načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sejdeme se na svatbě – Natália Liu

Sejdeme se na svatbě

Elektronická kniha: Sejdeme se na svatbě
Autor: Natália Liu

Skutečný příběh Slovenky, která se provdala za Inda. Svět není černobílý, ale barevný a plný chutí a vůní. Alespoň tak to vnímá Slovenka Natália, když se ve Vídni, kde pracuje, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 217
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Olga Lepková
Skupina třídění: Slovenská literatura
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0849-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Skutečný příběh Slovenky, která se provdala za Inda. Svět není černobílý, ale barevný a plný chutí a vůní. Alespoň tak to vnímá Slovenka Natália, když se ve Vídni, kde pracuje, zamiluje do Inda Raviho. Netrvá dlouho a stanou se z nich manželé, ale to je teprve začátek jejich společné cesty plné šťastných okamžiků i těžkých chvil, radosti i starostí. Manželství není nikdy jednoduché, natož když jde o manželství Slovenky a Inda, se všemi rozdíly, vrcholy a pády, které k tomu patří. Příběh odhaluje osudovou lásku, jež kráčí ruku v ruce s obrovskou obětí, a dává nahlédnout do života indických rodin a do vztahů mezi manžely různých národností.

Popis nakladatele

Skutečný příběh Slovenky, která se provdala za Inda Knížka, v níž svět není černobílý, ale barevný a kořeněný, v níž kráčí osudová láska ruku v ruce s obrovskou obětí. Knížka, která dává nahlédnout do života indických rodin a do vztahů mezi manžely různých národností. Je svědectvím lásky plné rozdílů, vrcholů a pádů.

Předmětná hesla
Liu, Natalie
ŽenySlovensko – 20.-21. století
Smíšená manželstvíIndie
Zařazeno v kategoriích
Natália Liu - další tituly autora:
Sejdeme se na svatbě Sejdeme se na svatbě
 
K elektronické knize "Sejdeme se na svatbě" doporučujeme také:
 (e-book)
Vůně posečené trávy Vůně posečené trávy
 (e-book)
Báječné dny Báječné dny
 (e-book)
Já, voják v Afghánistánu Já, voják v Afghánistánu
 (e-book)
Tanec bohů Tanec bohů
 (e-book)
Naše paní doktorka Naše paní doktorka
 (e-book)
Dej mi ty prachy Dej mi ty prachy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Sejdeme se na svatbě

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Natália Liu

Sejdeme se na svatbě – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


motto


Natália Liu

SEJDEME SE

NA SVAT BĚ

P r a h a 2017


Přeložila Olga Lepková

© Natália Liu, 2014

Translation © Olga Lepková, 2017

Photograph © nelzajamal / Shutterstock.com

ISBN tištěné verze 978-80-267-0849-0

ISBN e-knihy 978-80-267-0868-1 (1. zveřejnění, 2017)


Věnuju rodičům,

kteří mě přivedli na svět,

a Evitě za to, že je.


7

PROLOG

Je sobotní ráno a mě probouzí pláč miminka.

Ravi je v práci, ospale vstávám, abych připravila Jaye mlíčko, dokáže strašně plakat, když ho nedostane okamžitě.

Vedle v pokoji spí Kobylka s Mayou, potichu otvírám dveře, Maya si hraje v koutku s panenkami a se školní tabulí, Kobylka ještě spí, určitě visela na netu skoro do rána.

Tiše volám Mayu, aby se šla nasnídat, chce svoje oblíbené jahodové müsli v mléce, studeném, z teplého jí bývá špatně.

Stojí u mě rozcuchaná, bosá, na studené kuchyňské dlažbě, v pyžamku, které je jí krátké, a když dostane do rukou misku s jídlem, zahledí se na mě svýma kočičíma očima a vesele se zeptá:

„Mami, máš mě ráda?“

„Ano, mám. A teď pojď papat.“

„Já tě mám taky ráda,“ směje se, odchází do obýváku, misku klade na stůl a pouští si cédéčko se svými oblíbenými pohádkami.

„Mami, a proč Kobylka ještě spí?“ zeptá se mě a prázdnou misku poslušně odnáší do kuchyně.

„Víš, ona je už velká, byla dlouho do noci vzhůru, tak proto.“

„A můžu ji vzbudit?“

„No, můžeš, chtěly jsme jít nakupovat, tak by už pomalu mohla vstát...“ Maya se rozběhne do pokoje, ozve se odtud nadšený pískot, Kobylka ji okřikuje, po chvíli je jí však jasné, že se jí nezbaví a že musí vstát, ať se jí to líbí nebo ne. „Jdeme do města, mami?“

„Podle plánu.“

„A koupíš mi, co budu chtít?“

„Uvidíme,“ směju se. Kráčíme společně po ulici, malá Jaya spinká v kočárku, je nádherný letní den.

Kobylka drží Mayu za ruku, ta se jí neustále na něco ptá, Kobylka se tváří naoko otráveně, ale za chvilku se s Mayou rozběhnou plašit holuby.

„A co budeme dělat teď?“ ptá se Maya starší sestry.

„No... Něco si zazpíváme.“

„Znáš tu o rybkách?“

„Ne.“

„Já tě ji naučím... Pět malých rybek v moři plavalo...,“ zpívá Maya zplna hrdla, Kobylka se po chvíli přidává, protože když v moři plavou čtyři rybky, zpívá se totéž, a je nám krásně, vesele, aby se neřeklo, trochu se na ty dvě zamračím, protože jsou hlučné a všichni se po nás otáčejí, ale zanedlouho se přidávám i já. Takové obyčejné letní ráno.

A já jsem konečně úplná.

A nepopsatelně šťastná.

ČAS MINULÝ

S bývalým manželem jsem se seznámila úplně banálně, tak jako tisíce párů přede mnou a tisíce po mně.

Bylo to ještě v době, kdy jsem chodila na střední školu, právě jsem řešila, co si obleču na stužkování, a mlhavě si vzpomínám, že tu zimu všichni šíleli z MC Erika a Barbary a rádia do zblbnutí pouštěla Ace of Base a ještě jakousi jinou švédskou formaci, na jejíž jméno si už asi nikdy nikdo nevzpomene.

Bylo to něco jako „řízení osudu“.

Jednoduše jsem se i s nejlepší kamarádkou s krycím jménem Elemka a s několika kamarády, s nimiž jsme se denně bezúčelně poflakovali, ocitla u jakéhosi známého jednoho z nich.

Bylo mu dvacet – na rozdíl od nás všech už vydělával, měl statečné srdce toužící po lásce, v pokoji nábytek z doby temného komunismu, na hlavě podobný účes jako MJ na plakátech ze začátku sólové kariéry, brýle, které by zohavily i Naomi Campbell, dvanáctiletou sestru a na nohou dědkovské bačkory.

S Elemkou jsem se mu nejdřív posmívala, potom jsem ho asi po týdnu náhodou potkala ve městě.

V ruce držel několik krabiček léků a zeptal se mě, jestli ho v rámci jeho marodění nenavštívím.

Navštívila jsem.

Nebyl ani hezký, ani vzrušující, nebyla to žádná láska na první pohled.

Prostě mě postupně zaujal svým nitrem, tím, že ne­ existovalo téma, k němuž by se nedokázal vyjádřit, že stejně dobře, jako uměl zaujmout svým vyprávěním, uměl i naslouchat.

Já jsem byla v té době nešťastně zamilovaná do narcisty a egoisty, který moje pokusy zaujmout ho neustále přehlížel, a tak jsem po neočekávaném opileckém vyznání lásky, které vykoktal ve fázi vystřízlivění někdy nad ránem na party na oslavu svého svátku, začala chodit se Statečným srdcem – ocitl se v úloze utěšitele a náhradníka.

Nic jsem si od toho neslibovala.

Po jednom setkání následovalo další...

Potom ještě jedno...

Moje budoucí tchyně zvedala obočí a začala si dělat legraci z toho, jak k nim chodím za jejich synem, a servírovala mi pudinkové poháry a kávu.

Ale už jsem vám to říkala.

Našla jsem ho, jak sedí v křesle.

A kdybych ho tam tehdy nenašla, asi by v tom dětském pokoji zůstal sedět navždy.

Vytáhla jsem ho mezi lidi, šli jsme spolu do kina, na koncerty, spolu s Elemkou k nim na zahradu.

Můj druhý kluk v životě.

Já jeho úplně první.

Ve všem.

Trvalo nám několik měsíců, než jsme se propracovali k tomu, co dneska většina mladých stihne na druhém rande.

První stydlivé polibky, objetí, dotyky, první skutečný sex.

Statečné srdce se vznášel na obláčku štěstí a rozkvétal a rozkvétal.

Měl svoji holku.

Svého drobečka, jak mě něžně nazýval.

Psal mi zamilované dopisy a o všem, co jsme spolu prožili, si vedl deník.

Rozhovory o básních, o filmech, o politice, o víře...

Se Statečným srdcem se dalo bavit o všem.

Stejné názory na svět, stejný vkus, co se týká filmů, hudby, literatury...

Často se stalo, že jsme začali oba mluvit o tomtéž.

Najednou.

Tak podobné si byly naše duše.

Vytáhla jsem ho z ulity.

Radila jsem mu, co má udělat s vlasy, jak se obléct, pomalu, pomaloučku jsem ho odpoutávala od rodičů.

A byla to tedy fuška, to vám povím.

Statečnému srdci totiž umřela na zákeřnou nemoc o dva roky starší sestřička, když chodil do první třídy základní školy.

Od té doby by matka za něj i dýchala.

Není divu.

Ale co já s tím?

A tehdy jsem dostala ten skvělý nápad.

Odjedeme do Anglie za prací.

Jako au­pair.

Změníme vzduch.

Oba.

Začala jsem to zařizovat.

A vzali mě.

Statečné srdce měl za mnou přijet později, až i jemu najdu rodinu.

O pár dní později jsem získala informace o rodině.

Afghánci.

V Edinburghu.

Tři děti.

Za týden mi rodina zavolala, chtěla si se mnou promluvit a oznámila mi, že mě očekává co nejdříve.

Statečné srdce byl jako tělo bez duše.

Šel se mnou na noční autobus do Prahy a byl z toho celý hotový ještě víc než já.

Ale vždyť se nic neděje.

Za několik týdnů jsme spolu.

A tak jsem si na pár měsíců vyzkoušela, jaké to je, dělat novodobou služku v Anglii.

Nikdy nezapomenu, jak si mě podezřívavě prohlížel imigrační důstojník v Doveru.

„Uvádíte tu, že se sem jedete hlavně učit jazyk... Je to tak?“ hledí na mě.

„Ano, chci si zlepšit angličtinu.“

„Tak to jste v Edinburghu na tom správném místě,“ ušklíbl se úředník a konečně mi orazítkoval pas. Co měl úředník konkrétně na mysli, mi došlo ve chvíli, kdy jsem nastupovala do autobusu, který mě měl dovézt z Londýna až k mojí rodině do Skotska.

„Wiii arrr koink tu Edinbr,“ zahlásil řidič do mikrofonu a já nerozuměla ani ň.

Kruci.

Jak se tam domluvím?

Obavy se rozplynuly, když jsem uviděla svoji no­ vou domácí, která na mě už čekala na edinburském nádraží.

Snědá, černovlasá, moderní, s dokonalými zuby.

Tohle je Afghánka?

Nastoupily jsme do jejího supermoderního auta a paní Laila, tak se jmenovala, se mě zdvořile čistou, neskotskou angličtinou vyptávala na průběh mojí cesty.

Byla jsem špinavá, páchla jsem, byla jsem utrmácená a tak unavená, že jsem v tom autě během cesty k nim domů usnula.

To, co jsem uviděla po příjezdu na místo, bylo jako rána kladivem do hlavy.

Já, panelákové socialistické dítě, jsem se najednou ocitla ve Skotsku, v afghánské rodině, v přepychové, honosné vile, situované v nejlepší edinburské čtvrti.

Hala, ranní pokoj, salonek, pokoj pro hosty, dva dětské pokoje, ložnice, obrovský obývací pokoj, kuchyně jako celý byt mých rodičů na Slovensku.

Všechno přepychově zařízené drahým nábytkem a vy­ branými doplňky, závěsy ze vzácných látek, šitými na míru, a všude nejmodernější spotřebiče.

Připadala jsem si, jako bych přijela z Mongolska.

Neuměla jsem ani zapnout myčku nádobí. Laila mě zapřáhla do práce hned druhý den.

Vzbudit děti, postarat se o ně, odvést je do blízké školy, uklidit po nich, něco uvařit, dojít pro ně do školy, udělat s nimi úkoly, věnovat se jim.

Já, devatenáctiletá bláznivá holka.

Děti mě od začátku absolutně nerespektovaly.

Jak by taky mohly.

Každý jim všechno dovolil, a co čekat od fakana, který si kopne i do vlastní matky.

Byla jsem z nich na prášky.

Ptáte se, co zatím dělala jejich matka?

Trávila čas telefonováním s rodinou v Afghánistánu, schůzkami s kamarádkami a nakupováním.

Vstávala v jedenáct.

Mohla si to dovolit.

Na práci jsem tam přece byla já.

Při práci, kterou na mě naložili, mi na nic jiného nezbýval čas.

Sem tam setkání se Slovenkou Monikou, která bydlela na opačné straně Edinburghu.

Žádné slibované kurzy angličtiny.

Nic.

Makej.

Žehli, per, vař, myj nádobí, uklízej, starej se o celou domácnost.

Kromě toho křesťanka a svobodomyslně vychovaná holka v muslimské rodině.

Nastaly problémy.

Hosté se zdraví salaam aleikum.

Dávej pozor na to, jak se oblékáš.

Slovo vepřové si škrtni ze slovníku.

A mohla bys konvertovat, jen tak mimochodem. To poslední mě už vyděsilo.

A to nebylo všechno.

Začaly mi chodit dopisy od Statečného srdce.

„Drobečku, jsem zoufalý, asi se utrápím k smrti, už tolik dní jsem tě nepohladil, tak strašně mi chybíš a žádná práce na obzoru. Bude s tím problém. Pro kluky tolik práce není. Nevím, jak dlouho budu muset ještě takhle čekat.“

O několik dní později mi volala moje budoucí tchyně, abych pouvažovala o tom, jestli se nevrátím, doslova mě prosila, prý se o Statečné srdce bojí.

Statečné srdce údajně jen vegetuje, skoro nejí, oddává se chmurným myšlenkám a je v těžké depresi. Paní Laila asi trpěla nějakými komplexy méněcennosti a zlost si vylévala na mně.

Asi se cítila hodně na koni, že může buzerovat bílou Evropanku.

Věci si mám prát zvlášť.

Nikoli s JEJÍMI věcmi.

A vrchol byl, když mi jednoho dne koupila antiperspirant.

A jedno z dětí mi o pár dnů později prozradilo, že máma se před nimi zmínila, že prý smrdím.

Cítila jsem se jako poslední chudinka.

Kdo je tahle paní Laila, že mi takhle ubližuje?

Nic špatného jsem jí neudělala.

Vždyť se jen starám o děti. Když jsem rodičům z telefonní budky v rámci vycházky zavolala, jak se věci mají, zhrozili se.

Snažila jsem se dovolat té milé paní, která mi tuhle super práci zprostředkovala, ale ta se zapírala a nikdy nebyla k zastižení.

Kruci.

Co teď budu dělat?

Lámala jsem si hlavu.

Problémy se obvykle vyřeší samy od sebe.

Před Vánocemi milá paní Laila oznámila, že koupila letenky do Afghánistánu, a zavelela, že jedeme na svatbu jejího bratra.

Všichni.

I já.

A tak jsem udělala jedinou správnou a logickou věc, která se v té chvíli dala udělat.

Utekla jsem.

V noci přes garáž.

Prostě jako ve špatném filmu.

Věci jsem si naházela do kufru, oblékla si první, co jsem popadla, zkontrolovala peníze a pas, na které jsem si vždycky dávala řádný pozor, a vydala se na cestu.

Rodičům jsem zavolala už z Londýna, že se vracím.

Otec mě telefonicky povzbuzoval, dodával mi odvahu a sliboval, že na mě bude čekat v Praze.

Statečné srdce šílel radostí.

A tak jsem se hladová, špinavá a utrmácená dostala až do Prahy, kde už na mě čekal otec s obrovským chlebem s řízkem a okurkami, šťastný jak blecha, že se mi nic nestalo.

Tohle mu do konce života nezapomenu.

Že tam pro mě na otočku dojel.

Do Prahy a zpátky.

A ráno do práce.

Náš vztah se Statečným srdcem to jen posílilo.

Rozuměli jsme si, chyběli jsme si.

Myslela jsem si, že je to láska.

Láska všech lásek.

Ale láska není o kompromisech.

Láska je o motýlech v břiše.

Láska je o tom, že byste byli ochotní pro toho druhého všechno opustit, obětovat, udělat pro něj i nemožné.

Láska nepřemýšlí.

Láska neplánuje.

Láska jedná, i kdyby měla zničit všechno kolem jako povodeň.

Statečné srdce mě právě takhle miloval.

Ale z mojí strany to taková láska nebyla. Náš vztah nabral obrátky a Statečné srdce se rozhýbal.

Ještě v zimě jsme se zasnoubili a na jaře jsme se vzali.

Klasické bílé šaty s obrovskou mašlí na zadku, co vypadala jako motýl.

Lidé, které jsme měli rádi.

Oba.

Naši rodiče, sourozenci, prarodiče, tety, strýčkové, kamarádi, blízcí.

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem v kostele Statečnému srdci přísahala věčnou lásku a věrnost.

Ruce jsme měli pod kněžskou štólou a já jsem poté, co jsem vážným hlasem odříkala všechny manželské sliby, najednou dostala nevysvětlitelný strach.

Strach, že nedělám dobře, že slibuju cosi navěky a netuším, jestli to dokážu dodržet.

Že se něco stane, že to nedopadne dobře a Statečné srdce bude kvůli mně nešťastný.

Že to nezvládnu.

Že moje sliby jsou nefér.

Nikdo přece nemůže dopředu vědět, co se přihodí.

Jak může smrtelný a omylný člověk slibovat něco navěky.

Zahnala jsem však tyto myšlenky jako otravný hmyz.

Bude dobře.

A přijímala jsem gratulace od usmívajících se a uslzených lidí, kteří v mém životě znamenají nejvíc.

Svatební šílenství opadlo a my se Statečným srdcem jsme začali řešit běžné problémy.

Ubytovali jsme se u tchána a tchyně, kteří nám obětavě a s láskou připravili malý pokojík, kde jsme strávili první dva roky našeho manželského života.

Malá televize, dvě skříně, manželská postel, jedna malá skříňka na drobné věci. Víc se tam nevešlo.

To byl náš svět.

Tchán s tchyní vybrali životní úspory, aby složili zálohu na náš budoucí novoučký nadstandardní byt. Když je kladli na stůl, tchyně na mě úkosem pohlédla a jakoby mimochodem poznamenala:

„No tak to prostě chodí, když někdo přijde s holou...“

Pokývala hlavou a já se cítila ještě trapněji, než když mi paní Laila strčila do ruky ten laciný deodorant.

CO NÁM CHYBÍ KE ŠTĚSTÍ

Uběhl rok – a nic.

Víte, co tím myslím.

Rok plný večerů u zmrzliny, návštěv kina, příbuzných, práce, společného sledování filmů, simultánního čtení v posteli, dokonce jsem Statečné srdce vytáhla i na rave party.

Zkrátka bylo nám fajn.

Na začátku.

Zábava – žádná zodpovědnost a žádné děti.

Ani náznak těhotenství.

No právě.

A ono to před těmi patnácti lety a v našem malém městečku bylo v tomto směru jiné.

Teď se nad tím nikdo nepozastavuje.

Ale mě se každý po roce začal ptát.

Co se děje.

A jestli pořád nic.

A když se nic nedělo, tchyně oklikou přesunula problém na má bedra.

Ne VY máte problém, TY máš problém.

Další rána pod pás.

A jelikož jsem byla pod tlakem, tuplem se nic nedělo.

Logické.

Když na to myslíte, tak to nejde.

Nakonec jsem to celé hodila za hlavu a do měsíce jsem měla na těhotenském testu dvě čárky.

Všichni jásali, upřímně se radovali, Statečné srdce zářil, jako by dostal dávku radioaktivního záření.

Radost z něho sálala na všechny strany a šťastnějšího člověka asi zem nenosila.

Tchyně se o mě starala jako o vlastní dceru, vařila mi, dávala mi k pití ovocné šťávy, aby prý mělo děťátko vitaminy, a těšila se, že bude poprvé babičkou.

Stejně jako moji rodiče. Minulo léto, nastala zima.

Těhotenství jsem snášela ukázkově, vždyť jak jinak, bylo mi jednadvacet a svět tu byl jen pro mě.

Pracovala jsem tehdy v informační agentuře a strašně se mi odtud nechtělo odejít. Dennodenní práce s lidmi, možnost popovídat si v angličtině, v ruštině...

Ale nešlo to.

Kvůli břichu.

Když jsem odcházela, měla jsem ho tak velké, že jsem si přes něj neviděla na nohy.

A na první svátek vánoční se narodila naše Kobylka.

Císařským řezem, v termínu.

Prvorodička – a děťátko koncem pánevním.

Statečné srdce, všichni sourozenci i dědečkové a babičky ho viděli dřív než já.

Celková anestezie.

Tehdy to tak bylo.

Byla jsem celá omámená, ospalá a sestřičky jsem se zeptala, jestli mám holčičku nebo chlapečka.

„Máte holčičku, už jste se mě na to ptala dvakrát,“ smála se sestřička.

Zdálo se, že nám nic nechybí. Vůbec nic.

Moji rodiče se k prarodičovství postavili vlažně, ale tchyně s tchánem nám s Kobylkou pomáhali příkladně.

Nikdy si nestěžovali a Kobylku rozmazlovali opičí láskou, kterou smějí rozmazlovat pouze prarodiče.

Je to už dávno.

V paměti mi zůstalo, jak leží, malinká, malilinká, růžová, zabalená v peřince, v postýlce, kterou se nám ještě na doraz podařilo umístit v našem minipokoji.

Jak se na ni moje matka s úsměvem dívá, když spí.

Jako by nechtěla věřit, že se ten zázrak stal.

Že to miminko, co tam leží a tiše spí, je její vnučka. V létě jsme se přestěhovali.

Byt nám dostavěli.

V městečku jen osm kilometrů od toho našeho rodného.

Dostatečně blízko i dostatečně daleko od rodičů – říkali jsme si.

Za společné úspory i svatební dary jsme si koupili nábytek a zařídili byt s vkusem tak, že každý, kdo k nám přišel na návštěvu, byl nadšený.

Všechno spolu ladilo.

Všechno bylo v jistém stylu.

Teplé přírodní materiály, pečlivě vybrané doplňky, sladěné barevné tóny.

Pohráli jsme si s tím.

Dítě máme, byt máme...

A co teď? ptala jsem se.

Peníze byly pryč a já doma na mateřské.

Žádný extra příjem.

Živila nás výplata mého manžela.

A to nebylo bůhvíco.

Bylo zapotřebí hradit splátky, platit účty, věci, které jsme za ty dva roky u tchána a tchyně absolutně přehlíželi.

Vždyť se staral někdo jiný.

Peníze, peníze, peníze.

Malá nosila to, co nám někdo milosrdně daroval nebo koupil, na žádné extra výdaje nám nezbývalo.

Nemám kabát a blíží se zima.

Statečnému srdci se rozbily boty.

Nemám na pampersky.

Nezbývá mi na nedělní oběd.

Tiché, nevyslovené výčitky, které mezi námi visely, ale nikdo je nikdy nevyslovil.

Avšak byly tam.

A Statečné srdce byl najednou v pozici toho neschopného, co se nedokáže postarat o rodinu.

Začal chodit domů rozmrzelý, nešťastný, celé dny jsem neposlouchala nic jiného, než jak ho práce, kterou musí dělat, nebaví.

Ani mě ta moje nebavila.

Kobylka mi dávala zabrat, Statečné srdce nepomohl a já jsem občas nevěděla co dřív a byla jsem zralá do blázince.

Pochopte, ještě mi nebylo ani dvaadvacet.

Po návratu z práce, když se už dost nanadával a nastěžoval, si vzal jídlo a zavřel se s ním v ložnici nebo v obýváku.

Já s Kobylkou v jednom pokoji a on v druhém.

Taková normální rodinka.

A do toho Statečnému srdci umřel otec.

Neočekávaně, ještě mu nebylo ani padesát.

Tchyně se z toho nervově zhroutila, další nefér rána v jejím životě.

A ještě víc se upnula na mého manžela.

Pověstný hřebík do rakve.

„Jedu za mámou, volala mi, že mě potřebuje,“ bylo teď na denním pořádku.

Kromě kostela v neděli žádné jiné aktivity.

Manželství prý stojí a padá s postelí.

Asi rozumíte, co tím myslím.

Vzhledem k činnostem, jimž byl Statečné srdce ochotný se věnovat, se jeho vzhled z celkem normálního, trochu obézního chlápka přetransformoval v něco, co připomínalo smějícího se Buddhu.

Občasná setkání, vlažná jako týden odstátá voda v plastové lahvi...

To bylo všechno.

Ale co se vlastně divím.

Manželky alkoholiků brečí, že jejich muži pijou, a přitom si je vyhlédly v hospodě.

Druhé a třetí manželky v pořadí brečí, že je muži podvádějí, a přitom oni podváděli svoje bývalé manželky s nimi.

A já jsem svého bývalého manžela našla, jak sedí doma v křesle v bačkorách.

Pochopila jsem, že je marné oddávat se plané naději, že svého partnera nějak podstatně změníte. Tak co bych vlastně chtěla.

Takže jsem nechala Statečné srdce sedět doma v křesle a starala se o Kobylku, organizovala, platila účty, vyplňovala daňová přiznání, komunikovala s bankami, nudila se a čekala.

Čekala na zázrak.

DVAKRÁT PŘEJDE NEDĚLE A JÁ SE VRÁTÍM

Bůh má s každým určité plány.

Chce nás někam nasměrovat, dát nám do cesty ty správné lidi, vyslat nás na místo, kde máme něco důležitého zažít, kde máme být užiteční.

Moje dlouhá cesta začala tím, že jsem přišla o práci.

Hned po mateřské dovolené s Kobylkou jsem začala pracovat v jedné dost známé slovenské firmě.

Existuje už od pravěku a pracuje tam i moje matka.

Jako dělnice.

A tak jsem začala i já.

A po třech měsících jsem dostala ve firmě nabídku, abych šla na rekvalifikaci a trochu se posunula.

Od prachu, potu, strojů, hluku do čisté a tiché kanceláře.

Plat stejný, takže je to vlastně paráda, jdu do lepšího, radovala jsem se.

Absolvovala jsem kurz, definitivně jsem se rozloučila se všemi v dílně a přesunula se na své nové místo.

Strašné.

Celní deklarantka.

Cítila jsem se trapně, že za to nicnedělání beru plat. Byť ubohý.

Tak to fungovalo víc než dva roky.

Strašně mě to ubíjelo.

Ředitel měl kancelář hned vedle a běžně se stávalo, že otevřel dveře a my jsme s hrnkem kávy postávali u okna.

Protože nebylo do čeho píchnout.

Nárazovky, dny, kdy se člověk mohl ztrhat, a potom týden nic.

Nebylo co proclít.

Zboží se nevozí každý den.

Takhle to šlo skoro tři roky.

Kobylka ve školce, zažili jsme první besídky, prodělali dětské nemoci, ráno jsem ji, chudinku rozespalou, v šest ráno táhla do školky, řvala jako tur, několik měsíců, celou cestu do školky, a když mi ji učitelka brala z náručí, tak vždycky zaručeně první.

Venku ještě tma jako v pytli, zima a já jsem jako tisíce jiných matek takhle každé ráno vláčela dítě za ruku do školky, odevzdala ho plačící a nešťastné paní učitelce a utíkala na autobus a tam každý den přemýšlela nad tímtéž, co zrovna Kobylka dělá a jestli už se konečně uklidnila.

Statečné srdce pracoval na dvě směny a stejně začínal v šest ráno, takže pomoct nemohl, i kdyby chtěl.

Práce bylo čím dál méně.

A potom si nás ředitel všechny zavolal.

Najednou.

Na poradu.

A začalo se propouštět.

Samozřejmě my mladé jsme šly nejdřív.

Přece nepropustí ženy, které ve fabrice odpracovaly celá desetiletí.

A koncem srpna jsem dostala výpověď já.

Prvního půl roku to byla brnkačka.

Dostala jsem podporu v nezaměstnanosti a bylo to.

Ale potom nastal problém.

Pořád jsem neměla práci.

Žádosti se mi vracely s negativní odpovědí, napsala jsem snad do každé firmy v okolí, o níž jsem si myslela, že by mě mohla s mojí kvalifikací zaměstnat.

Vždyť mám státnice z psaní na stroji, ovládám slovem i písmem dva jazyky, mám maturitu a kurz pro celní deklarantky.

Omyl.

Zoufalství, deprese, do toho Statečné srdce, který ještě přiléval olej do ohně a vinil mě z totální neschopnosti.

Jak jinak, on si nikdy práci sám nehledal.

Protože mu ji našla matka.

Vyřídila mu to a on nastoupil.

Tečka.

Atmosféra doma houstla a jednoho dne mi matka zavolala, že někde našla něco vylepené.

„Poslyš, jdi se tam podívat, potřebují pekařky,“ říkala mi do telefonu.

„Mami, ale já mám na takovou práci obě ruce levé a v životě jsem neupekla ani bábovku.“

„Každý nějak začínal, ne? A píšou tam, že i bez praxe.“ A tak jsem se státnicemi, se znalostí dvou jazyků a kurzem pro celní deklarantky začala pracovat v pekárně.

Dřina, makačka, nejhorší to bylo na nočních.

Makat do úmoru.

Stovky a stovky vánoček, tisíce teplých rohlíků.

Nestačí, že musíte zadělat těsto, vyválet je, dát je vykynout a upéct, nad ránem, když už sotva vidíte, je musíte ještě nandat do přepravek a SPOČÍTAT.

Naučila jsem se to.

Plést vánočky bylo asi největší umění.

Statečné srdce měl radost z teplých rohlíků a chleba, trochu méně už ho potěšil plat.

„To je co, záloha?“ nadával, když si prohlížel moji výplatní pásku.

„Ta už byla,“ odpověděla jsem smutně.

Po dvou měsících jsem dala výpověď.

Nemělo to význam.

Vstávat kvůli tomu platu k pláči.

Vzduch doma byl čím dál hustší a po několika týdnech by se dal krájet.

Bylo třeba splácet úvěr na byt.

Také platit telefon, Kobylčinu školku, plyn, elektřinu, stravu...

Z jednoho slovenského platu se to nedalo utáhnout.

A znáte to. Sociální dávky jsou malé, a pokud má byť jen jeden člen rodiny nějaký příjem, nedostanete je.

A hrozilo, že za chvíli nebude z čeho splácet úvěr.

Úvěr na náš třípokojový byt.

Zasáhla a zachránila nás jako už mnohokrát předtím tchyně.

„Skoč za touhle paní, pracuje jako ošetřovatelka v Ra­ kousku. Jsou to pěkné peníze, pomohli byste si.“

Osm set eur. Nezdaněných. Při tehdejším kurzu – čtyřiadvacet tisíc slovenských korun. Tolik nevydělá ani náš ředitel ve fabrice.

Za paní jsem zašla, na všechno se zeptala, a překvapená tím, kolik se tam dá vydělat, jsem se hned zapsala do ošetřovatelského kurzu.

Jedna z podmínek.

O tři měsíce později jsem měla v ruce papír a šla se přihlásit do jedné ověřené agentury, která tuto práci zprostředkovává.

Jestliže tu práci nezískám, bude zle. Poslední peníze, co jsme měli na účtu, jsem utratila na zaplacení kurzu. Jsme na nule. Zkouška byla pouze z němčiny. Třásla jsem se jako osika.

Tohle nezvládnu. Naposledy jsem ji měla na základní škole. Paní v agentuře mi položila několik otázek, já jsem s pomocí všech svých mozkových závitů a s pomocí boží správně odpověděla a byla jsem přijatá.

Ještě odevzdat fotografii a osobní doklady, ozvou se mi. „Mami, jak to teď bude?“ ptala se mě tehdy čtyřletá Kobylka ustaraně, když viděla, jak se poprvé balím.

„Víš, já teď musím jet na dva týdny do Rakouska starat se o jednu babičku, to je dost daleko. Abych vydělala penízky, které potřebujeme. Ty budeš zatím s tatínkem u babičky, dvakrát přejde neděle a budu zase u tebe.“

„Mami, a proč se jedeš starat o nějakou babku, když se máš starat o mě?“

„Protože potřebujeme penízky.“

„Mami, ale vždyť to je jednoduché. Přijdeš k tomu stroji, co dává penízky, strčíš tam tu kartu, uděláš ťuk, ťuk, ťuk a vyjedou penízky. Nemusíš jezdit pryč...,“ mudrovala moje Kobylka.

„Zlatíčko, nebuď smutná, protože potom budu smutná i já. Něco ti odtamtud přivezu.“

„Chtěla bych kufřík pro paní doktorku.“

„Dobře. Tak kufřík pro paní doktorku.“ Po půlnoci si pro mě přijel firemní taxík a já jsem tam, namačkaná se čtyřmi jinými ženami, které jely do Rakouska kvůli témuž, nervozitou a vzrušením nezamhouřila ani oko.

Nad ránem už jsme byli v Bratislavě.

Zastavili jsme u pumpy, abychom si dali kafe a odskočili si, a když jsme vyrazili směrem k rakouským hranicím, šofér nám začal dávat dost zvláštní příkazy.

Celníkům odpovídá pouze on.

My se máme tvářit naivně a do ničeho nezasahovat, jenom mu odevzdat občanské průkazy.

Jedeme na nákupy.

Zůstaneme několik dnů.

Tak fajn.

Na nákupy.

Sbalené na dva týdny.

A každá z jiného města.

Čtyři ženy a jeden muž.

Tohle nám nesbaští.

Celníci o nás věděli.

Věděli o všem.

Kdo jsme, kam jedeme, že pracujeme načerno.

Hráli však ty tři známé opice.

Nic nevidíme, nic neslyšíme, nic neříkáme.

Pokračujte prosím.

Vždyť vy se za pár eur staráte o naše seniory.

Pokračujte.

Nikdy nedělali nejmenší problémy.

Šéf to měl promyšlené a neskutečně na tom nápadu bohatl. Platily jsme mu my – členské – a nemalé peníze i rodiny, jimž jsme se staraly o jejich nemocné příbuzné.

Fungovalo to bezchybně.

Deklarované jako charitativní pomoc starým a nemocným.

Prý bez nároku na odměnu.

Prostě jedna lež vedle druhé.

Moje první rodina.

Moje první pacientka.

Měla jsem jediné štěstí, že rodina i pacientka uměly anglicky, jinak bych byla ztracená.

Navzdory úspěšně absolvované zkoušce jsem neuměla německy pomalu ani žblebtnout.

Ubytovali mě v obýváku na gauči, i když v domě byly ještě další dvě místnosti, a vyčlenili mi jednu skříň. To bylo všechno.

Do problematiky mě zasvětil babiččin bratr.

Babička má zlomeninu krčku stehenní kosti a několik měsíců bude potřebovat intenzivní péči.

Mám nakupovat, uklízet, žehlit, vařit a starat se o jeho sestru.

Za pár dní už jsem věděla, kde je lékárna, doktor, potraviny, čistírna, pošta i banka.

S babičkou jsme si vytvořily pevný denní režim.

Ráno ji přesunout na mobilní WC, na posteli jí provést ranní toaletu, umýt ji, natřít, učesat a převléknout.

Snídaně už byla vždy připravená, obě jsme se na ni těšily.

Silná černá káva z kávovaru s mlékem, sladké pečivo a jogurt.

A k tomu ranní zprávy a hudba.

Po snídani jsem ji na invalidním vozíku přemístila do obýváku a s vypětím všech sil jí pomohla do jejího oblíbeného křesla.

Já mám padesát kilo, ona měla osmdesát.

Tak si asi uděláte představu.

Dopoledne jsem vždy musela stihnout nakoupit a uvařit.

Přitom utřít prach, vyžehlit, dát prádlo do pračky, vyluxovat.

Babička v té době seděla v křesle, četla si noviny nebo sledovala své oblíbené telenovely.

Po společném obědě si šla lehnout, já jsem musela dát do pořádku kuchyni a pokaždé mi ještě zbylo trochu času na babiččiny noviny nebo sprchu.

Odpoledne, když se trošku prospala, jsem nám naservírovala v obýváku kávu a koláčky. Na tom trvala.

Povídaly jsme si, dívaly se na televizi, občas přišla některá sousedka na návštěvu nebo doktor na pravidelnou prohlídku.

Po večeři si moje pacientka našla v televizi vždycky nějakou detektivku a o půl desáté, když jsem jí pomohla s večerní toaletou, šla do postele.

Každý den dokola.

Vycházky žádné.

Byt ve druhém patře bez výtahu, stará paní byla doslova uvězněná ve svém bytě.

A já s ní.

I když jsem měla nárok na dvě hodiny volna, rodina oznámila agentuře, že si to nepřeje a že mi připlatí.

Prostě k zbláznění.

Čerstvý vzduch, jenom když jsem šla na nákup, do banky nebo do lékárny.

Po dvou týdnech doslova otrava kyslíkem.

Těžce vydělané peníze.

Záda mě bolela, jako kdyby mi bylo šedesát, a babička měla taky svoje mouchy. Mouchy velké jako vrtulník.

Pedantka.

Maniačka, pokud šlo o čistotu.

Občas nepříjemná, depresivní, jenže kdo by nebyl, takhle uvězněný.

Ale byla jsem se sebou spokojená.

Opouštěla jsem Rakousko po dvou týdnech se čtyřiadvaceti tisícovkami v kapse a se slíbeným doktorským kufříkem pro Kobylku.

Mise splněna.

Po pár turnusech jsem si odložila nějaké peníze stranou a podala si přihlášku na vysokou školu.

Sociální práce.

Přijali mě.

Splněný sen.

Rodina, práce, škola.

Ale já to zvládnu. My to zvládneme.

Kobylka, Statečné srdce a já.

Co jsem však netušila, bylo, že jsem nasedla do vlaku, který nás od sebe vzdaloval raketovou rychlostí.

Odloučení je prý zkouškou každého vztahu.

A jen pevný vztah bez trhlin to vydrží.

Ale náš vztah neměl trhliny.

Dívali jsme se na sebe každý z jedné strany propasti.

I WILL WAIT FOR YOU TILL THE END

Na naši první společnou dovolenou jsme jeli rok poté, co jsem to po pětiletém přemlouvání vzdala, koupila si last minute do Chorvatska a demonstrativně sbalila kufry.

S křeslem ho neodtáhnu, vždyť to už znáte.

Tchyně málem dostala infarkt, rodiče kroutili hlavami a Statečné srdce se se mnou po návratu dva týdny nebavil, ale zabralo to.

Rok nato už jsme jeli jako rodina, opět do Chorvatska, kde jsme prožili úžasnou dovolenou, znepříjemněnou na začátku jen mírně rozmrzelým Statečným srdcem, který dával nepokrytě najevo rozhořčení nad značnými rozdíly katalog – realita a nad přeplněnými plážemi.

Potom se vyjasnilo.

Můj mrzutý manžel se začal usmívat, natáhl se se svými pneumatikami na pláž a za rok prohlásil, že chce jet do Jordánska. Vždyť peníze máme.

A tady někde začínají události, které v mnoha směrech ovlivnily můj život.

První dva dny po příletu do Aquaby jsme se věnovali nasávání orientální atmosféry, okukování pláží, polonahých turistů a zahalených arabských žen.

A třetí den jsme se na pláži seznámili a dali do řeči s Evitou, mojí budoucí nejlepší přítelkyní a oporou, a s jejím tehdejším přítelem Slimákem (po všech stránkách



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist