načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sedm minus jedna - Arne Dahl

Sedm minus jedna
-11%
sleva

Elektronická kniha: Sedm minus jedna
Autor: Arne Dahl

. - - - Nejprodávanější skandinávský autor v nové sérii Když objeví krvavé skvrny ve sklepení, je si kriminální komisař Sam Berger jistý: neobjasněné zmizení mladé ženy má ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229 Kč 204
+
-
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 339
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Linda Kaprová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4390-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kriminální komisař Sam Berger se svým týmem pátrá po nezvěstné patnáctileté dívce Ellen. Krvavé stopy nalezené ve sklepě opuštěného domu ho utvrdí v přesvědčení, že Ellen se stala jednou z obětí sériového vraha. Kdo však je tím vrahem? Nemá komplice? Podezřelou se stane žena, která se jako by náhodou vyskytuje v místech policejních razií. Sam Berger se vnořuje stále hlouběji do případu, ale také do své minulosti... Rovněž musí odhalit totožnost neznámé ženy, která zřejmě má informace o tom, kdo je únosce a vrah. První díl Dahlovy nové série s dvojicí vyšetřovatelů Samem Bergerem a Molly Blomovou. Jejich cesty se spojí při pátrání po únosci mladých žen.

Popis nakladatele
.

Nejprodávanější skandinávský autor v nové sérii Když objeví krvavé skvrny ve sklepení, je si kriminální komisař Sam Berger jistý: neobjasněné zmizení mladé ženy má spojitost s předchozími případy ztracených žen. Ale neví, kde začít. Navíc je jediný, kdo má tušení, že na vině je sériový vrah.Ostatní kolegové se mu jen vysmívají. Allan, jeho šéf, má pramalé pochopení pro Bergerovy riskantní sóloakce. Jednoho dne Sam Berger objeví stopy, které jej zavedou do opuštěného starého hausbótu, kde jej přepadnou staré vzpomínky. Hluboko v Bergerově minulosti se skrývá něco, co jeho samého spojuje s brutálním zločinem. Něco, co celou dobu vypadalo, že nemá žádný smysl… Sedm minus jedna je začátek nové kriminální série, v jejímž středu stojí duo vyšetřovatelů Sam Berger a Molly Blomová - psychologicky rafinovaný, plný náhlých zvratů a neskutečně napínavý. Arne Dahl ve skvělé formě!

 

Zařazeno v kategoriích
Arne Dahl - další tituly autora:
Misterioso Misterioso
Až na vrchol hory Až na vrchol hory
Evropské blues -- švédský thriller Evropské blues
 (e-book)
Zlá krev Zlá krev
 (e-book)
Šest krát dva Šest krát dva
 (e-book)
Pět plus tři Pět plus tři
 
K elektronické knize "Sedm minus jedna" doporučujeme také:
 (e-book)
Zkrotit vlka Zkrotit vlka
 (e-book)
Žízeň Žízeň
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Arne Dahl

Sedm minus jedna



Arne Dahl

Sedm minus jedna

MLADÁ FRONTA


Přeložila Linda Kaprová

Copyright © Arne Dahl, 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency.

Translation © Linda Kaprová, 2017


I.



9 /

1 / Listí osik se chvěje. Slyší ho, přestože běží, přestože utíká luční trávou, která mu sahá až po prsa. Přestože utíká, jako ještě nikdy v životě neutíkal.

Těsně předtím, než se louka rozšíří, šum obzvlášť zesílí. Zvolní. Stromy na něj náhle dotírají, až mu začne připadat, jako by sem chtěl proniknout kdosi z jiného času. Ale vtom zakopne a šum se opět ztiší. Když se mu podaří vyrovnat pád, stihla vlající zlatavá hříva už skoro zmizet mezi vysokými stébly, a tak musí přidat ještě víc, aby nezůstal pozadu.

Je letní den, takový, jaký nastává až příliš vzácně. Oblaka lehká jako pírko odkrajují tenké plátky průzračně modrého nebe, každičké stéblo září vlastním zeleným tónem.

Utíkali daleko, nejdřív po čím dál opuštěnější cestě od autobusové zastávky, pak loukou a teď, v dálce, sotva rozeznatelný třpyt vody.

Aby uviděl loděnici, nemůže běžet takhle rychle, to je mu jasné, ale ví, že tam je, ukrývá se mezi stromy na břehu, zelenohnědá, nevzhledná a naprosto úžasná.

Vlající zlatavá hříva před ním zpomalí. Otáčí se a on už ví, že užasne. Nikdy nepřestal žasnout. Nikdy se mu nepodaří přestat žasnout. A právě ve chvíli, kdy se objevují první obrysy toho hranatého profilu, to uslyší znovu.

Kolem žádné osiky nerostou, a přesto ho náhle neobklopuje nic jiného než šumění osikového listí, které se změní v šepot, jenž se změní v píseň.

Kdosi mu něco chce.

Stojí tváří v tvář.

Pořád ještě nemůže popadnout dech. 2 / Neděle 25. října, 10:14 Osikové listí se chvělo, a přestože se obloha temněla deštěm, oním způsobem jako z hloubi středověku, připadalo mu, že šum 10 / linoucí se z třepotajících se listů je trochu příliš hlasitý. Berger zatřásl hlavou, zahnal všechny nepatřičné vjemy a přinutil se odtrhnout pohled od vrcholků stromů. Do dřevěné stěny, která ho tlačila do zad, ztrouchnivělé tak, že mu připadala až porézní, se rázem vrátil její syrový chlad.

Vrhl pohled k  ostatním zchátralým ruinám, které bylo skrz houstnoucí průtrž sotva vidět. U  každé se s  pistolí v ruce krčili dva kolegové v promočených neprůstřelných vestách. Všichni upírali pohled na Bergera. Čekali na zna­ mení. Ohlédl se a uviděl laní oči rozšířené strachem. Po tváři Deer stékala voda, jako by celá její hlava byla jedno velké plačící oko.

Šest poldů v lijáku na opuštěném pozemku s několika roz­ padlými ruinami.

Berger vyhlédl zpoza rohu. Domek už nebylo vidět. Když sem proklouzli z vedlejší cesty a zaujali pozice, ještě ho viděli. Ale teď už ne. Déšť ho pohltil.

Zhluboka se nadechl. Nebylo vyhnutí.

Pokývnutí k nejbližší rozvalině. První dva muži se přikr­ čení vydali do hustého deště. Ještě jedno pokývnutí na dru­ hou stranu. Další dva je následovali. Zmizeli jako ve špatně za­ huštěné polévce. Pak vyrazil i Berger, v zádech zalykavý dech, který neměl daleko ke vzlykotu.

A dům pořád ještě nebyl na dohled.

Z deště se jeden po druhém zhmotňovali jeho běžící kole­ gové, čtyři přikrčená zjevení vyzařující zvláštní vážnost, přes­ tože neviděl víc než jejich záda.

Domek se nořil z dešťové clony palubku za palubkou. Temně červený s bílými rohy, černými roletami, bez známek života. A déšť se odmítal vzdát.

Už jsou blízko. Blízko všeho. Možná i konce.

Berger věděl, že takhle přemýšlet za žádnou cenu nesmí. Existovala jedině přítomnost. Teď a  tady. Nic jiného, nikde jinde, v žádném jiném čase.

11 /

Shromáždili se pod schody na terasu s olupujícím se žluta­ vým nátěrem. Ze dvou okapů se jim na nohy řinuly kaskády vody. Všechno bylo rozmáčené.

Všechny pohledy se opět upřely na Bergera. Spočítal je. Čtyři. Plus zalykavý dech Deer za jeho zády. Berger jí naznačil, aby se postavila před něj. Pohlédl do deseti očí. Kývl. Dva muži se vydali ke schodům; ten pomenší, kterému ze světlezelených očí svítil adrenalin, a ten větší s beranidlem v ruce.

Berger je zarazil. Šeptem jim připomněl:

„Pozor na nástražné miny.“

Déšť jim byl náhle spojencem. Bubnování kapek o střešní tašky přehlušilo kroky na schodech. Muž zvedl beranidlo, cva­ kly pojistky několika pistolí. Teprve když dveře povolily, pro­ nikl duněním kapek i jiný zvuk. Tlumený praskot pukajícího dřeva.

Otevřela se před nimi nesmírná temnota.

Ten zelenooký se do ní vnořil s připravenou pistolí. Uplynulo několik vteřin. Zdálo se to mnohem déle.

Berger slyšel skrz pleskání kapek svůj vlastní dech, podivně pomalý. Čas se rozpínal.

Hlomozem průtrže se prořízl zvuk. Zpočátku jako by nezněl lidsky. Změnil se v kvílení, z nějž spíš než trýzeň zazníval úžas. Ryzí tón smrtelné úzkosti.

Zelenooký policista ze zásahové jednotky vykročil ze tmy.

V obličeji byl bílý jako křída. O podlahu terasy zaduněla jeho služební zbraň. Teprve když se zhroutil na bok, změnilo se kví­ lení v křik. Ani teď nezněl lidsky. Dva kolegové ho odtáhli stra­ nou. Jeho krev se na prknech terasy mísila s vodou. Z každé paže mu trčela čepel.

Berger uslyšel své vlastní bolestné zasténání. Ta bolest však nesměla uvíznout, nesměla ho zastavit. Vrhl chvatný pohled do tmy a pak vtáhl hlavu zpátky za rám dveří. Otočil se. Pod ok­ nem se k zemi krčila Deer se zbraní v pohotovosti a s připrave­ nou baterkou. Podívala se na něho bystrýma hnědýma očima. 12 /

„Nástražná mina,“ zašeptala.

„Zase pozdě,“ pronesl nahlas a vydal se dovnitř.

Mechanismus byl instalovaný na stěně předsíně. Vystřelil nějaký druh nožů. Ve stanovené výšce a směru. Deer posvítila vlevo k pootevřeným dveřím. Nejspíš obývací pokoj.

Křik venku na terase se nyní vystupňoval k bolesti. Už v něm nebyla čirá, užaslá hrůza ze smrti. Bylo v něm cosi paradoxně nadějného. Byl to křik člověka, který tušil, že navzdory všemu přece jen přežije.

Berger vytáhl baterku, ale než ji rozsvítil, zamával s ní na dva policisty ze zásahové jednotky, kteří je následovali, a uká­ zal po schodech vpravo. Máváním chtěl zamaskovat, jak se mu baterka v ruce třese.

Kolegové se vydali nahoru. Na stropě schodiště krátce za­ tančily kruhy světla a pak se opět ponořilo do tmy. Berger se podíval na Deer a přikývl. Společně se otočili k pootevřeným dveřím vlevo. Škvíru vyplňovala absolutní tma.

Vytáhli zrcátka, zpětná zrcátka s teleskopickou rukojetí. Pře­ jeli jimi po vnitřní straně zárubní. Žádné známky nastražených pastí. Berger vklouzl do temnoty jako první, Deer v těsném zá­ věsu za ním. Kryli jeden druhého. Slabé světlo baterky odhalilo chladný a strohý obývák, klinicky čistou maličkou ložnici, stejně dokonale vysmýčenou kuchyni. Nebyl tu cítit sebemenší pach.

Kuchyně zmařila poslední zbytky naděje. Tak dokonale vy­ drhnutá.

A tak prázdná.

Vrátili se do předsíně současně se dvěma policisty, kteří scházeli po schodech. První jen zavrtěl hlavou.

V předsíni přibylo světla. Raněný už nekřičel, jen tiše na­ říkal. Na prknech ležely dvě dlouhé úzké čepele bez rukojeti. Déšť z nich omyl krev. Z celé terasy.

Tak dokonale vydrhnuté.

Berger vzhlédl. V  dálce přijížděla k  bráně velkého zane­ dbaného pozemku sanitka. Už tu modře blikaly dvě dodávky

13 /

zásahové jednotky stojící vedle dvou aut různých mediálních společností. U zátarasů se začali scházet zvědavci. A z lijáku zbývalo jen mrholení.

Bergerův pohled padl na schodiště na terasu. Bylo přece jen skoro dva metry vysoké. Vrátil se do předsíně.

„Dům má sklep.“

„Určitě?“ zapochybovala Deer. „Nikde tu nejsou dveře.“

„Nejsou. Hledej poklop. Vezmi si rukavice.“

Nasadili si igelitové rukavice a rozdělili se. Vytáhli rolety. Dovnitř proniklo světlo filtrované stružkami deště na skle. Berger odtáhl postel, odstrčil komodu. Nic. Slyšel hluk z ostat­ ních místností. Nakonec k němu z kuchyně dolehl tlumený hlas Deer:

„Pojď sem.“

Ukázala na dřevěnou podlahu vedle lednice. Rýsoval se na ní o něco světlejší čtverec. Stejné velikosti jako obvod lednice.

Společnými silami se snažili lednici přesunout zpět do svět­ lejšího místa. Dorazil zbytek zásahové jednotky. Už jen tři. Za­ brali. Konečně se lednice vrátila na své místo.

Mezi lednicí a sporákem teď bylo možné rozeznat poklop. Bez madla.

Berger si čtverec prohlížel. Až ho odklopí, všechno se změní. Bude následovat skutečný sestup do temnot.

Museli poklop vypáčit, čtyři muži se vším myslitelným ku­ chyňským náčiním. Konečně povolil. Když ho zvedli asi o deci­ metr, Berger je zarazil. Posvítil podél okrajů. Deer pod ně zasu­ nula zrcátko. Přejížděla jím současně s paprskem. Žádné pasti. Otevřeli poklop. Zaduněl o podlahu a zdola se zvířil prach. Ti­ cho.

Další ticho.

Berger rozsvítil baterku, vytušil schodiště. Seskočil dolů, s připravenou pistolí i baterkou.

Schod za schodem se ho znovu zmocňovala tma. Ba­ terka ukrývala víc, než odhalovala. Fragmentární svět, který 14 / netvořilo nic víc než sevřené stěny sklepa a nízké dveře poote­ vřené do nové tmy – jiné, a přesto stejné.

Překvapil ho pach. Že to není ten, kterého se obával. Že mu trvalo tak dlouho, než ho rozeznal.

Sklep byl větší, než předpokládal. Dveře vedly do všech mož­ ných směrů. Betonové zdi, zřetelně novější než dům.

Vzduch byl nasycený. Už se do něj nic víc nevešlo. A žádná okna, ani stopa po jiném světle než od pěti kuželů, které odmí­ taly zůstat v klidu.

Pach zesílil. Směs. Výkaly. Moč. Možná krev. Ale ne mrtvola.

Ne mrtvola.

Berger přejel pátravým pohledem své kolegy. Vypadali vy­ čerpaně. Rozptýlili se do miniaturních místností. Berger vstou­ pil do levé komůrky, posvítil dokola. Nebylo tu nic, vůbec nic. Pokusil se představit si architekturu, výkres.

„Nic,“ shledala Deer, jejíž bledý obličej vykoukl zpoza jed­ něch dveří. „Ale ten smrad přece musí odněkud vycházet.“

„Sklep je asymetrický,“ prohlásil Berger a  položil dlaň na zeď. „Je tu ještě jedna místnost. Kde?“

Posvítil jim do obličeje. Úhel paprsku baterky prohloubil za­ myšlené vrásky. Vykročil. Oni za ním.

„Radši se rozdělte,“ řekl u jednoho vchodu. „Hledejte podél levé zdi. Barevné změny, odlišný povrch, cokoli.“

Vrátil se do levé místnosti. Kompaktní betonová barva, nic, co by se lišilo. Berger zasadil zdi prudký zvedák. Igelitová ru­ kavice se roztrhla a pod ní i kůže na kloubech.

„Myslím, že to máme,“ ozval se odkudsi z neznáma Deeřin hlas.

Berger protřepal ruku a vydal se za ní. Deer seděla v podřepu v pravém rohu pravé místnosti. Jeden z policistů ho osvětloval chvějící se baterkou.

„Že tu je rozdíl?“ ujišťovala se.

Berger si zeď prohlížel. Stejná betonová barva, možná ne­ patrně odlišný odstín dole v rohu na ploše o velikosti 50 x 50

15 /

centimetrů. Kroky na schodech. Dorazil kolega ze zásahové jed­ notky s beranidlem.

Berger ho zadržel. Nechal je všechny posvítit na barevně od­ lišné místo. Vytáhl mobilní telefon a vyfotil si je. Pak přikývl.

Bylo těžké se pořádně rozmáchnout. Příliš málo místa, příliš nízko. Přestože policista docílil jen mizivého kyvadlového po­ hybu, pronikl černý válec zdí skrz naskrz. Berger ji ohmatal. Jenom sádrokarton. Přikývl a policista zhoupl beranidlo ještě několikrát. Ve zdi se objevil čtvercový otvor. Pak beranidlo ude­ řilo jen do masivního betonu. Bez opravdového nářadí už vět­ šího průlezu nedocílí.

Díra do propasti.

Zrcátko, které se natáhlo do otvoru, ukazovalo jen tmu. Ber­ ger na Deer poznal, že ví – tohle je její práce. Vešla se z nich do otvoru nejlépe.

„Buď ve střehu,“ nabádal ji co nejmírnějším hlasem.

Deer se zachvěla. Pak si klekla, skrčila se a s nečekanou leh­ kostí zmizela v otvoru.

Čas plynul. Uběhlo více času, než by mělo být potřeba.

Bergerem projel strach jako blesk. Pocit, že je Deer ztracená, že ji poslal do toho pekla úplně bez pojistek.

Vteřiny odtikávaly bizarně zvolna.

Pak se z otvoru vydralo zasténání, potlačovaný nářek.

Berger se podíval na policisty ze zásahové jednotky. Byli bledí, jeden se horečně snažil přinutit levou ruku, aby se pře­ stala třást.

Berger si klekl, zhluboka se nadechl a vsoukal se do otvoru.

V neznámém prostoru spatřil Deer, jak si oběma rukama za­ krývá ústa. Podíval se k protějšímu konci místnosti. Na podlaze a do určité výšky zdi uviděl skvrny. Velké skvrny. Zápach zesí­ lil v odporný puch.

A nikoli jen jeden. Víc.

Zbytečně prudce se protlačil dovnitř a smyslové vjemy do sebe začaly zapadat. Vstal, namířil baterku a přistoupil blíž. 16 /

Deer stála u jedné stěny. Všechnu pozornost na sebe poutalo to, co uviděli mezi dvěma ztrouchnivělými vzpěrami zasaze­ nými v podlaze. Jako na jevišti. Na kraji pokrývala cemento­ vou podlahu skvrna, veliká skvrna vedle převrženého kbelíku. A mezi vzpěrami se po stěně táhla další, ještě větší. Měla skoro stejnou barvu, ale přesto zřetelně odlišnou.

„Panebože,“ vydechla Deer.

Berger nespouštěl oči ze skvrny, která pokrývala podlahu a šplhala nahoru po zdi. Dost, aby páchla. I teď, s převrženým kbelíkem k vykonávání potřeby.

Dost krve na to, aby páchla.

Na druhou stranu byla krev úplně zaschlá. Nepřišli jen pozdě. Přišli hodně pozdě.

Prohlížel si stěny. Všechny. Jako by mu něco chtěly. Jako by k němu volaly.

Deer k němu přistoupila. Objali se, chvatně, letmo. Případný stud ať se dostaví později.

„Musíme to tu kontaminovat co nejmíň,“ poznamenal. „Běž první.“

Díval se, jak její nohy mizí. Vykročil k otvoru, ale po několika krocích se zastavil. Přejel pohledem místnost. Vrátil se ke vzpě­ rám, nechal po nich paprsek baterky sešplhat dolů. V  levé vzpěře nalezl vrypy. V pravé přibližně stejné. Ve třech výškách. Sklopil zrak k podlaze. Za pravou vzpěrou něco uvízlo, lehce zaseknuté. Titěrný předmět. Sehnul se a vyprostil ho. Maličké ozubené kolečko, nesmírně malé. Prohlížel si ho.

Vložil ho do stejně maličkého sáčku na důkazy, zajistil ho a strčil do kapsy. Vytáhl mobilní telefon, vyfotografoval vzpěry z různých úhlů. Obrátil se k zaschlé louži krve a vyfo­ til ji také. Posvítil baterkou na stěnu, do níž skvrna částečně zasahovala. Pořídil několik snímků i z míst, která krev nepo­ krývala.

Všechno se odehrálo tak rychle, že na něj ani nestačili za­ volat, a už natahoval ruce otvorem. Nechal se vytáhnout ven.

17 /

Vystoupali po schodech a jeden po druhém se vynořili do ohlušujícího světla. Vyšli ven na terasu. Déšť ustal. Berger a Deer stáli těsně u sebe, dýchali opět svobodně.

Čekalo tu několik sterilně oblečených kriminalistických techniků, kteří už netrpělivě přešlapovali. Jejich obézní šéf Ro­ bin právě stoupal po schodech. Naštěstí žádný další šéf. Žádný Allan. Raněný kolega zmizel a sanitka také. Dodávky zásahové jednotky dál modře blikaly a na zátarasy se tlačili novináři s fo­ toaparáty a mikrofony. Řady přihlížejících se výrazně rozrostly.

Technici se vydali do domu hrůzy a Berger přejel očima zá­ stup u zátarasů. Projel jím zvláštní prchavý pocit. Svlékl si ru­ kavici z levé ruky, zvedl mobil a shromáždění si vyfotil. Pořídil ještě několik snímků, ale pocit se už vytratil.

Podíval se na své staré rolexky. Zápěstí na ně nebylo zvyklé, protože si každou neděli bral jiné hodinky. Ručičky tikaly zvolna vpřed a on jako by viděl jemný strojek vykrajovat z ni­ coty každou další vteřinu. Otočil se k Deer. Nejdřív si myslel, že si prohlíží jeho hodinky, ale pak si uvědomil, že se dívá níž. Zkoumala jeho ruce. Pravá byla dosud alespoň částečně krytá rukavicí.

„Teče ti krev,“ konstatovala.

„Ne,“ odpověděl a svlékl si rukavici. Zkřivil se mu obličej.

Pousmála se a podívala se mu do tváře. Zkoumavě si ho pro­ hlížela. Až příliš zkoumavě.

„Co je?“ zeptal se podrážděně.

„‚Zase‘?“ odpověděla otázkou. Úplně slyšel ty uvozovky.

Přesto řekl: „Cože?“

„Než jsme vešli do domu, říkal jsi, že je pozdě. Zase.“

„No a?“

„Ellen je přece náš první případ.“ Usmál se. Cítil to. Připadalo mu to nepatřičné, tady na terase říše smrti.

„Jsem rád, že říkáš ‚je‘,“ odpověděl.

„Ellen není mrtvá,“ prohlásila.

Ale její pohled neuhýbal. 18 /

„‚Zase‘?“ zopakoval po ní s povzdechem.

„No?“ pobídla ho.

„Myslel jsem to spíš existenciálně,“ pokrčil rameny Berger. „Pozdě je moje heslo.“

Přestalo pršet. 3 / Neděle 25. října, 19:23 „Nástražné miny?!“

Komisař Allan Gudmundsson se evidentně rozhodl, že před­ vede parodii na důtku. Bergerovi se z toho představení obra­ cel žaludek.

„Ano,“ odpověděl nevinně, „ten mechanismus se přece nedá označit jinak než za nástražnou minu.“

„Na to jsem se neptal, a ty to moc dobře víš.“

„Tak na co ses ptal?“

„Proč jsi krucinál zásahovou jednotku varoval zrovna před nástražnými minami!“

„Ne že by to k něčemu bylo...“

„To s tím nemá co dělat. Proč?“

„Ten mizera po sobě nenechal jedinou stopu. Prostě mu to pálí. Je dost mazaný a nebezpečný, aby svoje opuštěné doupě hrůzy zaminoval od střechy až po sklep.“

„Adresa přece stopa je,“ zahromoval Allan. „Ten barák!“

Berger v sobě udusil všechno, co se mu netrpělivě dralo na ja­ zyk. Vyhlédl oknem ven. Podzimní déšť se vrátil, chýlilo se k ve­ čeru. Většina týmu už odešla. Deer zůstala. Zahlédl její monito­ rem ozářenou tvář skrz dvě okna svírající pravý úhel. Tabulky zdobené stružkami deště odděloval skrojek venkovního nečasu.

„Ne, Same,“ vyštěkl Allan nečekaně bojechtivě. „Ty mi lžeš.“

Berger si náhle uvědomil, že mohl přesně v téhle chvíli usnout. Zavřít oči a nechat se ukolébat ke spánku Allanovým kdákáním.

19 /

Tomu bylo asi lepší se vyhnout.

„Lžu?“ řekl, spíš proto, aby zamaskoval, že je myšlenkami jinde.

„Dokud to byly jen lži z nedbalosti, mohl jsem nad nimi při­ vřít oko,“ řekl Allan výrazně mírnějším tónem. Nebylo pochyb, že se připravuje na crescendo. „Ale to, že jsi začal svému nadří­ zenému lhát přímo do očí, ukazuje, že jsi tu svou konspirační teorii pozvedl na novou a nebezpečnou úroveň.“

„Stal se z tebe byrokrat moc brzy, Allane.“

„Jedeš si podle sebe a ve snaze to utajit lžeš vlastnímu nadříze­ nému. Máš dojem, že je taková situace dlouhodobě udržitelná?“

„Co jsem měl udělat jinak?“ opáčil Berger a pokrčil rameny. „Nevydat se na tu adresu? Nevarovat zásahovou jednotku, že tam můžou čekat pasti?“

„Jde spíš o to, co provedeš příště.“

„Dopadnu sériového vraha?“

Allanovo pečlivě budované crescendo se rozplynulo v dlou­ hém výdechu, který dalece přesahoval rámec povzdechnutí a na tak starého člověka svědčil o výjimečné kapacitě plic. Nej­ spíš za celý život nevykouřil jedinou cigaretu.

Allan přehnaně pomalu odpověděl:

„Žádný vrah neexistuje, Same. Nanejvýš tak únosce. Ve Švédsku každoročně zmizí osm set lidí. Většina z nich z vlastní vůle. To znamená víc než dva denně. Nemůžeš jen tak vybrat několik těchhle lidí, kteří se pro odchod rozhodli sami, a tvr­ dit, že padli za oběť sériovému vrahovi, kterého nikdo kromě tebe nevidí. V téhle zemi žádné sériové vrahy nemáme, sakra. Jen v mozcích zkorumpovaných státních zástupců a chorobně ambiciózních policajtů. A chorobně ambiciózní policajt je do­ konce ještě horší než zkorumpovaný státní zástupce.“

„Žádný vrah neexistuje?“ zopakoval Sam zřetelně.

„Neexistuje oběť, Same.“

„Tys v tom sklepě nebyl, Allane. Oběť existuje, to ti garan­ tuju.“ 20 /

„Viděl jsem fotky. Mluvil jsem s patologem. Krev byla sra­ žená v různých stadiích, v různou dobu. Vypadá to, že je tam té krve mnohem víc než ve skutečnosti. Nanejvýš tři deci. Na to se neumírá.“

Berger upíral pohled na stěnu za Allanem. Byla úplně prázdná. Pak řekl:

„Ellen možná nebyla mrtvá, když ji přemístil. Možná není mrtvá ani teď. Ale bude.“

Teplota tuhnutí kyslíku je ­218 °C. Jelikož dusík i argon, další složky vzduchu, tuhnou při teplotách o něco vyšších, vzduch mrzne ve chvíli, kdy mrzne kyslík. V ředitelské kanceláři ko­ misaře Allana Gudmundssona na policejní stanici ve Stoc­ kholmu musela tedy teplota, jakkoli velmi dočasně, klesnout na hodnotu ­218 °C. Nebylo totiž pochyb, že oba policisty v tomto okamžiku od sebe dělila masa zmrzlého vzduchu.

Konečně promluvil Allan:

„B negativní. Druhá nejvzácnější krevní skupina ve Švédsku. Dvě procenta obyvatelstva. Mezi nimi Ellen Savingerová. Ale to nebyla jediná krev, kterou jsme objevili.“

Blok zmrzlého vzduchu se mezi oběma muži vznášel dál.

Berger mlčel.

„Techniky zmátlo i značné množství A pozitivní,“ pokračo­ val Allan. „Nemáš náhodou takovou skupinu ty, Same? Nalezla se na zdech před kobkou a uvnitř na podlaze. Našly se i frag­ menty kůže.“

Allanův pohled sjel po Bergerově pravé paži. Ruce se ukrý­ valy za okrajem desky stolu. Allan zavrtěl hlavou a pokračoval:

„V obou případech čekáme na výsledky DNA, ale de facto je nepotřebujeme. Ani v jednom případě.“

„Je jí patnáct,“ ozval se Berger a snažil se nezvýšit hlas. „Je jí patnáct a vězela tam tři týdny. V temné páchnoucí podzemní kobce, kde jí jedinou společnost dělal  kýbl místo záchodu a sporadicky se objevující psychopat. Ztratila spoustu krve. To opravdu nikoho jiného než mě nenapadá slovo ďábel? A tohle

21 /

rozhodně není jeho panenská plavba. Udeřil už dřív. Pravdě­ podobně několikrát.“

„Ale to není argument, Same. Argument jsou důkazy.“

„Důkazy se nikomu nesnesou do klína,“ opáčil Berger. „Dů­ kazy člověk shromažďuje, když neignoruje indicie, sleduje ne­ prokázané stopy, spoléhá na intuici, věří zkušenosti. Nakonec z indicií vyplyne důkaz. Panebože, Allane, to máme jen dřepět a čekat na důkazy? Takhle si představuješ práci policie?“

„Jak to, že jste neměli plán budovy?“

„Co?“

„Nevěděl jsi, že dům má sklep. Jak je to možné?“

„Ta stopa se objevila úplně nečekaně, to moc dobře víš. Po­ žádal jsem tě, abys schrastil pár chlapů ze zásahovky. Ellen ne­ směla čekat ani jedinou zbytečnou minutu navíc.“

„A  co kdyby tam skutečně byla?“ opáčil Allan. „Kdybyste měli nákresy, mohli jste se pomocí nálože probourat rovnou do sklepa. Měli byste šanci ji zachránit. Kdyby tam za těch pod­ mínek, co panovaly dnes, pachatel byl, spíš by to znamenalo její smrt. Při té vaší pomalosti a neznalosti. Při vašem příšerném amatérismu.“

Berger se díval na Allana. Poprvé mu připadalo, že má Allan pravdu. Svým způsobem. Vadilo mu to. Allan měl rozhodně pravdu – pokud by jeho premisy platily. V takovém případě by si skutečně počínali jako amatéři.

„On nás tam pozval,“ zamumlal nakonec.

„Co to zase říkáš?“ povzdychl si Allan.

„Vždyť se na to podívej zpětně. Zničehonic nové svědectví. Po třech týdnech. Adresa na okraji Märsty, blízko lesa, kde někdo zahlédl mladou holku u nějakého chlapa, co žije sám a nikdo ho nezná. Měli jsme nedělní službu a museli jsme zareagovat rychle. Jelikož byla neděle, spousta věcí v tu dobu nefungovala. Například obecní úřad v Märstě nedokázal navzdory mým opa­ kovaným výzvám sehnat nákres budovy. To první, co nás na místě přivítalo, byl mechanismus  – ano, nástražná mina –, 22 / který je mnohem rafinovanější, než co sis představoval. Ne­ mám pravdu, Allane?“

„Čepele zabodnuté v pažích. Myslel jsem na to.“

„Dvě věci. Zaprvé: cílem je policie, konkrétně policista v neprůstřelné vestě. Musel tedy cílit mimo ni. Zadruhé: ne v úrovni hlavy. Cílem není zabít, ale potupit. Drsňáci ze zá­ sahové jednotky se budou svíjet na zemi ve smrtelné úzkosti. Mechanismus byl nastavený s nesmírnou přesností. Náš muž má rád preciznost.“

„Mám dojem, že ses nezeptal, jak se daří Ekmanovi.“

„Ekmanovi?“ zvolal Berger.

„Kolegovi ze zásahové jednotky s prošpikovanýma rukama.“

„Jak je na tom?“

„Nevím. Pokračuj.“

„Zaminování – to měla být mašle na balíčku. Balíčku s ně­ kolika vrstvami, v několika balicích papírech. Balíček uvnitř balíčku. Po rozvázání ozdobné stužky se musíme prokousat první vrstvou, ukrytým poklopem v kuchyňské podlaze. Pak dolů do toho podzemního bludiště. Tam nás čeká další balíček, který musíme otevřít – prorazit zeď. Teprve po rozvázání mašle a otevření dvou balíčků v sobě, nás vpustí do svého království.“

„Chápu, jak to myslíš,“ řekl Allan. „Ale to je zpětná perspek­ tiva. V tu chvíli jsi to nevěděl. Měl jsi mít nákres, abys mohl udeřit s maximální účinností.“

„Tušil jsem, že půjde o balíček,“ oponoval Berger.

„Jak jinak. Superpolda Sam Berger. Tak proč jsi měl tak na spěch?“

„Protože zbývala mikroskopická naděje, že poplach byl autentický. Že jsme Ellen mohli skutečně zachránit a  chytit únosce.“

Komisař Allan Gudmundsson v krajně úsporně vyzdobené kanceláři vstal a řekl:

„Přemýšlet do důsledků není tvá silná stránka, Same, ale tentokrát tě nechám vyváznout. Nemůžu rozhodovat o tom,

23 /

co si budeš myslet, ale můžu ti dát jasné pokyny, jakým smě­ rem se má vyšetřování případu ubírat. Východiskem je, že Ellen Savingerová byla unesena něco před dvěma týdny před školou na Östermalmu ve Stockholmu. To je všechno. A ty a celý tvůj početný tým jste se dál nedostali. Nenašli jste jediné smyslu­ plné vodítko.“

„Což velmi zřetelně napovídá, že tohle už někdy udělal, Allane.“

„Ale nemáš ani indicie, Same. Jen plané dohady a máš přísně zakázáno, aby ses s nimi svěřoval svému týmu. Tenhle zákaz se dneškem ještě zesiluje. Díky tomu takzvanému zásahu. Pokud se pokyny a zákazy řídit nebudeš, dostaneš padáka.“

„Mám v úmyslu vycházet z toho, že si děláš legraci.“

„A že na to vypadám, co?“

Pohledy se do sebe zaklesly. Nepovolovaly. V klinči. Pokud Allan žertoval, dařilo se mu to výborně maskovat. Nakonec Ber­ gerův pohled propustil, hluboce si vzdychl a zavrtěl hlavou.

„Jaký bude tvůj další krok?“ zeptal se.

„Projdu si ten případ s  Deer co nejdřív. Musíme se vrátit k základům.“

„Nemůžeš přece dospělé kolegyni v rovnoprávném posta­ vení říkat ‚drahoušku‘. To je bizarní, Same. Na chodbách se už ozývají stížnosti na sexismus.“

„Jmenuje se Desiré Rosenkvistová,“ vysvětloval Berger. „Jak se sakra může policajt jmenovat Desiré Rosenkvistová? Deer je zkrácená podoba Desiré. A píše se to Deer, jako jelen nebo srna, ne dear. Má laní oči.“

„Rázem to zdaleka už tak sexisticky nezní,“ poznamenal Allan a vyhodil ho.

Berger odcházel potemnělou chodbou a uvědomil si, že se usmívá. Zahnul u sloupu, který značil začátek otevřeného kan­ celářského prostoru. Skutečně tu už zbývala jen Deer. Zvedla hlavu a střetla se s jeho pohledem.

„Sprdnul tě?“ zeptala se. 24 /

„Na tři doby,“ potvrdil. „Například bych ti měl přestat říkat Deer.“

„Mohl se nejdřív zeptat mě.“

„Protože mu jde samozřejmě o tvé blaho.“ Smích. Mdlý.

„Poslechni si tohle,“ řekla po chvíli a klikla na něco v počí­ tači, který jim chraplavým ženským hlasem sdělil:

„Tedy, řekla bych – a jsem si docela jistá –, že jsem zrovna vi­ děla, víte koho, tu holku. Za oknem... Ale jestli to opravdu byla ona, tím si úplně jistá nejsem, ale měla ten, no, já nevím, tu rů­ žovou koženou šňůrku na krku s tím řeckým křížem, s tím šik­ mým, nevím, jestli je ortodoxní, ale vždyť je to sakra přírodní blondýna, ta nemůže mít řecké kořeny.“

Deer příval slov zarazila a vyslovila otázku:

„Co znamená růžová?“

Berger pokrčil rameny a řekl:

„Rozhodující moment. Tohle nás přimělo k akci.“

„Ano,“ přitakala Deer zamyšleně. „Sice to nebyl kříž řecký, ale ruský, nicméně pravoslavný, takže to mohla vidět v médiích. Ovšem že ta kožená šňůrka měla růžovou barvu, to jsme ne­ zveřejnili. Mně ale spíš zajímá, nevím... vzdálenost. Jak blízko člověk musí stát, aby poznal, že má někdo kolem krku růžo­ vou šňůrku?“

„Nikde nestála,“ odtušil Berger. „Protože ani neexistuje.“

Deer si ho chvíli prohlížela a pak znovu pustila zvukový zá­ znam:

„Jo, adresa, ovšem. Ten poslední dům u lesa, jak tam je ta zpustlá parcela, jméno ulice si nepamatuju, ale bydlí tam hrozný podivín. Člověk ho vůbec nevídá, a když náhodou ano, hned se klidí. Klidně by mohl...“

Deer přerušila přehrávání a poznamenala:

„Pak si samo sebou vzpomene, jak se ulice jmenuje, a po­ skytne nám kompletní adresu. Technici odhadují, že sklep byl vyklizený minimálně před dvěma dny, pravděpodobně ještě dřív. Tahle svědkyně z rána tedy nemohla zrovna zahlédnout

25 /

Ellen za oknem. Tvrdila o sobě, že bydlí v sousedství, a na ad­ rese, kterou uvedla, skutečně jistá Lina Vikströmová bydlí. Ne­ podařilo se nám ji ovšem sehnat z toho důvodu, že je právě na cestě po jihovýchodní Asii. Jedna z těch cest ‚zpátky k sobě‘, bez mobilu. Se spoustou jógy.“

„Vida,“ pronesl Berger. „To je novinka.“

„Tvrdit o sobě, že jsem nekontaktovatelná Lina Vikströmová, naznačuje důkladnou znalost okolí.“

„A přece jen ještě něco navíc.“

„Naše zásadní otázka se samozřejmě větví,“ navázala Deer. „Má nějakou ženu coby komplice? Patří hlas svědkyně ve sku­ tečnosti únosci, jen ho změnil pomocí modulátoru? Nebo je na­ ším pachatelem opravdu žena?“

„Od zvukařů zatím nic?“

„Zatím ne. Ale pokud jde o  modulátor, je do určité míry možné zrekonstruovat původní hlas.“

„Moc nadějí do toho bohužel nevkládám,“ přiznal Berger. „I kdyby se technici dokázali dobrat původního hlasu, půjde zase jen o další podvrh. Zanechává stopy, jen když je zanechat chce. Když plní nějakou funkci.“

„Takže v tom žádná žena nefiguruje?“

„To je můj odhad. Pracuje sám.“

„Ale už to tedy někdy udělal? Přišel jsi zase pozdě?“

Berger se kousl do jazyka. Natočil lampičku na Deeřině pra­ covním stole na bílou tabuli opodál. Na ní visel celý průběh vyšetřování, který ani nestál za řeč. Tři týdny a ani jediné ro­ zumné vodítko. V tom měl Allan každopádně pravdu. Zato celý chumel slepých uliček.

Jen proto, že někdo odmítal uvažovat historicky.

Berger nechal kužel světla putovat po změti lepicích pa­ pírků, fotografií, účtů, dokumentů, nákresů a šipek. Všechno ruční práce, staromódní, ani stín elektroniky. Chabý kruh světla z lampy nakonec spočinul na dvou kresbách tužkou. Ber­ ger pustil lampu, došel k tabuli a vysvobodil je zpod magnetů. 26 / Položil je Deer na klávesnici. Společně se zahleděli na dva styli­ zované mužské obličeje. Deer ukázala na pravý identikit a shr­ nula stav věcí:

„Tenhle máme hned od prvního dne. Muž v dodávce zpozoro­ vaný před školou na Östermalmu těsně před tím, než Ellen Sa­ vingerové skončilo vyučování. Dva na sobě nezávislí svědkové se shodli na téhle rekonstrukci. A pak nový portrét, který nám popsala jedna sousedka z Märsty, zatím jediná, která kdy ‚po­ divína od okraje lesa‘ viděla.“

„A co z toho usuzuješ?“ zeptal se Berger.

„Pokud je to tentýž muž, chybí mu jakékoli jedinečné rysy. Vznikl jen standardní portrét čtyřicetiletého bělocha. Na dru­ hou stranu nám to poskytuje alespoň věk a etnicitu. A o těch se dá říct, že moc nepřekvapily.“

„A dál?“

„Dál nic,“ zavrtěla Deer hlavou.

„Připadá ti jako nováček?“

„Na to se přece nedá usuzovat.“

„Pokud je to náš muž, tak to neudělal poprvé. Vím, že to vi­ díš i ty, Deer. Vždyť to má napsané na čele.“

„Ty tedy skutečně vršíš nezvratné důkazy jeden na druhý, jak to má Allan tak rád. A teď mi pověz, co sis nechával pro sebe, zatímco sis vedl dočista jiné vyšetřování.“

A k tomu pohled laních očí.

Berger věděl velmi dobře, že to vůbec není známka slabosti, nýbrž jedna z jejích hlavních zbraní.

„Allan to výslovně zakázal,“ odpověděl. „A není to nic, co by se ubíralo jinudy než naše práce.“

„A odkdy ti sejde na Allanových zákazech?“

„Od té doby, co mi pohrozil vyhazovem.“

Vyměnili si v šeru rychlý pohled. Deer se zašklebila. Berger namířil lampu na nový identikit.

„Erik Johansson?“ nadnesl a zahleděl se na portrét. „Nejběž­ nější jméno ve Švédsku?“

27 /

„Ano, na tohle jméno byla vystavená smlouva na dům v Märstě,“ přisvědčila Deer. Realitní makléř se s nájemníkem ni­ kdy neviděl. Dům vlastní nějací švédští emigranti v Argentině.“

„Makléř,“ zamyslel se Berger. „Jak vysvětluje, že se s nájem­ níkem nikdy osobně nesetkal?“

„Kontakt přes e­mail. Tvrdí, že komunikaci už smazal. Může to být samozřejmě pravda, pachatel měl dům v pronájmu přes dva roky a takhle staré e­maily mají tendenci zmizet. Ale mám trochu tušení, že makléř budoucí důkazy schválně smazal. Sa­ mir totiž porovnal původní inzerát s platbami nájmu. Liší se o tři tisíce. Nejspíš si náš pachatel ty tři tisíce připlatil, aby se nemusel ukázat. Než realitní kancelář poslala peníze majitelům v Argentině, rozdíl si bez skrupulí strhla.“

„Dostaneme se někam dál přes tu e­mailovou adresu?“

„Samir na tom pracoval naplno,“ ujistila ho Deer. „A nejspíš narazil na dno.“

Berger řekl s pohledem upřeným na portrét „Erika Johan­ ssona“:

„Pusť tu nahrávku ještě jednou.“

Deer mu vyhověla. Soustředěně poslouchali energický hlas „Liny Vikströmové“. Když domluvila, řekl Berger:

„Mně na tom připadá nejzajímavější ta dramatizace.“

„Chápu, jak to myslíš.“

„Pokud mluví sám Erik Johansson  – a  já nepochybuju, že komplice nemá –, tak by stačilo úplně normálně zavolat. Ne­ potřeboval takhle tlačit na pilu.“

„O čem to svědčí?“

„To nevím,“ přiznal Berger a udeřil dlaní do identikitu. „Roz­ hodně o ničem dobrém.“

„Melodramatik?“

„V  nejlepším případě. V  tom nejhorším neustále zaujímá role. Různé, a ztvárňuje je dobře. Jako výřečná sousedka z řad bílé pracující třídy je natolik přesvědčivý, že to nemohl být jeho první herecký výstup.“ 28 /

„Teď si trochu pleteš společenské třídy,“ zasmála se Deer. „Vždyť je na jógové pouti po jihovýchodní Asii, prosím tě. Ale máš vlastně pravdu, na jógové pouti po jihovýchodní Asii je celá pracující třída.“

„Mnjo,“ namítl Berger, „Lina Vikströmová bydlí v architek­ tem navrženém dvoupatrovém domku a  po rozvodu s  man­ želem primářem si vzala z  vedoucí pozice ve farmaceutické branži seberozvojové volno.“

„Á,“ řekla na to Deer.

„Á,“ přisvědčil Berger. „Nejde o realismus. Náš pachatel si vytvořil zcela vlastní Linu Vikströmovou a je mu úplně jedno, kdo je ve skutečnosti. On je bůh. Rozhoduje o tom, kdo Lina Vikströmová bude. Realita je pro něj úplně vedlejší. Přetváří si ji tak, aby vyhovovala jemu.“

„A jak to mění náš obraz toho, jaký osud čeká Ellen Savin­ gerovou?“

„Jen tím, že je připravený si dovolit cokoli.“

„Takže žádný typický, padlý pedofil...“

Berger se zarazil a zahleděl se na Deer.

„Já si vůbec nemyslím, že je pedofil,“ prohlásil.

Deer ztichla a dívala se v tom šeru na Bergera svýma byst­ rýma hnědýma očima.

„Aha,“ řekla konečně. „Tímto právě tvoje pokoutní vyšetřo­ vání nabylo jiný směr než to naše.“

Berger se jí podíval do očí.

„Já žádné pokoutní vyšetřování nevedu,“ ohradil se.

„Vždyť našemu vyšetřování vůbec nevěříš,“ vybuchla Deer. „Celou dobu vycházíme z toho, že ten parchant, co če­ kal před základkou, aby odtud mohl unést jednu školačku, je pedofil.“

„Dokud nás ta premisa nevedla špatným směrem, nezáleželo na tom. Už si tím nejsem tak jistý.“

„A co se změnilo?“

„Vždyť je to učiněná preciózka.“

29 /

Deer byla zdrženlivá, loajální. To na ní oceňoval. Ale pohled, který se teď odvrátil k lijáku, nebyl ani zdrženlivý, ani loajální.

„Jsem obyčejná policajtka,“ oznámila božstvům deště. „Ne­ mám jiné vzdělání než policejní akademii. Moji sociálněde­ mokratičtí rodiče z dělnické třídy mě plní optimismu z vývoje společnosti prokleli snobským jménem Desiré Rosenkvistová. Přesto jsem jediná z rodiny, která kdy vystudovala něco víc než střední školu, a nadřela jsem se jako mezek, abych povýšila na inspektora. Mohl bys mi, pane superpolicajte Same Bergere, laskavě vysvětlit, co znamená preciózka?“

Berger se díval na její odraz protkaný stružkami vody a od­ pověděl:

„Že ty tajně udržuješ přímý kontakt s Allanem?“

„Co to zase povídáš?“

Berger rychle změnil téma:

„Je preciózní. Strojený, afektovaný, přepjatý. Svůj dárek pro policii uchystal v podobě krásného balíčku. Pase po uznání, chce, abychom ho obdivovali. Jistě, takové chování se vysky­ tuje i mezi pedofily, ale tam se jedná o hermeticky uzavřené kruhy. Tam jde o posouvání dalších ďábelských hranic, chtějí se předvést svým souvěrcům, dosáhnout zpětné vazby, slávy, ob­ divu. Ale ještě jsem neslyšel o pedofilovi, kterému by se chtělo svými zločiny chvástat před veřejností, neřkuli policií. Mimo uzavřené kruhy čeká jen hanba.“

Deer se zvolna otočila zpátky k němu. Stružky v obličeji zmi­ zely.

„A pak tu máme těch patnáct let,“ dodala. „Ellen bylo patnáct let a jeden měsíc, když zmizela. Takže nejde o sexuální trestný čin spáchaný na dítěti. Nejde o pedofilii – pokud by nebyli pří­ buzní. A rodinu Savingerových jsme přece prověřili. Když už nic jiného.“

„Můžeme s tím snad pracovat jako s alternativní hypotézou. Že se tu můžou uplatňovat jiné motivy než ty dva dané: vý­ kupné a pedofilie.“ 30 /

„Možná,“ připustila Deer.

Berger si začal sbírat své věci ze stolu. Deer zazvonil tele­ fon. Moc toho neřekla a rozhovor byl do dvaceti vteřin u konce.

„Technici jsou s domem hotoví,“ shrnula to. „Žádné otisky prstů, žádná DNA, kromě dvou krevních stop. Nechutně čisto, prohlásil Robin.“

„Vysmýčeno,“ přikývl Berger a pokračoval: „Neměla bys být doma s rodinou?“

„Johnny a Lykke jsou s babičkou v kině. Dostala jsem dis­ pens. Pivo?“

„Zní to nesmírně lákavě,“ uznal Berger, „ale já myslel spíš na pár domácích úkolů.“

„Pro mě, pochopitelně,“ poznamenala Deer s jemným úsmě­ vem. „Zatímco superpolda Sam Berger vyrazí na další pofiderní rande se známostí z internetu.“

Berger si odfrkl. Sám nevěděl, jestli to byl smích.

„Byl jsem jen na jednom,“ hájil se. „První váhavý krůček. Ale nepopírám, že pofiderní bylo.“

„Cože to Madam X chtěla provozovat?“

„Ty mě jen chceš donutit, abych to řekl nahlas.“

„Pokaždé když to řekneš, je to kupodivu ještě vtipnější.“

Berger přemohl úsměv a zavrtěl hlavou. Zavřel za tlustými složkami zip batohu a pak se otočil k Deer. V jeho pohledu ne­ bylo po úsměvu ani památky.

„Tys v  té kobce byla první. Kolik krve odhaduješ, že tam bylo?“ Deer se přestala usmívat.

„Opravdu hodně. Tam v domě jsem říkala, že věřím, že Ellen žije. Ale nevím, jestli jsem se tě jen nesnažila utěšit. Nás oba.“

„A instinktivní odhad?“

„Nevím. Dva litry?“

„Podle předběžného posudku patologa to nebylo víc než tři deci. Svůj první úkol můžeš vypracovat. Jakou by mělo funkci napumpovat do Ellen Savingerové spoustu preparátu na ředění krve?“

31 /

Deer přikývla se zamyšleně staženým obočím.

„A ten druhý úkol?“

„Do toho se můžeš pustit rovnou tady na počítači. Ve které nemocnici leží Ekman?“

„Ekman?“

„Křestní jméno by taky nebylo od věci.“ 4 / Neděle 25. října, 21:54 Berger šel pěšky deštěm celou cestu od Södermalmské nemoc­ nice. Udělalo mu to pozoruhodně dobře, jako by procházka smyla všechnu špínu. Temná krutost podzimní noci soupeřila s tlumeně osvětlenou vlídností Södrmalmu a někde v elektric­ kém poli mezi nimi se odehrával očistný proces. Když se ubí­ ral posledních pár kroků přes nejvyšší bod ulice Bondegatan a zahnul do Ploggatan, připadalo mu dokonce, jako by dostal šanci začít znovu.

Tenhle pocit většinou nemíval, když tak vklopýtl do výtahu a nechal se vynést čtyři poschodí nahoru. V poslední době ne. Už přes dva roky. Opravdu se tomu dá říkat v poslední době?

Dveře bytu ho jako obvykle informovaly, že za nimi sídlí „Lindströmová & Berger“. Příčinou toho, že tu štítek zůstal, nebyla pasivita. Spíš že mu připadalo ještě zoufalejší vstupo­ vat dveřmi, na kterých stojí jen „Berger“. A tak štítek zůstal. Sám sobě namlouval, že se z jeho strany jedná o aktivní krok.

Vstoupil do údolí stínu smrti. Zůstal stát na koberečku v předsíni a voda z něj jen crčela. Zřetelně cítil, jak se mu její stružky klikatí po obličeji, stékají po krku a uších a po­ spíchají po těle dolů. Jako by celé jeho tělo bylo jedno velké plačící oko.

Nechal do sebe proniknout ten vlhký chlad a pak se vydal do koupelny. Svlékl si promočené oblečení a hodil ho do vany. 32 / Dokonce i  spodky měl mokré. A  nakonec zůstal úplně nahý a třel se osuškou před zrcadlem.

Krátce se usmál. Frotování. Další slovo, které by poslalo Dee­ řin třídní komplex do vývrtky. Jako by snad pocházeli z růz­ ných společenských vrstev.

Pak uviděl sám sebe v zrcadle. Už se neusmíval. A bytem, na který si kdysi tak často stěžovali skřivani i sovy z řad sousedů, se tak rozléhalo ticho o to silněji.

Posbíral z  podlahy v  předsíni došlou poštu a  batoh a  vy­ hrabal ze skříně spodky. Znovu se uviděl. Tak nějak nebylo úniku. V pološeru předsíně ten výjev tentokrát působil natolik smířlivě, že se ho rozhodl prozkoumat pozorněji. Téhle pošeti­ losti pokaždé litoval. Velké zrcadlo v hale odráželo rozcuchanou hnědovlasou postavu s rašícím strništěm a začínajícími šedi­ nami ve vlasech i vousech. Zaplaťpánbůh bez začínající pleši. Až na terénní nerovnost, která bohužel představovala záro­ dek bříška, ba přímo pivního měchu, jevilo se to vysoké nahé mužské tělo ve věku necelých čtyřicet let relativně zachovale. Až na jednu výjimku. Odhalil ji až pozornější pohled. Prohlu­ beň v levé paži. Když přejel prsty po okrajích pěticentimetro­ vého kráteru, bylo místo stejně necitlivé jako obyčejně. Mrtvá ploška na jeho těle. Nedotknutelná. Na omak se mu však zdála jiná. Mokrá?

Přistoupil blíž k zrcadlu, aby měl nad šerem navrch, a když se podíval dostatečně zblízka, postřehl, že z kráteru cosi vy­ téká. Jako doruda rozžhavená láva po svazích sopky. Kratičkou vteřinu děsu vystřídalo pochopení, že krev stéká z prstů. Z ob­ vazu na pravé ruce prosakovala krev. Strhl ho a osušil si uma­ nutě krvácející kotníky bílými částmi obvazu. Sjel pohledem po levé paži dolů. Kožený pásek připínal kolem levého zápěstí hodinky modelu Rolex Oyster Perpetual Datejust z roku 1957. Z osmnáctikarátového zlata.

Podíval se na ně, odepnul je. Nedokázal rozeznat ručičky. Už podruhé je dnes neochránil před vlhkem.

33 /

Vydal se do ložnice, odložil batoh k posteli, poštu na stůl, rozsvítil stolní lampičku a namířil ji na hodinky. Chvíli byl pře­ svědčený, že pod sklem vidí kondenzovanou páru, dokonce ka­ pičky, ale když ciferník osušil o spodky, zjistil, že to byl jen op­ tický klam. Voda zůstala jen na povrchu. Oddechl si úlevou.

Na čestném místě na stole – hned vedle odvráceného fotorá­ mečku, který nastavoval pokoji bleděmodrá záda – stála obdél­ níková dřevěná skříňka. Otevřel ji a odkryl tak šest sametem vyložených přihrádek. Ve čtyřech z nich odpočívaly náram­ kové hodinky. Odložil rolexky do jedné z prázdných, pohladil letmo patero hodinek, přiklopil víko a zajistil pozlacenou spo­ nou. V tu chvíli se konečně vrátil ten pocit, ten očistný pocit, že dostal šanci začít znovu.

Racionální důvod k tomu vlastně neměl. Naopak, Allan ještě účinněji než dřív tuto cestu zatarasil. A setkání s Christoffe­ rem Ekmanem v Södermalmské nemocnici ho taky moc nepo­ vzbudilo.

Berger si natáhl spodky, protivně navlhlé, jak o  ně osušil hodinky, a ocitl se v mysli zpátky v bezútěšném nemocničním pokoji. Nikdy by Ekmana nepoznal, nebýt pečlivě obvázaných paží, které odstávaly od těla v podivném úhlu. Jeho tvář pro něj byla totiž v zásadě neznámá – jen jeden z kolegů ze zásahové jednotky. Když však přišel blíž a Ekman otevřel oči, poznal ony nezvykle světle zelené duhovky. Pozdravili se, krátce spolu pro­ mluvili, zdvořile, skoro formálně. Berger si při tom všiml, že rány v pažích sedí níž, než si pamatoval. Skoro až u loketních jamek. Podle obrysů pod přikrývkou rychle odhadl Ekmanovu výšku a dospěl k sto sedmdesáti pěti centimetrům, maximálně.

První člen zásahové jednotky, který prochází vyraženými dveřmi, mívá zpravidla zbraň v pohotovosti. Žádná baterka na rameni – ten, kdo proniká dovnitř první, ji nemívá. Přichází na řadu až později. V okamžiku vniknutí drží policista zbraň oběma rukama, paže ohnuté v pravém úhlu, lehce od těla. Če­ pele musely tedy prolétnout z obou stran Ekmanovy zvednuté 34 / pistole. V úrovni těsně nad ní. Zatímco Berger se zapojeným autopilotem dál komunikoval s Ekmanem, uvědomil si, že ro­ zumný odhad průměrné výšky člena zásahové jednotky je metr osmdesát pět, pravděpodobně o něco víc. V takovém případě by nože rozhodně prolétly pod pokrčenými pažemi.

Někde tam vylétlo do vzduchu semínko. Semínko, které přistálo, když Berger opustil nemocnici. Během jeho záměrně klikaté pouti deštěm zastřenými postranními uličkami Söder­ malmu získalo vláhu a živiny, aby teď – u psacího stolu v ložnici na Ploggatan – vykvetlo v plné kráse.

Uviděl Sam Berger první známku možného přehmatu?

Christoffer Ekman během rozhovoru přišel s  jedinou pa­ mětihodnou replikou. Přišla úplně nakonec, když Berger už vstal. Ekman ho zachytil svým světlezeleným pohledem a za­ syčel:

„Je to ryzí zlo. Musíte toho hajzla dostat.“

Klišé. Ale pravdivé. Jak už klišé až příliš často bývají.

Skutečně ho musí dostat. Jenže jak?

Tím, že začnou znovu.

Berger došel k posteli a lehl si. Opřel si polštář o zeď, pře­ táhl si přes sebe přikrývku a sehnul se k batohu. Zalovil v něm a vytáhl troje tlusté spisové desky. Ty s označením Ellen Sa­ vingerová odložil stranou a na každé stehno si položil zbýva­ jící dvoje. Levé nesly název „Jonna Erikssonová“, pravé „Julia Almströmová“.

Začít znovu. Hledat novýma očima. Nalézt další podobná ne­ patrná pochybení, kde provedení tak úplně nedostálo ambicím.

Kdyby do domu vstoupil jako první muž Bergerova vzrůstu, prolétly by nože pod pažemi. Na to ta bestie, jak pachateli v du­ chu přezdíval, nepomyslela. Berger vytušil v dokonalosti pro­ tivníka nečekanou trhlinu.

Začít znovu. Odsunul „Jonnu Erikssonovou“ a otevřel „Julii Almströmovou“. Tu první.

Pak usnul.

35 /

Když se o blíže neurčený časový úsek později probudil žuch­ nutím „Julie Almströmové“ na podlahu, dosud se nacházel v po­ divně rotujícím univerzu, kde se mísila impozantní fasáda ös­ termalmské školy s chřestícími, důkladně promazanými řetězy a ozubenými koly, která se zakusovala jedno do druhého, kde se dodávka čekající v ulici Kommendörsgatan nějakým nepo­ chopitelným způsobem proměnila v upocený mužský hrudník, nad nímž se jako cherubíni vznášeli dva jedenáctiletí bratři, kde identikit, na němž se shodli dva nezávislí svědkové, náhle ožil a zvolna, stejně děsivě jako už uplynulé tři týdny, otevíral ústa, až byla obludně obrovská, a právě ve chvíli, kdy ústa, tak jako každý den, odhalila dvě řady zubů blížících se k jeho bice­ psu, spojil se identikit s další kresbou a z obou obličejů se stal jeden. Spojené obličeje se zdeformovanými rysy podobnými lebce se začaly ohánět společnými zuby, žvýkaly syrové maso, až se obě tváře rozplynuly a místo nich se objevil kbelík plný moči a výkalů, který bublal a vřel, až přetekl a náhle zůstala jen holá betonová zeď s hnědou skvrnou, která rostla a nabývala čím dál rudějšího odstínu. A když ta jasně rudá skvrna pokrý­ vala už celou stěnu, probudilo ho tlumené zadunění, jak složka dopadla na podlahu.

Sen za všechny prachy, stihl si pomyslet. Pak otevřel oči a zí­ ral do prázdnoty venku. Nebo ještě hůř – do prázdnoty uvnitř.

Cherubové v  něm budili stejně silné znechucení jako vždycky. Neměli tam co dělat. Tohle je pracovní sen, typický zpracovávací sen. Měl jich za ta léta už hodně, všechny po­ dobné. A dvojčata tam rozhodně být neměla.

Přesto mu ze snu utkvělo něco jiného. Lampička u stolu i ta u postele ještě svítily. Jako by usnul v půli kroku. Berger se na­ klonil přes pelest. Na podlaze se válel obsah složky s  přípa­ dem Julie Almströmové – snímky poznámek, lepicích lístků, účtenek, novinových výstřižků. To však nehledal. Zvedl batoh a zalovil v něm. Nakonec z něj vytáhl maličký igelitový sáček. 36 / Odhodil batoh a vstal. Vydal se k psacímu stolu. Cestou se mu k chodidlům lepil vyšetřovací materiál.

Na stole majestátně trůnila osamocená skříňka s hodinkami. Otevřel pozlacenou sponu, zahleděl se na svých patero hodi­ nek a přejel prstem prázdnou přihrádku. Pohled dosud nedo­ kázal pořádně zaostřit, vše zastíral opar snu. Uchopil sametem vyložené přihrádky za dvě příčky a vytáhl je. Sada hodinek se zvedla a odhalila prostor pod sebou. Leželo tu několik drobných igelitových sáčků označených etiketami. Vytáhl jednu zásuvku, vzal arch maličkých lepicích štítků, roztřesenými písmeny na­ psal na jeden z nich „Ellen Savingerová“, strhl ho a připevnil na sáček z batohu. Zvedl si ho proti světlu a rozeznal ozubené kolečko. Jeho průměr nedosahoval ani jednoho centimetru. Upravil pořadí ostatních sáčků. Na jednom z nich zahlédl ná­ pis „Jonna Erikssonová“, na druhém „Julia Almströmová“. Uložil nový sáček s důkazem vedle nich.

Berger zůstal stát. Chvíli kolem něj kroužily instinkty, které zatím nebyly hotovými myšlenkami, až se jeden z nich vrhl střemhlav dolů a zaťal do něho drápy. Berger vyrazil k posteli. Hmátl po složce Ellen Savingerové a otevřel ji. Sklonil se nad ní a rozložil snímky z domu v Märstě pořízené policejním fo­ tografem. Podzemní kobka, převržený kbelík, krvavá skvrna, která, po pravdě řečeno, nebyla tak velká, jak si ji pamatoval. Ze spousty úhlů, ale tím to končilo. Třískl dlaní do snímků a svě­ sil hlavu. Pohyby ztuhly. Pravá ruka zůstala ležet jako umírající krab na fotografiích místa činu; poranění stále trochu krvácelo. Vtom se v jeho vědomí vynořilo cosi dalšího. Zalovil v batohu a vytáhl mobil. Posadil se na pelest a nemotorně ťukal do toho elektronického monstra. Konečně se objevily fotografie.

Dvojčata představovala pevný bod. Polárku, the still point of the turning world. Odtamtud vycházelo všechno ostatní. Přes­ tože byl na cestě do tohoto točícího se světa, zarazil se u nich. Aby se zorientoval. Marcus a Oscar. Bylo jim tu tak osm let, v příkopu plném kvetoucích podbělů. Vše se zklidnilo, oním

37 /

neopakovatelným klidem v oku orkánu. Možná byla jejich pří­ tomnost jen jeho pokusem zastavit čas. Zarazit tu nekonečnou rotaci.

Ale čas existoval. Existoval chaos. Za Polárkou se nacházel onen rotující svět. Ten jediný, který ostatně máme.

Dolistoval na konec galerie. Úplně poslední byly snímky z te­ rasy v Märstě pořízené s pohledem k sanitce, zásahovým vozi­ dlům a zátarasům. Na okamžik se zarazil, cítil, jak se mu na čele objevily vrásky, ale pak dolistoval zpátky ke sklepu.

Nevybavoval si, že těch snímků pořídil tolik. Světlo bylo vý­ razně horší než na profesionálně osvětlených dílech policej­ ního fotografa. Po pravdě řečeno nestály jeho fotografie za nic. Listoval jimi sem a tam. Několikrát se zastavil u stěny s krva­ vou skvrnou, která se posouvala v zorném poli objektivu čím dál níž.

Zvětšil si obrázek prsty, jak ho to naučila Deer. Vrátil se ke svému pevnému bodu. Marcus a Oscar. Paříž. Nikdy je nedoká­ zal jen tak přelétnout, ať už v tu chvíli myslel na cokoli. Nebylo to možné. Nakonec přece jen přejel prstem po displeji a zobra­ zil další snímek, úplně první zevnitř domu.

Byla to nevinná fotografie. Stěna ozářená minimálně třemi baterkami. Dole v rohu ve čtverci o straně půl metru byla barva betonu o tón světlejší. Dolistoval k fotografiím z kobky, vybral tu, kde skvrna už téměř zmizela z pravého dolního okraje, roz­ táhl fotografii prsty a přiblížil si betonovou stěnu, co nejvíc to šlo.

Jako obyčejně se zdráhal podívat na hodiny mobilního tele­ fonu. Čas odměřuje hodinový stroj, to byl přírodní zákon. Vy­ táhl ze skříňky své rolexky. Ukazovaly půl čtvrté, uprostřed hodiny vlka. To, že usnul bez své obvyklé večerní whisky, mu hrálo do karet. Až na nedostatek spánku teď mohl řídit bez dal­ ších rizikových faktorů. A možná až na aquaplaning.

Berger z  nepořádku v  šatně v  předsíni vysvobodil bednu s nářadím. Vybrané kusy hodil do batohu a vydal se na cestu. 38 /

Jednou z velmi mála výhod bizarní hodnosti kriminálního inspektora se zvláštním služebním postavením bylo služební auto. Jednou z jejích početných nevýhod pak to, že se dodávalo bez garážového stání. Když došel neústupným lijákem k autu u výběžku Bondegatan, protekly ventilační mřížkou pod ka­ potu už nejméně tři žluté lístky s pokutami.

Vždycky bylo zvláštní projíždět Stockholmem bez provozu. Takhle rychle se na dálnici na sever nedostal už od doby, co ob­ lékl uniformu. Dovolil si rychlou jízdu. Vjel do Märsty, projel až na periferii. Rozlehlé upplandské lesy se blížily.

Pro jistotu zaparkoval na posledním parkovišti pro rezi­ denty, ještě než okolí nabylo neobývanějšího charakteru. Krá­ čel průtrží s batohem přes rameno, na deštník ani nepomyslel. Policajti deštník nenosí, tečka. Nepotkal živou duši. Konečně v chabém přísvitu pouličních lamp zahlédl tři zchátralé stavby na sousední parcele. Dokonce měl dojem, že vidí, jak porézní jejich ztrouchnivělé zdi jsou.

Modrobílé policejní pásky ho čekaly už u branky. Odrazil se, rukou se chytil kovu, a přeskočil ji nůžkami. Šlo to překva­ pivě hladce.

Terasu skoro nebylo vidět. Berger se vrátil v čase zpět. Před sebou zásahovou jednotku v akci, v zádech podivně štkavé Dee­ řiny nádechy. Noční vodní oponou se pomalu prodral dům. Ber­ ger došel ke spodnímu schodu na terasu a propletl se hustou modrobílou pavučinou. Když strčil paklíč do zámku, prorazil neviditelnou puklinou v nebeské temnotě měsíc a polil špinavě bílou terasu ledově modrou bílou.

Náhlé světlo Bergera přimělo leknutím ucuknout, ale když otevřel dveře, hluboko přikrčený u jejich rámu, zaútočilo na něho jen jedno jediné. Smutek.

Smutek nad tím, co se uvnitř téměř tři týdny odehrávalo. Tři týdny, které se vyděšené patnáctileté dívce, která nikdy ani mouše neublížila, musely zdát jako tři roky. A pak ji někdo odvezl na neznámé místo, aby se tam s peklem seznámila ještě důvěrněji.

39 /

Zármutek přejel spolu s Bergerovou baterkou po zneškodně­ ném vrhacím mechanismu v předsíni. V obýváku zesílil, v lož­ nici byl ještě citelnější, a když se Berger blížil k pralesu modro­ bílých pásek nad otvorem v podlaze mezi lednicí a sporákem, křičel a zařezával se mu přímo do mozku.

Posvítil do otvoru. Nezřetelně rozeznal schody, spustil se dolů. Propletl se labyrintem sklepních zdí.

Po stěnách tančil paprsek baterky. Na jedné byla ve výši očí krvavá skvrna. Vrhl krátký pohled na klouby na pravé ruce. Dešťová voda krev naředila do světle červené. Nešlo mu do hlavy, proč se rána nechce zatáhnout.

Sehnul se k vysekanému průlezu do kobky. Zvětšil se. Před­ pokládal, že důvodem byl Robin, bezkonkurenčně nejlepší kriminální technik. Ale také bezkonkurenčně nejtlustší. Když se o poznání snadněji plazil jako úhoř otvorem, nedokázal se ubránit ponurému úsměvu. Sedal na něj pra



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist