načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sedím na chirurgické ambulanci - M. M. Cabicar

Sedím na chirurgické ambulanci

Elektronická kniha: Sedím na chirurgické ambulanci
Autor:

Ať doma, na hřišti nebo v čekárně chirurgické ambulance, všude se s Cabicarem a jeho rodinou zasmějete. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít, hrozí nebezpečí udušení.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 41.9%hodnoceni - 41.9%hodnoceni - 41.9%hodnoceni - 41.9%hodnoceni - 41.9% 35%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 130
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2286-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ať doma, na hřišti nebo v čekárně chirurgické ambulance, všude se s Cabicarem a jeho rodinou zasmějete. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít, hrozí nebezpečí udušení.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

M. M. Cabicar

SEDÍM NA CHIRURGICKÉ

AMBULANCI


3

Výtah přijede a vystoupí z něj chlápek, jindy zase starší paní,

pak zase žena se dvěma dětmi, někdy slečna se psem... Celkem

normální. Číhám u výtahu už dlouho, ale ještě nikdy jsem

nepřistihl ty podivné bytosti, které zde bydlí a vždycky s ním

jezdí přede mnou.

Třeba nedávno přede mnou jely ve výtahu kyselé okurky.

Nejméně čtyři. Nemám tušení, jak dosáhly na tlačítka.

Jednou se zase sebralo projet výtahem 5 popelníků.

I věnec buřtů s cibulí jsem načapal podle odéru a jen těsně jsme

je museli minout. Zvlášť náš pes Dennis toho litoval.

Také už jsem zažil, že se nahoru a dolů projížděly naftalínové

kuličky. A mám pocit, že několik jich, chudinek, muselo při

vystupování spadnout do výtahové šachty.

Mimo mé chápání je, že výtahem dost běžně jezdí i ryby. Třeba

uzená makrela nebo sardinky ve vlastní šťávě musí bydlet vedle

sebe. Podle všeho o patro pod nimi má cimru pytel z vysavače.

To se nedá ani nadechnout, když ten si vyrazí ven.

Jedno z nejhorších je, když každé ráno vyrazí do práce tři prdy

ze třetího patra. To už radši výtah zase zavřu a jdu pěšky. Vůbec

nechápu, jak se vejdou do tak malého prostoru.

Ovšem podobně strašlivé je, pokud jednou za čas nastoupí ve

druhém propocená matrace. Jako... Jede jen pár pater, ale


4

dveřmi výtahu musím mávat aspoň 3 minuty, než dovnitř

protlačím aspoň nohu.

Nějakou dobu sepisuji petici, aby kanalizace dostala byt v

přízemí, protože, ubožák, musí jezdit až nahoru. Myslím, že je

opravdu nefér, když přijde strhaný z práce hovnocuc domů a

musí jezdit tak vysoko. Dělá záslužnou a užitečnou práci a

neměl by být tak oddalován návrat do jeho domova. Na jedné

straně chápu, že i fekálie preferují pěkný výhled, jenže náš starý

pes to už po schodech vážně nezvládne. A jet výtahem po

močůvce, to už můžu rovnou naskočit do stoupačky.

Musím říct, že ale ne všichni nájemníci jsou smradi. Třeba ve

čtvrtém bydlí celkem slušné denaturované fialky. A v pátém

marihuana. Nějakou dobu po ní ovšem nejde jet, než se

přestane výtah chechtat, a tlačítka potom nikdy nefungují, ať

zmáčknete cokoli, výtah jede, kam chce. Někdy i do stran. Nejvíc

sním o tom, že jednou potkám ve výtahu zase les. Jenže ten se

sem vždycky nastěhuje jenom na Vánoce, zato prakticky do

všech pater.


5

Vypadla elektrika. Televize nejde, mikrovlnka nejde, budíky

nejdou, plynový sporák nejde... Jsme zpátky v době kamenné.

Nejen, že jsem potkal úplně novou rasu psa, ale setkal jsem se s

nejoriginálnějším jménem pro Mexického naháče: „Afro“.

Vedle mne zastavilo auto, vykoukl řidič a ptal se, kde je tady

tunel. Netušil jsem, který myslí, tak jsem mu ukázal cestu k

Letenskému tunelu, Těšnovskému tunelu, a pak ještě jako

bonus jsem mu i ukázal, kde je Ministerstvo dopravy,

Ministerstvo zemědělství i Ministerstvo průmyslu, a slíbil mu,

že tam najde tunelů, až nebude vědět, kudy jet dřív.

(během čtvrtfinálového hokejového zápasu Češi:Slováci na

olympijských hrách v Soči)

To je furt na rádiu všude plno, že hrajeme hokej Česko a

Slovensko. Ale kurva proti komu??!

(Češi vyhráli, čeká je zápas s USA)

Vážně přichází jaro! Viděl jsem táhnout domů vlaštovky, i čápy

jsem zahlédl a manželka prý pozorovala rorýse. Teď čekáme, až

potáhnou domů Amíci.


6

Ten trapný pocit, když chcete holku povzbudit, že je náhodou

docela dost hezká, až by klidně mohla dělat i modelku, a ukáže

se, že je to Miss Universe...

Bylo 11 v noci. To je 23:00. A to je 3 a půl hodiny poté, co už

měla dvouletá Viki dávno spát. A ona se najednou objeví ve

dveřích do obýváku, ještě do nich vskočí s rozpřaženýma

ručičkama a rozzářeným úsměvem, jako by předváděla estrádní

číslo a udělá: „TA DÁ!“

Ona se dostala z postýlky. Dovnitř to jde, protože mámina

postel je vyšší, ale z postýlky to už je opravdový artistický

výkon! Pak ještě Viki udělala: „O ou.“ - a zmizela. Všimla si totiž,

že naše zírající obličeje nejevily očekávané známky radostného

překvapení, nadšení a nepřešli jsme v neutuchající potlesk.

Když vidíte své dítě v jedenáct v noci, je to skoro, jako když

spatříte Ježíše. Ne, že byste ho neviděli rádi, ale zároveň je vám

jasné, že podruhé ho máme spatřit při Konci světa. A ten je tady.

Myslím, že náš postapokalyptický pohled Viki poněkud

konsternoval. Dnes již toho lituji, ale rodiče v tu chvíli opravdu

nenapadne nadšeně tleskat, zato jim prolétnou hlavou

myšlenky jako „pohřbívání zaživa“, „prohození oknem“ nebo

„silný úder tupým předmětem“. Vůbec nejhorší je, že jsme si

zrovna dávali zmrzlinový pohár se šlehačkou a zjistili jsme

zajímavou věc o rodičovských pocitech. Když vás dítě přistihne,


7

jak si uprostřed noci debužírujete, je to pro vás stejný pocit,

jako by vás přistihlo při sexu.

Slíbili jsme Viki, že pro příště svou reakci vylepšíme a

projevíme více radosti. Ovšem... Jestli to udělá ještě jednou,

bude lépe, když bude mít na sobě pyrotechnický oblek a v kapse

jednosměrnou letenku na Mars.

Google koupil izraelský startup SlickLogin, který vyvíjí

přihlašování zvukem. Zkoušel jsem si představit zvuky, které

bych dokázal vyloudit, abych si je mohl nastavit jako heslo. Je

jich spousta, ale opakovat je stejně není nic snadného. Nastavím

si třeba říhnutí a pokaždé to udělá: „KRK” - „Špatné heslo.”

„GRG.” - „Špatné heslo.” „KRRRK” - „Špatné heslo.” Technologie

by určitě změnila svět, jedno pivo na ex v hospodě by půlku lidí

mohlo přihlásit na facebook. Ale nevím, jestli chci každý den

baštit hrachovou kaši, abych si mohl přečíst maily. Také mne

odrazují chrchlající davy na náměstích, co se zakašláním snaží

někomu prolomit wifi. A ze všech beatboxerů světa by byli těžcí

hackeři...

Tchýně i manželka se diví, že vyndavám sardinkám páteře, když

dělám rybí pomazánku. Ony jsou na to zvyklé, dokonce prý

milují to křupnutí, ale já jsem sameček. Nemám potřebu po

kopulaci partnerovi ukousnout hlavu. Poprvé jsem tomu unikl,

než se narodila Viki. Podruhé už neuniknu. A mám pocit, že k


8

tomu dojde někdy v době po přečtení těchto řádek manželkou.

A ona tento text najde. Vždycky je najde... I kdybych je zakopal

na zahradě s mrtvým skunkem. Sbohem světe. Odcházím na

poslední večeři.

No dobře, vyvěsit to na internet a pak to vydat v knize není

nejlepší způsob, jak něco schovat, ale já to prostě tak dělám,

jasný?!

Všichni zachovejte klid! Řádí tu velmi nebezpečná šavlozubá,

kočkovitá šelma. Hra na tygra a nevinnou oběť není s

dvouletým dítětem nic složitého, stačí utíkat a křičet při tom.

Teď zrovna jsem nevinná oběť, což je pro mne dost neobvyklá

role, protože obvykle za všechno můžu. Je asi jasné, že pro

dospělého člověka také není těžké utéct batoleti nebo se

schovat před dítětem, které je ve věku, kdy se strašlivě vyděsí,

pokud se naprosto nečekaně objevíte úplně na stejném místě,

jako už 20x předtím. V této chvíli jsem se zamaskoval a úplně

ukryl v imaginární džungli tak, že prostě stojím uprostřed

obýváku. To by mi mohlo dát i půl hodiny života, protože tygr

bloudí kuchyní a rdousí tam zbytky jídel. Bývala to práce

našeho psa Dennise, ale už co mu bylo 16, rezignoval a nechce

se mu žrát nic, co mu samo nevleze do tlamy a nezačne mu s ní

žvýkat.

Pozor! Tygr jde! A ne, to byla manželka, měl jsem hned poznat

ony kročeje, anžto byly mnohem těžší, jelikož nesla prádlo. A

má pro mne nový, mnohem lepší úkryt. Úplnou náhodou je

zrovna u věšáku na vyprané oblečení, takže bych se prý mohl


9

schovávat a přitom si vybudovat nenápadný přístřešek z

duhových ponožek a červených kalhotek. Moc se mi to nezdálo,

ale po zralé úvaze jsem byl přišed na to, že je to dost dobrý

nápad. Naštěstí mne v poslední chvíli zachránil šavlozubý tygr,

protože mne zničehonic objevil a sežral. A i to sežrání docela

dobře dopadlo, zjistil jsem, že spolehlivá obrana proti

predátorům s růžovou mikinou „My little Ponny“ je strčit jim

zbytek rohlíku mezi čelisti. Teď tu hrdinně žvýká a snaží se kus

potravy pozřít najednou. Jako anakonda. A drobí mi na postel!

To nesnáším... Grrr, z nevinně oběti se pomalu stává šavlozubý

tygr. Situace se obrací. WRRAAAU! „Hehehe! Tatííííí! Nééé!

Mamíííí! Hóónííí!“

A toto je, milé děti, potravinový řetězec v praxi.

Sedíme na chirurgické ambulanci na vyndání stehů Viki.

Čekárna je úplně plná, snad 20 lidí. Na nikom není vidět nějaké

zranění, jen dvě starší ženy, sedící zrovna proti sobě, mají

obvázanou ruku. Usmály se na sebe.

Ta jedna to nevydržela a ptá se druhé: „Můžu vědět, co se vám

stalo?“

Druhá mávla zdravou rukou: „Ale, pustila jsem si na ruku ve

vaně vařící vodu a přitom jsem věděla, že je vařící, jen jsem byla

nějak mimo a tu ruku tam strčila.“ Rozhodila rukama: „No může

být někdo blbější, než já? A co vy?“

Ta druhá poposedla a povídá: „No úplně to samý. To mi mluvíte

z duše. Já zase měla ruku v troubě, zvoní telefon, a jak už jsem


10

ho v duchu brala, tak jsem si sáhla na rozžhavené tělísko.

Přesně, jak říkáte, také si pořád opakuju, jestli někdo může být

tak blbý,“ A pak se tam společně smály.

Otevřely se dveře, z ordinace se ozvalo: „Další!“ - a ze dveří

vycházel asi šestnáctiletý kluk. S oběma zafačovanýma rukama.

Okamžitě jsem vyprskl smíchy. Bylo to tak instinktivní, že se to

nedalo zadržet. Kluk se ke mně otočil a povídá: „Co je?“

Jen jsem ze sebe vypravil: „Nemáš ty troubu hned vedle vany?“

Tím zvedli oči všichni v čekárně a všichni pacienti vybuchli

smíchy. Dobrou minutu se nikdo nebyl schopný nadechnout a

ten kluk vůbec netušil, která bije. Pak se z jedné lavice zvedl

muž s bundou, slzel a pomohl tomu klukovi se obléct. Při tom si

utíral slzy a říká mu: „Tak jsme to vyhráli, mám nejblbějšího

syna na světě.“

A kluk zase: „Co je?? Co jsem proved?“

Z ordinace vykoukla doktorka, co se tu děje. Brečící otec jen

zopakoval, že se tu soutěží o nejblbější zranění a jeho syn

vyhrál. Doktorka vážně pokývala hlavou a řekla: „No, chytat

holýma rukama zadní kolo motorky skutečně nebylo moc

chytré.“

Zase řehot. Takovou zábavu tam ještě neměli. Kluk zčervenal.

Jeho táta se prohýbal až k zemi a mezitím sípal: „Ale já jim nic

neřek!“

Objevila se i sestra: „Někdo nový?“ Podal jsem jí zdravotní

kartičku a papíry. Nahlédla do nich, a pak pokývala hlavou: „Jen


11

vyndání šití... Dobře, tys spadla hlavičkou na topení?“ - sklonila

se k Viki a pohladila ji.

„No, vlastně si prohlížela šicí stroj. Ale příliš zblízka.“ Manželka

už ani neměla sílu mne kopnout, jen mne tak plácla a čekárna se

pomalou sesouvala z lavic. Byli tak vysmátí, že už jim přišlo

vtipné cokoli. Lidé kolem šedesátky se tu tlemili jako puberťáci.

Poprvé se zasmál i ten kluk. Už konečně věděl, čemu. Vidět

humor běžných situací je děsivá a neovladatelná schopnost. A

důvod, proč mne už nikdo nezve na smuteční obřady do

krematoria.

ROZDÍL MEZI MUŽI A ŽENAMI V PŘÍSTUPU K JÍDLU

MUŽ: otevře si brambůrky, ochutná a řekne: „Fuj, tyhle jsou

hnusný!“ Vyplivne to a vyhodí je.

ŽENA: otevře si brambůrky, ochutná a řekne: „Fuj, tyhle jsou

hnusný.“

A polkne.

Pak si vezme další sousto se slovy: „Je to možný, že jsou tak

hnusný?“

Zamyšleně sní další a řekne: „No vážně, jsou prostě odporný, to

se nedá jíst.“

A natáhne se pro další: „Ale čím to je, že jsou tak hnusný?“

Kouše. „Jako by v tom byla guma a nějaké umělotiny...“


12

Nacpe si do pusy další brambůrky a s plnou pusou: „Humus, jak

tohle může někdo jíst?“

Nacpe si další hrst a prská drobky všude okolo: „No, já bych to

už do pusy nikdy nevzala.“

Otočí se k manželovi, zatímco si opět plní ústa: „Taky to

nemůžeš jíst? To se fakt nedá, viď?“

Hypnotizovaně žvýká. „To musím dát ochutnat Janě, ta určitě

taky něco tak hnusnýho ještě nejedla.“

Pohled na manžela. „Nevyhodíme to? Přece tohle nebudeme

jíst.“ Pronese a s povzdychnutím si narve tu tlamu znovu.

Manželovi už dávno není volno.

„Oni tam fnad lejou benfín. Nebo naftu.“

Přes půl pytlíku v prdeli.

A už se tam pchá další dávku. „Já bych to nejedla, kdybych

neměla tak strašný hlad!“

Vyčítavý pohled. „Proč mi to nevezmeš?“

Manžel vezme pytlík s posledními pár brambůrky a přemýšlí, že

by se do něj vyzvracel.

Žena mu ho zase vezme: „Ukaž, já to vyhodím sama.“

Jde ke koši. Cestou si nacpe tváře, že vypadá jak křeček s

upgradem žgrání na dva karavany.

Mumlá si: „Jak tohle můžou vyrábět? Já bych něco takového

nežrala ani za prachy.“


13

Nad košem dojí zbytek a nasliněným prstem vybere drobky.

Vyhodí pytlík a vrátí se.

Nešťastně: „Musela jsem je všechny vyhodit, to vůbec nebylo k

jídlu. No, škoda jich.“

Manžel si vymění obklad.

Žena: „Nemám skočit pro další? Já mám pořád hlad...“ Muž dáví.

Tento hypotetický příklad je zcela smyšlený a podobnost s

žijícími osobami je čistě náhodná.

Takže, ne, že zase bude někoho večer bolet hlava!

Původ plemene Australského ovčáka je zahalen tajemstvím.

Podle hlavní teorie je Australský ovčák z Ameriky. Asi sami

vidíte, že tato teorie trochu pokulhává, protože žádný pes není

tak blbý, aby zapomněl, odkud je, když už mu to vrazili i do

jména. Australský ovčák je tedy pravděpodobně - chvíle napětí,

počkejte si na to - z Austrálie! Do Ameriky se prý dostal s

ovcemi. Podle mne je to i důkaz, jak jsou ovce chytré, když si

samy uspořádají zámořskou plavbu a ještě objeví Ameriku. A

vezmou s sebou psy, kdyby je někdo přepadl. Člověk si skoro až

myslí, jestli to skutečně byly ovce nebo Tučňáci z Madagaskaru.

Každopádně Australský ovčák je vyšlechtěný pes k pasení ovcí.

Mimochodem, proto „ovčák“. Zkoušeli s ním sice pást i prasata,

ale plemeno Australského prasáka se moc neuchytilo, i když

bylo mezi ženami značně populární.


14

Co vám v žádné kynologické příručce neřeknou je, že si musíte

dávat na psa pozor, pokud jedete autem a zastavíte třeba na

proslulé silnici E55. Pes totiž vyskočí a během pár minut sežene

dohromady stádečko spoře oděných žen.

Toto plemeno je prostě k pasení geneticky vybavené.

Gladiátoři na dětském hřišti! To jsem ještě nezažil. Přišla

rodinka se čtyřmi dětmi, jedno ještě bylo v kočárku. Nejstarší

byla devítiletá holka a měla dva mladší bráchy. Jednomu bylo

tak 8 a druhému asi 6. A oba kluci měli nádherné dřevěné meče

i se štíty. Starší měl stříbrný meč a mladší zlatý. Štíty byly

čtvrcené, s modrým Českým lvem ve žlutém poli a žlutým

Českým lvem na modrém poli. Vypadalo to mnohem lépe, než

obyčejná hračka, skoro jako rekvizita.

Blonďatá holka si hned začala hrát s mou dvouletou Viki. Kluci

se šermovali a po chvíli obsadili velký domek na klouzačce.

„Hrad je náš! Nikdo se sem nedostane!“ - volali na nás dolů a

mávali meči i štíty.

Sestra se na ně jen otočila a křikla: „Kdo by tam taky chtěl?“

Starší kluk se vyklonil: „Tohle je náhodou nejlepčejší a

nejnedobytnější hrad a je jenom náš!“

Holka něco pošeptala Viki, pak šly spolu ke kočárku, chvíli v

něm hrabaly a pak zavolala: „Jů, máma tu má i jogurty!“


15

„Cože?!“ - ozvalo se z nejnedobytnějšího hradu. Zbraně padly na

zem a pevnost kapitulovala během vteřiny, jako Francie. Kluci

sklouzli dolů a přiřítili se ke kočárku. Holka s Viki mezitím tiše

zmizela a nechala dva gladiátory hrabat se v košíku pod

kočárkem.

„Nic tu není.“ - odfrkl starší zklamaně.

„Hrad je dobyt!“ - ozval se seshora vítězný smích. Děvčata k

mávání zbraněmi přidaly i taneček. Viki rovnou přešla v Kolo

kolo mlýnský a udělala bác.

„Byla to past!“ - vykřikli kluci a řítili se zpátky, dobýt zpět

ztracené území, které ztratili pro párek jogurtíků. Nutno

poznamenat, že historie dokládá, jak mnohá území byla

ztracena pro ještě větší kraviny. Holky se sklouzly dolů, zatímco

gladiátoři šplhali vzhůru po lezecké stěně. Musel jsem jim

tleskat.

Kluci znovu ovládli hrad, popadli zbraně a opět výhružně

vytasili meče. „Hrad je náš! A je nejnedobytnější.“

„Odteď!“ - přidal ten mladší. „Už se sem nikdo nedostane, leda

přes naše mrtvoly!“

Blonďatá holka přešla k druhému domku, který sice neměl

klouzačku, ani nebyl tak vysoký, zato měl dvě lezecké stěny.

„Nám je to jedno! Máme vlastní hrad!“ - volala na bráchy. „A je

ještě nedobytnější! Jé, tady jsou i kanóny!“

To bylo tak lstivé, jakkoli průhledné! Mladší hned vyjekl: „Cože?

Tam jsou kanóny?“


16

Starší ho okřikl: „Kecá. Já tam byl, žádný kanóny jsem tam

neviděl... Myslim.“ No, nezněl moc přesvědčivě.

Mladší vedle poskakoval, jako by se mu chtělo na záchod: „Pojď,

musíme se tam podívat! Páni, kanóny, to jsem ještě neviděl!“

Nevydrželi to. Sklouzli se dolů a plížili se k druhému domku.

Holky zatím domek opustily druhou lezeckou stěnou. Kluci

vpadli do druhého hradu.

„Nic tu nénííí.“ - protáhl zase starší zklamaně.

A z druhé strany se ozvalo: „Hrad je dobyt!“

Holky byly nepřekonatelné, i když Viki vůbec netušila, kde k

tolika vítězstvím přišla. Asi jako Británie. Jejich taneček si

vysloužil potlesk ode všech rodičů na hřišti.

„Zpátky! Zpátky! Zase past!“ - ječel starší kluk a kopal mladšího

před sebou. Rychlý běh přes hřiště a holky už jely po klouzačce

pryč. Na nejnedobytnější hrad vylezli kluci a starší zadýchaně

oznámil světu, že je jejich a nikdo už se tam nedostane. Což bylo

dost odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že za poslední minuty

tam bylo víc živo než na Karlštejně. Zbraněmi se už tolik

nemávalo, jelikož jim dělalo obtíže je vůbec zvednout. Zato se

ozvala přísaha, že už je nikdo nedostane žádným trikem, prostě

budou v hradu, ať se děje cokoli.

Skutečně se snažili, když holka zavolala: „Jé, hele, přijela

zmrzlina!“ - starší kluk sykl: „Je to past!“ - a držel mladšího za

nohavice, protože ten už byl na půl cesty klouzačkou. Dokonce

se nepohnuli ani na jásavý výkřik: „Tý jo, tady v písku jsou

diamanty!“


17

Nakonec holka s Viki přišly až k lezecké stěně

nejnedobytnějšího hradu a kluci okamžitě uzavřeli vlastními

těly jeho vchod.

„Sem se nedostanete!“ - hrozili a píchali meči, kam až dosáhli.

„My tam nechceme!“ - prohlásila sestra a Viki se na ni

překvapeně podívala, protože si myslela, že jo.

Děvče se zamyšleně dívalo na lezeckou stěnu, a pak řeklo: „Jak

vy to děláte, že se vždycky tak rychle dostanete nahoru? To je

fakt dobrý, chtěla bych se to naučit.“

„To nic není.“ - odfrkl starší „Prostě nevyužívám všechny

úchyty, jen ten první, třetí a pátý.“

Holka zakroutila hlavou: „Ale jak? To nechápu...“ Tak jí to

ukázal. A skutečně byl nahoře během chvilky. I ten mladší kluk

to dokázal.

Holka je pochválila a zcela bezelstně se zeptala: „A dokázali

byste to i na tý druhý stěně?“ Byli moc ochotní. Blbci. Zmizeli v

druhém hradu, nejnedobytnější hrad vztyčil potřetí holčičí

vlajku a rozlehlo se volání: „HRAD JE DOBYT!“ A jejich oslavný

taneček.

Kluci řičeli, že se to nepočítá a že je to podvod. Jenže jim to

neprošlo, stejně jako Itálii. Holky jsou prostě lepší. A my kluci

jsme ale takový debilové, co ženám všechno sežerem. Bylo mi

jich líto. A tu holku jsem té rodině úplně záviděl. Doufám, že

jednou bude Viki jako ona. Vždycky na vítězné straně.

Pak jsem se podíval na manželku. A věděl jsem, že bude.


18

Proboha, budu to mít doma dvakrát!

Praskla voda.

Konečně přijela havárka a jeden z chlápků se zeptal: „Odkud

vám to teče? Shora?“

Tak říkám: „No, většinou shora, ale nějaká voda fasuje ve sklepě

jet packy a lítá zase stoupačkou nahoru. Taky je tam jedna

kapka, co si jen tak visí ve vzduchu a pořád na mne řve: „Co

čumíš, když levituju?!“

Pak už se nikdo na nic neptal.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist