načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šedá sestra – Mark Lawrence

Šedá sestra

Elektronická kniha: Šedá sestra
Autor: Mark Lawrence

Sladká Milost není běžný klášter. Mladé dívky se tu už po staletí kromě víry učí i mnoha dalším dovednostem spojeným s magií a bojem. Novicka Nona Šedá právě postoupila do Okultní třídy a začíná se seznamovat s tajemstvími vesmíru, jenže ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  263
+
-
8,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 579
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Grey sister ... přeložil Martin Boček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7737-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sladká Milost není běžný klášter. Mladé dívky se tu už po staletí kromě víry učí i mnoha dalším dovednostem spojeným s magií a bojem. Novicka Nona Šedá právě postoupila do Okultní třídy a začíná se seznamovat s tajemstvími vesmíru, jenže brzy zjistí, že čím víc člověk ví, tím těžší je správně se rozhodnout. I ona sama musí volit, čemu zasvětí svůj život - jestli modlitbám a službě Předkovi, nebo násilné cestě čepele a pěsti. Jenže aby si vůbec mohla vybrat, musí se vypořádat s pletichami rádoby císařovny, která ovládá téměř všemocnou Inkvizici, stejně jako s nájemnými vrahy a mocným pomstychtivým lordem, kterému zabila syna. A tak, zatímco svět kolem ní umírá a ledový příkrov se pomalu svírá i nad posledními zbytky obyvatelné země, Nona čelí nástrahám systému, který se zavázala bránit a který se teď obrátil proti ní.

Popis nakladatele

Sladká Milost není běžný klášter. Mladé dívky se tu už po staletí kromě víry učí i mnoha dalším dovednostem spojeným s magií a bojem. Novicka Nona Šedá právě postoupila do Okultní třídy a začíná se seznamovat s tajemstvími vesmíru, jenže brzy zjistí, že čím víc člověk ví, tím těžší je správně se rozhodnout. I ona sama musí volit, čemu zasvětí svůj život – jestli modlitbám a službě Předkovi, nebo násilné cestě čepele a pěsti.

Jenže aby si vůbec mohla vybrat, musí se vypořádat s pletichami rádoby císařovny, která ovládá téměř všemocnou Inkvizici, stejně jako s nájemnými vrahy a mocným pomstychtivým lordem, kterému zabila syna.

A tak, zatímco svět kolem ní umírá a ledový příkrov se pomalu svírá i nad posledními zbytky obyvatelné země, Nona čelí nástrahám systému, který se zavázala bránit a který se teď obrátil proti ní. Jestli má přežít, bude si muset najít vlastní cestu ve světě plném zrady i oddanosti, plném ambicí i skutečného přátelství.

(druhá kniha Předkova)
Zařazeno v kategoriích
Mark Lawrence - další tituly autora:
Trnový král Trnový král
Trnový císař Trnový císař
Červená sestra Červená sestra
 (e-book)
Bratři na cestách Bratři na cestách
 (e-book)
Červená sestra Červená sestra
Šedá sestra Šedá sestra
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šedá sestra

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Mark Lawrence

Šedá sestra – e-kniha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Od Marka Lawrence dále vyšlo:

Roztříštěná říše

Trnový princ

Tr nov ý král

Trnový císař

Válka Červené královny

Princ bláznů

Lhářův klíč

Osheimské kolo

Bratři na cestách – povídky z Roztříštěné říše

První kniha Předkova

Červená sestra


Šedá sestra

DRUHÁ KNIHA PŘEDKOVA

Mark Lawrence

TALPRESS


Copyright © 2018 by Mark Lawrence

Translation © 2020 by Martin Boček

Cover art © 2020 by Jiří Miňovský

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knhy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-719-7737-7 tištěná kniha

ISBN 978-80-719-7753-7 e-kniha


Věnováno mojí babičce Beatrici ‚BG‘ Georginové,

která si byla absolutně jistá,

že ze mě jednou bude námořní kapitán.


7

Co se stalo v Červené sestře

Pro ty z vás, kteří museli na tuhle knihu čekat, jsem připravil

stručné shrnutí událostí prvního dílu. Chci totiž, abyste si

mohli připomenout co, kdo, kde a jak, aniž bych musel nutit

jednotlivé postavy si o tom povídat mezi sebou přímo v rámci

děje. Jsem si jistý, že takhle to bude lepší pro vás i pro ně.

Na následujících řádcích zmíním jen to, co bude podstatné

pro příběh popsaný v této knize.

A mimochodem, abych nezapomněl. Možná budete trochu

tápat, co je zač ten Keot, co o něm najednou bude řeč. To

je v pořádku. Máte tápat, přinejmenším ze začátku, protože

v prvním díle o něm nepadlo ani slovo.

Ale teď už pojďme k věci.

Abeth je planeta obíhající kolem umírající rudé hvězdy, čer

veného trpaslíka. Je téměř celá pokrytá ledem a většina je

jích obyvatel žije ve zhruba padesát mil širokém rovníkovém

pásu – Koridoru –, který je z obou stran sevřený ledovými

útesy.


8

Koridor nezamrzne jen díky umělému měsíci, který není ni

čím jiným než obřím zrcadlem kroužícím vysoko na oběžné

dráze. To každou noc odráží sluneční paprsky dolů na pla

netu, a tak rozpouští led v posledních dosud obyvatelných

oblastech.

Před několika milénii na Abeth z dalekých hvězd přilétly

původní čtyři kmeny lidí. Po přistání zde nalezly opuštěné

zbytky prastaré civilizace, o jejíchž příslušnících se dnes mluví

jako o Zmizelých.

Říše, kde se odehrává náš příběh, sousedí na východní stra

ně se Skýtrolem, zatímco její západní hranici tvoří Marnské

moře. Na konci první knihy přes něj připluli durnští nájezd

níci, obsadili pobřeží a zahájili invazi do vnitrozemí.

Jak slunce umírá a slábne, led pomalu pohlcuje dosud vol

nou zemi a nezastaví jej už ani noční teplo přesměrovávané

měsícem. Koridor se tak postupně zužuje a jednotlivé národy

potřebují nová území, kde by mohli jejich obyvatelé žít. A pro

tože s ledem bojovat nejde, upírají se jejich zraky k územím

sousedních států.

Šlechta v říši se označuje přídomkem -sis, který si připojují za

své příjmení. Vznešené rody se pak nazývají například Tacsis,

Jotsis a podobně.

Původními čtyřmi kmeny lidí, které přiletěly na Abeth

z hvězd, byli Gerantové, Hunskové, Maržalové a Quanta

lové. Dodnes se jejich dědictví projevuje u některých osob,

kterým propůjčuje výjimečné schopnosti. Lidé s gerantskou

krví dorůstají úctyhodné velikosti a jsou velmi silní, zatímco


9

hunskická krev způsobuje, že se dokážou pohybovat neuvě

řitelně rychle. Maržalská krev dává přístup k nejrůznějším

odvětvím nižší a střední magie, což zahrnuje například stí

nopřad, runotepectví nebo ovládání elementů. Quantalové

dokážou čerpat syrovou sílu přímo z Cesty a umí manipulovat

s vlákny, z nichž je utkaná samotná realita.

Hvězdné lodě, na kterých kdysi čtyři kmeny přiletěly, byly

podle legend poháněny prasrdci. Pár z nich se dochovalo až

do současnosti a jsou z nich nyní nesmírně cenné artefakty,

zejména pro svoji schopnost zesilovat magickou moc Quantalů

a Maržalů.

Dalšími významnými artefakty jsou takzvané Oblouky. V Ko

ridoru stojí celkem tři, přičemž císařský palác je vybudovaný

kolem jednoho z nich. Neexistuje žádný záznam o tom, že

by se kdy nějakému člověku podařilo některý z Oblouků

otevřít, ale falešné proroctví předvídá příchod Vyvolené,

která to dokáže.

Nona Šedá je vesničanka pocházející z bezejmenné vísky.

Koupil ji obchodník s dětmi jménem Giljohn, který ji následně

prodal do Kaltézy. To je aréna nacházející se v hlavním městě

říše, Veritě, která trénuje bojovníky a pořádá krvavé zápasy

pro pobavení lidu. Řízením osudu se ale Nona dostala pryč

a skončila v klášteře Sladké Milosti, kde jsou novicky cviče

ny ke službě Předkovi. Ta ale může mít víc podob, než byste

čekaly. Když se z novicky stane jeptiška, zařadí se do jednoho

ze čtyř klášterních řádů. Těmi jsou svaté sestry/Předkovy ne

věsty (uchovávají víru a vykonávají náboženské úkony), šedé

sestry/sestry utajení (jsou cvičeny jako špiónky a vražedkyně

a většinou ovládají nižší magii, typicky stínopřad), červené


10

sestry/sestry válečnice (jak jejich název napovídá, jsou to výji

mečné bojovnice) a konečně svaté čarodějnice/sestry okultnice

(jeptišky způsobilé kráčet Cestou).

Postupně se zjistilo, že Nona je trojí krve – což je neuvěřitelně

vzácný úkaz. Ve výsledku tak disponuje hunskickými, mar

žalskými a quantalskými schopnostmi. Navíc má černé oči

bez bělma, což jí způsobila konzumace velmi nebezpečného

protijedu, který si sama vyrobila. Taky nemá stín, protože si

ho sama odsekla v boji s Yisht.

Yisht je válečnice původem z ledových kmenů, kterou v sou

časnosti zaměstnává císařova sestra Sherzal. V jejích službách

Yisht ukradla ve Svaté Milosti ukryté prasrdce, přičemž zabila

Noninu kamarádku Hessu.

Nona si vysloužila nenávist lorda Thurana Tacsise, protože

napřed zranila a později zabila jeho syna Raymela, plnokrev

ného gerantského bojovníka. Stejně tak ji nenávidí i druhý

lordův syn Lano. Oba Tacsisové si na ni najali jednoho z ta

jemných asasínů známých jako Noi-Guin. Ti jsou proslulí

tím, že jak jednou dostanou zaplaceno, nedají si pokoj, dokud

nezlikvidují svůj cíl. Jsou schopní čekat klidně celé roky, než

budou moct svůj kontrakt splnit.

Během krádeže prasrdce Nonu zradila další z novicek, její ka

marádka Clera Ghomalová. Její zbylé přítelkyně jsou novicky

Ara, Darla, Ruli a Jula. Ara neboli Arabella Jotsisová pochází

z mocného šlechtického rodu a je dvojí krve, díky čemuž má

jak hunskické, tak quantalské schopnosti. Darla je dcerou

významného generála císařských armád a v žilách jí koluje

gerantská krev. Ruli ovládá některé maržalské schopnosti,


11

i když v tomto umění nijak zvlášť nevyniká. A konečně Jula

je studijní typ a doufá, že se z ní jednou stane svatá sestra.

Další významnou postavou mezi novickami je Zole. Ta, stejně

jako Yisht, pochází z ledových kmenů a do kláštera ji dostala

císařova sestra Sherzal. Zole posloužila jako nechtěná vějička,

která umožnila krádež prasrdce. Kromě toho je to ale jediná

známá osoba na celém Abethu, jíž v žilách koluje krev všech

čtyř původních kmenů. Mnozí ji proto považují za Vyvolenou.

Pokud byste chtěli věřit proroctví, tak je Zole prorokovanou

Argathou a Nona jejím Štítem.

V čele kláštera Svaté Milosti stojí abatyše Skla, žena, která má

nečekaně dobré konexe v církvi i Inkvizici... a nejen v nich.

Nejvýznamnější jeptišky v klášteře jsou obě sestry představe

né – Kolesa a Růže. Sestra Kolesa vyučuje víru na hodinách

Duchovna, zatímco sestra Růže vede sanatorium. Další vý

znamné osoby jsou sestra Lůje, která vyučuje Čepele; sestra

Pánev, která vyučuje Cestu; a sestra Jablka přezdívaná Tra

vička, která vyučuje Stín. Mladá sestra Rendlička je velmi

schopnou šedou sestrou a také milenkou Jablky.

Před složením svaté přísahy si všechny novicky povinně pro

jdou čtyřmi třídami, které jsou pojmenované po čtyřech řá

dech jeptišek. Jsou to červená třída, šedá třída, okultní třída

a svatá třída. Na konci prvního dílu jsme Nonu opustili ve věku

jedenácti, možná dvanácti let, když studovala v šedé třídě.

Každá novicka si vybere tajné jméno, které začne používat,

pokud se stane plnohodnotnou sestrou. Nonino tajné jméno

je sestra Klec a Ařino sestra Trna.


12

Na konci prvního dílu Nona zabila Raymela Tacsise v divoči

ně. Sestru Rendličku těžce zranil noi-guinský zabiják sledující

Nonu a Jablka se jí teď snaží pomoci.


13

Prolog

Zničit klášter, to není žádná drobnost. Dokonce i pro mocné Tacsisy, kteří odvozují svůj původ přímo od císařského rodu, to může být příliš velké sousto.

Lano Tacsis dorazil ke skále Víry vystrojený jako do války. Ne aby se předvedl, ale protože tohle byla válka. Jeho zbroj z obloukové oceli krvavě zářila ve svitu tisíců rudých hvězd. Před ním pochodovaly sevřené řady jeho osobní stráže, která představovala tvrdé jádro tacsiské armády a kterou osobně vybral a vycvičil sám lord Thuran. Tvořili ji vojáci zocelení jak v bitvách na východní hranici říše, tak na marnských plážích na západě.

Lanova sebedůvěra ale nepramenila z přítomnosti těchto vojáků a jejich blyštivých kopí. Jejím zdrojem byli Noi-Guin kráčející po jeho boku. Asasíni, kteří na jeho zavolání přispěchali z temných tetragodských síní.

Když Noi-Guin od někoho získají dítě, obětují ho temnotě. Většina jich zemře, ale tu a tam některé přežije neuvěřitelně tvrdý výcvik. Když se takový jedinec o deset či více let později vynoří za bezměsíčné noci z podzemí, je z něj už jiný člověk. Není svázaný žádnými rodinnými či rodovými vazbami. Není poslušnou ovečkou Předkovy církve. Není ničím jiným než Noi-Guin – smrtícím nástrojem stojícím mimo morálku i víru. Je z něj asasín oddaný jen a pouze svému poslání.

Občas si nejbohatší Sisové najmou některého z nich, aby pro ně něco zařídil. Většinou smrt nepohodlného soupeře. Naprosto výjimečně nastala situace, že na splnění jejich zakázky bylo zapotřebí víc než jednoho z temných pánů Tetragody. Na celém světě nebylo člověka, který by pamatoval víc než tři asasíny pracující na společném úkolu. V dávných dobách se to občas stávalo, ale v žádném z dochovaných příběhů se nemluvilo o více než pěti Noi-Guin operujících bok po boku.

A přesto toho dne, kdy Lano Tacsis přitáhl ke klášteru Sladké Milosti stojícímu na vrcholku skály Víry, jich měl po svém boku hned osm. „Nona Šedá? Jsi si tím jistá?“ Lano zvedl hledí své helmy a pracně zaostřil pohled na temnou postavu stojící v hlubokém stínu jednoho z pilířů lemujících cestu, po níž táhla jeho armáda. „Takže sestra Klec... se přece jen vrátila do Sladké Milosti!“ Nadšeně udeřil sevřenou pěstí do levé dlaně, až brnění hlasitě zařinčelo. „To je úžasné! Bál jsem se, že navzdory mým příkazům bude dávno pryč.“ Pak se ale najednou nespokojeně zamračil. „Jsi si skutečně jistá, že je to ona?“

Clera Ghomalová na něj upřela svoje černé oči a přikývla. „No jasně. Kdo jinej by mě asi nechal jen tak si odejít?“ Sestra Klec čekala ukrytá ve stínu nedalekého pilíře. Ve stínu, který ona sama už dávno nevrhala. A za ní, ukryté v kamenném lese, čekaly jeptišky i novicky a sledovaly dění na cestě před sebou. Jen sestra Růže jim nebude stát po boku, až na ně Tacsisova armáda zaútočí a začne krveprolití. Místo toho bude bojovat svoji vlastní bitvu, bitvu o život sestry Trny. Aspoň že tak. Clera ji nechala ležet na bojišti zraněnou a bezmocnou, ale přinejmenším živou.

Nona držela v ruce meč ostřejší než břitva. Ledový vichr vanoucí Koridorem klouzal po čepeli a přitom syčel bolestí, jak ho krájela na plátky. Její přítelkyně a sestra už svoji první bitvu svedla. I ona stála, klidná a nehybná, zatímco se k ní blížili Pellarthové. V celé historii kláštera bylo jen pár novicek, které vstoupily mezi červené sestry tak dobře připravené a vycvičené jako Trna. A ještě míň jich bylo tak odhodlaných vyzkoušet si v praxi všechno to, co se naučily o Čepeli a Cestě, jako ona.

Sestra Klec ale byla jiná.

Víra ji učila přijmout to, co nedokáže změnit, a povznést se nad to. Učila ji, že vztek je pro slabochy. Že je jako plamen, který vás může pohltit a spálit, pokud ho v sobě neuhasíte.

Jenže pro ni byl vztek zbraní. Držela ho na uzdě, ovládala ho, ale nepotlačovala. Byl její silou. Základem její osobnosti. Její sestra v tuhle chvíli dost možná umírala. Její kamarádka. Vztek... To je čistá, základní emoce. Hoří jako oheň a stejně jako on je dobrým služebníkem, ale špatným pánem. Klec věděla, jak ho využít. Nechala ho, aby spálil všechnu lítost a žal. Aby je překryl a potlačil, přinejmenším na nějakou chvíli. A jestli bude dost silný, tak před jeho plameny neobstojí ani strach. Dokonce i krutost a nenávist se ho bojí, protože vztek je nepotřebuje. Nestojí o ně, nezajímají ho. Jediné, po čem touží, je ničení. A přesně to sestře Kleci vyhovovalo.

Kdysi jí jeden muž vysvětlil, že vztek je dar, který nám dala příroda. Že je to zbraň, zakalená v nespočetných eónech lidského vývoje. Že je v něm ukrytá síla a moc. Tak proč by se ho měla vzdát, když ho může využít ve svůj prospěch?

Každý zákon, ať už církevní, nebo světský, má ve svém jádru ukrytou jedinou věc: snahu oddělit lidi od vzteku a nahradit ho chladnou logikou a kupeckými počty. Snahu zkrotit člověka. Vzít mu, co je po právu jeho, a tím ho oslabit a podřídit vyšší autoritě. Právo se snaží upřít vám pomstu a přenést ji do rukou soudců a slepé spravedlnosti. Snaží se nahradit to, o čem v srdci víte, že je správné, chladnou literou zákona, inkoustem a papírem. Chcete namítnout, že na zločince přece čeká vězení, nebo dokonce šibenice? Máte pravdu. Jenže i ty existují jen proto, aby se dál stavěly mezi člověka a ty, kteří mu ublížili. Všechno tohle má jediný cíl: získat čas. Vytvořit prodlevu mezi akcí a jejími následky.

Je to jako klec. Klec, která se snaží uvěznit a zkrotit monstrum ukryté hluboko v nás, a povznést nás tak nad divoká zvířata. Je to něco, co nás pozvedává. Civilizuje. A taky oslabuje.

Sestra Klec sledovala své nepřátele, jak s ocelí v ruce pochodují ke skále Víry.

Její hněv byl jako rozbouřený oceán. Divoké vlny, ženoucí se vysoko nad temnou hlubinou, narážely do skalnatého pobřeží. Tvrdě a neúprosně, jedna za druhou. Svojí silou drtily skály na balvany. Rozbíjely je na kameny a ty dál na písek. Ani to je ale neutišilo a tak pokračovaly ve svojí práci dál a dál, až už nebylo vůbec nic, co by mohly zničit.

Její nenávist byla jako bouře. Divoká a ukrutná temnota plná hromů a blesků a vichru, který láme i ty nejsilnější stromy jako párátka.

Její vzdor byl jako skála tyčící se k šedé obloze a netečně odolávající času i dešti.

A její vztek... její vztek byl jako skleněné střepy zabodnuté hluboko do hrudníku. Tak hluboko, že je nedokážete vytáhnout. Tak hluboko, že vám bolest nedovolí zapomenout. Nedovolí vám se ukrýt nebo utéct. Nedovolí vám vyjednávat nebo uzavírat kompromisy.

17

* * *

Nona Šedá zvedla hlavu a temnýma očima bez bělma si pro

hlížela své nepřátele. Možná to byla jen hra světla, možná

odražený paprsek nějaké hvězdy nebo pochodně, ale přísahala

by se, že někde v jejich středu hoří rudý plamen.

„Jsem svojí vlastní klecí,“ procedila mezi zaťatými zuby

a pozvedla meč. „Klecí, kterou jsem právě otevřela dokořán.“

1

Existuje nespočet jedů, které vám přivodí šílenství, ale ten nejzákeřnější a nejúčinnější z nich je obyčejná láska. Sestra Jablka znala její nebezpečí, ale přesto ji okusila. Dobrovolně a z vlastní vůle. Udělala to, i když dobře věděla, že na ni neexistuje protijed.

To kvůli ní teď dělala to, co musela. Šípkové keře plné trnů se jí stavěly do cesty ve snaze ji zastavit, ale marně. Ledový vichr se do ní opíral, jak ji chtěl srazit na kolena, ale odmítla se mu poddat. Dokonce i sama země se proti ní spikla a snažila se ji alespoň zpomalit svou příkrostí a vzdáleností, kterou musela překonat, ale ani ona neuspěla.

Jed v jejích žilách ji nutil hnát se dál a dál a vzdorovat přitom všemu a všem, včetně sebe samé. Cítila každý jeden z těch třiceti roků, které si s sebou nesla. Oblečení měla rozedrané na cáry, které divoce tančily ve větru. Nohy ji bolely a měla je sedřené do krve. Ničeho z toho si ale nevšímala a tvrdohlavě pokračovala dál.

Když narazila na zvířecí stezku, bez váhání se po ní vydala. Vedla směrem, kterým mířila. Ke vzdáleným řadám stromů daleko na obzoru.

„Stát!“ Divoký výkřik přicházející zdánlivě odnikud.

Jablka si ho nevšímala. Nechtěla. Nemohla. Rendlička ji volala. Znala směr a vzdálenost k místu, kde ji najde. Znala i bolest, která ji vedla. Rendlička ji volala. Rendlička, která by po ní nikdy nechtěla, aby opustila svoje místo. Nikdy. Dokonce ani kdyby jí šlo o život, kdyby umírala. A přesto ji teď volala.

„Stát!“ K prvnímu hlasu se přidaly další. Byly ostré a plné vzteku.

Od stromů ji už dělilo jen nějakých deset metrů a příkop. Věděla, že jakmile se ocitne ve stínu jejich větví, bude v bezpečí. Pak už na ni nebudou moct. Jenže v tu chvíli kolem ní s divokým syčením proletěl šíp a Jablka se ohlédla přes rameno.

Hnalo se za ní pět Durňanů. Jejich prošívaná brnění byla celá špinavá od soli a bláta a ocelové hrudní pláty rezavé a zprohýbané. Jeptiška věděla, že dokáže zmizet mezi stromy dřív, než ji doženou. Ale stejně dobře věděla, že jestli se o to pokusí, zastaví ji některý z jejich šípů.

Vrazila ruce do kapes svého pláště a začala klít. Některé z těch obscénností, co ze sebe vychrlila, byly opravdu originální. Možná byla první, kdo je vůbec kdy použil. Mezi jeptiškami rozhodně. Dokonce i na ty Durňany to zjevně udělalo dojem.

„Nezabíjejte mě. Jsem pro vás cennější živá než mrtvá,“ oznámila jim a přitom se snažila, aby to neznělo, jako když kárá neposlušné novicky během hodiny. Přitom vytáhla ruce z kapes, pečlivě ukrývajíc jejich obsah před pěti blížícími se muži. V jedné dlani měla voskovou kapsli, na té druhé hroudu šedé pasty bezkostníku a mezi palcem a ukazováčkem svírala malou bílou pilulku. Tu si bez váhání vrazila do pusy a přitom se modlila, aby to byl hořčival. Pod pláštěm měla poschovávané všechny možné i nemožné jedy a protijedy, ale kdyby je hledala a vytahovala nějak okatě, nejspíš by dostala šípem do oka. Tím pádem jí nezbylo než se spolehnout na paměť, intuici a trochu štěstí a doufat, že si vytáhla a připravila opravdu ty věci, které chtěla a které bude potřebovat.

„Ty být... jeptiška?“ Ozval se ten nejvyšší a nejstarší z nájezdníků, zatímco se k ní blížil s kopím připraveným k úderu.

„Ano. Jsem svatá sestra.“ Pak konečně polkla a zašklebila se odporem. No, přinejmenším to chutnalo jako hořčival, dobré znamení.

Čtyři mladší Durňané ztuhli, pevněji sevřeli svoje zbraně a začali mumlat modlitby ke svým pohanským bohům. Ze sta jeptišek v každém klášteře jich devětadevadesát bylo svatých sester, ale to tihle chlapi nevěděli. Vzhledem k divokým historkám, co nejspíš slyšeli, v každé ženské v hábitu hned viděli červenou sestru, nebo ještě líp svatou čarodějnici, co se jen třese, až je bude moct spálit na prach.

„Jsem jeptiška. Z kláštera.“

„Klášter?“ zopakoval poslední slovo ten nejstarší, jako by ho ochutnával. „Klášter.“ Napodruhé to znělo spíš jako odplivnutí.

Jablka mlčky přikývla. Musela se kousnout do jazyka, aby odolala pokušení dodat: „S velkou zlatou sochou Předka.“ Něco takového si nemohla dovolit. Jestli je má dostat, musejí do té pasti vlézt sami a ze svojí vlastní vůle. Kdyby jim došlo, že s nimi manipuluje, bez váhání by ji zabili.

Vůdce mrkl přes rameno na svoje muže a něco jim začal vykládat. Skoro tomu nebylo rozumět, protože durnština zněla jako řeč císařství, kterou někdo hodil do mlýnku na maso a pak k ní ještě přidal plnou hrst pořádně ostrého koření. Jablka postupně dospěla k závěru, že kdyby ti chlapi trochu zpomalili, přestali polykat koncovky a trochu potlačili přízvuk, dokázala by se s nimi bez větších obtíží domluvit. I takhle se jí ale povedlo pochytit pár slov, z nichž o dvou věřila, že jí můžou zachránit život. ,Klášter‘ a ,zlato‘.

Zatímco se pětice dohadovala, využila příležitosti a rozlomila kapsli ukrytou v sevřené levačce. Přitom se tvářila, že se na té ruce škrábe, čímž si vetřela pořádnou dávku bezkostníkové masti do pravého hřbetu a zápěstí.

„Ty. Vzít nás do klášter.“ Vůdce se k ní přiblížil o další dva kroky a pohybem kopí jí naznačil, aby se pohnula.

„To nikdy neudělám!“ vykřikla pateticky a přitom se snažila znít pokud možno uboze a vyděšeně a ne netrpělivě, i když přesně tak se momentálně cítila. Pořád musela myslet na Rendličku, jak na ni čeká. Jak je zraněná nebo třeba umírá. Strach, který při dalších slovech rezonoval v jejím hlase, tak nemusela ani předstírat. „Nemohu. Je to zakázané.“

Potřebovala je přimět, aby se k ní přiblížili. Kdyby ji prostě hnali špičkami svých kopí před sebou, byla by proti nim bezmocná. To nemohla dopustit. Potřebovala, aby přišli až k ní. Na dosah ruky. A aby to udělali sami a dobrovolně. Přeletěla mezi nimi pohledem, o kterém doufala, že vypadá vzdorovitě. Tak akorát, aby to v nich vyvolalo touhu ten odpor zlomit. A ještě si to pořádně užít.

Velitel mávl rukou a dva jeho podřízení okamžitě vyrazili, aby popadli Jablku za ruce. Třetí ale dál držel v ruce napůl natažený luk se šípem nasazeným na tětivě, připravený kdykoli vystřelit. Jeho pohled jako by jeptišku vybízel, ať jen se pokusí utéct. Velitel se zatím opřel o svoje kopí a nepřítomně se usmíval, pohled upřený někam do dálky, a poslední voják následoval jeho příkladu.

Jablka se tvářila, že zpanikařila. Začala mávat rukama kolem sebe, jako by se bránila těm dvěma, co se ji snažili chytit, ale přitom si dávala dobrý pozor, aby nepřekročila neviditelnou hranici, za kterou by už měli důvod ji praštit. Jednomu z nich to ale zjevně bylo jedno a stejně to udělal. Vlepil jí políček, až ji to pootočilo na místě a vyplivla krev. Tvářila se, že ji to zlomilo, ale v duchu se spokojeně usmívala. Oba muži, jak se ji pokoušeli chytit, měli prsty a dlaně umazané od bezkostníku.

Jeden, ten, co ji udeřil – rozhodla se mu říkat Mlátič –, jí zatím zkroutil pravou ruku za záda, zatímco jeho společník – Kradlař – jí začal prohlížet kapsy v rozedraném plášti. Nejspíš zapomněl nebo nevěděl, že Předkovy nevěsty skládají slib chudoby. Jinými slovy, že místo zlata a stříbra najde leda tak její sbírku jedů a léků. Jablka trpělivě čekala a přitom se snažila je nenápadně upozornit na svoji sevřenou levačku, jak se jim snažila naznačit, že možná právě tady by mohli něco najít. Že se třeba před nimi pokouší něco ukrýt. Něco, co by stálo za to prozkoumat.

Mlátič se konečně chytil na vějičku a vychrlil proud těch jejich nesrozumitelných slov na Kradlaře. Ten přikývl a okamžitě si přestal všímat pláště, zato se nedočkavě vrhl na sevřenou ruku. Popadl Jablku za zápěstí a začal jí kroutit prsty, aby je rozevřel, a přitom si do těla vpravil další dávku bezkostníku. Jeptišku před jeho účinky chránil spolknutý hořčival, takže se cítila sice trochu ztuhle, ale jinak naprosto v pořádku. Durňané na tom byli o poznání hůř.

Paní Stínu procítěně křičela, prosila a kroutila se, ale přitom držela ruku dál pevně sevřenou v pěst a úspěšně odolávala Kradlařovým stále slabším pokusům s tím něco udělat. Mlátič se ji pokusil zkrotit tím, že jí divoce zakroutil rukou za zády. Bolelo to sice jako ďas, ale kost naštěstí nezlomil a loket jí taky nevykloubil. Jeptiška toho využila a začala sebou v jeho sevření divoce zmítat, díky čemuž se pomalu blížili k Vůdci a Střelci. Počítala vzdálenost, která ji od těch dvou ještě dělí, ale přitom si dávala zatraceně dobrý pozor, aby se po nich ani jednou nepodívala.

Pak Mlátičkovi podjela noha v blátě a on se natáhl jak široký, tak dlouhý na zem. Střelec se tomu zasmál, ale Vůdce si jen znechuceně odplivl a mávl na něj, ať jde svým společníkům pomoci. Pak zabodl svoje kopí do země a i on vyrazil směrem k zápasící trojici.

Mlátič ani Kradlař si zatím neuvědomili, že je jejich zamýšlená oběť otrávila. Podle všeho prostě předpokládali, že Jablka je abnormálně silná ženská... nebo že jí sílu dodal strach, který tak okatě stavěla na odiv.

Jakmile se nejstarší Durňan přiblížil, jeptiška si přitiskla sevřenou pěst k obličeji, jako by se snažila chránit její obsah, i když ve skutečnosti jí v tu chvíli šlo o pravý opak. Jakmile mohla, lehce uvolnila prsty a prudce foukla do vzniklé mezery. Do vzduchu vyletěl oblak prášku, který si připravila, a obklopil hlavu překvapeného Velitele. S notnou dávkou štěstí zasáhl i za ním stojícího Střelce, i když ne plnou silou.

Teď už se Jablka bála doopravdy. Věděla, co tenhle jed dokáže, a rozhodně netoužila přijít s ním sama do kontaktu. Se silou zrozenou ze zoufalství se vrhla nazpět a skutečně se jí podařilo vyprostit se ze stále slabšího Kradlařova sevření. Spadla do bláta, ale nevšímala si toho a pozpátku se hrabala co nejdál od pomalu se usazujícího prachového oblaku. Nic z toho, co měla u sebe, by ji před ním nejen neochránilo, ale dokonce by ani nesnížilo příšernou bolest, kterou způsoboval, na snesitelnou úroveň.

Velitel příšerně vykřikl, ale jak se nadechl, nasál spolu se vzduchem do plic i další dávku jedu. Střelec za ním klopýtal zpět a divoce si škrábal zasažené oči. Mlátič a Kradlař pod vlivem bezkostníku jen zmateně zírali, co se to děje. Jablka sama ležela na zemi, teď už opravdu s prázdnýma rukama a bezmocná. Poslední Durňan stál jen pár kroků od ní s kopím připraveným v ruce.

Naštěstí k lidské povaze patří fascinace cizím utrpením a bolestí. Proto i teď pátý voják jen stál a vyděšeně zíral na svého nadřízeného, jak si křečovitě zahnutými prsty rozdírá tváře až na kost. Jablka toužebně pohlédla do stínu pod stromy, od kterých ji dělilo jen pár metrů. Stačil by jeden rychlý skok, a mohla být v bezpečí. Pár dalších kroků, a byla by znovu na cestě za Rendličkou. Jenže sestry utajení skládají víc slibů než jen ty týkající se pokory a chudoby. Vytáhla z boty ukrytý nůž, a zatímco se nenápadně zvedala na nohy, potlačila nespokojené odfrknutí. Pátý voják si jí pořád ještě nevšímal. Na to byl příliš zaujat bublavým skučením svého důstojníka, zoufalými výkřiky Střelce a Mlátičem s Kradlařem, kteří se mátožně motali kolem, padali a znovu se zvedali, jen aby zase skončili na zemi.

Někdy během zápasu se jí uvolnila plachetka zakrývající hlavu kromě obličeje, takže teď jí rudé vlasy tančily kolem hlavy jako ohnivá aureola. A právě tuhle chvíli si vybral poslední knoflík na jejím plášti k tomu, aby se utrhl, takže jeho rozedrané cáry se okamžitě roztáhly ve větru jako temná křídla nějakého dravce.

Poslední stojící nájezdník konečně odtrhl pohled od umírajícího velitele, který se zatím sesul do bláta, a podíval se na ni. Musela mu přiznat, že zareagoval rychle. Sklonil kopí a chtěl zaútočit, ale to už sebou její pravice švihla a spodním obloukem mu poslala vrhací nůž přímo do krku. Letící čepel neomylně zasáhla svůj cíl a muž jen klopýtl nazad a posadil se na zadek, zatímco zapomenuté kopí spadlo na zem, jak se zoufale snažil vytáhnout tu věc, přes kterou najednou nemohl dýchat.

Střelec, oslepený slzami a krví, pořád ještě klopýtal kolem. Nechal toho, až když Jablka sebrala upuštěné kopí a vrazila mu ho do srdce. Pak ukončila i Velitelovo trápení a zamířila k posledním dvěma nepřátelům. Oba teď leželi bezmocně na zemi, neschopní pohybu. Kradlař byl otočený čelem k ní a vypoulenýma očima sledoval zakrvácenou špičku kopí v její ruce.

Jablka se nespokojeně zamračila a pohled jí znovu sklouzl k nedalekým stromům. Netoužila po ničem jiném než být už znovu na cestě, nemluvě o tom, že nikdy neměla žaludek na zabíjení bezmocných obětí. Popravdě řečeno, nesnášela veškeré zabíjení. Vždycky byla lepší v teoretickém předávání než v praktické aplikaci svých schopností.

Udělala pár kroků a dřepla si k ležícímu muži. „O sestře utajení se předpokládá, že se bude pohybovat nikým neviděna a neslyšena. A že je zhola nemožné ji překvapit nebo zaskočit.“ Sáhla pod plášť a vytáhla dvě sytě fialové pilulky se zeměsladem. Osobně nasbírala kořeny v nich obsažené, vyextrahovala z nich léčivé látky a vyrobila z nich tyhle tablety. „Že se vám to povedlo, je skutečně trapné, chápeš? Nikomu o tom ale neřeknu, pokud mi slíbíš, že i ty si to necháš pro sebe.“

Povzdechla si a rychlým pohybem strčila každému z těch dvou pilulku do pusy. Pak jim zakryla ústa a držela, dokud je nespolkli. „Jestli vás nikdo nenajde a nezabije dřív, než tohle zabere a vy se zas budete schopní normálně hýbat – a věřte mi, že si oba víc než zasloužíte, aby vás někdo našel a zabil – tak vám vřele doporučuju, abyste se sebrali a pelášili zpátky na tu loď, co vás sem dovezla. A pak šup přes moře a zpátky domů. Jasné?“

Otřela si ruku do Mlátičova pláště a zvedla se. Po takovéhle dávce zeměsladu jim bude špatně přinejmenším týden. Měsíc, pokud tu pilulku před polknutím rozkousli.

Na chvíli uvažovala, že by nechala svoji vrhací dýku v kopiníkově krku, ale pak si to rozmyslela a s odporem ji vytáhla. Pak konečně vyrazila na cestu a o pár okamžiků později už se hnala lesním stínem s krvavou čepelí v ruce.

* * *

Jablka byla vždycky v první řadě učitelkou. Neměla v sobě tu ocel, nezbytnou pro práci v terénu. Zato Rendlička byla z úplně jiného těsta. Vždycky udělala to, co bylo potřeba. Bez váhání, bez kompromisů. Byla to dokonalá zbraň. Když si to situace žádala, dokázala odložit svou sladkou a milou povahu, zamknout ji někde hluboko v sobě a nepustit ji ven, dokud nesplnila úkol. O to horší byla představa, proč asi všechny svoje závazky najednou porušila a zavolala si na pomoc svoji sestru, i když věděla, že ta je pověřená svým vlastním úkolem.

Pomyšlení, co hrozného se asi muselo stát, že ji to přimělo k něčemu takovému, děsilo Jablku až do hloubi duše. Věděla, že Rendlička by po ní nikdy nechtěla, aby opustila svoje místo a závazky v klášteře. Že by po ní bez zatraceně dobrého důvodu nežádala, aby během hraničaření přestala dohlížet na Arabellu Jotsisovou.

Proto chvátala dál. Musela se přemáhat, aby neběžela, ale měla před sebou ještě celé míle cesty. Nějakou dobu sledovala zvířecí stezku, ale když se stočila do špatného směru, opustila ji a místo toho šla podél napůl zamrzlého potoka.

Pak ji něco napadlo. Rendlička přece měla dohlížet na Nonu, že? Že by jí něco udělala ta dívka? Byla to nebojácná a divoká holka, co měla tendenci napřed jednat a až pak přemýšlet. Na druhou stranu, v Koridoru se pohybovala celá řada mnohem nebezpečnějších lidí než Nona Šedá. Tak možná to byla Nona, kdo byl v nebezpečí a kdo potřeboval pomoc...? Ne, zavrtěla Jablka odmítavě hlavou. Bolest a strach, které cítila, patřily Rendličce.

Les kolem ní zahalila mlha. Nejspíš vznikla někde, kam zamířil pohled měsíce, a ledový vítr ji pak Koridorem unášel třeba celé dny, než dorazila až sem. Byla tak hustá, že neviděla pořádně ani svoje nohy, ani věci, co jí stály v cestě. To ji sice dokázalo zpomalit, ale rozhodně ne zastavit. Klopýtala dál bílou tmou směrem, odkud cítila přicházet Rendliččin nářek.

Mil postupně ubývalo, a když konečně nechala mlhu za zády, zbývala jí už jen jedna poslední. Teď šla pustinou plnou skal, příliš neúrodnou, než aby se tu dalo něco pěstovat. Občas v dálce zahlédla pastoušku a kolem ní roztroušené krávy nebo ovce, ale to bylo všechno. Potok, jehož tok sledovala, spěchal dolů hlubokým údolím, kde pak mizel v dalším lese. Někde v něm se nacházela i Rendlička, tím si byla Jablka jistá. Vnímala její blízkost skrze jizvu, kterou jí v mysli zanechal sestřin stínový výkřik.

Jeptiška zpomalila. Předtím byla neopatrná. Příliš spěchala a přestala dávat pozor, což ji vehnalo do rukou těm pěti Durňanům, kterým se měla a mohla snadno vyhnout. Podruhé tu samou chybu neudělá. Ukryla se mezi dva jilmy a přitáhla k sobě stíny. Stínopřad jí vždycky připadal snadný a přirozený. Temnota v jejích dlaních se zkondenzovala.

Pokaždé, když svojí vůlí ovládala stíny kolem sebe, si připadala, asi jako když si vzpomenete na jméno nějaké osoby, které vám dlouho unikalo. Nebo jako když vyřešíte hádanku, nad kterou jste dlouho hloubali. Takový ten pocit, když se vám najednou uleví a zalije vás úleva a radost. Cítila, že v lese před ní nedávno používal stínopřad ještě někdo další. Prázdnota kolem ní se pořád ještě chvěla ozvěnou toho, co se tu stalo. Cítila z ní Rendliččin výkřik, ostrý a hluboký. Ale pak tam byly i další věci. Něco... kyselého. Tak byla cítit práce Noi-Guin. Jablka už se s ní setkala. Před dvěma lety, když do Svaté Milosti poslal Thuran Tacsis dva asasíny, aby pro něj zavraždili Nonu. Dodneška nechápala, jak mohli selhat. Dva nejlepší zabijáci z celého Abethu najatí na jednu obyčejnou novicku. A ona přežila!

Jablka se zahalila temnotou a přinutila se uklidnit, jak se na Šedou sestru sluší. Paní Cesty ji naučila příslušné mantry už dobře před dvaceti lety a Jablka si je za ty roky upravila pro své vlastní potřeby a udělala z nich nedílnou část sebe samé a své moci. Jenže teď a tady, kde na ni ze všech stran dotírala ozvěna Rendliččina výkřiku, pro ni najednou byl trans trpělivosti téměř nedosažitelný.

Nakonec to ale přece jen zvládla a vyrazila dál. Jak šla, větve a křoví pod jejíma nohama praskaly a šustily. Připadala si jako nějaká novicka, neohrabaná a nešikovná. Svoje lesobrodné schopnosti nepoužila už celé roky a teď si byla jistá, že je ji slyšet na míle daleko. Najednou ji napadlo, jestli třeba neleze do pasti. Tohle byla strategie stará jako vraždění za peníze samo. Najděte si kamaráda, přítele... nebo třeba milence oběti. Přepadněte ho. Dejte mu co proto. Pak ho nechte ležet na zemi, dost zraněného na to, aby bez pomoci nepřežil, ale dost silného, aby mohl volat o pomoc, a sami se ukryjte opodál a čekejte. Nějaký Noi-Guin teď mohl sedět někde na stromě, klidně jen kousek od ní, a s nataženou kuší čekat, až mu nastaví záda.

Rendlička by mě nezavolala, kdyby to tak bylo. S tím vědomím Jablka zrychlila. Na trpělivost se vykašlala a místo ní se ještě víc zahalila temnotou.

Stínové pouto, které ji pojilo s Rendličkou, ji vedlo naprosto neomylně. Po chvíli ji uviděla ležet na zemi pod kmenem rozložitého dubu. Plášť měla pokrytý blátem a listím. Plachetka byla pryč a rozcuchané havraní vlasy vypadaly na její bledé tváři jako praskliny v ohlazeném dřevě. Přehlédnout ji by bylo snadné. Byla dokonale maskovaná tak, že by se za to nemusela stydět ani ta nejschopnější šedá sestra.

„Rendličko!“ vykřikla Jablka a rozběhla se k ní. Na veškerou opatrnost v tu chvíli úplně zapomněla. Jediné, na co dokázala myslet, bylo, že je její přítelkyně dost možná mrtvá. Vzala ji za ruku a s úděsem si všimla, jak studené má prsty. „Rendličko... to jsem já...“ Zakoktala se, jak ji přemohly emoce. Naštěstí roky praxe vykonaly své, a tak dokázala zkušeným pohybem nahmatat puls na ledovém zápěstí. Nic. Vůbec nic. Ne, počkat. Ne nic, jen téměř.

Natáhla se, aby jeptišku zvedla ze zmrzlé země, a až tehdy si všimla jílce nože, co jí trčel z boku. Opatrně přejela prsty po jílci a zkoumala ho prsty. Hruška byla kulatá, ocelová a rukojeť omotaná kůží. Tohle už jednou viděla. Přesně takhle vypadala ta dýka, kterou zabavila Noně, a ta ji měla zase od Noi-Guin. Dobře. Tím měla potvrzené, že tohle všechno má na svědomí některý ze stínových asasínů. Nejspíš ten najatý na vraždu Nony, co jim tehdy v klášteře unikl.

Jablka si položila hlavu svojí milé do klína a chvíli jen seděla a objímala ji, zatímco jí po tvářích tekly slzy. Pak se ale zhluboka nadechla a zatlačila všechny emoce do pozadí.

Mysli.

Položila Rendličku zpátky na zem, na svůj plášť, a pečlivě prozkoumala její zranění. Všimla si zbarvení její pokožky, nadzvedla jí oční víčko a zkoušela, jak bude reagovat panenka pod ním na světlo. Štípla ji a pak počítala, za jak dlouho se do kůže znovu vrátí barva. Pak vzala jeden malý kožený váleček ze svojí sbírky jedů a léků, zlomila pečeť na jeho zátce a zhluboka se nadechla. V okolním chladu se třásla zimou, ale teď potřebovala mít ruce pevné a jisté. Když si byla jistá, že drahocennou tekutinu nerozlije, natáhla se a vylila ji ležící jeptišce do krku. Pak se posadila na zem a čekala, co se bude dít.

Kromě toho jediného bodnutí nenašla žádné další rány, jenže stav pacientky neodpovídal relativně malé vážnosti jejího zranění. Což znamenalo jediné: jed. Otázkou bylo, jaký.

Uběhla nejdelší minuta celého Jablčina života a pořád ještě se nic nedělo, jen strom nad nimi vrzal ve větru. Pak se najednou Rendlička otřásla, prohnula se v křeči, prudce se nadechla a začala nekontrolovatelně kašlat.

Jablka jí položila ruku na čelo. „Klid! Zhluboka dýchej.“

„K... kde?“ Víc toho ze sebe nedostala, jak se jí zmocnil další záchvat kašle. Pak zvedla ruku a přitiskla si ji na bok, těsně nad dýku. „Bolí to.“

„Říkala jsem ti přece, že máš zhluboka dejchat, ty huso.“

„Ja... Jabličko?“ Rendlička otočila hlavu, aby se na ni podívala, a přitom mhouřila oči, jako by ji snad oslňovalo slunce. Kůži měla mrtvolně bledou, prakticky bílou, a rty temně modré. „Sestřičko,“ usmála se mdle.

„Dala jsem ti adrenal, ale dlouho fungovat nebude. Řekni mi, co sis vzala. Rychle!“

„Nona. Chtěla, abych tě zavolala.“ Rendličce zjevně dělalo problémy mluvit. Polykala slabiky a špatně artikulovala. „Je pryč.“

Jablka s ní zatřásla. „Co sis vzala? Musíš mi to říct!“

„Če...“ Jeptiška se zarazila a nejistě zamrkala. Zjevně jí dělalo problémy se soustředit. „Černý lék. A taky... kapuslad.“

„Kapuslad?“

„Byla... mi zima. Myslela jsem... jestli to není... třeba černoběl...“

„Proč by si někdo měl dávat černoběl na dýku?“ zavrtěla Jablka hlavou. „Kde je ten asasín?“

„Pryč,“ vydechla Rendlička. Pak jí klesla víčka a hlava se zvrátila.

Šedá sestra zavrtěla hlavou a začalo se jí zmocňovat zoufalství. Zavřela oči a její rty se daly do pohybu, jak odříkávala naučený seznam všech známých jedů a porovnávala ho se symptomy, které našla u zraněné ženy. Marně. Jak pokračovala, stíny kolem Rendličky začaly houstnout. Jablka to zamračeně sledovala. Pak jí pohled sklouzl k ruce její milé, kterou držela ve své dlani. Na bledém zápěstí byly jasně vidět modré žíly, ze kterých jako by ta temnota prosakovala ven.

„Že by?“ Zvířila stíny, kterými se zahalila, a poslala je směrem k ležící jeptišce. Obklopily ji a vysály jí z těla zbytky temnoty stejně, jako když magnet přitahuje železné piliny ze země. „Ano!“

Oběma rukama sevřela Rendliččinu hlavu a dala si ji do klína. „Prober se! Rendličko, prober se!“ Jenže její milá dál ležela na zemi, stejně bezvládná jako ti dva Durňané na cestě. Jablka to nevydržela a vlepila jí políček. „Vstávej! Je to temnojed.“

„Tak to jsem mrtvá,“ otevřela jeptiška konečně oči. „Je mi to moc líto,“ zašeptala po chvíli a z oka jí stekla jediná slza. Pak zvedla ruku, pomalu a pracně, jako by se jednalo o tu nejtěžší věc na světě, a pohladila Jablku po tváři. „Krvácíš.“

Vzala ji za tu ruku a políbila ji na dlaň. „To ty jsi moje krev.“

Temnota kolem nich začala houstnout, jak okolní stíny začaly reagovat na Jablčino přání a stahovat se k nim.

„Co... co to děláš?“ zamračila se Rendlička zmateně.

„Zachraňuju tě přece, ty hloupá,“ procedila skrze zaťaté zuby Jablka a na čele jí vyrazil pot. Pracovat s takovým množstvím stínů najednou bylo náročné a vyžadovalo to od ní maximální soustředění. A nejen to. Cítila chlad, co jí pronikal až do kostí, a taky narůstající tlak v hlavě za očima.

„A... ale jak?“ zamračila se Rendlička ještě víc. „Žádný protijed... neexistuje.“

„Stejně to ale jde.“ Svoji společnici už viděla jen díky tomu, že všechna ta temnota se koncentrovala do ní, do jejího těla. Zatímco kolem nich jako by padla noc, okolní les zesvětlal, jak z něj odsála všechny stíny. „Jen tě musím obklopit Stínem.“

„Ne,“ zavrtěla Rendlička mdle hlavou. „Předek přece...“

„Musím to udělat. Jinak to nejde.“ Dál k sobě stahovala veškerou tmu z okolí a shromažďovala ji do svých dlaní, až se i jejímu speciálně vyškolenému zraku jevily jako temné díry prázdnoty vyříznuté do materie světa. Noi-Guin svoje nejlepší asasíny také tlačili do Stínu. Poslali je tam tak hluboko, jak to jen jejich mysli byly schopné snést, a pak ještě dál. Některé z nich to zlomilo, změnilo ve slintající idioty. Jiní se tam ztratili a už je nikdy nikdo neviděl. Rendličce ale hrozilo ještě něco horšího. V ohrožení byla totiž její nesmrtelná duše. Církev věřila, že kdo zajde příliš daleko do Stínu, ten po smrti nedokáže najít cestu k Předkovi.

„Nech toho,“ prosila ji Rendlička roztřeseně. Byla příliš slabá, než aby podruhé zvedla ruku, ale mluvit pořád ještě dokázala. „Sestra Kolesa... říkala, že... Předek...“

„Kolesa i s Předkem mi můžou klidně políbit prdel,“ odsekla Jablka. Pak si klekla, jednu ruku položila svojí lásce na hrudník a do druhé chytila zabodnutý nůž. „Jsi moje a já se tě nevzdám.“ Sklonila hlavu a z očí jí vytryskly slzy. „Společně to zvládneme.“ Zhluboka se nadechla a pak ještě dodala: „Prosím.“

„Travičko,“ vydechla Rendlička a někde v sobě našla sílu přece jen ještě jednou zvednout ruku dost vysoko na to, aby jí mohla pohladit Jablku po tváři. „Otrav mě.“

A ona to udělala. Se zoufalým výkřikem zatlačila ze všech sil jednou rukou na hrudník svojí lásky, zatímco druhou vytrhla dýku z rány. Spolu s ocelí ven vyšla krev a taky inkoustový jed zrozený z mezihvězdné temnoty.

2

O dva roky později

„Přišla jsi pro prádlo?“ Tazatelkou byla vysoká, blonďatá dívka, která zrovna stahovala povlečení z postele. Ostatní novicky v pokoji se zasmály. Ložnice okultní třídy zabírala celé druhé patro věže. Lůžka byla vyrovnaná podél stěn a mezi nimi stály stoly se židlemi.

Nona s tím počítala. Před Joeli Namsisovou ji předem varovali. Její rod vlastnil rozsáhlé pozemky na západě říše, a co víc, byli to spojenci Thurana Tacsise. „Ano,“ přikývla a přiskočila, aby s rychlostí zrozenou z hunskické krve popadla balík prostěradel. Suverénně se vrátila ke vchodu, kterým je pak hodila dolů na schodiště. Keot na jejích zádech se při tom pohledu chechtal jako posedlý.

„Tak jo, tohle jsme si snad vyjasnily. Takže teď mi koukejte říct, která postel je moje. Nebo si mám prostě nějakou zabrat, a hotovo?“ Rozhlédla se po tuctu vyjevených dívek. Některé na ni zíraly ohromeně, jiné vyděšeně a pár se jich i pobaveně usmívalo. Ze všech novicek, co s ní chodily do červené třídy, byla první, která postoupila až sem. Pokud šlo o šedou třídu, tam ji tři předběhly. První byla Mally, dívka s hunskickou krví a svého času prefektka. Teď měla postel kousek od dveří. Druhou Alata, která na ni teď zírala těma svýma tmavýma očima z opačného konce místnosti. Její rituální jizvy a tetování, kterými měla pokryté ruce a tváře, nebylo v panujícím šeru skoro vidět. A konečně poslední byla Darla, která sem přišla přesně před týdnem. Ta se na svoji kamarádku vesele smála, usazená na posteli, která byla pro její obří tělo příliš malá.

„Právě jsi udělala velkou chybu, ty husopasko,“ vyjela na Nonu Joeli a postavila se jí do cesty.

„Chybami se člověk učí,“ pokrčila dívka znuděně rameny a přitom se okatě dívala na zjevně neobsazené lůžko.

„Možná bych tě mohla naučit ještě něco,“ vyjela na ni vztekle namyšlená šlechtična a zvedla ruku s doširoka roztaženými prsty. Nonin okultní zrak zachytil bílá vlákna, jak se k ní stahují.

Mezi novickami se šuškalo, že Joeli je v tomhle oboru nejlepší v celém klášteře. Po Hessině smrti to byla dost možná i pravda, ale na tom teď nezáleželo. Důležité bylo, že jakákoli manipulace s Cestou byla mimo vyučování zakázaná a porušení tohohle pravidla vám zajistilo pořádné bičování, před kterým vás nezachránilo dokonce ani Sis na konci jména.

Nona se dívce podívala do sytě zelených očí a s veškerou upřímností, jaké jen byla schopná, jí oznámila: „Miluju tě jako svou sestru, a až zemřeme, budeme společně u Předka a naše krev se smísí.“ Po zádech se jí rozlilo teplo, jak se jí Keot zanořil pod kůži. O okamžik později se jí omotal kolem jazyka. „A právě proto tě musím varovat, drahá sestro. Jsem postižená způsobem, jaký si ani nedokážeš představit, a jestli se rozhodneš být mým nepřítelem, udělám ti ze života peklo. Udělám to, protože mám válku v krvi a křik mých nepřátel je pro mě rajskou hudbou.“

Joeli na ni chvíli zírala, jak jí pomalu docházelo, že tohle nebyla žádná výhrůžka. Že to, co právě slyšela, byl upřímný slib. Pak se ale najednou rozesmála, jak pýcha a sebejistota potlačily strach, který snad ještě před okamžikem cítila. Strach, který byl rozhodně na místě.

„No páni, to bylo jak z nějakého melodramatu! ,Křik mých nepřátel je pro mě rajskou hudbou‘?“ Nonina slova zopakovala s přehnaným přízvukem, typickým pro sedláky ze zapadlých vísek. „Na to rovnou zapomeň, děvenko. Jestli vůbec něco, tak ses narodila ze špíny a pro bláto.“ Ušklíbla se, naklonila se k jedné ze svých společnic a spikleneckým šeptem, který bylo slyšet přes celý sál, jí oznámila: „Ta nová je opravdu divná. Naprosto chápu, že se jí sestra Výheň zbavila tak rychle, jak jen mohla, a nechala ji postoupit z její třídy k nám.“

Nona musela bojovat s nutkáním popadnout tu husu za krk, které jí podsouval Keot. Raději zamířila k prázdné posteli, naštvaná sama na sebe a na nedostatek sebekontroly, že za sebe nechala mluvit jeho.

Udělám ti ze života peklo, Keote? To jako vážně?

Měla jsi mě nechat to udělat, abys věděla. S tou mrchou ještě budou problémy, uvidíš.

Nona se posadila na jednu ze dvou postelí ustlaných příliš dobře, než aby je někdo obýval. Pak strčila pytel se svými věcmi, hlavně oblečením, pod stolek, a rozhlédla se. Joeli na druhé straně sálu živě diskutovala s dalšími třemi novickami a každou chvíli se přitom něčemu hihňaly. Slovům nebylo rozumět, ale vzhledem k množství pohledů, které na svou novou spolubydlící vrhaly, bylo naprosto zřejmé, jaké je téma.

Po chvíli se ze dveří vynořila další z novicek a v náručí nesla balík prostěradel, který Nona hodila dolů ze schodů.

Když některou z nich zabiješ, budou tě pak ty přeživší respektovat. Vážně, je to tak.

Sklapni.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupila Zole, v rukách vak s věcmi, které si s sebou nesla ze šedé třídy. Když Nona odcházela od sestry Výhně, která jí ještě naposledy kontrolovala všechny příslušné pečeti, zahlédla dívku z ledových kmenů čekat venku. Kývly si na pozdrav, ale nepadlo mezi nimi jediné slovo. Zole neměla ve zvyku sdílet s někým informace, když nemusela.

„Další?“ ozvala se nesouhlasně Joeli.

Zole si jen prohlížela místnost, ve tváři absolutně netečný výraz. Její tvář byla jako maska. Kamenná maska, dlužno dodat. Nona ji za všechny ty roky viděla usmát se nebo zamračit tolikrát, že by to s rezervou spočítala na prstech jedné ruky.

„Tohle se mi...“ Joeli si zjevně hodlala stěžovat dál, ale projednou byly její původ a rodové jméno na někoho krátké. Ostatní novicky si jí přestaly všímat a mohly se přetrhnout, jak běžely uvítat Argathu. Nona se po krátkém zamyšlení rozhodla protentokrát rezignovat na svou roli Štítu a nechránit ji, i když si byla jistá, že druhá dívka by ji klidně nechala rozbít všem těm husám hlavy, jen kdyby jí pak daly pokoj.

Zole pomalu zamířila k volné posteli vedle té Noniny. Cestou krátkými pokývnutími hlavy přijímala komplimenty, a tu a tam dokonce odpověděla na nějakou otázku, i když zásadně jen jednoslovně. Většinou ,ne‘.

Smutná se zdála skutečnost, že chování novicek bylo pořád ještě v pohodě. Mimo klášter to bylo mnohem, mnohem horší. Její tajemství se prozradilo krátce potom, co se vrátily do Svaté Milosti. Mezi lidmi se šuškalo, že tu informaci rozšířila sama Sherzal, ale jestli to byla pravda, těžko říct. Stejně na tom nezáleželo, protože během pár dnů si už celá Verita šuškala, že Zole v žilách koluje krev všech čtyř kmenů a že právě o ní se mluví v Argathině proroctví. Že je Vyvolenou, před kterou se dají ledy na ústup a která přinese spásu a vykoupení celému světu. A o další měsíc později už to věděla celá říše. Poutníci se do kláštera jen hrnuli a pokorně sedávali pod pilíři, doufajíce, že Vyvolenou třebas jen zahlédnou. Neodradilo je ani to, že abatyše nechala dole pod Vinařskými schody nepřetržitě hlídkovat některou ze sester, která všem zvědavcům donekonečna opakovala, že je jí to moc líto, ale ne, audienci u novicky Zole si opravdu, ale opravdu nemohou domluvit.

Zole se konečně dostala až k volné posteli. Sedla si na ni a mávnutím ruky odehnala posledních pár novicek, co na ni pořád ještě dotíraly.

Argathino proroctví se v okultní třídě sestry Kolesy řešilo poslední tři roky takřka nepřetržitě a jeptiška už svým nadšením nakazila pěkných pár sester, o novickách nemluvě. Většinou šlo o lidi, kteří Zole neznali osobně. Ne že by to Nonu nějak překvapovalo.

„Děláš si tu přátele skoro stejně rychle jako já,“ ušklíbla se na ni Nona vesele a zvedla se, aby si sundala hábit.

Druhá dívka jen netečně pokrčila rameny. „Žádná z nich nekrvácí. Nikomu se nic nestalo.“

Nona se začala přehrabovat ve svých věcech, aby našla noční košili. O Keota se nestarala. Když bylo potřeba, dokázal se ukrýt tak, aby ho nebylo vidět, a nebyl tak hloupý, aby na sebe zbytečně upozorňoval. Ostatně, měl k tomu zatraceně dobré důvody. Vysvětlila mu totiž, že jeptišky by ho spálily na popel, kdyby se o něm dozvěděly. Samozřejmě ještě před tím, než by ji vyhodily z kláštera. Ideálně přes hranu útesu. Nikdo pošpiněný ďáblem nesměl sloužit Předkovi, dokonce ani poté, co z něj nákazu vypálili žhavým železem. Přednáška sestry Kolesy byla v tomhle ohledu naprosto konkrétní a nenechávala žádný prostor pochybám.

„Vítej do okultní třídy, bažante,“ objevila se u Noniny postele nečekaně Darla. V noční košilce, která vypadala jako menší stan, a přesto jí byla malá, vypadala téměř komicky. „Pěknej nástup, to se ti musí nechat.“

„Dělala jsem, co jsem mohla,“ pokrčila Nona rameny, shodila ze sebe spodničku, a co nejrychleji vklouzla do noční košile. V šedé třídě si z ní ostatní holky vždycky dělaly srandu, že je příšerně stydlivá, ale pravdou bylo, že tak spěchala kvůli Keotovi. Tedy, hlavně kvůli Keotovi. Stydlivá byla taky.

„Ještě ani nedošla ke svojí posteli, a už stihla vmýst Joeli do tváře, že ji zabije,“ obrátila se Darla k Zole. „A to jí, na rozdíl od tebe, v cestě nestál dav těch zfanatizovanejch hus.“

Zole, jednu ruku ve svém vaku s věcmi a druhou sevřenou kolem zubu nějaké mořské příšery, k ní netečně zvedla oči. „Dobře. Joeli se mi nelíbí.“

„Tobě se nelíbí nikdo,“ upozornila ji Nona.

Zole jen pokrčila rameny a nic k tomu neřekla.

„A kromě toho kecáš. Nikdy jsem neřekla, že ji zabiju.“

„Jasně. Slíbilas jen, že jí ,uděláš ze života peklo‘,“ usmála se spokojeně Darla.

„Přesně. Čímž jsem myslela, že jí něco zlomím, nebo třeba že ji zmrzačím,“ zamračila se na ni Nona. „Kromě toho, pokud si dobře vzpomínám, v Šedý třídě se mi taky nedostalo zrovna vřelýho přijetí.“

Darla jen pokrčila rameny. „To bylo jen takový kočkování. Zato tahle Joeli, to je úplně jiná liga. Tyhle holky, co si hrajou s vláknama, ti můžou pořádně zavařit. Nemluvě o tom, že se k něčemu takovýmu vůbec nemusí snížit. Má tady spoustu kamarádek, víme? Pěknejch pár holek v týhle třídě uvažuje o tom, že třeba nesložej řádovej slib, a místo toho se vrátěj ke svejm rodinám. A protože nejsou úplně blbý, dokázaly si rychle spočítat, jak moc by se jim v takovým případě vyplatilo, kdyby mohli Namsisovic rodinu počítat mezi svoje přátele.“

„To ze mě promluvil ďábel,“ zamračila se Nona. „Měla jsem radši držet hubu, to přiznávám.“

Řekl jsem jen čistou pravdu. Svoji pověst si buduješ přesně v takovýchto chvílích, drahá. Jsou jako kameny, po kterých stoupáš z dneška do zítřka.

Sklapni.

Nona ještě pro jistotu zkontrolovala, že posteli nemá nějaké nechtěné spolunocležníky, jako jsou třeba pavouci nebo blechy, a pak už vklouzla pod deku a široce zívla. „Pořádně se vyspinkej, Štíte,“ mávla na ni Darla na rozloučenou a zamířila ke svojí posteli. „Zejtra tě čeká pernej den. Odteď seš mezi velkejma holkama, víme?“

Všude kolem se už ostatní novicky také chystaly spát. Alata ležela pro Nonu překvapivě sama, ale když se nad tím zamyslela, dávalo to smysl. Její Leni pořád ještě nedostala všechny pečeti potřebné k přestupu do okultní třídy. Skoro se zdálo, že sestře Kolese dělá dobře to oddalovat co nejvíc.

Joeli Namsisová spala nahá, protože byla hrdá na to, jak je štíhlá. Nona se musela násilím přinutit, aby od ní odvrátila pohled. Chyběla jí Ara. Chybělo jí mít ji na dosah ruky, spící hned vedle ní v sousední posteli.

Převrátila se na záda a zírala do stínů pod stropem. V srdci byla pořád jen obyčejná holka. Ta, které kdysi říkali Nona Šedá. Nezáleželo na tom, jak moc teplo bylo v místnosti, kde spala, stejně se necítila dobře, když nebyla patřičně oblečená. Dokonce i při koupání jí nahota vadila. Naštěstí jí kdysi Ruli naučila jednoduchý trik, jak si trochu pomoct, takže od té doby, kdykoli šla s ostatními do lázní, měla kolem sebe plášť upředený z páry. A Keot se jí při těch příležitostech schovával na šlapce levé nohy, aby si ho nikdo nevšiml.

Stíny jsou nuda. Bav se raději se mnou.

Sklapni.

Víš, vlastně bys mi měla poděkovat. Naši nepřátelé nás definují a dělají z nás to, kým doopravdy jsme. Utvářejí nás víc, než to dokážou přátelé a spojenci. A tahle Joeli, to pro tebe bude perfektní trénink. Věř mi.

Nona si ho nevšímala a dál sledovala stíny. Většina novicek s maržalskou krví je mohla ovládat, aby tančily podle jejich přání, ale ona to nedokázala. O tyhle schopnosti se připravila toho dne, kdy se odřízla od svého vlastního stínu. Toho dne, kdy zaútočila na Yisht, aby zachránila Hessu. K ničemu to ale nebylo. Selhala. Přišla o svůj stín i o kamarádku a ta podělaná ženská utekla s prasrdcem v ruce.

Spánek dlouho nepřicházel, protože vztek ji udržoval bdělou. A když konečně usnula, snila o svém stínu a o tom, že se ztratila na nějakém prázdném místě plném temnoty.

3

„V okultní třídě používáme nabroušené čepele.“ Sestra Lůje mluvila k Noně a Zole zvýšeným hlasem, aby ji slyšely přes divoké řinčení oceli, zatímco ostatní novicky spolu ve dvojicích cvičily šerm. Sestra měla v rukách dva tasené meče vykované z běžné oceli. Nebyla to sice oblouková ocel, kterou obvykle červené sestry používaly, ale i tak vypadaly už na první pohled proklatě ostré. Obě zbraně byly navíc vykované do stejného tvaru jako ty, které používaly plnohodnotné sestry – měly lehce zahnutá ostří, dlouhá asi jako paže. „Některé lekce jsou zapsané v textech, jiné ve vašich jizvách.“

Pak jim sestra Lůje meče podala, každé jeden. Nona si ho neohrabaně vzala, jak si pořád ještě nemohla zvyknout na nové rukavice, které právě dostala. Kvůli ostrým mečům byly vyztužené ocelovými plátky, všitými přímo do vycpávky. Nebyly tak pevné, aby ji ochránily před čímkoli, ale rozhodně snižovaly šanci, že jí někdo usekne prsty.

„Dobrý meč,“ přikývla Zole, když jím párkrát zkusmo švihla.

Nona ji napodobila. Zbraň, kterou měla v ruce, byla těžší než její tupá obdoba, kterou používala v šedé třídě. Cítila se teď podivně pomalá a neohrabaná, asi jako kdyby měla bojovat potopená pod vodou. Raději nechala zbytečného mávání čepelí a podívala se na svoji učitelku.

Paní Čepele na sobě měla černý plášť vyrobený z černokože – materiálu pocházejícího z trupu hvězdných lodí, na kterých kdysi dávn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.