načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států - Dalibor Jílek; Jaroslav Větrovský; Katarína Šmigová

  > > > > Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států  
Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států
-11%
sleva

Kniha: Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států
Autor: ; ;

Více než sedm dlouhých let uplynulo od vyhlášení rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní v. Česká republika, během nichž Česká republika nepřijala nutné ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  330 Kč 293
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wolters Kluwer
Rok vydání: 201506
Počet stran: 198
Rozměr: 235,0x157,0x14,0 mm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Hmotnost: 0,308kg
Jazyk: česky
Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
ISBN: 978-80-7478-762-1
EAN: 9788074787621
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Více než sedm dlouhých let uplynulo od vyhlášení rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní v. Česká republika, během nichž Česká republika nepřijala nutné kroky vedoucí k plné implementaci soudem potvrzených principů a pravidel. Kauza českých zvláštních škol se stala jedním z nejvýznamnějších případů Evropského soudu týkajících se vymezení práva na vzdělání v kontextu zákazu diskriminace na základě národnostního a sociálního původu, resp. příslušnosti k národnostní menšině. Nejen v České republice jsou závěry Evropského soudu často chápány jako programový výrok ve prospěch politiky inkluze.

Otázky týkající se implementace rozsudku Evropského soudu pro lidská práva rezonují v různých částech této publikace jako důležitý motiv. Nejde však o motiv jediný.

Autorský kolektiv se problematikou segregace v oblasti vzdělání zabýval z mnohem širšího hlediska a vypracoval hloubkovou studii, která zahrnuje důkladnou teoretickou reflexi pojmů diskriminace a segregace, rozbor historie povinného a všeobecného školství a přehled mezinárodních závazků států souvisejících s kodifikací práva na vzdělání. Takto komplexně pojatá studie bude obohacením nejen odborné debaty právníků, ale také celospolečenské diskuse o jednom z klíčových lidských práv.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
7 Obsah Exegeze ........................................................................................................... 9 1. Úvod ......................................................................................................... 13 2. Význam pojmu segregace ..................................................................... 15 2.1 Diskriminace a segregace: možnosti zkoumání ................................ 15 2.2 Újma .................................................................................................. 20 2.2.1 Neúcta a újma: problém nutné podmínky .............................. 23 2.2.2 Jednotlivci a společnost .......................................................... 26 2.2.3 Identifikace forem ................................................................... 30 2.2.3.1 Konsekvenční újma ................................................... 33 2.2.3.2 Inherentní újma ........................................................... 35 2.3 Úmysl ................................................................................................. 41 2.3.1 Úmysl a motiv ......................................................................... 42 2.3.2 Nevědomá diskriminace, předsudky a stereotypy ................. 45 2.3.3 Úmysl jako nutná podmínka segregace .................................. 50 2.4 Diskriminační kritéria ...................................................................... 54 2.4.1 Identifikace ............................................................................. 57 2.4.2 Funkce .................................................................................... 63 3. Vzdělávací příležitost a segregace ...................................................... 68 3.1 Formy vzdělávací příležitosti a segregace ........................................ 68 3.2 Místní příležitost ............................................................................... 68 3.3 Všeobecná příležitost ......................................................................... 74 3.3.1 Vzdělávací příležitost: sociální diference ............................... 77 3.3.1.1 Zásada jednotnosti veřejného vyučování ................... 81 3.3.1.2 Jednotnost veřejného vyučování: hledisko pohlaví ... 83 3.3.1.3 Jednotnost veřejného vyučování: hledisko vyučovacího jazyka ................................................... 84 3.3.2 Odpovědnost rodičů za výchovu a vzdělání ........................... 85 3.3.3 Soukromé školy ...................................................................... 88 3.4 Dostupná příležitost .......................................................................... 89 3.4.1 Dostupné a bezplatné veřejné vyučování ............................... 90 3.4.2 Veřejné vyučování: společné učební osnovy .......................... 94 Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států 8 3.5 P řiměřená příležitost ......................................................................... 97 3.6 Partikulární příležitost ..................................................................... 102 3.6.1 Konsolidace povinné školní docházky ................................. 104 3.6.2 Obecná škola: vyučovací jazyk ............................................. 109 3.6.3 Pravomoc státu a volba vzdělání ........................................... 111 3.7 Segregační příležitost ....................................................................... 115 3.7.1 Původ zásady separate but equal .......................................... 117 3.7.2 Dodatek XIV a rasová segregace ......................................... 122 3.7.3 Zásada separate but equal ..................................................... 129 3.8 Rovná příležitost .............................................................................. 135 3.8.1 Zrušení zásady separate but equal ........................................ 136 3.8.2 Rovná vzdělávací příležitost: deskriptivní skutečnost .......... 141 3.8.3 Rovná vzdělávací příležitost: normativní skutečnost ............ 144 4. Závazky států a právo dítěte na vzdělání ......................................... 148 4.1 Podpora a ochrana vzdělání jako lidského práva ............................. 148 4.2 Obsah mezinárodněprávních závazků v oblasti ochrany lidských práv .................................................................................... 152 4.2.1 Zákaz segregace a apartheidu ............................................... 152 4.2.2 Zákaz diskriminace ............................................................... 155 4.2.2.1 Diskriminační kritéria a možnosti zdůvodnění ........ 158 4.2.2.2 Zvláštní opatření ....................................................... 159 4.3 Právo na vzdělání: univerzální ochrana ........................................... 162 4.3.1 Institucionální a systémové závazky ..................................... 166 4.3.2 Obecné závazky ..................................................................... 167 4.3.3 Zvláštní závazky při realizaci práva dítěte na vzdělání podle Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech .............................................................. 169 4.4 Právo na vzdělání: regionální ochrana ............................................. 171 4.4.1 Případy segregace před Evropským soudem pro lidská práva ...................................................................................... 172 4.4.2 Hodnocení segregace a specifické postupy soudu ................. 178 5. Závěr ....................................................................................................... 181 Seznam literatury ...................................................................................... 183 Rejstřík rozsudků a stanovisek ............................................................... 191 Medailonky autorů .................................................................................... 195 Věcný rejstřík ............................................................................................. 197 Vzdělávací příležitost a segregace 85 stvo jako konstituent státnosti v lingvistickém prostoru. Používání státního jazyka usnad ňuje jednotné řízení státu a správu veřejných věcí. Jeden státní jazyk může být i komunikačním svorníkem veřejného prostoru, avšak i příčinou jeho rozpadu. 326 3.3.2 Odpovědnost rodičů za výchovu a vzdělání Pruské a rakouské předpisy zakládají povinnost pro všechny rodiče, aby buď posílali děti do škol, anebo jim zajistili soukromé vyučování na vlastní náklady. Subjekty povinností byli rodiče či zástupci dětí, nikoli děti, které získaly všeobecnou, avšak diferencovanou příležitost veřejného vzdělání do určitého stupně. V osvícenství byly děti v dočasné moci rodičů do doby, než rozumově vyzrály. Rodiče vykonávali moc nad dětmi, měli právo na jejich podřízenost a souběžně povinnost jejich výchovy. 327 Locke argumentuje ve prospěch společné odpovědnosti obou rodičů za výchovu a vzdělání dětí. Rousseau se přidržel patriarchální tradice otcovské povinnosti, nikoli rodičovské odpovědnosti. 328 Mínil, že individuální či společenské ohledy nemohou otce dítěte zbavit jeho vyživovací a výchovné povinnosti. 329 Všeobecné zemské právo pro pruské státy z roku 1794 navázalo na patriarchální tradici římského práva. Ustanovení § 74 svěřilo v části o vzájemných právech a povinnostech rodičů a dětí pravomoc v záležitostech výchovy a vzdělání otci. 330 Podle následujícího ustanovení mělo dítě obdržet užitečné vzdělání, potřebné znalosti v závislosti na jeho stavu a osobních okolnostech, za což odpovídal otec. To nevylučovalo mateřský podíl na výchově a vzdělání dítěte. Osobní působnost pruských školských předpisů se vztahovala rovněž k matce. Odmítali-li rodiče posílat dítě do školy a tak porušovali závazný příkaz, nenásledoval bezprostředně sankční postih. Účelem bylo, aby rodiče posílali dítě do školy na základě získání vlastního porozumění přínosu vzdělání. Rodiče měli pochopit význam vzdělání pro své dítě. Měli porozumět tomu, proč se suverén ujímá vzdělání a přikazuje veřejné vyučování jako společenské i individuální dobro. Právním účelem závazných norem bylo přivést dítě k dobrovolnému splnění školní povinnosti. Jejich účelem nebylo potrestat rodiče podle zásady, že trest má být uložen bezprostředně po porušení povinnosti. Vysvětlení a domluvy 326 Zavedení německého vyučovacího jazyka vnímali příslušníci ostatních národů za prostředek centralizace a germanizace. 327 LOCKE, J. Dvě pojednání o vládě. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 172–173. 328 VACEK, J., Jean Jacques Rousseau a jeho „Vyznání“ (2. část), s. 373: „A na přetřes přišly jeho děti v nalezinci.“ 329 ROUSSEAU, J.-J., Emil alebo o výchove, s. 23. 330 Srov. Allgemeines Landrecht für die Preußischen Staaten (§ 74): „Die Anordnung der Art, wie das Kind erzogen werden soll, kommt hauptsächlich dem Vater zu.“ Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států 86 p ředcházely uložení sankce jako rozumná opatření činěná ve prospěch dítěte i rodiny. 331 Vysvětlování vzdělávací povinnosti jako dobra naráželo na aktuální situaci rodin obvykle patřících k nejchudší společenské vrstvě. Řada rodičů neměla zpravidla se vzděláním žádnou sociální zkušenost. Jejich nevzdělanost byla netečností, ignorancí vůči vzdělání. Rovná vzdělávací příležitost se protivila existenčním zájmům rodiny. 332 Zejména chudší rodi če apriorně zaujímali vůči škole nepřátelské postoje. Rodiče se skutečně chovali vůči veřejné škole až antagonistickým způsobem. Mimoto byly pragmatické výhody veřejného vzdělání pro rodinu zcela nejisté a nebezprostřední. Naopak pravidelné zapojení dítěte do rodinné dělby práce či jiných společných úkolů přinášelo přímý užitek. Práce dětí ulehčovala rodičům hospodářskou činnost a byla existenčně nezastupitelná. V pruském vzdělávacím systému existoval dozorce z řad duchovenstva, který dohlížel kromě učitele na školní docházku, zjišťoval důvody nepřítomnosti dítěte a vysvětloval rodičům jejich vzdělávací povinnost. Rodiče mohli být taktéž předvoláni před školní komisi, aby zdůvodnili neúčast dítěte ve výuce. Prokázaly-li se důvody jako nedostatečné, teprve poté státní orgány využívaly donucení v různých formách. Názory na uplatnění sankcí byly mezi rakouskými státními orgány nejednotné. Dvorská kancelář zastávala umírněný názor, aby školní komise postupovaly proti vzpouzejícím se rodičům a zástupcům dětí podle konkrétních okolností. 333 Dítě mohlo být přivedeno do školy policejním příslušníkem nebo mohla školní komise rodičům uložit pokutu. 334 Pokud rodi če neměli prostředky na zaplacení, trest byl alternativní: vězení nebo nucené práce ve prospěch obce. Oba donucující prostředky se teleologicky shodovaly: přimět rodiče k posílání dětí do školy, i když potrestání zůstalo v právních následcích zachováno. Uložení trestu mohlo vyvolat další právní následky z oblasti veřejné sociální pomoci. Školní komise mohla navrhnout, aby byli rodiče zbaveni jakékoli účasti na veřejných fondech sociální pomoci pro chudé. 335 Nejp řísnější formou zásahu proti vzpírajícím se rodičům, kteří odmítali pravidelně posílat děti do školy, bylo zbavení občanských práv v provinciích, kde platil edikt z 11. května 1812. 336 Pruské a rakouské školské předpisy dále založily svobodnou volbu vzdělání, rozšířily vzdělávací možnosti a uložily všeobecnou vzdělávací povinnost vykonatelnou ve dvou rozdílných formách: veřejném a domácím vyučování. První 331 Public Instruction in Prussia. The Quarterly Journal of Education, 1834, s. 6. 332 COLEMAN, J., S., What Constitutes Educational Opportunity?, s. 156. 333 ŠTVERÁK, V., MRZENA, J., Felbiger a Kindermann – reformátoři lidového školství, s. 111. 334 Dolnorakouská školní komise ukládala zámožným rodičům za jeden zmeškaný školní rok peněžní pokutu ve výši šesti tolarů. 335 COUSIN, M., V., Report on the State of Public Instruction in Prussia, s. 28–29. 336 Ibid., s. 29. Zbavení občanských práv se týkalo židovských rodičů. Vzdělávací příležitost a segregace 87 forma vyu čování je prvořadá a poskytuje všeobecnou vzdělávací příležitost všem dětem. Forma veřejného vyučování je nanejvýše společensky nutná a jakkoli nezastupitelná. Druhá forma byla druhořadým doplňkem. Je historickou odnoží starověké vzdělávací zkušenosti. 337 Domácí vyu čování bylo často vzdělávací příležitostí pro vyvolené. Takové vyučování prospívá osobnímu rozvoji dítěte mimo společnost a kolektivní vzdělávací zkušenost. Školské normy nevyvolaly rozpor, aporii mezi veřejnou a domácí výchovou. Rousseau řešil rozpor mezi oběma formami ve prospěch soukromé výchovy. 338 Zaznamenal totiž, že příroda a společnost se zcela rozcházejí, že stojí proti sobě. 339 Up řednostnil proto domácí výchovu podle přírody před veřejnou výchovou uprostřed společnosti. Rousseau se tak názorově odlišuje od Lockeho. Individuální výchova gentlemana měla zcela jiné cíle. 340 Gentleman je vychováván pro politickou společnost: pro její blaho a prosperitu. Emil je veden k autonomii a ke štěstí. To znamená k rozvoji vlastní, sobecké individuality, a nikoli pro společnost, i když je její zlomkovou součástí. 341 Pruské a rakouské školské právo úmyslně neponechalo domácí vyučování stranou svrchovaného zájmu jak v osobním, tak ve věcném smyslu. Osobní otázka je pro stát stejně důležitá jako pro rodinu. Domácí výchova a vyučování se má pěstovat ve středu rodiny. Locke domácí výuku pokládal za výlučně soukromou záležitost. Domácí učitel byl otcovým zástupcem. A proto Locke nesmlouvavě požadoval, aby měl učitel patřičné způsobilosti. 342 Rousseau vychovatele zcela idealizoval, neboť v něm spatřoval zosobnění výjimečného poslání. Pro něho měl být vychovatel vznešenou a zázračnou bytostí, která by se nikdy neměla zajímat o odměnu. 343 Absolutistické státy ustavily mezi ve řejným a domácím vyučováním hierarchický vztah. Současně prosadily zejména věcnou, ale i nevěcnou, nehmotnou ekvivalenci mezi oběma formami. Veřejný zájem státu požadoval odbornost i morální profi l domácího učitele. Stát sledoval rudimentární cíl – vyloučit z veřejného i domácího vyučování odborně nezpůsobilé jedince. 344 Všeobecný školní řád nařizoval, aby každý domácí učitel absolvoval buď hlavní, nebo normální školu. Domácí učitel musel splňovat stejné požadavky jako osoba, která se ujala učitelského úřadu na veřejné škole. 345 Navíc musel domácí u čitel ovlá- 337 ARISTOTELÉS, Politika, s. 260. 338 ROUSSEAU, J.-J., Emil alebo o výchove, s. 10. 339 Ibid., s. 11. 340 GIANOUTSOS, J. Locke and Rousseau: Early Childhood Education. The Pulse, 2006, Vol. 4, No. 1, s. 8–9. 341 Ibid., s. 18. 342 LOCKE, J., O výchově, s. 130–131. 343 ROUSSEAU, J.-J., Emil alebo o výchove, s. 23–24. 344 Public Instruction in Prussia. The Quarterly Journal of Education, 1834, s. 3. 345 ŠTVERÁK, V., MRZENA, J., Felbiger a Kindermann – reformátoři lidového školství, s. 121. Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států 88 dat obecná a zvláštní pravidla ve řejného vyučování. Mezi veřejnými nároky na odbornost osobnosti, která se měla ujmout veřejného či soukromého vyučování, nebyl žádný rozdíl. I v domácím vyučování musela být podle požadavku ekvivalence zachována zásada jednotnosti vyučování v souladu s výukou na veřejných školách. Domácí učitel postupoval podle stejných didaktických pravidel a žáci používali stejné učebnice. Od zásady jednotnosti se domácí učitel nemohl odchýlit. Jediný rozdíl mohl spočívat v pospolnosti vyučování. Pokud domácí učitel vedl dva a více žáků, nesměl od pospolného, kolektivního vyučovacího způsobu ustoupit. Podle školního řádu a metodní knihy se veřejné a domácí vyučování řídilo jednotou vzdělávacích cílů a metod. 346 Všeobecný školní řád neposkytoval stejnou reálnou výhodu všem rodičům podle zásady stejné právo všem. Ustanovení § 12 Všeobecného školního řádu nebylo ve věci volby vyučování adresováno všem rodičům, kteří vychovávali děti ve věku školní docházky. Volba jako nedílnost svobody byla podmíněna sociálně ekonomickým postavením rodiny. Nižší nebo středně situovaná rodina nemohla skutečně volit mezi vzdělávacími příležitostmi. Domácí vzdělávací příležitost byla pro většinu nedostupná. Soukromá příležitost byla vyhrazena dětem z majetných tříd. Příležitost domácího vzdělávání by byla reálná, jestliže by se rodiče mohli ujmout výuky sami. Rodiče ovšem nebyli pro domácí vyučování, jak to upravoval školský předpis, způsobilí. 3.3.3 Soukromé školy Školské předpisy upravovaly vztahy mezi veřejným a soukromým vyučováním podle požadavku věcné ekvivalence. Na rozdíl od veřejných škol soukromé ústavy poskytovaly soukromou vzdělávací příležitost pod státním dozorem. Základem vzdělávací soustavy v Prusku a Rakousku byly veřejné školy, které se staraly o vyučování absolutní většiny mládeže. Soukromé školy nebyly zakázány, neboť představovaly tradiční vzdělávací instituci již od starověku. Jejich zřizování v Prusku původně podléhalo vnitrostátním obyčejům. Až na začátku 19. století byla přijata psaná úprava. Předpisy vyztužily právní regulaci zřizování a udržování soukromých škol. 347 Soukromé školy byly podrobeny státnímu dohledu a jejich zřizování vyžadovalo státní souhlas. Souběžná existence veřejných a soukromých škol se ve veřejné vzdělávací soustavě jevila jako narušení její organizační jednoty a zásady jednotnosti veřejného vyučování. Stát prosazoval vůči soukromému školství stejné nároky jako vůči veřejné soustavě. Zákonodárce přísně upravoval v souladu s požadavkem věcné ekvivalence práva a povinnosti soukromých škol, zejména právo 346 Ibid., s. 121–122. 347 COUSIN, M., V., Report on the State of Public Instruction in Prussia, s. 98. Vzdělávací příležitost a segregace 89 ve řejnosti. 348 Právo ve řejnosti umožnilo soukromé škole vydávat právoplatná vysvědčení se stejnou platností, jakou má vysvědčení vydané veřejnou školou. 349 Regulace zakládání soukromých škol byla v hmotněprávním i procesním smyslu přísná. Vzdělání bylo považováno za veřejné dobro a šlechetné zadání, kterého se nemohl ujmout kdokoli. Stát kladl z hlediska poskytování vzdělávací příležitosti na zakladatele přísné požadavky nehmotné ekvivalence. Morální nároky na zřizovatele byly rigorózní. Zřizovatelé soukromých škol museli žádat o státní souhlas. 350 Museli p říslušným orgánům doložit vlastní morální bezúhonnost, dobré chování a osvědčení odborné schopnosti. Svobodný muž nemohl např. zřídit dívčí školu jakéhokoli stupně. Řízení o udělení licence před městskými nebo provinčními orgány bylo vykonáváno ad personam, výslovně se vztahovalo k osobě zřizovatele nebo zřizovatelů. Příslušné školské orgány vydaly licenci na jméno, takže platila výlučně za života zřizovatele. Zřizovatel musel být po dobu její platnosti způsobilý vykonávat závazky vyplývající z licence. Pokud byla soukromá škola z nějakého důvodu po dobu šesti měsíců uzavřena, musel zřizovatel požádat školskou komisi o vydání nové licence, aniž by se zahajovalo nové šetření. 3.4 Dostupná příležitost Condorcet vztáhl vzdělání ke všem občanům bez rozdílu jejich společenského postavení. Veřejné vyučování musí být proto univerzální, přístupné každému. Přiznal vzdělávací příležitost na základě rovnosti všem občanům, a tak zrušil stavovskou hierarchii. 351 Strategickým cílem veřejné školy, která zastupovala stát, bylo poskytnutí rovné příležitosti každému občanovi, jenž tak mohl zdokonalovat osobní schopnosti, získat způsobilost k výkonu sociálních funkcí, k nimž má právo být povolán, a rozvíjet nadání, které mu svěřila příroda. Condorcet uvažoval o jedinci v dichotomii jeho intelektuálního a sociálního rozvoje. V cílech veřejné školy poukázal na vzdělávání člověka a občana v jedinosti psychologického a sociálního procesu. Ve veřejné škole spatřoval osvobozující, a nikoli manipulující instituci, jakési institucionální liberatio. Podle Condorceta občan, nikoli příslušník stavu, získává společenský vliv za předpokladu, že zná a vykonává práva a rozumí uloženým povinnostem, a proto je může uvědoměle plnit. Znalost práv a povinností jako subjektivních modalit umožňuje občanovi aktivní společenskou účast na veřejných záležitostech. Občan prostřednictvím znalosti veřejných subjektivních práv a povinností nabývá potřebnou politickou rovnost, stává se autonomním jedincem, který nese za svá rozhodnutí odpovědnost. Taková forma vědění je pro republikánský stát založený na demokracii strategická stejně jako hodnoty svobody a rovnosti. 348 Srov. § 72 rakouského říšského školského zákona č. 62 ze 14. května 1869. 349 KÁDNER, O., Vývoj a dnešní soustava školství, 1938, s. 379–380. 350 COUSIN, M., V., Report on the State of Public Instruction in Prussia, s. 99. 351 JOLIBERT, B. Condorcet (1743–94). Prospects, 1993, Vol. XXIII, No. 1–2, s. 198. Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států 90 Francouzská ústava z 3. zá ří 1791 formalizovala hodnoty a myšlenky revoluce. Její aboliční účinky byly také revoluční. Ústava neodvolatelně zrušila instituty, které odporovaly svobodě a rovnosti subjektivních práv. Jako konstitutivní akt zaručila přirozená a občanská práva. Za rovné právo uznala bezplatné veřejné vyučování pro všechny občany. Dva výrazy jsou v sémantickém rozměru normativní věty základní. Oba výrazy tvoří frazém s vlastním významem. Právní věta obsahuje frazém „uiustruction publique“ namísto výrazu „éducation“. Frazém byl společně používán v pruském a rakouském školském zákonodárství, avšak v sociálním kontextu revoluční ústavy nabývá nového smyslu. Používání frazému podmiňovalo revoluční politické prostředí. Jeho význam je společně veřejný, politický i sociální. 352 Ozna čuje uvedení občana čili homo politicus do forem vědění. Znamená také vštěpování morálních ctností. Frazém byl úmyslně oproštěn od náboženské indoktrinace, která dlouhodobě ovládala pruské či rakouské veřejné, soukromé i domácí vzdělávání. Naproti tomu výraz vzdělání byl úžeji používán ve vztahu k soukromému prostoru. Vzdělání se podle Ústavy pojmově proměnilo v soukromou věc jednotlivce. Zatímco veřejné vyučování náleželo občanské společnosti. Veřejné vyučování pro všechny občany je podle Ústavy vzděláním ke svobodě a autonomii. Veřejné vyučování se děje nejen pro občana, ale i pro společnost. Tento ústavněprávní akt ruší výchovnou aporii vyřknutou Rousseauem: buď vzdělávat člověka coby jedinečnou osobnost, nebo občana pro společnost. Veřejné vzdělání vyhovělo hodnotě svobody a rovnosti, jinak by popřelo normativní matrici revolučního ústavněprávního aktu. Svoboda je totiž nemožná bez vědění a porozumění. 353 Právo na veřejné vyučování je míněno jako občanské právo. Takové právo zdůvodňuje souvztažnou povinnost státu. Povinností státu je poskytnout každému občanovi veřejné prostředky, čas a svobodu k osvojení si vědění. 354 Proto je vzdělání bezplatné. Výkon občanského práva je podmínkou bezplatnosti. Původem bezplatnosti není všeobecná povinnost školní docházky podle zásady, co je veřejně povinné, má být bezplatné. 355 Subjektivní právo vyžaduje bezplatnost, aby jeho výkon mohl svobodu člověka proměnit ve skutečnost. Právo na vzdělání je existenciální. Týká se podstatné struktury života. 3.4.1 Dostupné a bezplatné veřejné vyučování Všeobecně dostupné a bezplatné vzdělání je základní formou rovné příležitosti. Všeobecné a bezplatné vzdělání se v evropských státech ustálilo během 19. století. Rakouský říšský školský zákon č. 62 ze 14. května 1869 upravil 352 COUSIN, M., V., Report on the State of Public Instruction in Prussia, s. xxv. 353 JOLIBERT, B., Condorcet (1743–94), s. 199 a násl. 354 JOLIBERT, B., Condorcet (1743–94), s. 200. 355 KÁDNER, O., Vývoj a dnešní soustava školství, 1938, s. 362. Vzdělávací příležitost a segregace 91 všeobecnou organizaci ve řejného školství. 356 Jeho ustanovení rámcov ě upravovala zřizování a udržování veřejných škol, školní docházku, právní postavení a vzdělávání učitelů i postavení soukromých škol. Pro Čechy, Moravu a Slezsko platily zemské zákony, 357 zatímco na Slovensku byl základním školským předpisem zákonný uherský článek XXXVIII z roku 1868. 358 Říšský školský zákon zmocnil ministra kultury a vyučování, aby podrobně upravoval školské záležitosti. Po vzniku Československa byly školské předpisy recipovány do vnitrostátního práva a zákonné zmocnění se přeneslo na ministra školství a národní osvěty. Říšský školský zákon a zákonný uherský článek navázaly na předchozí úpravu školských záležitostí. Formulace školní povinnosti byla sice proti minulosti odlišná, avšak obsah povinnosti byl totožný. Přikazující fráze „děti obojího pohlaví [...] náležejí bez výjimky do škol“ byla nahrazena zakazující normativní větou. Rodiče nebo jejich zástupci nesměli své děti nebo svěřence ponechat bez vyučování předepsaného pro veřejné obecné školy. 359 P říkaz nebo zákaz jako objektivní modality normativnosti omezovaly chování rodičů a jejich svobodu vzdělávací volby. Vyučování se dětem poskytovalo zpravidla na škole veřejné. 360 Ostatní vzd ělávací formy byly doplňkové povahy. Zákonný zákaz byl určen rodičům nebo zástupcům dětí. Povinnost školní docházky dítěte byla normativní součástí rodičovské odpovědnosti. Rodičům byla uložena povinnost využít vzdělávací příležitosti, 361 aby dít ě mohlo získat společnou vzdělávací zkušenost. Děti dostály školní povinnosti alternativním způsobem: buď docházkou do veřejných, soukromých, vyšších (středních) nebo odborných škol, pokud takové školy nahrazovaly vyučování škol předchozích, nebo domácím vyučováním. 356 N ěkterá ustanovení říšského zákona byla změněna a doplněna školskou novelou pod č. 53 ze dne 2. května 1883. 357 BUZEK, K. Úvod do právní organisace národního školství v republice Československé. Praha: Státní nakladatelství, 1924, s. 25–28. 358 Uherský článek upravoval školní povinnost a vyučovací svobodu, působnost a zřizování národních škol (elementární, vyšší a měšťanské), postavení učitelských ústavů a organizaci školských úřadů. 359 Ust. § 20 zákona č. 62/1869 ř. z. 360 Ibid., ust. § 21 a 22. 361 Správce školy předkládal místní školní radě měsíční výkaz zameškání školní docházky, zejména neomluvených hodin. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 226/Sb. z. a n., jímž se doplňují zákony o školách obecných a občanských, ministr školství a národní osvěty ukládal tresty za nedbalou docházku, a to na školách pod správou ministerstva. Ministr však pověřoval školní úřady, aby rozhodovaly jeho jménem. Na základě § 14 odst. 1 zákona mohl školní výbor uložit pokutu v rozpětí 25 až 200 Kč, pokud rodiče nepřihlásili dítě do školy anebo dítě zanedbávalo školní docházku. Opětovný přestupek mohl být potrestán až do výše 1 000 Kč. Když nebyla pokuta zaplacena, hrozilo rodiči uložení trestu vězení (uzamčení) od 1 do 14 dnů. Jestliže rodiče neplnili soustavně povinnosti, mohli být zbaveni práva vychovávat dítě. Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států 92 Každé ve řejné obecné škole byl přidělen školní obvod, jenž sestával z osad, jejich částí a domů. Veřejná obecná škola poskytovala rovnou vzdělávací příležitost bez jakékoli podmínky dětem, které patřily do školního obvodu. 362 Škola musela děti zavázané školní povinností přijmout k veřejnému vyučování. Stát prostřednictvím školy poskytoval dětem všeobecnou vzdělávací příležitost. Do školy mohly být přijaty i děti nepovinné školní docházkou, pokud jejich přijetí vyhovělo objektivní a subjektivní podmínce. Z objektivního, numerického hlediska nesměl počet žáků ve třídě překročit stanovený počet. 363 Dít ě muselo být tělesně a duševně zralé, mentálně vyspělé, aby se mohlo účastnit veřejného vyučování. Místní školní rada udělovala k přijetí takového dítěte svolení. Stejný orgán rozhodoval o přijetí dítěte do veřejné školy, pokud bydlelo mimo školní obvod. Vzdělávací příležitost byla jen podmíněně otevřena dětem, které nepříslušely k danému školnímu obvodu. Veřejná občanská škola poskytovala rovnou vzdělávací příležitost dětem, jež prokázaly alespoň dostatečný prospěch v pátém ročníku obecné školy. 364 Tato vzdělávací příležitost je již meritokratická, musela být podložena studijním úspěchem, a to na rozdíl od příležitosti, kterou zajišťovala obecná škola. Jakékoli dítě, které bydlelo v jejím školním obvodu a vyhovělo podmínce prospěchu, mělo povinnost navštěvovat občanskou školu. Do občanské školy mohly být přijaty děti mimo její školní obvod v okruhu čtyř kilometrů, pokud je rodiče přihlásili. Děti z větší vzdálenosti mohly být do občanské školy zapsány také, jestliže byl dostatečný počet míst. Školské předpisy zprostily děti povinnosti navštěvovat veřejnou školu, pokud se podrobily vzdělávací formě soukromého 365 nebo domácího vyu čování. 366 362 Školní obvod a školní obec se v Čechách a na Moravě odlišovaly, zatímco na Slovensku nebyl činěn rozdíl mezi školním obvodem a školní obcí. Srov. BUZEK, K., Úvod do právní organisace národního školství v republice Československé, s. 45. 363 Na základě § 5 zákona č. 226/1922 Sb. z. a n. se počet dětí ve třídě postupně snižoval. Zákon rozlišoval školy jednotřídní a ostatní. Počet dětí na obecných jednotřídních školách nesměl převýšit 50 žáků a na ostatních školách 60 žáků. Původní počet byl 80 žáků. 364 D ěti, které neměly dostatečný prospěch v pátém ročníku obecné školy a splnily podmínku věku (deset a půl roku), mohly být přijaty do občanské školy, pokud složily přijímací zkoušky z učiva pátého ročníku obecné školy. Děti, které dovršily čtrnácti let, nemusely být přijaty do občanské školy, protože nemohly dosáhnout učebního cíle. 365 Základní postavení soukromých škol upravily § 11–13 zákona č. 189/1919 Sb. z. a n., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a výchovných. Učitelé soukromých škol, jakož i jejich správci, museli prokazovat odbornou způsobilost jako učitelé veřejných škol nebo dokonalou způsobilost k učitelství museli prokázat jiným způsobem. Rovněž museli být morálně bezúhonní. Učební osnovy soukromých škol se musely shodovat s osnovami veřejných škol. Soukromé školy podléhaly státnímu dozoru. Jakmile soukromé školy splňovaly požadavky, mohly nabýt právo veřejnosti. Právo veřejnosti mohlo být odejmuto, pokud soukromá škola neplnila výchovné a vzdělávací úkoly jako veřejná škola. O zřizování soukromých škol rozhodovala zemská školní rada. 366 Domácí vyučování muselo splňovat stejné vzdělávací cíle jako veřejné vyučování v obecné nebo občanské škole. Rovnost vzdělávací příležitosti byla zajištěna pouze z hlediska Vzdělávací příležitost a segregace 93 Soukromé a domácí vyu čování podléhaly normativnímu požadavku ekvivalence. Školní povinnost trvala osm let. 367 D ěti se zdravotním postižením byly od vzdělávací povinnosti osvobozeny, pokud jejich zdravotní stav bránil školní docházce nebo vyučovacímu účelu. Pro tyto děti byly připraveny diferencované vzdělávací příležitosti na zvláštních školách s rozdílnými vzdělávacími programy. Rovnou vzdělávací příležitost neposkytovala v Československu škola jednoho druhu. Dualismus škol přetrval. Vzdělávání na národní škole mělo dva stupně: nižší (obecná či ľudová škola) a vyšší (občanská či mešťanská škola). Na každém stupni bylo vzdělání jednotné. Občanská škola byla v podstatě vyšším stupněm obecné školy. Občanská škola vzdělávala žactvo pro průmyslové a zemědělské potřeby. Podle učebních osnov se žáci také připravovali pro učitelské a odborné školy, které nepožadovaly středoškolské vzdělání. 368 Dostupnost veřejných škol dvou stupňů nebyla v Čechách, na Moravě a na Slovensku kongruentní. Veřejné obecné školy byly zřizovány z nutnosti podle demografi cké zásady, která určovala poměr počtu dětí povinných školní docházkou podle pětiletého průměru v obvodu čtyř kilometrů. 369 Obecná škola musela být zřízena v místě, kde v daném obvodu bylo podle pětiletého průměru více než čtyřicet dětí, na které se vztahovala povinná školní docházka. Kromě potřebných škol mohly být zřizovány tzv. školy zřízené z pohodlí, jestliže se zřizovatelé dohodli na úhradě jejich věcných a osobních nákladů. Občanské školy byly rovněž dvojího druhu, tzn. zřizované z nutnosti nebo z pohodlí. Každý český, moravský či slezský politický okres musel mít alespoň jednu občanskou školu. Na Slovensku zakládaly větší obce školy na vlastní náklady. 370 Stát měl pravomoc i povinnost zřizovat občanské školy tam, kde to bylo nutné, jestliže prostředky obcí byly nedostatečné. Školy zřizované z nutnosti vyhověly formální rovnosti vzdělávací příležitosti z hlediska dostatečné dostupnosti. Rozmístění takových škol zohledňovalo také hodnotu času dětí i rodičů. Školy zřízené z pohodlí rozšiřovaly vzdělávací příležitost ve smyslu vzdálenosti. jejího výsledku. Okresní školní výbor měl právo i povinnost dohlížet na domácí vyučování dítěte. Rodiče museli během školního roku respektovat jeho příkazy. V závěru školního roku se doma vyučované děti musely na příkaz okresního školního výboru nebo na žádost rodičů podrobit zkoušce ze všech předmětů v rozsahu stanoveném učební osnovou pro daný vyučovací stupeň. Děti, které navštěvovaly soukromou školu bez práva veřejnosti vydávat právoplatná vysvědčení, musely skládat zkoušky na veřejné škole. 367 Na Slovensku byla zpočátku povinná školní docházka šestiletá. Na základě § 12 zákona č. 226/1922 Sb. z. a n. byla od začátku školního roku 1927/1928 prodloužena na osmiletou. 368 BUZEK, K., Úvod do právní organisace národního školství v republice Československé, s. 62. 369 Ust. § 1 zákona č. 226/1922 Sb. z. a n. Fyzická dostupnost obecné školy může být převedena na časovou dostupnost do přibližně jedné hodiny. 370 Jednalo se obce nad 5 000 obyvatel. Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států 94 Rovnost vzd ělávací příležitosti zaručuje nejen dostatečně dostupná síť škol, ale především bezplatnost veřejné školní docházky. Bezplatnost je vnitřní složkou formálně rovné vzdělávací příležitosti. Působí jako ekvalizér. Bezplatnost odstraňuje sociálně ekonomickou nerovnost rodin. Meziválečné Československo k úplné bezplatnosti coby složce formální rovnosti sine qua non nedospělo. 371 V jeho zemích přetrvával nesourodý a složitý právní stav, který nikdy nevyhověl požadavku rovné vzdělávací příležitosti. Nesourodost spočívala v zemské úpravě školství. Na Slovensku bylo školné odstraněno na školách státních, obecních a církevních. Ostatní školy mohly školné vybírat. Česká zemská školní rada vyměřila školné do čtyř tříd podle škol. 372 Na Morav ě se vybíralo podle zemských předpisů, které rozlišovaly tři třídy školného, zatímco ve Slezsku zase čtyři třídy. 373 Školné nebylo bezvýjime čné. V Čechách se mohlo obecní zastupitelstvo usnést školné nevybírat. Jeho rozhodnutí bylo založeno na místní formální rovnosti a zvýhodnilo všechny děti navštěvující školu, ať bydlely ve školním obvodu nebo mimo obvod. V případě zrušení školného uhradilo částku ve výši ročního úhrnu obecní zastupitelstvo z vlastních příjmů. Ve Slezsku vykonávala místní školní rada pravomoc vydat individuální akt o osvobození od školného. Rozhodnutí se vztahovalo na konkrétní nemajetné rodiče. Slezská úprava odpovídala osvícenskému modelu. 3.4.2 Veřejné vyučování: společné učební osnovy Podle § 71 a 72 školního a vyučovacího řádu měla škola plnit široký socializační cíl a dostát mu jako konečnému stavu. 374 Škola vychovávala jak řádného člověka, tak občana jako člena lidské společnosti. Vzdělávací cíl byl oproti osvícenství rozšířen o sociální a citovou formu rozvoje dítěte. Vyučovací cíl obsahoval materiální a formální složku. Materiální složka byla akumulující, a sice v kognitivním smyslu, soustředěná na nabývání vědomostí. Formální složka veřejného vyučování byla psychologická. Složka se obracela k rozvoji duševních schopností: paměti, rozumu, vůli i citu dítěte. Školní a vyučovací řád sjednotil sociální, intelektuální a citový rozvoj žáka. Podle řádu byl proces veřejného vyučování na národní škole psychologickým i sociálním procesem, jenž měl naplnit vzdělávací potřeby žáků. 371 Bezplatnost byla v evropských státech postupně zaváděna ve 2. polovině 19. století. Navzdory revoluční ústavě bylo ve Francii žactvo obecných škol všeobecně osvobozeno od školného až v roce 1881. V Prusku byla uzákoněna bezplatnost v roce 1888 a v Bavorsku v roce 1913. KÁDNER, O., Vývoj a dnešní soustava školství, 1938, s. 362. 372 Nejnižší roční úhrada školného činila 4,16 Kč a nejvyšší 12,48 Kč za jedno dítě. 373 Nejnižší roční úhrada školného na moravských školách činila 3,84 Kč a nejvyšší 11,52 Kč za jedno dítě. 374 Řád školní a vyučovací byl ministerským nařízením č. 13.200 ze dne 29. 9. 1905. Vzdělávací příležitost a segregace 95 Vzd ělávací potřebě mohlo být porozuměno ve dvojím smyslu. V jednom smyslu byla chápána jako rozdíl mezi skutečným stavem dítěte a výchovným a vzdělávacím cílem, který je standardizován. Anebo je to v osobním smyslu mezera mezi tím, co jest, a tím, co by mělo být. 375 Neboli vzd ělávací potřeba může být vyjádřena jako vztah mezi „sein“ a „sollen“, což je mj. vztah mezi přítomnou a očekávanou vzdělávací budoucností. Školní a vyučovací řád se dovolával výchovného spolupůsobení rodiny. Řád odkazuje výslovně na otcovský dům. 376 Řád nemohl rozepsat do podrobností úlohu rodinného prostředí na rozdíl od konkrétních výchovných úkolů školy, protože by zasáhl do soukromí rodiny. Řád ovšem zaznamenal vliv rodinného prostředí na výchovu i vzdělání dítěte a zahrnul ji implicitně mezi složky vzdělávací příležitosti. Školní a vyučovací řád předpokládal společnou odpovědnost školy a rodičů za výchovu a vzdělání dětí. Subjekty sociální odpovědnosti byli učitelé a rodiče. Řád přejal v oblasti výchovy a vzdělání myšlenku součinnosti školy a rodiny. Zemské uspořádání vzdělávací soustavy ovlivnilo obsah veřejného vyučování – učební osnovy. Osnovy byly trojstupňové. 377 Pro všechny zem ě byly vydány ministerské výnosy o normálních osnovách ještě za doby rakouského státu. 378 Zemské školní rady na jejich základě vydaly vzorné osnovy, které byly přizpůsobeny zemským poměrům. Každá škola si zpracovala zvláštní učební osnovy, které byly podrobné a odpovídaly místním poměrům a potřebám. Učební osnovy byly hierarchizovány, a proto mohly zachovávat vnitřní vzdělávací jednotu. Zvláštní učební osnovy vycházely z normálních osnov. Osnovy rozlišovaly předměty povinné a nepovinné. 379 Žáci museli absolvovat všechny povinné předměty. 380 Na základ ě jednoty povinných předmětů se žáci vzdělávali podle souboru učebních osnov, což zaručuje formální rovnost 375 TYLER, R., W. Basic Principles of Curriculum and Instruction. Chicago: The University of Chicago Press, 2013, s. 8. 376 BUZEK, K., Úvod do právní organisace národního školství v republice Československé, s. 28. 377 U čební osnova měla složku kvantitativní a kvalitativní. Podle první složky měl každý předmět stanoven počet hodin týdně. Podle druhé složky byl předmětu určen cíl a učivo pro jednotlivé třídy a oddělení. Metoda učební nebyla předepsána pro každý předmět, jak tomu bylo u Felbigera. Učební metoda byla v osnově předmětu naznačena povšechně. 378 BUZEK, K., Úvod do právní organisace národního školství v republice Československé, s. 30–31 a 63. 379 Ust. § 1 zákona č. 226/1922 Sb. z. a n. stanovilo povinné předměty na obecných (ľudových) školách: náboženství, občanská nauka a výchova, čtení a psaní, vyučovací jazyk, počty s naukou o měřičských tvarech, přírodopis, přírodozpyt, zeměpis a dějepis, zpěv, ruční práce a tělesná výchova. Podle § 2 téhož zákona povinnými předměty občanské školy byly: náboženství, občanská nauka a výchova, vyučovací jazyk s naukou o písemnostech, zeměpis a dějepis, přírodopis a přírodozpyt, počty s jednoduchým účetnictvím, měřictví a rýsování, kreslení, krasopis, zpěv, ruční práce a tělesná výchova. 380 Postavení povinného předmětu na obecné škole měly tyto disciplíny: náboženství, občanská nauka a výchova, čtení a psaní, vyučovací jazyk, počty, přírodozpyt, zeměpis a dějepis, kreslení, zpěv, ruční práce a tělesná výchova. Segregace, vzdělávací příležitost a závazky států 96 na ur čitém vzdělávacím stupni. Zákonná úprava z roku 1922 dovolovala učinit individuální výjimky z výuky povinných předmětů. Žák směl být osvobozen od výuky předepsaných povinných předmětů ze zdravotních důvodů. 381 O nepovinných předmětech nerozhodovalo vedení obecné nebo občanské školy. Rozhodování bylo centralizováno ve vztahu ke správě školy. Pokud školu spravovalo příslušné ministerstvo, o zavedení nepovinného předmětu muselo rozhodnout samo. Na Slovensku příslušelo takové rozhodnutí výlučně ministerstvu, kdežto v Čechách, na Moravě a ve Slezsku rozhodovaly zpravidla župní školní rady. 382 Mezi povinnými předměty obecných (ľudových) a občanských škol zaujímalo zvláštní postavení náboženství. 383 Osnovy p ředmětu určovaly církevní, a nikoli státní školské úřady. 384 Na výuku náboženství dohlížela církev, avšak státní orgány vykonávaly vrchní dozor. U čitelé náboženství a církevní úřady nebyli vyloučeni z osobní působnosti školského práva. Byli zavázáni dodržovat veškeré školské normy. Tato institucionální podvojnost nenarušovala vnitřní jednotu učebních osnov. Od výuky náboženství byli ex lege a všeobecně osvobozeni žáci, kteří byli bez vyznání anebo takového vyznání, které stát neuznával. 385 Jinému zacházení podléhali žáci, kteří byli jiného vyznání, avšak státem uznaného. Rodiče nebo zástupci museli o zproštění dítěte z náboženství písemně nebo protokolárně požádat okresní školní úřad. Sekularizace vzdělání byla završena. Rodičům bylo přiznáno právo zasáhnout do osnov a obsahu povinného veřejného vyučování. Školský zákon z roku 1922 vrátil rodičům právo kontrolovat výchovu dítěte. Začala platit právní novost, že rodiče mohli vyloučit dítě z působení náboženské společnosti. Náboženství vstoupilo jako svoboda do soukromí rodiny. Příslušnost k náboženské obci nebyla podle interkonfesijních předpisů věcí neměnného statusu jednotlivce, nýbrž základní volbou rodičů. Neteistickému a ateistickému postavení členů rodiny byly interkonfesijními a školskými předpisy přiznány právní účinky. V souladu s interkonfesijními zákony byli rodiče oprávněni učinit po narození dítěte volbu náboženského vyznání či prohlásit, že dítě je bez vyznání. 386 Jestliže takovou volbu neu činili, vycházelo se z vyznání rodičů. Nevyznávali-li rodiče stejné náboženství, syn sdílel náboženství otce a dcera náboženství matky. Dítě starší čtrnácti let mohlo samo, svobodně určit, vyznává-li, nebo nevyznává-li nějakou víru. 387 381 Jednalo se o následující předměty: zpěv, kreslení, tělesná výchova a ruční práce. 382 Nepovinným předmětem na občanské škole mohl být např. jiný jazyk než československý, těsnopis, psaní strojem a hudba. 383 Ust. § 3 zákona č. 226/1922 Sb. z. a n. 384 Náboženství se vyučovalo dvě hodiny týdně. 385 Na počátku existence československého státu platily v Čechách a na Slovensku odlišné normy uznávání náboženských společností (církví). 386 Čl. 1 zákona č. 277/1920 Sb. z. a n., kterým se mění některá ustanovení interkonfesijního zákona ze dne 25. května 1868, č. 49 říšského rakouského zákoníku. 387 Čl. 4 zákona č. 277/1920 Sb. z. a n.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist