Kniha: Sedmá polnice - Peter Tremayne

Peter

tremayne

Sedmá

Polnice

VYŠEHRAD

Copyright © 2012 Peter Tremayne

Translation © Alžběta Slavíková Hesounová, 2013

ISBN 978-80-7429-378-8

Et septimus angelus tuba cecinit et faclae sunt voces magnae in caelo dicentis factum ets regum huius mundi. Domini nostri et Christi eius et regnabit in saecula saculorum. Tehdy zatroubil sedmý anděl a v nebi zazněly mocné hlasy říkající: „Království světa se stala královstvím našeho Pána a jeho Krista; a on bude kralovat na věky věků!“

Latinská Vulgata, překlad sv. Jeronýma, 5. století

Zjevení Janovo 11:15

Pro Dorotheu,

která se mnou je v dobrém i ve zlém

‚is feidir linn‘

9

AUTOROVA POZNÁMKA

Události popsané v této knize navazují chronologicky na román

Kalich krve a odehrávají se v období zvaném fogamar, doba

sklizně, v roce 670 po Kristu v posledních dnech před podzimní

rovnodenností.

••

 HLAVNÍ POSTAVY 

••

Sestra Fidelma z Cashelu, dálaigh neboli advokátka soudního

dvora v Irsku sedmého století Bratr Eadulf ze Seaxmund’s Ham v zemi Jižního lidu, její spo

lečník V Cluain Mór Tola, farmář Cainnear, jeho žena Breac, jejich syn V Cashelu Colgú, král Mumanu a Fidelmin bratr Finguine, syn Cathal Cú-cen-máthaira, následník trůnu Ségdae, opat z Imleachu, vrchní biskup mumanský Gormán, bojovník Nasc Niadh, tělesných stráží krále Caol, velitel Nasc Niadh Enda, bojovník Nasc Niadh Drón, vládce Gabránu Dúnliath, dcera Dróna, vládce Gabránu Ailill, bojovník, nevlastní syn Dróna, bratranec Fidelmy a Colgúa Ve Fraigh Dubh Saer, tesař Bratr Ailgesach Fedach Glas, hostinský Grella, jeho žena Bratr Biasta

12

U řeky Suir

Torna, bard

Echna, převozník

V Durlus Éile

Gobán, kovář

Leathlobhair, malomocný

Gelgéis, princezna Éile

Spealáin, její správce

Daig, biskup Éile

Brocc, brehon princezny Gelgéis

Aillín, vrchní brehon mumanský

Étain z An Dún

V Liath Mór

Opat Cronán

Bratr Anfudán, správce

Bratr Sillán

Ségnat, rukojmí

V Osraige

Canacán, pastevec

V Baile Coll

Coccán, kovář

••

 KAPITOLA PRVNÍ 

••

Tóla se zastavil na prahu svého rolnického domku, pohlédl k tmavým obrysům kopců na východě, které se ostře rýsovaly proti proužku jasného světla předznamenávajícího blížící se rozbřesk, a spokojeně a zhluboka se nadechl a vydechl. Tak to dělal každého rána už několik desítek let, stal se z toho jakýsi jeho rituál. Na okamžik tam jen klidně stál, díval se na světlající nebe a přemítal, jaký den mu asi nové ráno přinese; poté pozornost přenesl na tmavou zvlněnou krajinu, která se před ním prostírala na jihu a jakoby tiše přikyvovala jeho úvahám. Světlo počínajícího dne se rychle šířilo, až dopadlo na skalní vyvřelinu tyčící se na jižním obzoru pouhých pár kilometrů od něho. Šedobílé budovy na Cashelské skále, na níž bylo vystavěno sídlo vládců Mumanu, začínaly v ranních paprscích jasně pableskovat.

Tóla udělal krok vpřed a dlouze se protáhl. Byl to podsaditý a svalnatý muž, z jehož postavy se dalo lehce vysoudit, že je synem země. Očividně strávil život obděláváním půdy a péčí o dobytek. Vycházející slunce mu ozářilo černé vlasy s kovovým leskem a v ranních paprscích vypadala jeho opálená kůže a světlé oči ještě výraznější. Pobytem na čerstvém vzduchu mu tvář trochu zhrubla a zestárla, ale přesto jeho rysy nebyly nepříjemné či nepřívětivé. Stál tam jako člověk, který je spokojený se svým životem a vším, na co právě pohlíží.

Tu se někde nedaleko ozvalo zašustění a zpoza rohu domu se vynořil mohutný pes s drsnou srstí; zakňučel pánovi na pozdrav a provázel to divokým šviháním ohonu. Zdálo se, že navzdory urostlému tělu má zvíře klidnou a tichou povahu. Muž se k němu sklonil, poplácal psa po veliké hlavě a něco k němu konejšivě zamručel, když zvíře znovu zakňučelo. Potom se Tóla otočil ke vchodu za sebou a tlumeně do domu zavolal: „Dnes bude dobrý den!“

Mezi dveřmi se objevila nějaká žena, otírala si ruce do zástěry a rychle pohlédla k východním kopcům. Byla stejně osmahlá od slunce jako Tóla – příjemně vyhlížející žena, uvyklá těžké práci.

„Dost dobrý, abychom dokončili sklizeň?“

„Dost dobrý, Cainnear. Dnes sklidíme to malé políčko, a pak už budeme mít všechno obilí pod střechou.“

„Než tam vyrazíš, měl by ses jít podívat na tu březí krávu, jestli už se otelila,“ řekla mu žena.

„Dává si s tím na čas,“ přitakal její muž. „Ostatní telata už chodí s matkami na pastvu. Zajdu za ní hned. Včera večer jsem ji viděl dole u potoka. Snad už také porodila.“ Potom se na chvíli odmlčel. „Náš líný synek ještě asi spí, viď? Měla bys ho honem vzbudit. Dnes nás čeká spousta práce.“

„Dobrá, dohlédnu, aby už vstal, a pak za tebou přijdeme na pole,“ odpověděla mu Cainnear s úsměvem.

Rolník trochu nepřítomně přikývl a se psem v patách vykročil ke kůlně za jejich bothánem, kamenným domkem, v němž všichni žili. Z přístěnku si vzal kosu a hrábě. Oboje si lehce opřel o široké rameno a vyrazil přes louku ke vzdálené tmavé hradbě stromů, které rostly podél potůčku ohraničujícího jeho pozemky z jižní strany. Potok dál směřoval na západ a vléval se do veliké řeky Suiru, která tekla na západní hranici jeho polí.

Byl už jasný den, když došel k malému políčku pšenice, kterou bylo ještě třeba pokosit. Měsíc měl brzy vstoupit do fáze, které se říkalo gealach na gcoinnlíní – měsíc strniště. Předznamenával dobu, kdy už mělo být všechno obilí požato a sklizeno. Tóla se na chvilku zastavil, rozhlédl se po poli a potom našpulil rty, jako by chtěl uznale zahvízdnout. Teď už to nebude trvat dlouho, žně dokončit. Měl být za co vděčný: letos měl dobrou úrodu, byl to dobrý rok, nepřišel o jedinou krávu, prase nebo kuře, ať už vinou nemoci nebo divokých zvířat. Při té myšlence si vzpomněl na březí krávu a zadíval se ke stromům, zda ji tam někde nezahlédne. Čekala své první tele a už měla dávno porodit. Doufal, že tele přišlo na svět v noci – pokud ne, pro jeho matku by to znamenalo potíže. Ještě nebylo dost světla, aby ve stínech pod stromy něco viděl. Tóla si opřel kosu a hrábě u mezního kamene na kraji pole a vykročil přes strniště ke stromům se psem v patách.

Blížili se k lesíku u potoka, když vtom se pes náhle zarazil, zvedl hlavu, jako by ve vzduchu cosi větřil, a z hrdla se mu ozvalo tiché zavrčení.

Tóla se zamračil, zastavil a rozhlédl kolem.

„Copak je, Cú Faoile?“ Mluvil ke zvířeti tiše, nic podezřelého kolem ale neviděl. Potom na opačné straně pole zahlédl krávu. Už nebyla březí, vedle ní rozeznával malý stín ve tvaru telete. S úlevou se usmál, když vtom si všiml, že jeho pes se dívá jinam než na ta zvířata. Z hrdla se mu nepřestávalo ozývat temné vrčení. Tóla se pozorně zadíval směrem, kterým hleděl jeho pes, ale nic neobvyklého v těch místech nespatřil. Pomalu ke stromům vykročil a pes jej poslušně následoval s hlavou vztyčenou a ostražitým pohledem. Tóla věděl, že Cú Faoil dokáže nebezpečí zahlédnout mnohem dříve nežli člověk a že je to věrný ochranář. Tólovi ale bylo zároveň jasné, že kdyby jim hrozilo bezprostřední napadení, pes by ho varoval mnohem důrazněji. V tu chvíli si také uvědomil, že pokud by mezi stromy číhalo nějaké nebezpečí, kravka s novorozeným telátkem by tam jistě tak pokojně nestála. A přesto cítil, že něco není tak docela v pořádku.

V těchto místech už bylo zurčení vody v potoce velice hlasité, protože proud narážel do několika velikých kamenů, po nichž lidé často přecházeli na druhý břeh. Pokud poutníci necestovali po východním břehu Suiru, nebo neměli k dispozici loďku, museli jít podél tohoto potoka jménem Arglach až sem, a zde mohli proud překročit a pokračovat jižním směrem. Na jižní straně se pak připojili k široké cestě, která nakonec vedla až k pevnosti Cashelu a městečku kolem ní. Tóla v těchto končinách žil od narození. Věděl, že vody potoka tu zurčí přes vystouplé kameny sloužící jako most. Citlivý sluch mu ale napověděl, že proud dnes vydává jiný zvuk než obvykle. Připadalo mu to skoro, jako když se potok vylije z břehů. Bylo mu zřejmé, že Cú Faoil to slyší také, protože znovu tiše a hluboce zavrčel.

Tóla odhodlaně vykročil mezi stromy a vyšel na stezku u potočního břehu. Na první pohled uviděl, že mezi kameny se cosi vzpříčilo, takže voda mezi nimi nemohla volně protékat, ale valila se kolem překážky a přes ni. Tóla se k ní přiblížil, aby si ji lépe prohlédl, ale vtom zůstal jako přimrazený a zarazil se v něm dech.

Uprostřed proudu, zachycené mezi kameny, bylo lidské tělo.

Rolník bez rozmýšlení do potoka vkročil, studená voda mu sahala po kolena; natáhl se po těle a pevně sevřel látku, v níž bylo oděné. Tóla byl silný muž, jak se dalo u člověka, který celý život strávil prací na polích, očekávat. I tak to ale pro něho byl náročný úkol, dotáhnout tělo na břeh, protože silný proud je neustále tlačil na kameny v říčce. Po krátkém zápolení se mu ale přece jen podařilo utopence z vody dostat a položit jej na souš.

Tóla několik okamžiků počkal, než znovu nabere dech, a poté se jal tělo zkoumat. Patřilo jakémusi muži; nebyl po smrti dlouho a za života byl mladý a pohledný. Oděv, který halil nešťastníkovo tělo, byl očividně kvalitní a zdobený jemnými výšivkami. Kolem krku měl mrtvý stále ještě zlatý řetěz a na jednom prstu se mu třpytil mohutný prsten s velkým polodrahokamem. Bylo zřejmé, že za života musel zastávat nějakou vyšší funkci. Měl na sobě krátký pláštík jasných barev, který byl na jednom rameni sepnutý jemnou broží v podobě jakéhosi symbolu. Na levém boku měl na pásku připnutou drahokamy vykládanou pochvu, v níž stále vězela dýka, a po pravé straně měl u pasu pověšený meč.

Tóla pozvedl ruku, začal se nepřítomně drbat na zátylku a přitom si nechápavě tělo měřil. Jako první ho napadlo, že ten mladík zřejmě uklouzl, když po mokrých kamenech kráčel přes říčku, a spadl do vody. Možná šel potmě a udeřil se při pádu do hlavy. Ale co by zřejmě urozený mladý muž pohledával v těchto končinách, a jak to, že by cestoval pěšky a ne na koni? Bylo to znepokojivé. Pokud ten vznešený mladík přišel o život na Tólově pozemku, i kdyby k tomu nakrásně došlo nešťastnou náhodou, pro Tólu by to mohlo znamenat potíže. Matně si vzpomínal, že kdysi slyšel cosi o právní zodpovědnosti podle zákona o vyrovnání.

Sklonil se k tělu a začal zkoumat, zda na mladíkově hlavě neuvidí nějaké stopy po úderu či alespoň oděrky, ale nikde nic neobjevil. Když Tóla mrtvolu otáčel, aby si prohlédl hlavu zezadu, všiml si, že mrtvý má na zádech oblečení potrhané a poničené. Také uviděl, že ruku, kterou tělo otáčel, nemá mokrou jen od vody, ale že ji má zbarvenou lehce dorůžova. Krev. Zadíval se na potrhaný oděv pozorněji a ztěžka polkl. Pochopil, jak mladík přišel o život. Někdo jej přinejmenším třikrát bodl do zad.

Tóla pomalu začínal chápat význam svého objevu a zmocnily se ho obavy. Tohle tedy rozhodně znamenalo potíže. Teprve když uslyšel tiché zakňučení a ucítil na sobě studený čumák svého psa, který dobře pochopil, že s jeho pánem není všechno v pořádku, se Tóla konečně pohnul. Ten urozený mladík, ať už to byl kdokoliv, byl zavražděn na jeho pozemku, ačkoliv k tomu došlo na veřejné stezce, kterou všichni v okolí používali k překročení potoka. Nejistě se postavil, snažil se zachovat si klidnou hlavu a uvažoval, co má teď podniknout.

Uvědomil si, že se mimoděk zadíval ke Cashelské skále na jihu, ke které se odsud dalo dojet během krátké chvilky. V Cashelu jistě budou brehoni, právníci a soudci. Ti budou vědět, co je třeba učinit. Případ prošetří a poradí mu. Tóla byl vychován ve víře, že brehonům je dána veliká moudrost. Znovu se zadíval na tělo u svých nohou. V tu chvíli si povšiml, že brož, jíž měl mladík sepnutý plášť na rameni, má velice nezvyklý tvar. Snad to byl symbol klanu, k němuž ten nešťastník náležel. Ať tak či tak, ta vzácná brož jistě každého brehona přiměje, aby šel případ osobně vyšetřit. Sehnul se, rozepnul přezku a brož z látky vytáhl. Potom se kolem sebe rychle rozhlédl a vyrazil zpátky ke svému domku se psem po boku.

Jeho žena Cainnear si všimla, že se Tóla vrací, a šla mu v ústrety s ustrašeným výrazem, neboť ihned pochopila, že něco není v pořádku.

„Co se stalo?“ ptala se ho už z dálky.

„Už chlapec vstal?“ vypravil ze sebe Tóla udýchaně, aniž by jí hned odpověděl.

„Zrovna vyvedl ven osla, aby...“

Tóla se otočil ke stáji a začal volat: „Breacu! Breacu!“

Z nedaleké stodoly se vynořil chlapec, který zřejmě teprve nedávno dosáhl věku volby, a s ustrašeným výrazem se k němu rozběhl.

„Co se děje, otče?“

„Musím se okamžitě rozjet do Cashelu. Potřebuji toho osla,“ vysvětlil mu Tóla v rychlosti. „Chci, aby sis vzal nějakou zbraň a šel dolů k přechodu přes potok. Na břehu tam leží tělo nějakého mladíka.“ Své ženy, která vyděšeně zalapala po dechu, si nevšímal. „Těla se nedotýkej a nedovol, aby se ho dotkl někdo jiný nebo aby se k němu někdo přibližoval,“ pokračoval pak.

18

„Nechám ti tu Cú Faoila. Já pojedu do Cashelu a přivedu

s sebou nějakého brehona.“

Breac pochopil, že je situace vážná, a tak měl dost soudnosti

a otce se na nic dalšího nevyptával. Rozběhl se zpátky ke stáji

a za okamžik už odtamtud vyváděl jejich oslíka. Tóla mezitím

prohodil několik konejšivých slov ke své ženě, a pak Breacovi

do ruky vložil obojek psa, aby zvíře pochopilo, že má zůstat

s chlapcem. Několikrát mu ještě zopakoval slovo „hlídej“. Pak

už se vyhoupl na osla a pobídl ho do klusu – čekala je nedlouhá

cesta do Cashelu, do paláce krále Mumanu.

PETER TREMAYNE

SEDMÁ POLNICE

Z anglického originálu The Seventh Trumpet

vydaného nakladatelstvím Headline Publishing Group, 2012

přeložila Alžběta Slavíková Hesounová

Typografie Vladimír Verner

Ilustrace na obálce Lee Gibbons

Vydalo nakla datelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2013 jako svou 1174. publikaci

Vydání první. AA 16,81. Stran 320

Odpovědná redaktorka Marie Válková

Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s.

Doporučená cena 298 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-378-8