načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sedm rozchodů Amy a Craiga – Don Zolidis

Sedm rozchodů Amy a Craiga

Elektronická kniha: Sedm rozchodů Amy a Craiga
Autor: Don Zolidis

To nejhorší v Craigově životě je zároveň tím nejlepším: Amy. Amy a Craig jsou tím nejméně pravděpodobným párem, jaký si dokázali představit. Samotářský Craig se s kamarády stýká pouze při hraní Dračího doupěte, zatímco krásná a inteligentní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » King Cool
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 282
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu The seven torments of Amy and Craig přeložila Anna Jirásková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5624-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

To nejhorší v Craigově životě je zároveň tím nejlepším: Amy. Amy a Craig jsou tím nejméně pravděpodobným párem, jaký si dokázali představit. Samotářský Craig se s kamarády stýká pouze při hraní Dračího doupěte, zatímco krásná a inteligentní Amy je všemi oblíbenou předsedkyní hned několika studentských útvarů. Přesto však tito dva skončí spolu. Dokud se ovšem Amy s Craigem nerozejde. Potom se k sobě vrátí a rozejdou se znovu. A tak stále dokola a dokola - dohromady sedmkrát...

Popis nakladatele

To nejlepší v Craigově životě je zároveň tím nejhorším. Řeč je o Amy, s níž tvoří nanejvýš zvláštní pár. Samotářský mladík se totiž s kamarády stýká takřka pouze při hraní Dračího doupěte, zatímco jeho krásná a inteligentní přítelkyně je všemi oblíbenou předsedkyní hned několika studentských organizací.

Přesto však tito dva skončí spolu. Dokud se ovšem Amy s Craigem nerozejde. Potom se k době sice vrátí, ale jen aby se záhy nato znovu rozešli. A tak stále dokola – celkem sedmkrát...

Amy a Craiga čeká poslední rok na střední škole, a zatímco zodpovědnost spojená s dospělostí se neodvratně blíží, jejich životy rozvíří bouřlivý vztah plný rozchodů a návratů připomínající kaleidoskop radosti, bolesti i smíchu.

Z podobně rozmanitých dojmů se skládá i samotný příběh, hořkosladké a tragikomické vyprávění, v němž autor s cynicky vtipným nadhledem barvitě líčí strasti a slasti první lásky a poutá jím čtenáře až do poslední strany.

((love story))
Zařazeno v kategoriích
Don Zolidis - další tituly autora:
 (e-book)
Sedem rozchodov Amy a Craiga (Príbeh lásky) Sedem rozchodov Amy a Craiga (Príbeh lásky)
Sedm rozchodů Amy a Craiga Sedm rozchodů Amy a Craiga
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SEDM ROZCHODŮ

Amy a Craiga


© 2018 by Don Zolidis.

Published by arrangement with Folio Literary Management, LLC.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Anna Jirásková, 2020

Cover © Michael Frost, 2020

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2020

ISBN 978-80-7642-859-1 (pdf)



Pro Anne


Prolog

Vím, že na obálce této knihy je napsáno love story. A  je to opravdu příběh lásky, ale chtěl bych vás na něj psychicky připravit. Ti dva nezůstanou spolu. Žádný šťastný konec není. Spoiler!

Na ten spoiler jsem asi měl upozornit dřív, než jsem to celé prozradil, ale co s tím uděláte? Nebudete kvůli tomu číst další větu?

Takže jo. Připravte se.

Rozchod číslo tři

22. ledna 1994 Janesville, Wisconsin Palmer Park 23:54 Tenhle jsem taky nečekal.

Seděli jsme v jejím autě. Jezdila nějakým subaru hatchbackem z osmdesátých let. Světle stříbrným, tu a tam skvrnka rzi. Nejlepší na něm byl náhon na všechna čtyři, což Amy umožňovalo přepravovat se po zledovatělých silnicích jižního Wisconsinu. Také mělo topení, což byla vůbec výhoda. Neexistoval však prakticky žádný způsob, jak ho vypnout, takže teď sálalo žhavý vzduch, připomínající otevřený chřtán pekla.

Až tak mi na tom nezáleželo, i když kvůli tomu naše mazlení zahrnovalo víc nepohodlí a pachů než obvykle.

Dosud jsme si nesundali zimní kabáty. Měla na sobě tu huňatou a chundelatou zelenou věc, která mi neustále připomínala palouček mechu, zatímco já vězel oblečený ve svém bouřliváckém černém baloňáku, který mi sahal po kolena a zaplétal se nám mezi nohy.

Taky tu byla ta záležitost s řadicí pákou – subaru mělo manuální řazení, takže během osahávání se přes pět vrstev oblečení občas došlo na bodnutí do žeber.

V  podstatě to bylo úplně super. I  přesto, že jsem občas nevěděl, zda mám v ruce její ňadro, nebo některý ze záhybů jejího svetru.

Okna se zamlžila a my se od sebe oddělili, lapali jsme po dechu  – horká, lepkavá, upocená míchanice rozbouřených hormonů. Kdyby se někdo díval zvenčí, musel by dost jasně chápat, o co jde. Ale protože byla téměř půlnoc, pozdní leden a my se nacházeli v nejzalesněnější oblasti Palmer Parku, jediným pravděpodobným přihlížejícím by tu byl leda nějaký šeredný sněhulák.

Rádio hrálo R.E.M. Konkrétně skladbu „Everybody Hurts“, kterou hráli každou hodinu na každé rádiové stanici jako nějaké strašlivé prokletí. Romantičtější píseň pro prevenci sebevraždy si už ani nejde představit.

„Ta písnička se jenom tváří, kdovíjak není hluboká,“ zavrčel jsem.

Amy si vytáhla z  úst pramen blonďatých vlasů a  já jsem pokračoval.

„Každý se někdy trápí? Ou, no to bych fakt nehádal. Díky, Michaeli Stipe.“

Amy nic neříkala, což bylo nejspíš dobře, protože já se začínal rozjíždět. Musím ovšem říct, že moje myšlenky ohledně R.E.M. nebyly úplně spontánní – tuhle přednášku jsem si předtím nacvičoval ve sprše. Byl jsem přesvědčený, že je srandovní a může jí zlepšit náladu v případě, že by nestačilo líbání.

„Jakože fakt existujou lidi, kterým tohle připadá jako objev? Jen tak si žijou a říkají si ty jo, tihle lidé se určitě nikdy netrápí, pak slyší tuhle písničku a nějak je to osvítí? Aha, tak se asi každý občas trápí. No ták. Tématem celé té písničky je něco jako občas se nedaří. R.E.M. by měli začít koncertovat po školkách.“ Tohle byla moje oblíbená pasáž. Představa, že ta typická studentská kapela osmdesátých let někde nastoupí a začne pětiletá děcka poučovat o barvách.

Amy se nesmála.

Dívala se dolů na svoje ruce. Vlasy jí padaly podél tváře jako zlatavý závoj.

Začal se mi svírat žaludek. Na čele mi vyrazil studený pot. Tyhle chvíle poslední dobou přicházely častěji: Amy se zarazí, oči upře do prázdna a člověku je jasné, že přemýšlí o mojí totální likvidaci. Nebo jsem to alespoň předpokládal.

„Přemýšlela jsem,“ řekla konečně.

„A do hajzlu.“

„Myslím...“

„Počkej. Zadrž. Nebudu už mluvit o R.E.M. Vlastně jsou v pohodě.“

„Tohle jsem ne...“

„Tak ten kabát? V tom je problém?“

„Craigu.“ Řekla to přesně tak, jak to říká moje sestra. Jako Sklapni, Craigu. A já sklapl. „Nevím, jestli tohle dokážu.“

„Co jestli dokážeš?“

Ale věděl jsem co. Amy se ke mně jen pootočila a já už viděl, jak se jí v očích tvoří slzy. Do srdce se mi zanořil nůž. A bodal, bodal, bodal.

„Asi nedokážu být tvojí přítelkyní.“ Její slova na okamžik zůstala viset ve vzduchu. R.E.M. v rádiu pokračovali v zoufalém kvílení. Žár sálající z ventilace jsem najednou nevnímal.

K problému jménem Amy-mi-dává-kopačky jsem doposud vyzkoušel dva různé přístupy. Tady jsou:

1. Brečet.

2. Brečet ještě víc a objímat její mámu. (Neptejte se.)

Byl tedy čas zkusit něco nového: hádku.

„Počkej moment. Říkalas, že už se se mnou nikdy nerozejdeš!“

„Já vím...“ Začala šmátrat po kapesníčku.

„Ale teď se se mnou rozcházíš?! To není fér! Nechtělas, abych se na tebe tolik fixoval, tak se nefixuju, vždyť jsem...“

„Craigu...“

„Nosím tu čepici! Koukni!“ Serval jsem z hlavy čepici, kterou mi dala. „Ani nemám čepice rád, a stejně ji nosím! Kvůli tobě! Nosím tu čepici kvůli tobě!“ (Jo, přiznávám, můj způsob hádání se nebyl zrovna z nejlepších.)

„Můžu něco říct?“ zadrmolila. „Ta čepice je mi fuk.“

„Očividně,“ utrousil jsem.

Naštvaně se podívala do stropu auta. „Jsou tu věci, o kterých ti nemůžu říct...“

„Aha, jako předtím?“

Vzduch mezi námi zamrzl. Tohle bylo sprosté. Věděl jsem, že to bylo sprosté.

Amy to dál už nedala. Kousala se do spodního rtu a já teď viděl, jak jí po tvářích tečou slzy.

„Takže tohle byl tvůj plán?“ řekl jsem. „Vylákat mě sem doprostřed lesů a sejmout mě po mafiánsku, tak něco?“

„Ne...“

„Žádní svědci. Moje tělo nikdo nenajde.“

„Craigu...“

„Proč ses se mnou teda nejdřív mazlila, když jsi mi hodlala dát košem?“

„Nedávám ti košem.“

„Ještě večer jsme spolu chodili, a teď už zjevně ne! To znamená dát košem.“

„No, tak trochu možná,“ připustila.

„Omlouvám se za ty komentáře o R.E.M.“

„Nenechávám tě kvůli tomu, že se ti nelíbí ta písnička!“

„No já celkově nechápu, proč mě necháváš.“

Amy si zastrčila vlasy za uši. „Já to prostě nedokážu.“

Měl jsem pocit, jako by se do auta připlazilo tucet hadů škrtičů a ovinulo se kolem mojí hrudi. Tápal jsem po čemkoliv, čím bych se zachránil. „Vždyť se koukni, jak nám to spolu klape. Vůbec se nehádáme, vůbec...“

„Hádáme se neustále.“

„Nehádáme!“

„Zrovna teď se hádáme!“

„Tohle není hádka. Tohle je diskuze. To je promyšlená diskuze. Ty diskutuješ o něčem hloupém a já ti vysvětluju, proč je to špatný nápad.“

„Craigu,“ řekla jemně, „já ti nechci ublížit.“ Tohle říkala vždycky, když mi ubližovala. Jako by někdo vzal ledový krumpáč a vrazil mi ho do oka. Nechci ti ublížit. Prásk. Prásk. Prásk. Křikem a pláčem to jenom děláš horší. Prásk. Prásk. Prásk. Bude to lepší, počkej si ještě na druhé oko.

„Když mi nechceš ublížit, tak proč mi ubližuješ?! “

„Nechci ti ublížit ještě víc. V budoucnu.“ Na vteřinu se zarazila. V tlumeném světle vypadaly její modré oči jako stříbrné. „Promiň mi to.“

Z toho už nebylo jak se vyvléknout. Hadi mi lámali žebra.

Skutečnost té situace mi vysála z  plic všechen vzduch. Rozcházeli jsme se. Zase. Potřetí. Už žádná Amy. Můj závěrečný ročník na střední se točil výhradně kolem ní a teď mi to vše mizelo před očima. Moje plány na ples padly; už žádné scházení se v pondělí ráno ve škole, kdy jsem se vždycky rozhlížel přes rozvířené moře bund ve snaze zahlédnout její vlasy. Už žádné pozdně noční debaty o hluboce filozofických tématech. Už žádné muchlování po debatách o hluboce filozofických věcech. A vůbec už žádné hluboce filozofické věci. Ksakru, R.E.M. Bylo po všem.

„Jen... uhhh...“ Otevřel jsem dveře a zabořil nohy do mrznoucího sněhu.

To první, co si člověk uvědomí v momentě, kdy uprostřed lednové noci ve Wisconsinu vyleze ven, je vlastní hloupost. Byla zima. Ne taková zima, jako je v  ledničce, ale zima ve smyslu neexistence naděje. Pořádný dvacetistupňový mráz. Sněžilo jen trochu, drobné vločky se snášely z  nebe takřka mrtvolně.

Horní část Palmer Parku tvořil v podstatě jen kousek lesa s parkovištěm. Samozřejmě tam někde stála i nějaká houpačka, a kdo by spadl z kopce, časem by skončil kdesi v zamrzlém dětském brouzdališti, ale obyvatelé Janesville už nad touhle částí města patrně zlomili hůl. Asi měli lepší věci na práci. Třeba bojovat o každodenní přežití, protože se z nějakého důvodu rozhodli usídlit v ledové pustině, kde byl jediným dostupným jídlem tvaroh.

Stáli jsme na kopci a tmavé stromy kolem mě byly úplně holé. Jejich černé kmeny v noční tmě kontrastovaly s třiceti čísly sněhu, který jako peřina pokrýval zem.

Když je dost pod nulou, vzduch bodá jako čert. Měl jsem pocit, jako by mě do kůže štípalo milion maličkých dřevorubců – pravděpodobně proto, že jsem na sobě měl stupidní kabát, který vůbec nehřál, a čepici od Amy jsem jaksi opustil.

Odpotácel jsem se od auta, teniskami jsem prorážel vrchní krustu sněhu a smekal se do mrznoucích vrstev pod ní.

Prosím, pojď za mnou. Prosím, pojď za mnou.

Neměl jsem v autě nechávat tu čepici. To bylo debilní. Já jsem debilní.

Uvažoval jsem nad možnými důsledky svého konání:

1. Smrt.

2. Vyběhne za mnou a uzná svůj omyl, půjdeme se zpátky

do auta mazlit a budeme předstírat, že se tohle nikdy

nestalo.

3. Vyběhne za mnou a uzná svůj omyl, akorát bude pozdě,

protože jsem mezitím umrzl.

4. Vyběhne za mnou ve snaze uznat svůj omyl, ale ironií

osudu umrzne dřív, než se ke mně dostane.

5. Sežerou mě yettiové.


„Craigu!“ zavolala.

Bingo.

„Pojď zpátky do auta! Je děsná zima!“

„Ne!“

Při vylézání z auta se zastavila jen na tak dlouho, aby si stačila navléknout svoje tlusté červené palčáky, které vypadaly jako obří klepeta dámského střihu. Amy se do chladu oblékala mnohem rozumněji, protože oproti mně byla mnohem rozumnější. Měla svůj huňatý eskymácký kabátec, palčáky a modravou čepici, která voněla jako její vlasy a byla asi tou nejlepší věcí ve vesmíru. Já neměl žádnou čepici, žádné rukavice a moje džíny měly díry na kolenou.

„Panebože, to je zima!“ vyjekla.

„Já vím! Co těm lidem hráblo, že šli bydlet zrovna sem?! “

Další pozoruhodná věc na chladu je to, že pohlcuje zvuk, takže mimo jiné proto jsem křičel. To jen tak pro zajímavost.

A pak už byla těsně vedle mě a objímala mě, ve sněhu jsme se batolili jako děcka.

„Je mi to tak líto,“ řekla. Vlasy jí voněly jako vyhřáté od sluníčka a já si dovolil ji také obejmout.

Nemám přítelkyni, ozvalo se mi v hlavě. Bylo to tím děsivější, že Amy byla jedinou přítelkyní, co jsem kdy měl, jedinou dívkou, co jsem kdy líbal, a jedinou, do které jsem se kdy zamiloval.

A teď jsme byli znovu od sebe i přesto, že jsme v té příšerné wisconsinské lednové tmě stáli tak blízko u sebe, jak to jen šlo. Stál jsem tam ještě tak dvě tři minuty, to už se stihnou vytvořit omrzliny. Kdyby mi tekly slzy, přimrzly by mi ke tváři.

Vtiskla mi čepici zpátky do rukou.

„Budu potřebovat svézt domů,“ řekl jsem.

Incident z dětství,

který ty nesmysly objasňuje

Deváté narozeniny jsem slavil společně s Kaitlyn, svou sestrou, která je měla shodou okolností v úplně stejný den.

Byli jsme dvojčata, ale jak možná tušíte, ne identická. Co se týče výsledků genetické loterie, sestra na tom byla jednoznačně lépe. Já byl po většinu života poměrně malý a  vyzáblý a na vrchu hlavy mi rostl obzvlášť nemožný pramen hnědých vlasů, který neustále budil dojem, že má potřebu skákat radostí. Na druhém stupni základky jsem na něj vzal nůžky, což vešlo ve známost jako ta nehoda s vlasy. Po celý rok jsem vypadal jako opálený a až do druháku na střední jsem měřil sotva půldruhého metru. Oproti tomu Kaitlyn tajemství péče o vlasy odhalila poměrně brzy. Její kaštanové vlasy se přirozeně vlnily jako poryvy mořské pěny čechrané vodními nymfami. Všichni moji kamarádi si mysleli, že je krásná. Byla od přírody sportovní typ, jako by jí transplantovali geny z antilopy nebo tak něco – ve fotbalovém týmu platila za hvězdu a na jaře běhala závody. A taky s ní bylo peklo.

Mít sestru-dvojče, která je stokrát oblíbenější než vy, není samo o sobě nic moc a o to horší je ta doba mezi devíti a čtrnácti lety věku, kdy je i vyšší a dokáže vám nakopat zadek. (Je sice pravda, že to díky svému vrozenému temperamentu dokázala i na střední, ale to už jsem alespoň byl vyšší.)

Konflikt mezi námi panoval nejspíš už v děloze (představuji si, že její plod měl velmi předčasně vyvinutý prostředníček), ale reálně vypukl kvůli našim zvířecím mazlíčkům. Přesněji řečeno kvůli jejím mazlíčkům.

Já sice netuším, kdo naši rodinu proklel, ale už ve velmi raných dobách nebylo pochyb, že někdo někde musel z hrobky ukrást pohanský amulet, a tím na nás přivolat zkázu.

Ze všeho nejdřív jsem zahubil její žábronožky. Potom jsem způsobil smrt dvěma nebo třem sklenicím světlušek, které jsme nasbírali v létě (i když to mohlo být i důsledkem toho, že jsme do těch sklenic neudělali otvory na vzduch, ale ona nikdy nepromeškala příležitost vinit z toho mě). A i zvířata, která jsem nezabil přímo já, končila strašnou smrtí. To nejhorší přišlo, když jsme si pořídili morčata. Kaitlyn měla postupně celkem čtyři: Muffina, Prcka, Prcka mladšího a Prcka Trojku. Prcek mladší utekl ze své morčecí klece a objeven byl až o pět dní později, kdy jeho mršina ve sklepě začala vydávat poměrně výrazný pach. Uvázl nám za gaučem, který vcelku nešťastně stál přímo na ventilaci horkého vzduchu. Prcek mladší se ke své hrůze upekl zaživa. To byla nejhorší zvířecí smrt až do chvíle, kdy jsem ve chvíli obzvláštní nepozornosti sedl na Prcka Trojku. Právě si užíval venčení před domkem, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, místo čehož se dočkal rozmačkání mým pozadím jako nebohá chlupatá kobliha.

Taky měla křečka jménem Smíšek, ten spáchal sebevraždu. Jednoduše strčil svou malou křeččí hlavu do křeččího kola a zatlačil.

A pak tu byl Stephen.

Stephena jsme si nikdy neměli pořizovat. Moji rodiče si měli uvědomit, že jsme prokletí, a rozhodnout, že žádné zvíře u nás není v bezpečí.

Ale když Kaitlyn chtěla zvířátko, nebyla k zastavení. Vyráběla plakáty. Zpívala písničky. Vystřihovala fotky z časopisů a pro mámu a tátu připravovala detailní prezentace. A když zpívala písničky o tom, že chce zvířátko, myslím to tak, že zpívala ustavičně, klidně tři nebo čtyři hodiny v kuse. Nedivím se, že křeček spáchal sebevraždu.

Každopádně Stephen byl perský kocour, kterého jsme dostali od Společnosti pro humánní zacházení se zvířaty. Vypadal jako velká bílá koule chlupů. Jeho malinký nabouraný obličejík byl vidět jen v případě, že jste se na něj dívali zpříma; jinak působil zásadně dojmem, že sněhové kouli narostly nožičky a jen tak se vztekle potuluje kolem.

Pokud jste někdy měli perskou kočku, víte, o čem mluvím. Jsou to svině.

Kaitlyn Stephena naprosto zbožňovala. Milovala jeho hluboké vrčení, které ze sebe vydal kdykoliv, když jsem se přiblížil. Milovala, jak se od lidí vždycky nechal tři nebo čtyři vteřiny hladit, než se jim zakousl do ruky a začal drápat jako pominutý.

Taky ho neustále ochraňovala – obzvlášť přede mnou, jelikož mě vinila ze smrti všech zvířat, co kdy měla ráda, včetně těch, která jsem nezasedl ani neudusil. (I když abych to uvedl na pravou míru, žábronožky nejsou zvířata. Jsou to korýši a zároveň ti nejpřiblblejší „mazlíčci“ na světě.)

Nicméně to vše jsou okolnosti předcházející příhodě na našich devátých narozeninách, jež se tímto staly našimi posledními společně slavenými narozeninami vůbec.

V uplynulých letech se mámě dařilo podstrkovat nám genderově neutrální témata jako „Muppeti“ nebo „zábava s balonky“, ale letos jsme byli nesmiřitelní. Já si jako téma zvolil Hobita, což mámu vtáhlo do víru stresu a obav, mimo jiné i proto, že jsem požadoval výzdobu s obřím pavoukem. Kaitlyn si pro změnu vybrala naprostý protiklad: Barbie.

Jak si asi dovedete domyslet, neexistuje univerzum, kde by dokázali společně existovat Barbie a hobiti. (Buď by se Barbie ocitla v první linii jako žrádlo pro obří pavouky, nebo by se hobiti začali oblékat do elegantních kostýmků – smysl nedávalo ani jedno.)

Moji rodiče se však snažili, přesněji, moje máma se snažila. Táta rozhodil ruce a jako možné řešení navrhl „lvy“, čímž myslel to, že pokud se nedohodneme, vezme nás do zoo a nechá nás předhodit lvům. Jeho plán selhal, protože jsme si byli přinejmenším z poloviny jistí, že si jenom dělá srandu. Nakonec se tak na dvoře objevila dělicí linie – na jedné straně bytosti ze Středozemě, na druhé naprosto nerealistické plastové ženštiny.

„Vždyť ani nedokážou stát,“ řekl jsem jí.

„Sklapni,“ řekla Kaitlyn. „Jdi si hrát se svými trpaslíky.“

„Hobity. Trpaslíci jsou jiná rasa.“

„Ty jsi doopravdy vadnej. Hodně vadnej.“

Oba jsme pozvali stejný počet lidí, ale z mých se ukázali tři a jí přišlo kamarádek asi třicet sedm. Rozdíl mezi našimi oslavami by byl poznat i z oběžné dráhy. A co hůř, moji kamarádi vytušili jakési zhoubné prokletí na mojí straně dvorku a přesunuli se na stranu Barbie, protože to byli zrádci.

„Tak ty oslavy spojíme,“ navrhla máma. „Přijde mi, že trocha kouzel Barbie určitě neuškodí.“

Oba jsme nad tím protočili oči v sloup.

Kaitlyn nejevila ochotu k žádnému ústupku ve prospěch mojí strany dvorku a souhlasila jen proto, aby ukázala, že se dovede bavit mnohem lépe než já. Stejně děsivá byla i skutečnost, že každý na oslavu přinesl dárek pro jednoho z nás a teď se všechny nacházely na „dárkovém stole“, který byl z 90 procent růžový. Všechno zkrátka spělo k naprosté katastrofě.

A tehdy přichází na scénu Stephen.

Po celý svůj život jsem postižen nedostatkem zdravého rozumu a toho dne to bylo obzvlášť patrné. Můj myšlenkový proces vypadal nějak takto:

Potřebuju, aby ty holky přišly sem. Co se holkám líbí? Kočky. My kocoura máme. Přinesu ho ven a budu ho tu chvilku nosit. Potom bude všechno v pohodě a můžeme jít přidělávat drakovi šupiny.

Stephena jsem našel jako obvykle sedět pod postelí rodičů, naštvaného a nenávidícího celý svět. Připlazil jsem se k němu po břiše, vyhnul se jeho drápům a zvládl ho chytit za kůži na zádech. Vydal zase to hluboké žalostné zavrčení, kterým říkal: Nazdar – prosím, táhni ode mne co nejdál.

Ale já se zastrašit nedal. Povedlo se mi vyštrachat Stephena zpod postele a zachumlat si ho do náruče jako bílou načechranou kouli zla.

Stephen byla čistě domácí kočka; táta dlouho tvrdil, že je to zvíře a měl by mít potřebu lovit, ale musel ustoupit před skutečností, že Stephen nejevil sebemenší zájem chodit ven nebo dělat cokoliv, čím by si sám zaopatřil žrádlo. Jakožto kočka byl dost k ničemu.

Pospíchal jsem s ním ven a cítil, jak se jeho chlupaté tělo třese zlostí a panikou.

„Koukněte, co mám,“ ohlásil jsem zpěvavým hlasem z mé opuštěné hobití strany dvorku.

Přinést něco roztomilého a chlupatého do tlupy třiceti holek ze třetí třídy je dokonalý recept na davové šílenství. Přesně jak jsem tušil, okamžitě nechaly svých Barbie aktivit a běžely ke mně.

Když si Stephen všiml laviny školaček, jeho zlé kočičí oči se rozšířily. Zadními drápy se zapřel o moji hruď, protrhl mi triko a vypálil pryč, jako by ho vystřelili z tátovy pušky. Jen dopadl na zem, prosvištěl hejnem dívek jako blesk. V životě jsem neviděl, aby se pohyboval tak rychle.

Okamžitě minul dům a zamířil na ulici.

Tuším, co si teď myslíte. Přejelo ho auto, ne?

Kdepak.

Nebylo tam auto, ale přerostlé štěně německého ovčáka, které si všimlo bleskově rychlé kuličky bílých chlupů a usmyslelo si, že to bude nepochybně zábavná kousací hračka. Než jsme se stačili dostat před dům, všude byly chlupy a krev a rozdováděného německého ovčáka poutal jeho zděšený majitel na vodítko.

Oslavu našich devátých narozenin navštívila smrt. J. R. R. Tolkien by byl hrdý.

Já osobně vnímám Stephena jako věčného pesimistu. Každý den si určitě myslel něco jako: Dneska určitě umřu. Nenávidím tyhle lidi. A nakonec měl pravdu.

Každopádně, tohle jsem tak nějak v kostce já. Pokouším se udělat na lidi dojem nesprávným způsobem a zpravidla to končí příšernou tragédií.

Rozchod číslo pět

15. dubna 1994 Můj sklep 21:07 Když jsem byl starší, pomalu jsem opanoval celý sklep našeho domu. Jednu dobu z něj mělo být rodinné nahrávací studio, ale plíživý nástup mého nerdovského podivínství zbytek rodiny postupně vypudil. A to, že jsme s Kaitlyn posledních osm let byli v podstatě ve stavu otevřené války, s tím mělo také něco do činění. Obložení z imitace dřeva, které sem táta umístil v sedmdesátých letech, bylo dokonalé na připevňování plakátů draků a mimozemšťanů. Jeden ze starých konferenčních stolků jsem přeměnil v dioráma, které vzápětí osídlily kovové miniatury čarodějů a trpaslíků. Našel jsem i pár mizerných starých polic a zaplnil je nekonečnou řadou fantasy příběhů. Ve zkratce to bylo místo určené k odpuzování žen.

A přesto jsem tam přivedl Amy a ona nějakým zázrakem neprchla do neznáma. Nevadilo jí sedět na mém gauči; nevadil jí ani mírný odér smrti vznášející se dosud ve vzduchu od dob upálení Prcka mladšího. Byla s tím vším v pohodě.

Přinesli jsme si tam starou televizi a většinu posledního měsíce strávili tím, že jsme zabalení pod dekou sledovali filmy. Šlo samozřejmě o ukázkový únik od reality, protože životy nás obou byly v procesu rozpadu. Její se hroutil, zatímco můj se pouze výrazně horšil – a jako správní obyvatelé Wisconsinu jsme si oba dali nevyslovený slib, že o ničem takovém nebudeme mluvit a místo toho budeme sledovat horory.

Měli bychom si promluvit o svých pocitech ohledně tragédií v našich životech? A hele, dávají Critters 3. Fakt doufám, že tam zodpovědí všechny nedořešené otázky z Critters 1 a 2.

Systém to nebyl nijak dokonalý, a kde dříve bývaly dlouhé, hluboce filozofické debaty trvající celou noc, tam teď visel zlověstný mrak mlčení. Nebyl to sice nejlepší způsob udržování vztahu, ale našim rodičům tento model zjevně fungoval, tak jsme to zkoušeli dál.

Každopádně jsme zrovna dokoukali Hellraiser II, který byl o dost horší než původní Hellraiser, takže o to větší sranda. V průběhu celého filmu jsem zdokonalil svoji schopnost vydávat vtipné zvuky (nebo jsem si alespoň myslel, že jsem tuto schopnost zdokonalil; pravděpodobně to bylo spíš strašně otravné a možná i proto se se mnou rozešla, ale kdoví?) a byl jsem toho večera obzvlášť v ráži.

Pokud vám filmová série Hellraiser nic neříká, blahopřeji. V podstatě je to o divném týpkovi, co se obléká do černé kůže a ve tváři má špendlíky. Jakože asi tři sta špendlíků v celém obličeji. A celkem překvapivě mu proto říkají Pinhead. Jednou za čas ho povolají démoni, aby posílal lidi do pekla, kde nezažívají nic hezkého. Ve filmu mívá pravidelnou hlášku: Je toho tolik, co ještě uvidíš. Skvěle jsem se bavil vymýšlením alternativních možností Pinheadova zaměstnání.

„Co kdyby dělal třeba průvodce na výletech?“

„Nebylo by skvělé, kdyby Disney koupil práva a zaměstnal ho v Disney Worldu?“

„Nebylo by super, kdyby ty špendlíky používal k úschově věcí? Třeba na sebe připichoval hot dogy?“

Tak jsme tam seděli, příjemně jsme se bavili a já držel její ruku ve svojí. Měla prsty jako ptáče, byly bledé, bílé a trochu kostnaté, ale mně se hrozně líbily.

Amy jsem vám ještě ani pořádně nepopsal. Tohle je obvykle ta část, kdy hrdina prohlásí, jak byla hrdinka krásná a dokonalá, oči měla jako paprsky měsíční záře a tak. A ano, to všechno by k ní sedělo. Byla mnohem přitažlivější než já. Vedle té dívky jsem vlastně neměl co pohledávat.

Taky chodila trošku jako kačer. Nemyslím nějak hloupě. Jen se prostě při chůzi tak maličko pohupovala. Měla zvláštnost v tom, že její boky vykazovaly zvýšenou kloubní pohyblivost – zní to ohromně, ale vlastně to nemělo jiný efekt než to, že dokázala rovně stát a přitom nohy vytočit asi o pětačtyřicet stupňů za sebe. Zvláštní, co?

Nikdy zkrátka nebyla moc sportovně nadaná, a když běžela, moc jí to nešlo. Naprosto mi to vyhovovalo, protože já dokázal pokazit doslova jakýkoliv sport kromě dívání se, jak hrají ostatní.

V tuhle chvíli, kdy skončil Hellraiser II, tedy pustila moji ruku a svým houpavým krokem se přesunula k batohu, který nechala pod schody. Zhluboka se nadechla, jako by se na něco psychicky připravovala.

Po čtvrtých kopačkách od Amy už jsem byl obzvlášť citlivý vůči řeči jejího těla. Když kýchla, pocítil jsem bodnutí u srdce. Když příliš dlouho neodpovídala na dotaz Jak se máš?, po páteři se mi samou hrůzou rozběhlo mrazení. Když otevřela batoh a vytáhla z něj dopis, žaludek jsem měl až v krku.

„Co to?“ zeptal jsem se.

„Um...“ Podívala se na svoje ruce.

Do hajzlu.

„No, napsala jsem ti dopis.“

„Super.“

Žádná odpověď.

„Je to nějaký hezký dopis?“

Ticho. Není to žádný hezký dopis. Je to dopis zkázy.

„Přemýšlela jsem o různých věcech,“ řekla konečně.

„Hezkých věcech?“

Ticho.

Pak začala rychle přecházet po místnosti. To bylo něco nového. Za chůze mi kopačky ještě nedala. Dopis měla stále v rukou, dívala se na něj a chodila přitom tam a zpět. Nakonec řekla: „Napsala jsem pár věcí, co ti chci říct..., ale kdykoliv spolu mluvíme, nedostanu to ze sebe, takže...“

„Co mi chceš říct?“

„Proto jsem ti napsala dopis. Abych nic z toho ve skutečnosti říkat nemusela...“

„A co je jádro věci?“

Podívala se na svoje ruce a vydala drobný zvuk, něco jako „hurm“. Á, tohle chování už poznávám. Tohle je univerzální signál pro Teď tě musím rozdrtit.

Zvedl jsem se z gauče a začal následovat její kroky. „Můžeš se mnou mluvit,“ řekl jsem. „Vím, že jsem se v minulosti choval hloupě a na svém idiotství pracuju, a...“

„Není to o tom, jak se chováš. Jde o to, jak se chovám já.“

„Zase se se mnou rozcházíš? O tohle se snažíš?“

Sklonila hlavu a znovu vydala ten děsivý „hurm“ zvuk.

„Nemůžeš se se mnou rozejít v dopise,“ namítal jsem. „Dopisy jsou na dobré věci. Vždyť jsme se na tom domluvili. Máme v tom systém!“

Zkusila novou taktiku. „Najdeš někoho o dost lepšího, než jsem já.“

„Cože? To teda nenajdu! Koukni na mě! Jsi snad blázen?“

„Ty jsi skvělý kluk a je určitě spousta jiných holek, se kterými bys mohl chodit, tak si připadám, jako že ti bráním je najít.“ Ze všech lží, co mi kdy Amy řekla, zřejmě žádná nebyla tak bizarní.

„Ale já jinou nechci! Tebe nacházím! Našel jsem tě! My se našli navzájem!“

„Ale mě teď nejde najít, Craigu. To se ti snažím říct.“

„Proč ne?“

„Napsala jsem to do toho dopisu!“ řekla a trochu přitom zvýšila hlas. Dopisem v ruce mi mávala před očima.

„Řekni mi to. Mluv se mnou. Co jsem udělal špatně?“

„Ach jo!“ Podívala se na strop. „Tys nic špatně neudělal! Děláme věci špatně spolu.“

Na schodech se objevila Kaitlyn s miskou brambůrků. Jeden zrovna křoupala, stála tam a pozorovala nás.

„Dovolíš?“ zakřičel jsem.

„Chceš jeden?“ zeptala se a vsunula si další lupínek do úst.

„Zrovna tady něco řešíme.“

Otočila se a podívala se na nás, jako by neslyšela výmluvné zvuky toho, jak mi Amy znovu zadupává srdce do prachu. „Á, sakra,“ vydechla. „Zas mu dáváš kopačky?“

„Můžeš prosím odejít?“ řekl jsem.

„Čím je to tentokrát?“ ptala se. „Beztak zas komentáře u filmu, to je pekelná otrava, co?“

„Mohla bys odsud vypadnout?“

Pokrčila rameny a vykročila zpátky na schody. „Na mě to neházej. Pokusila jsem se s tvojí povahou něco dělat, a tys neposlouchal.“ Vyšla další dva schody, než se znovu otočila. „Hej, Amy, měly bychom občas někam zajít.“

Amy sebou trhla. „Uh...“

Sebral jsem nejbližší měkčený meč a hodil jsem ho po Kait - lyn. Meče z  pěny nejsou zrovna aerodynamické, takže neškodně proklouzal vzduchem a dopadl na zem asi tři metry od ní.

„Fajn, jak chceš. Kdybys mě hledal, jsem nahoře.“

Amy a já jsme tam chvilku stáli, kousek od sebe. Slyšel jsem, jak si naši nahoře povídají, jako by všechno bylo v normálu a já zase jednou nestál na pokraji zhroucení. Kolem se znatelně ochladilo.

„Přečti si prosím ten dopis, Craigu.“ Vmáčkla mi ho do rukou, ve kterých jsem ztrácel cit.

Zkusil jsem vtip. „Píše se tam ‚Dělám si srandu.‘?“

Ale nepsalo. Dala ho do obálky a podle váhy mi to připadalo jako půlka románu.

„Asi mi připadalo lepší, když jsi mě opustila uprostřed lesů.“

Amy se usmála na půl úst, jako by chtěla ocenit můj pokus o humor a zároveň projevit náležitou lítost nad tím, že to nebylo vtipné.

Pokoušel jsem se pokračovat, i když mi to připadalo jako plavat v blátě. „Víš, ono mi přijde o dost lepší, když by ses se mnou nerozcházela vůbec. Takové dny jsou nejlepší. Víš přeci, že nám to nevydrží, ne? Už jsi mě nechala čtyřikrát...“

„Třikrát.“

„Řekl bych, že čtyřikrát.“

„Třikrát.“

„Počítám i tu věc před dvěma a půl týdny. Tak jo, třikrát, budiž. Už jsi mě nechala třikrát a nikdy to nevydrželo. Takže... to je... ty jsi na mně očividně závislá jako na heroinu... ať je to, čím chce,“ – rozpřáhl jsem ruce v chabém pokusu o siláctví; přitom jsem si plně uvědomoval skutečnost, že právě stojím v ošuntělém sklepě. S mizernou televizí, falešným obložením a patetickou sbírkou figurkových příšerek – „prostě mě nemáš dost.“

Odmlčel jsem se. Jedno z očních víček přestalo fungovat. Tohle je infarkt. Asi mám infarkt. Možná když umřu, rozmyslí si to. To je pitomost, Craigu. Proč by se rozmýšlela, když bys umřel? To by pak s tebou stejnak chodit nemohla.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Co?“

„Připadáš mi nějak rozhozenej.“

„Zrovna dostávám kopačky! A asi mám infarkt nebo něco.“

„Promiň.“

„Do budoucna bych ocenil, kdyby ses se mnou už nerozcházela.“ Ta slova se mi vyvalila z úst jako lavina pitomosti. Co jsem si myslel, že na to řekne?

Potom mě objala. Objetí smrti. Objetí, které znamenalo Jsi fakt skvělý kluk, ale...

Držel jsem se. Hladila mě po zádech, jako by uklidňovala zvíře. Držel jsem se dál.

„Craigu.“

„To je v háji,“ řekl jsem.

„Já vím.“

Odtáhla se na délku paže a podívala se mi do očí. Ty její byly z většiny modré, ale ne úplně, na okrajích přecházely do téměř jantarové barvy. Kdysi jsem si myslíval, že se do těch očí budu dívat navždy.

Svět se trochu zhoupl a na okrajích se rozostřil. „Přečti si ten dopis, prosím,“ řekla a políbila mě na čelo.

Vyňal jsem ho z obálky až hodiny poté, co odešla. Byl čtyři stránky dlouhý a psaný na nějakém ručním papíře, na kterém byla dosud znát kůra stromů a jaký se ve venkovských oblastech Maine dal koupit jen ve specializovaném papírnictví. Její modré písmo vyplňovalo prostor jako dlouhé, zkázonosné pavoučí vlákno. Amy měla celkem silnou dyslexii, takže chyb tam byla hojnost, ale každá z těch chyb mi jen připomínala, jak moc ji miluji. Přečetl jsem asi dva řádky a pak dopis odložil, zatímco se mi svět roztříštil popáté.

Co jsem na ní viděl

Dost možná se už divíte, co jsem na ní vlastně viděl, protože působí jako nějaký zhoubný démon z pekel. Ale po většinu času se nechovala vůbec jako zhoubný démon z  pekel, ani zdaleka.

Během našich vztahů, těch období klidu a radosti mezi nevyhnutelnými obdobími neštěstí a pohrom, které následovaly po nich, bylo vše skvělé. Alespoň zpočátku.

Moji rodiče měli striktní pravidlo „žádné volání po deváté večer“, které vynucovali s takovým důrazem, jako by už pouhé zazvonění telefonu po deváté mělo způsobit apokalypsu. Kaitlyn a já jsme v podstatě nikdy nedostávali večerky, nemuseli jsme moc pomáhat kolem domu; od nás jakožto lidských bytostí se neočekávalo v podstatě nic kromě jediné věci: žádné zpropadené hovory po deváté. Přesně úderem deváté se moji rodiče stahovali do své rodičovské bezpečné zóny a nebylo je vidět až do rána, pokud se náhodou táta nevynořil jen ve svých příšerných sedmdesátkových trenkoslipech ve snaze ulovit pivo.

Měli jsme to zkrátka těžké.

Poprvé, kdy mi někdo z kamarádů zavolal po deváté, bylo v šesté třídě.

„Craig teď nemůže,“ řekl táta.

„Proč ne?“ ptal se kamarád a netušil, že právě dráždí hada bosou nohou.

„Teď nemůže,“ zopakoval táta a jeho hlas zněl zlověstně jako hučení stroje zkázy.

„Můžete mu říct, že...“

„Neřeknu mu nic,“ odsekl táta a zavěsil. Později mi bylo vyhrožováno týdenním zarachem, jestli ještě jednou zazvoní telefon po deváté. Kaitlyn táta pro změnu předložil argument, že pokud se chlapci chystají volat po deváté hodině, má doma opravdu hodně střelných zbraní.

Telefonní linku jsme doma měli jen jednu, protože rodiče byli šetřiví. Neměli jsme ani funkci podržení hovoru. Kaitlyn si na telefon zpravidla až do deváté hodiny nárokovala monopol.

(Poznámka: Nejenže Kaitlyn měla kluky, se kterými chodila, měla i skutečné přátele, takže zjevně bylo pořád o čem mluvit. Moji přátelé, které hned zmíním, se naučili nevolat po deváté a na telefonní komunikaci stejnak nevěřili. Většinou se prostě jen zjevili u mého domu uprostřed noci a snědli mi jídlo.)

Každopádně, tohle byl poněkud obšírný způsob, jak sdělit, že Amy jsem volal zásadně já. A mojí pointou je, že částečně i díky tomuhle byl náš vztah skvělý.

Vždycky jsem čekal třeba do desíti, než jsem měl jistotu, že Kaitlyn už telefon opustila. Potom jsem na telefon na mém nočním stolku upřeně zíral, jako by byl branou do jiného světa. Nehledě na to, kolikrát už jsem jí volal, nervózní jsem byl vždycky. Žaludek jsem měl jako na vodě. Do jícnu jako by mi škrábala tlupa medvíďat. V krku jsem měl sucho a dočasně jsem přicházel o schopnost mluvit inteligentně. Naštěstí jsem měl ve zvyku psát si dopředu témata konverzace. Diskuze na dnešní večer, 16. listopad: „Píseň lásky J. Alfreda Prufrocka“. (Pro vysvětlení: bylo to dvanáct dní poté, co jsme



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.