načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sedmá pohroma – James Rollins

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Sedmá pohroma

Elektronická kniha: Sedmá pohroma
Autor: James Rollins

Dvanáctý díl z volného pokračování napínavých dobrodružných thrillerů o elitním tajném oddílu ministerstva obrany USA Sigma Force. Sigma Force v čele s velitelem Grayem Piercem bude opět řešit problém apokalyptických rozměrů. Sérii ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9% 93%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 364
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, mapy
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Zdík Dušek
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7695-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dvanáctý díl z volného pokračování napínavých dobrodružných thrillerů o elitním tajném oddílu ministerstva obrany USA Sigma Force. Sigma Force v čele s velitelem Grayem Piercem bude opět řešit problém apokalyptických rozměrů. Sérii nebezpečných katastrofálních událostí vrcholící smrtí všech dětí na světě, rozpoutá britský archeolog Harold McCabe. Profesor McCabe byl na stopě hledání důkazů deseti egyptských ran z Mojžíšova období, umírá však dříve, nežli stačí odhalit pravdu. Ta ale dá o sobě záhy vědět sama, bohužel velmi tragicky. Sigma Force se vydává do záhadné horké súdánské pouště a vzápětí do arktické oblasti, aby zabránila děsivé hrozbě z dávné minulosti oživené v současnosti šíleným géniem.

Popis nakladatele

James Rollins odhaluje starodávné nebezpečí ukryté na stránkách Bible, které ohrožuje současný svět.
Pokud se skutečně odehrály egyptské rány, nemohly by nastat znovu, tentokrát v celosvětovém měřítku?
Dva roky po svém zmizení v súdánské poušti se vůdce britské archeologické expedice profesor Harold McCabe objevuje znovu, ale umírá dřív, než stačí vyprávět svůj příběh. Záhada se prohloubí, když pitva odhalí děsivou skutečnost: někdo ho začal zaživa mumifikovat.
Profesor McCabe zmizel při hledání důkazů deseti egyptských ran z Mojžíšových časů. A skutečnost, že lékařský tým, jenž prováděl pitvu profesorova těla, onemocní neznámou chorobou, klade znepokojivou otázku.
Neschyluje se k dalším?
Velitel Gray Pierce a Sigma Force při hledání odpovědi cestují z epidemií postižených ulic Káhiry ke starobylé hrobce ukryté pod žhavými súdánskými písky a do odlehlého arktického komplexu provozovaného šíleným géniem. Dochází však čas, po který je možné vypořádat se s hrozbou zrozenou z dávné minulosti a znovu uskutečněnou nejmodernější vědou – s nebezpečím, jež zahájí sérii pohrom vrcholících smrtí všech dětí na světě… a zničením celého lidstva.

James Rollins se narodil v roce 1961 v illinoiském Chicagu jako jedno ze sedmi dětí. Je autorem řady napínavých dobrodružných románů, přeložených do více než čtyřiceti jazyků. V češtině dosud vyšlo: Podzemní říše, Pohřbeno v hlubinách, Písečná bouře, Mapa z kostí, Ledový ostrov, Černý řád, Amazonie, Jidášův kmen, Fantom hlubin, Poslední orákulum, Klíč soudného dne, Oltář ztraceného ráje, Ďáblova kolonie, Stín krále lebek, Ve stínu sfingy, Rodokmen smrti, Boží oko, Šestý zánik, Labyrint z kostí a ze série o řádu sangvinistů: Krvavá relikvie, Nevinná krev a Pekelná krev a ze série s Tuckerem Waynem: Počátek zkázy a Štvanice.
Vystudoval veterinární lékařství a poté si zřídil praxi v kalifornském Sacramentu. Jako amatérský potápěč a nadšený jeskyňář tráví většinu volného času pod zemí nebo pod vodou. Žije v pohoří Sierra Nevada.
Jestliže chcete o autorovi vědět víc, navštivte jeho webové stránky www.jamesrollins.com.

Zařazeno v kategoriích
James Rollins - další tituly autora:
Šestý zánik Šestý zánik
Oltář ztraceného ráje Oltář ztraceného ráje
Poslední orákulum Poslední orákulum
Zkouška ohněm Zkouška ohněm
Poslední odysea Poslední odysea
 (e-book)
Poslední odysea Poslední odysea
 
K elektronické knize "Sedmá pohroma" doporučujeme také:
 (e-book)
Vzpoura goliardů Vzpoura goliardů
 (e-book)
Kosmonaut z Čech Kosmonaut z Čech
 (e-book)
Anička na horách Anička na horách
 (e-book)
Trojhra Trojhra
 (e-book)
Colorado Kid Colorado Kid
 (e-book)
Večerní škola Večerní škola
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2016 by James Czajkowski

All rights reserved.

Z anglického originálu The Seventh Plague

(First published by HarperCollins Publishers, New York, 2016)

přeložil © 2017 Zdík Dušek

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Grafická úprava obálky © 2017 Bohumil Fencl

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-750-7953-4 (PDF)


Děkuji mamce a tátovi, Ronaldu a Mary Ann,

za inspiraci, za jejich neochvějnou podporu

i za celoživotní příklad, jak milovat...

Teď jsou opět spolu, navěky v pokoji.


PODĚKOVÁNÍ

Tuto knihu pomáhala vylepšit celá řada lidí – svou podporou, nápady, kriti

kou, povzbuzováním a především trvalým přátelstvím. Děkuji své stmelené

skupině recenzentů, houfu čtenářů, kteří plní roli mých prvních redaktorů

a kteří se mě nerozpakují tlačit k lepšímu výkonu: Sally Anne Barnesové,

Chrisi Croweovi, Lee Garrettovi, Jane O’Rivaové, Dennymu Graysonovi,

Leonardu Littleovi, Judy Preyové, Caroline Williamsové, Christianu Ri

leyovi, Todu Toddovi, Chrisi Smithovi a Amy Rogersové. Jako vždy patří

zvláštní poděkování Steveu Preyovi za vynikající mapy... a Davidu Sylvianovi

za to, že za všech okolností vykračuji tou nejlepší nohou... a Cherei McCar

terové za plno úžasných historických i přírodovědných informací, jež najdete

na následujících stránkách! A samozřejmě i všem v nakladatelství Harper

Collins za to, že mi neustále kryli záda, zejména Michaelu Morrisonovi, Liate

Stehlikové, Danielle Bartlettové, Kaitlin Harriové, Joshi Marwellovi, Lynn

Gradyové, Jeanne Reinaové, Richardu Aquanovi, Tomu Egnerovi, Shawn

Nichollsové a Aně Marii Allessiové. Nakonec pochopitelně děkuji lidem,

kteří se podíleli na všech úrovních tvorby nové knihy: editorce Lysse Keus -

chové a její kolegyni Priyance Krishnanové i agentům Russu Galenovi a Dan

nymu Barorovi (i jeho dceři Heather Barorové). A jako vždy musím

zdůraznit, že všechny případné omyly ve faktech či detailech, jichž snad není

mnoho, padají výhradně na mou hlavu.

7




POZNÁMKY Z HISTORICKÝCH ZÁZNAMŮ

Mojžíš řekl lidu: „Pamatujte na tento den, kdy jste vyšli z Egypta, z domu otroctví. Hospodin vás odtud vyvedl pevnou rukou...“

Exodus, 13:3

Jen málo biblických příběhů je tak drásavých a tak často se připomíná – v knihách i ve filmech – jako příběh Mojžíšův. Od osudové záchrany, kdy jako novorozenec připlul v rákosovém koši do rukou faraonovy dcery, po pozdější střetnutí se synem téhož faraona se Mojžíš stal legendární postavou. Aby osvobodil Židy z otroctví, seslal na Egypt deset ran a nakonec nechal rozestoupit moře a vedl svůj lid čtyřicet roků po poušti. Během té doby mu taky přinesl deset přikázání jako vzor nového systému zákonů.

Ale stalo se cokoliv z toho doopravdy? Většina historiků, dokonce i věřících, považuje Druhou knihu Mojžíšovu (Exodus) za báji a za morální lekci spíš než za historickou pravdu. Skeptičtí archeologové upozorňují na neexistenci egyptských záznamů o jakékoliv sérii pohrom nebo o hromadném odchodu otroků, zejména v časovém období naznačeném v Bibli.

V poslední době však objevy podél Nilu vedou k domněnce, že taková skepse je možná mylná. Skutečně existují doklady podporující Mojžíšův příběh, velký odchod z Egypta, zázraky a kletby? Mohlo se skutečně odehrát deset ran egyptských? Překvapivé odpovědi na těchto stránkách jsou založeny na faktech pevných tak jako jméno Israel vytesané do stély Merenptaha, syna Ramesse Velikého.

11


A pokud opravdu došlo k egyptským ranám, nemohlo by k nim dojít znovu,

tentokrát v celosvětovém měřítku?

Děsivá odpověď zní... ano.

12


POZNÁMKY Z PŘÍRODOVĚDNÝCH ZÁZNAMŮ

Podnebí je to, co čekáme, počasí je to, co dostaneme.

připisováno Marku Twainovi

V poslední době stoupá teplota po celém světě – a nejen v rámci globálního

oteplování, ale taky v rámci debaty o klimatické změně. Otázka Je klimatická

změna skutečná? se nedávno posunula – dnes se ptáme: Co ji způsobuje a dá

se proti tomu něco dělat? I mnozí bývalí skeptikové uznávají, že se na naší

planetě něco děje – celosvětově tají ledovce, grónské zalednění nebývalou

rychlostí ustupuje a oceány se zahřívají. Přibývá extrémních výkyvů počasí,

od úporných such po rozsáhlé záplavy. Podle zpráv z února 2016 Aljaška

prožila druhou nejteplejší zimu v záznamech, s teplotami o více než pět

stupňů Celsia nad průměrem, a družicové měření polární ledové čepičky

v květnu téhož roku odhalilo, že ustoupila na vůbec nejmenší rozlohu.

Hrozivější otázka, kterou se zabývá tento román, však zní: Jaké bude po

kračování? Odpověď je překvapivá a příliš se o ní nemluví, ačkoliv stojí na

konkrétních důkazech a vědě a –, což vás možná ohromí nejvíc – už k tomu

v minulosti došlo. Ať jste tedy věřící nebo skeptik, varování je jasné. Je načase

odhalit šokující pravdu o budoucnosti naší planety.

13


Hospodin dále řekl Mojžíšovi: „Vyzvi Árona: Vezmi svou hůl a vztáhni ruku

nad egyptské vody, nad průplavy, nad říční ramena, nad jezera, vůbec nad

všechny nahromaděné vody. Stanou se krví. V celé egyptské zemi bude krev,

i ve džberech a džbánech.“

EXODUS, 7:19

Popírání není jenom název egyptské řeky.

MARK TWAIN


JARO 1324 PŘ. N. L. NÚBIJSKÁ POUŠŤ, JIŽNÍ EGYPT Velekněžka klečela nahá v písku. Věděla, že je čas. Zlověstných znamení přibývalo, až se změnila v jistotu. Na západě stoupala ke slunci písečná bouře a proměňovala modré nebe v prašnou temnotu, sršící blesky.

Nepřítel je skoro u nich.

Sába si v rámci příprav oholila všechno tělní ochlupení včetně obočí nad namalovanýma očima. Vykoupala se ve vodách po obou stranách, ve dvou přítocích, jež vytékaly z hlubší poušti, proudily k severu a splývaly na tomto posvátném soutoku, aby vytvořily mohutnou řeku, již dávní králové, Hyksósové, nazvali Nachal. Představila si její klikatý tok kolem Luxoru, Théb a Memfisu cestou k velkému modrému moři, které se rozkládalo za úrodnou říční deltou.

Sama tu oblast sice nikdy neviděla, ale slyšela o ní vyprávět.

O našem starém domově, o zelených pláních, palmách a životě, jemuž vládnou pravidelné záplavy Nachalu...

Právě z této země Sábin lid před více než sto lety uprchl, aby unikl časům moru, hladu a smrti, pronásledován faraonem, nyní už dávno mrtvým. Většina ostatních kmenů z delty hledala útočiště v pouštích na východě, dobyla tamější země a vytvořila si vlastní království – ale její kmen žil dál na jihu proti toku řeky, poblíž vesnice Džeba v hornoegyptském okrsku Wetjes-Hor, známém jako Horův trůn.

V časech temnoty a smrti se její kmen vydal proti proudu řeky, mimo dosah egyptského království do Núbijské pouště. Patřili k němu učenci a písaři, kněží a kněžky, strážci velkého tajemství. Stáhli se do liduprázdné rozlohy Núbie, aby svoje znalosti chránili v rušných dobách po morových ranách, kdy Egypt trpěl a padl pod nájezdem cizinců z východu, divokých bojovníků s rychlejšími válečnými vozy a silnějšími bronzovými zbraněmi, kteří dobyli oslabená egyptská města téměř bez jediného vystřeleného šípu.

Ona temná doba se však chýlila ke konci.

17


Egypt byl opět na vzestupu, vyhnal dobyvatele, stavěl pomníky četným vítězstvím a rozšiřoval svou moc i tímto směrem.

„Hemet nečer...,“ zašeptal za ní její núbijský pomocník – mladík jménem Tabor. Snad vycítil její neklid, nebo se jí jen snažil připomenout její roli hemet nečer, Boží služebnice. „Už musíme jít.“

Sába to dobře chápala a vstala.

Tabor ustaraně upíral oči k bouři na západě, ale Sába si všimla proužku dýmu na severu, který označoval zkázu města u pátého nachalského kataraktu – posledního místa dobytého egyptským vojskem. Zanedlouho armáda dospěje k tomuto velkému soutoku.

Předtím musí Sába a ostatní členové jejího kmene skrýt to, co chránili více než století, zázrak, jakému není rovno: boží požehnání, lék skrytý v jádru kletby.

Postup Egypťanů podél řeky a jejich pohlcování jednoho města po druhém si vyžádaly přípravy, které probíhaly posledních tisíc dní – většinou se jednalo o očistné rituály, které měly Sábu a její řád přichystat, aby se staly nesmrtelnými nádobami pro boží požehnání.

Sába prošla proměnou jako poslední – předtím navedla na tuto cestu mnohé bratry a sestry. Stejně jako ostatní poslední rok nejedla žádné proso ani obilí a živila se jen oříšky, bobulemi, stromovou kůrou a čajem z pryskyřice, kterou sem dopravovali z dalekých zemí. Během roku jí tkáně přischly ke kostem a prsa i hýždě jí zažloutly a povisly. Vstoupila sice teprve do třetí dekády života, ale při chůzi potřebovala pomoc Taborových silných zad a paží. Musel jí pomoct i s přetažením lněného roucha přes hlavu.

Cestou od soutoku Sába sledovala, jak se k nim nezadržitelně valí písečná bouře s krajkami blesků šlehajících mračny prachu. Vnímala energii, jež proudila pouští. Cítila ji ve vzduchu, vnímala, jak jí přejíždí po kůži. Dá-li Bůh, vanoucí písky pomohou zakrýt její dílo a pohřbít je pod dunami.

Nejdřív se ale museli dostat ke vzdáleným kopcům.

Soustředila se na jednotlivé kroky. Obávala se, že čekala u řeky příliš dlouho. Když s Taborem došla do hluboké rokle mezi dvěma kopci, bouře je dohnala, vyla jim nad hlavami a bičovala jim každý odhalený kousek kůže žhavým pískem.

„Pospěš, má paní,“ pobízel ji Tabor a nakonec ji přímo zvedl. Sába cítila, jak se špičky jejích nohou dotýkají písku a vyrývají do něj nerozluštitelné hie roglyfy s úpěnlivou prosbou.

Nesmím selhat...

18


Prošli temným dveřním otvorem a pospíchali dlouhou, příkrou chodbou k nádheře vytesané do pískovce pod nimi. Cestu jim osvětlovaly pochodně, v jejichž záři se po okolních stěnách přelévaly stíny. Světlo postupně odhalovalo to, co tu bylo ukryto, dílo umělců a učenců, již na něm spolupracovali více než sedm desítek let.

Tabor jí pomohl podloubím z velkých kamenných zubů a po ploše jazyka vytesaného do nejmenších detailů. Místnost před nimi se rozdělovala do dvou chodeb: jedna procházela skálou ke kamennému žaludku dole, druhá, lemovaná malými prstenci, vedla do rozsáhlé hrudní dutiny.

Co nejrychleji zamířili do druhé chodby.

Sába si představila podzemní komplex, vyhloubený tak, aby připomínal vnitřní orgány postavy, jedné z těch, jejichž pozůstatky jsou pohřbené pod těmito kopci. Dílo nemělo žádný povrch – jeho kůži představoval samotný svět –, ale autoři vytesali do pískovce i ty nejmenší podrobnosti lidských vnitřností od jater a ledvin po močový měchýř a mozek.

Její kmen si pod těmito kopci vytvořil vlastního kamenného boha, dostatečně velkého, aby si v něm zařídili domov a využili jeho tělo jako nádobu k ukrytí toho, co bylo třeba uchovat v bezpečí.

Jako to teď musím udělat i já... učinit ze svého těla chrám velkého božího požehnání.

Tabor ji dovedl k místu, kde se chodba lemovaná prstenci znovu dělila do dvou menších tunelů, stejně jako se dýchací trubice dělí v její vlastní hrudi. Zatočil s ní do levé chodby, v níž mírně sklonili hlavu pod oblý strop. Nemuseli však chodit daleko.

Světlo pochodní se před nimi rozjasnilo a chodba vyústila do obrovského prostoru, zdánlivě podpíraného kamennými žebry, která se klenula vzhůru k páteři. Uprostřed místnosti spočívalo kamenné srdce, čtyřikrát vyšší než ona, vytvořené v dokonalé symetrii a s velkými zahnutými cévami, které z něj vějířovitě vystupovaly.

Podívala se na hrstku dalších núbijských sluhů, kteří vkleče čekali na její příchod.

Zahleděla se ke sloupoví zakřivených kamenných žeber. Mnoho výklenků mezi nimi bylo uzavřeno novými cihlami označujícími hrobky jejích bratrů a sester, těch, kteří ji předešli do budoucnosti. Představila si, jak zhrouceně sedí na židlích a jejich těla pomalu dokončují proměnu, aby se stala nádobami božího požehnání.

Já jsem poslední... vyvolená služebnice boží.

19


Odvrátila se od stěn, čelem ke kamennému srdci. Do jedné komory se otvírala malá dvířka.

Setřásla Taborovu ruku a poslední kroky ušla sama. Přistoupila ke dveřím, sklonila hlavu a vešla dovnitř. Když se narovnala, dlaní nahmátla studený kámen. V nitru na ni čekal stříbrný trůn, a když se na něj posadila, byl stejně ledový. U boku měla misku vytesanou z lazuritu, téměř po postříbřený okraj naplněnou vodou. Zvedla ji a položila si ji na hubená stehna.

Tabor se naklonil do dveřního otvoru. Bolestí nedokázal promluvit, ale jeho výraz byl jasně čitelný, plný smutku, naděje a strachu. Sábě se v hrudi vzedmuly stejné emoce – spolu s nemalými pochybami. Ale kývla na Tabora.

„Začněme.“

Nad ostatními pocity v jeho obličeji zvítězil zármutek, ale i on na ni kývl a s úklonou se vzdálil.

Přistoupili ostatní sluhové a začali uzavírat vchod suchými cihlami z bláta a slámy. Tma kolem ní se prohlubovala, ale v posledním záblesku světla zvenku se podívala na misku ve svém klíně. Jasně viděla její tmavý lesk a šarlatový odstín. Věděla, co obsahuje. Vodu z Nachalu, z doby, kdy řeka byla kletbou proměněna v krev. Odebrali vzorek před celou věčností a její kmen ji uchovával – spolu s požehnáním skrytým v jeho temném srdci.

Po zasazení poslední cihly ztěžka polkla – najednou měla vyschlé hrdlo. Poslouchala, jak sluhové zvenku po cihlách roztírají vrstvu bláta, a slyšela zrádný šramot způsobený tím, jak kolem základny srdce rozmísťují dřevo.

Zavřela oči. Věděla, co přijde.

Představila si, jak pochodně zapalují dřevo.

Správnost její představy brzy potvrdilo teplo, jež se šířilo kameny pod jejíma nohama. Vzduchu uvnitř srdce – už tak dusivému – netrvalo dlouho, než se ohřál taky. Veškerá vlhkost vyschla a unikla cévami vzhůru. Za chvíli měla pocit, že dýchá žhavý písek. Zalapala po dechu, když ji začala pálit chodidla. Stříbrný trůn se rozžhavil jako sežehnutý vrchol duny na letním slunci.

Přesto se nehýbala. Tou dobou už služebnictvo jistě opustilo tento podzemní svět a uzavřelo ho za sebou. Pod ochranou bouře opustí oblast, navždy zmizí a dovolí poušti, aby zahladila všechny stopy po přítomnosti tohoto komplexu.

Čekala a z očí jí kanuly slzy, které však vyschly dřív, než jí stačily stéct po lících. Rozpraskanými rty vzlykala bolestí a jistotou blížícího se konce. Vtom se ve tmě objevila měkká záře. Jejím zdrojem byla miska v jejím klíně a záře dodávala šarlatové tekutině ten nejjemnější lesk.

20


Sába netušila, jestli jde o halucinaci z bolesti, ale záře jí poskytla útěchu. Dodávala jí sílu na dokončení posledního úkolu. Zvedla misku ke rtům a napila se. Životodárná tekutina jí stekla vyprahlým hrdlem do sevřeného žaludku.

Když spustila prázdnou misku zpátky do klína, žár uvnitř kamenného srdce dosáhl trýznivé intenzity. Sába se však i přes bolest usmála – věděla, co v sobě uchovává.

Jsem tvá nádoba, můj Pane..., odteď až na věky.

21


21.34 VÝCHODNÍHO STANDARDNÍHO ČASU 2. BŘEZNA 1895 NEW YORK CITY Tohle je lepší...

Samuel Clemens – známější pod literárním pseudonymem Mark Twain – s cílem na dosah vedl svého váhajícího společníka přes Gramercy Park. Na opačné straně ulice je lákalo plynové světlo ozařující sloupy, portikus a kování Klubu hráčů. Oba muži byli členy tohoto exkluzivního zařízení.

Twain, lákaný příslibem smíchu, pití a dobré společnosti, odhodlaně kráčel dlouhými kroky nočním městem a nechával za sebou oblaka doutníkového dýmu. „Co říkáš, Nikolo?“ zavolal dozadu na svého kamaráda. „Podle kapesních hodinek a žaludku Hráči určitě ještě podávají večeři. A kromě toho bych si k tomu doutníku dal trochu brandy.“

Skoro o dvacet let mladší Nikola Tesla měl na sobě tuhý oblek, na loktech odřený do matného lesku. Pořád si uhlazoval tmavé vlasy a těkal očima kolem sebe. Když byl nervózní jako teď, jeho srbský přízvuk byl stejně výrazný jako jeho knír.

„Samueli, příteli, je pozdě a já ještě musím dokončit nějakou práci v laboratoři. Cením si těch vstupenek do divadla, ale měl bych jít.“

„Nesmysl. Příliš práce z tebe dělá nudného člověka.“

„V tom případě je tvůj život mimořádně vzrušující, když ho vedeš s takovým množstvím volného času.“

Twain se na něj ohlédl a přehnaně si odfrkl. „Dovol, abych tě informoval, že pracuji na další knize.“

„Nech mě hádat,“ odpověděl Nikola s ironickým úsměvem. „Huck Finn a Tom Sawyer jsou v dalším maléru.“

„Kéž by se ti dva pacholci do nějakého dostali,“ zasmál se Twain tak hlasitě, až k sobě přitáhl pohled kolemjdoucího. „Aspoň bych mohl zaplatit věřitelům.“

Sice o tom nemluvil, ale vloni vyhlásil bankrot a předal všechna svá autorská práva manželce Olivii. V následujících dvanácti měsících měl vy

22


razit na celosvětové přednáškové turné, aby pomohl se splácením svých dluhů.

Zmínka o penězích přesto pokazila atmosféru. Twain si v duchu vyčinil za to, že se o nich vůbec zmiňoval. Věděl, že se Nikola potýká s finančními těžkostmi jako on, ačkoliv jeho přítel byl opravdový génius a vševěd – vynálezce, elektrotechnik a fyzik. Twain strávil mnoho odpolední v Nikolově laboratoři na Jižní Páté avenue a oba muži se spřátelili.

„Možná jeden drink,“ připustil Nikola s povzdechem.

Vykročili přes ulici k portiku pod syčími plynovými lampami, než ale dorazili ke vchodu, ze stínu se vynořila nějaká postava a zatarasila oběma cestu.

„Díkybohu,“ oddechl si muž, který je přepadl. „Váš vrátný mi řekl, že večer možná zajdete sem.“

Twaina nenadálé zjevení toho muže překvapilo, ale teď ho konečně poznal. Udiveně a radostně poplácal starého přítele po rameni. „Rád tě vidím, Stanley! Co tady děláš? Myslel jsem, že jsi pořád v Anglii.“

„Přijel jsem teprve včera.“

„Výtečně! Oslavme tedy tvůj návrat k našim břehům sklenkou nebo dvěma. Možná i třemi.“

Pokusil se oba muže odtáhnout dovnitř, ale Stanley ho zastavil na prahu.

„Jestli se nemýlím,“ řekl, „znáš se s Thomasem Edisonem.“

„Inu..., asi ano,“ odpověděl Twain váhavě – až příliš dobře si byl vědom třenic mezi Edisonem a svým dnešním společníkem Nikolou Teslou.

„Musím s ním probrat jednu naléhavou záležitost. Potřebuji mu něco ukázat – ten úkol mi svěřila Koruna.“

„Skutečně? To zní tajuplně.“

„Třeba bych mohl pomoct já,“ nabídl se Nikola.

Jelikož se oba muži neznali, Twain je formálně představil – jako potenciální dohazovač tohoto zvláštního svazku. „Nikolo, tohle je Henry Morton Stanley – brzy už sir Stanley, dá-li se věřit drbům –, proslulý nejen jako badatel, ale taky tím, že našel Davida Livingstonea, kolegu cestovatele, který se ztratil uprostřed Afriky.“

„Ach,“ vydechl Nikola, „vzpomínám si, obzvlášť na to, jak jste ho pozdravil. Doktor Livingstone, předpokládám?“

Stanley si povzdychl. „Takhle přesně jsem to neřekl.“

Twain se usmál a obrátil se k druhému příteli. „A tohle je Nikola Tesla, přinejmenším tak velký génius jako Edison, možná větší.“

Stanley vykulil oči. „No jistě. Měl jsem vás poznat.“

23


Jeho slova přitáhla do Nikolových bledých lící trochu barvy.

„Takže,“ začal Twain, „jaký strašlivý úkol ti Britská koruna zadala?“

Stanley si vlhkou dlaní prohrábl řídnoucí šediny. „Jak víš, Livingstone se ztratil v Africe, když hledal prameny Nilu. O to jsem se ostatně v minulosti pokoušel i já.“

„Ano, ty a mnoho jiných Britů. Zjevně je to pro vás úkol na úrovni hledání Svatého grálu.“

Stanley se zamračil, ale neohradil se.

Twain měl podezření, že snaha Britů nesouvisí ani tak s ukojením zeměpisné zvědavosti jako spíš s koloniálními ambicemi v Africe, ale projednou držel jazyk za zuby, aby neodehnal přítele dřív, než se vysvětlí tato večerní záhada.

„Proč tedy Britskou korunu zajímá pramen Nilu?“ zeptal se.

Stanley si ho přitáhl blíž a vylovil z kapsy nějaký předmět. Byla to skleněná ampule plná tmavé tekutiny. „Tohle se nedávno podařilo objevit v pozůstalosti Davida Livingstonea. Núbijský válečník, kterému Livingstone pomohl zachránit nemocného syna, mu věnoval prastarý talisman, nádobku zapečetěnou voskem a s vyrytými hieroglyfy. Tato ampule obsahuje malý vzorek vody z té nádoby, vody, která podle tvrzení toho domorodce pocházela přímo z Nilu.“

Twain pokrčil rameny. „Proč je to tak významné?“

Stanley o krok ustoupil a zvedl ampuli k plynové lampě. Tekutina pod mihotavým plamenem zářila sytě šarlatovým odstínem.

„Podle Livingstoneových dokumentů je ta voda údajně tisíce let stará. Prý ji nabrali v Nilu, když se voda proměnila v krev.“

„Proměnila v krev?“ zopakoval Nikola. „Jako ve Starém zákoně?“

Twain se usmál. Měl podezření, že se ho Stanley snaží vyprovokovat. Cestovatel věděl o jeho nechuti k organizovanému náboženství. Často na toto téma vzrušeně debatovali. „Takže tvrdíš, že tahle voda pochází z dob Mojžíšovy biblické rány, první z deseti, které seslal na Egypťany?“

Stanleyův výraz se nezměnil. „Vím, jak to zní.“

„To přece nemůže...“

„V Královské společnosti zemřelo dvacet dva lidí. Zahynuli, když poprvé otevřeli ten núbijský talisman, aby otestovali jeho obsah v laboratoři.“

Rozhostila se chvilka užaslého ticha.

„Jak zemřeli?“ zeptal se nakonec Nikola. „Otrávili se jedem?“

Stanley zbledl. Byl to muž, který bez mrknutí oka čelil divokým zvířatům, vysilující horečce i lidožroutským divochům. Teď však vypadal vyděšeně.

24


„Žádný jed.“

„Tak co?“ zeptal se Twain.

Stanley se smrtelnou vážností odpověděl: „Kletba. Mor z dávné minulosti.“ Sevřel ampuli v hrsti. „Toto je skutečně pozůstatek dávného božího hněvu se - sla ného na Egypťany – ale je to jen začátek, jestli nezastavíme to, co se chystá.“

„Co se dá udělat?“ zeptal se Twain.

Stanley se otočil k Nikolovi. „Musíte jet do Anglie.“

„Kvůli čemu?“ naléhal Twain.

„Zabránit další ráně.“

25


1. ČÁST

Mumifikace

Σ


1. kapitola

SOUČASNOST 28. KVĚTNA 11.32 VÝCHODOEVROPSKÉHO ČASU KÁHIRA, EGYPT Derek Rankin poznal z patologovy nervozity, že se něco děje. „Ukažte nám to tělo.“

Dr. Badáwí nepatrně kývl hlavou a pokynul k výtahu v márnici. „Následujte mě, prosím.“

Všichni vykročili. Derek se podíval na své dvě společnice a napadlo ho, jak zvládnou poslední kroky této ponuré cesty. Starší z obou žen, Safia al-Mázová, byla o hlavu vyšší než její mladší kolegyně Jane McCabeová. Jejich skupina dorazila ráno soukromým letadlem z Londýna, přistála na káhirském letišti a okamžitě se odebrala do zdejší márnice sídlící ve fádních modrých budovách vzdálených, co by kamenem dohodil, od Nilu.

Cestou za patologem Safia objímala mladší ženu, teprve jednadvacetiletou, kolem ramen, jako kdyby ji chtěla chránit.

Derek zachytil Safiin pohled a mlčky se jí zeptal: Zvládne to Jane?

Safia se zhluboka nadechla a přikývla. Byla jeho nadřízená, vrchní kurátorka Britského muzea. On sám nastoupil v muzeu před čtyřmi lety na pozici pomocného kurátora. Zabýval se bioarcheologií se zaměřením na zdraví dávných lidí. Zkoumáním stavu zubních, kosterních i tkáňových ostatků se snažil sestavit ucelenější obraz o fyzické kondici lidí v hluboké minulosti. Občas dokonce u konkrétních jedinců zjišťoval příčinu smrti. V předchozím zaměstnání na londýnské University College vyšetřoval různé epidemie včetně evropské Černé smrti nebo Velkého hladomoru v Irsku.

V Britském muzeu se momentálně věnoval analýze mumií získaných z míst kolem šestého nilského kataraktu, kde Súdán právě stavěl novou přehradu. Tato vyschlá oblast zůstávala téměř neprozkoumaná, ale vzhledem k nové stavební činnosti se Súdánská společnost archeologického výzkumu obrátila na Britské muzeum, aby jí britští odborníci pomohli zachránit místní archeologické poklady, než budou navždy ztraceny. Jen za posledních pár měsíců

29


se projektu podařilo uchovat významné množství skalního umění a vykopat a přestěhovat 390 bloků malé núbijské pyramidy.

Právě tento projekt je taky přivedl sem – mnozí ho považovali za prokletý, když před dvěma lety zmizel vedoucí expedice s celým týmem. Po několikaměsíčním pátrání bylo jejich zmizení připsáno násilnému zločinu, patrně kvůli nestabilitě v oblasti po vzpourách Arabského jara a následujícímu politickému chaosu. Polovinu výzkumné skupiny sice tvořili Súdánci, ale přesto nebylo moudré, aby se cizinci vypravovali do tak odlehlých míst zamořených lupiči a vzbouřenci. Uvažovalo se i o teroristickém činu, ale žádná skupina se k útoku nepřihlásila a nikdo ani nepožádal o výkupné.

Celým muzeem ztráta otřásla. Vedoucí týmu, profesor Harold McCabe – byť vzhledem ke své neústupné povaze nikoliv přímo milovaný – byl ve svém oboru uznávanou kapacitou. Právě profesorova účast na projektu přesvědčila Dereka, aby se připojil k záchranným snahám. McCabe byl Derekův školitel na UCL a dokonce mu pomohl získat grant.

Profesorova smrt tedy Dereka hluboce zasáhla – ale ne tak hluboce jako nejmladší členku jejich dnešní skupinky.

Díval se, jak Jane McCabeová nastupuje do výtahu. Haroldova dcera stála se založenýma rukama, pohled upřený tisíce kilometrů daleko. Derek postřehl na jejím čele a horním rtu nepatrné krůpěje potu. Venku bylo horko a klimatizace v márnici s tím nedokázala nic moc nadělat. Tušil nicméně, že pot nesouvisí ani tak s teplotou jako spíš s tím, co dívka brzy uvidí.

Než se dveře výtahu zavřely, Safia se dotkla jejího lokte. „Jane, pořád můžete počkat tady nahoře. Znala jsem vašeho otce dost dobře, abych ho zvládla identifikovat.“

Derek souhlasně přikývl a zvedl ruku před čidlo na dveřích, aby se nedopatřením nezavřely.

Jane ztvrdl pohled. „Musím tam jít,“ řekla. „Po dvou letech čekání na odpovědi ohledně otce i bratra nehodlám...“

Zlomil se jí hlas, což ji viditelně popudilo. Její starší bratr Rory doprovázel otce a zmizel se zbytkem výpravy, takže Jane zůstala na světě sama. Její matka zemřela před šesti lety po dlouhém boji s rakovinou vaječníků.

Jane stlačila Derekovu ruku dolů a dveře výtahu se zavřely.

Safia si mírně povzdychla – zjevně se smířila s dívčiným rozhodnutím.

Derek od Jane ani nečekal jinou reakci. Příliš se podobala otci: byla tvrdohlavá, umíněná a velice nadaná. Derek ji znal stejně dlouho jako jejího otce. Tehdy jako šestnáctiletá nastupovala na urychlený studijní program na stejné

30


univerzitě jako on. V devatenácti letech získala doktorát z antropologie a pokračovala jako výzkumný pracovník, aby šla v otcových šlépějích.

Což ji bohužel přivedlo až sem.

Zatímco kabina klesala, Derek si ženy prohlížel. Obě sdílely vášeň k dějinám, ale jinak snad ani nemohly být odlišnější. Na Safii byl jasně vidět původ z Blízkého východu: snědá pleť a dlouhé tmavé vlasy zpola ukryté pod volným šátkem. Oblečená byla neokázale do tmavých volných kalhot a světle modré blůzy s dlouhými rukávy. Měla ve zvyku mluvit jemným, tichým hlasem, ale snadno si zjednávala respekt. Její smaragdově zelené oči dokázaly v případě nutnosti muže přímo ochromit.

Jane na druhé straně do značné míry připomínala svého skotského otce. Rusé vlasy nosila ostříhané na mužské mikádo a její osobnost byla bohužel právě tak ohnivá. Derek slýchal historky o tom, jak zastrašovala kolegy z řad studentů a někdy dokonce i profesory, pokud s ní nesouhlasili. Rozhodně byla po otci, ale v jednom ohledu se velice lišili. Haroldova pleť se po desetiletích na pouštním slunci proměnila ve vrásčitou, tuhou kůži, zatímco Janeina byla bledá a hladká od let strávených v univerzitních knihovnách. Jedinou skvrnkou byly jemné pihy na nose a lících, které jí dodávaly dívčí vzezření, jež si mnozí pletli s naivitou.

Derek věděl své.

Kabina zastavila, dveře se otevřely a dovnitř pronikl štiplavý pach dezinfekce smísený se závanem rozkladu. Doktor Badáwí je odvedl do sklepní chodby s bílými betonovými stěnami a odřeným linoleem na podlaze. Kráčel rychle, zahalený do bílého pláště, který mu dosahoval ke kolenům. Očividně chtěl celou věc vyřídit co nejrychleji – ale něco ho taky zneklidňovalo.

Dospěl ke konci chodby a prošel plastovým závěsem, který odděloval malou místnost. Derek s oběma ženami ho následovali. Uprostřed místnosti stál jediný stůl z nerezové oceli a na něm pod nažehleným prostěradlem leželo tělo.

Ačkoliv Jane trvala na své přítomnosti, na prahu zaváhala. Safia zůstala s ní a Derek přistoupil s patologem ke stolu. Slyšel, jak za ním Jane šeptá, že je v pořádku.

Badáwí se ohlédl na obě ženy a nervózně vrazil do ocelové váhy visící vedle stolu. Zašeptal Derekovi: „Asi byste se měl podívat první. Možná není vhodné, aby tu byly ženy.“

Jane ho zaslechla a odpověděla na jeho skrytou misogynii. „Ne.“ Vykročila se Safií kupředu. „Potřebuju vědět, jestli to je můj otec.“

31


Derek v jejím výrazu četl víc. Chtěla odpovědi, nějaké vysvětlení let nejistoty a falešných nadějí. Především se ale potřebovala vyrovnat se svou ztrátou.

„Ať to máme za sebou,“ pobídla Safia Badáwího.

Badáwí nepatrně přikývl a odhrnul horní polovinu prostěradla, pod nímž se objevil nahý trup.

Derek prudce vydechl a o krok couvl. Jeho první reakcí bylo odmítnutí. Tohle nemohl být Harold McCabe. Tělo na stole vypadalo jako mrtvola vyhrabaná po staletích z písku. Kůže naschla k ostrým obrysům obličejových kostí a žeber. Ještě podivnější byl její odstín: ořechově hnědý, skoro jako kdyby tělo někdo natřel fermeží. Po odeznění prvního šoku ale Derek zaznamenal prošedivělé vlasy a vousy a pochopil, že jeho prvotní dojem byl mylný.

Jane ho taky poznala. „Tati...“

Derek se ohlédl. Jane se v obličeji zračilo zoufalství a muka. Odvrátila se a zabořila hlavu do Safiiných prsou. Safiin výraz odrážel podobně hluboké zoufalství. Znala Harolda déle než Derek. Zároveň však zmateně krabatila čelo.

Derek dokázal uhodnout důvod jejího údivu. Obrátil se na patologa: „Já myslel, že profesor McCabe byl ještě živý, když ho před deseti dny objevili.“

Badáwí přikývl. „Našla ho rodina nomádů, když klopýtal pouští zhruba kilometr od vesnice Rufaa.“ Vrhl účastný pohled na Jane. „Na voze ho dopravili do vesnice, ale zemřel dřív, než se k němu stačila dostat pomoc.“

„Časově to nedává smysl,“ namítla Safia. „Tyhle ostatky vypadají mnohem starší.“

Derek souhlasil – sám přece instinktivně zareagoval stejně. Obrátil pozornost ke stolu, zaujatý jinou záhadou. „Říkáte, že tělo profesora McCabea dorazilo předevčírem nákladním vozem a nikdo je nebalzamoval, jen ho zabalili do plastu. Bylo to snad chladírenské auto?“

„Ne. Ale dali jsme ho do chladicího boxu, jakmile dorazil do márnice.“

Derek se podíval na Safii. „Deset dní strávilo na horku, a přesto nevidím prakticky žádné stopy posmrtného rozkladu. Žádné otoky, žádná popraskaná kůže. Vypadá skoro zakonzervovaný.“

Jediným viditelným poškozením byl řez ve tvaru písmene Y od pitvy. Derek cestou z Londýna četl patologovu zprávu. Nepodařilo se zjistit příčinu smrti, ale nejpravděpodobnějšími viníky byly žár a dehydratace. Taková dia - g nóza nicméně nevysvětlovala z profesorova příběhu nic.

Kde byl celou tu dobu?

Safia zřejmě myslela na totéž. „Podařilo se vám od té nomádské rodiny do

32


stat víc informací? Vysvětlil jim profesor McCabe, kde byl, než ho našli? Zmínil se o svém synovi nebo o ostatních?“

Badáwí sklopil oči k chodidlům. „Nic z jeho slov nedává smysl. Byl slabý, v deliriu a rodina, která ho našla, mluví jenom hovorovou formou súdánské arabštiny.“

„Můj otec mluvil plynně mnoha variantami arabštiny,“ ozvala se Jane.

„To je pravda,“ potvrdila Safia. „Jestli se mu podařilo něco sdělit před tím, než zemřel...“

Badáwí si povzdychl. „Tohle jsem do zprávy nepsal, ale podle jednoho z nomádů profesor McCabe tvrdil, že ho spolkl obr.“

Safia se zamračila. „Že ho spolkl obr?“

Badáwí pokrčil rameny. „Jak jsem říkal, byl vážně dehydrovaný a patrně v deliriu.“

„A nic jiného?“ naléhala Safia.

„Jenom jedno slovo, které cestou do vesnice opakoval pořád dokola.“

„Jaké slovo?“

Badáwí se podíval na dívku vedle Safie. „Jane.“

Při těch slovech Haroldova dcera ztuhla – vypadala raněně a ztraceně.

Zatímco ji Safia dál objímala, Derek využil chvilky k jemnému průzkumu těla. Prsty zkusil pružnost kůže. Připadala mu podivně ztluštělá, téměř tvrdá. Potom zvedl kostnatou ruku a podíval se na nehty, které měly podivně žlutý odstín.

Obrátil se na Badáwího. „Podle vaší zprávy jste v jeho žaludku našel řadu malých kamenů, všechny zhruba stejné velikosti a tvaru.“

„Ano. Velké přibližně jako křepelčí vejce.“

„A kousky něčeho, co je podle vás stromová kůra.“

„Správně. Předpokládám, že ho hlad dohnal ke konzumaci čehokoliv, co v poušti našel, snad aby utlumil křeče z vyhladovění.“

„Nebo je měl v žaludku z jiného důvodu.“

„Z jakého?“ zeptala se Safia.

Derek ustoupil. „Musím provést víc testů, abych potvrdil svoje podezření. Biopsii z kůže a rozhodně taky toxikologický rozbor obsahu trávicí soustavy.“ V duchu prošel seznam všeho, co chtěl udělat. „Nejdůležitější ale je sken mozku.“

„Co si myslíte?“ zatlačila na něj Safia.

„Podle stavu těla – starého vzhledu i podivně zakonzervovaných ostatků – se domnívám, že profesor McCabe byl mumifikován.“

33


Badáwí sebou trhl, dotčený a uražený. „Mohu vás ujistit, že nikdo tělo toho muže po smrti neznesvětil. Nikdo by si netroufl.“

„Špatně jste mě pochopil, pane doktore. Já si nemyslím, že byl mumifikován po smrti.“ Podíval se na Safii. „Ale ještě před ní.“ 16.32 O pět hodin později se Derek skláněl nad sadou monitorů. Nad úrovní hlavy měl řadu oken, za nimiž byla místnost s přístrojem na magnetickou rezonanci, stolem a obrovským bílým tunelem.

Kvůli byrokratickým průtahům směli přepravit tělo profesora McCabea zpátky do Anglie až zítra, a tak se Derek snažil získat co nejvíc dat, než dojde k dalšímu rozkladu. Už odebral vzorky kůže a vlasů a nechal patologa zapečetit zvláštní obsah žaludku: kameny o velikosti křepelčích vajec a kousky, které vypadaly jako nestrávená stromová kůra. Badáwí taky zařídil použití přístroje na magnetickou rezonanci ve vedlejší nemocnici.

Derek studoval výsledky druhého skenu. Viděl parasagitální řez profesorovou hlavou s laterálním průřezem lebkou. Silný magnetizmus a radiové vlny přístroje jasně vykreslily oblouk mozkovny, kostěný nosní můstek a očnice. Mozek uvnitř lebky však představoval beztvarou šedou hmotu – nevypadal tak, jak by Derek za normálních okolností očekával.

„Tenhle obrázek vypadá ještě rozostřeněji než první,“ poznamenala Safia u jeho ramene.

Derek přikývl. Na prvním skenu se daly rozeznat aspoň nějaké podrobnosti mozkové struktury, jako bylo zvrásnění povrchových závitů a rýh. Derek, nespokojený, že postrádá další detaily, požádal o druhý sken, než se tělo vrátí do márnice. Tyto výsledky však ukazovaly ještě méně vnitřních rysů.

Derek se narovnal. „Nevím, jestli je problém s nastavením přístroje, nebo jestli už profesorův mozek podlehl posmrtnému rozkladu.“

„Co další sken?“

Derek zavrtěl hlavou a podíval se na prázdný přístroj. Profesorovo tělo už se vrátilo do márnice. „Naší nejlepší nadějí je zakonzervovat, co se dá, než rozklad postoupí. Požádal jsem patologa, ať odebere mozkomíšní mok a mozek, aby se dal uložit do formalínu k dalšímu zkoumání po návratu do Londýna.“

Safia ustaraně nakrabatila čelo. „Ví o tom Jane?“

„Získal jsem její svolení, než odjela do hotelu.“

Po provedení identifikace otcových ostatků a vyplnění patřičných formu

34


lářů Jane ještě víc pobledla. Derek jí přesto řekl, co by chtěl provést za testy, než se tělo vrátí do Anglie na pohřeb. Jane souhlasila – chtěla odpovědi stejně jako on, možná ještě víc. Netoužila nicméně sledovat průběh testů na vlastní oči. I její stoické odhodlání mělo své hranice.

Safia si povzdychla. „To tedy asi znamená, že toho momentálně víc udělat nemůžeme.“

Derek si protáhl ztuhlá záda a přikývl. „Zajdu do márnice a ověřím si, že je všechno v pořádku. Vy byste se mohla zastavit u Jane a podívat se, jak...“

Přerušilo ho zvonění telefonu. Technik v místnosti zvedl sluchátko, krátce do něj promluvil a otočil se k Derekovi. „To je patolog. Chce s vámi mluvit.“

Derek se zamračil a převzal sluchátko. „Tady je doktor Rankin.“

„Musíte hned přijít,“ vyhrkl Badáwí udýchaně. V hlase mu znělo ohromení. „Tohle musíte vidět.“

Derek se pokusil položit pár otázek, ale Badáwí mu odmítl říct cokoliv dalšího, jen zdůraznil nutnost jeho okamžitého návratu do márnice. Derek nakonec zavěsil a objasnil celou situaci Safii.

„Jdu s vámi,“ řekla.

Oba vyšli z nemocnice a zamířili přes dva bloky k márnici. Po hodinách strávených uvnitř je oslepovalo slunce a horko se téměř nedalo vydržet. Každý nádech jako by mu sežehoval plíce.

Když přecházeli ulici plnou lidí, Safia klidně kráčela vedle něj a zdálo se, že jí žár nijak nevadí. „Dereku, zmínil jste se o tom, že máte nějaký nápad, co se Haroldovi stalo a jak vysvětlit zvláštní stav jeho těla. Co jste myslel tím, že ho mumifikovali ještě před smrtí?“

Derek se chtěl tomuto rozhovoru vyhnout a v duchu si vyčinil za to, že předtím vůbec něco říkal. Jeho slova zjevně jen prohloubila Janeinu úzkost, a dokud nezíská důkazy, neměl o tom začínat.

Cítil, jak rudne v obličeji, a ne od horka. „Je to jenom domněnka – a docela divoká. Nebylo rozumné, že jsem se o ní zmiňoval předčasně.“

„Přesto, povězte mi, o čem jste mluvil.“

Derek si povzdychl. „Říká se tomu automumifikace. Člověk úmyslně připraví svoje tělo tak, aby tkáně zůstaly po smrti zachovalé. Nejčastěji ji vídáme u mnichů na Dálném východě, konkrétně v Japonsku a Číně. Rituál je nicméně známý i u jistých kultů v Indii a asketických sekt na Středním východě.“

„Ale proč podstupovat něco takového? Zní to jako forma sebevraždy.“

„Naopak. Pro většinu účastníků se jedná o duchovní akt, o cestu k nesmrtelnosti. Zachovalé ostatky těch, kteří prošli takovou proměnou, jejich sekty

35


uctívají. Mumifikovaná těla jsou údajně zázračné relikvie schopné propůjčovat věřícím zvláštní síly.“

Safia si přezíravě odfrkla.

Derek pokrčil rameny. „Nejde jenom o nějaké obskurní kulty. I katolíci věří, že zachovalost těla je jeden z důkazů svatosti.“

Safia se na něj podívala. „Jestli je to všechno pravda, jak člověk může sám sebe mumifikovat?“

„To je u různých kultur různé, ale najdeme několik společných rysů. Zaprvé jde o pomalý proces, který trvá roky. Začíná změnou jídelníčku, tím, že se člověk vyhýbá obilninám a jí jen speciální ořechy, borové jehlice, bobule a stromovou kůru bohatou na pryskyřici. Dávní protagonisté tohoto umění v Japonsku, známí pod označením sokušinbutsu neboli živoucí Buddhové, dokonce nazývají svůj jídelníček mokujikjo neboli konzumace stromů.“

„Na tuhle myšlenku vás tedy přivedl patologův nález kůry v Haroldově žaludku?“

„A taky přítomnost těch malých kamenů. Rentgen u mumií sokušinbutsu taky odhalil v břiše kameny.“

„Ale jak cokoliv z toho zabraňuje po smrti rozkladu?“

„Má se za to, že jisté byliny, toxiny a pryskyřice, které tělo dlouhodobým požíváním přijímá, vykazují protimikrobiální účinky. Zabraňují růstu bakterií a v zásadě fungují jako přírodní balzám.“

Safia vypadala, že je jí z takového pomyšlení nevolno.

„Poslední krok postupu obvykle spočívá v tom, že se dotyčná osoba nechá zavřít v pohřební komnatě s malým otvorem, aby se umožnil přístup vzduchu. V Japonsku mnichové podstupující automumifikaci prozpěvovali a zvonili na zvon, dokud nezemřeli. Pak ti venku hrobku uzavřeli, počkali tři roky a zase ji otevřeli, aby zjistili, jestli ten mnich uspěl.“

„Aby zkontrolovali, jestli se tělo nerozložilo?“

Derek přikývl. „Pokud se nerozložilo, vykouřili ho kadidlem, aby ho zakonzervovali ještě víc.“

„A vy si myslíte, že Harold sám sobě udělal něco takového?“

„Nebo ho k tomu přinutili jeho věznitelé. Každopádně rituál nebyl doveden do konce. Odhaduji, že Haroldova mumifikace začala teprve před dvěma nebo třemi měsíci.“

„Jestli máte pravdu, důkaz, že mu někdo udělal takovou věc, nám může poskytnout vodítko ohledně toho, kdo unesl výzkumný tým.“

„A mohl by nám dát naději ohledně ostatních. Třeba je drží v zajetí a nutí je

36


podstupovat stejný pomalý proces. Včetně Janeina bratra Roryho. Pokud je na - jdeme dost rychle a poskytneme jim patřičnou péči, mohli by se zcela uzdravit.“

Safia na chvilku stiskla rty do úzké čárky, než se zeptala: „Myslíte, že dokážete určit druh stromu, ze kterého pochází ta kůra? Mohli bychom přesně stanovit místo, kde vězní ostatní.“

„To mě vůbec nenapadlo. Ale ano, je to možné.“

Tou dobou už dorazili k márnici a vystoupali po schodech k hlavnímu vcho - du. Vzduch uvnitř mu připadal o čtyřicet stupňů chladnější. Přes vstupní halu k nim přispěchala drobná žena v zeleném pracovním úboru. Zjevně je poznala.

Kývla na Dereka i na Safii. „Doktor Badáwí mě poslal, abych vás zavedla přímo k němu.“

Než se stačila odvrátit, Derek postřehl strach, jenž jí zářil z očí. Možná jí hrůzu nahnal šéf, ale Derek měl podezření, že jde o něco jiného. Pospíchal za ní a uvažoval, co se zvrtlo.

Odvedla je ze schodů do jiné části márnice a do pozorovací místnosti s lavicemi, která nabízela výhled do laboratoře. Uprostřed stál stůl z nerezové oceli, nad kterým visela zářivka. Márnice i sousední nemocnice patřily pod lékařskou fakultu Káhirské univerzity a tohle očividně byla učebna pro studenty, v níž sledovali průběh pitev.

Momentálně byli jedinými diváky Derek se Safií a jejich doprovod. V laboratoři se kolem stolu hemžila skupinka lidí v pláštích a s obličeji schovanými pod papírovými rouškami. Badáwí si všiml jejich příchodu, zvedl ruku a přisunul si před zakrytá ústa bezdrátový mikrofon. Z malého reproduktoru nad oknem k nim dolehla jeho slova.

„Nevím, co to znamená, ale než budu pokračovat v odběru a konzervaci moz - ku, chtěl jsem, abyste viděli, co jsem našel. Dovolil jsem si to i nafil movat.“

„Co jste našel?“ zeptal se Derek hlasitě. Žena, která je doprovázela, ukázala na interkom vedle okna. Derek k němu přistoupil a zopakoval otázku.

Badáwí pokynul svému týmu, ať ustoupí od stolu. Pod září halogenů leželo nahé tělo šedesátiletého archeologa, zakryté cudně malým hadříkem přes rozkrok. Druhá vlhká chirurgická rouška ležela na profesorově temenu. Stůl byl obrácený tak, aby lebka směřovala k oknu pozorovatelny.

„Už jsme odebrali vzorky mozkomíšního moku, jak jste žádal,“ vysvětlil Badáwí, „a právě jsme připravovali otvor, abychom odebrali mozek.“

Patolog odhrnul látku, aby ukázal, že jeho tým už oholil profesorovi vlasy a odřízl horní část lebky. Badáwí ji teď zvedl – po prvním otevření mozkovny ji zřejmě opatrně vrátil na místo.

37


Derek vrhl pohled na Safii, jestli jí nevadí sledovat takové postupy. Stála sice trochu ztuhle a ruce měla přitisknuté k pasu, ale necouvla.

Badáwí odložil na stranu temeno lebky a ustoupil. Pod zářivkami se leskly dvě odhalené šedorůžové hemisféry, potažené mozkovými plenami.

Derek považoval za nepochopitelné, že zde, odhalený zrakům světa, je zdroj geniality jeho učitele. Vzpomínal si na dlouhé rozhovory hluboko do noci, které se týkaly všeho možného od posledních vědeckých článků po fotbalová mužstva a jejich šance ve Světovém poháru. Profesorův smích připomínal řev raněného medvěda a dokázal se i podobně vztekat. Uměl však být i velice vlídný a jeho láska k manželce a oběma dětem neznala hranic.

To je teď všechno pryč...

Ze zamyšlení ho vytrhl Badáwího hlas z reproduktoru. Prvních několik slov mu uniklo. „... vidět. Byla čistě náhoda, že jsme si toho jevu všimli.“

Jakého jevu?

Badáwí kývl na jednoho ze svých lidí a muž zhasil zářivku nad stolem i obyčejná světla v místnosti. Derek musel několikrát zamrkat, aby uvěřil vlastním očím.

Safia se prudce nadechla – zjevně to viděla i ona.

Mozek v otevřené lebce Derekova učitele mírně svítil do tmy narůžovělou září jako na začátku úsvitu.

„Předtím to bylo jasnější,“ poznamenal Badáwí. „Záře už odeznívá.“

„Co to způsobuje?“ zeptala se Safia. Vzala tu otázku Derekovi z úst.

Derek se to pokoušel pochopit. Vzpomněl si na dřívější rozhovor se Safií o tom, že jedním z cílů automumifikace bylo vytvořit nezničitelnou nádobu, nesmrtelný kalich schopný uchovávat zázraky.

Vidíme tady něco takového?

Safia se k němu otočila. „Žádné další testy. Musíme to tělo zabalit a uzavřít. Chci všechno připravit na okamžitý přesun do Londýna.“

Derek nad její náhlou strohostí zamrkal. Slyšel v jejím hlase naléhavost. „Ale ostatky profesora McCabea nesmíme přesunout dřív než zítra.“

„Zatahám za pár nitek,“ odpověděla Safia sebevědomě.

„Přesto,“ upozornil ji Derek, „ať se tu děje cokoliv, nic z toho jsem v životě neviděl. Budu potřebovat pomoc.“

Safia se otočila ke dveřím. „Někoho znám.“

„Koho?“

„Starého přítele, který mi dluží laskavost.“

38


2. kapitola

30. KVĚTNA 11.45 VÝCHODNÍHO LETNÍHO ČASU WASHINGTON, D. C. Painter Crowe seděl u stolu a zíral na přelud ze své minulosti.

Obrazovku vyplňoval obličej Safie al-Mázové. Naposledy ji viděl před deseti lety na Rub al-Chálí, „Pusté končině“, rozsáhlé žhavé poušti Arábie. Vzedmula se v něm ozvěna dávných pocitů, zvlášť když se usmála. V očích jí hrálo pobavení – i ona ho zjevně velice ráda viděla.

Poprvé se setkali, když byl Painter ještě terénní agent Sigma Force, tehdy nové agentury dosud vedené Painterovým učitelem Seanem McKnightem. Tuto tajnou skupinu – fungující pod záštitou DARPY, agentury pro výzkum a vývoj při ministerstvu obrany – tvořili bývalí příslušníci Speciálních sil, kteří prošli výcvikem na poli různých vědeckých oborů, aby mohli sloužit jako agenti DARPY.

O deset let později Painter Sigmu řídil – ale to nebyla jediná změna.

Safia si sáhla k uchu a odhrnula si za něj pramen tmavých vlasů. „To je novinka,“ řekla a chvilku nechala prsty u ucha.

Painter se dotkl stejného místa ve vlasech, sněhově bílého pramenu, důsledku traumatické události, jíž před časem prošel. Bílý pramen zůstával v ostrém kontrastu s jeho černými vlasy, jako bělostné pero zastrčené za uchem. Když nic jiného, aspoň zvýrazňovalo jeho původ – otec byl příslušník indiánského kmene Pequotů.

Povytáhl jedno obočí. „Předpokládám, že mám i pár vrásek navíc.“

Než stačil spustit ruku, Safia si všimla něčeho dalšího. „To je prsten?“

Painter se zazubil a zakroutil zlatým kroužkem. „Co na to říct? Někdo se konečně uvolil, že si mě vezme.“

„Šťastná žena, když má tebe.“

„Ne, to já jsem šťastlivec.“ Spustil ruku a zahleděl se na Safii. „Jak se má Omaha?“

Safia si povzdychla a obrátila oči v sloup. Doktor Omaha Dunn byl americký archeolog, který si získal náklonnost této úžasné ženy.

39


„Je se svým bratrem Dannym na vykopávkách v Indii. Už celý zatracený měsíc. Snažila jsem se mu dovolat, ale jako obvykle se zahrabal v končinách, kde spojení funguje jenom místy.“

„Tak proto mi voláš,“ řekl Painter a zatvářil se dotčeně. „Pořád jsem na druhém místě.“

„V tomhle případě ne.“ Zvážněla a do výrazu jí pronikly starosti. Z lehkého tónu přešla Safia k důvodu svého naléhavého telefonátu. „Potřebuju tvoji pomoc.“

„Jistě, cokoliv.“ Painter se v křesle narovnal. „Co se děje?“

Safia na chvíli sklopila oči, jako kdyby uvažovala, kde začít. „Nevím, jestli to víš, ale Britské muzeum dohlíželo na záchranný projekt v severním Súdánu.“

Painter si promnul bradu. To zní povědomě, ale proč? Vtom mu to došlo. „Nestalo se tam hned ze začátku nějaké neštěstí?“

Safia přikývla. „Jedna z prvních výzkumných skupin zmizela v poušti.“

Painter si vybavil, že o té záležitosti obdržel zprávu. „Jak si vzpomínám, všeobecně se mělo za to, že ta skupina narazila na vzbouřence a potkal ji špatný konec.“

Safia se zamračila. „To jsme si mysleli. Jenže před deseti dny se vedoucí týmu, profesor Harold McCabe, objevil. Vypotácel se z hloubi pouště a zemřel, než se stačil dostat do nemocnice. Trvalo skoro týden, než ho místní úřady identifikovaly podle otisků prstů. Já jsem se před dvěma dny vrátila z Egypta. Byl to můj drahý přítel a chtěla jsem doprovodit jeho tělo zpátky do Londýna.“

„Upřímnou soustrast.“

Znovu sklopila oči. „Taky jsem tam jela v naději, že najdu nějaká vodítka k osudu ostatních včetně Haroldova syna, který se účastnil otcovy výpravy.“

„A našlas?“

Safia vzdychla. „Ne. Vlastně jsem narazila jen na další záhady. Haroldovo tělo bylo v nevysvětlitelném stavu. Jeden z odborníků muzea, který tam jel se mnou, se domnívá, že Harold podstupoval nějaký automumifikační proces, který měl za cíl uchovat jeho tkáně po smrti.“

Painter se nad takovým bizarním pomyšlením zamračil. Napadalo ho tisíc otázek, ale nechal Safii pokračovat bez přerušení.

„Odebrali jsme vzorky tkání a dokončujeme testy, abychom zjistili, co se stalo. Doufáme, že pokud určíme rostliny a látky použité při mumifikaci, pomůže nám to zúžit oblast, ve které Harold strávil poslední dva roky.“

40


Chytré, pomyslel si Painter.

„Ale jeden posmrtný detail vzbudil jisté obavy – jde o podivné změny v tkáních Haroldova mozku a centrálního nervového systému obecně.“

„V čem podivné?“

„Měl by ses na to podívat sám.“ Ťukla do klávesnice. „Posílám ti soubor: video pořízené přibližně před osmačtyřiceti hodinami asistentem patologa v Káhiře.“

Painter otevřel video, jakmile se stáhlo. Sledoval ruch kolem stolu z nerezové oceli. K videu nebyl žádný zvukový doprovod, ale hned bylo vidět, že skupinu něco rozrušilo. Jedna postava, patrně hlavní patolog, mávla na všechny, ať ustoupí, a přivolala kameramana blíž. Obraz se chvěl, až se ustálil na těle ležícím na stole. Otevřená lebka odhalovala mozek. Místnost náhle potemněla a příčina rozruchu vystoupila do popředí.

Painter přimhouřil oči. „Vidím správně? Vypadá to, jako kdyby vnitřek lebky světélkoval.“

„Přesně tak,“ potvrdila Safia. „Viděla jsem to na vlastní oči, ačkoliv když jsem dorazila do márnice, záře už slábla.“

Video skončilo a Painter upřel pozornost zpátky na Safii. „Víte, co ten jev způsobilo?“

„Ještě ne. Probíhají testy tkání i tělních tekutin. Ale domníváme se, že za tím stojí nějaký biologický nebo chemický činitel, jehož účinkům byl Harold vystaven, ať už náhodou nebo úmyslně. A ať se jedná o cokoliv, je životně důležité, abychom objevili zdroj.“

„Proč?“

„Ze dvou důvodů. Zaprvé jsem dnes ráno volala doktoru Badáwímu, abych ho trochu popohnala ohledně nějakých zpráv, které nám ještě neposlal. Zjistila jsem, že on i celý jeho tým onemocněli. Vysoké horečky, zvracení, svalový třas.“

Painter si vzpomněl na Safiin dřívější časový údaj. „A takhle špatně je jim po pouhých osmačtyřiceti hodinách.“

„První příznak – vysoká horečka – se objevil osm hodin po otevření Haroldovy lebky. Teď se stejné symptomy objevují u rodinných příslušníků. Už je dávají do karantény, ale nemůžeme vědět, kolik lidí už se nakazilo.“

Painter už v Káhiře byl a věděl, jak obtížně se realizují opatření v tak přelidněném, chaotickém městě, zvlášť pokud se rozšíří panika.

Dal průchod bezprostřední obavě. „Jak se cítíš ty, Safie?“

„Jsem v pořádku. Během ohledání jsem byla mimo pitevnu. Když jsem vi

41


děla podivný stav Haroldova těla, nechala jsem ostatky i všechny vzorky neprodyšně uzavřít.“

„A když tělo dorazilo do Londýna?“

Safia zavrtěla hlavou. „Podnikli jsme předběžná opatření, ale obávám se, že došlo k několika pochybením, než jsme si uvědomili rozsah nebezpečí. Celní úřad v Heathrow ohlásil, že pečeť na Haroldově přepravní rakvi byla během manipulace porušena, buď ještě v Káhiře, nebo cestou.“

Painterovi se sevřel žaludek. Heathrow i káhirské letiště představovaly hlavní mezinárodní křižovatky. Jestli na kterémkoliv z těchto míst došlo k úniku nákazy, mohli mít co do činění s celosvětovou pandemií.

Z obav v Safiiných očích bylo jasné, že si to uvědomuje i ona. „Dva technici, kteří zajišťovali Haroldovo tělo v našich laboratořích, už mají časné příznaky. Dali jsme je do karantény spolu s každým, s kým přišli do styku. Úřady tady i v Káhiře sledují nosiče a zaměstnance letiště, jestli se u nich neobjeví taky. Ještě čekám na hlášení, ale vzhledem k množství byrokratických překážek můžu být poslední, kdo se o tom dozví.“

„Uvidím, co svedu já, abychom získali aktuální zprávy.“

Painter už se v duchu začal probírat seznamem kroků. Nedávno četl zprávu z Massachusettského technologického institutu hodnotící rizika letecké dopravy při šíření chorob. Zpráva dokládala vysoké nebezpečí připomínkou toho, že pandemie chřipky H1N1 v roce 2009 zabila na celém světě 300 000 lidí.

Safia se zamračila. „Měla... měla jsem být opatrnější.“

Painter viděl v jejích očích výčitky a pokusil se je rozptýlit. „Za daných okolností jsi udělala, co jsi mohla. Nebýt tvé prozíravosti, se kterou jsi rychle dala všechno zapečetit, nakazilo by se mnohem víc lidí.“

Safia nepatrně zavrtěla hlavou, jako kdyby jeho útěchu odmítala. „Jednala jsem na základě instinktu, předtuchy..., ale když jsem viděla, co se děje, zmocnilo se mě podezření, proč vlastně Harold podstupoval ten mumifikační proces.“

Painter se v minulosti naučil důvěřovat Safiiným tušením. Její intuice se často ukázala být podivně přesná. „Proč?“

„Myslím, že chtěl ochránit to, co měl v hlavě. Mumifikace měla podle mě proměnit jeho tělo v jakousi nádobu na neznámé činidlo, konzervovat jeho tkáně, zejména po smrti, aby mohly fungovat jako trvalá schránka.“

Schránka, kterou jste neuváženě otevřeli.

Painter si najednou vzpomněl na Safiina dřívější slova. „Zmínila ses, že tě ta věc trápí ze dvou důvodů. Jaký je ten druhý?“

42


Safia na něj upřeně hleděla z obrazovky. „Protože myslím, že tohle všechno už se stalo.“ 17.02 BRITSKÉHO LETNÍHO ČASU LONDÝN, ANGLIE Safia počkala, až Painter vstřebá její slova, a teprve potom pokračovala. „Když jsem se dozvěděla, že se Harold znovu objevil, stáhla jsem si všechny jeho záznamy a studie, dokonce i ručně psané deníky uložené tady v muzeu. Doufala jsem, že v nich najdu nějakou stopu, kterou jsme v minulosti přehlédli a která nám pomůže vysvětlit jeho zmizení i náhlý návrat.“

„Zjistila jsi něco?“

„Možná..., ale jako významné mi to připadá až zpětně.“

„A co to je?“

„Zaprvé musíš chápat, že Harold byl velice výrazná osobnost, tady v muzeu i obecně v akademickém světě. Jako archeolog rád zpochybňoval přijímaná dogmata, zejména v egyptologii. Byl milován i nenáviděn, pro svoje divoké domněnky i pro to, jak vášnivě hájil vlastní názory. Byl vždycky ochotný vyslechnout protistranu, ale pokud měl pocit, že je jeho kolega příliš zakonzervovaný ve svých postojích, dokázal mu obrazně řečeno podtrhnout koberec pod nohama.“

Rty jí zvlnil úsměv, když si vzpomněla na některé z těch živých debat. Jen málo lidí bylo jako on – snad s výjimkou jeho syna Roryho, který se občas nebál otci postavit. Ti dva se často dohadovali dlouho do noci o nějakém historickém nebo vědeckém problému. I když Harold po takových diskusích míval brunátné tváře, nedokázal skrýt svou hrdost na syna. Přímo mu zářila z očí.

Safiin úsměv opět povadl pod tíhou smutku.

Ztratit oba dva...

Potlačila zármutek a nahradila ho ocelovým odhodláním. Jestli existuje naděje, že Rory ještě žije, musí ho najít – dluží to Haroldovi i Jane, která během posledních dvou let neochvějně odmítala přijmout, že její otec a bratr jsou mrtví. Safia měla podezření, že Jane studovala tak pilně, téměř posedle, aby se připravila na výpravu po stopách svých blízkých a aby zjistila pravdu.

Painter obrátil její pozornost zpět k bezprostředním věcem. „Co má s tímhle vším společného profesoro



James Rollins

JAMES ROLLINS


20. 8. 1961

James Rollins, původním jménem Jim Czajkowski, se narodil v Chicagu ve státě Illinois roku 1961. Spolu se svými třemi bratry a třemi sestrami byl vychován na Středozápadě a na kanadském venkově. Na vysoké škole se zaměřil na studium evoluční biologie. V roce 1985 získal doktorát veterinárního lékařství na univerzitě v Missouri a poté si v kalifornském Sacramentu otevřel vlastní veterinární praxi. Zde také v současné době žije se dvěma dalmatiny, zatoulaným německým ovčákem a papouškem jménem Igor. Jako nadšeného amatérského potápěče a jeskyňáře ho často naleznete buď pod zemí nebo pod vodou.

Rollins – James Rollins – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.