načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sedma – Peter Newman

Sedma

Elektronická kniha: Sedma
Autor: Peter Newman

Od doby, kdy se Tulák vydal do Zářícího města s Vesper v náručí a Gaminým mečem v ruce, uplynulo mnoho let. Svět se změnil. Vesper, kráčející ve stopách svého otce, uzavřela Trhlinu mezi realitou a světem démonů, aby zachránila poslední ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 431
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The seven ... přeložil Milan Žáček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7790-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Od doby, kdy se Tulák vydal do Zářícího města s Vesper v náručí a Gaminým mečem v ruce, uplynulo mnoho let. Svět se změnil. Vesper, kráčející ve stopách svého otce, uzavřela Trhlinu mezi realitou a světem démonů, aby zachránila poslední zbytky lidstva. Tím však ve svém světě uvěznila pekelnou hordu i všechny, kteří podlehli démonické nákaze -- ať už dobrovolně, či nikoli. Nyní nastává nový věk, kdy v cestě k nové, lepší budoucnosti zdánlivě nic nestojí, a Vesper jménem císařství usiluje o spojenectví a mír s démony. To však platí jen do chvíle, kdy se ve svatyni otevřou oči. Sedma se probouzí.

Popis nakladatele

Osamělá pouť němého hrdiny. Strhující debut z originálního temného světa plného démonů a ztroskotaných létajících lodí.

Od doby, kdy se Tulák vydal do Zářícího města s Vesper v náručí a Gaminým mečem v ruce, uplynulo mnoho let.  

Svět se změnil. Vesper, kráčející ve stopách svého otce, uzavřela Trhlinu mezi realitou a světem démonů, aby zachránila poslední zbytky lidstva. Tím však ve svém světě uvěznila pekelnou hordu i všechny, kteří podlehli démonické nákaze — ať už dobrovolně, či nikoli.  

Nyní nastává nový věk, kdy v cestě k nové, lepší budoucnosti zdánlivě nic nestojí, a Vesper jménem císařství usiluje o spojenectví a mír s démony. To však platí jen do chvíle, kdy se ve svatyni otevřou oči. Sedma se probouzí.

 -----

Přečíst tuto knihu je pro všechny fanoušky klasické vědecko-fantastické literatury naprostá nutnost.
- SciFiNow

Ponořte se do úžasně nápaditého světa okřídlených mečů a rozbitých solárních článků. 
- SFX 

Když jsem se s Newmanem setkal poprvé, byl jsem unesen jeho zralým, suverénním a chytrým stylem psaní. To, že Newmanovy knihy patřily k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední dva roky četl, vděčí zvrácenosti jeho světa. Ani Sedma není výjimkou.
- Sfbook.com 

Další popis

Uplynulo už mnoho let od doby, kdy se Tulák vydal do Zářícího města — s Vesper v náručí a Gaminým mečem v ruce. Svět se změnil. Vesper vyrazila ve stopách svého otce k Trhlině, aby zachránila poslední zbytky lidstva, ale zároveň bojovala s pekelnou hordou a všemi, kteří padli do jejích spárů: ať už dobrovolně, či nikoli. To ona teď vede bitvu. V tomto novém věku, kdy se zdá, že nic nestojí v cestě k zářivé budoucnosti, je to Vesper, kdo vede boj proti jednotě a míru. Dokud nedojde k prozření. A Sedma se probouzí.


Zařazeno v kategoriích
Peter Newman - další tituly autora:
Tulák Tulák
Zlo Zlo
 (e-book)
Zlo Zlo
Sedma Sedma
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

349 Kč ISBN 978-80-7577-790-4

Přečíst tuto knihu je pro všechny

fanoušky klasické vědecko-fantastické

literatury naprostá nutnost.

SciFi Now

Ponořte se do úžasně nápaditého světa

okřídlených mečů a rozbitých solárních článků.

SFX

Když jsem se s Newmanem setkal poprvé, byl

jsem unesen jeho zralým, suverénním a chytrým

stylem psaní. To, že Newmanovy knihy patřily

k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední dva roky

četl, vděčí zvrácenosti jeho světa.

Ani Sedma není výjimkou.

sfbook.com

CMYK

Závěrečný díl trilogie o tajemném mlčenlivém hrdinovi

Kapitola jedna

Kapitola dvě

O tisíc padesát dva let dříve

Kapitola tři

O tisíc padesát jedna let dříve

Kapitola čtyři

Kapitola pět

O tisíc čtyřicet devět let dříve

Kapitola šest

Kapitola sedm

Kapitola osm

O tisíc čtyřicet šest let dříve

Kapitola devět

Kapitola deset

Kapitola jedenáct

O tisíc třicet jedna let dříve

Kapitola dvanáct

Kapitola třináct

O tisíc dvacet sedm let dříve

Kapitola čtrnáct

Kapitola patnáct

Kapitola šestnáct

O tisíc dvacet tři let dříve

Kapitola sedmnáct

Kapitola osmnáct

Kapitola devatenáct

O tisíc devět let dříve

Kapitola dvacet

Kapitola dvacet jedna

O tisíc devět let dříve BRNO 2019

THE SEVEN

Copyright @ 2017 by Peter Newman

All rights reserved

Jacket illustration © Jaime Jones

Jacket layout design © Dominic Forbes /

HarperCollinsPublishers Ltd, 2017

Translation © Milan Žáček, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-766-9 (Formát PDF)

isbn 978-80-7577-767-6 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-768-3 (Formát MobiPocket)

Věnováno mým rodičům,

za vaši neumdlévající podporu

9

KAPITOLA JEDNA

Alfa ze Sedmy stál ve výklenku, zapouzdřený v kameni ten

kém jako vaječná skořápka. V  křehkém vězení stvořeném

z žalu, z uroněných kamenných slz, které ztvrdly a dusily ho.

Tisíc let prodléval se svými sourozenci v této síni, utápěli

se, pohled obrácený do nitra, propadali se stále hlouběji, dál

od lidství. Nebylo tomu vždycky tak.

Kdysi, když se poprvé pohnula Trhlina, vyslali Gamu, svou

sestru, aby pomohla jejich lidu. Byla to její chvíle, aby zazářila,

aby vykonala stvořitelčinu vůli a svedla slavnou bitvu proti

pekelným hordám.

Ale slávy se nedočkala. Byla pouze smrt.

Když se Gama nevrátila, Sedma opět ronila slzy, řeku slz

za život, který měl být. A trvat nekonečně.

A když jeden prostý tulák přinesl nazpět Gamin živoucí

meč, bylo zřejmé, že relikvie prošla proměnou. Sedma na

bídla meči možnost spočinout po jejím boku, a on ji odmítl.

Odsoudil ji.

A tak se Sedma před bolestí a žalem stáhla, navrátila se

do bezpečného útočiště vzpomínek.

Plynula léta a z Trhliny povstala nová hrozba.

10

Sedma se otočila zády.

A Gamin meč se opět vydal do světa.

Tentokrát ho Sedmě zpět přinesla dívka, a zatímco Tulák

mlčel, ona měla na srdci spoustu věcí.

Alfa si její slova zapamatoval. Bodala a burcovala, žal pro

měňovala ve zlost, nečinnost v činorodost. Cloumala jím zu

řivost. Ve skořepinové vrstvě kamene se objevily praskli ny.

Odpadávaly z  ní jednotlivé kusy, jakoby ze skládačky roz

kližujícího se člověka, a  každý dílek odhalil záblesk stříbra,

náznak formy, jež dlela ve skrytu. Zářící Alfa vykročil z vý

klenku, obklopený aureolou vířícího prachu. Jeho křídla se

rozepjala a k zemi se snesla kaskáda kamení.

Když jeho podstata zaplála životem, totéž učinili i  jeho

bratři a sestry. Probouzeli se pomalu, zdráhavě. Nuceně, ale

váhavě, zvědavě, ale s obavami.

Oči Alfy byly modré jako obloha. Pohlédl do každého vý

klenku, na své bratry — Betu a Epsilona — a na své sestry —

Deltu, Thétu a  Étu. Zamávala stříbřitá křídla, kámen se od

drolil a  odhalil blyštivá těla. Úlomky kamene se roztříštily

v  oblaku prachu. Jedno, dvě máchnutí křídel a  mračno se

roz ptýlilo.

Na pozadí dosedajícího prachu se po sobě dlouze dívali,

jejich myšlenky pomalu nabývaly tvar. Poté jeden po druhém

vystoupili ze svých výklenků, aby se připojili k Alfovi upro

střed místnosti.

Šest kovových dokonalých postav se sešlo v kruhu. Jejich

hlasy zněly jako hudba, navzájem se mezi sebou harmonicky

proplétaly. Pomalu si zpívali o  tom, co se dělo, když spali,

o všem, co se pokazilo, a probírali, co je třeba udělat a kolik

životů bude třeba položit.

O něco dál se ošívala Vesper, zatímco jí do vlasů vplétali peří.

„Je to opravdu nezbytné?“

11

Ruce při její otázce ustaly v pohybu a tři páry oči se oto

čily ke druhé autoritě v místnosti.

Na skupinku lidí oblékající mladou ženu dohlížela Pokora,

jediná lidská bytost, jíž bylo dovoleno vstoupit do svatyně

Sedmy. Ve svém plášti z peří, s kůží bez jediného chloupku

a s prsty bez jediného nehtu zasvětila svůj život i tělo službě.

Hlas Pokory uměl uklidnit nesmrtelné a neměl jedinou potíž

s Ves per. „Neschvaluješ to?“

„To ne,“ odpověděla Vesper. „Určitě to vypadá... nádherně.

Ale nejsem to já. Myslím, že by mě měli vidět takovou, jaká

jsem doopravdy.“

„Věříš, že za tebe hovoří tvé vzezření?“

Vesper si v zamyšlení poškrábala shluk drobných bílých

jizviček na líci. „Ne.“

„Tak před ně předstup jako vůdkyně. Jsi vyvolená Sedmy,

Nositelka Gamina meče. Tvůj hlas nás uvede do nového věku.

Změna je znepokojivá a obyvatelé Zářícího města v tebe mu

sejí uvěřit. Tohle,“ ukázala Pokora na Vespeřin oděv, „jim to

usnadní.“

Dívka pokrčila rameny, Pokora pokývla hlavou a skupina

se opět dala do práce.

Prováděli úpravy, zoufale hledali řešení různých drobností.

Pečlivě jí narovnali dlouhý plášť, naposledy jí přeleštili nára

meníky. Boty Vesper přidaly asi dva centimetry výšky, vlasy

pak další čtyři. Sama se o nic větší necítila.

„Jsi připravená?“ zeptala se Pokora.

Vesper připravená nebyla. „Ano,“ odpověděla, pozvedla

meč a uložila si ho na záda.

Rty Pokory zvlnil vzácný úsměv. „Výborně. Je nejvyšší čas.“

Shromáždili se kolem schodů vedoucích vzhůru do svatyně

Sedmy. Byly jich tisíce: účastníků obřadu uvítání Nositelky

meče, která se navrátila z  cest, předních obyvatel Zářícího

12

města a hrdých zástupců Císařství Okřídleného oka, Anděl

ských rytířů v  blyštivé zbroji, vojáků v  dokonalých šicích

i  skromně oděných občanů, stejných vzhledem i  myšlením.

I děti byly přítomny, organizované ve sboru, sladěné a ztichlé.

Všichni se jako živé moře vlnili kolem mohutných stříbr

ných schodů  — omračující pamětihodnosti vysoké patnáct

metrů, zhotovené z kovu bez jediného svaru, která znenadání

končila ve vzduchu. Následujících devět metrů prázdného

prostoru oddělovalo schody od obrovské vznášející se krych

le, která představovala svatyni a pomalu, prosta jediného vý

raznějšího rysu, se ve výšce otáčela působením sil, jimž už

nikdo nerozuměl.

V základně krychle se objevil nevelký otvor a v něm dvě

postavy.

Shromáždění daleko dole uctivě sklonilo hlavy a  rytíři

k prokázání pocty tasili své zpívající meče.

Jedna z postav, Pokora, vykročila ven, chodidly ve vzdu

chu našla oporu a  scházela dolů, přičemž její tíhu snášela

láska Sedmy. Tento akt víry vykonávala den co den. Druhá

postava, Vesper, vytáhla meč a podržela ho před sebou. Z jíl

ce se rozevřela stříbrná křídla a  ucítila proudění podstaty

smísené se vzduchem. Křídla odhalila v záštitě zasazené oko.

To se otevřelo a Vesper do něj pohlédla.

Dívka se slabě pousmála a vykročila za Pokorou.

Ani jedna se nezřítila.

První kráčela ladně, druhá s tichou sebejistotou.

Jakmile dospěly na vrchní schod, Vesper se zamračila. Oko

v  meči se nezavřelo, naopak jí dál hledělo nahoru přes ra

meno, široké a znepokojené. Vesper se tím směrem odvážila

rychle pohlédnout, ale viděla pouze stěnu obrovské krychle

a nad ní obě slunce.

Obavy jí z mysli brzy vyprchaly, neboť na ní spočinuly oči

Zářícího města. Až promluví, lidé jí popřejí sluchu. A na její

13

žádost se každé slovo rozšíří do všech pozůstatků císařství

prostřednictvím čipů, jež šeptají přímo do mysli, prostřed

nictvím honáků, kupců a  veškerých sítí, jež má k  dispozici

Zornice.

Její vlastní čip jí nyní poskytoval slova proslovu. Věděla,

co říct, ale jak jí vysvětlila Pokora, slova slyší pouze ucho.

Na ní je, aby si získala jejich srdce.

Pátrala po podpoře, posledním povzbuzení své sebejisto

ty, než začne.

Nalezla ji v páru jantarových očí, které ji pozorovaly z mís

ta o několik schodů níže. Její otec ve zbroji vypadal zvláštně.

I když byl oděný po způsobu obyvatel Zářícího města, mezi

ostatními vyčníval, celý nesvůj. Vesper věděla, že navzdory

všem poctám by byl nejraději doma, staral se o kozy a vytvá

řel vachrlaté přístavby k domu.

Při této představě se usmála. Překvapilo ji a zároveň po

těšilo, když ho tady uviděla.

Otec jí úsměv opětoval.

To stačilo.

Nadechla se a s pozvednutým mečem začala mluvit: „Naše

válka s  démony skončila před více než deseti lety. Trhlina

zůstává uzavřená. Ale rány z těch časů dosud přetrvávají.“ Na

sotva postřehnutelný okamžik se odmlčela, pátrala po jaké

koli reakci. Žádné se jí nedostalo. „Jih zpustošila válka. Když

se démoni objevili poprvé, náš lid se obrátil pro pomoc na

Zářící město, a my jsme nic neudělali. Svou výzvu zopakoval

bezpočtukrát. A my jsme bezpočtukrát nic neudělali. To nyní

musíme napravit.

Některé naše kolonie, jako třeba Znělá, se cítily císařstvím

opuštěné, a  tak od nás odešly. A  měly právo se zlobit, pro

tože jsme je zklamali ve chvíli, kdy nás potřebovaly nejvíc.

Znělá už není naše, stejně jako není naše jižní císařství. Ale

ještě není pozdě, abychom obnovili dřívější pouta a odčinili

14

napáchané škody. Už nepotřebují naše meče, potřebují naši

pomoc.

Víte, svět kolem nás byl přinucený ke změně. Za mořem

vznikly nové mocnosti, lidské, pekelné a míšenecké, i úžasné

směsice všech tří. Některé z těchto mocností se mnou stály

proti tomu nejhoršímu, co mohla Trhlina nabídnout.“

Zakolísala, pohledem klouzala po stovkách upřeně hledí

cích tváří. Pouze její otec při jejím proslovu pohyboval hla

vou, přikyvoval, povzbuzoval ji. Dav nehybně stál se strnulým

výrazem. Souhlasili s tím, co říkala? Chápal ji vůbec někdo?

„Démony už nemůžeme vnímat jen jako nepřátele. Ano,

někteří jsou nepřátelští. Ale ne všichni. A někteří z nich nám

v době míru podávali ruce.

V Novém Obzoru se z našich lidí stávali otroci a neosvo

bodila je moc císařství. Osvobodil je pekelník. Rány jim ne

ošetřilo císařství, nenakrmilo je ani neobléklo, udělal to pe

kelník.

Chystám se v brzké době opět zamířit na jih, abych naše

odcizené krajany navštívila. Nebudu však kráčet v čele vojska,

půjdu tam jako přítel.

Pokud si v novém světě chceme najít své místo, sami se

musíme změnit. Musíme najít nový způsob. Za tímto účelem

jsem svolala schůzku největších vůdců našeho věku. Společ

ně najdeme způsob, jak vedle sebe žít a pracovat. Minulost

necháme minulostí a  společně vytvoříme lepší budoucnost

pro naše rodiny a přátele.“

Když Vesper domluvila, neozval se žádný potlesk, dav ne

dal nijak najevo, že ji slyšel.

Její otec se na ni usmíval, oči přimhouřené pýchou.

Přemýšlela, jestli se má odchýlit od scénáře, říct něco víc,

najít způsob, jak se dostat pod to nekonečné množství ne

proniknutelných masek, dobrat se nějaké reakce.

V ruce se jí rozhučel meč.

15

Pohlédla na něj.

Díval se za ní, kamsi vzhůru.

Tamtéž hleděla Pokora, její otec, celý dav.

Dvojice stínů se prodlužovala, dopadla na ni, až se Vesper

zachvěla. Za jejími zády se něco pohybovalo, něco mezi ní

a slunci, červeným a zlatým, něco ohromného.

Když to Vesper začalo docházet, shromáždění padlo na

kolena jako obrovská vlna domina, jehož dílky se kácejí spo

lečně.

Vesper se nemusela otáčet, aby zjistila, co se děje.

Stejně se otočila.

Svatyně Sedmy, krychle zářivého kovu — půldruhého kilo

metru od jednoho konce ke druhému — stoupala. Zatímco

se cestou vzhůru pomalu otáčela, zastínila slunce.

Všichni vzestup sledovali s otevřenými ústy a se značným

neklidem.

Zpod krychle vykoukla oblina krvavě rudého světla, za

třpytila se a pak bylo na vteřinu k zahlédnutí zlato. Mraky

se rozdělily dlouho předtím, než k nim krychle dospěla, jako

by se uctivě stáhly pryč.

Krychle se vznášela stále výš.

Nikdo se neodvažoval odtrhnout od podívané oči. Na rtech

se tetelily nevyřčené otázky. Co to znamená? Je to znamení

triumfálního návratu Sedmy, nebo příchodu horších věcí?

Jako balon na neviditelné šňůře gigantická krychle pokra

čovala v pohybu kolmo vzhůru, zmenšovala se, až vypadala

jako stříbrný měsíc, který se připojil ke hvězdám.

Když byla pouhým třpytivým smítkem na nebi, pozornost

přítomných se upřela na vrchol schodiště. Vesper se rozhlédla

po moři tváří, olízla si najednou suché rty. Neměla ponětí, co

by měla říct. Prostřednictvím čipu nepřicházel žádný připra

vený proslov a do konání Sedmy nebyla nijak zasvěcena.

Vteřiny ubíhaly bolestně pomalu.

16

Na Vespeřině čele vyrazila kapka potu a stekla jí k uchu.

Otec na ni kývl a potom, po kratičké pauze, zvedl obočí

a třikrát zakroužil rukou.

Vesper otevřela ústa, nadechla se... a vzápětí promluvila

Pokora.

„Lidé císařství, věnujte mi pozornost. Neboť dnes je vskut

ku velký den. Před námi všemi stojí Nositelka a  žádá nás,

abychom povstali a postavili se výzvám, jež nás čekají. A hle!

Sedma povstala, inspirace pro svůj lid. Neboť Její oko na nás

spočívá a očekává od nás pouze to nejlepší. Nesmíme ji zkla

mat. Běžte, vraťte se ke svým povinnostem. Noste s  sebou

slova Nositelky a v srdcích střežte milost Sedmy a vězte, že

se dívá.“

Dav se ve spořádaných zástupech rozešel. Zápal vyprchá

val v uměřených krocích.

Pokora se otočila k Vesper. „Zdá se, že Sedma už tě nene

chá na holičkách.“

„To je pravda,“ odpověděla Vesper a přinutila se k úsměvu.

„Máme velké štěstí.“

Ale meč v její ruce naznačoval něco jiného. Jeho oko stále

hledělo na oblohu se znepokojeným výrazem.

Vesper se setkala se svým otcem na okraji Zářícího města.

Bylo to poprvé, kdy se s  ním ocitla o  samotě od své velké

cesty, na niž se vydala před pěti lety. Chvíli jí trvalo, než muže

stojícího před sebou spojila s obrazem svého otce. Jantarové

oči byly stejné, ale připadalo jí, jako by byly přeneseny do

jiné, mladší tváře. Vlasy měl kratší, strniště zmizelo. Ačkoli

si rozepnul límec, byl oblečený jako ze škatulky, v látce na ra

menou vyšitý symbol Okřídleného oka. Jizvy po straně hlavy

vybledly. Do vlasů mu stále vybíhaly proužky, ale nebyly tak

výrazné, jak si je Vesper pamatovala. I jeho postava zesílila.

„Páni,“ vydechla.

17

Když k ní přikročil, po kulhání nebylo ani stopy, a když ji

objal, zvedl ji ze země úplně stejně, jako když byla malá.

Na několik drahocenných okamžiků se starosti světa roz

plynuly, nedokázaly prorazit otcovu náruč. Sama ho pevně

objala.

Pak poskočila, když uslyšela téměř lidský výkřik. Vyšel

z  hrdla druhého čekajícího, který se nemohl dočkat, až se

vrátí z  města, a  Vespeřin výraz okamžitě opanovala radost.

Kůzle vyrostlo, byl z něj kozel. Vysoký kozel, který si místo

dřívějšího poskakování hrdě vykračoval. A zatímco kůzle roz

tomile a rozkošně mečelo, z kozlova mečení šla hrůza. Někdy

to byl výkřik, někdy mělo blíže k jekotu, který nebyl přímo

kozlí, ale ani lidský. Byl to jakýsi nepříjemný, ošklivý zvuk

někde na půl cesty. Pouze Vesper připadal půvabný.

Kozel se jí dychtivě přihnal k boku, už se mu sbíhaly sliny.

Nezklamala ho, podala mu silný, vláknitý výhonek. „Vypa

dáš dnes nádherně.“

Kozlovi se zalesklo v očích, třebaže nebylo zřejmé, zda za

to může jídlo nebo lichotka. Začal přežvykovat a  výhonek

rozhořčeně skřípěl. Vesper se přidušeně zasmála a podrbala

ho za ušima. Kozel zakňučel a tak se prsty zase pomalu vra

cela, až jimi spočinula na okraji kozlova pravého ucha, kde

nahmatala zubatou hranu v  místě, které kdysi bylo hladké.

„A  žádné strachy. Až se dostaneme domů, s  tou příšerou si

promluvím. Už tě nikdy nekousne.“

Kozel nasadil zoufalý výraz.

Vesper se vydala pryč a  za hovoru s  otcem rozhazovala

rukama, zatímco kozel jí klusal po boku a  nadšeně žvýkal.

Na zádech jí hledělo otevřené oko meče, které soustředěně

upíralo pohled k obzoru.

„Takže ty si vážně myslíš, že ten proslov za něco stál?“

Její otec přikývl.

„Vím, že se ptám pořád dokola, já jen...“

18

Natáhl ruku a položil jí prsty na nadloktí.

„Děkuju. A  to, že se Sedma teď vrací, co si myslíš, že to

znamená?“

Její otec pokrčil rameny.

„Pokora tvrdí, že je to znamení její přízně. Tohle aspoň při

měla Vrchního rytíře všem říkat. Já si nejsem tak jistá. Když

jsem vzhlédla, necítila jsem naději, cítila jsem... děs.“

Její otec svraštil čelo, mlčel.

Když se Vesper přiblížila ke kopci, zpomalila. Očekávala, že

bude vzrušená, možná trochu nervózní, ale ve skutečnosti

se zdráhala.

Uplynulo deset let od chvíle, kdy uzavřela Trhlinu. Deset

let přestavby, obnovy, úsilí vrátit do původního stavu část

toho, oč přišli ve válce s démony. Během této doby vyspěla.

Ačkoli Císařství Okřídleného oka bylo Sedmě oddané, nesmr

telní mlčeli po celý Vespeřin život. Její pokyny, vydávané jmé

nem Sedmy, nyní utvářely budoucnost.

Posledních pět let Vesper cestovala po světě se svými rytí

ři, příslušníky Řádu Zlomených čepelí, setkávala se s démony,

míšenci a lidmi, nesourodou skupinou vůdců stmelenou ne

štěstím a útrapami. Ne všechna tato setkání byla příjemná,

ale kombinací přesvědčování, přirozeného nadšení, a pokud

to bylo nutné, ukázáním síly se jí s většinou z nich podařilo

navázat funkční vztahy.

Pokroky doma i venku se děly pomalu, ale už byla blízko,

od uskutečnění její vize ji dělil jen krůček. A  přesto s  pří

chodem sem tento pocit vítězství vyprchal. Byla pryč příliš

dlouho a při naplňování své velké vize zanedbávala domácí

záležitosti. Nyní se s tím musela popasovat.

Ucítila, jak jí něco sevřelo rameno, a když se ohlédla, uvi

děla, že ho halí drobné stříbrné křídlo. Přejela po něm prsty

a usmála se.

19

Za chůze se jí pod nohama zkracovala tráva, byla úhled

nější, doklad přičinlivosti mnoha koz. Byla jimi poseta okolní

krajina, matně bílými a  nahnědlými skvrnami na zeleném

pozadí, velkými i  malými, bezmála dvaceti generacemi koz.

Bývaly doby, kdy Vesper každou znala jménem. Ty doby dáv

no pominuly.

Vynořily se před ní dvě budovy. Zastavila, žasla, jakou pro

šly proměnou. První dům, místo, kde dospívala, se rozrostl.

Ze strany, zešikma, k  němu přibyla nová přístavba. Od po

hledu ji neměli na svědomí císařští stavitelé. Každá cihla byla

uložena ručně, pracně. Nedokonalosti však ve Vespeřiných

očí stavbě dodávaly na půvabu.

Otočila se ke svému otci. „Hodně jste se činili.“

Pohlédl na své dílo, poté na rozpacích zrak opět odvrátil

a vešel do domu. Nenásledovala ho. Ještě nebyla zcela připra

vená čelit tomu, co ji tam očekávalo.

Druhé stavení bylo menší. Sloužilo jako přístřešek pro

zvířata a jako skladiště. Když k němu Vesper kráčela, kozel

zpomaloval a stále víc za ní zaostával.

Uvnitř byla tma, prosycená starými zatuchlými zápachy.

Vesper upírala do stínů oči, dokud v  jednom koutě neroze

znala určitý tvar.

Založila si ruce v bok. „Prober se, ty potvoro.“

Hlava se pomalu zvedla, nejistě se zhoupla na vyžilém

krku. Tmavé oči neviděly tak dobře jako kdysi, ale nenávist

z nich čišela se stejnou silou jako vždycky.

„Poslyš, je mi jedno, jak jsi stará, ale jestli nepřestaneš kou

sat všechny okolo, nechám tě podusit na zelenině, rozumíš?“

Koza přimhouřila oči.

„Tentokrát to myslím vážně.“ Vesper pro zdůraznění svých

slov na kozu namířila prstem a poté sáhla do tlumoku. „Ale

přinesla jsem ti tohle. I když nevím, proč jsem se namáhala,

ty nevděčná ohavo.“

20

Hodila koze kožený pás a poplácala ji po hlavě. Koza dá

rek očichala a pustila se do něj, přičemž se usilovně snažila

nedbat láskyplného gesta.

Vesper se vrátila k domu a zastavila u dveří. Zvedla ruku,

jako by se chystala zaklepat, ale nejistě ustrnula. Zevnitř

k  ní doléhaly sotva rozeznatelné zvuky. Dospělé hovořící

hlasy a nad nimi jakýsi mladší hlas. Křičel? Byla to hra, nebo

hádka?

Vesper se stáhl žaludek, ruka jí dál visela ve vzduchu.

Na zádech se jí otevřelo oko a na rameni opět ucítila stisk

křídla. Nemusela se ohlížet, aby viděla, jak ji meč v tichosti

povzbuzuje.

„Dobrá,“ zašeptala. „Jdu dovnitř.“

Jednou zaklepala, tak tiše, že ťuknutí téměř nebylo slyšet.

Meč na zádech se zachmuřil, křídlo ji stisklo silněji. Vesper

zaklepala podruhé, hlasitěji.

Hlasy za dveřmi utichly.

Zhluboka se nadechla, pomalu vypustila vzduch, vzala za

kliku a vstoupila dovnitř.

Vesper rychle prošla chodbou. Každý pohled byl hořkosladký,

přivolával vzpomínky z mládí a prokazoval jejich nepřesnosti.

Skříňky měly nesprávnou barvu, stěny vykazovaly příznaky

stáří a všechno bylo menší, než jak si pamatovala.

Výjimku tvořila kuchyně. Jedna stěna byla zbourána, aby

se vytvořil prostor pro nový stůl. Od něj k ní vzhlédly čtyři

tváře.

Zamávala jim a rozpačitě se usmála. „Ahoj.“

Jako jeden muž povstávali, aby ji pozdravili.

Nedovedla říct, komu se má věnovat nejdřív. Než se do

kázala rozhodnout, na nohy vyskočil Jem a hned k ní zamířil.

Naklonil se, políbil ji, objal ji kolem ramen, ale potom ztuhl,

když rukama narazil do meče.

21

Vesper polibek sotva stačila zaznamenat, natož si ho vy

chutnat, když se odtáhl.

Vzájemně se prohlíželi, všímali si drobných změn. Byla

stejně vysoká, ale působila vyšší  — stála rovně, kdežto on

se hrbil. Oči měl stejně pronikavé jako dřív, ale pod nimi se

rýsovaly šmouhy, které naznačovaly, že ví, co jsou bezesné

noci. Řádná strava mu změkčila rysy, s  výjimkou úsměvu,

který zůstal divoký.

Při pohledu na jeho tvář Vesper nedokázala říct, jestli jeho

úsměv je nebo není agresivní.

Než kterýkoli z  nich stačil něco říct, ozval se další hlas.

„Vesper, jsi to ty?“

Ruku k ní opatrně natáhl strýc Ranař. Sevřela jeho šátra

vé prsty v dlaních a stiskla je. „Jsem to já.“

Objali se a konečky Ranařových prstů se přesunuly k je

jímu obličeji, zlehka se jí otřely o  líce, o  kořen nosu a  čelo.

Spokojeně přikývl. „Žádné nové jizvy. To je dobré znamení.“

„To jsem ti mohla i říct.“

Přidušeně se zasmál. „Je příjemné mít tě zase doma.“

Ze všech přítomných se Ranař změnil nejméně. Přibyla

mu hrstka vrásek od smíchu a  několik šedých vlasů. Když

z toho Vesper načerpala útěchu, otočila se ke svému otci a hol

čičce stojící vedle něho.

Shlédla.

Pohled jí opětovala drobná tvářička.

Tmavé kučeravé vlasy rámovaly rozmrzelé oči a svěšené

koutky úst. Dívka měla snědší pleť než Vesper, ale světlejší

než Jem. Spirály, které pokrývaly její tělo, jí v průběhu let spí

še vystoupily, než aby se stáhly, jak Vesper doufala. Proto její

dceru drželi co nejdál od Zářícího města. Obyvatelé Císařství

Okřídleného oka nebyli připraveni vyrovnat se s tak zjevný

mi příznaky nákazy, ať byly jakkoli jemné. Vesper si v duchu

odpřisáhla, že to se za jejího života změní.

22

Dívka úzkostlivě vzhlédla k Vespeřinu otci.

„Ahoj Reelo,“ řekla Vesper. „To jsem já, tvoje máma. Jsem

zpátky.“

Následovalo ticho. Její otec na holčičku povzbudivě kývl

a potom ji k Vesper jemně popostrčil.

Vesper si klekla na jedno koleno a rozevřela náruč. „Neboj,

já nekoušu.“

Holčička k ní přišla a nechala se od matky obejmout. Ves

per si pomyslela, že to třeba nebude tak hrozné, jak se bála.

Všichni sebou trhli, když se Reela rozkřičela. Prosmýkla

se pod Vespeřinýma rukama, proběhla kolem ní, pak se křik

rozlehl po schodech a nakonec ho umlčelo bouchnutí dveří

v patře.

Vesper několik minut mluvila, odmítnutí ze strany svého dí

těte zapuzovala řečmi o větších věcech. Stále nadšeněji roz

kládala rukama. Kolem stolu seděla trojice mužů a posloucha

la ji: její otec, její strýc a její milý.

Reela zůstávala nahoře. Občas zaslechli, jak skáče po po

koji a  piští. Vrzání prken a  pronikavý smích byly stále hla

sitější.

Vesper se pokoušela nevěnovat tomu pozornost, ale pra

vé víčko jí cukalo do rytmu s každým novým vyrušením.

„Což znamená,“ prohlásila na závěr, „že budeme mít místo

k setkávání a řešení potíží, ale navíc budeme vytvářet nový

způsob života, kde budeme místo boje napřed mluvit.“ Při

další ráně shora sebou prudce škubla. „Kde budou děti jako

Reela moci vyrůstat, aniž poznají strach.“ Odmlčela se, ale

nikdo nic neříkal. „No, co si myslíte?“

Pohlédla jim do tváří. V  té Ranařově se zračila křehká

rovnováha, podpora smísená s obavami. Její otec se díval se

zakaboněným čelem do stolu. Na Jemovi byl patrný pouze

vztek.

23

Panující napětí téměř nenarušilo ani několik tlumených

úderů a výkřik shora.

Ranař se naklonil a tichým hlasem pronesl: „Myslím, že

se pokoušíš o něco hodně smělého.“

„Ale?“

„Ale nevím jistě, jestli je císařství připravené. Brala jsi v po

taz, jak by to mohlo ublížit Reele?“

Vesper zavrtěla hlavou. „Dělám to pro Reelu a  všechny

ostatní jako ona. Neměla by se schovávat ve stínech jenom

proto, že císařství je příliš úzkoprsé, aby se vyrovnalo se

změnou!“

„To souhlasím, ale riskuješ, že z ní uděláš terč.“

„Ale když jsi šel do Zářícího města ty, strýčku, neschovával

ses.“

Ranař se smutně usmál. „To je pravda, ale přišel jsem o své

vlastní vůli a věděl jsem, co mi hrozí. A přijetí se mi dostalo,

až když jsem se očistil od nákazy, a stejně je podmíněné tím,

že budu žít tady za městem.“

„Tak by to být nemělo. Tohle se chystám napravit.“

„Obyvatelé císařství tě dosud následovali, protože jsi po

stupovala pomalu, ale kdyby ses začala přímo vzpírat záko

nu Sedmy... Tohle by mohlo skončit špatně pro nás všechny.“

Rozhostilo se nepříjemné ticho. Vespeřin otec se dál mra

čil na stůl.

„Viděli jsme stoupat krychli,“ řekl Jem. „Udělala Sedma

něco?“

„Ne. Jen odletěla, že by do vesmíru? Nevím, a abych byla

upřímná, je mi to jedno. Už jsme na ni čekali až moc dlouho.“

„Co budeš teď dělat?“

Pohlédla na něj se zmateným výrazem. „Přesně to, co jsem

měla v  plánu dělat dřív. Jestli se Sedma rozhodne situaci

zlepšit, možná se vrátím a  budu tady žít. Do té doby nás

potřebuje císařství.“

24

Jem polkl. „Ale... to se nebojíš?“

Překonala vzdálenost, která je dělila, a vzala ho za ruku.

„Samozřejmě že se bojím. Ale to mě nezastaví.“

„Nás,“ upřesnil Ranař. „Nezastaví to nás. V  tomhle jsme

zajedno. Celá rodina.“

„To ráda slyším. Vlastně se mi ulevilo. Myslím, že můj plán

bez vás nevyjde.“

Ranař se usmál. „To zní zlověstně.“

Vesper mu úsměv opětovala. „Chci, abys vedl zdejší lidi

tak, jak jsi vedl mě.“

„Nejsem žádný učitel.“

„Já ani žádného nechci. Chci někoho, kdo jim může říct

něco o životě za mořem. A chci, abys jim pomohl osvojit si

myšlenku, že ne všichni démoni jsou stejní. To jsem se jim

pokoušela sdělit v tom svém proslovu, ale myslím, že mě ne

chápali. Je to pro ně moc velké.“

Ranař pomalu přikývl. „Nebude to snadné, ale pár nápa

dů bych měl. Možná jim povyprávím několik svých starých

historek.“

„Ano, řekni jim o městě Verdigrida a o Těžké volbě.“

„Dobře.“

„A taky musíš promluvit o tamějších Uchvatitelových po

tomcích a o tom, jak tvoří součást města.“

„Řeknu jim to.“

„A myslím...“

Ranař se rozesmál a Vesper se k němu rychle přidala. A po

tom si oba začali připomínat staré časy a strženi nadšením

střídavě zmiňovali různá jména. Vesper si nevšimla, že se

Jem odkradl do zadní části kuchyně, aby si udělal nějaké silné

pití. Její otec ho pozoroval s přimhouřenýma očima.

„A  s  Reelou si starosti nedělej,“ dodal Ranař. „Takhle ob

vykle nezlobí.“

„Nevím, jestli mě to uklidňuje nebo ne.“

25

„Zase sem přijde.“

„Bývala jsem... taky taková? A můžeš být upřímný.“

Ranař zavrtěl hlavou. „Ne, s tebou to bylo jednodušší. Ale

žádné strachy, dostane se z  toho. Myslím, že se jí po tobě

prostě stýská.“

„Dává to najevo dost podivným způsobem.“

„Láska může lidi přimět k velice prapodivnému chování.“

Zdvořile zakašlal. „Neumím si představit, odkud to Reela má.“

Jem si odkašlal. Sklenku v ruce už měl z poloviny prázd

nou. „Kdy nás opustíš?“

„Brzy.“

„A jak dlouho budeš pryč tentokrát?“

„To nevím.“

„Měsíc? Šest měsíců?“ Zatímco mluvil, dolní ret mu poklesl.

„Rok? Dalších pět roků?“

„Řekla jsem ti, že nevím.“

„Ranař má pravdu, vystavíš nás nebezpečí. Zářící město

nás nenávidí.“

„To je směšné.“

„A  proto nás špehuje Zornice? Nejspíš nás odposlouchá

vá i teď.“

„Zornice musí sledovat celý svět. Ta sotva ví, že existujete!“

Jem vyprázdnil sklenku a  vstal. „To mi něco připomíná.“

„Kam jdeš?“

„Nikam. Jestli si to rozmyslíš, klidně se ke mně můžeš při

dat.“

Vesper zamrkala, aby zahnala slzy. „Já to musím dělat, co

pak to nechápeš?“

„Ano,“ odpověděl Jem trpce. „Chápu.“ Odešel z  kuchyně.

Krátce na to bouchly vchodové dveře.

Rytmické rány shora přerušilo hlasité zadunění, následo

vala krátká pauza a potom se ozval nářek, vřeštivý a vytrvalý.

Vespeřin otec pohlédl vzhůru a poté se podíval na Vesper.

26

Ta skryla tvář v dlaních. „Teď ne... nemůžu.“

Její otec se s povzdechnutím postavil. Letmo se dotkl Ra

nařovy ruky, obešel stůl, aby položil ruku na rameno Vesper,

a potom odešel.

Slyšeli jeho kroky na vrzajících schodech, jak otevřel a za

vřel dveře. Pláč zeslábl, začal se nad nimi pomalu pohybovat

zleva doprava. Postupně utichl.

Do ticha promluvil Ranař: „Nechceš jít za ní nahoru? Chy

bíš jí.“

„Dobře. Potom si budu muset promluvit s Jemem, dokud

mě nerozptyluje nic jiného. Jsou určité věci, které mu musím

říct mezi čtyřma očima.“

„Hodně štěstí.“

Zasmušile na něj kývla a vydala se nahoru. „Díky.“

Jednat se svou dcerou bylo pro Vesper v  jistém smyslu ná

ročnější než spravovat říši. Když Reelu předávala zpět svému

otci a opouštěla dům, pociťovala úlevu.

Jema našla stát na úpatí kopce, kde upíral oči k Zářícímu

městu, což jí připomnělo časy, kdy totéž dělávala i ona sama.

„Tak uvidíme,“ zašeptala k meči, zatímco se pomalu ubírala

ze svahu, dokud nestanula vedle Jema. „Ahoj. Bude ti vadit,

když tu budu s tebou?“

Nevrle pokrčil rameny.

„Podívej,“ začala, jen co sňala meč z ramene a položila ho

na zem. „Mrzí mě, že tady nejsem.“

Tváří se mu mihl provinilý výraz, který jako by někdo vzá

pětí sfoukl. „Podívej, Vesp, já se omlouvám za to, co jsem tam

řekl. Od chvíle, kdy se nám doneslo, že se vracíš do Zářícího

města, jsem čekal, až sem zase přijdeš, a na sklonku každého

dne jsem nechápal, proč jsi to ještě neudělala. Říkal jsem

si, že přijdeš zítra nebo pozítří a  že se těšíš, až nás budeš

mít zase nablízku. Věř tomu nebo ne, ale vzrušovalo mě to.

27

Dokonce jsem plánoval určité hezké věci, které bychom spo

lu mohli provést.

A když ses nakonec přece jenom objevila, neuplynulo ani

pět minut a začala jsi mluvit o tom, jak zase odejdeš. Další

dlouhá cesta přes moře... prostě jsem tomu nemohl uvěřit.

Pak už jsem se přestal ovládat.“ Křivě se na ni usmál. „Ale

myslím, že to poslední ti asi došlo.“

Výraz mu oplatila. „Tak trochu jsem to tušila.“

„Víš, ze všeho nejmíň jsem tě chtěl zase odehnat.“

„Vím. Proto jsem tady.“ Přikývl a z jeho postoje vyprchaly

poslední zbytky napětí. „Chtěl bys začít znovu?“ zeptala se.

„Dělat, že jsem se právě vrátila?“

„Prosím.“

Bavili se, občas se opatrně dotkli prsty, vyhýbali se nepří

jemným pocitům, aby si našli cestu k těm příjemným. Když

začala zapadat slunce, rozhovor už plynul snadněji. Jema ne

vyhnutelně prostoupila tesknost, protože se vraceli ke svým

prvním společným dnům. Upřímně se zasmáli, a když smích

dozněl, v Jemových očích se objevila vážnost.

„Stýskalo se mi po tobě.“

„Mně taky.“

„Hrozně nerad to teď kazím,“ řekl Jem, „ale musíme si pro

mluvit o Reele.“

„Dobře. Dneska s ní bylo těžké pořízení. To je vždycky tak

hle hlučná?“

„Ano. Jenže za to nemůže ona, ale tvůj otec.“

„Jak to?“

„Tak třeba proto, že ji až moc rozmazluje, a taky proto, že

jí úplně všechno odpustí. Když Reela něco rozbije nebo zlo

bí a já jí vynadám, on ji jen zvedne a přivine si ji do náruče.

Tím mě naprosto shazuje. A taky mi věnuje takový zvláštní

pohled, víš jaký?“

Povzdechla si. „Ty pohledy znám.“

28

„Jako bych to byl já, kdo udělal něco špatně.“

„Zkoušel ses o tom pobavit se strýčkem Ranařem?“

„Ano, ale ten je stejný jako tvůj otec. Reelino chování mu

většinou připadá legrační. Pěstují u ní špatné návyky a brání

mi, abych to vyřešil.“

„Než odjedu, promluvím si s nimi, šlo by to?“

„Šlo. Děkuju. Podívej, stmívá se. Nejspíš bychom se měli

vrátit domů.“

„Zůstaňme tady ještě chvilku.“

„Ochlazuje se.“

Sevřela mu obě ruce. „Ale já jsem teplá, pamatuješ?“

V Jemových očích se objevil poněkud jiný odlesk. „Myslím,

že ano, ale už je to dost dávno. Budu potřebovat opravdu

hodně osvěžovat paměť.“

Vesper k němu přistoupila, rukama ho objala kolem pasu

a políbila ho. Jeho nos cítila na líci jako kostku ledu. Lekla

se, když jí stiskl boky.

Opět ho políbila, přitáhla si ho pevněji k tělu.

Ukázalo se, že Jem osvěžovat paměť příliš nepotřeboval.

V  tomto ohledu mu sloužila velmi dobře. Navzdory tomu,

nebo možná právě proto, zůstali venku ještě dlouho po zá

padu slunce.

29

KAPITOLA DVĚ

Vesper odešla následujícího dne. Její otec ji sledoval, jak po

choduje k pobřeží s kozlem a svou osobní gardou Andělských

rytířů, tvořící Řád Zlomených čepelí. Všichni jí byli oddáni,

byli jí osobně zavázáni. Zbroje se jim na slunci blyštily, hrdost

dodávala jejich pohybům na ráznosti.

I když z nich byl pouhý flíček na obzoru, Vespeřin otec za

nimi hleděl i poté, co tento flíček zcela zmizel.

Nakonec, když nepopiratelně zmizela i vzpomínka na něj,

si povzdechl a otočil se směrem k domovu.

V  Zářícím městě byl obnoven dřívější provoz, všichni oby

vatelé se vrátili ke svým stanoveným úkolům. Něco se však

změnilo, i  ty nejjednodušší úkony prostupovalo vzrušení.

Dvo jice Duiných soch, které stály po obou stranách jižní sil

nice, byla očištěna. Zahrady, které se zanedbaně ovíjely kolem

mohutných platinových sloupů, byly upraveny. Opětovného

přeleštění se dočkaly knoflíky uniforem a těla zaujala o něco

vzpřímenější pozici. Směsice obav a vzrušení se stala palivem

pro úsilí o dokonalost.

30

Aniž někdo něco výslovně domlouval, sbory dětí se scházely

k dalším devótním shromážděním. Cvičící se panoši mnohem

více litovali svých chyb a rytířští učitelé je o to více trestali.

V  tiché přičinlivosti a  šeptaných dohadech uplynulo ně

kolik dní.

Podobně jako většina obyvatel Zářícího města i Vrchní rytíř

trávil volné chvíle s  pohledem upřeným na oblohu. Někdy

v noci měl dojem, že vidí svatyni Sedmy jako novou hvězdu

třpytící se na nebesích. Jelikož Nositelka Gamina meče byla

na cestách a Pokora setrvávala v tiché meditaci, mimo jeho

dosah, bylo na něm, aby připravil císařství na další vývoj.

Nebylo možné popřít, že se blíží změna. Konejšil se před

stavou, že odměnou za jejich dobrou práci bude návrat Sed

my, že on i jeho lid si konečně zaslouží přijmout požehnání

nesmrtelných ochránců. On sám dělal všechno pro to, aby

to byla zásluha oprávněná, nabádal své lidi, aby se ještě více

činili, aby byli lepší než kdy předtím. Zářící město se každý

den chovalo, jako by bylo na přehlídce, jeho občané se odívali

do svých nejlepších šatů a cílevědomě se pohybovali blyšti

vými chodbami. Každý kout byl vysmýčený, každé zařízení

vyčištěné a všem obyvatelům, již nesplňovali vysoké nároky

Vrchního rytíře, byla zadávána práce, která jim znemožňovala

chodit mezi ostatní.

Když se Vrchní rytíř konečně dočkal návštěvy, byl při

praven, zbroj nádherně vyleštěnou. Dvacítka vojáků čekala

v pohotovosti na jeho povel, ať už bude jakýkoli.

Promítala se před ním dobře známá silueta Pokory, profil

vykreslený křivkami světla. Navzdory důležitosti situace se

nezdála jiná, ale to od ní ani neočekával. Pokora se Sedmou

den co den komunikovala, její život byl řetězcem prazvlášt

ních událostí spletených krátkými úseky spánku. Svět Sedmy

byl její všedností.

31

„Vrchní rytíři.“

Zasalutoval. „Pokoro.“

„Netvař se tak vážně, starý příteli. Raduj se. Neboť žijeme

v nádherných časech. Promluvila Sedma, opět na nás září Její

světlo a byli jsme vybráni coby nástroje vykoupení.“

„Jak mohu posloužit?“

„Pro Její potěšení máš shromáždit letku a připrav na cestu

nebeský palác Alfy. Nechť se shromáždí na jižním pobřeží,

u Šedobodu Tři.“

„Pokud mohu něco namítnout, Pokoro, Šedobod Tři je ci

vilní přístav s pohnutou historií. Pro tak zásadní událost by

bylo vhodnější Nebezemí.“

Nedočkal se okamžité odpovědi a přemýšlel, zda Pokora

nad jeho slovy dumá, nebo jestli se přerušilo spojení.

„Špatně jsi to pochopil, Vrchní rytíři. Toto je rozkaz, nikoli

doporučení. Svatyně tak či onak zahájila sestup a  Alfa už

vylétl. Blíží se k tobě, zatímco se teď spolu bavíme. Věřím, že

až přiletí, všechno bude připravené.“

„On letí sem? Teď? Nechápu, jak...“

Ale obraz Pokory už zhasl. Vrchní rytíř zaklel, několika

mrknutími se zbavil mihotavého paobrazu a začal štěkat pří

slušné rozkazy.

O několik minut později Vrchní rytíř stanul na úpatí stříbr

ných schodů. Někde vysoko nad ním se nacházela svatyně

Sedmy a v prostoru mezi nimi se éterem řítil Alfa.

Vrchní rytíř sem musel běžet a pod zbrojí byl celý zpocený.

Pod ním se chvatně seřadilo několik Andělských rytířů, za

jejichž zády se ještě honem šikovaly řady vojáků. Slyšel dusot

posledních bot, ostré pohyby vojáků stavějících se do pozoru.

Pak nastalo ticho.

Všichni stáli v dokonalé formaci a sledovali nebe v očeká

vání první známky příletu Alfy.

32

Byť Vrchní rytíř dál nehnutě stál, jeho ústa se nezastavi

la  — organizoval, prostřednictvím komunikačního zařízení

vydával rozkazy, koordinoval letku. Aby vyhověl potřebám

Alfy, povolal ji z celého císařství, čímž pobřeží a přilehlé ko

lonie připravil o ochranu.

Rozhlédl se, aby zjistil, jestli v  Zářícím městě nezůstal

Ves peřin otec, jejich Vítěz, ale ten už město po svých opustil.

Vrchní rytíř nad takovým výstředním zvykem zavrtěl hla

vou. Vítěz nedošel daleko, teprve v té chvíli přicházel k bráně,

ale rytíř ho zpět nepřivolal. Čekal je historický okamžik a on

ho netoužil s nikým sdílet.

S  využitím zvětšovací funkce v  hledí přímo nad sebou

rozeznal drobnou tečku, která rychle rostla. Srdce se mu roz

bušilo ještě rychleji. Nepřestával se potit i přesto, že se nadále

nijak nehýbal.

Ve zbývající chviličce se zamyslel, jaké přivítání by bylo

nejvhodnější a  jak by mohl nejlépe zařídit, aby vypadal po

korně a silně zároveň.

Alfa se mezitím dál řítil z oblohy.

Myslí Vrchního rytíře vířily nesouvislé myšlenky.

Možná jsem měl nebeský palác Alfy povolat sem, místo

abych ho posílal do Šedobodu Tři.

Bylo by lepší na počest příletu Alfy zpívat, nebo zůstat zticha?

Je divné, že jsem nesvolal občany, aby ho tu uvítali? Určitě

je lepší mít přichystané malé, ale dokonale zformované uvítání

než velké a ošklivé. Narychlo by se muselo zorganizovat příliš

mnoho lidí. Tohle je lepší. Jsem přesvědčený, že tohle je lepší.

Myslím, že píseň by byla vhodnější. Ano, píseň bude nejlepší

a  já ji budu předzpívávat. Představa, jak zpívá a  jeho rytí

ři tvoří doprovodný sbor, mu byla příjemná. Připadala mu

správná. Ale jakou píseň? přemýšlel.

Alfa už byl blízko, křídla přitažená k bokům. Vrchní rytíř

se nadechl, aniž stále věděl, jakým tónem začne.

33

Blíží se příšerně rychle. V břiše Vrchního rytíře začal hlodat

zvláštní pocit, dojem, že něco není v pořádku. On nezastaví.

On do nás vrazí. Je to nějaká zkouška? Zkouška našeho od

hodlání?

Skoro slyšel Pokoru, jak ho plísní za snahu předpovídat

činy člena Sedmy. Kdyby byl Alfa létající loď, nebo dokonce

pták, pak by možná hrozilo nebezpečí, že včas nezpomalí.

Jenže on se tyčil vysoko nad loďmi i ptáky, tyčil se vysoko

nad vším, co si Vrchní rytíř dokázal představit. Pochybnosti

proto zahnal potřesením hlavy, nechal v sobě narůstat úžas

a rozezpíval se.

Bezchybně, jako by to měli nacvičené, se k němu připojili

další rytíři.

Alfa se dál řítil k zemi a zrychloval.

On nezastaví! On nezastaví!

Vrchní rytíř sílícímu zděšení nevěnoval pozornost a  dál

zpíval, přimknutý ke své víře.

A nakonec se stříbrná křídla Alfy přece jen rozevřela, pře

šel ze střemhlavého pádu do skluzu, prohnal se přítomným

nad hlavami, prohnal se jejich písní, umlčel je a  letěl dál,

Vrchního rytíře a jeho druhy nechal za sebou.

Všichni se bezděčně otočili, aby jako řada nechápavých

tváří sledovali jeho další postup.

„Pane?“ zeptala se jedna rytířka s nepříjemným rozechvě

ním v hlase. „Co to znamená, pane?“

Dobrá otázka, pomyslel si Vrchní rytíř. Co to znamená?

„Vyneste mě do vzduchu!“ křikl. „Vydáme se za ním.“

Cesta k přistávacímu sloupu trvala příliš dlouho. Přesun

v  kabinách, které je vynášely na vrchol sloupu, trval příliš

dlouho. Vrchní rytíř cítil, jak se Alfa stále vzdaluje. Vynadal

si, že něco takového nepředjímal. Jako hlupák si představoval,

že si Sedma potrpí na uvítání nebo přehlídkách. Nad tyto

věci se povznesli. Alfa musel před svými bratry a  sestrami

34

přiletět z  nějakého důvodu, aby vykonal něco velkolepého

pro dobro císařství. A  třebaže Vrchního rytíře nenapadalo,

co by to mohlo být, byl odhodlaný se toho účastnit.

Do létající lodě se s ním vešla pouze hrstka Andělských ry

tířů, ostatní byli nuceni usednout do pozemních prostředků.

Uháněli na jih, přes úhledně upravené stráně a  vysoké

rovné řady stromů, které při pohledu shora vypadaly jako

body na mřížce.

Hlášení o  postupu Alfy přicházela přerušovaně a  nepra

videlně. Úsečná pozorování sdělovaná užaslými slovy přímo

do ucha Vrchního rytíře. Nesmrtelný letěl v přímce, ale když

jeho trasu přenesli na mapu, Vrchní rytíř s překvapením zjis

til, že je Alfa nevedl nejkratší cestou do Šedobodu Tři.

Přijal hovor od jednoho ze svých vojáků. „Mluvte.“

„Je tady, pane. Vidím ho!“

Vrchní rytíř si nechal potvrdit vojákovu pozici. Vesnička,

které její obyvatelé říkali Píle. Nebylo na ní nic významného.

Ve skutečnosti nebyla spojena s  žádnými většími osadami,

což kupce nutilo ubírat se do ní pěšky po tvrdých stezkách.

Odlehlé místo, víceméně zapomenuté.

Je možné, že si ji Alfa vybavuje jako něco důležitějšího? Je

to významná lokace, kterou jsme nevědomky opomíjeli?

Opět se pozorností vrátil k vojákovi. „Co dělá Alfa teď?“

„Krouží, pane.“

„Jen krouží?“

„Ano, pane.“

„Tak zůstaňte na místě. Zanedlouho jsme u vás. O případ

ných změnách mě dál informujte.“

„Něco uviděl, pane. Teď se... řítí dolů.“

Voják ze své pozice odpálil světlici a létající loď k ní ihned

zamířila. Píle byla bezútěšná kamenitá osada. Energetické

jednotky a  hlavní shromaždiště byly zbudovány pod zemí

spolu s polovinou obydlí, ale Píle se během let rozrůstala, pří

35

mo ze zdí vybíhaly prosté přístavby. Žádná z těchto přístaveb

neodpovídala běžnému standardu a jejich počet poukazoval

na mnohem větší osídlení, než se v současnosti u Píle uvádělo.

I bez pomoci světlice bylo zřetelně vidět, kde Alfa přistál.

Kruh spálené trávy obklopoval čerstvý otvor v  zemi, nový

vchod do podzemní spleti místních tunelů.

Snesli se k zemi, a jen co loď dosedla, vyskákali ven a hnali

se k jámě. Půda u okraje nebyla pevná a nejeden rytíř se ne

ohrabaně zapotácel ve snaze udržet se na nohou.

Okolní vzduch jim připadal jaksi nabitý a zlostný, těžko

se jim dýchalo.

Vrchního rytíře při pohledu dolů přepadla nenadálá obava,

co spatří. Pod sebou uviděl Alfu ze Sedmy s taseným mečem,

jenž se tetelil na pozadí pomalu doznívajících ozvěn písně.

U stříbrných nohou nesmrtelného ležela šmouha popela

tvořící přibližnou siluetu lidského těla.

Alfa pozvedl druhou ruku. V ní držel černé hledí bez vý

razných prvků. Vrchní rytíř už ho viděl na vyobrazeních. Šlo

o druh zbroje, již měl v oblibě První, největší a nejmocnější

ze zbylých démonů.

Uvědomil si, že pohledem těká k očím Alfy. Jejich modř

působila jako druhá obloha, lepší obzor. Když Alfa promluvil,

každé slovo Vrchního rytíře hluboce zasáhlo, jako rána kla

divem do hrudi. „Píle je nakažená.“

„Obec okamžitě evakuujeme, zničíme ji, vyčistíme půdu

a obyvatele pošleme do očistných středisek.“

Hledí se v pěsti Alfy pomačkalo. „Zničit, ano, vyčistit, ano.

Ale nikdo se pryč posílat nebude.“

Vrchní rytíř při takové představě naprázdno polkl. Právě

se díval na počet obyvatel Píle. Byly jich stovky a všechno to

byli pravděpodobně konzervativní lidé. Opravdu většina nic

netuší? Opravdu s  Prvním tajně spolupracuje pouze hrstka

místních?

36

Zatímco takto uvažoval, tasil meč. Jeho rytíři už tak uči

nili. Všechno ostatní by bylo aktem vzdoru.

Nenásledovaly žádné další úvahy. Andělští rytíři se dali do

zpěvu, jejich meče zaplanuly životem a Píle se vznítila.

Vespeřin otec při dlouhé cestě z města kynul vojákům. V ne

konečném řetězci pozdravů a  odpovědí, gest a  zdvořilých

úsměvů. Poslední dobou získaly na ostrosti, byly vyčerpáva

jící svou precizností.

Za chůze se mu pohybovaly rty, tiše počítal kroky, dokud

nebyl daleko za vnějším okrajem města. Potom zastavil, dych

tivě si zatahal za límec a uvolnil popruhy zbroje.

Došlo na dlouhý nádech a dlouhý povzdech. Když se uvol

nil, jeho postoj se změnil.

Následující úsek cesty pokračoval volnějším tempem, vzpo -

mín ky na prožitý den se mu míhaly tváří ve sledu podmra

čených pohledů, nadzvednutého obočí a občasného úsměvu.

Vrchní rytíř mu mnohokrát nabídl pokoj ve městě nebo

odvoz domů, ale on odmítl. Vrchní rytíř nechápal proč, roz

hodnutí nicméně toleroval z  úcty k  jeho minulým činům

a zásluhám.

Vespeřin otec zpomalil, zastavil se. Ohlédl se přes rameno,

ale nic nespatřil. Potom, postupně, jako by mu hlavu zvedala

neviditelná ruka, vzhlédl k obloze.

Zvedl ruku, aby si zastínil oči, zamžoural ve světle večer

ních sluncí. Z nebe se snášel sotva rozeznatelný útvar, vzdá

lené, ale stále bližší těleso. Krychle.

Vracela se svatyně Sedmy.

Na způsobu jejího sestupu bylo ve srovnání s výstupem

něco jiného. Nebyl rychlejší, ale cílevědomější.

Díval se na ni a navzdory paprskům mu temněla tvář.

Kvůli svatyni mu trvalo mnohem déle, než si všiml po

hybu na úrovni země. Ze Zářícího města vyklouzl jiný útvar.

37

Kovový mechanizovaný had, válečný stroj určený k přepravě

Andělských rytířů a  vojáků. Pásy ho svižně táhly krajinou,

směrem k němu. Směrem k jeho domovu.

Přestal civět, otočil se a dal se do běhu.

O  několik kilometrů dále stál na kopci Jem a  u  oka si při

držoval otlučený dalekohled. Viděl v něm vysoké platinové

sloupy se zeleným krytím, zahrady zdobící jejich boky list

natými spirálami. Tyto sloupy jasně vymezovaly hranici Zá

řícího města. Další hranice, neviditelná, se táhla podél jejich

obvodu, šumící energetická stěna, která měla držet démony

zkrátka. Stěna i  sloupy byly Jemovi ukradené, zajímalo ho

něco jiného. Jeho snaha najít svatyni Sedmy však byla od

souzena k nezdaru. I při plném zvětšení byla krychle pouhým

neurčitým tetelením.

Pustil se dolů ze stráně. Ranaře s  Reelou nechal doma.

Dvakrát klopýtl na nerovném terénu, protože veškerou po

zornost upíral k obloze.

Konečně na krychli zaostřil a  spatřil ještě na něco. Na

před si myslel, že je to pták, ale na ptáka to bylo příliš blízko

svatyně. A mělo to zvláštní tvar. Bylo to mnohem větší než

jakýkoli divoce žijící tvor na tomto konci světa.

Svatyni opustil jeden ze členů Sedmy.

Letěl směrem k Jemovi.

Dole na zemi s ním udržoval krok kovový had. Na dálku se

zdálo, jako by přes kopce klouzal jako člun na vlnách.

Jem dalekohled málem upustil. Sevřel ho strach, starý pří

tel s pevným stiskem. Měl jen několik vteřin, aby zareagoval.

Pokud ho ještě nezahlédli, byla to jen otázka času. Ohlédl se

k domu, pomyslel na Ranaře, na Reelu. Strach ho sevřel ještě

pevněji. Nemohl nic dělat. Pokud ho uvidí, budou ho soudit

a zjistí, že se vymyká požadavkům. Pokud uvidí Reelu — za

vrtěl hlavou, myšlenku rázně uťal.

38

Děs mu nedopřával čas na přemýšlení. Přikrčený mezi

kopci zamířil k jistému cíli. Nikoli k Zářícímu městu a blíží

cím se silám, nikoli k domovu, ale pryč, k úkrytu, kde divoce

rostly stromy.

Odtamtud vyhlížel, třásl se mezi listím.

Jeho dceři hrozilo nebezpečí. Potřebovala ho! Puzení hned

se za ní vydat zarazil starší, cyničtější popud. Nedostal by se

k  ní včas a  jakýkoli hrdinský čin z  jeho strany by byl sebe

vraždou. Jaké naděje si mohl dělat jeden člověk proti nesmr

telnému a proti ozbrojené moci císařství?

Žádné.

Jem už jednou povstal, kvůli své matce, a léta za to platil.

Vzpomínky byly ostré jako nůž, stále bodaly. Poučil se z mi

nulých chyb, utvářely ho.

Ale Reela ho potřebovala!

Zavrtěl hlavou s vědomím, že za ní nemůže jít, a nenáviděl

se za to. Lepší bylo vyčkat, vybrat si správný čas. A kdyby ten

čas nenastal, lepší bylo žít. Tato slova si zopakoval podruhé,

potichu, trpce a přiměl se je polknout.

Delta ze Sedmy se vznesla vzhůru na stříbřitých křídlech. Ne

letěla už dlouho, příliš dlouho.

Za ní, jako zrcadlo, letěl její bratr Alfa. Ten zamířil k po

břeží, pátrat po jiné kořisti.

Byly vydány rozkazy, byli mobilizováni zasloužilí. Zane

dlouho začne očista. Myšlenka na ni Deltu tížila v mysli. Po

něvadž vedle jejich lidí selhali i oni.

S  plány Alfy souhlasila. Byl první z  nich, ten nejsilněj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.