načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sedmé dítě – Erik Valeur

Sedmé dítě

Elektronická kniha: Sedmé dítě
Autor: Erik Valeur

Detektivní thriller se sociálně politickou kritikou rafinovaně skládá zlověstné puzzle tragických událostí, odvíjejících se od vyhlášeného dánského dětského domova Kongslund a okolností "nežádoucích" dětí. Fotografie "sedmi vánočních ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399
+
-
13,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 838
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložila: Magdalena Jírková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0503-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní thriller se sociálně politickou kritikou rafinovaně skládá zlověstné puzzle tragických událostí, odvíjejících se od vyhlášeného dánského dětského domova Kongslund a okolností "nežádoucích" dětí. Fotografie "sedmi vánočních skřítků" respektive sedmi dětí z vlajkové lodi dánských dětských domovů - vyhlášeného Kongslundu, je fotografií zde zanechaných dětí čekajících na adopci. Společně s dalšími podivnými indiciemi obdrží toto zvláštní foto novinář Knud Tasing i úředník Národního ministerstva. Rozvíjí se pátrání po podivných okolnostech fungování dřívějšího sociálního dánského systému, kdy stovky dětí byly předávány do dětských domovů, nikdy se neměly dozvědět nic o své minulosti a většina byla adoptována. Neexistovalo východisko v podobě povoleného potratu, či akceptování nové sexuální morálky. Nyní po více než půl století se ovšem otevře případ, který může znamenat šokující skandál týkající se nejvyšší společnosti. Hledání souvislosti mezi zavražděnou ženou na pobřeží, zvláštní fotografií a bývalými praktikami dětských domovů a systému sociální péče v Dánsku od 60. let až do současnosti se skládají do mrazivě bizarního obrazu. Talentovaný autor využil svých autentických zážitků z pobytu v dětském domově.

Popis nakladatele

Těchto sedm narozených dětí má společné dvě věci: všechny přišly na svět v porodnici B ve státní nemocnici v Kodani, a všechny byly dány k adopci. V následujících měsících ženy ze známého sirotčince Kongslund pro všechny našly nové rodiny z různých částí Dánska. Dětí vyrůstají, aniž by cokoli věděly o své minulosti.O mnoho let později dostane pochybný novinář z ještě pochybnějších novin anonymní dopis. Dopis naznačuje, že jedno ze sedmi dětí skrývá tajemství a někdo udělá vše pro to, aby toto tajemství zůstalo neodhaleno. Příběh je zveřejněn a následky jsou velké. Je možné, že v posledních padesáti letech prestižní sirotčinec zakrýval milostné aféry bohatých a slavných Dánů. Jak dopadne skandál z nejvyšších kruhů?Sedm adoptovaných dětí, které už jsou dospělé, hledá tajemství svého původu. A všichni se zoufale snaží zjistit, který z nich je to sedmé dítě s tajemstvím.Toto je příběh o tom, jaké tajemství to je - a o vztazích mezi sedmi dětmi, jejichž životy se po desetiletích zase spojily. A také o systému sociální péče v Dánsku od 60. let až do současnosti.

Zařazeno v kategoriích
Erik Valeur - další tituly autora:
Sedmé dítě Sedmé dítě
 
K elektronické knize "Sedmé dítě" doporučujeme také:
 (e-book)
Poslední dívka Poslední dívka
 (e-book)
Dívky od svaté Magdalény Dívky od svaté Magdalény
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ERIK VALEUR

Sedmé

d í t eˇ


Copyright © Jens Henrik Jensen og JP / POLITIKEN Hus

København 2012

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Magdalena Jírková, 2017

Obálka © Jiří Miňovský – ARBE, 2017

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2017

ISBN 978-80-7585-413-1 (pdf)


ERIK VALEUR

Sedmé

d í t eˇ

Přeložila: Magdalena Jírková


Hlavní postavy románu:

Ane Marie Magdalena Rasmussenová – zvaná Magdalena

ochrnutá po dětské mozkové obrně, sousedka kojeneckého

ústavu Kongslund, který postavil její dědeček.

Asger Christoffersen

od dětství fascinován vesmírem – nyní astronom v Århusu.

Bjørn Meliassen – zvaný Profesor

ředitel největší televizní stanice v zemi – Channel DK.

Carl Malle

penzionovaný policejní šéf, najatý Národním ministerstvem

na objasnění Kongslundské aféry.

Gerda Jensenová

asistentka a pravá ruka první ředitelky Kongslundu, Magny –

slečny Ladegaardové.

„Grauballský muž“

náměstek a nejvyšší úředník Národního ministerstva.

„Šaman“

poradce národního ministra Oleho Almind-Enevolda.

Inger Marie Ladegaardová – zvaná Marie

pěstounská dcera Magny – slečny Ladegaardové.

Knud Tåsing

novinář krachujících novin Volný víkend.

Kriminální komisař

vyšetřovatel případu mrtvé ženy z pláže u Kongslundu.

Magna – slečna Ladegaardová

první ředitelka kojeneckého ústavu Kongslund, která slaví

šede sátileté jubileum.


Nils Jensen

fotograf krachujících novin Volný víkend.

Ole Almind-Enevold

národní ministr a kandidát na post premiéra.

Orla Berntsen

právník, vedoucí štábu a cizineckého oddělení Národního

ministerstva.

Peter Trøst

šéf zpravodajství a moderátor největší dánské televizní stani

ce – Channel DK.

Susanne Ingemannová

současná ředitelka kojeneckého ústavu Kongslund.

Søren Severin Nielsen – zvaný Severin

právník a nejlepší obhájce v zemi v otázce uprchlíků.

Poznámky překladatele:

Vysvětlení pojmu Národní ministerstvo

ministerstvo zabývající se vnitřními záležitostmi země a kro

mě jiného i sociální politikou a zdravotní péčí. V ČR by jeho

činnost odpovídala přibližně kumulovaným kompetencím

Ministerstva vnitra, Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva

práce a sociálních věcí. V jeho čele stojí národní ministr.

Vysvětlení pojmu královský dopis

královský souhlas s uzavřením sňatku nezletilé osoby, zrušeno

1970.

Vlastní názvy v textu ponecháváme v originálním jazyce kvů

li reálné dohledatelnosti. Překládáme pouze názvy vesniček,

které jsou pro text smysluplné z hlediska významu.


7

Autorova předmluva

MARIIN DŮM

Musí zůstat tajemstvím, jak jsem získal nové a  dosud neznámé podrobnosti k případu známému jako Kongslundská aféra.

Ten slib jsem dal natolik vážně, jak to jen lze, když člověk vnímá takové přísahy jako lehce komické. Protože pravda se nikdy nedá utajit, když s ní má Osud jiné plány. A to má pokaždé.

Za všech okolností se budu snažit popsat podivné události, jimž byl na krátkou dobu svědkem celý národ, tak jednoduše a  přesně, jak to jen půjde. Nerad bych se přikláněl k  jedné nebo druhé straně procesu, který pouze milostivý a  odpouštějící Bůh může sledovat laskavýma očima. Skoro slyším slavnou ředitelku Kongslundu, jak se vzteká nad touto poznámkou, protože proč proboha plést do příběhu Boha?

V jejím světě, který byl padesát let obýván deseti tisíci sirotky, neexistuje žádný milosrdný Bůh – a  už vůbec ne takový, jenž by připomínal roztržitého staršího muže se stříbřitě šedými vlasy a potřebou lidem na sklonku dne odpouštět.

Je v něm pouze nezdolná vůle té dámy napravovat následky obrovského egoismu předchozích generací. A tento projekt byl od samého počátku vystaven temnému a nepoddajnému Osudu, jenž operoval mimo náboženský i racionální vliv. Překážky byly její oblíbenou zábavou, postrkování a náhlé zvraty jádrem jejích činností.

„Osud je jedinou silou, na níž záleží, a sráží lidská mláďata, jak se mu to hodí,“ řekla by slečna s nakažlivým nadšením, které ji proslavilo, aby se následně zasmála, až by se  stěny zachvěly: „Tady u  nás jsme nikdy nepotřebovali pomoc ani Boha, ani Ďábla!“

Pořád si pamatuji kručení, které jí po takovém prohlášení vycházelo z  ňader, a  kvůli němuž jsme my, děti, zadržely dech, rovnou měrou okouzlené i  vyděšené. I  když dnes, po tak dlouhé době, se přikláním k tomu dát jí za pravdu.

Na úvod k  mé vlastní roli musí postačit prohlášení, že jsem stejně jako hlavní postavy této knihy strávil začátek živo ta v  adopčním kojeneckém ústavu Kongslund a  často jsem se tam po celý život vracel, hnán silou, již jsem nikdy zcela nepo chopil. Díky tomu mě Marie asi nakonec našla.

Založil jsem shrnutí celé aféry na Mariiných podrobných záznamech v kombinaci se svými vlastními poznatky o událostech, které ona do detailů neznala. Platí to zejména pro portréty šesti dětí, s nimiž sdílela první měsíce svého života v Kongslundu – a které se pro ni nakonec staly takovou posedlostí.

Tajemné drama o sedmém dítěti je, jak to vnímám já, také vyprávěním o této její touze. Domnívám se, že i psychologové z Kongslundu by s tímto výkladem souhlasili, kdyby jej znali. A to díky neustálému pozorování zhroucených existencí přes vyleštěná skla brýlí nad syčícími dýmkami.

Zbývá jen doufat, že navzdory všemu Marie a  Osud teď, když opona padá, dokážou dojít ke shodě a  smírnému doslovu.

Pokud se toto přání vyplní, nebyla její cesta zbytečná. Potom sedí kdesi tam nahoře, ve stínu korun buků, jež kdysi poskyt ly úkryt poslednímu absolutistickému králi Dánska, a  zpívá si píseň o  modrých slonech, kterou zpívávala jako dítě. Večer co večer.

A  tentokrát věřím, že nepřestane, dokud se nedostane k poslednímu verši.

30. dubna 2011


Najdeš-li přítele, máš šanci,

nenajdeš-li, podlehneš.

Magdalena, 1969


13

Prolog

ŽENA NA PLÁŽI

září 2001

Žena byla nalezena na písku přibližně na půli cesty mezi hotelem Skodsborg Badehotel a pláží Bellevue brzy ráno 11. září 2001.

Bylo to pár hodin předtím, než se svět zásadně změnil, jak to vnímali téměř všichni lidé ve velmi rozdílných zemích po celé zeměkouli. Tahle zvláštní náhoda měla rozhodující vliv na další průběh onoho podivného případu a dalo by se to chápat tak, že Osudu se zdálo vtipné vložit dvě zcela neobvyklé události do jednoho dne.

Méně významná událost – ta dánská – upadla téměř okamžitě v  zapomnění, i  když během prvních hodin byla policií brána velmi vážně. Důkladně ji popsala v prvních hlášeních:

Poplach byl vyhlášen v 6:32. Žena ležela skoro až u vody, s  tváří zabořenou do našedlého rozbředlého písku, jako by se jedním nenasytným kousnutím pokoušela schlamstnout oblí benou pláž Kodaňanů. Její paže byly ohnuté dozadu, ruce otevřené a na dlaních měla drobné obrazce z písku, které vyšetřovatele okamžitě přivedly na myšlenku rituální vraždy s chorobným motivem v pozadí. Ale obrazce mohly být – jak někdo podotkl – způsobeny východním větrem, jenž zvířil písek a navál ho na mrtvé tělo dřív, než slunce vyšlo z průlivu Øresund.

Poplach spustil muž z jedné z luxusních vil v nedaleké ulici Tårbæk Strandvej, který venčil psa. Policejní vyšetřovatelé nepochybovali, že žena v  písku byla mrtvá už v  okamžiku, kdy padala obličejem na zem. Na čele měla ránu ve tvaru kužele, která se táhla velký kus po lebce a dál do mozku. Odtud stekla krev jejími vlasy a vsákla se do písku u obou spánků.

Technici našli světle šedé vlasy na ostrém kameni, na který dopadla, ale většina krve byla slanou vodou spláchnuta do moře dávno před nalezením těla. Mrtvá žena u  sebe neměla žádný doklad totožnosti, ale její oblečení (a hodinky) později dovedly policii k  teorii, že do země přijela z  Austrálie (nebo možná Nového Zélandu). Ovšem když vyšetřovatelé dospěli k tomuto závěru, bylo pozdě, protože tou dobou už nikdo ženě nevěnoval sebemenší pozornost.

Dá se předpokládat, že někdo by se případem zabýval hlouběji, kdyby se během několika hodin na zeměkouli všechno nepokazilo – což byla náhoda, již nikdo z přítomných na místě činu nemohl ovlivnit. Zatímco technici důkladně prozkoumávali písek pod ženou a kolem ní, vletěla dvě unesená letadla do vzdušného prostoru nad New Yorkem a  veškerá jiná aktivita na zelené Boží planetě ztratila význam. V následujících dnech se ve zpravodajství v  médiích i  ve vědomí Dánů uhnízdil jediný obrázek: fotografie kouřících mrakodrapů proti newyorskému nebi a černá těla, která padala a padala a padala, dolů a dolů, na Ground Zero.

Jestli měl případ mrtvé ženy někdy šanci dostat se na titul ní stránky dánských novin, tímhle momentem ji ztratil. Většina médií se o něm nikdy nezmínila. Dvoje menší noviny napsaly několik řádků a jedny jediné o několik týdnů později zveřejnily policejní rozhodnutí případ uzavřít jako „nehodu“.

Tím byla mrtvá žena doslova a do písmene zapomenuta.

Nepodařilo se určit její totožnost a  lovci vrahů z  kodaňského policejního ředitelství si v duchu řekli, že ji stejně nikdo nepostrádá, protože je v této kauze nikdo nekontaktoval. Ani kvůli této ženě, ani kvůli jiným pohřešovaným osobám, které by ji připomínaly. Opakované dotazy do zahraničí také nepřinesly žádný výsledek. Nikdo nepoznával poněkud morbidní snímek tváře mrtvé ženy, který rozeslali. Nikdo nereagoval a policie neměla absolutně žádnou stopu, ani jeden dobrý nápad nebo alespoň poměrně slušnou, něčím podloženou teorii. Žádný registr ani databáze policistům nepomohly, aby se hnuli z bodu nula.

Osud tím trumfl snahy smrtelníků – čistě pro vlastní pobavení, jak by si mohl jeden myslet, ale popravdě řečeno, policisté nepociťovali žádné závažnější skrupule nechat případ usnout.

Koneckonců, na světě se děly mnohem důležitější věci.

*

A přesto.

O  několik let později byl kriminální komisař, který tehdy vedl vyšetřování onoho okrajového případu, zpovídán dopoledními novinami kvůli sérii článků o neobjasněných vraždách.

Během rozhovoru reportér zničehonic zmínil případ ženy z  pláže mezi Skodsborgem a  Bellevue, jenž byl tou dobou už zcela zapomenutý. Tehdejšího rána policistu, nyní už v důchodu, zarazilo pár věcí – několik malých, ale pozoruhodných detailů, kterým se nepřestával divit, a nyní spontánně promluvil o svém nepříjemném pocitu:

„Pokud to opravdu byla vražda, pak se obávám, že se jednalo o čin velmi nemocného člověka,“ řekl. „Vlastně jsme se na začátku vyšetřování báli možnosti, že jsme narazili na prvního dánského sériového vraha v historii,“ dodal stárnoucí komisař s jistou ponurostí v hlase, kterou jinak nenáviděl, protože takový tón považoval za neprofesionální.

Novinář sedící proti němu našpicoval uši. Nevzpomínal si, že by kdy slyšel o možné vraždě v Bellevue.

Na opačné straně stolu zavřel kriminální komisař oči, jako by se ve svém vnitřním světě pořád díval na oblíbenou pláž, a  v  mysli vyvolával předměty, které technici v  písku označili a nafotili. Potom, stále s tím temným zabarvením v hlase, řekl:

„V  první chvíli jsme považovali za trochu divné, že při pádu dopadla na jediný větší kámen na tomhle kousku pláže. Jediný. To byla neskutečná náhoda. Ale samozřejmě možná... A také jsme nedokázali prokázat nic jiného.“

Novinář přikývl a vytáhl svůj diktafon.

Policista si přístroje nevšímal. „Pochopitelně nás také udivilo, že jedno její oko bylo silně poškozené..., zatímco druhé bylo zavřené a naprosto bez úhony, jako při klidném spánku. Oko bylo tak zničené, že napůl viselo z důlku. Nemohli jsme pochopit, jak se o kámen takhle zranila – alespoň ne hned – dokonce i kdyby se uhodila dvakrát za sebou. Ale opět..., bylo to pochopitelně možné a ona samozřejmě mohla utrpět to zranění chvíli předtím, na jiném místě.“ Kriminální komisař znovu otevřel oči. „Možná upadla už dřív... někdy během noci...“ Předkládal svou hypotézu s pohledem tak pochybovačným, že se novinář odvážil ze strachu pouze lehce přikývnout, aby se vyvstalé hrozivé podezření nerozplynulo.

Stárnoucí policista ve vyprávění dospíval k  záhadným závěrům a  hlas mu sklouzl o  další patro níže do temnoty. „Možná to se  samotným činem vůbec nesouviselo,“ řekl. „Ale v malém okruhu kolem mrtvé jsme označili čtyři předměty, o  nichž jsme si, upřímně řečeno, mysleli, že tam nejsou... no, úplně bez jakékoli logické spojitosti s opalováním a odpočíváním na obyčejné dánské pláži. Ležely kolem ženy téměř v kruhu, a tak blízko u ní, že mohla existovat souvislost, a to nás vážně znervózňovalo.“

Novinář svůj malý digitální záznamník zapnul, aby zachytil každičké z následujících slov.

„Napravo od ní – tedy směrem na jih – ležela knížka. Jen o pár metrů dál. Třeba s ní neměla nic společného. Na druhou stranu to nebyla žádná běžná knížka, jakou si člověk normálně spojuje s lidmi, kteří se u moře opalují. Byla to kniha napsaná v minulém století starým astronomem. Jmenoval se Fred Hoyle. Černý mrak z roku 1958. Je to hodně starý sci-fi román a člověk musí být astrofyzik, aby ho to alespoň trochu zaujalo. Četl jsem ho...“ Téměř omluvně zavrtěl hlavou.

Novinář o autorovi nebo knize nikdy neslyšel.

„Ale byla tam ještě jedna věc,“ řekl starý vyšetřovatel. „Od těla přímo na západ – o  kousek dál na pláži – ležela lipová větev. Problém byl, že nikde v  blízkosti žádné lípy nerostly. Tak proč tam ležela?“ Znovu zavrtěl hlavou, jako by chtěl popřít přírodopisný zázrak a znovu uvedl výhrady, jak by odpovědný policista měl: „Samozřejmě... nějaký kluk ji tam mohl donést a odhodit... Ale vypadalo to tak... nepřirozeně.“

Opět seděl chvíli bez hnutí, uvězněný v minulosti, než pokračoval: „Ovšem to, co nás zarazilo nejvíc, bylo asi to, že ji někdo uřízl motorovou pilou – tu větev – a pak také to, že...“ Šéf mordparty v důchodu se zase odmlčel, zavřel oči a v duchu si prohlížel krajinu, v níž leželo tělo na břiše a kolem něj lezli po všech čtyřech technici. Znovu se zamyslel.

Novinář k němu diskrétně přistrčil záznamník, ale ohleduplně mlčel, aby ukázal, že chápe, jak je to nepříjemné. Přeřezanou větev takové tloušťky nepřinese holub v zobáku jako snítku.

„Ta větev byla dost stará,“ ozval se po velmi dlouhé době komisař a pochmurnost v jeho hlase byla zřetelnější než dřív. „Když jsme ji analyzovali, ukázalo se, že je opravdu hodně hodně stará.“ Potřetí zavrtěl hlavou. „Nebyla uříznutá nikde v  okolním lese, spoustu let ležela někde bůhví kde – a  kdo si s sebou kruci donese tolik a tolik let starou větev a položí ji na pláž – a proč by to někdo vůbec dělal?“

Novinář neměl na otázky žádné odpovědi a vyčkával.

„A mírně na východ... směrem k vodě, jen pár metrů od její hlavy, jsme našli kousek provazu, ale nebyl to obyčejný provaz. Byl poskládán do tvaru smyčky a  byl docela silný. A  to nás skutečně znervóznělo, protože svým umístěním u hlavy mrtvé mohl symbolizovat motiv oběšení...“

Novinář se neodvážil na tázaného spěchat. Znovu se na delší dobu rozhostilo ticho.

„Ale to nejhorší...“ Hlas se sice znovu ozval, ale policista ještě jednou zaváhal, i když bylo zřejmé, že několik let čekal na to, až bude moci vyjádřit své obavy, a svým způsobem se zdálo, že se mu ulevilo. „To nejhorší byl samozřejmě pták.“

Poslední, naprosto běžné, slovo pronesl téměř šeptem.

„Pták?“

„Ano. Opodál ležel na pláži ptáček – vzhledem k tělu přímo na sever, u  její levé ruky. Ona ležela na břiše. Ptáček měl zlomený vaz a vážně nás vyděsil. To kvůli němu jsme poslali popis našich nálezů specialistům do FBI ve Washingtonu... lovcům sériových vrahů..., ale kvůli teroristickému útoku na Dvojčata uběhla dlouhá doba, než odpověděli. Měli spoustu práce. Když konečně zaslali výsledky svých analýz, snažili se nás uklidnit. Nevěřili, že by nám tady běhal sériový vrah na svobodě. Ale na druhou stranu..., kdyby běhal..., potom by byla souvislost mezi našimi nálezy na pláži tak zvláštní a tak šílená, že by se vymykala každému vysvětlení. Lidé z FBI nikdy neviděli nic, co by jen připomínalo to, co jsme toho rána na Bellevue našli. Pokud tedy šlo o nějaký model.“ Policista se opět odmlčel.

„Model? Takže vám řekli, že to celé je pouhá náhoda?“ Novinářova otázka byla položena s  lehkým zlostným tónem v hlase.

„Ano... to řekli. Soudě podle všeho šlo jen o náhody... podivné náhody, ale přece jen. Don ̓t worry, řekli, ale stejně jsme si starosti dělali. Nebo já si je dělal. A pořád si je dělám. Neustále v duchu vidím toho ptáčka.“

Novinář položil prst na tlačítko stop a řekl: „Ale na mrtvém ptákovi na pláži přece není nic divného... Do krku ho mohla kousnout kočka a  mohla ho tam dotáhnout, než ji něco zahnalo?“ Jeho hlas teď zněl poněkud vyzývavěji.

Kriminální komisař dlouho zíral na mladého tazatele. „Ano, samozřejmě,“ přitakal. „To je všechno... hodně pravděpodobné. Ale nebavíme se o mláděti racka nebo o zmateném kosovi – dokonce ani o  zatraceném vrabci...“ teď se v  jeho očích objevil počínající vztek, „byl to pták, který by nikdy sám od sebe neletěl uprostřed noci chcípnout na zasranou dánskou pláž, a to byl ten hlavní problém.“

Starší muž opět v  duchu pohlédl na břeh pláže toho rána a zkoumal detaily, které viděl jen on. Novinář zvedl záznamník ze stolu, aby zachytil jeho poslední slova.

Později – v  redakci – byla slyšet tak zřetelně, jako by byla vyslovena jen pár centimetrů od vestavěného mikrofonu záznamníku, a  byla to právě tahle slova, kvůli nimž šéfredaktor příběh s naštvaným odfrknutím a nesporným verdiktem smetl:

„Žádný takový nesmysl neotiskneme! Čtenáři by si mysleli, že jsme se úplně zbláznili.“

„Byl to malý zlatý kanárek,“ řekl komisař do mikrofonu a po téhle informaci reproduktor chvíli šuměl. „Chápete to?“

Novinář neodpověděl.

Policejní šéf dlouho seděl uvázlý ve vlastním údivu, než se mu vrátil hlas: „To byl ten problém. Kdo kdy slyšel o kanárkovi, který v naprosté tmě doletí na pláž a sedne si až k vodě, aby si potom zlomil krk? To je zcela nemožné.“

Potom bylo z  malého reproduktoru slyšet rachocení, jak kriminální komisař vstával.

„Ta žena byla zavražděna. Jsem o tom přesvědčený. A byl to nejšílenější čin, s jakým jsem se kdy setkal.“

Avšak, jak řečeno, jeho výpověď nebyla nikdy zveřejněna. A redakce, jak se tak redakcím stává, zapomněla všechno o příběhu, který neshledali dostatečně věrohodným na to, aby ho otiskli v ranních novinách.

ČÁST I

ZAČÁTEK

23

-1-

NALEZENEC

květen 1961

Když se nakloním dopředu, vidím přímo dolů do zahrady

dětského domova, a když se vytáhnu na špičky a pootev řu

okno, pořád jako ve snu mohu zahlédnout bíle oblečené

přísné slečny. Po celý život kralovaly Kongslundu a všem

bytostem, jež se tam dostaly. Jak sedávaly, kdysi na začát

ku 60. let, na krásné terase s výhledem na průliv Øresund.

A  dokonce i  po tolika letech se nad jejich dobrými srdci

nese vůně čerstvě vyžehleného prádla a právě upečeného

chleba, která vystoupá až ke mně nahoru, pod hřeben

střechy, a z níž se mi zatočí hlava, takže se musím svým

křivým ramenem opřít o parapet, aby se mi nepodlomila

kolena.

Támhle sedí slečna Ladegaardová a tam slečny Nielse

nová a Jensenová. A kousek dál stojím já sama, až dole

u vody se svým japonským slonem na kolečkách na reza

vém řetízku, a  pozoruji vzdálené obrysy ostrova Hven,

kde vědec a  dobrodruh Tycho Brahe před staletími po

stavil svou observatoř Stjerneborg. V té době mi vědecký

aspekt samozřejmě nic neříkal – v tom věku a se slonem

na kolečkách jako jediným přítelem –, ale ten modrý

pruh země představoval, co si pamatuji, tajný cíl pro mé

čím dál tím vzteklejší myšlenky na útěk.

V  těch letech Kongslund přijímal téměř nekonečný

proud dětí narozených v  hanbě osamělým neprovdaným

ženám, a proto tyto děti musely být adoptovány. Děti byly

uvítány silnými slečnami s  rovnými zády v  místnostech

s  vysokými stropy, a  to s  jediným slibem: že jim bude co

nejrychleji nalezen nový domov a nová rodina.

V druhém roce života mě přestěhovaly z pokoje, kte

rému říkaly Sloní pokoj, a když se slečna Ladegaardová

stala mou pěstounkou, odnesla mě něžně, ale rozhodně

do pokoje, o kterém si myslela, že je ve vile Kongslund ten

nejhezčí. „Rozhlédni se kolem sebe, Marie,“ řekla. „Tahle

místnost byla navržena a vybavena Lidovým králem.“

Poslušně jsem se zatočila na patách, dokonce třikrát,

a najednou jsem byla zase sama.

Sedla jsem si k  oknu a  znovu se zadívala na průliv

Øresund a vzdálený ostrov. Nejméně jednou denně jsem

na každé ruce spojila prsty do kruhu a přiložila je k očím,

takže to vypadalo přesně tak, jako bych pozorovala svůj

vysněný cíl pomocí dlouhého a nesmírně silného daleko

hledu.

*

Zdálo se, že se křik během téměř nekonečné cesty dlouhými chodbami Královské nemocnice odrážel ode zdi ke zdi a nesl v sobě tolik vzteku proti temnotě a zatracení, že to nikdo, kdo ho slyšel, nikdy nezapomněl. Po nějaké době, jež se zdála jako pár minut, pomalu vymizel a ve vědomí těch, kteří byli toho dne v nemocnici, nakonec zůstal jen jako tichá ozvěna.

Nejpodivnější bylo, že ten křik se ozval mnoho hodin po samotném porodu – okamžiku zrození, během něhož se mladá matka naopak chovala překvapivě a naprosto nepřirozeně tiše. Dítě přišlo na svět za tak zvláštních okolností, že si každý, kdo se toho večera nacházel na porodnickém oddělení B, pamatoval veškeré podrobnosti. I to, co porodu předcházelo. Ještě i po téměř padesáti letech.

Několik lidí si vzpomnělo na příchod velmi mladé ženy a její záhadné zmizení tři dny po porodu. Jeden člověk si dokonce pamatoval i porod, ale jejich slova se dala potvrdit pouze několika málo ručně psanými poznámkami, na něž desetiletí sedal prach, a které nedávaly odpovědi na dvě naprosto zásadní otázky: kdo byla a odkud přišla?

Nikdo neměl ani nejmenší tušení, kam po porodu odjela, a nikdo nedokázal nic říct o dítěti. Dokonce ani o jeho pohlaví, protože bylo rychle odneseno z  porodního sálu, jak bývalo v  Královské nemocnici zvykem v  oněch  desetiletích, kdy v Dánsku přicházely na svět tisíce nelegitimních dětí.

Tři osoby, které by mohly osvětlit záhadu z večera roku 1961, jsou už všechny po smrti. Platilo to pro hlavní porodní asistentku, která ženu odrodila, i pro zdravotní sestru, jež se o dítě starala v prvních hodinách. A týkalo se to i primáře, který nařídil naprosté mlčení o celém porodu. Jedna porodní asistentka, co byla na oddělení – tehdy jako mladá studentka –, o mnoho let později vyprávěla novináři, že dítě bylo vyzvednuto třetího dne, jak primář předpovídal. A se vší pravděpodobností dostalo svou první postýlku ve známém adopčním kojeneckém ústavu Kongslund ve Skodsborgu, o pěkný kus dál na Strandvejen.

Porodní asistentka, nyní již v důchodu, byla velmi ráda, že může vyprávět svůj příběh takovému pozornému posluchači, protože jí vždy bylo líto mladých osamělých žen, které v desetiletích po válce v zástupu přicházely do Královské nemocnice a rodily chlapce a dívky určené k adopci.

První zvláštností byl primářův telefonát uprostřed přehledu stavu vod vysílaného v rádiu, přesně hodinu před dívčiným příchodem.

Byl to krátký, strohý oficiální rozhovor vyslechnutý nejmladší studentkou oboru porodní asistentka, která seděla naproti vrchní sestře ve službě a popíjela čaj. Později do podrobností převyprávěla, co jim bylo nařízeno. Primář výslovně zdůraznil, že se jedná o  naprosto zvláštní příjem – speciál ní dodávka –, jak to nazval se suchým humorem a možná i slabým nesouhlasným tónem.

„Na porodnické oddělení B ji doveze auto. Porodí o samotě. Nebudou s  ní žádní příbuzní,“ řekl. „Kdyby chtěla dítě vidět, až bude na oddělení šestinedělí, není to možné – protože dítě bude v každém případě dáno k adopci.“

Silně zdůraznil nezvratnost rozhodnutí, což nebylo tak úplně obvyklé. Tu a tam mladé ženy zalitovaly nejtěžšího rozhodnutí svého života a adopční proces zastavily, ale v tomhle případě se to stát nemělo.

„Žena bude vyzvednuta za tři dny, ve stejnou dobu jako v  den příjezdu. Dítě si odveze ředitelka Kongslundu, slečna Lade gaardová.“

To poslední byl naprosto běžný postup. Ale krátká lhůta a primářovo zapojení do tohoto případu rozhodně normální nebylo. Další podivnou odchylkou od standardu byl příjezd té ženy. Do nemocnice byla dovezena soukromým automobilem, což bylo tenkrát zcela nezvyklé.

Nejméně tři z přítomných si později vzpomněli, že vůz byl tmavý a hodně velký a zajel před vchod porodnické části na ulici Juliane Maries Vej. Černě oděný řidič zastavil, ale nechal motor běžet, a potom pomohl mladé ženě ze zadního sedadla.

Dvě studentky na asistentky scénku zvědavě pozorovaly zpoza napůl stažených žaluzií a  žertovaly. „Nyní přichází Cruella de Ville,“ prohlásila ta starší.

Nově příchozí byla opravdu oblečená do dlouhého tmavého kabátu a  měla také nasazený černý klobouk se širokou krempou. Tím ovšem podobnost končila. Na prvním schodu stanula mladičká dívka s krátkými světlými vlasy a očima, které byly tmavé a zapadlé, jako by dlouho nespala. Byla přibližně ve věku mladší studentky.

Za normálních okolností by rodička přinesla papírek s potřebnými informacemi z organizace Mateřská pomoc a na oddělení už by ležela připravená složka, kterou by Mateřská pomoc poslala sociální pracovnici nemocnice. Na složku by sociální pracovnice napsala velké A. Toto písmeno by zainte resovaným sdělilo, že si rodička přeje dát své dítě k adopci. Potom by proběhl porod, jak se to tenkrát dělalo – diskrétně a téměř v trapném tichu, s dostatečným množstvím rajského plynu – a ve finálním okamžiku porodu by byl proveden úkon, který bude v budoucnosti udivovat mnohem svobodnější ženy, protože připomínal naprosto zvláštní prokletí: Porod ní asistentka položila ženě na obličej složenou látkovou plenu, aby jí takto zabránila zahlédnout sebemenší kousek dítěte, které právě v tu chvíli přicházelo na svět. Jednalo se o zcela běžnou praxi, která měla ulehčit rozloučení s tělíčkem, které ještě před krátkou chvílí bylo součástí rodičky. Matka by neviděla, jak se dítěti přestřihává pupeční šňůra, neviděla by, jak dítě vztahuje ručičky k tělu, které právě opustilo. Porodní asistentka by novorozence okamžitě odvezla z porodního sálu do připravené kolébky.

Když starší ze studentek váhavě přistoupila k dívce a zeptala se na její složku, musela vrchní sestra lehkým pokašláním upozornit, že složka neexistuje.

Mladší studentka před porodem budoucí maminku zvědavě pozorovala, pak natáhla ruku a zeptala se: „Jak se jmenujete?“

Ale dívka neodpověděla. Odložila si kabát na židli a ztěžka se o ni opřela. Z jejích prsou se ozval táhlý klokotavý zvuk, jako by se její plíce snažily v útlem těle zadržet kašel nebo třes.

Po více než dvaceti pěti letech si dvě z přítomných pamatovaly přesně tenhle detail: jakýsi zvuk, který tenkrát připisovaly strachu, ale o němž porodní asistentka v důchodu později připustila, že mohl vyjadřovat něco úplně jiného.

Silné kontrakce začaly už za půl hodiny, jako by dívka věděla, že všechno musí proběhnout co nejrychleji a není žádná možnost, jak se hanbě vyhnout. Svým způsobem byla adopce kacířštější než ilegální potrat, protože nechávala dítě začínat svůj život v naprostém osamění, a stárnoucí porodní asistentka si stále pamatovala to ticho, obklopující padlé mladičké m at ky.

Studentka se vrátila do místnosti s malou kovovou nádobou plnou sterilních tamponů, a když to vypadalo na pauzu mezi kontrakcemi, přistoupila k lůžku rodičky a podruhé se pokusila navázat kontakt. „Zvládáte to dobře,“ řekla.

Chtěla projevit svůj soucit, zeptat se dívky na kontrakce a možná ji dokonce držet za ruku. Byly skoro stejně staré. Studentka se jmenovala Carla a během prvních měsíců na oddělení se snažila nabídnout trpícím ženám trochu víc než jen profesionální pomoc, ve které se zaučovala. „Carla je neuvěřitelně vnímavá vůči vnějším signálům,“ říkávala o ní hlavní porodní asistentka. Než se však Carla stihla k mladé rodičce natáhnout, dívka se zničehonic obrátila, otevřela oči a upírala na ni pohled, na který Carla nikdy nezapomene.

Její zorničky byly úplně zelené a  rozmazané, nejprve prázdné bolestí a  strachem, pak náhle jasné a  chladné, jako by zíraly z hlubiny nitra Země. V následujícím okamžiku zazářily vztekem, který studentka nechápala a ani nikdy žádný podobný neviděla. Byla to právě tahle děsivá reakce, díky níž si dívku a porod pamatovala, když byla o mnoho let později na průběh večera dotazována.

Potom porod pokračoval rychle. Také bizarně: po pouhé hodině byla dívčina tvář bílá jako prostěradlo pod jejím zpoceným tělem, přesto nekřičela bolestí. Zavírala oči a zase je otevírala, zavírala, otevírala, zavírala a otevírala a zdálo se, že se jí ve všech končetinách zastavila krev, zatímco na kůži jí perlil pot. Povlečení bylo zmuchlané, zmačkané a úplně promočené. A stejně nebylo slyšet ani hlásku. Bílá štíhlá ramena se chvěla, když znovu nastoupily kontrakce, a nejmladší studentka si pamatovala teplo a  vlhko v  místnosti, světlé vlasy přilepené k polštáři a odér hanby a ponížení, jež vždy obklopovaly ženy s velkým písmenem A na složce.

To, že ona sama svým jednáním a vším tím soucitem byla součástí hanby, pochopila Carla mnohem později, když se sama stala ženou a matkou a mohla se ohlédnout za dlouhým životem. Byl to šok, s nímž se nikomu nesvěřila, dokud jako důchodkyně nevyprávěla o  záhadném porodu. Vždy soucit vnímala jako největší ctnost v lidském životě, ale toho večera, na porodnickém oddělení B, měl tenhle pocit bratra – dvojče, jehož tvář byla pro Carlu neviditelná, ale kterou okamžitě poznala trpící žena: nesouhlas.

Primář se dostavil pár minut před samotným porodem a požádal studentku, aby místnost opustila. Ale Carla věděla, co se stane. Kvůli naplnění prokletí – takhle to Carla vnímá dnes – dívka porodila s látkovou plenou přehozenou přes obličej a (podle hlavní porodní asistentky) bez jediného výkřiku. V následujících minutách bylo dítě odneseno. Celé to proběhlo během chvilky.

Mladá žena byla převezena na oddělení šestinedělek, zatímco novorozenec byl uložen ke spánku v pokoji daleko od matky, aby ho neslyšela plakat. Opuštěné děti se častěji budí, a proto také víc pláčou než miminka spící u matky. Zdravotní sestry to věděly a nebylo možné připustit, aby matka ve stavu deprese a viny vstala a začala své dítě hledat.

Třetího dne, pár hodin předtím, než měla odjet, zvedla neznámá mladá žena hlavu z  polštáře a  poslala pro hlavní porodní asistentku. Chtěla využít svého práva na zrušení rozhodnutí o adopci. Chtěla vidět své dítě...

Hlavní porodní asistentka informovala zdravotní sestru, ta zavolala vrchní sestře, která sehnala lékaře, a ten upozornil primáře. Byl jim potvrzen příkaz, který primář dal už dříve:

Dívka nesmí v žádném případě dítě vidět.

U  tohoto zvláštního porodu nebyl žádný prostor pro výjimky.

Když se příkaz po hodině dostal zpět k  hlavní porodní asistentce, šla přímo k dívčině lůžku a tichým hlasem její žádost zamítla. Domnívala se, že zamítnutí přirozeně vychází z úsudku, co je nejlepší pro dítě.

„Už je bohužel pozdě. Dítě je pryč,“ oznámila.

V následujících vteřinách byl křik mladé ženy slyšet až na porodnických odděleních na druhém konci budovy a mísil se v  něm žal, strach a  nespoutaný vztek, který narážel do stěn jako tornádo řádící v uzavřeném tunelu.

Všichni sklonili hlavy a pevně zavřeli oči, jako kdyby pouze hluboká tma dokázala zahnat představy vyvolané tím zvukem.

Když ticho po velmi dlouhé době opět dovolilo pohyb po chodbách, hlavní porodní asistentka si k sobě zavolala mladou studentku a  nabídla jí jasmínový čaj. „Vím, že pohled na dívku, která v úterý porodila, na tebe musel hodně silně zapůsobit,“ řekla a  v  uklidňujícím gestu jí položila ruku na paži.

Carla své vedoucí, o níž věděla, že je bezdětná a žije sama, naslouchala se skloněnou hlavou.

„Vím, že je pro ženu náročné vidět, jak jiná žena takovým způsobem vlastně zavrhne své dítě – ale je to těžké i  pro to dítě...“ Hlavní porodní asistentka přešla do šepotu. „Člověk úplně jasně cítí, že to dítě má potřebu se k  někomu přitulit, a že má naprosto stejné potřeby jako my všichni ostatní, možná dokonce ještě silnější. Tělesné teplo...“

Poslední slova nechala viset ve vzduchu bez dalšího vysvětlení a Carla si pořád pamatuje její lehce se chvějící prsty na svém předloktí.

Pak prsty hlavní asistentky stiskly pevněji, jako by chtěly zahnat zlo, které právě prošlo jejich jinak tak životadárným světem. „Ale nemůžeme s tím nic dělat, Carlo. Jestliže Osud rozhodl takhle, je nejlepší, když matka dítě vůbec neuvidí. Proto to děláme.“

Carla přikývla a nic neřekla.

Následujícího dne, poté co skončila službu, zašla na oddělení šestinedělek, kde jí dvě kojící matky ukázaly správný pokoj.

Ale lůžko, které hledala, bylo prázdné a mladá žena pryč. Téměř to vypadalo, jako by to celé byl jen sen.

Vtom za sebou uslyšela rychlé kroky a  hluboký hlas pozdravil: „Dobrý den.“

Byl to ten poslední z detailů, které o mnoho let později dokázala tak jasně popsat. Uprostřed pokoje stála vysoká žena s miminkem v náručí. Carla ženě sahala po bradu.

Celá zmatená neodpověděla.

„Tebe jsem tady ještě neviděla,“ prohlásila velká žena. „Jak se jmenuješ?“

Carla v  ženiných širokých pažích viděla malinký obličejíček se zavřenýma očima. „Ne,“ řekla. „Já jen studuji na porodní asistentku na porodnickém oddělení B...“

„Žádné jen, má milá. Neexistují ženy, které jsou jen... a už vůbec ne porodní asistentky. Vy jste sama uvítacím výborem života!“ Žena se hlasitě zasmála, čímž se dítě v  jejím náručí zatřáslo jako během menšího zemětřesení.

Carla se začervenala. „Ne, já tím jen myslela...“ Zbytek odpovědi spolkla.

„Chceš se podívat, jestli dítě, které jsi přivedla na svět, je ještě tady?“ řekla vysoká žena a opět zvážněla. „Ano, je tady. A teď mu musíme najít dobrý domov. Ten nejlepší, jaký může dostat, to ti slibuju. Já jsem slečna Ladegaardová. Jsem ředitelkou domova organizace Mateřská pomoc ve Skodsborgu... v Kongslundu.“

Tak stroze znělo představení. A  pak vysoká žena dodala, skoro jako kdyby mluvila na to malé: „Děti mi říkají Magna.“

Carla si vzpomínala, že ve vzduchu byla slabě cítit sladká vůně květin smíchaná s trochu pronikavějším odérem čehosi, co jí připomínalo kouř doutníčků nebo i velkých doutníků.

Ředitelka se usmála a otočila se ke dveřím.

Miminko bezpečně leželo v jejím náručí a špulilo rty. Byla to malá, téměř neviditelná štěrbinka v bílé spící tváři. A najednou byly pryč.

*

O  týden později, o  několik kilometrů severněji se probouzí město. Žena ve svém bytě rozsvěcuje jednu lampu, ale ta místnost sotva osvítí. Žena je o něco starší než dívka z Královské nemocnice, ale její dítě se tam narodilo jenom o pár dní dříve.

Teď žádá svou návštěvnici, aby se posadila na gauč a  počkala, dokud se miminko v kolébce neprobudí. Ta ale zůstává stát u okna, jako by bylo pozorování ulice Østerbrogade, která se táhne mezi budovou a stanicí Svanemøllen, skutečným účelem její návštěvy.

Náhle se návštěvnice obrátí: „Přinesla jsem s sebou nové oblečení,“ řekne a autoritativní hlas nenechává žádný prostor k diskuzi. Je štíhlá, s úzkým bledým obličejem, jenž nevyjadřuje ani náznak toho, co se má za okamžik stát.

Na jídelní stůl položí bílý papírový sáček.

Žena přikývne. Když na to přijde, může jí to vlastně být jedno. Jsou dohodnuty, a ona dostane to, co chce. Nezůstanou žádné stopy po pochybení, jehož se dopustila; život může pokračovat a nikdo se nikdy nic nedozví.

A to je to jediné, co si opravdu přeje.

„Aha,“ přitaká a  odměřeným tónem přece jen pronikne trochu skepse. Navzdory všemu je řeč o jejím dítěti, tedy alespoň ještě několik minut jejím, ale ona je stále vyčerpaná po nejtvrdších dnech svého dosavadního života.

Návštěvnice se přiblíží a natáhne dopředu ruku s čepičkou a  overalem rudým jako poštovní schránka. Není moc silný, a  i  když jaro oteplilo venkovní vzduch, zdá se divné odložit vlněné košilky na polici – ty nikam nepojedou. Místo toho žena pomůže návštěvnici strčit malé dětské paže do rukávů krátké bundičky. Když pracují, neřeknou si ani slovo.

Žena si v duchu naposledy probírá své rozhodnutí. Od prvního kontaktu uběhly dva týdny a ona dumala nad zvláštním řešením – a rizikem, pokud nějaké je – znovu a znovu. Přemýšlela nad tím nejméně desetkrát denně, než si uvědomila, že je něco špatně. Cosi nevyřčeného, na co nemůže přijít, ale ať nad tím uvažovala, jak dlouho chtěla, nedokázala určit, o co přesně se jedná.

Už to není na její zodpovědnosti. Takhle to cítí, protože se rozhodla, že to tak musí být.

Naposledy zvedne dítě a uloží je do malého modrého košíku, pečlivě po stranách zastrčí peřinku a nahoru ještě položí růžovou dečku, aniž by se na malé podívala.

Návštěvnice vynese košík do předsíně. „Odcházím.“ Volnou rukou otevře hlavní dveře.

Žena přikývne. „Dobře, tak děkuju,“ řekne, jako by jí někdo prokázal službu, což je absurdní. Celou dobu měla pocit, že je to přesně naopak.

Několik minut postává a  dívá se ke stanici Svanemøllen, aby viděla, jestli se objeví její návštěvnice s  dítětem v  košíku. Ale není tam žádný pohyb. Zdá se, jako by se návštěvnice i dítě propadly do země.

*


34 O několik kilometrů dál na sever, v domech podél Strandvejen, velkoobchodníci a ředitelé, primáři a právníci nejvyššího soudu ještě spí zaslouženým spánkem v  postelích tak měkkých, že by jen zemětřesení – nebo možná hrášek jako v pohádce – dokázalo proniknout matracemi a narušit jejich sny.

Nikdo jiný než žena s malým modrým košíkem se tu nepohybuje. Přichází ze strany, po svahu z  kopce Skodsborg Bakke. Světlo je slabé a  ona je cloněna keři a  hlubokým stínem pod vysokými stromy. Velká hnědá vila stojí až u vody.

Na úpatí svahu keře prořídnou; změní se na úzký travnatý porost, který skloněná žena projde rychlými kroky, aniž by dělala sebemenší hluk. Nakonec přejde přes příjezdovou cestu k  vile, na níž pod jejími šněrovacími botami skřípe silná vrstva štěrku, což ovšem nikdo jiný neslyší. A potom se velmi opatrně proplíží podél zdi domu. Košík drží trochu od těla.

I když je štíhlá, je zřejmé, že má sílu a navzdory váze košíku se jí netřese ruka. Přistoupí těsně k domu, ohne se a postaví malý košík na práh u jižního štítu. Potom se narovná a téměř minutu stojí bez hnutí. Pomalu se otočí o tři sta šedesát stupňů a rozhlédne se všude kolem, jestli je všechno, jak má být. Pak se potichu stáhne a zmizí ve stínech pod buky.

Celé to netrvalo ani tři minuty.

Kdyby světlo z  východu bylo ostřejší, žena s  košíkem by možná na úpatí stráně v  trávě zahlédla pozůstatky staré pěšinky mezi keři janovce a třeba by ji napadlo projít po ní mezi buky a nahoru do kopečku k sousednímu domu s bílým čelem obráceným k severozápadu.

Avšak těžko by ji tento nápad jakkoliv znepokojil, protože dům vypadal, že je už dlouho obklopen hustým křovím, mlázím, kopřivami a svěšenými větvemi – a kdyby někdo přece jen pozoroval její příchod, vzdálenost by byla více než padesát metrů. Příliš daleko na rozpoznání detailů postavy nebo rysů tváře.

Pouze snílci by si mohli myslet, že Osud zakamufluje svou přítomnost tak perfektně a  opustí svou postel s  nebesy tak brzy po ránu, aby zaregistroval natolik bezvýznamnou událost.

Štíhlá žena měla chvíli dojem, že mezi kmeny zahlédla stín. Ale možná to byl jen ptáček, který se ukrýval pod křovím. V následujících vteřinách to opět vypadalo, jako by po svahu nikdo nešel už po staletí.

ČÁST II

HON

-2-

DOPIS

5. května 2008

Ve světě mé pěstounky existoval pouze jeden opravdu důležitý úkol: chránit ubohé existence, které se dostaly do Kongslundu, dokud jim deset členů Adopční komise v ulici Kampmannsgade ve čtvrti Vesterbro nenašlo novou vhodnou rodinu.

„Kongslund je jejich domov, Marie,“ říkávala a dodávala to, co bylo zvláštním, téměř nadpozemským zaklínadlem: „A  navždy si pamatuj: nejlepší domovy jsou u vody.“

Když děti odjížděly, zpívávala starou píseň s předlouhými řadami veršů, u  níž se zdálo, že nikdy neskončí: připochodoval jeden slon, připochodovali dva sloni, potom tři, čtyři, pět, šest – a nakonec jsem usnula, zatímco sloni odcházeli přes jemnou pavučinu.

Pak místnost, kterou děti opustily, znovu ovládlo ticho, dokud nebylo nahrazeno novým šumem, jenž se opět změnil v  ticho. Roční období se střídala a  všechny děti kolem mě odcházely, jedno po druhém, dokud

jsem si jednoho dne neuvědomila, že jsem jediná, kdo

zůstane.

*

Dánský premiér kašlal. Během pouhých pár měsíců jeho tvář získala ostřejší rysy a byla bledší, než by si kdokoli kdy dokázal představit.

Brzy bude viset ve vzduchu jako tenký list bílého papíru a třepotat se ve větru, který působí dojmem, že přichází z lehce našpulených rtů Smrti. Premiér chvíli seděl shrbený dopředu a  připomínal proslulou postavu své země. Hamleta. Člověka zasaženého smrtelnou chorobou, která by mohla být tuberkulózou, kdyby už dávno nebyla v zemi, jíž vládl patnáct let, prohlášena za vymýcenou.

Jediný další přítomný v nejvlivnější kanceláři země si odkašlal – možná aby zmírnil závažnost záchvatu svého zkrouceného šéfa.

Premiér po velmi dlouhé době konečně vzhlédl a  pokusil se usmát na jediného ministra, jemuž v historicky nejdéle vládnoucím dánském kabinetu téměř věřil. Ne bezpodmínečně, ne naivně, protože pro naivitu nebylo místo na úrovni, kde iluze o  ideálech a  principech mohly jakoukoli kariéru zničit během chvilky potřebné k uveřejnění nějaké nové zprávy. Spíše mu věřil proto, že věděl, že jsou to prsty Smrti, které bubnují na jeho hrdlo a nikdy už nepřestanou. Předseda vlády přiložil k ústům světle modrý kapesník a ministr naproti němu na padesát procent očekával, že látka do sebe nasaje krev jako silný savý papír. Ale ve viditelných záhybech se žádná barva neobjevila.

Přetrvávající pokašlávání se pomalu vytrácelo a  rozhovor mohl pokračovat.

„Myslí si, že vydržím nejméně rok,“ oznámi la hlava země překvapivě silným hlasem.

Psací stůl, u  něhož seděl, neimponoval svou velikostí, ale byl to klenot z  rodného domu premiéra, vyrobený z  opalovaného německého dubu a  bohatě zdobený tmavými vyřezávanými ornamenty. Před premiérem leželo dnešní vydání Volné ho víken du, z  jehož úvodníku suchým chraplavým hlasem právě nahlas předčítal: „Zdroje ve vládě předpovídají, že předseda během jednoho roku odstoupí. Může to být oficiálně oznámeno již na podzimním celostátním sjezdu Strany. Opět je to zdraví, kvůli němuž premiér a jeho poradci uvažují o nástupci, kterého budou potřebovat v krátké době.“

Oblíbený premiér přijal zprávu o  vlastní blížící se smrti bez hnutí brvou. Dokonce se pokusil zasmát, takže se jeho kašel opět vrátil a přinutil ho schoulit se na polstrované židli do strany, až si jeho host myslel, že se převrátí.

Konečně se záchvat zklidnil a premiér pokračoval ve čtení: „Jak se zdá, nástupce již byl nalezen, a proto se na celostátním sjezdu neočekává mocenský boj. Navzdory svému věku se jím nepochybně stane zkušený ministr a věrný spolupracovník Ole Almind-Enevold, jenž požívá jedinečné popularity vysoko nad rámec Strany a v neposlední řadě i mezi občany.“

Premiér se podíval na svého dlouholetého přítele a kolegu. „Už jsi zvolený,“ řekl.

Druhý muž si nebyl úplně jistý, jak si má ten tón vykládat. Všichni věděli, že premiér je osobitý tvrdý šéf, který svým kolegům v politice neodpouští žádné chyby. Mnozí si přátelský úsměv a lehce nakloněnou postavu špatně vykládali, když najednou v záblesku hrůzy zjistili, nakolik může klamat tělem. A zřejmě to dokázal pořád, i přes svůj zdravotní stav, který byl křehký jako pergamen.

„Nevyjde to jen tehdy, když uděláš chybu.“ Nastala krátká odmlka. „Ale ty chyby neděláš, viď?“

Bylo to stejné, jako kdyby se zeptal: „Máš ve skříni kostlivce, o kterém nevím?“

Premiér by nerad předával žezlo muži, který by ho zostudil. To by rušilo jeho smrtelný spánek na druhé straně Věčnosti, o tom nebylo pochyb.

Uklidňující úsměv musel prozatím jako odpověď stačit.

„Nikdy jsi neměl děti...?“ Otázka byla formulována jako konstatování, ale byla položena s jistým implikovaným zabarvením. Znamenalo to: Je za tím nějaký skandál...?

Milenky, hnízdečka lásky...?

Pouze úsměv.

„Nechtěli jste ani adoptovat? Hodně lidí to dělá...“ Premiér už znal důvod tohoto rozhodnutí, ale pokračoval: „Ano, chápu, tvé ženě se ta představa nelíbila, a ano, jistě, takže to dopadlo takhle.“ Závěr byl evidentně absurdní. Otec národa by se nikdy ženě nepodřídil, a ve vládě byly pouze čtyři ženy. Novináři žertovali, že ženy jsou ve vládě pouze trpěny a vlastně pouze kvůli voličům.

Odhodil noviny na psací stůl a potlačil nový nástup kašle. „V mém úřadu – a ve tvém věku – je to určitě výhoda...“ Jeho hlas přešel do šepotu. „Budeš muset dotlačit dalšího nástupce na místo... pro příští generaci. To bude tvým úkolem. Dovést Stranu do další velké epochy.“

Nebylo co dodat.

Muži si stiskli ruce. A  byl to stisk, jenž zavazoval až do smrti. Premiérovy, samozřejmě.

*

Stejného rána, pár metrů od kanceláře umírajícího premiéra, se rozjela událost, která bude po celém Dánsku známá jako Kongslundská aféra, i když se média věnovala mnohem víc lidem – zapletení známí politici, vrcholní představitelé a zástupci médií – než ústavu, jenž byl označen za podhoubí skandálu.

Dopis, který všechno odstartoval, přišel ráno 5. května 2008, na šedesáté třetí výročí Dne osvobození.

Byl doručen obyčejnou poštou na Národní ministerstvo, které se stejně jako Úřad vlády pomalu probouzelo. Podlouhlá modrá obálka byla uložena do hromádky pošty v obrovské přijímací kanceláři, které se od starých časů (od dob, kdy se Národní ministerstvo ještě jmenovalo Ministerstvo vnitra) říkalo „Palác“. V půl osmé tady ještě pořád ležela, když do práce dorazila hlavní sekretářka a skepticky se na ni podívala.

Na přemýšlení nad evidentně podivným vzhledem dopisu neměla moc času, protože šéf s lehce rozcuchanými vlasy už přišel a právě si ve své pracovně zapínal počítač.

Hned po nečekaném a  legendárním volebním vítězství v  roce  2001 škrtl nově zaměstnaný PR stratég ministerstva (úředníci ho pojmenovali „Šaman“) nudné označení „Sekretariát ministerstva“ a  nahradil ho mnohem údernějším a  útočnějším „Štáb“. Vedoucí štábu Orla Berntsen většinou chvíli posedával a nasával klid sotva probuzeného ministerstva. Možná proto, aby popadl dech po jízdě na kole kodaňským provozem, nebo třeba na krátký okamžik seděl a myslel na manželku a své dvě dcery, které už téměř dva měsíce neviděl; to by ale nikdo netipoval, protože o sobě nikdy nemluvil.

Už na vrátnici byl informován, že ministr pro národní záležitosti je právě teď na Úřadu vlády, ale že se jako vždy dostaví na ranní poradu a  usedne v  čele stolu přesně v  devět hodin. Vedoucí štábu jako obvykle položil cyklistickou helmu do kulatého popelníku s monogramem ministerstva, plivl si na prsty a diskrétně se předklonil, aby si uhladil puky na kalhotách.

Ve skutečnosti nebyl ani ranní ptáče, ani sportovec; cyklistická mánie byla jedním z  výsledků vládního ekologického programu, který Šaman vyladil do sebemenších detailů. „Musíme demonstrovat naši naprosto konkrétní péči o globální klima a  o  životní prostředí v  téhle zemi!“ prohlásil a  ekologická mánie během několika málo měsíců zachvátila všechny vrcholné politiky a  jejich nejvyšší úředníky, ať se jim to líbilo, nebo ne. Proto na jaře roku 2008 visel nad celou vládou slabý odér potu a deodorantů, nejvíce po ránu a – co se týkalo vedoucího štábu – nejsilněji kolem ramen a krku.

Jak se ukázalo, když výjimečně vystoupil v médiích (i když se tomu vší silou vyhýbal), byl jako vytesaný z šedého hranolu; hranatá postava oblečená do šedého obleku a s šedou kostkovanou kravatou. Moc nevyčníval, když se lehce přihrbený posadil za svůj kolosální palisandrový psací stůl. Z jeho okna bylo vidět do nádherně upraveného patia, kam ministerský zahradník umístil malou fontánu. Z  mělké nádrže vystupovalo krásně vytesané hadí tělo ve formě obrovského  S  – navždy ejakulující modrý oblak vody směrem k nebeské klenbě. V  naprostém bezvětří dokázal vodní sloupec vystoupat tak vysoko, až zachytával sluneční paprsky a  měnil je na duhu, která se táhla od střechy ke střeše a vypadala, že spojuje jednotlivá křídla ministerstva zářícím barevným vzdušným mostem.

Vedoucí štábu odvrátil zrak. Pohled mu připomínal dny, na něž vůbec nechtěl myslet, dny pod mokrými stromy ve čtvrti svého dětství, kterou nenáviděl víc než cokoli jiného.

Raději se obrátil k  přihrádce s  poštou a  protáhl si prsty. Ozvala se série krátkých zřetelných lupnutí, jak vyháněl všechnu nežádoucí energii z těla, než sáhl po dopisech.

Na vrcholu hromádky ležela podlouhlá modrá obálka, jež se stane příčinou tolika utrpení. V okamžiku, kdy se jeho prsty obálky dotkly, proti své vůli si odfrkl, jako by předvídal události, které se předpokládat nedaly.

Po letech obav z terorismu a útocích v New Yorku, Madri du a  Londýně by dopis měl být předán pyrotechnickému oddělení – na druhou stranu bylo důležitým a  velmi efektním obrazem ministerstva to, že se neobává ničeho kolem národní konfrontace s  mnoha teroristickými a  fundamentalistickými silami, které Dánsku vyhrožovaly.

Národní ministerstvo bylo po sedm let výkonnou silou v  oblasti integrace uprchlíků a  zároveň zachovávalo i  posilovalo národní uvědomění a  dánskou identitu ve společnosti jako celku.

Sekretářka vedoucího štábu právě z  tohoto důvodu nad obálkou chvíli zaváhala. Podržela ji proti světlu a  zahnala všechna podezření, že by obálka mohla obsahovat výbušniny nebo snad zploštělé mrtvé tělo krysy, což se opravdu dřívějšímu ministrovi stalo (symbolika byla nezaměnitelná). Nakonec se rozhodla, že obálka – určitě obsahující důvod k  prvnímu podráždění dnešního dne – bude položena na vrchol hromádky pošty vedoucího, aby případná krize rychle skončila.

Obálka nebyla opatřena nálepkami nebo slogany, jaké měli kritici ministerstva v oblibě. Byla orazítkovaná 2. května 2008 na poště ve čtvrti Østerbro a uprostřed byla trochu vyboulená, jako by právě v  tomhle místě ležel kousek látky nebo prasklý míček. Vedoucí obrátil obálku dopisním nožem – žádný odesílatel – a znovu ji otočil zpět.

Opatrně zmáčkl vybouleninu. Byla měkká a prohnula se.

Pak si nalil kávu do hrnku, který mu daly dcery ke čtyřicátým šestým narozeninám, což byla zároveň poslední společná oslava. Napravo od ouška napsal výrobce modrou barvou psacím písmem Nejlepší TÁTA na světě. Vedoucí štábu hrnek používal pouze o samotě.

Nejpravděpodobnější bylo, že obálka obsahovala rozzlobený vzkaz od některého ze znepokojených Dánů, který se obával záplavy cizích kultur, jež proudily do země a o nichž Národ ní ministerstvo přísahalo, že je bude mít pod kontrolou na oplátku za překvapivá volební vítězství Strany v letech 2001 a 2005.

Takový dopis to klidně mohl být. A také by tomu vedoucí věřil, kdyby nebylo jednoho záhadného detailu: adresy.

Nebyla napsána propiskou ani na počítači. Místo toho si pisatel dal tu ohromnou práci a  vystříhal všechna písmena ze starého časopisu nebo novin – jedno po druhém v  různých velikostech, ale vytištěná na stejný levný šedobílý papír. A potom je pečlivě nalepil na obálku, písmeno po písmenu, aniž by ji kdekoli umazal lepidlem. Vedoucí dlouho zíral na imponující dílo. Potom stiskl tlačítko a přivolal Mušku, která získala svou přezdívku během jedné vánoční revue, protože vždy všude poletovala a nikdy po sobě nenechávala resty. Jako soukromá sekretářka byla k nezaplacení.

Chvíli nato za sebou ucítil slabý závan větru, když si Muška sedala na židli s vysokým opěradlem. Podal jí modrou obálku. Její rty se rozpohybovaly a vedoucí pochopil, že počítá písmena. To už udělal. Bylo jich celkem šedesát, pár červených, ale většina černých, některé z posledních s bílým okrajem – kromě jiných „l“ ve slově Orla a „i“ a „l“ v Pil.

Orla Pil Berntsen

Slotsholmen

náměstí Christiansborg Slotsplads, Kodaň K Tři řádky. Tak melodramatické ve své barevnosti.

„Nevím, co v tom je...“ začal váhavě. Uvedení jeho prostředního jména jím otřáslo. Oficiálně ho nepoužíval už spoustu let.

Muška opatrně zatřásla obálkou, jako by chtěla přinutit nejhorší možnosti, aby utekly. „Možná je to jen mrtvá myš,“ poznamenala téměř šeptem.

„Mrtvá myš...?“ Orla Berntsen se trochu vylekaně zarazil.

„Nebo nějaké exkrementy... od jakéhosi zvířete.“ Její špičatý nos se chvěl, jako by chtěl zachytit závan hniloby od tajemného odesílatele.

Její šéf se potil a sladce voněl a Muška doletěla k oknu a doširoka ho otevřela.

Kdyby dopis kolem sebe neměl podivnou auru, mohl by ho považovat za žert. Místo toho cítil v nose šimrání, strach, který znal ze světa, v němž vyrostl. Věděl, že během několika minut ho začne bolet hlava.

„Možná bychom ho přece jen měli nechat otevřít na služebně,“ podotkla Muška, opět potichu, skoro šeptem.

Okamžitě si představil titulek ve Volném víkendu: „Vysoce postavený úředník vystavil nevinné policisty riziku“. Pop



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.