načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Sedm dní ve světě umění - Sarah Thorntonová

  > > > Sedm dní ve světě umění  

Elektronická kniha: Sedm dní ve světě umění
Autor:

Pro svá pozorování Thorntonová zvolila formát „jeden den v životě“. Jednotlivé příběhy se odehrávají během sedmi dnů v šesti nejvýznamnějších městech umělecké scény — New ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 243
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Seven days in the art world ... přeložila Eva Lee
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3431-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pro svá pozorování Thorntonová zvolila formát „jeden den v životě“. Jednotlivé příběhy se odehrávají během sedmi dnů v šesti nejvýznamnějších městech umělecké scény — New Yorku, Los Angeles, Londýně, Basileji, Benátkách a Tokiu. Vystupuje v nich pestrá škála postav, které hájí protichůdné definice umění — pro některé je luxusním zbožím nebo zábavou, pro jiné intelektuální prací či jakýmsi alternativním náboženstvím. Thorntonová sleduje strhující dramata při večerní dražbě v aukční síni Christie‘s, průběh proslulého semináře CalArts, elitní prodejní přehlídku umění v Basileji, zákulisí soutěžení o Turnerovu cenu pořádanou galerií Tate, zvláštnosti časopisu Artforum a kritiků pro něj píšících, eskapády v ateliéru Takašiho Murakamiho a Benátské bienále jako kurátorskou říši divů. V jednotlivých kapitolách zachycuje proměnlivost dynamických sil uměleckého světa, zkoumá otázky tvořivosti, vkusu i získávání statutu a zamýšlí se nad významem života ve světě, v němž není nic důležitějšího než umění samo. „Průvodce po divokých vodách současného umění. Kniha sice vznikala ve víru vášnivého světa umění, ale je zamýšlena jako sociologická studie.“ — The New York Times „Thorntonová je Jane Goodallová uměleckého světa.“ — The Washington Post „Výstižný portrét pozoruhodné společnosti.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















Copyright © Sarah Thornton, 2008
All rights reserved
Translation © Eva Lee, 2016
ISBN 978-80-7473-497-7 (PDF)





Sa rah Thorntonová
sedm dní ve světě umění










obsah
úvod 9
aukce 19
seminář 49
veletrh 75
cena 99
časopis 125
ateliér 153
bienále 181
poznámka autorky 207
doslov 215
poděkování 223
seznam literatury 231
seznam ilustrací 235
jmenný rejstřík 239





Willem de Kooning
Beze jména
Hirshhorn muzeum, Washington, USA





úvod










úVOD | 11
Kniha Sedm dní ve světě umění je jako časová schránka, která uchovává
informace o výjimečném období historie umění, v němž dosáhl trh s uměním
svého vrcholu, návštěvnost muzeí rostla a více lidí si mohlo dovolit opustit
svá běžná zaměstnání a začít se věnovat tvorbě uměleckých děl. Svět umění
se roztáhl a začal se otáčet rychleji; stal se přitažlivějším, lákavějším a
dražším. S příchodem globálního ekonomického ochlazení tento moment extáze
pominul, ale v jádru zůstává jeho struktura a dynamika stejná.
Svět současného umění je volnou sítí překrývajících se subkultur, které
drží pohromadě víra v umění. Jsou rozprostřeny po celém světě a
koncentrují se ve významných uměleckých centrech New Yorku, Londýna, Los
Angeles a Berlína. Živoucí umělecké komunity existují také v Glasgow,
Vancouveru a Miláně, ale tato města jsou spíš periferií v tom smyslu, že umělci, kteří
v nich tvoří, se často vědomě rozhodli zůstat právě tam. Umělecký svět je
však přesto více polycentrický než ve dvacátém století, kdy byly jeho
hlavními městy Paříž a New York.
Lidé zainteresovaní ve světě umění hrají jednu ze šesti různých rolí:
umělce, dealera, kurátora, kritika, sběratele nebo specialistu aukční síně. Občas
se vyskytne i umělec píšící kritiky nebo obchodník, který sbírá umění, ale
sami přiznávají, že není vždy snadné dělat dvě věci zároveň a že jedna z
identit má tendenci převládat podle toho, jak lidé vnímají jejich práci. Nejtěžší je
být uvěřitelným nebo úspěšným umělcem, zároveň však zásadní rozhodnutí





12 | sedm dní ve světě umění
dělají obchodníci, kteří usměrňují pohyb hráčů na hracím poli. Jeff Poe, ob -
chodník objevující se v několika kapitolách této knihy, říká: „V uměleckém
světě nejde o moc, ale o kontrolu. Moc může být vulgární. Kontrola je chytřejší,
detailnější. Začíná u umělce, protože na jeho díle záleží, jak se hra rozehraje,
ale umělec musí vést otevřený dialog s konspirátorem. Klidná kontrola –
provázená důvěrou – je to, oč ve světě umění opravdu jde.“
Je třeba si uvědomit, že svět umění je mnohem širší pojem než trh
s uměním. Trhem se rozumí skupina lidí nakupující a prodávající umělecká
díla (tedy obchodníci, sběratelé a aukční domy), avšak mnozí hráči
uměleckého světa (kritici, kurátoři a samotní umělci) se těchto obchodních aktivit
přímo pravidelně neúčastní. Svět umění je sférou, v níž mnozí lidé nejen
pracují, ale přímo ji nastálo obývají. Je to „symbolická ekonomika“, v níž si
lidé vyměňují nápady a kde se o kulturní hodnotě debatuje, namísto aby ji
určovala hrubá peněžní síla.
I když je umělecký svět často charakterizován jako netřídní
společenská scéna, kde umělci z nižší střední třídy popíjejí šampaňské s manažery
hedgeových fondů vydělávajícími miliony, akademicky vzdělanými kurátory,
módními návrháři a jinými „kreativci“, bylo by chybou si představovat, že
jde o rovnostářské nebo demokratické prostředí. Umění je o experimentu
a idejích, ale dokonalost a výlučnost v něm mají také své místo. Ve
společnosti, v níž každý usiluje o trochu toho uznání, se vám může z takové
kombinace snadno zatočit hlava.
Svět současného umění je něco, co by Tom Wolfe nazval „statusférou“.
Utváří se podle nejasné a často protichůdné hierarchie slávy,
důvěryhodnosti, domnělého historického významu, vztahu k institucím, vzdělání,
inteligence, bohatství a atributů jako je velikost sbírky. Když jsem se
pohybovala světem umění, bavilo mě pozorovat, jak všichni zainteresovaní zakoušeli
strach o své postavení. Obchodníci mohou mít obavy kvůli umístění svého
stánku na prodejní přehlídce, sběratelé chtějí být prvními, kdo spatří
nejnovější „mistrovská díla“ – to jsou ty nejviditelnější příklady, ale tyto pocity se
nevyhýbají nikomu. Jak mi pověděl John Baldessari, umělec žijící v Los
Angeles, který moudře a vtipně promlouvá na stránkách této knihy: „Umělci mají
velká ega, ale to, jak se jejich ego projevuje, se časem proměňuje. Otravuje
mě, když mi lidi cpou své „úspěšné“ životopisy. Vždycky jsem byl toho
názoru, že by se problém vyřešil, kdyby někdo vynalezl systém značení – třeba
stužkami nebo odznaky. Pokud vystavujete na Whitney Biennial nebo v Tate,
mohlo by se to objevit na vašem kabátě. Umělci by mohli nosit výložky jako
generálové, aby každý hned znal jejich hodnost.“





úVOD | 13
Pokud bychom měli najít jeden princip, který je celému světu umění
společný, bylo by to přesvědčení, že nic není důležitější než umění. Někteří lidé
tomu opravdu věří; jiní vědí, že je to jen móda. Společnost vně umění je
každopádně často opovrhovaná jakožto irelevantní a kontaminovaná.
Když jsem studovala historii umění, setkala jsem se naštěstí s
dostatečným množstvím čerstvě vytvořených uměleckých děl. Nikdy jsem však
neměla jasnou představu o tom, jak díla kolují, jak se jim dostane
pozornosti kritiky nebo jak se dostanou do povědomí, jak se nabízejí, prodávají
či sbírají. V dnešní době se díla žijících autorů stala ve větší míře součástí
programu studia dějin umění. Je proto vhodné pochopit prostředí, do
kterého se umělecké dílo po dokončení dostává a procesů svého zhodnocení,
jimiž prochází na cestě mezi ateliérem a stálou sbírkou v muzeu (nebo
smetištěm, anebo kterýmkoliv z přehršle míst mezi těmito dvěma póly). Jak říká
kurátor Rober Storr, který má rozhodující roli v kapitole Bienále: „Funkcí
muzea je znovu učinit umění bezcenným. Vytáhnout dílo z trhu a umístit
ho na místo, kde se stane součástí společného bohatství.“ Z mého výzkumu
vyplývá, že velká díla se jen tak sama neobjeví; jsou tvořena – nejen umělci
a jejich asistenty, nýbrž také obchodníky, kurátory, kritiky a sběrateli, kteří
podporují práci umělce. Tím neříkám, že umění je bezvýznamné nebo že
dílo, které se dostane do muzea, si nezaslouží tam být. V žádném případě.
Jde jen o to, že kolektivní přesvědčení není tak jednoduchá ani tajemná věc,
jak by si jeden myslel.
Jedním z témat, která se opakují v příbězích této knihy, je to, že
současné umění se stalo jakýmsi alternativním náboženstvím pro ateisty. Umělec
Francis Bacon jednou řekl, že člověk se může klamat jen chvíli, dokud si
neuvědomí, že je jen náhodou ve velkém plánu všech věcí. Pak dodal:
„Malování – a všechno umění – se stalo hrou pro rozptýlení člověka... a umělec
se musí do této hry opravdu ponořit, aby za něco stál“. Pro zainteresované
a fanoušky je umění stavící na konceptu jakýmsi existenciálním kanálem,
skrz který získává jejich život smysl. Vyžaduje schopnost učinit krok do
neznáma, ale vede také k pochopení důsledků. Stejně jako kostely a jiná
místa rituálních setkání plní i společenskou funkci, také události kolem umění
vytvářejí komunitu, kterou spojují společné zájmy. Editor a redaktor Eric
Banks, který se objevuje v kapitole 5, tvrdí, že nadšená společenskost
uměleckého světa přináší nečekané výhody: „Lidé opravdu mluví o umění, které
vidí,“ řekl. „Když čtu něco, řekněme, od Roberta Bolaña, nenajdu mnoho
lidí, se kterými bych se o tom mohl bavit. Čtení trvá dlouho a je soukromé,
zatímco umění podporuje rychlý vznik pomyslného společenství.“





14 | sedm dní ve světě umění
Navzdory jeho sobectví je pro umělecký svět velmi důležitá shoda názorů
stejně jako individuální analýza nebo kritické myšlení. V tom se podobá
společnosti zanícených následovníků čehokoliv. Umění sice uctívá neobvyklost,
je však také bohatým zdrojem konformity. Umělci vytvářejí díla, která
„vypadají jako umění“ a chovají se způsobem, který posiluje stereotypní
představy. Kurátoři uspokojují očekávání svých kolegů a správních rad svých muzeí.
Sběratelé se sbíhají v celých stádech, aby nakoupili díla malířů, kteří právě
frčí. Kritici vztyčují ukazovák, aby zjistili, kterým směrem vane vítr veřejného
mínění, aby „nenarazili“. Originalita se často nevyplácí, ačkoliv někteří lidé
skutečně riskují a inovují, což ostatním dává vnitřní smysl jejich práce.
Rozkvět trhu s uměním tvoří část děje, který se odehrává na pozadí této
knihy. Chceme-li se ptát, proč se trhu s uměním v posledních deseti letech
tak dařilo, musíme si nejprve položit jinou otázku, která je s problematikou
spojena: „Proč se umění stalo natolik oblíbeným?“ Příběhy této knihy
neustále činí narážky na možné důvody. Zde bych však chtěla předložit několik
nudných, vzájemně provázaných hypotéz. Zaprvé, lidstvo je vzdělanější než
kdy jindy v historii a kulturní zboží s komplexnějšími významy se nám
zalíbilo. (Procentuální podíl vysokoškolské populace v USA a ve Velké Británii se
v posledních dvaceti letech rapidně zvýšil.) V ideálním případě umění
provokuje myšlení a vyžaduje vynaložení aktivního úsilí, což přináší příjemné
pocity. Zdá se, že některé sektory kultury „usínají“. Jiná oblast přitahuje velkou
skupinu diváků, a to ta, jež se snaží čelit unaveným, tradičním postupům.
Zadruhé, i když jsme vzdělanější, méně čteme. Naše kultura stojí na pevných
základech televize nebo YouTube. Zatímco někteří lidé na tuto „sekundární
ústní tradici“ naříkají, jiní poukazují na současný nárůst vizuální
gramotnosti a s ní spojeným intelektuálním uspokojením, které je nyní běžnější než
dřív. Zatřetí, v našem stále globalizovanějším světě je i pro umění
jednodušší překračovat hranice. Mnohem snáze než kulturní projevy vázané na slova
se z něj může stát lingua franca a společný zájem mnoha rozdílných skupin.
Dalším důvodem, proč umění získalo na popularitě, je ironicky to, že se
jeho cena tolik zvýšila. Vysoké ceny přitahují média, díky nimž umění
dostalo punc luxusního zboží a symbolu společenského postavení. V době
rozkvětu trhu s uměním nejzámožnější vrstva lidstva ještě více zbohatla a svět
spatřil zrození miliardáře. Jak mi řekla Amy Cappellazzová z Christie ́s: „Když
už máte čtyři domy a soukromý tryskáč, co dalšího si můžete koupit?
Umění je nesmírně obohacující. Proč by lidé neměli chtít být vystaveni idejím?“
Je jisté, že počet lidí, kteří umění nejen že sbírají, ale přímo je hromadí, se
zvýšil z několika stovek na pár tisíc. V roce 2007 se v Christie ́s prodalo 793





úVOD | 15
uměleckých děl, jejichž cena přesáhla jeden milion dolarů. Jedinečné
umělecké výtvory se v našem digitálním světě plném klonovatelných kulturních
předmětů přirovnávají k nemovitostem. Mají hodnotu pevného majetku,
který se jen tak nevypaří. Aukční domy také začaly oslovovat lidi, kteří dříve
měli pocit, že jim kupování uměleckých děl nepřísluší. Zjevný příslib dalšího
prodeje podpořil vizi uměleckého díla jako výhodné investice a poskytl tak
trhu „větší likviditu“.
( 1 )
V době, kdy byl trh velmi silný, dělalo mnohým lidem starosti, že
potvrzení tržní hodnoty díla by mohlo zastínit ostatní reakce na ně. V dnešní době
se rekordní ceny vyskytnou jen občas a zřídka, a na důležitosti získávají jiné
druhy podpory, například pozitivní kritika, umělecké ceny a výstavy v
muzeích. Také se méně stává, že by se umělci nechali rozhodit neovladatelnou
touhou prodávat svá díla. I ten nejpodnikavější obchodník vám řekne, že
vydělávání peněz by mělo být vedlejším produktem umělecké tvorby, ne
umělcovým hlavním cílem. Umění potřebuje hlubší motivaci než je výdělek,
pokud si má uchovat svou odlišnost a nadhled nad jinými formami kultury.
Jelikož je svět umění tak různorodý, nepřehledný, ba přímo tajnůstkářský,
je těžké jej zobecňovat a nemožné poskytnout o něm vyčerpávající
informace. Navíc je málokdy opravdu snadné získat do něj přístup. Snažila jsem
se poukázat na tyto problémy poskytnutím sedmi příběhů, které se
odehrávají v šesti městech ležících v pěti zemích. Každá kapitola je deníkovým
záznamem jednoho dne. Tento přístup, doufám, čtenáři z pozice insidera
dostatečně přiblíží vnitřní mechanismy konkrétních institucí zásadních pro
existenci světa umění. Všechny příběhy jsou postaveny na přibližně třicítce
až čtyřicítce detailních rozhovorů a mnoha hodinách zákulisního
„pozorovaní účastníků“. I když se pro podobnou výzkumnou metodu většinou používá
přirovnání „být někde jako moucha na zdi“, spíš jsem se cítila jako „kočka na
lovu“, protože dobrý pozorovatel je jako toulavá kočka. Je zvědavý a
interaktivní, ale není hrozbou. Někdy může být dotěrný, ale je snadné jej ignorovat.
V prvních dvou kapitolách se věnuji protichůdným extrémům. Aukce je
podrobným popisem večerní dražby v Christie ́s v newyorském
Rockefellerově centru. Aukce fungují pro umělecké dílo jako konečná stanice – někdo říká
márnice − a umělci na ně většinou nechodí. Seminář naproti tomu zkoumá
( 1 )
Investiční hodnota umění přetrvává i v období recese. Kdo by si kdy pomyslel, že obraz
od Willema de Kooninga bude bezpečnější aktivum než akcie banky Lehman Brothers? Na
podzim 2008 tomu tak zjevně bylo.





16 | sedm dní ve světě umění
život na legendárním kurzu kalifornského Institutu umění, jakémsi
inkubátoru, v němž se ze studentů stávají umělci a naučí se vyjadřovat jazykem svého
oboru. Aukční síň se svou rychlou akcí a bohatstvím nesmírně lišila od
umělecké školy, v níž se vede hloubavý a úsporný život. Oba póly je však nutné
pochopit, abychom mohli proniknout do tajů fungování uměleckého světa.
Podobně také kapitoly Veletrh a Ateliér stojí navzájem v opozici; jedna se
zabývá spotřebou a druhá výrobou. Ateliér je ideálním místem pro
pochopení práce konkrétního umělce, ovšem veletrh je elegantním tržištěm, kde
davy návštěvníků a hustota uměleckých děl na metru čtverečním člověku
znemožňují soustředit se na vychutnání jakéhokoliv uměleckého výtvoru.
Veletrh umění Art Basel v Basileji je událost, která přispěla k
mezinárodnímu a zároveň sezónnímu pojetí uměleckého díla. Umělec Takaši Murakami,
který se objevuje i v Basileji, je hlavním protagonistou kapitoly Ateliér, jež se
odehrává ve třech jeho dílnách a slévárně v Japonsku. Murakamiho ateliéry
jsou mnohem větším podnikem než Warholova Fabrika. Nejde jen o budovy,
v nichž umělec tvoří. Ateliér je zároveň jevištěm, na němž se odehrává jeho
umělecký záměr, a platformou pro vyjednávání s kurátory a dealery.
V kapitolách 4 a 5, Cena a Časopis, najdete příběhy pojednávající o
debatě, posuzování a veřejné prezentaci. Cena sleduje den, kdy porota v čele
s ředitelem britské Tate Gallery Nicholasem Serotou rozhoduje o tom, který
ze čtyř finalistů vystoupí na pódium při slavnostním předávání Turnerovy
ceny, aby převzal šek na 25 000 liber. Kapitola zkoumá podoby soupeření
mezi umělci, funkcemi různých ocenění v jejich životě a vztahy mezi médii
a muzeem.
V kapitole Časopis se zabývám různými perspektivami funkce a
integrity umělecké kritiky. Nejprve sleduji editory časopisu Artforum
International, což je oborový časopis tištěný na lesklém papíru. Poté se vrhám do
konverzace s vlivnými kritiky, jako je například Roberta Smithová z deníku
New York Times. Pak pronikám na konferenci kunsthistoriků, abych zjistila,
jaké mají názory. Tato kapitola se zabývá mimo jiné tím, jaký vliv má titulní
stránka a recenze časopisu na způsob, jakým se umělecké dílo a umělec sám
zapisují do historie.
Poslední kapitola Bienále se odehrává v Benátkách uprostřed zmatku
nejstarší mezinárodní výstavy tohoto druhu. Benátské bienále je matoucí,
protože se tváří jako příležitost udělat si dovolenou, ale ve skutečnosti jde
o intenzivní profesionální událost, která je natolik společenská, že je těžké
soustředit se na umění. A tak je tato kapitola poctou pro ty kurátory, kteří
navzdory všemu i v Benátkách uměním žijí. V kapitole také reflektuji
esenúVOD | 17
ciální význam paměti pro pochopení současnosti a význam vhledu do
minulosti pro určení toho, co je vynikající.
Struktura sedmi dnů odráží mé přesvědčení, že umělecký svět není
„systém“ či hladce běžící stroj, ale spíš shluk konfliktních subkultur, z nichž
každá má jinou definici umění. Všichni, kdo v knize promlouvají, se shodnou na
tom, že umění by mělo probouzet myšlení. V Aukci je však umění v zásadě
předmětem investice a luxusu. V Semináři je to intelektuální snaha, životní
styl a povolání. V kapitole Veletrh je umění fetišem a koníčkem – toto pojetí
se mírně liší od aukce. V Ceně je umění muzejním lákadlem, novinovým
příběhem a dokladem umělcovy hodnoty. V Časopise je omluvou pro existenci
slov; je to něco, o čem se diskutuje a co se propaguje. V Ateliéru jde o
všechno výše zmíněné – to je také důvod, proč je Murakami ze sociologického
hlediska tak fascinující. A nakonec v Bienále je umění záminkou k
vytváření společenských kontaktů, zvědavost v mezinárodním měřítku a ponejvíce
pak je hlavní ingrediencí skvělé show.
Ačkoliv kniha Sedm dní ve světě umění může působit jako smršť příběhů
shrnutých do jednoho týdne, její vznik byl dlouhý a pomalý proces. Při svých
dřívějších etnografických výzkumech jsem se ponořila do nočního světa
londýnských tanečních klubů anebo jsem pracovala v přestrojení jako „brand
manažerka“ v reklamní agentuře. I když jsem se horlivě snažila proniknout
k jádru věci, za čas mě tato prostředí unavila. Umělecký svět ovšem
navzdory vyčerpávajícímu výzkumu považuji stále za fascinující. Jedním z důvodů
je jistě fakt, že je ohromně složitý. Další důvod se vztahuje k tomu, jak tato
oblast lidské činnosti stírá hranice mezi prací a hrou, místním a
mezinárodním, kulturním a ekonomickým. Mám pocit, že tím poukazuje na podobu
společenských světů budoucnosti. A i když mnozí znalci uměleckého světa
na něj rádi hází špínu, já musím souhlasit s vydavatelem Artfora Charlesem
Guarinem: „Je to místo, kde nacházím spřízněné duše – dostatečně divné,
převzdělané, anachronické, anarchistické lidi, kteří mě činí šťastným.“ Na
závěr bych chtěla říct, že když utichne hovor a davy se rozejdou, je možné
zažít dokonalé blaho v místnosti plné dobrého umění.





Aukční síň Christie ́s
licitátor Christopher Burge
New York, USA





1 aukce










aukce | 21
Je 16.45 jednoho listopadového dne v New Yorku. Christopher Burge,
hlavní licitátor aukční síně Christie ́s, právě zkouší zvuk. Pět zaměstnanců
přeměřuje vzdálenost mezi židlemi, aby se do místnosti vešlo co nejvíc
dobře situovaných klientů. Díla autorů jako je Cy Twombly a Ed Rusha, která
jsou považována za spolehlivou investici, visí na béžové tapetě na stěnách
aukční síně. Kritici přirovnávají interiér k drahému pohřebnímu ústavu,
někomu se ale jeho retromoderní atmosféra připomínající 50. léta líbí.
Burge se opírá o pultík z tmavého dřeva a vyvolává do prázdného sálu
uvolněnou britskou angličtinou číslovky. „Milion sto. Milion dvě stě. Milion
tři sta. Pro Amy a jejího dražitele na telefonu. Ne pro vás, pane. Ani pro
vás, madam.“ Usměje se. „Milion čtyři sta tisíc dolarů pro dámu vzadu...
Milion pět set tisíc, děkuji, pane.“ Pohledem zabrousí k imaginárnímu pultu,
u kterého budou za dvě hodiny zaměstnanci Christie ́s obsluhovat telefony,
a zjišťuje, nepřijde-li další nabídka. Trpělivě vyčkává, pokynutím hlavy
potvrdí operátorovu informaci, že dražitel na telefonu už výš nepůjde, a opět se
vrací pohledem do aukční síně, aby se zaměřil na své další dva fiktivní
dražitele. „Hotovo?“ pronese laskavým tónem. „Prodávám... za milion pět set
tisíc dolarů pánovi v uličce,“ a udeří kladívkem krátce a prudce, až nadskočím.
Kladívko umocňuje dění v síni a vynáší rozsudek. Slouží jako tečka na
konci prodeje každé položky, ale je také malým potrestáním pro ty, kdo
nešli s nabídkou dostatečně vysoko. Burge je velmi jemně láká na cukr: Toto





22 | sedm dní ve světě umění
unikátní umělecké dílo může být vaše, není krásné? Podívejte, kolik lidí by
ho chtělo, přidejte se, žijte trošku, nestrachujte se o peníze... Potom v
jediném okamžiku uštědří všem kromě autora nejvyšší nabídky ránu bičem,
jakoby rytmus prodeje jediné položky reprezentoval svádění a vášeň celého
uměleckého trhu.
Licitátoři, podobně jako herci, mají své úzkostné sny, a jedním z motivů,
které se v takových snech vyskytují, je právě prázdná aukční síň. Jiným
motivem je nahota před publikem. Pro Burgeho je však nejhorší noční můrou
sen, ve kterém nemůže uskutečnit prodej, protože není schopen se vyznat
ve svých nečitelných poznámkách. „Jsou tam stovky lidí, nervozita narůstá,“
vysvětluje Burge. „Jako když se hercům zdá, že slyší repliku, na kterou mají
navázat, ale nemůžou vyjít na scénu. Já zas nemůžu začít dražit, protože
moje poznámky nemají hlavu ani patu.“
Mnozí by dali všanc svůj život, aby se dostali k Burgeho přísně tajným
poznámkám. Dají se popsat jako scénář aukce. Poznámky k té dnešní čítají
šedesát čtyři stran, jedna stránka pro každou položku. Na každé stránce
je zasedací pořádek s vysvětlivkami, které informují o tom, kdo se chystá
nabízet a jestli jde o agresivního dražitele nebo o „pana opatrného“, který
se snaží udělat výhodný kup. Na každé stránce si Burge také poznamenal,
kolik nabízejí dražitelé v nepřítomnosti, jaká je rezerva prodejce (to je cena,
pod kterou se dílo nesmí prodat), a téměř u čtyřiceti procent položek má
uvedeno, kolik činí záruka, čili suma, kterou prodávající dostane nehledě na
to, jestli se dílo prodá nebo ne.
Významná aukce současného umění se koná v newyorské Christie ́s
dvakrát do roka (v květnu a listopadu) a v londýnské Sotheby ́s třikrát za rok
(v únoru, červnu a říjnu). Tyto dvě síně mají společně pod kontrolou 98
procent světového aukčního prodeje umění. V angličtině může pro aukci
používané slovo výprodej naznačovat slevy a nízké ceny, ale v aukční síni jde o to,
vyhnat cenu co nejvýš. Právě tyto výjimečné ceny udělaly z uměleckých aukcí
divácky oblíbený sport společenské smetánky. Odhad prodejních cen se pro
dnešní večer pohybuje od 90 000 dolarů po sumy natolik závratné, že
informace o nich jsou k mání pouze „na vyžádání“.
„Až dražba začne,“ vysvětluje Burge, „pojedu na plný plyn. Budu to mít
natrénované, prošel jsem si všechny možné scénáře padesátkrát, je to
k zbláznění.“ Burge si upraví kravatu a narovná svůj tmavě šedý oblek. Má
tak obyčejný účes, že je těžké jej popsat. Má také perfektní výslovnost a
kontrolovanou gestikulaci. „Na těchto večerních aukcích,“ pokračuje, „je
obecenstvo spíš nepřátelsky naladěné. Jako v koloseu se zde čeká na znamení





aukce | 23
palcem – buď nahoru, nebo dolů. Chtějí buď úplnou katastrofu, potoky krve
a řev: ‚Odtáhněte ho,‘ anebo rekordní ceny, obrovské vzrušení, legraci –
veselý divadelní večer.“
Burge je považován za nejlepšího ve svém oboru. Říká se o něm, že je
celkově okouzlující a je schopen udržet aukční síň pod kontrolou. Já ho vnímám
spíš jako sebevědomého dirigenta orchestru anebo autoritativního
ceremoniáře než jako oběť gladiátorského zápasu. „Kdybyste jen věděla, jaký mám
strach,“ vysvětluje. „Aukce je jednou z nejnudnějších událostí, kterou lidstvo
poznalo. Lidé na ní sedí celé hodiny a poslouchají jednoho idiota, který na
chvíli nezavře pusu. Je tam horko. Je to nepohodlné. Někteří usínají. Je to
stresující pro zaměstnance a pro mě samotného je to děsuplná zkušenost.“
Ale vypadáte, jako byste se výborně bavil, odporuji. „To dělá skotská,“
odpovídá s povzdechem.
Burgeova představivost se neomezuje pouze na ceny, které na aukci
vyvolává. I v nejnudnější součásti světa umění mají aktéři svoje zvláštnosti.
Burge sice vypadá až úzkostlivě konvenčně, nicméně ukazuje se, že tato
zdánlivá obyčejnost je přinejmenším z části naučená: „Pořád si dělám
starosti, že najedu na nějakou rutinu a stanu se svou vlastní karikaturou. Máme
k dispozici armádu poradců a koučů, kteří nás pozorují. Natáčejí nás na
video a po aukci dostáváme zpětnou vazbu, abychom se zbavili verbálních
tiků, přehnaných gest a jiných osobitých znaků chování.“
Tlak veřejnosti je pro hráče na poli se současným uměním vcelku nová
věc. Prodej děl žijících autorů se až do konce padesátých let dvacátého
století nijak neroztruboval. Kariéra umělce, jako byl Picasso, se vytvářela
v soukromé sféře. Lidé možná věděli, že je slavný, a říkali si: „Tohle by
namalovalo i dítě,“ ale nikdy je nemohly šokovat ceny, za které se prodávala
jeho díla, protože je neznali. V dnešní době se umělec může dostat na titulní
stránku celostátního tisku jen díky tomu, že se jeho dílo prodalo v aukci za
rekordní cenu. Navíc se ještě zkracuje doba mezi tím, kdy dílo opustí ateliér
svého tvůrce, a tím, kdy je poněkolikáté prodáno. Sběratelé projevují zájem
o nové, čerstvé a mladé umění jako nikdy předtím. Burge ovšem vysvětluje,
že to souvisí také s aktuální nabídkou: „Dochází nám starší materiál, a tak se
trh přesouvá směrem k současnosti. Měníme se z velkoobchodu s použitým
zbožím na něco, co je v podstatě maloobchod. Nedostatek staršího zboží
tlačí na výsluní novější práce.“
Burge odchází na klíčovou předprodejní schůzku, aby si potvrdil
informace a přidal do svého tajného notesu poslední detaily. „Těsně před aukcí
už většinou máme jasnou představu o tom, jak bude prodej probíhat,“ říká





24 | sedm dní ve světě umění
obchodník z Christie ́s. „Zaznamenali jsme si každou žádost o informace
týkající se stavu, oprav a restaurace díla. Většinu klientů známe osobně.
Třebaže nevíme, jak moc budou tlačit na pilu, máme jasno v tom, kdo bude
mít zájem o které dílo.“
Aukční domy se dříve řídily nepsaným pravidlem „snažit se“ neprodávat
díla, která nebyla alespoň dva roky stará. Nechtěly se plést pod nohy
obchodníkům s uměním, protože neměly čas ani zkušenosti s prodejem úplně
čerstvých uměleckých děl. Prodej děl žijících autorů je navíc – až na čestné
výjimky jako je Damien Hirst – považován za nepředvídatelný a nevýhodný.
Jak mi řekl jeden zaměstnanec Sotheby ́s ve chvilce sdílnosti: „Nezabýváme
se umělci, jen jejich prací, a je to tak jenom dobře. Strávil jsem s umělci
spoustu času a jsou jako ta zatracená osina v zadku.“ Proto taky smrt
umělce může být velmi výhodná, neboť ukončí dodávku nových děl, uzavře
autorovo dílo a umožní trhu jasně se vymezit.
Většina umělců nikdy nebyla na aukci a ani po tom netouží. Cítí se
zklamáni tím, že aukční síně nakládají s uměním jako s každou jinou
obchodovatelnou komoditou. Lidé ze světa aukčních síní hovoří o obrazech, sochách
a fotografiích jako o „majetku“, „aktivech“ nebo „položkách“. Provádějí
„hodnocení“ spíš než „kritiku“. Například „dobrý Basquiat“ byl vytvořen v roce
1982 nebo 1983 a obsahuje hlavu, korunu a červenou barvu. Pozornost se
nesoustředí na význam uměleckého díla, nýbrž na charakteristiky
umožňující dobrý prodej, což vede k fetišizaci raných či typických známek autorova
stylu. Paradoxem je, že z celé škály lidí točících se kolem umění lze nejspíš
od zaměstnanců aukčních domů očekávat, že ve snaze prodat použijí
idealizované pojmy jako „génius“ či „mistrovské dílo“.
Obchodníci s uměním, kteří umělce zastupují, připravují výstavy čerstvě
vytvořených děl a budují jejich kariéru, považují aukce za něco nemorálního až
ďábelského. Jak se jeden z nich vyjádřil: „Napadají mě jen dvě profese, u nichž
se k označení místa provozování živnosti používá slovo dům.“ Obchodníci na
sekundárním trhu naproti tomu přijdou jen zřídkakdy do kontaktu s umělcem,
úzce spolupracují s aukčními domy a pečlivě rozehrávají hru trhu.
Primární dealeři se obvykle snaží neprodávat lidem, kteří nakoupené
umění obratem prodávají na aukcích – nechtějí totiž ztratit kontrolu nad
cenami díla svého autora. I když vysoké výtěžky z aukcí mohou primárnímu
dealerovi umožnit zvýšení cen autorova aktuálního díla, finanční
ohodnocení může také způsobit zmatek v umělcově kariéře. Mnozí vnímají aukci jako
barometr uměleckého trhu. Dílo umělce se může dobře prodávat během
jeho sólové výstavy v nějaké důležité výstavní síni, nicméně za tři roky se





aukce | 25
může stát, že cena při aukci nedosáhne výšky rezervované ceny a dílo utrpí
potupu v podobě nálepky „nevydraženo“. Aukční domy zhoršují dramatické
výkyvy vkusu, když publikují informace o tom, že někdo byl minulý rok
ochoten zaplatit půl milionu dolarů za dílo určitého autora, ale letos se podobné
dílo stejného umělce prodalo za necelého čtvrt milionu. Dosažení rekordní
ceny oživuje vnímání díla v očích veřejnosti. Podobně lze neúspěch v aukci
přirovnat k návštěvě zubaté s kosou.
Je 17:30. Měla bych být o půl bloku dál a dělat rozhovor s odborným
konzultantem umění Philippem Ségalotem. Proběhnu kolem Gila, oblíbeného
dveřníka Christie ́s, na 49. západní ulici a stihnu vejít do kavárny půl minuty
před mým protějškem. Ségalot dříve pracoval v Christie ́s a teď je
spoluvlastníkem významné poradenské firmy, která se jmenuje Giraud, Pissarro,
Ségalot. Člověk jako on může s finanční podporou svých klientů umělci
„vytvořit trh“.
Oba si dáváme rybí carpaccio a perlivou vodu. Ačkoliv má Ségalot na
sobě klasický oblek, jeho vlasy jsou silně nagelované a on tak není ani in ani
out, ale prostě svůj. Ségalot nikdy umění nestudoval. Udělal si MBA, potom
pracoval v marketingu pro L ́Oreal v Paříži. Vysvětluje, že „není náhodou, že
jsem přešel od kosmetiky k umění. Oba obory se zabývají krásou. Zabývají
se něčím postradatelným, něčím abstraktním.“
Ségalot mluví velmi rychle a vzrušeně s výrazným francouzským
přízvukem. Dlouhodobě působí jako poradce samorostlého miliardáře Françoise
Pinaulta, který je jednak majitelem Christie ́s a jednak významným
sběratelem. Tím pádem třímá v ruce dvousečný meč.
( 2 )
Když Pinault svěří dílo
Christie ́s, buď vydělá na prodeji anebo – pokud se dílo nevydraží – přidá
další kousek do své sbírky. „François Pinault je mým oblíbeným sběratelem,“
vyznává se Ségalot. „Má opravdovou vášeň pro současné umění a výjimečný
instinkt na mistrovská díla. Rozumí kvalitě. Má neuvěřitelné oko.“ Klíčovým
momentem v práci odborného konzultanta je vytvořit mystiku sbírky, na
níž pracuje. Každé umělecké dílo, které se stává součástí Pinaultovy sbírky,
tím nabývá na hodnotě. Původcem je sice sám umělec, dílo je však zásadně
zhodnocováno rukama, jimiž prochází. A tak každý, kdo se podílí na trhu
s uměním, mu přidává na hodnotě.
( 2 )
V roce 2007 se Pinault umístil na 34. místě seznamu miliardářů v časopise Forbes.
Vlastní mnoho luxusních značek, například Gucci, Yves St. Laurent, Sergio Rossi, Balenciaga
a Château Latour.





26 | sedm dní ve světě umění
Pinault je jedním z dvacítky sběratelů, se kterými Ségalot a jeho partneři
pravidelně spolupracují. „V uměleckém světě je rozhodně nejlepší být
sběratelem umění,“ vysvětluje Ségalot. „Na druhém místě jsme my. Lidé naším
prostřednictvím nakupují práce, které bychom koupili sami, kdybychom si
je mohli dovolit. Podržíme je několik dní či týdnů, ale nakonec jdou dál, a to
přináší nesmírné uspokojení. Někdy pociťujeme závist, ovšem naše práce
spočívá v nalezení správného sběratele pro konkrétní dílo.“
Jak Ségalot pozná, že narazil na to správné dílo? „To prostě cítíte,“
pronáší zapáleně. „Nikdy si o umění nečtu. Nezajímá mě literatura zabývající
se uměním. Odebírám všechny časopisy o umění, ale nečtu je. Nechci se
nechat ovlivnit uměleckou kritikou. Dívám se. Nechám se naplnit obrazy.
O umění není potřeba tak moc mluvit. Jsem přesvědčen o tom, že dobrá
práce za sebe promlouvá sama.“ Víra v intuici je společná většině sběratelů,
odborníků a dealerů, a rádi o ní mluví. Je ale vzácné, aby se člověk z branže
dobrovolně přiznal k tomu, že nečte literaturu o umění. To vyžaduje
odvahu. Velká skupina předplatitelů časopisů zaměřených na umění si prostě
prohlíží obrázky a mnozí sběratelé si stěžují, že umělecká kritika, převážně
ta vycházející v hlavním oborovém časopise Artforum, je nesrozumitelná.
Většina odborných konzultantů je na druhou stranu hrdá na to, že se věnuje
důkladnému bádání.
Lidé, kteří nakupují na aukcích, tvrdí, že je to jedinečná zkušenost:
„Srdce se vám rozbuší. V krvi vám proudí adrenalin. I nejrezervovanější z kupců
se pořádně zapotí.“ Pokud přihazujete v aukční síni, jste účastníkem show,
a pokud něco koupíte, je to vítězství před zraky veřejnosti. Ve slangu
aukčních síní se také říká, že někdo dílo „získal“. Ségalot tvrdí, že nikdy není
nervózní, ale přiznává, že cítí něco na způsob milostného dobývání. „Nákup
je velmi snadný. Mnohem těžší je odolávat pokušení koupit. Musíte být
vybíravý a náročný, protože nákup díla je nesmírně uspokojujícím a mužným
činem.“
Psychologie nákupu je složitá až zvrácená. Ségalot vysvětluje svým
klientům, že „ty nejdražší nákupy – takové, při kterých vám srdce krvácí – se
ukážou být těmi nejlepšími.“ Ať už je důvodem tvrdý boj s konkurencí anebo
finanční zátěž, umění s sebou nese něco neodolatelného, co je těžké
pochopit. Stejně jako láska, i umění zvyšuje touhu.„Přihoďte, ale zároveň se
připravte na to, že vaši nabídku navýším,“ varuje Ségalot své klienty. „Dostal
jsem se vlastním přičiněním do situací, kdy jsem se obával mluvit po aukci
se sběratelem, protože jsem nakoupil významná díla a utratil dvakrát tolik,
než jsme měli dohodnuto.“





aukce | 27
Snažím se položit otázku o vztahu konzultantovy práce a přeplácení
umění. Když konzultanti pracují za provizi, nevydělají si, pokud nenakoupí.
Pracují-li za honorář, nejsou vystaveni tomuto střetu zájmů. Zatímco však
hledám odpovídající slova, kterými bych vhodně formulovala toto citlivé
téma, Ségalot se podívá na hodinky a s lehkým zděšením ve tváři se omluví,
vstane, zaplatí a prohlásí: „Bylo mi potěšením.“
Sedím, dopíjím vodu a třídím si myšlenky. Nadšení Ségalota je nakažlivé.
Seděli jsme spolu skoro hodinu a celou dobu mluvil naprosto přesvědčivě.
Pro jeho práci je tato schopnost klíčová. Trh s uměním je na jedné straně
chápán jako nabídka a poptávka uměleckých děl. Na straně druhé jde o trh
s vírou. Mottem oboru je rčení „Umění má pouze takovou hodnotu, jakou je
za ně někdo ochoten zaplatit.“ Podobně jako ve vztahu podvodníka a jeho
oběti, i zde vše stojí na lidech, kteří opravdu věří každému slovu, které
vyřknou – alespoň v momentě, kdy ho pronášejí. Proces aukce spočívá v
udržování důvěry na všech stupních – důvěry v to, že umělec je a zůstane
významný; v to, že jde o dobré dílo; i v to, že ostatní nestáhnou svou finanční
podporu.
18:35. Otočné dveře ve skleněné stěně sahající do druhého patra
Christie ́s se nezastaví. Stále jimi procházejí lidé, kteří si koupili lístky na dnešní
dražbu. Mnozí dealeři a konzultanti jsou už tady, protože večerní aukce je
dobrou příležitostí potkat se a seznámit s nějakými těmi boháči. Ve frontě
na šatnu a potom i v řadě na aukční mávátka lidé spekulují, kterým dílům
se povede dobře, kdo bude pravděpodobně nakupovat a co. Každý něco ví.
Lidé ztišují hlas, když vyřknou jméno nebo číslo položky, takže
nezainteresovaný slyší jen závěr: „To půjde na dračku.“ nebo „To je strašně přehnaný
odhad.“ Pomalu se rozcházejí na svá místa, sběratelé si vzájemně přejí hodně
štěstí nebo se loučí slovy: „Uvidíme se v Miami.“ Všem září úsměvy na rtech.
Jedná se o mezinárodní sešlost. Je slyšet francouzština, ať už belgická,
švýcarská nebo pařížská. Belgie a Švýcarsko jsou země s pravděpodobně
největším počtem sběratelů současného umění na hlavu. Do druhé světové
války byla hlavním centrem obchodu s uměním Francie. Po válce se toto
centrum přesunulo do Londýna, kde zůstalo do začátku osmdesátých let.
Ale teď význam Londýna poklesl a nakupující většinou přihazují přes telefon.
Jak se tak dívám na to hemžení, je těžké uvěřit, že New York byl až do konce
sedmdesátých let na periferii ochodu s uměním. Prodeje v Christie ́s začaly
teprve v roce 1977, ale právě teď to tady podle slov jednoho z odborníků
aukční síně „žije a všichni velcí hráči jsou v této místnosti“.





28 | sedm dní ve světě umění
Vidím Davida Teigera, téměř osmdesátiletého sběratele žijícího v New
Yorku. Mluví se zachovalou dámou, která bude přibližně v jeho věku.
„Které období sbíráte?“ ptá se žena.
„Dnešní ráno,“ odpovídá Teiger.
„Máte rád díla mladých umělců?“ vyptává se žena vážně.
„Ne vždycky se mi líbí, ale kupuju je,“ dělá si legraci Teiger.
„Takže... chystáte se dnes přihazovat?“
„Ne. Nechodím sem nakupovat. Chodím nasávat aroma nabízeného zboží –
odhadnout, kam se ubírá vkus veřejnosti. Ne že bych se pak ubíral stejnou
cestou. Vydám se směrem, kterým se jiní ani nepodívají, který ani nedocení.“
Teiger si zakládá na své nezávislosti. Aukce jsou na jeho vkus příliš
prodchnuté stádní mentalitou. V roce 1963 koupil Andyho Warhola na výstavě
ve Stable Gallery. „Víte, kolik jsem za něj zaplatil?“ ptá se. „720 dolarů! Víte,
kdy MoMA koupila svého prvního Warhola? V roce 1982!“ Když má tohle
za sebou, proč by teď utrácel 10 milionů dolarů za méně významného
Warhola? Nehodilo by se to k dobrodružné představě, kterou o sobě má. Není
takovým typem sběratele.
Kdo tedy nakupuje na aukci? Mnozí „seriózní“ sběratelé současného
umění nakupují u primárních dealerů. Mít náskok je mnohem levnější, i když
také riskantnější. Při následném prodeji už je riziko nižší, protože díla jsou
prověřená trhem. Umění je neocenitelné, ale jistota stojí hromadu peněz.
Malé procento sběratelů nakupuje pouze na aukcích. „Vyhovuje jim
disciplína a pevný termín,“ objasnil mi jeden z ředitelů aukční síně Sotheby ́s.
„Jsou velmi zaneprázdnění a aukce jim pomůže rozhoupat se k činu. Líbí se
jim otevřenost veřejné dražby, zvláště pokud někdo nabízí cenu jen o něco
málo nižší než oni. Také mají rádi jistotu, že zaplatili tržní cenu odpovídající
konkrétnímu dni a místu.“
Důvodem k nákupu na aukci je snaha vyhnout se politikaření, které
člověk může čekat od primárních prodejců. Ti se v zájmu budování kariéry
svého umělce snaží prodávat jen sběratelům s odpovídající pověstí. A tak
se na díla autorů – především takových, kteří tvoří jen omezený počet děl
ročně – stojí předlouhé fronty. Někdy tak dlouhé, že na ty, kteří nejsou
uznáni dostatečně elitními či erudovanými, se nikdy nedostane. Někteří lidé
pracující pro aukční síně si stěžují na „úplný nedostatek materiálu na trhu“
a na „nedemokratické“ postupy primárních obchodníků. Jistý odborník ze
Sotheby ́s se vyjádřil: „Abych byl upřímný, myslím, že ten seznam čekatelů je
sprosťárna. Aukce se s tím vypořádala, protože kdokoliv může skočit přímo
na začátek fronty, když přihodí nejvyšší částku.“





aukce | 29
V 18:50 stoupám po schodech do aukční síně a přidávám se k
zástupcům tisku, kteří jsou namačkáni v části pouze na stání vymezené
červenými lany. Celé uspořádání dává novinářům jasně najevo, kde je jejich místo.
Na dražbě starých mistrů v Sotheby ́s jsme dostali ponižující obrovské bílé
samolepky PRESS. Je evidentní, že v hierarchii tohoto světa peněz a moci
figurují zástupci tisku někde na dně. Jeden sběratel se vyjádřil o jistém
novináři: „Zjevně není moc dobře zaplacený. Nemá přístup k důležitým lidem,
a tak musí své články lepit ze zbytků. Musí to být otrava točit se kolem velké
hostiny, když víte, že vás tam nechtějí.“
Výjimku tvoří jedna novinářka píšící pro New York Times. Carol Vogelová
na vysokých podpatcích a se šedivým mikádem má rezervované místo před
červeným hrazením, což jí umožňuje vstát a procházet se po místnosti. Je
hrdým ztělesněním moci novin, pro které píše. Vidím, jak se baví s předními
dealery a sběrateli, kteří chtějí mít možnost ovlivnit její zprávy, i když jejich
tipy a názory jsou jen pořádnou porcí zmatených domněnek.
Ve středu strkajících se novinářů stojí Josh Baer. Ve skutečnosti
nepracuje jako novinář, ale více než deset let vydává elektronický zpravodaj The
Baer Faxt, který se mimo jiné zabývá tím, kdo nakupuje na aukcích. Baer
se trochu podobá Richardu Gereovi; pohledný Newyorčan s hustou šedivou
hřívou a brýlemi s černou obroučkou. Jeho matka je celkem známá
minimalistická malířka a on sám provozoval deset let galerii, takže dobře zná
umělecké kruhy. „Můj zpravodaj dobře přispívá k vytváření iluze transparentnosti,“
připouští. „Lidé mají příliš mnoho informací a jsou příliš nevzdělaní. Jejich
znalosti jsou povrchní. Podívají se na obraz a vidí jeho cenu. Myslí si, že
jediná hodnota, kterou dílo má, je cena, kterou někdo zaplatí na aukci.“ Ačkoliv
umělecký svět obecně − a trh s uměním o to víc − je značně neprůhledný,
pokud máte přístup k důvěrným zdrojům, vidíte do věcí lépe. Baer
vysvětluje, že „lidé rádi mluví o sobě a rádi ukazují, co vědí. I já musím právě teď
s tímto pokušením bojovat – musím se snažit ovládnout nutkání ohromit
vás vlastní důležitostí.“
Většina reportérů se zajímá jen o úzký okruh informací. Dělají si
poznámky o cenách a snaží se zjistit, kdo přihazuje a kupuje. Nejsou to kritici umění.
Nepíšou o umění, jejich oborem je obchod s informacemi o tom, co kdo dělá.
Jeden novinář „hlídá mávátka“, čili zapisuje si čísla na aukčních mávátcích,
když lidé přicházejí na svá místa, aby se později při dražbě snáze zorientoval,
až licitátor ohlásí číslo vítězného dražitele. Ostatní se snaží zaznamenat, kde
kdo sedí. Všichni reptají na to, že se musí v koutku pro tisk mačkat, a navíc,
že odtud mají špatný výhled. Posmívají se okázalému sběrateli, který dostal





30 | sedm dní ve světě umění
„špatné místo“ a klábosí o tom, jak nejlépe popsat člověka, který se
prodírá ke své židli. „Osobitý,“ navrhuje umírněný britský dopisovatel. „Vulgární,“
říká Baer. „Šašek,“ pronáší rozhodným hlasem někdo ze zadní části davu.
Přestože aukční síň pojme tisícovku lidí, působí intimně. Místo k sezení je
známkou postavení a důvodem k hrdosti. Přesně uprostřed místnosti sedí
Jack a Juliette Goldovi (což nejsou jejich pravá jména), zanícený sběratelský
pár, bezdětný, na prahu padesátky. Vždy v květnu a listopadu přiletí do New
Yorku, ubytují se ve svém oblíbeném pokoji v hotelu Four Seasons a chodí na
večeře s přáteli do Sette Mezzo a Balthazara. „Je to tak,“ vysvětluje mi
Juliette později, „že jsou tu místa na stání, příšerná místa, dobrá místa, lepší místa
a místa v uličce – ta jsou nejlepší. Významní sběratelé, kteří nakupují – ti sedí
vepředu a mírně napravo. Významní sběratelé, kteří nenakupují – ty najdete
spíš vzadu. Pak máme samozřejmě prodávající, ti se skrývají nahoře v
luxusních soukromých lóžích. Je to úplný obřad. Jen s malými výjimkami sedí
všichni přesně na stejných místech jako v loňské sezóně.“ Jiný sběratel zase
přirovnal večerní aukci k „návštěvě synagogy o svátcích. Všichni se znají, ale
vídají se jen třikrát do roka, takže klevetí a povídají si o tom, co v mezičase
podnikali.“ Kolují zde anekdoty o nejmenovaných sběratelích, kteří se natolik
ponořili do klábosení, že zapomněli přihazovat.
Část potěšení z aukce spočívá v příležitosti být viděn. Juliette má na
sobě šaty od Missoniho a kromě ohromného vintage diamantového
prstenu od Cartiera nemá žádné šperky. („Je nebezpečné nosit na aukce Pradu,“
upozorňuje, „mohlo by se vám stát, že budete mít stejné šaty jako tři
členové týmu Christie ́s.“) Jack si oblékl jemně proužkovaný oblek od Zegny
kombinovaný s kobaltově modrou kravatou Hermès. Jack a Juliettte někdy
kupují, někdy prodávají, ale většinou se aukce účastní proto, že tuto
událost prostě milují. Juliette, jejíž evropští rodiče sbírali umění, je romantička
a Jack, jehož názory se odvíjejí od toho, jak se daří jeho obchodům s akciemi
a nemovitostmi, je pragmatik. Juliette mi řekla, že „aukce je jako opera se
svým vlastním jazykem, který se musíte naučit dekódovat“. Jack se tváří,
jakože souhlasí, ale když nakonec promluví, popisuje zcela jinou událost. „Ano,
i když se přímo aukce neúčastníte, emocionálně jste na ní zainteresovaný,
protože máte doma podobná díla od deseti autorů. A aukce je okamžitým
zhodnocením díla.“
Dnešní aukce je něco víc, než jen série šedesáti čtyř prostých
obchodních úkonů; je to kaleidoskop protichůdných interpretací a finančních
jednání. Když jsem se Jacka a Juliette zeptala, proč se podle nich sbírání umění
stalo v posledních letech tak populárním, mluvila Juliette o tom, že si stále





aukce | 31
více lidí začíná uvědomovat, jak může umění obohatit jejich život. Jack si
naopak myslí, že za nárůstem sběratelství stojí fakt, že z umění se stal
přijatelný způsob, jak „diverzifikovat vlastní investiční portfolio“. Dále říká, že
„ačkoliv se to dřívějším ryzím sběratelům může zdát urážlivé, noví sběratelé
vydělávající v hedgeových fondech jsou velmi opatrní na to, do čeho vkládají
své peníze. Hotovost má v dnešní době tak malou návratnost, že se investice
do umění nezdají být tak hloupým nápadem. Proto se trhu s uměním tak
daří – není prostě příliš mnoho jiných lepších možností. Kdyby burza dvě
až tři čtvrtletí za sebou prudce rostla, potom by paradoxně mohl mít trh
s uměním problém.“
Svět umění je natolik malý a izolovaný, že jej příliš neovlivňuje politika.
„Na aukci, která se konala po 11. září,“ vysvětluje Juliette, „člověk vůbec
nevnímal, co se děje venku. Vůbec. Pamatuju si, jak jsem seděla na
listopadové aukci a říkala Jackovi, že až odsud vyjdeme, Dvojčata budou zase stát
a všechno na světě bude v pořádku.“
Velké pohromy vliv možná nemají, ale běžné pomluvy mohou zničit
pověst díla. Jack mi pověděl o známých, kteří prodávali sbírku své babičky.
„Měli v ní krásný obraz Agnes Martinové, ale nějak se rozneslo, že když se
na něj člověk podívá vzhůru nohama za určitého osvětlení s přimhouřenýma
očima, zjistí, že je poškozený. Celý umělecký svět se toho chytil. Cena šla
dolů o dobrého půl milionu dolarů, jen kvůli tomu, že nějaký blbec tuhle
pomluvu rozšířil. Naopak, když se o nějakém umělci roznese, že se bude
stěhovat k Larrymu, všichni si od něj hned chtějí něco koupit, než půjdou
ceny nahoru.“ Mluvil o Larrym Gagosianovi, jednom z nejmocnějších
obchodníků s uměním na světě, který vlastní galerie v New Yorku, Los Angeles,
Londýně a Římě, jenž ze zásady zvedá o polovinu ceny děl umělců, které
začíná zastupovat.
Většina lidí přiznává, že si tyhle intriky užívá. Jsou však i tací, pro které je
soutěživý podtón podobných debat nesnesitelný. Jistý londýnský obchodník
by se nejraději aukcím zcela vyhnul. Vysvětlil to takto: „Jen tak mezi námi,
jsou to zasraní pokrytci. Všichni po sobě jdou. Jejich rozhovory jsou plné
úskoků a přisprostlých příběhů ze světa umění. Je to živý obraz přetvářky
a chamtivosti. Vejdete do místnosti a všichni jsou tak šťastní, zdraví vás,
ptají se, jak se vám daří, a přitom vás chtějí jen vochcat.“
V 19:01 už se jen pár opozdilců snaží dostat ke svým židlím, když
Christopher Burge udeří kladívkem. „Dobrý večer, dámy a pánové. Vítejte
v Christie ́s na večerní dražbě poválečného a současného umění.“
Předčítá pravidla týkající se podmínek aukce, poplatků za zprostředkování





32 | sedm dní ve světě umění
a daní. Potom zvolá: „Položka číslo jedna“ a dražba začíná. „Čtyřicet čtyři
tisíc, čtyřicet osm tisíc, padesát tisíc, padesát pět tisíc.“ Vypadá
uvolněnější, než když byla místnost prázdná. Nalevo od něj visí velká černobílá
světelná tabule, na které se objevují vyvolávané sumy v amerických
dolarech, eurech, librách, japonských jenech, švýcarských francích a
hongkongských dolarech. Po jeho pravé ruce je na barevné obrazovce vidět,
která položka se právě draží. Po obou stranách licitátora stojí
zaměstnanci Christie ́s u dvou ohrazených pultů připomínajících lavice porotců
u soudu. Mnozí z nich telefonují s někým, kdo právě přihazuje anebo se
k tomu chystá. Jedná se o kupce, kteří buď nejsou na místě anebo chtějí
zůstat v anonymitě. Někdo jako Charles Saatchi, reklamní magnát, z nějž
se stal překupník umění, a který na aukce nikdy nechodí. Publicitu nemá
rád, a tak buď nakupuje přes telefon anebo za sebe pošle někoho jiného.
Pokud se mu podaří vybrané dílo získat, zvláště za rekordní cenu, může to
po dražbě rozhlásit. Pokud se mu zvítězit nepodaří, nikdo se o tom
nedozví a on si zachová tvář.
Kladívko odklepne prodej položky číslo jedna za 240 000 dolarů; po
zaplacení poplatku za účast v dražbě (poplatek za zprostředkování činí 19,5
procenta do 100 000 dolarů a 12 procent nad 100 000 dolarů) se konečná
cena vyšplhá na 276 300 dolarů. Tento obchod trval od první k poslední
nabídce jen něco málo přes minutu a půl. Aukce většinou probíhá rychle,
když se dílo prodává za cenu blížící se nejnižší odhadní ceně. Pokud je však
konečná cena třikrát vyšší než nejvyšší odhad, tak jako tomu bylo u této
položky, trvá vše o trochu déle. V každém případě je aukce ohromně rychlý
způsob prodeje uměleckého díla.
„Máme tu položku číslo dvě,“ uvádí Burge. „Richard Prince vystavený po
mé pravé straně. A začínáme na devadesáti tisících. Za devadesát tisíc.
Devadesát pět, sto tisíc, děkuji. Sto deset, sto dvacet tisíc, pane? Ano, sto
dvacet tisíc, sto třicet tisíc... “
Není náhoda, že ani jeden z vyvolávačů na večerní dražbě v New Yorku
není Američan. Tobias Meyer, hlavní licitátor v Sotheby ́s, je Němec. Simon
de Pury, licitátor a spolumajitel menší aukční síně specializující se na prodej
současného umění Phillips de Pury, je francouzsky mluvící Švýcar. Burge je
samozřejmě Brit. Tito Evropané vnášejí do série drsných obchodních
jednání určitou míru kontinentální sofistikovanosti. Jako přátelské gesto v duchu
starosvětské noblesy se zaměstnanci aukčních domů oficiálně nazývají
„specialisté“ a říká se jim neformálně „experti“. Aplikují své znalosti z historie
umění na tržní trendy, aby mohli odhadnout cenu uměleckého díla, připravit





aukce | 33
je do aukce a vzbudit o něj zájem. Nicméně jeden z „expertů“ se k tomu
vyjádřil takto: „Stejně jsme jen finanční analytici a makléři.“
Amy Cappellazzová, specialistka a také jedna z ředitelek oddělení
poválečného a současného umění v Christie ́s, je živá bruneta s jasnýma očima
a zemitým způsobem vyjadřování. Patří mezi hrstku Američanů v horních
patrech vedení společnosti a momentálně je jedinou ženou na přední pozici
„významně vydělávajícího“ oddělení. Během rozhovoru, který jsem s ní
pořídila před aukcí, oplývala energií, teď z ní vyzařuje klid. „Na aukci samotné
mě tréma netrápí,“ svěřuje se mi. „Tou dobou už máme všechnu tvrdou
práci za sebou. Asi osmdesát procent času trávíme sháněním dobrých děl
k prodeji a dvacet procent sháněním kupců. Získání dobrého díla je klíčové.
Musíme našim klientům stále častěji připomínat, že pokud by se rozhodli
proměnit umělecké dílo visící u nich doma na zdi v likvidní majetek, měl by
možná větší hodnotu než celý jejich dům.“
Princeovo dílo Untitled (Cowboy) / Bez názvu (Kovboj) je autorovou
přípravnou verzí a prodává se ve prospěch neziskové organizace Tibet House.
Přihazování v této chvíli přestalo a Burge se pokouší vymámit z účastníků
dražby ještě jednu nabídku. Základem úspěchu je oční kontakt. Dívá se na
každého z nabízejících, jako by kromě něj nikdo v místnosti nebyl. „Dvě stě
šedesát tisíc. Dvě stě sedmdesát, madam? Kdo dá víc? Přihodí ještě někdo
tam vzadu? Ne. Takže máme dvě stě šedesát na telefonu a je to výzva pro
vás v sále. Varuji vás, budeme prodávat za dvě stě šedesát tisíc dolarů.“
Burge klepne kladívkem a polovina lidí v sále se skloní nad katalogem,
aby si poznamenala cenu. „Člověk se s přibývajícími zkušenostmi naučí
rozpoznat,“ říká Burge, „kdy je dražitel ochotný dát víc, než připouští. Někdy
zavrtí odmítavě hlavou. Nezkušený licitátor mu uvěří a už se k němu nebude
vracet, ale starý mazák ví, že tento sběratel má na to, aby udělal ještě jeden
příhoz. Když vrtí hlavou někteří obchodníci s uměním nebo soukromí
sběratelé, je jasné, že těmi už se nemusíte zabývat. Ti se velmi ovládají. To je
vše a ani o halíř víc. U jiných cítíte, že ještě váhají. Baví se s manželkou nebo
s přítelkyní. On je netrpělivý a ona přihazuje. Anebo on řekl ne a ona chce
ještě pokračovat. To všechno vidíte od svého pultíku.“
Jdeme na položku číslo tři, ale Josh Baer a dopisovatelka pro New York
Times stále řeší, kdo přihazoval na Prince. „Nesnáším tuhle aukční síň,“
stěžuje si Vogelová. „Není vidět na dražitele.“ Novináři nemají stejné výhody
jako Burge, totiž že ze svého vyvýšeného místa vidí do tváří účastníků a má
k ruce svůj tajný zápisník. Dav novinářů šeptá čtyři jména, ale stále není
jisté, jestli jsou to ta správná. Aukce někdy připomíná detektivku, kde prvek





34 | sedm dní ve světě umění
napětí obstarají horentní sumy a o tajemství se zase postarají ostýchaví
nebo záhadní dražitelé, kteří se snaží vyhnout bystrému oku tisku.
Burgeova bystrá psychologická analýza účastníků aukce tvoří základ
jeho práce. Jeho vhled do detailů chování dražitelů nemá obdoby. „Zhruba
tak dvě položky před tím než začnou přihazovat,“ prozrazuje, „budou dělat
různé maličkosti, které mi signalizují, že se blíží něco, o co mají zájem.


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.