetáchmnohovesmíru.

Tančí se pod modrou oblohou, aby se oslavil nový život, který se rodí v půdě a pod hvězdami, protože je jaro a s trochou štěstí všechna voda v tuhém skupenství zase rozmrzne. Nutnost této události cítí dokonce i hlubokomořští živočichové, kteří nikdy neviděli slunce, a městští lidé, kteří mají s přírodními cykly a přírodou společné jen to, že svým volvem kdysi přejeli ovci.

V provedení mladých matematiků s rozcuchanými vousy, kteří ho většinou tančí v doprovodu amatérské tahacíharmoniky a písní typu „Žena Tondy popeláře měla dneska nocleháře“, je to záležitost naivně nevinná, ale až krutě brutální může být v podání souboru „Ninjové Morrisova tance“, jehož členové dokáží neuvěřitelné a strašlivé věci s obyčejným kapesníkem a malým zvonečkem.

Nikdy ho nikdo netančí správně.

Snad jen na Zeměploše, která je samozřejmě plochá a leží na hřbetech čtyř slonů, kteří cestují vesmírem na krunýři Velké A’Tuin, vesmírné želvy.

A dokonce i tam byste našli jen jediné místo, kde to dokáží opravdu správně. Je to v malé vesničce, vysoko v horách Beraní hlavy, kde se z generace na generaci předává malé a velkétajemství. Tam tančí muži v první jarní den, tančí kupředu inazpět, pod koleny mají připevněny zvonečky a volné košile jim pleskají ve větru. Jezdí tam lidé a dívají se na ně. Pak se upeče

7


býk a má se všeobecně za to, že je to příležitost, jak strávit scelou rodinou příjemný den v přírodě.

Jenže to není to tajemství.

Tajemství spočívá v tom druhém tanci.

A k tomu ještě nějakou dobu nedojde.

Slyšíme tikání, jaké vydávají hodiny. A hleMme, vždyN naobloze se pohybují hodiny svého druhu a z nich prýští tikáníčerstvě ražených vteřin.

Koneckonců, je třeba přiznat, že ta věc na obloze jako hodiny tak trochu vypadá. Jenže ve skutečnosti je to přesný opak hodin a největší ručička oběhne kolem jen jednou.

Tam, pod zachmuřenou oblohou, se rozprostírá pláň. Je pokryta jemnými vlnitými křivkami, které by vámpravděpodobně připomínaly úplně něco jiného, kdybyste se na ně dívali odněkud hodně zdaleka, a kdybyste je skutečně zahlédli hodně zdaleka, byli byste velmi rádi, že jste od nich, abychom sevyjádřili přesně, hodně daleko.

Těsně nad plání se vznášely tři šedé postavy. Co byly přesně zač, to se nedá normální lidskou řečí popsat. Někteří lidé by je možná nazvali cherubíny, i když ani jedna z jejich tváří nebyla zdravě růžová. Mohli byste je zařadit i mezi ty, kdo dohlížejí na to, aby fungovala přitažlivost a vesmír byl patřičně oddělen od času. Říkejme jim tedy auditoři.* Auditoři reality.

Byli zabráni do rozhovoru, který se ovšem odbýval beze slov. Nepotřebovali mluvit nahlas. Změnili prostě realitu tak, že jako mluvili. * Pozn. překl.: Auditor je něco podobného jako revizor (především

v oblasti financí, potažmo daní) .Když u vás někdo provádí audit,

půlka města mlčí, protože neví, co to znamená, a druhá polovina

vám závidí, protože věří, že to je společenská událost jen pro bohaté,

zatímco když k vám přijde revize, bude se o vás už druhý den

vyprávět, že jste stát ošidili o nějaký ten milion na daních.

8


Jeden řekl: Nikdy předtím se to nestalo. Dá se to vůbec provést?

Jeden řekl: Bude se to muset udělat. Objevila se nám tady osobnost. Osobnosti už jsou věcí minulosti. TeM přetrvávají jen síly.

Prohlásil to s určitou spokojeností.

Jeden řekl: Kromě toho... docházelo tady knepravidelnostem. Kdekoliv máte osobnost, dochází k výkyvům. Známá věc.

Jeden řekl: Pracoval snad neúčinně?

Jeden řekl: Ne. Na to ho nechytíme.

Jeden řekl: V tom to právě je. To slovo „on“. Stát seosobností znamená stát se neúčinným. Nechceme přece, aby se nám to rozmohlo. Co kdyby si vyvinula osobnost třeba takovápřitažlivost? Co kdyby se rozhodla, že bude mít ráda lidi?

Jeden řekl: Stejně by je nakonec drtila láskou.

Jeden řekl hlasem, který mohl být ještě chladnější, kdyby už teM neměl teplotu absolutní nuly: Ne.

Jeden řekl: Promiňte, to byl jen takový můj žertík.

Jeden řekl: Kromě toho občas o své práci přemýšlí. Takové úvahy jsou nebezpečné.

Jeden řekl: Tady nemohu mít žádné námitky.

Jeden řekl: Takže jsme dohodnuti?

Jeden, který jak se zdálo na něco myslel, řekl: Moment. Nepoužil jste před chvilkou osobní zájmeno „můj“? Nevyvíjíte si náhodou osobnost, že ne?

Jeden řekl provinile: Kdo, my?

Jeden řekl: Kde je osobnost, tam vznikají nesváry.

Jeden řekl: Ano, ano, to je ryzí pravda.

Jeden řekl: Dobrá, příště si dávejte pozor.

Jeden řekl: Takže jsme dohodnuti?

Podívali se do Azraelovy tváře, která se črtala na obloze. Přesněji řečeno byla sama oblohou.

Azrael pomalu přikývl.

Jeden řekl: Výborně. Kde je to místo?

9


Jeden řekl: Jmenuje se to Zeměplocha. Pohybuje sevesmírem na hřbetě obrovské želvy.

Jeden řekl: Oh, zase jedno z těch míst! Já je nenávidím!

Jeden řekl: Už jste to udělal zas, řekl jste „já“.

Jeden řekl: Ne! Ne! To jsem tedy neřekl! Nikdy jsem neřekl „já“! ...oh, do háje zelenýho...

Najednou postava vybuchla v plamenech a odhořela jako odhoří zápalné páry nebo plyn, rychle, bez vedlejších účinků. Téměř vzápětí se objevila znovu a byla úplně stejná jako ta, co zmizela.

Jeden řekl: AN je to pro vás poučení. Vypěstovat si osobnost – to znamená konec. A teM... pojMme.

Azrael pozoroval, jak rychle kloužou pryč.

Je těžké změřit myšlenky stvoření tak velkého, že kdyby existovalo v reálném vesmíru, daly by se jeho rozměry udávat jen s pomocí rychlosti světla. TeM otočil své gigantické tělo a očima, ve kterých by se mohly ztratit celé hvězdy, se snažil mezi myriádami světů zahlédnout ten plochý.

Ten na zádech želvy. Svět a zrcadlo světů – Zeměplocha.

Znělo to zajímavě. A Azrael, uvězněný biliony let, se ve svém vězení tak nudil!

TeM se ocitáme v místnosti, kde se budoucnost přelévá do minulosti zrníčky „teM“.

Stěny jsou lemovány policemi plnými přesýpacích hodin. Nejsou tam však malé hodinové. Ne pětiminutky dobré k vaření vajec, jaké si můžete kdekoliv koupit na památku. Dostanete je obvykle připevněné k malému prkénku se jménem tohoprázdninového zařízení, kde jste na základě vlastního svobodného výběru strávili dovolenou. Prkénko i hodiny většinou vyzdobil někdo, kdo má stejný smysl pro krásu jako nedovařenýbramborový knedlík.

Není v nich dokonce písek. Jsou to vteřiny, které vnekonečném běhu mění bude v bylo.

10


Každé hodiny na sobě mají jméno.

Místnost je plná tichého, jemného šepotu životů lidí.

Jen si tu scénu představte...

A teM si k tomu všemu přidejte přibližující se zvučné klepání kosti na kamenné dlažbě.

Vaše pole viditelnosti zkříží tmavá postava a projde kolem nekonečných polic plných šustícího skla. Klep. Klep. Tady jsou hodiny, jejichž horní polovina je téměř prázdná. Zvednou se kostnaté prsty a zamíří k nim. Vyjmou je z řady. A další.Vyjmout z řady. A ještě. A mnoho, mnoho dalších. Všechny musí pryč.

To všechno patří ke každodenní rutině. Nebo by patřilo, kdyby tady existovaly dny.

Temná postava trpělivě prochází podél polic. Klep. Klep.

Najednou se zastaví.

Zaváhá.

Protože tady stojí zlaté, velmi malé hodiny, ne větší než běžné kapesní přesýpací.

Ještě včera tady nebyly, lépe řečeno nebyly by, kdyby tady existovalo včera.

Kostnaté prsty se kolem nich sevřely a pozvedly je ke světlu.

Na základně mají malými velkými písmeny vyraženo jméno.

Jméno zní SMRŤ.

SmrN hodiny odložil a pak je zase zvedl. Písek času už byl samozřejmě v pohybu. Jen tak pro jistotu je pokusně obrátil. Písek pochopitelně proudil dál, sypal se jednoduše vzhůru. SmrN vlastně ani nic jiného nečekal.

To znamenalo, že kdyby tady byly nějaké zítřky, tak on už by se žádných nedočkal. Už ne.

Ve vzduchu za ním se něco pohnulo.

SmrN se pomalu otočil a oslovil nezřetelnou postavu, která se vznášela v šeru opodál.

PROČ?

Postava mu to řekla.

11


ALE TO... NENÍ TO SPRÁVNÉ.

Postava mu řekla: Ne, to je správné.

SmrNovi se na tváři nehnul jediný sval, protože tam žádný neměl.

ODVOLÁM SE VÝŠ.

Postava mu řekla, že on by měl první vědět, že tady není odvolání. Žádné odvolání. Nikdy.

SmrN se nad tím zamyslel a pak řekl:

VŽDYCKY JSEM VYKONÁVAL SVÉ POVINNOSTI PODLE SVÉHONEJLEPŠÍHO SVĚDOMÍ A VĚDOMÍ.

Postava se přivznášela blíž. Vzdáleně připomínala mnicha v šedém rouchu s kápí.

Postava mu řekla: My víme. A proto jsme se rozhodli, že ti necháme koně.

Slunce se blížilo k obzoru.

Nejkratší život na Zeměploše žily jepice, stvoření, kterým se to zřídkakdy podařilo natáhnout přes dvacet čtyři hodiny. Dvě z nejstarších poletovaly bezcílně sem a tam nad vodoupstruhového potoka a probíraly s několika mladšími členy večerního líhnutí historii.

„Jepice teM už zdaleka neuvidí slunce, na jaké byly zvyklé,“ řekla jedna z nich.

„To máte pravdu. Jó, za starejch dobrejch hodin, to bejvalo slunce! Bylo překrásně zlatožlutý. Ne jako tohle laciný červený zboží.“

„Taky bývalo výš.“

„To teda bejvalo. To máte pravdu.“

„A nymfy a larvy měly k jepici alespoň trochu úcty.“

„Jó, jó,“ přikyvovala druhá jepice horlivě.

„Já si myslím, že kdyby se mladé jepice v současnýchminutách chovaly jenom trošku líp, měly bychom slunce jako zastarých hodin.“

Mladší jepice jim vychovaně naslouchaly.

12


„Pamatuju si hodiny,“ začala jedna ze starých jepic, „kdy

tady všude, kam jepice dohlédla, byla pole.“

Mladší jepice se rozhlédly kolem.

„Ale ona jsou to pořád pole,“ nadhodila jedna z nich po

chvíli opatrně.

„Jenže já pamatuju, že to byla lepší pole,“ prohlásila ostře

stará jepice.

„Jó, jó,“ přikyvovala její družka. „A pásla se na nich kráva!“

„BodejN! To je ono! Na tu krávu si dobře vzpomínám! Stála zrovínka támhle. Nějakých – no – čtyřicet padesát minut. Byla hnědá, to vím přesně!“

„V těchhle hodinách už takovou krávu neuvidíte.“

„V těchhle hodinách už neuvidíte žádnou krávu.“

„Co je to kráva?“ zeptala se se jedna z nově vylíhnutých jepic.

„Vidíte?“ ušklíbla se starší triumfálně. „To jsou celá tamoderní efemeroptera.“ Pak se odmlčela. „Co jsme to dělaly, než jsme začaly mluvit o slunci?“

„Poletovaly jste bezcílně sem a tam nad vodou,“ napověděla jedna z mladších jepic. Alespoň tak to podle jejího názoruvyadalo.

„Ne, ještě před tím.“

„Hm... vyprávěly jste nám o Velkém pstruhu.“

„Aha, ano. Správně. Velký pstruh. To je ono. Tak podívejte, když budete celý život poctivé a hodné jepice a budete pěkně bezcílně poletovat nad vodní hladinou –“

„– a chovat se slušně ke starším a chytřejším –“

„– ano, a chovat se slušně ke starším, pak máte velkou naději, že Velký pstruh –“

Chňap.

Chňap.

„Co udělá?“ zeptala se jedna z mladších jepic.

OdpověM se neozvala.

„Co pak udělá Velký pstruh?“ zeptala se jiná jepice nervózně.

13


Pak se mladé jepice zadívaly na soustředné kruhy, které se rozbíhaly po vodní hladině.

„Svaté znamení!“ řekla další jepice. „Pamatuji se, že o tom jsem slyšela vyprávět! Velké kruhy na vodě! To je znamení Velkého pstruha!“

Nejstarší z mladých jepic zamyšleně pozorovala vodu.Začala si uvědomovat, že jako nejstarší přítomná jepice má teM ona právo vznášet se nejníže nad hladinou.

„Říká se,“ začala mladičká jepice, která se vznášela vnejvrchnější vrstvě hustého roje, který se trhaně pohyboval sem a tam, „že když pro vás přijde Velký pstruh, odeberete se dozemě, která přetéká... přetéká...“ Jepice nenalézala slov. „Přetéká vodou,“ dokončila kulhavě.

„To by mě zajímalo,“ řekla nejstarší jepice.

„Musí tam být opravdu nádherně,“ uvažovala nahlas tanejmladší.

„Oh? Proč myslíš?“

„Protože se odtamtud nikdo nechtěl vrátit.“

Nejdelší život na Zeměploše naopak žily proslulé Vypočítavé borovice, které rostly přímo na hranici věčného sněhu, vysoko v horách Beraní hlavy.

Vypočítavé borovice jsou jeden z mála příkladů zapůjčeného vývoje.

Většina druhů se vyvíjí sama a po svém, provádí to postupně podle okolností a podmínek, což je přesně to, co měla matka Příroda v úmyslu. To je velmi přirozené a přírodní a odpovídá to tajemným vesmírným cyklům, které se na jaře ptají, co ten nebo onen dělal v zimě. Vesmírné cykly si totiž myslí, že není nad nějaký ten milion let klasického systému pokus – omyl askutečně tvrdého zacházení a nesnází, protože teprve ty dajíjednotlivým druhům morální sílu, a některým dokonce skororovnou páteř.

Možná že se tahle teorie zdá v pořádku celým vývojovým

14


druhům, ale z pohledu některých jedinců, kterých se to týká, je

úplně jedno, jestli se vyvine v prase malý růžový býložravý ještěr

nebo sám skutečný čuník.

Vypočítavé borovice se všem podobným potížím vyhnuly tím, že své vývojové starosti přenechaly ostatní zelenině.Borovicové semínko, které zapadne na jakékoliv místo naZeměploše, okamžitě prostřednictvím morfologické rezonance nasaje nejvýhodnější místní genetický kód a vyroste v rostlinu, která dokáže nejlépe využít místní půdu a klima. Obvykle se jí daří mnohem lépe než místní vegetaci, kterou většinou bezohledně utiskuje.

Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají.

Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokážíodhadnout stáří podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsizvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí.

Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejichkmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověkaobjevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvojiprůmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel. Přežilo jich jen několik v těch nejobtížněji dostupných místech Zeměplochy.

Šest Vypočítavých borovic v téhle skupině naslouchalo té nejstarší, jejíž věk, jak oznamovala čísla na jejím zvrásněném a pokřiveném kmeni, byl třicet jeden tisíc sedm set a třicetčtyři léta. Jejich rozhovor trval sedmnáct let, ale byl, pravda, mírně uspěchaný.

„Pamatuju si dobu, kdy tady nebylo jediné pole.“

Borovice se rozhlížely po tisících kilometrů okolní krajiny. Obloha blikala jako nepříliš vydařený zvláštní světelný efekt v druhořadém filmu o cestování časem. V pravidelnýchintervalech se objevoval sníh, chvilku ležel kolem a pak zase mizel.

15


„A co tady tenkrát bylo?“ zeptala se nejbližší borovice.

„Led. Pokud se tomu dá říkat led. Tenkrát to byly skutečné ledovce. Ne jako ten led, co vidíte dneska – jedno roční období tady je a pak zase není. Tenkrát tady byl led celou věčnost.“

„A kam potom zmizel?“

„Odešel.“

„A kam odešel?“

„Kam všechny věci odcházejí? Všechno vždycky najednou zmizí nebo odejde.“

„Páni! Tohle byla docela síla!“

„Co bylo síla?“

„Ta zima, co teM zrovna skončila.“

„Tomu říkáš zima? Když já byla malou borovičkou, mívali jsme zimy, až –“

Strom nejednou uprostřed věty zmizel.

Ostatní borovice několik let rozpačitě mlčely a pak jedna z nich řekla: „Kam odešla? Jen tak! V jednom dni tady stojí, a v druhém je najednou tatam!“

Kdyby byly stromy lidmi, byly by borovice rozpačitěpřešlaovaly z nohy na nohu.

„Tohle se prostě stává, děvčata,“ prohlásila jedna z nichopatrně. „Té už je líp. Dostala se na mnohem lepší místo, to si buMte jisté.* Byla to skvělá borovice.“

Jedna z mladých borovic, které bylo teprve pět tisíc stojedenáct let, se zeptala: „A na jaké lepší místo?“

„Nejsme si tak docela jisté,“ odpověděla další ze skupiny.

Nejistě se otřásla pod náporem týden trvající bouře. „Alemyslíme si, že to má něco společného s... pilinami.“

A protože stromy nebyly schopné vnímat nic, co trvalo méně

než jeden den, zvuk seker a pil v životě nezaslechly.

***

* Pozn. autora:V tomto případě hned na tři lepší místa .Byla to hlavní

vchodová vrata v č .p .31, 7 a 34, Jilmová ulice, Ankh-Morpork .

16


Rumpál Žička, nejstarší mág v celém sboru Neviditelnéuniverzity –

– v tom domově magie, sídle kouzelných společností a místě opulentních večeří –

– věděl, že musí umřít.

Svým křehkým a roztřeseným způsobem to věděl.

Jenže na druhé straně, říkal si v duchu, když na proslulém kolečkovém křesle z umně zdobené litiny chřestil po hrbolatém dláždění ke své pracovně, umístěné v přízemí, všeobecně vzato, každý věděl, že musí jednou umřít, dokonce i obyčejní lidé. Nikdo netušil, kde se člověk pohybuje, než se narodí, ale když už jste se jednou narodili, stačilo vám pár let, abyste pochopili, že jste na tu cestu dostali zpáteční jízdenku, a navíc ještěprocvaknutou.

Ale mágové to opravdu věděli. Samozřejmě ne v případech, že se jednalo o násilnou smrt nebo smrt nešNastnou náhodou, ale když šlo o ten základní jednoduchý případ, kdy se váš život prostě sám od sebe sesype, pak... prostě a jednoduše jste to věděli. Všeobecně to tušení přicházelo natolik včas, že jste stihli vrátit knihy do knihovny, dát si vyčistit svůj nejlepší tmavý oblek a vypůjčit si od přátel co největší sumu peněz.

Rumpálovi bylo sto třicet. Zdálo se mu, že většinu života prožil jako stařec. Měl dojem, že je to od života pěkně sprosté.

A nikoho to nezajímalo. Zmínil se o tom minulý týden vmágorlíku, a nikdo nezareagoval ani slovem. A dnes při obědě na něj sotva promluvili. I jeho takzvaní přátelé se mu vyhýbali, a to se ani nepokoušel vypůjčit si od nich peníze.

Bylo to, jako když máte narozeniny a všichni na nězapomenou, jenže mnohem horší.

Zemře úplně osamocený a všem to bude jedno.

Vrazil kolem křesla do dveří, vjel do temné místnosti až ke stolu a začal hmatat po křesadle.

To byla další taková věc. V dnešních dnech už křesadlapoužíval málokdo. Všichni kupovali ty smrduté žluté zápalky, které

17


vyráběli alchymisté. Rumpál s tím nesouhlasil. Oheň byldůležitý. Nebylo správné zapálit ho jen tak, škrt, a už to hoří! Kam

se poděla veškerá úcta? Ti dnešní lidé jsou hrozní, všichni pořád

někam spěchají a... ano, a ten oheň. Za starých časů býval oheň

mnohem teplejší. Ty ohně, co dělají dneska? Ty vás nezahřejí,

dokud si nesednete skoro do nich. Musí to být dřevem... určitě

je taky mizerné. Všechno je poslední dobou nějaké mizerné.

Takové řidší. Slabší. Bez chuti. V ničem není ten správný život.

A dni jsou taky kratší. Hmm. Něco se na nich pokazilo. Nejsou

to prostě ty staré dny. Hmm. Každý z nich trvá celou věčnost,

což je divné, protože dny v množném čísle letí jako splašené.

Po stotřicetiletém mágovi už toho lidé příliš mnoho nechtějí a Rumpál Žička si zvykl zasedat k jídelnímu stolu před každým jídlem o dvě hodiny dřív, jen aby si ukrátil čas.

Nekonečné dny pádící šíleným tempem. Nedává to vůbec smysl. Hmm. S prominutím, ani už vám to nemyslí jako za starých časů.

A taky dovolili, aby teM celou univerzitu vedli takoví mladíčci! Za našich dnů stáli v čele ústavu skuteční mágové, mohutníobjemní mužové, stavění jako obchodní barkasy, ten druh mágů, ke kterým jste mohli vzhlížet. Pak najednou všichni někam zmizeli a kolem Rumpála se začali objevovat ti mladíčci, z nichž většina měla dokonce ještě několik vlastních zubů. Jako ten mládenec Výsměškovic. Rumpál si na něj pamatoval docela přesně. Křestní jméno Vzoromil. Hubený chlapec, odstávající uši, nikdy neměl pořádně utřený nos a první noc ve společné ložnici brečel avolal maminku. Byl namočený v každé lumpárně. Někdo seRumálovi nedávno pokusil namluvit, že Výsměšek se stalarcikancléřem. Hmm. Tak padlý na hlavu ještě není, aby jim uvěřil všechno.

Kde je to zatracené křesadlo? Třesou se mi prsty... Zastarých časů jsme mívali lepší prsty.

Někdo odkryl rozsvícenou lucernu. Čísi ruka mu dotápajících prstů vsunula sklenici s pitím.

„Překvapení pro vás!“

18


***

SmrNův dům obsahuje kromě jiných místností i velkouvstupní halu, jíž dominují obrovské hodiny s kyvadlem v podobě čepele, ale bez ručiček, protože v domě Smrtě neexistuje žádný jiný čas než teM. (Některé teM bylo samozřejmě dřív než teM, které je teM, ale pořád to bylo teM. Jenom o něco starší.)

Kyvadlo je čepel tak dokonalá, že kdyby ji viděl Edgar Allan Poe, vzdal by to a začal znovu jako trhovec s krevetami. Kýve se sem a tam se slabým svišš svišš a jemně odkrajuje tenoučké plátky ze šrůtku věčnosti.

SmrN se prokradl kolem hodin a vstoupil do pochmurného šera své pracovny. Tam na něj čekal Albert, sloužící a kuchař vjedné osobě, s připraveným ručníkem a péřovým oprašovadlem.

„Dobrý den, pane.“

SmrN tiše usedl na velkou židli. Albert mu přes kostnatáramena přehodil ručník.

„Tak se nám udělal další překrásný den,“ začal společensky.

SmrN mlčel.

Albert opatrně vyklepal hadřík na leštění a stáhl SmrNovi z hlavy kápi.

ALBERTE.

„Pane?“

SmrN vytáhl ze záhybů svého pláště malé zlaté přesýpací hodiny.

VIDÍŠ TOHLE?

„Jistě, pane. Velmi hezké. V životě jsem takové neviděl.Číak jsou?“

MOJE.

Albertovy oči se bleskově stočily stranou. Na jednom rohu SmrNova stolu stály velké hodiny v černém stojánku. Nebylo v nich ani zrnko písku.

„A já myslel, že vaše jsou támhlety,“ řekl.

BYLY. TEĎ JSOU MOJE TYHLE. DÁREK NA ODCHODNOU.ODSA- MOTNÉHO AZRAELA.

19


Albert mlčky zíral na předmět ve SmrNově ruce.

„Ale to přece... vždyN... ten písek, pane! On se sype.“

PŘESNĚ TAK.

„Ale to znamená... Tedy myslel jsem...?“

TO ZNAMENÁ, ALBERTE, ŽE JEDNOHO DNE SE TEN PÍSEK DOSYPE.

„Já vím, pane, ale... vždyN vy... myslel jsem, že Čas je něco, co se týká jen těch ostatních. Víte, co myslím? Ale vás ne!“ Na konci věty Albertův hlas doslova žadonil.

SmrN si stáhl ručník z ramen a vstal.

POJĎ SE MNOU.

„VždyN vy jste SmrN, pane“ úpěl Albert a šouravým krokem spěchal za vysokou postavou, která vyšla z pracovny. „Není to nějaký žert, pane?“ dodal s nadějí v hlase. SmrN prošel halou a dal se dlouhou chodbou vedoucí ke stáji.

MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚNEPROSLAVIL.

„No dobrá, já vím, nechtěl jsem se vás dotknout. Alekoukněte, vy přece nemůžete umřít, protože jste SmrN, musel byste navštívit sám sebe, vždyN by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas –“

UŽ JE TO TAK, JEDNODUŠE UMŘU. NENÍ ODVOLÁNÍ.

„Ale co potom bude se mnou?“ zeptal se Albert. V jeho slovech probleskovala hrůza jako slunce, na které se díváte řídkým stromořadím.

NASTOUPÍ NOVÝ SMRŤ.

Albert se narovnal.

„Nemyslím, že bych dokázal sloužit jinému pánu,“ prohlásil.

V TOM PŘÍPADĚ SE MŮŽEŠ VRÁTIT NA ZEM.DÁM TI PENÍZE. BYL JSI VŽDYCKY DOBRÝ A VĚRNÝ SLUŽEBNÍK, ALBERTE.

„Jenže když se vrátím nazpět –“

ANO, přikývl SmrN. ZEMŘEŠ.

Ocitli se v teplém šeru koňské stáje a SmrNův bílý kůň zvedl hlavu od žlabu a tiše zaržál na přivítanou. Jmenoval se Truhlík. Byl to skutečný kůň, nejen z kostí, ale i z masa. V minulosti

20


SmrN vyzkoušel ohnivé koně a koně-kostry a zjistil, že jsouvětšinou nepraktičtí, zvláště ti ohniví, kteří měli sklony podpálit si

sami pod sebou podestýlku a pak stáli uprostřed plamenů atvářili se užasle.

SmrN stáhl z háku na stěně sedlo a podíval se na Alberta, který prožíval pravá duševní muka.

Než by zemřel, zavázal se Albert zhruba před tisícem let, že bude raději sloužit SmrNovi. Nebyl nesmrtelný, přirozeně, jenže skutečný čas do SmrNovy malé soukromé říše nesměl. Existovalo tam jen věčné proměnlivé teM, ale to trvalo velmi dlouho. V reálném čase zbývaly Albertovi necelé dva měsíce a on lpěl na každém dni jako lakomec na zlatém prutu.

„Ehm, totiž, víte... já...“ začal. „Chtěl jsem říct –“

BOJÍŠ SE ZEMŘÍT?

„To není v tom, že bych... víte, já jsem vždycky... není to tak jednoduché, víte, život je zvyk, kterého se člověk velice těžko zbavuje...“

SmrN ho zvědavě pozoroval, jako by pozoroval brouka, který spadl na krovky a nemůže se obrátit.

Nakonec se Albert ponořil do hlubokého mlčení.

ROZUMÍM, řekl SmrN a sundal z dalšího háku Truhlíkovu ohlávku.

„Tak mi to připadá, že vám to vůbec nevadí! Vy chcete vážně umřít?“

ANO.BUDE TO VELIKÉ DOBRODRUŽSTVÍ.

„Myslíte? A nemáte strach?“

NEVÍM, CO JE TO STRACH.

„No, mohl bych vám to ukázat, jestli chcete,“ zkusil to Albert opatrně.

NE.RÁD BYCH SE TO NAUČIL SÁM. PĚKNĚ SI TO VŠECHNOVYZKOUŠÍM OSOBNĚ. KONEČNĚ.

„Pane..., když odejdete ... objeví se nový –?“

NOVÝ SMRŤ SE ZRODÍ Z MYSLÍ ŽIVÝCH, ALBERTE.

21


„Aha.“ Vypadalo to, že se Albertovi ulevilo. „A nevítenáhodou, jaký je a jak bude vypadat?“

NE.

„Možná že by nebylo od věci, kdybych tady trochu poklidil, připravil soupis inventáře a takové ty věci, co říkáte?“

SKVĚLÝ NÁPAD, řekl SmrN tak laskavě, jak to jen dokázal. AŽ UVIDÍM NOVÉHO SMRTĚ, SRDEČNĚ TĚ DOPORUČÍM.

„Oh. Takže vy se s ním sejdete?“

JISTĚ.ALE TEĎ UŽ MUSÍM JET.

„Cože? Tak brzo?“

JISTĚ.NESMÍM PLÝTVAT ČASEM. SmrN upravil sedlo naTruhlíkově hřbetě, pak se otočil a pyšně podržel Albertovi podzahnutým nosem malé hodiny.

VIDÍŠ? MÁM SVŮ JVLASTNÍ ČAS!

Albert před ním nervózně ustoupil.

„Když ho teM máte, co s ním chcete dělat?“ zeptal se.

SmrN vysedl na koně.

UTRATÍM HO.

Párty byla v plném proudu. Obrovský nápis „Stotřicítka věc je jistá, Rumpál už se k smrti chystá!“ se v tom horku trochu roztekl. Věci už pomalu dospěly tak daleko, že k pití nebylo nic jiného než punč a k jídlu jakási podivná žlutá omáčka s vysoce podezřelými plackami a nikomu to nevadilo. Mágové spolu navzájem švitořili s nucenou veselostí lidí, kteří se vidí celý den, a teM se ještě ke všemu musí sejít i večer.

Ve středu všeho dění seděl Rumpál Žička s objemnousklenicí rumu a klaunskou čepičkou na hlavě. Měl slzy na krajíčku.

„Opravdický večírek na rozloučenou,“ mumlal neustáledokola. „Od té doby, co odešel starý Škrabal Frcnožka, jsemnezažil jediný. To bylo, hmm, myslím v roce Vyhrožujícího toho, hmm, delfína. Myslel jsem si, že na tyhle večírky už všichnidávno zapomněli.“

„Knihovník prošel několik knih a našel nám o večírcích

22


všechno,“ řekl kvestor a ukázal na obrovského orangutana,který se právě pokoušel zatroubit na papírovou trumpetku. „On

taky připravil banánovou omáčku. Doufám, že ji už brzo někdo

dorazí.“

Naklonil se k Rumpálovi.

„Můžu vám donést ještě talířek bramborového salátu?“ řekl tím hlasitým bodrým tónem, jakým se mluví na blázny a staré nahluchlé lidi.

Rumpál si přiložil k uchu roztřesenou ruku.

„Cože? Co říkáš?“

„Salát! Ještě další salát?“

„Ne, díky.“

„A co takhle ještě jednu klobásku?“

„Hé?“

„Klobásku!“

„Mám po nich v noci hrozné větry,“ zamyslel se Žička. Chvilku váhal, ale pak si jich vzal pět.

„Ehm,“ začal opatrně kvestor, „nevíte náhodou kdy –?“

„Hé?“

„Čas! Kdy asi?“

„V půl desáté,“ odpověděl Rumpál Žička hned, i když dost nesrozumitelně.

„To je skvělé,“ řekl kvestor. „Alespoň budete mít zbytek večera, hm, tedy jaksi... volno.“

Rumpál se začal přehrabávat v tajemných hlubinách svého křesla, které bylo pravým hřbitovem starých polštářků,olámaných knih a prastarých, napůl ocumlaných bonbonů. Nakonec odněkud vytáhl malou knížečku v zelených deskách a strčil ji kvestorovi do ruky.

Kvestor ji obracel sem a tam, ale pak si všiml, že na přední straně desek je vybledlým inkoustem napsáno „Rumpál Žička – Můj deníček.“ Dnešní datum bylo založeno proužkem kůže odkrojené z anglické slaniny.

Pod nadpisem „nezapomeň“ bylo napsáno „umřít“.

23


Kvestorovi to nedalo, aby neotočil na následující stránku.

Ano. Pod zítřejším datem a nadpisem „nezapomeň“ bylonasáno „znovu se narodit“.

Pohledem sklouzl k malému konferenčnímu stolku u stěny pokoje. Navzdory skutečnosti, že byla místnost plná lidí, kolem stolku bylo volné místo, jako by to bylo jakési soukromémístečko, které se nikdo neodvažoval obsadit.

V instrukcích pro obřad večírku na rozloučenou byla zvláštní zmínka, která se výslovně týkala stolku. Byl prostřen černým ubrusem, na kterém bylo zlatem vyšito několik magickýchsymbolů. Ležel na něm talířek, na němž byl výběr nejlepšíchjednohubek. Stála tam sklenka s vínem. Po dosti vzrušené debatě mezi mágy na něj ještě přidali papírovou karnevalovou čepičku.

Celá společnost se pomalu zklidňovala a na většině tváří bylo vidět výraz očekávání.

Kvestor vytáhl z kapsy hodinky a s cvaknutím otevřel víčko. Byly to ty nové, módní hodinky s ručičkami. Ukazovaly čtvrt na deset. Zatřásl s nimi u ucha. Pod dvanáctkou se otevřel malý poklop, z něj vystrčil hlavu miniaturní démonek azaskřehotal fistulkou: „Vykašlete se na to, šéfe. Šlapu, jak nejrychleji umím!“

Kvestor zavřel hodinky a zoufale se rozhlédl kolem. Jak se zdálo, nikdo ze společnosti se nedral o to, přiblížit se kRumpálu Žičkovi blíž než na nějaký ten metr. Kvestor cítil, že zůstalo na něm, aby s Rumpálem vedl společenskou konverzaci.Prozkoumal dostupná témata, ale zjistil, že každé představuje určitý problém.

Rumpál Žička mu nakonec pomohl z rozpaků sám.

„Přemýšlím o tom, že se zpátky na svět vrátím jako žena,“ nadhodil.

Kvestor několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa.

„Už se na to moc těším,“ pokračoval Žička. „Myslím si, hmm, že to bude velká psina.“

Kvestor v duchu rychle probral svá krátká konverzačníté>24


mata, která měla něco společného s ženami. Nakonec senaklonil k Rumpálovu svrasklému uchu.

„A nemusí ženské dělat spoustu toho,“ zoufale v duchuzatápal po správném výrazu, „praní? A taky musí stlát a vařit a všechny tyhle věci?“

„No, tak při tom životě, jaký mám na mysli já, hmm, určitě ne,“ odpověděl Rumpál pevně.

Kvestor rychle zavřel ústa. V tom okamžiku zabušilarcikancléř lžící do stolu.

„Bratři –“ začal, když nastalo něco, co nemělo daleko ktichu. To vyvolalo novou vlnu veselého jásotu a výkřiků.

„– jak všichni víte, jsme tady proto, abychom oslavili, ehm, odchod –“ něco nervózního smíchu, „– našeho starého přítele a kolegy Rumpála Žičky. Víte, když tak tady dnes večer vidím sedět starého Rumpála, připomnělo mi to tu historku okrávě, která měla tři nohy dřevěné. Ale abych začal od začátku: byla jednou jedna kráva –“

Kvestor se v myšlenkách zatoulal jinam. Tu historku znal. Arcikancléř pravidelně zbreptal pointu a kromě toho mělkvestor stejně na mysli jiné věci.

Čas od času se ohlédl k malému stolku.

Kvestor byl velmi hodný, i když nervózní člověk a svou práci měl skutečně rád. Kromě jiného ji žádný jiný mág nechtěl dělat. Mnoho mágů by se chtělo stát například arcikancléřem nebo hlavou jednoho z osmi magických řádů, ale ani jeden nestál o to, strávit většinu času v kanceláři pročítáním spousty papírů a sčítáním jednotlivých položek. Veškeré provozní papíry celé univerzity se shromažMovaly v kvestorově kanceláři, což sice znamenalo, že chodil spát k smrti unavený, ale na druhé straně spal tvrdě a klidně a nemusel každý večer pečlivě protřepávat noční košili, zda v ní náhodou nemá škorpiona.

Zabití mága vyššího řádu byl známý a běžně používanýzpůsob, jak postoupit výš. To znamená, že pokud by se objevil někdo, kdo by chtěl zabít kvestora, musel by to být někdo, kdo

25


se dostával nad úhledně seřazenými sloupci čísel do tichého

vytržení, a takoví lidé vraždí málokdy.*

Vzpomněl si na své dětství, které prožil daleko v horáchBeraní hlavy. Na každý svátek Prasečí hlídky odkládali on a jeho sestra sklenku vína a koláč pro Otce prasátek. Tenkrát byly věci jiné. Byl mnohem mladší, hloupější a šNastnější.

Tak například nevěděl, že z něj jednou bude mág a že spolu s ostatními mágy odloží sklenku vína, koláč, kus dostipodezřelého kuřete v těstíčku a papírovou karnevalovou čepičku pro...

...někoho úplně jiného.

Když byl malý, pořádaly se taky na svátek Prasečí hlídky dětské veselice. Ty se řídí určitými pravidly. Vždycky ve chvíli, kdy už děti téměř omdlévají napětím, řekne některý z dospělých tajemně: „Tak mám dojem, že k nám každou chvilku zajde velmi zvláštní host!“ A skoro v tomtéž okamžiku se ozve podezřelý cinkot prasečích zvonečků za oknem a dovnitř vejde...

...a dovnitř vejde...

Kvestor zavrtěl hlavou. Býval to samozřejmě něčí dědeček s nalepenými falešnými vousy. Nějaký veselý starý brach spytlem hraček na zádech, který si rychle oklepával sníh z bot.Někdo, kdo vám něco dal.

Zatímco dnes v noci...

Možná že to starý Rumpál cítil jinak. Po nějakých sto třiceti letech života může mít i smrt určitá plus. Možná že by i vás v tomhle stáří zajímalo, co bude dál.

Arcikancléřova pokulhávající anekdota se konečně dovlekla k milosrdnému konci. Shromáždění mágové se z povinnostizasmáli a pak se pokoušeli pochopit, v čem byla pointa.

Kvestor vrhl nenápadný pohled na své hodinky. Bylo devět dvacet. * Poz. autora: Alespoň do dne, kdy najednou uchopí nůž na papír

a prosekají si cestu oddělením provozního účetnictví do historie

soudnictví.

26


Promluvil Rumpál Žička. Jeho řeč byla dlouhá, hlasitá aneměla hlavu ani patu. Zeširoka se rozhovořil o starých, zlatých časech a zdálo se, že je přesvědčen o tom, že přítomnáspolečnost se skládá z lidí, které dobře znal, i když mnozí z nich vymřeli už před padesáti lety. Ale na tom nezáleželo, protože většina mágů si vypěstovala zvyk starého Rumpálaneposlouchat.

Kvestor nedokázal odtrhnout oči od hodinek. Zevnitř se ozývalo tiché skřípění pedálů, na nichž si démonek trpělivě prošlapával cestičku k věčnosti.

Devět dvacet pět.

Kvestor přemýšlel, jak se to asi stane. Je možné, že nejdřív zaslechnou – Tak mám dojem, že k nám každou chvilku zajde velmi zvláštní host! – klapot podkov venku na dláždění?

Otevřou se dveře, nebo návštěvník projde zavřenými? To je hloupá otázka. Byl přece proslulý tím, že dokázal proniknout i do těch nejlépe střežených, zabezpečených, nebo dokonce zapečetěných míst. Nebo spíš hlavně tam. Zkuste se někde neprodyšně zapečetit a je to jen otázka času.

Kvestor doufal, že On použije dveře normálním způsobem. Kvestorovy nervy byly i tak napjaté k prasknutí.

Konverzace víc a víc skomírala. Jak si kvestor všiml, kromě něj pozoroval po očku dveře přinejmenším další tucet mágů.

Rumpál se ocitl ve středu prázdného kruhu, který se velmi ohleduplně zvětšoval. Nikdo se mu prakticky nevyhýbal, bylo to prostě tím, že náhodný Brownův pohyb, ke kterému vmístnosti docházelo, odváděl všechny pomaličku stále dál.

Mágové Smrtě vidí. A když umírá mág, musí se SmrN dostavit osobně a doprovodit ho na onen svět. Kvestor jenom nemohl přijít na to, proč se něco takového považuje za výsadu –

„Tak by mě zajímalo, proč jste všichni nervózní a proč z vás polovina zírá na dveře,“ zvolal vesele Rumpál.

Kvestor znovu otevřel hodinky.

Poklůpek pod dvanáctkou se prudce nadzvedl.

27


„Nemůžete toho fakt nechat, šéfe?“ zaskřehotal časoskřet popuzeně. „Plete mě to při počítání!“

„Promiň,“ sykl kvestor. Bylo devět dvacet devět.

Arcikancléř postoupil kupředu.

„Takže sbohem, Rumpále,“ řekl a potřásl starcipergamenovou rukou. „Tahle stará barabizna bez tebe už nikdy nebude to samé,“ dodal.

„Nevím, co si bez vás počnem,“ dodával vděčně kvestor.

„Hodně štěstí v novém životě,“ připojil se děkan. „Kdybys měl náhodou cestu kolem a vzpomněl si, kým jsi býval, zastav se!“

„Ne abyste se k nám choval jako cizí, slyšíte?“ řeklarcikancléř.

Rumpál Žička přátelsky pokyvoval. Ne že by slyšel, co mu říkají. Přikyvoval jen tak, z všeobecného principu.

Mágové se jako jeden muž otočili ke dveřím.

Poklůpek pod dvanáctkou se zvedl.

„Bim, bim, bam, bim,“ oznámil pididémon. „Cink-cink, bam, bim, bim.“

„Cože?“ vytřeštil na něj zmatený kvestor oči.

„Bylo devět hodin třicet minut,“ přeložil démonek.

Mágové se obrátili k Rumpálu Žičkovi. Většina z nich měla na tvářích mírně vyčítavý výraz.

„Proč všichni tak koukáte?“ rozhlížel se.

Vteřinová ručička hodinek se se slabým zaskřípěním znovu rozeběhla kupředu.

„Jak se cítíte?“ zeptal se děkan hlasitě.

„Nikdy jsem se necítil líp,“ usmál se Žička. „Nezbylanáhodou, hmm, ještě trocha toho rumu?“

Shromáždění mágové pozorovali, jak si nalévá do sklenice velmi štědrou dávku.

„S takovým pitím by se mělo zacházet opatrněji,“ řeklnervózní děkan.

„Na zdraví!“ zvolal rozjařeně Rumpál.

Arcikancléř zabubnoval prsty na stůl.

28


„Pane Žičko,“ naklonil se kupředu, „jste si naprosto jist?“

Rumpál si ta slova ovšem vyložil díky arcikancléřově výrazu úplně jinak. „To víte, že chci ještě něco jíst. Ne že bych typlacičky považoval za nějak zvláštní dobrotu, koneckonců, co je zvláštního na tvrdých sušenkách, namočených do ulepenésladké břečky, že? TeM bych si tak nejradši dal pěkně propečenou masovou paštičku pana Kolíka –“

A umřel.

Arcikancléř se rozhlédl po okolních mázích, přešel pošpičkách ke kolečkovému křeslu a opatrně uchopil hubenou ruku prokvetlou modrými žilkami, aby zkusil puls. Pak zavrtělhlavou.

„Tak takhle bych chtěl taky umřít,“ řekl děkan.

„Cože? Chtěl bys umřít ve chvíli, kdy budeš blábolitnesmysly o těch strašlivých věcech, které prodává Kolík ANsepicnu?“

„Ne, myslel jsem tu chvilku potom.“

„Počkejte. Počkejte!“ řekl arcikancléř. „Tady není něco vpořádku, abyste věděli. Podle tradice se má SmrN při úmrtí mága dostavit osobně –“

„Třeba měl moc práce,“ pospíšil si kvestor.

„Určitě,“ přidal se k němu děkan. „Slyšel jsem, že někde kolem Quirmu řádí strašlivá chřipková epidemie.“

„Nezapomeňte taky na tu strašlivou bouři, co byla včera v noci,“ přiložil si polínko i lektor katedry Zaniklých run.

„No jistě, a navíc máme jaro a to se všude na horách trhají laviny.“

„A taky se šíří nákazy.“

Arcikancléř si zamyšleně promnul bradu.

„Hmm,“ řekl nakonec.

Trollové si jako jediní ze všech žijících tvorů na světě myslí, že čas ubíhá od konce k začátku. Jestliže znáte svou minulost a budoucnost nikoliv, říkají, pak se musíte dívat špatnýmsměrem. Všechno živé prochází životem od konce k začátku. Vzá>29


sadě je to velmi zajímavá myšlenka, když si uvědomíte, že s ní

přišla rasa, jejíž příslušníci tráví větší část svého života tím, že

se navzájem tlučou do hlavy kamenem.

Ale aN už je to tak nebo onak, každé živé stvoření, člověk, zvíře nebo strom, vlastní určitou dávku času.

Truhlík se Smrtěm klusal dolů hustými temnými mračny.

TeM měl svůj příděl času i SmrN.

Nejlepší čas jeho života.

Rumpál Žička nahlédl do tmy.

„Haló?“ řekl. „Haló! Je tady někdo? Hola hej!“

Zaslechl jen vzdálené smutné sténání, jako když se vítrprohání v ústí tunelu.

„Tak vylezte, vylezte konečně, aN jste se schoval kdekoliv,“ pokřikoval Rumpál a hlas se mu třásl nepřirozenou veselostí. „Nebojte se. Já se na to docela těším!“

Tleskl nehmotnýma rukama a zamnul si je v hraném nadšení.

„Tak se pohněte. Někteří z nás před sebou mají nové životy,“ upozorňoval.

Temnota zůstávala netečná. Neobjevil se v ní jediný tvar,nezazněl jediný zvuk. Byla pustá a prázdná. A v temnotě se vznášel duch Rumpála Žičky.

Nakonec zavrtěl hlavou. „Tak mám pocit, že mě někdopěkně vyšplouchnul,“ zabručel nakonec. „Podle mě to ale není správné!“

Jeho duch se chvíli potuloval kolem, a když se nic nedělo, došel k názoru, že je to zbytečné, a zamířil k jedinému domovu, který vlastně znal.

Byl to příbytek, ve kterém přebýval celých sto třicet let. Jeho schránka už ho zpět nečekala a vstupní brány kladly dostirezolutní odpor. Na to, abyste překonali podobnou věc, musíte být buM velmi silný, nebo velmi odhodlaný, jenže Rumpál Žička byl více než jedno století mágem. Kromě toho to bylo něco, jako když se vloupáte do svého vlastního domu, do staréhorodin>30


ného majetku, ve kterém jste žili celé roky. Víte už, kde hledat

to metaforické okno, které nejde pořádně přibouchnout.

Krátce řečeno, Rumpál Žička se vrátil zpět k RumpáluŽičkovi.

Mágové nevěří na bohy, stejně jako obyčejní lidé nevěří třeba na stoly. Oni vědí, že bohové jsou, že existují z určitého důvodu, a rádi jim přiznají jejich místo v dobře organizovaném vesmíru. Jednoduše nevidí důvod k nějakému zdůrazňovanému věření, nepovažují za nutné chodit kolem a volat „ó, velký stole, bez nějž bychom byli ničím“. Bohové buM jsou, aN už na ně věříte nebo ne, nebo existují jen jako předmětné vyjádření vaší víry, a v tom i onom případě si toho vůbec nemusíte všímat a šetřit si kolena na stáří.

Přesto je ve Velké síni Neviditelné univerzity malá kaple,protože i když mágové v zásadě vyznávají filozofický názor, který jsme uvedli výše, nemůže z vás být úspěšný mág, když děláte na bohy dlouhý nos. Nezáleží na tom, zda fungují v nehmotném nebo přeneseném slova smyslu. Protože i když mágové na bohy nevěří, jsou si jistí, že bohové v bohy věří.

Právě v té kapli teM leželo tělo Rumpála Žičky. Univerzita nařídila, že tam musí tělo každého mága ležet čtyřiadvacet hodin. Tohle nařízení bylo vydáno po té ostudné události sCimrdlichem Strukodojem, přezdívaným Hecíř, ke které došlo před třiceti lety.

Tělo Rumpála Žičky otevřelo oči. Na podlaze kaplezazvonily dvě mince.

Ruce, zkřížené na hrudi, se otevřely.

Rumpál zvedl hlavu. Nějaký pitomec mu zapíchl do břicha lilii.

Oči se mu stočily stranou. U hlavy mu z každé strany hořela jedna svíce.

Zvedl hlavu ještě o něco výš.

U nohou spatřil další dvě svíčky.

31


Díky bohu za starého Strukodoje, pomyslel si. Nebýt jeho, zíral bych teM zespoda na víko rakve vyrobené z laciné borovice.

To je ale psina, pomyslel si. Já myslím. A naprosto jasně.

Ohó!

Rumpál si zase lehl a cítil, jak jeho duch naplňuje tělo, jako roztavený žhavý kov naplňuje formu. Temnotou jeho mozku se začaly míhat doběla rozpálené myšlenky a pobízely línéneurony k pohybu.

Když byl ještě naživu, nikdy to tak skvělé nebylo.

Ale já nejsem mrtvý.

Nejsem ani mrtvý, ani živý.

Tak nějak neživý.

Nebo nemrtvý.

Páni, kámo...

Prudce se posadil. Svaly, které už posledních sedmdesát nebo osmdesát let pořádně nefungovaly, zasténaly přetížením.Poprvé v životě – pozor! opravil se, raději řeknu poprvé za svou existenci – byl Rumpál Žička plně pod kontrolou RumpálaŽičky. A Rumpál Žička se rozhodl, že se od nějaké hromádky svalů nedá omezovat.

Tělo teM vstalo. Kolena ještě chvíli vzdorovala, alenedokázala odporovat děsivému náporu síly vůle, stejně jako nedokáže komár vzdorovat plameni letlampy.

Dveře kaple byly zamčené, ale Rumpál snadno zjistil, že mu stačí jen tak na ně zatlačit a zámek se začal vytrhávat ze dřeva, a když sevřel kliku, zůstaly v masivním kovu jeho otisky prstů.

„Ježkovy oči,“ zasténal.

Vymanévroval do chodby. Vzdálený cinkot nádobí a příborů a tlumený bzukot hlasů dával tušit, že ve Velké síni se odbývá jedno ze čtyř pravidelných univerzitních jídel.

Zamyslel se nad tím, jestli může jíst, když je mrtvý. Asi ne, řekl si nakonec.

Ale dokázal by vůbec jíst? Ne že by měl hlad. Bylo to jen v tom, že... byl ve stavu, kdy věděl, že myšlení, chůze a veškerý

32


pohyb jsou jenom otázka pošimrání určitých nervových vláken,

ale jak, u všech všudy, funguje takový žaludek?

Rumpálovi začalo docházet, že lidské tělo není řízenomozkem, i když ten si většinou myslí něco jiného. V praxi je tělo řízeno více než tuctem složitých automatických systémů, které tikají a bzučí s takovou dokonalostí, že si jejich přítomnostnikdo neuvědomuje, dokud se neporouchají.

Prozkoumal se z kontrolního stanoviště v mozku. Prohlédl si tichou chemickou továrnu svých jater s tím samým pocitem zmaru, jaký by zažil výrobce kanoí, který by si prohlíželkontrolní místnost supertankeru řízeného počítačem. Odhalenítajemství ledvin vyžadovalo od Rumpála zvládnutí dokonaléledvinové kontroly. A když na to přijde, co je to slezina? A jak vlastně funguje?

Srdce se mu divoce rozbušilo.

V tomto případě tedy spíš nerozbušilo.

„U všech bohů,“ zahuhlal Rumpál a opřel se o stěnu. Jak to vlastně říkali? Strčil do několika slibně vyhlížejících nervů. Bylo to systola... diastola... systola... diastola...? A pak tady máme taky plíce...

Jako žonglér, který se pokouší udržet ve vzduchu osmnáct talířů najednou, jako člověk, který se snaží naprogramovatvideorekordér podle návodu, jejž přeložil z japonštiny doholandštiny korejský pěstitel rýže – nebo ještě přesněji jako člověk, který konečně zjistil, co to je absolutní kontrola nad sebou samým, tápal Rumpál Žička dál.

Mágové Neviditelné univerzity si zakládali na bohatých, výživných jídlech. Nedalo se předpokládat, že by se někdo mohl vážně věnovat magii, pokud by v sobě neměl trochu polévky, sousto ryby, kousek divočiny, pár talířů dobrého masa, jednu dvě zapečené paštiky, něco velkého a třaslavého se šlehačkou, nějaký ten toust s pikantní pomazánkou, ovoce, ořechy a ke kávě táfličku čokolády velkou jako cihla. Izolovalo to žaludek.

33


Bylo také důležité, aby se jídla podávala v pravidelném čase. To,

jak říkali mágové, dodávalo celému dni ten správný tvar.

Jedinou výjimkou byl kvestor. Nejedl mnoho, protože si užíral nervy. Byl si jistý, že trpí anorexií,* protože kdykoliv se podíval do zrcadla, spatřil tam tlustého muže. Byl to většinou arcikancléř, který stál za ním a křičel na něj.

A byl to nešNastný kvestorův osud, co způsobilo, že seděl přímo proti dveřím, když je Rumpál Žička vyrazil, protože to bylo jednodušší než se trápit s klikami.

Kvestor prokousl dřevěnou lžíci.

Mágové se otáčeli na sedadlech, aby viděli, co se děje.

Rumpál Žička se chvilku mlčky kymácel, zatímco sepokoušel ovládnout hlasivky, rty a jazyk a pak řekl: „Myslím, že bych dokázal strávit alkohol.“

První se vzpamatoval arcikancléř.

„Rumpále!“ zvolal. „Mysleli jsme si, že jste mrtev!“

Musel si v duchu přiznat, že to nebyl nejlepší začátek.Neukládáte lidi do kaple se svíčkami kolem hlavy a s lilií v ruce, když si myslíte, že je jen trochu bolí hlava a potřebují si na půl hodinky zdřímnout.

Rumpál postoupil o několik kroků kupředu. Několiknejbližších mágů popadalo přes sebe v náhlé snaze udělat mu víc místa.

„Samozřejmě že jsem mrtvý, ty pitomý mladý blázne,“zabručel Žička. „Nebo si myslíš, že jsem celou dobu, co jsem byl živý, vypadal takhle? Můj bože.“ Rozhlédl se po shromážděném výkvětu mágstva. „Není tady náhodou někdo, kdo by věděl, jak funguje slezina?“ * Pozn překl.: Anorexie je chorobný stav, při němž pacient pod

určitými záminkami (ve většině případů je to utkvělé přesvědčení,

že musí zhubnout) zcela promyšleně odmítá potravu .Jedná se

o nervovou chorobu, která může v některých případech skončit

i smrtí postiženého.

34


Došel ke stolu a podařilo se mu usednout.

„Možná že má něco společného s trávením,“ pokračoval. „Je to stejně legrace, prožijete celý život a ta zatracená věc vám tiká někde v břiše nebo bublá, nebo co to vlastně dělá, a vy anipořádně nevíte, k čemu ji máte. Nebo si vezměte, že v noci ležíte v posteli a najednou slyšíte, jak vám žaludek, nebo něconajednou udělá glu-glu-šplouchy-glu-trrr-šplouch. Pro vás je to jen takové nějaké bublání, ale kdo ví, jaké úžasně složité výměnné chemické procesy nám tam –“

„Vy jste nemrtvý?“ ozval se najednou kvestor, kterému se konečně podařilo přinutit mluvidla k činnosti.

„Já o to nestál,“ odpověděl mu zesnulý Rumpál. Díval se na všechno to jídlo a přemýšlel, jak to asi dělají ty plameny, které člověka pohánějí, když podobné věci mění na energii. „Vrátil jsem se jen proto, že jsem neměl kam jít. Myslíte, že já tak moc stojím o to, sedět zrovna tady?“

„Prosím vás, ale –“ začal arcikancléř, „nedozvěděl jste se nic... tedy, ten chlápek, víte, ten s lebkou a kosou a –“

„Ani jsem ho nezahlédl,“ odpověděl Rumpál stručně a se zájmem si prohlížel nejbližší talíře. „Fakt, když jste takhlenemrtví, chuN je tatam.“

Mágové si za jeho zády vyměňovali divoké signály. Pozvedl hlavu a usmál se na ně.

„A nemyslete si, že nevidím všechny ty divoké signály,“ ušklíbl se. A sám užasl, když zjistil, že neříká nic než čistou pravdu. Oči, které se posledních šedesát let pokoušelyproniknout našedlým zrnitým závojem, teM fungovaly jakonejdokonalejší optický výrobek.

Mysli mágů Neviditelné univerzity teM zaměstnávaly dva hlavní myšlenkové proudy.

Většina z nich si myslela zhruba tohle: To je strašné, je to opravdu starý Rumpál, byl to takový roztřesený milý bambula, ale jak se zbavíme tohohle? Jak se toho zbavíme?

Rumpálovi Žičkovi probíhala bzučící a blýskající kontrolní

35


kabinou v mozku jiná myšlenka: Výborně! Výborně, tak je to

přece jen pravda. Posmrtný život existuje. A je skoro stejný. To

mám ale štěstí.

„Tak fajn,“ usmál se nakonec spokojeně. „A co s tím chcete dělat?“

Bylo o pět minut později. Půl tuctu nejstarších mágů se tiše šouralo studenou chodbou, kterou protahoval vítr. Cestuchodbou jim prorážel arcikancléř, za nímž vlálo jeho objemnéroucho.

Rozhovor zněl asi takhle:

„Musí to být starý Rumpál! VždyN to i mluví jako on!“

„Není to starý Rumpál. Starý Rumpál byl mnohem starší.“

„Starší? Cože? Starší než mrtvý?“

„Řekl, že chce nazpět svou původní ložnici a já nevím, proč bych se kvůli němu měl stěhovat –“

„Viděli jste, jaké měl oči? Jako dva nebozezy!“

„Co? Proč... Co tím myslíš? Myslíš toho trpaslíka, co má lahůdkářství v ulici Kotevního řetězu?“

„Ne, já myslím to nářadí, podle toho, jak se do mězavrtávaly!“

„– je z něj překrásná vyhlídka do zahrady a já už si tam přestěhoval všechny věci, myslím si, že je to dost sprosté –“

„Už se tady stalo někdy něco podobného?“

„No, byl tady ten případ se Strukodojem –“

„No ano, ale co já vím, tak ten vůbec nebyl mrtvý, ale natřel si obličej zelenou barvou, pak shazoval víko z rakve a křičel ,Apríl! Apríl!‘ “

„Zombii jsme tady ale nikdy neměli.“

„Myslíš, že je z něj zombie?“

„No skoro bych řekl, že –“

„To znamená, že bude bušit do těch velkých bubnů aprovozovat celou noc černošské tance?“

„Takové věci oni dělají?“

36


„Myslíš třeba starý Rumpál? To mi nepřipadá zrovna jako něco podle jeho gusta. Co si pamatuju, tak když byl ještě naživu, tančil hrozně nerad.“

„Jenže bůžkům vúdú se nedá ani trochu věřit. Já se řídím mottem: Nikdy nedůvěřuj bohům, kteří se pořád usmívají a nosí cylindr.“

„– tak na to bych se podíval, aby mě někdo vystěhoval zložnice, na kterou jsem čekal celé roky, jen kvůli nějaké zombii –“

„Vážně? To je legrační motto.“

Rumpál Žička chodil dokolečka uvnitř své vlastní hlavy.

Tak to je vážně divná věc. TeM byl mrtev, nebo přesnějiřečeno už nebyl naživu, nebo co to vlastně byl, a jeho myšlenky byly mnohem jasnější než kdykoliv předtím.

A ovládání těla mu připadalo čím dál tím snazší. O celé to dýchací ústrojí se skoro nemusel starat; jak se zdálo, slezinafungovala dokonale a smysly pracovaly naplno. Trávicí ústrojí však pro něj bylo pořád ještě tak trochu záhadou.

Podíval se na sebe do stříbrného talíře.

Pořád vypadal jako mrtvola. Bledá tvář, rudě podlité oči. Mrtvé tělo. Zatím sice v provozu, ale v praxi je mrtvé. Bylo to fér? Je to spravedlivé? Tak tohle je odměna za to, že skoro sto třicet let pevně věřil na převtělování duší?

Není div, že se nemrtví všeobecně považují za velmirozzlobená a nebezpečná individua.

Brzo se mělo stát něco úžasného – tedy samozřejmě zapředokladu, že byste se na to celé dívali s dostatečným odstupem.

Pokud byste se dívali zblízka nebo jen nepříliš daleko, mělo se brzy stát něco strašného.

Byl v tom stejný rozdíl, jako když pozorujete na zimní obloze nádhernou novu, nebo se dostanete omylem do blízkostisupernovy. Jedna věc je pozorovat krásu ranní rosy, zdobící pavučiny, jako člověk, a druhá věc je být při tom mouchou.

37


Bylo to něco, co by se za obvyklých podmínek nestalo celé tisíce let.

A teM se to mělo stát.

Mělo se to stát v nejzazším koutku nepoužívanéhopříborníku v miniaturním sklepě ve Stínově, v nejstarší čtvrtiAnkhMorporku.

Plop.

Byl to zvuk, jaký by vydala první kapka deště, která dopadla do stoleté vrstvy prachu.

„Třeba by se nám podařilo přinutit nějakou černou kočku, aby mu přeběhla přes rakev!“

„On žádnou rakev nemá!“ zasténal kvestor, kterému už jeho vlastní příčetnost prokluzovala mezi prsty.

„No dobrá, tak mu koupíme nějakou pěknou, zbrusu novou rakev a pak přinutíme černou kočku, aby se mu po ní prošla?“

„Ne, to je pitomost. Tady pomůže jen voda! Musíme hopřinutit vypít vodu.“

„Cože?“

„Musí jím projít voda. To nemrtvé zahubí.“

Mágové, kteří se shromáždili v arcikancléřově pracovně,naslouchali jeho prohlášení s fascinovanou pozorností.

„To víš určitě?“ zeptal se dychtivě děkan.

„Známá věc,“ odpověděl mu s převahou lektor Zaniklých run.

„Ten se vyhýbal vodě už za života jako čert kříži,“ prohlásil po chvilce děkan s pochybnostmi.

„Když je mrtvý, tak by to mohlo být jiné.“

„Myslíš? No, něco na tom je!“

„Tekutá voda!“ prohlásil najednou lektor Zaniklých run. „Je to tekoucí voda. Promiňte! Nedokážou přejít třeba řeku!“

„No, já taky nedokážu přejít řeku,“ ušklíbl se děkan.

„Nemrtvý! Další nemrtvý!“ Kvestor začínal být poněkud

hysterický.

38


„No tak, přestaňte si z něj utahovat,“ řekl lektor a poklepal roztřeseného kvestora po rameni.

„Ale to je pravda,“ bránil se děkan. „Nedokážu to, utopil bych se!“

„Jenže nemrtvý nedokáže přejít tekoucí vodu ani po mostě!“

„Počkejte, a víme tak jistě, že je to výjimka? Že se nám to tady nerozšíří jako nakažlivá choroba?“

Arcikancléř nervózně zabubnoval prsty na stolní desku.

„Mrtví lidé, kteří se nám potulují kolem – to je velminehygienické,“ řekl.

To je umlčelo. Ani jednoho z nich nenapadlo podívat se na to z téhle stránky, ale byla to jedna z těch věcí, které naopak Vzoromila Výsměška napadaly pravidelně.

Podle toho, z jakého zorného úhlu jste Vzoromila Výsměška posuzovali, mohl to být ten nejlepší, nebo ten nejhoršíarcikancléř, jakého univerzita v posledních stech letech měla.

Tak například na jednu stranu ho bylo příliš mnoho. Nebylo to tím, že by byl nějak zvláště velký nebo objemný, ale tím, že měl ten typ velké osobnosti, která okamžitě vyplní každé volné místečko. Při večeřích se bohatýrsky opíjel a jeho opice bývaly hlučné a ukřičené, ale to se u mágů považovalo za všeobecně přijatelné chování. Jenže on se pak vrátil do svého pokoje, tam nějakou tu hodinu házel šipky a kolem páté ráno vyrazil k řece na kachny. Křičel na lidi. Pokoušel se s nimi manipulovat. A jen výjimečně si na sebe vzal pořádné roucho. Přesvědčil paníVidlákovou, obávanou hlavní univerzitní hospodyni, aby mu ušila zvláštní oblek s pytlovitými kalhotami v křiklavě modré ačervené, a dvakrát denně užaslí mágové pozorovali, jak pobíhá a poskakuje mezi univerzitními budovami. Špičatý mágskýk



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist