načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šedá zóna – Richard Šusta

Šedá zóna

Elektronická kniha: Šedá zóna
Autor: Richard Šusta

- Edice "Evropská space opera". - Blízká budoucnost – lidstvo kolonizuje Sluneční soustavu, ale ještě necestuje ke hvězdám. Vyspělé země si udržují stabilní a prosperující ekonomiky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 534
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká literatura
Jazyk: česky
Téma: vědecko-fantastické romány, sci-fi, česká próza
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6438-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Edice "Evropská space opera".

Blízká budoucnost – lidstvo kolonizuje Sluneční soustavu, ale ještě necestuje ke hvězdám. Vyspělé země si udržují stabilní a prosperující ekonomiky a šíří se v nich neziskové prvomemistické hnutí propagující ekologii a odzbrojení. Jeho zdánlivě mírumilovné aktivity štěpí establishment a přibližují svět ke kosmické válce.

 Otevřené boje začnou až za tři a půl roku, ale tajní agenti všech stran už teď budují pozice a získávají informace. Operují v šedé zóně, tedy v prostředí, kde se nerespektují zákony a nešetří se civilisté.

Čechošvýcar Avien Helm se chystá oslavit jedenadvacáté narozeniny, ale připlete se do likvidační akce, z níž jsou podezíraní prvomemisté. Zatímco se léčí v nemocnici z následků útoku, nepřátelé jeho rodiny ho připraví o veškerý majetek.

Při soukromém pátrání po vinících pracuje pro řadu skupin. Stane se policistou, pašerákem islámského klanu, pilotem na Marsu a vojákem nejnebezpečnější jednotky světa. Odkrývá nejen identitu vrahů, ale i tajemství celosvětového konfliktu, kterému dává jméno Válka memů. Coby bojový pilot se zúčastní bitvy u Saturnu, v níž se rozhoduje o směru budoucího vývoje Země.

Zařazeno v kategoriích
Richard Šusta - další tituly autora:
Dotek času - Nula mínus Dotek času
Ztroskotaný čas Ztroskotaný čas
 (e-book)
Tři kruté příběhy Tři kruté příběhy
Válka memů 1 - Šedá zóna Válka memů 1
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Richard Šusta

ŠEDÁ ZÓNA

Copyright © 2018 by Richard Šusta

Cover © 2018 by Lukáš Tuma

For Czech Edition © 2018 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN: 978-80-7456-438-3

ISBN PDF: 978-80-7456-439-0

ISBN ePub: 978-80-7456-440-6

ISBN Mobi: 978-80-7456-441-3


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2018

Richard Šusta

Šedá

zóna

Válka memů,

kniha první


http://www.susta.cz

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

edice „evropská space opera“

v nakladatelství Brokilon

Vendula Brunhoferová: Čas oblevy Karolina Francová: Konstantynův efekt Jan Hlávka, Jana Vybíralová: algor

1. Mráz a hry

2. Tenký led

3. Pomníky zimy

4. Chlad Chiméry * Julie nováková: Blíženci

1. Prstenec prozření

2. Elysium

3. Hvězdoměnci Pavel Obluk: Kra Robert Pilch (ed.): Capricorn 70 aleš Pitzmos: Vesmírná asociace

1. Světlo pulsaru

2. Záře supernovy

3. Jas kvasaru

4. Svit magnetaru *

5. Třpyt strangeletu * Jaga Rydzewska: atalaya

1. Válečníci

2. Hvězdný oceán *

3. Ušlechtilé příměří * Richard Šusta: Válka memů

1. Šedá zóna

2. Třináct dnů guerilly *

* připravujeme


Část I.

Minus tři roky

a šest měsíců



7

Pozorovatel

výšin

Hlaveň minometu mířila do nebe, ale povznášející oheň dosud neohřál její promrzlé nitro. Přímo nad ní vedl letový koridor, a tak vzhledem imitovala navigační světlo upozorňující na alpský hřeben, poslední nástrahu před aeroportem v údolí. Ve výšinách vyhlížela švýcarský vzduchoplán, jehož přistání se očekávalo za necelou půlhodinu.

Vzdušný obr ve tvaru křídla plul pod mraky a svým cestujícím nabízel kouzelné výhledy na zasněžené velehory. Několik workoholiků je lhostejně přehlíželo a věnovalo se jinému úskalí, které brzy přeroste v otevřenou válku. Boje začnou za tři roky a šest měsíců. Debatující netušili, že budou probírat tak vražedné téma, a minomet nedovolí, aby se to dozvěděli.

Dvaasedmdesátiletý Tadeáš Dvořák moderoval jednání. Celý život překypoval činorodostí. Patřil k zakladatelům první švýcarské inzóny Eurofarm a později stál u zrodu Wescoru, volného sdružení evropských inzón. Nakonec ho ustanovili prezidentem jeho prognostické rady, která byla odpočinkovým úřadem pro zasloužilé a organizovala rozličné společenské akce.

„Už osm let existuje AI-space,“ zmínil polovirtuální sociální síť se službami umělých inteligencí, „kde se nesmí propagovat prvomemismus. Je tam i samostatná sekce pro zaměstnance Eurofarmu. Její nejaktivnější abonenty jsem sezval na dnešní privátní let vzduchoplánem, abychom všichni společně dorazili na oslavu výročí Wescoru. Víc se sblížíme,“ připomněl svůj záměr. „Připravili jste nějaké zajímavé návrhy, k čemu nasměrovat náš AI-space?“

„Zpracoval jsem krásný graf,“ promluvil jeho kamarád, šedesátiletý Adam Torres, šéf vnitřní bezpečnosti, a začal vzpomínkami na mládí jako vždy, když se dostal ke slovu. „Kdysi jsem hltal vše o manželech Vérisových, kteří vykopali ruiny města memijské civilizace zaniklé před devíti tisíci lety. Jásal jsem, když lingvisté rozluštili jediný dochovaný svitek popisující nadčasové memijské učení o Prvotním memu. To by teoreticky mohlo inspirovat i některá pozdější náboženství a filozofie,“ pokrčil rameny, „jak se často tvrdí.“

„Pár bláznů pak začalo propagovat světonázor Memijců a před čtyřiceti lety založilo prvomemistické hnutí. Údajně neziskové!“ opovržlivě se ušklíbl. „Jenže jeho členové se chovají jako vlivná lobby a ve třetině firem Wescoru už obsadili většinu manažerských postů!“

Zvedl varovně prst, promítl diagram nárůstu počtu vedoucích pracovníků obdivujících prvomemismus a pohlédl na své posluchače. Ti sice souhlasili, protože každý znal někoho, kdo byl různými způsoby vystrnaděný z důležitého místa a nahrazený nějakým agilním ctitelem staronové ideologie, ale nedávali najevo nadšení.

„Tvůj graf prezentuje důsledek. Neukazuje jeho příčinu,“ oponoval mu mladý analytik logistiky. „Dnes je módní hlásit se k prvomemismu, předvádět ekologické manýry, bojovat za odzbrojení a hlásat rovnost lidí podle jejich životních postojů zvaných memy, takže do toho spadnou i roboti a umělé inteligence. Pouze někteří jsou tím příliš posedlí a otravují ovzduší.“

„Bude lepší, když se soustředíme jen na jejich fanatiky,“ navrhl. „Ti třeba prosadili rozšíření mezinárodní výzkumné stanice na Saturnově měsíci. Údajně tam bádá tucet výzkumníků sesbíraných z celého světa, jimž pomáhá kolem třiceti maníků provozního personálu,“ udělal krátkou dramatickou pauzu. „A téhle hrstce lidí se vozí statisíce tun výbavy!“

„Můj graf je reálný, ale ty nás krmíš hoaxem. Budeme všem pro srandu,“ napomenul ho Torres. „Kdyby se na Saturn dodávalo tolik věcí, vědělo by se o tom. Pohyb každého recoinu se dá sledovat, protože je to registrovaná měna.“

„Není všude,“ zavrtěl logistik hlavou. „Třeba Mars odmítl recoiny a dost z toho těží. Velká část švindlů se dnes dělá přes jeho démy,“ objasnil. „Moji kamarádi, kteří pracují na marsovské orbitální stanici Enýó, mají důkazy, že jeden trajekt nedávno odvezl pět tisíc univerzálních průmyslových robotů na Rhee. Dost pro obří fabriku. K čemu to tam potřebují?“

„K tomu taky něco přidám,“ podpořil ho vedoucí operátorů bezpečnostního systému Vigil. Vyvolal sérii snímků z kamer na orbitálním překladišti. Ty ukazovaly nakládku plastových barelů do vakuového kontejneru. Jeden z nich spadl, praskl a unikala z něj temnožlutá kapalina. Dělníci ji pohotově přečerpali do náhradního obalu a vysušili vše, co uniklo.

„Je to měsíc staré,“ pokračoval. „Podařilo se mi získat vzorek té látky. Její kapka zůstala ve spáře podlahy,“ zdůraznil. „Pokud ostatní barely obsahovaly totéž, tak kontejner vezl dvacet pět tun apolymatu na Rheu,“ soustředil pohled na Tadeáše: „Tvého vynálezu. Vystačí jim na cachtání v malém bazénku.“

„Předně jsem jen menšinový spoluautor apolymatu. Hlavní podíl má moje nebožka manželka Sarie Déwas,“ připomněl mu Tadeáš. „Jinak je to nesmysl. To by byla desetina roční produkce Eurofarmu! To by někde určitě chybělo!“ rezolutně odmítl ideu.

„Nechybí, což je divné,“ upozornil ho finanční poradce, další účastník schůzky. „Účetnictví Eurofarmu je v pořádku, alespoň podle posledního hloubkového auditu.“

„No, jedna možnost by tady opravdu byla,“ zamračil se Tadeáš a zavzpomínal na dobu před dvaceti lety, kdy začal šéfovat laboratořím Eurofarmu a při přebírání funkce objevil neschválené experimenty s léky. Klika prvomemistů, tehdy ještě dost malá, toho zneužila. Obvinila dlouholeté přátele jeho rodiny, doktorku Manjulu a Honzu Mazánka, z hazardu se životy pacientů. Na jejich místa nacpala své příznivce.

Oba provinilci se přitom snažili jen snížit cenu apolymatu, léku užívaného hlavně na problémy s početím, aby ho učinili dostupnějším i pro nižší příjmové skupiny. Zkoušeli ho rozpouštět ve speciálních směsích. Výsledný mix měl jen o čtvrtinu menší účinnost, ale desetinovou cenu. Pokud někdo vylepšil jejich postup, pak by se mohly ztrácet tuny apolymatu, aniž by se o tom vědělo. Co s ním ale na Rhee dělají?

„Kolik žen pracuje u Saturnu?“ otázal se Tadeáš zamyšleně a ironicky dodal: „Že si pořídily apolymatové lázně, které si nemohou dovolit ani miliardáři?“

„Žádná,“ odvětil suše muž od Vigilu. „Cesta k Saturnu trvá půl roku a kolem něho je nevlídný prostředí, co leze na mozek. Rhea má nejvyšší procento sebevražd ze všech odloučených kosmických pracovišť. Ani se tomu nedivím,“ ušklíbl se. „Osobně bych práci v tý temný dálce pokládal za trest. A ekonomický přínos nic moc. Všechno, co se nachází tam, se levněji získá u Jupiteru, ke kterému se doletí za poloviční dobu.“

*

Vzduchoplán nabízel prostornou kabinu o ploše konferenčního sálu. Bez problémů se mu vešla pod obří trojúhelníkovité křídlo poháněné čtveřicí vrtulí, které obstarávaly jen pětinu potřebného vztlaku. O zbytek se starala héliová náplň, nadnášející ho jako vzducholoď. Nepotřeboval rozjezdové dráhy, zakotvil na jakémkoli rovnějším prostranství, a tak se hodil pro levnou dopravu i do oblastí bez letišť. Stačilo jen vhodně regulovat otáčky vrtulí a vlastní vahou sám klesl k požadovanému místu.

Mnozí upřednostňovali vzduchoplány pro krátké vzdálenosti, i když cesta v nich trvala déle. Užívali si výhledů na krajinu ležící v malé hloubce pod nimi a dostatek prostoru na práci a různá jednání. Navíc se mohli chlubit, jak vzorně šetří přírodu. Vršek křídla pokrývaly solární panely a vzduchoplán si za příznivého počasí vyrobil energii sám. Pokud neodebíral palivo, všudypřítomné rozsvícené ikony ECO signalizovaly nulovou ekologickou zátěž prostředí, aby všichni získali úžasný pocit, že právě dělají maximum pro blaho Země.

Tadeášův vnuk, Avien Helm, ignoroval zářící ikony. Zajímal se jen o odhad minut zbývajících do přistání. Dnes měl jedenadvacáté narozeniny, ale zatím neslavil. Trpěl ve stylovém japonském kupé, v němž se dalo sedět jen na podlaze, a každou chvíli měnil pozici, aby si ulevil od protivných bolestí v kolenou. Zato Jessica Torresová bez potíží zaujala vzorný lotosový sed naproti němu, avšak nemeditovala, nýbrž nepřetržitě žvanila.

Znal ji z předchozích firemních akcí a při nástupu na palubu se snažil stát neviditelným. Přikrčený se proplížil do zadní části kabiny, kde bylo několik kupé, každé zařízené v odlišném stylu, a zvolil si japonské, vybavené jen nízkým stolkem a dvojicí kulatých polštářů. Doufal, že nikdo jiný si nevybere tohle mučivé posezení, ale nestihl včas zatáhnout dveře. Dědečkův kamarád Torres si ho všiml a strčil k němu svou vnučku s neochvějným přesvědčením, že dva mladí si budou spolu skvěle rozumět.

Šestnáctiletá Jessica se dokázala bavit jen o módě, s výjimkou pár okamžiků, kdy se chlubila novinkami ve svém albu, které nazývala „DadAm“. Ukládala si do něho vzkazy od otce, jenž tvořil AI-gridy pro zbrojovku z Centrálního Amspace, patřícího do americké federace inzón.

Avien vedle upovídané holky trpěl ještě víc než na povinných kurzech ekologického chování, ve studentských „Fig bang“ anketách pravidelně hodnocených jako uspávadla roku. Občas pohlédl skrz otevřené dveře kupé na salónek ve střední části paluby, v němž schůzoval jeho dědeček, zda náhodou debata nekončí. Získal by záminku k úniku, ale jednání vytrvale ubíhalo dál, podobně jako Alpy, které pozoroval okénkem vzduchoplánu.

Hory svítily jiskřivou bělostí příjemně bodající do očí, jak nedávná sněhová bouře pokryla většinu skalních hrotů prachovou nadílkou. Zuřila tady poslední dva dny a zablokovala provoz letiště. Silvestrovská oslava se kvůli tomu posunula na Nový rok a přejmenovala se na Novo-Silvestra. Bude monstrózní. Pojila se totiž s významnou událostí, s výročím třiceti let od založení Wescoru.

„A co tohle?“ nadhodil a ze svého insérvru promítl na stěnu obrázek galaxie Pulec jako návrh módního vzoru, aby změnil téma hovoru na něco záživnějšího.

„Leda papoušek v závrati,“ rozesmála se Jessica. „Chci vypadat honosněji!“

Nevzala si na cestu pohodlný unitong, ekologický oděv inspirovaný hábity Memijců a považovaný za vhodný firemní dress-code, ale oblékla si vardresy schopné měnit barevný motiv. Zdůrazňovala, jak chrání životní prostředí, protože může mít jen jedny šaty, a přesto pořád jiné. Avien to vůbec neocenil. Zlomyslně jí kazil radost! A ani nezatáhl dveře kupé, aby získali víc soukromí! I tak si vpředu povolila zapínání vardresů až k pasu, jako kdyby jí bylo horko, a poodhalila květinové malby na svých prsou. Rozhodně se měl na co koukat, ale drze dělal, že nevidí. Urážlivě zachovával firemní kulturu prosazenou silným prvomemistickým hnutím, pro které neexistovala pohlaví.

„Jsi nemožný pitomec!“ sykla. Zlostně si zapnula vardresy až ke krku a zašklebila se jako rozbředlý sněhulák, protože věděla, že její společník prvo-bláboly neobdivuje.

A ty jsi štangle na módní novinky! poznamenal Avien v duchu, ale navenek se tvářil, že neslyšel. Jeho arogantní sestřenice Dominika uměla kazit ovzduší daleko horšími jedy. Oproti ní byla Jessica andělskou bytostí, jen příliš sebestřednou.

Stáhl se do sebe, nedával na sobě nic znát a čekal na příležitost k vyřešení situace. Naučil se sebekontrole od babičky Sarie. A ještě něco od ní zdědil, a to ob generaci, protože u jeho matky se nic takového neobjevilo. Uměl vycítit nebezpečí. Zabolelo ho u srdce při vzpomínce na to, že tahle schopnost nezachránila jeho blízké.

UŽ ZASE! OPĚT VTÍRAVÝ STRACH ZE SMRTI! Dusil se bolestným pocitem, že ohrožení číhá nedaleko. Ale kde? Jessica něco vykládala, avšak téměř ji neslyšel a měl hlavně vztek sám na sebe. K čemu jsou tyhle vjemy, když člověka akorát paralyzují?

*


14

„Vobjevila se další vobluda!“ vyhrkl arabsky horský dělník, který si teď říkal Al-Qar. Vystrčil konec dalekohledu z pootevřených dveří záchranářské boudy bez oken a snažil se vyluštit registrační značku blížícího se vzduchoplánu. Kuklu proti mrazu měl u úst mokrou a plnou přilepených ledových kousků. Špatně se mu skrz ni dýchalo, ale nemohl ji sundat.

Ani v pozdním odpoledni se venkovní teplota nepřehoupla přes minus třicet stupňů a v kamenném útulku bylo jen o málo víc. Dech čtveřice mužů schovaných uvnitř před větrem se srážel v jinovatce na čtyřmístném sněžném gravi-skútru, který zaplňoval polovinu stísněného prostoru. Jeho motor by jim ohřál aspoň ruce, avšak báli se prozrazení. Radši ho nechali vypnutý, ačkoli už vypotřebovali všechny topné chemické kapsle a trpěli zimou.

„Haksny bolej. Ať už je to von,“ zasténal mladý kluk, zalezlý i s botami do dvou spacáků. Měl nejrozsáhlejší omrzliny, a tak mu Al-Qar kolegiálně přepustil vak. Vždyť stejně zvědavě číhal u dveří a bojoval proti chladu poskakováním a máváním pažemi.

„Buď rád, ty fňukno, že furt cejtíš hnáty,“ ušklíbl se plešatý horal, který měl s podobnými podmínkami nejvíce zkušeností, a znovu si namazal krémem omrzlé prsty levé ruky. Stavbu pasti v Alpách během vichřice, takový úkol už nikdy nebrat! Mizerné počasí je sice báječně zamaskovalo, ale také poničilo.

Vzduchoplán právě plul nízko nad protějším bokem údolí. Mířil k horskému hřebenu, za kterým už ležel cíl jeho cesty, rozsáhlý komplex vysokohorského rekreačního centra Wescoru.

„Je to ten správnej! Zapnu to,“ konstatoval Al-Qar, když přečetl poznávací značku.

„Počkej,“ ozval se Uqire, čtvrtý účastník, který celé akci velel, ale nechával agilnímu Al-Qarovi iluzi, že je důležitým člověkem. Podíval se dalekohledem.

„Jo, SW-AS 5175. Radši to aktivujeme, až se víc přiblíží,“ přikázal a sledoval svůj insérvr. Čekal na zprávu, že mini-drony ukryté v klimatizaci vzduchoplánu přichystaly nejdůležitější část celé akce, a svou nervozitu tlumil vzpomínkami.

V sedmi letech vyzrál na první zámek a vnikl do otcovy pracovny. Našel tam rodinnou kroniku a s překvapením zjistil, že jeho předkové pocházeli z rodu japonských ninjů. Učarovalo mu to a přemýšlel, jak následovat jejich odkaz i v moderní době plné bezpečnostních AI a obranných robotů. Roky studoval a trénoval, poté zdokonaloval svůj styl na drobných zakázkách, až se odvážil velkých akcí. Pokaždé unikl zatčení, i když někdy jen o pár vteřin, a už pětkrát změnil vzhled plastickou operací.

Dnes nevypadal jako Asiat. Lidé v něm viděli nezajímavého bělocha neurčité národnosti a většinou si ho nepamatovali, protože jeho současná tvář nenabízela žádné zvláštní rysy, podle nichž by se snadno poznala. Pokud s ním mluvili, neutkvěl jim v paměti ani tón jeho hlasu a brzy zapomněli, že se představil jako Uqire. Vybral si tuhle přezdívku, jelikož se lehce vytrácela z mysli. Zpravidla skromně klopil zrak. Nebylo mnoho těch, jimž dovolil, aby se mu delší dobu dívali do očí. Všichni takoví znejistěli podivným chladem, který spatřili v jeho zřítelnicích.

Třicet dva let pracoval pro fighy, jak se nazývali členové radikální skupiny, která se ukrývala uvnitř prvomemistického hnutí. Provedl dost očišťovacích akcí, už je ani nepočítal, a stal se vybíravým. Banality nechával začátečníkům. Ujímal se jen zdánlivě nemožných úkolů jako třeba zakázky na vyvraždění pasažérů vzduchoplánu tak, aby vina padla na jiné.

Mluvil obstojně syrskou hovorovou arabštinou a naverboval spolupracovníky mezi bojovnými muslimy přestrojený za veterána džihádu. Nejvíce času věnoval přípravě prostředků. Nešlo využít samonaváděcí protiletadlové zbraně, protože amatéři si nic takového nevyrobí. Kriminalisté, kteří budou vyšetřovat teroristický útok, musejí rychle najít stopy uzavírající důkazní kruh, aby usoudili, že již vypátrali vše podstatné a jednalo se o pouhou sólovou akci fanatických islamistů.

„GND soon,“ přišla zpráva od velitelského mini-dronu ohlašující, že jeho jednotka mechanických záškodníků splnila předepsané úkoly a připravila se k seskoku ze vzduchoplánu.

„Aktivuj minomet!“ zajásal Uqire, když si ji přečetl.

Al-Qar vyběhl s vysílačkou ven do mrazu, aby anténa dávala silný signál. Stiskem knoflíku odeslal kódovaný povel. Po chvíli to radši udělal ještě jednou a znovu se ukryl uvnitř.

„Snad to tam dorazilo,“ pokrčil rameny. Past uměla jen přijímat a nepotvrzovala příkazy. Když ji instalovali, překontrolovali spojení, zda je v pořádku. Určitě tak i zůstalo!

„Je čas na modlitbu,“ řekl Al-Qar iniciativně. „Alláh je velký. Jeho prorok Mohamed přišel z Mekky do Mekíny...“ zarazil se. Nebyl si jistý, jestli jména měst nepopletl.

Byl zasvěcený do ušlechtilé věci teprve před čtvrt rokem. Během obřadu viděl opojné obrazy, které mu promítali přímo do očí, a nakonec dostal barevné leporelo „Pravda o memu džihádu“. Nyní měl v životě jasno. Zmizely otázky o smyslu jeho bytí. Věděl vše potřebné pro lepší budoucnost. Trápila ho jedině paměť. Nedokázal si v ní udržet tolik nových slov.

Raději uvedl podstatnou věc: „Mohamed toužil všem zvěstovat, že každej džihádista, tedy očistitel světa od špatných memů, se bude nesmírně radovat.“ Přivřel oči a myslel na vize, jimiž se opájel při zasvěcení. Ještě nikdy neviděl něco tak kouzelného jako Alláhův ráj. Zahrada plná jídla a žen milujících věrné bojovníky.

Dosud jen trpěl zásluhou prašivých psů letících nahoře. Ti napřed nutili jeho předky těžit ropu. Nepoučili se ani Ohnivým deštěm, kterým je Alláh potrestal za jejich hříchy. Místo pokání jen vyhlásili WESC, War Economy for Sustaining Civilization, válečnou ekonomiku pro udržení civilizace. Najednou nechtěli suroviny. Prý si je už těží na jiných planetách, energii vyrábí z malých sluncí a nepotřebují ničit Zemi. Kecy! Zase ničili celé národy! Uzavřeli se v pevnostech výrobních inzón a nechali zbytek světa živořit. Posílali tam jen roboty, aby rozbíjeli vše, co sami považovali za nebezpečné. Jo, občas dovezli nějaká semena k zasazení, jenže ta rostla čtvrt roku. Dobytek k pastvě byl zajímavější, ten zaplnil žaludek okamžitě.

Al-Qar zažil největší rozčarování, když se přestěhoval za příbuznými do švýcarské inzóny. Těšil se na život v blahobytu, ale měl tady jen kvalifikaci na podřadnou práci pomocníka horské služby, což znamenalo vše od sběru odpadků až po namáhavou údržbu cest. Závistivě přitom sledoval bohaté náfuky, kteří si užívali vymožeností, o nichž vždy snil, ale jeho samotného nechali v otroctví nízké mzdy. Spal sice ve vlastní posteli a dostával dobré jídlo, jenže trpěl ještě víc než v dobách, kdy nocoval hladový v potrhaných stanech zamořených hmyzem. Předtím ho hřála naděje, dnes jen nekonečný vztek.

„Allahu akbar!“ čtveřice mužů recitovala takbír. „Bůh je největší,“ opakovali dokola rty okoralými od žízně, kterou mohli tišit pouze sněhem, protože poslední zbytky vody jim už zmrzly. Neklečeli, na zledovatělé podlaze to nešlo, vsedě mechanicky drmolili modlitbu a mysleli na brzký návrat do tepla.

*


18

Vzduchoplán se blížil ke skalnímu hřebenu uzavírajícímu údolí. Před ním už plul jen kousek nad terénem, v letovém koridoru, řízený navigačním paprskem cílového kotviště. Právě minul malý zasněžený hrot na úbočí, na jehož vrcholu byla upevněna geodetická kamera připojená k průmyslovému počítači odolnému proti mrazu. Jeho program znal rozměry tělesa letícího nad ním. Z obrazového záznamu vypočítal rychlost vzduchoplánu na 153 km/h, výšku na 317 metrů nad terénem, a určil i vektor letu, což byly údaje nutné pro správné zaměření a stanovení doby výstřelu.

Poslal ihned povel minometu umístěnému těsně pod skalním hřebenem. Jeho palebný systém otevřel záklopku chránící ústí hlavně a současně s tím korigoval náměr o čtyři a půl stupně. Vše stihl za necelé tři sekundy. Chvíli poté obdržel pokyn, aby zažehl výmetnou nálož.

Těžká dělostřelecká mina, dlouhá jako lidská ruka, vylétla vzhůru v zášlehu plamenů stabilizovaná křidélky, a to osmi malými na zádi a čtyřmi velkými, které se vyklopily za letu z boků jejího pláště. Za pronikavého vytí stoupala rychlostí zhruba sto osmdesát metrů za sekundu, avšak pořád zpomalovala gravitací i třením o vzduch. Teprve po dvou vteřinách narazila na kabinu pro cestující a probila její dno. Neprojela celá dovnitř, ale díky zvláštnímu tvaru penetrační hlavy ukryté pod balistickou čepičkou a bočním křidélkům uvázla v obvodovém plášti. Šťastnou shodou okolností se probourala do opuštěného mexického kupé, které sousedilo s japonským posezením, v němž se Jessica chlubila svými vardresy.

Z podlahy vyjely dvě třetiny střely se špicí zdeformovanou nárazem a chvíli to vypadalo, jako kdyby dovnitř nakoukla příšerka ve tvaru rozdupané konzervy. Poté explodovala výmetná nálož a vychrlila bílý plyn. Zadní část miny byla výbuchem vymetená ven a při pádu k zemi se několikrát otočila ve vzduchu, až dopadla na strmý skalnatý štít na druhé straně hřebene. Zvonivě se odrážela od kamenů, dokud nedoskákala na povlovnější část, kde zůstala zapíchnutá ve sněhové závěji.

Za necelou minutu ji sebral bílý robot plující na antigravitačních nadnášedlech nízko nad terénem jako dravý pták. Jeho dvojče našlo o kus dál i záškodnické mini-drony, které se shlukly a společně se vystřelily větracím otvorem ze vzduchoplánu. Volným pádem se zřítily na zasněženou pláň podobné námraze odpadávající z křídla.

Oba mechaničtí lovci donesli své nálezy ke sněžnému gravi-skútru, který se vzápětí ztratil málo používanou cestou vedoucí po úbočí.

*

„Alláh nám dopřál zásah!“ zaradoval se Al-Qar.

„Ale letí dál,“ zvedl se omrzlý kluk ze sedačky a doskákal ve spacácích ke dveřím, aby viděl výsledek úsilí, které ho stálo tolik bolesti. Vzal si dalekohled a zklamaně se díval, jak vzduchoplán mizí za skalním hřebenem, jímž končilo údolí.

„Tu obludu bys nesundal ani protiletadlovým kanónem. Je moc odolná!“ zašklebil se Uqire. „Potřebovali jsme ji jen zamořit plynem,“ připomněl cíl akce. „Jedeme se ohřát.“

Vytlačili těžký sněžný gravi-skútr ven a vystříkali vnitřek boudy chemikálií ničící genetické stopy. Poté ujížděli dolů s leviboardy v koši vzadu a nelišili se tak od jiných rekreantů, kteří si podobné vybavení půjčovali pro volné lyžování.

Brzy dojeli k přejezdu přes malou říčku. Uqire tady zastavil, což omluvil svou expresní potřebou. Seběhl k vodě a po zledovatělém břehu zalezl pod mostek, aby měl soukromí. Spokojeně si přečetl vzkazy od spojky v údolí, že se podařilo sebrat projektil i všechny mini-drony.

Odhrnul sníh z bílého vaku, který si tam schoval, a když si ověřil, že nafukovací loďka imitující tvar ledové kry je nedotčená, vytáhl vysílačku. Dálkovým povelem odpálil dvě sebevražedné vesty ukryté pod sedadly gravi-skútru, které dohromady obsahovaly dvacet kilogramů trhaviny a stejnou váhu ocelových kuliček. Exploze katapultovala jeho tři bývalé společníky k nebesům a zbarvila bílý sníh kusy jejich padajících těl.

Hlava Al-Qara se dokonce našla tři sta pět metrů od místa výbuchu. Trčela ze závěje na skalním hrotu a z bílých výšin pozorovala letový koridor vzduchoplánů.

21

Adžinka

Avien seděl jen půl metru od místa zásahu, nejblíže ze všech

cestujících, a přesto nic neviděl. Střela se probourala kousek od

něj do sousedního mexického kupé, které mělo také odsunuté

dveře. Kdyby se někdo zdržoval na protilehlé straně kabiny,

třeba u kruhového jídelního stolu, mohl by snad něco spatřit.

Dlouhou dobu tam hodovala skupinka šesti lidí a hlučně před

váděla svůj nezměrný apetit i náladu. Marnotratně objednáva

la další pochutiny a nápoje za ceny létající vysoko v oblacích,

ale pět minut před zásahem už vše spořádala a přesunula se do

vyhlídkové přední části. Ztratila tak šanci na post výjimečných

svědků, jejichž zprávy trhají rekordy sledovanosti.

Všichni to jen slyšeli. Napřed se ozvalo zadunění a podlaha

se drobně zachvěla, asi jako když někdo zlostně dupne na vi

suté lávce, avšak obří vzduchoplán plul klidně dál. Nezakymá

cel se. Jeho majestát se nenechal rozházet mrňavým kouskem

kovu. Nezacloumala s ním ani následná exploze, sice hodně hlučná, ale neobvykle ohleduplná k pasažérům. Skoro se zdálo, že teroristé dnes zpytovali děravé svědomí a rozhodli se provést humánní útok neškodící bližním.

Výmetná nálož neroztříštila plášť střely, jen odhodila její špičku. Z miny vytryskl gejzír bílého dýmu. Jeho záplava se rozlila z mexického kupé jako voda z proraženého dna námořní lodě a vmžiku zaplnila celou kabinu. Cestující se vyděsili a intuitivně zadrželi dech, ale nemuseli na dlouho, podezřelá mlha se za minutu ztratila ve ventilaci.

Avien seděl zády k explozi a opíral se o stěnu, na níž visela tepaná replika chrámového gongu, nyní proměněná v rezonátor. V první chvíli si připadal, jako když má velký subwoofer těsně u hlavy a bubeník zrovna rozpálil explozivní sólo. Ztrácel se v rachotu a nedokázal si uvědomit, co se kolem něho děje. Domníval se, že došlo k poruše motorů. Když spatřil něco bělavého ve vzduchu, přestal dýchat a chtěl si lehnout na podlahu, aby se neotrávil kouřem.

Pokoušel se naznačit Jessice, ať také zalehne, avšak sám nesvedl rozumný pohyb. Pletlo se mu nahoře a dole a vše kolem něj se houpalo jako na rozbouřeném moři, ale udivilo ho, když si všiml, že jeho sklenice s pitím nejezdí po desce stolku.

Jessica mávala rukama ještě divočeji než při odhánění moskytů. Podle jejího vyvádění by jich sem musel vletět celý roj, aspoň tak to vypadalo, a proto Avien nechápal, proč holka otevírá pusu dokořán. Akorát něco polkne. Spíš panicky ječela, ale v ohlušujícím dunění a pískotu valícím se ze všech stran ji vůbec neslyšel.

Do kupé se nahrnuli tři pánové, zacloumali s ním a také hýbali ústy. Tahali ho za rukáv unitongu, ale nerozuměl, co mu chtějí. Skrz ně se posléze prodral jeho dědeček a snažil se cosi sdělit.

„Neslyším, moc to píská!“ vykřikl Avien, ale znělo to nějak huhňavě. Lidé kolem něho sebou škubli a něčí prsty se dotkly jeho pravé ruky, kterou měl nejblíže ke dveřím. Na svém předloktí spatřil tržnou krvácející ránu. Netušil, jak k ní přišel. Mohly ho zasáhnout úlomky z roztříštěné podlahy, nebo se v tom zmatku o něco poranil sám.

„NAHLAS! NEROZUMÍM!“ zařval ze všech sil. Pak si uvědomil, že bude asi jediný, komu hvízdá v uších. Určitě ho ohlušilo silné zadunění gongu těsně za jeho hlavou. Proč však slyší ten protivný pískot a nevnímá naprosté ticho? Vstal, ale zavrávoral a málem se rozplácl na podlaze.

Zachytili ho, vyvedli ven z japonského kupé a položili na volnou širokou sedačku. Lili mu na ránu pálivou dezinfekci a otírali tvář, jako kdyby krvácel i z nosu. Něco mu píchli injekčním perem, ale vůbec necítil bolest. Zhluboka dýchal, pískání postupně sláblo a vracel se mu sluch. Původně vysoký tón klesal, až přešel v temné hučení mísící se s rachotem vrtulí pronikajícím dírou do kabiny. Občas se dala zaslechnout nějaká slova, i když přerývavě. Pocit ohrožení zůstával.

*

Avien vystupoval ze vzduchoplánu jako první za všech. Nevnímal rozlehlé zasněžené údolí, v jehož nitru se rozkládaly hotely a zábavné haly vysokohorského střediska Wescoru. Pořád vrávoral, a tak ho podpírali dva členové záchranné služby, kteří nedbali na jeho silácké protesty, že sice neudrží rovnováhu, ale dokáže jít sám.

Připoutali ho na nosítka a strčili do gravikoptéry. Po pěti minutách doletěli na heliport vzdálený dvě stě metrů od malého sanatoria, které zdálky vypadalo jako ozdobný řetízek zasazený do boku údolí. Přeložili ho na čekající robotické lůžko ve tvaru protáhlého gumového člunu na osmi kolech. To samo zavřelo svůj průhledný kryt, zapnulo interní vytápění a rozjelo se úzkou cestičkou sevřenou po obou stranách barikádami odhrnutého sněhu.

Avien ucítil vibrování insérvru na svém zápěstí. Myslel si, že volá jeho dědeček, a tak si vleže dal dlaň levé ruky před obličej a mechanicky přijal hovor.

„Slyšíme se?“ ozval se ženský hlas a na střešní okénko se promítla tvář zelenooké zrzky. „Jsi prý raněný,“ zeptala se starostlivě.

„Kde se tu bereš?“ žasl Avien, když v ní poznal svou o devět let starší sestřenici Dominiku.

„Přiletěla jsem jiným spojem o hodinku dřív a čekala na vás v kotvišti,“ odtušila. „Kdo zaútočil na vzduchoplán?“ zajímala se zvědavě.

„Nejspíš prvomemisté,“ vyštěkl bezmyšlenkovitě. Byl vynervovaný a neuvědomil si, že i pár zbrklých slov mu snadno zničí život, zejména tehdy, když je pronese před ní.

„A souhlasíš...“ chtěla se ještě na něco zeptat, ale do hovoru vstoupila policejní AI, monitorující provoz ve veřejné síti.

„Byl vyhlášen zvýšený stupeň pohotovosti,“ oznámila strohým tónem. „Informace o teroristickém útoku lze sdělit pouze policistům pověřeným vyšetřováním,“ zdůraznila a přerušila spojení. Nemusela. Lůžko mezitím vjelo do přijímací ordinace a Avien by debatu stejně ukončil.

*

Primář Markus Raetz, obtloustlý Švýcar s huňatým obočím, které zvětšovalo jeho vystouplé oči do vzhledu gorilího samce, zanechal operační praxe, když si při pádu na leviboardu pochroumal zápěstí. Ujímal se jen drobnějších případů, aby se trochu udržel v kondici. Vydezinfikoval Avienovu ránu a zašil ji.

Jeho pacient ale trval na tom, že má v těle pořád cosi špatného. Primář mu ostře vyhuboval do citlivek a uklidňoval ho tvrzením, že se při prověrce vzduchoplánu nenašlo nic nebezpečného a že šlo jen o hloupou zastrašovací akci. Neuspěl, a tak se insérvrem spojil s Tadeášem a chvíli s ním horečně debatoval. Nakonec ustoupil, ale nijak nezakrýval svůj nesouhlas.

„Jsme hlavně mini sanatorium, špitál jen nouzově, hypochondře!“ zuřil. „Všechny pacouše jsem propustil nebo nechal převézt do nížin, aby můj personál mohl vyrazit na Novo-Silvestra,“ vztekal se. „Tvůj dědeček slíbil, že zaplatí, takže dostaneš jeho vynález apolymate, tu nejlepší širokospektrální blokádu mikrobů, která dnes existuje. A taky nejdražší,“ probodl pacienta očima skrz na skrz jako obtížného brouka. „Někdo pak chytí pořádnou nauzeu z účtu! A ty zas zkazíš zábavu naší zdravotní sestře. Bude na tebe nuceně dohlížet celou noc!“ zle se zamračil. „Už totiž nemám dalšího vočbota. Ten náš jediný je u skutečně nemocné se zlomenou nohou!“

Avien zůstal ležet v mrňavém izolačním pokoji, na jehož stropě nevisel žádný provirt, který by mu poskytl trochu rozptýlení. Trčela z něho jen šeredná klimatizace s biologickými filtry. A do stísněného vnitřního prostoru se vešlo leda lůžko a noční stolek, na jehož horní desce teď ležel dávkovač. Přístroj občas zabzučel a napumpoval další dávku apolymatu do infuzní hadičky zakončené jehlou v Avienově žíle. Zdejší zdravotní sestra, ostříhaná na ježka, seděla v křesle na chodbě, něco si četla a pichlavými poznámkami utínala hned v zárodku jakékoli pokusy o konverzaci.

Její pacient měl astronomický vztek sám na sebe. Dnes se chystal oslavit jedenadvacáté narozeniny, svůj vstup mezi plnoprávné občany Wescoru. Místo toho trčel v cele, kam se dostal vlastním přičiněním. Cítil se tady jako depresivní pesimista, který při škrábnutí zavolá sanitku a poté pro jistotu i pohřební službu, kdyby záchranka náhodou nepřiletěla. A navíc zbytečně, protože obavy ho vůbec neopustily. Pořád se jimi dusil a poplašnými vzkazy narušoval dědečkovy debaty na novosilvestrovské oslavě.

„Ježku, můžeš na párty,“ ozvalo se z chodby. „Pohlídám vnuka Sarie Déwas sama.“

„Opravdu? Maní, jsi moje zlatíčko!“ zajásala sestra. „Máš to u mě...“

Její další slova se ztrácela v rychlém, slábnoucím klapotu střevíců, jak spěchala slavit.

Do izolačního pokoje vstoupila snědá doktorka s jizvami na vrásčité tváři. Měla krk i ruce svraštělé a plné jaterních skvrn. Avien zkoumal její obličej. Nějak takhle vypadala i jeho babička. Poté si vzpomněl: „Mamučka?“

„Manjula Mukhopadhyay,“ opravila ho lékařka, „ale Saria mi říkala Mamučko, když jsme ještě spolu kamarádily,“ prohlédla si ho. „Jak se cítíš?“

„Děsy zůstávají. Nezabírá to,“ vzdychl Avien. „Nedal mi primář placebo?“ napadlo ho.

Manjula jen pokrčila rameny. Vytáhla z kapsy pláště tyčinku a nabrala na ni kapku léku z dávkovače. Ochutnala ji, pak zkoumala dózu a nakonec zavrtěla hlavou: „Vzal jen trochu starší šarži apolymatu, ale pořád před expirací.“

„Měla tohle moje babička také?“ sykl smutně. „Že trojčila zbytečně?“

„Někdy to tak vypadalo,“ vzpomínala na dávné doby, „ale nebezpečí mohlo existovat, když ho čichala. Jenže pak zmizelo, a proto se zdálo, že vyváděla bezdůvodně.“

„Máš podobné jizvy na tváři jako ona. Taky meteority Ohnivého deště?“ snažil se udržet hovor, aby zase nezůstal sám v pokoji.

„Ne, oheň, ale byly jsme se Sarií u stejného plastika,“ odvětila s nádechem výrazného smutku. „Tehdy se to ještě moc neumělo.“

Sešpulila rty, prohrábla si krátké bílé vlasy a zamyšleně se zadívala na pacienta.

„Tadeáš mne odchytil na večírku,“ pokračovala vážným tónem, „a moc mne prosil, abych ti něco dala. Prý máš dnes jedenadvacetiny. Na něj bych se zvysoka vyprdla. Pro tebe to risknu. Dám ti dárek. Dostaneš to nejlepší, co na Zemi existuje. Musíš ale mlčet! Nesmíš nic prozradit ani svým důvěrným kamarádům. Odpřísáhneš to?“

„Slibuji, že to nevykecám,“ souhlasil Avien.

Doktorka vylovila z kapsy malou skleničku. Otevřela ji a strčila dovnitř špičku ukazováčku. Cosi podobného pijavici, akorát celé brčálově zelené, jí po něm vylezlo nahoru.

„FUJ, TO JE HNUS!“ vyhrkl vyděšený pacient, když spatřil nevábnou nudli na jejím prstu. Cítil, jak mu žaludek poskakuje v krku.

„Nesuď vše jen podle vzhledu, důležitý je mem!“ napomenula ho. „Se Sariou jsme tomu říkaly adžinka, biologický implantát,“ zavzpomínala. „Umí vypátrat nemoc a naučí organismus, jak s ní bojovat. Nemá ale trávení a musí si občas zaplavat ve výživném roztoku. Její použití vyžaduje mimořádné svolení.“

„Když nahradí léky, proč se tedy tají?“ nechápal.

„Je jich málo. Špatně se množí, a to i ve zdejším čistém vysokohorském prostředí,“ vysvětlovala. „Tuhle jsem pěstovala půl roku,“ zdůraznila. „A taky má nechutný způsob aplikace do nosu. Její zavedení bolí, ale pak už je to dobré. Sneseš to?“ zadívala se na něho.

„Zkusím to,“ přikývl nejistě. Dvakrát polkl, aby zahnal sucho v krku. Pamatoval si, že Manjula sice ctila Prvotní mem, ale nepatřila k fanatikům. Určitě taková zůstala dodnes. Nenavrhovala by mu něco nekvalitního, co ohrožuje zdraví. Vždyť jeho babička pracovala s pijavicí, a tak není důvod k obavám. Jen to lehce štípne jako injekce.

Sledoval, jak se doktorčin prst blíží k jeho nosu. Dělalo se mu nevolno z pouhého vzhledu tvora bez očí a se slizkým tlustým tělem. Když mu adžinka začala zalézat do levé nosní dírky, strašně to šimralo. Šplhala však ke kořeni nosu, do horní části dutin, a neomezovala ho v dýchání, takže ani nevadilo, že párkrát kýchl. Pak se přichytávala na sliznice, možná i probourávala do mozku, aspoň podle palčivé bolesti. Samozřejmě nevěděl, jak vypadají pocity, když mu někdo provrtává hlavu zaživa, ale určitě nebyly horší. Snažil se přemáhat křik, avšak málo úspěšně. Jeho ječení by nejspíš trumflo i alarm požárního poplachu.

Bolest pomalu zeslábla, až nakonec ustala, a blahodárná úleva se rozlévala jeho podrážděnými nervy. Připadal si jako v té historce o nudícím se astronautovi, který občas vylezl z přechodové komory bez skafandru. Chvíli se příšerně dusil ve vakuu a po návratu se opájel docela obyčejným dýcháním.

Manjula vyměnila i dózu v dávkovači. Vložila do něj jinou, plnou žlutošedé tekutiny, vypadající méně vábně než původní lék.

„Prodávaný apolymate má aditiva pro zářivější barvu,“ komentovala náhradu. „Tohle je laboratorní vzorek z čerstvé šarže, kde ještě nejsou,“ dodala smutným tónem hlasu, jako kdyby si vybavila trýznivou vzpomínku. „Brzy zase nakouknu, jak to zabralo.“

Avien trpělivě čekal a sledoval svůj strach. Už se bál, že děsy zůstanou, ale najednou se začaly rozpouštět, až docela zmizely a vystřídala je pohoda. Chvíli se radoval, avšak brzy jen koukal na mřížky stropní klimatizace a znovu trpěl, tentokrát nudou. Poslal dědečkovi vzkaz, že už je v pořádku, a pak si opakoval hvězdné konstelace, aby se trochu zabavil. Při zkouškách na pilota bude skládat test z orientace bez jakýchkoli přístrojů.

Stísněná místnost ho začínala pomalu dusit horkem a měnila se v saunu. Cítil, jak jeho pot stéká na postel, naštěstí s podložkou schopnou absorbovat vlhkost, takže neležel v mokru. Špatně se mu však dýchalo, i když zkoušel nasávat vzduch široce otevřenými ústy. Připadal si tady jako uzavřený v igelitovém pytli.

„Máš horečku přes čtyřicet!“ vyhrkla doktorka, když ho znovu přišla zkontrolovat.

„Zabralo to, už je mi prima,“ ujistil ji Avien.

„Ten průběh je nezvykle expresní,“ zbledla. Odešla, ale za chvíli se vrátila s lékařskou brašnou. Nasála Avienovu krev do ampulky a strčila ji do malého analyzátoru. Pár minut čekala na výsledky, pak zalapala po dechu.

„Ta horečka pomine,“ pronesla bezbarvým hlasem. „Kdyby adžinka měla hlad, vyleze ven z nosu. Dej ji do roztoku. A buď na ni hodný, pracuje pro tebe.“

Povzbudivě ho pohladila po ruce a s kamennou tváří opustila pokoj. Na chodbě zrychlila krok, ke konci skoro běžela, aby se co nejrychleji dostala do své malé biologické laboratoře. Rozechvělýma rukama zapnula několik přístrojů a horečně prováděla podrobné analýzy odebraného vzorku. Všechny výsledky potvrdily, že Avien má v krvi a-polymiby nejméně dvacátého stupně, i když kabina vzduchoplánu byla zaplněná plynem na pouhou minutu.

*

Na existenci polymibů se přišlo po Ohnivém dešti, jak se nazývaly meteority, které před čtyřiceti šesti roky zasáhly Zemi. Nezpůsobily katastrofu, protože napáchaly minimální škody, ale v následujících letech začala rapidně klesat porodnost a lidé byli častěji nemocní, avšak strádali jen známými neduhy.

Při hledání příčin se vypátraly polymiby, zvláštní mikrobi schopní rychlé proměny. Rozlezli se po celém světě stejně jako prvomemisté a vypadali neškodně, ale jen do doby, dokud nepřešli do aktivní fáze. Pak se stali a-polymiby a vytvářeli mikroorganismy s jiným genetickým kódem. Lidé trpěli běžnou chorobou a marně bádali, kde ji chytili. Měli-li v těle a-polymiby s nižšími stupni aktivace, postihly je třeba jen chřipky či zápaly plic, ale při vyšších se objevily už smrtelné případy jako například otrava krve nebo selhání vnitřních orgánů. Látky uvolňované v těle při těhotenství také podráždily polymiby, ale ty se aktivovaly jen na mírné stupně jedna či dva ničící pouze plod, tedy to, co vyvolalo změny v organismu. Dalo se tomu zabránit vhodnými medikamenty. Existovalo jich dost. Kraloval jim bioaktivní apolymate – nejen svou devadesátipětiprocentní účinností, ale i astronomickou cenou.

Počet lidí v produktivním věku poklesl hlavně v chudých přelidněných zemích, kde si obyvatelé nemohli dovolit léky umožňující početí, a to ani ty nejlevnější. Vyspělý svět pocítil nedostatek pracovních sil jen dočasně. Brzy přešel na wescové ekonomiky, které oslabily vliv územních celků a iniciovaly vznik inzón, chápaných jako uzavřené industriální zóny. Nedovolený vstup do nich se považoval za trestný čin.

Bylo jich stále víc a v některých rozvinutějších krajinách už spravovaly víc než polovinu jejich území v celkovém součtu ploch všech inzón v nich existujících. Nabízely vyšší bezpečí, a tak jejich zaměstnanci v nich nejen pracovali, ale také žili s celými rodinami.

Prudký rozvoj robotizace a AI technologií nahrazoval chybějící dělníky a kosmické lety umožnily odstěhovat všechny nebezpečné výroby na Měsíc a Mars, což snížilo ekologickou zátěž Země.

Polymiby tak nezpůsobily žádnou apokalypsu, jen přetvořily uspořádání společnosti. Mnoho poblázněných spolků, včetně prvomemistů, je dokonce nazývalo blahodárným zásahem jakýchsi megalů, vesmírných sil mimo jakékoli naše poznání.

*

Bledá Manjula seděla na podlaze, opírala se zády o roh místnosti a strnule zírala na svůj insérvr. Zkoumala polymiby hodně dlouho a dobře věděla, že za minutu do sebe Avien nemohl vstřebat tolik dráždidla, aby se extrémní úrovně proměny objevily tak brzo. Měl sice otevřenou ránu na předloktí, ale ta silně krvácela, takže vše škodlivé vyplavovala ven. Výstřel z minometu vytvářel jen falešnou stopu a paluba vzduchoplánu se zamořila až po něm. Aktivační látka byla nejspíš rozptýlená ventilací, aby ji lidé dýchali delší dobu.

Doktorka se nutila k nahlášení pohotovosti. Pokud však sdělí, že Novo-Silvestr se má přerušit, protože alkohol zesiluje účinky, přizná se tím k nedovolené aplikaci přísně hlídaných medikamentů a přijde o život. Nakonec spojení neuskutečnila. Nebyla bojovnice za nápravu světa jako její přítel Honza Mazánek, a proto ji nechali aspoň zde. Milostivě svolili, aby si tu vybudovala i malé vědecké útočiště, zbytek dávné slávy.

Odvážila se jen drobného rizika. Tvrdě spícímu Avienovi odebrala další krev a potřela s ní dvacet kultivačních misek. Přidala různé testovací roztoky a elektronovým analyzátorem sledovala charakter mutací, aby našla postup nejúčinnější léčby.

*


32

Avien upadl do hlubokého spánku, spásného vytržení z nudy, a nevnímal cizího tvora ve svém nose. Pocity tíže zalily jeho horké tělo, dech se mu prohloubil, tep srdce se zklidnil a hlava se naplnila lehkostí, kterou nekazily rušivé sny. Všechny starosti a obavy o budoucnost odlétly do temnoty zapomnění a zůstala pouhá bezbřehá přítomnost odpočinku.

Ze slastné nevědomosti ho vytrhlo protivné šimrání na horním rtu. Pomalu otevřel oči a spatřil na levé straně tváře cosi protáhlého, jako kdyby mu silně teklo z nosu. Sáhl pro kapesník, aby hlen otřel, když vtom si vzpomněl na podivnou pijavici. Natáhl paži k nádobce na nočním stolku, ale dlaň se mu příliš chvěla. Raději napodobil Manjulu a přiblížil ukazováček levé ruky k adžince pokryté hleny. Ta si na něj přelezla píďalkovitými pohyby a přisála se ke kůži. Nevypadala už jako zelená housenka, víc teď připomínala smotek šedé látky. Držela se však pevně i na třesoucí se ruce a nechala se donést až k roztoku. Když ponořil špičku prstu do brčálově nazelenalé tekutiny, pustila se a zmizela pod hladinou.

„Tohle se fakt nedá prodávat,“ konstatoval ekonomicky a představil si, jak by asi mohly vypadat reklamy na léčebný prostředek.

Ukázaly by třeba sportovce, který se zářícím úsměvem vytahuje pijavici z nosu a nadšeně volá, že se mu právě ulevilo. Nebo by zobrazily ekologického aktivistu zapadlého do půli těla v bublající bažině. Z mazlavé břečky by vylovil tlustou svíjející se žížalu a zastrčil si ji do nosu za jásání, jaký má nezemský pocit, že využívá ryze přírodní produkt nezatěžující ekologii Země. Záběr by se ihned stočil na žáby prchající před jeho bolestným řevem.

Avien se bavil vymýšlením dalších podobných legrácek a mírně se přitom propadl do dřímot, ale neusnul už hluboce, převaloval se z boku na bok a otíral si mokré čelo, aby mu štiplavý pot nestékal do očí.

„Už adžinka vylezla?“ vyrušila ho doktorka z polospánku a koukla se do nádobky. „Skvělé, zase je zelená. Dám ji zpět. Podruhé to už tolik nebolí.“ Pohladila ho po ruce.

Tentokrát už věděl, co bude následovat, a musel se dost přemáhat. Kousal se do rtů, ale nechtěl se ukázat jako slaboch. Když mu pijavice mizela v nose, křečovitě sevřel oběma rukama matraci, aby neutekl z postele. Utrpení bylo opravdu menší, ale jen o ždibec. Přečkal palčivou bolest bez křiku, v očekávání dalšího spánku. Adžinka mu vyhověla. Okamžitě upadl do milosrdného bezvědomí.

*

„Už svítá, vstávej!“ masírovala mu Manjula chodidla. S nechutí otevřel oči a pozoroval, jak mu odstraňuje adžinku. Namočila si špičku ukazováčku do výživného roztoku, pak ochucený prst přiložila k nosní dírce pacienta jako lákadlo a počkala, až pijavicovitý tvor vyleze sám ven. Tentokrát nezešednul, ale jeho zelená barva jen trochu ztmavla. Doktorka ho strčila do skleničky a začala uklízet. Odnesla dávkovač a nad postel zavěsila vak pro obyčejnou infúzi samospádem.

„Apolymatu máš v sobě dost. Budeš ho vylučovat měsíc a celou dobu nesmíš alkohol ani drogy. Brals něco?“ zajímala se.

„Podobné vyhazovali z lycea,“ ujistil ji. „Piloti to mají zakázané.“

„Proč chceš zrovna létat?“ podivila se.

„Studuji na kosmotvůrce,“ vysvětlil. „Budu řídit stavby orbitálních stanic, lodí, habitatů. Tam se vyžaduje znalost pilotáže. Je to takový pozemský řidičák. A získají se přitom potřebné zkušenosti pro práci.“

„Míříš vysoko. To je dobře,“ pochválila ho. „Tenhle obor má trvalý nedostatek schopných lidí a nabízí astronomické mzdy,“ dodala opět s nehybným výrazem v obličeji. „Teď potřebuješ intravenózně glukózu s minerály. Skoč si do koupelny, pak ti ji dám,“ pomohla mu vstát z postele. „A nezapomeň, nikomu ani muk. Je to moc důležité!“

„Spolehni se. Budu mlčet,“ přikývl. Když se vrátil zpět na lůžko, vzala mu vzorek krve na laboratorní testy a zavedla mu výživu s látkami, které jeho tělo potřebovalo doplnit. Na čipu odběrového pera navolila vyšetření a zamířila k laboratoři.

Mladá analytička se teprve převlékala a snažila se šátkem zamaskovat fleky na svém krku. Když viděla vzorek, zaskuhrala: „Hele, Manjulko, ještě chrápu, nech mě dopít kávu. To byla smršť,“ vzdychla s nádechem spokojenosti. Dala odběrové pero k přístroji.

„Tohle ve čtvrt na osm ráno!“ vytřeštila oči. Chtěla se na něco zeptat, ale už neměla koho.

„Už je po sedmé? Taky chrápu!“ předstírala Manjula zděšení a vyběhla ven. „Za chvíli se přivalí náš primář a fraktura ještě nemá zobání,“ mluvila a přitom klusala chodbou, aby unikla logické otázce, o níž věděla, že určitě padne.

Za rohem zpomalila a beze spěchu připravila dávku léků pro Maggi Fikerovou, která byla manželkou světoznámého politika Matyáše Fikera. Před dvěma dny si zlomila nohy při pokusu o leviboardování, což v jejím věku padesáti let znamenalo spravedlivý trest za hloupé pokoušení odolnosti kostí. Toužila mermomocí zůstat, aby mohla přijímat návštěvy svých kolegů, a chrápala, až vibrovaly dveře, a tak jí Manjula nechala záplavu pilulkových zbytečností na automatickém servírovacím stolku s uctivým přáním dobrého rána.

Primář se dovalil až po osmé. Za neustálého zívání důležitě prošel všechna oddělení a překontroloval záznamy, že všichni dorazili již v sedm. Oslava, neoslava, dnes byl pracovní den. Vypil si dvojitou kávu a šel za Maggi, aby jí pověděl o báječném večírku.

Manjula čekala. V půl deváté se s ní spojil Tadeáš Dvořák. Poděkoval jí za péči a chtěl si s vnukem osobně promluvit. Zašla do infekčního pokoje, natáhla ruku nad postel a z insérvru na svém zápěstí promítla obraz Tadeáše na stěnu.

„Jsi v pořádku, Aviene?“ vyhrkl volající zastřeným hlasem.

„Naprosto v pohodě. Nic mi není,“ odvětil Avien a natočil se, aby měl hlavu blízko snímače a dědeček ho dobře viděl.

„Horečky nebo nevolnost?“ ujišťoval se Tadeáš a slyšitelně si odkašlal.

„Nic. Jen trochu zvýšená teplotka, ale už polevila,“ zalhal jeho vnuk.

„To jsem se uklidnil. Měl jsem tě vždycky hodně rád.“

„Já tebe taky. Stalo se něco?“ znejistěl divnou poznámkou.

„Vše OK. Jen jsem se chtěl ujistit, že to zabralo,“ ukončil Tadeáš spojení.

„Děsné horečky a spasili jsme ho na poslední chvíli, viď?“ ušklíbl se primář, který konečně zavítal nahoru a slyšel konec hovoru. „Dojímavé. Přímo k slzám,“ zašklebil se, „a ty budou, až zanesu všechny položky účtu...“

Chtěl ještě něco dodat, ale vyrušila ho bledá analytička: „Mám výsledky testu na mib-radikály!“ Celá se přitom klepala. „Naměřila jsem sto padesát šest mibů!“

„Ale mibíky jsem nepotřebovala,“ zavrtěla Manjula hlavou. „Dávala jsem přece leukocyty. Jestli jsou v normě,“ využívala výhody žen, které ze sebe mohou dělat totální slepice, když se jim zrovna nechce něco řešit.

„Má vysoké mib-radikály, ale žádné a-polymiby!“ vykřikla zděšeně analytička. „A přitom stupeň mibů svědčí o tom, že ještě nedávno měl v sobě áčka tak ve fázi pětadvacet i víc.“

„Nesmysl. Musí jít o omyl,“ namítla Manjula tónem, jakým se vysvětluje neposlušným pacientům, že opravdu nemohou vstávat z postele. „Nepopletlas to?“ zeptala se podezíravě.

„Mysli! S čím asi? Byl to dnes jedinej vzorek,“ rozčílila se holka a prohrábla si krátké černé vlasy rozčepýřené do účesu smeták.

„Ale...“ začal primář, avšak nechtěl ani pomyslet na to, co ho právě napadlo. „Ale...“ opakoval svoji nedokončenou myšlenku, kterou opět nestihl uzavřít, protože spatřil, jak chodbou běží sestra z přijímací ordinace a běduje: „Asi bylo něco v jídle nebo pití. Potřebujeme posilu. Už dorazilo devět lidí s nevolností a vyrážkou na prstech. A další volaj z hotelu.“

Primář dlouhé vteřiny nevěřícně zíral na vyděšenou zdravotnici a úplně přitom cítil, jak střízliví. Únava i kocovina po včerejším mejdanu zmizely.

„Manjulo, kontaktuj okolní nemocnice,“ přikázal. „Potřebujeme převoz pacientů. Vzduchoplán znovu prověřit,“ chrlil pokyny. „Mib-radikály se neobjevily zničehonic.“

„A odkud?“ pokračovala Manjula ve svém slepičení. „Dělaly se tam přece testy na aktivátory polymibů...“

„Jen na ty základní!“ skočil jí do řeči. „Alkohol urychluje mutace a brzy se sem nahrne tak dvě stě padesát lidí z toho vzduchoplánu. A máme tu jen dvacet volných lůžek.“

Zavzpomínal na snímky z podobného případu v Londýně, kde teroristé vypustili aktivátor polymibů z velké tlakové láhve. Útok malou střelou se ještě nevyskytl.

„Avien je potomek Sarie Déwas,“ řekla zamyšleně, jako kdyby jí právě došla situace. „Asi dokázal přežít i vysoké stupně a-polymibů.“

„MANÍ, NEDĚLEJ ZE MĚ BLBA!“ okřikl ji. „Moc dobře vím, co tady pěstuješ!“ připomněl jí. „A Avien není syn Sarie, ale její vnuk. Přes dvě generace by se to samo přenést nemělo,“ zadíval se na ni přísně. „Neboj, nepodrazím tě,“ dodal smířlivějším tónem. „Neskutečně mne totiž serou ty zrůdy, co prosazují tyhle brutální metody!“ zasyčel zlostně, aby připomněl, že sám sympatizuje s umírněným křídlem tajného společenství.

„Určitě tušíš, který zmetek zorganizoval ten útok,“ pronesl varování maskované za otázku.

Neodpověděla mu, jenom lehce přivřela víčka a přitom se trochu zachvěla.

„Takže se usilovně modli, ty nepoučitelná kaskadérko, aby ten kluk festovně držel hubu,“ zvedl varovně prst. „A u všech pasažérů vzduchoplánu překontroluj, zda mají uzavřené cestovní pojistky kryjící teroristický útok. Přepokládám, že nikdo nešetřil, a můžeme to rozjet ve velkém. Ale radši to ověř,“ neopomněl praktickou stránku své profese. „A přitom fofrem svolej pomoc! Máš to přichystaný, viď?“ vyhrkl už za běhu k přijímacímu pokoji.

Manjula přikývla a pustila se do komunikační práce. Prováděla primářův příkaz kosmickou rychlostí, kterou by zahanbila i nejlepší administrativní esa, protože vše potřebné měla již dávno předvolené na insérvru a jen aktivovala uložený seznam operací. Posílala nemocnicím i precizní diagnózu s návrhem na postup léčení.

Vesmírný

středověk

Světoznámý prvomemistický politik Matyáš Fiker, který objednal útok na vzduchoplán, vstoupil do Ústřední recoinové a preferové banky umístěné ve Washingtonu. Ozbrojený strážce ho dovedl do jednací místnosti zajištěné proti odposlechu a luxusně zařízené tak, aby demonstrovala bonitu své majitelky. Oslňovala mramorovou podlahou, kazetovým obložením stropu, starožitným nábytkem i sbírkou cenných obrazů a soch.

Nabízela dost prostoru pro malou konferenci, avšak v obřím sále seděl jen doktor práv Bill Hathaway, guvernér banky a vlastník podílů v řadě finančních institucí. Zastával také funkci mediátora tajné organizace fighů, tedy jednatele, který urovnává její vnitřní problémy.

Usadil návštěvu do pohodlné lenošky a nabídl jí sklenku minerální vody z Antarktidy, ale zde jeho zdvořilosti skončily. Vzápětí do místnosti vstoupila hezká zrzavá třicátnice s jiskřivě zelenýma očima, která se představila jako Darpí Véris. Dodala, že se jí přezdívá Purpí, protože miluje purpurovou barvu, což dokazovalo i její oblečení.

Postavila se za lenošku, v níž seděl guvernérův host, a na hrdlo mu přitiskla hranu své pravé ruky jako symbolickou dýku. Držela ji těsně pod jeho levým uchem. Fiker zesinal vzteky nad svým neskonalým ponížením a cítil se jako kacíř vyslýchaný středověkou inkvizicí, která dopředu zná rozsudek a snaží se jen přesvědčit vězně, aby podpořil závěry tribunálu.

Poznal v ženě memozpytku, jak se říkalo speciálním pracovnicím kontrašpionáže, jež asistovaly fighům při výsleších. Disponovaly schopnostmi poznat nepravdu či neúplnou informaci a včas odhalily pokusy o infiltraci. Prozrazení špioni poté posílali chlebodárcům leda šikovné dezinformace a propadali se na stále horší posty. Někteří až do rakví.

Chtělo se mu nahlas řvát, že něco takového si nezaslouží, protože patří k počátečním šiřitelům Prvotního memu a k autorům Wescové deklarace. Vždyť pomáhal slavné Sarii Déwas a jejímu manželovi Tadeáši Dvořákovi založit první evropskou inzónu Eurofarm a tu dnes i zastupuje v prestižní celosvětové organizaci WELP, World’s Elite Leaders of Progress. Šlo o uzavřený elitní klub s dost specifickými podmínkami členství, v němž se sdružovaly firmy a finanční skupiny, které přinesly světu nové špičkové technologie a myšlenky.

Přemohl se. Uvědomil si, že Purpí vnímá každé jeho hnutí a jenom by se zesměšnil, kdyby zopakoval to, co už všichni vědí.

„Buňky fighů pracují nezávisle kvůli lepšímu utajení,“ promluvil v angličtině, která mu šla lépe než mozere, jazyk Memijců. „Vždyť je nás málo. V celé Sluneční soustavě máme sotva dva miliony oddaných,“ připomněl. „A naši věrní v Eurofarmu spadají pod mou kompetenci. Učinil jsem jen to, co jsem považoval za nezbytné pro obecné blaho.“

„Slušelo by se sice mluvit vznešenější řečí, ale chápu tvé rozpoložení,“ rozhodil guvernér rukama. „Ostatně, jak by ti někdo mohl vůbec vyčítat, žes zabil pár set lidí? Vždyť nepatřili k fighům. Dokonce ani ty děti, co tam byly,“ mluvil silně arogantním tónem hlasu. „Jenom by mne zajímalo, čím tvá podpora pohřebnictví prospěla našemu hlavnímu cíli. Pamatuješ si ho ještě? Zopakuj mi, kdo jsme, jak pracujeme a o co usilujeme.“

Fiker zalapal po dechu. Dočkal se další urážky! Nevěří mu. Nemohl však odmítnout, a tak začal jako malý školáček opakovat vyznání používané pro detekci loajality.

„Říkáme si fighové,“ recitoval, „protože ctíme fighire, druhou část učení o Prvotním memu, ostatním neznámou. Usilujeme o lepší svět, plně řízený jejími zákony,“ zdůraznil.

„Zveřejněné svitky Memijců obsahují pouze první část učení o Prvotním memu, plnou líbivých a mírumilovných pravidel,“ krátce se odmlčel. „Členové prvomemistického hnutí je nadšeně papouškují, aniž tuší jejich skutečnou podstatu,“ vložil vlastní poznámku, aby připomněl své kazatelské začátky.

„Jsou naší náborovou základnou,“ pokračoval v předepsaném vyznání, „a ovlivňujeme je minimálně. Hledáme mezi nimi leda osoby s vhodnými názory.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist