načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sejf – Ryan Gattis

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Sejf

Elektronická kniha: Sejf
Autor: Ryan Gattis

I kasaři a mafiáni někdy zatouží konat dobro. Ricky Mendoza je kasař na straně zákona - živí se jako zámečník a občas pomáhá policii otevírat trezory drogových gangů. Když ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 339
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Safe ... přeložil Vratislav Kadlec
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7587-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

I kasaři a mafiáni někdy zatouží konat dobro. Ricky Mendoza je kasař na straně zákona - živí se jako zámečník a občas pomáhá policii otevírat trezory drogových gangů. Když člověku prochází pod rukama tisíce neevidovaných dolarů, občas si říká, co všechno by se s nimi dalo udělat. Zvlášť když dospíval na ulici jako feťák, je vážně nemocný, čas se mu krátí a on má nutkavou potřebu dodat svému životu smysl. Rudy Reyes je mafián. Ani on neměl lehké dospívání, ale vypracoval se a teď ukládá do dobře střežených sejfů tisíce ne zcela čistých dolarů. Rád by svůj život změnil, jenže z kolotoče, v němž uvízl, není snadné vystoupit. Zvlášť když se z jednoho sejfu, na kterém Rudyho šéfovi velmi záleží, záhadně vypaří pořádný balík peněz

Popis nakladatele

I kasaři a mafiáni někdy zatouží konat dobro.

Ricky Mendoza alias Duch je kasař na straně zákona — pracuje v zámečnictví svého přítele a občas pomáhá policii otevírat trezory drogových gangů. Když člověku procházejí pod rukama tisíce neoznačených dolarů, občas si říká, jaký dobrý skutek by s nimi mohl vykonat. Zvlášť když dospíval na ulici jako feťák, je vážně nemocný, čas se mu krátí a on má nutkavou potřebu dát svému životu smysl.
Rudy Reyes alias Brejloun je mafián. Ani jeho dospívání nebylo procházka růžovým sadem, ale vypracoval se a teď ukládá do dobře střežených sejfů tisíce ne zcela čistých dolarů. Rád by svůj život změnil, jenže vystoupit z kolotoče, v němž uvízl, není vůbec snadné. Zvlášť když se z jednoho sejfu, na kterém Rudyho šéfovi velmi záleží, záhadně vypaří pořádný balík peněz…
-----
Skutečně podmanivé. Tento drsňácky laděný román s neuvěřitelným spádem těží mimo jiné z Gattisovy znalosti gangsterské scény Los Angeles — právě díky ní je zápletka tak vzrušující.
- The Time

Sejf uspokojí všechny milovníky kriminálních thrillerů, ale zároveň je to jímavý příběh o pokusu jednoho obyčejného člověka vykonat ve zkaženém světě alespoň trochu dobra. Ryan Gattis skvěle odposlouchal jazyk ulice a připomíná nám, že ti největší predátoři Ameriky jednadvacátého století většinou nosí obleky a pracují v kancelářích.
- Ron Rash, spisovatel

Ryan Gattis patří k čerstvým posilám takzvaného žánru noir. Román Sejf možná zapadá do ctihodné a vážené literární tradice, ale je to především zábavné čtení: rychlé, pochmurné, originální a plné zvratů.
- Jon Foro, Amazon Book Review

Zařazeno v kategoriích
Ryan Gattis - další tituly autora:
Sejf Sejf
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

RYAN GATTIS

Noirový thriller z L. A.,

v němž nic není takové, jak

se na první pohled zdá



RYAN GATTIS

I KASAŘI A MAFIÁNI NĚKDY

ZATOUŽÍ KONAT DOBRO

Ricky Mendoza alias Duch je kasař

na straně zákona — pracuje v zá

mečnictví svého přítele a občas po

máhá policii otevírat trezory drogo

vých gangů. Když člověku prochází

pod rukama tisíce neoznačených

dolarů, občas si říká, jaký dob

rý skutek by s nimi mohl vykonat.

Zvlášť když dospíval na ulici jako

feťák, je vážně nemocný, čas se mu

krátí a on má nutkavou potřebu dát

svému životu smysl.

Rudy Reyes alias Brejloun je

mafi án. Ani jeho dospívání nebyla

procházka růžovým sadem, ale vy

pracoval se a teď ukládá do dob

ře střežených sejfů tisíce ne zcela

čistých dolarů. Rád by svůj život

změnil, jenže vystoupit z kolotoče,

v němž uvízl, není vůbec snadné.

Zvlášť když se z jednoho sejfu, na

kterém Rudyho šéfovi velmi záleží,

záhadně vypaří pořádný balík pe

něz...

RYAN GATTIS

(nar. 1978) je americký spisovatel,

učitel tvůrčího psaní, člen losange

leské streetartové skupiny ”•–—˜™

works a zakladatel neziskového li

terárního centra 1888. Proslavil se

především románem Šest dní hně

vu (2015, česky Host 2016). Během

jeho přípravy strávil dva roky mezi

bývalými členy gangů, hasiči, zdra

votními sestrami a dalšími občany

Los Angeles, kteří prožili rasové ne

pokoje roku 1992. Svou nejnovější

knihu Sejf popisuje jako noirový ro

mán o novodobém Robinu Hoodovi.

Server Amazon označil Sejf za nej

lepší knihu srpna 2017. Autor žije se

svou ženou v Los Angeles.

Skutečně podmanivé. Tento drsňácký román s neuvěřitelným

spádem těží mimo jiné z Gattisovy znalosti gangsterské

scény Los Angeles — právě díky ní je zápletka tak vzrušující.

THE TIME

Sejf uspokojí všechny milovníky kriminálních thrillerů, ale

zároveň je to jímavý příběh o pokusu jednoho obyčejného

člověka vykonat ve zkaženém světě alespoň trochu dobra.

Ryan Gattis skvěle odposlouchal jazyk ulice a připomíná

nám, že ti největší predátoři Ameriky jednadvacátého století

většinou nosí obleky a pracují v kancelářích.

RON RASH, SPISOVATEL

Ryan Gattis patří k čerstvým posilám takzvaného žánru

noir. Román Sejf možná zapadá do ctihodné a vážené

literární tradice, ale je to především zábavné čtení: rychlé,

pochmurné, originální a plné zvratů.

JON FORO, AMAZON BOOK REVIEW

SEJF

RYAN

GATTIS

RYAN

GATTIS

©ª« Kč

¬® ̄° «±²-²³-± ́±±- ́²±-³

Foto © Sam Tenney

Ser na umírání

NIC JINÝHO

NENÍ

Ricky Mendoza jr. alias Duch

Rudolfo „Rudy“ Reyes alias Brejloun

Duch

Brejloun

Duch

Brejloun

Duch

¡

SIN

VERGÜENZA!

Ricky Mendoza jr. alias Duch

Rudolfo „Rudy“ Reyes alias Brejloun

Duch

Brejloun

Duch

Brejloun

Duch

Brejloun

NEUBLIŽOVAT

Ricky Mendoza jr. alias Duch

Rudolfo „Rudy“ Reyes alias Brejloun

Duch

Brejloun

Duch



RYAN

GATTIS

SEJF



BRNO

2018

RYAN GATTIS

RYAN GATTIS


safe © Ryan Gattis, 2017

Translation © Vratislav Kadlec, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

IsBN 978-80-7577-651-8 (Formát PDf)

IsBN 978-80-7577-652-5 (Formát ePub)

IsBN 978-80-7577-653-2 (Formát MobiPocket)


Mojí rodině



safe [seif]

n. trezor, sejf, spíž

adj. bezpečný, v bezpečí

— anglicko-český slovník

Vešla jsem do pokoje a pak ještě do jednoho.

Byla jsem v pokoji uvnitř pokoje.

Tam jsem se cítila bezpečně.

— Emily Berryová

Člověk se na tomhle světě může cejtit

bezpečně, jedině když je mrtvej.

— Velkej Fate

Pokojně nevcházej do dobré tmy...

— Dylan Thomas



Ser na umírání

Výběr Rose G. Stenbergové

Strana 1: ty

1. „I’m Not a Loser“ / Descendents (1:29)

2. „Rise Above“ / Black Flag (2:27)

3. „I Can See Clearly Now“ / Screeching Weasel (2:18)

4. „I Want Something More“ / Bad Religion (0:48)

5. „Living for Today“ / Pennywise (3:08)

6. „Instant Hit“ / The Slits (2:45)

7. „Day to Daze“ / NOfX (1:58)

8. „Hey Holmes!“ / The Vandals (2:45)

9. „Just to Get Away“ / Poison Idea (2:30) 10. „Big City“ / Operation Ivy (2:17)

Strana 2: Já

1. „Los Angeles“ / X (2:25)

2. „L. A. Girl“ / Adolescents (1:49)

3. „She“ / The Misfits (1:24)

4. „Demolition Girl“ / The Saints (1:41)

5. „Quality or Quantity“ / Bad Religion (1:35)

6. „Please Don’t Be Gentle with Me“ / The Minutemen (0:48)

7. „I Love Playin’ with Fire“ / The Runaways (3:21)

8. „What Do I Get?“ / The Buzzcocks (2:53)

9. „I’m Not Down“ / The Clash (3:08) 10. „In Love“ / The Raincoats (3:05)112

990990

0 0 1

NIC JINÝHO

NENÍ

NIC JINÝHO

NENÍ



15

Ricky Mendoza jr. alias Duch

neděle, 14. září 2008 — ráno

1

Parkuju na První přímo naproti Rancho San Pedro Projects,

až úplně na konci Los Angeles. Sedím přikrčenej, oči na

šťopkách. A není to dneska poprvý, co si říkám, že jestli se

do toho sejfu dostanu a nechaj mě s ním chvíli o samotě,

beru prachy.

Nevezmu všechno. Nejsem blbej. Jenom něco.

Řekli v 9.00. Teď je deset minut po devátý. Jsem tu od 8.50,

ale oni tu ještě nejsou. Takhle to s Dea někdy chodí. Lidi

z protidrogovýho dorazí, když se jim to hodí. Nemá smysl

si stěžovat.

Je neděle a chtěj se schválně objevit, až budou všichni

v kostele. Proto je mi taky jasný, že zásah je namířenej pro

ti španělsky mluvícím. Některý z nich vyrazili do kostela

se svejma přítelkyněma a matkama, takže tu nebude tolik

lidí. Kus odtud na Sedmý je kostel Marie Hvězdy mořský. Jed

nou jsem tam byl. Taky kvůli holce.

Dea miluje neděle. Jsem soukromej dodavatel, takže

je mi to fuk. Kšeft je kšeft. Když maj info, že v baráku je

sejf, a potřebujou ho otevřít, prostě mi zavolaj a já ho ote

vřu. Na krku mám plastovou kartičku, schovanou pod košilí.

sOUDNÍ VYKONaVaTeL, stojí na ní. Na džípu mám prázd

nou, černou poznávací značku. Nepotřebuju, aby někdo vě

děl, že dělám pro Dea, pro fBI nebo pro šerify. Nepotřebuju,

aby mě někdo, komu jsem zrovna udělal sejf, viděl odjíždět


16

a domáknul se podle poznávací značky, kdo jsem a kde byd

lím. Takhle je to bezpečnější.

Pokud jde o mě, jsem při práci jako duch.

Jednou jsem to řek Frankovi. Na začátku, když mě učil

řemeslo. Smál se a líbilo se mu to, takže se postaral, aby se

to chytlo. Od tý doby mi říkal Duch. Když mě někomu před

stavoval, byl jsem Duch Mendoza. Ne Ricky. A fungovalo to, protože mám dost světlou kůži, takže lidi možná ani nečekaj, že mluvím španělsky, i když je to tak. Je to teď prostě součást

mojí pouliční výbavy, další zastírací manévr. Ta přezdívka

je ale v každým případě super, už proto, že Ricky Mendoza jr.

stejně není moje skutečný jméno, akorát jméno, co jsem kdysi úředně přijal, když mi to připadalo prozíravý. Jako že

moje skutečný já umřelo, když jsem si to jméno změnil, a to,

co ze mě zbylo, se tady jen tak vznáší ve vzduchu.

Jsem půl druhýho bloku od místa, kde má proběhnout zá

sah. Až budou chtít vlítnout dovnitř, sjedu blíž. Čumák auta

míří z kopce, směrem k přístavišti vejletních lodí a k velký

bílý lodi, co tam zrovna kotví. Za ní a nad ní se zvedají vysoký

jeřáby, co by možná pořád byly natřený na tyrkysovo, kdyby do nich den za dnem nepražilo slunce jak šílený. Za tím vším

je takový to šedý ranní nebe, z kterýho se nakonec vyklube děsnej hic, ale zatím se na něm akorát mačkaj neprostupný

mraky.

Bylo by lepší, aby v tom sejfu byly prachy, říkám si. Žádný

drogy. S drogama bych si moh leda tak vytřít prdel. Byly časy, kdy bych moc dobře věděl, co s drogama, jasně, ale teď už ne.

Jestli chcete vědět, kde se v Los Angeles poflakujou gan

gy, dívejte se po starejch černejch nápisech na patrovejch

řadovkách, co připomínaj omítnutý krabice: VsTUP BeZ

POVOLeNÍ ZaKÁZÁN, L.a.M.C, seC. 41.23. To je odkaz

na městskou vyhlášku. A pak jsou tu taky novější cedule, na kterejch se píše, že pozemek je uzavřen pro veřejnost a nedovolené vniknutí bude potrestáno. Takhle se bojuje s gan

gama, když jako město nemáte moc jinejch možností. Prostě

zařídíte, že je nezákonný jen tak se poflakovat kolem.

Z každý strany tohohle bloku je jeden takovej nápis. Bu

dovy jsou v majetku města, jsou omítnutý od země až po placatou střechu a všechny dveře i okna jsou opatřený mřížema. Bezpečnostní dveře ale nejsou žádná překážka. Když

neotevřete na zaklepání, přicházím na řadu já.

Pokud jste si pořídili zámek Medeco nebo Schlage Pri

mus, máte možná minutu dvě navíc, abyste mohli pohnout

zadkem, vyskočit vzadu z okna a vběhnout do náručí poldovi,

co tam čeká s vytasenou bouchačkou, až uděláte nějakou kravinu. Anebo třeba máte z druhý strany dveří posuvnou petlici. Jenže na tu si Dea přinese beranidlo. A petlice dlouho nevydrží.

LaHa jsou lacinej šunt, ale gangy nechtěj instalovat vlast

ní bezpečnostní mříže, protože to by bylo jak neonová reklama s nápisem PRODÁVÁMe TU DROGY! Takže na běžný případy mám v kapse úderový klíče a úplně mi stačí dva.

Jeden na zámek u mříží. Druhej na vchodový dveře za nima.

Moji malý žraloci. Trochu jsem jim přibrousil zoubky, takže když je vrazím do běžnýho zámku a párkrát do nich klepnu

rukojetí šroubováku, zámek povolí. Brnkačka.

Stačí, když se na tyhle dveře podívám, a je mi jasný, že mě

venku rozhodně neudrží.

Z baráku na druhý straně ulice vyjde nějaká ženská. Vy

vleče za sebou dětskej kočárek, natáhne se a prudce zabouch

ne dveře. V kočárku ale není žádný dítě. Spíš to vypadá, že ženská veze nějaký hrnce a pánve, možná na prodej. Nevím.

A ani mě to nezajímá.

Stačí, abych se v týhle čtvrti objevil, a zase cejtím ten po

vědomej pocit někde v břiše. Jako když se člověk zhoupne dolů na trampolíně. Jako když si na chvíli není úplně jistej,

jestli se ještě odrazí nahoru. Pokud jde o mě, nikdy jsem

tenhle odraz nebral jako samozřejmost. Nikdy. Nic na tom

hle světě není skálopevný. Nikdo vám nezaručí, že když se

jednou ocitnete dole, zase zamíříte nahoru.

Mám takový rčení — včerejšek je dávno pryč a zítřek ne

přichází. Je jenom tady a teď. Jenom tenhle okamžik.

Znám vnitřek každičkýho z těchhle mizernejch mrňa vejch

bytů a ani dovnitř nemusím. Znám ty skříně s rozbitejma posuvnejma dveřma, co se neustále zasekávaj, i když se je pořád snažíte srovnat. Znám ty rezavý kohoutky u dřezu,

co jsou nejspíš blbě zapojený, takže když pustíte studenou

vodu, teče teplá, ale nikdy ne dost horká, a když pustíte tep

lou, teče studená — a že by nemusely kapat, na to rovnou

zapomeňte. Jsou tu krysy, švábi, štěnice nebo termiti, a když

máte kliku, tak jenom jedno z toho. Jedno z toho se dá vydržet. Člověk se naučí vyhejbat se po tmě pastem, ale pane Bože, hlavně ne chinches de la chingada cama. Hlavně aby si

člověk nemusel kupovat kurevsky drahej návlek, do kterýho

na rok narve matraci, nebo aby nemusel nohy postele stavět

do plastovejch mističek s práškem, co by se prej neměl dej

chat, jinak si člověk úplně zkurví plíce. Jedno se dá vydržet,

ale víc ne.

Když je toho víc najednou, začne vám hrabat. Je to takovej

děs, že už se zaručeně nebudete chtít vrátit.

Z Harbor Boulevard sem zahne vysoká krabice mercede

su sUV, kterej tady v okolí evidentně nemá co pohledávat,

a blíží se ke mně. Trochu moc zpomalí a já zavrtím hlavou,

jako že Nedělej to, ty pitomče. Za volantem až odsud vidím

bílej, opálenej ksicht. Prohlíží si protější stranu ulice, vyhlíží dealera, ale hádám, že nezavolal předem, protože se nikdo

neukáže. Tak jede dál. I tenhle bohatej sráč, co bydlí za kop

cem, má dost rozumu, aby si zašel někam na kafe a v klidu počkal, až bude moct nakoupit a pořádně se sjet.

Může mi bejt ukradenej. Ale znamená to, že kolem zrov

na není nikdo, kdo by dělal kšefty. A když kolem nejsou žád

ný lidi, co dělaj kšefty, nemusela by bejt ani žádná přestřelka. Možná má nakonec Dea s těma nedělníma raziema pravdu.

Aspoň tady.

Vidím, že vejletní loď vyplouvá z přístavu. Je to úplnej

plovoucí mrakodrap položenej na bok. Šedá obloha se ne

hne ani o píď.

V celým Los Angeles je to teď zlý, lidi přicházej o práci,

a tady je to taky zlý, akorát to nikdo nekřičí do světa. San Pedro vypadá navenek v pohodě, ale když máte uši nastražený, leccos zaslechnete. Že není příležitostná práce v přísta

vu. Už celý měsíce. Odbory jsou v rozkladu, protože obchod

upadá a v přístavu už to nefunguje jako dřív. A pro Chorvaty

a Mexičany dělat nemůžeš, kámo, to je na hovno. Akorát by

ti blokovali papíry, to nejde. Když lidi nepracujou, když není

co do huby, začnou se ztrácet auta. Náklad se vyloží lehčí

a při nakládání je to podobný. Práce se začíná flákat. Tyhle

stinný stránky člověk nevidí, protože aby je viděl, potřebuje

světlo, a podobný šméčka se vždycky dějou po tmě.

Čtu noviny, protože je čte Frank. Neměl bych to dělat, pro

tože je mi z toho vždycky na blití, ale čtu je. Tyhlety Lehman

Brothers asi budou pěkně v hajzlu. Fajn, říkám si. Dobře jim

tak, za to, jak lidi ojebávali těma zkurvenejma hypotékama.

Dělali z nich různý balíčky a z balíčků zas další zasraný ba

líčky a tak furt dál, až sami nakonec ani nedokázali říct, co

vlastně nabízej. Normálně lidi odírali. Vymáčkli je do mrtě. Brali baráky rodinám, který se ze všech sil snažily splatit,

co mohly, a říkali tomu byznys. Podle mě není nic horší

ho. Fakt ne. Ani vražda. Při tý jde o jednoho člověka. Možná

o dva.

Jestli se tohle ještě zhorší, dotkne se to milionů. Rodin.

Malejch dětí. Lidí, co skončí na ulici. S prázdným břichem.

20

O tom se moc nedočtete, ale většina lidí by to měla vědět —

když jde ekonomika dolů, zločinnost stoupá. Průměrný lidi

dělaj, co můžou, a nějak se s tím možná popasujou, ale

lidi, co už jsou beztak na dně, taky musí nějak vyžít z měsí

ce na měsíc. Žaludek se sám nenakrmí.

Před měsícem se jeden chlápek ze skupiny oběsil, pro

tože banka proti němu zahájila správní řízení a chtěla mu

zabavit byt. Doneslo se k nám, že ho našla jeho dvanáctiletá

dcera s kamarádkou, když přišly ze školy. Teď už jsou v pod

statě dospělý. Stačil okamžik a dětství skončilo.

Podobný příběhy nemůžu dostat z hlavy. Nemůžu se jich

zbavit.

Jak tak o tom přemejšlím, všimnu si, že se zároveň blíží

dvě dodávky. Jednu vidím ve zpětným zrcátku, druhou před

sebou. Jedou pěkně rychle, ale světla maj zhasnutý. Neřvou

do světa, že jsou z Dea, ale jsou to oni. Narovnám se. Dal

ší je nejspíš za rohem na Santa Cruz, aby odřízla únikovou

cestu, ale tam nevidím. Tak je tu máme, boty zákona, co vás

nakopnou, když se chováte špatně.

Je jim fuk, že člověk třeba nemá na výběr. Doprdele, vždyť

oni ani neví, co to znamená, nemít na výběr. Když nejsou

v práci, žijou v Pasadeně. Na Seal Beach. V Irvinu. Pocházej

z radostnýho světa, kde má na výběr úplně každej. Možnosti

tam rostou na stromech a člověk je může trhat jak pome

ranče.

Sleduju, jak se la DEA hrne v označenejch vestách z do

dávek, aby vlítla k nějakýmu mizernýmu šmejdovi, a hlavou

mi běží akorát: Beru ty prachy.

Zařadím rychlost a pomalu sjedu z kopce.

Zatím nevím, kolik peněz vezmu. Tolik, kolik poberu. Ko

lik se mi povede naskládat do tašky na nářadí. Kolik se mi

povede nacpat pod molitanovou výplň v krabici na vrtáky.

Kolik dokážu narvat do ponožek.

Nejspíš to nebude 284 353 dolarů, ale něco tam bude.

Něco pro začátek.

2

Ty peníze nejsou pro mě, jestli jste si mysleli, že jo. Nepo

třebuju 284 353 dolarů, abych zaplatil hráčskej dluh ani nic

podobnýho. V listopadu to bude šestnáct let, co jsem čistej.

Jsem v černejch číslech a mám práci. Dobrou práci. Mám kde

bydlet. Platím fakt nízkej nájem. V bytě nejsou krysy, švábi,

štěnice ani termiti. Občas jsou tam komáři, ale ty zvládnu.

Peníze jsou pro někoho jinýho. Pro někoho, kdo je potřebuje.

Jdu na to a nekecám, netrvá mi ani pět minut sjet z kopce,

zaparkovat, odrazit ty mizerný zámky u mříže a u dveří, vrátit

se do džípu a čapnout tašku s nářadím (dvě vrtačky, vrtáky, krabici s nástrojema), zamknout auto a zamířit zpátky k ba

ráku — ale než projdu dveřma, vevnitř už je pořádnej bordel, protože Dea se s tím nemaže.

Mřížky klimatizace jsou vyrvaný ze zdi a vprostřed míst

nosti je hromada tašek ze supermarketu, co za nima byly

schovaný. V taškách jsou válečky zabalený v alobalu, co vypadaj jako mrňavý burritos. V bytě je taky pes, zrovna štěká

na zeď s plakátem k filmu Zjizvená tvář, a jiná zeď, na kterou

určitě štěkal předtím, už dostává pěkně zabrat. Dělá na ní

chlápek s detektorem kovu a chlápek s kotoučovou pilou.

Vyřezávaj velký kusy příčky a odhazujou je stranou. Vevnitř

je velký kulový, ale pokračujou dál.

Vypadá to tu přesně, jak jsem čekal. Obejvák je oddělenej

od kuchyňskýho koutu linkou. Je tu taky orvanej gauč, co už

nejspíš jednou někdo vyhodil. V kuchyni je lednička starší

než černobílá televize a vedle ní stojí starej rezavej sporák. Bez trouby. V podstatě vařič na kempování. Tenký zdi a strop

akorát zakrejvaj, že tohle je vlastně jenom stan, kterej někdo

využívá k určitýmu účelu maximálně do tý doby, než si pořídí novej. Hned jak vidím, že v jediný ložnici jsou dvě matrace

na podlaze a na nich dva spacáky, je mi jasný, že je to přesně

tak. V tu chvíli mě taky napadne, že Dea asi dostala tip.

V koupelně najde demoliční četa uvolněnou dlaždičku.

Za ní je hlavní skrejš tak velká, že radši odvedou psa ven

a daj mu odměnu, protože kdyby zůstal vevnitř, až to budou

vytahovat, úplně by si zkurvil čich.

I když je plná jenom způlky, je na tu díru šílenej pohled.

Napadne mě, že možná byla úplně plná, než se odtud ty týp

ci zdekovali, a že prostě jenom co nejrychlejš pobrali, co se

dalo. Možná.

Jestli je to ten případ, tak to nemusí bejt moc dobrá zprá

va ohledně sejfu. Možná je prázdnej jak shnilej ořech. Celej

se dopálím, jenom na to pomyslím.

„Všechno je to černej dehet?“ zeptá se někdo, ještě než z tý

díry všechny ty alobalový laskominy vytahaj.

Černej dehtovej heroin. Jestli jo, tak je zaručeně z Me

xika. A jestli je z Mexika, tak je z Nayaritu. Myslel jsem, že

tohle svinstvo dneska teče přes Norwalk, Santa Fe Springs

nebo Panorama City rovnou do centra. A takovýhle zásobár­ ny v tom hle kontextu nedávaj moc smysl, protože Mexičani ne­

dealujou po větších objemech, ale dobře, myslím si. Nemusím

vědět všechno o všem.

Ale pak mě to přinutí přemejšlet o tom bílým chlápkovi,

co jel kolem, a říkám si, že tohle nějak nesedí na Mexičany

z Mexika, protože ty doručujou to svoje svinstvo jak pizzu,

a vůbec se mi to nechce líbit.

Pořád o tom přemejšlím, když vtom se za mnou vyloup

ne Collins.

„Nazdar Duchu,“ řekne. Mluví přes tu kotoučovou pilu, co

se nezastaví ani na chvíli. „Tak co, viděl jsi o víkendu ten

zápas mezi Diazem a tím Katsa-něco?“


23

Tenhle parchant, Collins, tomu tady velí. Je docela v po

hodě. Něco přes padesát, baj vočko. Vysokej šest stop a na

hlavě má ježka, co mu palec přidá. Bejvalej voják, ale kde

přesně sloužil, netuším. My dva spolu vždycky mluvíme

o boxu a jméno toho boxera, na který si nemůže vzpome

nout, je Michael Katsidis — Australan, co má na zádech vyte

tovaný takový debilní sluníčko. Člověk by si myslel, že boxeři

z televize si můžou dovolit za všechny ty prachy, který vydělaj,

nějaký lepší tetování, ale takhle to nefunguje. Když to člověk

neměl lehký, na těle je to vždycky vidět.

Collins by měl vědět, kdo Katsidis je, protože jsme o něm

už spolu mluvili, tak mu to dám trochu sežrat. „Víte, že zápa

sy s tímhle Katsa-něco si nikdy nenechám ujít. Toho chlápka

člověk fakt nesmí prošvihnout.“

Collins se trpce zasměje a povídá: „No dobře, tak jak že

se jmenuje?“

„Michael Katsidis. Bejvalej šampión v lehký váze.“ Musím

říct bejvalej, protože zrovna předminulou sobotu mu Diaz

sebral titul.

„Jo, to je ono.“ Collins kejvne. „To je on.“

„Hm, no jasně že je to on, a víte co? Dvacátý století je

dávno fuč a Jack Dempsey už nezápasí. Nemůžete furt fandit

akorát bílým borcům, rasisto zatracenej.“

Byl to takovej drobnej slovní direkt, Collins se zhoupne

na patách a vyjede proti mně.

„Co? Neser!“ Dá mi pořádnou ránu pěstí do ramene, ale

neví, že ho nechávám schválně.

Kdybych uhnul, vypadal by hloupě před svejma lidma.

A to nemůžu potřebovat. Rozhodně ne, jestli chci, aby mi

ještě zavolal.

Kleknu si na podlahu v obejváku vedle kuchyňský linky,

kde mi nějakej chlápek křídou vyznačil trezor. Nic moc ne

vidím, tak začnu trhat koberec od podlahy.


24

„Přišlo ti, že Diaz vyhrál? Myslím, že Katsidis dával tvrdší

rány,“ povídá Collins, „a v posledních kolech měl jasně na

vrch. To dílčí rozhodnutí bylo drsný.“

To je celej Collins. Pořád vykládá, jak má někdo navrch

a podobný píčoviny. Tenhle chlápek zbožňuje ranaře. Má

rád chlápky, co v sobě nemaj žádnou rafinovanost. Myslí si, že zápas je pak nějak čestnější. Žádná ostražitost. Prostě jít do toho. Neví, že v životě většiny lidí to takhle nefunguje,

zvlášť když nejsou bílej týpek s titulem a velicí hodností

v místní Dea. My ostatní jsme až moc zvyklý na větší, silněj

ší a rychlejší protivníky. Jejich výhody musíte něčím vyvážit.

Musíte je porazit rozumem, dovednostma a vůlí. Nic jinýho

nemáte.

Co si myslím já? Myslím, že naklusat s rukama dole, abys

te mohli rozdávat pořádný rány, je nejlepší cesta, jak bejt za

pitomce a umřít mladej. Proto mám taky radši boxery než

ranaře. Jsou pořád v pohybu. Jde o techniku. Finty. Práci

nohou. Udeřit a vyhnout se úderu. V tom je to umění. O nic

jinýho nejde.

„Jste mimo,“ řeknu Collinsovi, rvu koberec a odhrnuju ho

stranou, takže za chvíli už je jasný, že gangsteři vydlabali do podlahy pořádnou díru, aby měli kam dát sejf. Vypadá

to, jako by se někdo pokoušel prokopat z vězení. „Katsidis

vůbec nerozdává direkty. To pak nemůže vyhrát.“

„Ani je rozdávat nemusí. Když udeříš dost tvrdě, nezáleží

na tom.“

Snažím se nedělat moc ksichty, jako že je to ta největší

hovadina, co jsem kdy slyšel, a říkám si, že bude lepší, když

se budu zas věnovat koberci. Ale stejně neodolám a řeknu:

„Jestli nedokážete správně posoudit zápas, i se statistikama

úderů, z různejch záběrů a podle zpomalenýho opakování,

tak mám o vás fakt starost.“

Tomu se zasměje. Já taky.


25

Myslí si, že si dělám srandu. Ale já to myslím vážně.

Začnu zase rvát koberec, ale v duchu si říkám: Záleží na

tom. Vždycky na tom záleží. Jednoho dne narazíte na někoho,

kdo má stejně tvrdej úder jako vy, nebo ještě tvrdší, a v tu

chvíli potřebujete přijít s direktem, kterej by vám ho držel

od těla, abyste si mohli rozmyslet, co dál. Víte co, direk

ty jsou útočnej prvek, kterej je ale ve skutečnosti obrannej.

Jsou více účelový. Daj se na nich postavit různý kombinace.

Direkt je nejmíň elegantní, nejmíň oceňovanej, ale nejdůle

žitější úder na světě.

Už jsem odhrnul celej koberec. Díváme se s Collinsem, co

bylo pod ním. První, co mě napadne, je, že ten sejf je velkej.

Fakt velkej. Jako lednička, co se trochu srazila v pračce. Je to

trezor na klíč s klikou. Dost starej. Možná dokonce starožit

nej, ale to nemůžu říct, dokud je v tý díře.

Povídám: „Než se mrknu, co s tím jde dělat, budu potře

bovat, aby ho někdo vytáh a položil na podlahu.“

Collins kejvne, otočí se a rozdá rozkazy.


26

Rudolfo „Rudy“ Reyes alias Brejloun

pátek, 12. září 2008 — ráno

3

Dostat všechny do auta, ještě než otevře banka, je docela

slušnej výkon, kámo. Stojím venku a snažím se svýho roční

ho kluka nacpat do autosedačky, ale Felix tam bejt nechce.

Mele sebou a zapírá se o opěrky.

Zrovna teď prostě poslouchat nebude. Je mi to jasný.

Taky mě štve, že tam musíme. Jsme si podobný jak vejce

vejci.

Felix je moje první dítě. Moje malý já. Maličkej ňouma,

co se dycky do něčeho bezhlavě vrhne.

Jako zrovna teď. Než ho stihnu zakšírovat mezi nohama,

přikrčí se a vystřelí dopředu. Plácne sebou obličejem rovnou

mně na rameno a hihňá se tomu. Na chvíli ztuhnu.

Napadne mě, jak by to asi dopadlo, kdybysem tu ne

byl, abysem ho chytil. Ani na to nechci myslet. Začnu zno

va dejchat a konečně ho připoutám. Radši pásy dvakrát

zkontroluju. Furt se snaží vykroutit, ale teď už nikam ne

půjde.

Bylo by to vtipný, kdyby to nebylo tak únavný.

Bylo by lepší, kdybysme měli garáž, takže by sousedi nic

neviděli. Kdybysme měli pořádnej barák, a ne pronajatej

domek na cizím dvorku. Kdybysme mohli ukázat, že ňáký

peníze máme, místo toho, abysme furt trčeli ve stejným blo

ku, šest ulic od místa, kde jsem vyrůstal, páč musíme dělat,

jako že žádný prachy nemáme a nikdy mít nebudeme.


27

Takhle to prostě Kohout dělá. Když pro něj člověk maká, musí bejt neviditelnej. Jako mraveneček v mraveništi. Mrňavý smítko mezi miliónama dalších.

Nesmím dát nikomu důvod, aby si mě všímal. Kvůli čemukoliv. Proto mě taky celá tahle věc s bankou tak rozhodila.

Můj tchán má hypotéku, kterou jsem spolupodepsal. A to

znamená, že se s ní nesmí nic podělat. Nikdy.

Takže když jako volali kvůli tý chybějící platbě a vymáhání pohledávky, dost mě to vzalo. Rozhod jsem se, že zpátky jim volat nebudem. Nebudem volat do kampeličky, odkud by ta platba v prvý řadě měla přijít. Nebudem se dohadovat s žádným prostředníkem. Půjdem rovnou ke zdroji problému, rovnou do banky. Vyjasníme si to osobně.

Manželka už stojí za mnou, prohejbá se pod tíhou Fe li

xovy tašky. Má v ní náhradní pleny. Obrázkovou knížku, kte

rá pořádně nedává smysl, o ňákým dinosauřím vejci, co se vylíhne v budoucnosti. Žlutou plyšovou kachničku. Taky kojeneckou flašku. A ňákej kvajávovej džus, co Felix předtím nedopil. A taky zelenou čepičku s kšiltem a žabíma očima.

A opalovací krém. To dává smysl akorát jí. Budem trčet

někde v hale, kde žádný slunce není, a ona musí vzít Felixovi opalovací krém...

Nekecám, Leya s ním fakt zachází jak bílá ženská. Prostě

to s tou péčí přehání. Občas má Felix záchvaty kašle a v noci

se budí. Třeba minulou noc. Leya s ním zůstává vzhůru. Alergie, povídal doktor. Pily. Plísně. V podstatě je alergickej na všechno, co člověk nevidí.

Když ho chytne něco takovýho, Leya vůbec nespí, páč v ní skoro umřel. Něco se zamotanou pupeční šňůrou. Ale teď je v pohodě a mozek má taky v pořádku. Měli jsme šílenou kliku.

Když jsou všichni v autě, zajedu pro Leyina tátu, co bydlí

tři bloky od nás, vyzvednu ho, zamířím na Atlantickou a pak

na Kingovu.

28

Nechám hrát rádio. Celou cestu do banky nikdo nic neří

ká. Dokonce ani malej Felix. Všichni jsme jak uzlíček nervů,

plný obav, nešťastný, doufáme, že se to dneska povede vyře

šit a bude hotovo.

Tahle banka jsou vlastně akorát dva velký čtverce ru dejch

cihel a šedý vodorovný pruhy betonu. Vevnitř to smrdí po

novinách a starým cigaretovým kouři. Lidi byli v tomhle

baráku zvyklý kouřit, teď už nemůžou, ale smrdí to tu furt.

Podepíšu se na vstupní formulář a čekáme, až nás zavolaj.

Leya narazila Felixovi tu jeho čepičku. Má strach, aby se ne

nastyd z klimatizace. Sedíme tam asi dvacet minut.

Felix si nechce cucnout džusu, i když se dost snažím,

a tchán akorát zírá oknem na parkoviště, jako by už chtěl

bejt venku a mít to za sebou.

A v tu chvíli mám toho čekání dost. Vstanu a dojdu

k chlápkovi u nejbližší přepážky, co nic nedělá a akorát

čumí do počítače.

„Rád bysem mluvil s někým, kdo je tady zodpovědnej za

půjčky, prosím vás,“ řeknu extra zdvořilým tónem.

Ani se na mě nepodívá. Žádnej respekt. Povídá: „Už jste

se zapsal?“

Ve světě venku za těmahle dveřma by se chlápci jako ten

hle takhle mluvit báli. Když si člověk o sobě moc myslí, má

to svoje následky, a když třeba po práci jdete k autu a ču

číte do telefonu, může na vás ve tmě ledacos číhat. Stane

se to tak rychle, že ani nevíte, kdo vás praštil a odkaď to

přišlo.

Cejtím, že začínám bejt jako fakt naštvanej, ale usměju

se, páč tyhle lekce už nerozdávám náhodnejm joudům na

potkání. Dokonce ani když mám chuť.

„Ano,“ řeknu a snažím se dál vystupovat ve vší zdvořilosti,

„ale nikdo další tu není. Ocenil bysem, kdyby...“

„Promiňte,“ ozve se za mnou, „můžu vám nějak pomoct?“

Otočím se a vidím světlou černošku ve fakt těsným sáčku.

Sukně těsně nad kolena. Červený lodičky.

Pokyne mi rukou k otevřenejm dveřím do kanceláře. Na skle za ní stojí MIRa WaTKINsOVÁ, VeDOUCÍ POBOČKY.

Dívám se na ni, ale jakoby nic, nenápadně ji hltám očima. Skoro jako bysem se na ni díval a přitom nedíval, páč nepo

třebuju, aby moje žena viděla, jak se takhle dívám.

Tahleta Mira Watkinsová nevypadá, jak bysem čekal u člověka z banky. Je stavěná, jako by svýho času musela docela

tvrdě makat. Možná že dycky nedělala tuhle práci. Je na ní

něco, na co furt nemůžu kápnout, tak se tím nezdržuju, na

ženu všechny do kanceláře a zavřu za sebou dveře.

Sedí za stolem, za zlatou cedulkou s jménem MIRa WaT

KINsOVÁ, ve vysokým černým koženým křesle, jak ňáká krá

lovna.

Zírá na mě, dívá se mi přesně doprostřed čela a nevšímá si mýho špatnýho oka. Dost dobrý. Mám dojem, že mě pros

tě odhaduje. Kouká, co jsem zač. Zajímalo by mě, jestli by

uhádla, kdo fakt jsem. Jestli má ňáký podezření.

Nejspíš ne, říkám si. Jsem akorát další raza, co sem při

táh rodinu a potřebuje pomoct. Nic víc. Takovejch jako já tu

dneska bylo už dvacet.

Mira Watkinsová začne otázkou: „Tak co pro vás můžu udělat?“

Takže jí vyklopím náš příběh a začnu tím, že řeknu jméno svýho tchána a číslo jeho účtu, takže to může naklepat do

počítače, než jí podrobnějc vysvětlím situaci a proč jsme

jako vlastně tady. Povím jí o chybějící splátce hypotéky, a že jsme o tom nevěděli. Že nám včera volal někdo z banky, někdo z vymáhání pohledávek, a říkal, že tchán je pozadu se splátkou a že už je to pár měsíců.

Tchána to úplně rozhodilo. Mě taky. Nikdy jsme se se splátkou nezpozdili.

Tak jsem se snažil zkontrolovat platby a volal jsem do

kampeličky, ale když jsem přišel z práce, už měli zavřeno. Pak jsem se v tom zkoušel ňák zorientovat přes internet.

A zajímalo by mě, co se vlastně stalo, protože tchán tu splát

ku normálně poslal.

Myslím tím, že jsem ji poslal já, ale to nemusí vědět.

A zmátlo mě, že jsem našel záznam o platbě z tohohle

měsíce i z minulýho, ale z předminulýho ne. To byla ta chy

bějící platba. Kliknul jsem na ODesLaT v internetovým for

muláři kampeličky jako každej měsíc, ale tahle platba nikdy

nedošla.

Řeknu španělsky tchánovi, aby vytáh šek a podal jí ho.

„To je za tu chybějící splátku,“ povídám, „a na místě mů

žem zaplatit i jakýkoliv poplatky za zpoždění.“

Mira Watkinsová si ten šek vezme. Jasně že si ho vezme.

Ale potom vstane a řekne, že si musí něco ověřit. „Ze svýho

počítače vidím jenom něco.“

Nejspíš jí jde o platební bilanci, ale přemejšlím, co asi

tak chce ověřovat a kde. Koukám, jak odchází. Prdel v těsný

sukni. Napřímený záda. Vypadá, jako že chce něco vyřešit.

Felix si sundal čepici a mává s ní kolem sebe, jako by z ní

chtěl setřást ty žabí oči. Leya ho nechá.

Hele, to ona mě uprosila, abysem se pod tu hypotéku po

depsal. Splátky choděj včas, celou dobu. Nemůžu potřebovat,

aby se někdo šťoural v mejch záležitostech. Není to bezpečný.

Radši si se mnou nezahrávej, Miro Watkinsová. Radši to

koukej dát do pořádku. Jestli ne, ledacos se může přihodit. Mý známý se můžou pozdě v noci objevit tam, co bydlíš. A už

nebudou prosit, abys dala věci do pořádku. Prostě ti oznámí,

co máš dělat.

Když se Mira Watkinsová vrátí, je jako vyměněná. Už se

ne tváří tak úředně. Je přátelštější. Na naší straně. Nebo aspoň chce, abysem si to myslel.

V ruce má složku, štos papírů, kterejma listuje. Vraští

při tom čelo, ale ne nepřátelsky. „Šest let a žádné zpožděné platby. Velmi působivé. Tuhle drobnost už nějak vyřešíme, pane Reynoso.“

To je příjmení mýho tchána. A taky to bejvalo Leyino pří

jmení.

Mira Watkinsová mi podá formulář k poplatku za pozdní

splátku, kterej musím podepsat. Nechám tchána podepsat další šek na devadesát pět dolarů. Je to sviňárna, ale jeho prachy to nejsou. Jsou moje.

„Poslední dobou je tu trochu blázinec,“ řekne Mira Wat

kin sová. „Omlouvám se. Snad chápete, že musíme být ostražití.“

Ostražití? Jakmile to slovo vypustí z pusy, vidí, že mě tím

vytočila, a snaží se to zmírnit.

„Moc mě mrzí, co se stalo.“ Říká to přímo mně, procejtěně,

postupně se otočí i k Leye a k jejímu tátovi a s docela sluš

ným přízvukem dodá: „Lo siento.“

Potom povídá: „Slušnejm lidem se teď děje hrozně moc

špatnejch věcí. Říkám tomu administrativní apokalypsa.

Když do něčeho zatáhnete počítače, může se stát cokoliv. Před tím jste ani jednou nezmeškali splátku a my to hned

celý přeskočíme a pošleme věc na vymáhání pohledávek. Mrknu se, jak k tomu vlastně došlo, a poznamenám do vaší

složky, že se to rychle vyřešilo a že příště by asi bylo lepší prostě vám rovnou zavolat a hned to nehrotit.“

Z toho, jak to říká, je cejtit únava. Jako by se něco podob

nýho stalo už mockrát a ona tohle neříkala poprvý, ale přijde

mi, že to myslí doopravdy. Tváří se, jako by se styděla. Na

čele má dvojitou vrásku, jako na ohnutým drátěným ramín

ku, s kterým člověk kdysi otvíral auta.

Myslí to vážně, říkám si. Kouknu na Leyu a Leya koukne

na mě. Shodneme se. Věříme jí.

32

Obrátím se zpátky a povídám: „Můžu dostat ňákej písem

nej doklad, že je to zaplacený a že odvoláte to vymáhání po

hledávek?“

Chňapne před sebe rukou s dlouhejma nehtama, jako by

chytala moje slova, a hned začne něco ťukat do klávesnice.

„Už na tom dělám.“

A dělá. A to je dobře. Pro nás. Ale pro ni taky.

33

Duch

neděle, 14. září 2008 — ráno

4

Než vytáhnou sejf nahoru a položí ho tam, kam potřebuju,

drogy už jsou zabalený, zapečetěný a na cestě mezi důkazy.

Kasa leží na zádech vprostřed obejváku. Je celá od betono

výho prachu, jak ji tahali z tý díry.

Dea vyklidila pole. Nechávaj mi prostor na práci. Na

chystali mi ale prodlužku se zásuvkou a to se vždycky hodí.

Zapojím vrtačku a vyvrtám do sejfu pár děr diamantovým

vrtákem, kterej se hned ztupí, tak vezmu jinej a narvu ho

tam, abych viděl, s jakým mechanismem si tu vlastně musím

poradit. Vypadá to na dvě stavítka. Pořádně si to prohlídnu.

Jo. Dvě stavítka. Nejspíš.

Odšroubuju úchyt kliky a oddělám ji. Na vteřinu si před

stavím všechny ruce, co ji za ty roky musely držet. Pahejl, co

zbyl, upnu do svěráku a trochu zaberu, abych věděl, jestli

drží. Drží.

Collins postává vedle. Potřebuje vědět, jak se věci maj,

aby se moh rozhodnout, co dál. Vidí, že ten trezor je na klíč,

ale už je mu taky jasný, že je zbytečný se ptát, jestli to půjde

odrazit. Protože to teda doprdele nepůjde.

„Starožitnej a divnej,“ řeknu, přitisknu oko k boreskopu

a nastavím si světlo. „Z dovozu. Určitě.“

Tenhle sejf je pořádně zrasovanej. Žádný označení. Je

to čistě sejf na kontraband. Takovej, co putuje od jednoho

gangu k druhýmu, když se něco posere. A to se občas stává.

34

Neptejte se mě proč. Jednou jsem otevřel sejf, v kterým ne

byly žádný užitečný důkazy, tak jsme ho nechali na místě. Za

pár let jsem na něj narazil znova, v jiný části města, někdo

ho dal celej do kupy, tak jsem ho udělal podruhý.

Collins udělá krok směrem ke mně, od boty mu odlítne

kousek betonu a přeskáče po koberci. „Odkud podle tebe

je?“

„Může bejt odkudkoliv.“ Zvednu oko od boreskopu a po

dívám se na něj. „Nejspíš z nějaký lodi.“ Kejvnu směrem

k přístavu.

Collins si mrzutě odfrkne. „OČO?“

To znamená odhadovaný čas otevření. Jsem si celkem

jistej, že to není oficiální zkratka. Ale Collins to tak prostě

říká.

„Záleží na tom, čím je obloženej. Jestli je to protipožární

sejf, může toho bejt spousta.“

„Stačí číslo, Duchu.“

Pokrčím ramenama, ale srdce mi buší jak splašený. Teď

to nesmím podělat. Musí mi věřit. Takže se na něj ani nepo

dívám. Místo toho zírám na trezor.

„Čtyřicet minut? Vidím dvě stavítka, ale můžou tam bejt

tři.“

Nad těma podrobnostma mávne Collins rukou. Tohle

vědět nepotřebuje. Ale já si tím jistím zadek. Pár dlouhejch

vteřin se na mě dívá, potom vydá rozkazy, svolá svoje lidi, ty

si sbalí fidlátka a vypadnou.

„Zavolej, až ho uděláš.“

„Ano, pane. Jako vždycky.“ Nemusel bych mu říkat pane,

ale Collins to má rád.

No a takhle to funguje. Nechaj mě samotnýho, a až se

dostanu dovnitř, zavolám. Počkám, než někdo dorazí, abych

sejf předal, a pak můžu jít. Není to tak vždycky, ale probíhá

to tak častějc, než byste si mysleli.

Nikdo, kdo není od fochu, by tomu nevěřil. Lidi si myslej,

že je to jako v televizi, kde všichni celou dobu číhaj jak dravci,

až se sejf otevře. Není to tak.

Jedenáct let už dělám samostatně a předtím čtyři roky s Frankem. Jedenáct let znamená, že jsem už dávno proklepnutej. Jsem důvěryhodnej. A lidi z Dea prostě nepotřebujou marnit pracovní dobu tím, že mi budou stát za zadkem a hlí

dat mě, když se dobejvám do sejfu. Musej vyřídit spoustu

papírů jako všichni ostatní. Zanýst důkazy. Možná je čekaj

nějaký další domovní prohlídky. Možná dokonce plánujou nějakej další podobnej zásah, a jakmile daj tým dohromady, vlítnou na to. Nevím. Je to možný.

Když zaklapne bezpečnostní mříž a dodávky odjedou, zaslechnu, jak lidi na ulici mluví. Slovům nerozumím. Slyším jenom hlasy. Nedělám nic, co bych normálně nedělal. Chys

tám se navrtat díru do dveří skrz spodek sejfu. Srovnám si

vrták, zaberu a opřu se do toho plnou vahou.

Co dělám takhle sám, už mockrát na mě vytáhli bouchač

ku. Lidi, co se rozprchli, když dorazili chlupatý, se většinou

zase vrátí, hned jak je vzduch čistej. Proto taky Frank nikdy

nechodil sám. Vždycky mě měl s sebou, abych mu pomoh nebo alespoň hlídal dveře.

Já jsem nevzal žádnýho učedníka a ani se na to nechys

tám.

Něco vám ale povím, rozmluvit někomu, aby vás nezkou

šel zastřelit, je docela makačka. To mi teda věřte. Sranda je,

že jsem se nikdy nikomu nesnažil vysvětlovat, že jestli mě

zastřelí, čeká ho trest smrti, protože tahle výhrůžka nikdy

nikoho od zločinu neodradí.

Jdu na to bez obalu. Jsem soudní vykonavatel, ty čuráku,

řeknu mu. Řeknu mu, že když oddělá úřední osobu, vláda

si to bude brát kurva osobně. Řeknu mu, že se ví, na jaký jsem adrese, je to zapsaný do protokolu, a ty, co sem před

chvílí vlítli, se brzo vrátí a to taky znamená, že dobře vědí, kdo je tenhle pitomec, co tu teď přede mnou stojí a míří na

mě. A jestli mě někdo střelí, nebude to jako střílet nějaký

nýmandy v kapucích. Tebe zaručeně chytnou. A nebude to

otázka dní, ale hodin. To ti zaručuju.

Svojí clice zatopíš takovým způsobem, že tě kurva nejspíš

vydaj sami, protože bys jim kazil kšefty, nebylo by to popr

vý, a než se rozkoukáš, zhaftnou tě, budeš obviněnej, zavře

nej bez možnosti kauce a v řetězech tě poženou k soudu na předběžný projednání takovým fofrem, že se budeš zatrace

ně divit, jak to, že celej ten systém najednou tak perfektně funguje. Potom se obvykle odmlčím. Počkám, aby to trochu

vstřebal, a pak dodám: Protože já jsem ten systém. Proto. Za útočíš na tuhle mašinérii a ona tě sežvejká. A to je celý.

Funguje to. Tím chci říct, že tu prostě ještě jsem. Není

v tom žádnej extra fígl. Je to jednoduchý. Vysypu tuhle his

torku a počkám, až zabere.

Lidi zabíjej, když maj pocit, že by jim to třeba mohlo pro

jít, víte? Proto jdou věci od desíti k pěti. Míra objasněnosti případů je nejhorší v oblastech, kde maj silnej vliv gangy. Policie nemá dostatečný prostředky, aby jednotlivý případy

objasnila. Chudý obyvatelé těchhle čtvrtí poldům nepomá

haj, protože se víc bojej gangů. Toho sráče, co za rohem ně

koho oddělal, všichni znaj. Ta informace je v oběhu.

Ale když někomu řeknete, že jestli zmáčkne spoušť, půjde

do basy pěkně rychle a nejspíš už nafurt, dotyčnýmu to už

stojí za úvahu. Musel by to bejt fakt chladnokrevnej sráč, aby

to pak zmáčknul. Pár takovejch jsem v životě potkal a nejspíš

mám prostě jenom zatracenou kliku, že na mě bouchačku

zatím pokaždý vytasili jenom nezkušený nýmandi.

Cejtím, že vrták provrtal spodek sejfu a se zhoupnutím

prorazil do dveří. Mrknu na hodinky. Ani ne deset minut.

Dobrý, pomyslím si. Fakt dobrý.


37

Vezmu jeden ze svejch frézovejch nástavců a projedu

s ním díru, kterou jsem vyvrtal.

Dost lidí si představuje kasařinu podle toho, co vidí ve fil -

mech. Představujou si týpky, co postávaj kolem sejfu se stetoskopama v uších. Tak to je háčkování. A jestli se ptáte, co si o tom myslím, nemá to smysl. Není to časově efektivní. To, co

dělám já, je trochu jako box. Taky je to svýho druhu umění.

V kasařině jsou důležitý ruce a oči. Na uši sere pes. Ale

lidi to někdy nechápou. V ringu taky vidí akorát týpka, co

dostane ránu, že už se nezvedne. Jako kdybyste viděli, jak

jsem zrovna otevřel sejf, a mohli jste si myslet, že jde akorát o ten poslední úder, a ne o to všechno předtím.

Jako že jsem si třeba musel připravit terén a teď s ním nějak pracuju. Bez háků a zvedáků. Žádný velký úhly. Jenom

pár direktů, dokud mechanismus nevychýlím, a pak mu

dám přímou ránu, aby poskočil. Kdybyste byli v místnosti,

neslyšeli byste ani cvaknutí. Ale já cejtím, jak mi povolil pod rukou, a dostanu se přes něj. Jako kdybych měl před sebou soupeře a připravil si nějakou kombinaci, ale pak by stačilo, abych chvíli máchal rukama do vzduchu, a on by padnul po

prvním úderu.

Přesně tak. Jsem vevnitř. A je to.

Mrknu na hodinky. Skoro šestnáct minut a zítřek nepřichází.

Je jenom tahle chvíle, nic jinýho.

Dejchám, jako bych nedejchal celý ráno, vezmu za svěrák, pootočím ho, jako by to byla klika, a neozve se žádný cvaknutí, protože už není připojenej k žádnýmu mechanismu. Prostě s ním nadzvednu ty těžký kovový dveře a pustím

dovnitř vzduch.

Nejdřív se ani nepodívám. Nemůžu.

Natáhnu si rukavice. Speciální modrý gumový.

Typ, kterej v žádný drogerii nedostanete.

38

5

Takže sejf tam leží rozdělanej na koberci, otevřenej doko

řán, já se natáhnu dovnitř, narazím na papír a ucuknu, jako

bych se spálil. Teprve pak se podívám a vidím, že všechny

přihrádky jsou plný. Všech šest přihrádek hlubokejch jak po

lice v knihovně. Vytáhnu i šuplíčky vespod. Jeden je prázdnej.

V ostatních jsou drobný. Drobný mi jsou k ničemu, tak ne

chám šuplíčky zase zapadnout, ale pak si musím stoupnout,

protože jinak by se mi úplně zatočila hlava, a dojdu ke vcho

dovejm dveřím a podívám se kukátkem. Slyším hlasy lidí

z ulice, ale nikdo nestojí přímo přede dveřma nebo u mýho

džípu. Vzduch je zatím čistej.

Cejtím to. Adrenalin mě pálí v žilách, jako by mě tetova

li zevnitř. Takže je mi jasný, že ty peníze fakt vezmu. Tolik,

kolik poberu.

Kleknu zpátky k sejfu a vytáhnu balík bankovek. Jen

že když je rozložím, začne mi bejt jasný, že je tu problém,

a všechno se ve mně sevře. Tohle nejsou malý bankovky

z po ulič ních kšeftů. Není to směs desetidolarovek a dva

ceti dola ro vek a zmačkanejch pětidolarovek, který někdo

vytáh z feťáků. Tohle jsou kurva stovky. A nějak moc uhla

zený.

Vnitřek sejfu nikdy nevypadá takhle uklizeně.

Je to dobře, ale zároveň je to taky dost špatně.

Tolik hotovosti může znamenat, že čekali zásilku. Prachy

na ruku, co měly putovat zpátky do Mexika. To je nejpravdě

podobnější. I tak mi vrtá hlavou, proč jako týpci, co to tady

měli na starost, ty peníze nevzali s sebou, ale pak mě napad

ne, že možná vůbec neměli klíč. Možná že klíč měl jenom

jejich šéf a ten tady nebyl, nebo se sem prostě nestih dostat,

než na dveře zaklepala la DEA, nebo...

Přikážu svýmu mozku, aby držel hubu.

39

Dokonce to řeknu nahlas, abych se uklidnil. „Drž hubu,

drž hubu, drž hubu.“

Tetovací jehla ve mně pořád bodá, rve mi plíce na kusy.

Těžko se mi dejchá.

Přemejšlení teď ničemu nepomůže. Chce to spíš odhod

lání.

Mrknu na hodinky. Jsem na pětadvaceti minutách.

Doprdele.

Rychle, bez ladu a skladu vyndám vrtačky a vytahám mo

litanovou vystýlku. Minulej tejden jsem do plastu vespod

vyřezal hlubší přihrádky. Do každý se vejde tak osm balíků

bankovek, tak je tam nacpu. Jsou tlustý asi jako osm knížek.

Nacpal jsem jich tam ale moc, protože když vrátím molitan

a vrtačky na místo, pouzdro nejde zavřít a musím zas nějaký

bankovky vyndat.

Takže půlka peněz skončí na podlaze, potom naplním

druhý pouzdro na vrtačku a obě zavřu. Zbylý balíky přijdou

do krabice na nářadí, pod falešný dno, který jsem do ní

přidělal.

Mozek mi zase naskočí. Se všema těma prachama se

v žádným případě nemůžeš jen tak zdejchnout, snaží se mi

říct. Je jich tu moc.

Jejich majitelé je budou hledat. Půjdou za nima fakt tvrdě.

„Drž hubu,“ říkám svýmu mozku. „Nemusím je nosit ni

kam daleko. Stačí je dostat do auta.“

Dostanou mě, to je jasný. Je to jasný jak facka.

Tyhle lidi nemůže člověk obrat beztrestně. Chytí mě. Je

diná potíž je v tom, že teď budu mít rozhodně míň času. Kdy

bych sem tam vzal nějakou menší částku, možná bych v tom

moh nějakou dobu pokračovat. Tak jsem to vždycky pláno

val. Jako v tý písničce Johnnyho Cashe, co si vždycky broukal

Frank: „One Piece at a Time“ — kousek po kousku.

Ale takhle to teď nepůjde.

Přesně kvůli takovejm věcem jsem taky rád, že jsem se

předem trochu připravil, takže teď nemusím ztrácet čas.

Jakmile ty peníze vezmu, nebude cesty zpátky.

Tyhle myšlenky mi běží hlavou, když si obkládám kotní

ky ruličkama bankovek a pak si vyhrnuju ponožky, přesně

jako za starejch časů.

O sebe se nebojím. Teď už vím, že dopadnu špatně, ale ta

hle jistota mi dodává sílu. Skoro celej život jsem dělal špatný

věci. Ubližoval jsem lidem. Nevinnejm lidem. Lidem, který

si to vůbec nezasloužili. Jak jsem jednou řek na skupině: Když jsem byl na drogách, byl jsem jako tasmánskej čert plnej sraček a bolesti. Celý dospívání. A týhle smršti se do

cesty připletla děsná spousta lidí.

Takže když teď vím, že to mám spočítaný, je to dar. Je to

šance skončit čistě. Nic jinýho nepotřebuju. Akorát tu šanci.

Bylo by to jako strhnout ubrus ze stolu a neshodit přitom ta

líře a příbory. To by bylo nejlepší. Protože jako hajzl jsem žil

dost dlouho. Nadělal jsem tolik sviňáren, že už bych měl bejt dávno mrtvej, nejmíň dvacetkrát. Že jsem to dotáh až sem,

mám na krku plastovou kartičku a žádnej záznam v trestním

rejstříku, to je kurva zázrak. Protože mám na svědomí jako fakt děsný věci. Moh bych vyprávět vážně hnusný historky,

v kterejch jsem ten největší mizera. Tyhle zážitky se mi zažraly do morku kostí a už se jich nezbavím.

„Seru na to,“ říkám si.

Jestli má bejt tohle konec, klidně to přece může bejt šťast

nej konec.

Vstanu, dojdu ke dřezu a ke svýmu překvapení pod ním

najdu nějaký příhodně velký igelitky. Vezmu tu největší,

z krámu s kovbojskejma botama, a naskládám do ní skoro

tři celý regály bankovek. Chvíli na to čumím, zarovnám je,

vršek tašky zavážu a porovnám ji, abych měl jistotu, že se

vejde pod sedadlo spolujezdce. A pak vyjdu ven. Donesu

41

igelitku k autu, strčím ji dovnitř, potom zamknu a cestou

zpátky vytáhnu mobil.

V čase třicet dva minut zavolám Collinsovi. „Je otevřenej.“

„Hned tam někoho pošlu,“ povídá Collins a zavěsí.

Zbylej obsah sejfu trochu zpřeházím, aby to vypadalo

jako sejfy, co otvírám jindy. Neuklizeně. Nezaplněně. Zmač

kaný bankovky. Naházený bez ladu a skladu. Dokonce vez

mu pár mincí ze zásuvek a hodím je jen tak dovnitř, až to

zacinká.

Potom si sundám rukavice a strčím je do zadní kapsy

u kalhot.

A čekám.

Když jsem šel s taškou do auta, pochopitelně jsem na

sobě cejtil pohledy.

Ale je fuk, jestli se dívala celá ulice. Lidi, co dali ty peníze

do sejfu, se stejně dozví, že jsem je vzal. Zjistí to dřív nebo

pozdějc. Maj lidi, který jim opatří policejní hlášení. To je

jasný.

Dozví se, že jsem vyšel ven s igelitkou. A pak si přečtou

hlášení a zjistí, že zabavený prachy neseděj s částkou, která

byla v sejfu — a tu částku znaj moc dobře. Od začátku mě

budou podezřívat, ale proklepnou to fakt důkladně. Prověří,

jestli peníze neulil někdo z Dea, jestli tam není nějaká krysa,

a půjdou za tím, dokud si nebudou jistý. A možná už dokon

ce nějakou krysu na protidrogovým maj a ta jim pomůže celý

věci přijít na kloub ještě rychlejc. Určitě taky proklepnou

týpky, co měli tenhle barák na starost. Jenom aby měli jisto

tu, že je nepodrazil někdo zevnitř. A až s tím budou hotový,

budou vědět najisto, že zbejvám jenom já. Budou vědět, že

nikdo jinej to udělat nemoh.

A pak si rozmyslí, co se mnou. Co dělat s Duchem.

Možná mě napráskaj Dea, šerifům nebo někomu další

mu, pro koho dělám, takže skončím v base a tam si to se

mnou vyřídí. Ale nejspíš mě prostě najdou, čapnou mě,

od vedou mě někam stranou, a až jim vyklopím, kam jsem

schoval peníze, střelí mě malorážkou pod bradu, aby to ne

nadělalo svinčík, a pak mě strčí do nějaký díry, která jim

bude připadat moc prázdná. Není to žádná převratná věda. Děje se to furt. Je jich spousta a já jsem sám. Takhle to prostě

nějak dopadne.

A já jsem s tím srovnanej.

Musí se to celý odbejt rychle, aby se nestihli zaměřit

na nikoho dalšího. Na Franka. Na Lauru. A rozhodně ne na Miru. Ať se zaměřej akorát na mě. Nejdřív mě ale musí do

stat a já hodlám rozdávat direkty a uskakovat, pořád dokola — a nadělat ještě plno škody, než mě zaženou do kouta.

Víc škody, než by si kdy mysleli, že může nadělat jedinej

chlápek.

43

Brejloun

sobota, 13. září 2008 — večer

6

Oslava quinceañery mojí neteře už trvá tři hodiny a zatím jde

všechno jak na drátkách. Skoro všichni už jedli a čerstvá pat

náctka odtančila nacvičenej tanec s kroužkem chambelanů.

Všechno je sladěný do růžový na milión způsobů.

Lidi všeho věku se účastnili skupinovýho tance a trsali

na čím dál tím rychlejší melodii „No Rompas Más Mi Pobre

Corazón“ od Caballo Dorado. Leya vyrazila na parket se svojí

ségrou a dala tři kolečka, ale já na tyhle věci nejsem.

Bateman Hall je v Lynwoodu na Ernestininý, naproti stře

disku pro seniory. Líbí se mi, že vepředu maj na každý straně

vchodu řadu fontánek.

Většinou všechny tryskaj jak malý gejzírky, ale z ňákýho

důvodu je vypínaj na noc. To jenom svítěj a hladina je klidná.

Když jsem šel kolem, vzpomněl jsem si na Hoslerovu

nižší střední, co je kousek odtud, jak jsme dycky přeskočili

plot a zdrhli za školu a jak nás naháněla ochranka. Přeběhli

jsme ulici a proběhli jsme Batemankou, protože přes den to

tu bylo otevřený. Prolítli jsme velkým sálem, kterej je větší

než hřiště na basket. Bílej strop, bílý dlaždice na podlaze

a na bílo natřený cihlový zdi, rozdělený každejch pár stop

hnědejma pruhama dřevěnýho obložení.

Vepředu je pódium, na kterým zrovna teď hraje dýdžej.

Má rozsvícený všechny ty světla a roztáčí je, hází růžový ob

rysy sněžnejch vloček všude kolem, na lynwoodský prapory

visící uprostřed místnosti i na velký dřevěný hodiny vzadu, podle kterejch budu muset nejspíš za deset minut vypadnout.

Sedíme vpravo pod jedním z těch praporů, co je nejblíž

ke zdi, takže vidím celej sál a každýho v něm. Moji švagro

vou to děsně štve a přesvědčovala mě, že bysem jako měl

sedět uprostřed, ale to není dobrej nápad. Byl bysem úplně

nekrytej.

Takže tam sedím s Leyou a Felixem, kterej má na hlavě ta

kový malý sluchátka, jako mívaj chlápci na letišti, co naváděj

letadla. O tom jsem se s Leyou nepřel. Byl jsem rozhodně pro.

Čím jsem starší, tím víc podobný večírky nesnáším. Hudba

je dycky moc nahlas.

„Disculpe.“ Chlápek vlevo ode mě to skoro zakřičí.

Otočím se k němu. Má růžovou košili s dlouhejma ruká

vama a na ní rozepnuto asi tak o tři knoflíky víc, než by bylo

nutný. Ve tváři je trochu zarudlej od tance, ale jinak je furt

snědej jak papírovej sáček. Je ze mě tak nervózní, že se mu

třesou ruce. Neznám ho.

Představí se španělsky a pozdraví. Ukáže se, že znám jeho

bratra. Usměje se tomu a zeptá se, jak se mi vede. Odpověď

je dycky, že dobře. A bavím se? Ano. Por supuesto. Nechci pivo nebo tak něco? Ne, ale děkuju. S úsměvem vycouvá

a donekonečna pokyvuje hlavou.

Hele, já vím, že akorát prokazuje respekt, teda víc Kohou

tovi než mně — já jsem pouhej prostředník. Kohout se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist