načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sbohem soudružko... -- aneb louky rozkvétají i na podzim - Jana Chatters

Sbohem soudružko... -- aneb louky rozkvétají i na podzim

Elektronická kniha: Sbohem soudružko... -- aneb louky rozkvétají i na podzim
Autor:

Nositelem děje tohoto příběhu je autroka sama.Jedná se o souhrn jejích životních zápisků. V tomto případě se ocitá vjednom z nejživějších období 20tého století – v období po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  60
+
-
2
boky za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 120
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nositelem děje tohoto příběhu je autroka sama.
Jedná se o souhrn jejích životních zápisků. V tomto případě se ocitá v
jednom z nejživějších období 20tého století – v období po "sametové revoluci". V jejím
penzijním věku využije otevření "železné opony" a poznává zatím nepoznané.
Snaží se zařadit mezi zcela jiný druh lidí, a to ve Velké Británii. Nejen že
se přizpůsobuje, ale snaží se v pokročilém věku stačit neobvyklému tempu
a způsobu života v této imperialistické a puritánské zemi. Setkává se s
velkým zklamáním, odporem, ale i se šťastnými životními okamžiky a finálně s
vítězstvím a oceněním jejích schopností.
Četba je optimisticky zabarvena a je podnětem pro jedince střední a
starší generace, kteří často upadají do pocitu méněcennosti a hledají cestu k uplatnění.

Zařazeno v kategoriích
Jana Chatters - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jana Chatters

SBOHEM, SOUDRUŽKO...

aneb Louky rozkvétají i na podzim

Tribun EU

2013


Jana Chatters

Sbohem, soudružko... aneb Louky rozkvétají i na podzim

© Jana Chatters, 2008

Photography © Jana Chattres


Obsah

GENESIS ...................................................................................................... 9

JAK SE VÍTÁ PO ANGLICKU ................................................................. 19

ŠEV ČE, DRŽ SE SVÉHO KOPYTA! ....................................................... 31

BODRÝ ČECH A ANGLO-SAXONSKÉ HRADBY ................................ 42

COURTESY ............................................................................................... 60

NÁVRAT Z DOBROVOLNÉ EMIGRACE .............................................. 71

NEBE, PEKLO, RÁJ .................................................................................. 79

ZÁV ĚR ..................................................................................................... 117

Motto:

Život je jako hra. Nezáleží na tom, jak dlouho trvalo p ředstavení, ale

jak dob ře se zahrálo.

Seneca


Mému manželovi R. Johnovi

za jeho p říkladnou pomoc a oporu

Mimo řádné pod ěkování celé mé rodin ě a p řátel ům v naší vlasti, kte ří

mne moráln ě posilovali v tomto obtížném období mého života


Vážený čtená ři,

tato knížka není soubor povídek, ani tenden ční novela, ani román. Jedná se pouze o souhrn osobních zápisk ů vymezeného úseku mého života v raném období penzijního v ěku.

Vyrovnat se s náhlým politicko-hospodá řským převratem, s rozkolísanou mentalitou lidí 90tých let nebylo snadné. Pro v ěkovou kategorii tém ěř na prahu stá ří, ve které jsem byla já, byl tento d ějinný zlom t ěžkou životní zkouškou.

Mám skrytý pocit, že jsem problémy t ěchto náro čných let zvládla. Mým zám ěrem je projevit vd ěk mým bližním a všem, kte ří měli a mají k mému zp ůsobu života pozitivní vztah.

Popis událostí a jejich posloupnost je skute čná. Zm ěněny jsou pouze názvy n ěkterých míst a jména osob. Autor

Je srpen roku 2002, mimo řádn ě teplý, na Anglii tém ěř nesnesiteln ě horký. Pospíchám k m ěstskému nádraží tém ěř lidurázdnou ulicí. Je poledne, rozpálená dlažba, letní šaty mne h řejí jako kožich, a když si sedám do vlakového kupé, je mi ješt ě tepleji.

Soudní sí ň je p říjemn ě chladná, ale atmosféra ne, alespo ň pro mne. Pro koho je asi pot ěšením sed ět v t ěchto zdech? Vcházíme do soudní sín ě číslo dva. Obžalovaný a já. Na čelní st ěně je znak anglické justice s latinským nápisem: DIEU ET MON DROIT. Pod ním sedí n ěkolik moudrých muž ů a jedna žena, klidné, ale chladné tvá ře.

Jeden muž v černém taláru se zvedl a podle tradice se mne otázal, zda jsem v ěř ící. Poté mi podal hubenou rukou malou tu čnou Bibli Svatou a byla jsem vyzvána k p řísaze. „P řísahám Všemohoucímu Bohu, že všechny skute čnosti, které vyslovím p řed tímto soudem, budou pravdivé...“

Byl to jen zlomek minuty, kdy jsem si na tomto místě uv ědomila velkou zm ěnu v mém život ě za posledních n ěkolik let. Sotva znateln ě jsem si vzdychla a v duchu mi prob ěhlo hlavou, „kam jsem se to také dostala !?“

Ale tak to už bývá a vlastn ě i je. Jak jsem kdysi četla v jedné moudré knize. „Každý z nás je svým vlastním spisovatelem a píše si sv ůj osud sám.“ Motto: „Nejkrásn ější je, že pravá budoucnost nep řichází najednou, ale postupn ě den po dni.“

Abraham Lincoln

GENESIS

To byl pocit! Dnes poprvé mne m ůj šéf neoslovil: „Soudružko

sekretá řko“. Doslova pohlazení po duši. M ěla jsem dojem, že padám

do jiného sv ěta nebo že jsem n ěkdo jiný. Obrazn ě řečeno, zn ělo to

jako oslovení z Červené knihovny, „paní sekretá řko“! Cítila jsem

sebed ůvěru i nutnost obléknout si jiné šaty, lepší boty, Trabanta

vym ěnit za Peugota či Opela. Trochu p řeháním a idealizuji, ale zn ělo

to neobvykle a vznešen ěji, ale nebylo to tak docela p řekvapení.

Byl říjen 1989. Starší a st řední generace ví, o co šlo, a ti mladí to znají z vyprávění, film ů, knih, a jsou to pro n ě d ějiny. Takže jsem byla paní sekretá řka, ale žel jen n ěkolik následujících m ěsíc ů. Mamutí i nemamutí podniky se rušily.

Rudí ředitelé , vedoucí pracovníci a ostatní hbití lidé poctiv ě likvidovali veškerou agendu. Starali se zodpov ědn ě za řádné ukon čení hospodá řské činnosti a hlavn ě o finan ční uzáv ěrku, aby nep řišlo nic nazmar. Je to vid ět vlastn ě dodnes.

Nevím, kam bych se za řadila v tomto p ředrevolu čním chaosu. Ur čit ě ne mezi ředitele, nebo podobné pracovníky.

Možná že jsem pat řila mezi ty hbité lidi, ale v jiném slova smyslu. Nem ěla jsem možnost ekonomického a finan čního úklidu, ale angažovala jsem se v jiném slova smyslu. Hbit ě jsem vyklízela kancelá ř, zametala, myla a archivovala, co mi bylo poru čeno. Chodbou se sem tam mihnul n ěkterý z nám ěstk ů či jiný vedoucí, kte ří vypadali velmi činorod ě, i když pouze ve vlastním zájmu, ale nezapomněli zahlaholit: „Dobré ranko, paní sekretá řko!“ Poslední dny uzavírání našeho podniku jsem zaslechla n ěkolikrát pon ěkud ironicky, ale vesele: „Sbohem, soudružko“!

Následovn ě jsem zahájila boj pod heslem: „Jak p řežít a dál žít.“ Přiznám se, že se mne trochu zmoc ňovala panika p ři myšlence, že v podobné situaci jsou tisíce a tisíce lidí. Navíc jsem žila sama, odkázána na moje dv ě ruce. Mé dv ě dcery, vdané, pono řené do svých vlastních starostí, jsem nemohla a také necht ěla obt ěžovat a škemrat o pomoc v mém problému. Snažila jsem se všemi sm ěry získat alespo ň malou vedlejší práci, než se objeví pro mne adekvátní za řazení.

Byly to barvité dny, plné politického chaosu, únavy, práce, aktivit, ale nemohu říci, že byly pesimistické. Vítala jsem možnost uklízet d ělnické ubikace, či čistit okna v kancelá řích, zvyšovala tempo, abych stihla demonstraci a mohla k řičet: „Už je to tady“ nebo „Havel na Hrad“ a ve čer op ět do jazykové školy na angli čtinu. Ta poslední aktivita, to bylo jakési obrození či odm ěna pro mou duši. Motiv jsem m ěla jako spousty Čech ů a Slovák ů, p řipravovat se, svoboda se blíží, vyrazíme do sv ěta jako Honza z pohádky. Navíc tu byl m ůj sen, vid ět brzy mou dceru, tém ěř čerstvou emigrantku za Železnou oponou a neztratit se tam.

Byl prosinec 1989. Zvláštní p ředváno ční atmosféra. Mnoho slz, plá če, odhalené zrady, ale i kladných prožitk ů a úsm ěvů. Život se to čil doslova závratnou rychlostí a já s ním. Po prvních chaotických Vánocích ve svobodné vlasti jsem se dozv ěděla, že mohu jít před časn ě do d ůchodu.

To je tedy bomba! Já a d ůchodkyn ě !? P řipadalo mi to nedávno, kdy jsem s mými d ětmi d ělala úkoly, spíchala vlastnoru čně šaty do jejich tane čních. Zápolila jsem s dcerkami o oble čení a závodily jsme, kdo d říve vstane, ten si oblékne to nové tri čko, či džíny, a najednou tohle!

Trochu jsem se zapotácela a zachv ěla, ale opravdu jen krátce. Možná den, možná dva. Ot řepala jsem se a za čala psát svou vlastní „Verneovku“. Ne doslova, ale stále se mi honily hlavou nesmyslné myšlenky, optimistické i bláznivé nápady, které nyní mohu realizovat.

Důsledek byl bezradnost, co s tou mojí trojí svobodou ud ělám. Myslím tím svobodu osobní, politickou a pracovní. Nikomu jsem mé pensionování nev ěšela tzv. na nos, p řijímala samolib ě poklony, jak po řád dob ře vypadám, i když už jsem bab ča prvního vnou čete. Vlnila jsem se, jak jsem um ěla, houpala v bocích i jinde, pokud m ě ovšem nebolela záda či žlu čník.

Pod heslem Jak p řežít jsem byla pasována na hygienického asistenta, jinak uklize čku, a s heslem Dál žít jsem se pustila do anglického švito ření. Vysílala jsem stále ́tam nahoru ́ jen positivní myšlenky a prosby, a ť se mé bláznivé plány splní, a ť se mohu nakouknout tam za bývalou Železnou oponu.

„Asi jsi to holka p řepískla a máš o sob ě vysoké mín ění,“ myslela jsem si v duchu, když jsem m ěla ruce pono řené v páchnoucí špinavé vod ě a domývala d ělnické ubikace. Odtud unavená, rovnou do jazykovky, kde jsem byla z celé t řídy nejstarší, nejhloup ější, ale pilná. Vzpomn ěla jsem si na známé a opelichané r čení, „ Nejv ětším nebezpe čím na pracovišti je pilný blbec!“ Na svou obranu jsem si ale řekla, že se vlastn ě nikam necpu, nikoho neohrožuji, neshazuji ze sedla a svou ostudu si nosím s sebou.

***

Přišlo jaro 1990. Bylo to jedno z nejkrásn ějších jar mého života. Prosba ́ tam nahoru ́ nebyla marná. Mé dva sm ěry se za čaly rýsovat. Neuv ěř itelné! Našla jsem si trvalou práci, sice ne p říliš výnosnou, ale byla. Skromný inserát v m ěstských novinách, telefon, pohovor, a tak se mi naskytla možnost po dvacetileté pause využít jedné z mých dvou kvalifikací. Nebudu u čitelka, ale zkusím roli vychovatelky ve studentském domov ě. Už jsem nebyla ideologický zrádce, nebyla jsem už pomýlená, nebyla jsem černá skvrna bez internacionální jiskry! Tyto tituly, které jsem kdysi dostala na OV KS Č se ztratily či rozplynuly. Jaký krásný pocit, když člov ěk už není pomýlen!!!

Měla jsem trochu trému, ale t ěšila jsem se up římn ě na mou bývalou profesi. Oživím si staré v ědomosti, hlavn ě trochu psychologie, a nasaji mladého ducha z mých nastávajících sv ěř enc ů.

Bylo ale teprve jaro a mé pedagogické obrození za čne až v zá ří. Více než čtvrt roku lelkovat nebo utírat prach, nakupovat a jednou v týdnu angli čtina. Tak trochu málo a monotónní. Vrhla jsem se tedy s větším entusiasmem na zahradni čení a chalupa ření v Českém st ředoho ří.

To byl vždy Boží kout, kam jsem se uchylovala, ale i klela, jaké to b řemeno mi z ůstalo z mého manželství. Rozporuplné, ale te ď jsem ješt ě více oce ňovala tento kousek mého z eleného majetku . Relaxování fysickou prací, m ěla jsem p řed sebou n ějaký cíl a navíc jsem sp řádala plány na vzdálen ější budoucnost. Pe čliv ěji jsem udržovala chaloupku s novým theamickým zám ěrem.

V nejbližší dob ě se sem uchýlím a jako typická pensistka tu strávím v ětšinu roku. Soust ředím kolem sebe další sob ě rovné dámy. Budeme sbírat byliny, rokovat o jejich zázra čné moci, p ěstovat nezvyklé druhy zeleniny, žvýkat zrní čka, ráno b ěhat bosy v rose, st říkat se studenou vodou z hadice, cvi čit jógu a Tibe ťany a meditovat. To byl m ůj styl, a tak jsem se rozhodla založit správný samo-rostlý babinec .

Připravila jsem si nové urbanistické řešení zahrady a nákup různých semen a sazenic. Hromadila p říru čky na cvi čení v souladu s lunou, a tak se moje strategie pomalu rýsovala.

„A to budete cvi čit voble čený?“ otázal se mne soused chalupá ř, který se n ěkdy stavil na kus řeči.

Zabloudil z řídka na mou zahradu, jelikož jeho rozm ěry, pivní lé čba a nedostate čný entusiasmus mu to nedovolovaly. Také pro bříško nevid ěl dob ře na cestu, byl zpocený t řináct m ěsíc ů v roce, a přesto nevyšel z domu bez klobouku, na kterém byla znatelná pohnutá minulost. M ěl jej p řilepený na zbytku bílých vlas ů tém ěř přikrývající jeho úzká o číčka.

„Po čítám, že budeme oble čené ,“ odpov ěděla jsem klidn ě.

„A co todle naklon ění nebo sklo ňování....?“ Pokra čoval funiv ě a civ ěl do mých papír ů rozložených na zahradním stolku.

„To k tomu nepat ří, to je gramatika.“ Moje strohost jej brzy vypudila.

Tento banální zážitek, v po čtu již n ěkolikátý, byl n ěco jako poslední kapka mojí trp ělivosti. Za čala jsem mít podv ědomé obavy, abych se v tom mém venkovském ráji pozd ěji nepodobala mému sousedovi. Alespo ň mám o čem p řemýšlet, ut ěšovala jsem se.

Pozd ě odpoledne jsem se vydala na cestu dom ů. M ěla jsem ráda svou vyšlapanou cestu lesnatým ka ňonem. Byla romantická, ale ne zrovna pohodlná, hlavn ě po dešti. Byla lemována horským potokem, zpest řena vy čnívajícími kameny i poraženými stromy. M ěla své osobité kouzlo. Svobodn ě jsem si mohla meditovat, sem tam odložit vždy p řetížený batoh a b ěhem ch ůze si opakovat anglická sloví čka z taháku, který mi vy čuhoval skoro z každé kapsy.

Toto p ředjarní pozdní odpoledne bylo slune čné, ale chladné. Sm ěsice bláta a starého listí mi st ěžovala ch ůzi. Za půl hodiny mi jede autobus a p řede mnou p ěkný kus cesty. „P řestanu se sloví čkama a rad ěji p řidám,“ poru čila jsem si. N ěkolik rychlejších krok ů, skákající náklad na zádech, unavené nohy a jsem na zemi! Nesnesitelná bolest v kotníku, obsah mého batohu se por ůznu rozkutálel k potoku a já odpo čívala v blát ě ve stmívajícím se lese.

Nikdy jsem tak netoužila vid ět človí čka jako nyní. Neschopna se hnout, uvažovala jsem, co mohu pro sebe ud ělat. Oplakávat moje



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist