načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sedm dní ve světě umění - Sarah Thorntonová

Sedm dní ve světě umění

Elektronická kniha: Sedm dní ve světě umění
Autor:

Pro svá pozorování Thorntonová zvolila formát „jeden den v životě“. Jednotlivé příběhy se odehrávají během sedmi dnů v šesti nejvýznamnějších městech umělecké scény — New ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 243
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Seven days in the art world ... přeložila Eva Lee
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3431-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knížka se skládá ze sedmi příběhů, které se odehrávají v šesti významných metropolích umělecké scény. Každá z kapitol je v podstatě deníkovým záznamem jednoho dne a odhaluje mechanismy konkrétních institucí, jež jsou zásadní pro svět výtvarného umění. Čtenář tak prostřednictvím knížky navštíví dražbu v prestižní aukční síni, seminář pro mladé umělce, elitní přehlídku umění, seznámí se se zákulisím udělování významné umělecké ceny, zvláštnostmi uměleckého časopisu, s ateliérem předního současného umělce; poslední kapitola je věnována Benátskému bienále. Publikace se snaží o zachycení současné podoby uměleckého světa a trhu s uměním, zamýšlí se nad postavením a rolí výtvarného umění v dnešní době. Reportážní formou napsaná publikace umožňuje nahlédnout do fungování současného světa umění. Vznikla na základě rozhovorů, které autorka vedla se světovými umělci, galeristy, kritiky, sběrateli, kurátory či účastníky aukcí.

Popis nakladatele

Pro svá pozorování Thorntonová zvolila formát „jeden den v životě“. Jednotlivé příběhy se odehrávají během sedmi dnů v šesti nejvýznamnějších městech umělecké scény — New Yorku, Los Angeles, Londýně, Basileji, Benátkách a Tokiu. Vystupuje v nich pestrá škála postav, které hájí protichůdné definice umění — pro některé je luxusním zbožím nebo zábavou, pro jiné intelektuální prací či jakýmsi alternativním náboženstvím. Thorntonová sleduje strhující dramata při večerní dražbě v aukční síni Christie‘s, průběh proslulého semináře CalArts, elitní prodejní přehlídku umění v Basileji, zákulisí soutěžení o Turnerovu cenu pořádanou galerií Tate, zvláštnosti časopisu Artforum a kritiků pro něj píšících, eskapády v ateliéru Takašiho Murakamiho a Benátské bienále jako kurátorskou říši divů. V jednotlivých kapitolách zachycuje proměnlivost dynamických sil uměleckého světa, zkoumá otázky tvořivosti, vkusu i získávání statutu a zamýšlí se nad významem života ve světě, v němž není nic důležitějšího než umění samo. „Průvodce po divokých vodách současného umění. Kniha sice vznikala ve víru vášnivého světa umění, ale je zamýšlena jako sociologická studie.“ — The New York Times „Thorntonová je Jane Goodallová uměleckého světa.“ — The Washington Post „Výstižný portrét pozoruhodné společnosti.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Sarah Thornton, 2008

All rights reserved

Translation © Eva Lee, 2016

ISBN 978-80-7473-497-7 (PDF)


Sarah Thorntonová

sedm dní ve světě umění



obsah

úvod 9

aukce 19

seminář 49

veletrh 75

cena 99

časopis 125

ateliér 153

bienále 181

poznámka autorky 207

doslov 215

poděkování 223

seznam literatury 231

seznam ilustrací 235

jmenný rejstřík 239


Willem de Kooning

Beze jména

Hirshhorn muzeum, Washington, USA


úvod



úVOD | 11

Kniha Sedm dní ve světě umění je jako časová schránka, která uchovává

informace o výjimečném období historie umění, v němž dosáhl trh s uměním

svého vrcholu, návštěvnost muzeí rostla a více lidí si mohlo dovolit opustit

svá běžná zaměstnání a začít se věnovat tvorbě uměleckých děl. Svět umění

se roztáhl a začal se otáčet rychleji; stal se přitažlivějším, lákavějším adraž

ším. S příchodem globálního ekonomického ochlazení tento moment extáze

pominul, ale v jádru zůstává jeho struktura a dynamika stejná.

Svět současného umění je volnou sítí překrývajících se subkultur, které

drží pohromadě víra v umění. Jsou rozprostřeny po celém světě akoncent

rují se ve významných uměleckých centrech New Yorku, Londýna, LosAnge

les a Berlína. Živoucí umělecké komunity existují také v Glasgow,Vancouve

ru a Miláně, ale tato města jsou spíš periferií v tom smyslu, že umělci, kteří

v nich tvoří, se často vědomě rozhodli zůstat právě tam. Umělecký svět je

však přesto více polycentrický než ve dvacátém století, kdy byly jehohlavní

mi městy Paříž a New York.

Lidé zainteresovaní ve světě umění hrají jednu ze šesti různých rolí:uměl

ce, dealera, kurátora, kritika, sběratele nebo specialistu aukční síně. Občas

se vyskytne i umělec píšící kritiky nebo obchodník, který sbírá umění, ale

sami přiznávají, že není vždy snadné dělat dvě věci zároveň a že jedna ziden

tit má tendenci převládat podle toho, jak lidé vnímají jejich práci. Nejtěžší je

být uvěřitelným nebo úspěšným umělcem, zároveň však zásadní rozhodnutí


12 | sedm dní ve světě umění

dělají obchodníci, kteří usměrňují pohyb hráčů na hracím poli. Jeff Poe,ob

chodník objevující se v několika kapitolách této knihy, říká: „V uměleckémsvě

tě nejde o moc, ale o kontrolu. Moc může být vulgární. Kontrola je chytřejší,

detailnější. Začíná u umělce, protože na jeho díle záleží, jak se hra rozehraje,

ale umělec musí vést otevřený dialog s konspirátorem. Klidná kontrola –pro

vázená důvěrou – je to, oč ve světě umění opravdu jde.“

Je třeba si uvědomit, že svět umění je mnohem širší pojem než trh

s uměním. Trhem se rozumí skupina lidí nakupující a prodávající umělecká

díla (tedy obchodníci, sběratelé a aukční domy), avšak mnozí hráčiumělec

kého světa (kritici, kurátoři a samotní umělci) se těchto obchodních aktivit

přímo pravidelně neúčastní. Svět umění je sférou, v níž mnozí lidé nejen

pracují, ale přímo ji nastálo obývají. Je to „symbolická ekonomika“, v níž si

lidé vyměňují nápady a kde se o kulturní hodnotě debatuje, namísto aby ji

určovala hrubá peněžní síla.

I když je umělecký svět často charakterizován jako netřídní společen

ská scéna, kde umělci z nižší střední třídy popíjejí šampaňské s manažery

hedgeových fondů vydělávajícími miliony, akademicky vzdělanými kurátory,

módními návrháři a jinými „kreativci“, bylo by chybou si představovat, že

jde o rovnostářské nebo demokratické prostředí. Umění je o experimentu

a idejích, ale dokonalost a výlučnost v něm mají také své místo. Vespoleč

nosti, v níž každý usiluje o trochu toho uznání, se vám může z takovékom

binace snadno zatočit hlava.

Svět současného umění je něco, co by Tom Wolfe nazval „statusférou“.

Utváří se podle nejasné a často protichůdné hierarchie slávy,důvěryhod

nosti, domnělého historického významu, vztahu k institucím, vzdělání,inte

ligence, bohatství a atributů jako je velikost sbírky. Když jsem sepohybova

la světem umění, bavilo mě pozorovat, jak všichni zainteresovaní zakoušeli

strach o své postavení. Obchodníci mohou mít obavy kvůli umístění svého

stánku na prodejní přehlídce, sběratelé chtějí být prvními, kdo spatřínejno

vější „mistrovská díla“ – to jsou ty nejviditelnější příklady, ale tyto pocity se

nevyhýbají nikomu. Jak mi pověděl John Baldessari, umělec žijící v LosAnge

les, který moudře a vtipně promlouvá na stránkách této knihy: „Umělci mají

velká ega, ale to, jak se jejich ego projevuje, se časem proměňuje. Otravuje

mě, když mi lidi cpou své „úspěšné“ životopisy. Vždycky jsem byl tohoná

zoru, že by se problém vyřešil, kdyby někdo vynalezl systém značení – třeba

stužkami nebo odznaky. Pokud vystavujete na Whitney Biennial nebo v Tate,

mohlo by se to objevit na vašem kabátě. Umělci by mohli nosit výložky jako

generálové, aby každý hned znal jejich hodnost.“


úVOD | 13

Pokud bychom měli najít jeden princip, který je celému světu uměníspo

lečný, bylo by to přesvědčení, že nic není důležitější než umění. Někteří lidé

tomu opravdu věří; jiní vědí, že je to jen móda. Společnost vně umění jekaž

dopádně často opovrhovaná jakožto irelevantní a kontaminovaná.

Když jsem studovala historii umění, setkala jsem se naštěstí sdosta

tečným množstvím čerstvě vytvořených uměleckých děl. Nikdy jsem však

neměla jasnou představu o tom, jak díla kolují, jak se jim dostanepozor

nosti kritiky nebo jak se dostanou do povědomí, jak se nabízejí, prodávají

či sbírají. V dnešní době se díla žijících autorů stala ve větší míře součástí

programu studia dějin umění. Je proto vhodné pochopit prostředí, dokte

rého se umělecké dílo po dokončení dostává a procesů svého zhodnocení,

jimiž prochází na cestě mezi ateliérem a stálou sbírkou v muzeu (nebosme

tištěm, anebo kterýmkoliv z přehršle míst mezi těmito dvěma póly). Jak říká

kurátor Rober Storr, který má rozhodující roli v kapitole Bienále: „Funkcí

muzea je znovu učinit umění bezcenným. Vytáhnout dílo z trhu a umístit

ho na místo, kde se stane součástí společného bohatství.“ Z mého výzkumu

vyplývá, že velká díla se jen tak sama neobjeví; jsou tvořena – nejen umělci

a jejich asistenty, nýbrž také obchodníky, kurátory, kritiky a sběrateli, kteří

podporují práci umělce. Tím neříkám, že umění je bezvýznamné nebo že

dílo, které se dostane do muzea, si nezaslouží tam být. V žádném případě.

Jde jen o to, že kolektivní přesvědčení není tak jednoduchá ani tajemná věc,

jak by si jeden myslel.

Jedním z témat, která se opakují v příbězích této knihy, je to, žesoučas

né umění se stalo jakýmsi alternativním náboženstvím pro ateisty. Umělec

Francis Bacon jednou řekl, že člověk se může klamat jen chvíli, dokud si

neuvědomí, že je jen náhodou ve velkém plánu všech věcí. Pak dodal:„Ma

lování – a všechno umění – se stalo hrou pro rozptýlení člověka... a umělec

se musí do této hry opravdu ponořit, aby za něco stál“. Pro zainteresované

a fanoušky je umění stavící na konceptu jakýmsi existenciálním kanálem,

skrz který získává jejich život smysl. Vyžaduje schopnost učinit krok done

známa, ale vede také k pochopení důsledků. Stejně jako kostely a jinámís

ta rituálních setkání plní i společenskou funkci, také události kolem umění

vytvářejí komunitu, kterou spojují společné zájmy. Editor a redaktor Eric

Banks, který se objevuje v kapitole 5, tvrdí, že nadšená společenskostumě

leckého světa přináší nečekané výhody: „Lidé opravdu mluví o umění, které

vidí,“ řekl. „Když čtu něco, řekněme, od Roberta Bolaña, nenajdu mnoho

lidí, se kterými bych se o tom mohl bavit. Čtení trvá dlouho a je soukromé,

zatímco umění podporuje rychlý vznik pomyslného společenství.“


14 | sedm dní ve světě umění

Navzdory jeho sobectví je pro umělecký svět velmi důležitá shoda názorů

stejně jako individuální analýza nebo kritické myšlení. V tom se podobáspo

lečnosti zanícených následovníků čehokoliv. Umění sice uctívá neobvyklost,

je však také bohatým zdrojem konformity. Umělci vytvářejí díla, která„vypa

dají jako umění“ a chovají se způsobem, který posiluje stereotypnípředsta

vy. Kurátoři uspokojují očekávání svých kolegů a správních rad svých muzeí.

Sběratelé se sbíhají v celých stádech, aby nakoupili díla malířů, kteří právě

frčí. Kritici vztyčují ukazovák, aby zjistili, kterým směrem vane vítr veřejného

mínění, aby „nenarazili“. Originalita se často nevyplácí, ačkoliv někteří lidé

skutečně riskují a inovují, což ostatním dává vnitřní smysl jejich práce.

Rozkvět trhu s uměním tvoří část děje, který se odehrává na pozadí této

knihy. Chceme-li se ptát, proč se trhu s uměním v posledních deseti letech

tak dařilo, musíme si nejprve položit jinou otázku, která je s problematikou

spojena: „Proč se umění stalo natolik oblíbeným?“ Příběhy této knihyneu

stále činí narážky na možné důvody. Zde bych však chtěla předložit několik

nudných, vzájemně provázaných hypotéz. Zaprvé, lidstvo je vzdělanější než

kdy jindy v historii a kulturní zboží s komplexnějšími významy se námzalíbi

lo. (Procentuální podíl vysokoškolské populace v USA a ve Velké Británii se

v posledních dvaceti letech rapidně zvýšil.) V ideálním případě uměníprovo

kuje myšlení a vyžaduje vynaložení aktivního úsilí, což přináší příjemnépoci

ty. Zdá se, že některé sektory kultury „usínají“. Jiná oblast přitahuje velkou

skupinu diváků, a to ta, jež se snaží čelit unaveným, tradičním postupům.

Zadruhé, i když jsme vzdělanější, méně čteme. Naše kultura stojí na pevných

základech televize nebo YouTube. Zatímco někteří lidé na tuto „sekundární

ústní tradici“ naříkají, jiní poukazují na současný nárůst vizuálnígramotnos

ti a s ní spojeným intelektuálním uspokojením, které je nyní běžnější než

dřív. Zatřetí, v našem stále globalizovanějším světě je i pro uměníjednoduš

ší překračovat hranice. Mnohem snáze než kulturní projevy vázané na slova

se z něj může stát lingua franca a společný zájem mnoha rozdílných skupin.

Dalším důvodem, proč umění získalo na popularitě, je ironicky to, že se

jeho cena tolik zvýšila. Vysoké ceny přitahují média, díky nimž uměnídosta

lo punc luxusního zboží a symbolu společenského postavení. V doběroz

květu trhu s uměním nejzámožnější vrstva lidstva ještě více zbohatla a svět

spatřil zrození miliardáře. Jak mi řekla Amy Cappellazzová z Christie ́s: „Když

už máte čtyři domy a soukromý tryskáč, co dalšího si můžete koupit?Umě

ní je nesmírně obohacující. Proč by lidé neměli chtít být vystaveni idejím?“

Je jisté, že počet lidí, kteří umění nejen že sbírají, ale přímo je hromadí, se

zvýšil z několika stovek na pár tisíc. V roce 2007 se v Christie ́s prodalo 793


úVOD | 15

uměleckých děl, jejichž cena přesáhla jeden milion dolarů. Jedinečnéumě

lecké výtvory se v našem digitálním světě plném klonovatelných kulturních

předmětů přirovnávají k nemovitostem. Mají hodnotu pevného majetku,

který se jen tak nevypaří. Aukční domy také začaly oslovovat lidi, kteří dříve

měli pocit, že jim kupování uměleckých děl nepřísluší. Zjevný příslib dalšího

prodeje podpořil vizi uměleckého díla jako výhodné investice a poskytl tak

trhu „větší likviditu“.

( 1 )

V době, kdy byl trh velmi silný, dělalo mnohým lidem starosti, žepotvrze

ní tržní hodnoty díla by mohlo zastínit ostatní reakce na ně. V dnešní době

se rekordní ceny vyskytnou jen občas a zřídka, a na důležitosti získávají jiné

druhy podpory, například pozitivní kritika, umělecké ceny a výstavy vmu

zeích. Také se méně stává, že by se umělci nechali rozhodit neovladatelnou

touhou prodávat svá díla. I ten nejpodnikavější obchodník vám řekne, že

vydělávání peněz by mělo být vedlejším produktem umělecké tvorby, ne

umělcovým hlavním cílem. Umění potřebuje hlubší motivaci než je výdělek,

pokud si má uchovat svou odlišnost a nadhled nad jinými formami kultury.

Jelikož je svět umění tak různorodý, nepřehledný, ba přímo tajnůstkářský,

je těžké jej zobecňovat a nemožné poskytnout o něm vyčerpávajícíinfor

mace. Navíc je málokdy opravdu snadné získat do něj přístup. Snažila jsem

se poukázat na tyto problémy poskytnutím sedmi příběhů, které seode

hrávají v šesti městech ležících v pěti zemích. Každá kapitola je deníkovým

záznamem jednoho dne. Tento přístup, doufám, čtenáři z pozice insidera

dostatečně přiblíží vnitřní mechanismy konkrétních institucí zásadních pro

existenci světa umění. Všechny příběhy jsou postaveny na přibližně třicítce

až čtyřicítce detailních rozhovorů a mnoha hodinách zákulisního„pozorova

ní účastníků“. I když se pro podobnou výzkumnou metodu většinou používá

přirovnání „být někde jako moucha na zdi“, spíš jsem se cítila jako „kočka na

lovu“, protože dobrý pozorovatel je jako toulavá kočka. Je zvědavý ainterak

tivní, ale není hrozbou. Někdy může být dotěrný, ale je snadné jej ignorovat.

V prvních dvou kapitolách se věnuji protichůdným extrémům. Aukce je

podrobným popisem večerní dražby v Christie ́s v newyorskémRockefellero

vě centru. Aukce fungují pro umělecké dílo jako konečná stanice – někdo říká

márnice − a umělci na ně většinou nechodí. Seminář naproti tomu zkoumá

( 1 )

Investiční hodnota umění přetrvává i v období recese. Kdo by si kdy pomyslel, že obraz

od Willema de Kooninga bude bezpečnější aktivum než akcie banky Lehman Brothers? Na

podzim 2008 tomu tak zjevně bylo.


16 | sedm dní ve světě umění

život na legendárním kurzu kalifornského Institutu umění, jakémsiinkubáto

ru, v němž se ze studentů stávají umělci a naučí se vyjadřovat jazykem svého

oboru. Aukční síň se svou rychlou akcí a bohatstvím nesmírně lišila odumě

lecké školy, v níž se vede hloubavý a úsporný život. Oba póly je však nutné

pochopit, abychom mohli proniknout do tajů fungování uměleckého světa.

Podobně také kapitoly Veletrh a Ateliér stojí navzájem v opozici; jedna se

zabývá spotřebou a druhá výrobou. Ateliér je ideálním místem propocho

pení práce konkrétního umělce, ovšem veletrh je elegantním tržištěm, kde

davy návštěvníků a hustota uměleckých děl na metru čtverečním člověku

znemožňují soustředit se na vychutnání jakéhokoliv uměleckého výtvoru.

Veletrh umění Art Basel v Basileji je událost, která přispěla kmezinárodní

mu a zároveň sezónnímu pojetí uměleckého díla. Umělec Takaši Murakami,

který se objevuje i v Basileji, je hlavním protagonistou kapitoly Ateliér, jež se

odehrává ve třech jeho dílnách a slévárně v Japonsku. Murakamiho ateliéry

jsou mnohem větším podnikem než Warholova Fabrika. Nejde jen o budovy,

v nichž umělec tvoří. Ateliér je zároveň jevištěm, na němž se odehrává jeho

umělecký záměr, a platformou pro vyjednávání s kurátory a dealery.

V kapitolách 4 a 5, Cena a Časopis, najdete příběhy pojednávající ode

batě, posuzování a veřejné prezentaci. Cena sleduje den, kdy porota v čele

s ředitelem britské Tate Gallery Nicholasem Serotou rozhoduje o tom, který

ze čtyř finalistů vystoupí na pódium při slavnostním předávání Turnerovy

ceny, aby převzal šek na 25 000 liber. Kapitola zkoumá podoby soupeření

mezi umělci, funkcemi různých ocenění v jejich životě a vztahy mezi médii

a muzeem.

V kapitole Časopis se zabývám různými perspektivami funkce aintegri

ty umělecké kritiky. Nejprve sleduji editory časopisu ArtforumInternatio

nal, což je oborový časopis tištěný na lesklém papíru. Poté se vrhám do

konverzace s vlivnými kritiky, jako je například Roberta Smithová z deníku

New York Times. Pak pronikám na konferenci kunsthistoriků, abych zjistila,

jaké mají názory. Tato kapitola se zabývá mimo jiné tím, jaký vliv má titulní

stránka a recenze časopisu na způsob, jakým se umělecké dílo a umělec sám

zapisují do historie.

Poslední kapitola Bienále se odehrává v Benátkách uprostřed zmatku

nejstarší mezinárodní výstavy tohoto druhu. Benátské bienále je matoucí,

protože se tváří jako příležitost udělat si dovolenou, ale ve skutečnosti jde

o intenzivní profesionální událost, která je natolik společenská, že je těžké

soustředit se na umění. A tak je tato kapitola poctou pro ty kurátory, kteří

navzdory všemu i v Benátkách uměním žijí. V kapitole také reflektujiesenbr />

úVOD | 17

ciální význam paměti pro pochopení současnosti a význam vhledu dominu

losti pro určení toho, co je vynikající.

Struktura sedmi dnů odráží mé přesvědčení, že umělecký svět není„sys

tém“ či hladce běžící stroj, ale spíš shluk konfliktních subkultur, z nichžkaž

dá má jinou definici umění. Všichni, kdo v knize promlouvají, se shodnou na

tom, že umění by mělo probouzet myšlení. V Aukci je však umění v zásadě

předmětem investice a luxusu. V Semináři je to intelektuální snaha, životní

styl a povolání. V kapitole Veletrh je umění fetišem a koníčkem – toto pojetí

se mírně liší od aukce. V Ceně je umění muzejním lákadlem, novinovýmpří

během a dokladem umělcovy hodnoty. V Časopise je omluvou pro existenci

slov; je to něco, o čem se diskutuje a co se propaguje. V Ateliéru jde ovšech

no výše zmíněné – to je také důvod, proč je Murakami ze sociologického

hlediska tak fascinující. A nakonec v Bienále je umění záminkou kvytváře

ní společenských kontaktů, zvědavost v mezinárodním měřítku a ponejvíce

pak je hlavní ingrediencí skvělé show.

Ačkoliv kniha Sedm dní ve světě umění může působit jako smršť příběhů

shrnutých do jednoho týdne, její vznik byl dlouhý a pomalý proces. Při svých

dřívějších etnografických výzkumech jsem se ponořila do nočního světalon

dýnských tanečních klubů anebo jsem pracovala v přestrojení jako „brand

manažerka“ v reklamní agentuře. I když jsem se horlivě snažila proniknout

k jádru věci, za čas mě tato prostředí unavila. Umělecký svět ovšemnavzdo

ry vyčerpávajícímu výzkumu považuji stále za fascinující. Jedním z důvodů

je jistě fakt, že je ohromně složitý. Další důvod se vztahuje k tomu, jak tato

oblast lidské činnosti stírá hranice mezi prací a hrou, místním amezinárod

ním, kulturním a ekonomickým. Mám pocit, že tím poukazuje na podobu

společenských světů budoucnosti. A i když mnozí znalci uměleckého světa

na něj rádi hází špínu, já musím souhlasit s vydavatelem Artfora Charlesem

Guarinem: „Je to místo, kde nacházím spřízněné duše – dostatečně divné,

převzdělané, anachronické, anarchistické lidi, kteří mě činí šťastným.“ Na

závěr bych chtěla říct, že když utichne hovor a davy se rozejdou, je možné

zažít dokonalé blaho v místnosti plné dobrého umění.


Aukční síň Christie ́s

licitátor Christopher Burge

New York, USA


1 aukce



aukce | 21

Je 16.45 jednoho listopadového dne v New Yorku. Christopher Burge,

hlavní licitátor aukční síně Christie ́s, právě zkouší zvuk. Pět zaměstnanců

přeměřuje vzdálenost mezi židlemi, aby se do místnosti vešlo co nejvícdob

ře situovaných klientů. Díla autorů jako je Cy Twombly a Ed Rusha, která

jsou považována za spolehlivou investici, visí na béžové tapetě na stěnách

aukční síně. Kritici přirovnávají interiér k drahému pohřebnímu ústavu,ně

komu se ale jeho retromoderní atmosféra připomínající 50. léta líbí.

Burge se opírá o pultík z tmavého dřeva a vyvolává do prázdného sálu

uvolněnou britskou angličtinou číslovky. „Milion sto. Milion dvě stě. Milion

tři sta. Pro Amy a jejího dražitele na telefonu. Ne pro vás, pane. Ani pro

vás, madam.“ Usměje se. „Milion čtyři sta tisíc dolarů pro dámu vzadu...

Milion pět set tisíc, děkuji, pane.“ Pohledem zabrousí k imaginárnímu pultu,

u kterého budou za dvě hodiny zaměstnanci Christie ́s obsluhovat telefony,

a zjišťuje, nepřijde-li další nabídka. Trpělivě vyčkává, pokynutím hlavypotvr

dí operátorovu informaci, že dražitel na telefonu už výš nepůjde, a opět se

vrací pohledem do aukční síně, aby se zaměřil na své další dva fiktivnídraži

tele. „Hotovo?“ pronese laskavým tónem. „Prodávám... za milion pět setti

síc dolarů pánovi v uličce,“ a udeří kladívkem krátce a prudce, až nadskočím.

Kladívko umocňuje dění v síni a vynáší rozsudek. Slouží jako tečka na

konci prodeje každé položky, ale je také malým potrestáním pro ty, kdone

šli s nabídkou dostatečně vysoko. Burge je velmi jemně láká na cukr: Toto


22 | sedm dní ve světě umění

unikátní umělecké dílo může být vaše, není krásné? Podívejte, kolik lidí by

ho chtělo, přidejte se, žijte trošku, nestrachujte se o peníze... Potom vje

diném okamžiku uštědří všem kromě autora nejvyšší nabídky ránu bičem,

jakoby rytmus prodeje jediné položky reprezentoval svádění a vášeň celého

uměleckého trhu.

Licitátoři, podobně jako herci, mají své úzkostné sny, a jedním z motivů,

které se v takových snech vyskytují, je právě prázdná aukční síň. Jinýmmo

tivem je nahota před publikem. Pro Burgeho je však nejhorší noční můrou

sen, ve kterém nemůže uskutečnit prodej, protože není schopen se vyznat

ve svých nečitelných poznámkách. „Jsou tam stovky lidí, nervozita narůstá,“

vysvětluje Burge. „Jako když se hercům zdá, že slyší repliku, na kterou mají

navázat, ale nemůžou vyjít na scénu. Já zas nemůžu začít dražit, protože

moje poznámky nemají hlavu ani patu.“

Mnozí by dali všanc svůj život, aby se dostali k Burgeho přísně tajným

poznámkám. Dají se popsat jako scénář aukce. Poznámky k té dnešní čítají

šedesát čtyři stran, jedna stránka pro každou položku. Na každé stránce

je zasedací pořádek s vysvětlivkami, které informují o tom, kdo se chystá

nabízet a jestli jde o agresivního dražitele nebo o „pana opatrného“, který

se snaží udělat výhodný kup. Na každé stránce si Burge také poznamenal,

kolik nabízejí dražitelé v nepřítomnosti, jaká je rezerva prodejce (to je cena,

pod kterou se dílo nesmí prodat), a téměř u čtyřiceti procent položek má

uvedeno, kolik činí záruka, čili suma, kterou prodávající dostane nehledě na

to, jestli se dílo prodá nebo ne.

Významná aukce současného umění se koná v newyorské Christie ́sdva

krát do roka (v květnu a listopadu) a v londýnské Sotheby ́s třikrát za rok

(v únoru, červnu a říjnu). Tyto dvě síně mají společně pod kontrolou 98pro

cent světového aukčního prodeje umění. V angličtině může pro aukcipouží

vané slovo výprodej naznačovat slevy a nízké ceny, ale v aukční síni jde o to,

vyhnat cenu co nejvýš. Právě tyto výjimečné ceny udělaly z uměleckých aukcí

divácky oblíbený sport společenské smetánky. Odhad prodejních cen se pro

dnešní večer pohybuje od 90 000 dolarů po sumy natolik závratné, žeinfor

mace o nich jsou k mání pouze „na vyžádání“.

„Až dražba začne,“ vysvětluje Burge, „pojedu na plný plyn. Budu to mít

natrénované, prošel jsem si všechny možné scénáře padesátkrát, je to

k zbláznění.“ Burge si upraví kravatu a narovná svůj tmavě šedý oblek. Má

tak obyčejný účes, že je těžké jej popsat. Má také perfektní výslovnost akon

trolovanou gestikulaci. „Na těchto večerních aukcích,“ pokračuje, „jeobe

censtvo spíš nepřátelsky naladěné. Jako v koloseu se zde čeká na znamení


aukce | 23

palcem – buď nahoru, nebo dolů. Chtějí buď úplnou katastrofu, potoky krve

a řev: ‚Odtáhněte ho,‘ anebo rekordní ceny, obrovské vzrušení, legraci –ve

selý divadelní večer.“

Burge je považován za nejlepšího ve svém oboru. Říká se o něm, že jecel

kově okouzlující a je schopen udržet aukční síň pod kontrolou. Já ho vnímám

spíš jako sebevědomého dirigenta orchestru anebo autoritativníhoceremo

niáře než jako oběť gladiátorského zápasu. „Kdybyste jen věděla, jaký mám

strach,“ vysvětluje. „Aukce je jednou z nejnudnějších událostí, kterou lidstvo

poznalo. Lidé na ní sedí celé hodiny a poslouchají jednoho idiota, který na

chvíli nezavře pusu. Je tam horko. Je to nepohodlné. Někteří usínají. Je to

stresující pro zaměstnance a pro mě samotného je to děsuplná zkušenost.“

Ale vypadáte, jako byste se výborně bavil, odporuji. „To dělá skotská,“

odpovídá s povzdechem.

Burgeova představivost se neomezuje pouze na ceny, které na aukcivy

volává. I v nejnudnější součásti světa umění mají aktéři svoje zvláštnosti.

Burge sice vypadá až úzkostlivě konvenčně, nicméně ukazuje se, že tato

zdánlivá obyčejnost je přinejmenším z části naučená: „Pořád si dělámsta

rosti, že najedu na nějakou rutinu a stanu se svou vlastní karikaturou. Máme

k dispozici armádu poradců a koučů, kteří nás pozorují. Natáčejí nás na

video a po aukci dostáváme zpětnou vazbu, abychom se zbavili verbálních

tiků, přehnaných gest a jiných osobitých znaků chování.“

Tlak veřejnosti je pro hráče na poli se současným uměním vcelku nová

věc. Prodej děl žijících autorů se až do konce padesátých let dvacátého

století nijak neroztruboval. Kariéra umělce, jako byl Picasso, se vytvářela

v soukromé sféře. Lidé možná věděli, že je slavný, a říkali si: „Tohle byna

malovalo i dítě,“ ale nikdy je nemohly šokovat ceny, za které se prodávala

jeho díla, protože je neznali. V dnešní době se umělec může dostat na titulní

stránku celostátního tisku jen díky tomu, že se jeho dílo prodalo v aukci za

rekordní cenu. Navíc se ještě zkracuje doba mezi tím, kdy dílo opustí ateliér

svého tvůrce, a tím, kdy je poněkolikáté prodáno. Sběratelé projevují zájem

o nové, čerstvé a mladé umění jako nikdy předtím. Burge ovšem vysvětluje,

že to souvisí také s aktuální nabídkou: „Dochází nám starší materiál, a tak se

trh přesouvá směrem k současnosti. Měníme se z velkoobchodu s použitým

zbožím na něco, co je v podstatě maloobchod. Nedostatek staršího zboží

tlačí na výsluní novější práce.“

Burge odchází na klíčovou předprodejní schůzku, aby si potvrdilinfor

mace a přidal do svého tajného notesu poslední detaily. „Těsně před aukcí

už většinou máme jasnou představu o tom, jak bude prodej probíhat,“ říká


24 | sedm dní ve světě umění

obchodník z Christie ́s. „Zaznamenali jsme si každou žádost o informace

týkající se stavu, oprav a restaurace díla. Většinu klientů známe osobně.

Třebaže nevíme, jak moc budou tlačit na pilu, máme jasno v tom, kdo bude

mít zájem o které dílo.“

Aukční domy se dříve řídily nepsaným pravidlem „snažit se“ neprodávat

díla, která nebyla alespoň dva roky stará. Nechtěly se plést pod nohyob

chodníkům s uměním, protože neměly čas ani zkušenosti s prodejem úplně

čerstvých uměleckých děl. Prodej děl žijících autorů je navíc – až na čestné

výjimky jako je Damien Hirst – považován za nepředvídatelný a nevýhodný.

Jak mi řekl jeden zaměstnanec Sotheby ́s ve chvilce sdílnosti: „Nezabýváme

se umělci, jen jejich prací, a je to tak jenom dobře. Strávil jsem s umělci

spoustu času a jsou jako ta zatracená osina v zadku.“ Proto taky smrtuměl

ce může být velmi výhodná, neboť ukončí dodávku nových děl, uzavřeauto

rovo dílo a umožní trhu jasně se vymezit.

Většina umělců nikdy nebyla na aukci a ani po tom netouží. Cítí sezkla

máni tím, že aukční síně nakládají s uměním jako s každou jinouobchodo

vatelnou komoditou. Lidé ze světa aukčních síní hovoří o obrazech, sochách

a fotografiích jako o „majetku“, „aktivech“ nebo „položkách“. Provádějí„hod

nocení“ spíš než „kritiku“. Například „dobrý Basquiat“ byl vytvořen v roce

1982 nebo 1983 a obsahuje hlavu, korunu a červenou barvu. Pozornost se

nesoustředí na význam uměleckého díla, nýbrž na charakteristikyumožňu

jící dobrý prodej, což vede k fetišizaci raných či typických známek autorova

stylu. Paradoxem je, že z celé škály lidí točících se kolem umění lze nejspíš

od zaměstnanců aukčních domů očekávat, že ve snaze prodat použijíideali

zované pojmy jako „génius“ či „mistrovské dílo“.

Obchodníci s uměním, kteří umělce zastupují, připravují výstavy čerstvě

vytvořených děl a budují jejich kariéru, považují aukce za něco nemorálního až

ďábelského. Jak se jeden z nich vyjádřil: „Napadají mě jen dvě profese, u nichž

se k označení místa provozování živnosti používá slovo dům.“ Obchodníci na

sekundárním trhu naproti tomu přijdou jen zřídkakdy do kontaktu s umělcem,

úzce spolupracují s aukčními domy a pečlivě rozehrávají hru trhu.

Primární dealeři se obvykle snaží neprodávat lidem, kteří nakoupené

umění obratem prodávají na aukcích – nechtějí totiž ztratit kontrolu nad

cenami díla svého autora. I když vysoké výtěžky z aukcí mohou primárnímu

dealerovi umožnit zvýšení cen autorova aktuálního díla, finančníohodnoce

ní může také způsobit zmatek v umělcově kariéře. Mnozí vnímají aukci jako

barometr uměleckého trhu. Dílo umělce se může dobře prodávat během

jeho sólové výstavy v nějaké důležité výstavní síni, nicméně za tři roky se


aukce | 25

může stát, že cena při aukci nedosáhne výšky rezervované ceny a dílo utrpí

potupu v podobě nálepky „nevydraženo“. Aukční domy zhoršují dramatické

výkyvy vkusu, když publikují informace o tom, že někdo byl minulý rokocho

ten zaplatit půl milionu dolarů za dílo určitého autora, ale letos se podobné

dílo stejného umělce prodalo za necelého čtvrt milionu. Dosažení rekordní

ceny oživuje vnímání díla v očích veřejnosti. Podobně lze neúspěch v aukci

přirovnat k návštěvě zubaté s kosou.

Je 17:30. Měla bych být o půl bloku dál a dělat rozhovor s odbornýmkon

zultantem umění Philippem Ségalotem. Proběhnu kolem Gila, oblíbeného

dveřníka Christie ́s, na 49. západní ulici a stihnu vejít do kavárny půl minuty

před mým protějškem. Ségalot dříve pracoval v Christie ́s a teď jespolu

vlastníkem významné poradenské firmy, která se jmenuje Giraud, Pissarro,

Ségalot. Člověk jako on může s finanční podporou svých klientů umělci„vy

tvořit trh“.

Oba si dáváme rybí carpaccio a perlivou vodu. Ačkoliv má Ségalot na

sobě klasický oblek, jeho vlasy jsou silně nagelované a on tak není ani in ani

out, ale prostě svůj. Ségalot nikdy umění nestudoval. Udělal si MBA, potom

pracoval v marketingu pro L ́Oreal v Paříži. Vysvětluje, že „není náhodou, že

jsem přešel od kosmetiky k umění. Oba obory se zabývají krásou. Zabývají

se něčím postradatelným, něčím abstraktním.“

Ségalot mluví velmi rychle a vzrušeně s výrazným francouzskýmpřízvu

kem. Dlouhodobě působí jako poradce samorostlého miliardáře Françoise

Pinaulta, který je jednak majitelem Christie ́s a jednak významnýmsběra

telem. Tím pádem třímá v ruce dvousečný meč.

( 2 )

Když Pinault svěří dílo

Christie ́s, buď vydělá na prodeji anebo – pokud se dílo nevydraží – přidá

další kousek do své sbírky. „François Pinault je mým oblíbeným sběratelem,“

vyznává se Ségalot. „Má opravdovou vášeň pro současné umění a výjimečný

instinkt na mistrovská díla. Rozumí kvalitě. Má neuvěřitelné oko.“ Klíčovým

momentem v práci odborného konzultanta je vytvořit mystiku sbírky, na

níž pracuje. Každé umělecké dílo, které se stává součástí Pinaultovy sbírky,

tím nabývá na hodnotě. Původcem je sice sám umělec, dílo je však zásadně

zhodnocováno rukama, jimiž prochází. A tak každý, kdo se podílí na trhu

s uměním, mu přidává na hodnotě.

( 2 )

V roce 2007 se Pinault umístil na 34. místě seznamu miliardářů v časopise Forbes.Vlast

ní mnoho luxusních značek, například Gucci, Yves St. Laurent, Sergio Rossi, Balenciaga

a Château Latour.


26 | sedm dní ve světě umění

Pinault je jedním z dvacítky sběratelů, se kterými Ségalot a jeho partneři

pravidelně spolupracují. „V uměleckém světě je rozhodně nejlepší býtsbě

ratelem umění,“ vysvětluje Ségalot. „Na druhém místě jsme my. Lidé naším

prostřednictvím nakupují práce, které bychom koupili sami, kdybychom si

je mohli dovolit. Podržíme je několik dní či týdnů, ale nakonec jdou dál, a to

přináší nesmírné uspokojení. Někdy pociťujeme závist, ovšem naše práce

spočívá v nalezení správného sběratele pro konkrétní dílo.“

Jak Ségalot pozná, že narazil na to správné dílo? „To prostě cítíte,“pro

náší zapáleně. „Nikdy si o umění nečtu. Nezajímá mě literatura zabývající

se uměním. Odebírám všechny časopisy o umění, ale nečtu je. Nechci se

nechat ovlivnit uměleckou kritikou. Dívám se. Nechám se naplnit obrazy.

O umění není potřeba tak moc mluvit. Jsem přesvědčen o tom, že dobrá

práce za sebe promlouvá sama.“ Víra v intuici je společná většině sběratelů,

odborníků a dealerů, a rádi o ní mluví. Je ale vzácné, aby se člověk z branže

dobrovolně přiznal k tomu, že nečte literaturu o umění. To vyžadujeodva

hu. Velká skupina předplatitelů časopisů zaměřených na umění si prostě

prohlíží obrázky a mnozí sběratelé si stěžují, že umělecká kritika, převážně

ta vycházející v hlavním oborovém časopise Artforum, je nesrozumitelná.

Většina odborných konzultantů je na druhou stranu hrdá na to, že se věnuje

důkladnému bádání.

Lidé, kteří nakupují na aukcích, tvrdí, že je to jedinečná zkušenost:„Srd

ce se vám rozbuší. V krvi vám proudí adrenalin. I nejrezervovanější z kupců

se pořádně zapotí.“ Pokud přihazujete v aukční síni, jste účastníkem show,

a pokud něco koupíte, je to vítězství před zraky veřejnosti. Ve slanguaukč

ních síní se také říká, že někdo dílo „získal“. Ségalot tvrdí, že nikdy není

nervózní, ale přiznává, že cítí něco na způsob milostného dobývání. „Nákup

je velmi snadný. Mnohem těžší je odolávat pokušení koupit. Musíte býtvy

bíravý a náročný, protože nákup díla je nesmírně uspokojujícím a mužným

činem.“

Psychologie nákupu je složitá až zvrácená. Ségalot vysvětluje svýmklien

tům, že „ty nejdražší nákupy – takové, při kterých vám srdce krvácí – se

ukážou být těmi nejlepšími.“ Ať už je důvodem tvrdý boj s konkurencí anebo

finanční zátěž, umění s sebou nese něco neodolatelného, co je těžképo

chopit. Stejně jako láska, i umění zvyšuje touhu.„Přihoďte, ale zároveň se

připravte na to, že vaši nabídku navýším,“ varuje Ségalot své klienty. „Dostal

jsem se vlastním přičiněním do situací, kdy jsem se obával mluvit po aukci

se sběratelem, protože jsem nakoupil významná díla a utratil dvakrát tolik,

než jsme měli dohodnuto.“


aukce | 27

Snažím se položit otázku o vztahu konzultantovy práce a přeplácení

umění. Když konzultanti pracují za provizi, nevydělají si, pokud nenakoupí.

Pracují-li za honorář, nejsou vystaveni tomuto střetu zájmů. Zatímco však

hledám odpovídající slova, kterými bych vhodně formulovala toto citlivé

téma, Ségalot se podívá na hodinky a s lehkým zděšením ve tváři se omluví,

vstane, zaplatí a prohlásí: „Bylo mi potěšením.“

Sedím, dopíjím vodu a třídím si myšlenky. Nadšení Ségalota je nakažlivé.

Seděli jsme spolu skoro hodinu a celou dobu mluvil naprosto přesvědčivě.

Pro jeho práci je tato schopnost klíčová. Trh s uměním je na jedné straně

chápán jako nabídka a poptávka uměleckých děl. Na straně druhé jde o trh

s vírou. Mottem oboru je rčení „Umění má pouze takovou hodnotu, jakou je

za ně někdo ochoten zaplatit.“ Podobně jako ve vztahu podvodníka a jeho

oběti, i zde vše stojí na lidech, kteří opravdu věří každému slovu, kterévy

řknou – alespoň v momentě, kdy ho pronášejí. Proces aukce spočívá vudr

žování důvěry na všech stupních – důvěry v to, že umělec je a zůstanevý

znamný; v to, že jde o dobré dílo; i v to, že ostatní nestáhnou svou finanční

podporu.

18:35. Otočné dveře ve skleněné stěně sahající do druhého patraChris

tie ́s se nezastaví. Stále jimi procházejí lidé, kteří si koupili lístky na dnešní

dražbu. Mnozí dealeři a konzultanti jsou už tady, protože večerní aukce je

dobrou příležitostí potkat se a seznámit s nějakými těmi boháči. Ve frontě

na šatnu a potom i v řadě na aukční mávátka lidé spekulují, kterým dílům

se povede dobře, kdo bude pravděpodobně nakupovat a co. Každý něco ví.

Lidé ztišují hlas, když vyřknou jméno nebo číslo položky, takženezaintere

sovaný slyší jen závěr: „To půjde na dračku.“ nebo „To je strašně přehnaný

odhad.“ Pomalu se rozcházejí na svá místa, sběratelé si vzájemně přejí hodně

štěstí nebo se loučí slovy: „Uvidíme se v Miami.“ Všem září úsměvy na rtech.

Jedná se o mezinárodní sešlost. Je slyšet francouzština, ať už belgická,

švýcarská nebo pařížská. Belgie a Švýcarsko jsou země s pravděpodobně

největším počtem sběratelů současného umění na hlavu. Do druhé světové

války byla hlavním centrem obchodu s uměním Francie. Po válce se toto

centrum přesunulo do Londýna, kde zůstalo do začátku osmdesátých let.

Ale teď význam Londýna poklesl a nakupující většinou přihazují přes telefon.

Jak se tak dívám na to hemžení, je těžké uvěřit, že New York byl až do konce

sedmdesátých let na periferii ochodu s uměním. Prodeje v Christie ́s začaly

teprve v roce 1977, ale právě teď to tady podle slov jednoho z odborníků

aukční síně „žije a všichni velcí hráči jsou v této místnosti“.


28 | sedm dní ve světě umění

Vidím Davida Teigera, téměř osmdesátiletého sběratele žijícího v New

Yorku. Mluví se zachovalou dámou, která bude přibližně v jeho věku.

„Které období sbíráte?“ ptá se žena.

„Dnešní ráno,“ odpovídá Teiger.

„Máte rád díla mladých umělců?“ vyptává se žena vážně.

„Ne vždycky se mi líbí, ale kupuju je,“ dělá si legraci Teiger.

„Takže... chystáte se dnes přihazovat?“

„Ne. Nechodím sem nakupovat. Chodím nasávat aroma nabízeného zboží –

odhadnout, kam se ubírá vkus veřejnosti. Ne že bych se pak ubíral stejnouces

tou. Vydám se směrem, kterým se jiní ani nepodívají, který ani nedocení.“

Teiger si zakládá na své nezávislosti. Aukce jsou na jeho vkus přílišpro

dchnuté stádní mentalitou. V roce 1963 koupil Andyho Warhola na výstavě

ve Stable Gallery. „Víte, kolik jsem za něj zaplatil?“ ptá se. „720 dolarů! Víte,

kdy MoMA koupila svého prvního Warhola? V roce 1982!“ Když má tohle

za sebou, proč by teď utrácel 10 milionů dolarů za méně významnéhoWar

hola? Nehodilo by se to k dobrodružné představě, kterou o sobě má. Není

takovým typem sběratele.

Kdo tedy nakupuje na aukci? Mnozí „seriózní“ sběratelé současného

umění nakupují u primárních dealerů. Mít náskok je mnohem levnější, i když

také riskantnější. Při následném prodeji už je riziko nižší, protože díla jsou

prověřená trhem. Umění je neocenitelné, ale jistota stojí hromadu peněz.

Malé procento sběratelů nakupuje pouze na aukcích. „Vyhovuje jimdisci

plína a pevný termín,“ objasnil mi jeden z ředitelů aukční síně Sotheby ́s.

„Jsou velmi zaneprázdnění a aukce jim pomůže rozhoupat se k činu. Líbí se

jim otevřenost veřejné dražby, zvláště pokud někdo nabízí cenu jen o něco

málo nižší než oni. Také mají rádi jistotu, že zaplatili tržní cenu odpovídající

konkrétnímu dni a místu.“

Důvodem k nákupu na aukci je snaha vyhnout se politikaření, kteréčlo

věk může čekat od primárních prodejců. Ti se v zájmu budování kariéry

svého umělce snaží prodávat jen sběratelům s odpovídající pověstí. A tak

se na díla autorů – především takových, kteří tvoří jen omezený počet děl

ročně – stojí předlouhé fronty. Někdy tak dlouhé, že na ty, kteří nejsou

uznáni dostatečně elitními či erudovanými, se nikdy nedostane. Někteří lidé

pracující pro aukční síně si stěžují na „úplný nedostatek materiálu na trhu“

a na „nedemokratické“ postupy primárních obchodníků. Jistý odborník ze

Sotheby ́s se vyjádřil: „Abych byl upřímný, myslím, že ten seznam čekatelů je

sprosťárna. Aukce se s tím vypořádala, protože kdokoliv může skočit přímo

na začátek fronty, když přihodí nejvyšší částku.“


aukce | 29

V 18:50 stoupám po schodech do aukční síně a přidávám se kzástup

cům tisku, kteří jsou namačkáni v části pouze na stání vymezenéčervený

mi lany. Celé uspořádání dává novinářům jasně najevo, kde je jejich místo.

Na dražbě starých mistrů v Sotheby ́s jsme dostali ponižující obrovské bílé

samolepky PRESS. Je evidentní, že v hierarchii tohoto světa peněz a moci

figurují zástupci tisku někde na dně. Jeden sběratel se vyjádřil o jistémno

vináři: „Zjevně není moc dobře zaplacený. Nemá přístup k důležitým lidem,

a tak musí své články lepit ze zbytků. Musí to být otrava točit se kolem velké

hostiny, když víte, že vás tam nechtějí.“

Výjimku tvoří jedna novinářka píšící pro New York Times. Carol Vogelová

na vysokých podpatcích a se šedivým mikádem má rezervované místo před

červeným hrazením, což jí umožňuje vstát a procházet se po místnosti. Je

hrdým ztělesněním moci novin, pro které píše. Vidím, jak se baví s předními

dealery a sběrateli, kteří chtějí mít možnost ovlivnit její zprávy, i když jejich

tipy a názory jsou jen pořádnou porcí zmatených domněnek.

Ve středu strkajících se novinářů stojí Josh Baer. Ve skutečnostinepra

cuje jako novinář, ale více než deset let vydává elektronický zpravodaj The

Baer Faxt, který se mimo jiné zabývá tím, kdo nakupuje na aukcích. Baer

se trochu podobá Richardu Gereovi; pohledný Newyorčan s hustou šedivou

hřívou a brýlemi s černou obroučkou. Jeho matka je celkem známáminimali

stická malířka a on sám provozoval deset let galerii, takže dobře znáumělec

ké kruhy. „Můj zpravodaj dobře přispívá k vytváření iluze transparentnosti,“

připouští. „Lidé mají příliš mnoho informací a jsou příliš nevzdělaní. Jejich

znalosti jsou povrchní. Podívají se na obraz a vidí jeho cenu. Myslí si, žejedi

ná hodnota, kterou dílo má, je cena, kterou někdo zaplatí na aukci.“ Ačkoliv

umělecký svět obecně − a trh s uměním o to víc − je značně neprůhledný,

pokud máte přístup k důvěrným zdrojům, vidíte do věcí lépe. Baervysvět

luje, že „lidé rádi mluví o sobě a rádi ukazují, co vědí. I já musím právě teď

s tímto pokušením bojovat – musím se snažit ovládnout nutkání ohromit

vás vlastní důležitostí.“

Většina reportérů se zajímá jen o úzký okruh informací. Dělají sipoznám

ky o cenách a snaží se zjistit, kdo přihazuje a kupuje. Nejsou to kritici umění.

Nepíšou o umění, jejich oborem je obchod s informacemi o tom, co kdo dělá.

Jeden novinář „hlídá mávátka“, čili zapisuje si čísla na aukčních mávátcích,

když lidé přicházejí na svá místa, aby se později při dražbě snáze zorientoval,

až licitátor ohlásí číslo vítězného dražitele. Ostatní se snaží zaznamenat, kde

kdo sedí. Všichni reptají na to, že se musí v koutku pro tisk mačkat, a navíc,

že odtud mají špatný výhled. Posmívají se okázalému sběrateli, který dostal


30 | sedm dní ve světě umění

„špatné místo“ a klábosí o tom, jak nejlépe popsat člověka, který seprodí

rá ke své židli. „Osobitý,“ navrhuje umírněný britský dopisovatel. „Vulgární,“

říká Baer. „Šašek,“ pronáší rozhodným hlasem někdo ze zadní části davu.

Přestože aukční síň pojme tisícovku lidí, působí intimně. Místo k sezení je

známkou postavení a důvodem k hrdosti. Přesně uprostřed místnosti sedí

Jack a Juliette Goldovi (což nejsou jejich pravá jména), zanícený sběratelský

pár, bezdětný, na prahu padesátky. Vždy v květnu a listopadu přiletí do New

Yorku, ubytují se ve svém oblíbeném pokoji v hotelu Four Seasons a chodí na

večeře s přáteli do Sette Mezzo a Balthazara. „Je to tak,“ vysvětluje miJuliet

te později, „že jsou tu místa na stání, příšerná místa, dobrá místa, lepší místa

a místa v uličce – ta jsou nejlepší. Významní sběratelé, kteří nakupují – ti sedí

vepředu a mírně napravo. Významní sběratelé, kteří nenakupují – ty najdete

spíš vzadu. Pak máme samozřejmě prodávající, ti se skrývají nahoře vlu

xusních soukromých lóžích. Je to úplný obřad. Jen s malými výjimkami sedí

všichni přesně na stejných místech jako v loňské sezóně.“ Jiný sběratel zase

přirovnal večerní aukci k „návštěvě synagogy o svátcích. Všichni se znají, ale

vídají se jen třikrát do roka, takže klevetí a povídají si o tom, co v mezičase

podnikali.“ Kolují zde anekdoty o nejmenovaných sběratelích, kteří se natolik

ponořili do klábosení, že zapomněli přihazovat.

Část potěšení z aukce spočívá v příležitosti být viděn. Juliette má na

sobě šaty od Missoniho a kromě ohromného vintage diamantovéhoprste

nu od Cartiera nemá žádné šperky. („Je nebezpečné nosit na aukce Pradu,“

upozorňuje, „mohlo by se vám stát, že budete mít stejné šaty jako třičle

nové týmu Christie ́s.“) Jack si oblékl jemně proužkovaný oblek od Zegny

kombinovaný s kobaltově modrou kravatou Hermès. Jack a Juliettte někdy

kupují, někdy prodávají, ale většinou se aukce účastní proto, že tutoudá

lost prostě milují. Juliette, jejíž evropští rodiče sbírali umění, je romantička

a Jack, jehož názory se odvíjejí od toho, jak se daří jeho obchodům s akciemi

a nemovitostmi, je pragmatik. Juliette mi řekla, že „aukce je jako opera se

svým vlastním jazykem, který se musíte naučit dekódovat“. Jack se tváří,ja

kože souhlasí, ale když nakonec promluví, popisuje zcela jinou událost. „Ano,

i když se přímo aukce neúčastníte, emocionálně jste na ní zainteresovaný,

protože máte doma podobná díla od deseti autorů. A aukce je okamžitým

zhodnocením díla.“

Dnešní aukce je něco víc, než jen série šedesáti čtyř prostýchobchod

ních úkonů; je to kaleidoskop protichůdných interpretací a finančníchjedná

ní. Když jsem se Jacka a Juliette zeptala, proč se podle nich sbírání umění

stalo v posledních letech tak populárním, mluvila Juliette o tom, že si stále


aukce | 31

více lidí začíná uvědomovat, jak může umění obohatit jejich život. Jack si

naopak myslí, že za nárůstem sběratelství stojí fakt, že z umění se stalpři

jatelný způsob, jak „diverzifikovat vlastní investiční portfolio“. Dále říká, že

„ačkoliv se to dřívějším ryzím sběratelům může zdát urážlivé, noví sběratelé

vydělávající v hedgeových fondech jsou velmi opatrní na to, do čeho vkládají

své peníze. Hotovost má v dnešní době tak malou návratnost, že se investice

do umění nezdají být tak hloupým nápadem. Proto se trhu s uměním tak

daří – není prostě příliš mnoho jiných lepších možností. Kdyby burza dvě

až tři čtvrtletí za sebou prudce rostla, potom by paradoxně mohl mít trh

s uměním problém.“

Svět umění je natolik malý a izolovaný, že jej příliš neovlivňuje politika.

„Na aukci, která se konala po 11. září,“ vysvětluje Juliette, „člověk vůbec

nevnímal, co se děje venku. Vůbec. Pamatuju si, jak jsem seděla nalistopa

dové aukci a říkala Jackovi, že až odsud vyjdeme, Dvojčata budou zase stát

a všechno na světě bude v pořádku.“

Velké pohromy vliv možná nemají, ale běžné pomluvy mohou zničitpo

věst díla. Jack mi pověděl o známých, kteří prodávali sbírku své babičky.

„Měli v ní krásný obraz Agnes Martinové, ale nějak se rozneslo, že když se

na něj člověk podívá vzhůru nohama za určitého osvětlení s přimhouřenýma

očima, zjistí, že je poškozený. Celý umělecký svět se toho chytil. Cena šla

dolů o dobrého půl milionu dolarů, jen kvůli tomu, že nějaký blbec tuhle

pomluvu rozšířil. Naopak, když se o nějakém umělci roznese, že se bude

stěhovat k Larrymu, všichni si od něj hned chtějí něco koupit, než půjdou

ceny nahoru.“ Mluvil o Larrym Gagosianovi, jednom z nejmocnějšíchob

chodníků s uměním na světě, který vlastní galerie v New Yorku, Los Angeles,

Londýně a Římě, jenž ze zásady zvedá o polovinu ceny děl umělců, které

začíná zastupovat.

Většina lidí přiznává, že si tyhle intriky užívá. Jsou však i tací, pro které je

soutěživý podtón podobných debat nesnesitelný. Jistý londýnský obchodník

by se nejraději aukcím zcela vyhnul. Vysvětlil to takto: „Jen tak mezi námi,

jsou to zasraní pokrytci. Všichni po sobě jdou. Jejich rozhovory jsou plné

úskoků a přisprostlých příběhů ze světa umění. Je to živý obraz přetvářky

a chamtivosti. Vejdete do místnosti a všichni jsou tak šťastní, zdraví vás,

ptají se, jak se vám daří, a přitom vás chtějí jen vochcat.“

V 19:01 už se jen pár opozdilců snaží dostat ke svým židlím, když

Christopher Burge udeří kladívkem. „Dobrý večer, dámy a pánové. Vítejte

v Christie ́s na večerní dražbě poválečného a současného umění.“Před

čítá pravidla týkající se podmínek aukce, poplatků za zprostředkování


32 | sedm dní ve světě umění

a daní. Potom zvolá: „Položka číslo jedna“ a dražba začíná. „Čtyřicet čtyři

tisíc, čtyřicet osm tisíc, padesát tisíc, padesát pět tisíc.“ Vypadáuvolně

nější, než když byla místnost prázdná. Nalevo od něj visí velká černobílá

světelná tabule, na které se objevují vyvolávané sumy v americkýchdo

larech, eurech, librách, japonských jenech, švýcarských francích ahong

kongských dolarech. Po jeho pravé ruce je na barevné obrazovce vidět,

která položka se právě draží. Po obou stranách licitátora stojí zaměst

nanci Christie ́s u dvou ohrazených pultů připomínajících lavice porotců

u soudu. Mnozí z nich telefonují s někým, kdo právě přihazuje anebo se

k tomu chystá. Jedná se o kupce, kteří buď nejsou na místě anebo chtějí

zůstat v anonymitě. Někdo jako Charles Saatchi, reklamní magnát, z nějž

se stal překupník umění, a který na aukce nikdy nechodí. Publicitu nemá

rád, a tak buď nakupuje přes telefon anebo za sebe pošle někoho jiného.

Pokud se mu podaří vybrané dílo získat, zvláště za rekordní cenu, může to

po dražbě rozhlásit. Pokud se mu zvítězit nepodaří, nikdo se o tomnedo

zví a on si zachová tvář.

Kladívko odklepne prodej položky číslo jedna za 240 000 dolarů; poza

placení poplatku za účast v dražbě (poplatek za zprostředkování činí 19,5

procenta do 100 000 dolarů a 12 procent nad 100 000 dolarů) se konečná

cena vyšplhá na 276 300 dolarů. Tento obchod trval od první k poslední

nabídce jen něco málo přes minutu a půl. Aukce většinou probíhá rychle,

když se dílo prodává za cenu blížící se nejnižší odhadní ceně. Pokud je však

konečná cena třikrát vyšší než nejvyšší odhad, tak jako tomu bylo u této

položky, trvá vše o trochu déle. V každém případě je aukce ohromně rychlý

způsob prodeje uměleckého díla.

„Máme tu položku číslo dvě,“ uvádí Burge. „Richard Prince vystavený po

mé pravé straně. A začínáme na devadesáti tisících. Za devadesát tisíc.De

vadesát pět, sto tisíc, děkuji. Sto deset, sto dvacet tisíc, pane? Ano, stodva

cet tisíc, sto třicet tisíc... “

Není náhoda, že ani jeden z vyvolávačů na večerní dražbě v New Yorku

není Američan. Tobias Meyer, hlavní licitátor v Sotheby ́s, je Němec. Simon

de Pury, licitátor a spolumajitel menší aukční síně specializující se na prodej

současného umění Phillips de Pury, je francouzsky mluvící Švýcar. Burge je

samozřejmě Brit. Tito Evropané vnášejí do série drsných obchodníchjedná

ní určitou míru kontinentální sofistikovanosti. Jako přátelské gesto v duchu

starosvětské noblesy se zaměstnanci aukčních domů oficiálně nazývají„spe

cialisté“ a říká se jim neformálně „experti“. Aplikují své znalosti z historie

umění na tržní trendy, aby mohli odhadnout cenu uměleckého díla, připravit


aukce | 33

je do aukce a vzbudit o něj zájem. Nicméně jeden z „expertů“ se k tomuvy

jádřil takto: „Stejně jsme jen finanční analytici a makléři.“

Amy Cappellazzová, specialistka a také jedna z ředitelek oddělenípová

lečného a současného umění v Christie ́s, je živá bruneta s jasnýma očima

a zemitým způsobem vyjadřování. Patří mezi hrstku Američanů v horních

patrech vedení společnosti a momentálně je jedinou ženou na přední pozici

„významně vydělávajícího“ oddělení. Během rozhovoru, který jsem s nípoří

dila před aukcí, oplývala energií, teď z ní vyzařuje klid. „Na aukci samotné

mě tréma netrápí,“ svěřuje se mi. „Tou dobou už máme všechnu tvrdou

práci za sebou. Asi osmdesát procent času trávíme sháněním dobrých děl

k prodeji a dvacet procent sháněním kupců. Získání dobrého díla je klíčové.

Musíme našim klientům stále častěji připomínat, že pokud by se rozhodli

proměnit umělecké dílo visící u nich doma na zdi v likvidní majetek, měl by

možná větší hodnotu než celý jejich dům.“

Princeovo dílo Untitled (Cowboy) / Bez názvu (Kovboj) je autorovoupří

pravnou verzí a prodává se ve prospěch neziskové organizace Tibet House.

Přihazování v této chvíli přestalo a Burge se pokouší vymámit z účastníků

dražby ještě jednu nabídku. Základem úspěchu je oční kontakt. Dívá se na

každého z nabízejících, jako by kromě něj nikdo v místnosti nebyl. „Dvě stě

šedesát tisíc. Dvě stě sedmdesát, madam? Kdo dá víc? Přihodí ještě někdo

tam vzadu? Ne. Takže máme dvě stě šedesát na telefonu a je to výzva pro

vás v sále. Varuji vás, budeme prodávat za dvě stě šedesát tisíc dolarů.“

Burge klepne kladívkem a polovina lidí v sále se skloní nad katalogem,

aby si poznamenala cenu. „Člověk se s přibývajícími zkušenostmi naučíroz

poznat,“ říká Burge, „kdy je dražitel ochotný dát víc, než připouští. Někdy

zavrtí odmítavě hlavou. Nezkušený licitátor mu uvěří a už se k němu nebude

vracet, ale starý mazák ví, že tento sběratel má na to, aby udělal ještě jeden

příhoz. Když vrtí hlavou někteří obchodníci s uměním nebo soukromísbě

ratelé, je jasné, že těmi už se nemusíte zabývat. Ti se velmi ovládají. To je

vše a ani o halíř víc. U jiných cítíte, že ještě váhají. Baví se s manželkou nebo

s přítelkyní. On je netrpělivý a ona přihazuje. Anebo on řekl ne a ona chce

ještě pokračovat. To všechno vidíte od svého pultíku.“

Jdeme na položku číslo tři, ale Josh Baer a dopisovatelka pro New York

Times stále řeší, kdo přihazoval na Prince. „Nesnáším tuhle aukční síň,“stě

žuje si Vogelová. „Není vidět na dražitele.“ Novináři nemají stejné výhody

ja



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist