načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šedí bastardi – Jonathan French

Šedí bastardi

Elektronická kniha: Šedí bastardi
Autor: Jonathan French

Šakal je poloorkem patřícím do bratrstva Šedých bastardů, které společně s dalšími sedmi bratrstvy stráží Souzené země před útoky orků. Kvůli svému původu je na něj a ostatní poloorky hleděno s despektem a ne všude jsou akceptováni. Po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 459
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The grey bastards ... přeložila Hana Vrábelová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7959-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Šakal je poloorkem patřícím do bratrstva Šedých bastardů, které společně s dalšími sedmi bratrstvy stráží Souzené země před útoky orků. Kvůli svému původu je na něj a ostatní poloorky hleděno s despektem a ne všude jsou akceptováni. Po rvačce u vykřičeného domu, kdy je zabit mladý kavalerista, se Šakal ocitá v problémech a musí zjistit, kdo za touto událostí stojí. Poté, co neuspěje ve snaze svrhnout vůdce bratrstva, je Šakal donucen stát se svobodným jezdcem a opustit domov. Během tohoto putování, kdy se snaží najít si své místo ve světě, poznává nejen nové přátele, ale bojuje i o život. Jak skončí jeho pouť? A bude i na konci jeho věrnost stále patřit bratrstvu Šedých bastardů?

Popis nakladatele

Krví nasáklé fantasy plné sarkasmu a temnoty .

Žít v sedle! Zemřít na mazlovi! Takové je krédo poloorků obývajících Souzené země. Tito bývalí otroci střeží svůj neutěšený kraj na hřbetech obřích divokých prasat, jimž přezdívají mazlové. Jsou tím jediným, co stojí mezi honosným a bohatým královstvím lidí, Hispartou, a divokými tlupami čistokrevných orků.

Šakal střeží svůj kraj coby člen Šedých bastardů, jednoho z osmi bratrstev, která přežila kruté obléhání Souzených. Mladý a ctižádostivý kříženec již dlouho nesouhlasí s rozhodnutími vůdce a zakladatele Bastardů, válečníka zvaného Jílmistr, a usiluje o jeho sesazení. Na své straně má věrného trojkrevného přítele Kaňoura a Nádhernou, jedinou jezdkyni v kopytu.

Když do pevnosti Šedých bastardů zavítá cizí čaroděj, plány na svržení šéfa jsou prozrazeny a Šakal se musí vydat na cestu. Během svého putování se utká s nebezpečnými protivníky: magickými kalňáky, hispartskými třasořitky, siláčími hordami i hrozivými kentaury, kteří za Zrádcova měsíce vyjíždějí vykonávat své krvavé rituály. Při hledání pravdy se Šakal musí rozhodnout, komu zůstane věrný, a najít si své místo ve světě, který odměňuje jen zlovolné.

 ––––

Špinavý, krví nasáklý skvost, který působí jako Šílený Max odehrávající se v Tolkienově Středozemi.
– Kirkus Reviews

Román, který osvěžuje tradiční žánr velice živým a zábavným způsobem. Fantasy verze Zákonu gangu se může zdát jako nepravděpodobný výchozí bod pro vynikající román, ale Jonathan French to zvládl bravurně.
– Anthony Ryan, autor trilogie Stín krkavce

Tohle je rozhodně nejšpinavější fantasy, jaké jsem kdy četl, poráží dokonce i Temné bratrstvo — asi tak o faktor deset… možná i sto. Tato kniha se mi vážně líbila. Má charisma. Je velmi zábavná, směřuje k vzrušujícímu závěru a nutí mě těšit se na další díly.
– Mark Lawrence, autor trilogie Roztříštěná říše

Další popis

Žij v sedle. Zemři na divočákovi. Taková je víra poloorků obývajících zemi Lot. Patří k bratrstvům známým jako kopyta; tito bývalí otroci střeží svůj neutěšený kraj na hřbetech obřích divokých prasat, speciálně šlechtěných k boji. Jsou tím jediným, co stojí mezi dekadentním srdcem ušlechtilého Hispartského království a divokými tlupami čistokrevných orků. Šakal střeží svůj kraj spolu s Šedými bastardy, jedním z osmi kopyt, která přežila kruté obléhání Lotu. Protože je mladý, prohnaný a velice ctižádostivý, navrhuje sesadit tyranského zakladatele Bastardů, válečníka zvaného Claymaster. Šakalův nebezpečný pokus o puč podpoří Kaňour, zuřivý kříženec s větším množstvím orkské než lidské krve, a Nádherná, jediná jezdkyně ze všech kopyt. Když kvůli příchodu cizího čaroděje vyjde podlá zrada najevo, Šakalovy plány končí ve zmatku a nejistotě. On sám se ocitá v sedle se zajatou elfskou dívkou, jejíž přítomnost začne narušovat jeho spojenectví. S blížícím se anarchickým krvavým rituálem Měsíce zrádců se Šakal musí rozhodnout, komu zůstane věrný, a najít si své místo ve světě, který odměňuje jen zlomyslné.


Zařazeno v kategoriích
Jonathan French - další tituly autora:
Šedí bastardi -- Žij v sedle. Zemři na divočákovi. Šedí bastardi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JONATHAN

FRENCH

Špinavý, krví nasáklý skvost, který

působí jako Šílený Max odehrávající

se v Tolkienově Středozemi.

KiRkUs ReViEwS

Román, který osvěžuje tradiční žánr velice živým

a zábavným způsobem. Fantasy verze Zákonu gangu se může

zdát jako nepravděpodobný výchozí bod pro vynikající

román, ale Jonathan French to zvládl bravurně.

AnThOnY RyAn

autor trilogie Stín krkavce

Tohle je rozhodně nejšpinavější fantasy, jaké jsem kdy četl,

poráží dokonce i Temné bratrstvo — asi tak o faktor deset...

možná i sto. Tato kniha se mi vážně líbila. Má charisma.

Je velmi zábavná, směřuje k vzrušujícímu závěru a nutí mě

těšit se na další díly.

MaRk LaWrEnCe

autor trilogie Roztříštěná říše

399 Kč

ISBN 978-80-7577-959-5

JONATHAN

FRENCH

  je americký autor fantasy žijící v Atlantě. Své vypravěčské schopnosti si nejprve tříbil tvorbou š›œ příběhů, které se později staly základem jeho fantastických světů. Kladně přijat byl již jeho debut, sága The Autumn’s Fall (Podzimní pád, 2012—2014). Do širšího povědomí se však dostal až díky knize Šedí bastardi (2015), kterou nejprve vydal vlastním nákladem. Román se setkal s nebývalým úspěchem, čímž zaujal velké nakladatele.

Foto © Casey Gardner

KrVí nAsákLé

fAnTaSy pLné

sArKaSmU

a tEmNoTy

Žít v sedle! Zemřít na mazlovi! Takové je krédo

poloorků obývajících Souzené země. Tito

bývalí otroci střeží svůj neutěšený kraj na

hřbetech obřích divokých prasat, jimž pře

zdívají mazlové. Jsou tím jediným, co stojí

mezi honosným a bohatým královstvím

lidí, Hispartou, a divokými tlupami čisto

krevných orků.

Šakal střeží svůj kraj coby člen Šedých

bastardů, jednoho z osmi bratrstev, která

přežila kruté obléhání Souzených. Mladý

a ctižádostivý kříženec již dlouho nesouhlasí

s rozhodnutími vůdce a zakladatele Bastar

dů, válečníka zvaného Jílmistr, a usiluje

o jeho sesazení. Na své straně má věrného

trojkrevného přítele Kaňoura a Nádhernou,

jedinou jezdkyni v kopytu.

Když do pevnosti Šedých bastardů zavítá

cizí čaroděj, plány na svržení šéfa jsou pro

zrazeny a Šakal se musí vydat na cestu. Během

svého putování se utká s nebezpečnými

protivníky: magickými kalňáky, hispartský

mi třasořitky, siláčími hordami i hrozivými

kentaury, kteří za Zrádcova měsíce vyjíždějí

vykonávat své krvavé rituály. Při hledání

pravdy se Šakal musí rozhodnout, komu

zůstane věrný, a najít si své místo ve světě,

který, jak se zdá, odměňuje jen zlovolné.

JONATHAN FRENCH

ŠEDÍ BASTARDI

ŠEDÍ

BASTAR DI

JONATHAN

FRENCH

BRNO 2019

The Grey Bastards

Copyright © ,  by Jonathan French

This translation published by arrangement

with Crown, an imprint of the Crown Publishing Group,

a division of Penguin Random House 

Cover design by Duncan Spilling 

Cover photo © Larry Rostant

Translation © Hana Vrábelová, 

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 

(elektronické vydání)

 ---- (Formát  )

 ---- (Formát ePub)

 ---- (Formát MobiPocket) Robe, tohle je pro tebe, brácho. A ty bys měl kurva vědět proč.

— 9 —

1

Š

akal už se chystal vzbudit holky kvůli dalšímu kolu, když přes tenké

stěny hampejzu zaslechl, jak Kaňour někde dole řve jeho jméno. Skrz

mezery v  polorozpadlých okenicích se dovnitř draly odporné paprsky

ranního slunce. Vyskočil z postele, setřásl při tom ze sebe propletené údy

děvek a poslední zbytky omámení vínem. Ta nová spala dál jako dřevo,

ale Delia po takovém vyrušení zamručela a  zdvihla zacuchané zrzavé

kučery z polštářů, aby se na něj nesouhlasně zadívala.

„Co se, kurva, děje, Šaku?“

Jen se tiše zasmál a hupl do kalhot. „Shání mě Kaňour.“

Delia obrátila unavené oči v sloup. „Řekni tomu velkýmu trojákovi,

ať drží kušnu. A vrať se do postele.“

„Kdybych mohl, tak to udělám, zlato,“ odpověděl Šakal a posadil se

na postel, aby si nazul boty. „Kdybych mohl, tak to udělám.“

Vstal zrovna ve chvíli, kdy mu Delia začala mazlivě přejíždět prsty

po zádech. Ani se neobtěžoval hledat brigantinu, jen na podlaze mezi

odhozenými svršky holek vylovil svůj opasek, připnul si ho a upravil si

popruh, na němž visel talwar. Cítil, že ho Delia pozoruje.

„Do pekel, seš fakt hezkej kříženec!“ pověděla mu. Z  pohledu se jí

vytratila ospalost, nahradil ji dobře nacvičený hlad.

Šakal to chvíli hrál s ní. Když si shrnul vlasy a svazoval je koženým

řemínkem, schválně zatnul svaly a  vystavoval je na odiv. Než rozrazil

dveře a pospíšil si z pokoje, ještě na Deliu mrkl.

— 10 —

V chodbě vládlo šero a prázdno, stále se topila v pochmurné nehyb

nosti úsvitu. Prošel společenskou místností, a když obcházel stoly poďo

bané dírami a převrácené židle, ani nezpomalil. Po nočních radovánkách

zbyl už jen kyselý zápach rozlitého vína a potu. Pootevřenými dveřmi se

dovnitř neodbytně dralo jasné světlo slibující nesnesitelně parný den.

Šakal vyšel do oslňující ranní záře, zatnul zuby a přivřel víčka, jak se do

něj opřelo slunce.

Kaňour stál u  studny uprostřed dvora, pletence svalů na širokých

zádech se mu leskly vodou. Šakal k němu přiklusal a postavil se vedle

něj.

„Potíže?“

Kaňour lehce zvedl bradu a ukázal plnovousem připomínajícím piky

na kartách na prašnou cest u vedoucí k pozemkům. Šakal sledoval jeho

pohled a zahlédl pableskující siluety koní. Blížily se. Zaclonil si oči před

sluncem, hledal jezdce. Když je našel, ulevilo se mu.

„Nejsou to koňomrdi.“

„Ne,“ souhlasil Kaňour. „Kavalerie.“

Šakal se trochu uvolnil. Lidské vojáky zvládnou. Kentauři by mohli

znamenat jejich smrt.

„Ignácio?“ zamyslel se nahlas. „Přísahám, že ten starej poďobanej vo

žrala dokáže vycítit, že mu někdo veze prachy, a nemusí ani vytáhnout

paty z kastelu.“

Jeho přítel neřekl nic, jen se dál mračil na blížící se řadu jezdců. Šakal

napočítal osm mužů, jeden z nich svíral korouhev, na níž se bezpochyby

skvěl erb krále Hisparty. Ten vlající kus hedvábí v  Souzených zemích

znamenal jen málo a Šakal nespouštěl oči z vedoucího jezdce.

„To je Bermudo,“ ozval se Kaňour vteřinu předtím, než Šakal sám přes

prašný oblak odhalil kapitánovu totožnost.

„Kurva.“

Šakal si náhle přál, aby kuši nenechal pod Deliinou postelí. Krátce

pohlédl na Kaňoura, naprosto neozbrojeného, až na poloplné vědro ze

studny, které stále svíral v rukou. Přesto jeho vzezření často stačilo, aby

mnohé odradilo od boje. Jak se tradovalo mezi členy kopyta, i Kaňou

rova hovna měla svaly.

— 11 —

Šakal taky nebyl žádné nedochůdče, ale přítel ho o celou hlavu pře

vyšoval. Dokud Kaňour dokázal skrývat tetování Bastarda, pokrývající

jeho silné paže a záda, podle holé hlavy, popelavě šedé kůže, svalnaté

postavy a vyčnívajících dolních tesáků by ho mnozí mohli považovat

za čistokrevného orka. Na smíšený původ u něj ukazoval jen plnovous,

rys, který Šakal po svém lidském rodiči nepodědil.

Jezdci na koních se rozestoupili kolem studny a Šakal se zazubil. Nej

spíš ho nepokládali za jednoho ze siláků, ale byl dost velký, aby ta lidská

štěňata zaváhala. Podle čistých šarlatových šerp, helem vyleštěných, až se

leskly, a odvážných, zachmuřených výrazů se jednalo o nováčky. Husté

kníry teď na dvorech v Hispartě nejspíš považovali za poslední výkřik

módy, protože nad každým horním rtem se vyjímalo cosi podobného

macaté, navoskované housence. Nad každým rtem až na ten Bermudův.

S  nakrátko střiženými vlasy a  výrazným dlouhým nosem připomínal

jednoho z  dávno mrtvých tyranů zpodobněných na mincích starého

Impéria.

Kapitán přitáhl otěže.

Chvíli si pozorně prohlížel dvůr, zrakem ulpěl na stájích, které San

cho udržoval pro své hosty.

Šakal namísto pozdravu zdvihl bradu. „Bermudo. Koukám, že zajíž

dí te nový kluky. Copak, chtěli na vlastní oči vidět, že i v nebezpečnejch

oblastech se dá sehnat kunda?“

„Kolik vás tady je, Bastardi?“

Ta otázka zněla nenuceně, skoro lenivě, ale Šakalovi neuniklo, jak se

Bermudo snažil zastřít obavy.

„Nechcem vás tu přepadnout, kapitáne.“

„To není odpověď.“

„Si pište, že je.“

Bermudo pohledem vyhledal jednoho ze svých jezdců a gestem mu

ukázal na stáje. Vybraný jezdec zaváhal.

„Běž prověřit stáje,“ pověděl mu kapitán pomalu, jako by něco vy

světloval natvrdlému dítěti.

Muž se vzpamatoval a  ostruhami pobídl koně k  západní straně

dvora. Jeho spolubojovníci přihlíželi, jak si vede. Šakal sledoval zase je.

— 12 —

Všichni drželi polokopí a kulaté ocelové štíty, kabáty se šupinami jim

poskytovaly další ochranu. Pět z nich zneklidnělo, prozradilo je, jak na

pjali otěže svým koním. Ten poslední se zjevně nudil, protože teatrálně

zívl. Kapitánův poslíček sesedl, přivázal koně ke sloupku a  teď odmě

řeným krokem kráčel do stájí. O chvíli později se na ostré ranní slunce

ospale vypotácel Sanchův stájník. Kavalerista ho po chvíli následoval.

„Tři divočáci a spřežení mul,“ oznámil, když přijel zpátky.

„To spřežení patří třem horníkům,“ řekl Šakal Bermudovi. „Myslím,

že jsou z Traedrie. Ti vás taky nechtěj přepadnout.“

„Ne,“ odvětil Bermudo. „Mají povolení provádět průzkum v horách

Amfory. Vím to, protože jsem sám ten výnos vypisoval. Nicméně vy

takové povolení nemáte.“

Šakal se užasle zadíval na prázdnou oblohu kolem. „Kaňoure? Někdo

přenesl Sanchův bordel do Amfor, když jsme spali?“

„Ty vrcholky vypadaj menší, než si pamatuju,“ prohlásil oslovený.

„Vlastně nejsou vůbec vidět.“

Bermuda to zjevně nepobavilo. „Vy zatraceně dobře víte, co tím my

slím.“

„Ale ano,“ řekl Šakal. „A  vy víte moc dobře, proč kapitán Ignácio

dovolil, abychom tu byli.“

„A ujistil vás o tom, než odsud včera večer odjel?“

Kaňour zkřivil tvář. „Ignácio se tady včera večer neukázal.“

To sice byla pravda, ale Šakal by byl radši, kdyby to vyšlo najevo

o něco později. Kapitáni se navzájem nenáviděli, ale to ještě nevysvět

lovalo, proč Bermudo při zmínce Ignáciova jména zbystřil jako lovecký

pes větřící kořist. Taky to nevysvětlovalo jeho přítomnost v nevěstinci.

Urozený kapitán nevyužíval služeb Sanchových holek a jen velmi zřídka

jej bylo možné zastihnout tak daleko od kastelu.

Šakal se pokusil nastražit novou návnadu. „Jděte dovnitř, neradi

bychom vás zdržovali. Určitě chcete rozfofrovat nějaký ty výlohy.“

Bermudo odfrkl.

„Pohleďte, pánové,“ prohlásil. Pohledem spočinul na Šakalovi a Ka

ňourovi, a  přitom se dokázal tvářit přehlíživě. Takovou schopnost

ovládali jen lidští šlechtici. „Dva jezdci smíšené krve. Z kopyta Šedých

— 13 —

bastardů. Naučíte se je rozeznávat podle ohavných značek na jejich těle.

Některé poznáte i podle jejich absurdních jmen. I přes o ciální rozdě

lení si všichni myslí, že tahle země jim celá patří, takže je najdete i na

místech, kde nemají co dělat, jako tady v tomto podniku, kde nesty

datě ignorují, že se nacházejí na území Koruny. V takových případech

máte pravomoc je vykázat. I když je často nejlepší dovolit jim, ať se

ukojí a jdou o dům dál. Na rozdíl od dvou pářících se psů je potřeba

víc než vědra vody, abyste zastavili poloorka v říji. Jsou... otroky niž

ších pudů.“

Šakal jeho urážky přešel bez povšimnutí. Zadíval se za Bermuda

a usmál se na kavaleristy rozestoupené za ním. „My děvky fakt zbožňu

jem. Pardon. Hledá me povyražení s povolnou společností. Řekl bych, že

tak byste tomu říkali tam na severu. Každopádně, Sancho a jeho holky

jsou vždycky pohostinní.“

Bermudo zkřivil znechuceně rty, ale promluvil někdo jiný, ten zíva

jící kavalerista, který se teď nenuceně ušklíbal.

„Nikdy bych si nezaplatil ženu ochotnou líhat s poloorky.“

„Tak to abys začal šukat vlastního koně,“ zamručel Kaňour.

Nový kavalerista vyvalil oči a Šakal se usmál. „Má pravdu. V Souze

nejch zemích nenajdete šlapku, kterou bychom nezkazili. Jsem si jistej,

že by vzaly vaše prachy, ale bez urážky, hoši, nedivte se, když si nevšim

nou, že jste do nich vrazili ty vaše mrňavý růžový ptáčky.“

Muž se viditelně naježil. Když se na něj Šakal zadíval pozorněji,

všiml si, že jeho knír nedokázal úplně zakrýt zaječí pysk. Ostatních šest

nejistě vrhalo pohledy směrem k Bermudov u zátylku, jako by jim mohl

poradit. Kapitán měl helmu připoutanou k sedlu a v ruce netřímal kopí,

ale sjel rukou k jílci svého meče.

„Dělejte potíže,“ zavrčel Bermudo a  zatvářil se nelítostně, „a  já vás

potáhnu za koněm celou cestu až k vašim lidem, a je mi jedno, jak jste

se s Ignáciem dohodli.“

Šakal zahákl palce za opasek, ruka mu tak spočinula blíž vlastní

zbrani. Dokázal pózovat stejně dobře jako kapitán. „Nemáme s  váma

problém.“

„Ne, pokud si nezačnete,“ přisadil si Kaňour.

— 14 —

Bermudo těkal pohledem mezi oběma kříženci. To vážně zvažoval,

že prolije krev? Opravdu by ten arogantní pitomec riskoval krevní mstu,

jen aby si zachoval tvář před skupinkou urozených vyděděnců v nových

sedlech a s vlhkými sny o hrdinství?

Bermudo zatnul zuby, jak přemáhal vlastní hrdost, ale než se rozhodl,

zaječí pysk pobídl koně ke studni.

„Ty tam,“ oslovil Kaňoura a  ukázal kopím, „naplň tamhleten žlab.“

Šakal pohrdavě odfrkl a  sledoval, jak mezi rekruty proběhla vlna

nejistoty. Všichni upírali zrak na výmluvného spolubojovníka.

Bermudo po něm střelil varovně pohledem. „Kavaleristo Garcío...“

Mladík jen mávl rukou. „To je v pořádku, kapitáne. Máme poloorčí

sluhy ve vile mého otce. Musí se držet pěkně zkrátka, nebo zdivočí. Tihle

dva očividně už dlouho nedostali výchovný výprask. Ten nedostatek

pokory se dá velmi rychle napravit. Tkví to jen v  tom, jak se k  nim

chováte.“ Líně shlédl dolů na Kaňoura. „Řekl jsem, ať naplníš ten žlab.

Hni sebou, podvraťáku.“

Šakal zaslechl skřípění namáhaného dřeva, jak Kaňour sevřel vědro,

až mu zbělaly klouby. Bude stačit pár okamžiků a poteče krev.

„Měl byste tomu nováčkovi přitáhnout uzdu, kapitáne,“ prohlásil.

A  myslel to smrtelně vážně. „Možná nemá páru, co může takovej na

štvanej trojkrevnej člověku provést.“

Bermudova povýšenecká maska se pomalu začínala drolit. Stejně

jako Šakal si uvědomoval, že to všechno může skončit špatně. Ale zatnul

zuby a to porušení kázně dovolil.

Kurva.

Už se nedalo dělat nic, jen se rozhodnout, čí krev poteče a kolik jí

bude.

„Takže, kapitáne,“ ozval se Šakal, „co ten hejsek provedl, že ho vyhna

li až sem? Dluhy ze sázení? Ale ne, že by na to Kaňour předtím kápl?

Tvýho chlápka přistihli s oblíbeným hřebcem jeho fotra. Ojížděl ho bez

sedla. Hezky mu ho šoupl do stáje.“

Samolibý kavalerista bodl tupým koncem kopí Šakala přímo do ob

ličeje. Provedl to tak nenuceně, tak líně, že měl kříženec spoustu času

uhnout, ale poloork nechal ránu dopadnout. Bolestí se mu zajiskřilo

— 15 —

před očima a zapotácel se, ruka mu vystřelila k tepajícímu nosu. Slyšel,

jak Kaňour zavrčel, ale poslepu hmátl volnou rukou a položil ji příteli na

paži, silnou jako kmen stromu, aby zabránil případné odplatě. Od plivl

si, počkal, až se mžitky rozplynou, a pak se znovu napřímil.

„Budeš se vyjadřovat slušně,“ rozkázal kavalerista García. „Ještě jed

nou promluv tak opovážlivě a nechám tě ve jménu našeho krále zpráskat

jako koně.“

Šakal se zadíval přímo na Bermuda. Zjistil, že se kapitánovi do tváře

vkradla nervozita, ale také plíživý výraz uspokojení.

„Krále?“ zeptal se Šakal a vsrkl poslední zbytky krve ze zubů. „Kaňou

re? Znáš královo jméno?“

„Kdosi-jakejsi první,“ odpověděl Kaňour.

Šakal zavrtěl hlavou. „Ne, ten chcípl. Teď je to Ten-a-onen tlustej.“

Kaňour přimhouřil oči. „To nezní správně.“

„Zpropadení sazokožci!“ zařval García.

Šakal si ho nevšímal, rozhodil rukama, jako by si nevěděl rady. „Na

jméně se asi neshodnem. Každopádně je to nějakej degenerát, vycpanej

pytel hoven, co se žení s vlastníma sestřenicema, šuká svý sestry a vy

držuje si malý klučíky, aby mu na to jeho malinký péro dávali pijavice.“

Garcíovo kopí tentokrát Šakal zachytil ve chvíli, kdy jím muž bodl,

a použil setrvačnost, aby útočníka stáhl dolů ze sedla a za letu ho na

směroval na střechu studny. Kůň se ržáním zacouval dozadu. García

se zmítal na zemi, nenadával, jen prskal vzteky a pokoušel se vstát. Ša

kal ho popadl za plášť kavaleristické uniformy, přetáhl mu ho přes hla

vu a skrz zaprášenou látku jej praštil pěstí do obličeje. Muž padl jako

podťatý.

Rozrušení koně neklidně přešlapovali, ale muži na jejich zádech pře

kvapeně ztuhli. Bermudo viditelně pobledl.

Šakal ukázal na Garcíu na zemi. „Myslím, že pro tyhle panice je to

dobrá lekce, kapitáne. Co vy na to?“

Bermudo nebyl hlupák. Věděl, že se mu nabízí šance. Se strohým

přikývnutím jí využil.

García však zůstal při vědomí. A rozum se mu zcela vytratil. Posadil

se, strhl si plášť z hlavy a z úst se mu řinula krev a jedovatosti.

— 16 —

„Kapitáne,“ zuřil, máchal vyčítavě prstem mezi Šakalem a Kaňourem.

„Vyžaduji, aby tito dva byli odved eni s námi do kastelu a pověšeni.“

Šakal se zasmál. „Pověšeni? Nejseš mrtvej, padavko. Vyměnili jsme si

urážky, tys mi rozbil nos, já ti dal do zubů. To je všechno. Stalo se. A teď

běž dovnitř, smoč si ptáka a zapomeň na to.“

Ale García jako by nedokázal uvažovat rozumně. Pomstychtivě se

zahleděl na Bermuda.

„Kapitáne?“ Sice ho označil příslušnou hodností, ale to oslovení mělo

daleko k úctě, kterou by měl nadřízenému prokazovat.

Šakal a Kaňour se na sebe podívali. Co to mělo být? Rozhodně se ne

stalo poprvé, že by si kavaleristé a jezdci kopyta vjeli do vlasů. A u San

cha k tomu docházelo častěji než kdekoli jinde. Nastal čas, aby se rozjeli

každý vlastním směrem.

Uprostřed Bermudova horního rtu perlila kapka potu. Vypadal roz

polceně, zvažoval možnosti, které se mu zjevně nezamlouvaly.

„Bermudo...“ pokusil se Šakal upoutat mužovu pozornost, ale García

ho překřičel.

„Budete tady strádat donekonečna, kapitáne!“

Byla to výhrůžka. A Bermudo se rozhodl.

„Na ně!“ rozkázal.

Bermudo se pokusil tasit meč, ale vědro ho zasáhlo do čela dřív, než

stačil zbraň vytáhnout byť jen z poloviny. Kaňour vědrem mrštil tako

vou silou, že z něj neukápla jediná kapka, dokud nenarazilo do kapitá

novy lebky. Ten sjel ze sedla, zbaven vědomí dřív, než vůbec dopadl do

prachu dvora.

Než se mohl kavalerista vztekat dál, Šakal ho kopl do brady a García

se znovu natáhl. Ostatní jezdce však násilí páchané na jejich druhovi

ve zbrani nezastrašilo, naopak jen posílilo jejich odhodlání, a všech šest

jich sklonilo kopí. Šakal tasil meč a plynulým pohybem jej hodil Ka

ňourovi, nepřestával při tom svírat Garcíovo kopí, které namířil proti

jezdcům.

Než však kavaleristé mohli pobídnout koně vpřed, pohledy upřeli

kamsi vzhůru a  vyvalili oči. Zpoza Šakalovy hlavy se zvonivě ozval

hlas.

— 17 —

„Pořádně si to rozmyslete, vy fousatí kastráti!“

Šakal se usmál. Ten hlas byl nevrlý, panovačný a velmi povědomý.

Kopí kavaleristů klesla ještě níž, všichni do jednoho zírali s otevřenými

ústy.

„Jdeš právě včas, Nady!“ zavolal Šakal přes rameno. Škodolibě se na

muže usmál. Pak se však obrátil. O  chvíli později spadla brada taky

jemu.

Nádherná stála na střeše nevěstince, v  každé ruce držela kuši, obě

měla nabité a mířila jimi na jezdce. Byla úplně nahá.

„Krvácíš, Šaku.“

Šakal dokázal jen zamručet a přikývnout. Znal Nádhernou od dět

ství, ale ani jeden z nich už dítě nebyl.

Světle zelenou kůži měla bezchybnou, bez našedlého tónu typického

pro většinu poloorků, a hebkou až na místa, kde se pod ní boulily svaly

nebo se dmula křivkami. Obojího měla na rozdávání. Tmavě hnědé vlasy

jí padaly v zakroucených copáncích na urostlá ramena. Dvě těžké kuše

držela pevně, hroty šipek mezi rameny lučiště se ani nezachvěly. Ten

pohled byl působivý. A  podle ohromeného ticha, rozléhajícího se na

dvoře za ním, kavaleristé dospěli ke stejnému názoru.

Chytrá Nádherná, vždycky využila každou výhodu, i když jich po

třebovala jen málo.

„Krvácíš,“ zopakovala, „a  mě probudili až moc brzy. Někdo musí

chcípnout.“

Garcíovi se podařilo odpotácet se ke svým spolubojovníkům a zdvih

nout třesoucí se prst.

„Vy špinaví popelavci!“ zaječel pištivě skrz oteklé rty. „Všichni skončíte

na šibenici! Na ně, muži! Na ně!“

„Tamtoho,“ zamručel Kaňour.

„Tamtoho,“ potvrdila Nádherná a těžký šíp se zabodl Garcíovi do oka.

Muž ztuhle padl nazad, z levého očního důlku mu vykvetlo opeření

těžké šipky. Kavaleristé kleli a snažili se udržet vzpínající se koně pod

kontrolou.

„Ještě mi jedna šipka zbyla,“ oznámila jim Nádherná. „Má někdo

zájem?“

— 18 —

Nikdo se dobrovolně nepřihlásil.

Šakal se prudce otočil k jezdcům.

„Než kdokoliv z  váš řekne něco přitroublýho jako ‚O  tom se dozví

můj táta!‘, nezapomeňte, že jste všem ukradený. Tam na severu, nebo

jakejkoliv civilizovanej klenot teď nazýváte domovem, o vás nikdo ne

stojí. Kdyby jo, tak tady nejste.“

Šakal přejel klidným pohledem po každém z  jezdců a  v  duchu si

poznamenal, kdo sklopil zrak.

„Narodili jste se jako třetí nebo čtvrtí? Aspoň jeden z  vás je určitě

parchant. Všechny vás sem odlifrovali, ať se na vás zapomene. Ať hlídáte

pohraničí a  dáváte pozor na orky. Tady nemáte žádný zázemí, žádný

výhody.“ Šakal pohodil kopí na Garcíovu mrtvolu. „On na to zapomněl.

Neudělejte stejnou chybu. Jestli chcete přežít první rvačku se siláky, rad ši

byste se k nám křížencům měli chovat hezky. My vás udržujem v bezpečí.

Bermudo má pravdu. Prohlásili jsme to tady za svý. Ale nejsme jediní.

Orkové týhle zemi říkaj Ul-wunduly. Myslí si, že jim patří. A když nad

nima budete ohrnovat nos, z  omylu je tím nevyvedete. Vaši fotrové

vám tady nepomůžou. Král, ať už se jmenuje jakkoliv, vám tady nepo

může. Jen my podvraťáci jo. Vítejte v Souzenejch zemích.“

Šakal kývl na Kaňoura a o krok ustoupil. Hromotluk zvedl bezvlád

ného kapitána ze země, jako by Bermudo nevážil víc než děcko.

„Tobě stačil jen kýbl s vodou, Mudíku,“ poznamenal a položil muže

na hřbet jeho koně. Pak předal otěže zvířete jednomu z kavaleristů.

„Zavezte ho zpátky do kastelu,“ pověděl jim Šakal. „Povězte kapitánu

Ignáciovi, že kavalerista García odmítl poslechnout rozkazy tady Ber

muda a praštil ho. Než aby čekal na potrestání, radši se zdejchnul na

koni pryč, a  když ho viděli naposled, mířil na území kentaurů. Šedí

bastardi se dobrovolně nabídli, že ho vypátrají. Ale nejsme si jistí, jestli

ho někdy někdo najde. Až se Bermudo probere, bude si to chtít pama

tovat právě takhle. A vy ostatní taky. Pokud nechcete válku s poloorčím

kopytem.“

Nikdo neodpověděl. Pobledli. Tvářili se mírně.

„Teď je ta chvíle, kdy všichni kejvnete na souhlas!“ zavolala na ně

Nádherná ze střechy.

— 19 —

Jezdci poslušně zakývali hlavami v helmách.

Šakal ukázal paží směrem k cestě, jako by je naváděl. Během pár mi

nut z řady jezdců zbyla jen mihotavá šmouha na obzoru.

Šakal zjistil, že na něj Kaňour upřeně hledí a vrtí hlavou.

„Co je?“

„Pěknej proslov, ctihodnej Šakale.“

„Zacpi si hubu strukem, Kaňoure.“

Šakal si opatrně ohmatával nos. Nádherná seskočila ze střechy, vypra

cované svaly na jejích dlouhých nohou snadno zpracovaly náraz.

„Až příště budeš oblbovat třasořitky hezkejma slůvkama, nezapomeň

při tom na brum,“ pověděla Šakalovi a hodila mu prázdnou kuši.

„Až nás příště přijdeš zachraňovat, ohákni se přesně takhle,“ opáčil

a rukou ukázal na její nahotu.

„Vyliž mi, Šaku!“

„To se o tebe nepostarala jedna ze Sanchovejch holek?“

„Ano, postarala,“ odpověděla a obrátila se k němu zády, aby zamířila

zpátky ke dveřím hampejzu. „Ale jako všechny děvky by nejradši měla

hlavu mezi tvejma nohama.“

Šakal nestydatě pozoroval důlky nad Nadyiným pevným zadečkem,

dokud nezmizela ve stínech vykřičeného domu.

Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy mu Kaňour lupnul jednu po zátylku.

„Musíme se vrátit.“

Šakal se poškrábal na bradě. „Já vím. Postarej se o mazly.“

Než se však Kaňour stihl vydat do stájí, ze dveří, které nedávno

po hltily Nádhernou, se vykutálel majitel nevěstince. Příjemné trnutí

v Šaka lových koulích se okamžitě vytratilo.

Sancho opatrně protáhl otylé tělo dveřmi a  ztěžka se vykolébal do

dvora, přihlouple špulil drobná ústa zděšením . Těch pár zbývajících

vla sů mu lnulo k hlavě jako ulízaná černá šmouha a už teď je zaléval

pot. Sancho se zahleděl na mrtvolu kavaleristy. Pomalu zavrtěl hlavou,

až se mu ledabyle oholené líce zatřásly.

„Jsem zničen.“

Šakal se uchechtl. „Neříkej mi, že je to první chlapík, co ti tady

chcípl, Sancho.“

— 20 —

„První kavalerista!“ ucedil tlouštík přiškrceně. „A ani nejde o jednoho

z Ignáciových plebejců, je to zasraná modrá krev! Co jste to provedli?“

„Zbavili tě hosta, co by v  budoucnu dělal potíže,“ odpověděl Šakal.

„Ta prasečí kejda by určitě mlátila tvý holky, to se vsaď.“

„S  tím bych se vypořádal! Ale s  tělem vyhoštěného zemana si tak

lehko neporadím.“

„Ale jo. Dej vědět Kalňáčímu muži.“ Šakal ukázal na Garcíu s rozho

zenými údy. „Ať se zbaví našeho zesnulýho přítele.“

Při zaznění toho jména pasákova upocená velká tvář pobledla.

„Má dohodu s  naším šéfem,“ ujistil Šakal Sancha dřív, než majitel

hampejzu mohl propadnout panice.

„Seš si jistej, že ho do toho chceš zatahovat?“ vložil se do hovoru

Kaňour, váhavě vraštil vousatou tvář. Šakal si nebyl jistý, koho tím jeho

přítel myslel, jestli šéfa, nebo Kalňáka, ale neobtěžoval se s vyptáváním.

Prostě to tak udělají.

Soustředil se na podávání instrukcí Sanchovi. „Pošli holuba. Až sem

Kalňáčí muž dorazí, předej mu tělo a koně. Řekni mu, že je to pro Šed ý

bastardy.“

„A  co já?“ vyzvídal Sancho. „Co dostanu za to, že vám budu dělat

prostředníka?“

Šakal se zhluboka nadechl. „Co chceš?“

„Však ty víš,“ pověděl mu majitel nevěstince.

„Vím,“ připustil Šakal. „Dobře. Povím to šéfovi.“

Pasák si ho chvíli prohlížel vypoulenýma očima a pak přikývl. Vě

noval kavaleristovi jeden poslední, zasmušilý pohled a oddusal dovnitř.

Kaňour zatnul zuby. „Jílmistra to nepotěší.“

„Dny, kdy jsme se ho snažili potěšit, jsou skoro u konce, tak by si na

to měl začít zvykat,“ odpověděl Šakal a bolavým nosem ztěžka vyfoukl

vzduch. „Připrav se, pojedem.“

— 21 —

2

B

ylo vedro ještě dávno předtím, než slunce vystoupalo do výšky. Šaka l

jel v čele, udával rychlé tempo, aby mu proud vzduchu ovíval kůži.

Krb byl dobře odpočatý a nadšeně běžel, takže ho Šakal nechal uhánět

po libosti, štětiny na divočákově hřbetě svíral jednou rukou. Sedělo se

mu pohodlně, soudkovitou hruď zvířete svíral stehny a paty měl zapřené,

přizpůsobil se Krbovu rytmu.

Ošlehané, sluncem zalité planiny Ul-wundul se rozprostíraly všude

kolem nich. Každý balvan a zakrslý keř míjeli se zašuměním větru. Ša

kal se snažil představit si doby, kdy kopyta neexistovala. Nebylo to zas

tak dávno, kdy poloorci sloužili jako otroci a divočáci, na nichž jezdili,

zase jako tažná zvířata. Minulost to byla stará jen pár desetiletí, změna

nastala jen hrstku let předtím, než se Šakal narodil, ale přesto si to ne

dokázal představit. On žil pro jízdu na prasatech, pro ten pocit, kdy pod

sebou vnímáte sílu zvířete funícího jako kovářský měch, které odhodla

ně zanechává míle v oblaku prachu vznášejícím se za dusajícími kopyty.

Krb vzbuzoval respekt, vyšlechtili ho pro rychlou jízdu. Od těžkopád

ných tvorů, kteří tahali povozy a poháněli vodní mlýny během Vpádu

orků, jej dělily celé generace. Jílmistr a další staří pamětníci tvrdili, že

první divočáci bývali neúnavní a plní energie, ale jejich síla se hodila

tak akorát k tahání těžkých nákladů. Lidé tahle zvířata pojmenovali jako

velké jelení prase vousaté, poloorčí otroci, kteří je měli na starosti, jim

však láskyplně přezdívali barbaři.

— 22 —

To jméno se ujalo, ale barbaři nesoucí na zádech kopyta kříženců už

se dali považovat za opravdové oře, nikoli za tažná zvířata. Byli o čtvr

tinu menší v  kohoutku než hispartští hřebci a  měli kratší nohy, na

menší vzdálenosti je proto koně svou rychlostí snadno překonali, ale

na delší běh v drsném terénu se jim díky až děsivě mohutnému a vý

konnému svalstvu nemohl nikdo rovnat. Od slabin až k  plecím jim

téměř chyběla srst, hřbet jim zdobil jen hřeben hrubých štětin a hříva

kolem krku, jež jim visela i  z  dolní čelisti. Dvojice klů se vertikálně

vynořovala z kůže dlouhého zužujícího se rypáku, načež se ostře stáčela

zpátky k čelu zvířete. Kly nikdy nepřestaly růst a často bylo možné za

hlédnout divoké barbary pokročilejšího věku, jimž kly začínaly vrůstat

až do lebky. Důsledkem pečlivého šlechtění se u těch domestikovaných

rozestupovaly v ostrém úhlu od sebe, jezdci na dosah. Ti klům přezdí

vali tahače sviní, protože se daly v  nouzových případech popadnout

a použít k nasměrování prasete, kam bylo potřeba. I ochočení barbaři

se takovému zacházení vzpírali, takže jejich jezdci museli mít značnou

sílu. Rozhodně toho nebyla schopna většina lidí, a proto se radši drželi

svých drahocenných koní. Křehotinky na koníčcích, jak často prohla

šoval Bouřňák.

Další sada klů vyčnívala barbarovi z  dolní čelisti a  představovala

jeho nejzákeřnější zbraň. Krb měl klektáky výjimečně dlouhé, na což byl

Šakal obzvlášť pyšný, stejně jako na nazlátlou barvu mazlových štětin.

Krb vypadal na pohled mnohem pěkněji než Kaňourův mohutný oř

barvy bláta honosící se poetickým jménem Vozmrd.

Těsně po poledni Šakal zavelel, aby zastavili u širokého, třpytivého

přítoku řeky Lucíi, odpočinuli si a napojili divočáky.

„Co se děje, Šaku?“ zeptala se Nádherná a sesedla. „Delia a ta nová

tě tak vysály, že tě bolí koule a  nemůžeš dojet domů? Proto ta pře

stávka?“

„Není to kvůli mně,“ odpověděl Šakal s úsměvem. „To aby ten Kaňou

rův tlustej pytel, kterýmu říká prase, nechcípl vedrem.“

„Neposlouchej ho, Vozi,“ prohlásil Kaňour, a než prase plesknutím po

zadku popohnal do vody, ještě ho políbil na hlavu. Vozmrd se s hlasitým

frkáním připojil ke Krbovi a  Nadyině bezejmennému zvířeti. Prasata

— 23 —

byla naučená, že se nesm ějí rochnit se sedlem na zádech, ale teď náruživě

chlemtala tekoucí vodu.

Barbaři pili a Šakal si dřepl vedle nich a namočil do řeky šátek. Pak

ho vyždímal a přivázal si ho na hlavu, aby mu vlasy nepadaly do obličeje.

Brigantinu měl stále stočenou do role za Krbovým sedlem. Jízdou beze

zbroje porušoval zákony kopyta, ale Šakal nenáviděl tíhu prošívané vesty.

Jednou pracně odstranil všechny kovové pláty vsazené do kůže. Když

na to Jílmistr přišel, zakázal Šakalovi jezdit, dokud neopraví a  nevy

čistí brigantiny všech jezdců kopyta. Přesto když se nacházel mimo Pec

a z dosahu šéfova pohledu, jezdil raději s odhalenou hrudí.

Kaňourův úctyhodný stín padl na břeh a Šakal se v podřepu otočil.

Rváč nikdy nejezdil bez brigantiny. Kuši držel oběma rukama nízko

u země. Toulec mu visel na opasku u boku, u druhého se mu houpal

talwar. Kaňour si kolem lysé hlavy také obmotal šátek a upíral zrak na

zpěněnou vodu. Nady měla podobnou výbavu, ale odešla doprostřed

řeky, kde bylo vody po kolena, aby naplnila kožený vak.

„Dnes ráno si vedla dobře,“ utrousil Kaňour a  dával si pozor, aby

mluvil tlumeně.

Šakal přikývl. Členům kopyta se pochvaly obvykle udělovaly veřejně.

Ale ne Nádherné. Na to nikdy nereagovala dobře. Co na tom, že s Šedý

mi bastardy jezdila už téměř čtyři roky. Pořád měla pocit, že se jí všichni

snaží úlisně podlézat. A možná to tak někdy i bylo. Byla to jediná jezd

kyně ve všech osmi poloorčích kopytech v Souzených zemích. Své místo

si tvrdě vybojovala, vyhrála ho, ale měla důvody, aby se stavěla podezří

vavě k vlídným slůvkům. Proto nikdy nepojmenovala vlastní prase. Bála

se, že by to někdo mohl považovat za slabost, i když to tak dělali všichni.

Do pekel, vždyť Kaňour pojmenoval svého prvního divočáka Krasavec

a Tchoř pořád jezdil na prasnici jménem Levandule.

„Nádherná!“ zavolal na ni Šakal přes vodu. „Až budeme odjíždět, po-

jedeš vepředu.“

Nady místo odpovědi zvedla kuši.

„Hezký gesto,“ poznamenal Kaňour.

„Ale prd,“ utrousil Šakal a usmál se na přítele. „Jen se chci ještě chvíli

dívat na její zadek.“

— 24 —

Kaňour se usmál pod vousy. „Ty chceš vážně chcípnout mladej.“ Oba

se zasmáli. „Co to bylo za sračky s tím Bermudem? Nebylo jasný, kdo

vydává rozkazy. Myslím, že ani kapitán si nebyl jistej.“

„Vypadalo to, že García má vymyšlenou cestu pryč ze Souzenejch.“

Kaňour jen souhlasně zamručel. „Už nemá.“

Šakalovi cosi došlo a donutilo ho to, aby se vzpamatoval.

„Cos dělal na dvoře beze zbraně, Kaňoure?“

Hromotluk pokrčil rameny. Promluvil, a nepolevoval přitom v ostra

žitosti. „Vzbudil jsem se, bylo mi vedro. Šel jsem se opláchnout ke studni.“

„Nenapadlo tě vrátit se dovnitř pro svůj vercajk? Měls na to čas.“

Kaňour zavrtěl hlavou, pohledem znovu zabloudil k řece.

„Mohli to být kentauři, Kaňoure ,“ dodal Šakal.

Trojkrevný jen přezíravě ohrnul ret. „Ještě jsme nedostali varování

od Zirka.“

„Nevyjíždějí jen za Zrádcova měsíce, ty troubo.“

„V zemích Koruny svítilo slunko, Šaku.“

„Bylo to lajdácký!“

„Lajdácký?“ zavrčel Kaňour a otočil se, aby Šakala zpražil pohledem.

„A kdo další si zapomněl vercajk vevnitř? Rozhodně ne Nádherná.“

„Ne, jen jsem přišla a neměla na sobě vůbec nic,“ poznamenala Nady

a vyšla z vody. Šakal ani neslyšel, že by se blížila. „Kdybyste u sebe byli

jen o trochu blíž, tak se začnete muckat.“

Oba poloorci otočili hlavu jejím směrem a  ošklivě se na ni zadí

vali.

„No tak, do toho,“ ušklíbla se Nady. „Vždycky jsem věděla, že jste

jeden do druhýho udělaní.“

Šakal se zasmál jako první. Kaňour ho odměnil přátelským šťouch

nutím, po němž se Šak málem natáhl do vody.

„Takže můžeme vyrazit?“ zeptala se Nádherná. Nečekala na odpověď.

Prostě popadla jeden z  tahačů sviní svého zvířete a  odvedla ho ven

z  řeky. Barbar na to zareagoval několika podrážděnými vykviknutími,

ale Nady ho rukou popohnala a pak se vyhoupla do sedla. Šakal a Ka

ňour seděli na vlastních prasatech během pár chvilek.

— 25 —

„Dávej pozor, až se dostaneme k hlavnímu toku Lucíi, ať se neodklo

níme moc na východ,“ varoval jezdkyni Šakal. „Nechcem se dostat na

území Hrotů.“

Nady se na něj krátce usmála. „Máš nahnáno z elfů, Šaku?“

Ale než na to mohl cokoliv říct, pobídla patami divočáka a svižně

odjela dál od řeky.

Kaňour odfrkl smíchy.

„Tak pojď, ty vošklivej zmrde,“ zavelel Šakal.

Kaňour drbal prase mezi ušima. „Tak mu můžu říkat jen já.“

„Myslel jsem tebe.“

I  přes ty předchozí lehkovážné řeči je Nádherná vedla skvěle. Ani

jednou nezabloudili na území elfů. Šakal ale i tak nepřestával sledovat

východ. Byl si jistý, že Kaňour za ním dělá to samé.

Válka obnažila většinu Ul-wundul. Armády lidí a orků kácely stro

my, aby mohly dřevo použít na ohně, budování obrany a nové zbraně.

A za těch třicet let od poslední bitvy se většina zeleně nestačila obnovit

kvůli požárům. Pozůstatky lesů se choulily spíš ve vyvýšených oblastech,

usazené v horských údolích, kde se bojovalo jen zřídka. Když Hisparta

po válce darovala rozsáhlé části znovu dobytého jižního království spo

jencům, elfům se podařilo vylosovat si většinu těch vzácných lesů a tím

si nárokovat i široké pásy horského masivu. Ono losování mělo být sice

náhodné, ale elfské čáry při něm bezpochyby sehrály svou roli.

Nádherná je vedla stezkou na jih. Šakal se zamračil na pochmurně

se tyčící vrcholky Okrových hor. Někde hluboko v Okrech se nacházela

Rokle psích vodopádů, pevnost elfího kopyta. Šakala a jeho přátele dě

lily od pohoří míle zakrslé vegetace a kopců pokrytých keři v předhůří,

ale Hroty si svá území žárlivě střežily a  dokázaly se bleskově sesypat

na kohokoliv, kdo by se odvážil překročit i  tu nejvzdálenější hranici.

Naštěstí se s žádným z těch divochů s kůží barvi rzi, jezdících na děsivě

tichých bojových jelenech nepotkali.

„To ale neznamená, že tady nejsou,“ řekl si Šakal už poněkolikáté.

Za soumraku Krb s cákáním překročil brod u Veselic a Šakalovi ko

nečně spadla z  ramenou tíha. Vrátili se do zemí náležejících Šedým

— 26 —

bastardům. Nechal divočáka zpomalit, dokud je nedostihl Kaňour,

a spo lečně pak dohnali Nádhernou.

„Šaku,“ ozval se Kaňour a významně na osloveného pohlédl.

„Co je?“

Nádherná zavrtěla hlavou. „Tvoje brigantina, ty zabedněnče.“

„Do prdele,“ zasyčel přistižený a natáhl se za sedlo pro vestu.

„Jednoho dne ti to nepřipomenu,“ řekl Kaňour.

Tři divočáci se hnali bok po boku kupředu přes rovnou písčitou

planinu. V rypácích už cítili vůni domova.

Každé kopyto v  Souzených zemích mělo nějaké chráněné místo,

kde se mohlo ukrýt. Lidé žili v  kastelu s  vysokými věžemi a  čaro

dějem. Elfové dávali přednost odlehlosti Psích vodopádů a  bránili

je šípy a magií. Kentauři věřili ve své rozpadající se chrámy a šílené

b ohy.

Šedí bastardi měli Pec.

Když se na obzoru vynořil hlavní komín, Šakal pocítil příjemné

pnutí v hrudníku. Největší blaho zažíval při jízdě na praseti, ale pokud

už musel někde lelkovat, nejradši trávil čas tady.

Pec se zvedala z rozsáhlé ploché planiny poseté tu a tam houževna

tým křovím a balvany. Jednalo se o nevzhlednou, rozlehlou základnu,

jejíž budovy chránila základová zeď zhruba oválného tvaru, zbudovaná

ze světlých cihel. Hradba se vypínala do výše pěti poloorků, svažovala

se dovnitř, jištěná trojúhelníkovitými podpěrami a  nosnými oblouky.

Nahoře ji korunovala kamenná palisáda a dřevěná mříž pokrytá hrubou

omítkou. Zvenku bylo možné zahlédnout pouze vysoký komín, hrozivě

čnějící ze středu pevnosti.

Vinice a sady olivovníků vzkvétaly na dostřel od hradeb. Pracovali na

nich lidé žijící pod ochranou Šedých bastardů. Šakal, Kaňour a Nádher

ná projížděli opečovávanou zemí a pozorovali lidi a poloorky, jak končí

denní díl práce. Nikdo z nich nebydlel uvnitř Pece, ale docházeli sem

z Veselic, vesnice, jež vznikl a ani ne míli od pevnosti.

„Tak fajn,“ ozval se Kaňour, když se blížili ke stínu hradeb. „Kdo mu

to poví?“

„Mě poslouchat nebude,“ prohlásila Nady.

— 27 —

„Běžte se oba vycpat,“ ucedil Šakal. „Však víte, že to udělám. Dejte

mi ty prachy.“

Kaňour odkudsi vylovil cinkající vak, v němž se nacházela část vý

dělku Sanchova nevěstince určená Šedým bastardům. Hodil ji Šakalovi

právě ve chvíli, kdy projížděli jedinou branou Pece, umístěnou na jižní,

krátké straně oválu.

Na rozdíl od jiných opevnění zdejší brána nevedla přímo do vnitřní

části základny, ale zahrazovala ji kamenná stěna, jen o polovinu tenčí

než vnější hradba. Z  levé strany brány vedla dovnitř poterna, dost ši

roká, aby jí vedle sebe projeli dva jezdci na divočácích. Tento tunel se

táhl podél celé oválné hradby a končil u další výpadové brány, tentokrát

již ústící na vnitřní nádvoří. Během obléhání mohli obyvatelé rozpálit

ve středu pevnosti velkou pec, po níž tvrz získala jméno, a do tunelu

nahnat spalující vzduch. Pokud se útočníci chtěli vyhnout šplhání po

horkých zdech, museli projet tunelem, obkroužit celou pevnost, a navíc

pak ještě rozbít bránu, a to všechno dřív, než se upečou zaživa . Za celých

šestadvacet let, co Pec stála, se na ni nikdo nepokusil zaútočit.

Zrovna teď byly padací mříže zdvižené a  stěny průjezdu chladily.

Světla nebylo potřeba, mazlové znali cestu snad i poslepu. Šakal a jeho

společníci jeli v řadě za sebou, poblíž levé zdi pro případ, že by se jiní

jezdci rozhodli vyrazit ven. Jakmile se vynořili z  temnoty a  vjeli do

areálu, zamířili přímo ke sněmovní síni.

Šakal přitáhl Krbovi otěže před nízkou budovou a sesedl, stejně jako

Kaňour a Nádherná. Čekal tam na ně půl tucet šlichťáků. Téměř zako

pávali jeden o druhého, jak spěchali, aby se postarali o prasata.

„Můžu ti ho odvést do stání, Šakale?“ vysoukal ze sebe jeden z mla

dých poloorků, celý bez sebe nadšením a rozdychtěný jako všichni na

dějní čekatelé na přijetí do kopyta.

„Ne,“ odpověděl Šakal. „Nech ho nejdřív vychladnout.“

„Jen vodu, šlichťáku!“ vyštěkla Nádherná na mladíka blížícího se

k jejímu barbarovi.

Kaňour se sklonil před svým prasetem a opřel si čelo mezi oči zvířete.

„Tak fajn, Vozi, jestli si před tebou jeden z těch malejch hajzlíků dovolí

jen uprdnout, sežer je.“

— 28 —

Šakal nechal lončáky za sebou, protáhl se dveřmi a odvedl přátele do

stinné náruče sněmovní síně. Ta i přes honosné jméno připomínala spíš

nahrubo vystavěnou krčmu s nízkým stropem. Macek a Cvoček už měli

řádně upito ze svých pohárů a čekali, až dorazí další.

„Mám vám třem naplnit korbel?“ zeptal se šlichťák za pultem.

Kaňour a  Nádherná zamířili přímo k  nabízenému pití. Šakal pře

šel společenskou místnost a  zamířil do hlasovací síně kopyta. Jedno

křídlo dveří bylo pootevřené. Vstoupil, aniž se obtěžoval oznámit svou

přítomnost.

Jílmistr se skláněl nad čelem velkého stolu a  pozorně si prohlížel

štos map.

Vůdce kopyta trápila stará zranění a  přetrvávající následky choro

by, kterou onemocněl během Vpádu. Neštovice zabily desítky tisíc na

obou stranách, lidi i orky. Křížencům se nevedlo o moc lépe. A Jílmistr,

ten starý houževnatý parchant, odmítal zemřít. Sice už nemohl nikoho

nakazit, ale nemoc ho stále v návalech trápila i po téměř třiceti letech,

vybírala si krutou daň na jeho dřív tak silném těle. Při takových zá

chvatech mu otékaly klouby a na kůži mu vyrazily mokvající puchýře.

Lněné obvazy, potřísněné špinavě žlutými skvrnami, mu teď pokrývaly

v podstatě celou hlavu, s otvory pro oči a ústa. Hrb na pokroucených

zádech se zdál s každým uplynulým rokem větší a prsty na levé ruce měl

tak nafouklé, že mu mohly každou chvíli prasknout.

Šakal zahlédl, že se vůdci přes rameno kouká Tchoř, a zdusil v sobě

zamručení. Oba se na něj zadívali. Jílmistr se pod obvazy tvářil netečně,

ale Tchoř se na něj oplzle culil.

„Seš zpátky! Pořídil si Sancho nějaký nový krasotinky, Šaku?“

„Jednu,“ zněla odpověď.

Tchoř nadšeně zdvihl obočí. „Odkud ji mají?“

„Z Anville.“

„Ach ták,“ zamručel Tchoř, přimhouřil malá pichlavá očka. „Vsadím

se, že je bleďounká a poddajná.“

„Přestaň myslet ocasem!“ napomenul ho Jílmistr a  praštil Tchoře

loktem. „Sedni si, Šakale. Přestaň toho zmrda s koňským ksichtem pro

vokovat.“

— 29 —

Šakal poslechl. Zabral si obvyklé místo, křeslo po levici vzdálené jen

dvě místa od Jílmistra.

Stůl, u něhož se scházela rada Šedých bastardů, připomínal tvarem

rakev z  tmavě namořeného dubového dřeva. Jílmistr seděl na širším

konci, krátká šikmá hrana po jeho levici i pravici zela vždy prázdnotou.

Dlouhé, zužující se tělo stolu bylo z  obou stran lemov áno nespočtem

křesel, ale na desce leželo pouze devět vrhacích seker. Zbraně předsta

vovaly zbývající členy kopyta oprávněné hlasovat. Šakal si nepamatoval,

že by u stolu bylo někdy plno. Když se před sedmi lety přidal k Šedým

bastardům, bylo jich celkem šestnáct, ale nájezdy orků, útoky kentaurů

a vnitřní rozmíšky si na jejich počtu vybraly krvavou daň. Pravidla pro

přijetí do bratrstva byla přísná a mezi šlichťáky se nenašlo dost čekatelů,

kteří by byli hodni povýšení mezi bratry a nahradili tak utrpěné ztráty.

Hokynář už se také dostavil, seděl nejblíž po Jílmistrově pravici.

Když si Šakal sedal, jen přikývl, ale neřekl nic. Vytáhlý starý správce

zásob šetřil se vším, i se slovy.

Kaňour vešel a v každé ruce držel korbel, z něhož se valila pěna. Po

sadil se vedle Šakala a přesunul jeden z půllitrů k němu.

„Kdybych ho chtěl, seženu si ho sám,“ zabručel Šakal vlažně, ale stej

ně se napil. Zrovna si poprvé pořádně přihnul, když Kaňour odpověděl.

„Přišlo mi škoda ho vylít, když už jsem si v něm smočil ptáka.“

Šakal se zakuckal, spíš smíchem než pohoršením.

„A koule sis v něm vydrbal taky?“ zeptal se a utřel si pěnu z úst.

Kaňour se zazubil. „Svoje ne.“

„To ty moje, Šaku!“ prohlásil Macek a vstoupil do místnosti s Cvoč

kem v patách. „Taky bych si smočil knot, ale vy víte, že by se tam nevešel.

Hrdla těch korbelů jsou moc úzký, aby se tam vlezl můj...“

„Macek!“ Při tom starém vtipu se k němu jednohlasně přidali i Ka

ňour, Šakal, Cvoček a Tchoř. Podsaditý kříženec rád vytruboval původ

své přezdívky v kopytě a vždycky stálo za to se zasmát.

Jílmistr se ani nepousmál.

Macek a Cvoček zaujali místa na svých křeslech a ze své strany sto

lu na Šakala párkrát oplzle, ale dobrosrdečně zagestikulovali. On jim

to oplatil. Ty dva stále pokrýval prach z cest, stejně jako jeho a Kaňoura.

— 30 —

O pár minut později se dovnitř přišoural Podvodník a tiše se usadil

u nejvzdálenějšího konce stolu, daleko od zbytku kopyta. Tohle by Jíl

mistr nikomu jinému nedovolil, ale Vodník dlouhou dobu jezdil sám

a zvyky z těch let už mu zůstaly. Šéf by neriskoval ztrátu člena jen kvůli

vynucování soudržnosti.

Skoro každou píď Podvodníkovy sinalé kůže včetně lysé hlavy pokrý

valy rozeklané jizvy, klikatící se jako had přes tetování kopyt, s nimiž

Podvodník během let jezdil. Vystouplé světlé linky hyzdily barvy Roz

sévačů lebek, Kelnaté kavalkády a Střepin. Těch několik Šakal alespoň

znal. Každé z oněch bratrstev Podvodníka kdysi přijalo mezi sebe. Každé

do posledního ho následně vyhnalo. Byl zázrak, že stále žije. Nikdo další

nehodlal riskovat, a Vodník se tak celá léta toulal jako nomád, než mu

Jílmistr nabídl místo mezi Bastardy. Při hlasování prošel s odřenýma

ušima, ale kopyto potřebovalo jezdce, a  ať už se dopustil jakýchkoliv

prohřeš ků, vzbuzoval respekt. I po dvou letech si Šakal stále říkal, jak

dlouho mezi nimi Podvodník ještě vydrží.

Jílmistr se rozhlédl kolem stolu a zašklebil se.

„To čekáme, až se vynadívá do zrcadla?“ zeptal se a ukázal skrz dveře

do společenské místnosti. Otázku i  pohled směřoval k  Šakalovi a  Ka

ňourovi.

Než mohli odpovědět, Nádherná naštěstí vešla do síně. Mluvila s Lu

činou, ale Šakal ji podezříval, že šéfovu poznámku zaslechla. Nejspíš

na to zavolání čekala. Když už nemohla zabránit posměškům, alespoň

je do poslední chvíle oddalovala. Nady a  Lučina spěšně přerušili roz

mluvu, zamířili dovnitř a každý si sedl na jinou stranu stolu. Kdyby si

nováček nemyslel, že tak bude jeho slabost pro jezdkyni ještě očividnější,

nejspíš by si sedl vedle ní.

I  když už se Šakal a  Kaňour stačili mezi sebou několikrát vsadit,

Nádherná tomu novému ještě nezlámala ani kostičku. Naopak se zdálo,

že se jí jeho neustálé pokusy o  přátelení zamlouvají. Kromě Vodníka,

který všem připadal jako odpadlík už celou věčnost, jediný Lučina strávil

v kopytě kratší dobu než Nádherná. Z řad šlichťáků povýšil teprve loni

v  zimě. Byl mladý a  sebevědomý, vlasy si upravil podle módy Hrotů.

Vyholil si je po stranách, takže zůstal jen široký pruh uprostřed hlavy,

— 31 —

vyčesaný vzhůru. Starší Bastardi na to pohlíželi s nechutí, ale Lučina

mluvil jazykem elfů, a to mezi poloorky neuměl jen tak někdo. Kopytu

se taková dovednost hodila.

Ruch v místnosti utichal a Jílmistr se opřel v křesle.

Nad ním zlověstně visel obrovský pahýl stromu, položený na bok

a  připoutaný ke stropu těžkými řetězy. Starý kmen měl nespočet leto

kruhů, dřevo zašedlé věkem a poseté tucty hlubokých zářezů. Ty rýhy

sloužily coby věčná připomínka hlasů proti Jílmistrově vůli. Zanechaly

je tam čepele seker zabořené hluboko do pahýlu. Jedna ze seker tam stále

vězela zaklíněná, trčela ze dřeva přímo nad levým ramenem vůdce. A tak

tomu bylo posledních dvacet let.

Patřívala Bouřňákovi.

„Vím, že jste všichni unavení,“ začal Jílmistr, „takže to tlachání zkrať

me. Hokynáři, jak jsou na tom naše zásoby?“

Správce proviantu se ještě víc zamračil a počítal. „Jsme dobře záso

bení. I když ten další náklad dřeva by se sem měl dostat co nejdřív.“

„Jak dlouho může Pec hicovat, pokud na nás zaútočí?“

„Dva dny,“ odpověděl Hokynář. „Mohli bychom to protáhnout na

t ř i .“

Jílmistr zamručel. Ta odpověď se mu nelíbila, ale pravdu přijal. „Po

šlu holuba k Ignáciovi. Zjistím, jestli zaslechl, kdy k nám dorazí ty povo

zy z Hisparty. Lučino? Nějaký pokroky s tím svinstvem z Al-Unanu?“

„Jen malé, šéfe,“ odpověděl Lučina. „Zapálit ho je jednoduché, ale

zatraceně špatně se ovládá. Nepotřebuje palivo, ale zato stráví cokoliv

v cestě. Salik kvůli tomu málem přišel o ruku.“

„Kdo?“ zeptal se Jílmistr a dal Lučinovi šanci napravit prohřešek.

„Jeden ze šlichťáků, šéfe,“ prohlásil a nehnul ani brvou. „Pořád mám

starost, co ten zelený oheň provede s pecemi.“

„Pokračuj,“ vybídl ho velitel a ukázal na něj prstem, „ale ať při tom

moje zatracená pevnost nelehne popelem.“ Zvedl bradu a  pak se po

zorně zadíval na konec stolu. „Vodníku? Měls s tou pochůzkou nějaký

problémy?“

„Ne, neměl,“ odpověděl oslovený a odtrhl pohled od stolu jen na tak

dlouho, aby mohl šéfovi odpovědět.

— 32 —

Šakal se tázavě podíval na Kaňoura, ale ani on nevěděl, co přesně

Vodník dostal za úkol. To nebylo nic nového, ale ta tajemství už začínala

být únavná. Jednoho dne Šakal navrhne hlasování a odhalí je, ale teď

ještě nenastala ta správná chvíle. Pochyboval, že by sehnal dostateč

nou podporu, a navíc, za pár okamžiků se zamotá do vlastních potíží.

Předpokládal, že teď se šéf obrátí ke svým dvěma oblíbencům, Mackovi

a  Cvočkovi, aby mu podali zprávu o  Střepinách. Jílmistr však další

otázku směřoval přímo na Kaňoura.

„Jak jsme si vedli?“

Kaňour ukázal na Šakala a  ten pohodil na stůl váček s  mincemi.

Vůdce kopyta se pod vrstvou obvazů i nadále tvářil netečně. Hokynář

se natáhl k váčku, vzal ho a potěžkal v dlani.

„Přijde mi lehký.“

Šakal přikývl a  v  duchu toho starého škudlila proklínal. „Minulý

měsíc Sanchovi onemocněly dvě holky a jedna utekla s kupcem z Guábie.

Přivezl si novou holku z Anville. Ta by měla pomoct vyrovnat ztráty.“

Jílmistr se naklonil dopředu. „Připomněls tomu tlustýmu třasořit

kovi, že pokud zbytek nedoloží, Šedí bastardi můžou dojít k názoru, že

nebudou dál hlídkovat kolem jeho bordelu?“

Šakal znovu přikývl. Sanchovi nic takového nepřipomínal. Ani ne

musel. Pasák žil v Souzených zemích dlouho. Dost dlouho na to, aby

pochopil, že ty občasné hlídky kavaleristů vyjíždějící z kastelu mu ne

mohou zaručit bezpečí.

„Je tu ještě něco dalšího,“ dodal vůdce kopyta a v chraptivém hlase

mu nezazněl ani náznak pochyb. Pohledem krátce těkal z e Šakala na

Kaňoura a Nádhernou a zase zpátky. „Co se stalo?“

Šakal se zhluboka nadechl. Chtěl tu informaci podat dobrovolně, než

šéf začne něco tušit, ale Jílmistrovi nikdy nic neuniklo. I když mu tělo

čím dál víc uvadalo, uvažoval pořád stejně ostře jako nabroušená špička

šipky do brumu. Čekal, až mu Šakal odpoví, upíral na něj oči skrz otvor

mezi potřísněnými obvazy.

„Dneska ráno se v bordelu zastavil Bermudo,“ prohlásil Šakal a cítil,

jak se na něj všichni kolem stolu podívali. „Měl s sebou sedm novejch

kavaleristů. Nemyslím si, že nás tam



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.