načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sedm dní do pohřbu - Ján Rozner

Sedm dní do pohřbu

Elektronická kniha: Sedm dní do pohřbu
Autor:

Vzpomínková próza překladatele a publicista Jána Roznera vyšla poprvé na Slovensku v roce 2009, tři roky po smrti autora a šestadvacet let po jejím napsání, a hned se stala slovenskou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 341
Rozměr: 20 cm
Úprava: 32 stran obr. příl. : ilustrace , portréty
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Název originálu: Sedem dní do pohrebu
Spolupracovali: přeložil Milan Schulz
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0296-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Posmrtně vydaná emocionální autobiografická výpověď slovenského literáta a překladatele přináší intimní i obecně platné vzpomínky na poměry v době československé normalizace. U nás dnes téměř neznámý Ján Rozner a jeho žena, překladatelka Zora Jesenská, byli trnem v oku představitelů husákovského režimu a měli zakázáno publikovat. Tato próza psaná ve třetí osobě obsahuje nejen krušné pocity během "sedmi dnů do pohřbu" životní partnerky a vylíčení slovenské společnosti v dusné normalizační době, ale sahá ve vzpomínkách i hlouběji do dětství a do vlastních intimních a uměleckých zápasů. Dílo formou i obsahem vysoce hodnotné a krutě přesvědčivé. Slovenská Kniha roku 2009. Závažné a přitom čtivé svědectví doby.

Popis nakladatele

Vzpomínková próza překladatele a publicista Jána Roznera vyšla poprvé na Slovensku v roce 2009, tři roky po smrti autora a šestadvacet let po jejím napsání, a hned se stala slovenskou „Knihou roku 2009“. Formálním rámcem knihy jsou vzpomínky autora na události v době od smrti do pohřbu jeho ženy Zory Jesenské na konci roku 1972. Oba, Rozner i Jesenská, patřili po roce 1968 k zakázaným autorům, jejich díla, tj. zejména překlady, byla vyřazena z knihoven a bylo jim znemožněno vykonávat povolání. Husákovský režim se pohřbu Jesenské obával a uchýlil se k masivnímu zastrašování lidí i absurdním praktikám, jako je např. kontrola výběru hudby pro smuteční obřad. Autorův záběr je však širší - přináší svědectví o kulturních, společenských a politických poměrech na Slovensku na počátku československé normalizace a jeho reflexe sahají ještě dál, až do let čtyřicátých. Další rovina prózy je osobní, autor sleduje peripetie svého manželství, svůj vnitřní svět včetně selhání a poklesků; otevřenost a kritičnost vůči sobě mu pak umožňuje otevřeně hovořit i o druhých. Kniha je autentickou zprávou o lidech, událostech a poměrech dané doby. Zároveň ale má charakter románové kompozice, což podtrhuje i fakt, že autorovo líčení se odvíjí ve třetí osobě. Její působivost je dána nejen emocionálním zaujetím vypravování, ale především jeho uměleckou přesvědčivostí a literárním  mistrovstvím.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ján Rozner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Ján Rozner

Sedm dní do pohřbu

PROSTOR


4


5

Ján Rozner

Sedm dní do pohřbu

přeložil Milan Schulz

PROSTOR | PRaha | 2014


6

© Ján Rozner – dědicové, 1973

Czech edition © PROSTOR, 2014

Translation © Milan Schulz, 2014

ISBN 978-80-7260-296-4

Kniha vychází s finanční podporou

Komisie SLOLIa, Literárne informačné centrum, Bratislava


7

[Zora Jesenská zemřela 21. prosince 1972 v Bratislavě a pohřbena

byla o týden později, 28. prosince 1972, v Martině. – Pozn. red.]


8


9

VEČER


10

V

rátil se domů kolem sedmé, o něco později, než chodil

v posledních dnech, hlavu měl prázdnou z toho napětí,

které musel vynakládat v posledních hodinách, aby

udržel pozornost; měl taky hlad a byl z toho všehopodrážděný a vzteklý. Rozhodl se, že si teď nezačne krájet chleba,

mazat krajíce máslem a sýrem a potom je pomalu žvýkat, cpal

se jimi ke snídani a k večeři už aspoň druhý týden. Když byl

naposled v samoobsluze, koupil si nějakou masovoukonzervu, podle návodu ji stačilo vložit neotevřenou na pět nebo

deset minut do vroucí vody.

Postavil na plynový sporák hrnec s vodou. Připravil si talíř

a příbor, z tašky, kterou přinesl, vyndal prázdné lahve od

minerálky a ovocné šťávy a dvě tlusté knihy. Ty zítra vrátí

do knihovny a vybere si nějaké dvě jiné. Lahve odložil vkuchyni do kouta, knihy odnesl do pokoje, a když se vrátil do

kuchyně, voda v hrnci už vřela; vložil do ní masovou konzervu

a až teď si vzpomněl, že si nepřečetl, jestli má být ve vodě

pět, nebo deset minut. ale už ji tam nechal. Sedl si na lavici

v kuchyňském jídelním koutě, a když se mu zdálo, že už čeká

dost dlouho, vypnul plyn, rychle vytáhl konzervu z horké

vody, otevřel ji, polovinu z ní vyklopil na talíř a ukrojil si kus

chleba, přestože mezi masem v omáčce nechutné barvy viděl

i drobné kousky brambor.

Maso z konzervy bylo vlažné, mělo odporně mazlavou chuť

jako technická guma, ale i to patřilo k věci, všechno se proti němu spiklo.

V poslední době mluvíval sám k sobě – i když jen vkrátkých větách –, nadával si, kladl si otázky (a co jiného jsem

měl udělat?), kterými obvykle uzavřel nějakou etapu svých

reminiscencí. I teď pocítil potřebu vyjádřit nahlas, stručně

a výrazně svou zlost na odpornou chuť konzervy, a tak po

každém polknutí hlasitě a rozhořčeně vykřikl na protější

zeď:


11

„Zasraná konzerva!“ – „Zkurvený život!“

Tím vykřikováním se trochu uklidnil a uvědomil si, že jeho

nadávání je směšné, nemluvě o výrazech, které vlastně nikdy

nepoužíval. ale takhle si mohl aspoň postěžovat někomu

neviditelnému. Dobře věděl, že ta odporná konzerva za nic

nemůže, mohl ji z talíře vylít do záchodu a místo ní sinamazat chleba nějakým sýrem z ledničky, ale dělalo mu dobřenadávat na to, co do záchodu vylít nemohl, a tak teď pokaždé,

když zhltl žvanec odporné konzervy, už klidně – jako kdyby

přišel na to, že podstata věci je nezměnitelná – a mnohem

tišeji si sám sobě znovu a znovu potvrzoval:

„Zasraná konzerva!“ – „Zkurvený život!“

Opakováním jeho nadávání vybledlo a stalo seprostoduchou dětinskou hrou, už si při tom ani nic nemyslel, když

vtom zaslechl zazvonit telefon.

Nejdřív zůstal chvíli sedět, nechtěl slyšet, co mu patrně

někdo v telefonu oznámí. ale vždyť to může být i něco jiného,

bleskla mu hlavou jména tří čtyř známých, jenže když už šel

do obýváku k telefonu, zase si pomyslel, že teď je to tady,

neodvolatelně, s konečnou platností.

Přešel obývákem, zvedl sluchátko a řekl haló. hlas vtelefonu chtěl vědět, s kým hovoří, tak se představil. hlas řekl své

jméno, „doktor Marton“, a jemu blesklo hlavou, že tohlejméno možná kdysi slýchal častěji – měl dojem, že je to urolog –,

a zapochyboval, jestli teď skutečně uslyší, co čekal, ale hlas

v telefonu už začal vysvětlovat: „Volám z onkologické kliniky,

mám tady dnes večer náhodou noční službu.“ Takže teď už si

byl úplně jistý, že bude následovat, co očekával.

Vlastně to vůbec neočekával, jen neurčitě myslel občas na

to, že ho jednou odtamtud zavolají, pozítří, za týden, za dva

týdny. Jen to nečekal teď.

ale hlas v telefonu nepokračoval oznámením, kterého se

bál, nýbrž mu obsáhle vysvětloval, že jeho jméno nenašel

v telefonním seznamu, a proto obvolal aspoň tři své známé,

o nichž předpokládal, že ho znají a budou mít jeho číslo,jenže ani jeden z nich ho neměl, až si ještě na někoho vzpomněl

a od něj číslo nakonec dostal. Proto volá až teď.

hlas na druhém konci telefonu se odmlčel, proto on, jen

aby něco řekl, vysvětlil: „ano, moje jméno není v telefonním

seznamu.“ Nato doktor přešel k podstatě věci: „Jde totiž o to,

že stav vaší ženy se zhoršil. Nastala kritická situace.“

Řekl znovu jen „ano“, jako kdyby chtěl doktora vyzvat, aby

mluvil dál, ten však zase odbočil: „Jistě si pamatujete, že jsme

vám hned před jejím přijetím řekli, že se něco takového nedá

vyloučit... že s tím musíte počítat.“

Jaké „my“, pomyslel si zlostně, řekl mu to tenkrát primář,

nikdo jiný u toho nebyl. ale nahlas zase jen přisvědčil „ano“

a doktor teď konečně, jak se mu zdálo, přešel k tomu, proč

ho zavolal: „Proto by bylo dobré, kdybyste sem hned přišel.“

Zase řekl automaticky „ano, přijdu hned“ a doktor ještě

dodal: „Bylo by dobře, kdybyste si vzal někoho s sebou.“

Nechápal, proč by měl brát někoho s sebou, když sezhoršil stav jeho ženy, řekl však zase svoje „ano“, ale teď hlas na

druhém konci telefonu rychle pokračoval, jako by v rozhovoru

mimoděk zapomněl na něco důležitého: „Musíte ovšempočítat s tím, že vaše žena už je mrtvá.“

Teď už mu hlas na druhém konci linky jistě neměl cooznámit, a tak zopakoval „ano, přijdu hned“ a položil sluchátko.

Chvíli zůstal u telefonu nehybně stát, jako by tu poslední

větu musel nejdřív přežvýkat jako další žvanec z té odporné

konzervy. ale ještě to nespolkl. Soustředil se na něco, co

s obsahem telefonátu nijak nesouviselo. Jako lektor nebodramaturg, který opravuje cizí texty, si zrekapituloval poslední

lékařovy věty, jako kdyby je četl před sebou v rukopise. Co je

to za nelogičnost, nejdřív mluví o kritické situaci, kteránastala, a potom skončí tím, že kritická situace už pominula. a to jeho „musíte ovšem počítat s tím...“. Ovšem! Nerušilo ho to samotné slovo, vadilo mu, že v této větě bylo úplněnesmyslné. Vždyť ten doktor nechtěl říct „samozřejmě“, proč by to mělo být samozřejmé, chtěl říct „přirozeně“, ve smyslu „ale“, „ale musíte počítat s tím...“, to by mělo stylistickou logiku.

Když dokončil tuto korekturu, šel zpátky do kuchyně,pomalu a opatrně, jako kdyby se vracel s nějakým tajemstvím.

V kuchyni si zase sedl na lavici, musel si něco rozmyslet, a až

za chvíli přišel na to, že nemyslí na nic, prostě má jen přijít

do nemocnice a někoho vzít s sebou. a tak vstal, odnesl ze

stolu talíř, aby mu konzerva nezaváněla v kuchyni, vylilnedojedený zbytek do záchodu, spláchl, všechno uklidil a znovu

si sedl na lavici, jako by si dřív, než odejde, musel ještě chvíli

oddechnout.

Seděl s vpadlou hrudí, ruce složené v klíně. Už nebude

muset... ano, leccos nebude muset... myslet na to, jakou ji

uvidí v nemocnici a co jí řekne... ani myslet na to, načmyslel poslední dva týdny tolikrát: jestli se ještě vrátí do tohoto

bytu... a když se vrátí, na jak dlouho. Už nemusí trnout, už

se nic nemůže změnit, všechno se ustálilo. Jednoduše není.

Zlobil se na sebe, protože nepociťoval náhlý poplach, který

by jím měl otřást. ale copak to mohlo skončit jinak? Už si to

asi myslela i ona. a možná to i chtěla. Nesmysl. a přece ho

to v posledních dnech někdy napadlo. Ta myšlenka se mu

zavrtala do mozku a teď se za to styděl, myslel si, už se s tím

vyrovnala... a jeho tu nechala. Samotného. Jako by si on sám

už uměl se sebou nějak poradit. Přece musela vědět, že si sám

se sebou neporadí. Bude od rána do večera sedět v tomhle

velkém bytě. a kolem něho bude jen neměnné ticho.

a širá prázdnota... Najednou jako by se probral, uvědomil

si, že už zase na nic nemyslí, a že přece musí do nemocnice.

Doktor mu to přikázal. I když právě teď vlastně nezáleželo

na tom, jestli tam půjde hned, nebo tady ještě zůstane sedět.

Stejně už nejde do nemocnice za ní, jen kvůli ní.

Vstal, v předsíni si oblékl kabát, sjel výtahem dolů, odemkl

a otevřel garáž, vycouval s autem na ulici, ne směrem kzatáčce a dolů do města, ale směrem nahoru, kde asi o tři sta

metrů dál bydlela sestřenice jeho ženy. Má přece donemocnice někoho vzít s sebou. I když neví proč. U té sestřenice

byl sotva před hodinou. Zastavil se u ní cestou z nemocnice,

protože ho o to asi před třemi dny požádala jeho žena.

V nemocničním pokoji s ní ležely ještě dvě pacientky, těm

lékař slíbil, že je na vánoční svátky pustí domů, když o to

požádaly. Tak se zeptala i jeho žena a lékař to povolil i jí.Tenkrát mu řekla, že by mohl v nějaké restauraci koupit kapra, pokud ještě bude na Štědrý večer otevřeno, že si ho doma ohřejí, zapálí si svíčky a udělají si Štědrý večer.

Byla několik hodin denně na infuzích, a proto hopřekvapilo, že je lékař ochotný ji pustit domů. Neuměl si to dost dobře vysvětlit, proto se zastavil u její sestřenice lékařky a zeptal se jí na to. Tehdy mu odpověděla: „Může se něco stát vnemocnici a může se něco stát doma. Subjektivně je pro ni lepší, že jí to povolil.“

Dnes odpoledne se už zase cítila hůř. Proto požádalalékaře, jestli by o Vánocích přece jen nemohla zůstat vnemocnici, a lékař s tím souhlasil. Proto teď chtěla, aby to s tím štědrovečerním kaprem zařídil takhle: příbuzný sestřenice je vedoucím ve velkém hotelu, kde jistě musí vařit pro hosty i na Štědrý večer. ať ho sestřenice požádá, aby dal udělat dvě večeře i pro ně, a on je pak doveze do nemocnice. a svíčky si tu můžou zapálit taky. ale ať za ní zajde ještě teď, aby to zítra mohla domluvit nebo zjistit, jestli to půjde.

Proto se u sestřenice zastavil cestou z nemocnice před půl hodinou... nebo možná už před hodinou. Viděl na její tváři výraz údivu, když mu otevřela? Nebopřekvapené úzkosti... protože si už všechno domyslela?Nepamatoval se. Místo pozdravu jen řekl, že telefonovali z nemocnice, a ona ho beze slova pozvala dál. Sedl si do fotelu, v němž seděl před půl hodinou nebo před hodinou, také ona seposadila. V pokoji svítila jen stojací lampa u gauče.

Tlumočil všechno co nejpřesněji a skončil větou: „Ovšem musíte počítat s tím...“

Bůhvíproč si myslel, že si i sestřenice všimne nelogického sledu doktorova telefonátu, ale ona jen dál mlčky seděla, jako by tu ani nebyl. Myslí teď jen na to, co se stalo, pomyslel si. Myslí na ni ne tak roztěkaně a nesoustředěně jako on. Jemu se teď honí hlavou nějaké bezvýznamné lapálie, kterévytlačily to, nač myslela ženina sestřenice. Jako třeba to, co mu ten doktor říkal do telefonu.

Byla vlastně první a jediný člověk, který mu řekl pravdu, prognózu nemoci jeho ženy. Už pár dní ležela v nemocnici, tenkrát se jí zeptal, proč je stále slabší, proč jí ty infuzeneomáhají. „Někdy pomáhají, na nějakou dobu,“ řekla, „ale ona má“ – následovala dvě latinská slova – a potom dodala: „a to je asi tak to nejhorší, co ji mohlo potkat.“ Ještě mu něco vysvětlovala, pochopil jen, že je to asi beznadějné. Proto se jí také za pár dní přišel zeptat, jak ji lékař může na Vánoce propustit domů.

Uplynula dost dlouhá chvíle, než se sestřenice jakobynajednou probrala, vstala a řekla: „Jdu se obléct a vzít nějaký

kufr a tašku.“ a odešla z pokoje.

Trochu se divil, nač potřebuje kufr a tašku, když jdou na

kliniku, protože tam zemřela jeho žena. Cítil se zahanbený

kvůli tomu jejímu mlčení, její nepřítomné pohrouženosti.

Proti své vůli si musel přiznat, že má hlavně pocit křivdy,

protože jeho běžný život vykolejil, vypadl ze své dráhy. Vždyť

žena, která zemřela, byla skoro po dvě desetiletí součástí jeho

života. Pravda, v jistém smyslu i součástí života sestřenice.

Znaly se od dětství, byly si blízké dávno předtím, než svou

ženu poznal on. ale vždyť v tom to je, pomyslel si, jako kdyby

objevil něco, co ho omlouvá – jí sice zemřel někdo blízký nebo

velmi blízký, ale v jejím životě se kvůli tomu nic nezmění.Jenže jeho život jako by se rozbil na kusy. Zavřela za sebou dveře

a jeho nechala v bytě samotného. Jeho život měl ještě nějaký

smysl, pokud existoval s ní, protože i ona u sebe někohopotřebovala, pokud měl mít její život nějaký smysl. Teď z toho

nezůstalo nic. a sestřenici se jen něco z života vytratilo, ale může a bude žít dál jako doposud.

V celém bytě bylo stále ticho. Jak to, že není doma její

muž? Večer vždycky bývá doma. Čte svoje matematické knihy.

asi se šel projít nebo proběhnout. To bylo jeho rozptýlení.

Ve dveřích opět stála sestřenice a řekla: „Můžeme jít.“

a opravdu nesla v jedné ruce kufr a v druhé tašku.

Cestou do nemocnice mlčel, jen jednou vyslovil, na comyslel už předtím: „Dnes je čtvrtek a ve čtvrtek ráno před dvěma

týdny jsem ji odvezl do nemocnice.“

Dva dny předtím seděl v kanceláři primáře oddělení, kde

jeho ženu vyšetřili.


16

Primář přešel rovnou k věci. „Vaše žena má leukémii,“

oznámil mu a udělal pauzu, jako by mu chtěl dát čas, aby se

s tím smířil, než bude pokračovat.

ale název té choroby mu nic neříkal, neměl žádnou bližší

představu o tom, co je to za nemoc, byl to pro něho jenlékařský termín. Věděl například, co je to Pagetova choroba,

proces dekalcifikace v záhlaví, kdy vzniká tlak na trojklaný

nerv, což vyvolává nesnesitelné bolesti, jediným řešením je

pak většinou operace mozku – o této zřídka se vyskytující

nemoci věděl všechno, měla ji a pomalu na ni umírala jeho

matka. ale jinak byl v termínech z tohoto oboru naprostý ignorant, proto v něm primářovo oznámení nevyvolalo otřes ani pohnutí, které primář patrně očekával. Zeptal se: „a je to vážné?“

„ano, vážné,“ potvrdil primář.

ani to mu nestačilo, zeptal se naléhavěji: „Velmi vážné?“

Primář k němu promluvil téměř lidsky a konkrétně:„Nemoc vaší ženy je už ve velmi pokročilém stadiu. Musítepočítat se vším. Musím vám to říct, je to moje povinnost.“

„ale...“ začal a najednou nevěděl, na co se chtěl zeptat. asi

jestli se to vůbec dá léčit.

Primář ho zase uklidnil: „Přijmeme ji, hned jak se uvolní

místo, to může být i zítra, pozítří.“ Domníval se, že jeho žena

má u primáře protekci, protože ji k němu poslala jejich známá

lékařka, ještě netušil, že na tomto oddělení se umírá rychle

a často. „Bude dostávat infuze cytostatik,“ poučil ho dáleprimář, ale asi si uvědomil, že to je pro laika málo známé slovo,

proto mu vysvětlil, že to jsou úplně nové léky a někdy majízcela nečekaný, přímo zázračný účinek. Vzápětí ho všakupozornil: „Zpočátku ty infuze zatíží organismus, pacient se prvních

deset dní nebo dva týdny může cítit i hůř. ale to neznamená

zhoršení celkového stavu. Řekněte to taky své ženě. Je docela

možné, že asi po třech čtyřech týdnech budeme moci vaši ženu

propustit. ale po takových třech měsících nastane recidiva,

pak bude nutné ji znovu hospitalizovat a kúru opakovat.“

až teď se mu objasnil smysl primářových slov „velmi


17

vážné“. Musí počítat se vším. a v nejlepším případě bude

jeho žena umírat jakoby na pokračování.

Primář mu připomněl: „My jí řekneme, že je to extrémníchudokrevnost. Takhle jí to řekněte i vy: extrémní chudokrevnost.“

Řekl tedy ženě, že trpí extrémní chudokrevností, že na

to teď mají nějaké úplně nové léky, cytostatika, že pacient

se zpočátku po těch infuzích cítí subjektivně hůř, ale že po

takových třech týdnech ji možná propustí. Neřekl, že asi tak

po třech měsících se ty infuze musí opakovat.

Seděli u oběda, jeho žena nejdřív neřekla nic, pak sezeptala: „a umírá se na to?“

Odpověděl rozmrzele, skoro popuzeně, jako kdyby honerávem podezírala, že jí neříká celou pravdu: „Vždyť máš jít

do nemocnice proto, aby tě z toho vyléčili, ne abys zemřela.“

Koneckonců to byla i pravda. Ještě jí řekl, že až teď, když

znají diagnózu, může začít terapie.

Jeho žena už neřekla ani slovo, dívala se skrz něj do zdi,jako by si myslela: jen si řečni dál, já už vím dost. Kdo ví, jak si

přeložila tu extrémní chudokrevnost. Jistě uhádla, že jsou to

jenom dvě slova, která ji mají uchlácholit. Docela jistě munevěřila. Proto si náhle vzpomněl na úplně jiný argument: „Mně

nedávno zjistili, že jsem přechodil infarkt. a jako diagnózu

uvedli angina pectoris. To stálo taky na úmrtním listě mého

otce. I na to se může zemřít.“ Tenhle argument ho napadl,

protože ho ještě pořád podvědomě mrzelo, že jeho žena krátce

předtím přijala jeho diagnózu tak lhostejně. Když se tenkrát

cítil jaksi podivně vyčerpaný, z každé procházky se brzyvrátil a celá levá ruka ho bolela, řekla mu jen: „Tak se nechej

vyšetřit.“ Nakonec se cítil tak špatně, že si netroufal jet do

nemocnice autem. a lékařka, kterou tam vyhledal, se přímo

lekla, když ho uviděla. Nařídila mu, ať si lehne, telefonovala

na jiné oddělení, tam ho hned vyšetřili, dali mu nitroglycerin

a vystavili lékařský nález. Doma se žena na výsledek vyšetření

ani nepodívala. až za pár dní mu řekla: „Tak ukaž ten papír,

co ti dali, ať vím, jakou chorobu má můj muž.“ Přečetla nález,

složila ho a beze slova mu ho vrátila.

Potom, když už mluvili o její nemoci, se polekal, že jí svůj


18

argument předhodil zbytečně příkře, proto dodal smířlivě:

„ale dá se s tím i žít. Lékař mi řekl, že se s tím můžu dožít

i osmdesátky.“

Od té doby se musel neustále přetvařovat, i když ještě byla

doma, i potom v nemocnici. a když už ležela v nemocnici,

bylo by absurdní, kdyby pořád věřila „extrémníchudokrevnosti“, o níž mluvil.

Ležela tam v pokoji se dvěma pacientkami, obě mělyleukémii, s remisemi. a přibližně každé tři měsíce musely být

znovu hospitalizovány. Že by si o své nemoci nevyprávěly?

I kdyby byla na pokoji sama, věděla přece, že je naonkologické klinice. Ještě štěstí, že se ho nikdy nezeptala, proč jíneříká pravdu. Díky své životní zkušenosti patrně sama věděla, že

se to tak dělá, když už je na tom někdo hodně zle. Nakonec

mu nevěřila, ani když výjimečně říkal pravdu.

Když tam byl jen před pár hodinami dnes naposled a do

nemocničního pokoje vešla sestra s ampulkami a vším, copotřebovala k ošetření pacientek, tak už kvůli těm druhýmdvěma pacientkám vyšel ven. Na chodbě šel proti němu oše třující

lékař, zastavil se s ním a řekl, že mu gratuluje: právě prý viděl

poslední výsledky krevních testů jeho ženy, zlepšení je zcela

evidentní a za tak krátkou dobu až ojedinělé. Jen co sestra

vyšla z pokoje, spěchal k Zoře s dobrou zprávou. ale ona se

na něho jen nedůvěřivě podívala a zeptala se: „Skutečně?“

Za chvíli nato ho poprosila, aby už šel raději domů, že je

velmi unavená. Jen kvůli tomu štědrovečernímu kapru ať se

ještě staví u sestřenice.

Před klinikou mohl teď večer zaparkovat přímo předvchodem. Po celé ty dva týdny, kdy za ní chodil odpoledne – avýjimečně asi dvakrát i dopoledne –, musel vždycky hledat volné

místo k parkování, někdy i dost daleko v boční ulici.

Sestřenice vyndala zezadu prázdný kufr a tašku. Teď mu

došlo, proč mu lékař řekl, aby vzal někoho s sebou. Vždyť

jeho ženu teď mají jakoby propustit, měl přijít hlavně proto,

aby někdo odnesl všechny její věci, zlikvidoval její svršky. aby

tam po ní nic nezůstalo.

Myslel si, že v nemocničním pokoji bude všechno tak, jako

když odtud naposled odešel, jen ona tam bude ležet bezpohnutí a on už s ní nepromluví, na nic se jí nebude ptát: Jak se má, jestli jí je líp, jak spala. ale když otevřel dveře, první, co uviděl, byla plenta postavená před její postelí u okna. Tiše pozdravil obě pacientky a zastavil se za plentou, před koncem její postele. Spatřil její hlavu a zůstal zaražený, její tvář se sice nezměnila, ale ústa měla široce otevřená. Jako by chtěla vykřiknout? Ne, nic v její tváři tomu nenasvědčovalo, zkrátka měla široce otevřená ústa. Do velkého „O“. Proč? Stále se udiveně díval na ta otevřená ústa.

Za chvíli vešla do pokoje ošetřovatelka – ani si jich pořádně

nevšimla, sedla si na její postel za plentou, z nočního stolku

vyndala protézu, vložila ji mrtvé do úst, vytáhla z kapsy úzkou

bílou pásku, podložila ji mrtvé pod bradu, přetáhla ji pod

vlasy a v záhlaví rychlým rutinovaným pohybem zavázala.

Ústa se zavřela. Nato mu ošetřovatelka ještě něco říkala, ale

příliš ji nevnímal, vyrozuměl jen tolik, že za ním ještě kvůli

něčemu přijde.

Stál dál za plentou před koncem postele, sestřenice vedle

něho, dívali se teď na tvář spící ženy, v jejím výraze nebylo

nic určitého, mimořádného, ani strach, ani náznak výkřiku,

když teď měla ústa zavřená, dívali se na klidně spící, jakoby

odpočívající tvář. Dokonce měla tváře trochu narůžovělé. Jako

kdyby nemoc ustoupila a ona se zbavila velké tíhy. asi jen to

se dalo vyčíst z její tváře.

Sestřenice poodešla k nočnímu stolku, sklonila se k její

tváři a dotkla se rty jejího čela. Pak ještě chvíli zůstala nad

ní skloněná. I on k ní přistoupil a zlehka se rukou dotkl její

tváře, ale jen na okamžik. Ne aby pocítil, že ta tvář už není

prohřátá krví jako jindy, řekl si později, když si na tenmoment vzpomněl, chtěl se jí jen dotknout, a ten krátký dotek...

Sestřenice začala sbírat lahve, které stály na okennímparapetu. Nosil jí denně aspoň dvě lahve minerálky, dvě malé

koly, kterou předtím nikdy nepila, a přibližně každý druhý den

sklenici kompotu. Lahve, které přinesl, byly všechny netknuté,

sestřenice je uložila do tašky, kterou vzala s sebou. Sledoval


20

lahve mizející z parapetu, jako by s tím neměl nic společného,

poprvé viděl oknem střechy domů a poprvé si překvapeně

uvědomil, že pod jednou z těch střech, které teď vidí, bydlel

s matkou a bratrem téměř pět let, skoro celou válku. Za celou

dobu si během těch posledních dvou týdnů nikdy neuvědomil,

že ta klinika patří do okrsku, kde strávil mládí.

Teď už i on skládal její věci do kufru a do tašky.Nepřečtené knihy, které jí nosil z knihovny, vždycky chtěla, aby jídonesl nějaké biografie, naposled jí vypůjčil andersenův životopis

od dánské autorky, který nedávno vyšel, a ze zásuvky nočního

stolku vyndal její věci; z dolní přihrádky rezervní pyžamo a ze

skříně všechno, v čem přišla do nemocnice, i černý vlněný

zimník. Přehodil ho přes čelo postele. Zpod postele ještěvytáhl menší tašku, s tou sem přišla, a její papuče a náhradní ponožky.

Do pokoje zase vešla ošetřovatelka, v jedné ruce měla

papír, v druhé hodinky. Ty mu odevzdala, vysvětlila, proč

mají rozbité sklíčko – pacientka na nich asi ležela, když už

o tom nevěděla –, a přistrčila před něj papír: „Tady se musíte

podepsat.“ Neměl brýle, neviděl, co má podepsat. Sestřenice

mu pošeptala: „To je potvrzení, že jsme si odnesli všechny její

věci.“ Tak podepsal, že neuplatňuje žádné právní nároky vůči

nemocnici.

Ošetřovatelka odešla, sestřenice zavřela kufr, chvilku ještě

zůstala stát a řekla, že se ještě zastaví u inspekčního lékaře,

ať tam pro ni přijde a ať mu poděkuje. „Za co?“ podíval se na

ni udiveně. „ale vždyť tě sháněl, to nebyla jeho povinnost,“

odpověděla a odešla.

Ještě se chvíli díval na klidnou tvář mrtvé. Dnes na této

posteli seděl déle než jindy. Někdy tady totiž zastihl návštěvu,

nebo ona chvilku dřímala, nebo zase musel jít ven aprocházet se po chodbě, aby sestra mohla ošetřit pacientky, taky

bývala unavená, mluvili spolu jen útržkovitě, vždycky po

dlouhých pauzách, a stále měl pocit, že by jí měl ještě něco

říct. a zase chvíli dřímala. Jednou, když se z té dřímotyprobrala, řekla: „Je to pěkné, když člověka někdo drží za ruku.“

a nakonec ho sama poslala domů.


21

Vzal kufr, ženinu prázdnou tašku, zimník si přehodil přes

ruku a vtom zpozoroval cíp jejího svetru, který vykukoval

zpod přikrývky. Fialový vlněný svetr nosila už několik letkaždou zimu; v duchu ji bude za psacím strojem vždycky vidět

v tomhle svetru, pomyslel si. Položil kabát zase na postel

a svetr strčil do tašky.

Ještě se musí nějak rozloučit s těmi dvěma pacientkami.

Chtěl podat ruku té, jejíž postel stála z druhé strany plenty,

byla z těch dvou mladší, něco přes třicet, někdy se s ní dal do

řeči. Jen co k ní udělal první krok, začala k jeho překvapení

mluvit: „Vidíte, kdo by si to byl pomyslel, odešel jste jen před

pár hodinami...“ Zaslechla, že má jít do inspekčního pokoje

za lékařem: „Lékař vám nemůže nic říct, přišel pozdě, ví jen

to, co jsme mu řekly my. Když jste odešel, vaše žena nejdřív

spala, aspoň si myslím, že spala, potom jsem si všimla, že

se najednou začala otáčet a z ničeho nic si sedla na postel,

rukama se chytila za hlavu, tak jsem se jí zeptala, jestli mám

zavolat lékaře, ale ona řekla ne, není třeba, vždyť mám lék

na bolest hlavy, ale nevzala si ho, dál si rukama držela hlavu

a pak ještě řekla, bylo by zbytečné volat kvůli tomu lékaře,

a dál si jen rukama držela hlavu a kývala se z boku na bok,

potom najednou padla na postel a bylo slyšet, že se jí těžce

dýchá, jako by se dusila, tak jsme obě začaly zvonit na sestru,

byla tu za chvíli, ale když slyšela ten její dech, hned vyběhla

ven pro doktora, za pár minut s ním přišla, ale tehdy užnebylo slyšet, že dýchá, ani doktor s ní už nic nedělal.“

Pronesla to všechno jako jednu větu bez interpunkce, a čím

déle mluvila, tím větší úlevu cítil, bylo pro něho ohromně

důležité to všechno vědět. Nemusel si nic představovat, nic

domýšlet. Její život byl pro něho aspoň v tom smyslu, co se

s ní dělo, uzavřený. a když říkala těch pár slov – není třeba,

mám přece lék... zbytečné volat doktora –, jako kdyby slyšel

její hlas, tak to říkávala, když se to týkalo jí – proč, bylo by

to zbytečné, není třeba – člověk nemá kolem sebe dělat velký

rozruch, nechat se obskakovat jinými. a když ještě trpěla

migrénami, kdysi je mívala častěji a dosti silné, taky se někdy

držela za hlavu oběma rukama, jako by jí měla prasknout.

a když slyšel, že těžce dýchala, bezděčně si pomyslel, asi

chrčela, jeho otec, který kdysi dávno náhle zemřel, taky před

smrtí chrčel. Dodnes to slyší.

Velice mu pomohla, řekl pacientce, jinak by se to nebyl

nikdy dozvěděl. Byl skoro dojatý, když se s nimi rozloučil.

Znova zdvihl kufr, tašku a zimník, něco zamumlal o Vánocích

a vyšel na chodbu.

Před inspekčním pokojem odložil kufr a tašku, zaklepal

a vešel, s černým vlněným zimníkem přehozeným přes ruku.

Za psacím stolem uviděl lékaře, který mu telefonoval,sestřenice seděla vedle, a když vešel, měl dojem, jako by čekali jen

na něho. Lékař vstal, představil se, nabídl mu židli, znovu

mu vysvětloval, že nemohl sehnat jeho číslo, dokonce si už

myslel, že se mu nedovolá, tak mu nechal poslat telegram.

a pokud jde o jeho ženu, už o tom mluvili – podíval se přitom na sestřenici –, nemůže mu o tom, jak to probíhalo, vlastně nic bližšího říct, mohla to být jen mrtvice, krvácení do mozku, protože když ho zavolali, mohl už jen konstatovat exitus. Exitus, pomyslel si, šikovné slovo, potřebné. Smrt, to je cosi temného, emocionálně zatíženého... Řekl, že mu to už vyprávěla pacientka z jejího pokoje, a jak ho o to požádalasestřenice, poděkoval lékaři za námahu s telefonem. Za dveřmi

zvedl kufr a tašku a vydali se chodbou, kde se rozléhaly jen

jejich kroky. Zařídil, proč ho sem zavolali, a znovu ho popadla

zlost, s níž přišel už večer domů.

Když jí před pár hodinami řekl, že sem zítra ráno zaskočí

a přinese jí pyžamo, zeptala se ho s mdlým úsměvem: „a to už

je to se mnou tak špatné?“ asi proto, že za ní chtěl přijít hned

ráno. Připadala mu vyčerpaná a slabá, jako by ji opouštěly

síly, proto chtěl vědět už ráno, jak to s ní je. Nějak to uhádla.

Nemocnice ji zahubila. Stále na to myslel i v autě, až to

musel říct i sestřenici: „a proč vůbec musela jít donemocnice? Mohla zůstat doma, měla by klid a bylo by to skončilo

stejně.“ Sestřenice ho zarazila: „Neplácej hlouposti. Mohly

nastat komplikace, nějaké krvácení, doma by se to nedalo

zastavit a ty by sis celý život vyčítal, že neležela v nemocnici.“

Když vjel do otevřené garáže a vysedl z auta, prohlásil


23

se vzdorem a zlostí: „To všechno tu může zůstat, zítra to

vynesu.“ Sestřenice se podivila: „a proč bys to tu nechával do zítřka? Přece to můžeme vynést hned.“ a začala všechno vytahovat z auta. Nahoře v bytě strčil tašku pod kuchyňský stůl, černý vlněný zimník pověsil na věšák a řekl sestřenici, aby strčila kufr s taškou pod kuchyňský stůl, on z nich vyndá věci později, pak přešel do obýváku a sedl si do fotelu. Slyšel, že sestřenice přece jen vyprazdňuje kufr i tašku, aby si je mohla vzít domů. Nejraději by byl zůstal ve fotelu se svojí podrážděností a zlostí sám.

Díval se popuzeně před sebe a uviděl balzac – jednou jim

jeden čalouník řekl, že to, co pokládají za récamier, seodborně jmenuje balzac –, rušil symetrii zařízení celého pokoje,

přenesli ho sem, když jeho žena začala celý den polehávat,

protože nejlíp jí bylo v pololežící poloze a chtěla být v tom

pokoji, kde předtím sedávala u psacího stroje a kde většinou

seděl a četl i on, a jak se díval na balzac, pochopil, že jeho

podrážděnost se vztahuje na všechno, nač jen pomyslí: na

nemocnici s jejími fušery, na primáře, na ošetřujícího lékaře,

na lékaře, který mu tak hloupě telefonoval, na balzac, který

obývák proměnil ve sklad nábytku, na sestřenici, která by

s ničím z toho nesouhlasila – aha, telefonuje s mužem, co se

stalo a kde teď je –, a měl zlost, přiznal si nakonec, i na ni,

protože umřela a jeho tu nechala samotného, vlastně chtěla

umřít, a co bude s ním, to pro ni nebylo zas tolik důležité.Jistě i to pro ni bylo důležité, to by jí křivdil, ale vždyť mu sama

řekla, že se jí nechce žít, sice to bylo před dvěma lety, ale on

teď na to musí pořád myslet a opakovat si, že zemřít chtěla.

Před dvěma lety trávili poprvé Silvestr v tomhle novém bytě,

byli sami dva, ani předtím nemívali na Silvestra hosty, jenjednou zašli k Trachtům, kde se vždycky sešlo obrovské množství

lidí, večer otevřených dveří. Jen tehdy trávili Silvestr tak, že

byli nejen sami, ale také se sami cítili, nikomu netelefonovali

a nikdo nezavolal jim, pomalu upíjeli z lahve bílé víno, neměli


24

si moc o čem vyprávět, nepustili si rádio ani televizi, protože

ona nechtěla ani vidět, ani slyšet lidi, kteří byli bezstarostní

a veselí... a tak začala najednou uvažovat o životě, o tom,

jestli vůbec má nějaký smysl, a nakonec si prý vždycky řekla,

že vlastně žádný smysl nemá. Věděl, že to neříká proto, ženemůže nic dělat, protože ji připravili o možnost pracovat a ona

si doposud prací zaplňovala celý svůj život – já jsem si už

v životě odpracovala své, řekla mu jednou –, o smyslu života

uvažovala kvůli něčemu jinému, ale on se toho tématu vděčně

chytil. V posledních letech, kdy sám neměl co dělat, začal číst

filozofické knihy, ale od jisté doby ho omrzelo i to, už nečetl

skoro nic, přece však si teď vzpomněl, co všechno se o tom

napsalo, co všechno si o tom přečetl, a začal jí vysvětlovat, že

to je stará otázka, suma celé filozofie, chtěl jí nějak vyvrátit,

co mu právě řekla, kolik se nad tím napřemýšleli od antiky po

Sartra... ale jí bylo fuk, co jí chtěl vyložit o Sartrovi, nestála

o to poslouchat jeho teoretické poučování, a všechno, čím ji

chtěl ještě ohromit, smetla jedinou větou: „a mně se vlastně

už ani nechce žít.“

Věděl, v jakém je rozpoložení, ale když mu to teď tak bez

obalu vmetla do tváře – tak to aspoň cítil –, cosi se v němvzeřelo, jako kdyby ho tím urazila, zbavila se ho, a skoropobouřeně se jí zeptal: „a že jsem tu já, to pro tebe nic neznamená?“

Neodpověděla mu. a co mu taky měla odpovědět? Že to

pro ni něco znamená, ale že se jí přesto nechce žít? Musela

by dlouho vysvětlovat něco, co se jí příčilo vysvětlovat, anakonec proč by měla, sám to dobře věděl.

Dva měsíce před tím Silvestrem se její neteř zabila společně

s kamarádkou v Tatrách na horolezeckém výletě. V mlzeneoznaly, kde je sestup, a začaly slézat ze skalní stěny, kterou

by bez kompletní horolezecké výstroje nikdo neslezl, a tak se

to stalo.

Kdysi mu trvalo léta, než pochopil, že v jejím vztahu kmatce je něco iracionálního, její matka byla pro ni bytost ne úplně

z tohoto světa, všechno, co ji obklopovalo, bylo dobré akrásné. a později mu zase trvalo dlouho – poté co se její neteřnastěhovala k nim, do bytu ve středu města –, než pochopil, že


25

její vztah k neteři je stejný. Byla schopná vidět a taky viděla

všechny její příliš lidské malé i velké chyby, chyby ještě velmi

mladého člověka, ale neteř byla zároveň převtělením jejímatky, prodloužením jejího vztahu k matce: cítila povinnost se

o ni starat, bdít nad ní. Matka jí předala neteř do péče, a ona

selhala – neteř, kterou jí matka svěřila, zahynula. Neměla na

tom žádnou vinu. Přesto se v ní něco zlomilo, rozštěpilo ji to

a nemohlo se zahojit. Proto se jí nechtělo tehdy na Silvestra

žít, dva měsíce poté, co se to stalo.

ale časem se i tato rána zavírala a jako by se zahojila. Zase

žili jeden pro druhého. Když ale začala být nemocná azeslábla, když už věděla, jak to s ní je, rána se znovu otevřela.

a tehdy se v ní možná znovu probudila touha být zase s těmi,

s nimiž tvořila jeden celek. Unio mystica. a jeho měla dál

stejně ráda, jistě jí ho bylo i líto, ale on byl člověk z tohoto

reálného, každodenního světa.

Sestřenice dotelefonovala a zeptala se ho, jestli mu nemá

uvařit kávu. „Ne, nechci,“ řekl s odhodlanou rozhodností,

i když nevěděl, proč nechce. Chtělo se mu jen sedět v tomhle

fotelu, dívat se před sebe a hledat další objekty, na něž by

zaměřil svou zlost.

Sestřenice připomněla: „ale měl bys zavolat bratrovi.“Zamítavě zavrtěl hlavou: „Ne, teď volat nebudu.“

Tentokrát věděl, proč nechce. Ještě kdyby přišel jen bratr

sám. ale na takovouto kvazi slavnostní návštěvu by se tu

objevil i se ženou a s osmiletou dcerou. Bratrova žena často

ležela v nemocnici, několikrát ji operovali, a podobně jako

všichni trpící lidé mluvila nejvíc o svých nemocech. a jejich

dcera se chichotala, kdykoli se naskytla příležitost. Teď by se

nechichotala, všichni by tu seděli v povinném smutku. a on

by musel mluvit. Ne, nechtěl tu mít nikoho.

Sestřenice řekla, že zavolá Martinovi a Vieře, blízkýmpříbuzným jeho ženy.

Bože můj, pomyslel si, proč si teď musela vzpomenout

právě na něho? Viděl ho naposled dnes odpoledne vnemocnici. Sestřenice mu jistě řekla, že jeho žena si nepřeje, aby za

ní chodily nějaké návštěvy, a on k jeho ženě přivede člověka


26

zcela neznámého, který si chce nechat podepsat její překlad

Pasternakova Doktora Živaga! Vyšel skoro pololegálněběhem obrodného procesu, tenhle na Západě vyznamenaný

a v hollywoodu zfilmovaný, ale v Sovětském svazu nevydaný

román, takže to byla senzace. Ten neznámý, kdysi lékař v této

nemocnici, který už léta pracuje v nějaké mezinárodníorganizaci ve Švýcarsku, náležitě využil možnost zakonverzovat si

s literární osobností. Když konečně odešli, byla jeho žena z té

návštěvy tak vyčerpaná, že hned usnula.

Nechtělo se mu tu dál sedět a čekat, až sestřenice třeba

řekne: „Počkej, dám ti ho k telefonu.“ Musel by pak vykládat,

co a jak bylo, proto vstal, že si půjde do kuchyně uvařit kávu,

ale místo toho, sám tím překvapený, prohlásil: „Jdu to říct

dolů švagrové. Když už bydlí ve stejném domě.“

Ještě před chvílí neměl ani tušení, že něco takového řekne,

že půjde zrovna za švagrovou.

Jen sestřenice a švagrová, žádné jiné návštěvy ať za ní

nechodí, požádala ho jeho žena. ale švagrová za ní nepřišla

během těch dvou týdnů ani jednou. a než jeho žena odešla do

nemocnice, neviděla ji aspoň tři týdny, možná čtyři. Urazila

se. Na jedné z posledních procházek je doprovázela i švagrová

a začala se zase rozčilovat nad vedoucím bytového družstva,

že na nich ohromně vydělal. Jeho žena nevěděla, jestli si

zmíněný vedoucí družstva něco přivydělal, ale když hledal

nájemníky do domu, který byl postaven z jeho podnětu a

kolem kterého všechno zařizoval sám, nabídl byt i jí. a na její

žádost přidělil další byt dceři švagrové, ženině neteři, tehdy

ještě vysokoškolačce. a když se jeho žena toho muže stále

zastávala, švagrová se urazila a jako osoba pevných zásad už

uražená zůstala. Před dvěma týdny jí řekl, že odvezl ženu do

nemocnice, řekl jí i proč, ale nešla tam za ní.

Zazvonil u dveří o poschodí níž a slyšel uvnitř hlasy. Po

dceřině smrti – až tehdy se sem přestěhovala – vzala k sobě

do bytu svou sestru a jejího muže, oba penzisty, chodili brzy

spát a nikdy je nebylo slyšet, musela to být návštěva.Švagrová mu otevřela. Zůstal stát ve dveřích a omluvil se, že ruší tak

pozdě. Teď slyšel zcela zřetelně ty hlasy z bytu. Mladé ženské


27

hlasy. Znal ten dívčí smích. Stál chvíli nerozhodně ve dveřích,

než se odhodlal začít: „Musel jsem ti přijít něco říct,“ a zase

se zasekl před tou krátkou oznamovací větou.

a vtom se mu to stalo. Náhle, nečekaně, jako když seněkomu zatočí hlava a upadne nebo když nějaký opilec začne

zvracet, zvrací na ubrus, na vlastní kalhoty, neumí to zadržet

ani vstát a odejít, jen stále zvrací. Už se chtěl donutit vyslovit

tu krátkou oznamovací větu, ale vtom se mu něco v hrdle

zadrhlo, začal se dusit, hlas mu selhal, nemohl říct ani slovo,

začal vzlykat, nahlas, nezadržitelně, musel se opřít o veřeje

dveří, cítil, že se mu z očí derou slzy, zakryl si hřbetem ruky

oči. Bylo to jako křeč, chtěl ji přemoct, ale dál přidušeněvzlykal – kdyby ho aspoň neslyšeli ti lidé v pokoji –, nakonec už

jen těžce dýchal, oddychoval, až pak se mu konečně podařilo

donutit se k té krátké větě oznamující, co se stalo dnes večer,

k těm čtyřem slovům. Teď už zase slyšel z pokoje veselý dívčí

smích, švagrová mu něco říkala, ale ještě ji nevnímal, jenvyrozuměl, že za chvíli přijde nahoru.

Zastavil se na schodech, aby se zklidnilo bušení jeho srdce,

nechápal, co se to s ním stalo, právě před švagrovou, touto

vždycky až obdivuhodně se ovládající ženou se železnou vnitřní

disciplínou, která mu kromě toho byla úplně lhostejná. Utíral si

rukávem oči a tvář, nechtěl, aby ho tak viděla sestřenice.

a možná se mu to stalo proto, že najednou poznal ty dívčí

hlasy. Ten dívčí smích.

Říkali jim se ženou „děvčata“, i když každé z nich už jistě

bylo přes dvacet. Za ty dva roky, co se znali – tehdy sženinou neteří zahynula v Tatrách i sestra jedné z těch dívek –,

většinou chodily na návštěvu k nim, ale i oni dva zašli někdy k rodině sestry té mrtvé. Ženina neteř s tou mrtvou a ty dvě

dívky spolu tvořily něco jako partu. Proto se jeho žena cítila

s těmito dvěma předtím neznámými nějak osudově svázaná.

Když mu z nemocnice zatelefonovali, že se pro jeho ženu

uvolnilo místo a že ji zítra ráno přijmou, začal si v duchupředstavovat, jaké to bude večer. Budou se tvářit, že se přece nic

tak mimořádného neděje, už za takové tři týdny se vrátí? Mohl

by to být večer jako každý jiný? Ne, musí tu být ještě někdo,

kdo bude vyprávět o všem možném zcela bezstarostně a komu

je ten jejich svět strašně vzdálený. a to mohla být jen děvčata.

I když jim řekne, proč chce, aby dnes večer přišla, ani chvílitady nebudou sedět ustaraně a s vážnými tvářemi, tohle dokážou

jenom ty dvě. Budou jako vždycky vyprávět o všem možném

a budou se smát. Ještě že si na to včas vzpomněl. Sestra té

mrtvé pracovala u nějakých přístrojů v optické továrně, ale její

kamarádka byla zaměstnaná v kanceláři, a přestože už bylo

pozdě odpoledne, zastihl ji. Určitě přijdou, slíbila mu.

Šel za ženou do jejího pokoje, ohlásil jí, že zaskočí dolů do

samoobsluhy koupit něco k večeři. Musel mít doma nějakou

lahev vína a nějaký koňak, aby všechno bylo tak přirozené

jako jindy, aby se děvčata smála a jen tak klábosila. Vrátil se

z nákupu, sedl si k ženě a ona se ho po nějaké chvíli plaše,

téměř bázlivě zeptala, jestli by na tenhle večer nemohl zavolat

děvčata.

Už se stalo, už zatelefonoval, přijdou. Cítil se povzneseně.

Uhádl její přání ještě dřív, než na to sama pomyslela. atentokrát to platí jaksi dvojnásobně, stonásobně. Možná to byla jeho poslední příležitost uhádnout nějaké její přání.

Děvčata večer přišla. Vyprávěla leccos veselého, co zažila

na svých posledních výletech, jednou dokonce spala na seně,

jindy zase v kůlně, vyprávěla legrácky o svých kámoších zpráce, o tom, jak se otec jedné z nich pokouší vyrábět si sám víno

a koupil si i lis, ale vytéká mu z něj jen strašně kyselá brynda,

a ještě leccos jiného. Všichni se ze srdce smáli, nic z toho se

jich netýkalo, všechno to bylo z úplně jiného světa, děvčata

i on vypili celou lahev vína a dost z lahve koňaku, žena sice

pololežela na balzaku, ale i ona trochu ožila a nebyla tak

znavená jako jindy. a když holky odešly – doprovodil je ještě

až ke stanici tramvaje –, nestěžovala si, že ji ta návštěva nějak

nadměrně unavila.

Sestřenice seděla v obýváku ve fotelu. Oznámila mu, žezavolala Martina s Vierou, jistě tu za chvíli budou. a on jí řekl,

že za chvíli přijde švagrová, teď tam má hosty. Poprosil ji, aby

mu uvařila kávu. a on mezitím zavolá bratrovi.


29

Pokoušel se ho přesvědčit, že teď večer skutečně nemusí

chodit, ale bratr se nedal přemluvit. Přijde, jistě i s celou

rodinou.

Sestřenice přinesla kávu a on jí začal vyprávět, co slyšel

od pacientky v nemocnici. Pamatoval si každou větu, jako by

se ten text naučil nazpaměť. Už se blížil ke konci, když dole

někdo zazvonil, ale ještě než ten někdo vyšel z výtahu, stačil

pacientčino vyprávění dokončit.

Byl to Martin s Vierou. Ona si předtím poplakala, oči měla

ještě červené, a první, co chtěl vědět on, hned jak vešel do

obýváku, bylo, jak se to mohlo stát, vždyť u ní ještěodpoledne byl. Jako by jako lékař nevěděl, že se to mohlo stát

kdykoli. Skutečně byla velmi vyčerpaná po té návštěvě, za

chvíli usnula, a když zase otevřela oči, řekla mu: „Je to moc

dobře, když člověka někdo drží za ruku.“ Nechal si to pro

sebe, i to, co sestřenici zapomněl sdělit, jak mu ženavyprávěla, že když se dopoledne procházela po chodbě, zahlédla

na druhém konci sestřenici, právě vyšla z lékařského pokoje

a asi vyslechla něco takového, že šla raději pryč, u ní se ani

nezastavila. Vymlouval jí to, sestřenice si sem jistě mohla jen

na chvíli odskočit a musela se vrátit na své pracoviště, ale

žena jen přikývla: „ano, možná.“

S jakousi zatvrzelostí se dnes stále přesvědčovala, že už

je to s ní úplně špatné. O tom jim vyprávěl. Jak mu nejdřív

nechtěla věřit ani to, že mu ošetřující lékař na chodbě řekl:

„Gratuluju vám.“ a když připomněl to pyžamo, že by s ním

přišel zítra ráno, i z toho vyrozuměla jen jedno: „a to už je to

se mnou tak špatné?“ Vtom zase někdo zazvonil, řekl, že to

bude bratr, ale z výtahu vyšli tři lidé. Vůbec nečekal, že zrovna

oni by se tady dnes večer mohli objevit – Jožo Bžoch, jeho

bývalý kolega z posledního zaměstnání, kterého přednecelými třemi lety vyhodili téhož dne jako jeho, jeho žena Perla,

nakladatelská redaktorka, a její přítelkyně Viera hegerová,

také z nakladatelství, bydlela blízko nich, a tak ji vzali autem

s sebou. „No, představ si, my jsme vůbec o ničem nevěděli,

člověče, ale vůbec nic,“ řekl mu při uvítání jeho bývalý kolega.

a tak ani nevěděli, že má ženu v nemocnici, až teď večer jim


30

volal známý, ten, který dal jeho číslo lékaři v nemocnici. Musel

tedy začít od začátku, jak polehávala nejdřív doma, asi tak tři

týdny si myslela, že má chřipku, potom šla na vyšetření a on

seděl u primáře... mezitím přišla švagrová a pak ještě bratr

s celou rodinou... stále jí dávali infuze cytostatik, nakonecřekl, kdy z nemocnice odešel a kdy mu telefonovali, a do jedné

věty shrnul, co slyšel od pacientky. Sestřenice mezitím běhala

mezi obývákem a kuchyní, každému příchozímu uvařila kávu.

Nato se rozpovídali, mluvili jeden přes druhého. Martin se

sestřenicí si objasňovali pravděpodobnou příčinu smrti.Ostatní, jednou ten, jednou jiný, se rozpomínali, kdy s ní bylinaposledy a co tehdy říkala. a každý v nějaké souvislosti uvedl, že

je to velká tragédie, jaká je to ztráta pro literaturu a co všechno

ještě mohla udělat. Jen bratr s rodinou neřekli ani slovo.

Zmatek hlasů přerušila Viera, měl by hned teďzatelefonovat do ČTK, aby o tom vydali zprávu, když přece zemře

taková osobnost, musí o tom ČTK informovat veřejnost,

ale on zavrtěl hlavou. „Nezatelefonuju... teď“ – to druhé

slovo ho napadlo dodatečně, nechtělo se mu vysvětlovat, že

tam nezatelefonuje vůbec. Doktorova žena byla asi trochu

bezradná, ať tedy zítra ráno zavolá do Svazu spisovatelů,

tam zestylizují i oficiální zprávu pro ČTK. Pomyslel si, bože

můj, copak spadla z měsíce, ale připomněl jen: „Vždyť už

nebyla členkou Svazu.“ ale nato se ozvala švagrová, útočně

a rozhodně, že by v každém případě měl dát zítra do novin větší smuteční oznámení v černém rámečku. Přikyvoval, jako by souhlasil, ještě jedna, která spadla z měsíce, nedá se nic dělat – musí jim to tedy vyložit. a tak začal: nikoho nezavolá, nikde by stejně žádnou zprávu nevydali, protože jeho žena už nebyla pro veřejnost žádná osobnost, nesměla pro veřejnost existovat, její jméno se stáhlo z oběhu a nesmí – „rozumíte, nesmí“, zdůraznil podrážděně – se nikde vyskytnout, a tak je to i s tím smutečním oznámením pro noviny, takovéoznámení může dát do novin kdokoli, i zcela neznámý člověk, ale

když zemře někdo, kdo pro veřejnost existovat nesmí, jehož

jméno se nesmí veřejně objevit, a to ani na smutečnímoznámení v novinách, tak to v novinách nepřijmou buď vůbec,


31

nebo to řádně zcenzurují, prostě tak to je... Říkal všechno

rychle a podrážděně, byl na ně taky naštvaný, jako kdyby ani

po třech letech o ženině situaci nic nevěděli, mají představy,

jako kdyby si byla normálně žila jako předtím... ale ještě si

na něco vzpomněl, to už vyprávěl skoro ležérně, spíš jako

pikanterii, zlost už ho zase přešla... nedávno byl v Univerzitní

knihovně a jen tak ho napadlo podívat se do kartotéky, co

z jejích překladů a knížek odtud zmizelo a co zůstalo, anenašel tam ani jeden kartotéční lístek s jejím jménem, ani jeden,

její jméno přestalo existovat... a nemohl si odpustit dodat...

a moje konečně taky.

Zase to mezi nimi zašumělo, každý – s výjimkou bratra

a jeho rodiny – pokládal za svou povinnost situaci rozhořčeně

komentovat. Kdo by si byl pomyslel ještě před čtyřmi roky, že

se něco takového může stát! ale stalo se. Poslouchal je jen na

půl ucha, to všechno už slyšel aspoň stokrát, i v souvislosti

s jinými lidmi; když začala tato éra, i on se nejednou takhle

rozčiloval, ale teď už to bylo jen omílání něčeho mnohokrát

opakovaného, mlácení prázdné slámy, už to patřilo kběžnému životu, proto taky bylo zbytečné o tom mluvit. Možná si

to myslel i Martin a chtěl vzhledem k pokročilému času přejít

k něčemu věcnému, a tak se ho zeptal: „Poslechni, myslel jsi už na pohřeb, kdo by měl pronést smuteční projev?“

Jako kdyby byl dostal pendrekem po hlavě. Ne, nemyslel

na to.

Viděl před sebou v dálce pohřeb, ale nemyslel na to, žepohřeb je obřad jako mše, skládá se z rozličných fází, a jednou

z nich je i smuteční projev. Okamžitě věděl, že není nikdo,

koho by mohl požádat, aby pronesl smuteční projev. Těch

pár lidí, s nimiž se stýkali, byli také společensky deklasováni,

nemohl po nich chtít, aby veřejně vystoupili na pohřbu jeho

ženy, nemohl říct svému bývalému kolegovi – „a ty bys to

nevzal?“ –, jen by ho nepatřičně uvedl do rozpaků, vždyť je

rád, že se uchytil v nějaké stavební kanceláři a že jeho ženu

nechali v nakladatelství. a ti poslední, kteří mohou dálvystuovat, přednášet, psát, z těch by to každý považoval zabezohlednost, ne-li drzost něco takového po nich chtít a v duchu


32

by si říkali, copak se tehdy do toho musela plést, sama si to

zavařila, a nějak by se vymluvili. I kdyby chodil žebrat odjednoho k druhému, nikoho nenajde. Chabým hlasem zamumlal:

„Ne, o nikom nevím.“

Martin asi něco takového čekal, když tak dlouho mlčel,

vstal z fotelu a se slovy „tak já něco zkusím“ šel k telefonu.

Mluvil s někým, koho oslovoval křestním jménem Jožo.

Martin už řekl, oč jde, takže ten druhý se teď začnevymlouvat a omlouvat, chvíli to bude trvat, potom si Martin sedne

do fotelu a řekne: „Tak nám to nevyšlo.“ Přestal poslouchat,

co říká. ale je to katastrofa, pomyslel si, někdo přece musí

přednést nějaký smuteční projev.

Martin si sedl a oznámil: „Tak to bychom měli vyřízeno.“

a ještě řekl, otočený k němu: „a vzkazuje ti, že to považuje za

čest – doktor Jozef Felix.“

Bžoch rychle vykřikl: „No ale to je výborné! Univerzitní

profesor. Vede sekci překladatelů. To bude skoro jakooficiální. Vynikající kritik, kdyby ještě psal kritiky...“

ano, už psal jen eseje o autorech z dob renesance. Na jeho

kritiky se pamatoval ještě z gymnazijních dob, kdy začal číst

literární časopisy. ale stále nechápal, jak to mohl taksamozřejmě přijmout? Vždyť musí vědět, že z toho může mítoplétačky. Už jednou vyletěl z univerzity, na začátku padesátých

let, kdy o tom rozhodovali uvědomělí studenti. a on nebyl

vůbec uvědomělý. Proto se ani v šedesátém osmém roce do

ničeho nepletl. Nechtěl mít s tímto režimem nic společného,

proto se s ním ani nehádal. Kašlal na tento režim, na jehonevyslovené předpisy a zákazy, ta jeho špinavá, zasraná pravidla

hry. a považuje to za čest. Nebojí se. Ne, o to vlastně nejde,

jiní taky nemají strach, to je jen taková fráze, že se všichni

bojí. Všichni mají existenční ohledy. Měli by riskovatexistenci kvůli... smutečnímu projevu – stojí to za to? Ne, ale on si

myslí, že to za to stojí, požádali ho o něco, o čem si myslí,

že by to udělat měl, tak to udělá. Jestli něco riskuje pro cosi

velkého nebo malého, na tom už tolik nezáleží... a možná

uvažuje i jinak... vlastně ho vůbec neznal, až do léta tohotoroku. Tenkrát byli se ženou na Oravě, někde u polských hranic


33

v chatě, kterou jim obstarali přátelé Kolárovi. Tam někde se

s ním setkali, prožil dětství na vesnici, velmi blízko chatyKollárových, a proto sem jezdíval s rodinou strávit léto. Nacpali

se tehdy všichni do auta a odvezl je na chatu, nasbírali si tam

roští, rozdělali oheň, opékali slaninu, vypili lahev vína a až do

soumraku seděli na louce před chatou.

U stolu o něm ještě stále mluvili, překladatelka Viera s ním

seděla v jedné kanceláři, když po prvním vyhazovu zuniverzity pracoval jako nakladatelský redaktor.

Byl teď Martinovi strašně vděčný, zase si uvědomil, že muněčím připomíná jeho otce, siluetou své nemotorné postavy,možná i tvarem lebky, a i když si ve tváři nebyli vůbec podobní, měl

přesně stejné modré oči jako jeho otec. Z paměti ještě ne úplně

setřený otcův obraz. O tom se ani své ženě nikdy nezmínil.

Když už ostatní pomalu neměli o čem mluvit, ozvala sepřekladatelka Viera: „a teď, když je nás tu tolik, bychom mohli

společně sestylizovat i to smuteční oznámení.“ a vtom slyšel

bratra, jak říká, že by to mohl zařídit, otec jeho ženy je sazeč, už

je v penzi, ale občas chodí do sazárny posedět se starýmiznámými, kdyby dostal text, tak by ho vysázel a vytiskl, mohl by ho

vzít s sebou už teď, až půjdou domů, když stihnou text napsat.

„No tak začněme,“ vyzvala všechny překladatelka. Ještě si

vyžádala pero a papír a všichni se obrátili k němu. Zase se

cítil zaskočený. Věděl jen jedno: „Já jen nechci, aby tam byly

ty běžné floskule... v hlubokém žalu skloněni... oplakáváme

naši drahou... a takové věci... Mělo by to být krátké a věcné.“

„No dobře, tak bez toho,“ povzbudila ho překladatelka.

Chvíli přemýšlel, ale nic ho nenapadlo, tak začal:„Oznamujeme vám...“ ale Bžoch mu rozhořčeně skočil do řeči:„Kristeane, jak můžeš takhle začít, vždyť to není úřední spis, to

už můžeš rovnou začít jako bubeník na vesnici: Dává se na

všeobecnou vědomost.“ Jeho řečnický výbuch přerušilamanželka, klidně navrhla „V hlubokém žalu vám oznamujeme“...

Správně, pomyslel si, nějaké floskule tam být musí... Netrvalo

dlouho a dostali se až tam, kde mělo být uprostřed většími

písmeny jméno zesnulé, švagrová chtěla, aby pod jménem

byl uveden titul, který jeho ženě udělili, to je přece obvyklé,


34

ale to zamítl, titul jí dali, ale stáhli z oběhu všechno, zač ten

titul dostala, tak aspoň „spisovatelka a překladatelka“ by tam

mělo být, domáhala se švagrová, ale i to odmítl, nic takového

už přece nebyla, jen v domácnosti a penzistka, to by se mohlo

dát pod jméno, „v domácnosti a penzistka“. ale to by jednak

bylo směšné, a navíc by to považovali za provokaci... apřestože překladatelka-zapisovatelka musela i třikrát přeškrtávat

a přepisovat jednotlivá místa, protože někdo navrhoval to

a jiný zase ono, a tak to šlo pořád dokola, nanejvýš za dvacet

minut byli hotovi. Ještě dole musí být, připomnělapřekladatelka Viera, „Pohřeb bude...“ a za tím udělá tři tečky. Zítra se

to dozví, zatelefonuje to bratrovi a ten to tam vepíše.

Přisunula mu těch pár řádků s množstvím škrtů, aby si to

přečetl, jenže on bez brýlí stejně nic neviděl, díval se na ten

papír a myslel si, kdyby nad tím zítra seděl sám, byl by to

smolil i dvě hodiny, u všeho by se byl zastavoval, nad vším

váhal, a nakonec by přesto nebyl se vším spokojený. Ještě

se díval do papíru, když se ozval doktor: „a bude to pohřeb

církevní, nebo občansk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist