načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové – Stuart Turton

Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové

Elektronická kniha: Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové
Autor: Stuart Turton

Muž se probudí v lese a pamatuje si pouze jediné jméno: Anna. Byl svědkem vraždy v lese a nyní přichází k luxusnímu, leč rozpadajícímu se okázalému sídlu Blackheath, kde se brzy od tajemného hosta převlečeného za lékaře léčícího mor dozví, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vendeta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 468
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu The seven deaths of Evelyn Hardcastle přeložila Martina Šímová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0678-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Muž se probudí v lese a pamatuje si pouze jediné jméno: Anna. Byl svědkem vraždy v lese a nyní přichází k luxusnímu, leč rozpadajícímu se okázalému sídlu Blackheath, kde se brzy od tajemného hosta převlečeného za lékaře léčícího mor dozví, že jediný způsob, jak může uniknout dni, který se opakuje znovu a znovu, je vyřešit důmyslnou vraždu. Má to jeden háček: každý den se probudí v těle jiného podezřelého - což mu ale na druhou stranu umožňuje komunikovat se svými bývalými i budoucími já. Ale ne každé jeho já mu chce pomoct...

Popis nakladatele

Kriminální román britského novináře Stuarta Turtona se dá popsat, jako když Agatha Christie potká Davida Mitchella a Claire North. 

Muž se probudí v lese a pamatuje si pouze jediné jméno: Anna. Byl svědkem vraždy v lese a nyní přichází k luxusnímu, leč rozpadajícímu se okázalému sídlu Blackheath, kde se brzy od tajemného hosta převlečeného za lékaře léčícího mor dozví, že jediný způsob, jak může uniknout dni, který se opakuje znovu a znovu, je vyřešit důmyslnou vraždu.

Má to jeden háček: každý den se probudí v těle jiného podezřelého - což mu ale na druhou stranu umožňuje komunikovat se svými bývalými i budoucími já. Ale ne každé jeho já mu chce pomoct... 

Ale náš hrdina brzy zjistí, že není sám, kdo chce chytit vraha a uniknout z Blackheath. Ale kdo je to Anna a proč má nutkání ji najít? A co ho přivedlo na Blackheath? A kdo u všech čertů zabil Evelyn Hardcastlovou?

Zařazeno v kategoriích
Stuart Turton - další tituly autora:
The Seven Deaths of Evelyn Hardcas The Seven Deaths of Evelyn Hardcas
Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SEDM SMRTÍ

EVELYN HARDCASTLOVÉ


© Stuart Turton, 2018

Illustrations © Emily Faccini, 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Martina Šímová, 2019

Cover © David Mann, 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-700-6 (pdf)


SEDM

SMRTÍ

E V E LY N

HARDCASTLOVÉ

STUART TURTON


Mým rodičům, kteří mi dali všechno a nic za to nechtěli.

Mé sestře, první a nejzapálenější čtenářce románu, první

vlaštovce mezi dalšími. A mé ženě, jejíž láska, podpora a snahy

odtrhnout mě od klávesnice z téhle knihy udělaly mnohem víc,

než bych si kdy dokázal představit.


Srdečně vás zveme na panství Blackheath,

kde se bude konat maškarní bál.

Vašimi hostiteli budou členové rodiny Hardcastlovy

Lord Peter Hardcastle & lady Helena Hardcastlová

&

jejich syn, Michael Hardcastle,

jejich dcera, Evelyn Hardcastlová.

Významní hosté

Edward Dance, Christopher Pettigrew & Philip Sutcliffe,

rodinní právníci

Grace Daviesová & její bratr, Donald Davies, prominenti

Fregatní kapitán Clifford Herrington, námořní důstojník

(ve výslužbě)

Millicent Derbyová & její syn, Jonathan Derby, prominenti

Daniel Coleridge, profesionální hazardní hráč

Lord Cecil Ravencourt, bankéř

Jim Rashton, policista

Dr. Richard (Dickie) Acker

Dr. Sebastian Bell

Ted Stanwin


Hlavní služebnictvo

Roger Collins, majordomus

Paní Drudgeová, kuchařka

Lucy Harperová, vrchní služebná

Alf Miller, stájník

Gregory Gold, hostující umělec

Charles Cunningham, osobní sluha lorda Ravencourta

Madeline Aubertová, osobní služebná Evelyn Hardcastlové

Žádáme všechny hosty, aby se laskavě zdrželi hovorů o Thomasi

Hardcastlovi a Charliem Carverovi, neboť tragické události

s nimi spojené rodinu i nadále velice rmoutí.


9

I

DEN PRVNÍ

M

ezi kroky na všechno zapomínám.

„Anno!“ zakřičím a překvapeně zavřu ústa.

V hlavě mám úplně prázdno. Netuším, kdo je Anna ani

proč volám její jméno. Nevím dokonce ani to, jak jsem se sem

dostal. Stojím v lese a chráním si oči před kapkami deště. Srd­

ce mi bije jako na poplach, páchnu potem, třesou se mi nohy.

Musel jsem běžet, ale nevzpomínám si proč.

„Jak jen...“ Spatřím své ruce a zmlknu. Jsou kostnaté, ošk­

livé. Cizí ruce. Vůbec je nepoznávám.

Ucítím první nával paniky a zkusím si vybavit něco dalšího,

něco, co se mě týká: člena rodiny, svou adresu, věk, cokoliv,

ale nic nepřichází. Dokonce ani jméno. Každá vzpomínka, již

jsem ještě před pár vteřinami vlastnil, je pryč.

Stáhne se mi hrdlo, prudce, překotně oddechuji. Les se

se mnou točí, v zorném poli se mi rozpíjí černé skvrny.

Uklidni se.

„Nemůžu dýchat,“ vzdychnu. V uších mi burácí krev, padnu

na zem a prsty zaryju do hlíny.

Můžeš, jen se musíš uklidnit.

V tom vnitřním hlase je síla, chladná autorita.

Zavři oči, naslouchej lesu. Seber se.

Poslechnu, pevně zavřu víčka, ale slyším jen vlastní zděšené

sípání, které na celou věčnost přehluší všechno ostatní. Poma­

loučku, krok za krokem, se mi však podaří do mého strachu

vyhloubit otvor a dovolit, aby si dovnitř proklestily cestu i další

zvuky. O listy pleskají dešťové kapky, nad hlavou mi šelestí

větve. Po pravé straně klokotá potok a v korunách stromů jsou


vrány – jejich křídla zasviští vzduchem, když se odrazí a vzlét­

nou. V lesním podrostu se něco hemží, opodál, téměř na dosah,

slyším dupot králičích pacek. Spřádám vzpomínky dohromady

jednu po druhé, dokud nemám pět minut minulosti, k níž se

mohu upnout. To k potlačení paniky stačí, alespoň zatím.

Nemotorně se zvednu na nohy. Překvapí mě, jak jsem vyso­

ký, jak daleko je země. Trochu se zapotácím, z kalhot si smetu

vlhké listy a vůbec poprvé si všimnu, že jsem ve smokingu

a košili mám ušpiněnou od bláta a červeného vína.

Musel jsem být na nějaké oslavě. Kapsy mám prázdné a ne­

mám kabát, takže jsem se nemohl zatoulat moc daleko. To mě

uklidní.

Soudě podle světla je ráno, takže jsem tu byl nejspíš celou

noc. Nikdo se takhle nevyfintí, aby pak strávil noc o samo­

tě, což znamená, že touhle dobou už někdo nejspíš zjistil, že

jsem zmizel. Za těmito stromy se nepochybně nachází dům

a poplašeně se probouzí do nového dne. Určitě už z něj vyrá­

žejí pátrací skupiny, aby mě našly. Očima těkám po okolních

stromech a napůl čekám, že se mezi větvemi vynoří mí přátelé,

poplácají mě po zádech a za laskavých žertů mě doprovodí

zpátky domů. Jenže rozjímání mě odsud nedostane. Nesmím

tady otálet a čekat na záchranu. Třesu se, drkotám zuby. Mu­

sím vyrazit, i kdyby jen proto, abych se zahřál, ale všude kolem

vidím jen stromy. Nemohu vědět, jestli mířím za pomocí, nebo

se jí naopak vzdaluji.

Jsem bezradný, a tak se vrátím k poslední starosti muže,

jímž jsem býval.

„Anno!“

Ta žena, ať už jde o kohokoliv, je zjevně důvodem, proč

jsem tady, ale nedovedu si ji vybavit. Možná je to moje man­

želka nebo dcera. Nic tak úplně nesedí, a přesto mě to jméno

vábí. V duchu cítím, jak se mě snaží někam zavést.

„Anno!“ zavolám spíš zoufale než s nadějí.

„Pomozte mi!“ zakřičí nějaká žena v odpověď.


Otočím se za tím hlasem a zamotá se mi hlava. Zahlédnu

ji mezi vzdálenými stromy: žena v černých šatech utíká jako

o život. O vteřinu později spatřím jejího pronásledovatele, kte­

rý se za ní zběsile prodírá listovím.

„Hej ty, stůj!“ zakřičím, ale hlas mám slabý a unavený. Za­

nikne v dupotu jejich nohou.

Jsem v šoku, stojím tam jako přikovaný, a než za nimi ko­

nečně vyrazím, skoro mi zmizí z dohledu. Uháním tak, že bych

se toho od svého bolavého těla nikdy nenadál, ale navzdory

tomu, jak rychle běžím, jsou pořád kus přede mnou.

Z čela se mi řine pot, znavené nohy mám čím dál těžší.

Nakonec se pode mnou podlomí a já se s rozhozenýma ruka­

ma zhroutím do hlíny. Prodírám se spadaným listím a zvednu

se přesně v okamžiku, kdy ta žena srdceryvně vykřikne. Její

křik je plný strachu a zaplaví celý les – potom ho utne výstřel

z pistole.

„Anno!“ zavolám zoufale. „Anno!“

Nedočkám se odpovědi, v lese jen doznívá ozvěna výstřelu.

Třicet vteřin. Tak dlouho jsem váhal, když jsem ji zahlédl

poprvé, a tak daleko jsem byl ve chvíli, kdy ji zavraždili. Třicet

vteřin nerozhodnosti, třicet vteřin, které stačí k tomu, abyste

někoho dočista opustili.

U nohou mi leží silná větev. Zvednu ji a zkusmo s ní mách­

nu, v její váze a drsné kůře nacházím útěchu. Proti pistoli mi

nebude mnoho platná, ale je to lepší, než v lese pátrat s prázd­

nýma rukama. Stále sotva popadám dech a třesu se vynalože­

nou námahou, ale pocit viny mě žene k místu, odkud zazněl

Annin výkřik. Prodírám se nízkými větvemi, přičemž dbám

na to, abych nenadělal moc hluku, a hledám něco, co ve sku­

tečnosti nechci vidět.

Kdesi nalevo ode mě zapraskají větvičky.

Přestanu dýchat, ze všech sil napínám uši.

Pak ten zvuk přijde znovu: kroky, co drtí listy a větve, krou­

žící kdesi za mými zády.


Krev mi ztuhne v žilách, zastavím se, jako by do mě uhodilo.

Neodvažuji se ohlédnout přes rameno.

Praskání se přiblíží, těsně za sebou uslyším mělký dech.

Nohy se pode mnou podlomí, větev mi vyklouzne z ruky.

Modlil bych se, ale nedokážu si vybavit slova.

Krk mi ovane teplý dech. Cítím alkohol, cigarety a pach

ne mytého těla.

„Na východ,“ zachraptí nějaký muž a do kapsy mi upustí

cosi těžkého.

Vzdálí se, zvuk jeho kroků mizí v lese. Sesunu se na zem,

čelo přitisknu do hlíny a vdechnu pach vlhkých listů a hniloby.

Po tvářích mi tečou slzy.

Moje úleva je ubohá, moje zbabělost politováníhodná. Ani

jsem svému trýzniteli nedokázal pohlédnout do očí. Co jsem

to za muže?

Chvíli trvá, než můj strach poleví dost na to, abych se do­

kázal pohnout, a dokonce i potom se musím opřít o nedale­

ký strom, abych si odpočinul. Vrahův dárek se mi pohupuje

v kapse. Děsím se, co v ní najdu, ale přesto tam strčím ruku –

a vytáhnu stříbrný kompas.

„Ach!“ vydechnu překvapeně.

Má prasklé sklíčko, kov je omšelý. Na spodní straně jsou

vyryté iniciály SB. Nevím, co znamenají, ale vrahovy pokyny

zněly jasně. Mám s pomocí kompasu zamířit na východ.

Provinile se zadívám mezi stromy. Annina mrtvola musí

být nedaleko, ale děsím se, jak by vrah zareagoval, kdybych

na ni narazil. Třeba jsem naživu právě proto, že jsem se moc

nepřiblížil. Chci vážně pokoušet jeho milosrdenství?

Pokud tady jde právě o to.

Celou věčnost zírám na chvějící se střelku kompasu. Už si

nejsem jistý skoro ničím, ale vím, že vrazi nemají slitování. Ne­

tuším, co hraje za hru, neměl bych dát na jeho rady ani je ná­

sledovat, ale jestli to neudělám... Znovu se pátravě rozhlédnu


po lese. Všude kolem mě čeká ten samý pohled; nekonečné

řady stromů pod záštiplně mračnou oblohou.

Jak ztracený musí člověk být, aby se nechal dovést domů ďáb

lem?

Přesně tak jako já, rozhodnu se. Přesně tak.

Odlepím se od stromu a položím si kompas na rozevřenou

dlaň. Střelka se toužebně kloní k severu, a tak se otočím na vý­

chod, proti větru a chladu, proti celému světu.

Naděje mě opustila.

Jsem člověk v očistci, slepý k hříchům, které mě do něj

vehnaly.


14

2

V

ítr skučí, déšť zesílil, těžké dešťové kapky padají skrz větve

stromů a odrážejí se od země do výšky kotníků. Řídím se

podle kompasu.

V šeru zahlédnu barevný záblesk. Zamířím k němu a nara­

zím na červený kapesník přibitý ke stromu: nejspíš pozůstatek

nějaké dávno zapomenuté dětské hry. Rozhlížím se po dalším

a najdu ho jen o pár metrů dál – a pak další a další. Klopýtám

mezi nimi, prodírám se šerem, až dorazím na kraj lesa. Stromy

řídnou a postupně přecházejí v pozemky rozlehlého georgián­

ského panství, jehož cihlové průčelí se utápí v břečťanu. Z toho,

co vidím, vypadá opuštěně. Dlouhá štěrková příjezdová cesta

vedoucí od vstupních dveří je zarostlá plevelem a obdélníkové

trávníky po obou jejích stranách se proměnily v močál, při

jehož kraji vadnou květiny.

Hledám nějaké známky života, očima těkám po tmavých

oknech, až v prvním podlaží zahlédnu slabounkou záři. Mělo

by se mi ulevit, ale pořád váhám. Jako bych narazil na nějaké

dřímající stvoření – je obrovské, nebezpečné a nehybné a to

nejisté světlo je jako tlukot jeho srdce. Proč by mi vrah daroval

kompas, kdyby mě nechtěl zavést do spárů ještě většího zla?

K prvnímu kroku mě ponoukne myšlenka na Annu. Kvůli

třiceti vteřinám váhání přišla o život a já teď znovu ztrácím od­

vahu. Polknu, abych si uklidnil pocuchané nervy, otřu si z očí

dešťovou vodu, přejdu trávník a po rozpadajících se schodech

vystoupám ke vstupním dveřím.

Zabuším na ně jako rozhněvané dítě, poslední zbytky síly

vrhnu na jejich dřevo. V tom lese se stalo něco hrozného, něco,


co může být stále potrestáno, pokud dokážu zburcovat oby­

vatele domu.

Bohužel se mi to nedaří.

Buším, div nevypustím duši, ale nikdo nepřichází.

Rukama si zastíním oči a přitisknu nos k vysokým oknům

po obou stranách dveří, ale sklo pokrývá nános špíny, takže

vnitřek domu splývá ve žlutavou šmouhu. Zabuším na okno

dlaní a pak ustoupím, abych prozkoumal průčelí domu a podí­

val se, zda by se dovnitř nedalo dostat jinudy. Vtom si všimnu

zrezivělého řetízku domovního zvonku zapleteného do břečťa­

nu. Škubnutím ho vyprostím a zvoním jako na poplach, dokud

se za okny něco nepohne.

Dveře mi otevře rozespalý muž tak mimořádného vzezření,

že chvíli jen stojíme a zíráme na sebe. Je malý a zkroucený,

svraštělý ohněm, který mu zjizvil polovinu tváře. Na vychrt­

lém těle mu visí příliš velké pyžamo, ke křivým ramenům mu

přiléhá hnědý župan. Téměř ani nevypadá jako člověk – připo­

míná spíš nějaký dávný živočišný druh, jenž vyhynul v průběhu

lidské evoluce.

„Díkybohu, potřebuju vaši pomoc,“ vyhrknu, když se zmá­

tořím.

Zírá na mě s ústy dokořán.

„Máte telefon?“ zkusím to znovu. „Musíme vyrozumět po­

licii.“

Nic.

„Nestůjte tam tak, chlape zatracená!“ vykřiknu, popadnu

ho za ramena a zatřesu s ním. Pak se kolem něj proderu do

vstupní haly.

Rozhlédnu se po místnosti a spadne mi čelist. Všechno se

tu třpytí. Mramorová podlaha s černobílými dlaždicemi odráží

světlo křišťálového lustru zdobeného desítkami svící. Stěny

lemují rámovaná zrcadla a do patra vede široké schodiště se

zdobným zábradlím. Ze schodů jako krev poraženého zvířete

stéká úzký, červený koberec.


V zadní části haly bouchnou dveře a z útrob domu se vynoří

půl tuctu sluhů s náručemi plnými růžových a fialových květů,

jejichž vůně skoro přebije pach horkého vosku. Veškerý hovor

utichne, když si všimnou strašidla stojícího ve dveřích. Jeden

po druhém se ke mně otočí, celá hala zadrží dech. Než se

naděju, jediný zvuk přerušující ono hrobové ticho je pleskání

vody, která mi kape z oblečení přímo na jejich krásnou, čistou

podlahu.

Kap.

Kap.

Kap.

„Sebastiane?“

Po schodišti sbíhá pohledný plavovlasý muž ve svetru s vý­

střihem do V a plátěných kalhotách. Schody bere po dvou.

Vypadá, že je mu něco přes padesát, ale věk mu propůjčil spíš

nedbalou eleganci, než aby působil znaveně a opotřebovaně.

S rukama stále v kapsách vyrazí přes dlažbu rovnou ke mně,

aniž dbá sloužících, kteří se před ním rozestoupí. Upřeně na

mě hledí, takže pochybuji, že si jich vůbec všiml.

„Dobrý muži, co se vám proboha stalo?“ zeptá se a starost­

livě krabatí čelo. „Naposledy jsem vás viděl...“

„Musíme zavolat policii,“ vyhrknu a popadnu ho za paži.

„Zavraždili Annu.“

Kolem nás se ozve zděšený šepot. Zamračí se na mě a rych­

le mrkne na sloužící, kteří mezitím do jednoho přistoupili

o krok blíž.

„Annu?“ zeptá se tlumeným hlasem.

„Ano, Annu, pronásledovali ji.“

„Kdo ji pronásledoval?“

„Nějaký muž v černém, musíme zavolat policii!“

„Hned, hned, ale nejdřív pojďme do vašeho pokoje,“ uklid­

ňuje mě a vede mě ke schodům.

Nevím, jestli za to může horko, které v domě panuje, nebo

úleva, že vidím přátelskou tvář, ale začíná se mi dělat mdlo,


a když stoupáme nahoru, musím se přidržovat zábradlí, abych

neklopýtl.

Na vrcholu schodiště nás přivítají stojací hodiny s rezavějí­

cím soukolím – ubíhající vteřiny jako by se proměnily v zrnka

prachu usazeného na jejich kyvadle. Je později, než jsem my­

slel, skoro půl jedenácté dopoledne.

Chodby po stranách schodiště vedou do protilehlých křídel

domu, ale to východní přehrazuje sametový závěs narychlo

přibitý ke stropu. Malá cedulka připíchnutá k látce hlásá, že

v místě „probíhá výzdoba“.

Ve snaze vzpamatovat se z otřesu dnešního rána znovu zku­

sím začít mluvit o Anně, ale můj zachránce mě umlčí tím, že

spiklenecky zavrtí hlavou.

„Ti zatracení sloužící vaše slova do půl minuty roznesou

po celém domě,“ řekne hlasem natolik tichým, že ho stěží

zaslechnu. „Raději si promluvíme v soukromí.“

Dvěma dlouhými kroky se mi vzdálí, ale já stěží dokážu jít

rovně, natož abych mu stačil.

„Dobrý muži, vypadáte strašně,“ prohlásí, když si všimne,

že za ním zaostávám.

Chytne mě za paži, aby mě podepřel, ruku mi položí na

záda, prsty přitiskne k páteři a pak mě odvádí chodbou. Je to

prosté gesto, ale vycítím jeho naléhavost, když pod mužovým

vedením kráčím temným průchodem s ložnicemi po obou

stranách, v nichž se činí služky s prachovkami. Stěny musejí

být čerstvě vymalované, protože z výparů z barev se mi rozslzí

oči. Další důkazy spěšné přestavby domu na sebe nedají dlou­

ho čekat. Na dřevěné podlaze je viditelná nesourodá skvrna,

přes prkna jsou natažené koberce, aby ztlumily jejich skřípění.

Ušáky jsou rozestavené tak, aby zakryly praskliny ve zdech,

zatímco malby a porcelánové vázy se snaží odlákat pozornost

od drolících se okrasných říms. Vzhledem k míře rozkladu

se podobné snahy o ututlání skutečnosti zdají být marným

gestem. Dům je ruina potažená kobercem.


„Tohle je váš pokoj, viďte?“ zeptá se můj společník a otevře

dveře téměř na konci chodby.

Do tváře mě udeří chladný vzduch, který sem proudí ote­

vřeným oknem. Závan mě trochu vzpamatuje, ale muž projde

místností, aby okno zavřel. Následuji ho do útulného pokoje,

v jehož středu stojí čtyřsloupová postel: její majestátní vzezření

umenšují jen povislá nebesa a roztřepené závěsy s výšivkami

letících ptáků. Levou stranu místnosti přehrazuje skládací pa­

raván, v mezerách mezi jednotlivými panely je vidět železná

vana. Pak už tu moc nábytku není – jen noční stolek a veliký

šatník u okna, oba rozbité a opotřebované. Jediná osobní věc,

kterou tu vidím, je Bible krále Jakuba se zašlou obálkou a zo­

hýbanými stránkami, jež leží na nočním stolku.

Zatímco můj zachránce zápasí se zaseknutým oknem, po­

stavím se vedle něj. Pro výhled, který se mi naskytne, na chvíli

zapomenu na všechno ostatní: obklopuje nás hustý les, zelené

koruny stromů se táhnou do dálky, aniž je přerušuje jediná

víska nebo cesta. Bez kompasu, bez vrahovy laskavosti, bych

tohle místo nikdy nenašel – a přesto se nemohu zbavit pocitu,

že mě vlákal do pasti. Proč by koneckonců zabíjel Annu a mě

nechal naživu, kdyby za tím nebylo něco víc? Co ode mě ten

mizera chce a proč si to nemohl vzít tam venku, v lese?

Můj společník s třísknutím zavře okno a pokyne mi ke

křeslu u krbu, v němž hoří tlumený oheň. Ze skříně vytáhne

čistý bílý ručník a podá mi ho. Sám se usadí na kraj postele

a přehodí jednu nohu přes druhou.

„Začněte od začátku, příteli.“

„Na to není čas,“ vyhrknu a sevřu opěrku křesla. „Na všech­

no vám odpovím, ale nejdřív musíme zavolat policii, aby pro­

hledala ten les! Běhá po něm šílenec.“

Přelétá po mně očima, jako by se pravda o celé té záležitosti

skrývala v záhybech mého špinavého oblečení.

„Bojím se, že nikoho zavolat nemůžeme, není tu telefonní

linka,“ řekne a přitom si mne krk. „Můžeme ale prohledat les


a poslat sluhu do vesnice, pokud něco najdeme. Za jak dlouho

se stihnete převléknout? Musíte nám ukázat, kde se to stalo.“

„Tedy...,“ odpovím a v ruce mačkám ručník, „to je těžké, byl

jsem dezorientovaný.“

„Tak aspoň popis,“ řekne a povytáhne si nohavici ke kotní­ ku, čímž odhalí šedou ponožku. „Jak vrah vypadal?“

„Jeho tvář jsem nezahlédl, měl na sobě tlustý černý kabát.“

„A ta Anna?“

„I ta byla v černém,“ řeknu, a když si uvědomím, že víc nevím, zrudnou mi tváře. „Já... znám jenom její jméno.“

„Odpusťte, Sebastiane, ale měl jsem dojem, že je to vaše přítelkyně.“

„Ne...,“ zakoktám. „Chci říct, možná. Nejsem si jistý.“

S rukama spuštěnýma mezi koleny se můj zachránce před­

kloní a zmateně se usměje. „Něco mi zjevně nedochází. Jak je možné, že znáte její jméno, ale nejste si jistý...“

„Ztratil jsem paměť, zatraceně,“ přeruším ho a mé doznání

zaduní o podlahu mezi námi. „Nepamatuju si ani vlastní jmé­

no, natož jména svých přátel.“

Zadívá se na mě očima plnýma nedůvěry. Těžko mu to

mohu mít za zlé. Všechno, co říkám, zní absurdně.

„Má paměť ale nemění nic na tom, co jsem viděl,“ trvám na svém a zuby nehty se držím posledních zbytků své důvěry­ hodnosti. „Viděl jsem ženu, kterou někdo pronásledoval. Vy­ křikla a potom ji umlčel výstřel z pistole. Musíme ten les pro­ hledat!“

„Chápu.“ Odmlčí se a z nohavice si smete nějaký žmo­ lek. Jeho další slova jsou jako obětiny: pečlivě je volí a ještě

opatrněji mi je předkládá. „Možná byli ti dva, které jste viděl,

milenci? Třeba v lese hráli nějakou hru. Ten zvuk mohl být prasknutí větve, nebo možná výstřel startovací pistole.“

„Ne, ne, volala o pomoc, byla vyděšená,“ zvolám a samým rozrušením vyskočím z křesla. Špinavý ručník spadne na pod­ lahu.

„Jistě, jistě,“ uklidňuje mě a sleduje, jak přecházím kolem.

„Věřím vám, příteli, ale policie si v podobných případech po­

trpí na přesnost a těší ji, když může z lidí, kteří jsou jí jinak

nadřazení, dělat hlupáky.“

Bezmocně na něj zírám, ale napadají mě jen samé prázdné

fráze.

„Její vrah mi dal tohle.“ Náhle si vzpomenu na kompas

a vytáhnu ho z kapsy. Je zablácený, takže ho musím otřít ru­

kávem. „Na zadní straně jsou písmena,“ řeknu a ukážu na ně

třesoucím se prstem.

Prohlíží si kompas přimhouřenýma očima a soustavně ho

obrací v ruce.

„SB,“ pronese pomalu a podívá se na mě.

„Ano!“

„Sebastian Bell.“ Odmlčí se a přemýšlí o mém zmatení. „To

je vaše jméno, Sebastiane. Tohle jsou vaše iniciály. Ten kompas

patří vám.“

Otevřu a zavřu ústa, ale nevydám ani hlásku.

„Musel jsem ho ztratit,“ vyhrknu nakonec. „Možná ho vrah

sebral.“

„Možná,“ přikývne.

Jeho vlídnost mi sebere vítr z plachet. Myslí si, že jsem

napůl šílený, opilý hlupák, co strávil noc v lese a vrátil se nepří­

četný. A přesto se nehněvá – lituje mě. To je na tom nejhorší.

Hněv je bytelný, má váhu. Můžete do něj bušit pěstmi. Lítost

je jako mlha, v níž se ztratíte.

Padnu do křesla a schovám si hlavu do dlaní. Venku běhá

vrah a já nemám jak svého přítele přesvědčit o hrozícím ne­

bezpečí.

Vrah, co ti ukázal cestu domů?

„Vím, co jsem viděl,“ prohlásím.

Vždyť ani nevíš, proč jsi tady.

„O tom nepochybuji,“ odvětí můj společník, který si mou

námitku špatně vyloží.

Zírám do prázdna a myslím jen na ženu jménem Anna,

která leží mrtvá v lese.

„Podívejte, zůstaňte zde a odpočiňte si,“ řekne a postaví se.

„Já se zatím poptám po domě, podívám se, jestli se někdo ne­

ztratil. Třeba se něco dozvíme.“

Mluví konejšivým, avšak věcným tónem. Od samého za­

čátku je ke mně laskavý, ale pochybuje o mně, takže si nemohu

být jistý, zda něco zjistí. Jakmile se za ním zavřou dveře, po­

loží služebnictvu pár polovičatých otázek, zatímco Anna leží

opuštěná v lese.

„Viděl jsem, jak zavraždili ženu,“ řeknu a unaveně se po­

stavím. „Ženu, které jsem měl pomoci, a pokud budu muset

prohledat každou píď toho lesa, abych to dokázal, udělám to.“

Na chvíli se mi zadívá do očí, jeho nedůvěra tváří v tvář

mému odhodlání slábne.

„Kde začnete?“ zeptá se mě. „Ten les má tisíce akrů a na­

vzdory vašim chvályhodným záměrům jste stěží dokázal vy­

jít schody. Ať už je ta Anna kdokoliv, je mrtvá a vrah uprchl.

Dejte mi hodinu, abych shromáždil skupinu a zeptal se na pár

otázek. Někdo v domě musí vědět, co je zač a kam šla. Na­

jdeme ji, to vám slibuji, ale musíme to vzít za správný konec.“

Stiskne mi rameno.

„Vyhovíte mi? Jednu hodinu. Prosím.“

Dusí mě námitky, ale má pravdu. Potřebuji si odpočinout

a znovu nabrat síly, a přestože si Anninu smrt dávám za vinu,

samotnému se mi do lesa nechce. Stěží jsem se odtamtud vy­

motal.

Podrobím se s pokorným kývnutím hlavy.

„Děkuji vám, Sebastiane,“ řekne. „Napustím vám vanu. Co

kdybyste se umyl? Pošlu pro doktora a svému sluhovi řek­

nu, aby vám přinesl nějaké oblečení. Odpočiňte si trochu a na

oběd se sejdeme v salonu.“

Než odejde, měl bych se ho zeptat na tohle místo, na to, co

tu vůbec dělám, ale chci, aby se co nejrychleji poptal kolem

a my mohli začít s pátráním. Za důležitou teď považuji jedinou

otázku, a než k ní najdu vhodná slova, otevře dveře a chystá

se k odchodu.

„Mám tady v domě nějakou rodinu?“ zeptám se. „Někoho,

kdo by si o mě dělal starosti?“

Ohlédne se na mě přes rameno, v očích má obezřetný, ale

soucitný výraz.

„Jste starý mládenec, brachu. Nemáte žádné příbuzné, kteří

by stáli za zmínku, až na potrhlou tetičku, která vám spravuje

finance. Máte samozřejmě přátele, mezi něž se počítám i já, ale

ať už je tahle Anna kdokoliv, nikdy jste o ní se mnou nemluvil.

Popravdě řečeno jsem vás dodnes neslyšel zmínit její jméno.“

Rozpačitě se k mému zklamání obrátí zády a vyklouzne

na chladnou chodbu. Když se za ním zavřou dveře, plameny

v krbu se nejistě zatřepotají.

23

3

J

eště než průvan pomine, vyskočím z křesla a otevřu zásuv­

ky nočního stolku. Mezi svým majetkem hledám nějakou

zmínku o Anně, cokoliv, co by dokázalo, že není jen výplodem

mé nestálé mysli. Pokoj není naneštěstí ani trochu sdílný. Když

pominu peněženku s několika málo librami, jediným osobním

předmětem je pozvánka vyvedená zlatým písmem. Na před­

ní straně je seznam hostů a na rubu vzkaz psaný elegantním

rukopisem.

Lord a lady Hardcastlovi vás srdečně zvou na maškarní

bál u příležitosti návratu své dcery Evelyn z Paříže. Slav

nost se bude konat na panství Blackheath druhý víkend

v září. Z důvodu odlehlosti panství bude zajištěn odvoz

všech hostů z nedaleké vesnice Abberly.

Pozvánka je adresována doktoru Sebastianu Bellovi. Chvíli

mi trvá, než si uvědomím, že jsem to já. Můj zachránce už

to jméno zmínil, ale když ho teď vidím napsané spolu s mojí

profesí, zaplaví mě podstatně větší neklid. Necítím se jako Se­

bastian, a už vůbec ne jako doktor.

Rty mi zkroutí křivý úsměv.

Kolik mých pacientů mi asi zachová přízeň, až k nim vyra­

zím se stetoskopem obráceným vzhůru nohama?

Hodím pozvánku zpátky do zásuvky a obrátím pozornost

k bibli na nočním stolku. Obracím její ohmatané stránky. Ně­

kolik odstavců je podtržených a kdosi zakroužkoval červeným

inkoustem nahodilá slova, jejichž význam však za nic na světě

nedokážu odhalit. Doufal jsem, že uvnitř najdu schovaný ně­

jaký vpisek či dopis, ale bible je na moudrost skoupá. Sevřu ji

v rukou a neobratně se pokusím o modlitbu. Doufám, že se mi

tak podaří znovu roznítit jakoukoliv víru, která mi kdysi byla

vlastní, ale celé mi to přijde jako jedna velká bláhovost. Moje

náboženství mě opustilo, stejně jako všechno ostatní.

Jako další přijde na řadu skříň, a přestože v kapsách svých

šatů nic nenajdu, pod hromadou pokrývek objevím pohřbe­

ný lodní kufr. Je to krásné, staré zavazadlo z omšelé kůže, se

zašlou kovovou výstuží a těžkou přezkou, která chrání jeho

obsah před slídivýma očima. Na jmenovce stojí londýnská ad­

resa – nejspíš patří mně, třebaže mi nic neříká.

Svléknu si kabát, vytáhnu kufr ze skříně a položím ho na

dřevěnou podlahu. Uvnitř s každým pohybem něco zacinká.

Když stisknu knoflík na přezce, unikne mi vzrušené zamum­

lání. Vzápětí však zasténám, když zjistím, že ta zatracená věc

je zamčená.

Zatáhnu za víko, jednou, dvakrát, ale nepovolí. Znovu pro­

hledám otevřené zásuvky i komodu, a dokonce si lehnu na

břicho, abych nahlédl pod postel, ale najdu tam jen jed na

krysy a prach.

Po klíči není ani stopy.

Jediné místo, které jsem dosud neprohledal, je okolí vany,

a tak jako posedlý oběhnu paraván a skoro vyletím z kůže, když

spatřím stvoření s divokýma očima, které se za ním ukrývá.

Je tu zrcadlo.

Tvorovi přede mnou tohle odhalení vyrazilo dech stejně

jako mně.

Obezřetně popojdu vpřed. Úplně poprvé zkoumám sám

sebe a cítím, jak ve mně roste zklamání. Teprve nyní, když

zírám na toho roztřeseného, vyděšeného mužíka, mi dojde, že

jsem měl od sebe jistá očekávání. Nevím, co jsem si myslel –

že budu vyšší, menší, hubenější, tlustší –, ale rozhodně jsem

nečekal bezvýraznou postavu, kterou vidím v zrcadle. Hnědé

vlasy, hnědé oči, brada, co nestojí za řeč, v davu by si mě nikdo

nevšiml. Jsem jen způsob, jak Bůh zaplnil prázdná místa.

Můj odraz mě rychle unaví, a tak dál pátrám po klíči od

kufru, ale kromě několika toaletních potřeb a džbánu s vodou

v koupelně nic není. Nevím, kým jsem býval, ale zjevně jsem

po sobě před odchodem zametl veškeré stopy. Skoro zaúpím

zoufalstvím, když vtom mě vyruší klepání. Někdo s vervou

pětkrát zabuší na dveře, čímž dokonale vystihne svou osob­ nost.

„Sebastiane, jste tam?“ ozve se drsný hlas. „Mé jméno je

Richard Acker, jsem lékař. Požádali mě, abych vás prohlédl.“

Otevřu dveře a za nimi objevím obrovský šedý knír. Je to

mimořádný pohled: konce kníru se kroutí daleko za okraje

tváře, z níž zjevně vyrůstají. Muži, který se skrývá za ním,

je něco přes šedesát, je úplně plešatý, má baňatý nos a oči

podlité krví. Táhne z něj brandy, ale tak nějak vesele, jako by každou kapku, co mu kdy protekla hrdlem, vypil s úsměvem na rtech.

„Proboha, vypadáte hrozně,“ prohlásí. „A to vám říkám jako

odborník.“

Využije mého zmatení, projde kolem mě a na postel hodí

černou lékařskou brašnu. Pak se důkladně rozhlédne po pokoji,

přičemž zvláštní pozornost věnuje mému kufru.

„Taky jsem jeden takový míval,“ řekne a láskyplně přeje­

de rukou po víku. „Lavolaille, viďte? Když jsem byl v armádě,

cestoval se mnou do Orientu a zpátky. Francouzům by se prý

nemělo věřit, ale bez jejich zavazadel bych se neobešel.“

Zkusmo do kufru kopne a bolestivě se zašklebí, když se mu

noha odrazí od tvrdé kůže.

„Vy v tom snad máte cihly,“ řekne a tázavě nakloní hlavu,

jako bych na taková slova mohl odpovědět něco smysluplného.

„Je zamčený,“ vykoktám.

„A vy nemůžete najít klíč, viďte?“

„Já... ne. Doktore Ackere, jsem...“

„Říkejte mi Dickie, dělají to tak všichni,“ řekne rázně, načež

dojde k oknu a vyhlédne ven. „To jméno se mi vlastně nikdy

nelíbilo, ale zjevně se ho nedokážu zbavit. Daniel tvrdil, že se

vám stalo neštěstí.“

„Daniel?“ vyhrknu. Sotva stíhám sledovat rozhovor, který

jako by mi protékal mezi prsty.

„Coleridge. Ten chlapík, co vás dnes ráno našel.“

„Jistě, ano.“

Doktor Dickie se při pohledu na moje zmatení rozzáří.

„Ztratil jste paměť, co? Ničeho se nebojte, ve válce jsem pár

takových případů viděl a pacientovi se za den nebo dva všechno

vrátilo, ať chtěl, nebo ne.“

Zažene mě zpátky ke kufru a přiměje mě, abych se na něj

posadil. Skloní mi hlavu a s něžností řezníka mi prohlédne

lebku. Když sebou škubnu, zahihňá se.

„Ano, tady vzadu máte pěknou bouli.“ Odmlčí se a chvíli ji

zkoumá. „Někdy včera v noci jste se nejspíš pořádně bacil do

hlavy. V ten moment se vám všechno pravděpodobně takříkajíc

vypařilo. Nějaké další příznaky – bolest hlavy, nevolnost nebo

něco podobného?“

„Slyším hlas,“ přiznám trochu rozpačitě.

„Hlas?“

„V hlavě. Myslím, že patří mně, jenom se zdá, že má na věci velmi jasný názor.“

„Ach tak,“ zamyslí se. „A co vám ten hlas říká?“

„Radí mi, někdy se vyjadřuje k tomu, co dělám.“

Dickie přechází sem a tam za mými zády a tahá se za knír.

„A tyhle rady jsou – jak bych to tak řekl – všechny čestné a po­

ctivé? Nic násilného nebo perverzního?“

„Vůbec ne,“ odseknu, popuzený jeho úsudkem.

„A slyšíte ho i teď?“

„Ne.“

„Duševní otřes,“ prohlásí krátce a zvedne prst do vzduchu.

„Bude to trauma, vlastně je to velmi běžné. Člověk se uhodí do


hlavy a začnou se dít podivné věci. Vidí pachy, chutná zvuky,

slyší hlasy. Za den dva to vždycky přejde, nanejvýš za měsíc.“

„Za měsíc!“ zvolám a otočím se na kufru, abych na doktora

mohl pohlédnout. „Jak v tomhle stavu vydržím měsíc? Neměl

bych jet do nemocnice?“

„Proboha ne, nemocnice jsou hrozná věc,“ řekne zděšeně.

„V koutech tam číhají nemoci a smrt, choroby leží na postelích

spolu s pacienty. Dejte na mou radu a jděte raději na procház­

ku, proberte se svými věcmi, promluvte si s pár přáteli. Včera

jsem vás viděl s Michaelem Hardcastlem, vypili jste spolu la­

hev, vlastně jich bylo hned několik. Podle všeho to byl večer,

na který se jen tak nezapomíná. Měl by vám dokázat pomoci.

A dejte na má slova – jakmile se vám vzpomínky vrátí, po tom

hlase nebude ani stopy.“

Odmlčí se a nesouhlasně zamlaská. „Větší starosti mi dělá

ta ruka.“

Přeruší nás zaklepání na dveře. Dickie je otevře dřív, než

stačím něco namítnout. Danielův sluha mi nese vyžehlené

oblečení, jak jsem měl slíbeno. Dickie vidí mou nerozhodnost,

a tak šaty převezme, sluhu propustí a rozloží oblečení na postel.

„Tak kde jsme to skončili?“ zeptá se. „Ach ano, ta vaše ruka.“

Sleduji jeho pohled a na rukávu své košile spatřím krvavé

skvrny. Bez skrupulí mi ho vyhrne, čímž odhalí nepěkné řezné

rány a potrhanou kůži. Zranění už se zjevně začínala hojit, ale

nedávným fyzickým vypětím se znovu otevřela.

Doktor mi jeden po druhém ohne ztuhlé prsty. Pak z braš­

ny vyloví malou hnědou lahvičku a nějaké obvazy, rány mi

vyčistí a potře jódem.

„Tohle jsou rány způsobené nožem, Sebastiane,“ řekne mi

ustaraně, po jeho dobré náladě ani památky. „A jsou čerstvé.

Vypadá to, že jste zvedl paži, abyste se bránil. Takhle.“

Předvede mi to s pomocí skleněného kapátka, které vylovil

z brašny. Prudce si jím tne po předloktí, které zvedl k obličeji.

Jeho počínání stačí k tomu, aby mi naskočila husí kůže.


„Vybavujete si ze včerejšího večera něco?“ zeptá se a obvaz

na paži mi utáhne tak, že syknu bolestí. „Cokoliv?“

V duchu se vrátím k době, kdy jsem byl ztracený. Po probu­

zení jsem měl pocit, že jsem všechno zapomněl, ale mám dojem,

že tomu tak není. Cítím, že mám vzpomínky na dosah: mají

váhu i tvar, jako přikrytý nábytek v zatemněném pokoji. Prostě

jsem jen ztratil světlo, jímž bych si na ně posvítil.

S povzdechem zavrtím hlavou.

„Nic se mi nevybavuje,“ zkonstatuji. „Ale dnes ráno jsem

viděl, jak...“

„Zavraždili ženu,“ přeruší mě doktor. „Ano, Daniel mi o tom

pověděl.“

Z každého jeho slova čiší pochybnost, ale obvaz mi zaváže

bez jediné výtky.

„Tak či onak musíte okamžitě vyrozumět policii,“ řekne.

„Nevím, kdo vám to udělal, ale rozhodně vám chtěl vážně ublí­

žit.“

Sebere brašnu z postele a nemotorně mi potřese rukou.

„Strategický ústup, chlapče, to je teď potřeba,“ prohlásí.

„Promluvte si s vrchním stájníkem, měl by být schopný zařídit

vám odvoz do vesnice, odkud můžete zburcovat policii. Proza­

tím bude asi nejlepší mít se na pozoru. Na Blackheathu tenhle

víkend pobývá dvacet lidí a dalších třicet jich dorazí na dneš­

ní ples. Většina z nich by podobného útoku byla nepochybně

schopná, a jestli jste je nějak urazil... no...“ – zavrtí hlavou –

„buďte opatrný, tak zní má rada.“

Vyjde z pokoje a já z komody rychle seberu klíč, abych za

ním zamkl. Ruce se mi třesou tak, že několikrát minu klíčovou

dírku.

Ještě před hodinou jsem si myslel, že si ze mě nějaký vrah

udělal hračku, trýznil mě, ale nehrozilo mi žádné fyzické ne­

bezpečí. Mezi lidmi jsem se cítil bezpečně, trval jsem na tom,

že bychom se měli pokusit najít v lese Annino tělo, čímž jsem

dal popud k pátrání po jejím vrahovi. To teď neplatí. Někdo už


se mě pokusil zabít a já se tu nehodlám zdržet natolik dlou­ ho, aby to dotyčný mohl zkusit znovu. Mrtví nemohou čekat,

že jim budou živí něco dlužni, a cokoliv dlužím Anně, budu

muset splatit na dálku. Po schůzce s Danielem dole v salonu

se zařídím podle Dickieho rady a zajistím si odvoz zpátky do

vesnice.

Je čas vrátit se domů.


30

4

V

oda šplíchá přes okraj vany, jak ze sebe spěšně smývám

bláto a listí, které mě pokrývají jako druhá kůže. Zevrubně

si prohlížím své dorůžova vydrhnuté tělo, zda na něm nenajdu mateřská znaménka nebo jizvy, cokoliv, co by mi mohlo vrátit paměť. Za dvacet minut se mám hlásit dole v salonu a o Anně nevím o nic víc, než když jsem prvně vyklopýtal po schodech

Blackheathu. Srážka s cihlovou zdí, která mi vyrostla v my­

sli, byla k uzoufání, už když jsem myslel, že budu ostatním pomáhat s pátráním, ale teď by moje nevědomost mohla celý podnik zhatit.

Když skončím s koupelí, voda ve vaně je stejně černá jako

má nálada. Sklíčeně se osuším ručníkem a prohlížím si vy­ žehlené oblečení, které mi předtím donesl sluha. Jeho výběr mi přijde poněkud upjatý, ale když vidím alternativy ve svém

šatníku, hned pochopím, že to měl s rozhodováním těžké.

Bellovy šaty – stále o nás nedokážu přemýšlet jako o jedné

osobě – sestávají z několika totožných obleků, dvou smokingů,

loveckého obleku, tuctu košilí a několika vestiček. Všechny

jsou v odstínu šedé a černé a slouží jako mdlá uniforma zjevně

mimořádně anonymního života. Představa, že by tenhle muž mohl v někom roznítit násilí, začíná být tou nejpodivnější částí událostí dnešního rána.

Rychle se obléknu, ale mám tak pocuchané nervy, že se

musím zhluboka nadechnout a přísně si vyčinit, abych své tělo přiměl vyrazit ke dveřím. Instinkt mě vybízí naplnit si před

odchodem kapsy. Natáhnu se ke komodě, ale ruka mi zůstane

bezmocně viset ve vzduchu. Snažím se sebrat věci, které už tu


nejsou, a já si je nedokážu vybavit. Musí jít o Bellovu odvěkou

rutinu, o stín mého někdejšího života, který mě stále proná­

sleduje. To nutkání je tak silné, že když vyjdu ven s prázdnýma

rukama, cítím se nanejvýš podivně. Bohužel to jediné, co se mi

povedlo odnést z lesa, je ten zatracený kompas, který ale nikde

nevidím. Můj zachránce, jemuž doktor Dickie říkal Daniel

Coleridge, ho musel sebrat.

Když vstoupím na chodbu, zmocní se mě úzkost.

Jediné moje vzpomínky pochází z dnešního rána a i ty si

dokážu stěží udržet.

Kolemjdoucí sluha mě nasměruje do salonu, který, jak se

ukáže, se nachází na odlehlém konci jídelny, jen několik dveří

od haly s mramorovou podlahou, kam jsem vstoupil dnes ráno.

Je to nepříjemné místo: kvůli tmavému dřevu a šarlatovým zá­

věsům připomíná rakev a uhlíky hořící v krbu plní vzduch

mastným kouřem. Nachází se tu asi deset lidí. Na stole leží

naservírovaná studená šunka, ale většina hostů se rozvaluje

v kožených křeslech nebo zachmuřeně postává u členitých

oken a sleduje ponuré počasí. Mezi nimi nenápadně kličkuje

služebná se zástěrou plnou skvrn od marmelády a na velký

stříbrný tác, který stěží udrží, skládá špinavé talíře a prázdné

sklenice. Za pianem sedí zavalitý chlapík v zeleném loveckém

obleku a hraje necudnou melodii, která však urazí jedině tím,

jak neobratně je podaná. Nikdo mu nevěnuje příliš pozornosti,

přestože dělá, co může, aby to napravil.

Je skoro poledne, ale po Danielovi není ani stopy, a tak se

zaměstnám tím, že zkoumám rozličné lahve ve skříňce s nápoji,

aniž bych měl tušení o jejich obsahu nebo o tom, co mi chutná.

Nakonec si naliji něco hnědého. Obrátím se, abych si prohlédl

ostatní hosty, a doufám, že se dostaví záchvěv poznání. Pokud

je někdo z těch lidí zodpovědný za rány na mé paži, zjištění,

že jsem živý a zdravý, by ho mělo viditelně popudit. Moje

mysl mi jistě nebude bránit, abych dotyčného poznal, kdyby

se rozhodl sám sebe odhalit – samozřejmě za předpokladu, že


ho dokážu nějak odlišit od ostatních. Skoro každý muž v míst­

nosti je hlučný, rudolící surovec v tvídovém loveckém obleku,

zatímco ženy jsou oděné střídmě v sukních, lněných košilích

a propínacích svetrech. Na rozdíl od svých halasných manželů

mluví šeptem, pohybují se potichu a sledují mě koutkem oka.

Mám dojem, že mě tajně pozorují, jako bych byl nějaký vzácný

pták. Hrozně mě to zneklidňuje, ale nejspíš je to pochopitelné.

Daniel jim nemohl položit své otázky a nezmínit přitom můj

stav. Ať se mi to líbí, nebo ne, jsem teď součástí zábavy.

Upíjím ze skleničky a zkouším se rozptýlit tím, že poslou­

chám okolní rozhovory, což je stejný pocit, jako bych strčil hla­

vu do šípkového keře. Jedna polovina hostů si stěžuje, druhá

stížnosti poslouchá. Nelíbí se jim ubytování, jídlo, zahálčivost

služebnictva ani to, že sem nemohli dojet po vlastní ose (i když

bůhví, jak by tohle místo našli). Většinu nevraživosti si však

šetří pro lady Hardcastlovou, která je nepřišla uvítat a ještě se

ani neukázala, přestože mnozí z hostů na Blackheath dorazili

už minulou noc – a tuto skutečnost zjevně považují za osobní

urážku.

„Dovol, Tede,“ řekne služebná a zkusí se protáhnout kolem

nějakého padesátníka. Má široký hrudník a pod řídnoucí kšticí

ryšavých vlasů mu svítí obličej spálený sluncem. Lovecký oblek

se mu napíná kolem rozložitého těla, které začíná tloustnout,

a ve tváři mu září jasně modré oči.

„Tede?“ zavrčí rozzlobeně, popadne služku za zápěstí

a stiskne ho tak, že sebou dívka trhne. „S kým si sakra myslíš,

že mluvíš, Lucy? Teď jsem pro tebe pan Stanwin, už nehniju

dole s krysama.“

Služebná, zjevně v šoku, kývne a hledá zastání v okolních

tvářích. Nikdo se ani nepohne, dokonce i piano utichne. Do­

jde mi, že z toho muže mají všichni strach. Ke své hanbě na

tom nejsem o moc líp. Stojím tam jako přikovaný, pozoruji

střetnutí koutky přivřených očí, a zoufale doufám, že ten chlap

neobrátí svou surovost mým směrem.


„Pusť ji, Tede,“ ozve se Daniel Coleridge ode dveří.

Má pevný, chladný hlas. Zaznívá v něm příslib odplaty.

Stanwin funí a s dmoucím se chřípím probodává Danie­

la přimhouřenýma očima. Mělo by být jasné, kdo má navrch.

Stanwin je rozložitý, pevný jako skála a přetéká jedem. Přesto

jej však něco na Danielově postoji – na tom, jak stojí s ru­

kama zastrčenýma v kapsách a nakloněnou hlavou – zarazí.

Coleridge vypadá, jako by čekal na příjezd vlaku, a jeho sok se

možná bojí, aby ho nesrazil.

Hodiny seberou odvahu a odbijí.

Stanwin zabručí, služebnou pustí a cestou z místnosti

o Daniela zavadí ramenem. Mumlá si přitom něco, čemu ne­

rozumím.

Místnost vydechne, piano začne znovu vyhrávat a chrabré

hodiny dál tikají, jako by se nic nestalo.

Daniel si nás měří jednoho po druhém.

Nedokážu snést jeho upřený pohled, a tak zírám na svůj

odraz v okně. Ve tváři mám znechucení, odpor k tomu, jak

moje povaha neustále selhává. Nejdřív vražda v lese a teď tohle.

Kolik ještě strpím křivd, než seberu odvahu a zakročím?

Daniel se přiblíží, ve skle vypadá jako duch.

„Belle,“ řekne tiše a položí mi ruku na rameno. „Máte chvil­

ku?“

S rameny svěšenými hanbou ho následuji do pracovny, kte­

rá je hned vedle, a cítím, jak se mi do zad zabodávají pohledy

všech přítomných.

V pracovně je ještě větší šero, protože členěná okna zasti­

ňují šlahouny divokého břečťanu a tu trochu světla, které se

podařilo proklestit si cestu skrz, vysají tmavé olejomalby. Stojí

tu psací stůl obrácený tak, aby od něj byl výhled na trávník.

Zjevně za ním nedávno někdo seděl, protože z kuličkového

pera na potrhaný savý papír vytéká inkoust a vedle leží nůž na

dopisy. Mohu si jen představovat, jaké zprávy asi vznikají v tak

skličující atmosféře.


V protějším rohu, u druhých dveří vedoucích z místnosti,

stojí mladý muž v loveckém obleku a zmateně hledí do kovo­

vé trouby gramofonu. Zjevně dumá nad tím, proč otáčející se

deska nevypouští do místnosti žádný zvuk.

„Jeden semestr na Cambridgi a myslí si, že je Brunel,“ pro­

hlásí Daniel, čímž mladíka vytrhne z rozjímání. Je mu nanejvýš

čtyřiadvacet let, má tmavé vlasy a plochý obličej, který vypadá,

jako by mu ho přimáčkli k okenní tabuli. Když mě spatří, ze­

široka se usměje, takže se v muži jako v otevřeném okně na

chvíli objeví chlapec, jímž býval.

„Belly, ty pitomče zatracená, tady tě máme,“ zvolá, stiskne

mi ruku a zároveň mě plácá po zádech. Mám pocit, jako by mě

přistihl při nějakém roztomilém zlozvyku.

Pátravě a plný očekávání se mi zahledí do tváře. Když vidí,

že ho nepoznávám, přimhouří zelené oči.

„Takže je to pravda, nepamatuješ si vůbec nic,“ řekne

a rychle pohlédne na Daniela. „Ty máš ale kliku! Pojď, půjde­

me na bar, ať tě seznámím s kocovinou.“

„Novinky se na Blackheathu rychle šíří,“ odvětím.

„Nuda je velice živná půda,“ řekne. „Já jsem Michael Hard­

castle. Jsme staří přátelé, i když teď bychom o sobě nejspíš měli

hovořit jako o nových známých.“

V tom prohlášení není ani špetka zklamání, vlastně zní spíš

pobaveně. Dokonce i při prvním setkání je mi jasné, že Mi­

chae lu Hardcastlovi přijde zábavná většina věcí.

„Michael s vámi včera večer seděl u večeře,“ řekne Daniel,

který mladíka vystřídá u gramofonu a bedlivě přístroj zkoumá.

„Když nad tím tak přemýšlím, nejspíš právě proto jste utekl ven

a udeřil se do hlavy.“

„Hraj to s ním, Belly, všichni doufáme, že jednoho dne z něj

náhodou vypadne něco vtipného,“ řekne Michael.

Instinktivně se odmlčí, abych mohl přitakat, ale spád oka­

mžiku se zhroutí pod tíhou mého mlčení. Poprvé od chvíle, co

jsem se probudil, zatoužím po svém starém životě. Přátelství


těchto mužů mi chybí, postrádám jeho důvěrnost. Můj zá­

rmutek se zrcadlí ve tvářích mých společníků, trapné ticho

mezi námi vyhloubilo příkop. V naději, že se mi podaří vzkří­

sit alespoň něco z důvěry, která mezi námi kdysi panovala, si

vyhrnu rukáv a ukážu jim obvazy na své paži. Už jimi začíná

prosakovat krev.

„Kéž bych se tak uhodil do hlavy,“ řeknu. „Doktor Dickie

si myslí, že na mě minulou noc někdo zaútočil.“

„Příteli drahá,“ zalapá Daniel po dechu.

„To ten zatracený vzkaz, viď?“ řekne Michael a přejíždí oči­

ma po mých zraněních.

„O čem to mluvíte, Hardcastle?“ Daniel nadzvedne obočí.

„Chcete tím naznačit, že o tom něco víte? Proč jste to neřekl

dřív?“

„Moc toho není,“ ohradí se Michael rozpačitě a špičkou

boty rýpe do tlustého koberce. „Když jsme pili pátou lahev

vína, služka ke stolu donesla vzkaz. Než se naděju, tady Belly

se omlouvá a snaží se vzpomenout, jak fungují dveře.“ Zahan­

beně se na mě podívá. „Chtěl jsem jít s tebou, ale skálopevně jsi

trval na tom, že půjdeš sám. Usoudil jsem, že jdeš za nějakou

ženskou, takže jsem nenaléhal. To bylo naposledy, co jsem tě

viděl. Až doteď.“

„Co bylo v tom vzkazu?“ zeptám se.

„Nemám nejmenší tušení, stará vojno, neviděl jsem ho.“

„Vybavíte si, která služebná tu zprávu doručila nebo jestli

Bell zmínil někoho jménem Anna?“ ptá se Daniel.

Michael pokrčí rameny a z jeho tváře je patrné, že se snaží

vzpomenout. „Anna? Bojím se, že mi to nic neříká. A pokud

jde o tu služku...“ Nafoukne tváře a vzápětí dlouze vydechne.

„Černé šaty, bílá zástěra. K čertu, Coleridgi, mějte rozum. Je

jich tu tucet, jak si je má člověk všechny pamatovat?“

Oběma nám věnuje bezmocný pohled a Daniel znechuce­

ně zakroutí hlavou.


„Nebojte se, starý brachu, však my tomu přijdeme na kloub,“

řekne a stiskne mi rameno. „A já mám nápad, jak to zaonačit.“

Ukáže k zarámované mapě panství, která visí na zdi. Je to

architektonický nákres posetý skvrnami od dešťových kapek

a se žloutnoucími okraji, ale zároveň jde o krásné vyobrazení

domu i přilehlých pozemků. Blackheath je zjevně obrovské

panství s rodinným hřbitovem na západní a stájemi na vý­

chodní straně, s cestičkou klikatící se dolů k jezeru, na jehož

břehu stojí nevelká loděnice. Až na příjezdovou cestu, která

vede až do vesnice, je všude kolem les. Jak naznačil výhled

z okna v patře, jsme tu mezi stromy úplně sami.

Na kůži mi vyrazí ledový pot.

Měl jsem v té pustině nadobro zmizet, stejně jako se to

ráno stalo Anně. Hledám svůj vlastní hrob.

Daniel vycítí můj neklid a pohlédne na mě.

„Osamělé místo, viďte?“ zamumlá a ze stříbrného pouz­

dra vyklepne cigaretu. Visí mu na spodním rtu, zatímco po

kapsách hledá zapalovač.

„Otec nás sem přivedl, když se zhroutila jeho politická ka­

riéra,“ řekne Michael, zapálí Danielovi cigaretu a vezme si

jednu pro sebe. „Staroch se vzhlédl v představě, že z něj bude

venkovský šlechtic. Samozřejmě to nedopadlo úplně tak, jak

zamýšlel.“

Tázavě povytáhnu obočí.

„Mého bratra zavraždil chlap jménem Charlie Carver, je­

den ze zdejších správců,“ pronese Michael nevzrušeně, jako by

odříkával výsledky dostihů.

Nemohu uvěřit, že jsem mohl zapomenout na něco tak

strašlivého, a tak vykoktám: „Já... to mě mrzí. Muselo to být...“

„Hrozně dávno,“ přeruší mě Michael a v hlase má náznak

netrpělivosti. „Vlastně je to devatenáct let. Bylo mi jen pět,

když se to stalo, popravdě řečeno si to skoro nepamatuju.“

„Na rozdíl od většiny bulvárních novinářů,“ dodá Da niel.

„Carver a jeden další muž se zpili k nepříčetnosti a chytili


Thomase poblíž jezera. Skoro ho utopili, načež vzali nůž a do­

končili, co začali. Bylo mu asi sedm. Pak se přihnal Ted

Stanwin a zahnal je brokovnicí, ale Thomas už byl mrtvý.“

„Stanwin?“ zeptám se a snažím se neznít šokovaně. „Ten hulvát od oběda?“

„To bych raději neříkal moc nahlas,“ varuje mě Daniel.

„Moji rodiče na milého Stanwina nedají dopustit,“ řek­ ne Michael. „Když se pokusil Thomase zachránit, byl to jen

obyčejný hajný, ale otec mu daroval jednu z našich afrických

plantáží a ten mizera si nahrabal pořádné jmění.“

„Co se stalo s vrahy?“ zeptám se.

„Carvera pověsili,“ odpoví Daniel a odklepne popel na ko­

berec. „Policie našla ten nůž pod podlahou jeho chatky spolu

s půl tuctem lahví nakradené brandy. Jeho komplice nikdy

nechytili. Stanwin tvrdí, že ho postřelil brokovnicí, ale v míst­ ní nemocnici se žádný zraněný neukázal a Carver ho odmítl prozradit. Lord a lady Hardcastlovi ten víkend pořádali oslavu,

takže to mohl být někdo z hostů, ale rodina neoblomně trvala

na tom, že žádný z nich Carvera neznal.“

„Jednoznačně za to mohla kořalka,“ řekne Michael bezvý­ razně a ve tváři má výraz, který je stejně ponurý jako mraky

shlukující se za okny.

„Takže ten komplic je pořád na svobodě?“ zeptám se a v zá­

dech mě zamrazí hrůzou.

Vražda před devatenácti lety a další dnes ráno. To přece

nemůže být náhoda.

„Člověk si říká, k čemu policie vůbec je, viďte?“ pronese

Daniel a potom ztichne.

Pohledem najdu Michaela, který upřeně zírá do salonu.

Ten se postupně vyprazdňuje, hosté se trousí k východu i se

svými hovory. Dokonce i tady slyším vířící, pichlavý roj nadá­

vek a urážek otírající se o všechno od žalostného stavu domu

po opilectví lorda Hardcastlea a chladnou odtažitost lady

Hardcastlové. Chudák Michael. Nedokážu si představit, jaké


to musí být, když se tak otevřeně vysmívají vaší rodině, navíc

v jejím vlastním domě.

„Poslyšte, nepřišli jsme vás sem nudit pradávnou historií,“

řekne Daniel a prolomí nastalé ticho. „Ptal jsem se na Annu.

Bojím se, že nemám dobré zprávy.“

„Nikdo ji nezná?“

„Mezi hosty ani zaměstnanci není nikdo toho jména,“ od­

poví Michael. „A co víc, z Blackheathu se nikdo neztratil.“

Otevřu ústa, abych protestoval, ale Michael mě umlčí zdvi­

ženou rukou. „Ty mě nikdy nenecháš domluvit, Belly. Pátrací

skupinu shromáždit nemůžu, ale chlapi vyrážejí zhruba za de­

set minut na hon. Pokud mi dáš přibližnou představu o tom,

kde ses dneska ráno probudil, ujistím se, že zamíříme tím

směrem a budeme mít oči dokořán. Vyráží nás celých patnáct,

takže je dobrá šance, že něco zahlédneme.“

Hruď se mi vzedme vděčností.

„Děkuji ti, Michaeli.“

Usměje se na mě přes clonu cigaretového kouře. „Ještě jsem

neviděl, že bys věci dramatizoval, Belly, a nedovedu si předsta­

vit, že s tím teď začneš.“

Zírám na mapu, dychtivý přispět svou troškou do mlýna,

jenže nemám ani ponětí, kde jsem Annu zahlédl. Vrah mě

poslal směrem na východ a les mě vyvrhl u hlavních dveří

Blackheathu, ale mohu jen hádat, kolik kilometrů jsem ušel

nebo odkud jsem vyrazil.

Nadechnu se, usoudím, že budu důvěřovat prozřetelnosti,

a špičkou prstu se dotknu skla, zatímco Daniel s Michaelem

mi nahlížejí přes rameno.

Michael přikývne a promne si bradu.

„Povím to chlapcům.“ Změří si mě od hlavy k patě. „Radši

se běž převléknout. Za chvíli vyrážíme.“

„Já nepůjdu,“ řeknu hlasem přiškrceným hanbou. „Musím...

já prostě nemůžu...“<



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.